Seveřané The Wretched End vydávají právě dnes, 22. dubna, svou třetí studiovou placku „In These Woods, From These Mountains“. Pokud byste si ji chtěli poslechnout, směřujte své kroky na YouTube, kde je nyní vystavena v celé své délce.
Archiv štítku: The Wretched End
The Wretched End: nové album
Norsko-švédská smečka The Wretched End se členy kapel jako Emperor, Dark Funeral nebo Mindgrinder má nachystané třetí album. Jmenovat se bude „In These Woods, From These Mountains“ a vyjde 22. dubna u Indie Recordings. Přebal najdete tady.
The Wretched End – Inroads
 |
| Země: Norsko Žánr: death / thrash metal Datum vydání: 23.4.2012 Label: Nocturnal Art Productions Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 8,75/10 Odkazy:
|
Už mi začíná být trochu hloupé uvozovat recenze kapel jako právě The Wretched End vztahem jednoho nebo více v sestavě přítomných muzikantů k mé srdcovce no. 1, kultovním Emperor. Jenže mě zrovna nenapadá nic lepšího, takže ani tento případ nebude výjimkou. Tentokrát je tím pojítkem mezi The Wretched End a Emperor kytarista Samoth, který si po ukončení činnosti blackened death metalové úderky Zyklon našel dva nové parťáky, se kterými pod hlavičkou The Wretched End páchají cosi na způsob thrash/death metalu. Album “Inroads” je jejich druhým řadovým počinem, a jestli jste stejně jako já díky stylovému zařazení pociťovali jistou skepsi, možná vás čeká nemalé překvapení…
Přiznám se bez mučení, že jsem na recenzi “Inroads” přistoupil jen a pouze kvůli Samothovi a při vší úctě k jeho osobě jsem čekal bezpohlavní hromádku thrash-deathové agrese a pro mě navýsost nudný zážitek. Jenže to jsem se krutě přepočítal. Už první skladba “Tyrant of the Mountain” totiž dává jasně najevo, že tohle je všechno jen ne plytký nářez bez nápadu. Asi největším překvapením pro mě bylo zjištění, jak výrazně jsou z alba cítit black metalové postupy. Ne vždy je to úplně patrné, ale ten black tam prostě je a výsledku to neuvěřitelně prospívá. Skoro to vypadá, jako by si Samoth vzpomněl na své kořeny a vkusným způsobem je nechal promluvit do současnosti. Výsledek pak mluví za vše – je totiž naprosto vynikající.
Způsob, jakým se v “Inroads” prolínají všechny tři stylové pilíře, tedy thrash, death a black, je dechberoucí a není úplně jednoduché jej popsat. Riffy jsou jak dostatečně energické, tak zatraceně úderné, a když se to hodí, nebojí se vytasit s rozmáchlostí, kterou by do takové směsice stylů člověk neřekl. Přitom jsou skvěle vystavěné i po melodické stránce, jsou nápadité, zbytečně se neopakují a když dojde na sólo, je to naprostá lahůdka. Co je ale zásadní, to je atmosféra, kterou dovedou kytary vytvořit. Je naléhavá, znepokojivá, temná, žije si vlastním životem a je to právě ona, která dává celému albu tvář. Tvář ošlehanou větrem a mrazem, zjizvenou a velmi, velmi zachmuřenou. Bylo by ovšem velmi nefér tu chválit jenom práci kytar, když práce ostatních nástrojů není o nic slabší. Pravda, sice k mým uším nedoléhají všechny nuance jemné práce baskytaristovy, ale na hutném zvuku desky je jasně poznat, že tady je muzika tvrzena na výbornou. Pochvalné razítko do notýsku však bez nejmenších pochyb zaslouží Nils Fjellström, tedy muž za bicí baterií. Jeho hra je totiž nelidsky přesná, nápaditá, propracovaná, a když na to přijde, v duchu blackových kompozic posluchače takřka hypnotizuje. Po třicet osm minut stopáže pak celou desku tlačí neustále dopředu a výsledek toho všeho je zkrátka brilantní! V dokonalé symbióze s ostatními složkami doplňuje celek páně Cosmův vokál a já si dovedu jen stěží představit zpěváka, který by svým projevem k celkovému charakteru “Inroads” pasoval lépe. A bijte mě třeba do hlavy, ale přísahal bych, že jsem ze zpěvu místy zaslechl vzdálenou ozvěnu vokálního inferna, jaké dovede předvést další ex-Emperor – Ihsahn…
I zdařilým deskám se však občas bohužel stává, že je od triumfu dělí odfláklá, nebo nešťastně provedená produkce. Bohudík se The Wretched End vyvarovali i tohoto neduhu a zvuk alba je další z řady jeho skvostných jednotlivin. Zde se totiž podařilo nesmírně vkusně vyvážit podíl čisté produkce a povšechně agresivního projevu. Není to tedy žádná garáž, nástroje jsou perfektně čitelné, kytary nádherně vrstevnaté a bicí rozhodně neznějí, jako by někdo mlátil železnou tyčí do popelnic. Při vší téhle zvukové finese si však sound uchoval jakousi auru plíživé zloby, chladu a zmaru, která obestírá všechny nástroje, respektive celek. Kombinace je to na první pohled trochu zvláštní, ale vsadím se, že bych na prstech obou rukou nespočítal kapely, které by byly za podobný výsledek ochotny zaplatit vlastní duší…
Nač to protahovat, když je to z uplynulých řádek více než jasné. The Wretched End se podařilo něco nevídaného – totálně uzemnit člověka, který k jejich novince přistupoval se značnou skepsí, spíše z povinnosti a také z úcty k jednomu z členů. Na poli thrash/death metalu se sice moc neorientuji, ale myslím že nebudu daleko od pravdy, když prohlásím album “Inroads” za jeden z nejlepších žánrových počinů, které za poslední roky vznikly. A to už skoro stojí zvážit, jestli by “Inroads” nestálo za investici, ne?
Další názory:
Debut “Ominous” projektu The Wretched End, v němž se setkávají lidé, kteří zanechali znatelnou stopu v kapelách jako Emperor, Dark Funeral nebo Windir, byl vcelku příjemnou muzikou na pomezí thrashe a deathu. Nic světoborného, ale fajn hudba. Jenže druhá deska “Inroads”, to je panečku jiné žrádlo! Čekal jsem opětovně solidní věc v thrash/death hávu, ale šeredně jsem se spletl. “Inroads” je minimálně o třídu (ne-li o dvě) výš než “Ominous”, mnohem víc než k zmiňovaným dvoum žánrům má blíž k black metalu, ale z obou si ponechává jisté prvky, které v souladu se všemi ostatními okolnostmi dávají dohromady naprosto úžasný nářez, který vám prostě a jednoduše nakope prdel! Co song, to totální nekompromisní jeba. “Inroads” je nemilosrdná mašina, která má dost síly na to, aby roztřískala vše okolo – tah na bránu je opravdu zničující, přesně takhle zní album, u něhož má člověk chuť mlátit mařenou tak dlouho, dokud mu ta palice neupadne. A přitom – a to je na tom to nejlepší, to je ten důvod, proč si “Inroads” zaslouží až tak vysoké hodnocení – se nejedná o zuřivou rubanici bez hlavy a paty. Každý song je narvaný spoustou skvělých nápadů a malých detailů jako pomalejší momentky, povedené melodie, sem tam dotyky kláves, trochu atmosféry, sbory v pozadí, techničtější riffy – a to vše, aniž by “Inroads” byť jen na vteřinku ztratilo něco ze své hrozivosti. Opravdu kulervoucí opus!
H.
The Wretched End – Ominous
 |
| Země: Norsko Žánr: death / thrash metal Datum vydání: 25.10.2010 Label: Nocturnal Art Productions Tracklist: Hodnocení: 7/10 Odkazy:
|
Ačkoliv legendární Emperor vzešli z prostředí podzemního norského black metalu, zanechali v metalové scéně znatelný otisk, v rámci samotného black metalu jeden z největších. Po ukončení studiové činnosti v roce 2001 a jakékoliv činnosti v roce 2006 však už posluchačům nezbývá nic jiného než zaměřit pozornost na projekty, do nichž se jednotliví členové postupem času rozutekli. Za posledních pár let bylo nejvíce slyšet o frontmanovi Ihsahnovi, který nabízí vysoce sofistikovaný progresivní metal na svých sólových albech (poslední „After“ vyšlo letos v lednu), nás dnes ale zajímá jiná část černěkovového Císaře – kytarista Samoth…
Už je to nějaký ten pátek, co Samoth zformoval projekt Zyklon (neplést se Zyklon-B, kde Samoth společně i s Ihsanem kdysi dávno rovněž působili, to je úplně jiná kapela), který dokonce nějaký čas fungoval i souběžně s Emperor. Roku 2007 se však Zyklon postupně uložili ke spánku, aby byl letos v lednu oficiálně ohlášen rozpad. Tyto události celkem logicky vedly Samotha ke zformování projektu nového, jímž je (pozor, přijde zápletka) právě The Wretched End. A aby to nebylo jen tak, přizval si k sobě Samoth i další dva známé hudebníky – bubeníka Nilse Fjellströma, jehož si asi většina z vás bude pamatovat jako Dominatora z Dark Funeral (od nichž jen tak mimochodem letos odešel), a baskytaristu, kytaristu a zpěváka Cosma z MindGrinder (jako host se ale třeba objevil i na několika albech Windir). Zasvěcené úvahy o all-star projektech tentokrát vynecháme a podíváme se rovnou na zoubek desce, kterou toto trio vyplodilo…
Kdo by si myslel, že ze spolupráce tří de facto blackmetalových hudebníků vznikne dalšíblack metalový projekt, ten bude možná po poslechu debutu „Ominous“ překvapený. Samotní The Wretched End ale už relativně dlouho dopředu avizovali, že se bude jejich nové působiště pohybovat na pomezí thrash a death metalu, a slibovali, že by se na desce měla tříštit moderní i oldschoolová tvář obou zúčastněných stylů. A světe div se, ono tomu tak opravdu je. Většinou hudebníci plácají všelicos, ale tentokrát, musím uznat, mi vcelku usnadnili práci, jelikož lépe se asi „Ominous“ vystihnout nedá. Vážně totiž zní jako střet oldschoolového death metalu, jeho modernější odnože a stejně tak obou podob thrash metalu.
A co dál od „Ominous“ čekat? Především opravdu vydatnou nálož riffů, které tu a tam zajíždějí více do death metalu, támhle zase do thrashe, a o kousek dál zase drtí v přirozené fúzi obou. Výjimečně vystrčí růžky i lehký odér black metalu (např. „The Armageddonist“), ale nejde o nic velkého. K tomu si domyslete královskou porci melodií a přihoďte v pozadí jedoucí blastbeat (jak někdo pár let cvičí v Dark Funeral, tak se mu ty hnáty jen tak nezastaví…). Máte to? Dobrá, navrch ještě přihoďte ukázkově „vychlastaný“ vokál a dostanete… „Ominous“ v celé své kráse.
Zatím to zní celkem dobře, co říkáte? Ono to totiž celkem dobré je, jenže druhá stránka věci je fakt, že „Ominous“ toho v podstatě o moc víc nenabízí. The Wretched End do toho sice buší ukázkově, to ano, ale po celou hrací dobu takřka stejně. Netvrdím, že není potřeba si čas od času vyklepat mozkovnu o pořádně rubačky, ale já osobně jsem od takových kapacit čekal možná o malý kousíček víc. Nechápejte mě však špatně, pořád je to dobré album. Snad víte, jak to myslím. Nic to nemění na faktu, že každý song má ve své podstatě ty nejlepší předpoklady natrhnout vám kaďák, přičemž některé kousky se vážně povedly. Já osobně jsem si oblíbil nejvíce již zmiňovanou „The Armageddonist“, valivou „Numbered Days“ (vrchol!) nebo předposlední „The Juggernaut Theory“ s opravdu skvělým závěrem s vynikajícím sólováním a melodiemi.
Sečteno, podtrženo, výsledek několikrát zkontrolován – „Ominous“ je solidní album, poslouchá se vážně skvěle a na nějaký čas člověka zabaví. Žádná supernova, která by vám ustřelila palici až na Měsíc, se však nekoná. Každopádně to ale celé minimálně za jeden poslech stojí, o tom žádná. Jako osvěžení mezi neustálým sjížděním novinky Deathspell Omega je to celkem v pohodě (smích). Dobrá, tohle už bylo trochu mimo mísu, takže to radši pro dnešek už utneme…