 |
| Země: Itálie Žánr: post-rock / electro Datum vydání: 26.5.2014 Label: Tuna Records Tracklist: Hodnocení: 6,5/10 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Mladých a nadějných kapel není nikdy dost a upřímně, když se mi dostane do pracek debutující smečka, jakou jsou třeba právě The Shell Collector, dá se říct, že to je pro mě tak trochu čest. Dlouhohrající prvotina je prostě první pořádný zápis, první sex, úspěšně zdolaná maturita nebo tak něco. Do jisté míry unikum, ačkoliv to ještě nutně neznamená, že musí stát za řeč. Zároveň je to nasazená laťka, kterou se kapela do budoucna zavazuje překonat, vyzdvihnout ještě o něco výš, nebo alespoň obejít a vydat se jinou cestou, když to nepůjde jinak. V tom horším případě alespoň napravit pošramocený první dojem. To ovšem neplatí v případě dnes recenzované prvotiny “Medusa” z dílny dvou velmi nadějných Italů, Enrica Tiberiho a Manuela Coccii.
Dobře, nutno přiznat, že úplný debut tohle není, protože The Shell Collector mají na kontě už dvě ípka “2 Is the Beggining of an Army” a “Rain Songs”, dlouhohrající deska je ale přeci jen trochu odlišný případ, protože nacpat nápady do nějakých dvaceti, pětadvaceti minut tak, aby to bylo zábavné, není až takový problém, jako učinit to samé na ploše dvojnásobné. Když ale přihlédnu k tomu, že kapela vznikla někdy loňským rokem a na vývoj výraziva a zvuku měla zhruba rok, nezbývá, než před pány smeknout, protože “Medusa” je deska velmi vydařená. Na první poslech zaujme široký záběr, který je na ploše jednoho alba smíchán. Post-rock, lehká, správnou měrou psychedelická elektronika a efekty i akustický projev, občas se do skladeb vmísí až popový nádech.
Je pravda, že inspirace v mnoha zdrojích se nezapře. Instrumentálně mi občas zasmrdí God Is an Astronaut, u páté “The Filter” mě zprvu nepříjemně překvapilo, že v tom docela dost slyším Nickelback, nicméně to by si pánové mohli vzít jako urážku, neb skladba samotná je pořád dost propracovaná na to, aby celé diskografii Nickelbacku řádně naložila. Je možná trochu škoda, že občas deska připomíná klasické písňové album a není ještě o trochu provázanější. Hlavně v prostřední části alba mám dojem, že The Shell Collector vsadili spíš na pestrost a uvolněnější podobu, a pátá až sedmá skladba do zbytku alba díky popovější, akustičtější podobě prostě nezapadají tolik, jak bych očekával. Samy o sobě to nejsou špatné písně, spíš jen ve špatný čas a na špatném místě.
Jestli mě na “Medusa” ale něco baví suverénně nejvíc, je to úvodní a závěrečná třetina alba. Vyjma klasiky kytara – basa – bicí tu v některých skladbách vystupuje i elektronika a soft noise jako plnohodnotná součást skladeb. The Shell Collector se navrch nebojí hrábnout do strun a sem tam i zdravě experimentovat, v čemž vyniká hlavně osmička “Common Superstar System”, kde se k elektronice a kytarám připojí v závěru i trubka a celá směska má docela grády. Druhým favoritem je pak “Take Your Time”. Možná bych se s elektronikou a obecně se strukturou skladeb nebál experimentovat trochu víc, na můj vkus se “Medusa” občas až zbytečně drží konvenční podoby písní. Myslím, že The Shell Collector mají potenciál dokázat i víc.
Pokud mám album shrnout jako celek, nelze než konstatovat, že mě baví. Neříkám, že by se mi některé věci nelíbily víc jinak a nešlo to udělat i líp, oceňuji ale, že se kapela snaží najít svojí polohu, která bude rozpoznatelná. Enrico s Manuelem působí dost vyhraně a sebejistě, ale pořád jim k tomu ještě něco chybí a hlavně Enricův vokál je dost zaměnitelný (jakkoliv zpívá čistě), a pokud by se našel někdo, kdo má unikátnější barvu hlasu, vůbec bych se nezlobil. 45 minut v přítomnosti “Medusy” uteče docela rychle, občas se ale najde pár skladeb, které sice nejsou vyložená vata, pro celistvost alba by ale mohly být vypuštěny. Na debut je ale “Medusa” vážně dobrá a pořád jde o solidní nadprůměr.