Theocracy stvořil Matt Smith jako one-man project v roce 2003, zcela sám take nahrál a nazpíval stejnojmenné první album vydané téhož roku u společnosti Metal Ages Records, album získalo skvělé recenze a celosvětové uznání v rámci metalového žánru. Hudba? Epický a melodický power metal s progresivními prvky, v jejich tvorbě nalezneme dlouhé skladby, krátké písně, rychlé skladby, balady … epické sbory, gradující zpěv, úderné bicí, ostré kytary, ale co je nejdůležitější součástí jejich tvorby, tak to jsou silné melodie, které vám uvíznou v hlavě na dlouhou dobu. Druhé album “Mirror of Souls” bylo natočeno již s bubeníkem Shawnem Bensonem a kytaristou Jonem Hindsem, bylo postaveno na silných stránkách prvního alba a s vylepšenou produkcí a perfektními výkony jednotlivých muzikantů přineslo materiál kvalitativně ještě o úroveň výše než tomu bylo na prvním albu, což vše shrnovala i titulní 23 minutová skladba. Album opět získalo po celém světě mnoho pochvalných recenzí a vedlo i k postupnému doplnění kompletní sestavy, přišel totiž basista Jared Oldham a druhý kytarista Val Allen Wood, první evropské turné již bylo na obzoru…V další kapitole přichází Theocracy s albem “As the World Bleeds”, účinek plnohodnotné sestavy je na nové nahrávce naprosto zřejmý, jede na plné obrátky ve všech 10 skladbách tohoto alba. 28.října tohoto roku se chystají vydat zbrusu nové album “Ghost Ship”, fanoušci na pražském koncertě budou mít tedy šanci si poslechnout i nové skladby.
Within Silence je mladá nadějná slovenská melodic metal kapela snažící se prorazit na metalové scéně svým prvním albem “Gallery of Life”. Vynikající muzikantské dovednosti jednotlivých členů a schopnost napsat zajímavé skladby s nezapomenutelnými melodiemi předurčuje Within Silence jako kapelu, s kterou se musí počítat v nadcházejících letech. “Gallery of Life” je album určené pro fanoušky kapel Sonata Arctica, Stratovarius, Theocracy a samozřejmě i pro fanoušky melodického metalu obecně.
Američané Theocracy ohlásili, že příští rok vydají svou čtvrtou řadovou desku. Zajímavostí je, že bicí pro ni opětovně nahrál bubeník Shawn Benson, jenž kapelu původně opustil v roce 2014.
Země: USA Žánr: progressive power metal Datum vydání: 25.11.2011 Label: Ulterium Records
Tracklist:
01. I Am
02. The Master Storyteller
03. Nailed
04. Hide in the Fairytale
05. The Gift of Music
06. 30 Pieces of Silver
07. Drown
08. Altar to the Unknown God
09. Light of the World
10. As the World Bleeds
Já a Theocracy, to je jeden z těch příběhů naprosté náhody, která svádí posluchače dohromady s kapelami, o nichž by se patrně jen velmi těžko dozvídali, ale která jim po onom náhodném střetnutí přijde oprávněně skvělá a úžasná. Náhodná zmínka na jednom fóru o tom, že mají “epickou” skladbu, která je dlouhá 20 minut, stačila k tomu, aby mě zvědavost pohnala k vyhledání a poslechu inkriminovaného alba, a tak jsem mohl nahlédnout do úžasného koutu hudebního světa.
To album se jmenovalo “Mirror of Souls” a v pořadí šlo o druhou nahrávku kapely Theocracy. První eponymní záznam v historické tabulce datovanou 2003 má na svědomí zakladatel a frontman Matt Smith zcela sám, na druhou desku z roku 2008 už byli chlapci tři a od roku 2009 hrají v “plné” pětičlenné sestavě. Kapela zavedla zajímavou tradici vydávání každoroční nové vánoční “koledy” (od zrockovělých verzí notoricky známých anglických koled až po vlastní výtvory vyznačující se primárně srandovními texty), ale na nové plnohodnotné album si museli fanoušci počkat tři roky. Ochutnávky z něj nám servírovali například v rámci svého turné, které bezprostředně předcházelo vydání desky (zajímavé, obvykle bývá souslednost opačná), ale to jsem si vinou nekvalitního nazvučení příliš neužil. Dočkal jsem se tedy až při prvním poslechu.
Album začíná poněkud rozpačitě. Sice je od počátku jasné, že to jsou Theocracy se svým osobitým pojetím a především výrazným Mattovým zpěvem, ale trochu mi chybí nějaké výrazné momenty a nápady. Když to vezmu kolem a kolem, tak z prvních tří skladeb jsem si v podstatě nezapamatoval nic. Jenže naštěstí pro Theocracy, i ty “nezapamatovatelné” pasáže se poslouchají hezky. Druhá polovina alba navíc nabírá na obrátkách a zajímavosti.
Co je to vlastně ono “osobité pojetí”? Zřejmě to nedokážu připodobnit k žádné jiné kapele, která je mi známa. Pomůžu si odkazem na oficiální škatulku “progressive power metal”. Zpěv by se pravděpodobně v čistě power metalové sešlosti neztratil, “progresivní” rozměr ovšem dodává hudba, která sice chvílemi plyne lehce a poměrně nenáročně, ale velmi často sklouzává do pasáží, kde dávají chlapci z kapely na odiv umění složit a následně nahrát kvalitní, nápaditou a zajímavou hudbu. To vše samozřejmě i naživo, kde zejména “hlavní” kytarista Van Allen Wood, ač s vizáží hodící se spíše k nějakému “skejťákovi”, předvádí svou virtuozitu, přičemž zbytek osazenstva ho skvěle doplňuje a pódiu kraluje Matt se svým zpěvem.
Tím se Theocracy vydělují ze stáda “běžných” power metalových kapel moderního střihu, jejichž hudba kromě chytlavých melodií nenabízí nic moc trvanlivého. Tímto a pak ještě svými texty. Ústředním zaměřením všech skladeb je totiž křesťanské náboženství a víra. To ale, ač sám ateista a křesťanství nepříliš přátelsky naladěn, považuju naopak za zajímavou devízu. Už proto, že rozhodně nejde o nějaké tupé velebení boha všemohoucího, nýbrž vesměs o zajímavé a podnětné záležitosti.
Za nejlepší kousky na albu bych označil předposlední sypačku “Light of the World” a potom naopak spíše pomalejší “The Gift of Music”, na které přes možná trochu zbytečně rozvleklejší konec oceňuju především textařský nápad o hudbě coby největším božím zázraku a daru lidem. Špatná není ani “30 Pieces of Silver”, která se objevila jako první singl. Celkem na vás čeká deset skladeb a hodina a dvě minuty hudby, se kterou si kapela opravdu vyhrála.
Po čase mohu recenzované album zase jednou hodnotit jako povedené a náležitě ho ocenit. Sice pravděpodobně nedosahuje kvalit předhozího veledíla této kapely “Mirror of Souls”, nicméně poslech baví a je to přinejmenším příslib do budoucna, protože Theocracy rozhodně nevypadají, že by řekli své poslední slovo. Je zajímavé, že se tato banda zatím nedostala do širšího povědomí lidí (nebo si to alespoň myslím). Je to škoda, stojí za to. Takže pokud neznáte, doporučuju alespoň nějakou ochutnávku z YouTube. Třeba vás chytnou, tak jako před časem mě.
Top5 2011:
1. Nightwish – Imaginaerum
2. Крода – Чорнотроп
3. Dream Theater – A Dramatic Turn of Events
4. Turisas – Stand Up and Fight
5. Moonsorrow – Varjoina kuljemme kuolleiden maassa
CZ/SVK deska roku:
1. Stíny plamenů – Výprava za pravdou špíny
2. Cruadalach – Lead – Not Follow
1. Nightwish – Imaginaerum
Co jsem si všiml, tak obecenstvo se stran prvního čistě konceptuálního počinu v dějinách finských Nightwish rozdělilo na dvě přibližně stejné části – jedna album nehodnotí příliš kladně a vyčítá mu kdesi cosi, zatímco druhá je jím naprosto uchvácena. Já se řadím do tábora číslo dvě. Tuomas a spol. vytvořili přesně to, co se mi líbí. Je tam několik málo slabších momentů – jako třeba když chvíli zpívá Troy Donockley – ale jsou to natolik krátké úseky, že vůbec nemá cenu se o nich zmiňovat. Pozitiva naprosto drtivě převažují. Anette překvapila i ty největší optimisty jako například mě – zní snad v každé skladbě jinak a je to až neuvěřitelné. Je pravda, že na úkor orchestrálnosti jsou poněkud upozaděny tradiční metalové nástroje, ale to dle mého není ani trochu na škodu. Umělecký záměr zachytit jakousi “burtonovskou” atmosféru se povedl na výbornou a já nevím, co bych měl vychválit dřív – obraz fantaskního cirku vykreslený ve “Scraretale”, sypačku “Last Ride of the Day” nebo chvilku poezie v “Song of Myself” (kterou skutečně upřímně považuju za naprosto úžasnou)? Tohle se mi prostě a jednoduše trefilo do noty.
2. Крода – Чорнотроп
Dlouho to vypadalo, že Крода letošní rok vyhraje, ale pak přišli Nightwish a tomu se zkrátka konkurovat nedá. Každopádně kontroverzní Eisenslav si se svým sólo dílem poradil náramně a stvořil velice kvalitní dílo. Mě osobně se album líbí výrazně víc než předchozí opěvované “Похорон сонця”. Proč přesně to vám ovšem asi neřeknu…
3. Dream Theater – A Dramatic Turn of Events
Nový počin hudebních virtuosů Dream Theater skutečně není tak dobrý jako dva roky staré “Black Clouds & Silver Linings”. Že by se projevil odchod skladatelského motoru Mika Portnoye? Snad. Nicméně to, že něco není tak dobré jako mistrovské dílo, ještě neznamená, že se pořád nejedná o klenot. Hudba “Snového divadla” může být pro mnohé hůře stravitelná, nebo snad dokonce nudná. Kdo však do jejich tvorby pronikne, ten pozná, že jde o něco opravdu mimořádného. A kdyby nic jiného, tak za skladbu “Outcry” si to místo v mém “topu” zaslouží.
4. Turisas – Stand Up and Fight
Nominací tohohle kousku jsem si chvíli jistý nebyl, ale nakonec jsem se rozhodl ho zařadit na úkor jiných. Mně se zkrátka Turisas líbí, přestože hudebně nenabízejí zase o tolik víc než “módní” nenáročný power metal s folkovými přísadami. Na druhou stranu je pravda, že jejich provedení je docela neotřelé a celkem dobře identifikovatelné. Ať tak nebo tak, funguje to už třetí album. Nevím, možná je tohle jejich album do třetice nejslabší z toho, co zatím vyprodukovali, ovšem i kdyby snad ano, tak to pořád šlape velice pěkně.
5. Moonsorrow – Varjoina kuljemme kuolleiden maassa
Moonsorrow je pro mě velice srdeční záležitost – jestli někdo v mých očích třímá vlajku “skutečného” folk metalu a pevně rozkročen jí mává nad bitevním polem, pak to jsou právě tito Finové. Novým albem nezklamali. Přesto, nepronikl jsem do něj zase až tolik, a kdybych neznal starší tvorbu, tak popravdě nevím, jestli by mě to vůbec zaujalo. Přeci jenom si myslím, že by se měli vrátit na délky skladeb “pod deset minut” a více se soustředit na “silné momenty”, takhle to přeci jenom chvílemi skoro až splývá. Na místo v nejlepších pěti albech roku to stačilo, ale krčit se musí až na místě posledním…
CZ/SVK deska roku:
1. Stíny plamenů – Výprava za pravdou špíny
Co se týká českých luhů a hájů, tak já pro letošek nemám zase tak z čeho vybírat. Letos jsem domácí scénu jaksi zaspal a opomíjel. Reedice debutového alba Stínů plamenů obohacená o několik nových skladeb by si však cestu do tohohle přehledu našla tak jako tak. Kvalitativně totiž výrazně vyčnívá. Zájemce o další povídání můžu odkázat na mé Na co se nedostalo, abych se zbytečně neopakoval.
2. Cruadalach – Lead – Not Follow
Jak už jsem řekl – příliš velký výběr z domácí scény u mě nebyl. A protože Root při vší úctě k legendám místo tady nepřiřknu, volba musí padnout na poslední dílo, kterému jsem dopřál sluchu – totiž podle oficiálních informací v Praze usídleným Cruadalach. Debutové album této folkové party jsem před pár dny recenzoval a můžu jen zopakovat, co jsem psal tam – je to zajímavé, na naší scénu neotřelé, ale ani to není album, které by mělo změnit hudební svět. Každopádně pořád ještě mladá kapela má solidní potenciál do budoucna.
Neřadový počin roku:
Darkal – Here Comes the Darkness
Také o tomhle kousku už jsem se zmiňoval v mém Na co se nedostalo a pozorným čtenářům jistě neuniklo hodnocení 10/10. Proto je také toto demo logickou volbou pro neřadovku. Demo to totiž je leda v tom smyslu, že autor svou hudbu nahrál v domácích podmínkách a že jej zatím nevydal fyzicky, jinak by to s klidem mohla být fantastická řadovka o jejíž vydání by se jistě mnozí zájemci o neoklasickou ambientní hudbu poprali.
Koncert roku:
Theocracy: Praha – Exit-Us, 26.10.2011
Ono je to lehké být první, když jste jediní v kategorii. Letos jsem zkrátka na žádné jiné metalové akci nebyl. A tak, přestože samotný koncert jsem si zase tak moc neužil kvůli nepříliš kvalitnímu nazvučení, tak je vítěz jednoduše daný. Ale zase abych jenom nehaněl, Theocracy mám moc rád a své vystoupení rozhodně odehráli kvalitně, takže úplně hrozné to taky nebylo a nějaké ty zážitky (a suvenýr) jsem si odnesl.
Videoklip roku:
Dalriada – Hajdútánc
Ani ne, že by bylo tak skvělé samotné provedení toho videoklipu (to se ostatně u metalových videí stává málokdy), ale ten song je neskutečný nářez – prostě správná folk metalová juchačka moderního střihu, navíc okořeněná netradiční maďarštinou, která přinejmenším v podání Dalriady zní velice dobře. Bohužel zbytek alba pokulhává, proto jsem ho například nezařadil mezi nejlepší počiny roku. Ovšem aspoň prostřednictvím téhle kategorie bych chtěl dát Dalriadě možnost vyniknout.
Potěšení roku:
Alestorm – Back Through Time
Alestorm zkrátka nelze brát příliš vážně. Proto jsem je nezařadil do žebříčku “top”, protože to by bylo nefér. Ale počínaje povedeným obalem je tahle placka zkrátka dobrá. Když má člověk zrovna náladu vypnout a nezávazně se bavit, není důvod, proč nesáhnout po kapele ražení Alestorm, kteří na novém albu ukázali, že nenáročné power metalové juchačky-halekačky jim jdou víc než dobře.
Zklamání roku:
Edguy – Age of the Joker
Zatímco předchozí “strašná” deska “Tinnitus Sanctus” mi zase tak špatná nepřišla, tentokrát už se asi musím přidat k těm, kteří nad Tobiasem a Edguy zlomili hůl. Navzdory velikášským prohlášením nenabízí nové album téměř nic. Dva songy jsou dobré, jeden ujde a zbytek nejlépe průměr a nebo ještě něco daleko horšího.
Jubilejní třicátý eintopf je výjimečný hned ve dvou věcech – jednak se týká listopadu 2011, což je měsíc, který se už nikdy v životě nebude opakovat, jelikož cestovati v čase ještě neumíme (smích); jednak je to první eintopf, který přichází po radikálním navýšení počtu redaktorů. Nejvyšší možná hodnota součtu všech indexů tedy nyní činí brutálních 60, tak doufáme, že se nám to číslo zanedlouho nebude opět snižovat :-)
H.:
Volba pro listopad snad ani nemohla být snažší. Já mám pro jakékoliv avantgardní obskurní projekty slabost a Blut aus Nord jsou v tomto oboru králové. Jejich muzika je něco naprosto chorého, co obyčejný smrtelník asi není schopen rozdýchat, ale přesně takhle to mám já rád. Ještě ani jednou mne Blut aus Nord nezklamali a já nevidím žádný důvod, proč by se to nyní mělo zlomit, zvláště když je “777 – The Desanctification” pokračováním dechberoucího “777 – Sect(s)”, které mě totálně smetlo z povrchu zemského. Když k tomu navíc připočtu, že se mi hodně dlouho nestalo, aby mě pouze několik málo několikavteřinových ukázek srazilo na kolena… Je snad vůbec možné se netěšit?
Ježura:
Mám já to ale těžké. H. mě chce zmanipulovat, abych si vybral Blut Aus Nord, Nightwish vycházejí až v prosinci, a k tomu se s novinkou vytasí Maďaři Thy Catafalque, kteří mě uzemnili jedinou ukázkou, kterou jsem od nich zatím slyšel… Co naplat – na H. kašlu, Nightwish mi holt vydrží do prosince a Thy Catafalque taky ostrouhají. Důvod? Nedávno proběhnuvší Phantoms of Pilsen a na nich vystoupení Agrypnie, které mě dostalo takřka do kolen. Když už black, tak musí nabízet nějakou přidanou hodnotu, a já mám takové tušení, že v tohle případě bude té přidané hodnoty hned celý vagón…
nK_!:
Pět let od vynikající “Astronomy” a Dragonland konečně vydávají nástupce. No, už bylo na čase. Nejsem kdovíjak velký příznivec power metalu a pojem Gamma Ray mi nic neříká, ale na tohle dílko se docela těším, protože Švédi mi již několikrát ukázali, že není správné házet všechny do jednoho pytle a že i striktně zaškatulkovaná záležitost může mít své osobité kouzlo.
Beztak:
Hned první den listopadu výjde očekávaná třináctá deska thrash metalové kapely Megadeth. Na internetu již dílko chlapců kolem zrzka Davea pár dnů koluje, ale přesto jsem v současnosti ovlivněn jen zběžným poslechem, takže mé očekávání neochablo, naopak mírně zesílilo. Jsem zvědavý, jak se projevil příchod Davida Ellefsona. Jsem zvědavý, jestli dokážou překonat předloňskou desku “Endgame”. Jsem zvědavý, jestli Dave Mustaine je stále tak politicky “naštvaný” a stále dokáže kázat o morálce a zároveň pálit zběsilá sóla. Jsem zvědavý a těším se. I když v podzimní atmosféře si dokážu představit chladnější hudbu, myslím, že nová deska Megadeth nemusí být vůbec špatná volba.
Ellrohir:
Protože Nightwish vyjdou u nás až 2. prosince, nic mi nebrání zvolit pro listopad Theocracy. Na tuhle vynikající americkou kapelu, která mísí “veselý” power metal moderního evropského střihu s progresivními prvky, jsem před časem přišel docela náhodou a myslím, že u nás ji až tak moc lidí nezná – koncert v Praze potvrdil relativně skrovnou fanouškovskou základnu, byť ta byla zřejmě rozdělena díky vystoupení v Ostravě den předtím. Já se ale od jejich tři roky staré nahrávky “Mirror of Souls”, obzvlášť od dvacetiminutové titulní skladby, kterou album vrcholí, kolikrát nemůžu odtrhnout. Sice jsem ten poslední, který by si liboval v křesťanské tématice, ale u těchle chlapíků to nějak vůbec nevadí. Navíc na jejich už tradičních každoročních “koledách” je vidět, že to přinejmenším neberou nijak fanaticky vážně. Zveřejněný singl “Wages of Sin” mě sice vyloženě neohromil, ale zato mě zaujalo několik momentů ve čtyřminutovém traileru. Theocracy se mě snažili navnadit i několika kousky během svého setu, ovšem díky špatnému zvuku jsem z toho příliš neměl, takže to bude překvapení. Ovšem zvědavý a natěšený jsem opravdu moc.
Madeleine Ailyn:
Co na to říct? Americká zpěvačka Amanda Somerville je mi velice dobře známá, ze všech skupin, co mám ráda. Kdo by si ji snad s ničím nemohl spojit, jde například o pár písní v Avantasii. Vždycky se mi velice líbila její barva hlasu, z mého pohledu je v určitém smyslu nezaměnitelná. Aby to snad nevypadalo, že moje nadšení stojí jen na Amandě, dodám jména Sander Gommans a Sascha Paeth, kteří se podíleli i na skladatelské části. V neposlední řadě také Jørn Lande (i přes zmíněný projekt Tobiase Sammeta mám pocit, že jsem je spolu slyšet ještě nemohla, takže další věc, proč být napnutá jak struna). Asi bych měla být v naprosté euforii. Přece jen mám z něčeho strach. Že takový projet pohřbí právě ta jména, která mě tak nadchla. Že se z projektu stane kombinace něčeho, co už jsem dávno slyšela a že nepřinese ani trochu něčeho nového. Přeji si, abych se protentokrát mýlila.
