Archiv štítku: thrash metal

Bathory – Requiem (1994)

Bathory - Requiem (1994)

Země: Švédsko
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 14.11.1994
Label: Black Mark Production

Tracklist:
Side A:
01. Requiem
02. Crosstitution
03. Necroticus
04. War Machine
05. Blood and Soil

Side B:
06. Pax vobiscum
07. Suffocate
08. Distinguish to Kill
09. Apocalypse

Hrací doba: 33:25

Odkazy:
web

Přinejmenším jedna věc se Quorthonovi musí nechat – vždycky si dělal věci po svém a nijak zásadně se neohlížel na to, co se zrovna hraje nebo co od něj očekává okolí. Důkazů tohoto tvrzení napříč jeho tvorbou najdeme mnoho. Ostatně jen těžko by dokázal položit základy hned dvě metalovým subžánrům, kdyby tomu tak nebylo. Stejně tak bychom ale mohli poukázat i třeba na rok 1994, kdy Quorthon vydal nemetalovou sólovku „Album“ a po třech letech také novou desku Bathory, na níž se opětovně vydal úplně jiným směrem než na jakémkoliv předchozím počinu.

Po éře rozmáchlých epických eposů se Quorthon prostřednictvím „Requiem“ navrátil k metalovému primitivismu a nespoutanosti. Přesto se nejedná o návrat ke kořenům, poněvadž na rozdíl od raných blackmetalových alb k tomu nyní využívá thrash metal. „Requiem“ je agresivní thrashová fošna, dřevní až běda, že pomalu i v polovině devadesátých let šlo o totální zpátečnictví.

To by samozřejmě nemuselo vadit, pokud by „Requiem“ zabíjelo. Bohužel se ovšem jedná o jeden z těch slabších Quorthonových počinů. Paradoxně potěší víc pravověrné oldschool thrashery než pravověrné příznivce starší tvorby Bathory. Nejde ani tak o změnu stylu, ten můžeme klidně nechat stranou – problém tkví v tom, že na „Requiem“ nemá ani zdaleka šanci navodit husí kůži podobně jako dřívější věci od Bathory. A to i navzdory skutečnosti, že jisté paralely především s ranými počiny samozřejmě nalézt lze, když se „Requiem“ opětovně obrací za metalovou agresí.

Jestli si něčeho na „Requiem“ cením, je to akorát právě jeho atavismus. Deska ve svém zpátečnictví působí poměrně sympaticky. A to se týká hudební i zvukové stránky, která je taktéž surová a barbarská, což s laděním samotného materiálu koresponduje. To všechno je na jednu stranu fajn, ale nic víc, protože čistě na tomhle případný hlubší zážitek vystavět jednoduše nelze. „Requiem“ hobluje a hobluje, ale že by mě poslech desky skutečně bavil a měl jsem potřebu ho nějak pravidelně opakovat? To rozhodně ne. Vlastně tedy platí to samé, co jsem psal již o Quorthonově sólovce, ačkoliv z trochu jiných důvodů – samozřejmě se to dá poslouchat, ale ruku na srdce, vzpomněl by si dnes někdo na takovéhle album, kdyby na obálce nebylo logo Bathory?

Svou roli v tom jistě hraje i skutečnost, že „Requiem“ nabízí jen minimum opravdu pamětihodných songů, jichž třeba na „Under the Sign of the Black Mark“ nebo „The Return……“ bylo plno. Osobně mám vcelku rád vypalovačky „Blood and Soil“ a „Pax vobiscum“, jakkoliv ani z nich nechčiju maggi v kostkách, a největší respekt mám k finální „Apocalypse“, jež mi jako jediná přijde skladatelsky skutečně zajímavá, a vůbec poprvé na celé nahrávce lze díky skvělým kytarovým melodiím mluvit alespoň o náznaku atmosféry. Ale až na tuto poslední skladbu mi album nějak zásadně pamětihodné nepřijde.

Bathory

Jistě bychom mohli polemizovat o tom, jak by si „Requiem“ stálo, kdyby deska přesně v téhle podobě vyšla o deset let dříve. Možná, že v takovém případě by byla uctívána jako klasika evropského thrash metalu a zkultovněla by podobně jako třeba „In the Sign of Evil“ nebo „Endless Pain“, ale nikdo z nás není vševědoucí, aby tohle dokázal říct. S jistotou ovšem mohu prohlásit, že za mě „Requiem“ patří k tomu méně zajímavému, co po sobě Quorthon zanechal.


Dr. Living Dead! – Cosmic Conqueror

Dr. Living Dead! - Cosmic Conqueror

Země: Švédsko
Žánr: crossover thrash
Datum vydání: 27.10.2017
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Coffin Crusher
02. Can’t Kill the Dead
03. The Summoning
04. Terror Vision
05. Cosmic Conqueror
06. Disease to Exist
07. Into the Eye
08. Survival Denied
09. Moment of Clarity
10. Infiltrator/Exterminator
11. Cyber Crime

Hrací doba: 41:22

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Švédské kvarteto Dr. Living Dead! si s minulým rokem odbylo deset let působení na scéně a rozhodlo se to oslavit novou studiovkou. Ta dostala název „Cosmic Conqueror“ a přináší jedenáct nových kusů. Pro ty, kdo nevědí kam tuhle skupinu zařadit, tak škatulka crossover thrash je víc než příhodná. Dr. Living Dead! jsou zkrátka jednou z mnoha kapel, kterým thrash nedá spát a mají potřebu ho stále šířit dál. A dělali to koneckonců skvěle.

Deset let činnosti si vyžádalo několik personálních změn, z nichž tou nejvýraznější byl odchod tvůrce a hlavního mozku kapely, Andrease Sandberga neboli Dr. Ape. To on přišel s celou image, obálkami, pseudonymy doktorů nebo s lebkami, které mají vzdát hold hlavní inspiraci, tedy Venice scéně. Především pak byl také předním tvůrcem, co se týče skladatelské činnosti, což je z dnešního hlediska tou nejcitelnější ztrátou. Jeho kreativita je zjevná už z výčtu věcí pro Dr. Living Dead!, ale můžu přidat třeba jeho další kapely Negative Self a rasputinovskou one man show Ouijabeard, kde nahrává všechny nástroje, a naposledy se pustil rovnou do vesmírné rockové opery.

Zatímco první dvě alba představovala opravdu povedenou poctu crossoverovým i thrashovým titánům, třetí „Crush the Sublime Gods“, už v pozměněné sestavě se zpěvákem Dr. Mania a bubeníkem Dr. Slamem, bylo o poznání horší. Přestože se i tam našlo několik skvělých zářezů rovnajících se předešlé tvorbě, postrádalo to některé klíčové vlastnosti, zejména pak zábavnost a zajímavé nápady. Poslední opus „Cosmic Conqueror“ tuto sestupnou kvalitu ještě prohlubuje a bohužel tím nepříjemným způsobem, kdy se už nejedná o vzpomínku na třicet let staré kapel, ale recyklaci sebe sama, což je u podobně laděné kapely na pováženou.

Už si přesně nepamatuji proč Dr. Ape odcházel, ale kdyby to bylo kvůli vyčerpanosti nápadů v tomto žánrovém teritoriu, vůbec bych se nedivil. Dr. Living Dead! stále umí přijít s povedeným přechodem či riffem, ostatně to jsou také jejich největší přednosti, avšak na „Cosmic Conqueror“ už jsou to jenom takové záchvěvy, kdy se objeví něco nápaditého, ale po chvíli zase zabředne do šedivého průměru. Rovněž písně postrádají větší variabilitu a volnost. Celá nahrávka působí, jako by před sebou ve studiu měli šablonu a tu se snažili přesně splnit.

Tahle křeč se ukazuje tím, jak jsou tu obsaženy všechny „nutnosti“, jež v sobě crossover thrash ukrývá, tedy mít tu hoblovačky s pár přechody („Coffin Crusher“, „Cosmic Conqueror“, „Disease to Exist“ nebo „Infiltrator/Exterminator“), jednu střednětempou temnou skladbu s výrazným refrénem („Terror Vision“), jednu kytarovou instrumentálku („Into the Eye“) a emotivní baladu („Moment of Clarity“). Ano, s tímhle přišli Suicidal Tendencies zhruba v polovině osmdesátých let a Dr. Living Dead! to obstojně kopírovali. Až do teď. Tady prostě došly nápady, a i když se v některých jmenovaných písních objeví něco slušného, nevidím důvod to poslouchat, když už i oni sami to dokázali udělat lépe. Několikrát.

Dr. Living Dead!

K pozitivům patří jednoznačně druhá skladba „Can’t Kill the Dead“, která je uvolněná a dokáže zaujmout. Dále ústřední riff následující „The Summoning“, kterou ovšem zabíjí zbytek v podobě fádního kvapíku, no a nakonec riffovačka „Survival Denied“. To je asi tak celý výčet skutečných pozitiv překračujících laťku průměru. S největší pravděpodobností bude nový materiál znít lépe naživo, kde věřím, že nějakým způsobem zapadne i mezi starší kusy. Přeci jenom si člověk u podobné hudby v zápalu kotle nevšimne výkyvu, ale stavět na tomhle setlist asi v budoucích letech nebudou.

Závěrečné outro „Cyber Crime“ jako když podtrhuje celou desku. Prázdné a zbytečné. Čtyřicet minut nastavované nudy. Ta svěžest prvních dvou alb je ta tam, což částečně přisuzuji jemnému, ale stoupajícímu odklonu od crossoverové formy thrashe a příklonu k té klasické verzi žánru. Je to znát na poněkud bezhlavé struktuře skladeb i na jejich prodlužující se stopáži. Dr. Living Dead! se dle mého mínění blíží ustrnutí v průměru a kolovrátkové produkci dalších desek toho samého pouze s jiným přebalem. Když se rozhodnete pro podobný styl hudby, ta hranice je velmi tenká, a tak jak se obstojně drželi nad vodou, se nyní rychle potápějí.


Infernäl Mäjesty – No God

Infernäl Mäjesty - No God

Země: Kanada
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 14.4.2015
Label: High Roller Records

Hrací doba: 61:08

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Kanaďané Infernäl Mäjesty jsou jedním z těch případů, kdy se v počátku kariéry povede stvořit dílo, které je s postupem času vnímáno jako klasické a mezi vyznavači žánru takřka kultovní, avšak nikdy se na něj nepodaří navázat. Tím dílem je album z roku 1987, „None Shall Defy“. Na poli kanadského thrash metalu se nenajde moc výraznějších nahrávek té doby, a tak je jistě právem považováno za klasický vzorek tamního metalu.

Poté Infernäl Mäjesty tak nějak vyzněli do ztracena a další studiovku vydali až po jedenácti letech. To už po nich neštěkl ani pes a obdobně tomu bylo i s následující plackou. Přesto kapela stále aktivně funguje, až je z toho další materiál vydaný pod názvem „No God“. A žádné velké překvapení se nekoná…

Už zmiňovaný debut představoval dřevní, satanistickou tématikou opředený thrash metal s lehkým závanem death metalu. Dostal jsem se k němu čistě kvůli jeho historickému významu, ale nikdy jsem mu nepřišel úplně na chuť. V paměti zůstala především jeho legendární obálka, která vzhledem k rouhačským textům působí dodnes směšně. Letošní „No God“ se pohybuje v klasičtějším, kolikrát heavíkovém prostředí, ovšem Satan a Bůh se tu řeší dále.

Jestli si dokážete představit, jak by mohlo spojení heavy a thrashe znít, tak věřte, že přesně takhle obyčejně to taky zní. Nečekejte žádné zázraky, je to standardně odehrané řemeslo, jež začne velice rychle nudit a vzhledem k více než hodinové stopáži (!) se stává těžko stravitelným. Když vidíte, jak se na vás řítí další šestiminutová porce toho stejně nudného metalu plného klišé, to je teprve to pravé peklo. Těžko se zde vypichuje nějaká povedená skladba, ale kdybych fakt musel, tak asi padne volba na „Another Day in Hell“.

Největším nešvarem „No God“ je, jak zatraceně fotrovsky usedle zní. Chybí tomu energie, nějaké uvolnění či rozptýlení. Infernäl Mäjesty se snaží působit brutálně, moderně a vůbec metalově, jak jen to jde, ve výsledku z toho není nic víc než pouhá šeď a zmar. Technicky je sice všechno zvládnuto v pořádku, ale co naplat, já tohle prostě hodinu poslouchat nevydržím. Trochu mi to připomíná poslední opus Hobbs’ Angel of Death, ze kterého se nakonec vyklubal solidní průměr. To bohužel není případ „No God“.

„No God“ lze doporučit snad pouze pamětníkům „None Shall Defy“, co touží zavzpomínat a zároveň si poslechnout, jak zní Infernäl Mäjesty dnes. Anebo pravověrným thrasherům, kteří musí slyšet absolutně všechno. Jinak asi nemá moc smysl se touto deskou déle zabývat. Za mě tedy rozhodně ne.


Dead Cross – Dead Cross

Dead Cross - Dead Cross

Země: USA
Žánr: hardcore punk / thrash metal
Datum vydání: 4.8.2017
Label: Ipecac Recordings

Tracklist:
01. Seizure and Desist
02. Idiopathic
03. Obedience School
04. Shillelagh
05. Bela Lugosi’s Dead [Bauhaus cover]
06. Divine Filth
07. Grave Slave
08. The Future Has Been Cancelled
09. Gag Reflex
10. Church of the Motherfuckers

Hrací doba: 27:43

Odkazy:
facebook / bandcamp

Asi nejsem jediný, komu se občas zastesklo po spolupráci PattonaLombardem z dob fungování Fantômas. Pattonova chorá mysl dokonale nakazila všechny zúčastněné (mimo Lombarda dále Dunn a Osborne) a na svět se dostala čtyři povedená a především neskutečně kreativní alba. Všechny tyto nahrávky lze shrnout nálepkou avantgardy a grindcorového šílenství. Zkrátka experimenty Pattonově vlastní.

Je docela troufalé začínat recenzi o Dead Cross slovy o Miku Pattonovi. Ten totiž nepatří ani mezi zakladatele, ani se nepodílel na skládání písní. Tím je naopak Dave Lombardo. Jak známo, po odchodu ze Slayer se pouští do všeho možného a zdá se, že stále nemá dost práce. Tuto kapelu zformoval skrze dřívější spolupráci s basistou Justinem Pearsonem a kytaristou Mikem Crainem. Jednoduše si chtěl zaplnit volné dny v kalendáři, tak dal během pár dnů dohromady Dead Cross, kteří začali vystupovat, aniž by měli nahraný jediný song. Za chvíli je doplnil také zpěvák Gabe Serbian. Ten však po nahrání svých veškerých partů k této desce skupinu opustil a tím se nám na scénu dostává Patton.

Ten nabídku přijal, napsal si své vlastní texty, nahrál zpěvy, efekty, zkrátka sebe, a debut mohl jít konečně ven. Přestože to všechno působí trochu zmatečně a uspěchaně, na výsledku to není znát. Ostatně chaos k této hudbě tak nějak patří, kor když se rozhodnete natočit klasickou hardcorovou desku. Tím se dostávám možná k první otázce, tedy zdali je tu nějaká podobnost s Fantômasem – inu, ani ne. Dead Cross je daleko ustálenější, přímočařejší a nezkouší bořit hranice. Na druhou stranu se nejedná ani o nijak standardní desku a už vůbec ne nahrávku, která by zapadla mezi hordy ostatních.

Její výjimečnost tkví v onom mixu jinak docela obyčejných žánrů, jakými jsou hardcore punk nebo thrash metal. Různě se střídají, prolínají a často obohacují i o jiné vlivy. Nad tím vším operuje nezaměnitelný styl Pattona. Ten se samozřejmě nešetří a vystřídá tu snad všechny svoje známé i neznámé polohy, od mluveného slova, přes hrdelní dávení až po šílené skřeky. Tomu naprosto korespondují texty. Ty po většinou nedávají žádný smysl, snad jen s výjimkou „Bela Lugosi’s Dead“, o představiteli Drákuly, což je však předělávka. Jinak se tu ve značně satirickém tónu pojednává třeba o pojídání zvířátek nebo vyměšování.

Přestože je tedy Patton nejnovějším členem, takzvaným příchozím na poslední chvíli, zvládl opět urvat celou show pro sebe. Sekundovat mu stíhá pouze Lombardo, jenž je zde ve svém živlu a od klasických slayerovských sypaček, které můžeme vnímat jako středobod jeho počínání, přechází i do jiných zákoutí svého umu, známých právě třeba z Fantômas. Zbytek kapely poněkud zaostává a bohužel je to znát. Ta,m kde se nachází dobré přechody a šance přijít s něčím zničujícím, se kolikrát nachází úplně všední riff. Právě nedostatek kvalitních kytarových riffů ubližuje „Dead Cross“ úplně nejvíce. Jak Crain, tak Pearson pocházejí z noisových formací jako The Locust nebo Retox, což se však dobře doplňuje se zálibou Pattona v podobných bordelech, a také v tom nakonec vidím jejich hlavní přínos, jelikož je to jednoduše slyšet a je to jedním z důvodů, proč tohle není další fádní hardcore nebo thrash.

Dead Cross

Nejsilnější mi debut Dead Cross připadá ve svém začátku, kdy nedává vydechnout ani na chvilku a ven se valí jenom čirá energie. Třeba v úvodní „Seizure and Desist“ se daří sloučit dohromady zdaleka neslučitelné, a to absolutní chaos a chytlavost. To nejlepší však nastává s následující trojičkou „Idiopathic“, „Obedience School“ a „Shillelagh“ – plné zvratů, nápadu, zběsilosti a zábavy. I následující, už zmíněný cover „Bela Lugosi’s Dead“ skvěle funguje, svou atmosférou uklidňuje a dává prostor vydechnout, přestože z tohoto majstrštyku Bauhaus mrazí. Jako utržený ze řetězu je Patton„Grave Slave“, kde hned z kraje kvičí jako prase na porážce. To by bylo ještě v pohodě, ale neustálé opakování slova „pistolero“ leze na nervy. Mezi slabší kusy dále patří „Divine Faith“ nebo „The Future Has Been Cancelled“, která je postavena na docela nudném riffu a ani její refrén to nijak nevylepší. Něco málo chybí také posledním dvěma; přestože nejsou vyloženě špatné, za první půlkou zaostávají rovněž.

Jsem rozhodně rád, že Dead Cross existuje. A také, že se do sestavy dostal Mike Patton. Nijak neskrývám, že jsem jeho fanoušek, a upřímně věřím, že celou nahrávku posunul minimálně o úroveň výš. Jeho spojení s Lombardem vždy přineslo ovoce a nejinak je tomu i v případě této nahrávky. Přestože ne všechny skladby jsou na výbornou, poslech jednoduše baví a rád se k němu vracím. Klidně bych si dal za nějaký ten rok další porci nového materiálu.


Overkill – The Grinding Wheel

Overkill - The Grinding Wheel

Země: USA
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 10.2.2017
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. Mean, Green, Killing Machine
02. Goddamn Trouble
03. Our Finest Hour
04. Shine On
05. The Long Road
06. Let’s All Go to Hades
07. Come Heavy
08. Red, White and Blue
09. The Wheel
10. The Grinding Wheel

Hrací doba: 60:12

Odkazy:
web / facebook / twitter

Thrashová stálice Overkill je bezpochyby legendou svého žánru, který pomohla stvořit, definovat, a co víc, i po bezmála čtyřiceti letech stále obohacovat o další kvalitní (!) materiál. To je statut, který mnoho kapel nemá a kupříkladu v thrash metalu mě napadá pouze pár dalších jmen. „The Grinding Wheel“ je už osmnáctou řadovkou a mohu napsat rovnou, že se povedla.

Asi jen málokdo by čekal, že Overkill přijdou s něčím nečekaným. Jednoduše se dá letošní placka shrnout asi takto: pokud máte rádi předchozí tvorbu, bude se vám líbit i „The Grinding Wheel“. Pro ty zasvěcenější mohu podotknout, že nové album je lepší než minulé „White Devil Armory“, které, ačkoliv nebylo vyloženě špatné, moc neuchvátilo. Vlastně jsem si ho mockrát od vydání nepustil. „The Grinding Wheel“ spíše pokračuje ve stopách staršího „The Electric Age“ a trochu dokonce dává vzpomenout na počátek let devadesátých.

Album začíná dvěma zářezy, jež jsou koncertní tutovky se vším všudy. Hnedka první „Mean, Green, Killing Machine“ nabídne úplně všechno, co mám na Overkill rád. Klasické riffování, hřmoucí Verniho basa, chytlavý refrén, změna tempa do pomalejších vod – inu, píseň má přes sedm minut a uteče jako voda. Je pravdou, že se zde Overkill nepouštějí do progresivních pasáží, jako tomu bylo na „Ironbound“, ale i tak jsou písně nápadité a nenudí. Už několikrát se ukázalo, že úvodky Overkill zkrátka umí a tahle není výjimkou. Další „Goddamn Trouble“, nakopnutá Blitzovým „Let’s go!“, je hodně punková, energie z ní jenom prýští, až si člověk říká, kde se to v kapele po těch letech bere. Možná, že na takovouhle smršť je stopáž přes šest minut až moc. Sborové refrény opět spolehlivě fungují a dodávají písním kuráž, však se jedná o další poznávací znamení kapely. Nejvíce vynikají ve skladbě „Red, White and Blue“, což je zřejmě můj nejoblíbenější kousek, hlavně tedy její střední pasáž, která trochu připomíná vojenské pochodovky.

A nebyli by to Overkill, kdyby se tu výrazněji neprojevil klasický hevík, zde tedy zastoupen ve skladbě „Come Heavy“, z níž jsou cítit Black Sabbath. Přestože celkem přesvědčivě šlape, nepatří k výraznějším momentům a pozornost upoutá pouze pomalejším tempem. Podobnou atmosféru zase jiné legendy navozuje „The Long Road“, jejíž dlouhé intro jako by vypadlo z oka „The Ides of March“ od Iron Maiden. Samozřejmě, že skladba potom přeskočí do klasické thrashovky se spoustou dalších sól a jasným rukopisem Overkill. Jak už jsem zmínil v druhém odstavci, posluchač si zde vzpomene i na dřívější dobu, zhruba okolo alba „Horrorscope“. Poslední a zároveň titulní píseň navozuje onu atmosféru temného, plíživého metalu, jemuž se kapela již několik let vyhýbala. V jiných písních se zase projevují drobné vlivy groove metalu, s nimiž si Overkill v předminulé dekádě významně pohrávali. Tuto věc lze tak vnímat jako jedinou výraznější, a pro mě vítanou, změnu oproti předchozím opusům. „Let’s All Go to Hades“ jde v čase ještě dál. Klidně by se mohla jmenovat „Let’s All Go to Eighties“, což jsem před přečtením názvu v refrénu skutečně slyšel.

Ale abych jen nechválil, najdou se tu i slabší chvilky. Například trojka „Our Finest Hour“ připomíná již dříve nahranou píseň „Electric Rattlesnake“, a to konkrétně svými slokami a melodií. Oldschoolovku „Shine On“ mi kazí paradoxně sám Bobby Blitz, tvář kapely. Daří se mu to neustálým opakováním spojení „Come on“, které se zaryje do mozku ne zrovna v pozitivním slova smyslu. Právě jeho charakteristický ječák tu dostává zabrat takovým způsobem, až to kroutí uši i mně, kovanému fandovi kapely. Co se týče produkce, ta je takřka neměnná už od „Ironbound“, to lze označit za comebackové, či minimálně za album, jež dostalo Overkill zpátky na thrashové výsluní. Možná, že by příští desce prospěla nějaká výraznější zvuková změna. Je vidět, že Overkill jsou se svým současným soundem spokojeni, přesto je sedm let až až, řekl bych. Musím však podotknout, že je zvuk o mnoho lepší než na minulém „White Devil Armory“, které bylo jednoduše přepálené. Tady je alespoň vše vyvážené, hlavně ne tolik ploché a poslech ve sluchátkách není utrpením.

„The Grinding Wheel“ je povedená deska s několika silnými písněmi. Ačkoliv je skládací formule už léta podobná, stále to funguje a fanoušci musí být spokojeni. Lehké ohlédnutí na starší tvorbu let devadesátých je příjemným zpestřením. Koneckonců, právě Overkill přečkali tuto dekádu bez většího zaškobrtnutí, na rozdíl od svých souputníků. Své si zde tak najdou snad všichni fanoušci Overkill. Řekl bych, že je deska tvrdší, kreativnější i chytlavější oproti té minulé. Nevím, jestli má potenciál někoho nového přilákat, ale rozhodně neodradí ty stávající. Tito veteráni stárnou s grácií, a přestože se jim nedostává takového ohlasu, jsou pro mě, na rozdíl od ostatních klasiků žánru, sázkou na jistotu.


Toxik – Breaking Class

Toxik - Breaking Class

Země: USA
Žánr: technical thrash metal
Datum vydání: 4.8.2017
Label: selfrelease

Hrací doba: 12:36

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

Pravověrným vyznavačům thrash metalu asi netřeba blíže jméno Toxik představovat. Jejich logo zdobilo či stále zdobí, nejednu džísku, a to přestože dlouhých 28 let nepřišli s žádným novým materiálem. Klasická éra Toxik skončila rozpadem roku 1992 a k prvnímu oživení skupiny došlo až v roce 2007. To nemělo dlouhého trvání, a tak přišel o šest let později další pokus. Ten už byl ověnčen také oznámením o novém studiovém albu. Dokonce byl uveřejněn i název – „In Humanity“, obal a další info, avšak kde nic, tu nic. Po několika dalších odkladech tu nakonec máme alespoň EPčko „Breaking Class“ se třemi novými peckami.

Posledním dosud vydaným albem Toxik je „Think This“ z roku 1989, jehož nahrávání se ze současné sestavy účastnili zpěvák Charlie Sabin a kytarista Josh Christian. Zbytek kapely, basák Shane Boulos a bubeník Jim DeMaria, si na „Breaking Class“ odbíjí premiéru. Kdo zná „Think This“ a prvotinu „World Circus“, může si na jejich základě vcelku věrně představit také současný zvuk. Toxik neustrnul zcela v čase, ale základy jsou jasně dané.

Přízvisko technické nebo progresivní kapely stále platí. Ať už se jedná o rytmickou či sólovou sekci, je rozhodně co poslouchat, nachází se zde několik zajímavých zvratů a nápadů, přičemž se nevytrácí chytlavost jednotlivých pasáží. Co se mi líbí ještě více než na starých počinech, je zpěv, jelikož uječený projev typický pro 80. léta mi u Toxik kolikrát lezl pěkně na nervy. Ani tady se Sabin nevyhne několika trýznivým výškám, avšak po většinu času se drží na uzdě a je tak daleko poslouchatelnější.

Tři nové skladby jsou na EP seřazeny vlastně tak, jak se mi postupně líbí. Za nejpovedenější považuji „Stand Up“, které skvěle sekunduje další „Breaking Class“. Obě mají tah na bránu, nápady, speed/thrashový rukopis kapele vlastní, zkrátka jako představení Toxik pro rok 2017 rozhodně splnily svůj účel. Vlastně ani poslední „Psyop“ není nijak špatná, jen prostě baví míň a v porovnání s předchozími je trochu utahaná.

Jestli se chystaná řadovka „In Humanity“ ponese v podobném duchu jako „Breaking Class“, rozhodně se nebude jednat o žádný propadák. Dobrou vlastností nového EP je skutečnost, že nepůsobí jako pouhá vzpomínka na jednu starou thrashovku, ale má potenciál zaujmout také ty, kteří s Toxik dosud neměli tu čest. Mě, jakožto né až tak velkého fanouška, příjemně překvapilo a rozhodně navnadilo. Připojuji se tak k vyčkávajícím a doufám, že na tu novou fošnu snad už někdy dojde.


Asmodeus – Oko Horovo

Asmodeus - Oko Horovo

Země: Česká republika
Žánr: progressive / melodic thrash metal
Datum vydání: 1.4.2017
Label: Magick Disk Musick

Tracklist:
01. Smečka prince Šavlozuba
02. Oko Horovo
03. Fenix Schizofrenix
04. Parazit
05. Kniha mrtvych
06. Prokeltí Sodomy
07. 666 očí Satanových
08. Midas
09. V ruinách města Ur
10. Černé vody Ninive

Hrací doba: 31:42

Odkazy:
web / facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Magick Disk Musick

Když před třemi lety klatovští Asmodeus vydávali své dnes již předposlední studiové album „Past na Davida Kleinera“, bylo to pro mě něco jako malé zjevení. Ne snad, že bych o této stálici domácí kytarové scény nikdy předtím neslyšel, nicméně tento hodně ambiciózní počin mě velmi příjemně překvapil nejen svou textovou, ale taky hudební propracovaností. Asmodeus se na svém zde vydali cestou koncepčního lyrického přístupu a progresivně laděného hudebního podkladu, což jim vyšlo opravdu na jedničku. Když tak na letošní apríl tato čtveřice ohlásila svou novinku „Oko Horovo“, přistupoval jsem k ní značně odlišně než k jejímu přímému předchůdci, jemuž nesporné kvality přisuzuji i s odstupem oněch tří let.

Miloš Bešta a jeho parta nejsou na „Oku Horově“ natolik překvapiví a nepředstavují natolik silný koncept, což ovšem nutně neznamená, že by novinka byla slabším počinem. „Oko Horovo“ není pevně svázáno konkrétním lyrickým konceptem, jenž by vyprávěl ucelený příběh, ale i přesto jasně odkazuje na starověkou mytologii. Na rozdíl od „Pasti Davida Kleinera“ se novinka nebrodí v břečkách špíny společnosti jako takové, a přestože nelze textovou stránku obou počinů přímo srovnávat, tak uznávám, že Jan Petřička odvedl po textové stránce opět velmi dobrou práci.

„Oko Horovo“ po hudební stránce svým způsobem pracuje s odkazem svého předchůdce a zpracovává jak poctivé thrashové postupy (ačkoli jich není tolik, kolik jsem čekal), tak košatější progové momenty se silným melodickým cítěním. K mému potěšení se dostane i na takřka gotické pasáže, které umocňují mystický odkaz textů, a na druhou stranu Asmodeus místy zaútočí s až deathmetalovou tvrdostí a díky tomu všemu je „Oko Horovo“ dostatečně pestrý počin, jenž udržuje posluchače neustále v pozoru.

Ne snad, že by to bylo vyloženě potřeba, protože příjemná stopáž, která se zastavila lehce za hranicí 30 minut, uteče natolik rychle, že se člověk ani nestačí rozkoukat a už mu do uší zní závěrečná progmetalová vypalovačka „Černé vody Ninive“. Ona krátká hrací doba by se z jistého úhlu pohledu dala považovat za jedinou slabou stránku „Oka Horova“, protože takto kvalitní materiál si zaslouží rozhodně větší plochy, ale klasicky oceňuji radši silné kratší album než dlouhý blábol s nějakou tou vatou, takže je vše asi tak, jak mělo být.

Co říci k samotné hudební náplni? Asmodeus si na jednotlivých skladbách dali rozhodně záležet a navzdory větší melodičnosti nepůsobí jednotlivé kusy prvoplánově. Při poslechu jsem neměl pocit, že by ten či onen motiv do celkové nálady nahrávky nezapadal nebo působil jako laciná výplň. Naopak. Každá z  písní má své opodstatnění a díky jejich kratší stopáži je většina z nich dostatečně úderná. Hned úvodní zatěžkaná „Smečka prince Šavlozuba“ si povedeným kytarovým riffem brázdí cestu velmi sebejistě a atmosférické kytarové vyhrávky tuto pecku hezky provzdušňující. Miloš Bešta přechází s jistotou sobě vlastní od zpěvnějších linek k hrubějšímu projevu a ruku v ruce s instrumentální složkou svých kolegů podtrhuje barvitost „Oka Horova“.

Mezi nejsilnější písně řadím krom úvodní „Smečky prince Šavlozuba“ hned následující thrashovou titulku, odlehčenou „Knihu mrtvých“ s parádním vokálem páně Bešty a epicky vystavěné věci s tvrdými kytarami jako „Midas“ nebo již zmíněnou závěrečnou věc „Černé vody Ninive“. Hodně velkým překvapením pro mě byla čtverka „Parazit“, což je nefalšovaná gothrocková hitovka s hmatatelnou atmosférou Moonspell či Paradise Lost. Na ploše alba jako celku může působit tak nějak nepatřičně, ovšem v záplavě těch četných melodických prvků, které Asmodeus na „Oko Horovo“ nacpali, není pochyb o tom, že má na výsledném kotoučku své pevné místo. Spolu s „666 očima Satanovýma“ je to nejpřístupnější song na desce, a přestože zrovna posledně jmenovaná svádí už jen svým titulem k špinavé metalové jízdě, tak melodickými nápěvy a kytarovými vyhrávkami září na míle daleko jako velmi příjemná oddechovka.

Asmodeus - Oko Horovo

Asmodeus natočili ve všech ohledech velmi kvalitní placku, na niž můžou být právem hrdí. Oproti „Pasti na Davida Kleinera“ ubylo tvrdě kytarových pasáží a přibylo melodických vokálů, ale výsledek je neméně pestrá a hlavně vzrušující deska, na kterou při ročním zúčtování toho nejlepšího roku 2017 rozhodně nezapomenu. Jen tak dál, pánové. Takto přesvědčivá alba si dopřávám velmi rád, takže už se těším na další.


Infant Death – Violent Rites

Infant Death - Violent Rites

Země: Norsko
Žánr: thrash / black metal
Datum vydání: 23.9.2016
Label: Apocalyptic Empire Records

Tracklist:
01. Troops of Dead
02. Vomit Funeral
03. Burning Wild
04. Subhuman Elimination
05. Mutilation Hammer
06. Blasphemy Prevails
07. Purified Remains
08. Malicious Lust
09. Exploder
10. False Prophesies

Hrací doba: 30:08

Odkazy:
facebook / bandcamp

Jelikož jsem se dlouho recenzentsky nevěnoval kapelám, které jsou dostatečně negativní, zlé a vzteklé, musím to napravit něčím doopravdy true. Infant Death jsou z Norska a podobně jako Aura Noir, Obliteration, Deathhammer, Nekromantheon nebo Condor se věnují našlapanému oldschool metalu, kde zkazky o perzekuci pozérů mají svou váhu. Kapela o třech lidech (kteří se objevují například v Gangrenator, Katechon ale i Thorns a mám důvodné podezření, že zdejší bubeník tříská do bicích také v Gjendød), rachotí už nějakých pět let a za tu dobu vydala celkem tři dlouhé desky, plus pár zářezů o kratší stopáži. Nepovím vám, jak starší věci znějí. Poslední, loňské elpíčko „Violent Rites“ jsem totiž objevil celkem nedávno a stále jsem se nestačil náležitě dovzdělat, ale dá se s jistotou tvrdit, že dřívější věci budou mít do popu také velice, velice daleko.

Pusť si „Troops of Death“ a zdechni, ty kurvo!!! Pardon, měl jsem na mysli, abyste se pokusili vcítit do intenzity, která z této úvodní skladby alba sálá. Hrne to slušně, ne? A bude hůř! Infant Death, věrni svému názvu, neznají míru slušnosti či přiměřenosti, a proto bych je v klidu označil za jednou z nejextrémnějších thrashmetalových kapel, jaké jsem měl tu čest poznat. Jak už historie ukázala, snaha posunout tento žánr do krajnosti obvykle skončí jako death nebo black, ale myslím, že Infant Death jsou užitou riffáží stále primárně thrashoví, na čemž nic nemění ani občasný černý riff a mnohé sypačky. Každopádně, když Infant Death roztočí svůj masomlejn na nejvyšší výkon, tak lítají třísky a nebohý metalista nestíhá mlátit hlavou a raději jde mlátit druhé. Samozřejmě ony nejvzteklejší pasáže jsou dávkovány pozvolna a celé album se rozhodně nenese v duchu neustálého, bestiálního ubíjení posluchače jak je tomu třeba u „War Cult Supremacy“. Solidně vyhrocené jsou rovněž vokály, které zřejmě nebudou po chuti úplně každému, ale ujetého jekotu až vřískotu, jak to předvádí třeba Deathhammer, se obávat nemusíte. Agrese a posedlost ovšem nejsou všechno. Na jednu stranu Infant Death umí, očima laika samozřejmě, s kompozicemi trochu pracovat a k dementním „chugga-chugga“ pasážím o ničem se neuchylují. Ale 100% „Violent Rites“ teda taky není.

Známkou opravdu kvalitní desky je, když vraždí celá. Jisté výkyvy v intenzitě či kvalitě lze samozřejmě odpustit i těm nejlepším, ale když poslouchám třeba „Pleasure to Kill“, „I.N.R.I.“, „Beneath the Remains“, „Spectrum of Death“, „The Awakening“ nebo „Nifelheim“, tak mám jistotu, že během následujících 30-40minut nic kloudného neudělám, protože ta neskutečně našlapaná alba to prostě nedovolí. „Violent Rites“ má pouhou půlhodinu a musím říct, že za druhou půlkou už mi skladby splývají, a zároveň strmě klesá i nadšení a posedlost, které během úvodu desky nabobtnají fest. Poslechů „Violent Rites“ mám za sebou opravdu dost, album, či spíše jeho část, mě nakopává prdel tak jako tak, ale rozhodně je otrava se po dvaceti minutách sápat po přehrávači a přepínat skladby, když původní záměr je pustit si nahrávku celou.

Určitě se v posledních letech objevily objektivně lepší thrashovky, ale od „Evil Power“ již zmíněných Deathhammer jsem tak parádní trve oldschool zlo neslyšel, takže si nedokáži představit, že by se skutečným metalovým maniakům mohlo „Violent Rites“ nelíbit. Metacyclosynchrotron se osobně zaručuje, že nespoutaná energie a námrd tady prostě jsou, dalšími ukazateli nechť jsou kapely a desky vyjmenované výše. Takže poslouchejte, hrozte, křivte hubu a obracejte kříže, já se prozatím porozhlédnu po dřívějších nahrávkách a kontaktu na chiropraktika.


Wömit Angel – Impaling Force of Satan

Wömit Angel - Impaling Force of Satan

Země: Finsko
Žánr: black / thrash metal / punk
Datum vydání: 18.3.2017
Label: Ketzer Records

Tracklist:
01. Planetary Destruction
02. Forgotten Name of Evil
03. Armageddon Wolfpack
04. Ceremonial Coffin-Ceremonial Death
05. Nun Raping Rock ‘n’ Roll
06. Impaling Force of Satan
07. Goat Hellfire
08. Possessed Misery
09. Mr. Barbie
10. Rat Mouth Saviour
11. Raping the Holy Part II
12. I Kill Everything I Fuck [G. G. Allin cover]

Hrací doba: 38:13

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

Původně jsem chtěl napsat do úvodu, že tato recenze je pro všechny blackmetalisty, ale pak jsem si uvědomil, že by mi to možná hned po prvním poslechu omlátili o hlavu. Napsat, že je tato recenze pro všechny pankáče není o moc lepší. Zkrátka by měli svoje oči a poté především uši uvést do pozoru všichni, co mají rádi, když se to v hudbě řeže a úchylné zábavě se jde naproti. Řeč je o finské kapele Wömit Angel; už jen název dává jasně najevo, co se tu asi bude dít za zvěrstva. Jedná se o třetí řadový zářez do diskografie a věřte, že se zde překvapivě nezměnilo vůbec nic, haha.

Wömit Angel hrají black/punkovou skotačinu, kterou si asi každý čtenář dokáže lehce představit. Ano, přesně tak jednoduché to je. Prostě si tahle parta maníků z Tampere dělá radost kombinací těchto žánrů, jež byla nastokrát slyšená, a přesto spoustu lidí dál baví. Včetně mě. Pro fanoušky první vlny black metalu to může být skutečně návrat do oněch let formování černého kovu, kdy hudba tvrdě thrashuje a punkově dovádí. Zřejmě největší inspirací jsou jim krajané Impaled Nazarene, a kdybych si chtěl píchnout, tak mohu s klidem napsat, že je Wömit Angel docela jednoduše obšlehli. A to se vším všudy, hudba, texty, image, prostě všechno. Předmětem zájmu tedy je, jak dobře se jim to tentokrát povedlo a zdali vůbec.

„Impaling Force of Satan“ začíná krátkým intrem o radioaktivitě a následně vybouchne v pravou blackmetalovou bouři. Dvěma kopáky pohánění punkový štěkací refrén celé dílko obohacuje, přičemž ve své polovině ukážou konečně i svoji třetí a taky poslední tvář – tu thrashovou. Po obligatorním „Ugh!“, které nechybí tak v dobré polovině skladeb, nastává rytmická riffovačka a ta funguje snad vždycky. „Planetary Destruction” je dobrý otvírák. Jestli něco Wömit Angel umí, tak pracovat s tempy a sázet do nich vhodné riffy. A zhruba tento postup je v různých obměnách použit po celém albu. Třeba druhá „Forgotten Name of Evil“ je punk jako řemen hned od začátku. Sice s postupem času shodí číro a uvelebí se ve vcelku nudném metalu, ale později opět vyletí a sólovým pidlikáním na kytaru naběhne zpět na první etapu. Ona sóla na kytaru jsou tu spíše jen tak na oko, jako doplněk k tomu všemu bordelu nejspíš. Vězte, že jim ani nebudete věnovat pozornost.

Co bych dále vypíchnul, jsou skladby jako „Ceremonial Coffin-Ceremonial Death“, což je opět vyvedená riffovačka s chytlavým refrénem nebo následující rock’n’rollová záležitost s vtipným názvem „Nun Raping Rock ‘n’ Roll“. Na blasfemické rouhání dá vzpomenout titulka, která je mluveným intrem o tom, čím tahle trojice rouhačů vlastně je. Na tu je ihned navázáno vyvedenou blackmetalovou řeží „Goat Hellfire“ a tak to jde dále až ke konci. První polovina desky mi připadá silnější, možná je to tím, že tam Finové vyčerpali vše ze svého arsenálu a se závěrem alba se už jen opakují. Nutno zmínit poslední maličkost. Poetická „I Kill Everything I Fuck“ není ničím jiným než coverem legendárního hovada G. G. Allina. Do konceptu Wömit Angel parádně zapadá a navíc je to hitovka jako prase, takže proč ne.

Wömit Angel

Zbytek skladeb je průměrem, avšak i zde se najdou dobré momenty. Mé sympatie si Wömit Angel získali svou soudností. Neperou do nás tenhle vývar hodinu, ale jen 38 minut, což je na tuhle radost možná i tak trochu přespříliš. Nahrávka je také samozřejmě řádně syrová a špinavá, snad by je to ani nenapadlo dělat jinak. Každopádně jsem se u poslechu nenudil a ani jednou nemusel nic přeskakovat. Vlastně mě „Impaling Force of Satan“ baví. Je to taková příjemná oddychovka, dokážu si představit, že i pro všechny vyznavače toho nejčernějšího metalu může být tohle snesitelná položka k odreagování od tuhé zimní atmosféry trve kultů. Ničím jiným ovšem tohle album není. Zřejmě každý, kdo má tyto žánry dostatečně probádané, vytáhne z rukávu několik kapel, co tohle všechno dělají líp. Poté už je jen na vás, jestli chcete poslouchat Wömit Angel nebo staré známé.


Kreator – Gods of Violence

Kreator - Gods of Violence

Země: Německo
Žánr: thrash / heavy metal
Datum vydání: 27.1.2017
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Apocalypticon
02. World War Now
03. Satan Is Real
04. Totalitarian Terror
05. Gods of Violence
06. Army of Storms
07. Hail to the Hordes
08. Lion with Eagle Wings
09. Fallen Brother
10. Side by Side
11. Death Becomes My Light

Hrací doba: 51:43

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Kaša):

Dlouhých pět let si dávala německá thrashmetalová legenda Kreator na čas. Výplň mezi posledním studiovým počinem „Phantom Antichrist“ a novinkou „Gods of Violence“ je vůbec nejdelší v kariéře této čtveřice z Essenu a logicky se tak nabízí otázka, jestli se to čekání vyplatilo. A víte, že ano? „Phantom Antichrist“ bylo ve všech ohledech trefou do černého. Opravdový triumf, který řadím v diskografii Milleho party na příčky nejvyšší, a bylo tak logické, že pokud nebude chtít hlavní tahoun dopustit, aby se o dalším album mluvilo jako o zklamání, tak si bude muset dát sakramentsky záležet. A věřte, nebo ne – laťku „Phantom Antichrist“ se mu podařilo takřka dorovnat.

Záměrně říkám takřka, protože „Phantom Antichrist“ nikdo neodpáře takový ten punc originality, jež pramení z toho, že tady bylo prostě a jednoduše první. Skladby se před pěti lety oproti minulejšku staly melodičtější, tak nějak sofistikovaně epičtější, avšak pořád na první dobrou fungovaly jako chytlavé hymny. A po úspěchu, který s sebou předchůdce přinesl, bylo jasné, že „Gods of Violence“ bude pokračovat v jeho šlépějích. A tak se taky stalo.

Mille Petrozza a jeho parta natočili placku, která si v diskografii vysloužila pořadové číslo 14 a zní minimálně stejně tak svěže jako jeho přímý předchůdce. Možná se vám zdá, že o pět let starém počinu mluvím až příliš často, ale nemůžu jinak, protože tohle je prostě jeho přímý následovník. Samotným zvukem, částečně grafikou a hlavně stavbou a orientací písní k heavymetalové melodičnosti se jedná v podstatě o kopírku úspěšného staršího sourozence. Ovšem zdůrazňuji, že to je kopírka velmi podařená.

Jakmile se rozezní intro „Apocalypticon“, tak je jasné, že Kreator úvod pojali epicky pro navození patřičné atmosféry, kterou rozčísne thrashový kvapík „World War Now“. A úvod je to zabijácký jako prase. Stejně jako minule i tentokrát nechápu, proč se tahle intra od skladeb musí fyzicky oddělovat, ale taková je asi doba, takže budiž. „World War Now“ je rychlá, agresivní kompozice, skrze níž Mille přednáší nasraným vokálem svou frustraci a na pozadí melodických kytar to dohromady funguje dost dobře. Celá sestava jede jako namazaný stroj, a když se po melodické střední pasáží, v níž se stáhne noha z plynu, dostaví závěrečná rychlopalba, tak nemám důvod pochybovat o tom, že by se za těch pět let něco změnilo.

Sami Yli-Sirniö se s Millem v kytarových soubojích doplňují naprosto přirozeně a častokrát nechávají rytmickou sestavu v pozadí. Dvojice Speesy a Ventor samozřejmě hrají na plný plyn, ale „Gods of Violence“ je kytarově orientovaná deska a tomu byl taky podřízen výsledný zvuk. Každé hrábnutí do strun je hmatatelné. Množství kytarových vyhrávek a spletenců je koncentrované do nejvyšší možné hustoty a je to taky jeden z aspektů, v němž má „Gods of Violence“ oproti předchůdci navrch. Ten příklon k melodičtějším plochám je mi po chuti a vůbec mi nevadí, že se často nedá mluvit o čistokrevném teutonickém thrash metalu staré školy. Od toho jsou tady Sodom.

O nedostatcích „Gods of Violence“ se hovoří velmi špatně, protože je nacpané po okraj opravdu skvělými momenty a slabých míst jsem zaznamenal jen stopové množství. Nechce se mi věřit, že by to byla jen náhoda, a musím tak dát za pravdu všem, kteří tvrdí, že Kreator jsou opravdu v období svého velkého vrcholu. I navzdory lehce kýčovité „Satan Is Real“ hitůvce totiž krasojízda jménem „Gods of Violence“ pokračuje ve velkém stylu. „Totalitarian Terror“ je ukázkovou kombinací heavymetalových melodií a thrashmetalové údernosti. Kdybych měl vybrat jen jedinou kompozici, která novinku charakterizuje ze všech nejlíp, tak je to právě tato. Jen o kousek níž pak řadím instrumentálně vytříbenou „Lion with Eagle Wings“ a energickou „Hail to the Hordes“, jež překvapila hostujícím dudákem.

„Gods of Violence“ vlastně působí jako takové malé best-of. Koncertní tutovky „Army of Storms“ či „Fallen Brother“ budou zajisté fungovat na jedničku a zejména druhá jmenovaná mi svým rozmáchlým refrénem připomíná „From Flood into Fire“ z minulé placky. V závěru mi činila problém snad jen hoblovačka „Side by Side“, jež si svou jednoduchostí a donekonečna opakovaným refrénem říká o titul jediné zbytečnosti na „Gods of Violence“. Následující závěrečná „Death Becomes My Light“ je překvapivá nejen svou rozmáchlou strukturou, ale taky temnější atmosférou, která navazuje místy na alba z druhé poloviny 90. let, kdy Kreator experimentovali s celkovým výrazem své tvorby. Zejména závěrečné dvě minuty nemají do starších počinů zas tak daleko.

Je asi dost zřejmé, že jsem z „Gods of Violence“ nadšený. Kreator se mi svým aktuálním příklonem k melodičtější formě thrash metalu trefují již podruhé v řadě do chutě a opět předvádí, že stárnout se dá s grácií. Po více než třiceti letech na scéně si stále zanechávají svůj starý známý ksicht, ovšem orientace k širšímu posluchačstvu a větším pódiím je znatelná, aniž by museli sahat k nějakým kompromisům. Kreator jsou v kurzu a díky kvalitní tvorbě sklízí zasloužený úspěch. A já jim ho přeji. Thrash metal prvotřídní kvality si totiž poslechnu vždy rád a tady ho dostávám v plné zbroji.


Druhý pohled (Zajus):

Možná že někoho urazím, ale thrash metal jsem vždycky měl tak trochu za přechodovou záležitost, která sice umožnila vznik celé hromady tvrdších a zajímavějších žánrů, ale tím se její kapacita tak trošku vyčerpala. Jistě, jsou tu legendy, jež si zaslouží být uznávány, a jsou tu mladíci, kteří, ač do thrashmetalové škatulky papírově spadají, tvoří hudbu, která je něčím výjimečná. Rád bych tedy drze tvrdil, že není nic, co by mě na tomto žánru mohlo nadchnout. Přesto se však jednou za několik měsíců rozhodnu vyzkoušet nějaké čerstvě vyšlé album, zda přeci jen své názory nepřehodnotím, a jen málokdy se tato snaha setká s úspěchem. Jenže „Gods of Violence“ je z mého pohledu úspěch přímo sloních rozměrů.

Klidně se přiznám, že jsem s Kreator dosud neměl tu čest, a tak nevím, nakolik je pro ně novinka typická, jde však o desku tak dobrou, že mi hned při prvním poslechu spadla čelist. Ohromná zábavnost, nadpozemská technická zručnost a silná atmosféra (ano, vlastnost, již bych thrash metalu nikdy dříve nepřisuzoval), která ve mně vyvolává touhu popadnout zbraň a jít hrdinně nasadit život proti [doplňte nepřítele], dělá z „Gods of Violence“ desku, jež můj pomyslný CD přehrávač jen tak neopustí. Netroufnu si vyjmenovat jedinou slabší skladbu, naopak těch, které nakopávají silou sedmikilového bouracího kladiva, je hned několik. Pekelná „Satan Is Real“, nesmírně energická „Totalitarian Terror“, dojemná „Fallen Brother“ či rozmáchlá „Death Becomes My Light“, to jsou jen výstupky, které v kontextu alba působí jako hory v jihoamerickém altiplanu: když je celé vaše okolí tři a půl kilometru nad mořem, nějaká ta pětitisícovka vás už vůbec nezaskočí. Všude jste ohromně vysoko, jen někde o trochu výš. Možná, že síla „Gods of Violence“ časem vyprchá, pro teď ale myslím, že je toto přirovnání naprosto výstižné.