Archiv štítku: The Stone

Koncertní eintopf – duben 2018

Inferno, IXXI, The Stone, Silva Nigra, Sekhmet
Nejočekávanější koncert měsíce:
Inferno, IXXI, The Stone, Silva Nigra, Sekhmet – Praha, 1.4.


H.:
1. Eivør – Praha, 20.4. (event)
2. Big|Brave, Blues for the Redsun – Praha, 15.4. (event)
3. Inferno, IXXI, The Stone, Silva Nigra, Sekhmet – Praha, 1.4. (event)

Onotius:
1. The Body, Uniform – Praha, 25.4. (event)
2. Primordial, Moonsorrow, Der Weg einer Freiheit – Praha, 21.4. (event)
3. Godspeed You! Black Emperor – Praha, 19.4. (event)

Metacyclosynchrotron:
1. Inferno, IXXI, The Stone, Silva Nigra, Sekhmet – Praha, 1.4. (event)

Cnuk:
1. Discharge, Mörkhimmel, Restriction, Gomora, Controlled Existence – Praha, 26.4. (event)
2. Godspeed You! Black Emperor – Praha, 19.4. (event)
3. Rusty Laskier, Nikander, Pacino – Praha, 27.4. (event)

H.

H.:

Jediný dubnový koncert, na nějž jsem si prozatím koupil lístek, a u nějž lze tudíž předpokládat, že se takřka s jistotou dostavím na místo, je vystoupení faerské zpěvačky Eivør Pálsdóttir. Abych řekl pravdu, asi mám její tvorbu naposlouchanou o dost méně, než by si zasloužila, ale to, co z ní znám, se mi líbí opravdu hodně. Dost na to, aby mi to za to stálo za zvednutí ánusu a vyražení do koncertního víru, což je činnost, jejíž obliba mě dávno opustila. Mám pro vás ale jednu špatnou zprávu – pokud byste chtěli jít také a ještě nemáte lupen, nejspíš si můžete nechat zajít chuť, protože je už nějakou dobu vyprodáno.

V těsném závěsu bych pak doporučil 15. duben, kdy se v pražském klubu Underdogs‘ objeví kanadské trio Big|Brave. Jestli vám to nic neříká, neváhejte si zde nalistovat nedávnou recenzi na jejich album „Ardor“, které jsem fest vychválil. Jako support navíc zahrají Blues for the Redsun, což je aktuálně asi nejtěžší a nejpomalejší domácí kapela.

Na konec vypíchnu blackmetalového apríla. Sice tu nevidím žádnou must-see věc (i z toho důvodu, že vše už jsem viděl, většinou několikrát), ale dohromady je kombo Inferno, IXXI, The Stone, Silva Nigra a Sekhmet dost lákavé. Především díky Infernu, jehož pozice je v roli headlinera je navzdory zahraniční účasti jednoznačně oprávněná.

Onotius

Onotius:

Nejzajímavějším vystoupením dubna bude nejspíš pražská zastávka experimentálně sludgemetalového dua The Body, kteří disponují tak mocným zvukem, že zkrátka nebude úniku. Naživo jsem s nimi zatím neměl tu čest a proslýchá se, že je to zážitek vskutku patřičný, takže nezbývá než otáčet desky jako „No One Deserves Happiness“ či „I Shall Die Here“ a přemítat, jak mohutné zúčtování to nakonec bude. Myslím ale, že zklamán nebudu.

Dále rozhodně je třeba doporučit pražské vystoupení Primordial po boku Moonsorrow – a co je zajímavější – Der Weg einer Freiheit, jejichž loňská deska je solidní moderní blackový matroš. Irští headlineři údajně mají vystoupení silná – a já trestuhodně ještě žádné neviděl, nezbývá než doufat, že mi zbudou chechtáky a budu to moci tentokrát změnit.

Do třetice by určitě měla padnout zmínka o surově post rockových Godspeed You! Black Emperor, kteří 19. dorazí do pražského Divadla Archa. Tenhle koncert by mohla být zatraceně slušná psychárna…

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Pokud se něco zásadně nevyjebe, tak bych se rád hecnul do Prahy na Inferno, IXXI, The Stone, Silva Nigra a Sekhmet. Spíše se socializovat než řádit, ale koncert by to mohl být povedený. Inferno je ve výborné formě a songy z „Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)“ jsou naživo super i se dvěma kytarami, The Stone mě kvůli velice zajímavé poslední desce lákají hodně a Silva Nigra si dám vždycky rád. Někdo tu „pravicovou scénu“ navíc podpořit musí, když všichni skuteční náglové, pokud se ještě neuchlastali, na tom urputně pracují někde v zaplivaných pajzlech a na koncertě k velikému žalu všech k vidění nebudou (pokud teda netrpíte paranoií, že ano).

Cnuk

Cnuk:

Na duben mám naplánovanou akci v klubu Modrá Vopice, kde se představí britská kultovka Discharge spolu s českými kapelami Restriction, Gomora, Controlled Existence a pro mě nejzajímavější – Mörkhimmel. Tenhle crustový večírek s pionýry Discharge včele bude doufám intenzivní řežbou, a to i přesto, že má konkrétně tahle parta už něco za sebou a jejich sestava, ale i hudební směřování prodělaly obrovské kotrmelce.

Godspeed You! Black Emperor

Druhý odstavec je spíše tipem na příjemný zážitek, a to v přítomnosti experimentátorů Godspeed You! Black Emperor v divadle Archa. Nikdy jsem je živě neviděl, ale věřím, že to co nabízejí jejich desky, dokáže být ještě mnohem silnější v živém provedení. Rozhodně nejde o akci pro každého, ale náročný fanoušek může tuhle událost náležitě ocenit.

A třetí odstavec je rovněž spíše doporučením, jelikož to také bohužel nedám. Tím je vlastně dvojkřest nových alb Rutky Laskier a Nikander v Café V lese. Prvně jmenování pokřtí novinku „Protiklady“, od které lze opět čekat porci atmosférického punku, a druzí jmenování vytasí, mnou velice očekávanou desku „Sekyra prohnaná kolenem“. O té ale více v tradičním eintopfu. Tyto dvě události doplní svým vystoupením tuzemská zajímavost minulého roku Pacino.


The Stone: info o novince

Srbská stálice The Stone vydá 9. prosince své další album „Teatar apsurda“. U Mizantropeon Records bude k mání standardní CD i digipak CD a na jaře příštího roku dojde i na LP. Následují tracklist, obal a přehrávač s titulním songem.

01. Gavranovo 02. Mrtvog negativ 03. Moj grob 04. Nuklearan 05. Ja, car i bog 06. Harmonija u haosu 07. Teatar apsurda

The Stone - Teatar apsurda


Kozeljnik: nové EP

Srbská formace Kozeljnik, což je sólový projekt KozeljnikaThe Stone, May Result a dalších, vydá již za pár dnů nové EP. To se jmenuje „Death Gives Unto Life“ a 27. ledna jej vypustí firma Possession Productions na CD v limitaci 500 kusů. Song „’Tis the Soul on Wayward Path“ poslouchejte na Bandcampu, obal prohlížejte tady, tracklist následuje:

01. ‘Tis the Soul on Wayward Path 02. Scarring the Entities 03. Bitter Libations to the Unnamed 04. Absence and Seclusion of Spirit


Sídhe Fest Vol. 5

Sídhe Fest 5
Datum: 25.10.2015
Místo: Brno, RC Brooklyn
Účinkující: Inferno, Murder, The Stone, Torc

Jak to tak chodí, nejlepší plány jsou ty, které nemáte v kalendáři zaškrtané na půl roku dopředu, nýbrž ty, pro něž se rozhodnete takřka na poslední chvíli. Když o tom tak přemítám, většina mých návštěv Brna za poslední dva roky nabývá zhruba tenhle charakter a nejinak tomu bylo i tentokrát, kdy jsem se během neděle a pondělí rozhodl navštívit dvě akce, které bych se jejich charakterem zpětně nebál přirovnat k ohni a vodě. Obě intenzivní, zničující a destruktivní, avšak každá docela jiným způsobem. Teď je nejvyšší čas se podívat na tu první, pátou inkarnaci Sídhe festu, při níž Brooklyn bezmála lehnul popelem.

O existenci této pravidelné akci si držím povědomí od loňského roku, kdy se na její soupisce zjevily Morbivodovy projekty Trollech a War for War. Co vám budu povídat, samotná akce, jakkoliv pravidelná, ve mně většinou zájem většinou nevyvolá, a obvykle mě osloví až konkrétním line-upem, což se třetímu Sídhe festu povedlo, nicméně ideální konstelace hvězd (rozuměj nejen výborné kapely, ale i peníze, čas a chuť) nastala až nyní. Tentokrát mě nalákala především přítomnost karvinských okultistů Inferno a srbských The Stone, které na miniturné po Česku a Slovensku doprovázelo srbsko-české komando Murder (personálně spřízněné právě s The Stone). Line-up pak završili brněnští Torc, kteří zároveň hudební klub Brooklyn rozezněli jako první.

Pětice muzikantů v čele s Chuckym (aka Misty FrostemOgmias či Sezarbil) si to našlápla slušně, byť svou nasranou směsicí black metalu a metalcoru ze židlí moc lidí nezvedla. I přesto Torc odehráli svých 30, 35 minut s maximálním nasazením, což mě potěšilo stejně jako solidní zvuk, který byl toho večera asi nejlepší. Obě kytary byly krásně čitelné, což bylo v řadě rytmických změn a těžko předvídatelných riffů stěžejní. Poměr primordiální agrese a technických fines byl dobře vyvážen, skladby nepostrádaly náboj ani nápad a rozhodně mě zaujaly, takže až debutová deska „Tóny Annwnu“ spatří světlo světa, budu se jí muset podívat na chrup. A když při závěrečné skladbě došlo díky pagan metalovém nádechu ústřední melodie i na trochu melancholie, skoro jako bych cítil závan Adultery. Skvělé vystoupení a za mě velký palec hore.

„To je vražda, napsala.“ Totiž, úderka Murder spíš hrála, než psala, ale vraždila taky. Black / trashová mlátička samotného Kozeljnika svůj nekompromisní náklep občas řízla poctivým rock’n’rollem a výsledkem byla poměrně skočná, fortelně zahraná muzika, ovšem místy možná víc repetetivní, než by se mi líbilo. Nasazení a energii ale vystoupení upřít rozhodně nemůžu, a když nic jiného, Murder prezentovaní ponejvíce maskovaným pošukem Gladem mě donutili alespoň se zvednout ze židle, když ne rovnou pročísnout vzduch vlasy. To další Kozeljnikův projekt (to mi řekněte, v kolika dalších kapelách tenhle hyperaktivní magor ještě figuruje?) The Stone u mě zabodoval podstatně více a jejich chorobná blacková řež mě upřímně bavila od začátku do konce. Nefas za mikrofonem se vyzdobil ukázkovou oprátkou — možná škoda, že se mu houpala jen kolem pasu a nikoliv kolem krku, i tak to ale bylo velmi efektní a nejen díky sebedestruktivním proprietám The Stone nepostrádali chorobnou atmosféru. Srbské zlo má zkrátka něco do sebe a specifický odér rozbombardovaného Balkánu dokázali přenést i na stísněné pódium Brooklynu.

Ne nadarmo se říká, že to nejlepší přichází nakonec. Černé mše Inferna jsem byl svědkem již loni v pražském Exit-Usu, kde předvedli suverénně nejlepší vystoupení večera a v rámci pátého Sídhe Festu tomu nebylo jinak. Z velké části i díky Adramelechovi, který plival jedovaté sliny všude kol sebe, v přívalech hněvivých textů dštil do publika síru a před jeho bestiální vizáží okultního psychopata nezbývalo než uznale smeknout. Skutečně, málokterý black metalový frontman si drží takovou auru hnusu a arogance, a to i mezi zahraničními spolky. Veleknězi se značným nasazením sekundoval zbytek kapely, zároveň mu ale nechával dostatek prostoru pro jeho emotivní kázání, které podtrhovala vražedná gestikulace a hecování publika. To vše ve spojení s hudbou vytvářelo esenci čirého zla, jež se nezadržitelně valilo z nízkého podia.

Nutno podotknout, že strany publika to taky bylo docela peklo a hrozilo se notně. Jen bych se naprosto v klidu obešel bez těch pár ultras, kteří podle všeho přišli z vítězného utkání Zbrojovky už notně posílení alkoholem. Nechci tu řešit jakoukoliv politiku, ostatně kvůli tomu na koncerty nechodím, ale lidi, kteří na akce chodí s tendencemi co nejvíc pomlátit svoje okolí, prostě nemusím, ať jsou politicky natočeni jakýmkoliv směrem. Stejně tak mě trochu zamrzel zvuk, který bicí (především) Inferna přeměnil v kvalitní masokombinát na ušní bubínky, díky čemuž se obě kytary topily kdesi v pozadí. Ve starším materiálu jsem se proto trochu ztrácel a u skladeb z poslední řadovky „Omniabsence Filled by His Greatness“ jsem si naopak musel domýšlet party, které prostě nebyly slyšet. Naštěstí to ale pětice pekelníků vynahrazovala právě příkladným běsněním, které nechalo v klidu jen málokoho.

Nicméně navzdory pár nedostatkům jsem se bavil a akci vyloženě chyběla snad jen silnější návštěvnost. Nemám ponětí, jestli to bylo hlavně nedělí, nebo nějakým jiným faktorem (sám se většinou řídím tím, že kdo chce, dojde, i kdyby mu mělo nebe spadnout na hlavu), ale ať už tak nebo onak, všechny zúčastněné kapely by zasloužily rozhodně větší podporu – tím spíš, že vlezné bylo vyloženě lidové. Zároveň oceňuji solidní organizaci — časový rozpis sice místy mírně kolísal, nicméně se skutečně dodržel konec před prvním rozjezdem. Stejně tak kvituji nekuřáckou povahu koncertu, kdy jsem cigarety zaznamenal až během setu Inferna, což se vzhledem k okolnostem dalo ohlídat jen těžko. Za mě tedy spokojenost, byť nevím, jestli se na další Sídhe Fest podívám vzhledem k tomu, že pořadatel již ohlásil přesun šesté akce tohoto jména do Olomouce. Buď jak buď, bylo to fajn a především pořádně UG, což je hlavní.


Enter the Eternal Fire 2015: 31.7. – 2.8., Volyně

Enter the Eternal Fire 2015

ENTER THE ETERNAL FIRE fest – novinky

Zbývá cca půl měsíce do festivalu a my jsme zpět s dalšími novinkami.

Jak jste již mnozí z vás zaregistrovali, jako náhradu za odpadnuvší kapelu ASSESSOR se nám podařilo domluvit neméně populární legendu a to pražskou bandu KRYPTOR; Phil a jeho squadra do nás napumpují ten jejich sadistic thrash metal.

Další změnou je odstoupení kapely UNPURE, kapela se rozhodla zrušit svoji účast kvůli personálním problémům. Místo UNPURE se představí dnes již stálice nejen srbské metalové scény, pekelníci THE STONE, kterým za bicími koncertně opět vypomůže Honza Kapák z AVENGER a IMPURITUM.

Kapely:
LOUDBLAST (France)
FLESHCRAWL (Germany)
DEATH MECHANISM (Italy)
THE STONE (Serbija)
HYPNOS (CZ)
ROOT (CZ)
INFERNO (CZ)
TRANSCEATLA (Romania)
KRYPTOR (CZ)
BRUTALLY DECEASED (CZ)
KEEP ON ROTTING (CZ)
AVENGER (CZ)
DARK ANGELS (CZ)
PANYCHIDA (CZ)
MALLEPHYR (CZ)
ET MORIEMUR (CZ)
IMPURITUM (CZ)

Na četné dotazy upřesňujeme, že předprodej vstupenek stále běží, elektronické vstupenky můžete objednávat do středy 22.7.2015 na webu WWW.ETEF.CZ.
Ten, kdo nyní objedná vstupenky získá zdarma časopis Pařát č.64.

Další potřebné informace přineseme cca týden před zahájením festivalu.

Kompletní info o kapelách, areálu a další informace najdete na:
www.etef.cz
http://bandzone.cz/koncert/362546-volyne-areal-koupaliste-volyne-enter-the-eternal-fire-fest
https://www.facebook.com/events/382844868541948

Budeme se těšit.
Ramus / Honza / ETEF team

[tisková zpráva]


Peklo nad Otavou 11 – Strakonice, 2.7.

Peklo nad Otavou 11PEKLO NAD OTAVOU 11 – info
Čtvrtek 2.7.2015, 20.00, Strakonice – Music bar Křemelka

THE STONE (Srb/ČR), MURDER (Srb/ČR), MALLEPHYR (ČR)

Mimořádně v létě, mimořádně uprostřed pracovního týdne… a mimořádně se zdvojenou zahraniční účastí.

THE STONE
Black metal
http://www.thestonehorde.com/

Srbská blackmetalová kapela číslo jedna! Jak říká klasik, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co se s tím dá dělat. THE STONE si za 20 let, během kterých vydali sedm alb, vybudovali neotřesitelnou pozici doma a věhlas po celém světě. Jejich „trochu jiný“ black metal není primárně postavený na co nejrychlejších tempech, ale spíše na budování pochmurné atmosféry, byť samozřejmě nechybí ani divoké pasáže. Tentokrát bude kapelu zezadu pohánět motor Honza Kapák, protože kapelu znenadání opustil bubeník, takže Honza vytrhne THE STONE trn z paty; zároveň tedy půjde o svým způsobem exkluzivní vystoupení!

Aktuální album „Nekroza“ k poslechu zde:
http://thestonehorde.bandcamp.com/album/nekroza

MURDER
Black/thrash metal
https://www.facebook.com/kingoftyranny/timeline

Druhá srbská parta za sebou nemá tak bohatou historii, na kontě má zatím jediný nosič, letošní MCD „King of Tyrany“, a to existuje (s přestávkami) od roku 2001. Inspiraci starými pořádky MURDER nezapřou, jejich tvorba vychází z osmdesátkového thrash metalu a kombinuje jej s blackovými prvky. I v téhle partě zasedne za bicí Honza Kapák, takže si dá s kytaristou a vůdčí postavou obou srbsko-českých kapel Kozeljnikem dvojkoncert.

Aktuální album „King of Tyrany“ k poslechu zde:
http://murderofficial.bandcamp.com/

MALLEPHYR
Black/death metal
www.bandzone.cz/mallephyr

Plzeňští MALLEPHYR vtrhli na tuzemskou scénu jak se říká silou uragánu. Prakticky ihned po vzniku začala kapela hojně koncertovat a velmi rychle připravila i krátké demo, které sklidilo velmi příznivé ohlasy. Není divu, v kapele fungují zkušení muzikanti, kteří zároveň hrají v PANYCHIDĚ, STÍNECH PLAMENŮ nebo WAR FOR WAR a za sebou mají působení v AVENGER, GATE OF ILLUSIONS, THIS NIGHT DRAWS THE END či BED SORES. MALLEPHYR zručně kombinují temný death metal s blackovými výjezdy a hrdelním řevem kytaristy Opata.

Aktuální nahrávka „Demo 2014“ k poslechu zde:
https://mallephyr.bandcamp.com/releases

Vstupné: 100 Kč,-

Info:
www.bandzone.cz/fan/depeha
https://www.facebook.com/depeha.prodaksn
http://bandzone.cz/koncert/380828-strakonice-music-bar-kremelka-peklo-nad-otavou-11
https://www.facebook.com/events/822603527824951/

[tisková zpráva]


The Stone – Nekroza

The Stone - Nekroza
Země: Srbsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 1.10.2014
Label: Folter Records

Tracklist:
01. Kamenolom
02. Košmar
03. Crno zrno
04. Dani crni
05. Lov na veštice
06. Sunovrat
07. Nekroza
08. Mrak
09. Pesimizam
10. Predgroblje

Hodnocení:
H. – 7/10
Ježura – 7/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Metal Promotions

Srbové The Stone už nějakou dobu patří mezi nejznámější black metalové formace Balkánu a od začátku nového tisíciletí, kdy si změnili název z původního Stone to Flesh, se jim už dávno podařilo si vydobýt respekt na undergroundové scéně v celoevropském měřítku. Ani českému posluchači nemůže být tato formace neznámá, jelikož na našem území koncertovala již mnohokrát a třeba LP druhé desky sólového projektu kytaristy Kozeljnika také vydávala česká firma. Co je ovšem to hlavní, kariéru skupiny lemuje také množství podařených desek a vlastně lze vcelku bez uzardění tvrdit, že vyloženě špatné album ještě The Stone nevydali – a my si nyní povíme, zdali je toto tvrzení aktuální i po vydání šesté studiové nahrávky s názvem “Nekroza”.

Rozhodně je chvályhodné, že Srbové ve své tvorbě nestojí na místě, a když člověk porovná “Nekroza” třeba s tím, co The Stone předváděli na svém debutu “Словенска крв” z roku 2002, ten rozdíl je opravdu citelný, a to nejen ve zvukové stránce, ačkoliv se kapela stále drží v hájemství black metalu. Pocitově největší posun se udál s příchodem poslední desky “Golet”, jež vyšla před třemi lety. Zatímco “Umro” z roku 2009 mělo ještě relativně syrový sound, na “Golet” se zvuk The Stone znatelně vyčistil, což však hudbě kapely na poutavosti nijak zvlášť neubralo, alespoň tedy dle mého názoru. Určitě se našli lidé, jimž “Golet” nesedlo, ale já s ním problém nemám, a když The Stone vybalí nářezy jako “All Graves Gaping Wide”, nechápu, co na tom koho nebaví. V neposlední řadě se pak na “Golet” objevila ještě jedna velice podstatná novinka – kapela se poprvé oprostila (i když jen částečně) od jednoho ze svých poznávacích znamení, jímž byly texty v srbštině, a několik skladeb bylo nazpíváno v angličtině.

V ohledu textů se “Nekroza” vrací k původnímu pojetí, což v překladu znamená, že novinka je opětovně kompletně v srbštině. To mi upřímně řečeno vyhovuje, protože multijazyčnosti na deskách obecně příliš neholduji a zároveň se mi líbí, když skupiny zpívají ve svém rodném jazyce, tudíž návrat k srbštině na aktuální nahrávce rozhodně kvituji. Po stránce hudební a zvukové se však The Stone do minulosti neobracejí a naopak pokračují v cestě, jakou sami sobě nastolili s “Golet”. Dokonce bych řekl, že sound “Nekroza” je ještě o kousek čistší a z pohledu průměrného metalového fanouška “lepší”. Ve skutečnosti je však otázkou (a u black metalu obzvlášť), jestli to je skutečně lepší. Sám za sebe mohu říct, že by mi trochu větší špína nevadila… třeba u “Golet” jsem si nestěžoval, protože tam to ještě bylo vybalancováno více než dobře, takže kdyby na tom byla “Nekroza” obdobně, byl bych spokojený, ale v její současné podobě je to možná čisté až moc, jelikož The Stone teď znějí jako kapela středního metalového proudu a jsou vcelku lehce stravitelní i pro někoho, kdo si nelibuje v black metalových garážích (připomínám však, že se stále bavíme o zvuku, ne nutně o samotné hudbě).

Abych řekl pravdu, zpočátku mě “Nekroza” příliš nebavila a oproti “Golet” (a vlastně i oproti “Umro”, “Магла” a tak dále) mi novinka přišla docela slabá, byť z obecného hlediska stále velmi solidní. Hlavně mi vadilo, že zde bylo docela málo těch opravdu kulervoucích momentů. Neříkám, že tam nebyly žádné, asi ten nejvýraznější měla na svědomí čtvrtá “Dani crni”, ale v porovnání s tím, v jaké hustotě se vyskytovaly ještě na “Golet” (kde hned rozjezd v podobě “Sekao duboko, zakopao plitko” a “All Graves Gaping Wide” drtí nehorázným způsobem), to byl znatelný pokles.

Jak ale na startu poslouchacího procesu převládalo mírné zklamání, postupně si “Nekroza” sedla a začala mě bavit i jako celek. Ony songy, které nahrávku táhly od začátku (čímž mám vedle “Dani crni” na mysli především dvojici “Sunovrat” a “Mrak”), zůstaly na pozicích vrcholů, ale ten zbytek také prokoukl, díky čemuž nakonec nemám problém označit jako povedené i kusy jako třeba titulní “Nekroza”, “Crno zrno”, “Lov na veštice” nebo závěrečnou “Predgroblje”. Zejména v kytarové práci jsou The Stone skutečně zábavní… inu, je prostě znát, že hlavním skladatelem skupiny je kytarista. Nicméně je důležité zmínit, že se tak neděje na úkor ostatních nástrojů a i bicí nebo baskytara mají po celém albu také své chvilky. Vokál Nefase se nese vlastně jen v jedné poloze po celou dobu trvání, ale o tom, že by nudil, se myslím mluvit také moc nedá.

Další pozitivní věcí je i délka… “Nekroza” trvá 56 minut, což na album čistokrevného black metalu není úplně nejméně, ale ke cti The Stone slouží, že i tahle stopáž v jejich společnosti ubíhá velice příjemně a člověk pomalu ani nezaregistruje, že to už vážně byla hodina. Tedy, tento stav samozřejmě nastane až v době, kdy se v albu trochu zorientujete, protože první poslechy zdaleka nejsou tak zábavné jako ty pozdější, kdy už se člověk v desce trochu vyzná – alespoň v mém případě to tak bylo.

I když jsem měl na úplném začátku spíš pocit rozčarování a na první poslech jsem snad album ani nedojel do konce, ve finále si “Nekroza” své místo v diskografii The Stone dokázala obhájit. Je pravda, že ani zdaleka se nejedná o nejlepší desku těchto Srbů, stejně tak by se našly i nějaké menší (a do jisté míry spíš jen subjektivní) výtky, třeba že zvuk by se mi asi líbil o trochu špinavější, ale ani to nakonec nic nemění na verdiktu, že The Stone s letošní novinkou opětovně potvrdili, že je jejich standard dost vysoký.


Další názory:

Starší tvorbu The Stone sice neznám, ale poté, co mě tahle kapela před časem velice potěšila naživo, jsem se do novinky “Nekroza” pustil s chutí a rozhodně toho nelituji. Black metal v srbském podání je totiž po kompoziční stránce nesmírně jistý, dotažený, plný nápadů a chytrých detailů, pestrý a posluchačsky atraktivní a navíc drží perfektně pohromadě a vysoko nastavenou laťku ani na moment nepodlézá. The Stone se nebojí sypaček, rozvážnějších pasáží ani melodií, ale přitom nejde o žádnou vyměklost a pořád máme co dočinění se zatraceně zlověstnou nahrávkou, které nechybí náležitá atmosféra, do níž se dá ponořit velmi snadno a užívat si ji se vším všudy. Snad jediný nedostatek spatřuji v tom, že by “Nekroza” mohla být snad ještě o kousek intenzivnější, protože ačkoli je to vyrovnaný a vysoce kvalitní počin, momenty, jako je třeba zničující refrén “Dani crni”, rozmáchlý a melodický závěr “Mrak” a další, dávají jasně na srozuměnou, že The Stone umí složit i materiál naprosto excelentní a ne jenom výtečný. I “výtečný” ale znamená, že se “Nekroza” pohybuje vysoko nad průměrem a dám ruku do ohně za to, že udělá radost snad každému, komu není black metal úplně cizí. Hodně silná sedmička
Ježura


Phantoms of Pilsen 6 (sobota)

Phantoms of Pilsen 6
Datum: 6.10.2012
Místo: Plzeň, Pod Kopcem
Účinkující: Din Brad, Heiden, Negură Bunget, Panychida, The Stone, Tulsadoom, Vulture Industries, Žrec

Akreditaci poskytl:
Phantoms of Pilsen

H.: O zahájení druhého dne se postarala pořádající Panychida, která dle očekávání odvedla na domácí půdě svůj velice solidní standard. Vystoupení bylo zábavné a dost rychle uběhlo, rozhodně ne však jen z toho důvodu, že si kapela sama pro sebe vyhradila úplně nejkratší čas celého festivalu. Jako vrchol setu bych označil asi skladbu “Rod Havrana”, jež zní v živém provedení vskutku parádně. V počas posledního songu, kdy vystoupení logicky mělo gradovat ke skvělému závěru (k čemuž bylo našlápnuto více než dobře), však Panychidu potkala stejná nepříjemnost jako úvodní kapelu pátku – technika opět zradila a tentokrát to odnesla vypadnutá kytara Honzy Vaňka, který se ji ani nesnažil zpátky zprovoznit a radši se vydal pod pódium mezi lidi. Jakkoliv je však ztráta jedné kytary opravdu znát, i tak se stále jednalo o velice příjemný koncert na začátek sobotního programu.

Ježura: Jakkoli jsem si z loňského vystoupení Panychidy odnesl spíš průměrné dojmy, tentokrát to pánové rozbalili ve velkém stylu. Perfektní zvuk, vynikající nasazení, prostě všechno v nejlepším pořádku. V setlistu dostaly dostatek prostoru skladby z EP “Woodland Journey”, zazněla i “Running out of Rules” z debutu a došlo pochopitelně i na zástupce druhé řadovky. K dokonalosti chyběla snad jen její titulní hymna “Moon, Forest, Blinding Snow” a také lepší Vlčákovo frázování, protože mi přišlo, že v jedné skladbě (tuším, že to byl “Rod Havrana”) trochu nestíhal. Ale ruku do ohně bych za to nedal a možná mu křivdím. Tak či onak jsem si odnesl dobrý dojem, který nepokazil ani onen technický problém. Všechno totiž zachránil druhý kytarista Sinneral, který se za plného hráčského nasazení vypravil za Honzou Vaňkem mezi lidi, a celé vystoupení korunoval neočekávaným, ale o to příjemnějším způsobem.

H.: Při vší úctě k ostatním účinkujícím musím přiřknout titul nejlepší české kapely na Phantoms of Pilsen 6 moravským Žrec. Musím se přiznat, že se mi tito chasníci doposud živě vyhýbali (nebo snad já jim?), nicméně premiéra dopadla tak výtečně, že jsem to ani nečekal. Obzvláště bych vyzdvihl neskutečně lahůdkové provedení čistých vokálů jak v podání Ingvarra, tak i Marvina; dokonce bych si dovolil tvrdit, že minimálně tenhle večer (toho času spíš vlastně ještě odpoledne) to pánové odzpívali snad ještě lépe než na desce, až bych se nebál říct, že za celý víkend nikdo jiný lepší čistý zpěv nepředvedl. Abych ovšem nekřivdil ostatních členům skupiny, i oni samozřejmě podali velice dobrý výkon, protože kdyby ne, nebylo by vystoupení Žrec tak výborné, jak ve skutečnosti bylo. Pro mě osobně asi druhá nejlepší kapela soboty.

Ježura: To já ze Žrec až tak nadšený nebyl, ale ani tak jim nemohu upřít opravdu povedené vystoupení. V porovnání se starší tvorbou na mě nejvíc zapůsobily skladby z desky “Paměti” a třeba se teď konečně dokopu k jejímu poslechu. Jak vidno, domácí folk/pagan metalová scéna má hodně co nabídnout.

H.: Českou štafetu přebírají Brňané Heiden, u nichž rozhodně není přehnané tvrdit, že mezi hudebními atmosférami patří v rámci České republiky k absolutní špičce. Aby však nevznikla nějaká mýlka, když v článku stále zdůrazňuji český původ, rozhodně ani jednu z domácích skupin nepovažuji za nějak méněcennou vůči “těm venku” a speciálně o Heiden to platí obzvlášť. Tato formace patří mezi ty, jež nepotřebují dělat na pódiu nějaké vylomeniny či takzvanou show; prostě stačí, když pánové přijdou a začnou hrát, protože samotná jejich hudba mluví sama za sebe a její atmosféra je opravdu úžasná. Jen jediné rýpnutí, které si neodpustím, směřuje k setlistu, protože Heiden na koncertech v poslední době hrají pouze z novinky “Dolores”, což na jednu stranu samozřejmě chápu (už jen z toho důvodu, že starší tvorba je dost jinde) a nic proti tomu nemám, jelikož je to skvělé album, nicméně alespoň skladby z “Obsidian” bych ještě opravdu rád slyšel živě. Je však pravda, že to je moje osobní věc, samotné vystoupení bylo velmi povedené a nemohu proti výkonu Heiden říct jediné křivé slovo.

Ježura: Heiden – kapela, na kterou od vydání alba “Dolores” nedám dopustit. V Plzni se mi konečně podařilo přimotat se také k jejich živému vystoupení a pánové moje očekávání nezklamali. Tedy, jednu drobnou výtku bych přeci jen našel. Proti studiové podobě, kterou mám naposlouchanou opravdu pečlivě, mi sem tam přišlo, že Kverd zpíval maličko jinak, než jak jsem zvyklý (asi nejvíc to bylo znát v mojí milované “Dnešní noc je žena”). Nešlo však o nic zásadního a koncert jsem si užil i tak – snad i proto, že jsem starší tvorbě Heiden zatím po hříchu nevěnoval potřebnou pozornost, takže mi na rozdíl od H. vůbec nevadilo, že krom skladby “Živý?” zazněl výhradně materiál z “Dolores”.

H.: Docela očekávaná věc – tedy alespoň pro mě – byl koncert Din Brad, což je čistě folkový projekt členů Negură Bunget, konkrétně v Plzni se na pódiu objevili (podle funkcí v domovské kapele) bubeník Negru a klávesistka Inia Dinia. Byl jsem upřímně zvědavý, jak se s prezentací hodně intimní hudby poperou živě, nutno však říct, že to rozhodně nebylo špatné. Byť jsem čekal o malinko víc, stále se svým způsobem jednalo o docela překvapivě příjemný set, který i přesto, že samotná muzika tak povětšinou nezní, působil docela přátelsky a odpočinkově… možná to snad bylo díky kontrastu s okolními metaly. Rozhodně se mi ale představení Din Brad líbilo, určitě mnohem víc než pozdější vystoupení samotných Negură Bunget… vystoupení Din Brad totiž mělo atmosféru, všichni v publiku bez hnutí zírali na pódium a rumunská nálada byla v sále vážně cítit, samotná Negură Bunget toto ale nedokázala ani v nejmenším… vlastně i celé počínání Din Brad je mi mnohem sympatičtější než to, co se v současné době děje pod jménem Negură Bunget, ale jak již bylo řečeno u Dordeduh, k tomu se ještě dostaneme později…

Ježura:Din Brad jsem si odnesl kapku rozporuplný dojem. Muzika je to bezesporu dobrá, ale asi mě nezastihla v náladě, která je k docenění takového koncertu zapotřebí. Celou dobu jsem se totiž nemohl zbavit dojmu, že mi celí Din Brad ke zbytku lineupu moc nepasují a snaží se vysílat na jiné vlně, než na kterou jsem byl naladěn, takže jsem ani nemohl podlehnout vytvářené atmosféře, což je u živého podání atmosférické hudby dost zásadní problém. Pozitivní ohlasy ze všech myslitelných stran mě ale utvrzují v přesvědčení, že byl tentokrát problém na mé straně a nikoli u Din Brad.

H.: Na tomto místě bych rád zdůraznil, že prozatím všech jedenáct skupin, jež se až do této chvíle na Phantoms of Pilsen 6 představily, se mi opravdu upřímně líbily a všechny koncerty do jednoho musím i přes menší dílčí neduhy jen a jen chválit. Avšak to se změnilo s příchodem Rakušanů Tulsadoom, kteří byli další kapelou, jež se na soupisku dostala na tu nejposlednější chvíli. Chtěl bych věřit tomu, že tenhle přehmat vznikl jen díky tomu, že pořadatelé už prostě nestačili v tak krátké době sehnat adekvátní náhradu za odpadnuvší Hromovlad, protože Tulsadoom byli opravdu děs a hrůza. Hudebně ještě s obrovským sebezapřením dejme tomu, průměrný thrash/heavy metal bych ještě skousnul, přestože se mezi ostatní poměrně inteligentní kapely hodil mnohem méně než nemetaloví Din Brad, ale co do prezentace to byla naprostá šílenost. Už dlouho, hodně dlouho jsem neviděl někoho, kdo by svým gay-levelem dokázal konkurovat i legendárním Manowar, ale Tulsadoom to zvládli. Jejich punčocháče by se s klidem uživily na natáčení filmu Robina Hooda z roku 1938, k tomu byli jednotliví členové navlečení v jakýchsi kožešinách, pláštích, kožených brněních… nevím, zdali se dá tohle považovat za barbarský thrash, jak Tulsadoom sami sebe označují, já osobně bych to označil spíše za hovadinu, která by měla hrát maximálně tak na pódiu klubu Modrá ústřice… minimálně basák Rick Thunder by se tam vážně neztratil. Abych se ale aspoň trochu ještě věnoval hudbě, což je přece jenom v rámci reportu stěžejní, zmíním, že v kontextu následujících minut byla jako intro setu zprzněna geniální kompozice “Anvil of Crom” ze soundtracku kultovního snímku “Conan the Barbarian”; v průběhu koncertu pak ještě zazněla předělávka “One by One” od Immortal a při vší úctě to bylo neskutečně strašné, až jsem po většinu času přemýšlel, jestli to je opravdu to, co si myslím. Jednoznačně největší (a vlastně jediná opravdová) sračka festivalu.

Ježura: Já, ač jsem od Tulsadoom očekával opravdu monstrózně špatné vystoupení, musím nakonec s H. tak trochu nesouhlasit. Jistě, kapela se honosí tak příšernou image, že se každý pohled na pódium rovnal opravdu silnému utrpení, ale musí se nechat, že se svým energickým heavy/thrashem odvedli opravdu dobrou show, která vyloženě sváděla k nějakým kotelním hrátkám. Není tedy divu, že se na Tulsadoom sešel snad největší dav letošních Phantoms a odměnil muzikanty suverénně nejbouřlivější odezvou, kterou mohu nejen v kontextu akce nazvat hromovou.

H.: Členové Negură Bunget nebyli jediní, kdo si dal na Phantoms of Pilsen 6 hned dva koncerty. V pátek jako Kozeljnik, v sobotu v téměř stejné sestavě jako The Stone. Na tuhle asi největší akvizici podzemního metalu ze Srbska jsem se dost těšil, ale koncert zůstal o chlup za mým očekáváním. Ne že by The Stone zahráli špatně, to vůbec, Srbové to naopk odehráli velice dobře a některé vály zabíjely více než dost (obzvláště se mi živě líbily songy z loňského alba “Golet”), ale přece jenom jsem od takového do jisté míry i kultovního jména čekal o trochu více. Neříkám ovšem, že by mne to nebavilo, určitě to bylo dobré, v porovnání s Kozeljnik z předcházejícího dne o poznání přímočařejší a v rámci žánru mnohem klasičtější, čemuž odpovídalo i chování frontmana, jímž už samozřejmě nebyl samotný Kozeljnik, jenž v The Stone hraje na kytaru, ale Nefas, který se svými řetězy působil o dost misantropičtěji. Zajímavá mi ale na celém vystoupení přišla ještě jedna věc – The Stone totiž byli jedinou kapelou, jež vystupovala ve warpaintu, což je na vesměs black metalovém festivalu docela vtipné. Ale jinak tento druhý mini-souboj vyhrál projekt Kozeljnik.

Ježura:The Stone jsem přistupoval se stejným očekáváním jako k jejich druhé inkarnaci – projektu Kozeljnik. A podobně jako Kozeljnik mi i The Stone předvedli velmi solidní black metalovou show, které nechybělo nic, co k takové muzice patří. Všichni muzikanti se opravdu snažili, v čemž vyloženě exceloval basák Usud, jehož zápal pro hru by mohl posloužit za vzor kde komu. Jediné, co na vystoupení The Stone trochu zamrzelo, byl znatelné zkrácení setu, k němuž se přikročilo po snad dvacetiminutové sekeře, se kterou kapela začala hrát [za což si ale může trochu sama kvůli setsakra dlouhé zvukovce – H.]. Škoda, dva nebo tři songy navíc bych určitě ocenil.

H.: Jestliže první den vyhráli Secrets of the Moon, pozici vrcholného vystoupení sobotního programu si pro sebe s naprostým přehledem uzmuli Norové Vulture Industries, kteří to v Plzni mají rádi (ostatně s výjimkou pořádající Panychidy snad na Phantoms of Pilsen nikdo nevystoupil víckrát – Vulture Industries jsou však ten druh skupiny, která nejspíš nikdy neomrzí, tudíž její opakování nevadí), a Plzeň má zase ráda je – málokdo měl totiž za celý víkend srovnatelnou odezvu z publika. V tomto případě to ale bylo více než zasloužené (na rozdíl třeba od Tulsadoom, na něž lidi pařili jak diví, přestože to byl hnůj), protože hudebníci podali opravdu skvělé výkony, zejména pak zpěvák Bjørnar Nilsen, jenž mezi frontmany neměl na festivalu konkurenci a za své showmanství si nezaslouží nic jiného než plný počet bodů. Avšak nejen díky němu, ale i díky ostatním členům byl koncert tak nějak příjemně šílený, ale stále vážný, velice energický, nikoliv však nějak lacině hopsavý, vždy ovšem po všech stránkách skvělý. Bomba!

Ježura: Tahle norská avantgardní banda byla asi největším lákadlem, které si pro mě pořadatelé letošních Phantoms připravili, a já se dost bál, jak hudba, kterou mě Vulture Industries uchvátili na obou albech, zafunguje naživo. Zafungovala skvěle. Od prvních taktů se jednalo o tak neuvěřitelně našlapané vystoupení, že jsem nestíhal valit oči. Pološílený a takřka divadelní výstup, který předvedl Bjørnar Nilsen, nesnesl nic než absolutorium, a když se maestro zpěvák během poslední skladby dokonce vypravil mezi lidi, extáze byla dokonalá. Za mě nejlepší vystoupení celého festivalu a další z řady geniálních koncertů, kterých jsem měl tu čest se zúčastnit.

H.: Festival se již pomalu chýlí ke svému konci a na pódium se již potřetí chystá rumunská skupina, tentokrát tolikrát zmiňovaná Negură Bunget, která, jak jsem již dvakrát naznačil, předvedla trošku rozporuplný set. Současní členové, jimiž se bubeník Negru obklopil, se mohou snažit, jak chtějí, ale – částečně ani ne vlastně vinou, zčásti ale i tou – na to, čím kdysi Negură Bunget bývala, nikdy nedosáhnou. Tahle skupina totiž svého času byla na scéně malým zázrakem a doslova zjevení, malý velký klenot odněkud z konce světa uprostřed divokých transylvánských hor, výjimečná hudba s nadpozemskou atmosférou, ale to všechno už je prostě pryč a po všeobecně známém personálním zemětřesení se kouzlo vypařilo. Zdá se mi, že noví členové prostě nechápou, o čem Negură Bunget byla, ten tam je nějaký mystický zážitek, který ta muzika dokázala zprostředkovat (zcela vážně), dnes kapela sama sebe degradovala na pozici docela obyčejné formace, jež se snaží posluchače opíjet rohlíkem. Například jen samotné vystupování mě neskutečně irituje, protože třeba nucení lidí skandovat “hej, hej” a tleskat do rytmu je u takové muziky prostě něco, co mně osobně zážitek absolutně kazí, nic takového by tam být nemělo a k tomu, o co se Negură Bunget (dnes již jenom) snaží, se to neuvěřitelně nehodí. Další věcí je, že i samotný přednes skupiny už je prostě… divný. Není v tom ta duše, která zde bývala stěžejní. Například na závěrečné “Țesarul de Lumini” z alba “Om” (tj. ještě z doby staré sestavy), která je na desce naprosto geniální skladbou, se jasně ukázalo, jak to dnes v táboře kapely doopravdy je… píseň nezněla, jako když skupina hraje vlastní song, ale spíš jako průměrně odvedený cover. A tak to prostě je, Negură Bunget se stala pouhou parodií a nepříliš povedeným odvarem své minulosti. Atmosféru staré Negury udržují Dordeduh, ne však sama Negură Bunget, a podle toho také vypadal ten propastný rozdíl mezi oběma vystoupeními.

Ježura: Já jsem měl v případě Negură Bunget proti H. dost zásadní výhodu – tvorbu kapely neznám ani za mák, a to je asi důvod, proč jsem i z posledního vystoupení festivalu odcházel navýsost spokojený. Nemaje s čím srovnávat jsem si druhou polovinu setu opravdu užil (tu první jsem strávil jinde, takže nemůžu soudit) a nemám jí moc co vytknout. Vedle hudby samotné na mě ale nejsilnější dojem zanechal vražedný výraz ve tváři klávesistky, která hrála jako by to mělo být naposled a všichni v sále za to mohli (smích).

H.: Ano, v tom s kolegou souhlasím, že klávesačka Inia Dinia byla opravdu tím nejzajímavějším na vystoupení Negură Bunget… celý koncert pařila taky vehementně, že jsem celou dobu čekal, jestli jí to poprsí z výstřihu vypadne ven nebo ne… bohužel jsem se nedočkal (smích).


Zhodnocení:

H.: Na závěr klasicky několik slov závěrem (tomu říkám formulace!). Po organizační stránce jsem nezaznamenal žádný problém a vše fungovalo jako na drátkách. Je pravda, že já jsem spíš člověk, který se stará sám o sebe a nějak se nešťourá v tom, co nefungujícího by kde našel, na festivaly jezdím především za muzikou a z tohoto pohledu si nemohu stěžovat jak po stránce dramaturgické, tak i v ostatních ohledech. Časy vystoupení byly striktně dodržovány, takže v tom nebyl guláš, jak se občas stává (mnohem větší akce by mohly vyprávět); ozvučení až na jednu výjimku v podobě příliš hlasitých Dordeduh bylo naprosto v pořádku. Výběr samotných účinkujících byl opravdu výtečný, podle čehož také vypadaly i předchozí řádky, v nichž jsem musel až na Tulsadoom a Negură Bunget všechny jen a jen chválit. Velmi si cením hlavně toho, že pořadatelé nezvou žádné vyložené taháky, u nichž by měli jistotu, že bude plný dům, ale dávají přednost spíše opravdu kvalitní hudbě. Jestli tento přístup ocenili i lidé a dorazili v takovém počtu, aby organizátoři neprodělali kalhoty, to si odhadnout netroufnu, nicméně doufám, že kalhoty zůstaly na svém místě, protože nechat v případě prodělku padnout takhle kvalitní a sympatickou akci, to by byla obrovská škoda. Výborné bylo také to, že zde vystoupila nejedna formace, jež v České republice k vidění v podstatě není – v tomto případě se sluší vypíchnout Bethlehem a v těsném závěsu ještě Kozeljnik a Din Brad. Samozřejmě do této sorty spadají ještě Tulsadoom, ale zrovna ty bych si propříště odpustil (smích).

H.: Speciálně musím vypíchnout jednu věc, a sice že v prostoru sálu, kde se koncerty konaly, bylo zakázáno kouření, což ze svého pohledu ortodoxního nekuřáka kvituji s obrovským povděkem. Člověk se nedusil, nebyl v žádném smradu, nikde nebyla oblaka kouře, takže nic nebránilo v tom, aby si všichni mohli užívat samotná vystoupení. Navíc si nedokážu představit, jak by to tam vypadalo, kdyby měl každý druhý člověk v ruce cigaretu, protože v sobotu večer bylo v sále dost horko a dusno samo o sobě, takže tím spíš mi zákaz přišel logičtější. Nutno však říct, že ani kuřáci nebyli nijak kráceni a hned vedle byl rozlehlý dvorek, ven z hospody také pár kroků, takže se nikdo nemusel své záliby vzdát. Pár lidí, kteří omezení ignorovali nebo o něm nevěděli a v klidu si zapálili i uvnitř během koncertu, se sice našlo, ale naštěstí to bylo jen výjimečné.

H.: Samotné prostředí božkovské hospody Pod Kopcem taktéž vyhovuje. Onen zmiňovaný sál je docela malý s až klubovou atmosférou, zároveň ale nejde o žádný krcálek a stále poskytuje místo pro důstojné vystoupení z pohledu posluchače a předpokládám, že i z pohledu kapel samotných. Byť se to na první pohled nezdá, i tohle hodně pomáhá ještě zlepšit finální dojmy.

H.: Celkově musím říct, že se mi na Phantoms of Pilsen velice líbilo, užil jsem si spoustu parádních koncertů, plus ještě spoustu těch věcí okolo, které rovněž tvoří takovou tu festivalovou mozaiku z úhlu pohledu jednoho člověka, avšak to už do reportu nepatří, proto své povídání ukončím tím, že minimálně z hudebního hlediska se jednalo o víkend natolik povedený, že se vyplatilo vážit v podstatě jakkoliv dlouhou cestu.

Ježura: Nemám moc co dodat. Kolega všechna pozitiva shrnul celkem přesně a žádných negativ jsem si za celé dva dny nevšiml, takže doplním jen dvě věci. Zvuk, jaký se letos podařilo vyladit na Phantoms, byl jedním z nejlepších (ne-li nejlepším), na jaký jsem v českých podmínkách narazil. Za to patří všem odpovědným velký respekt. A druhá věc, u které cítím potřebu ji zdůraznit, je přátelská atmosféra, která byla znát na každém rohu. Nenapadá mě jiná akce, kde by byl mezi pořadateli a návštěvníky takový vztah. Nezbývá tedy než smeknout pokrývku hlavy a doufat, že se na Božkově zase za rok shedáme.