Archiv štítku: thrash metal

Hobbs’ Angel of Death – Heaven Bled

Hobbs' Angel of Death - Heaven Bled

Země: Austrálie
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 14.10.2016
Label: Hells Headbangers Records

Tracklist:
01. Il mostro di firenzi
02. Walk My Path
03. Final Feast
04. Suicide
05. Drawn and Quartered
06. Heaven Bled
07. Sadistic Domination
08. Son of God
09. Depopulation
10. TFMF
11. Hypocrites
12. Abomination

Hrací doba: 57:47

Odkazy:
facebook / bandcamp

V dnešní recenzi dáme vzpomenout na začátky metalu v Austrálii. Přestože dnes již tento kontinent nabízí několik zvučných jmen, v dobách, kdy se začínal tavit kov, byla tamní scéna velice skromná. Právě parta okolo pekelníka Petera Hobbse představila protinožcům, co že je to ten thrash metal, a to rovnou hezky od podlahy, tvrdě, rychle a patřičně zvráceně. Hobbsovi a jeho andělu smrti nebylo nic svaté a rouhal se, jak jen to šlo. Prostě osmdesátková klasika. Právě tento debut z roku 1988 a prvotinu Mortal Sin, lze označit za první významný mezník v australské metalové historii.

Přiznám se, že jsem o dalším počínání této kapely neměl ani potuchy. Každopádně, v polovině 90. let se vrátili, aby vydali další opus „Inheritance“, se kterým zřejmě nezaznamenali větší ohlas, a tak se opět přesunuli do ústraní. Poté se opět několikrát vrátili a konečně v roce 2016 vydali nové album „Heaven Bled“, o jehož existenci jsem se dozvěděl až od kolegy z redakce. Peter Hobbs je už několik let obklopen o pár generací mladšími spoluhráči, avšak on sám vypadá skvěle, v podstatě pořád stejně. Stále má ten maniakální výraz zuřícího devianta a nezaměnitelného kňoura pod nosem, jedinou změnou je tak šedivá hříva. Zkrátka je to řízek, jak má být. Pojďme se tedy podívat, co se změnilo v hudbě, již sám nazývá jako virgin metal, jelikož se podle jeho slov jedná o čistou formu metalu.

„Heaven Bled“ začíná pěkně zostra, a to takřka deathmetalovou mlátičkou, která ve slokách zvolna přechází do povedeného thrashového tempa. Upřímně jsem podobný zvuk moc nečekal a musím tak dát Peterovi za pravdu, když se nechal slyšet, jak se mu současné moderní postupy líbí, a promítly se tak i v jeho tvorbě. Z překvapení nevycházím ani u další „Walk My Path“, za niž by se nemusela stydět leckterá blackmetalová banda. Tempo průběžně klidní melodické kytarové vyhrávky a sóla, a že jich zde není pomálu. Takovéto podobné vlivy se vynořují na celém albu, přestože ne už v takové míře. Co se týče zpěvu, tak je Hobbsův zpěv daleko sofistikovanější a zřetelnější, než tomu bylo kdysi dávno. Jestli se první dvě písně něčemu podobají, tak určitě ne klasickým Hobbs’ Angel of Death.

Třetí skladba se nese už v tom dřevním duchu, jejž bych kapele přisuzoval více. Na poslech však není tak lákavá jako její předchůdci. Naopak věci jako „Suicide“, „Son of God“ nebo „Depopulation“ jsou thrashové fláky s povedenými přechody stojícími na pevných riffech (zejména „Son of God“), díky nimž fungují. Nejsou v nich obsaženy žádné divočárny z prvních dvou písní a řekl bych, že to kapele sluší více. Titulní výtvor má opět severskou atmosféru black metalu, bohužel je srážen dolů délkou přes šest minut, což je skutečně veliká porce. Přesto není kupodivu nejdelší, to si Australané schovali až na poslední dvě pecky. Celá deska má potom bez tří minut hodinu. Sice je vybavena nápady, inovacemi, velkým počtem sól a změnami temp, ale jak se ukazuje, není ani v silách andělů smrti v čele se samotným satanem Hobbsem udržet kvalitu a náladu posluchače po celou tu dobu. Je to opravdu trochu přehnaná porce.

Hobbs' Angel of Death

Dalším zjištěním je, že se mi na tomto albu více líbí pomalejší střední pasáže. Důkazem toho budiž „Sadistic Domination“. Ta se rozjela v podivně zasekávaných, svižných otáčkách, které působí prapodivným dojmem, ale při přechodu se opět vytasila se slušným riffem. Desítka „TFMF“ je zase uvedena tvrdým riffem, takovým tím klasickým atmosferickým otvírákem, jako když se rozevírají brány do samotného pekla, přičemž v následujícím kvapíku zcela ztrácí dech a začne rychle nudit. Podobně bych mohl psát i o „Hypocrites“. Ona se celá deska neustále pohybuje mezi pomalejšími částmi, soustředěnými na kytary, a klasickou náloží, což je možná dobře, tvorba se tak neslévá tolik dohromady, přesto je pro mě těžké i po několika poslechnutích stanovit jasného favorita. Zřejmě bych volil jednu ze tří výše zmíněných thrashovějších písní z předchozího odstavce, ale ani jedna není pravým zásahem do černého.

Novým Hobbs’ Angel of Death se něco určitě povedlo, a to překvapit mě. Před poslechem této novinky jsem si schválně střihnul jednou debut, a když jsem potom pustil „Heaven Bled“, měl jsem tendence kontrolovat, jestli jsem náhodou nekliknul někam vedle. Vlastně jsem si říkal, jestli to vůbec zní jako Hobbs’ Angel of Death. Ano, deska si po čase docela sedla, především pak připomíná starší tvorbu oním dřevním tempem a také zpěvem Hobbse, avšak hudebně a produkčně je novinka vyspělejší, technicky na úrovni a zní opravdu současně. O mnou očekávaný uvolněný, zvířecí oldschool se nejedná. Zklamaný jsem především z absence navození atmosféry starých časů, přestože to těmi osmdesátkami smrdí, pocitově se to ke mně nepřeneslo. Deska to není špatná, ale nevím, kolikrát se k ní ještě budu vracet. Funguje spíše jako hezká sonda do života staršího chlápka, který si po letech udělal radost a vydal placku. Ostudu si v žádném případě neudělal, ale vzpomínáno na něho bude právě pro své začátky a jakožto na průkopníka. Samozřejmě může být chyba v mém přístupu k albu, ale prostě bych od Hobbs’ Angel of Death rád slyšel něco trochu jiného.


Törr – Black ‘n’ Roll

Törr - Black 'n' Roll

Země: Česká republika
Žánr: thrash / black / heavy metal
Datum vydání: 11.11.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Krajina snů
02. Hombre
03. Údolí nářků
04. Proroctví
05. Mr. Dat
06. Už dost
07. Chceme ven
08. Iluze
09. In nomine ira
10. Strach
11. Svět jiných
12. Jen si přej

Hrací doba: 47:49

Odkazy:
web / facebook / bandzone

Po pěti letech tu máme nové album skupiny Törr. Co od takové zprávy čekat? Předně nelze očekávat neočekávané. Současná pozice Törru je pevně daná jejich nesporným historickým otiskem ve vývoji české metalové hudby, kdy v určité době byli vlajkonoši celé scény. Ambice na obnovení této pozice či výraznou změnu stylu již kapela zřejmě nemá, ostatně s experimenty si Törr také užili své. Z mého pohledu lze tedy očekávat především lepší album než to minulé, „Tempus fugit“, jímž trojice HerešSladkýBartoš rozhodně neoslnila, a má tak co napravovat.

Prvně bych chtěl ocenit docela chytrý název. Už bylo vedeno spousty a spousty diskuzí na téma zaškatulkování Törru, který se ortodoxním blackmetalistům nezdál řádně black a tak dále. S názvem „Black ‘n’ Roll“ jako by skupina dávala jasný vzkaz, jak se celá věc má, rozhodně pak tedy v případě několika posledních alb, kdy o black metalu nemůže být řeč. Na druhou stranu to není kdovíjak poutavý název, ale lepší než třeba „Špinavej rock ‘n’ roll“, že. Avšak byly tu už placky s názvy „Black Metal“ nebo „Death Metal“ a jakou udělaly díru do světa.

Mou pozornost také přilákalo oznámení o přijetí čtvrtého člena, kytaristy, Radka „Reddyho“ Kroce. Tato spolupráce však neměla dlouhého trvání. Po pár koncertech přišlo další oznámení, že se pokračuje opět ve třech. Do nahrávacího procesu se tak nestihl zapojit, což ovšem ani nebylo v plánu. Celé mě to zaujalo zejména z důvodu mé naivní představy napodobení čtyřčlenného Törru, jako tomu bylo kupříkladu v poměrně dekadentních letech „Institutu klinické smrti“, léta Páně 1991.

Black ‘n’ Roll začíná tajemnou recitací Oty Hereše, která přechází v povedený otvírák s velice chytlavým refrénem. Právě o tyto lehce zapamatovatelné refrény není na celé novince nouze. Hned další „Hombre“ je dalším příkladem. Hudebně nenabízejí nic překvapivého, obě skladby se nesou v rychlejším tempu a jsou protkané klasickými thrashovými riffy. Na bubnování Radka Sladkého jsem poměrně alergický, hlavně jeho nasazování kopáku s železnou pravidelností téměř do každého refrénu. Velkým plusem je zapojení dalšího hlasu do tvorby. Honza „Bárt“ Bartoš se tak poprvé projevuje nejen basou, ale i zpěvem. Nejedná se pouze o doplnění Herešova vokálu v refrénech, ale rovnou o odzpívání celých skladeb.

Hned ve třetí „Údolí nářků“ se jejich hlasy po slokách střídají. Právě s tímto kusem začíná deska pozvolna stagnovat a působí trochu stereotypním až unylým dojmem. Singlová „Proroctví je vyloženě nudným standardem, podobně je tomu s písní „Už dost“, kde jako host posloužil svým hlasem Protheus z kapely Dymytry. Z výtvoru je to bohužel lyricky cítit. Ostatně texty jsou jako na houpačce, od povedených až po ty na hranici průseru. Rozptýlením je „Mr. Dat“ (z názvu lze vycítit velkou kreativitu), jednoznačně největší kvapík, bohužel nudný. Vysvobození přichází až s „Chceme ven“, prvním hlavním pěveckým číslem Bárta. Song je to povedený stejně jako „In nomine ira“ opět odzpívané Bártem. Z konce alba si ještě zaslouží vypíchnout „Svět jiných“, který by svojí náladou a tématem možná fungoval lépe jako úplný závěr. Tento úkol dostala baladická „Jen si přej“, čímž Törr opakuje závěrečnou formulku předchozího „Tempus fugit“ a opět ne zcela zdařile.

Törr

Moje očekávání bylo přese všechno naplněno. „Black ‘n’ Roll“ celkem snadno překonalo svého předchůdce, a to jak kvalitou zvukovou, tak kvalitou skladeb, což rozhodně není důvod ke kdovíjakému jásání. Po minulém počinu jsem měl strach, aby Törr nesklouzli do nevábné produkce typické pro tuzemské zábavové kapely, což se naštěstí nestalo. Dá se říci, že navazuje na styl stanovený comebackovým „Made in Hell“. Hodně tomu napomohlo zapojení baskytaristy Bárta jakožto dalšího hlasu a jasné cílení na chytlavost písní, což se povedlo bez známek vlezlosti. I přesto se na desce nachází několik vyloženě slabých a hluchých míst, která při dalším přehrání s radostí přeskočím. Törr má v „Black ‘n’ Roll“ především několik dalších aspirantů na zařazení do setlistu a důvod vyrazit na koncerty, nikoliv zlom v kariéře. V kapelním katalogu se jedná o průměrný počin, přesto jako vizitka současné sestavy obstojí solidně.


Possessed, Belphegor, Absu

Possessed, Belphegor, Absu

Datum: 8.12.2016
Místo: Ostrava, Barrák
Účinkující: Absu, Belphegor, Cold Raven, From Hell, Possessed

Když bylo oznámeno podzimní turné Possessed, Belphegor, Absu a na seznamu zastávek se objevila i Ostrava, tak nebylo o čem dumat. Z metalových stylotvůrců byli Possessed jedni z těch, které jsem neměl tu čest ještě vidět, a nedávný koncert Venom Inc. byl důkazem, že i služebně starší to stále dovedou poctivě rozsekat. No, a nad vystoupením Absu jsem se již ekstaticky vyjadřoval v reportu ze zářijového Prague Death Mass, opáčko tedy bylo povinností.

Dalo se tušit, že i díky Belphegor bude sestava pro návštěvníky velice lákavá, o čemž jsem se přesvědčil hned při vstupu do klubu současně se startem první kapely někdy okolo čtvrt na osm. Dav byl od pohledu početnější než na zmíněných Venom, u baru člověk musel mírně „zabojovat“ a minimálně během předkapel byly stolky s merchem opravdu důkladně obsypány lidmi. A klub se samozřejmě ještě dál plnil. Na číselný odhad si netroufám, ale věřím, že účast byla pro pořadatele i kapely dobrá a pro návštěvníky, včetně těch co neradi davy, stále ještě snesitelná.

Na pódiu se tedy jako první snažili italští Cold Raven, kteří propagovali svůj dlouhohrající debut a také jediný zásek v diskografii. Co si budem nalhávat, jednalo se o průměrný black metal spíše modernějšího ražení. Z některých riffů a vybrnkávaček občas vykouknul Watain z období „Sworn to the Dark“ a „Lawless Darkness“, bohužel však bez přesvědčivého fanatismu či jedovatosti. Italové naštěstí hráli s jakousi důstojností, žádného vyloženého faux pas ať už na poli hudebním či teatrálním jsem si nevšiml. Už jsem zkrátka zažil mnohem horší předkapely. Asi po dvaceti minutách jsem si začínal přát, aby se pánové jali pomalu končit. Ta hromada středních temp v muzice málokdy vedla k nějakému strhujícímu vyvrcholení nebo alespoň osvěžení. Ale Cold Raven mi mé přání splnili celkem promptně.

Američtí From Hell mají venku taky pouze jedno album a hádám, že hlavním důvodem jejich účasti na tour, je kytaristova koncertní výpomoc v Possessed. A dojem? O maličko lepší než z Cold Raven, i když Američanům už se jisté faux pas nevyhnulo. Začínali totiž s instrumentálním intrem, které jelo z pultu a samozřejmě že když muzikanti hrábli do strun, tak to absolutně nesedělo a všechna gradace byla v prdeli. Pár lidí se uchechtlo, zvukař vše rychle srovnal a následujících cca 25-30 minut průměrného death/thrashe již ubíhalo v pořádku.

From Hell

No, a okolo půl deváté se na už pódiu chystali Absu. GunslutProscriptorem pozvolna upravovali a ladili bicí, Ezezu (basa, vokál) a Vic Crom (kytara) se přišli přichystat vzápětí. Všichni zmínění se na pódium dostavili již lehce „začernění“ a po krátké zvukovce se rozjelo intro „Terminus“, aby na něj navázala se „Swords and Leather“. Proscriptor odklepal, zařval a minimálně publikum u hrazení bylo okamžitě jeho. Rozběhl se decentní kotel, který se v intenzitě pozvolna stupňoval. Ano, teď už hrál elitní metal. Po „Swords and Leather“ a „Sun of Tipharet“ Proscriptor přesně oznámil kolik minut mytologického okultního metalu ještě zbývá, a trojice do lidí z fleku naprala salvy „Highland Tyrant Attack“, „Never Blow Out the Eastern Candle“ a „The Cognate House of Courtly Witches Lies West of County Meath“. Gunslut vystřídal „sira Přísnotu“ za bicími a závěr setu patřil „And Shineth Unto the Old Cometh“, „The Gold Torques of Uláid“ a dvěma peckám z „Tara“ – „A Shield with an Iron Face“ a „Stone of Destiny“. Proscriptor se na pódiu kroutil jako posedlý Dio, štěkal texty, co to šlo, a dal bych ruku do ohně za to, že v Barráku bylo jen minimum lidí (pokud vůbec nějací), kteří by si na Absu dovolili kydat špínu. Triumf!

Ale jelikož se jednalo o skoro totožný set, jaký jsem viděl v září, a něco málo tomu v Ostravě přece jenom chybělo, tak byl můj osobní dojem o něco snížený. Ale ještě nebyl večeru konec.

Absu

Belphegor moc v lásce nemám, i když jejich vydobytou pozici v extrémně-metalovém „mainstreamu“ chápu. Z pódia zmizely bicí sloužící prvním třem kapelám, přibyly kapelní zástavy, jakési „kostěnné“ totemy, které byly zespodu nasvíceny a nějaké ty další rohaté lebeně. Všichni čtyři členové také došli na stage zmalovaní, zakrvácení… bla, bla, bla,všichni víme jak Helmuth, Serpenth a spol. obvykle vypadají. Zpočátku působil set Belphegor celkem impozantně, a to nikoliv jen vizuálně. Kapela byla pochopitelně nejextrémnějším spolkem večera, ale není extrém jako extrém, a abych Rakušákům toho Ďábla opravdu uvěřil, chtělo by to víc, mnohem víc (umění autenticky infernálního a vyblástěného death/blacku prosím konzultujte s posledními třemi deskami Arkhon Infaustus). Dav pod pódiem logicky zhoustnul a nemálo lidí set Belphegor pozorně sledovalo. I se mnou takové „Lucifer incestus“ „Diaboli virtus in lumbar est“ celkem hnuly, ke konci jsem měl dokonce chuť se na kapelu prorvat více dopředu, ale to už hrála (myslím) skladba „Totenkult“, s níž vše skončilo. Za mě ok set, který bych z rozmaru asi dokázal více ztrhat, ale věřím, že pro některé to byl velký zážitek. I když nepřišlo mi, že by to v kotli nějak výrazně a trvale vřelo, byť na výzvy kapely (minimálně jednou z úst Serpentha zazněla i česky) publikum reagovalo živě. A pak přišli Possessed, hehe…

Belphegor

Pódium bylo vyklizeno, bicman Emilio Marquez v běžeckém dresu (nebo co to bylo) se pomalu šteloval a bavil obecenstvo posunky a ksichty. Netrvalo to dlouho. Za volání „Possessed! Jeff! Jeff!“ na pódium vyjel i Becerra a s „Pentagram“ se začalo. Kotel, až na pár krátkých výjimek, neustále vřel, což si vyžádalo několik frontmanových glos, a početný mlýn byl natolik intenzivní, že jsem určitě nebyl sám, kdo další dny počítal modřiny a bolavá místa. Nebylo divu, protože Possessed byli opravdu strhující a ukázali, jak se dělá extrémní metal bez zbytečně ujetých temp a rádoby-šokující teatrality. Prostě čistokrevný námrd. Possessed samozřejmě dali pár skladeb ze „Seven Churches“ („Satan’s Curse“!!!), více jich zaznělo z „Beyond the Gates“, EPko „The Eyes of Horror“ sjeli téměř celé. V poslední cca třetině, než došla řada na kulty největší („The Exorcist“, „Swing of the Axe“ a samozřejmě „Death Metal“), zazněla i nová skladba „Abandoned“. Šílenství a příboj energie nepolevily ani během novinky, no a úplný závěr si jistě dovedete představit. Kapele se koncert v Ostravě zřejmě líbil a troufám si tvrdit, že ani čeští, slovenští a polští fanoušci neodcházeli zklamaní. Snad až na jedince, kteří někde zrovna spali.

Possessed

Našlo by se nějaké negativum? Možná ano. Trochu mi vadila ona „klasika“, kdy je headliner nejhlasitější. Jednak by mi nevadilo, kdyby v tomhle ohledu Absu trochu více kopali. Ale na druhou stranu, přiblížit se při Possessed bez ucpávek k repráku nebyla žádná slast (stejnou pozici jsem na chvíli zaujal u Absu bez problémů). No, a pokud jste si chtěli pořádně prohlédnout Becerru, tak jste se prostě museli prorvat do přední řady, případně vychytat momenty, kdy se dav trochu rozestoupil. Ale to jsou jinak maličkosti.

Snad je z řádků výše jasné, o jak výborný koncert se jednalo.


Vader – The Empire

Vader - The Empire

Země: Polsko
Žánr: death / thrash metal
Datum vydání: 4.11.2016
Label: uclear Blast

Tracklist:
01. Angels of Steel
02. Tempest
03. Prayer to the God of War
04. Iron Reign
05. No Gravity
06. Genocidius
07. The Army-Geddon
08. Feel My Pain
09. Parabellum
10. Send Me Back to Hell

Hrací doba: 33:02

Odkazy:
web / facebook / twitter

Řekněme si to na rovinu… Vader jsou dnes už taková instituce tvrdě metalové scény, že její nový počin dokáže překvapit jen opravdu málokoho. Po 33 letech fungování a desítce studiových alb se nových postupů vymyslet příliš nedá, a jestli může kapela na něco spoléhat, tak je to pilování dosavadních zkušeností a pravidelný přísun poctivé tvorby, která cílí na skalní fanouškovské jádro. A mám takový dojem, že Vader se právě v tomto modelu zhlédli a nejpozději od „Necropolis“ z roku 2009 vydávají jedno „best-of“ za druhým, a přesto jim to prochází bez sebemenších problémů. Novinka „The Empire“ nepřináší v tomto ohledu pochopitelně žádnou změnu a právě této jedenácté řadovce v bohaté diskografii polských titánů se dnes budu věnovat.

Není to tak dlouho, co Vader vydali ochutnávkové EP „Iron Times“. To jsem v recenzi sice shodil jako naprosto zbytečný počin, na nějž jsem rychle zapomněl, ale z představené dvojice nových skladeb bylo zřejmé, že novinka Vader bude jiná. Jiná, ale přesto zanechává prakticky totožný dojem jako dosavadní počiny. „The Empire“ je oproti předchůdcům počin jistě thrashovější a řekl bych, že i taková vzdušnější. Ačkoli je v případě Vader mezi tou thrashovou rubanicí a deathmetalovou oldschoolovou jízdou velmi tenká linka a je v podstatě jedno, jakým směrem si album zaškatulkujete, tak lehká změna oproti „Tibi et igni“ a „Welcome to the Morbid Reich“ slyšet je.

„The Empire“ nemá tak do šíře roztahaný a hutný zvuk a mám dojem, že Poláci se tentokrát soustředí spíš na údernost a přímočarost, ale není to nic, co bych Vader nějak vytýkal. Ano, mám radši klasičtější deathmetalový sound z „Welcome to the Morbid Reich“ a několika starších počinů, ale novinka zní parádně. Čistá, přesto oldschoolově špinavá. Nevím, jak lépe to vyjádřit, ale z technického hlediska není zvuku nic moc co vytknout, a pokud budu mluvit jen za sebe, tak jsem si poslech užíval. Nejen tedy z pohledu finálního zvukového kabátku, ale zejména díky samotné hudební náplni.

Ta totiž není vůbec špatná. Jasně, chtít po Piotrovi horkou jehlou spíchnutou desku plnou vaty je při jeho pracovitosti a pořád ještě dostatečné dávce sebekritiky, kdy stále dokáže říct, co je pro Vader dobré a co ne, zbytečné. Vader si jenom díky svému hlavnímu tahounovi drží status polské metalové legendy, na níž je spoleh. „The Empire“ mě sice zklamalo nepěkným obalem, který vypadá jako vykrádačka seriálu „Hra o trůny“, ale to ostatní, co se za tmavě modrým přebalem skrývá, je veskrze povedené.

Co říci k jednotlivým skladbám? Jsou to prostě Vader vypalovačky se vším, co k tomu patří. Veškerá síla písní leží na základních stavební prvcích Piotrovy tvorby, kam patří samozřejmě nezaměnitelný vokál této polské ikony a kytarové riffy. Ty se můžou zdát na první poslech prostší, ale ty jednoduché kytarové odrhovačky, jež jsou ke slyšení v „Prayer to the God of War“ či „Feel My Pain“, ve vztahu k celkové náladě desky pasují bez problémů. Zejména již dříve uvolněná „Prayer to the God of War“ je hitovka jako prase a nemám problém přiznat, že právě na tuhle věc se i po množství poslechů těším pořád ze všech nejvíc. Rychlá, úderná a chytlavá thrashová hitovka s deathmetalovým nádechem je přesně to, co chci od Vader aktuálně poslouchat. Přestože lze tenhle strohý popis aplikovat na většinu písní desky, tato úderná věc má u mě rezervovánu zvláštní pozici.

Vader

První polovina „The Empire“ je vůbec celkově velmi povedená. Od úvodní nátlaku „Angel of Steel“ s parádním oldschoolovým riffem, přes rychlovku jménem „Tempest“ až po pátou „No Gravity“ nemá placka žádné slabé místo a uhání jako splašená bestie. Naproti tomu zbytečně zpomalená „The Army-Geddon“, jež dodává asi nejvíc klasické deathmetalové atmosféry, mě zas tak moc nevzala. Obsahuje prakticky totéž co ostatní vály, ale zejména díky repetitivnosti v první polovině mi přijde zbytečně roztahaná.

V druhé polovině nahrávky si však Vader rychle napraví reputaci dalším přísunem povedených věcí. Tou první je další rychlejší kus jménem „Parabellum“, jenž byl taky představen na nedávném EP „Iron Times“. Další je pak skvělá hymna „Feel My Pain“, v níž Piotr zamyšleně frázuje, a hutný kytarový motiv tuto píseň žene kupředu. Málem bych zapomněl na dost dobrou deathmetalovou hitovku „Genocidus“, u níž si nemůžu pomoct, ale kytarové melodie místy evokují motiv z „Hvězdných válek“. Ten detail je skryt za stěnu intenzivních kytarových riffů a nasraného Piotra, ale zaregistrovat se dá. Každopádně se jedná o jednu z nejlepších věcí na desce, která za poslech stojí!

V souvislosti s Vader jsem to už určitě nejednou použil, ale Piotrovo dítě je jako smečka hladových psů, kteří umí kousat, ale novým kouskům je nenaučíte. Vždycky se nabízí otázka, jestli je to pro skupinu takového věhlasu na evropské deathmetalové scéně dost. Já zastávám názor, že dokud budou Vader vypouštět mezi své fanoušky takto kvalitně provedené nahrávky, tak budu přehlížet fakt, že to je prakticky pořád to samé. I díky krátké stopáži uteče „The Empire“ velmi rychle, skoro až bez povšimnutí, a nečiní tak žádný problém pustit si jej v jednom tahu i dvakrát za sebou. Rozhodně palec nahoru.


Metallica – Hardwired… to Self-Destruct

Metallica - Hardwired… to Self-Destruct

Země: USA
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 18.11.2016
Label: Blackened

Tracklist:
Disc I:
01. Hardwired
02. Atlas, Rise!
03. Now That We’re Dead
04. Moth into Flame
05. Dream No More
06. Halo on Fire

Disc II:
01. Confusion
02. ManUNkind
03. Here Comes Revenge
04. Am I Savage?
05. Murder One
06. Spit Out the Bone

Hrací doba: 77:29 (37:13 / 40:16)

Odkazy:
web / facebook / twitter

„Hardwired… to Self-Destruct“. Událost, na kterou se čekalo dlouhých osm let. Přestože Metallica již dlouhé roky není v pozici, z jaké by udávala směr tvrdě kytarové hudbě, jako tomu bylo v 80. letech a na začátku 90. let, tak je každé její album považováno za jednu z největších události daného roku. Sice už to vypadalo, že se z dlouho oddalovaného počinu stane takové druhé „Chinese Democracy“, ale nakonec se fanoušci dočkali a 18. listopadu tak vyšlo jubilejní desáté album největší metalové kapely všech dob.

Metallica sice během těch osmi let nijak nezahálela, nedá se ovšem říct, že by její aktivity od dob vydání „Death Magnetic“ v roce 2008 byly přijaty s nadšením. Kolaborace s Lou Reedem jménem „Lulu“ bylo vším jen ne přísunem dobré hudby a dodnes na něj nahlížím jako na přešlap, jehož jediné opodstatnění je v tom, že si Metallica prostě a jednoduše chtěla zajamovat s Lou Reedem. Koncertní film „Through the Never“ byl rovněž takový nedodělek, který nefungoval ani jedním směrem. Nejedná se o plnohodnotný koncertní záznam a už vůbec ne o film, který by táhla nějaká nosná dějová linka, takže když se někdy koncem loňského roku začalo mluvit o tom, že se americká čtveřice nachází ve studiu, byla má očekávání na střízlivé úrovni.

Nechápejte mě zle, miluji Metallicu. Mám rád jak klasické počiny z thrashmetalového období a stejně tak si moc rád poslechnu „Černé album“ a dvojici „Load“ a „Reload“ z 90. let. A přijde mi, že James HetfieldLarsem Ulrichem jako by nevěděli, kterým směrem se na novince vydat. „Hardwired… to Self-Destruct“ není tak křečovitým pokusem o oprášením oldschoolové slávy, jako bylo svého času „Death Magnetic“, nicméně nejedná se ani o hardrockovou nahrávku s košatým zvukem ve stylu „Load“. Jednotlivé skladby v několika případech evokují pozdější tvorbu legendy z Bay Area, nahrávka je ale celá mířena spíše na fanoušky starší tvorby kvůli staromilsky metalovému zvuku.

Když už jsem nakousl zvuk, tak jsem rád, že můžu říct, že to není totální průser ve stylu „Death Magnetic“. Greg Fidelman, jenž dohlížel na nahrávání a album mixoval, odvedl v rámci možností dobrou práci. Dokážu si totiž představit, že ego-maniaci James a Lars do výsledného produktu zasahovali v dosti velké míře, takže fakt, že je na „Hardwired… to Self-Destruct“ ke slyšení basa Roba Trujilla, je skoro malý zázrak. Kytary jsou nazvučeny hutně, syrově a bicí jsou vytaženy do popředí tak, aby byl slyšet každý Larsův úder. Jeho hra je sice úsporná (čti: nudná) ve stylu klasické bum-čvacht šablony a jeho nejlepší forma je dávno pryč, nicméně i přesto si nedokážu představit, že by do sestavy měl zapadnout na jeho místo někdo jiný.

Co zamrzí, je, že se do tvorby „Hardwired… to Self-Destruct“ nijak výrazně nezapojil Kirk Hammett. Kecy o ztrátě telefonu s veškerými zaznamenanými nápady ať si strčí za klobouk. Jakkoli je jeho hra na posledních albech spíše takovou údržbovou sázkou na jistotu, tak umí pořád vystřihnout dobré kytarové sólo a občas z něj vypadne i skvělý riff („My Apocalypse“„Death Magnetic“). Novinka je tak vůbec prvním albem od dob debutu, kde není Kirkovi přiznán jakýkoli autorský vklad.

Největší nevýhodou „Hardwired… to Self-Destruct“ je, jak už je u Metallicy na pozdějších albech zvykem, předlouhá stopáž. Opravdu nechápu smysl natočit jednou za osm let album, na nějž se musí za každou cenu nacpat všechny nápady, které taťuldové během dlouhé doby vysypali z rukávu. James Hetfield je dobrým skladatelem a mistrem na psaní kytarových motivů, ale jejich občasné natahování některým skladbám vyloženě škodí a zejména na druhém disku se nachází výplně víc, než bych si ke své vlastní spokojenosti přál. Základní verze nahrávky trvá celých 77 minut a nutno říct, že to lepší je nacpáno na prvním kotoučku, díky čemuž je celistvý dojem díky slabému druhému disku srážen.

Začněme tedy chronologicky od toho nejlepšího, co „Hardwired… to Self-Destruct nabízí. Tedy od prvního disku. Titulní rychlovka „Hardwired“ je učebnicovou thrashovou palbou, kterou jsem od Metallicy už snad ani nečekal. Chytlavý kytarový riff, bublající basa a Kirkovo povedené sólo jsou natěsnány do tří minut a i díky přesně frázujícímu Hetfieldovi se jedná o velmi údernou a na úvod překvapivou věc. Následuje drobná sázka na jistotu v podobě „Atlas, Rise!“. Svižnější sloky střídají pomalejší refrén s dobrou melodií a občas se ukáže Hammett s nějakou tou kytarovou výplní. V době zveřejnění jsem ji ze tří uvolněných singlů považoval za nejslabší, ale během těch několika týdnů jsem si na ni navykl a nemám s ní problém.

To nejlepší z celého dvojalba přichází s dvojicí „Now That We’re Dead“ a „Moth into Flame“. Prvně jmenovaná je střednětempá záležitost se zpěvným refrénem a povedeným ústředním kytarovým motivem. Nenudí ani na vteřinu a stala se pro mě nejsilnějším momentem celé novinky. To „Moth into Flame“ je věc, kterou bych si dokázal s trochou rezervy představit na starších albech. Kytarový riff je jedním z těch nejlepších, jaké si Hetfield pro novinku schoval, a heslovitá vokální linka do něj pasuje jedna báseň. Potěší četné změny temp, díky nimž se „Moth into Flames“ stává jakýmsi prototypem toho, jak by to mohlo vypadat na ploše celé placky a Metallica tak mohla slavit vítězství.

„Dream No More“ je silně ovlivněna 90. léty a cítím z ní náladu „Load“ říznutou stoner metalem ve stylu Corrosion of Conformity. Právě v této písničce mi vadí ten klasicky metalový zvuk, díky němuž trochu zaniká její zadumaná atmosféra, a myslím, že psychedelickým vokálem říznuté sloky by v jiném kabátku měly ještě větší grády. První disk uzavírá „Halo on Fire“, která se tváří zprvu jako čistokrevná balada, v refrénu se ovšem přitvrdí a v druhé polovině už se v dynamickém metalovém rytmu spěje do vzdáleného konce. Ten by mohl přijít o dvě minuty dřív, protože Kirkova sóla v druhé polovině lehce nudí a Larsova nezáživná hra jakbysmet, ale úplně špatná kompozice to není. Vzdáleně připomíná „Bleeding Me“„Load“, na její laťku však nestačí.

Druhý disk je oproti tomu prvnímu pozadu kvůli absenci většího rozptylu nálad a změn temp. Při prvních posleších jsem měl pocit, že poslouchám jednu nekončenou skladbu. Časem jsem je od sebe pochopitelně začal dělit, ale trojice „ManUNkind“, „Here Comes Revenge“ a „Am I Savage?“ jsou dle mého názoru totální tuctovky. Záležitosti, pro něž mělo zbýt místo maximálně mezi bonusy na třetím disku deluxe edice. „Here Comes Revenge“ spolu s „ManUNkind“ vzdáleně připomínají „Černé album“, oběma jim ovšem chybí lehkost a samozřejmost, s jakou tehdy Metallica vytvořila dnes již legendární desku. „Here Comes Revenge“ bych možná byl ochotný vzít na milost kvůli Hetfieldově vokální práci. Jeho hlas zní nejen v této písni pořád dost silně a přesvědčivě, ale na „Am I Savage?“ i ta nejmenší pozitiva hledám velmi obtížně, což je prostě špatně.

To „Confusion“ a „Murder One“, která vznikla jako posmrtná pocta Lemmymu, jsou z druhé placky jednoznačně silnější písně. „Confusion“ nikam nespěchá, díky Hetfieldovu povedeném refrénu si mezi mými oblíbenci místo našla a hodně se mi líbí Hammettovo sólo. „Murder One“ se valí jako parní válec, a přestože jsem si avizované uctění památky frontmana Motörhead představoval více ve stylu této britské legendy, tak je to jeden z top momentů druhé poloviny „Hardwired… to Self-Destruct“. Závěrečná „Spit Out the Bone“ je další thrashmetalový kvapík. Hodně čerpá z odkazu starých alb z 80. let a musím říct, že i přes sedmiminutovou hrací dobu je tohle jedná z písní, která baví od začátku do konce. Ačkoli Metallice tuhle pózu žeru jen tak napůl, tak uznávám, že pořád umí složit klasickou vypalovačku, jež u mě vyvolává spokojený úsměv na tváři.

Nikdy jsem se netajil tím, že jsem se na „Hardwired… to Self-Destruct“ těšil. A to hodně. Jestli jsem z výsledku spokojený? Jen částečně. Je to v několika ohledech obtížná nahrávka. Vyžaduje víc času než „Death Magnetic“, ale obsahuje řadu hodně podařených kompozic, které patří k tomu nejlepšímu, s čím Metallica přišla od vydání „Load“ („Moth into Flame“, „Now That We’re Dead“). Bohužel trpí klasickým neduhem dvojalb. Je příliš rozvláčné a místo toho, aby Metallica vydala jednu placku o hrací době jedné hodiny, která by byla plně dostačují a svým dopadem daleko intenzivnější, tak tady máme alba dvě. Jedno velmi silné a druhé ve výsledku zcela průměrné. Zklamání? Taky, nicméně pozitivní dojmy ve mně převládají.


Cadaveria / Necrodeath – Mondoscuro

Cadaveria / Necrodeath - Mondoscuro

Země: Itálie
Žánr: black / gothic metal | black / thrash metal
Datum vydání: 2.9.2016
Label: Black Tears

Tracklist:
01. Cadaveria – Mater tenebrarum [Necrodeath cover]
02. Necrodeath – Spell [Cadaveria cover]
03. Cadaveria – Dominion of Pain
04. Necrodeath – Rise Above [feat. Cadaveria]
05. Cadaveria – Christian Woman [Type O Negative cover]
06. Necrodeath – Helter Skelter [The Beatles cover]

Hrací doba: 32:35

Odkazy Cadaveria:
web / facebook / twitter

Odkazy Necrodeath:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Black Tears

Cadaveria a Necrodeath toho hudebně nemají zas tolik společného, přesto jejich spojení na jednom nosiči z jistého úhlu pohledu smysl dává. Obě formace jsou totiž propojeny po personální stránce. Oním pojítkem je především Alberto Gaggiotti alias Marçelo Santos alias Flegias, v Cadaveria působící jako bubeník, v Necrodeath jako zpěvák. V loňském roce navíc řady Cadaveria rozšířil i další člen Necrodeath, baskytarista GL (nebo také Peter Dayton, vlastním jménem Gianluca Fontana).

Obě kapely spolu daly dohromady EP „Mondoscuro“, které (bohužel) ukazuje, že personální spřízněnost není důležitější než hudební rozdílnost. I navzdory tomu, že obě skupiny sdílejí polovinu sestavy, je totiž „Mondoscuro“ počinem docela rozhádaným. Jednoduše to nedrží pohromadě, a to tím spíš, že splitko ani není pojato stylem nejdřív jedni a potom druzí. Cadaveria a Necrodeath se střídají obpíseň, takže jakmile si ucho konečně začne přivykat gotikou prosáklý black metálek v podání Cadaveria, počin na něj záhy vyplivne agresivní black / thrash, a jakmile si posluchač začne zvykat na rychlou brusku, opět se ke slovu vrátí Cadaveria.

Tohle střídání by nemuselo vadit, pokud by „Mondoscuro“ zastřešoval nějaký jednotící koncept nebo alespoň tematická linka, již by CadaveriaNecrodeath ctili. Tedy pokud by si šly obě formace hudebně trochu naproti, případně pokud by opustily své zajeté teritorium a společně se vydaly do dosud neprozkoumaných vod. To se ovšem neděje, obě kapely si na „Mondoscuro“ jedou svůj standard, na nějž je posluchač dávno zvyklý.

Nepospolitost nahrávky navíc podtrhuje skutečnost, že se nakonec ani nejedná o nic uceleného ani co do dramaturgie, vlastně to jsou tři malá splitka v jednom. Na úvod si skupiny vymění covery. Cadaveria si z tvorby Necrodeath vybrali a k obrazu svému předělali song „Mater tenebrarum“ z alba „Into the Macabre“ (1987); Necrodeath si zase od svých kolegů vypůjčili píseň „Spell“ z debutu „The Shadows’ Madame“ z roku 2002. V prostřední části obě bandy nabídnou po jedné nové skladbě. Ve finální třetině pak dojde k dalším předělávkám, tentokrát jiných interpretů – Cadaveria předvedou svou verzi „Christian Woman“ od Type O Negative, Necrodeath zase překopali „Helter Skelter“ od The Beatles.

Nevyrovnanost počin neopouští ani tehdy, budeme-li se bavit o tom, komu jaká třetina „Mondoscuro“ sedla víc. Ve vzájemném předělávání u mě vyhráli Cadaveria. S „Mater tenebrarum“ si poradili vcelku slušně, a i když agresivní první třetina v jejich podání není žádné terno, od pomalého předělu je to v pohodě a není problém to poslouchat. Naopak „Spell“ v podání Necrodeath mě neoslovilo. Starou Cadaverii mám relativně rád (na rozdíl od pozdější tvorby, protože s každým dalším albem je ta kapela nudnější a nudnější), ale v téhle úpravě v tom ten song prostě neslyším. Necrodeath osekali „Spell“ v podstatě o všechno, co na něm bylo zábavné, a udělali z toho obyčejnou hoblovačku. Nuda.

Cadaveria

Ve druhé třetině naopak vítězí Necrodeath. Jak jsem již naznačil, novější Cadaveria mě moc nebere, což se potvrzuje i tentokrát. „Dominion of Pain“ mě sice nevysírá tak mocně jako poslední deska „Silence“, při jejímž poslechu jsem málem zdechnul nudou, a pár ucházejících motivů se tu najde, ale žádný zázrak to není. Oproti tomu Necrodeath se vytasili s příjemnou oldschoolovou jízdou s chytlavým riffem ve středním tempu. Navíc v „Rise Above“ hostuje Cadaveria (nyní myšleno zpěvačka), což písničce rovněž prospělo.

V závěrečné části „Mondoscuro“ vedou opět Cadaveria, jejichž podání „Christian Woman“ je neurážející. Type O Negative jsou sice hudebně jinde, ale ne natolik, aby nebylo možné jejich píseň citlivě přenést do soundu Cadaverie, což se relativně obstojně povedlo. Koule to sice netrhá, fakt ne, ale poslouchat se to dá a neuráží mě to. Zato „Helter Skelter“ od Necrodeath se příliš nepovedlo a rozhodně nemám náladu si to někdy pouštět znovu.

Necrodeath

Jak vidno, „Mondoscuro“ není nic, co by stále za zvýšenou dávku pozornosti. Počin funguje leda tak jako deklarace spřízněnosti obou formací, proti tomu nic, ale to je tak vše, rozhodně v něm nevidím album, které by dávalo smysl poslouchat. Chabý dojem pak dovrší příšerný obal působící jako nechtěný vtip. Radši zapátrejte v samostatných diskografiích skupin, v obou případech tam najdete zajímavější věci než tohle.


Malignant Tumour – The Metallist

Malignant Tumour - The Metallist

Země: Česká republika
Žánr: rock’n’roll / thrash metal
Datum vydání: 25.10.2016
Label: Unrest Records

Tracklist:
01. Fine Hellride
02. The Metallist
03. Fly High
04. Walk as We Talk
05. Kiss by Hammer
06. I Want to Die with No Pants On
07. Missing Rebellion
08. 1989
09. Rolling Coals
10. Swimming in Mud
11. Wicked

Hrací doba: 38:52

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Malignant Tumour

Není to zas tak dávno, kdy patřili ostravští Malignant Tumour spíše do českého metalového undergroundu a jejich alba byla směřována na užší okruh stylových nadšenců. Svou tvrdou prací a kvalitní hudební produkcí se však časem vypracovali mezi kapely, jejichž novinkové počiny jsou právem považovány za jednu z hlavních událostí tuzemské scény daného roku, a nejinak tomu je i v případě šesté řadovky „The Metallist“, která navazuje na povedené „Overdose & Overdrive“ z roku 2013. Tahle čtveřice, jež už právem patří mezi veličiny českého metalu a mezi skupiny, které si prostě a jednoduše nelze s nikým jiným splést, letos slaví 25 let od svého založení a pro tuto příležitost se pořádně vytáhli.

Jak jinak oslavit takové skoro-kulatiny než tím dost možná nejlepším albem, jaké během své burácivé jízdy stvořili? Ano, přesně tak. „The Metallist“ je na jednu stranu „jenom“ dalším zářezem na pažbě Malignant Tumour, avšak svými kvalitami se řadí suverénně k tomu nejlepšímu, co lze pod hlavičkou těchto bardů vyslechnout. Pokud budu mluvit čistě za sebe, tak „The Metallist“ se nedlouhou po prvním poslechu stihlo zařadit na úroveň zlomového „In Full Swing“, díky němuž se k Malignant Tumour dostala i moje maličkost a na které od té doby nedám dopustit.

Když jsem označil „The Metallist“ jako další z řady alb Malignant Tumour, tak je to myšleno tak, že hlavní ingredience tvorby této čtveřice ve složení Bilos, Korál, Šimek a Bohdič zůstaly opět takřka neměnné. Gró tvoří rychlá tempa, valivá atmosféra a obrovský přísun energie, díky čemuž zní „The Metallist“ zatraceně živelně a nebezpečně. V jádru je to pořád ten starý dobrý metalický rock’n’roll.  Rock’n’roll tak špinavý a hutný, že by se za to nemusela stydět leckterá thrashmetalová partička. A právě toho thrash metalu je na „The Metallist“ o mnoho víc, než kolik bylo ke slyšení třeba na předchozím „Overdose & Overdrive“, jehož silný punkově/crustový odér cítím ještě teď s odstupem. O to ale nejde. Škatulka je v případě Malignant Tumour asi tak relevantní jako v případě jejich velkých vzorů Motörhead, kde se daly rovněž vést nekonečné debaty a pře nad tím, zda se jedná o heavy metal nebo špinavější rock’n’roll. Hlavní je, že výsledek má spád, grády a díky tomu se „The Metallist“ poslouchá vlastně úplně samo.

Jak je u Malignant Tumour zvykem, tak „The Metallist“ nenabízí příliš času na odpočinek. Místo toho je to fošna, jež útočí na animální pudy posluchače svou nespoutaností. Hned úvodní palba „Fine Hellride“ se s ničím a nikým nesere. Krátká bubenická výplň a nastupuje valivá kytarová linka popoháněná Bilosovým vokálem, což z této rychlovky dělá jasný hit hned na úvod, jehož hlavním cílem je posluchače řádně nakopnout. Minimálně po dobu trvání první poloviny alba se sází jedna tutovka za druhou. Po zmíněné „Fine Hellride“ nastupuje skvělá riffová řežba „The Metallist“, která je poplatná svému názvu a servíruje neutichající metalovou jízdu s parádním refrénem. Kdybych měl vyjmenovat vrcholy desky, tak pokračuji bez zaváhání přes následující „Fly High“ s opět povedeným refrénem a kytarovým sólem v druhé polovině, skvělou a hlavně nakažlivou klipovkou „Walk as We Talk“ až po „I Want to Die with No Pants On“.

Ne snad, že by druhá polovina byla vyloženě horší, ale přesto mám z úvodní dvacetiminutovky maličko lepší dojem než z druhé poloviny. Nevím, jestli je to tím, že v úvodu je ta porce hitového nářezu tak kurevsky natlakovaná, že v závěru už jsem měl vše podstatné z „The Metallist“ dávno v sobě, ale v každém případě se nevyplatí fošnu vypínat předčasně a připravit se tak byť jen o jedinou minutu z její hrací doby. Metalová řežba „Missing Rebellion“ je asi nejvýraznější ukázkou toho, kam se během tří let od posledního alba Malignant Tumour dostali a s jakou grácií dokážou drhnout staromilský rock’n’roll smíchaný s pořádnou dávkou metalové agrese. Zrovna tahle položka u mě s každým poslechem rostla asi nejvíc. „1989“ se ze skupiny ostatních skladeb vymyká minimálně v tom ohledu, že přináší zatěžkanější tempo a na první poslech promyšlenější strukturu. Není špatná, ale i přesto si myslím, že nejsilnější budou Malignant Tumour v oblasti rychlých hitovek typu „Rolling Goals“ případně „Wicked“ z úplného závěru.

Malignant Tumour

Vlastně ani nevím, jestli se dá „The Metallist“ něco závažného vytknout. Netvrdím, že se na něm nevyskytuje nějaký, byť jen o trošku slabší moment (za mě asi „1989“ a „Swimming in Mud“), nicméně ta celková vyrovnanost napříč celou hrací délkou je jedním z jeho lákavých aspektů. Jako bonus si přičtěte fakt, že je ošetřen ostrým a krystalicky čistým zvukem. Ten už pak nemá moc těžkou práci a vlastně jen dotváří atmosféru velmi živelného počinu, při jehož poslechu se nelze vyhnout neustálému házení hlavou do rytmu, k čemuž „The Metallist“ přímo svádí.. V každém ohledu se jedná o trefu do černého a já smekám klobouk dolů. Za tu energii, uvěřitelnost a kvalitní songy. Za to vše jsou Malignant Tumour dnes tam, kde jsou.


Testament – Brotherhood of the Snake

Testament - Brotherhood of the Snake

Země: USA
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 28.10.2016
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Brotherhood of the Snake
02. The Pale King
03. Stronghold
04. Seven Seals
05. Born in a Rut
06. Centuries of Suffering
07. Black Jack
08. Neptune’s Spear
09. Canna-Business
10. The Number Game

Hrací doba: 45:26

Odkazy:
web / facebook / twitter

Testament jsou sázka na jistotu. Kdykoli totiž tahle americká veličina thrash metalu ohlásí nové album, tak si můžete být jistí, že si za ním stojí a že připravili to nejlepší, čeho jsou aktuálně schopni. Nejedná se o uspěchanou kolekci písní, které se ve studiu nadrtí jen proto, aby se mohlo vyjet na další turné a za dva roky celý ten koloběh zase otočit. Kdepak. Parta kolem Chucka Billyho to myslí vážně a já jí to žeru i s navijákem. Když se poohlédnu za letošním rokem a velkými thrashovými alby, tak i když Megadeth s Anthrax překvapili a nahráli povedené kousky, Testament jako by si řekli, že všem zatnou tipec a ukáží, jak se ten klasický thrash dá zahrát svěže a bez zatuchlého odéru rutiny.

Aby taky ne, když za „Brotherhood of the Snake“ stojí sestava, jež by se dala označit jako opravdová all-stars. Ne snad, že by klasické personální obsazení Testament poskládané z jejich kmenových členů nebylo nabité jedněmi z nejuznávanějších jmen scény, ale když se ke stabilní trojici ve složení Chuck Billy, Alex Skolnick a Eric Peterson přidali před dvěma lety Gene Hoglan a „nově“ taky baskytarista Steve DiGiorgio, tak bylo jasné, že tohle nemůže dopadnou špatně. O technické stránce je zbytečné pochybovat a velmi pravděpodobně bych aktuální sestavu kapely označil za vůbec nejsilnější v její historii. DiGiorgio už si v řadách Testament protáhl prsty na famózním „The Gathering“ a výběrové kompilaci „First Strike Still Deadly“, takže po odchodu Grega Christiana byl logickou volbou a jeho dunivá basa na pozadí je pastvou pro uši.

Asi je to po úvodních dvou odstavcích jasné, ale přesto se to říct musí. Nebudu to nijak natahovat a na rovinu prohlašuji, že novinka „Brotherhood of the Snake“ je zkrátka fantastická jízda. Skladatelský tahoun Testament, jímž je dlouhá léta Eric Peterson, připravil zabijácký materiál, jejž můžou ostatní zaběhlé thrashové kapely směle závidět. Tohle je totiž thrash metal té nejvyšší kvality podaný s takovou energií a grácií, že nelze nic zásadního vytknout. Co se mi na novince líbí, je, že i když obsahuje vlastně všechny osvědčené receptury, jež Testament po svém návratu vybrušovali jako drahý kámen, „Brotherhood of the Snake“ není zpátečnická deska, z níž by ta sázka na jistotu čpěla a kazila tak dojem z nové hudby těžké váhy thrashmetalové scény.

Úvodní dvacetiminutovka má takový odpich, že mi hned při prvním poslechu padala čelist. Titulní „Brotherhood of the Snake“ je klasická thrashová hymna, což znamená, že na své si přijdou vyznavači kytarové práce dvojice SkolnickPeterson. Alex Skolnick pravidelně dokazuje, jak důležitým elementem v sestavě Testament je, a jeho sólová kytara je ozdobou nejen této hitovky, již Chuck Billy svým mohutným projevem zvedená o další třídu výš. Jeho hlasivky popírají vliv narůstajícího věku a s přehledem přechází od hutně melodického vokálu k hrubšímu řevu. No, a je nutno něco dodávat k rytmice, když ji má na starosti dvojice Hoglan a DiGiorgio? Hoglan je zvíře, který ostatním bicmenům dává nakládačku, i kdyby hrál jednou rukou, a bublající basa je lahůdkou, jež mě snad nikdy neomrzí.

„The Pale King“ přebírá pochodeň energického otvíráku ze zdviženou hlavou a přidává vzletně melodický vokál Chucka Billyho. Ten nijak nesklouzává do podbízivosti a dělá tak z této položky jeden z vrcholů. Jestliže „The Pale King“ trochu zvolnila tempo, „Stronghold“ je tady ze zcela opačného důvodu a díky valivým slokám je to velmi chytlavá hymna. Zvolní jen ve středu hrací doby, kdy se vše připravuje ke kytarovému sólu Alexe Skolnicka, jenž je sype z rukávu jako málokdo. „Seven Seals“ slibuje v úvodu další thrashový uragán s vysokou ničivostí, ale z této písně se nakonec vyklube jedna z pomalejších kompozic, v níž Testament představují zamyšlenější podobu své tvorby.

S následující dvojicí „Born in Rut“ a „Centuries of Suffering“ přichází lehce šedivá pasáž desky, kde se sice neubírá na intenzitě a třeba druhá jmenovaná je thrashová vichřice se vším všudy, ale přesto mi v ní něco schází. Něco, díky čemu by se z ní stalo víc než „jen“ dobře odvedená práce, jež za úvodní čtveřicí trochu ztrácí. Nicméně, nemyslím to tak, že po skončení těchto dvou písní už nemá cenu poslouchat dál, protože další várka klenotů se nachází i v druhé polovině „Brotherhood of the Snake“.

Testament

„Black Jack“ je přesně tím typem písně, již chci na nových albech Testament poslouchat. Rychlá, ozdobená silným vokálem Chucka Billyho a navrch špetka blastbeatů mistra Hoglana, jenž Testament ve slokách pohání kupředu jako neúnavná bestie. Druhá polovina už patří výhradně sólové kytaře pánů Petersona a Skolnicka, kteří ji táhnou do samého závěru. Moc povedená položka, jež se okamžitě zabodne do paměti jako jeden z vrcholů nahrávky. „Neptune’s Spear“ je stejně jako „Seven Seals“ posazená do pomalejšího tempa a oproti své sestře z první poloviny je ozdobena takovou magickou atmosférou. Jejím styčným momentem je proplétání melodických sólových kytar Skolnicka a Petersona, kteří jeden druhého doplňují, jako by to byla samozřejmost.

Závěrečná dvojice „Canna-Business“ a „The Number Game“ přeřadí zpět na vyšší rychlostní stupeň a co do hitovosti a naléhavosti ani jedna z nich nezaostává za skladbami z velmi silného úvodu. Klasická thrashová práce v závěru a zasekávaná kytara ve třetí minutě „The Number Game“ nechávají doznívat „Brotherhood of the Snake“ v ryze pozitivních vibracích. Díky celkové vyrovnanosti, již ani ta vycpávková „Centuries of Suffering“ nemůže ohrozit, se album jako celek poslouchá velmi pohodlně a přirozeně, že není problém jej sjet i dvakrát za sebou.

Přestože jsem věřil, že „Brotherhood of the Snake“ bude kvalitní dílo, tak jsem nečekal, že to bude až taková bomba, díky níž se Testament ocitli na dalším z vrcholů své kariéry. Co se alb z aktuálního milénia týče, tak bych novinku usadil v každém případě na stupínek nejvyšší, což je při kvalitách „The Formation of Damnation“ (jakkoli jej dosud považuji za lehké zklamání) a zejména pak „Dark Roots of Earth“ velmi dobrý výkon. „The Gathering“, jež mám mezi novějšími alby Testament ze všech nejradši, sice zůstalo opět nedotčeno, ale v každém případě je jedenáctá řadová nahrávka této pětice z Bay Area tou aktuálně nejlepší ukázkou toho, že klasický thrash může v podání zaběhnuté kapely znít svěže a zatraceně nebezpečně.


Suicidal Tendencies – World Gone Mad

Suicidal Tendencies - World Gone Mad

Země: USA
Žánr: crossover thrash metal
Datum vydání: 30.9.2016
Label: Suicidal Records

Tracklist:
01. Clap Like Ozzy
02. The New Degeneration
03. Living for Life
04. Get Your Fight On!
05. World Gone Mad
06. Happy Never After
07. One Finger Salute
08. Damage Control
09. The Struggle Is Real
10. Still Dying to Live
11. This World

Hrací doba: 56:20

Odkazy:
web / facebook / twitter

Abych pravdu řekl, tak od nového alba Suicidal Tendencies jsem si toho příliš nesliboval. V jednu chvíli jsem byl dokonce přesvědčený, že jej ani nebudu poslouchat a na partu kolem Mikea Muira se vykašlu. Samozřejmě za tím není nějaká osobní nevraživost a odpor k tvorbě těchto Američanů, ale když se podívám do nedávné minulosti a na poslední dvě alba této crossover-thrashové veličiny, tak výsledek považuji za přetěžkou nudu, jež by se jménem této velikosti neměla být radši ani spojována. Pak se však cosi zlomilo a nadšené ohlasy na dvanáctou desku „World Gone Mad“ mě přesvědčily, abych těmto nespoutaným thrasherům dal ještě jednu šanci.

A můžu být rád, že jsem tak učinil, protože k mému vlastnímu překvapení se za „World Gone Mad“ skrývá nečekaně dobré album, které se dost dobře poslouchá. Ale to už předbíhám. Vraťme se nejdříve o pár let zpět do doby, kdy vyšlo předchozí „13“. To považuji za nejhorší album v historii skupiny a v životě si jej už dobrovolně nehodlám pustit. Mike Muir před třemi lety se svými kumpány šlápl vedle a nesourodá kolekce, která vznikla v průběhu několika let, kdy to s budoucností Suicidal Tendencies vypadalo všelijak, jen ne růžově, byla prostě špatná.

Od té doby, během těch tří let, došlo k obměně velké části sestavy, v níž zůstali pouze zpěvák a zakládající člen Mike Muir a kytarista Dean Pleasants. K nim naskočil do znovu rozjetého vlaku Ra Díaz k baskytaře, druhý kytarista Jeff Pogan a konečně jedna z nejsilnějších akvizic, již může kapela za bubenickou stoličku získat, a sice Dave Lombardo. Neříkám, že Dave nakopl skupinu do vyšší společnosti, ale věřím, že i díky jeho přispění a zajisté taky pohodové atmosféře ve studiu vznikl materiál, jejž považuji za nejlepší od dob „Suicidal for Life“. To možná není vzhledem ke kvalitě jeho následovníků kdovíjaký úspěch, přesto je „World Gone Metal“ příjemným počinem, jenž dobře odsýpá.

Oproti minulejšku je novinka rozhodně ucelenější a sebejistější. Mám dojem, že Suicidal Tendencies si dali za cíl vytvořit nahrávku, která by co možná nejvíc splňovala představu o tom, jak znějí klasičtí Suicidal Tendencies v moderním hávu, a výsledkem je „World Gone Metal“. Svěží, rychlé a energické album, na nějž se nevešlo tolik vaty, kolik jsem před prvním poslechem očekával, a právě proto s ním nemám žádný zásadní problém. Mike Muir deklaruje své nesouhlasy s aktuální situací ve světě, kytary jsou thrashově řízné a k rytmice nelze nic vytknout, protože to vše drží pohromadě a pohání kupředu. Celkově je „World Gone Metal“ rychlejší a punkověji orientovaný výtvor, jenž je mi svým oldschoolovým thrashovým pojetím velmi blízký.

Nejlepší skladby? Těžko říct, protože pokud pominu nezvyklou baladu „Still Dying to Live“, na níž je zajímavá jen její gradace v závěrečný kvapík, a „Happy Never After“, které obě trpí na přestřelenou hrací dobu, tak je „World Gone Metal“ příjemnou jízdou, jež nemá ani vyložených vrcholů, ani propadů. Základní stavební kostru „World Gone Metal“ tvoří samozřejmě svižnější písně jako „The New Degeneration“, „Living for Life“, „One Finger Salute“ případně kratší „The Struggle Is Real“. Ty jsou asi nejvýraznějšími hitovkami a dost dobře bych je tak vybral za nejsilnější část desky. Přeci jen, v tomhle byli Suicidal Tendencies vždycky nejjistější a vyložené experimenty a pomalejší akustické písně (závěrečná „This World“) jsem od nich nikdy nežádal. Dost možná i proto chápu „Still Dying to Live“ a „Happy Never After“ jako zbytečnou výplň, bez níž bych se při poslechu úplně v klidu obešel.

Suicidal Tendencies

Navzdory několika drobným vadám na kráse je „World Gone Metal“ albem, které vrací Suicidal Tendencies zpět do mého zorného pole, a doufám, že v této formě jim to ještě chvíli vydrží, protože ten potenciál natočit povedenou placku v nich (pro mě dost překvapivě) pořád ještě je. Jestli se budu k „World Gone Metal“ vracet i v budoucnu, to v současné době nevím, ale jestli některé z jejich posledních čtyř alb má alespoň teoretickou šanci, tak je to právě novinka. Musím uznat, že po letech paběrkování mezi kvalitativní spodinou se slabými plackami jsou pro mě aktuální Suicidal Tendencies dost pozitivním překvapením, na které bych si před vydáním svoje prachy nevsadil.


Venom Inc., Vital Remains, Mortuary Drape

Venom Inc., Vital Remains, Mortuary Drape

Datum: 18.10.2016
Místo: Ostrava, Barrák
Účinkující: Desecrator, Mortuary Drape, Nervochaos, Venom Inc., Vital Remains

Na pokusy jistých lidí přiživit se na slávě svých bývalých kapel (ze kterých byli často vyhozeni) jsem nikdy nepohlížel zrovna příznivě. Proto by mě ani nenapadlo jít třeba na koncert Entombed A.D., Paula Di’Anna nebo současného Citronu (only Limetal is real). To samé by mohlo platit o Venom Inc., ale když se tak podívám na okolnosti, tak si myslím, že MantasAbaddonem mají právo na užívání značky Venom stejné, ne-li větší než Cronos se svými současnými spoluhráči… No, ale to ať si každý rozhodne podle sebe. Já nakonec na ostravský koncert Venom Inc. vyrazil rád, a to nejen kvůli přítomnosti mých oblíbených Mortuary Drape.

Když jsem konečně došel do klubu, australští Desecrator pomalu končili, tudíž nemám téměř o čem psát. Ale i ten jeden-a-půl songu mi řekl o hudbě dost. Tedy, že se jednalo o poctivý, avšak zcela obyčejný thrash metal.

Následující Nervochaos z Brazílie nesli příslib brutálního sypce à la Krisiun či Abhorrence, ale bohužel se mi dostalo jen tuctové lopaťárny. Čím blíž jsem se sunul k pódiu, tím víc jsem cítil jakousi nezanedbatelnou energii; publikum rovněž reagovalo docela s nadšením. Ale až na pár dobrých pasáží nebylo o co stát. Zmíněná tuctovost a mnohdy infantilní řeči mezi skladbami zanechaly poměrně divnou pachuť…

Může se zdát, že úvodní kapely slovy hodně odbývám a nebudu se přít. Ale v oněch chvílích začínala otrávenost převažovat nad nadšením, které se ve mně pár dní před koncertem probudilo…

Mortuary Drape pro mě byli hlavním lákadlem úterního večera. Italové se prezentují úderným, až proto-blackovým soundem, který evokuje atmosféru plesnivé, staré kostnice. Když si člověk poslechne majstrštyk „All the Witches Dance“, hned mu bude jasné, kam si občas chodí Cultes des ghoules pro inspiraci (mimo jiné). Klasicky nalíčení hudebníci (černé hadry, černobílý corpsepaint) poctivě nějakou dobu zvučili a počátek setu se dal tušit, až s příchodem kapelníka Wildness Perversion, který se postavil za dřevěnou „kazatelnu“. Úvodní blok skladeb „Primordial“, „Lithany“, „Obsessed by Necromancy“ mi dal vše, co jsem od Mortuary Drape očekával, ale pak…

Nu, celé padesátiminutové vystoupením bylo super, ale po chvíli byla „šablonovitost“ skladeb Mortuary Drape až příliš zjevná. Rovněž mě osobně zamrzelo, že z „All the Witches Dance“ zazněla kromě „Primordial“ už jen ikonická „Tregenda“. Mortuary Drape ve svém setu, který měl oslavit třicet let existence kapely, kladli důraz především na „Secret Sudaria“, cca tři songy zazněly z EP „Into the Drape“ a jinak z každého alba zahráli alespoň po skladbě.

Mortuary Drape

Mortuary Drape byli výborně sehraní, Wildness Perversion zpíval pomalu jak na desce, dokonce i ostravské publikum reagovalo živelněji, než jsem očekával. Po skončení koncertu jsem byl docela spokojený, ale kromě výborného METALU jsem rovněž doufal v přítomnost něčeho „jiného“, kterého se mi dostalo jen v náznacích. Solve et Coagula.

Kdybych napsal, že Vital Remains byli nejlepší kapela večera, určitě by se to dalo bezpečně odargumentovat. Amíci byli totiž ve výborné formě. Oproti poslednímu ostravskému koncertu v roce 2014, kde předskakovali Gorgoroth, měli „Lazarovci“ opět nového, mladého (a kvalitního) kytaristu. Nevím, kdo vlastně seděl za bicími, ale sypal jako vzteklý. Avšak nejdůležitější bylo, že v kapele stále zůstávají Gator Collier (basa/vokál) a Brian Werner (vokály); oba výborní chrliči, jejichž výkon set Vital Remains pozvedal asi nejvíce.

Vital Remains

Musím přiznat, že kvůli umístění Vital Remains mezi Mortuary Drape a Venom Inc. jsem se již předem rozhodl, obětovat kus jejich setu kvůli odpočinku, osvěžení. Takže nevím, zda se kapela podobně jako minule vracela k období před „Dechristianize“, anebo zda se vůbec zapalovaly nějaké bible, jak to prý teď bývá u nich obvyklé. Ale stihl jsem alespoň novou skladbu, která z letmého poslechu zapadala do schématu vytvořeného na posledních dvou deskách, jimž byl jako obvykle věnován téměř veškerý prostor (kromě povinných „Icons of Evil“, „Hammer Down the Nails“ a „Dechristianize“ jsem ještě zaregistroval „Savior to None… Failure for All…“).

Frontman se mimochodem mezi songy otřel i o zmíněný ostravský gig dva roky zpátky a prý byl ten letošní lepší. Nabízí se samozřejmě otázka, zda nekecal jen tak pro potěchu fandů, ale já bych s tímhle prohlášením klidně souhlasil.

Venom Inc

No, a nakonec už kurva Venom. Nebudu se dále obtěžovat s psaním nějakého „Inc.“, protože již s rozjezdem divoké „Rip Ride“ jsem měl stoprocentně jasno, že tohle Venom BYL. Demolition Man se šklebil jak démon, hrdlo mu rovněž perfektně sloužilo, a MantasAbaddonem do lidí sekali jeden nesvatý hit za druhým. V Barráku sice nebylo nijak narváno, ale pod pódiem bylo vysloveně příjemně, takže věřím, že každý fanda si musel přijít na své, ať už jen stál či mlátil hlavou, řval texty nebo dostal chuť se s dalšími trochu postrkat. A abych tu neplevelil jen se subjektivním, nadšeným kdákáním, tak si pomůžu tahákem (klik!) a dodám, že jen totální pozér necítí záchvěv nadšení, když ten brutální setlist vidí.

Nápor ryzího metalu se občas mírnil, když (obvykle) Mantas prohodil pár slov k publiku (zvláště krátký proslov před „Warhead” byl zajímavý, haha). Delší pauza pak nastala před koncem, kdy se Venom nechali pár minut vyvolávat a vytleskávat, aby publikum dorazili s „Black Metal“ a „Countess Bathory“. Během první jmenované na stage přišel Paul Speckmann (Death Strike, Master) a s Demolition Manem si odzpíval refrén. No a refrén poslední skladby odeřvali asi všichni v klubu, haha. Nadšení z koncertu Venom odeznívalo pozvolna několik dní, stejně jako bolest za krkem. Kult!

Venom Inc. Setlist BARRÁK Music Club, Ostrava, Czech Republic, European Tour 2016

Po úvodním rozladění se koncert nakonec vyvrbil téměř perfektně. Zvuk byl podle mého názoru dobrý celý večer a po dosažení jistého stupně opilosti se dalo bez následků požít a přežít i nepříliš dobré pivo. Rozežrán plným klubem při koncertu Prago Union, který se v Ostravě konal pár dní před Venom, jsem doufal, že místní a přespolní metalisté dorazí poctivě reprezentovat v hojném množství, ale těch odhadem 130-150 lidí teda moc nebylo, ne na Venom a spol. Ale jak je vidno z řádků výše, na prožitek to negativní vliv nemělo.