Archiv štítku: thrash metal

Judas Priest, Megadeth

Judas Priest poster 2018

Datum: 12.6.2018
Místo: Plzeň, Home Monitoring Arena
Účinkující: Judas Priest, Megadeth

Má vůbec cenu k veličinám Judas Priest a Megadeth psát nějaké průvodní slovo? Myslím, že každý ví, o co se jedná. To, co první znamená pro heavy metal, druhá znamená totéž pro thrash metal. Jejich kariéry mají vlastně podobný průběh; stvořili několik stylotvorných alb, svůj opus magnum vydali v roce 1990 (i když v případě Judas Priest by mohl leckdo namítnout i jiné roky), prošli si strastmi na přelomu tisíciletí, vrátili se do starých kolejí kolem roku 2004 a jejich poslední desky „Firepower“, respektive „Dystopia“ jsou obecně kladně přijímány.

Hlavní hvězdou večera jsou Judas Priest, kteří byli hlavním tahákem i pro mě, a to především díky výbornému „Firepower“, jenž je návratem na metalové výsluní, takže skvělá příležitost vidět tuto legendu také naživo. S Megadeth jsem měl v minulosti tu čest na festivalu Sonisphere, kde vystoupili v rámci Big Four turné. Od té doby uplynula nějaká doba, takže jak je u Megadeth celkem běžné, sestava kolem Davea Mustainea a Davida Ellefsona doznala změn. Na sólové kytaře se už na „Dystopii“ představil Kiko Loureiro a na následujícím turné usedl za bicí Dirk Verbeuren.

První, co vás uchvátilo po vstupu do plzeňské Home Monitoring Arény, byl nedýchatelný vzduch, který se samozřejmě s přibývajícími návštěvníky jen stupňoval. Po čekání na čerstvém vzduchu jsem se krátce před sedmou odebral na své místo vpravo od pódia a krátce nato se z reprobeden začalo valit intro „Prince of Darkness“. To už na pódium přicházeli jeden po druhém hlavní aktéři a pustili se do hitovky „Hangar 18“. Mustaine vypadal v dobrém rozmaru, aplaudoval publiku, obdaroval šťastlivce trsátkem, Loureiro si vystoupení rovněž užíval, pobíhal po pódiu, s radostí dával na obdiv své kytarové umění, Ellefson mezitím roztleskával dav pod pódiem a i Verbeuren do toho dobře mlátil zezadu. Ale co naplat, naprosto je zazdil zvuk-nezvuk, který se linul ven.

Z mého prostoru byl daleko nejvíce slyšet právě bicman Verbeuren. Zpěv Mustainea v prvních písních jako by nebyl, kytary občas taky mizely, ostatně asi nejkomičtější vložkou bylo akustické intro k písni „Conquer or Die!“, kdy Loureiro stál v záři reflektoru sám na pódiu, ale z jeho španělky nebylo slyšet ani hovno. Podobně to „odnesl“ i Ellefson při ikonickém intru k „Peace Sells“… jako, co je to za koncert Megadeth, když neslyšíte ani basu v „Peace Sells“? Zvuk se sice trochu postupem času vylepšoval, ale ani se závěrečnou „Holy Wars… The Punishment Due“ zdaleka nebyl v pohodě. Dalším negativním faktorem bylo venkovní světlo pronikající do arény, čili o nějaké atmosféře nemůže být řeč. Světelná show naplno vynikla až s hlavním chodem.

Co se setlistu týče, skýtal jedno veliké překvapení, a sice „The Conjuring“, u které se Mustaine před lety zapřísáhl, že jí už nikdy naživo hrát nebude, jelikož je o černé magii a ta mu jak říká, ničila život. Měl před ní krátký proslov a mluvil něco o tom, jak dlouho už ji nehráli (asi 18 let), ale bohužel mu podobně jako v písních nebylo moc rozumět. Samozřejmě jenom dobře, že si to rozmyslel, protože je to výborná skladba. Dále došlo k mému mírnému překvapení na čtyři kusy z „Dystopie“ – jako druhá „The Threath Is Real“, hned po ní zmiňovaná instrumentálka „Conquer or Die!“ a navazující „Lying in State“ a píseň titulní. Nemohly chybět ani „Tornado of Souls“ a „Symphony of Destruction“.

Po zhruba hodinovém představení Megadeth se pódium zakrylo plentou a začala se chystat „Firepower“ stage. Ta obehnala celé pódium kolem dokola plachtou s motivy novinkového alba, na zadní stěně stanuly ďáblovy ladičky známé z loga Judas Priest a po stranách a před bicí se umístily schody. Judas Priest to odpálili, jak jinak, s ústřední písní nové placky „Firepower“. Okamžitě byla jasná jedna věc: špatný zvuk Megadeth nebyl způsoben mojí pozicí v aréně, ale prostě špatným ozvučením, protože to, s čím se vrhli do publika jejich následovníci, bylo jako nebe a dudy. Jasný a pronikavý zvuk všech nástrojů v kombinaci s nasazením kapely nenechal nikoho na pochybách, že tenhle koncert dostane jménu legendy heavy metalu.

Hlavním magnetem byl Rob Halford na kterém jako když roky nejsou vůbec znát. Všechny ty charakteristické ječáky zvládal s takovou bravurou, že nezbývá než smeknout. Je otázkou, jak moc mu k tomu bylo dopomáháno technikou, ale zněl na výsost dobře. Nenechali se zahanbit ani ostatní. O zábavu se rovněž staral také mladík této sestavy Richie Faulkner, jenž má všechny ty osmdesátkové pózy pod palcem. Ať už šlo o hru v mohutném rozkleku, hru na jednom koleni, hru s kytarou nad hlavou, házení trsátek či jiné aktivity, všechno zvládal jako starý mazák. Stejně tak Andy Sneap si na novou roli kytaristy Judas Priest zvyká obstojně a snažil se konkurovat projevům FaulkneraHalforda. Občas si došel se svým sólem k publiku, jindy se zase pohupoval vedle Iana Hilla, který se klasicky ze svého puntíku na pódiu snad ani na vteřinu nehnul a pomáhal tak držet celou mašinu zezadu bezchybnému Scottu Travisovi.

Stejně ale nikdo z nich neměl na Halforda, jelikož ničivý zpěv není zdaleka jeho jedinou devízou. Nelze opomenout tanečky a nejrůznější piruletky či jeho pochodování za zády kytaristů během jejich partů, které víc než cokoliv jiného připomíná zmateného starce, co hledá po bytě zašantročené brýle. Prostě kult. Rovněž jeho pověstné prožívání sólíček s kytaristy nechybělo, ani příjezd na Harley-Davidson.

Judas Priest

Judas Priest hráli v podstatě ze všech starých alb, co se povedly, minimálně jednu skladbu. To jinými slovy znamená, že se nehrálo nic z „Rocka Rolly“, „Point of Entry“ a „Ram It Down“. Celkem logicky nedošlo ani na věci s nahrané s Ripperem Owensem za mikrofonem (ale třeba Dickinson se Blazeových pecek v případě Iron Maiden taky neštítí) a ani na nic z ponávratového období, samozřejmě s výjimkou „Firepower“. Z té se nakonec dostalo na trojici „Firepower”, „Lightning Strike“ a v přídavku „Rising From Ruins“ včetně intra „Guardians“. Zbytek tvořily klasické tutovky, které si asi každý sám doplní. Potěšily mě zejména více jak čtyřicet let staré archiválie „Saints in Hell“ nebo „Tyrant“, ale svoje nesmrtelné kouzlo projevily i sborově odzpívané hity jako „Turbo Lover“, „You’ve Got Another Thing Comin’“, ultimátní metalová smršť v podobě „Painkillera“ či rozlučková „Living After Midnight“.

Vystoupení Judas Priest asi nelze nic vytknout. V současné době jsou ve výtečné formě, navíc podporované novým a i naživo silným materiálem, který naprosto přirozeně zapadá mezi osvědčené klasiky. Vlastně jedna drobnost by tady přeci jenom byla, do Plzně bohužel nezavítal Glenn Tipton, jenž se například při posledních zastávkách ve Švédsku a Dánsku přidal ke kapele v přídavcích. Megadeth byli i přes veškerou snahu zaříznuti zvukem, takže tady je výsledný dojem spíše chladný. Jen by mě zajímalo, proč tomu tak bylo. Nechce se mi věřit, že by i v dnešní době, kór mezi takovýhlemi kapelami, kde má každá své jisté, probíhaly zvukařské boje, aby náhodou předkapela nepochodila u diváků lépe než hlavní akt. Naštěstí takhle nezněli i Judas Priest, pak už by byl důvod litovat cesty a peněz. To ale vůbec, stálo to za to.


Deströyer 666 – Call of the Wild

Deströyer 666 - Call of the Wild

Země: Austrálie / Velká Británie
Žánr: black / thrash / heavy metal
Datum vydání: 23.2.2018
Label: Season of Mist

Hrací doba: 19:55

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

(Původem) australskou kultovku Deströyer 666 osobně považuji za jednu z nejlepších black/thrashových kapel vůbec. Jejich muzika možná vždy formálně byla pouze špinavým hoblovacím metalem, ale jenom formálně, poněvadž ve skutečnosti má jejich tvorba něco navíc. Určitý nádech epičnosti, vysoký skladatelský level, smysl pro napsání výrazného hitu bez ústupků k podbízivosti. Prostě parádní kapela.

Pozitivní je, že Deströyer 666 nežijí pouze ze své minulosti a pořád mají co říct. Minulá fošna „Wildfire“ byla skvělá. Určitě ne nejlepší v diskografii, ale o povedenou záležitost bezesporu šlo. Oproti starším deskám na ní byl znatelný příklon ke špinavému oldschool heavy metalu, což se ukázalo jako svěží změna a cesta, kudy by Deströyer 666 mohli jít, aniž by popřeli svou minulost a aniž by ji necitlivě ždímali. Asi nepřekvapí, že v daném směru pokračuje i letošní ípko „Call of the Wild“.

„Call of the Wild“ nabízí celkem čtyři tracky o souhrnné délce bezmála dvaceti minut. Tři z nich jsou nové a ten poslední, „Trialed by Fire“, se již jednou objevil na starším minialbu „Terror Abraxas“ z roku 2003.

Hned úvodní „Violence Is Golden“ opětovně ukazuje, že K. K. Warslut a jeho parta prostě umějí napsat kurevsky dobrý metalový flák. Refrén prakticky okamžitě uvízne v palici, a přitom se nejedná o nic podbízivého nebo teploušsky melodického. To samé nakonec platí i o titulním štychu „Call of the Wild“, což je také hitovka jak čuně, i když tady už jsou kytarové linky (relativně) přístupnější (nechápejte ve zlém). „Stone by Stone“ také příliš nezaostává a místy je to spíš skoro speed metal. Zrovna Deströyer 666 ale tahle poloha dost sluší.

Ono mi obecně přijde, že současní Deströyer 666 jsou prostě Metal s velkým M. Na jednu stranu je z toho znát úcta k dávným velikánům a oddanost metalové špíně, zároveň však nejde o obyčejné opisování a je z toho znát nadhled i zkušenost kapely, která se sama v jistých kruzích může řadit k veličinám. Když EP poslouchám, okamžitě mám chuť nasadit kožené gatě, džísku a jít to rubat do kotle.

Z toho všeho mi vyplývá, že Deströyer 666 prostě dokázali ustát přibývající roky se ctí. Udrželi si svůj ksicht, někam se posunuli a jejich tvorba má pořád nějakou relevanci. Což se o mnohých jiných veteránech říct nedá. Za mě rozhodně palec nahoru.


Negative Self – Control the Fear

Negative Self - Control the Fear

Země: Švédsko
Žánr: crossover thrash
Datum vydání: 16.3.2018
Label: Beatdown Hardwear Records

Tracklist:
01. Underneath the Wave
02. In My Head
03. Drawing Blood
04. A New Beginning
05. Never Leave
06. Answers
07. No Common Ground
08. Control the Fear
09. Curse of Life
10. The Pain Returns

Hrací doba: 45:09

Odkazy:
facebook / bandcamp

Na světě je spousta kapel, které jsou ve své tvorbě naprosto odevzdány svým vzorům a nehodlají na tom nic měnit. Snad už při samotném formování musí proběhnout diskuze, že cílem je znít jako tahle a tahle skupina. Pravda, nejedná se o žádnou větší tvůrčí invenci, ale zároveň není moudré hned něco takového odsoudit. Kolikrát se totiž může jednat o zdařilou „poctu“, což je ještě lepší v případě, kdy už daný idol neexistuje nebo se napodobovanému stylu nadále nevěnuje.

Přesně to je případ dnešní recenze, tedy „Control the Fear“ od Negative Self. Těm šéfuje Andreas Sandberg, známý to švédský suicidaolog. Nejprve se legendám z Venice přibližoval s kapelou Dr. Living Dead! odkud před pěti lety odešel a založil právě Negative Self, kteří dá se říci pokračují ve stejném směřování. Jejich eponymní debutové album z roku 2015 je solidním počinem, jenž se přeci jenom od Dr. Living Dead! odlišuje.

Ona odlišnost tkví v tom, co si ze Suicidal Tendencies kdo vezme. Obě dvě kapely míří na jejich éru z druhé poloviny osmdesátých let, avšak Negative Self se daleko více zaměřují na melodie a jemnost, zejména ve zpěvu. Nejenom zaměřují, ale rovnou zveličují, čímž všemu dávají alespoň trochu jinou tvář. Jestli tak máte rádi v ranku crossover thrashe nekompromisní rychlost a obecně divočinu, tady to nedostanete. Já bych se nebál nazývat takovouto věc třeba emo thrashem, protože celá o emocích je, a to jak hudebně, tak především textově. To, že je něco emo ještě neznamená, že to musí zákonitě taky znít přihřátě. Zrovna třeba v punku je to celkem běžná věc.

Kromě tohoto prvku se zde také samozřejmě vyskytují všechny ostatní zavedené postupy, co jsou s tímto žánrem spjaty. Takže i když se to tu neřeže hlava nehlava, tempo je rychlé, i volnější až baladické, objevují se tu melodická sóla a vyhrávky a v několika skladbách dojde i na sborové gang vokály. Z tohoto hlediska je to zase po sté opakovaná formule, ale díky zmiňovanému vlastnímu obohacení to není až tak nápadné.

Negative Self tuto prověřenou formu zvládají naplňovat obstojně a i napodruhé jim to vychází. Oproti prvotině se na „Control the Fear“ sice vůbec nic nezměnilo, ale i tak mi v hlavě nevrtala myšlenka, že by už bylo zbytečné. Jedna věc je na druhé desce přeci jenom lepší a to její zvuk, který je vzdušnější a lépe v něm vynikají nástroje, hlavně basa se taky konečně ukázala. Jinak skladatelská činnost je velice podobná, opět se povedlo napsat několik padnoucích melodií, dobře je provázat s říznějšími riffy, a neustále měnit rytmické polohy.

Na nic víc si „Control the Fear“ ani nehraje. Stále zůstává na poli thrashe či punku spíše okrajovou záležitostí, kdy je jeho cílovka jasně daná, a největší překážkou pro většinu posluchačů bude nadále zpěv. Ta obsese Suicidal Tendencies je možná až přílišná (stačí kouknout na kapelní merch, logo, vizáž), ale jedna věc se jim musí nechat. Novinka, stejně jako první nahrávka, s každým dalším poslechem roste a pomalu se zahlodává do mozku. K debutu se stále občas rád vracím a myslím, že s „Control the Fear“ to nebude jinak.

Negative Self

Nejvíce jsem si oblíbil riffovačku „No Common Ground“, úvodní „Underneath the Wave“ a „A New Beginning“. Vlastně tu není vyloženě špatná skladba, jenom bych viděl mínus v délce některých z nich (třeba závěrečná šestiminutovka „The Pain Returns“) a vůbec celého alba. Nevadilo by jednu, dvě písně vynechat a zachovat tak esenci zábavnosti co nejsilnější. Hlavním faktorem však stále zůstává nutnost přistoupit na fakt, že tu existuje jiná parta, co to už kdysi dělala ještě lépe a při tom úplně nanovo.

Doporučení pro poslech Negative Self je myslím jasné. „Control the Fear“ je dobře udělaný tribut, má všechny škatulkové náležitosti, nechybí mu energie a dokáže zabavit. Nakonec by se mu dala připsat i špetka vlastního příspěvku. Můžete u toho v klidu odpočívat a zároveň to použít jako doprovod při jízdě na skejtu. Těžko pospat Negative Self bez užití Suicidal Tendencies, ale když jim samotným to zjevně nevadí, proti gustu… za mě povedený výtvor, ovšem bez větších ambicí.


Trivium, Power Trip, Venom Prison

Trivium, Power Trip, Venom Prison

Datum: 27.3.2018
Místo: Praha, Roxy
Účinkující: Power Trip, Trivium, Venom Prison

O koncertu těchto tří kapel jsem věděl poměrně dlouhou dobu, ale po zveřejnění ceny vstupného jsem neustále váhal, zdali se zúčastním, nebo ne. Čas plynul a vstupné postupně vzrostlo na částku lehce přes sedm stovek, což se mi už vůbec nechtělo dát. Hlavním důvodem bylo samotné seskupení kapel, jelikož můj zájem spočíval pouze v jedné, a sice Power Trip. A dát za jednu kapelu tolik peněz se mi prostě nechtělo, navíc jsem si říkal, a vlastně stále v to doufám, že sem jednou přijedou s vlastním turné a budou obklopeni zajímavějšími interprety.

Několik protočení desek „Manifest Decimation“ a „Nightmare Logic“ mě celkem lehce přemluvilo, a tak jsem zhruba týden před koncertem začal pokukovat po události na Facebooku, kde se začaly kupit nabídky s prodejem lístků. Po několika neúspěších se nakonec den před samotným koncertem zadařilo, a já se domluvil na příznivé ceně a předání v místě koncertu.

Abych byl trochu v obraze, pustil jsem si nové album Trivium, „The Sin and the Sentence“, a také pár skladeb od Venom Prison. No, nechtěl jsem se takhle trápit dlouho, takže jsem poslech novinky Trivium nedokončil, pustil pár jejich hitovek na YouTube a tím má příprava na vystoupení hlavní hvězdy večera skončila. Ostatně není to moje první setkání s touto kapelou, měl jsem tu čest na loňském Brutal Assaultu, takže jsem moc dobře věděl, do čeho jdu. Když jsem si tam tenkrát říkal, že tohle už víckrát zažít nemusím, co čert nechtěl, je to tu znovu.

Do klubu Roxy jsem dorazil přesně na čas, takže netrvalo dlouho a na pódium vtrhli Venom Prison. Veškerou pozornost na sebe okamžitě strhla zpěvačka Larissa Stupar, která očividně do svého výkonu dávala vše. Její křikot se nedal přeslechnout, ale mně osobně se více líbila její hlubší poloha. Ke stylu kapely však seděly i ty vyloženě vyřvávané pasáže, jelikož v sobě mísí jak metalcore, tak death metal. Právě tahle žánrová fúze tomu kolikrát dodávala momenty, ze kterých je cítit snaha nějak vybočit a tvořit něco osobitého. Po poslechu doma jsem čekal, že mě to bude spíš nudit, ale nakonec to bylo docela v pohodě. Tomu možná hodně napomohla také délka celého vystoupení, jelikož se domnívám, že na pódiu nestrávili snad ani půlhodinku. Lidí před pódiem bylo ještě poskrovnu a nějaká výraznější odezva se konala vyloženě až na pokyn zpěvačky, ale to už je tak nějak úděl předkapel.

Po docela krátké pauze akorát tak na jedno pivo přichází na scénu Power Trip. Snažím se dostat dopředu, přičemž zjišťuji, že publikum lehce zhoustlo, takže jsem nakonec trochu dál. Začínají klasicky dvojičkou „Soul Sacrifice“ a „Executioner’s Tax (Swing of the Axe)“, což je naprosto dokonalej začátek. Má to koule, energii, nasazení, prostě to začíná správně vřít. Power Trip hrají jako na desce, přesně jako „Nightmare Logic“, jen bych si dokázal představit trošku ostřejší zvuk. Tomuto albu se koneckonců věnovali nejvíce a tak nechyběla titulka ani zničující „Firing Squad“. Přestože reakce publika se s větším počtem hlav zlepšila, stále to nebylo úplně ono a možná, že právě lepší atmosféra byla tím posledním dílkem, jenž mi sházel k naprosté spokojenosti. Ve své podstatě to mělo všechno, ale výsledný dojem mohl být ještě o maličko lepší. Nejspíš za to mohou má přehnaná očekávání. Celý set byl ukončen dvěma fláky z prvního alba „Manifest Decimation“ včetně titulní skladby na úplný závěr. Samozřejmě, že převládá spokojenost, ale chyběly mi pecky jako třeba „Crossbreaker“ nebo „Heretic’s Fork“, ale i zde hodně tlačil čas.

Power Trip

Poté jsem se přesunul na hořejší balkón a čekal, s čím přijdou Trivium. Za sborového zpívání intra v podobě „Run to the Hills“ začínalo Roxy konečně dostávat tu správnou atmosféru. Prostor pod pódiem byl již úplně zaplněn a očekávání diváků by se dalo krájet. Já tomu spíše skepticky seshora přihlížel a Trivium mě v podstatě mohli jen překvapit. No, a nepřekvapili. Ani nový materiál, velice ceněný napříč médii, nijak nezlepšil můj dojem z této kapely. Z novinky nakonec zaznělo šest skladeb, což je sympatické a vzhledem k chválám logický krok. Kolikrát mě písně bavily, ale většinou se tak dělo pouze ze začátku a do doby než se ujal mikrofonu Matt Heafy. Když tam začne pět a následně si v refrénech vylévat srdíčko, dokonale to zkazí všechno okolo. Tohle prostě nevystojím. Alespoň kdyby to takhle nebylo v každé písni, ale struktura v jejich tvorbě je pevně daná, a tak tahle mučírna pokračovala a nepřestávala. Tedy až na jednu výjimku. Starší kus „Becoming the Dragon“ mi byl po chuti daleko více a dokonce jsem si podupával do rytmu.

Co je ale důležitější, fanoušci Trivium měli zjevně úplně jiný názor a jde celkem jednoduše soudit, že jim se koncert líbil. Poslouchali na slovo, ba je k tomu ani nikdo nemusel vyzývat, kotel se rychle rozjel do klasických otáček a koncertu jako show nechybělo vůbec nic. Mohu jim poděkovat, že si vzali na turné Power Trip, a já tak měl po zrušení jejich vystoupení na Brutal Assaultu možnost na ně zajít. Když to shrnu, tak to stálo za to. Power Trip mě bavili, hned bych na ně šel znovu a vám, kdo chcete slyšet a vidět v současné době pořádný thrash, doporučuji to samé. Naživo skutečně zabíjejí, jen bych si je ještě přál vidět v roli headlinera s pořádným časovým prostorem a kupou příznivců. Tak třeba příště na jejich vlastním turné.

Trivium


Suicidal Tendencies – Get Your Fight On!

Suicidal Tendencies - Get Your Fight On!

Země: USA
Žánr: crossover thrash / funk metal
Datum vydání: 9.3.2018
Label: Suicidal Records

Tracklist:
01. Nothing to Lose (Cyco Miko cover)
02. Get United
03. iAuthority
04. Ain’t Mess’n Around (Cyco Miko cover)
05. S.E.D.
06. I Got a Right (The Stooges cover)
07. Get Your Right On! (Acoustic Version)
08. Get Your Bass On! (Bass Instrumental)
09. Get Your Shred On! (Guitar Instrumental)
10. Get Your Fight On! (LP Version)

Hrací doba: 45:55

Odkazy:
web / facebook / twitter

Ještě předtím než nám Suicidal Tendencies představí v létě novou řadovou desku „Styl Cyco Punk After All These Years“, přichystali si předkrm v podobě EP s názvem „Get Your Fight On!“. To navazuje na poslední studiovou práci „World Gone Mad“ z roku 2016. Trošku kuriózním faktem je skutečnost, že je to teprve podruhé, co vydali dvě nahrávky ve stejné sestavě. Ano, takhle konstantní Suicidal Tendenceis za 37 let fungování jsou.

Nové EPčko nejenže chronologicky navazuje na svého studiového předchůdce, ale svým názvem k němu přímo odkazuje. Znalí vědí, že „Get Your Fight On!“ je čtvrtou skladbou „World Gone Mad“. Tato píseň se na novince nachází hned ve čtyřech různých verzích, vždy pod trochu jiným jménem. Mezi zbývajícími šesti kusy najdeme tři předělávky, takže bavíme-li se o skutečně nové hudbě, máme tu všehovšudy pouze tři nové fláky.

Možná si právě říkáte, v čem je vůbec smysl něco takového vydávat. Inu, říkal jsem si to samé, ale je jasné, že podobná placka má význam jenom pro skalní fanoušky, jimž chtěli jejich oblíbenci pouze zkrátit dlouhé čekání na nové album. Takže rovnou říkám, jestliže se mezi toto jádro nepočítáte, nemá pro vás „Get Your Fight On!“ asi žádný význam. Ostatně i já, který by se tam asi dal zařadit, shledávám tohle ípko docela zbytečným a jednoduše bych se bez něj obešel.

To co mě zde zajímalo především, jsou právě nové skladby. Ty jsou tu tedy tři a nejedná se vskutku o nic světoborného. Co mě na nich zaujalo je jejich celkové vyznění, protože to je trochu někde jinde než třeba na „World Gone Mad“. Mike Muir a.k.a. Cyco Miko kdysi vydal desku „Schizophrenic Born Again Problem Child“, na které byli pod jedním příspěvkem uvedeni jacísi „Suicidal Grooves“ – no a tohle označení by sedělo právě i na tyhle tři novinky. Kdo zná Infectious Grooves, je doma.

První z nich je dvojka „Get United“. Ta začíná basovým intrem, jež udává houpavý rytmus, do něhož se postupně přidává funková kytara a zpěv, což postupně vyústí ve výstřel do punkové rychlosti. Co možná zní zajímavě na papíře, není vůbec tak zajímavé ve skutečnosti. Vlastně je to docela nuda a asi tím nejzajímavějším zůstává informace, že se na skládání podílel uznávaný basista a bývalý člen Suicidal Tendencies, Steve Bruner známý jako Thundercat. Ten figuruje také u další písně „iAuthority“, kde je jako host uváděný také kytarista Tim Stewart. Zde namísto basy vyniká především akustická kytara, a to až v latinských rytmech. Opět se pohybujeme ve funky stylu a daleko od současného teritoria kapely. Asi nejklasičtěji zní poslední novinka „S.E.D.“, a to vlastně jen z toho důvodu, že je jednoduše rychlá a stojí na kytarovém riffu. Možná za to může fakt, že je to šuplíková záležitost z dob nahrávání „World Gone Mad“.

Co se tedy týče nových skladeb, není moc důvodů k radosti. Své tu odvádí také stále stejná produkce – nemastná, neslaná. Možná, že bavila poprvé, ale nyní mě už vyloženě nudí. Navíc i samotné písně zní tak nějak zastarale. Kdyby mi někdo dal na výběr, jestli je tohle polovina devadesátek anebo současnost, tak upřímně váhám. Proti funky jsem u Suicidal Tendencies nic neměl; jak to dokázali provázat s thrashem a punkem na začátku devadesátých let, bylo neuvěřitelně originální a svěží. Později se jim to trochu zvrtlo, no a dnes už v tom vůbec nevidím smysl. Měl jsem za to, že tohle experimentování je po posledních albech definitivně pryč, tedy alespoň v této míře, kde je thrash a hardcore silně upozaděn.

Dvě předělávky z první sólovky Muira, „Nothing to Lose“ a „Ain’t Mess’n Around“ ,jsou lepší, ale nějak u nich postrádám důvod, proč došlo k jejich znovuvzkříšení. Prvně jmenovaná je klasický punk rock, v této nové verzi trochu tvrdší a rychlejší, což ovšem neznamená lepší. Originál u mě nepřekoná. Stejně tak „Ain’t Mess’n Around“. Na té nebubnuje Lombardo, nýbrž Phil Greenwood. Je patřičně chytlavá, uvolněná, však už na oné sólovce mě bavila nejvíce. Zde se její úprava povedla, ale stejně si rovněž raději pustím originál. Když už jsem zmínil Lombarda, nemohu opomenout, jak trestuhodně málo ho tu je. Zdaleka zde nemá tolik chvilek, jako tomu bylo na minulém albu a vlastně byste ani nepoznali, že tady bubnuje někdo, jako je Dave Lombardo. Snad jen v pětce „S.E.D.“ lze trochu poznat jeho rukopis. Na druhou stranu si umím představit, že ho ty funkové úchylárny mohou bavit, už jen proto, že je to pro něj zkrátka něco jiného.

Dále zde máme poctu The Stooges v podobě, dle mě, první hardcore/punkové písně, „I Got a Right“ z roku 1977. To, co je nářez jak hovado, se podařilo Suicidal Tendencies přetvořit v docela rutinní záležitost, jež zní, jako by to nahrála kapela z vašeho sousedství. Původně se mi to vyloženě hnusilo, ale časem jsem asi pookřál a beru to. Na druhou stranu by se mi více líbilo, kdyby zvuk nahrávky zůstal jako v prvních 20 sekundách, tedy více garážový a bez oné sterilní produkce „Get Your Fight On!“.

Zbývají čtyři různé verze titulní skladby. Nejvíce se mi zamlouvá ta první, akustická. Zapadla by někam do období „The Art of Rebellion“. Její pohodová nálada působí přirozeně a poslouchá se velice lehce. Hostem zde je Travis Barker, bubeník Blink-182. Další verze jsou instrumentální, jedna zaměřená na basu a druhá na kytaru. Takže ano, v té první sóluje basák Ra Díaz a v druhé kytarista Jeff Pogan. Jako je to dobrý, poslechnu si to jednou, dvakrát, ale stačí. Poslední je klasická LP verze z „World Gone Mad“.

A jsme u konce. Je to jednoduché, jestli nemáte ve svém šatníku kšiltovku „Suicidalovku“ či jiné propriety s touto kapelou, klidně se tomu vyhněte. Jestli ano, troufám si tvrdit, že budete zklamáni podobně jako já. Naštěstí podle všeho (doufám!) nemá toto EPčko nijak připravit půdu pro nadcházející fošnu a spíše souvisí s minulou deskou. A jestli přeci jenom ano, tak se pomalu rozlučte s crossover thrashem a připravte se na funky hrátky.


Bathory – Destroyer of Worlds (2001)

Bathory - Destroyer of Worlds (2001)

Země: Švédsko
Žánr: viking / thrash metal
Datum vydání: 9.10.2001
Label: Black Mark Production

Tracklist:
01. Lake of Fire
02. Destroyer of Worlds
03. Ode
04. Bleeding
05. Pestilence
06. 109
07. Death from Above
08. Krom
09. Liberty & Justice
10. Kill Kill Kill
11. Sudden Death
12. White Bones
13. Day of Wrath

Hrací doba: 65:53

Odkazy:
web

Po vydání „Blood on Ice“ se Quorthon v rámci Bathory na nějakou dobu opět odmlčel. Rok po zmiňované desce pustil do světa ještě druhý sólový počin s názvem „Purity of Essence“, který byl dokonce dvojalbem, nicméně na další desku Bathory se čekalo až do dalšího tisíciletí. Quorthon po sobě zanechal nahrávky, na něž všichni bez výhrad a bez keců přísaháme, ale i několik takových, na něž se názory různí, mnohdy i dost zásadně. Řekl bych, že „Destoyer of Worlds“ spadá jednoznačně do druhé jmenované kategorie. Tak si jej pojďme připomenout.

Předpokládejme na chvíli, že se někdo diskografií Bathory teprve postupně proposlouchává v rámci dohánění znalostí z metalové historie a že v této chvályhodné činnosti postupuje chronologicky. Začátek „Destroyer of Worlds“ se nese ve velmi slibném duchu a člověk v takové situaci může být z prvních skladeb až nadšený. Vše totiž nasvědčuje, že „Destroyer of Worlds“ nechá zapomenout na hubenější polovinu devadesátých let, z níž dnes stojí za zmínku jedině „Blood on Ice“.

První tři písně z „Destroyer of World“ totiž na svého přímého předchůdce navazuje velice důstojně. Nejde o skladby, které by se mohly bez obav konfrontovat se zlatým fondem vikinské epochy Bathory, tedy „Hammerheart“ a „Twilight of the Gods“, své kvality ovšem mají a nemusejí se za ně stydět. Quorthon zde opětovně dokazuje, proč patří mezi metalové bohy a proč je jeho muzika tak nadčasová. Atmosféra z toho cáká na všechny strany a prostě to tam je.

„Lake of Fire“ potěší, i když jeden motiv trochu tahá za uši, ale jakási formální falešBathory prostě patří a kdokoliv, kdo si oblíbil starší desky, by s ní neměl mít problém ani tady, obzvlášť když nepřesahuje únosnou míru. Titulní „Destroyer of Worlds“ je ještě lepší, v jejím případě před sebou máme hymnu jak stehno a zároveň mého osobního favorita z celé desky. Zádumčivá nálada, nekompromisní valivé tempo, pohlcující atmosféra, která kulminuje v momentech s několika jednoduchými tóny (v jednoduchosti je síla – stará známá pravda) a samozřejmě i v odzbrojujícím kytarovém sólu. Kurva, takhle teda jo! Ani třetí „Ode“ nijak nezklame a opět se vrací k postupům, které byly typické zejména pro „Twilight of the Gods“, což ale nemyslím nijak zle, protože je v ní prakticky vše, co od téhle tváře Bathory chci.

Poté ale přijde pecka mezi oči v podobě thrashmetalové vypalovačky „Bleeding“, která jako by se sem vůbec nehodila. Následující „Pestilence“ je takový hybrid, který se ze začátku tváří jako další thrashovka ve středním tempu, ale zanedlouho dojde i na trochu severské atmošky (hezký sborový motiv je nakonec to jediné, co utkví v hlavě), a některé postupy mi vzdáleně připomínají i Quorthonovy sólové věci. Nicméně kdyby byl tohle nejslabší článek „Destroyer of Worlds“ ještě bychom mohli být rádi.

Bathory

Poté už totiž následuje přehlídka nudného thrash metalu, který je možná poslouchatelnější než „Octagon“, ale chybí mu divokost „Requiem“. „Death from Above“ by se možná uživila na některém z právě jmenovaných alb, ale třeba „Krom“ je diplomaticky nic moc a taková „Liberty & Justice“ je docela tragédie. Ani zbytek thrashových songů „109“, „Kill Kill Kill“ a „Sudden Death“ nepatří k ničemu, o čem bych musel psát domů. Spíš naopak.

Předposlední „White Bones“ připomíná „Pestilence“ v tom smyslu, že se opět jedná o srážku obou světů, zde primárně thrashového, jenž je okořeněn o něco málo atmosférických prvků. I tentokrát je výsledek poněkud rozpačitý, což jen korunuje nudné hevíkové sólování v závěru. Až poslední „Day of Wrath“ se opětovně vrací k vikinskému nádechu a hned je to o sto procent lepší. Tahle píseň sice zdaleka není dokonalá, ale jistě má své momenty a přinejmenším kytarové sólo v její polovině je vysoce exkluzivní.

Bathory

„Destroyer of Worlds“ je každopádně rozhádaná deska stojící mezi dvěma hudebními světy, jejichž nálady jdou proti sobě. Z jednoho úhlu pohledu to vypadá, jako kdyby se Quorthon nedokázal rozhodnout, jak má „Destroyer of Worlds“ vlastně znít, z jiného úhlu to zas vypadá jako vymetání šuplíků – jedno jakých. Kdyby se vyházel všechen ten thrashový balast a nechaly se jen čtyři nejlepší písně, mohlo jít o skvělé EP o 25 minutách. Za stávající situace ale není jiná možnost, než si ručně promazat empétrojky, poslouchat jen ty čtyři kusy a desku mít v polici pouze z povinnosti.


Bathory – Octagon (1995)

Bathory - Octagon (1995)

Země: Švédsko
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 17.10.1995
Label: Black Mark Production

Tracklist:
01. Immaculate Pinetreeroad #930
02. Born to Die
03. Psychopath
04. Sociopath
05. Grey
06. Century
07. 33 Something
08. War Supply
09. Schizianity
10. Judgement of Posterity
11. Deuce [Kiss cover]

Hrací doba: 39:49

Odkazy:
web

Na „Requiem“ se hudba Bathory stočila směrem ke staroškolskému archaickému thrash metalu, což byla oproti dřívější tvorbě obrovská změna. Následující deska „Octagon“ z října 1995 v myšlence započaté svým přímým předchůdcem pokračuje, ale z jistého úhlu pohledu ji dotahuje ještě dále.

Oním jistým úhlem je především zvuk. Kytara zní na „Octagon“ primitivně, neotesaně, snad jako by kdyby vylezla až z pravěku. Zač je toho loket, se ukáže už s prvními riffy úvodního songu „Immaculate Pinetreeroad #930“. Jakási zvuková pravěkost nakonec svým způsobem koresponduje i s obálkou alba, jež ovšem v konečném důsledku patří k jeho nejsilnějším stránkám, ale k tomu se ještě dostaneme.

Kytarová hrubost jde až tak daleko, že jsou na místě spekulace, jestli se už „Octagon“ neblíží někam na okraj žánrů jako noise rock. Což je dost zajímavé zjištění a osobně si myslím, že vedle obalu patří ke kladům „Octagon“. Naneštěstí se však jedná snad o jediné dvě věci, o nichž lze v souvislosti s touhle nahrávkou mluvit v pozitivech. „Octagon“ totiž není příliš dobré album. Vlastně není vůbec dobré a jednoznačně představuje nejhlubší dno celé diskografie Bathory. Občas se říkává, že každý interpret má právo na nějaký přešlap, nepovedený experiment či pokus, který se zvrhnul do nežádoucí podoby – v případě Quorthona tento omyl představuje právě „Octagon“.

Po skladatelské stránce je totiž „Octagon“ naprostá slabota, v níž chybí dobré skladby nebo atmosféra (a že ta Quorthonovu muzika dříve zdobila) nebo cokoliv jiného, co by posluchače dokázalo uspokojit. Dokonce už ani tu agresi „Octagon“ nedokáže nabídnout – možná, že samotná kytara zní snad ještě syrověji než na „Requiem“, ale vlastní materiál se s nasraností svého přímého předchůdce rovnat nemůže. Taková „Century“ se svým pohodovým groovy tempem může posloužit jako příklad, ale je smutné, že ta ještě, společně s „Psychopath“, patří k tomu nejstravitelnějšímu, co se na nahrávce objevuje. Kupříkladu „Grey“ je dost smutné poslouchání, ačkoliv má jen minutu a čtvrt, a trochu trapně je člověku i u některých momentů „33 Something“ nebo u zdechlého coveru „Deuce“ od Kiss.

Výše zmiňované plusy jsou spíš jen detaily, které ve finálním zúčtování psůobí docela bezvýznamné vedle negativ. Hledat na „Octagon“ nějaká skutečná pozitiva je docela obtížné. Mě osobně tahle fošna vůbec nebaví, nikdy jsem si na ní nenašel jediný oblíbený nebo zajímavý song. A co si tak všeobecně všímám, rozhodně v tom nejsem sám, protože „Octagon“ je obecně vnímáno dost negativně. Většina metalových legend má nějaké kostlivce ve skříni a Bathory v tomto ohledu evidentně nepředstavuje žádnou výjimku.

Bathory

„Requiem“ nebylo nějak zásadně dobré album, ale dokážu si představit, že existuje někdo, komu se upřímně líbí, ani nemusí jít o fandu zlaté éry Bathory. Nedivil bych se, kdyby si jej oblíbili příznivci určitého druhu thrash metalu. Vznik „Octagon“ však nejde obhajovat v podstatě nijak, protože je to nepovedená deska i sama o sobě, bez jakéhokoliv kontextu, obecně. V rámci Bathory se pak nemusíme bát hovořit o naprostém propadáku, jehož složení, natočení a vydání si Quorthon mohl s naprostým klidem odpustit.


Bathory – Requiem (1994)

Bathory - Requiem (1994)

Země: Švédsko
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 14.11.1994
Label: Black Mark Production

Tracklist:
Side A:
01. Requiem
02. Crosstitution
03. Necroticus
04. War Machine
05. Blood and Soil

Side B:
06. Pax vobiscum
07. Suffocate
08. Distinguish to Kill
09. Apocalypse

Hrací doba: 33:25

Odkazy:
web

Přinejmenším jedna věc se Quorthonovi musí nechat – vždycky si dělal věci po svém a nijak zásadně se neohlížel na to, co se zrovna hraje nebo co od něj očekává okolí. Důkazů tohoto tvrzení napříč jeho tvorbou najdeme mnoho. Ostatně jen těžko by dokázal položit základy hned dvě metalovým subžánrům, kdyby tomu tak nebylo. Stejně tak bychom ale mohli poukázat i třeba na rok 1994, kdy Quorthon vydal nemetalovou sólovku „Album“ a po třech letech také novou desku Bathory, na níž se opětovně vydal úplně jiným směrem než na jakémkoliv předchozím počinu.

Po éře rozmáchlých epických eposů se Quorthon prostřednictvím „Requiem“ navrátil k metalovému primitivismu a nespoutanosti. Přesto se nejedná o návrat ke kořenům, poněvadž na rozdíl od raných blackmetalových alb k tomu nyní využívá thrash metal. „Requiem“ je agresivní thrashová fošna, dřevní až běda, že pomalu i v polovině devadesátých let šlo o totální zpátečnictví.

To by samozřejmě nemuselo vadit, pokud by „Requiem“ zabíjelo. Bohužel se ovšem jedná o jeden z těch slabších Quorthonových počinů. Paradoxně potěší víc pravověrné oldschool thrashery než pravověrné příznivce starší tvorby Bathory. Nejde ani tak o změnu stylu, ten můžeme klidně nechat stranou – problém tkví v tom, že na „Requiem“ nemá ani zdaleka šanci navodit husí kůži podobně jako dřívější věci od Bathory. A to i navzdory skutečnosti, že jisté paralely především s ranými počiny samozřejmě nalézt lze, když se „Requiem“ opětovně obrací za metalovou agresí.

Jestli si něčeho na „Requiem“ cením, je to akorát právě jeho atavismus. Deska ve svém zpátečnictví působí poměrně sympaticky. A to se týká hudební i zvukové stránky, která je taktéž surová a barbarská, což s laděním samotného materiálu koresponduje. To všechno je na jednu stranu fajn, ale nic víc, protože čistě na tomhle případný hlubší zážitek vystavět jednoduše nelze. „Requiem“ hobluje a hobluje, ale že by mě poslech desky skutečně bavil a měl jsem potřebu ho nějak pravidelně opakovat? To rozhodně ne. Vlastně tedy platí to samé, co jsem psal již o Quorthonově sólovce, ačkoliv z trochu jiných důvodů – samozřejmě se to dá poslouchat, ale ruku na srdce, vzpomněl by si dnes někdo na takovéhle album, kdyby na obálce nebylo logo Bathory?

Svou roli v tom jistě hraje i skutečnost, že „Requiem“ nabízí jen minimum opravdu pamětihodných songů, jichž třeba na „Under the Sign of the Black Mark“ nebo „The Return……“ bylo plno. Osobně mám vcelku rád vypalovačky „Blood and Soil“ a „Pax vobiscum“, jakkoliv ani z nich nechčiju maggi v kostkách, a největší respekt mám k finální „Apocalypse“, jež mi jako jediná přijde skladatelsky skutečně zajímavá, a vůbec poprvé na celé nahrávce lze díky skvělým kytarovým melodiím mluvit alespoň o náznaku atmosféry. Ale až na tuto poslední skladbu mi album nějak zásadně pamětihodné nepřijde.

Bathory

Jistě bychom mohli polemizovat o tom, jak by si „Requiem“ stálo, kdyby deska přesně v téhle podobě vyšla o deset let dříve. Možná, že v takovém případě by byla uctívána jako klasika evropského thrash metalu a zkultovněla by podobně jako třeba „In the Sign of Evil“ nebo „Endless Pain“, ale nikdo z nás není vševědoucí, aby tohle dokázal říct. S jistotou ovšem mohu prohlásit, že za mě „Requiem“ patří k tomu méně zajímavému, co po sobě Quorthon zanechal.


Dr. Living Dead! – Cosmic Conqueror

Dr. Living Dead! - Cosmic Conqueror

Země: Švédsko
Žánr: crossover thrash
Datum vydání: 27.10.2017
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Coffin Crusher
02. Can’t Kill the Dead
03. The Summoning
04. Terror Vision
05. Cosmic Conqueror
06. Disease to Exist
07. Into the Eye
08. Survival Denied
09. Moment of Clarity
10. Infiltrator/Exterminator
11. Cyber Crime

Hrací doba: 41:22

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Švédské kvarteto Dr. Living Dead! si s minulým rokem odbylo deset let působení na scéně a rozhodlo se to oslavit novou studiovkou. Ta dostala název „Cosmic Conqueror“ a přináší jedenáct nových kusů. Pro ty, kdo nevědí kam tuhle skupinu zařadit, tak škatulka crossover thrash je víc než příhodná. Dr. Living Dead! jsou zkrátka jednou z mnoha kapel, kterým thrash nedá spát a mají potřebu ho stále šířit dál. A dělali to koneckonců skvěle.

Deset let činnosti si vyžádalo několik personálních změn, z nichž tou nejvýraznější byl odchod tvůrce a hlavního mozku kapely, Andrease Sandberga neboli Dr. Ape. To on přišel s celou image, obálkami, pseudonymy doktorů nebo s lebkami, které mají vzdát hold hlavní inspiraci, tedy Venice scéně. Především pak byl také předním tvůrcem, co se týče skladatelské činnosti, což je z dnešního hlediska tou nejcitelnější ztrátou. Jeho kreativita je zjevná už z výčtu věcí pro Dr. Living Dead!, ale můžu přidat třeba jeho další kapely Negative Self a rasputinovskou one man show Ouijabeard, kde nahrává všechny nástroje, a naposledy se pustil rovnou do vesmírné rockové opery.

Zatímco první dvě alba představovala opravdu povedenou poctu crossoverovým i thrashovým titánům, třetí „Crush the Sublime Gods“, už v pozměněné sestavě se zpěvákem Dr. Mania a bubeníkem Dr. Slamem, bylo o poznání horší. Přestože se i tam našlo několik skvělých zářezů rovnajících se předešlé tvorbě, postrádalo to některé klíčové vlastnosti, zejména pak zábavnost a zajímavé nápady. Poslední opus „Cosmic Conqueror“ tuto sestupnou kvalitu ještě prohlubuje a bohužel tím nepříjemným způsobem, kdy se už nejedná o vzpomínku na třicet let staré kapel, ale recyklaci sebe sama, což je u podobně laděné kapely na pováženou.

Už si přesně nepamatuji proč Dr. Ape odcházel, ale kdyby to bylo kvůli vyčerpanosti nápadů v tomto žánrovém teritoriu, vůbec bych se nedivil. Dr. Living Dead! stále umí přijít s povedeným přechodem či riffem, ostatně to jsou také jejich největší přednosti, avšak na „Cosmic Conqueror“ už jsou to jenom takové záchvěvy, kdy se objeví něco nápaditého, ale po chvíli zase zabředne do šedivého průměru. Rovněž písně postrádají větší variabilitu a volnost. Celá nahrávka působí, jako by před sebou ve studiu měli šablonu a tu se snažili přesně splnit.

Tahle křeč se ukazuje tím, jak jsou tu obsaženy všechny „nutnosti“, jež v sobě crossover thrash ukrývá, tedy mít tu hoblovačky s pár přechody („Coffin Crusher“, „Cosmic Conqueror“, „Disease to Exist“ nebo „Infiltrator/Exterminator“), jednu střednětempou temnou skladbu s výrazným refrénem („Terror Vision“), jednu kytarovou instrumentálku („Into the Eye“) a emotivní baladu („Moment of Clarity“). Ano, s tímhle přišli Suicidal Tendencies zhruba v polovině osmdesátých let a Dr. Living Dead! to obstojně kopírovali. Až do teď. Tady prostě došly nápady, a i když se v některých jmenovaných písních objeví něco slušného, nevidím důvod to poslouchat, když už i oni sami to dokázali udělat lépe. Několikrát.

Dr. Living Dead!

K pozitivům patří jednoznačně druhá skladba „Can’t Kill the Dead“, která je uvolněná a dokáže zaujmout. Dále ústřední riff následující „The Summoning“, kterou ovšem zabíjí zbytek v podobě fádního kvapíku, no a nakonec riffovačka „Survival Denied“. To je asi tak celý výčet skutečných pozitiv překračujících laťku průměru. S největší pravděpodobností bude nový materiál znít lépe naživo, kde věřím, že nějakým způsobem zapadne i mezi starší kusy. Přeci jenom si člověk u podobné hudby v zápalu kotle nevšimne výkyvu, ale stavět na tomhle setlist asi v budoucích letech nebudou.

Závěrečné outro „Cyber Crime“ jako když podtrhuje celou desku. Prázdné a zbytečné. Čtyřicet minut nastavované nudy. Ta svěžest prvních dvou alb je ta tam, což částečně přisuzuji jemnému, ale stoupajícímu odklonu od crossoverové formy thrashe a příklonu k té klasické verzi žánru. Je to znát na poněkud bezhlavé struktuře skladeb i na jejich prodlužující se stopáži. Dr. Living Dead! se dle mého mínění blíží ustrnutí v průměru a kolovrátkové produkci dalších desek toho samého pouze s jiným přebalem. Když se rozhodnete pro podobný styl hudby, ta hranice je velmi tenká, a tak jak se obstojně drželi nad vodou, se nyní rychle potápějí.


Infernäl Mäjesty – No God

Infernäl Mäjesty - No God

Země: Kanada
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 14.4.2015
Label: High Roller Records

Hrací doba: 61:08

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Kanaďané Infernäl Mäjesty jsou jedním z těch případů, kdy se v počátku kariéry povede stvořit dílo, které je s postupem času vnímáno jako klasické a mezi vyznavači žánru takřka kultovní, avšak nikdy se na něj nepodaří navázat. Tím dílem je album z roku 1987, „None Shall Defy“. Na poli kanadského thrash metalu se nenajde moc výraznějších nahrávek té doby, a tak je jistě právem považováno za klasický vzorek tamního metalu.

Poté Infernäl Mäjesty tak nějak vyzněli do ztracena a další studiovku vydali až po jedenácti letech. To už po nich neštěkl ani pes a obdobně tomu bylo i s následující plackou. Přesto kapela stále aktivně funguje, až je z toho další materiál vydaný pod názvem „No God“. A žádné velké překvapení se nekoná…

Už zmiňovaný debut představoval dřevní, satanistickou tématikou opředený thrash metal s lehkým závanem death metalu. Dostal jsem se k němu čistě kvůli jeho historickému významu, ale nikdy jsem mu nepřišel úplně na chuť. V paměti zůstala především jeho legendární obálka, která vzhledem k rouhačským textům působí dodnes směšně. Letošní „No God“ se pohybuje v klasičtějším, kolikrát heavíkovém prostředí, ovšem Satan a Bůh se tu řeší dále.

Jestli si dokážete představit, jak by mohlo spojení heavy a thrashe znít, tak věřte, že přesně takhle obyčejně to taky zní. Nečekejte žádné zázraky, je to standardně odehrané řemeslo, jež začne velice rychle nudit a vzhledem k více než hodinové stopáži (!) se stává těžko stravitelným. Když vidíte, jak se na vás řítí další šestiminutová porce toho stejně nudného metalu plného klišé, to je teprve to pravé peklo. Těžko se zde vypichuje nějaká povedená skladba, ale kdybych fakt musel, tak asi padne volba na „Another Day in Hell“.

Největším nešvarem „No God“ je, jak zatraceně fotrovsky usedle zní. Chybí tomu energie, nějaké uvolnění či rozptýlení. Infernäl Mäjesty se snaží působit brutálně, moderně a vůbec metalově, jak jen to jde, ve výsledku z toho není nic víc než pouhá šeď a zmar. Technicky je sice všechno zvládnuto v pořádku, ale co naplat, já tohle prostě hodinu poslouchat nevydržím. Trochu mi to připomíná poslední opus Hobbs’ Angel of Death, ze kterého se nakonec vyklubal solidní průměr. To bohužel není případ „No God“.

„No God“ lze doporučit snad pouze pamětníkům „None Shall Defy“, co touží zavzpomínat a zároveň si poslechnout, jak zní Infernäl Mäjesty dnes. Anebo pravověrným thrasherům, kteří musí slyšet absolutně všechno. Jinak asi nemá moc smysl se touto deskou déle zabývat. Za mě tedy rozhodně ne.