 |
|
Země: Írán Tracklist: Hrací doba: 40:59 K recenzi poskytl:
|
The Unknown je formace, jež se na první pohled tváří velice zajímavě. Ptáte se v čem? Inu, to je vcelku lehké. Zaprvé je to už jen místo původu, jelikož domovina tohoto projektu leží v Íránu, odkud pochází Aria Moghaddam, jediný stálý člen. Zadruhé je to skutečnost, že od počátků The Unknown spolupracuje se zvláštními hosty – hned na debutovém singlu „All About Nothing“ se třeba představil Daniel Cavanagh z Anathemy. Hostování pak pokračovalo i v dalších skladbách a tradice nebyla přerušena ani na řadovém debutu „In Search of the Unknown“. Zde se představují dva hosté – části vokálů se ujal Thomas Helm z Empyrium a s instrumentální i skladatelskou stránkou vypomohl jistý Kevin Pribulsky ze zámořského projektu In Search of… (povšimněte si, jak je díky tomu název alba složen ze jmen obou formací).
Nicméně tím stále ještě nekončíme, jelikož zvědavost jitří rovněž žánr. „In Search of the Unknown“ totiž slibuje – budu citovat – „dark symphony / post atmospheric doom“. A v neposlední řadě pak debutovou desku tvoří jediná stejnojmenná kompozice, jejíž délka přesahuje 40 minut, což je dozajista ambiciózní záležitost, jež za trochu té zvědavosti taktéž stojí. Je však výsledná podoba nahrávky skutečně tak dobrá, jak může posluchač vzhledem k okolnostem doufat?
Abych to příliš neprodlužoval, tak to vybalím na rovinu – osobně jsem doufal, že „In Search of the Unknown“ tedy bude lepší. Začátek kompozice se přitom tváří velice slibně. Po napjatém intru nastoupí táhlá stěna pomalých kytar, které se díky své zastřenosti blíží až někam na dohled dronu. Nad touto stěnou se pak vznáší tajemný klávesový opar; atmosféra je tak hustá, že by se dala krájet. Člověk se při vědomí toho, že již úvodní minuty dokážou chytit takhle pod krkem, začne těšit, co bude nabízet dalších bezmála 37 minut, jelikož právě popsaný stav skončí po čtyřech a půl minutách.
S jakýmsi pípáním skladba začíná jakoby od znova. Celá kompozice je vlastně rozdělena do čtyř jednání, tudíž předpokládám, že tento úvod je prvním z nich, které nese název „Into the Unknown“. Bohužel následující tři – „Symphony of Darkness“, „Symphony of Planets“ a „In Search of the Unknown“ – se již nedokážou ani zdaleka přiblížit těžké a naléhavé náladě úvodní pasáže. Ani nemluvě o neblahé skutečnosti, že tento rozjezd, jejž lze pokládat za předčasný vrchol celého počinu, je suverénně nejkratší.
Hned vzápětí po pípání totiž nastoupí jemnější pasáž postavená čistě na klávesách a smyčcích (nebo jejich imitaci, nevím), což by samozřejmě samo o sobě nemusel být problém, nicméně vedle toho se zde vyskytuje i mluvené slovo, na němž mi prostě něco nesedí a vlastně se mi nelíbí. Sice i zde lze cítit jistý vývoj, když od čistého minimalismu začínají narůstat ambientní nálady a opět dochází k jakémusi zahušťování, ale už to není ono.
V šestnácté minutě se „In Search of the Unknown“ opět překlene – předpokládám, že právě zde začíná třetí jednání, ale to berte s rezervou – do opět vcelku příjemné podoby, jejímž hlavním znakem je absolutní minimalismus. Jedná se o čistě jen o tiché šumění, k němuž se posléze opět přidá mluvené slovo. Nicméně tentokrát už mě neirituje – ono se také zcela zjevně jedná o docela jiný hlas. Ke konci znovu dochází ke gradaci dané části písně, po jejímž dohrání bohužel nastane další z mého pohledu poněkud nezajímavý kus. Finální čtvrthodina „In Search of the Unknown“ se totiž ubírá post-metalovým směrem. Ten by vlastně nemusel být až zas tak blbý, ale pohřbívají jej homosexuální klávesy, které mě upřímně dost serou, o postupném přidávání vcelku obyčejných poštovních melodií na kytaře ani nemluvě. Zkráceně řečeno – to, co zřejmě mělo být vyvrcholením celé sáhodlouhé kompozice, je vlastně tím nejnudnějším, co je zde ke slyšení. Stravitelný je až úplný závěr v podobě posledních tří minut, kdy si nejprve kytary po krátkém předělu opět sáhnou pro trochu špíny, díky níž jdou snést i stále přítomné melodie, aby pak píseň skončila v minimalistickém dojezdu.
Jak lze asi z recenze vycítit, mé pocity z „In Search of the Unknown“ jsou vcelku rozporuplné. Nacházejí se zde i povedené momenty s docela slušnou atmosférou, na níž by se dalo stavět. To nudnější však naneštěstí převažuje. Kdybych z celých 41 minut vystříhal to, o čem bych mohl bez obav říct, že mě to baví, tak bych skončil s přivřenýma očima na čtvrthodinovém ípku, jehož kvality by ovšem stále nebyly nijak omračující, spíše tak sympaticky solidní. Reálný výsledek ale z mého úhlu pohledu nedostál očekávání a necítím potřebu jej kdykoliv slyšet znovu. A vlastně na základě tohoto poslechu ani necítím potřebu sledovat jakékoliv další aktivity The Unknown.