Archiv štítku: thrash metal

Overkill – The Grinding Wheel

Overkill - The Grinding Wheel

Země: USA
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 10.2.2017
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. Mean, Green, Killing Machine
02. Goddamn Trouble
03. Our Finest Hour
04. Shine On
05. The Long Road
06. Let’s All Go to Hades
07. Come Heavy
08. Red, White and Blue
09. The Wheel
10. The Grinding Wheel

Hrací doba: 60:12

Odkazy:
web / facebook / twitter

Thrashová stálice Overkill je bezpochyby legendou svého žánru, který pomohla stvořit, definovat, a co víc, i po bezmála čtyřiceti letech stále obohacovat o další kvalitní (!) materiál. To je statut, který mnoho kapel nemá a kupříkladu v thrash metalu mě napadá pouze pár dalších jmen. „The Grinding Wheel“ je už osmnáctou řadovkou a mohu napsat rovnou, že se povedla.

Asi jen málokdo by čekal, že Overkill přijdou s něčím nečekaným. Jednoduše se dá letošní placka shrnout asi takto: pokud máte rádi předchozí tvorbu, bude se vám líbit i „The Grinding Wheel“. Pro ty zasvěcenější mohu podotknout, že nové album je lepší než minulé „White Devil Armory“, které, ačkoliv nebylo vyloženě špatné, moc neuchvátilo. Vlastně jsem si ho mockrát od vydání nepustil. „The Grinding Wheel“ spíše pokračuje ve stopách staršího „The Electric Age“ a trochu dokonce dává vzpomenout na počátek let devadesátých.

Album začíná dvěma zářezy, jež jsou koncertní tutovky se vším všudy. Hnedka první „Mean, Green, Killing Machine“ nabídne úplně všechno, co mám na Overkill rád. Klasické riffování, hřmoucí Verniho basa, chytlavý refrén, změna tempa do pomalejších vod – inu, píseň má přes sedm minut a uteče jako voda. Je pravdou, že se zde Overkill nepouštějí do progresivních pasáží, jako tomu bylo na „Ironbound“, ale i tak jsou písně nápadité a nenudí. Už několikrát se ukázalo, že úvodky Overkill zkrátka umí a tahle není výjimkou. Další „Goddamn Trouble“, nakopnutá Blitzovým „Let’s go!“, je hodně punková, energie z ní jenom prýští, až si člověk říká, kde se to v kapele po těch letech bere. Možná, že na takovouhle smršť je stopáž přes šest minut až moc. Sborové refrény opět spolehlivě fungují a dodávají písním kuráž, však se jedná o další poznávací znamení kapely. Nejvíce vynikají ve skladbě „Red, White and Blue“, což je zřejmě můj nejoblíbenější kousek, hlavně tedy její střední pasáž, která trochu připomíná vojenské pochodovky.

A nebyli by to Overkill, kdyby se tu výrazněji neprojevil klasický hevík, zde tedy zastoupen ve skladbě „Come Heavy“, z níž jsou cítit Black Sabbath. Přestože celkem přesvědčivě šlape, nepatří k výraznějším momentům a pozornost upoutá pouze pomalejším tempem. Podobnou atmosféru zase jiné legendy navozuje „The Long Road“, jejíž dlouhé intro jako by vypadlo z oka „The Ides of March“ od Iron Maiden. Samozřejmě, že skladba potom přeskočí do klasické thrashovky se spoustou dalších sól a jasným rukopisem Overkill. Jak už jsem zmínil v druhém odstavci, posluchač si zde vzpomene i na dřívější dobu, zhruba okolo alba „Horrorscope“. Poslední a zároveň titulní píseň navozuje onu atmosféru temného, plíživého metalu, jemuž se kapela již několik let vyhýbala. V jiných písních se zase projevují drobné vlivy groove metalu, s nimiž si Overkill v předminulé dekádě významně pohrávali. Tuto věc lze tak vnímat jako jedinou výraznější, a pro mě vítanou, změnu oproti předchozím opusům. „Let’s All Go to Hades“ jde v čase ještě dál. Klidně by se mohla jmenovat „Let’s All Go to Eighties“, což jsem před přečtením názvu v refrénu skutečně slyšel.

Ale abych jen nechválil, najdou se tu i slabší chvilky. Například trojka „Our Finest Hour“ připomíná již dříve nahranou píseň „Electric Rattlesnake“, a to konkrétně svými slokami a melodií. Oldschoolovku „Shine On“ mi kazí paradoxně sám Bobby Blitz, tvář kapely. Daří se mu to neustálým opakováním spojení „Come on“, které se zaryje do mozku ne zrovna v pozitivním slova smyslu. Právě jeho charakteristický ječák tu dostává zabrat takovým způsobem, až to kroutí uši i mně, kovanému fandovi kapely. Co se týče produkce, ta je takřka neměnná už od „Ironbound“, to lze označit za comebackové, či minimálně za album, jež dostalo Overkill zpátky na thrashové výsluní. Možná, že by příští desce prospěla nějaká výraznější zvuková změna. Je vidět, že Overkill jsou se svým současným soundem spokojeni, přesto je sedm let až až, řekl bych. Musím však podotknout, že je zvuk o mnoho lepší než na minulém „White Devil Armory“, které bylo jednoduše přepálené. Tady je alespoň vše vyvážené, hlavně ne tolik ploché a poslech ve sluchátkách není utrpením.

„The Grinding Wheel“ je povedená deska s několika silnými písněmi. Ačkoliv je skládací formule už léta podobná, stále to funguje a fanoušci musí být spokojeni. Lehké ohlédnutí na starší tvorbu let devadesátých je příjemným zpestřením. Koneckonců, právě Overkill přečkali tuto dekádu bez většího zaškobrtnutí, na rozdíl od svých souputníků. Své si zde tak najdou snad všichni fanoušci Overkill. Řekl bych, že je deska tvrdší, kreativnější i chytlavější oproti té minulé. Nevím, jestli má potenciál někoho nového přilákat, ale rozhodně neodradí ty stávající. Tito veteráni stárnou s grácií, a přestože se jim nedostává takového ohlasu, jsou pro mě, na rozdíl od ostatních klasiků žánru, sázkou na jistotu.


Toxik – Breaking Class

Toxik - Breaking Class

Země: USA
Žánr: technical thrash metal
Datum vydání: 4.8.2017
Label: selfrelease

Hrací doba: 12:36

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

Pravověrným vyznavačům thrash metalu asi netřeba blíže jméno Toxik představovat. Jejich logo zdobilo či stále zdobí, nejednu džísku, a to přestože dlouhých 28 let nepřišli s žádným novým materiálem. Klasická éra Toxik skončila rozpadem roku 1992 a k prvnímu oživení skupiny došlo až v roce 2007. To nemělo dlouhého trvání, a tak přišel o šest let později další pokus. Ten už byl ověnčen také oznámením o novém studiovém albu. Dokonce byl uveřejněn i název – „In Humanity“, obal a další info, avšak kde nic, tu nic. Po několika dalších odkladech tu nakonec máme alespoň EPčko „Breaking Class“ se třemi novými peckami.

Posledním dosud vydaným albem Toxik je „Think This“ z roku 1989, jehož nahrávání se ze současné sestavy účastnili zpěvák Charlie Sabin a kytarista Josh Christian. Zbytek kapely, basák Shane Boulos a bubeník Jim DeMaria, si na „Breaking Class“ odbíjí premiéru. Kdo zná „Think This“ a prvotinu „World Circus“, může si na jejich základě vcelku věrně představit také současný zvuk. Toxik neustrnul zcela v čase, ale základy jsou jasně dané.

Přízvisko technické nebo progresivní kapely stále platí. Ať už se jedná o rytmickou či sólovou sekci, je rozhodně co poslouchat, nachází se zde několik zajímavých zvratů a nápadů, přičemž se nevytrácí chytlavost jednotlivých pasáží. Co se mi líbí ještě více než na starých počinech, je zpěv, jelikož uječený projev typický pro 80. léta mi u Toxik kolikrát lezl pěkně na nervy. Ani tady se Sabin nevyhne několika trýznivým výškám, avšak po většinu času se drží na uzdě a je tak daleko poslouchatelnější.

Tři nové skladby jsou na EP seřazeny vlastně tak, jak se mi postupně líbí. Za nejpovedenější považuji „Stand Up“, které skvěle sekunduje další „Breaking Class“. Obě mají tah na bránu, nápady, speed/thrashový rukopis kapele vlastní, zkrátka jako představení Toxik pro rok 2017 rozhodně splnily svůj účel. Vlastně ani poslední „Psyop“ není nijak špatná, jen prostě baví míň a v porovnání s předchozími je trochu utahaná.

Jestli se chystaná řadovka „In Humanity“ ponese v podobném duchu jako „Breaking Class“, rozhodně se nebude jednat o žádný propadák. Dobrou vlastností nového EP je skutečnost, že nepůsobí jako pouhá vzpomínka na jednu starou thrashovku, ale má potenciál zaujmout také ty, kteří s Toxik dosud neměli tu čest. Mě, jakožto né až tak velkého fanouška, příjemně překvapilo a rozhodně navnadilo. Připojuji se tak k vyčkávajícím a doufám, že na tu novou fošnu snad už někdy dojde.


Asmodeus – Oko Horovo

Asmodeus - Oko Horovo

Země: Česká republika
Žánr: progressive / melodic thrash metal
Datum vydání: 1.4.2017
Label: Magick Disk Musick

Tracklist:
01. Smečka prince Šavlozuba
02. Oko Horovo
03. Fenix Schizofrenix
04. Parazit
05. Kniha mrtvych
06. Prokeltí Sodomy
07. 666 očí Satanových
08. Midas
09. V ruinách města Ur
10. Černé vody Ninive

Hrací doba: 31:42

Odkazy:
web / facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Magick Disk Musick

Když před třemi lety klatovští Asmodeus vydávali své dnes již předposlední studiové album „Past na Davida Kleinera“, bylo to pro mě něco jako malé zjevení. Ne snad, že bych o této stálici domácí kytarové scény nikdy předtím neslyšel, nicméně tento hodně ambiciózní počin mě velmi příjemně překvapil nejen svou textovou, ale taky hudební propracovaností. Asmodeus se na svém zde vydali cestou koncepčního lyrického přístupu a progresivně laděného hudebního podkladu, což jim vyšlo opravdu na jedničku. Když tak na letošní apríl tato čtveřice ohlásila svou novinku „Oko Horovo“, přistupoval jsem k ní značně odlišně než k jejímu přímému předchůdci, jemuž nesporné kvality přisuzuji i s odstupem oněch tří let.

Miloš Bešta a jeho parta nejsou na „Oku Horově“ natolik překvapiví a nepředstavují natolik silný koncept, což ovšem nutně neznamená, že by novinka byla slabším počinem. „Oko Horovo“ není pevně svázáno konkrétním lyrickým konceptem, jenž by vyprávěl ucelený příběh, ale i přesto jasně odkazuje na starověkou mytologii. Na rozdíl od „Pasti Davida Kleinera“ se novinka nebrodí v břečkách špíny společnosti jako takové, a přestože nelze textovou stránku obou počinů přímo srovnávat, tak uznávám, že Jan Petřička odvedl po textové stránce opět velmi dobrou práci.

„Oko Horovo“ po hudební stránce svým způsobem pracuje s odkazem svého předchůdce a zpracovává jak poctivé thrashové postupy (ačkoli jich není tolik, kolik jsem čekal), tak košatější progové momenty se silným melodickým cítěním. K mému potěšení se dostane i na takřka gotické pasáže, které umocňují mystický odkaz textů, a na druhou stranu Asmodeus místy zaútočí s až deathmetalovou tvrdostí a díky tomu všemu je „Oko Horovo“ dostatečně pestrý počin, jenž udržuje posluchače neustále v pozoru.

Ne snad, že by to bylo vyloženě potřeba, protože příjemná stopáž, která se zastavila lehce za hranicí 30 minut, uteče natolik rychle, že se člověk ani nestačí rozkoukat a už mu do uší zní závěrečná progmetalová vypalovačka „Černé vody Ninive“. Ona krátká hrací doba by se z jistého úhlu pohledu dala považovat za jedinou slabou stránku „Oka Horova“, protože takto kvalitní materiál si zaslouží rozhodně větší plochy, ale klasicky oceňuji radši silné kratší album než dlouhý blábol s nějakou tou vatou, takže je vše asi tak, jak mělo být.

Co říci k samotné hudební náplni? Asmodeus si na jednotlivých skladbách dali rozhodně záležet a navzdory větší melodičnosti nepůsobí jednotlivé kusy prvoplánově. Při poslechu jsem neměl pocit, že by ten či onen motiv do celkové nálady nahrávky nezapadal nebo působil jako laciná výplň. Naopak. Každá z  písní má své opodstatnění a díky jejich kratší stopáži je většina z nich dostatečně úderná. Hned úvodní zatěžkaná „Smečka prince Šavlozuba“ si povedeným kytarovým riffem brázdí cestu velmi sebejistě a atmosférické kytarové vyhrávky tuto pecku hezky provzdušňující. Miloš Bešta přechází s jistotou sobě vlastní od zpěvnějších linek k hrubějšímu projevu a ruku v ruce s instrumentální složkou svých kolegů podtrhuje barvitost „Oka Horova“.

Mezi nejsilnější písně řadím krom úvodní „Smečky prince Šavlozuba“ hned následující thrashovou titulku, odlehčenou „Knihu mrtvých“ s parádním vokálem páně Bešty a epicky vystavěné věci s tvrdými kytarami jako „Midas“ nebo již zmíněnou závěrečnou věc „Černé vody Ninive“. Hodně velkým překvapením pro mě byla čtverka „Parazit“, což je nefalšovaná gothrocková hitovka s hmatatelnou atmosférou Moonspell či Paradise Lost. Na ploše alba jako celku může působit tak nějak nepatřičně, ovšem v záplavě těch četných melodických prvků, které Asmodeus na „Oko Horovo“ nacpali, není pochyb o tom, že má na výsledném kotoučku své pevné místo. Spolu s „666 očima Satanovýma“ je to nejpřístupnější song na desce, a přestože zrovna posledně jmenovaná svádí už jen svým titulem k špinavé metalové jízdě, tak melodickými nápěvy a kytarovými vyhrávkami září na míle daleko jako velmi příjemná oddechovka.

Asmodeus - Oko Horovo

Asmodeus natočili ve všech ohledech velmi kvalitní placku, na niž můžou být právem hrdí. Oproti „Pasti na Davida Kleinera“ ubylo tvrdě kytarových pasáží a přibylo melodických vokálů, ale výsledek je neméně pestrá a hlavně vzrušující deska, na kterou při ročním zúčtování toho nejlepšího roku 2017 rozhodně nezapomenu. Jen tak dál, pánové. Takto přesvědčivá alba si dopřávám velmi rád, takže už se těším na další.


Infant Death – Violent Rites

Infant Death - Violent Rites

Země: Norsko
Žánr: thrash / black metal
Datum vydání: 23.9.2016
Label: Apocalyptic Empire Records

Tracklist:
01. Troops of Dead
02. Vomit Funeral
03. Burning Wild
04. Subhuman Elimination
05. Mutilation Hammer
06. Blasphemy Prevails
07. Purified Remains
08. Malicious Lust
09. Exploder
10. False Prophesies

Hrací doba: 30:08

Odkazy:
facebook / bandcamp

Jelikož jsem se dlouho recenzentsky nevěnoval kapelám, které jsou dostatečně negativní, zlé a vzteklé, musím to napravit něčím doopravdy true. Infant Death jsou z Norska a podobně jako Aura Noir, Obliteration, Deathhammer, Nekromantheon nebo Condor se věnují našlapanému oldschool metalu, kde zkazky o perzekuci pozérů mají svou váhu. Kapela o třech lidech (kteří se objevují například v Gangrenator, Katechon ale i Thorns a mám důvodné podezření, že zdejší bubeník tříská do bicích také v Gjendød), rachotí už nějakých pět let a za tu dobu vydala celkem tři dlouhé desky, plus pár zářezů o kratší stopáži. Nepovím vám, jak starší věci znějí. Poslední, loňské elpíčko „Violent Rites“ jsem totiž objevil celkem nedávno a stále jsem se nestačil náležitě dovzdělat, ale dá se s jistotou tvrdit, že dřívější věci budou mít do popu také velice, velice daleko.

Pusť si „Troops of Death“ a zdechni, ty kurvo!!! Pardon, měl jsem na mysli, abyste se pokusili vcítit do intenzity, která z této úvodní skladby alba sálá. Hrne to slušně, ne? A bude hůř! Infant Death, věrni svému názvu, neznají míru slušnosti či přiměřenosti, a proto bych je v klidu označil za jednou z nejextrémnějších thrashmetalových kapel, jaké jsem měl tu čest poznat. Jak už historie ukázala, snaha posunout tento žánr do krajnosti obvykle skončí jako death nebo black, ale myslím, že Infant Death jsou užitou riffáží stále primárně thrashoví, na čemž nic nemění ani občasný černý riff a mnohé sypačky. Každopádně, když Infant Death roztočí svůj masomlejn na nejvyšší výkon, tak lítají třísky a nebohý metalista nestíhá mlátit hlavou a raději jde mlátit druhé. Samozřejmě ony nejvzteklejší pasáže jsou dávkovány pozvolna a celé album se rozhodně nenese v duchu neustálého, bestiálního ubíjení posluchače jak je tomu třeba u „War Cult Supremacy“. Solidně vyhrocené jsou rovněž vokály, které zřejmě nebudou po chuti úplně každému, ale ujetého jekotu až vřískotu, jak to předvádí třeba Deathhammer, se obávat nemusíte. Agrese a posedlost ovšem nejsou všechno. Na jednu stranu Infant Death umí, očima laika samozřejmě, s kompozicemi trochu pracovat a k dementním „chugga-chugga“ pasážím o ničem se neuchylují. Ale 100% „Violent Rites“ teda taky není.

Známkou opravdu kvalitní desky je, když vraždí celá. Jisté výkyvy v intenzitě či kvalitě lze samozřejmě odpustit i těm nejlepším, ale když poslouchám třeba „Pleasure to Kill“, „I.N.R.I.“, „Beneath the Remains“, „Spectrum of Death“, „The Awakening“ nebo „Nifelheim“, tak mám jistotu, že během následujících 30-40minut nic kloudného neudělám, protože ta neskutečně našlapaná alba to prostě nedovolí. „Violent Rites“ má pouhou půlhodinu a musím říct, že za druhou půlkou už mi skladby splývají, a zároveň strmě klesá i nadšení a posedlost, které během úvodu desky nabobtnají fest. Poslechů „Violent Rites“ mám za sebou opravdu dost, album, či spíše jeho část, mě nakopává prdel tak jako tak, ale rozhodně je otrava se po dvaceti minutách sápat po přehrávači a přepínat skladby, když původní záměr je pustit si nahrávku celou.

Určitě se v posledních letech objevily objektivně lepší thrashovky, ale od „Evil Power“ již zmíněných Deathhammer jsem tak parádní trve oldschool zlo neslyšel, takže si nedokáži představit, že by se skutečným metalovým maniakům mohlo „Violent Rites“ nelíbit. Metacyclosynchrotron se osobně zaručuje, že nespoutaná energie a námrd tady prostě jsou, dalšími ukazateli nechť jsou kapely a desky vyjmenované výše. Takže poslouchejte, hrozte, křivte hubu a obracejte kříže, já se prozatím porozhlédnu po dřívějších nahrávkách a kontaktu na chiropraktika.


Wömit Angel – Impaling Force of Satan

Wömit Angel - Impaling Force of Satan

Země: Finsko
Žánr: black / thrash metal / punk
Datum vydání: 18.3.2017
Label: Ketzer Records

Tracklist:
01. Planetary Destruction
02. Forgotten Name of Evil
03. Armageddon Wolfpack
04. Ceremonial Coffin-Ceremonial Death
05. Nun Raping Rock ‘n’ Roll
06. Impaling Force of Satan
07. Goat Hellfire
08. Possessed Misery
09. Mr. Barbie
10. Rat Mouth Saviour
11. Raping the Holy Part II
12. I Kill Everything I Fuck [G. G. Allin cover]

Hrací doba: 38:13

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

Původně jsem chtěl napsat do úvodu, že tato recenze je pro všechny blackmetalisty, ale pak jsem si uvědomil, že by mi to možná hned po prvním poslechu omlátili o hlavu. Napsat, že je tato recenze pro všechny pankáče není o moc lepší. Zkrátka by měli svoje oči a poté především uši uvést do pozoru všichni, co mají rádi, když se to v hudbě řeže a úchylné zábavě se jde naproti. Řeč je o finské kapele Wömit Angel; už jen název dává jasně najevo, co se tu asi bude dít za zvěrstva. Jedná se o třetí řadový zářez do diskografie a věřte, že se zde překvapivě nezměnilo vůbec nic, haha.

Wömit Angel hrají black/punkovou skotačinu, kterou si asi každý čtenář dokáže lehce představit. Ano, přesně tak jednoduché to je. Prostě si tahle parta maníků z Tampere dělá radost kombinací těchto žánrů, jež byla nastokrát slyšená, a přesto spoustu lidí dál baví. Včetně mě. Pro fanoušky první vlny black metalu to může být skutečně návrat do oněch let formování černého kovu, kdy hudba tvrdě thrashuje a punkově dovádí. Zřejmě největší inspirací jsou jim krajané Impaled Nazarene, a kdybych si chtěl píchnout, tak mohu s klidem napsat, že je Wömit Angel docela jednoduše obšlehli. A to se vším všudy, hudba, texty, image, prostě všechno. Předmětem zájmu tedy je, jak dobře se jim to tentokrát povedlo a zdali vůbec.

„Impaling Force of Satan“ začíná krátkým intrem o radioaktivitě a následně vybouchne v pravou blackmetalovou bouři. Dvěma kopáky pohánění punkový štěkací refrén celé dílko obohacuje, přičemž ve své polovině ukážou konečně i svoji třetí a taky poslední tvář – tu thrashovou. Po obligatorním „Ugh!“, které nechybí tak v dobré polovině skladeb, nastává rytmická riffovačka a ta funguje snad vždycky. „Planetary Destruction” je dobrý otvírák. Jestli něco Wömit Angel umí, tak pracovat s tempy a sázet do nich vhodné riffy. A zhruba tento postup je v různých obměnách použit po celém albu. Třeba druhá „Forgotten Name of Evil“ je punk jako řemen hned od začátku. Sice s postupem času shodí číro a uvelebí se ve vcelku nudném metalu, ale později opět vyletí a sólovým pidlikáním na kytaru naběhne zpět na první etapu. Ona sóla na kytaru jsou tu spíše jen tak na oko, jako doplněk k tomu všemu bordelu nejspíš. Vězte, že jim ani nebudete věnovat pozornost.

Co bych dále vypíchnul, jsou skladby jako „Ceremonial Coffin-Ceremonial Death“, což je opět vyvedená riffovačka s chytlavým refrénem nebo následující rock’n’rollová záležitost s vtipným názvem „Nun Raping Rock ‘n’ Roll“. Na blasfemické rouhání dá vzpomenout titulka, která je mluveným intrem o tom, čím tahle trojice rouhačů vlastně je. Na tu je ihned navázáno vyvedenou blackmetalovou řeží „Goat Hellfire“ a tak to jde dále až ke konci. První polovina desky mi připadá silnější, možná je to tím, že tam Finové vyčerpali vše ze svého arsenálu a se závěrem alba se už jen opakují. Nutno zmínit poslední maličkost. Poetická „I Kill Everything I Fuck“ není ničím jiným než coverem legendárního hovada G. G. Allina. Do konceptu Wömit Angel parádně zapadá a navíc je to hitovka jako prase, takže proč ne.

Wömit Angel

Zbytek skladeb je průměrem, avšak i zde se najdou dobré momenty. Mé sympatie si Wömit Angel získali svou soudností. Neperou do nás tenhle vývar hodinu, ale jen 38 minut, což je na tuhle radost možná i tak trochu přespříliš. Nahrávka je také samozřejmě řádně syrová a špinavá, snad by je to ani nenapadlo dělat jinak. Každopádně jsem se u poslechu nenudil a ani jednou nemusel nic přeskakovat. Vlastně mě „Impaling Force of Satan“ baví. Je to taková příjemná oddychovka, dokážu si představit, že i pro všechny vyznavače toho nejčernějšího metalu může být tohle snesitelná položka k odreagování od tuhé zimní atmosféry trve kultů. Ničím jiným ovšem tohle album není. Zřejmě každý, kdo má tyto žánry dostatečně probádané, vytáhne z rukávu několik kapel, co tohle všechno dělají líp. Poté už je jen na vás, jestli chcete poslouchat Wömit Angel nebo staré známé.


Kreator – Gods of Violence

Kreator - Gods of Violence

Země: Německo
Žánr: thrash / heavy metal
Datum vydání: 27.1.2017
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Apocalypticon
02. World War Now
03. Satan Is Real
04. Totalitarian Terror
05. Gods of Violence
06. Army of Storms
07. Hail to the Hordes
08. Lion with Eagle Wings
09. Fallen Brother
10. Side by Side
11. Death Becomes My Light

Hrací doba: 51:43

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Kaša):

Dlouhých pět let si dávala německá thrashmetalová legenda Kreator na čas. Výplň mezi posledním studiovým počinem „Phantom Antichrist“ a novinkou „Gods of Violence“ je vůbec nejdelší v kariéře této čtveřice z Essenu a logicky se tak nabízí otázka, jestli se to čekání vyplatilo. A víte, že ano? „Phantom Antichrist“ bylo ve všech ohledech trefou do černého. Opravdový triumf, který řadím v diskografii Milleho party na příčky nejvyšší, a bylo tak logické, že pokud nebude chtít hlavní tahoun dopustit, aby se o dalším album mluvilo jako o zklamání, tak si bude muset dát sakramentsky záležet. A věřte, nebo ne – laťku „Phantom Antichrist“ se mu podařilo takřka dorovnat.

Záměrně říkám takřka, protože „Phantom Antichrist“ nikdo neodpáře takový ten punc originality, jež pramení z toho, že tady bylo prostě a jednoduše první. Skladby se před pěti lety oproti minulejšku staly melodičtější, tak nějak sofistikovaně epičtější, avšak pořád na první dobrou fungovaly jako chytlavé hymny. A po úspěchu, který s sebou předchůdce přinesl, bylo jasné, že „Gods of Violence“ bude pokračovat v jeho šlépějích. A tak se taky stalo.

Mille Petrozza a jeho parta natočili placku, která si v diskografii vysloužila pořadové číslo 14 a zní minimálně stejně tak svěže jako jeho přímý předchůdce. Možná se vám zdá, že o pět let starém počinu mluvím až příliš často, ale nemůžu jinak, protože tohle je prostě jeho přímý následovník. Samotným zvukem, částečně grafikou a hlavně stavbou a orientací písní k heavymetalové melodičnosti se jedná v podstatě o kopírku úspěšného staršího sourozence. Ovšem zdůrazňuji, že to je kopírka velmi podařená.

Jakmile se rozezní intro „Apocalypticon“, tak je jasné, že Kreator úvod pojali epicky pro navození patřičné atmosféry, kterou rozčísne thrashový kvapík „World War Now“. A úvod je to zabijácký jako prase. Stejně jako minule i tentokrát nechápu, proč se tahle intra od skladeb musí fyzicky oddělovat, ale taková je asi doba, takže budiž. „World War Now“ je rychlá, agresivní kompozice, skrze níž Mille přednáší nasraným vokálem svou frustraci a na pozadí melodických kytar to dohromady funguje dost dobře. Celá sestava jede jako namazaný stroj, a když se po melodické střední pasáží, v níž se stáhne noha z plynu, dostaví závěrečná rychlopalba, tak nemám důvod pochybovat o tom, že by se za těch pět let něco změnilo.

Sami Yli-Sirniö se s Millem v kytarových soubojích doplňují naprosto přirozeně a častokrát nechávají rytmickou sestavu v pozadí. Dvojice Speesy a Ventor samozřejmě hrají na plný plyn, ale „Gods of Violence“ je kytarově orientovaná deska a tomu byl taky podřízen výsledný zvuk. Každé hrábnutí do strun je hmatatelné. Množství kytarových vyhrávek a spletenců je koncentrované do nejvyšší možné hustoty a je to taky jeden z aspektů, v němž má „Gods of Violence“ oproti předchůdci navrch. Ten příklon k melodičtějším plochám je mi po chuti a vůbec mi nevadí, že se často nedá mluvit o čistokrevném teutonickém thrash metalu staré školy. Od toho jsou tady Sodom.

O nedostatcích „Gods of Violence“ se hovoří velmi špatně, protože je nacpané po okraj opravdu skvělými momenty a slabých míst jsem zaznamenal jen stopové množství. Nechce se mi věřit, že by to byla jen náhoda, a musím tak dát za pravdu všem, kteří tvrdí, že Kreator jsou opravdu v období svého velkého vrcholu. I navzdory lehce kýčovité „Satan Is Real“ hitůvce totiž krasojízda jménem „Gods of Violence“ pokračuje ve velkém stylu. „Totalitarian Terror“ je ukázkovou kombinací heavymetalových melodií a thrashmetalové údernosti. Kdybych měl vybrat jen jedinou kompozici, která novinku charakterizuje ze všech nejlíp, tak je to právě tato. Jen o kousek níž pak řadím instrumentálně vytříbenou „Lion with Eagle Wings“ a energickou „Hail to the Hordes“, jež překvapila hostujícím dudákem.

„Gods of Violence“ vlastně působí jako takové malé best-of. Koncertní tutovky „Army of Storms“ či „Fallen Brother“ budou zajisté fungovat na jedničku a zejména druhá jmenovaná mi svým rozmáchlým refrénem připomíná „From Flood into Fire“ z minulé placky. V závěru mi činila problém snad jen hoblovačka „Side by Side“, jež si svou jednoduchostí a donekonečna opakovaným refrénem říká o titul jediné zbytečnosti na „Gods of Violence“. Následující závěrečná „Death Becomes My Light“ je překvapivá nejen svou rozmáchlou strukturou, ale taky temnější atmosférou, která navazuje místy na alba z druhé poloviny 90. let, kdy Kreator experimentovali s celkovým výrazem své tvorby. Zejména závěrečné dvě minuty nemají do starších počinů zas tak daleko.

Je asi dost zřejmé, že jsem z „Gods of Violence“ nadšený. Kreator se mi svým aktuálním příklonem k melodičtější formě thrash metalu trefují již podruhé v řadě do chutě a opět předvádí, že stárnout se dá s grácií. Po více než třiceti letech na scéně si stále zanechávají svůj starý známý ksicht, ovšem orientace k širšímu posluchačstvu a větším pódiím je znatelná, aniž by museli sahat k nějakým kompromisům. Kreator jsou v kurzu a díky kvalitní tvorbě sklízí zasloužený úspěch. A já jim ho přeji. Thrash metal prvotřídní kvality si totiž poslechnu vždy rád a tady ho dostávám v plné zbroji.


Druhý pohled (Zajus):

Možná že někoho urazím, ale thrash metal jsem vždycky měl tak trochu za přechodovou záležitost, která sice umožnila vznik celé hromady tvrdších a zajímavějších žánrů, ale tím se její kapacita tak trošku vyčerpala. Jistě, jsou tu legendy, jež si zaslouží být uznávány, a jsou tu mladíci, kteří, ač do thrashmetalové škatulky papírově spadají, tvoří hudbu, která je něčím výjimečná. Rád bych tedy drze tvrdil, že není nic, co by mě na tomto žánru mohlo nadchnout. Přesto se však jednou za několik měsíců rozhodnu vyzkoušet nějaké čerstvě vyšlé album, zda přeci jen své názory nepřehodnotím, a jen málokdy se tato snaha setká s úspěchem. Jenže „Gods of Violence“ je z mého pohledu úspěch přímo sloních rozměrů.

Klidně se přiznám, že jsem s Kreator dosud neměl tu čest, a tak nevím, nakolik je pro ně novinka typická, jde však o desku tak dobrou, že mi hned při prvním poslechu spadla čelist. Ohromná zábavnost, nadpozemská technická zručnost a silná atmosféra (ano, vlastnost, již bych thrash metalu nikdy dříve nepřisuzoval), která ve mně vyvolává touhu popadnout zbraň a jít hrdinně nasadit život proti [doplňte nepřítele], dělá z „Gods of Violence“ desku, jež můj pomyslný CD přehrávač jen tak neopustí. Netroufnu si vyjmenovat jedinou slabší skladbu, naopak těch, které nakopávají silou sedmikilového bouracího kladiva, je hned několik. Pekelná „Satan Is Real“, nesmírně energická „Totalitarian Terror“, dojemná „Fallen Brother“ či rozmáchlá „Death Becomes My Light“, to jsou jen výstupky, které v kontextu alba působí jako hory v jihoamerickém altiplanu: když je celé vaše okolí tři a půl kilometru nad mořem, nějaká ta pětitisícovka vás už vůbec nezaskočí. Všude jste ohromně vysoko, jen někde o trochu výš. Možná, že síla „Gods of Violence“ časem vyprchá, pro teď ale myslím, že je toto přirovnání naprosto výstižné.


Power Trip – Nightmare Logic

Power Trip - Nightmare Logic

Země: USA
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 24.2.2017
Label: Southern Lord Recordings

Tracklist:
01. Soul Sacrifice
02. Executioner’s Tax (Swing of the Axe)
03. Firing Squad
04. Nightmare Logic
05. Waiting Around to Die
06. Ruination
07. If Not Us Then Who
08. Crucifixation

Hrací doba: 32:48

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Následující řádky budou popisovat album, do kterého jsem vkládal veliké, skutečně veliké naděje. Power Trip je texaská kapela hrající od roku 2008 a prozatím se stihla vyznamenat dvěma EP a jednou dlouhohrající plackou. Debut „Manifest Decimation“ miluji, nechápu, že ho ještě stále nemám zařazen ve sbírce, ale je to pro mě nevyhnutelná povinnost. Pokud jste se s tímto opusem nesetkali, tak vězte, že se jedná o kulervoucí thrash metal namixovaný s newyorskou odnoží hardcoru. Ano, Power Trip neobjevili Ameriku, ale podařilo se jim výrazným způsobem zamíchat strnulou thrashovou vodou a trochu ji probrat k životu. Jestliže Vektor posouvá žánrové hranice až k vesmíru, tak Power Trip se vydává přesně opačným směrem, do samotného jádra.

Je tedy jasné, že od „Nightmare Logic“ jsem nečekal nic jiného než maximum, holt si tihle Američané nastavili laťku setsakra vysoko. S prvním poslechem bylo odhaleno několik změn oproti dřívějšku. Ubylo hardcorových vlivů. Zdali je to dobře nebo špatně, se mi podařilo rozluštit až později. Druhá změna možná souvisí s tou první, a sice že se lehce pozměnila produkce. Ne nijak radikálně, ale větší rozdíl je slyšitelný zejména u zpěvu, kde si člověk může říct, jestli tu náhodou nepěje někdo jiný. Ne, jenom je mu trochu více rozumět. Stejně tak nástroje jsou lépe čitelné a album je celkově vzdušnější. Produkce tedy postoupila k větší přijatelnosti, avšak v žádném případě nezaměňovat s nějakým vyměknutím, zaprodáním, popíkařením či co vám to právě přichází na mysl! Hlavní zprávou je, že se to pořád řeže hlava nehlava.

S jinou produkcí tedy přichází také odklonění od hardcoru. Jasně, pořád je tu přítomný, hlavně v podobě sborových vokálů, neurvalého řvaní Galeho a palebných rychlostí. Oproti předchozímu počinu je však všeho méně. Většina skladeb je spíše přímočařejší thrash, docela dost se zde využívá zasekávaných kytar, pravděpodobně pro oživení. Možná, že za tuhle změnu může jiné smýšlení kapely a snaha se více přiblížit metalovým fanouškům. Mezi jejich dosavadními koncerty totiž výrazně převažovaly ty ryze hardcorové. Nyní jedou turné s Iron Reagan, což je docela logické spolčení.

Hnedka první „Soul Sacrifice“ nabídne všechna klasická znamení Power Trip. Začíná tajemným intrem, aby vybuchlo v závratnou smršť a ke konci se přelilo do středního tempa. Zpěv je řádně nakvašený, a to tak že bych nechtěl v tomhle rozpoložení pana zpěváka potkat. Všechno to zezadu jistí ostatní členové svými vokály, což přidává ještě více na tvrdosti. Dvojka „Executioner’s Tax (Swing of the Axe)“ je vlastně jedinou písní, s níž jsem měl z počátku trochu problém. Byl jsem trochu překvapený, jak moc skromně tento zásek zní, nese se po celou dobu ve středním tempu a stojí na neustálém riffování, které je řekněme poněkud strohé. Své kouzlo však tato skladba projevila s několikátým poslechem. Nyní už chápu, proč byla prezentována jako singl a sám ji považuji za jeden z vrcholných momentů. Vlastně ukazuje ono staré rčení, že v jednoduchosti je krása. Je to zkrátka pecka, koncertní tutovka, vyřvávačka, ideální na vyblbnutí… mám u ní pocit, že vyjít tohle před třiceti lety, dodnes je to klasika. Ono celé album není příliš vzdáleno úrovni těch legendárních desek, což je možná odvážné tvrzení, ale jsem o tom čím dál více přesvědčen. Minimálně intenzitou se může „Nightmare Logic“ směle rovnat svým starším kolegům.

Power Trip

Abych nějak shrnul i ostatní písně, snad všechny obsahují ten moment, kdy se cítíte, jako by vám Power Trippeři vzali hlavu a mlátili s ní o futra, pak jí skřípli mezi dveřmi a tak pořád dokola. Prostě a jednoduše se s tím neserou a valí to, seč síly stačí. Album funguje jako celek, stejně tak není problém vytáhnout si svou oblíbenou. Je jedno, kterou z písniček vyberete, všechny znějí přesvědčivě, nekompromisně, energicky. Za toto jsem jim vděčen především. Jestli něco thrash metalu dnes chybí, tak jsou to koule, jež se s postupem času pomalu ztrácí, a to také bohužel díky veteránům, kteří předvádějí vskutku roztodivné pokusy o jakési epické přednesy (viz zrovna nedávno Kreator nebo Sepultura), ale to patří do jiné recenze. Přesně tohle není případ Power Trip. Ti naopak ohlodávají vše na kost a drtí vší silou ono základní tvrdé jádro, na žádné serepetičky není čas.

Není úplně jednoduché rozsoudit, zdali je lepší „Nightmare Logic“ nebo předchůdce „Manifest Decimation“, avšak posluchači prvotiny rozhodně nebudou zklamaní. A jestli je náhodou debut přeci jenom o něco výše, novinka je stále špičkovou záležitostí. Jsem rád, že si Power Trip na nic nehrají a drží se toho, co jim jde. Jejich zásluhou thrash metal konečně zní opět nebezpečně. S velikou pravděpodobností se objeví také v mém finálním ročním zúčtování jakožto jedna z top desek roku, protože kdyby se tak náhodou nestalo, tak nás čeká neskutečně silný rok 2017.


Sepultura – Machine Messiah

Sepultura - Machine Messiah

Země: Brazílie
Žánr: thrash / groove metal
Datum vydání: 13.1.2017
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Machine Messiah
02. I Am the Enemy
03. Phantom Self
04. Alethea
05. Iceberg Dances
06. Sworn Oath
07. Resistant Parasites
08. Silent Violence
09. Vandals Nest
10. Cyber God

Hrací doba: 46:05

Odkazy:
web / facebook / twitter

Situace, v níž se brazilská Sepultura nachází posledních 20 let, je zvláštní. Obdivuhodná, ovšem na druhou stranu nezáviděníhodná. Po odchodu ikonického frontmana Maxe Cavalery se k tomuto největšímu vývoznímu artiklu kolébky fotbalu na poli metalové hudby otočila spousta fanoušků zády a dodnes nemůžou přijít na jméno Derricku Greenovi, jenž už má za sebou v sestavě Kisserovy party více alb než její zakládající tvář. Sepultura si zaslouží obdiv za to, že své odpůrce tak nějak ignoruje, točí si dál svá alba a nehledí do minulosti, ovšem o tom, že její současná podoba už s tou původní Cavalerovic vizí má pramálo společného, nemůže být pochyb.

Sepultura, jejíž otěže v rukou dřímá Andreas Kisser, se v posledních letech zhlédla spíše v koncepčních počinech s drtivým tlakem v zádech, a přestože to nedopadalo ve všech případech zrovna dobře („A-Lex“), tak si drží určitou kvalitativní laťku. S minulým albem „The Mediator Between Head and Hands Must Be the Heart“ se jí dokonce v mých očích podařilo porazit tvorbu slavnějšího z bratrů Cavalerů, jenž naopak se svou domovinou Soulfly točí čím dál větší hovna. Možná právě proto jsem se na „Machine Messiah“ docela těšil. Ne tolik, abych nemohl dospat, ale v současné době jsem zvědavější právě na tvorbu stabilní trojice Green, Kisser, Paulo Jr., k nimž se před lety přidal mladíček Eloy Casagrande.

V první řadě je třeba si říct, co od „Machine Messiah“ čekat. Soudě dle posledních alb jsem předvídal další temnější kus ve stylu předchůdce, který mě překvapil svým nátlakem a vyrovnaností, což je aspekt, jenž ostatním opusům z Greenovy éry schází. K vlastnímu překvapení jsem však dostal album barvité, rozmanité a nečekaně progresivně aranžované. Album, které mě baví natolik, že jej již pár týdnů po vydání považuji za nejlepší placku s Derrickem Greenem u mikrofonu.

Zdá se, že pryč jsou doby nejasných konceptů typu „A-Lex“, nudných výplachů „Kairos“ či „Nation“ nebo šedivých záznamů plytkosti tvorby Sepultury z prvních let po angažování Derricka Greena („Against“ a „Roorback“). Světlou výjimkou v dosavadní po-Cavalerovské tvorbě bylo snad jen „Dante XXI“. Nijak konzervativní, neotřelé a zajímavým konceptem Alighierovy „Božské komedie“ ozvláštněné. Jestli se ptáte, kam se dá zařadit „Machine Messiah“, tak odpověď není tak jednoduchá. Má v sobě animální sílu „The Mediator Between Head and Hands Must Be the Heart“, stejně tak ovšem překvapuje bohatými aranžemi ve stylu „A-Lex“ či „Roots“. Nemluvím teď o podobnosti, ale o jejich pestrosti a množství, v jakém jsou na finálním kotoučku zastoupeny aniž by vytvářely dojem prvoplánovitého využití.

Hned úvodní titulka „Machine Messiah“ šokuje a na rozdíl od klasických otvíráků je tohle rozmáchlá, pomalá a zamyšlená píseň s čistě zpívajícím Greenem. Svůj talent prokázal už mnohokrát na minulých albech, ale že dostane jeho melodický vokál takový prostor, to jsem nečekal. Jestli byla titulka umístěna na samý úvod proto, aby posluchače pořádně vyfackovala a připravila ho na všechno, tak u mě svůj úkol splnila. Následující zběsilá „I Am the Enemy“ je sice klasická Kisserova vypalovačka plná rychlých sól, nejedná se však o primitivní řežbu ve stylu „Kairos“. Poctivý thrashový odér je načichlý aktuálním soundem Sepultury a za mě je to jedna z nejlepších skladeb kapely v posledních letech.

Vůbec nejsilnější na nápady je střed alba ohraničený písněmi „Phantom Self“ a „Resistant Parasites“. „Phantom Self“ je plná agresivních groovy kytar, které odlehčují jak Kisserovy vyhrávky, tak orientální melodie na pozadí. Když došlo k jejímu rozvinutí do sóla za vzájemného proplétání východních nástrojů a kytary, tak jsem zíral s otevřenou hubou. Sepultura se napříč několika skladbami představuje jako odvážný hráč, který se nebojí překvapit. Hammondy v „Iceberg Dancers“ či smyčcové aranže na pozadí „Sworn Oath“ jsou prvky, jež jednotlivým skladbám dodávají další rozměr, a skupině to sluší.

Sepultura

Samozřejmě, že celé „Machine Messiah“ neutáhne Sepultura jen na pestrosti aranží, protože v tom případě by se část skladeb mohla jít rovnou klouzat. Kdepak, samotné zdivo jednotlivých písní je postavené velmi pevně a kdejaký vítr jej nezboří. Napříč jednotlivými skladbami se v nich toho děje dost na to, abych měl důvod se nad poslechem skutečně zamýšlet a nebral jej jen jako kulisu k jiné činnosti. Nadupané střednětempé „Alethea“ či „Resistant Parasites“ dávají rychle zapomenout na dřívější přešlapy a samozřejmě i na aktuální tvorbu bývalého frontmana.

Velmi se mi líbí kytarová práce Andrease Kissera, jenž nic neztratil ze svého dřívějšího elánu a díky velkému množství vyhrávek a zběsilých sól zní velmi vitálně. Druhým hrdinou „Machine Messiah“ je Derrick Green. Když jsem o pár odstavců výš zmínil jeho melodický vokál, tak komu se v úvodu zalíbil, může se těšit v závěru na hitovou „Silent Violence“, v níž se umně přechází od relativně poklidné pasáže k metalovému hřmění. To pak borcům vydrží i v následují „Vandals Nest“. Povedenou tečku za velmi přesvědčivým albem pak nechává „Cyber God“, která katastroficky upozorňuje na přemíru techniky v dnešním světě, což je námět, jenž mimochodem protkává celé „Machine Messiah“.

Shrnu to velmi stručně, protože vše podstatné jsem již sdělil v dosavadním textu recenze. „Machine Messiah“ je velmi silné, překvapivě svěží a vyrovnané album, jež posouvá Sepulturu oproti minulým počinům minimálně o dvě třídy výš do společnosti kapel, které se nebojí posouvat a vychází jím to. Nadupaná placka. Tečka.


Iron Reagan – Crossover Ministry

Iron Reagan - Crossover Ministry

Země: USA
Žánr: crossover thrash
Datum vydání: 3.2.2017
Label: Relapse Records

Tracklist:
01. A Dying World
02. You Never Learn
03. Grim Business
04. Dead with My Friends
05. No Sell
06. Condition Evolution
07. Fuck the Neighbors
08. Power of the Skull
09. Crossover Ministry
10. More War
11. Blatant Violence
12. Parents of Tomorrow
13. Bleed the Fifth
14. Megachurch
15. Shame Spiral
16. Dogsnotgods
17. Eat or Be Eaten
18. Twist Your Fate

Hrací doba: 28:48

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Představu o Američanech Iron Reagan si lze snadno udělat zjištěním domovských kapel všech členů. Další možností je použití termínu revival a k němu dosazení osmdesátkový crossover thrash. Iron Reagan rozhodně nerozšiřují hudební hranice, pouze praktikují již stanovené a osvědčené postupy. Předešlá dvě alba se setkala se slušnou odezvou fanoušků, a co se původně mohlo jevit jako vedlejší projekt, vyrostlo v regulérní kapelu. Mou pozornost si získali až s druhým počinem, k němuž jsem zprvu přistupoval skepticky, hlavně kvůli spojitosti hned dvou členů s Municipal Waste, kteří mě svou tvorbou z posledních let spíš nudí. K mému překvapení je však „The Tyranny of Will“ záživné a rychle jsem si zde našel své favority, které si s radostí pouštím dodnes. Ani debutová deska není špatná. Později jsem tuhle partičku viděl také na pódiu, kde bylo podle předpokladů zcela zjevné, že hudba je směrována především na živá vystoupení. Z toho usuzuji, že studiové počiny svůj účel splnily. Crossover, co nefunguje naživo, je prostě špatně.

Asi nemá moc smysl u takovéto kapely podrobně rozebírat jednotlivé skladby. Jestli je vám blízký osmdesátkový thrash a hardcore, zřejmě víte co čekat. Těží se zde hlavně z odkazu D.R.I. nebo S.O.D., a to jak muzikou, tak texty. To znamená rychle, stručně, o politice, sociálních problémech nebo černé budoucnosti. Samozřejmě nemohou chybět vtípky v podobě několika málo vteřinových skladeb či titulů typu „Fuck the Neighbors“. Instrumentálně je vše na úrovni, je zde několik chytlavých pasáží, riffů, nejrůznějších přechodů, dobrých vokálů Tonyho Foresta, střídajících se temp. Z toho všeho výrazně vyniká čtrnáctá „Megachurch“. První věc, jež vytane na mysli, jsou Suicidal Tendencies, konkrétněji čistý zpěv napodobující Mikea Muira a téma podobné klasice „Send Me Your Money“. Trochu to na mě působí jako nutnost odškrtnout si další žánrovou legendu, na niž bylo nějakým způsobem vzpomenuto, abychom to měli všechno pěkně po kupě. Přeci jenom tuto polohu Iron Reagan dosud neodhalili a nutno říct, že snad ani nemuseli, vlastně to celé zní spíš jako parodie a jedná se o nejslabší část alba. Mezi to naopak nejlepší bych zařadil „Grim Business“, „Condition Evolution“, „More War“ a „Dogsnotgods“. Všechno jsou to přímočaré písně stojící na silné rytmice a důrazných refrénech, tedy tak jak by to mělo být.

Vše je takřka do puntíku dobře provedeno, řemeslně bezchybné, je to vlastně precizně udělaný úkol z lekce crossover thrashe. Co tomu ale chybí, je něco ze sebe. Nějaká duše, kterou by do toho členové vložili. Jsem si jistý, že naživo to opět bude fungovat výborně, však i samotný poslech desky je vcelku v pohodě, ovšem člověk na to musí mít náladu a náležitě se soustředit. Jako pouhá kulisa se písně slévají do sebe a není tu nic, co by vzbudilo pozornost. Zkrátka chybí přidaná hodnota. Není to sice ten případ, kdy by to ve mně evokovalo starší vzory takovým způsobem, až bych si raději pustil právě je, ale odvařený z „Crossover Ministry“ také nejsem.

Iron Reagan

Na obranu Iron Reagan je třeba napsat, že rozhodně patří k tomu lepšímu, co lze mezi novějším thrashem vyhrabat. Přeci jenom ona reinkarnace na začátku tohoto tisíciletí přinesla tolik kapel a bohužel tolik průměrných a ještě horších kapel, že se v tom jednu chvíli nedalo orientovat. V současné době žánr opět spíše stagnuje a formace jako Iron Reagan ho zřejmě nevytáhnou zpět do výšin, ale na druhou stranu ani neurazí a nové fanoušky by mohly přilákat. Kromě solidní skladatelské zručnosti dělá také velký rozdíl jejich stáj Relapse Records, díky níž mají luxusní zázemí a možnost nabídnout hezký merch, vyvedený obal (mimochodem jeden z nejlepších za poslední dobu), profesionální videoklipy a vůbec všechno tohle kolem.

„Crossover Ministry“ mohu doporučit všem nadšencům crossover thrashe. Jestli patříte mezi ty, kteří nad thrashem dávno zlomili hůl a chtěli by tu hůl třeba slepit zpátky dohromady, tak si to raději nepouštějte. Možná byste zlomili ještě další. Opravdu zde není nic nového, žádný nový impuls, jen dobře zahrané skladby, sice schopné roztočit solidní moshové tanečky pod pódiem, ale na plotně vašeho přehrávače se pravděpodobně příliš neohřejí. Chybí mi hlavně vyložené pecky, jichž se na předchozím albu dalo najít hned několik. Je to škoda, skupině dál fandím, ale raději sáhnu po debutu nebo ještě lépe po „The Tyranny of Will“.


Hobbs’ Angel of Death – Heaven Bled

Hobbs' Angel of Death - Heaven Bled

Země: Austrálie
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 14.10.2016
Label: Hells Headbangers Records

Tracklist:
01. Il mostro di firenzi
02. Walk My Path
03. Final Feast
04. Suicide
05. Drawn and Quartered
06. Heaven Bled
07. Sadistic Domination
08. Son of God
09. Depopulation
10. TFMF
11. Hypocrites
12. Abomination

Hrací doba: 57:47

Odkazy:
facebook / bandcamp

V dnešní recenzi dáme vzpomenout na začátky metalu v Austrálii. Přestože dnes již tento kontinent nabízí několik zvučných jmen, v dobách, kdy se začínal tavit kov, byla tamní scéna velice skromná. Právě parta okolo pekelníka Petera Hobbse představila protinožcům, co že je to ten thrash metal, a to rovnou hezky od podlahy, tvrdě, rychle a patřičně zvráceně. Hobbsovi a jeho andělu smrti nebylo nic svaté a rouhal se, jak jen to šlo. Prostě osmdesátková klasika. Právě tento debut z roku 1988 a prvotinu Mortal Sin, lze označit za první významný mezník v australské metalové historii.

Přiznám se, že jsem o dalším počínání této kapely neměl ani potuchy. Každopádně, v polovině 90. let se vrátili, aby vydali další opus „Inheritance“, se kterým zřejmě nezaznamenali větší ohlas, a tak se opět přesunuli do ústraní. Poté se opět několikrát vrátili a konečně v roce 2016 vydali nové album „Heaven Bled“, o jehož existenci jsem se dozvěděl až od kolegy z redakce. Peter Hobbs je už několik let obklopen o pár generací mladšími spoluhráči, avšak on sám vypadá skvěle, v podstatě pořád stejně. Stále má ten maniakální výraz zuřícího devianta a nezaměnitelného kňoura pod nosem, jedinou změnou je tak šedivá hříva. Zkrátka je to řízek, jak má být. Pojďme se tedy podívat, co se změnilo v hudbě, již sám nazývá jako virgin metal, jelikož se podle jeho slov jedná o čistou formu metalu.

„Heaven Bled“ začíná pěkně zostra, a to takřka deathmetalovou mlátičkou, která ve slokách zvolna přechází do povedeného thrashového tempa. Upřímně jsem podobný zvuk moc nečekal a musím tak dát Peterovi za pravdu, když se nechal slyšet, jak se mu současné moderní postupy líbí, a promítly se tak i v jeho tvorbě. Z překvapení nevycházím ani u další „Walk My Path“, za niž by se nemusela stydět leckterá blackmetalová banda. Tempo průběžně klidní melodické kytarové vyhrávky a sóla, a že jich zde není pomálu. Takovéto podobné vlivy se vynořují na celém albu, přestože ne už v takové míře. Co se týče zpěvu, tak je Hobbsův zpěv daleko sofistikovanější a zřetelnější, než tomu bylo kdysi dávno. Jestli se první dvě písně něčemu podobají, tak určitě ne klasickým Hobbs’ Angel of Death.

Třetí skladba se nese už v tom dřevním duchu, jejž bych kapele přisuzoval více. Na poslech však není tak lákavá jako její předchůdci. Naopak věci jako „Suicide“, „Son of God“ nebo „Depopulation“ jsou thrashové fláky s povedenými přechody stojícími na pevných riffech (zejména „Son of God“), díky nimž fungují. Nejsou v nich obsaženy žádné divočárny z prvních dvou písní a řekl bych, že to kapele sluší více. Titulní výtvor má opět severskou atmosféru black metalu, bohužel je srážen dolů délkou přes šest minut, což je skutečně veliká porce. Přesto není kupodivu nejdelší, to si Australané schovali až na poslední dvě pecky. Celá deska má potom bez tří minut hodinu. Sice je vybavena nápady, inovacemi, velkým počtem sól a změnami temp, ale jak se ukazuje, není ani v silách andělů smrti v čele se samotným satanem Hobbsem udržet kvalitu a náladu posluchače po celou tu dobu. Je to opravdu trochu přehnaná porce.

Hobbs' Angel of Death

Dalším zjištěním je, že se mi na tomto albu více líbí pomalejší střední pasáže. Důkazem toho budiž „Sadistic Domination“. Ta se rozjela v podivně zasekávaných, svižných otáčkách, které působí prapodivným dojmem, ale při přechodu se opět vytasila se slušným riffem. Desítka „TFMF“ je zase uvedena tvrdým riffem, takovým tím klasickým atmosferickým otvírákem, jako když se rozevírají brány do samotného pekla, přičemž v následujícím kvapíku zcela ztrácí dech a začne rychle nudit. Podobně bych mohl psát i o „Hypocrites“. Ona se celá deska neustále pohybuje mezi pomalejšími částmi, soustředěnými na kytary, a klasickou náloží, což je možná dobře, tvorba se tak neslévá tolik dohromady, přesto je pro mě těžké i po několika poslechnutích stanovit jasného favorita. Zřejmě bych volil jednu ze tří výše zmíněných thrashovějších písní z předchozího odstavce, ale ani jedna není pravým zásahem do černého.

Novým Hobbs’ Angel of Death se něco určitě povedlo, a to překvapit mě. Před poslechem této novinky jsem si schválně střihnul jednou debut, a když jsem potom pustil „Heaven Bled“, měl jsem tendence kontrolovat, jestli jsem náhodou nekliknul někam vedle. Vlastně jsem si říkal, jestli to vůbec zní jako Hobbs’ Angel of Death. Ano, deska si po čase docela sedla, především pak připomíná starší tvorbu oním dřevním tempem a také zpěvem Hobbse, avšak hudebně a produkčně je novinka vyspělejší, technicky na úrovni a zní opravdu současně. O mnou očekávaný uvolněný, zvířecí oldschool se nejedná. Zklamaný jsem především z absence navození atmosféry starých časů, přestože to těmi osmdesátkami smrdí, pocitově se to ke mně nepřeneslo. Deska to není špatná, ale nevím, kolikrát se k ní ještě budu vracet. Funguje spíše jako hezká sonda do života staršího chlápka, který si po letech udělal radost a vydal placku. Ostudu si v žádném případě neudělal, ale vzpomínáno na něho bude právě pro své začátky a jakožto na průkopníka. Samozřejmě může být chyba v mém přístupu k albu, ale prostě bych od Hobbs’ Angel of Death rád slyšel něco trochu jiného.