 |
|
Země: Belgie Tracklist: Hrací doba: 55:31 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Theudho patří k těm skupinám, jež z nějakého důvodu vnímám jako stálice, které se na scéně pohybují už strašně dlouho, jako kdyby „odjakživa“. Skutečnost je nicméně taková, že tahle belgická formace za sebou ještě nemá ani dvacet let existence, byť se k nim nezadržitelně blíží. Na každý pád lze ale myslím bezpečně prohlásit, že za dobu svého působení si Theudho dokázali nějaké jméno vytvořit.
Přesto si jich třeba mladší příznivci metalové hudby nemuseli doposud úplně všimnout, ačkoliv před x lety stálo všechno pohansky-metalové, kam lze zařadit i Theudho, na vrcholu popularity. Jenže Theudho tomu moc zas tolik nedají a posledních několik let o nich nebylo prakticky slyšet. Aktuální deska „De roep van het woud“ vyšlo celých šest let po předchozím „When Ice Crowns the Earth“, což sice samozřejmě není ta nejdelší pauza mezi alby, jakou kdo kdy viděl, ale už je to dostatečně dlouhá doba, aby se kapela ztratila z očí. Což se Theudho tak trochu podařilo, alespoň tedy já jsem si jich nijak nevšímal, byť se nějaký ten menší počin tu a tam objevil.
Tím pádem jsem ani nezaregistroval, že u Theudho v mezičase došlo k jedné výrazné změně. Z regulérní kapely se totiž opět stal jednočlenný projekt, jako tomu bylo v rané éře Theudho. K tomu došlo v roce 2016. „De roep van het woud“ tedy zakladatel Jurgen S. nahrával celé sám. Trochu škoda, že ten návrat ke kořenům nedotáhl úplně dokonce a neobnovil i úplně původní název skupiny Þeuðo, který byl použit pouze na prvním demosnímku „Dies natalis solis invicti“ (2002).
Nebudu vám lhát, Theudho nikdy nepatřili k mým oblíbencům a doma si jejich (jeho) album nepustím, jak je rok dlouhý. Určitý respekt ale k tomuhle jménu chovám a v paměti jsem jej měl vždy uložené jako jednu z těch solidnějších pagan/blackmetalových formací. Což znamená, že jsem ochoten si pustit nově vydanou desku, ale zpětně se k tomu nevracím. Minulé „When Ice Crowns the Earth“ jsem si nicméně zapamatoval jako vcelku povedenou nahrávku s hezkým obalem a skvěle provedenými výpravnými momenty. Na něco takového jsem se tím pádem těšil i v případě „De roep van het woud“ a nijak jsem se nenechal odradit skutečností, že obal je tentokrát ledva poloviční (byť pořád lepší než třeba kýčovitá malůvka ještě předešlé řadovky „Cult of Wuotan“). Těšil jsem se marně.
„De roep van het woud“ je totiž vyčichlý pagan/blackový průměr. Takový pocit jsem z toho získal hned s prvním poslechem a už jsem se jej nezbavil při žádném z dalších dostaveníček. Čekal bych, že po šestileté přestávce bude nový materiál opravdu dobrý, ale novinka opravdu není žádný zázrak. Samozřejmě, že je poslouchatelná a neurazí, však jsem řekl, že jde o průměr, nikoliv sračku, ale i to se mi zdá zatraceně málo. Kór na takové jméno jako Theudho.
Jednotlivé songy mi mezi sebou dost splývají, prakticky žádný z nich nedokáže přijít s natolik výrazným nápadem, aby jej to vyčlenilo z ostatních. Sem tam se objeví vcelku slušná pasáž, jako třeba ústřední motiv ve třetí „De alvenberg“, ale celkově vzato na mě deska pořád působí strašně obyčejně a vlastně nezáživně. Není tu prostě nic, kvůli čemu by se měl člověk pozastavit, neřkuli v budoucnu vracet.
Schválně jsem si pro srandu připomenul „When Ice Crowns the Earth“, jestli vzpomínky na minulý počin nejsou zahalené nostalgií; přece jen si myslím, že ta těch několik let jsem se posluchačsky dost posunul. Nicméně i z tohoto pokusu mi vyšlo, že problém skutečně tkví v kvalitách „De roep van het woud“, nikoliv v tom, že by se mi vzdálil styl, jejž Theudho hraje. „When Ice Crowns the Earth“ mi i přes nějaké poněkud humpolácké pasáže přijde o dost lepší, jsou tam povedené nápady a epické momenty jsou vážně dobré. Nic podobně zajímavého na „De roep van het woud“ nenacházím.
Je tedy na místě mluvit o zklamání. „De roep van het woud“ nabízí nevýraznou muziku, která neurazí, nenadchne, nijak nevzruší, jen tak prohučí okolo. Tohle poslouchat fakt nemusíte.
