Archiv štítku: thrash metal

Infant Death – Violent Rites

Infant Death - Violent Rites

Země: Norsko
Žánr: thrash / black metal
Datum vydání: 23.9.2016
Label: Apocalyptic Empire Records

Tracklist:
01. Troops of Dead
02. Vomit Funeral
03. Burning Wild
04. Subhuman Elimination
05. Mutilation Hammer
06. Blasphemy Prevails
07. Purified Remains
08. Malicious Lust
09. Exploder
10. False Prophesies

Hrací doba: 30:08

Odkazy:
facebook / bandcamp

Jelikož jsem se dlouho recenzentsky nevěnoval kapelám, které jsou dostatečně negativní, zlé a vzteklé, musím to napravit něčím doopravdy true. Infant Death jsou z Norska a podobně jako Aura Noir, Obliteration, Deathhammer, Nekromantheon nebo Condor se věnují našlapanému oldschool metalu, kde zkazky o perzekuci pozérů mají svou váhu. Kapela o třech lidech (kteří se objevují například v Gangrenator, Katechon ale i Thorns a mám důvodné podezření, že zdejší bubeník tříská do bicích také v Gjendød), rachotí už nějakých pět let a za tu dobu vydala celkem tři dlouhé desky, plus pár zářezů o kratší stopáži. Nepovím vám, jak starší věci znějí. Poslední, loňské elpíčko „Violent Rites“ jsem totiž objevil celkem nedávno a stále jsem se nestačil náležitě dovzdělat, ale dá se s jistotou tvrdit, že dřívější věci budou mít do popu také velice, velice daleko.

Pusť si „Troops of Death“ a zdechni, ty kurvo!!! Pardon, měl jsem na mysli, abyste se pokusili vcítit do intenzity, která z této úvodní skladby alba sálá. Hrne to slušně, ne? A bude hůř! Infant Death, věrni svému názvu, neznají míru slušnosti či přiměřenosti, a proto bych je v klidu označil za jednou z nejextrémnějších thrashmetalových kapel, jaké jsem měl tu čest poznat. Jak už historie ukázala, snaha posunout tento žánr do krajnosti obvykle skončí jako death nebo black, ale myslím, že Infant Death jsou užitou riffáží stále primárně thrashoví, na čemž nic nemění ani občasný černý riff a mnohé sypačky. Každopádně, když Infant Death roztočí svůj masomlejn na nejvyšší výkon, tak lítají třísky a nebohý metalista nestíhá mlátit hlavou a raději jde mlátit druhé. Samozřejmě ony nejvzteklejší pasáže jsou dávkovány pozvolna a celé album se rozhodně nenese v duchu neustálého, bestiálního ubíjení posluchače jak je tomu třeba u „War Cult Supremacy“. Solidně vyhrocené jsou rovněž vokály, které zřejmě nebudou po chuti úplně každému, ale ujetého jekotu až vřískotu, jak to předvádí třeba Deathhammer, se obávat nemusíte. Agrese a posedlost ovšem nejsou všechno. Na jednu stranu Infant Death umí, očima laika samozřejmě, s kompozicemi trochu pracovat a k dementním „chugga-chugga“ pasážím o ničem se neuchylují. Ale 100% „Violent Rites“ teda taky není.

Známkou opravdu kvalitní desky je, když vraždí celá. Jisté výkyvy v intenzitě či kvalitě lze samozřejmě odpustit i těm nejlepším, ale když poslouchám třeba „Pleasure to Kill“, „I.N.R.I.“, „Beneath the Remains“, „Spectrum of Death“, „The Awakening“ nebo „Nifelheim“, tak mám jistotu, že během následujících 30-40minut nic kloudného neudělám, protože ta neskutečně našlapaná alba to prostě nedovolí. „Violent Rites“ má pouhou půlhodinu a musím říct, že za druhou půlkou už mi skladby splývají, a zároveň strmě klesá i nadšení a posedlost, které během úvodu desky nabobtnají fest. Poslechů „Violent Rites“ mám za sebou opravdu dost, album, či spíše jeho část, mě nakopává prdel tak jako tak, ale rozhodně je otrava se po dvaceti minutách sápat po přehrávači a přepínat skladby, když původní záměr je pustit si nahrávku celou.

Určitě se v posledních letech objevily objektivně lepší thrashovky, ale od „Evil Power“ již zmíněných Deathhammer jsem tak parádní trve oldschool zlo neslyšel, takže si nedokáži představit, že by se skutečným metalovým maniakům mohlo „Violent Rites“ nelíbit. Metacyclosynchrotron se osobně zaručuje, že nespoutaná energie a námrd tady prostě jsou, dalšími ukazateli nechť jsou kapely a desky vyjmenované výše. Takže poslouchejte, hrozte, křivte hubu a obracejte kříže, já se prozatím porozhlédnu po dřívějších nahrávkách a kontaktu na chiropraktika.


Wömit Angel – Impaling Force of Satan

Wömit Angel - Impaling Force of Satan

Země: Finsko
Žánr: black / thrash metal / punk
Datum vydání: 18.3.2017
Label: Ketzer Records

Tracklist:
01. Planetary Destruction
02. Forgotten Name of Evil
03. Armageddon Wolfpack
04. Ceremonial Coffin-Ceremonial Death
05. Nun Raping Rock ‘n’ Roll
06. Impaling Force of Satan
07. Goat Hellfire
08. Possessed Misery
09. Mr. Barbie
10. Rat Mouth Saviour
11. Raping the Holy Part II
12. I Kill Everything I Fuck [G. G. Allin cover]

Hrací doba: 38:13

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

Původně jsem chtěl napsat do úvodu, že tato recenze je pro všechny blackmetalisty, ale pak jsem si uvědomil, že by mi to možná hned po prvním poslechu omlátili o hlavu. Napsat, že je tato recenze pro všechny pankáče není o moc lepší. Zkrátka by měli svoje oči a poté především uši uvést do pozoru všichni, co mají rádi, když se to v hudbě řeže a úchylné zábavě se jde naproti. Řeč je o finské kapele Wömit Angel; už jen název dává jasně najevo, co se tu asi bude dít za zvěrstva. Jedná se o třetí řadový zářez do diskografie a věřte, že se zde překvapivě nezměnilo vůbec nic, haha.

Wömit Angel hrají black/punkovou skotačinu, kterou si asi každý čtenář dokáže lehce představit. Ano, přesně tak jednoduché to je. Prostě si tahle parta maníků z Tampere dělá radost kombinací těchto žánrů, jež byla nastokrát slyšená, a přesto spoustu lidí dál baví. Včetně mě. Pro fanoušky první vlny black metalu to může být skutečně návrat do oněch let formování černého kovu, kdy hudba tvrdě thrashuje a punkově dovádí. Zřejmě největší inspirací jsou jim krajané Impaled Nazarene, a kdybych si chtěl píchnout, tak mohu s klidem napsat, že je Wömit Angel docela jednoduše obšlehli. A to se vším všudy, hudba, texty, image, prostě všechno. Předmětem zájmu tedy je, jak dobře se jim to tentokrát povedlo a zdali vůbec.

„Impaling Force of Satan“ začíná krátkým intrem o radioaktivitě a následně vybouchne v pravou blackmetalovou bouři. Dvěma kopáky pohánění punkový štěkací refrén celé dílko obohacuje, přičemž ve své polovině ukážou konečně i svoji třetí a taky poslední tvář – tu thrashovou. Po obligatorním „Ugh!“, které nechybí tak v dobré polovině skladeb, nastává rytmická riffovačka a ta funguje snad vždycky. „Planetary Destruction” je dobrý otvírák. Jestli něco Wömit Angel umí, tak pracovat s tempy a sázet do nich vhodné riffy. A zhruba tento postup je v různých obměnách použit po celém albu. Třeba druhá „Forgotten Name of Evil“ je punk jako řemen hned od začátku. Sice s postupem času shodí číro a uvelebí se ve vcelku nudném metalu, ale později opět vyletí a sólovým pidlikáním na kytaru naběhne zpět na první etapu. Ona sóla na kytaru jsou tu spíše jen tak na oko, jako doplněk k tomu všemu bordelu nejspíš. Vězte, že jim ani nebudete věnovat pozornost.

Co bych dále vypíchnul, jsou skladby jako „Ceremonial Coffin-Ceremonial Death“, což je opět vyvedená riffovačka s chytlavým refrénem nebo následující rock’n’rollová záležitost s vtipným názvem „Nun Raping Rock ‘n’ Roll“. Na blasfemické rouhání dá vzpomenout titulka, která je mluveným intrem o tom, čím tahle trojice rouhačů vlastně je. Na tu je ihned navázáno vyvedenou blackmetalovou řeží „Goat Hellfire“ a tak to jde dále až ke konci. První polovina desky mi připadá silnější, možná je to tím, že tam Finové vyčerpali vše ze svého arsenálu a se závěrem alba se už jen opakují. Nutno zmínit poslední maličkost. Poetická „I Kill Everything I Fuck“ není ničím jiným než coverem legendárního hovada G. G. Allina. Do konceptu Wömit Angel parádně zapadá a navíc je to hitovka jako prase, takže proč ne.

Wömit Angel

Zbytek skladeb je průměrem, avšak i zde se najdou dobré momenty. Mé sympatie si Wömit Angel získali svou soudností. Neperou do nás tenhle vývar hodinu, ale jen 38 minut, což je na tuhle radost možná i tak trochu přespříliš. Nahrávka je také samozřejmě řádně syrová a špinavá, snad by je to ani nenapadlo dělat jinak. Každopádně jsem se u poslechu nenudil a ani jednou nemusel nic přeskakovat. Vlastně mě „Impaling Force of Satan“ baví. Je to taková příjemná oddychovka, dokážu si představit, že i pro všechny vyznavače toho nejčernějšího metalu může být tohle snesitelná položka k odreagování od tuhé zimní atmosféry trve kultů. Ničím jiným ovšem tohle album není. Zřejmě každý, kdo má tyto žánry dostatečně probádané, vytáhne z rukávu několik kapel, co tohle všechno dělají líp. Poté už je jen na vás, jestli chcete poslouchat Wömit Angel nebo staré známé.


Kreator – Gods of Violence

Kreator - Gods of Violence

Země: Německo
Žánr: thrash / heavy metal
Datum vydání: 27.1.2017
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Apocalypticon
02. World War Now
03. Satan Is Real
04. Totalitarian Terror
05. Gods of Violence
06. Army of Storms
07. Hail to the Hordes
08. Lion with Eagle Wings
09. Fallen Brother
10. Side by Side
11. Death Becomes My Light

Hrací doba: 51:43

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Kaša):

Dlouhých pět let si dávala německá thrashmetalová legenda Kreator na čas. Výplň mezi posledním studiovým počinem „Phantom Antichrist“ a novinkou „Gods of Violence“ je vůbec nejdelší v kariéře této čtveřice z Essenu a logicky se tak nabízí otázka, jestli se to čekání vyplatilo. A víte, že ano? „Phantom Antichrist“ bylo ve všech ohledech trefou do černého. Opravdový triumf, který řadím v diskografii Milleho party na příčky nejvyšší, a bylo tak logické, že pokud nebude chtít hlavní tahoun dopustit, aby se o dalším album mluvilo jako o zklamání, tak si bude muset dát sakramentsky záležet. A věřte, nebo ne – laťku „Phantom Antichrist“ se mu podařilo takřka dorovnat.

Záměrně říkám takřka, protože „Phantom Antichrist“ nikdo neodpáře takový ten punc originality, jež pramení z toho, že tady bylo prostě a jednoduše první. Skladby se před pěti lety oproti minulejšku staly melodičtější, tak nějak sofistikovaně epičtější, avšak pořád na první dobrou fungovaly jako chytlavé hymny. A po úspěchu, který s sebou předchůdce přinesl, bylo jasné, že „Gods of Violence“ bude pokračovat v jeho šlépějích. A tak se taky stalo.

Mille Petrozza a jeho parta natočili placku, která si v diskografii vysloužila pořadové číslo 14 a zní minimálně stejně tak svěže jako jeho přímý předchůdce. Možná se vám zdá, že o pět let starém počinu mluvím až příliš často, ale nemůžu jinak, protože tohle je prostě jeho přímý následovník. Samotným zvukem, částečně grafikou a hlavně stavbou a orientací písní k heavymetalové melodičnosti se jedná v podstatě o kopírku úspěšného staršího sourozence. Ovšem zdůrazňuji, že to je kopírka velmi podařená.

Jakmile se rozezní intro „Apocalypticon“, tak je jasné, že Kreator úvod pojali epicky pro navození patřičné atmosféry, kterou rozčísne thrashový kvapík „World War Now“. A úvod je to zabijácký jako prase. Stejně jako minule i tentokrát nechápu, proč se tahle intra od skladeb musí fyzicky oddělovat, ale taková je asi doba, takže budiž. „World War Now“ je rychlá, agresivní kompozice, skrze níž Mille přednáší nasraným vokálem svou frustraci a na pozadí melodických kytar to dohromady funguje dost dobře. Celá sestava jede jako namazaný stroj, a když se po melodické střední pasáží, v níž se stáhne noha z plynu, dostaví závěrečná rychlopalba, tak nemám důvod pochybovat o tom, že by se za těch pět let něco změnilo.

Sami Yli-Sirniö se s Millem v kytarových soubojích doplňují naprosto přirozeně a častokrát nechávají rytmickou sestavu v pozadí. Dvojice Speesy a Ventor samozřejmě hrají na plný plyn, ale „Gods of Violence“ je kytarově orientovaná deska a tomu byl taky podřízen výsledný zvuk. Každé hrábnutí do strun je hmatatelné. Množství kytarových vyhrávek a spletenců je koncentrované do nejvyšší možné hustoty a je to taky jeden z aspektů, v němž má „Gods of Violence“ oproti předchůdci navrch. Ten příklon k melodičtějším plochám je mi po chuti a vůbec mi nevadí, že se často nedá mluvit o čistokrevném teutonickém thrash metalu staré školy. Od toho jsou tady Sodom.

O nedostatcích „Gods of Violence“ se hovoří velmi špatně, protože je nacpané po okraj opravdu skvělými momenty a slabých míst jsem zaznamenal jen stopové množství. Nechce se mi věřit, že by to byla jen náhoda, a musím tak dát za pravdu všem, kteří tvrdí, že Kreator jsou opravdu v období svého velkého vrcholu. I navzdory lehce kýčovité „Satan Is Real“ hitůvce totiž krasojízda jménem „Gods of Violence“ pokračuje ve velkém stylu. „Totalitarian Terror“ je ukázkovou kombinací heavymetalových melodií a thrashmetalové údernosti. Kdybych měl vybrat jen jedinou kompozici, která novinku charakterizuje ze všech nejlíp, tak je to právě tato. Jen o kousek níž pak řadím instrumentálně vytříbenou „Lion with Eagle Wings“ a energickou „Hail to the Hordes“, jež překvapila hostujícím dudákem.

„Gods of Violence“ vlastně působí jako takové malé best-of. Koncertní tutovky „Army of Storms“ či „Fallen Brother“ budou zajisté fungovat na jedničku a zejména druhá jmenovaná mi svým rozmáchlým refrénem připomíná „From Flood into Fire“ z minulé placky. V závěru mi činila problém snad jen hoblovačka „Side by Side“, jež si svou jednoduchostí a donekonečna opakovaným refrénem říká o titul jediné zbytečnosti na „Gods of Violence“. Následující závěrečná „Death Becomes My Light“ je překvapivá nejen svou rozmáchlou strukturou, ale taky temnější atmosférou, která navazuje místy na alba z druhé poloviny 90. let, kdy Kreator experimentovali s celkovým výrazem své tvorby. Zejména závěrečné dvě minuty nemají do starších počinů zas tak daleko.

Je asi dost zřejmé, že jsem z „Gods of Violence“ nadšený. Kreator se mi svým aktuálním příklonem k melodičtější formě thrash metalu trefují již podruhé v řadě do chutě a opět předvádí, že stárnout se dá s grácií. Po více než třiceti letech na scéně si stále zanechávají svůj starý známý ksicht, ovšem orientace k širšímu posluchačstvu a větším pódiím je znatelná, aniž by museli sahat k nějakým kompromisům. Kreator jsou v kurzu a díky kvalitní tvorbě sklízí zasloužený úspěch. A já jim ho přeji. Thrash metal prvotřídní kvality si totiž poslechnu vždy rád a tady ho dostávám v plné zbroji.


Druhý pohled (Zajus):

Možná že někoho urazím, ale thrash metal jsem vždycky měl tak trochu za přechodovou záležitost, která sice umožnila vznik celé hromady tvrdších a zajímavějších žánrů, ale tím se její kapacita tak trošku vyčerpala. Jistě, jsou tu legendy, jež si zaslouží být uznávány, a jsou tu mladíci, kteří, ač do thrashmetalové škatulky papírově spadají, tvoří hudbu, která je něčím výjimečná. Rád bych tedy drze tvrdil, že není nic, co by mě na tomto žánru mohlo nadchnout. Přesto se však jednou za několik měsíců rozhodnu vyzkoušet nějaké čerstvě vyšlé album, zda přeci jen své názory nepřehodnotím, a jen málokdy se tato snaha setká s úspěchem. Jenže „Gods of Violence“ je z mého pohledu úspěch přímo sloních rozměrů.

Klidně se přiznám, že jsem s Kreator dosud neměl tu čest, a tak nevím, nakolik je pro ně novinka typická, jde však o desku tak dobrou, že mi hned při prvním poslechu spadla čelist. Ohromná zábavnost, nadpozemská technická zručnost a silná atmosféra (ano, vlastnost, již bych thrash metalu nikdy dříve nepřisuzoval), která ve mně vyvolává touhu popadnout zbraň a jít hrdinně nasadit život proti [doplňte nepřítele], dělá z „Gods of Violence“ desku, jež můj pomyslný CD přehrávač jen tak neopustí. Netroufnu si vyjmenovat jedinou slabší skladbu, naopak těch, které nakopávají silou sedmikilového bouracího kladiva, je hned několik. Pekelná „Satan Is Real“, nesmírně energická „Totalitarian Terror“, dojemná „Fallen Brother“ či rozmáchlá „Death Becomes My Light“, to jsou jen výstupky, které v kontextu alba působí jako hory v jihoamerickém altiplanu: když je celé vaše okolí tři a půl kilometru nad mořem, nějaká ta pětitisícovka vás už vůbec nezaskočí. Všude jste ohromně vysoko, jen někde o trochu výš. Možná, že síla „Gods of Violence“ časem vyprchá, pro teď ale myslím, že je toto přirovnání naprosto výstižné.


Power Trip – Nightmare Logic

Power Trip - Nightmare Logic

Země: USA
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 24.2.2017
Label: Southern Lord Recordings

Tracklist:
01. Soul Sacrifice
02. Executioner’s Tax (Swing of the Axe)
03. Firing Squad
04. Nightmare Logic
05. Waiting Around to Die
06. Ruination
07. If Not Us Then Who
08. Crucifixation

Hrací doba: 32:48

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Následující řádky budou popisovat album, do kterého jsem vkládal veliké, skutečně veliké naděje. Power Trip je texaská kapela hrající od roku 2008 a prozatím se stihla vyznamenat dvěma EP a jednou dlouhohrající plackou. Debut „Manifest Decimation“ miluji, nechápu, že ho ještě stále nemám zařazen ve sbírce, ale je to pro mě nevyhnutelná povinnost. Pokud jste se s tímto opusem nesetkali, tak vězte, že se jedná o kulervoucí thrash metal namixovaný s newyorskou odnoží hardcoru. Ano, Power Trip neobjevili Ameriku, ale podařilo se jim výrazným způsobem zamíchat strnulou thrashovou vodou a trochu ji probrat k životu. Jestliže Vektor posouvá žánrové hranice až k vesmíru, tak Power Trip se vydává přesně opačným směrem, do samotného jádra.

Je tedy jasné, že od „Nightmare Logic“ jsem nečekal nic jiného než maximum, holt si tihle Američané nastavili laťku setsakra vysoko. S prvním poslechem bylo odhaleno několik změn oproti dřívějšku. Ubylo hardcorových vlivů. Zdali je to dobře nebo špatně, se mi podařilo rozluštit až později. Druhá změna možná souvisí s tou první, a sice že se lehce pozměnila produkce. Ne nijak radikálně, ale větší rozdíl je slyšitelný zejména u zpěvu, kde si člověk může říct, jestli tu náhodou nepěje někdo jiný. Ne, jenom je mu trochu více rozumět. Stejně tak nástroje jsou lépe čitelné a album je celkově vzdušnější. Produkce tedy postoupila k větší přijatelnosti, avšak v žádném případě nezaměňovat s nějakým vyměknutím, zaprodáním, popíkařením či co vám to právě přichází na mysl! Hlavní zprávou je, že se to pořád řeže hlava nehlava.

S jinou produkcí tedy přichází také odklonění od hardcoru. Jasně, pořád je tu přítomný, hlavně v podobě sborových vokálů, neurvalého řvaní Galeho a palebných rychlostí. Oproti předchozímu počinu je však všeho méně. Většina skladeb je spíše přímočařejší thrash, docela dost se zde využívá zasekávaných kytar, pravděpodobně pro oživení. Možná, že za tuhle změnu může jiné smýšlení kapely a snaha se více přiblížit metalovým fanouškům. Mezi jejich dosavadními koncerty totiž výrazně převažovaly ty ryze hardcorové. Nyní jedou turné s Iron Reagan, což je docela logické spolčení.

Hnedka první „Soul Sacrifice“ nabídne všechna klasická znamení Power Trip. Začíná tajemným intrem, aby vybuchlo v závratnou smršť a ke konci se přelilo do středního tempa. Zpěv je řádně nakvašený, a to tak že bych nechtěl v tomhle rozpoložení pana zpěváka potkat. Všechno to zezadu jistí ostatní členové svými vokály, což přidává ještě více na tvrdosti. Dvojka „Executioner’s Tax (Swing of the Axe)“ je vlastně jedinou písní, s níž jsem měl z počátku trochu problém. Byl jsem trochu překvapený, jak moc skromně tento zásek zní, nese se po celou dobu ve středním tempu a stojí na neustálém riffování, které je řekněme poněkud strohé. Své kouzlo však tato skladba projevila s několikátým poslechem. Nyní už chápu, proč byla prezentována jako singl a sám ji považuji za jeden z vrcholných momentů. Vlastně ukazuje ono staré rčení, že v jednoduchosti je krása. Je to zkrátka pecka, koncertní tutovka, vyřvávačka, ideální na vyblbnutí… mám u ní pocit, že vyjít tohle před třiceti lety, dodnes je to klasika. Ono celé album není příliš vzdáleno úrovni těch legendárních desek, což je možná odvážné tvrzení, ale jsem o tom čím dál více přesvědčen. Minimálně intenzitou se může „Nightmare Logic“ směle rovnat svým starším kolegům.

Power Trip

Abych nějak shrnul i ostatní písně, snad všechny obsahují ten moment, kdy se cítíte, jako by vám Power Trippeři vzali hlavu a mlátili s ní o futra, pak jí skřípli mezi dveřmi a tak pořád dokola. Prostě a jednoduše se s tím neserou a valí to, seč síly stačí. Album funguje jako celek, stejně tak není problém vytáhnout si svou oblíbenou. Je jedno, kterou z písniček vyberete, všechny znějí přesvědčivě, nekompromisně, energicky. Za toto jsem jim vděčen především. Jestli něco thrash metalu dnes chybí, tak jsou to koule, jež se s postupem času pomalu ztrácí, a to také bohužel díky veteránům, kteří předvádějí vskutku roztodivné pokusy o jakési epické přednesy (viz zrovna nedávno Kreator nebo Sepultura), ale to patří do jiné recenze. Přesně tohle není případ Power Trip. Ti naopak ohlodávají vše na kost a drtí vší silou ono základní tvrdé jádro, na žádné serepetičky není čas.

Není úplně jednoduché rozsoudit, zdali je lepší „Nightmare Logic“ nebo předchůdce „Manifest Decimation“, avšak posluchači prvotiny rozhodně nebudou zklamaní. A jestli je náhodou debut přeci jenom o něco výše, novinka je stále špičkovou záležitostí. Jsem rád, že si Power Trip na nic nehrají a drží se toho, co jim jde. Jejich zásluhou thrash metal konečně zní opět nebezpečně. S velikou pravděpodobností se objeví také v mém finálním ročním zúčtování jakožto jedna z top desek roku, protože kdyby se tak náhodou nestalo, tak nás čeká neskutečně silný rok 2017.


Sepultura – Machine Messiah

Sepultura - Machine Messiah

Země: Brazílie
Žánr: thrash / groove metal
Datum vydání: 13.1.2017
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Machine Messiah
02. I Am the Enemy
03. Phantom Self
04. Alethea
05. Iceberg Dances
06. Sworn Oath
07. Resistant Parasites
08. Silent Violence
09. Vandals Nest
10. Cyber God

Hrací doba: 46:05

Odkazy:
web / facebook / twitter

Situace, v níž se brazilská Sepultura nachází posledních 20 let, je zvláštní. Obdivuhodná, ovšem na druhou stranu nezáviděníhodná. Po odchodu ikonického frontmana Maxe Cavalery se k tomuto největšímu vývoznímu artiklu kolébky fotbalu na poli metalové hudby otočila spousta fanoušků zády a dodnes nemůžou přijít na jméno Derricku Greenovi, jenž už má za sebou v sestavě Kisserovy party více alb než její zakládající tvář. Sepultura si zaslouží obdiv za to, že své odpůrce tak nějak ignoruje, točí si dál svá alba a nehledí do minulosti, ovšem o tom, že její současná podoba už s tou původní Cavalerovic vizí má pramálo společného, nemůže být pochyb.

Sepultura, jejíž otěže v rukou dřímá Andreas Kisser, se v posledních letech zhlédla spíše v koncepčních počinech s drtivým tlakem v zádech, a přestože to nedopadalo ve všech případech zrovna dobře („A-Lex“), tak si drží určitou kvalitativní laťku. S minulým albem „The Mediator Between Head and Hands Must Be the Heart“ se jí dokonce v mých očích podařilo porazit tvorbu slavnějšího z bratrů Cavalerů, jenž naopak se svou domovinou Soulfly točí čím dál větší hovna. Možná právě proto jsem se na „Machine Messiah“ docela těšil. Ne tolik, abych nemohl dospat, ale v současné době jsem zvědavější právě na tvorbu stabilní trojice Green, Kisser, Paulo Jr., k nimž se před lety přidal mladíček Eloy Casagrande.

V první řadě je třeba si říct, co od „Machine Messiah“ čekat. Soudě dle posledních alb jsem předvídal další temnější kus ve stylu předchůdce, který mě překvapil svým nátlakem a vyrovnaností, což je aspekt, jenž ostatním opusům z Greenovy éry schází. K vlastnímu překvapení jsem však dostal album barvité, rozmanité a nečekaně progresivně aranžované. Album, které mě baví natolik, že jej již pár týdnů po vydání považuji za nejlepší placku s Derrickem Greenem u mikrofonu.

Zdá se, že pryč jsou doby nejasných konceptů typu „A-Lex“, nudných výplachů „Kairos“ či „Nation“ nebo šedivých záznamů plytkosti tvorby Sepultury z prvních let po angažování Derricka Greena („Against“ a „Roorback“). Světlou výjimkou v dosavadní po-Cavalerovské tvorbě bylo snad jen „Dante XXI“. Nijak konzervativní, neotřelé a zajímavým konceptem Alighierovy „Božské komedie“ ozvláštněné. Jestli se ptáte, kam se dá zařadit „Machine Messiah“, tak odpověď není tak jednoduchá. Má v sobě animální sílu „The Mediator Between Head and Hands Must Be the Heart“, stejně tak ovšem překvapuje bohatými aranžemi ve stylu „A-Lex“ či „Roots“. Nemluvím teď o podobnosti, ale o jejich pestrosti a množství, v jakém jsou na finálním kotoučku zastoupeny aniž by vytvářely dojem prvoplánovitého využití.

Hned úvodní titulka „Machine Messiah“ šokuje a na rozdíl od klasických otvíráků je tohle rozmáchlá, pomalá a zamyšlená píseň s čistě zpívajícím Greenem. Svůj talent prokázal už mnohokrát na minulých albech, ale že dostane jeho melodický vokál takový prostor, to jsem nečekal. Jestli byla titulka umístěna na samý úvod proto, aby posluchače pořádně vyfackovala a připravila ho na všechno, tak u mě svůj úkol splnila. Následující zběsilá „I Am the Enemy“ je sice klasická Kisserova vypalovačka plná rychlých sól, nejedná se však o primitivní řežbu ve stylu „Kairos“. Poctivý thrashový odér je načichlý aktuálním soundem Sepultury a za mě je to jedna z nejlepších skladeb kapely v posledních letech.

Vůbec nejsilnější na nápady je střed alba ohraničený písněmi „Phantom Self“ a „Resistant Parasites“. „Phantom Self“ je plná agresivních groovy kytar, které odlehčují jak Kisserovy vyhrávky, tak orientální melodie na pozadí. Když došlo k jejímu rozvinutí do sóla za vzájemného proplétání východních nástrojů a kytary, tak jsem zíral s otevřenou hubou. Sepultura se napříč několika skladbami představuje jako odvážný hráč, který se nebojí překvapit. Hammondy v „Iceberg Dancers“ či smyčcové aranže na pozadí „Sworn Oath“ jsou prvky, jež jednotlivým skladbám dodávají další rozměr, a skupině to sluší.

Sepultura

Samozřejmě, že celé „Machine Messiah“ neutáhne Sepultura jen na pestrosti aranží, protože v tom případě by se část skladeb mohla jít rovnou klouzat. Kdepak, samotné zdivo jednotlivých písní je postavené velmi pevně a kdejaký vítr jej nezboří. Napříč jednotlivými skladbami se v nich toho děje dost na to, abych měl důvod se nad poslechem skutečně zamýšlet a nebral jej jen jako kulisu k jiné činnosti. Nadupané střednětempé „Alethea“ či „Resistant Parasites“ dávají rychle zapomenout na dřívější přešlapy a samozřejmě i na aktuální tvorbu bývalého frontmana.

Velmi se mi líbí kytarová práce Andrease Kissera, jenž nic neztratil ze svého dřívějšího elánu a díky velkému množství vyhrávek a zběsilých sól zní velmi vitálně. Druhým hrdinou „Machine Messiah“ je Derrick Green. Když jsem o pár odstavců výš zmínil jeho melodický vokál, tak komu se v úvodu zalíbil, může se těšit v závěru na hitovou „Silent Violence“, v níž se umně přechází od relativně poklidné pasáže k metalovému hřmění. To pak borcům vydrží i v následují „Vandals Nest“. Povedenou tečku za velmi přesvědčivým albem pak nechává „Cyber God“, která katastroficky upozorňuje na přemíru techniky v dnešním světě, což je námět, jenž mimochodem protkává celé „Machine Messiah“.

Shrnu to velmi stručně, protože vše podstatné jsem již sdělil v dosavadním textu recenze. „Machine Messiah“ je velmi silné, překvapivě svěží a vyrovnané album, jež posouvá Sepulturu oproti minulým počinům minimálně o dvě třídy výš do společnosti kapel, které se nebojí posouvat a vychází jím to. Nadupaná placka. Tečka.


Iron Reagan – Crossover Ministry

Iron Reagan - Crossover Ministry

Země: USA
Žánr: crossover thrash
Datum vydání: 3.2.2017
Label: Relapse Records

Tracklist:
01. A Dying World
02. You Never Learn
03. Grim Business
04. Dead with My Friends
05. No Sell
06. Condition Evolution
07. Fuck the Neighbors
08. Power of the Skull
09. Crossover Ministry
10. More War
11. Blatant Violence
12. Parents of Tomorrow
13. Bleed the Fifth
14. Megachurch
15. Shame Spiral
16. Dogsnotgods
17. Eat or Be Eaten
18. Twist Your Fate

Hrací doba: 28:48

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Představu o Američanech Iron Reagan si lze snadno udělat zjištěním domovských kapel všech členů. Další možností je použití termínu revival a k němu dosazení osmdesátkový crossover thrash. Iron Reagan rozhodně nerozšiřují hudební hranice, pouze praktikují již stanovené a osvědčené postupy. Předešlá dvě alba se setkala se slušnou odezvou fanoušků, a co se původně mohlo jevit jako vedlejší projekt, vyrostlo v regulérní kapelu. Mou pozornost si získali až s druhým počinem, k němuž jsem zprvu přistupoval skepticky, hlavně kvůli spojitosti hned dvou členů s Municipal Waste, kteří mě svou tvorbou z posledních let spíš nudí. K mému překvapení je však „The Tyranny of Will“ záživné a rychle jsem si zde našel své favority, které si s radostí pouštím dodnes. Ani debutová deska není špatná. Později jsem tuhle partičku viděl také na pódiu, kde bylo podle předpokladů zcela zjevné, že hudba je směrována především na živá vystoupení. Z toho usuzuji, že studiové počiny svůj účel splnily. Crossover, co nefunguje naživo, je prostě špatně.

Asi nemá moc smysl u takovéto kapely podrobně rozebírat jednotlivé skladby. Jestli je vám blízký osmdesátkový thrash a hardcore, zřejmě víte co čekat. Těží se zde hlavně z odkazu D.R.I. nebo S.O.D., a to jak muzikou, tak texty. To znamená rychle, stručně, o politice, sociálních problémech nebo černé budoucnosti. Samozřejmě nemohou chybět vtípky v podobě několika málo vteřinových skladeb či titulů typu „Fuck the Neighbors“. Instrumentálně je vše na úrovni, je zde několik chytlavých pasáží, riffů, nejrůznějších přechodů, dobrých vokálů Tonyho Foresta, střídajících se temp. Z toho všeho výrazně vyniká čtrnáctá „Megachurch“. První věc, jež vytane na mysli, jsou Suicidal Tendencies, konkrétněji čistý zpěv napodobující Mikea Muira a téma podobné klasice „Send Me Your Money“. Trochu to na mě působí jako nutnost odškrtnout si další žánrovou legendu, na niž bylo nějakým způsobem vzpomenuto, abychom to měli všechno pěkně po kupě. Přeci jenom tuto polohu Iron Reagan dosud neodhalili a nutno říct, že snad ani nemuseli, vlastně to celé zní spíš jako parodie a jedná se o nejslabší část alba. Mezi to naopak nejlepší bych zařadil „Grim Business“, „Condition Evolution“, „More War“ a „Dogsnotgods“. Všechno jsou to přímočaré písně stojící na silné rytmice a důrazných refrénech, tedy tak jak by to mělo být.

Vše je takřka do puntíku dobře provedeno, řemeslně bezchybné, je to vlastně precizně udělaný úkol z lekce crossover thrashe. Co tomu ale chybí, je něco ze sebe. Nějaká duše, kterou by do toho členové vložili. Jsem si jistý, že naživo to opět bude fungovat výborně, však i samotný poslech desky je vcelku v pohodě, ovšem člověk na to musí mít náladu a náležitě se soustředit. Jako pouhá kulisa se písně slévají do sebe a není tu nic, co by vzbudilo pozornost. Zkrátka chybí přidaná hodnota. Není to sice ten případ, kdy by to ve mně evokovalo starší vzory takovým způsobem, až bych si raději pustil právě je, ale odvařený z „Crossover Ministry“ také nejsem.

Iron Reagan

Na obranu Iron Reagan je třeba napsat, že rozhodně patří k tomu lepšímu, co lze mezi novějším thrashem vyhrabat. Přeci jenom ona reinkarnace na začátku tohoto tisíciletí přinesla tolik kapel a bohužel tolik průměrných a ještě horších kapel, že se v tom jednu chvíli nedalo orientovat. V současné době žánr opět spíše stagnuje a formace jako Iron Reagan ho zřejmě nevytáhnou zpět do výšin, ale na druhou stranu ani neurazí a nové fanoušky by mohly přilákat. Kromě solidní skladatelské zručnosti dělá také velký rozdíl jejich stáj Relapse Records, díky níž mají luxusní zázemí a možnost nabídnout hezký merch, vyvedený obal (mimochodem jeden z nejlepších za poslední dobu), profesionální videoklipy a vůbec všechno tohle kolem.

„Crossover Ministry“ mohu doporučit všem nadšencům crossover thrashe. Jestli patříte mezi ty, kteří nad thrashem dávno zlomili hůl a chtěli by tu hůl třeba slepit zpátky dohromady, tak si to raději nepouštějte. Možná byste zlomili ještě další. Opravdu zde není nic nového, žádný nový impuls, jen dobře zahrané skladby, sice schopné roztočit solidní moshové tanečky pod pódiem, ale na plotně vašeho přehrávače se pravděpodobně příliš neohřejí. Chybí mi hlavně vyložené pecky, jichž se na předchozím albu dalo najít hned několik. Je to škoda, skupině dál fandím, ale raději sáhnu po debutu nebo ještě lépe po „The Tyranny of Will“.


Hobbs’ Angel of Death – Heaven Bled

Hobbs' Angel of Death - Heaven Bled

Země: Austrálie
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 14.10.2016
Label: Hells Headbangers Records

Tracklist:
01. Il mostro di firenzi
02. Walk My Path
03. Final Feast
04. Suicide
05. Drawn and Quartered
06. Heaven Bled
07. Sadistic Domination
08. Son of God
09. Depopulation
10. TFMF
11. Hypocrites
12. Abomination

Hrací doba: 57:47

Odkazy:
facebook / bandcamp

V dnešní recenzi dáme vzpomenout na začátky metalu v Austrálii. Přestože dnes již tento kontinent nabízí několik zvučných jmen, v dobách, kdy se začínal tavit kov, byla tamní scéna velice skromná. Právě parta okolo pekelníka Petera Hobbse představila protinožcům, co že je to ten thrash metal, a to rovnou hezky od podlahy, tvrdě, rychle a patřičně zvráceně. Hobbsovi a jeho andělu smrti nebylo nic svaté a rouhal se, jak jen to šlo. Prostě osmdesátková klasika. Právě tento debut z roku 1988 a prvotinu Mortal Sin, lze označit za první významný mezník v australské metalové historii.

Přiznám se, že jsem o dalším počínání této kapely neměl ani potuchy. Každopádně, v polovině 90. let se vrátili, aby vydali další opus „Inheritance“, se kterým zřejmě nezaznamenali větší ohlas, a tak se opět přesunuli do ústraní. Poté se opět několikrát vrátili a konečně v roce 2016 vydali nové album „Heaven Bled“, o jehož existenci jsem se dozvěděl až od kolegy z redakce. Peter Hobbs je už několik let obklopen o pár generací mladšími spoluhráči, avšak on sám vypadá skvěle, v podstatě pořád stejně. Stále má ten maniakální výraz zuřícího devianta a nezaměnitelného kňoura pod nosem, jedinou změnou je tak šedivá hříva. Zkrátka je to řízek, jak má být. Pojďme se tedy podívat, co se změnilo v hudbě, již sám nazývá jako virgin metal, jelikož se podle jeho slov jedná o čistou formu metalu.

„Heaven Bled“ začíná pěkně zostra, a to takřka deathmetalovou mlátičkou, která ve slokách zvolna přechází do povedeného thrashového tempa. Upřímně jsem podobný zvuk moc nečekal a musím tak dát Peterovi za pravdu, když se nechal slyšet, jak se mu současné moderní postupy líbí, a promítly se tak i v jeho tvorbě. Z překvapení nevycházím ani u další „Walk My Path“, za niž by se nemusela stydět leckterá blackmetalová banda. Tempo průběžně klidní melodické kytarové vyhrávky a sóla, a že jich zde není pomálu. Takovéto podobné vlivy se vynořují na celém albu, přestože ne už v takové míře. Co se týče zpěvu, tak je Hobbsův zpěv daleko sofistikovanější a zřetelnější, než tomu bylo kdysi dávno. Jestli se první dvě písně něčemu podobají, tak určitě ne klasickým Hobbs’ Angel of Death.

Třetí skladba se nese už v tom dřevním duchu, jejž bych kapele přisuzoval více. Na poslech však není tak lákavá jako její předchůdci. Naopak věci jako „Suicide“, „Son of God“ nebo „Depopulation“ jsou thrashové fláky s povedenými přechody stojícími na pevných riffech (zejména „Son of God“), díky nimž fungují. Nejsou v nich obsaženy žádné divočárny z prvních dvou písní a řekl bych, že to kapele sluší více. Titulní výtvor má opět severskou atmosféru black metalu, bohužel je srážen dolů délkou přes šest minut, což je skutečně veliká porce. Přesto není kupodivu nejdelší, to si Australané schovali až na poslední dvě pecky. Celá deska má potom bez tří minut hodinu. Sice je vybavena nápady, inovacemi, velkým počtem sól a změnami temp, ale jak se ukazuje, není ani v silách andělů smrti v čele se samotným satanem Hobbsem udržet kvalitu a náladu posluchače po celou tu dobu. Je to opravdu trochu přehnaná porce.

Hobbs' Angel of Death

Dalším zjištěním je, že se mi na tomto albu více líbí pomalejší střední pasáže. Důkazem toho budiž „Sadistic Domination“. Ta se rozjela v podivně zasekávaných, svižných otáčkách, které působí prapodivným dojmem, ale při přechodu se opět vytasila se slušným riffem. Desítka „TFMF“ je zase uvedena tvrdým riffem, takovým tím klasickým atmosferickým otvírákem, jako když se rozevírají brány do samotného pekla, přičemž v následujícím kvapíku zcela ztrácí dech a začne rychle nudit. Podobně bych mohl psát i o „Hypocrites“. Ona se celá deska neustále pohybuje mezi pomalejšími částmi, soustředěnými na kytary, a klasickou náloží, což je možná dobře, tvorba se tak neslévá tolik dohromady, přesto je pro mě těžké i po několika poslechnutích stanovit jasného favorita. Zřejmě bych volil jednu ze tří výše zmíněných thrashovějších písní z předchozího odstavce, ale ani jedna není pravým zásahem do černého.

Novým Hobbs’ Angel of Death se něco určitě povedlo, a to překvapit mě. Před poslechem této novinky jsem si schválně střihnul jednou debut, a když jsem potom pustil „Heaven Bled“, měl jsem tendence kontrolovat, jestli jsem náhodou nekliknul někam vedle. Vlastně jsem si říkal, jestli to vůbec zní jako Hobbs’ Angel of Death. Ano, deska si po čase docela sedla, především pak připomíná starší tvorbu oním dřevním tempem a také zpěvem Hobbse, avšak hudebně a produkčně je novinka vyspělejší, technicky na úrovni a zní opravdu současně. O mnou očekávaný uvolněný, zvířecí oldschool se nejedná. Zklamaný jsem především z absence navození atmosféry starých časů, přestože to těmi osmdesátkami smrdí, pocitově se to ke mně nepřeneslo. Deska to není špatná, ale nevím, kolikrát se k ní ještě budu vracet. Funguje spíše jako hezká sonda do života staršího chlápka, který si po letech udělal radost a vydal placku. Ostudu si v žádném případě neudělal, ale vzpomínáno na něho bude právě pro své začátky a jakožto na průkopníka. Samozřejmě může být chyba v mém přístupu k albu, ale prostě bych od Hobbs’ Angel of Death rád slyšel něco trochu jiného.


Törr – Black ‘n’ Roll

Törr - Black 'n' Roll

Země: Česká republika
Žánr: thrash / black / heavy metal
Datum vydání: 11.11.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Krajina snů
02. Hombre
03. Údolí nářků
04. Proroctví
05. Mr. Dat
06. Už dost
07. Chceme ven
08. Iluze
09. In nomine ira
10. Strach
11. Svět jiných
12. Jen si přej

Hrací doba: 47:49

Odkazy:
web / facebook / bandzone

Po pěti letech tu máme nové album skupiny Törr. Co od takové zprávy čekat? Předně nelze očekávat neočekávané. Současná pozice Törru je pevně daná jejich nesporným historickým otiskem ve vývoji české metalové hudby, kdy v určité době byli vlajkonoši celé scény. Ambice na obnovení této pozice či výraznou změnu stylu již kapela zřejmě nemá, ostatně s experimenty si Törr také užili své. Z mého pohledu lze tedy očekávat především lepší album než to minulé, „Tempus fugit“, jímž trojice HerešSladkýBartoš rozhodně neoslnila, a má tak co napravovat.

Prvně bych chtěl ocenit docela chytrý název. Už bylo vedeno spousty a spousty diskuzí na téma zaškatulkování Törru, který se ortodoxním blackmetalistům nezdál řádně black a tak dále. S názvem „Black ‘n’ Roll“ jako by skupina dávala jasný vzkaz, jak se celá věc má, rozhodně pak tedy v případě několika posledních alb, kdy o black metalu nemůže být řeč. Na druhou stranu to není kdovíjak poutavý název, ale lepší než třeba „Špinavej rock ‘n’ roll“, že. Avšak byly tu už placky s názvy „Black Metal“ nebo „Death Metal“ a jakou udělaly díru do světa.

Mou pozornost také přilákalo oznámení o přijetí čtvrtého člena, kytaristy, Radka „Reddyho“ Kroce. Tato spolupráce však neměla dlouhého trvání. Po pár koncertech přišlo další oznámení, že se pokračuje opět ve třech. Do nahrávacího procesu se tak nestihl zapojit, což ovšem ani nebylo v plánu. Celé mě to zaujalo zejména z důvodu mé naivní představy napodobení čtyřčlenného Törru, jako tomu bylo kupříkladu v poměrně dekadentních letech „Institutu klinické smrti“, léta Páně 1991.

Black ‘n’ Roll začíná tajemnou recitací Oty Hereše, která přechází v povedený otvírák s velice chytlavým refrénem. Právě o tyto lehce zapamatovatelné refrény není na celé novince nouze. Hned další „Hombre“ je dalším příkladem. Hudebně nenabízejí nic překvapivého, obě skladby se nesou v rychlejším tempu a jsou protkané klasickými thrashovými riffy. Na bubnování Radka Sladkého jsem poměrně alergický, hlavně jeho nasazování kopáku s železnou pravidelností téměř do každého refrénu. Velkým plusem je zapojení dalšího hlasu do tvorby. Honza „Bárt“ Bartoš se tak poprvé projevuje nejen basou, ale i zpěvem. Nejedná se pouze o doplnění Herešova vokálu v refrénech, ale rovnou o odzpívání celých skladeb.

Hned ve třetí „Údolí nářků“ se jejich hlasy po slokách střídají. Právě s tímto kusem začíná deska pozvolna stagnovat a působí trochu stereotypním až unylým dojmem. Singlová „Proroctví je vyloženě nudným standardem, podobně je tomu s písní „Už dost“, kde jako host posloužil svým hlasem Protheus z kapely Dymytry. Z výtvoru je to bohužel lyricky cítit. Ostatně texty jsou jako na houpačce, od povedených až po ty na hranici průseru. Rozptýlením je „Mr. Dat“ (z názvu lze vycítit velkou kreativitu), jednoznačně největší kvapík, bohužel nudný. Vysvobození přichází až s „Chceme ven“, prvním hlavním pěveckým číslem Bárta. Song je to povedený stejně jako „In nomine ira“ opět odzpívané Bártem. Z konce alba si ještě zaslouží vypíchnout „Svět jiných“, který by svojí náladou a tématem možná fungoval lépe jako úplný závěr. Tento úkol dostala baladická „Jen si přej“, čímž Törr opakuje závěrečnou formulku předchozího „Tempus fugit“ a opět ne zcela zdařile.

Törr

Moje očekávání bylo přese všechno naplněno. „Black ‘n’ Roll“ celkem snadno překonalo svého předchůdce, a to jak kvalitou zvukovou, tak kvalitou skladeb, což rozhodně není důvod ke kdovíjakému jásání. Po minulém počinu jsem měl strach, aby Törr nesklouzli do nevábné produkce typické pro tuzemské zábavové kapely, což se naštěstí nestalo. Dá se říci, že navazuje na styl stanovený comebackovým „Made in Hell“. Hodně tomu napomohlo zapojení baskytaristy Bárta jakožto dalšího hlasu a jasné cílení na chytlavost písní, což se povedlo bez známek vlezlosti. I přesto se na desce nachází několik vyloženě slabých a hluchých míst, která při dalším přehrání s radostí přeskočím. Törr má v „Black ‘n’ Roll“ především několik dalších aspirantů na zařazení do setlistu a důvod vyrazit na koncerty, nikoliv zlom v kariéře. V kapelním katalogu se jedná o průměrný počin, přesto jako vizitka současné sestavy obstojí solidně.


Possessed, Belphegor, Absu

Possessed, Belphegor, Absu

Datum: 8.12.2016
Místo: Ostrava, Barrák
Účinkující: Absu, Belphegor, Cold Raven, From Hell, Possessed

Když bylo oznámeno podzimní turné Possessed, Belphegor, Absu a na seznamu zastávek se objevila i Ostrava, tak nebylo o čem dumat. Z metalových stylotvůrců byli Possessed jedni z těch, které jsem neměl tu čest ještě vidět, a nedávný koncert Venom Inc. byl důkazem, že i služebně starší to stále dovedou poctivě rozsekat. No, a nad vystoupením Absu jsem se již ekstaticky vyjadřoval v reportu ze zářijového Prague Death Mass, opáčko tedy bylo povinností.

Dalo se tušit, že i díky Belphegor bude sestava pro návštěvníky velice lákavá, o čemž jsem se přesvědčil hned při vstupu do klubu současně se startem první kapely někdy okolo čtvrt na osm. Dav byl od pohledu početnější než na zmíněných Venom, u baru člověk musel mírně „zabojovat“ a minimálně během předkapel byly stolky s merchem opravdu důkladně obsypány lidmi. A klub se samozřejmě ještě dál plnil. Na číselný odhad si netroufám, ale věřím, že účast byla pro pořadatele i kapely dobrá a pro návštěvníky, včetně těch co neradi davy, stále ještě snesitelná.

Na pódiu se tedy jako první snažili italští Cold Raven, kteří propagovali svůj dlouhohrající debut a také jediný zásek v diskografii. Co si budem nalhávat, jednalo se o průměrný black metal spíše modernějšího ražení. Z některých riffů a vybrnkávaček občas vykouknul Watain z období „Sworn to the Dark“ a „Lawless Darkness“, bohužel však bez přesvědčivého fanatismu či jedovatosti. Italové naštěstí hráli s jakousi důstojností, žádného vyloženého faux pas ať už na poli hudebním či teatrálním jsem si nevšiml. Už jsem zkrátka zažil mnohem horší předkapely. Asi po dvaceti minutách jsem si začínal přát, aby se pánové jali pomalu končit. Ta hromada středních temp v muzice málokdy vedla k nějakému strhujícímu vyvrcholení nebo alespoň osvěžení. Ale Cold Raven mi mé přání splnili celkem promptně.

Američtí From Hell mají venku taky pouze jedno album a hádám, že hlavním důvodem jejich účasti na tour, je kytaristova koncertní výpomoc v Possessed. A dojem? O maličko lepší než z Cold Raven, i když Američanům už se jisté faux pas nevyhnulo. Začínali totiž s instrumentálním intrem, které jelo z pultu a samozřejmě že když muzikanti hrábli do strun, tak to absolutně nesedělo a všechna gradace byla v prdeli. Pár lidí se uchechtlo, zvukař vše rychle srovnal a následujících cca 25-30 minut průměrného death/thrashe již ubíhalo v pořádku.

From Hell

No, a okolo půl deváté se na už pódiu chystali Absu. GunslutProscriptorem pozvolna upravovali a ladili bicí, Ezezu (basa, vokál) a Vic Crom (kytara) se přišli přichystat vzápětí. Všichni zmínění se na pódium dostavili již lehce „začernění“ a po krátké zvukovce se rozjelo intro „Terminus“, aby na něj navázala se „Swords and Leather“. Proscriptor odklepal, zařval a minimálně publikum u hrazení bylo okamžitě jeho. Rozběhl se decentní kotel, který se v intenzitě pozvolna stupňoval. Ano, teď už hrál elitní metal. Po „Swords and Leather“ a „Sun of Tipharet“ Proscriptor přesně oznámil kolik minut mytologického okultního metalu ještě zbývá, a trojice do lidí z fleku naprala salvy „Highland Tyrant Attack“, „Never Blow Out the Eastern Candle“ a „The Cognate House of Courtly Witches Lies West of County Meath“. Gunslut vystřídal „sira Přísnotu“ za bicími a závěr setu patřil „And Shineth Unto the Old Cometh“, „The Gold Torques of Uláid“ a dvěma peckám z „Tara“ – „A Shield with an Iron Face“ a „Stone of Destiny“. Proscriptor se na pódiu kroutil jako posedlý Dio, štěkal texty, co to šlo, a dal bych ruku do ohně za to, že v Barráku bylo jen minimum lidí (pokud vůbec nějací), kteří by si na Absu dovolili kydat špínu. Triumf!

Ale jelikož se jednalo o skoro totožný set, jaký jsem viděl v září, a něco málo tomu v Ostravě přece jenom chybělo, tak byl můj osobní dojem o něco snížený. Ale ještě nebyl večeru konec.

Absu

Belphegor moc v lásce nemám, i když jejich vydobytou pozici v extrémně-metalovém „mainstreamu“ chápu. Z pódia zmizely bicí sloužící prvním třem kapelám, přibyly kapelní zástavy, jakési „kostěnné“ totemy, které byly zespodu nasvíceny a nějaké ty další rohaté lebeně. Všichni čtyři členové také došli na stage zmalovaní, zakrvácení… bla, bla, bla,všichni víme jak Helmuth, Serpenth a spol. obvykle vypadají. Zpočátku působil set Belphegor celkem impozantně, a to nikoliv jen vizuálně. Kapela byla pochopitelně nejextrémnějším spolkem večera, ale není extrém jako extrém, a abych Rakušákům toho Ďábla opravdu uvěřil, chtělo by to víc, mnohem víc (umění autenticky infernálního a vyblástěného death/blacku prosím konzultujte s posledními třemi deskami Arkhon Infaustus). Dav pod pódiem logicky zhoustnul a nemálo lidí set Belphegor pozorně sledovalo. I se mnou takové „Lucifer incestus“ „Diaboli virtus in lumbar est“ celkem hnuly, ke konci jsem měl dokonce chuť se na kapelu prorvat více dopředu, ale to už hrála (myslím) skladba „Totenkult“, s níž vše skončilo. Za mě ok set, který bych z rozmaru asi dokázal více ztrhat, ale věřím, že pro některé to byl velký zážitek. I když nepřišlo mi, že by to v kotli nějak výrazně a trvale vřelo, byť na výzvy kapely (minimálně jednou z úst Serpentha zazněla i česky) publikum reagovalo živě. A pak přišli Possessed, hehe…

Belphegor

Pódium bylo vyklizeno, bicman Emilio Marquez v běžeckém dresu (nebo co to bylo) se pomalu šteloval a bavil obecenstvo posunky a ksichty. Netrvalo to dlouho. Za volání „Possessed! Jeff! Jeff!“ na pódium vyjel i Becerra a s „Pentagram“ se začalo. Kotel, až na pár krátkých výjimek, neustále vřel, což si vyžádalo několik frontmanových glos, a početný mlýn byl natolik intenzivní, že jsem určitě nebyl sám, kdo další dny počítal modřiny a bolavá místa. Nebylo divu, protože Possessed byli opravdu strhující a ukázali, jak se dělá extrémní metal bez zbytečně ujetých temp a rádoby-šokující teatrality. Prostě čistokrevný námrd. Possessed samozřejmě dali pár skladeb ze „Seven Churches“ („Satan’s Curse“!!!), více jich zaznělo z „Beyond the Gates“, EPko „The Eyes of Horror“ sjeli téměř celé. V poslední cca třetině, než došla řada na kulty největší („The Exorcist“, „Swing of the Axe“ a samozřejmě „Death Metal“), zazněla i nová skladba „Abandoned“. Šílenství a příboj energie nepolevily ani během novinky, no a úplný závěr si jistě dovedete představit. Kapele se koncert v Ostravě zřejmě líbil a troufám si tvrdit, že ani čeští, slovenští a polští fanoušci neodcházeli zklamaní. Snad až na jedince, kteří někde zrovna spali.

Possessed

Našlo by se nějaké negativum? Možná ano. Trochu mi vadila ona „klasika“, kdy je headliner nejhlasitější. Jednak by mi nevadilo, kdyby v tomhle ohledu Absu trochu více kopali. Ale na druhou stranu, přiblížit se při Possessed bez ucpávek k repráku nebyla žádná slast (stejnou pozici jsem na chvíli zaujal u Absu bez problémů). No, a pokud jste si chtěli pořádně prohlédnout Becerru, tak jste se prostě museli prorvat do přední řady, případně vychytat momenty, kdy se dav trochu rozestoupil. Ale to jsou jinak maličkosti.

Snad je z řádků výše jasné, o jak výborný koncert se jednalo.


Vader – The Empire

Vader - The Empire

Země: Polsko
Žánr: death / thrash metal
Datum vydání: 4.11.2016
Label: uclear Blast

Tracklist:
01. Angels of Steel
02. Tempest
03. Prayer to the God of War
04. Iron Reign
05. No Gravity
06. Genocidius
07. The Army-Geddon
08. Feel My Pain
09. Parabellum
10. Send Me Back to Hell

Hrací doba: 33:02

Odkazy:
web / facebook / twitter

Řekněme si to na rovinu… Vader jsou dnes už taková instituce tvrdě metalové scény, že její nový počin dokáže překvapit jen opravdu málokoho. Po 33 letech fungování a desítce studiových alb se nových postupů vymyslet příliš nedá, a jestli může kapela na něco spoléhat, tak je to pilování dosavadních zkušeností a pravidelný přísun poctivé tvorby, která cílí na skalní fanouškovské jádro. A mám takový dojem, že Vader se právě v tomto modelu zhlédli a nejpozději od „Necropolis“ z roku 2009 vydávají jedno „best-of“ za druhým, a přesto jim to prochází bez sebemenších problémů. Novinka „The Empire“ nepřináší v tomto ohledu pochopitelně žádnou změnu a právě této jedenácté řadovce v bohaté diskografii polských titánů se dnes budu věnovat.

Není to tak dlouho, co Vader vydali ochutnávkové EP „Iron Times“. To jsem v recenzi sice shodil jako naprosto zbytečný počin, na nějž jsem rychle zapomněl, ale z představené dvojice nových skladeb bylo zřejmé, že novinka Vader bude jiná. Jiná, ale přesto zanechává prakticky totožný dojem jako dosavadní počiny. „The Empire“ je oproti předchůdcům počin jistě thrashovější a řekl bych, že i taková vzdušnější. Ačkoli je v případě Vader mezi tou thrashovou rubanicí a deathmetalovou oldschoolovou jízdou velmi tenká linka a je v podstatě jedno, jakým směrem si album zaškatulkujete, tak lehká změna oproti „Tibi et igni“ a „Welcome to the Morbid Reich“ slyšet je.

„The Empire“ nemá tak do šíře roztahaný a hutný zvuk a mám dojem, že Poláci se tentokrát soustředí spíš na údernost a přímočarost, ale není to nic, co bych Vader nějak vytýkal. Ano, mám radši klasičtější deathmetalový sound z „Welcome to the Morbid Reich“ a několika starších počinů, ale novinka zní parádně. Čistá, přesto oldschoolově špinavá. Nevím, jak lépe to vyjádřit, ale z technického hlediska není zvuku nic moc co vytknout, a pokud budu mluvit jen za sebe, tak jsem si poslech užíval. Nejen tedy z pohledu finálního zvukového kabátku, ale zejména díky samotné hudební náplni.

Ta totiž není vůbec špatná. Jasně, chtít po Piotrovi horkou jehlou spíchnutou desku plnou vaty je při jeho pracovitosti a pořád ještě dostatečné dávce sebekritiky, kdy stále dokáže říct, co je pro Vader dobré a co ne, zbytečné. Vader si jenom díky svému hlavnímu tahounovi drží status polské metalové legendy, na níž je spoleh. „The Empire“ mě sice zklamalo nepěkným obalem, který vypadá jako vykrádačka seriálu „Hra o trůny“, ale to ostatní, co se za tmavě modrým přebalem skrývá, je veskrze povedené.

Co říci k jednotlivým skladbám? Jsou to prostě Vader vypalovačky se vším, co k tomu patří. Veškerá síla písní leží na základních stavební prvcích Piotrovy tvorby, kam patří samozřejmě nezaměnitelný vokál této polské ikony a kytarové riffy. Ty se můžou zdát na první poslech prostší, ale ty jednoduché kytarové odrhovačky, jež jsou ke slyšení v „Prayer to the God of War“ či „Feel My Pain“, ve vztahu k celkové náladě desky pasují bez problémů. Zejména již dříve uvolněná „Prayer to the God of War“ je hitovka jako prase a nemám problém přiznat, že právě na tuhle věc se i po množství poslechů těším pořád ze všech nejvíc. Rychlá, úderná a chytlavá thrashová hitovka s deathmetalovým nádechem je přesně to, co chci od Vader aktuálně poslouchat. Přestože lze tenhle strohý popis aplikovat na většinu písní desky, tato úderná věc má u mě rezervovánu zvláštní pozici.

Vader

První polovina „The Empire“ je vůbec celkově velmi povedená. Od úvodní nátlaku „Angel of Steel“ s parádním oldschoolovým riffem, přes rychlovku jménem „Tempest“ až po pátou „No Gravity“ nemá placka žádné slabé místo a uhání jako splašená bestie. Naproti tomu zbytečně zpomalená „The Army-Geddon“, jež dodává asi nejvíc klasické deathmetalové atmosféry, mě zas tak moc nevzala. Obsahuje prakticky totéž co ostatní vály, ale zejména díky repetitivnosti v první polovině mi přijde zbytečně roztahaná.

V druhé polovině nahrávky si však Vader rychle napraví reputaci dalším přísunem povedených věcí. Tou první je další rychlejší kus jménem „Parabellum“, jenž byl taky představen na nedávném EP „Iron Times“. Další je pak skvělá hymna „Feel My Pain“, v níž Piotr zamyšleně frázuje, a hutný kytarový motiv tuto píseň žene kupředu. Málem bych zapomněl na dost dobrou deathmetalovou hitovku „Genocidus“, u níž si nemůžu pomoct, ale kytarové melodie místy evokují motiv z „Hvězdných válek“. Ten detail je skryt za stěnu intenzivních kytarových riffů a nasraného Piotra, ale zaregistrovat se dá. Každopádně se jedná o jednu z nejlepších věcí na desce, která za poslech stojí!

V souvislosti s Vader jsem to už určitě nejednou použil, ale Piotrovo dítě je jako smečka hladových psů, kteří umí kousat, ale novým kouskům je nenaučíte. Vždycky se nabízí otázka, jestli je to pro skupinu takového věhlasu na evropské deathmetalové scéně dost. Já zastávám názor, že dokud budou Vader vypouštět mezi své fanoušky takto kvalitně provedené nahrávky, tak budu přehlížet fakt, že to je prakticky pořád to samé. I díky krátké stopáži uteče „The Empire“ velmi rychle, skoro až bez povšimnutí, a nečiní tak žádný problém pustit si jej v jednom tahu i dvakrát za sebou. Rozhodně palec nahoru.