Archiv štítku: thrash metal

Death Angel – Humanicide

Death Angel - Humanicide

Země: USA
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 31.5.2019
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. Humanicide
02. Divine Defector
03. Aggressor
04. I Came for Blood
05. Immortal Behated
06. Alive and Screaming
07. The Pack
08. Ghost of Me
09. Revelation Song
10. Of Rats and Men
11. The Day I Walked Away

Hrací doba: 48:30

Odkazy:
web / facebook / twitter / instagram

Američané Death Angel patřili po dlouhou dobu mezi mé nejoblíbenější představitele thrash metalového žánru. Na scénu vlítli ve velice útlém věku (však v době vydání debutu „The Ultra-Violence“ bylo všem pod dvacet, bubeníku Andymu Galeonovi pouze čtrnáct), ale ani to nezabránilo prudkému vzrůstu jména Death Angel v oblasti Bay Area. Relativní úspěch netrval navěky, vlastně už záhy, zkraje devadesátých let, se kapela rozpadla.

Letošní placka „Humanicide“ však existuje díky návratu, k němuž došlo ku příležitosti benefičního vystoupení na podporu Chucka Billyho ze spřátelených Testament v roce 2001. Křídla anděla se opět rozechvěla, a nakonec z toho bylo plnohodnotné obnovení činnosti. Znovu se koncertovalo, nahrávaly se desky a právě díky „Killing Season“, druhé po-návratové studiové placce, jsem se k Death Angel dostal. Dodnes se k ní rád vracím a považuji ji za jeden z nejvydařenějších thrashových počinů tohoto století.

Death Angel tehdy zněli jako parta mladíků. Už na „The Art of Dying“ se prezentovali energickou směsicí thrash metalu a uvolněného, rychlého hard rocku. Rockové podtóny pomáhaly kapelu odlišit od početného stáda revivalujících thrasherů, čímž se od této scény úplně oddělili, a na rozdíl od ní zněli současně a moderně. Ostatně vymezování se od zbytku bylo kapele vlastní už v první etapě, kdy se na albu „Act III“ nebáli stočit kormidlo k alternativě a funkovým vyhrávkám, a to se prosím jednalo o rok 1990, kdy byl čistokrevný thrash metal stále na vrcholu.

Proč tu ale tohle vše rekapituluji. Ono je to zřejmé už z první věty celého povídání, kde není minulý čas použit náhodou. S příchodem nahrávky „Relentless Retribution“ můj zájem o Death Angel notně upadl a tento stav s každým dalším albem nadále trvá. Vlastně se ještě prohlubuje. Kapelu po „Killing Season“ opustil basák Dennis Pepa, následně i bubeník Galeon a styl kapely doznal značných změn. Přestože stále zněli moderně, bylo toho docíleno jinými způsoby, zejména pak inspirací v melodickém metalcoru, což mi začalo silně překážet.

„Humanicide“ sice pokračuje spíše v odkazu celkem solidního „The Dream Calls for Blood“, avšak už na minulém „The Evil Divide“ mi přišlo toto směřování docela vyčerpané. Přestože se o žádném z posledních čtyř alb nedá mluvit jako o průseru, neznamená to ani, že by byly kdovíjak dobré. Asi nejlépe je vystihuje slovo nuda. Pryč je ona energie, která mně na nich tehdy nejvíce upoutala, pryč jsou neotřepané nápady a zapojení klasických, až rock’n’rollových postupů naznačených už na letitém „Act III“ a naplno využitých na „The Art of Dying“ a „Killing Season“. Pryč je to, co je pro mě dělalo zajímavými.

Na posledních čtyřech albech se vždy našlo něco dobrého i něco špatného, z čehož logicky vyústí průměr. Nejinak je tomu na „Humanicide“. Death Angel opět jedou především na současně-klasických thrashových sypačkách, kterou je třeba hned úvodní „Humanicide“, avšak i tomuto kusu schází větší výraznost, silnější riff či alespoň refrén, čímž trpí také ostatní skladby. Ještě méně přesvědčivě pak Death Angel vypadají v příliš nuceně násilných věcech jako „Divine Defector“ anebo kýčovitých záležitostech typu poslední „The Day I Walked Away“. S oblibou také na svá alba zařazují střednětempé skladby, které zpravidla ničí přestřelené stopáže, na „Huminicide“ reprezentované „Immortal Behated“. I sborové písně, podobné „The Pack“, jsou zejména na „Relentless Retribution“ ke slyšení v lepším provedení.

Ke světlým momentům bych zařadil krátkou, ale velice příjemnou ukázku toho klasického Death Angelu, tak jak si ho pamatuji já nejlépe. Čtvrtá „I Came for Blood“ má onen rockový nádech, uvolněnost, přímočarost, škoda jen, že ji tak kazí zpěvy v předrefrénu. I přestože se na poměry Death Angel jedná o velice jednoduchou věc, mě z „Humanicide“ baví nejvíce. Přinejmenším zajímavá je také alternativně laděná „Revelation Song“ s podivně melodickým, přitom chytlavým refrénem. Zbytku alba se naprosto vymyká a ani sem moc nezapadá, ale není pouhou fádní rutinou jako „Aggressor“, „Ghost of Me“ nebo „Of Rats and Men“, čímž dokáže upoutat pozornost. Vlastně si ji z celé placky pouštím nejvíce.

Co však „Humanicide“ výrazně ubližuje, je kromě nevalné skladatelské potence také produkce, což jen potvrzuje slova o plastových prefabrikátech z dílny Nuclear Blast. Takhle plochý, nedynamický a nic neříkající zvuk si snad Death Angel nezasloužili. Nějaké lepší zvukové ošetření by asi stejně slabému dojmu z „Humanicide“ nepřidalo, ale když už to má člověk poslouchat, tak ať se to alespoň poslouchat dá. Tohle je fakt odfláknutá práce.

Myslím, že není třeba nic víc dodávat. Death Angel mám za jejich starší výtvory rád, rád bych je viděl naživo, ale jejich poslední desky naznačují, že se zasekli na určitém bodu spokojenosti, kdy tak nějak odehrají to nejnutnější, skalní to zřejmě potěší a oni sami mají tak důvod vyjet na další turné. Neurazí, ale taky nepotěší.


Overkill – The Wings of War

Overkil - The Wings of War

Země: USA
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 22.2.2019
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. Last Man Standing
02. Believe in the Fight
03. Head of a Pin
04. BatShitCrazy
05. Distortion
06. A Mother’s Prayer
07. Welcome to the Garden State
08. Where Few Dare to Walk
09. Out on the Road-Kill
10. Hole in My Soul

Hrací doba: 51:03

Odkazy:
web / facebook / twitter

Co dva roky, to nové album. To je průměr amerických thrashových legend Overkill už po bezmála čtyřicet let. V začátcích býval rozestup mezi řadovkami pouhý rok, jindy se zase čekání o rok protáhlo, ale déle ani ťuk. Když k tomu vezmeme v potaz, že Overkill nikdy nenahráli žádný škvár, nic na co by se obecně koukalo skrze prsty, nezbývá než smeknout. Samozřejmě mají ve svém katalogu i slabší desky, ale žádnou „Chytrou past“, žádný „St. Anger“. Letos v únoru spatřila světlo světa devatenáctá placka pojmenovaná „The Wings of War“ a snad nikoho nepřekvapím, když rovnou napíši, že jsou to prostě zase klasičtí Overkill.

Leckdo by mohl namítat, že hrát takovou dlouhou dobu v podstatě to samé je celkem nuda, avšak já musím kontrovat tvrzením, že v případě Overkill, znamená více toho samého také více toho dobrého. Studnice nápadů, jak z té zajeté formule vytřískat další a další povedené motivy, je zdá se pro bandu kolem D.D. Verniho a Bobbyho „Blitze“ Ellswortha bezedná. Pakliže vám byly po chuti minulé počiny „The Grinding Wheel“ nebo „White Devil Armory“, nebude zklamání ani při poslechu „The Wings of War“.

Samozřejmě, ani tyto předchozí desky nebyly bezchybné, a novinka rovněž není, ale já upřímně nemám v případě Overkill žádná přehnaná očekávání. Svoje definující opusy vydali, stejně jako jejich souputníci, kdysi dávno, avšak Overkill si na rozdíl od mnohých z kolegů udržují obdivuhodnou formu i několik dekád poté. Nejenomže nakopávají prdel živě při hraní klasických kousků, ale dokážou stále skládat i jim konkurenceschopné pecky.

V kapele došlo po letech k jedné personální změně: z osobních důvodů Overkill opustil dlouholetý bicman Ron Lipnicki, kterého nahradil zkušený Jason Bittner. Odrazilo se to nějak výrazně na hudbě? Ani ne, oba svou práci odváděli a odvádějí výborně, takže zezadu jsou Overkill jištěni nadále víc než dobře. „The Wings of War“ tvoří tradičních deset skladeb a stejně jako v případě posledních alb mě více baví první půlka.

Úvodní píseň „Last Man Standing“ dává s houstnoucí atmosférou dobře tušit, že tohle bude další z řady povedených otvíráků, a taky že jo. Úderné tempo, zapamatovatelný refrén, tvrdé riffy a sborový vokál – na to by si mohli Overkill pořídit ochrannou známku. Když se k tomu ještě přidají groovy změny v tempu a nějaké ty kytarové exhibice jako u následující „Believe in the Fight“, je to komplet. Nejchytlavější věcí je trojka „Head of a Pin“ s až překvapivě melodickým refrénem, ale stále jasným rukopisem tvůrců. Vrcholem by bývala byla „BatShitCrazy“, ale dojem z ní mi kazí naopak nepříliš povedený refrén, který už jako samotný název písně vyznívá trochu blbě. Jinak je to však neskutečná jízda s pořádně ostrým riffem. Nic překvapivého, ale jak už jsem psal výše, Overkill prostě umí vydolovat i z toho stokrát použitého něco nového.

Druhá půlka „The Wings of War“ už podobně zářné skladby nenabízí. Opadá také energie a rychlost, kdy se písně začínají dostávat i do teritorií klasického heavy metalu, ostatně jako poctu klasikům žánru Judas Priest vnímám už intro k „Believe in the Fight“ nápadně připomínající „Riding on the Wind“. Tyto vlivy jsou Overkill na každém z posledních alb vlastní a ani „The Wings of War“ není výjimkou. Rozvleklá „Distrotion“, punkrocková „Welcome to the Garden State“ nebo atmosférická „Where Few Dare to Walk“, přestože jsou dobré, už nemají takový tah na bránu a při jejich poslechu se začíná projevovat zbytečně natáhla stopáž, nejen těchto skladeb. Do uší to však bije zejména v případě zmíněné „Welcome to the Garden State“, protože mít skoro pětiminutovou punkovou halekačku na už tak celkem dlouhé desce… říkám si proč.

I když je druhá polovina novinky „The Wings of War“ slabší, stále se drží a nesklouzává do žádné bídy. I proto mají Overkill na kontě další povedené album, které fanouška nezklame. Opět zde máme několik koncertních tutovek, několik desítek minut poctivé thrashmetalové zábavy, a o to jde především. Sice se nabízí otázka, jestli by nebylo lepší střádat materiál déle a pak vydat to nejlepší za delší dobu, jelikož ono kdyby se posbíralo to nejlepší z posledních tří alb, dalo by to dohromady stejně famózní desku, jakou byla tenkrát „Ironbound“, ale je to prostě takhle, a dokud jsou nahrávky Overkill alespoň takto kvalitní jako doposud, tak mi to určitě nevadí.


Inculter – Fatal Visions

Inculter - Fatal Visions

Země: Norsko
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 12.4.2019
Label: Edged Circle Productions

Tracklist:
01. Open the Tombs
02. Impending Doom
03. Shepherd of Evil
04. Endtime Winds
05. Final Darkness
06. Towards the Unknown
07. Fatal Visions
08. Through Relic Gates

Hrací doba: 34:25

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Edged Circle Productions

Najít v dnešní době nějaký nový, čerstvý a hlavně opravdu dobrý thrash metal je skutečný kumšt. Stále jsou však kapely, které živí naději v lepší zítřky, a existuje tak šance, že ty letité žánrové veterány bude mít jednou kdo nahradit. Neustále výraznější je norská ne-blackmetalová scéna, která čítá i thrashové kapely. Jména jako Condor, Deathhammer, Nekromantheon nebo Sepulcher už nějakou dobu nejsou v podzemních stokách úplnou neznámou, no a právě Inculter, ačkoliv služebně mladší, se můžou začít řadit po jejich bok.

Personálně je Inculter spjatý se zmíněnými Sepulcher; basista Bakke a bubeník Tveit hrají v obou kapelách. V Inculter je pak doplňují zpěvák a kytarista Remi a od letošního roku také druhý kytarista Udjus. Na kontě už mají jedno EPčko a splitko, obě z roku 2013, a o dva roky později došlo také na debutovou nahrávku nazvanou „Persisting Devolution“. K jejich starší tvorbě jsem se dostal až díky novince „Fatal Visions“ a pro znalé mohu napsat, že Inculter víceméně pokračují v předešlé desce, avšak jisté rozdíly tu jsou.

Především od vydání minulé desky uplynuly už čtyři roky a řekl bych, že na hře a celkovém znění nynější tvorby Inculter je to znát, jelikož „Fatal Visions“ působí vyspělejším dojmem. Album zní lépe i obecně, jelikož produkce je velmi zdařilá. Má to svůj zvuk, poměrně neotřelý, nástroje zní čitelně, přitom rvavě, není to ta klasická sterilní produkce, která po kvantech proudí ven z výrobního pásu. Stejně tak super je i obal, barvami připomínající loňské Obliteration. Ruku v ruce s tímto vším jde ale i to, že mi skladby už nepřijdou tak divošské jako na „Persisting Devolution“, což ovšem nemusí být nutně vždy mínus. Inculter prostě rostou, což je dobře.

Jejich pojetí thrash metalu zřejmě asi plyne z povahy země původu, kdy je, jak se na Norsko sluší a patří, trochu špinavé a lze v něm slyšet různé vlivy, nejvíce pak ve stylu riffování. To se často soustředí spíše na vyšší tóny a různé vyhrávky, které ozvláštňují kvapíkové drhnutí strun. Ze starých pardálů mi nejvíce připomínají Destruction, tedy kapelu, jejíž tvorbu jsem nikdy moc nemusel a dodnes nemusím. Asi správně tušíte, že z toho tak nějak vychází také moje zalíbení v Inculter.

„Fatal Visions“ určitě není špatné album, ale také není tím thrash metalem, po němž bych já bažil. Jestliže uctíváte „Infernal Overkill“ nebo „Eternal Devastation“ od výše zmíněných Němců, pak je tohle pro vás jasná volba. To ale není můj případ. Na druhou stranu, i mně se tu líbí několik kusů a celkové pocity z nahrávky jsou vesměs pozitivní. Třeba hned úvodní dvojička „Open the Tombs“ a „Impending Doom“ má nesporný tah na bránu a baví mě. Stejně tak čtvrtou „Endtime Winds“ i závěrečnou „Through Relic Gates“ s klidem označím za povedené věci s dobrými nápady. I nějaké ty riffy jsem si tu nakonec oblíbil, ovšem většina z nich mě nijak extra nebere, což je v thrash metalu prostě problém.

Nejmenované skladby jsou pro mě průměrem, solidním, ale stále průměrem. V kombinaci se zbytkem písní je tak „Fatal Visions“ lehce nadprůměrné. Když k tomu přičtu ještě produkci a ostatní věci kolem, tak je to ve výsledku dobrá fošna. Otázkou však je, jak moc často se k ní budu vracet. Faktem je, že se mi „Fatal Visions“ s každým dalším poslechem líbilo víc a víc, což je důležitá poznámka, která snad také svědčí o určité kvalitě.

Rozhodně tak není prohloupením si nový Inculter poslechnout. Pro mě to sice není nic, o čem bych nutně psal domů, ale na druhou stranu si dokážu lehce představit, že to někoho baví daleko více. Kdyby každý současný thrash byl alespoň takhle dobrý, svět by byl krásnější. Spřízněnci Sepulcher mi však přijdou zajímavější.


Venom – Storm the Gates

Venom - Storm the Gates

Země: Velká Británie
Žánr: thrash / heavy metal
Datum vydání: 14.12.2018
Label: Spinefarm Records

Tracklist:
01. Bring Out Your Dead
02. Notorious
03. I Dark Lord
04. 100 Miles to Hell
05. Dark Night (Of the Soul)
06. Beaten to a Pulp
07. Destroyer
08. The Mighty Have Fallen
09. Over My Dead Body
10. Suffering Dictates
11. We the Loud
12. Immortal
13. Storm the Gates

Hrací doba: 53:10

Odkazy:
web / facebook

„Storm the Gates“. Nová deska Venom. Je vůbec nutné psát cokoliv dalšího? Není každému předem jasné, jak tohle bude znít? Sám sebe se ptám, proč tomu vůbec věnuji čas, když mě Venom už řadu let nedokázali novým materiálem potěšit. Hlavní otázky jsou tedy jasné: je něčemu u „Storm the Gates“ jinak? Stojí za to ho slyšet? Natočil Cronos a spol. konečně zase dobrou desku? Odpovědi zní: ne, ne a ne.

Pojďme si projít několik zásadních problémů. Jsou to vlastně pořád ty samé. Tak předně muzika, ta je nyní u Venom prostě jen šeď, zmar a zoufalství. Že vlastně hrají pořád to samé, na to jsme si už zvykli. Ale občas se také stalo, že i když to byla už po několikáté variace na to samé, bylo to složené alespoň dobře, byl tam nějaký nápad, mělo to šťávu, byla tam určitá chytlavost, prostě cokoliv, co přimělo si danou píseň zapamatovat a ještě líp, lákalo to si ji pustit znovu. U mě tomu bylo naposledy s alby „Metal Black“ a „Hell“. I když právě tam byly položeny základy současnému ultra nudnému stylu kapely, pořád se tam najde několik skladeb, které hodnotím o mnoho výš než současnou tvorbu. Ještě lepším příkladem je starší deska „Resurrection“, jež je za posledních třicet let jednoduše tím nejlepším, co vydali, přestože má daleko k absolutní spokojenosti.

Výrazný propad tak vnímám s posledníma dvěma kusy „Fallen Angels“ a „From the Very Depths“. Ty jsou vhodné leda tak akorát poslechnout a zapomenout. Ostatně zapomenout není vůbec náročné, protože jdou jedním uchem tam a druhým ven. Ale abych jim úplně nekřivdil, má to jakous takous úroveň, není to vyložený škvár, dokonce si u pár momentů řeknete, že to je docela fajn, ale poslouchat to nějak pravidelně? To vůbec. Spíše něco jako totální průměr = od doby vydání jsem si to nepustil. „Storm the Gates“ je na tom hudebně obdobně, ale těch „fajn“ momentů je už jen opravdové minimum, takže je na tom vlastně ještě hůř než třeba „From the Very Depths“, což je alarmující. V jednom aspektu je však horší zcela jistě, čímž se dostávám k problému číslo dva – zvuku.

Produkce „Storm the Gates“ je skutečně příšerná. Ona tedy ani u minulých výtvorů nijak neoslňovala, ale na druhou stranu mě nikdy tak neiritovala jako právě tady. Podivně zahuhlaný zvuk, kde se vše mísí v jednu hlukovou kouli, Cronosův zpěv je bez života, spíš si tam jen něco mumlá, kytary jsou nevýrazné a nejvíce zabrat dostávají bicí, zejména pak čvachtající činely a upozaděný kopák. I občasně efekty jsou spíše k smíchu. U mixážního pultu asi někdo zachrápal. Kdyby to alespoň evokovalo atmosféru zašlých kultů z první poloviny osmdesátých let, ale tenhle paskvil ani zdaleka nemá takovéto ambice.

Třetím problémem je délka „Storm the Gates“. Dlouhých, mučivých 53 minut. Třináct písní. To už je snad nějaké pravidlo Cronose, protože od návratu Venom v roce 1995 se nikdy nešlo pod padesát minut a třináct skladeb. A nikdy to taky nefungovalo. Problémem jsou rovněž tradičně texty, u kterých je člověku až trapně, takže jsem se na ně snažil soustředit co nejméně. Pozitivně vnímám alespoň fakt, že se „Storm the Gates“ nepodařilo trumfnout „From the Very Depths“ co se ohavnosti obálky týče, i když k tomu má až nebezpečně blízko. Marně však hledám jakékoliv další klady, lze-li zmíněnou ironii brát jako klad.

Venom

Tak jak to bylo jasné už před samotným prvním poslechem, „Storm the Gates“ nestojí za větší pozornost. Jde pouze o další řadovku do počtu. Zbytečnost, na kterou si nikdo nevzpomene. Nebýt mojí naivity a silné míry nostalgie k legendárním kapelám, sám bych se tomu vyhnul, ale stále v koutku duše věřím, že minimálně úrovně „Resurrection“ by ještě někdy mohli dosáhnout. Netřeba však z nevalného vývoje odkazu Venom vinit pouze Cronose, protože ani jeho někdejší kolegové Mantas a Abaddon nepředvedli s Venom Inc. nic závratného. Můžeme těmto pánům jen poděkovat za to, jak se vyřádili na albech „Welcome to Hell“, „Black Metal“ a „At War With Satan“. Zajděme na koncert, splnit si povinnost a zahalekat si nesmrtelné klasiky, současnou tvorbu však s klidem přeskakujme.


Revocation – The Outer Ones

Revocation - The Outer Ones

Země: USA
Žánr: technical death / thrash metal
Datum vydání: 28.9.2018
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. Of Unworldly Origin
02. That Which Consumes All Things
03. Blood Atonement
04. Fathomless Catacombs
05. The Outer Ones
06. Vanitas
07. Ex Nihilo
08. Luciferous
09. A Starless Darkness

Hrací doba: 48:20

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Bostonská kapela Revocation platí na poli technického death/thrash metalu za zavedené jméno. Ostatně na kontě mají již sedm dlouhohrajících nahrávek, z nichž ta poslední, „The Outer Ones“, vyšla letos v září. Nikdy se jim úplně nepodařilo vydobýt přední žánrové pozice a myslím, že mohu rovnou napsat, že ani novinka na tom nic nezmění. Dosud nikdy kvalitou desek nevybočili ze svého standardu, což se dá vnímat pozitivně i negativně. Těžko v jejich diskografii označit nějaký jasný vrchol, něco obecně uznávaného širokou obcí. Spíš si každý vybere ten svůj oblíbený kus.

Na čem se však u Revocation snad všichni shodnou, je fakt, že jsou to instrumentalisté od Pánaboha. Je jedno, jestli budete žasnout nad Davidsonovou dávkou soustředění a trpělivosti, kdy zvládá při jednom hrát všechny ty krkolomné riffy a vyhrávky a do toho ještě se vší vervou řvát do mikrofonu nebo nad tím, jak Pearson dokáže do skladeb vtěsnat všemožné přechody bicích a střídat tempa jakoby nic. A co potom sjíždění hmatníků u Bambergerova a Cargiulova nástroje. Všichni mají vytříbenou techniku, to Revocation ostatně vždy měli, a naštěstí vědí, jak tento um prolnout s nápady, které mají hlavu a patu, a dokáží bavit, což je kolikrát u tohoto stylu vzácností.

Jak jsem napsal, sice vědí, ale ne vždy se to podaří. Některým písním bohužel tyto nápady trochu scházejí, a to se týká všech jejich dosavadních placek. Možná z toho důvodu se ještě Revocation nepodařilo stvořit opravdu stěžejní dílo, kterým ani „The Outer Limits“ není. To ale ještě neznamená, že je špatnou deskou. Celkově se album poslouchá s lehkostí, jenom jsem se přistihl, že později jsem se k poslechům už musel trochu nutit, což není dobré znamení. Když porovnám novinku se staršími nahrávkami, vychází mi dobře. Poslední dva opusy mě totiž moc nebraly, na rozdíl od 6 roků starého ípka „Teratogenesis“, což je spolu s „Chaos of Forms“ moje nejoblíbenější placka Revocation.

Nevýhodou je, že na „The Outer Ones“ opět nepřišli s ničím moc novým či alespoň malými úpravami, detaily, které by jejich tvorbu nějak oživily. Zmiňované EPčko „Teratogenesis“ bylo svěžím větrem do plachet, kdy na posluchače vlítli s takovou dávkou energie, která když se spojila s jejich nápaditostí a vyspělým projevem, znělo to skvěle. To mi na „The Outer Ones“ chybí. Pořád se věnují tomu svému pojetí technického death metalu pohybujícího se na hraně technického thrash metalu, který však již ničím nepřekvapí. Ubylo vlivů melodického death metalu, což s povděkem kvituji, jelikož právě proto se mi nové album libí o něco více než ta předešlá, ale to je ze změn tak všechno.

Revocation

Za povedené skladby bych označil úvodní „Of Unworldly Origin“, „Fathomless Catacombs“ či titulní, a asi moji nejoblíbenější, „The Outer Ones“. Například to kytarové sólo v poslední jmenované je prostě super, zde není co vytýkat, rovněž tak její různorodost, od zemitých pasáží k rychlejším polohám funguje skvěle. Obecně se dá říci, že sóla na kytaru pánů Davidsona a Gargiuloa jsou nejlepšími momenty napříč celou stopáží nahrávky. Plný prostor pak dostávají v instrumentálce „Ex Nihilo“, jejíž podklad je však poněkud mdlý. I zbytek písní má svoje světlé momenty, stejně jako ty nudnější.

Oceňuji, že si „The Outer Ones“ drží svou sci-fi atmosféru. Spletitost hudby spolu s textovou náplní, silně čerpající z Lovecraftovské studnice, dobře koresponduje s vyobrazením na obálce desky, která je bez váhání dosud tou nejlepší v historii kapely. Už jenom to, že se desce daří tvořit v posluchači nějaké pocity, je něčím, co ji staví nad žánrový průměr. Nakonec i ta křišťálově čistá produkce, lehce kovově zanesená, v níž jsou všechny nástroje zřetelně slyšet, k tomuto stylu sedí.

„The Outer Ones“ poslouží zejména vyznavačům technického metalu, ostatním asi moc neřekne. Není tím bezpohlavně prázdným albem, které nemá kromě technické zručnosti co víc nabídnout, ale přesto má ve svém projevu značné rezervy. Nelze tak čekat výjimečnou záležitost, ale spíše solidně odvedenou práci, jež dokáže na několik poslechů zabavit. Ta živočišnost a tah na bránu, kterou měli klasické kapely ve zlatém období tohoto žánru, prostě mladším kapelám často schází. Revocation se jí podaří občas zachytit, ale ne pokaždé. V rámci žánru se jedná o to lepší z letošního roku, avšak výhledově se spíše budu vrhat do poslechů jiných počinů, jako kupříkladu nedávno recenzovaným Horrendous, kteří jsou s jejich „Idolem“ na vyšší úrovni.


Sodom – Partisan

Sodom - Partisan

Země: Německo
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 23.11.2018
Label: Steamhammer

Tracklist:
01. Partisan
02. Conflagration
03. Tired & Red (Live)
04. One Step Over the Line (Live)

Hrací doba: 21:45

Odkazy:
web / facebook / twitter

Snad každá kapela, která se v hudební branži pohybuje už několik dekád, si zažila nějaké zlaté období, díky němuž si zajistila dlouhověkost a přízeň skalních fanoušků už nadosmrti. A v případě, že se jedná o úspěšnou kapelu na samém začátku kariéry, pravděpodobně to zlaté období zažívá právě teď, a jednou se na něj tak taky bude vzpomínat. Ať tak či tak, problém nastává ve chvíli, kdy se skupina chce posunout, nebo se už dávno posunula někam jinam, ale její fanoušci neustále volají po těch svých oblíbených klasikách. Tahle odvěká symbióza dvou množin se ale občas znovu nečekaně protne. To je případ německé legendy Sodom.

Když před nějakým časem oznámil strýček Tom Angelripper novou sestavu, leckteré srdce zaplesalo, včetně toho mého. Do řad Sodom se totiž vrátil sekerník Frank Blackfire, jedna z největších person německé metalové kytary vůbec. Právě on se podílel na počinech „Persecution Mania“ a „Agent Orange“, kde významně pomohl definovat nejen zvuk Sodom, ale i celého tzv. Teutonic thrashe. Poté zběhl k souputníkům Kreator, spolupracoval i s interprety jiných žánrů, zkoušel sólovou kariéru, byl dokonce učitelem kytary v São Paulu, no a nyní je takřka po třiceti letech zpět, tam kde začal.

Není to ale jenom o něm, Angelripper (mimochodem tuto přezdívku mu přidělil právě Blackfire) to totiž vzal z gruntu a vystřídal kompletně všechny posty, a dokonce ještě řady rozšířil. Za bicí usedl Stefan Hüskens, v poslední době si říkající Husky, kterého jsme mohli zaznamenat třeba na poslední fošně Asphyx „Incoming Death“, kde se opravdu zaskvěl. Velkou změnou je nabrání druhého kytaristy, jímž je poměrně neznámý Yorck Segatz neboli Void Disruptor. Tím se Sodom poprvé ve své historii stává kvartetem. Všechny tyto změny samozřejmě také znamenají odchod Makky a Bernemanna, kterého mi bylo docela líto, přeci jenom byl v Sodom dlouhých dvacet let.

Jak se říká, dvakrát do stejné řeky nevstoupíš. Toho se ale Sodom zřejmě nebojí, jelikož Angelripper už před vydáním nového EP „Partisan“ vůbec nijak neskrýval, že s touto novou sestavou půjde o návrat a oslavu oldschoolového osmdesátkového thrash metalu německého ražení, a taky že přesně tak „Partisan“ zní. Mokrý sen všech sodomaniáků se tak stal skutečností. Formálně je tedy Sodom zpátky tam, kde si ho spousta příznivců přála mít, důležité ale je, jak moc se to povedlo a jestli to za ty obsáhlé personálie stálo, protože pojďme si na rovinu říci, těžko může soudný člověk čekat, že to všechno hned znamená nástupce „Agent Orange“.

Sodom

„Partisan“ tvoří dvě nové skladby a na různých verzích také dva živé záznamy klasických šlágrů “Tired & Red” a “One Step Over the Line”. Titulní „Partisan“ i následující „Conflagration“ se podařilo navrátit do druhé poloviny osmdesátých let, přičemž prvně jmenovaná do tohoto období ještě neskočí tak po hlavě. Drží se docela melodického riffu, ne nepodobnému věcem z posledních alb Sodom, její struktura a refrén je však ve stylu staré školy. Angelripper opět přitlačil na svůj ostrý chraplák, je tu slušná zpomalovačka, jen Husky je docela za očekáváním a efekt druhé kytary není žádné terno.

Dvojka „Conflagration“ už se blíží tomu, jak bych si takový návrat představoval. Je daleko agresivnější, smrdí to propocenou džískou, kšticema mlátícíma o pódium, má to punkového ducha, primitivní, ale úderný riff, Angelripper vytahuje blackově nakřáplej chrchel, přechod je v duchu „Persecution Mania“, jehož další riffy taky baví, stejně jako opakující se refrén. Sympatická vzpomínka na zašlé časy. Těžko kvalitu srovnávat s léty prověřenými fláky, ostatně o tom přesvědčí hned následující, nesmrtelná „Tired & Red“, která je prostě někde úplně jinde. Stále mi ale přijde, že se nová sestava ještě potřebuje sehrát, hlavně Huskyho tempa působí fádně a čekal bych od něj v případě starých písní větší jistotu a přesnost a u nového materiálu trochu nápaditosti a přitlačení na pilu. Druhá kytara je zatím spíš pro okrasu a připadá mi hodně nenaplněná. Uvidíme, jak to bude u nové desky.

„Partisan“ určitě znamená příslib do budoucna. Myslím, že by se Sodom vyplatilo vsadit all-in. Když už chtějí osmdesátky, tak se to tam nebát pořádně naprat a nedělat žádné kompromisy. Rozhodně mě to baví víc než většina věcí na deskách „Decision Day“ nebo „In War and Pieces“. Pro „Epitome of Torture“ mám jistou slabost, možná i proto, že už tam se koketovalo s fláky jako „Stigmatized“ o podobném návratu ke kořenům. Každopádně jsem na novou dlouhohrající nahrávku hodně zvědav a těším se.


Voïvod – The Wake

Voivod – The Wake

Země: Kanada
Žánr: progressive thrash metal
Datum vydání: 21.9.2018
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Obsolete Beings
02. The End of Dormancy
03. Orb Confusion
04. Iconspiracy
05. Spherical Perspective
06. Event Horizon
07. Always Moving
08. Sonic Mycelium

Hrací doba: 55:57

Odkazy:
web / facebook / twitter

Studená válka nezůstala studenou. Přerostla ve válku nukleární. Ta zcela změnila chod dějin a svět se proměnil v chaos. Z něj roku 1982 povstal krvežíznivý upír Voivod, který začal svou pouť v zemi rozborcené neustálým válčením, Morgoth. Voivod, v jednom období známý též jako Korgüll the Exterminator, je připraven v plné zbroji zničit vše, co mu stojí v cestě. Brzy na svých vesmírných cestách objevuje nové rasy, tvoří dimenze, prochází modifikacemi, až nakonec sám sebe dobrovolně zničí, aby se za pomoci nanotechnologií stvořil ještě silnějším. Takto Kanaďané Voivod čeřili metalové vody v osmdesátých letech. Autorem tohoto fantastického příběhu je Michel Langevin, známější jako Away, mimoto také bubeník a grafik Voivod. Post-apokalyptický svět upíra Voivoda sice opustili, ale koncepční alba je baví dělat dodnes, ostatně důkazem je i letošní novinka „The Wake“, kde se o námět postaral zpěvák Snake.

„The Wake“ vypráví příběh o reakci lidstva na obrovskou pohromu, která propukla v důsledku neuvěřitelného objevu ve vodách oceánu. Lidé musí přistoupit na jiné myšlení, přijmout fakt, že nejsou ve vesmíru sami, zorientovat se v chaotických podmínkách a to samozřejmě není jen tak. Vznikne řada konfliktů, spikleneckých nálad, čelní představitelé států se schovají do ústraní, padnou náboženství, aby se vytvořila nová, mění se prostředí, tají ledovce, a neobejde se to bez boje. Jak už to tak bývá, někdo se přizpůsobí, někdo ne. Ale nakonec – teď velký spoiler – svět dosáhne nové úrovně vědomí a v této těžké zkoušce obstojí.

Koncepty Voivod vždy šly, však většina jejich nejlepších alb je založených na uceleném vyprávění. To může být koneckonců sepsáno i jen do jedné skladby, jako třeba v případě legendárního opusu „Jack Luminous“. Scénář „The Wake“ byl zhudebněn do osmi skladeb, což připomíná starou tvorbu, kdy méně znamenalo více. A to nemusí být náhoda, jelikož i hudebně se může „The Wake“ směle zařadit ke klasickým dílům Voivod. Už „Target Earth“ (2013) bylo vnímáno jako „návrat ke kořenům“, EPčko „Post Society“ (2016) tuto pozici potvrdilo a načrtlo další cestu, po níž se „The Wake“ vydalo a zavedlo Voivod do nových kosmických prostorů.

Ačkoli „Target Earth“, tehdy nejprogresivnější album Voivod za posledních dvacet let, obsahuje složité kompozice, stále v sobě má něco, co působí na první dobrou. Pochopitelně, že i to je geniální počin, něco takového skloubit do jednoho díla je obdivuhodné, ale „The Wake“ je v tomto směru k posluchači náročnější a ten si tak musí požitek „zasloužit“. Mám-li novinku někam v diskografii Voivod zařadit, pak je to na pomezí 80. / 90. let, tedy mezi desky „Nothingface“ a „Angel Rat“, potažmo „Outer Limits“. Jinými slovy k tvorbě z té nejinovativnější éry, kdy si i kovaný fanoušek musel dlouho zvykat, ale po objevení onoho kouzla naprosto propadl.

Je až s podivem jak se Chewymu podařilo absorbovat unikátní hru zesnulého Piggyho plnou nesourodých akordů a prapodivných (dis)harmonií. Sice je jeho hra trochu přímočařejší (v ranku Voivod), nezní, jako když hraje pozpátku, se zkříženýma rukama, kytarou vzhůru nohama, ale rozhodně nese vlajku Voivod hrdě dál. Právě on, podobně jako kdysi Piggy, stojí za většinou složených nápadů.

Popisovat jednotlivé skladby nemá smysl, je to prostě Voivodí nepředpovídatelný psych-prog-punkový styl zahraný se vší elegancí, který musí potěšit každého člena Iron Gangu, a i toho může v určitých momentech po pětatřiceti letech existence překvapit, třeba když se ozve podmalba v podobě smyčců (!). Zmíním snad jen geniální ohlédnutí za celým opusem, „Sonic Mycelium“, kde se na třináctiminutové ploše ozývají různě přearanžované pasáže předchozích skladeb, do nichž jsou zakomponovány i jejich texty, ale v úplně jiných melodiích a náladách, takže je z toho podivně schizofrenní zážitek. Ale to se prostě musí slyšet. Proto se vyplatí věnovat „The Wake“ čas. Husina na kůži, když Snake odcituje sloku ze skladby uvedené ve třetím odstavci recenze je už jen třešničkou na dortu.

Voivod

Plusem je i produkce, jelikož ta je na daleko větší úrovni než tomu bylo v případě „Target Earth“. Nástroje zní zřetelně, hlavně basa Rockyho mě tu baví, zvuk je ostrý, vyvážený a se sluchátky na uších je to radost. Ale i tak by tomu možná neuškodilo méně „metalu“, a naopak více provzdušnění a volnosti. Přesto kombinace výpravných textů, čisté produkce a nápadité hudby činí z „The Wake“ až kinematografický zážitek. Představivost pomáhají dotvářet také stylové kresby Awaye v bookletu cédéčka, kde každé skladbě jedna náleží. Jednoduše mají ten koncept dotažen k dokonalosti. Slyšel jsem, že se o kapele chystá dokument, ale určitě by stálo za to zfilmovat také něco z jejich tvorby.

Voivod platí za jednu z nejoriginálnějších kapel hudební historie a ani s „The Wake“ nepřestávají udivovat. Je úžasné, do jaké formy se s Chewym dostali a jak se jim podařilo navázat na klasické počiny nahrané původní sestavou, aniž by ustrnuli v čase a opakovali se. „Target Earth“ a „Post Society“ jsou super, ale „The Wake“ je ještě dál. Mají svoji tvář, svůj styl, žádnou konkurenci, žádné hranice, prostě oni samotní ve světě Voivod.


DungeönHammer – Infernal Moon

DungeönHammer - Infernal Moon

Země: international
Žánr: black / thrash metal
Datum vydání: 12.10.2018
Label: Pulverised Records / Me Saco Un Ojo Records

Tracklist:
01. Infernal Moon
02. Sworn in Blood
03. Empire de la Mort
04. Solitudinem Mysteriis
05. Perpetual Funeral Winds
06. Stigma diaboli
07. Oracle of Death
08. Ad infinitum

Hrací doba: 38:29

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

V hudební historii se objevilo několik význačných kapel, které přišly s tak signifikantním stylem, že novým skvadrám stojí za to i po mnoha desetiletích znovu tahat prastaré postupy zpět na zemský povrch a založit na jejich základě svou tvorbu. Takovými kopáči jsou i DungeönHammer. Ti se roku 2009 rozhodli vzít do rukou krumpáče a vydat se na hřbitov osmdesátkových demáčů oživit ducha doby formování extrémního metalu.

DungeönHammer se skládají ze dvou kamarádů, co si přezdívají R. (bicí) a E. (kytary, zpěv). Přestože první je z Nizozemí a druhý z Francie, potkali se na studiích v italském Miláně. Nedlouho po založení kapely vydali postupně dvě splitka, první s Rust, druhé s Purgatör, a už tam bylo jejich směřování jasné. Kdo z nás by nemiloval legendární dema zhouby jako „Infernal Death“, „Surrender or Die“, „Thy Kingdom Come“ nebo „Triumph of Death…“. Právě poslední jmenované, tedy demosnímek Hellhammer z roku 1983, je pro DungeönHammer hlavním oltářem, před kterým na „Infernal Moon“ třicet osm minut soustavně poklekají.

Samozřejmě jsou v tom namočeny i zbylé Hellhammerovské kazety „Death Fiend“ a „Satanic Rites“. Prakticky jediné, čím se DungeönHammer odlišují, je profesionální produkce, s čímž se tak nějak počítá. Dost mi to připomíná zapomenutou kapelu Dream Death, která na debutu „Journey Into Mystery“ předváděla něco podobného, i když je pravda, že ti byli více do raných Celtic Frost. DungeönHammer jednoduše nelze popsat, aniž by se nezmínila první parta okolo Tom. G. Warriora, protože ta jejich hradní žalář je omlácená pekelným kladivem ze všech stran.

I když je tedy „Infernal Moon“ zpátečnické jako prase, podařilo se to poskládat takovým způsobem, že to nezní vůbec blbě. Je tu řada silných riffů napříč všemi skladbami, rytmika má v sobě ten správně hypnotizující tah na bránu, co nutí podupávat nohou, a přitom je struktura písní dostatečně proměnlivá, aby se nedostavovala nuda. Nemám ozkoušeno, ale věřím, že s pár lahvoněma to může být dobré východisko pro příjemný večer, což kolikrát bohatě stačí.

Co mi tu snad trochu vadí, je možná až nadměrné tlačení na pilu ve vokálech. Jedná se samozřejmě rovněž o totální kopii Warriora, ale zpočátku to až budilo úsměv na tváři, jak moc se E. snaží znít jako on. V hudbě se alespoň tu a tam objeví i něco z hrobečku opodál, třeba akustická kytara nebo riffová náplň bližší Quorthornovu peru, ale ve zpěvu nemůže chybět ani ono obligátní „ugh“. Zajímavá je však poznámka v promo materiálu, kde mají DungeönHammer napsáno, že na „Infernal Moon“ lze slyšet i něco českého, doslova tam stojí „…and even some Czech tones here and there“. To se mi teda nepovedlo rozklíčovat a fakt netuším, co tím měli na mysli, hehe, Master’s Hammer ani Káju Gotta jsem tu nepostřehl.

Kdyby „Infernal Moon“ vyšlo před nějakými 35 lety, asi dnes mluvíme o klasice, jenže se píše rok 2018 a realita je úplně jiná. Solidní a do jisté míry i zábavná fošna to ale je. Záleží, jestli na její hru přistoupíte. Pokud máte chuť zavzpomínat na dávné časy nebo si chcete dát chvilku metalu, který absolutně nehledí na současné trendy, pak vám DungeönHammer poslouží věrně. Nic víc, ani nic míň jejich prvotina nenabízí.


Voivod, Maggot Heart

 Voivod, Maggot Heart

Datum: 7.9.2018
Místo: Praha, Futurum
Účinkující: Maggot Heart, Voivod

Kanadské nestory progresivního thrash metalu Voivod jsem dosud pokaždé viděl na velké scéně. Poprvé to bylo v hale Folimaka, kde vystupovali tři roky nazpátek vedle Carcass, Napalm Death a Obituary a schytali poměrně mizerný zvuk, podruhé pak na jednadvacátém ročníku Brutal Assaultu, kde zase hráli poměrně krátce a už kolem čtvrté odpolední. Proto šance vidět je v poměrně komorní klubové atmosféře, s plnohodnotným setem a potenciálně tentokrát i se solidním zvukem, to byla šance, jíž jsem jednoduše nemohl ignorovat. Vždycky jsem měl v oblibě jejich punkovou špinavost, vypiplanou komiksovou estetiku a neskutečnou osobitost, charisma a elán, jímž jak nahrávky, tak koncerty přetékají. Proto nezbývalo než koupit lístky s předstihem – a na tuhle párty 7. září, která startuje evropské turné, se těšit jako děcko na Vánoce.

Že tohle bude co do atmosféry věru něco jiného než vzhlížení na vzdálené bohy, jak tomu bylo ve Folimance, jsem poznal hned v době příchodu do klubu kolem sedmé hodiny, kdy mne ve dveřích míjel bubeník a zároveň hlavní stvořitel legendy o nukleárním upírovi VoivodoviAway. Je to tak, muzikanti se procházeli klubem, čas od času se vyfotili s agilními fans, ba si někteří i z publika pěkně poslechli předskokan(k)y z berlínského projektu Maggot Heart. Kanaďané jednoduše ukázali, že nejsou žádné primadony, co se úzkostlivě zavírají v zákulisí a bojí se zaplést s „plebsem“ pod pódiem, nýbrž parta skromných sympaťáků a srdcařů. Člověk si skoro říká, že je to trochu nefér, když tahle kultovní kapela, jež za svých petatřicet let existence zanechala na žánrové mapě svou nesmazatelnou stopu, zaplní v Praze pouze klub, zatímco nejedna skupina, již inspirovali, vyprodává haly.

Zpátky ale k hudební náplni. Ta začíná deset minut po sedmé s příchodem předskakující zpěvačky Maggot Heart a její doprovodné kapely sestávající se ze dvou neméně sympatických slečen a jednoho energického bubeníka. Jedná se o muziku, která ze studiovky zní jako takový mix alternativního rocku, hardrocku a s nezanedbatelným vlivem i právě Voivodí umělecké punkovosti. Syrové a lehce namelancholičtělé kytary a úderné rytmy songů z desek „City Girls“ a „Dust to Dust“ dokáží poměrně slušně zachytit posluchačovu pozornost. Místy tam člověk slyší špetku starých Ghost, jindy zase zaslechne feeling à la Sonic Youth a čas od času se to zařízne ve vysloveně metalovém duchu. A navzdory postupnému zapadání do lehké jednotvárnosti to poměrně příjemně zabaví. Jistě, není to věc, která by měla potenciál uhranout, ale jejich set zkrátka potěšil a mít možnost je vidět někdy zase předskakovat, určitě bych se zvednul od piva a šel je zase očíhnout.

Prostor se před setem Voivod poctivě plní, nicméně i před pódiem se dá stále docela dýchat, takže nějaký přílišný diskomfort se naštěstí nekoná. Přibližně dle stanoveného harmonogramu je nakonec napjaté očekávání prolomeno naběhnutím čtyřčlenné sestavy na pódium a spuštěním songu „Post Society“ ze stejnojmenného, dva roky starého ípka. Nazvučení působí celkem solidně a kapela je v dobrém rozmaru. Kudrnáč Snake zvládá při zpěvu ztřeštěně pobíhat po pódiu a střídat grimasy, kytarista Chewy vyhrává s přehledem jak své, tak původně Piggyho party s naprostou elegancí, Away působí za bicími naprosto jako doma a i nejnovější člen, basák Rocky, se s kapelou za ty čtyři roky velmi dobře sžil. Všechno šlape jako hodinky, protože kapela působí jako jeden organismus.

Následuje legendární hitovka „The Unknown Knows“„Nothingface“, jež svou mechanickou sugestivností a chytlavým refrénem roztančí i největšího kliďase. Vždycky mě bavilo, jak na jednu stranu drhnou s energií a špinavostí punku, na druhou stranu jsou ale jejich kompozice vždy velmi dobře vymyšlené a společně s příběhy textů a estetikou obalů alb dávají dohromady výtečný smysl.

Voivod

Setlist je postaven velmi vyrovnaně a průřezově, o což si koneckonců program výročního turné docela říká. Dočkáme se kousků jak z dřevního debutu v podobě „Voivod“, klasik z „Killing Technology“ a „Dimension Hatröss“, tak i třeba progrockovější „The Lost Machine“„The Outer Limits“, chytlavé „The Prow“ z alternativnějšího „Angel Rat“ a samozřejmě nechybí ani ukázky z chystaného alba „The Wake“. Snad jen se mi nevybavuje, že by zazněl nějaký song z éry, kdy byl za mikrofonem Eric Forest. Nějaký kousek třeba z „Negatron“, což byla nahrávka, jež znamenala odbočku ke směru à la staří Machine Head či Fear Factory, by celek docela dobře opepřili. Ale to je jen taková drobnost maximálně rozmazleného rejpala.

Atmosféra v publiku je pěkně vyvážená. Na jednu stranu člověk v kotlíku při posledních sonzích typu „Voivod“ mohl dostat slušnou pecku do žeber, stejně tak ale osmiletá dívenka v první lajně přežila naprosto bez úhony, cheche. Kapela je v závěru odměněna fanatickým potleskem, a tak přidá ještě na závěr „Overreaction“.

Celkově se jednalo skvělou akci, která obnažovala jak punkové kořeny Voivod, tak jejich progresivní svébytnost a především onu potřebnou thrashovou divokost. Vše bylo podáno zatraceně charismaticky a je zkrátka fajn vidět, jak si staříci to hraní nehorázně užívají. Sálala z toho výborná uvolněná nálada a nejen proto na tenhle koncert budu dlouho a rád vzpomínat. Myslím, že lépe evropské turné Voivod otevřít ani nemohli.


Judas Priest, Megadeth

Judas Priest poster 2018

Datum: 12.6.2018
Místo: Plzeň, Home Monitoring Arena
Účinkující: Judas Priest, Megadeth

Má vůbec cenu k veličinám Judas Priest a Megadeth psát nějaké průvodní slovo? Myslím, že každý ví, o co se jedná. To, co první znamená pro heavy metal, druhá znamená totéž pro thrash metal. Jejich kariéry mají vlastně podobný průběh; stvořili několik stylotvorných alb, svůj opus magnum vydali v roce 1990 (i když v případě Judas Priest by mohl leckdo namítnout i jiné roky), prošli si strastmi na přelomu tisíciletí, vrátili se do starých kolejí kolem roku 2004 a jejich poslední desky „Firepower“, respektive „Dystopia“ jsou obecně kladně přijímány.

Hlavní hvězdou večera jsou Judas Priest, kteří byli hlavním tahákem i pro mě, a to především díky výbornému „Firepower“, jenž je návratem na metalové výsluní, takže skvělá příležitost vidět tuto legendu také naživo. S Megadeth jsem měl v minulosti tu čest na festivalu Sonisphere, kde vystoupili v rámci Big Four turné. Od té doby uplynula nějaká doba, takže jak je u Megadeth celkem běžné, sestava kolem Davea Mustainea a Davida Ellefsona doznala změn. Na sólové kytaře se už na „Dystopii“ představil Kiko Loureiro a na následujícím turné usedl za bicí Dirk Verbeuren.

První, co vás uchvátilo po vstupu do plzeňské Home Monitoring Arény, byl nedýchatelný vzduch, který se samozřejmě s přibývajícími návštěvníky jen stupňoval. Po čekání na čerstvém vzduchu jsem se krátce před sedmou odebral na své místo vpravo od pódia a krátce nato se z reprobeden začalo valit intro „Prince of Darkness“. To už na pódium přicházeli jeden po druhém hlavní aktéři a pustili se do hitovky „Hangar 18“. Mustaine vypadal v dobrém rozmaru, aplaudoval publiku, obdaroval šťastlivce trsátkem, Loureiro si vystoupení rovněž užíval, pobíhal po pódiu, s radostí dával na obdiv své kytarové umění, Ellefson mezitím roztleskával dav pod pódiem a i Verbeuren do toho dobře mlátil zezadu. Ale co naplat, naprosto je zazdil zvuk-nezvuk, který se linul ven.

Z mého prostoru byl daleko nejvíce slyšet právě bicman Verbeuren. Zpěv Mustainea v prvních písních jako by nebyl, kytary občas taky mizely, ostatně asi nejkomičtější vložkou bylo akustické intro k písni „Conquer or Die!“, kdy Loureiro stál v záři reflektoru sám na pódiu, ale z jeho španělky nebylo slyšet ani hovno. Podobně to „odnesl“ i Ellefson při ikonickém intru k „Peace Sells“… jako, co je to za koncert Megadeth, když neslyšíte ani basu v „Peace Sells“? Zvuk se sice trochu postupem času vylepšoval, ale ani se závěrečnou „Holy Wars… The Punishment Due“ zdaleka nebyl v pohodě. Dalším negativním faktorem bylo venkovní světlo pronikající do arény, čili o nějaké atmosféře nemůže být řeč. Světelná show naplno vynikla až s hlavním chodem.

Co se setlistu týče, skýtal jedno veliké překvapení, a sice „The Conjuring“, u které se Mustaine před lety zapřísáhl, že jí už nikdy naživo hrát nebude, jelikož je o černé magii a ta mu jak říká, ničila život. Měl před ní krátký proslov a mluvil něco o tom, jak dlouho už ji nehráli (asi 18 let), ale bohužel mu podobně jako v písních nebylo moc rozumět. Samozřejmě jenom dobře, že si to rozmyslel, protože je to výborná skladba. Dále došlo k mému mírnému překvapení na čtyři kusy z „Dystopie“ – jako druhá „The Threath Is Real“, hned po ní zmiňovaná instrumentálka „Conquer or Die!“ a navazující „Lying in State“ a píseň titulní. Nemohly chybět ani „Tornado of Souls“ a „Symphony of Destruction“.

Po zhruba hodinovém představení Megadeth se pódium zakrylo plentou a začala se chystat „Firepower“ stage. Ta obehnala celé pódium kolem dokola plachtou s motivy novinkového alba, na zadní stěně stanuly ďáblovy ladičky známé z loga Judas Priest a po stranách a před bicí se umístily schody. Judas Priest to odpálili, jak jinak, s ústřední písní nové placky „Firepower“. Okamžitě byla jasná jedna věc: špatný zvuk Megadeth nebyl způsoben mojí pozicí v aréně, ale prostě špatným ozvučením, protože to, s čím se vrhli do publika jejich následovníci, bylo jako nebe a dudy. Jasný a pronikavý zvuk všech nástrojů v kombinaci s nasazením kapely nenechal nikoho na pochybách, že tenhle koncert dostane jménu legendy heavy metalu.

Hlavním magnetem byl Rob Halford na kterém jako když roky nejsou vůbec znát. Všechny ty charakteristické ječáky zvládal s takovou bravurou, že nezbývá než smeknout. Je otázkou, jak moc mu k tomu bylo dopomáháno technikou, ale zněl na výsost dobře. Nenechali se zahanbit ani ostatní. O zábavu se rovněž staral také mladík této sestavy Richie Faulkner, jenž má všechny ty osmdesátkové pózy pod palcem. Ať už šlo o hru v mohutném rozkleku, hru na jednom koleni, hru s kytarou nad hlavou, házení trsátek či jiné aktivity, všechno zvládal jako starý mazák. Stejně tak Andy Sneap si na novou roli kytaristy Judas Priest zvyká obstojně a snažil se konkurovat projevům FaulkneraHalforda. Občas si došel se svým sólem k publiku, jindy se zase pohupoval vedle Iana Hilla, který se klasicky ze svého puntíku na pódiu snad ani na vteřinu nehnul a pomáhal tak držet celou mašinu zezadu bezchybnému Scottu Travisovi.

Stejně ale nikdo z nich neměl na Halforda, jelikož ničivý zpěv není zdaleka jeho jedinou devízou. Nelze opomenout tanečky a nejrůznější piruletky či jeho pochodování za zády kytaristů během jejich partů, které víc než cokoliv jiného připomíná zmateného starce, co hledá po bytě zašantročené brýle. Prostě kult. Rovněž jeho pověstné prožívání sólíček s kytaristy nechybělo, ani příjezd na Harley-Davidson.

Judas Priest

Judas Priest hráli v podstatě ze všech starých alb, co se povedly, minimálně jednu skladbu. To jinými slovy znamená, že se nehrálo nic z „Rocka Rolly“, „Point of Entry“ a „Ram It Down“. Celkem logicky nedošlo ani na věci s nahrané s Ripperem Owensem za mikrofonem (ale třeba Dickinson se Blazeových pecek v případě Iron Maiden taky neštítí) a ani na nic z ponávratového období, samozřejmě s výjimkou „Firepower“. Z té se nakonec dostalo na trojici „Firepower”, „Lightning Strike“ a v přídavku „Rising From Ruins“ včetně intra „Guardians“. Zbytek tvořily klasické tutovky, které si asi každý sám doplní. Potěšily mě zejména více jak čtyřicet let staré archiválie „Saints in Hell“ nebo „Tyrant“, ale svoje nesmrtelné kouzlo projevily i sborově odzpívané hity jako „Turbo Lover“, „You’ve Got Another Thing Comin’“, ultimátní metalová smršť v podobě „Painkillera“ či rozlučková „Living After Midnight“.

Vystoupení Judas Priest asi nelze nic vytknout. V současné době jsou ve výtečné formě, navíc podporované novým a i naživo silným materiálem, který naprosto přirozeně zapadá mezi osvědčené klasiky. Vlastně jedna drobnost by tady přeci jenom byla, do Plzně bohužel nezavítal Glenn Tipton, jenž se například při posledních zastávkách ve Švédsku a Dánsku přidal ke kapele v přídavcích. Megadeth byli i přes veškerou snahu zaříznuti zvukem, takže tady je výsledný dojem spíše chladný. Jen by mě zajímalo, proč tomu tak bylo. Nechce se mi věřit, že by i v dnešní době, kór mezi takovýhlemi kapelami, kde má každá své jisté, probíhaly zvukařské boje, aby náhodou předkapela nepochodila u diváků lépe než hlavní akt. Naštěstí takhle nezněli i Judas Priest, pak už by byl důvod litovat cesty a peněz. To ale vůbec, stálo to za to.