Archiv štítku: thrash metal

Gwar, Voivod, Childrain

Gwar poster 2019

Datum: 9.12.2019
Místo: Praha, MeetFactory
Účinkující: Childrain, Gwar, Voivod

Jestli se někomu povedlo dostat pódiovou prezentaci představenou světu Arthurem Brownem, Alicem Cooperem nebo Kiss na maximální možnou hranici, pak určitě Gwar. Začínající jako pouhý vtip z konce osmdesátých let, tehdy ještě pod jménem Gwaaarrrgghhlllgh, to za pár roků dotáhli až ke dvěma nominacím Grammy, pravidelným rotacím v MTV a vystupování v nedělních pořadech pro maminky. Na to, o jak obskurní záležitost se jedná, je to až neuvěřitelné. Dobové VHS záznamy „Live From Antarctica“ či „The Dawn of the Day of the Night of the Penguins“ jsou dnes cenné archiválie a názorné důkazy o tom, jak Gwar vypadali na vrcholu svých tvůrčích sil.

Zabaleni v latexu a polystyrenu do kostýmu vesmírných válečníků a samozřejmě vybaveni galony jedlého barviva se brzy dostali do povědomí nejen metalových fanoušků po celém světě a jejich koncerty se staly kultem hodným následování. Především díky tomu mohou fungovat i dnes, kdy v jejich řadách není po heroinovém předávkování Dave Brockie (známější pod přezdívkou Oderus Urungus), poslední ze zakládajících členů. Protože jsem jejich pódiovému řádění dosud nikdy nebyl přítomen, bylo rozhodování, zda navštívit 9. prosince MeetFactory, velice jednoduché. Kor když na soupisce také figurovalo jméno Voivod, jelikož na ty bych zašel tak jako tak, Gwar, neGwar.

Před Voivod a hlavní hvězdou večera Gwar však vystoupili ještě španělští Childrain. Ti fungují už více jak deset roků, na kontě mají čtyři řadovky včetně letošní „The Silver Ghost“, ale já jsem se s touto kapelou setkal vůbec poprvé. Jejich vystoupení přihlížela hrstka fanoušků, ostatně návštěva celé této akce byla spíše tristní, což mě až překvapilo. MeetFactory sice není úplně nejmenší prostor, ale opravdu jsem čekal, že se zaplní poněkud důstojněji. Childrain to odnesli nejvíce. Po pár písničkách jsem se je odebral doposlouchat na bar, jelikož jejich tvorba mi vůbec nic neříká, vlastně se mi vyloženě nelíbí. Pro melodický groove metalcore s odporně líbivými refrény pochopení nemám, čímž se pro mě jejich hrací čas stal časem vyčkávacím, a to na následující Voivod.

Voivod

Voivod jsou prostě jistota. Viděl jsem je nyní potřetí a opět to byla bomba, tentokrát možná ta největší. Ostatně letos jsem moc lepších vystoupení nezažil. Své dělal také fakt, že jsem je poprvé viděl opravdu zblízka, kdy jsem mohl na dosah ruky sledovat Awayovo mydlení do bicích a precizní hru ChewyhoRockym, stejně jako se pošklebovat nad poťouchlými grimasami Snakea. Bylo vidět, že si koncert skutečně užívají a je jim zcela jedno, že návštěvnost není kdovíjaká, však také po prvním skandování jména těchto Kanaďanů Snake vtipně prohlásil, že není důležitá kvantita, ale kvalita. Poté nám nabídl soukromý večírek, a ten se vážně povedl.

„The Wake“ je stále poměrně aktuální album Voivod, což je znát také na složení skladeb. A to je dobře. O to víc, jsem na ně chtěl zajít právě teď, kdy stále živě přehrávají tuto výtečnou placku. Nakonec z ní došlo na tři kusy („Obsolete Beings“, „The End of Dormancy“ a „Orb Confusion“), které zapadly mezi staré fláky velice suverénně. Sympaticky se Voivod ale nespoléhali pouze na osvědčené klasiky, těch vlastně ani moc nebylo. Začínalo se s rovněž novější věcí „Post Society“ a zazněla i „Fall“. Překvapení skýtala zhruba polovina koncertu, kdy se borci odhodlali k dávné „Fix My Heart“ z rockovějšího „The Outer Limits“, což mě odrovnalo. Tahle deska patří k mým nejoblíbenějším a jsem rád, že se k ní poslední dobou Voivod zase vrací, viz na minulém turné hraná „The Lost Machine“ nebo textové reference opusu „Jack Luminous“ na „The Wake“.

Zbytek už obstaraly legendární „The Unknown Knows“, „Psychic Vacuum“, „Overreaction“ a samozřejmě závěrečná divočárna „Voivod“. Nemám co vytknout, snad jen mi jich bylo trochu líto, ale jak jsem již napsal, nedali na sobě znát žádné zklamání a jsem přesvědčen, že jeli naplno a i těch pár oddaných jim nakonec vytvořilo slušnou atmosféru.

Že se pomalu chýlí ke koncertu Gwar bylo zřejmé nejenom z hlediska časového, ale také konáním některých z diváků. Tu a tam najednou prošel někdo v pláštěnce, někdo si začal nenápadně střežit místečko za sloupem a víc jak polovina návštěvníků zaujala pozici v dostatečné vzdálenosti od z pódia tak, aby nebyli na dostřel. Včetně mě. Gwar v čele s novým zpěvákem Blotharem spustili s osvědčenou klasikou „The Salaminizer“, přičemž první divadélko na sebe nenechalo dlouho čekat. Když začala vzduchem létat první sprška umělé krve, dav pod pódiem se komicky rozprchl, což se poté dělo ještě několikrát. Později se každý začal celkem bezpečně orientovat v tom, která skladba bude podpořena nějakým tím cákáním. Uznání zaslouží všichni ti, kteří neuhnuli ani o píď a dobrovolně se nechali tu více jak hodinu máchat až na kost. Ani mně se nepodařilo vyváznout bez újmy, ale rozhodně jsem na rozdíl od některých jiných nevypadal jako po šichtě na jatkách.

Gwar

Největší zábavou z koncertu Gwar byly právě ony scénky mezi písněmi, jejichž příběh pak volně pokračoval během hraní. Na pódium se dostavil například policajt, mrtvý jelen, mrtvé děti, těhotné cosi a na závěr i Donald Trump. Všichni dopadli stejně. Jak známo, Gwar vítězí za všech okolností, a i tento večer v MeetFactory zcela jasně zvítězili. Poté co tito hosté začali dělat potíže, nebyl problém jim useknout některou z končetin, rozpárat břicho, zasunout libovolný předmět do libovolného otvoru nebo utrhnout hlavu. Řečnické linky byly napsány vtipně, výstup měl až groteskní podobu a vše se neslo pochopitelně na vlně fekálního humoru se sociálně/politicko satirickým podtónem. Louže na podlaze se s každou další minutou zvětšovala, diváků ochotných nechat se promáčet přibývalo, jen skladby ne a ne začít bavit víc.

Gwar zavzpomínali jak na svoje nejslavnější thrashové období „Scumdogs of the Universe“ a „America Must Be Destroyed“, tak i na poslední a současně první desku v nové sestavě, „The Blood of Gods“. Mísily se tu tak nejrůznější žánry. Od hardcorových začátků, přes thrash metal až po funkové laškování a rockové vypalovačky. Tenhle mišmaš někdy bavil dost, někdy méně, celkově se to pohybovalo kolem průměru. Občas to bylo jenom o čekání na další zvrácenost a tipování odkud a co poteče proudem teď. Gwar si však vysloužili i přídavek, kde došlo na legendární halekačku „Sick of You“. Čekal jsem i tituly jako „Gor-Gor“ nebo „Saddam a Go Go“, ale na ty se nedostalo.

Celý večer tak vlastně dopadl dle mých očekávání. Voivod po všech stránkách super, Gwar dobrá zábava a Childrain nezájem. Jsem rád, že jsem konečně Gwar viděl, ale upřímně mi to asi jednou stačilo. Zásah do oka umělou krví jsem dostal, mám splněno, dalo by se říci. Současná sestava stále dělá pověsti kapely zadostiučinění, dmoucí se paroží a vtípky Blothara fungují, kostýmy BalSac, the Jaws of Death, Jizmak Da Gusha a Beefcake the Mighty nic ze svého kouzla neztratily, stejně tak jako všechny ostatní postavy a oběti. Pokud to někdo neviděl naživo, tak mohu doporučit. Nečekejte od toho ale zázraky. Atmosféru VHSek zmíněných výše to už nemá, ale parodií sebe sama to také není. Koneckonců Gwar si mohou dělat, co chtějí, a to také dělají.


High Command – Beyond the Wall of Desolation

High Command - Beyond the Wall of Desolation

Země: USA
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 27.9.2019
Label: Southern Lord Recordings

Tracklist:
01. Inexorable Darkness
02. Merciless Steel
03. Impaled upon the Gates
04. Devoid of Reality
05. The Commander’s Code
06. Visions from the Blade
07. Forged to Kill
08. Beyond the Wall of Desolation

Hrací doba: 42:21

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Metalový žánr obecně se rád vyžívá ve svých zlatých časech, a není tak divu, že se spousta kapel snaží toto kouzlo dávného oživovat i o třicet let později. V posledních letech si můžeme všímat především v oblastech Texasu a Vriginie nárůstu obliby tzv. crossover thrashe, tedy klasického thrash metalu míchaného s hardcore punkem. Tato fúze zažívala nejplodnější časy právě v osmdesátých letech, kdy podobně jako i jiné styly začala s další dekádou uvadat. Později se však objevilo několik odžískovaných nadšenců v čele s Municipal Waste, kteří se rozhodli zašlou slávu oprášit, a nutno uznat, že právě jim se to povedlo se vším všudy, jelikož mnohým říkají možná víc než klasici C.O.C., Cryptic Slaughter nebo D.R.I.

Abych se ale konečně dostal k High Command. Ti trochu paradoxně nepochází ani z jednoho ze zmiňovaných míst, ale dají se celkem přesně zařadit k mladým kapelám jako Enforced či Power Trip, čili thrasherům se silnými kořeny v newyorském hardcoru, čímž se od Municipal Waste a jim podobných výrazně odlišují. Pro kapely jako High Command se musí předobrazy hledat mezi Cro-Mags, Crumbsuckers, Leeway, ale i Slayer nebo konkrétně v případě těchto brousků a zpěváka Kevina Fitzgeralda také Kreator. Vyšisované bundy, zvedlé kšilty a další úsměvné nutnosti každého thrashového revivalu střídá vážnost, tvrdost a větší prostor pro vlastní ztvárnění žánru.

High Command, rodáci z Worcester v Massachusetts, mají s Enforced a hlavně Power Trip hodně společného, ale přesto se odlišují. Tím na první poslechy méně znatelným prvkem jsou texty. Namísto obligátních politických, sociálních nebo válečných témat se nebojí citelně opírat i o fantasy představy plné hrdinů a mystična, o čemž už může napovědět i pohled na poměrně netradiční obálku. Rovněž hudebně se dá bezpečně poznat, že tohle je zase trochu něco jiného, zejména díky častějším středním tempům a vůbec většímu heavymetalovému cítění, kde se najde místo i pro riffy ve stylu Mercyful Fate.

Dřevní poloha jejich prvotiny „Beyond the Wall of Desolation“ má za následek pocit ještě většího ohlížení se po zvuku let osmdesátých. Špína EPčka „The Primordial Void“ se vyčistila, stylovost však zůstala zachována. Nachází se tu dost různých inter, skladby jsou až překvapivě dlouhé (nejdelší skoro devět minut), čímž je jasné, že se nejedná o crossover pro fanoušky Municipal Waste. High Command si dokáží obstojně hrát se strukturou kompozice, mají dost nápadů, zejména úvodní riffy písní jako kupříkladu v hned po sobě jdoucích „Impaled Upon the Gates“, „Devoid of Reality“ a „The Commander’s Code“ jsou prostě bezchybné. Ostatně na kytarových riffech je „Beyond the Wall of Desolation“ založeno. Zmíněné tři kusy beru jako vrchol nahrávky.

Špatná skladba tu není žádná. To ale neznamená, že je „Beyond the Wall of Desolation“ genialita na entou. Ani sám nevím, kterou bych vyřadil, avšak kratší hrací čas by albu dle mého prospěl. Některé skladby působí natahovaně a hlavně ke konci desky je to znát. Mám tu dost oblíbených pasáží, ale najdu i několik méně závratných. Po chvíli jsem dospěl k názoru, že lépe High Command sedí to pomalejší, hutnější hardcorové tempo. Když dojde na thrashový nátěr, v určitých momentech to ztrácí na síle a působí chladnějším dojmem. Přesto je těžké ukázat na konkrétní vál, snad každý díky svým délkám stihne za tu dobu předvést něco absolutně skvělého stejně jako slabšího. Jistá rovnováha by tak byla s příštím počinem vítána.

Přese všechny výtky si ale myslím, že „Beyond the Wall of Desolation“ stojí za poslech. Především pokud tedy frčíte na thrash metalu. Power Trip to dělají lépe, vlastně o třídu lépe, ale High Command mají zase trochu jiný přístup, jenž se může do budoucna vyvíjet zajímavým směrem. Příští desku určitě budu sledovat a k téhle se jistě ještě párkrát vrátím. Bezpohlavních thrashů už bylo dost, tohle má koule a dokáže to pořádně nakopat, a to je přesně ono.


Toxic Holocaust – Primal Future: 2019

Toxic Holocaust - Primal Future: 2019

Země: USA
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 4.10.2019
Label: eOne

Tracklist:
01. Chemical Warlords
02. Black Out the Code
03. New World Beyond
04. Deafened by the Roar
05. Time’s Edge
06. Primal Future
07. Iron Cage
08. Controlled by Fear
09. Aftermath
10. Cybernetic War

Hrací doba: 39:23

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / instagram

Jsou kapely, které se svého stylu drží zuby nehty. Mezi takové dozajista patří i Toxic Holocaust, v dnešní dobře již nadobro zavedené jméno. Do světa vlétli rok před začátkem tohoto století jakožto jedni z hlavních představitelů vlny obroditelů thrash metalu, což vyvrcholilo albem „An Overdose of Death…“ z roku 2008. Právě touto deskou si získali dodnes přetrvávající popularitu. Ostatně i já sám jsem se k nim právě v této době dostal, a to skrze videoklipy „Nuke the Cross“ a „Wild Dogs“, které lze považovat, ostatně jako celou nahrávku, za moderní žánrovou klasiku.

Nedá se říci, že by Toxic Holocaust desky zrovna chrlili, naopak letošní „Primal Future: 2019“ je teprve jejich šestou. Samozřejmě je tu i několik EPček a značné množství splitů, ale základním měřítkem jsou právě klasické dlouhohrající počiny. Dá se říci, že Toxic Holocaust nikdy nevydali nic špatného. Složit přinejmenším průměrnou thrashovku jim nikdy nedělalo problém, stejně jako vecpat na každé album několik hitových tutovek. Styl, kterému zaprodali svoje duše, je tak úzce zajetý v pevných kolejích, že se dá spíše mluvit o předvídatelnosti nebo opakování sebe sama než o vyloženě nepovedených věcech. Na druhou stranu je to také limituje ve vytvoření něčeho vysoce nadprůměrného. Zkrátka budou navždy vnímání jako ti, kteří ctí staré dobré tradice a raději se snaží hrát to osvědčené než něco vlastního vymýšlet.

Pakliže jde o nějaké změny v tvorbě, většinou se týkají produkce a zvuku. Ten na posledním „Chemistry of Consciousness“ mě bavil neuvěřitelně. Kytara Joela Grinda bzučela skutečně jako pila, čímž ta agrese vynikla ještě více než dříve a získala osobitý tvar. Škoda, že na povedené skladby byla tahle nahrávka slabší. „Primal Future: 2019“ tak nemá zrovna těžké navazovat na svého předchůdce. Mám-li vybrat nejhorší desku Toxic Holocaust, je to pravděpodobně právě „Chemistry of Consciousness“, kde toho kromě výborného zvuku a již tradičně vkusné obálky nebylo mnoho k obdivu. Přesto splňovala pomyslné škály pro solidní nahrávku na pár nenucených poslechů.

Rovněž „Primal Future: 2019“ zaujme svým obalem. Toxic Holocaust se dostali do schémat futuristického cyber punku, a je sympatické, že se toto téma odrazilo v produkci a výsledném zvuku, přestože si myslím, že to mohlo být ještě znatelnější. Sem tam je slyšet nějaký pulzující neon, menší synťákové intro, ale kéž by toho bylo více. Zvuk je navíc ještě čistší než kdy předtím, v případě porovnání s chlívem „Evil Never Dies“ téměř na opačné straně spektra. Když už takto čistě, neuškodilo by tomu navléct pořádné produkční zázemí.

Po skladatelské stránce, co si budeme povídat, je to prostě Toxic Holocaust. Deset nenáročných písní, v klasickém thrashmetalovém střihu. Stará škola nesnažící se o nic víc. Je tu znatelný posun k ještě obšírnějšímu pojetí základů metalu, kdy dojde na thrash („Chemical Warlords“, „New World Beyond“, „Aftermath“), punkem ovlivněný thrash („Deafened by the Roar“, „Iron Cage“) i klasický heavy metal („Primal Future“, „Cybernetic War“). Právě poslední sekce je trochu překvapivá, především „Cybernatic War“ je ryzím melodickým heavíkem, a nutno přiznat, že vůbec ne špatným. Nebýt hlasu Grinda, netipoval bych to ani na Toxic Holocaust. Vlivy klasického metalu jsou tu znát napříč celým albem, čímž se přeci jenom trochu odlišuje od svých předchůdců a zároveň se tak dále vzdaluje svým kořenům. To je asi jediný moment překvapení. Anebo je tu ještě jeden?

Toxic Holocaust

Přestože tu jsou dozajista skladby, které mě baví – mohu jmenovat úvodní úderku „Chemical Warlords“, divočinu „Time’s Edge“, tvrdou riffařinu „Aftermath“ nebo už zmiňovanou zavíračku „Cybernatic War“ – nejedná se o nic, co by převyšovalo to nejlepší z minulých alb Toxic Holocaust. Navíc kolikrát i tyto vyjmenované kusy mají své mouchy, čímž se dostávám možná k tomu nejpřekvapivějšímu na „Primal Future: 2019“ – totiž hned 7 z 10 stop tu má přes čtyři minuty! To je na kapelu, jejíž karierní průměr musí být něco kolem dvou a půl minut kurva, změna. V praxi to znamená, že přestože je „Time’s Edge“ dobrá, ty více jak čtyři minuty jsou až až, opravdu nepotřebuji refrén otřepávat dokola tolikrát. Až tak silný kompoziční smysl Joel Grind prostě nemá.

Chtěl-li bych někomu „Primal Future: 2019“ doporučit, pak asi jen opravdovým fanouškům Toxic Holocaust. Black/thrashovým začátkům odzvonilo už před nějakým časem, energetická zábavnost „An Overdose of Death…“ a „Conjure and Command“ je také pryč, zbyl jen neurážející, dobře odehraný, ale čím dál více průměrný thrash metal. S posledním „Chemistry of Consciousness“ je to vyrovnaný souboj, což znamená poslouchatelnou záležitost na pár rotací bez vyhlídek na časté budoucí opakování. Stále je však dobré mít na paměti, že Toxic Holocaust jsou naprosto skvělí živě, na čemž si myslím nic nové placky nezmění.


King Gizzard and the Lizard Wizard – Infest the Rats’ Nest

King Gizzard and the Lizard Wizard - Infest the Rats' Nest

Země: Austrálie
Žánr: thrash / stoner metal
Datum vydání: 16.8.2019
Label: Flightless / ATO Records

Tracklist:
01. Planet B
02. Mars for the Rich
03. Organ Farmer
04. Superbug
05. Venusian 1
06. Perihelion
07. Venusian 2
08. Self-Immolate
09. Hell

Hrací doba: 34:51

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / instagram

„Infest the Rats’ Nest“ je nová, v pořadí patnáctá studiová fošna melbournských rodáků King Gizzard and the Lizard Wizard založených roku 2010. Po náročném roku 2017, kdy vydali pět alb, včetně zásadního „Flying Microtonal Banana“, si dali celkem oprávněně rok odpočinek, aby letos opět mohli potěšit příznivce ujetých hudebních výtvorů novou porcí muziky. Prvním chodem bylo v dubnu vydané „Fishing for Fishies“, na nějž jsem se těšil, ale nakonec mě docela minulo, takže i z plánované recenze sešlo. Tak alespoň krátce – přestože jde dost možná o nejsnáze poslouchatelné album King Gizzard and the Lizard Wizard, moc mě to rybaření ve stylu ztripovaného blues-boogie nevzalo. Bylo to vtipné, zprvu i zajímavé, ale po pár protočeních poslech omrzel.

Ještě před vydáním „Fishing for Fishies“ však přistál na internetu singl „Planet B“, který zněl naprosto jinak. Žádné rybičky, šumící potůček a zpívající ptáčkové, naopak, konec toho všeho a mohutné varování, že „THERE IS NO PLANET B!“. Jediné, co vytanulo na mysli, bylo: co to kurva je a jsou to vůbec oni? Není to jen nějaký vedlejšák toho šílence Mackenzieho? Samozřejmě, že to byli King Gizzard and the Lizard Wizard. Později přišlo oficiální info o dalším albu a také další singly, čímž se stvrdilo, že borci nyní budou hrát metal.

Metal, přesněji řečeno thrash metal, je tedy novou parketou v už tak obšírném rejstříku King Gizzard and the Lizard Wizard. Stylová obměna je tím pádem víc než znatelná. Rozdíl je však také v estetice celého „Infest the Rats’ Nest“, potažmo přístupu kapely k dílu. King Gizzard and the Lizard Wizard byli vždy o posouvání hranic, o experimentech, o využívání neznámých postupů. Kromě netradičních hudebních spojení se jednalo například také o využití iPhonů jako mikrofonů na debutu „12 Bar Bruise“, natočení westernové audioknihy v podobě „Eyes Like the Sky“, stvoření nikdy nekončící „Nonagon Infinity“ nebo mikrotonální „Flying Microtonal Banana“ a také labelům a posluchačům volně poskytnuté „Polygondwanaland“ ke stažení, vydání, prostě čemukoliv. „Infest the Rats’ Nest“ působí na poměry King Gizzard and the Lizard Wizard poněkud obyčejně. Nic inovativního se tu totiž nenachází. Víc než cokoliv připomíná novinka spíše složenou poctu danému žánru. Ale je to nutně špatně? Nemyslím si, i když je tento fakt asi tím nejslabším ohledně celé nahrávky. Na druhou stranu, už ta samotná radikální stylová změna je něčím, co je těmto Australanům vlastním, a koneckonců, nejdůležitější je nakonec prosté – baví/nebaví. A „Infest the Rats’ Nest“ rozhodně baví.

Gizzardí, Lizardí, Wizardí thrash spočívá především ve vzývání jeho prvotní podoby, tak jak ji známe z debutů Metallicy, Overkill nebo Slayer. Občas neurvalé kopáky a jednotlivé rozjezdy připomínají časy před-thrashové, tedy Motörhead. Zpěv svým frázováním připomene i Hetfielda, což v kombinaci s klasickým projevem Mackenzieho zní skvěle. Není to ale jenom o thrash metalu. King Gizzard and the Lizard Wizard si naštěstí zachovali svoji tvář, která se nejvíce projevuje v pomalejších, stonerových kouscích. Tato transformace z psychedelického rocku do stoner metalu dává smysl a funguje bez chyb.

Rovněž tak produkce celé desky sedí výborně, kdy ten archaický, tvrdý a zastřený zvuk dobře doplňuje jak skladby samotné, tak i textovou náplň, takže to eko-zelené poselství o ochraně planety skrze veškerý ten plíživý dým a létající hobliny od kytar dobře vynikne.

Na „Infest the Rats’ Nest“ se tak nachází ryze thrashové ataky jako už zmíněná hitovka „Planet B“ se skvělým refrénem, ale i stonerové, v případě „Superbug“ až doomové skladby. Mojí nejoblíbenější se brzy stala druhá „Mars for the Rich“, která má v sobě sedmdesátkového ducha a několik neuvěřitelně silných motivů. Neméně zábavné jsou také oba party „Venusian“ nacházející se na druhé straně desky, jež pojednává o obsazování Venuše, ale i všechny ostatní zářezy, snad jen s výjimkou slabší „Perihelion“. Singlovky „Organ Farmer“ a „Self-Immolate“ představují ten nejklasištější thrashový kvapík, určitě mohlo dojít k větší nápaditosti, ale i tak jednoduše baví, stejně jako závěrečná „Hell“.

Věřím, že některým fanouškům King Gizzard and the Lizard Wizard může přijít „Infest the Rats’ Nest“ možná až hloupé. Žádné velké rozmýšlení ani pokusy se někam posouvat, prostě jen vzít kytary a namlátit to tam. Spousta mániček je však jistě spokojena. Vlastně se jim povedlo stvořit jednu z nejzajímavějších a nejzábavnějších thrashových nahrávek za poslední dobu, kterou navíc výborně oživuje stonerový závan. Není bezchybná, není výjimečná, ale vím, že se k ní budu rád vracet.


Death Angel – Humanicide

Death Angel - Humanicide

Země: USA
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 31.5.2019
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. Humanicide
02. Divine Defector
03. Aggressor
04. I Came for Blood
05. Immortal Behated
06. Alive and Screaming
07. The Pack
08. Ghost of Me
09. Revelation Song
10. Of Rats and Men
11. The Day I Walked Away

Hrací doba: 48:30

Odkazy:
web / facebook / twitter / instagram

Američané Death Angel patřili po dlouhou dobu mezi mé nejoblíbenější představitele thrash metalového žánru. Na scénu vlítli ve velice útlém věku (však v době vydání debutu „The Ultra-Violence“ bylo všem pod dvacet, bubeníku Andymu Galeonovi pouze čtrnáct), ale ani to nezabránilo prudkému vzrůstu jména Death Angel v oblasti Bay Area. Relativní úspěch netrval navěky, vlastně už záhy, zkraje devadesátých let, se kapela rozpadla.

Letošní placka „Humanicide“ však existuje díky návratu, k němuž došlo ku příležitosti benefičního vystoupení na podporu Chucka Billyho ze spřátelených Testament v roce 2001. Křídla anděla se opět rozechvěla, a nakonec z toho bylo plnohodnotné obnovení činnosti. Znovu se koncertovalo, nahrávaly se desky a právě díky „Killing Season“, druhé po-návratové studiové placce, jsem se k Death Angel dostal. Dodnes se k ní rád vracím a považuji ji za jeden z nejvydařenějších thrashových počinů tohoto století.

Death Angel tehdy zněli jako parta mladíků. Už na „The Art of Dying“ se prezentovali energickou směsicí thrash metalu a uvolněného, rychlého hard rocku. Rockové podtóny pomáhaly kapelu odlišit od početného stáda revivalujících thrasherů, čímž se od této scény úplně oddělili, a na rozdíl od ní zněli současně a moderně. Ostatně vymezování se od zbytku bylo kapele vlastní už v první etapě, kdy se na albu „Act III“ nebáli stočit kormidlo k alternativě a funkovým vyhrávkám, a to se prosím jednalo o rok 1990, kdy byl čistokrevný thrash metal stále na vrcholu.

Proč tu ale tohle vše rekapituluji. Ono je to zřejmé už z první věty celého povídání, kde není minulý čas použit náhodou. S příchodem nahrávky „Relentless Retribution“ můj zájem o Death Angel notně upadl a tento stav s každým dalším albem nadále trvá. Vlastně se ještě prohlubuje. Kapelu po „Killing Season“ opustil basák Dennis Pepa, následně i bubeník Galeon a styl kapely doznal značných změn. Přestože stále zněli moderně, bylo toho docíleno jinými způsoby, zejména pak inspirací v melodickém metalcoru, což mi začalo silně překážet.

„Humanicide“ sice pokračuje spíše v odkazu celkem solidního „The Dream Calls for Blood“, avšak už na minulém „The Evil Divide“ mi přišlo toto směřování docela vyčerpané. Přestože se o žádném z posledních čtyř alb nedá mluvit jako o průseru, neznamená to ani, že by byly kdovíjak dobré. Asi nejlépe je vystihuje slovo nuda. Pryč je ona energie, která mně na nich tehdy nejvíce upoutala, pryč jsou neotřepané nápady a zapojení klasických, až rock’n’rollových postupů naznačených už na letitém „Act III“ a naplno využitých na „The Art of Dying“ a „Killing Season“. Pryč je to, co je pro mě dělalo zajímavými.

Na posledních čtyřech albech se vždy našlo něco dobrého i něco špatného, z čehož logicky vyústí průměr. Nejinak je tomu na „Humanicide“. Death Angel opět jedou především na současně-klasických thrashových sypačkách, kterou je třeba hned úvodní „Humanicide“, avšak i tomuto kusu schází větší výraznost, silnější riff či alespoň refrén, čímž trpí také ostatní skladby. Ještě méně přesvědčivě pak Death Angel vypadají v příliš nuceně násilných věcech jako „Divine Defector“ anebo kýčovitých záležitostech typu poslední „The Day I Walked Away“. S oblibou také na svá alba zařazují střednětempé skladby, které zpravidla ničí přestřelené stopáže, na „Huminicide“ reprezentované „Immortal Behated“. I sborové písně, podobné „The Pack“, jsou zejména na „Relentless Retribution“ ke slyšení v lepším provedení.

Ke světlým momentům bych zařadil krátkou, ale velice příjemnou ukázku toho klasického Death Angelu, tak jak si ho pamatuji já nejlépe. Čtvrtá „I Came for Blood“ má onen rockový nádech, uvolněnost, přímočarost, škoda jen, že ji tak kazí zpěvy v předrefrénu. I přestože se na poměry Death Angel jedná o velice jednoduchou věc, mě z „Humanicide“ baví nejvíce. Přinejmenším zajímavá je také alternativně laděná „Revelation Song“ s podivně melodickým, přitom chytlavým refrénem. Zbytku alba se naprosto vymyká a ani sem moc nezapadá, ale není pouhou fádní rutinou jako „Aggressor“, „Ghost of Me“ nebo „Of Rats and Men“, čímž dokáže upoutat pozornost. Vlastně si ji z celé placky pouštím nejvíce.

Co však „Humanicide“ výrazně ubližuje, je kromě nevalné skladatelské potence také produkce, což jen potvrzuje slova o plastových prefabrikátech z dílny Nuclear Blast. Takhle plochý, nedynamický a nic neříkající zvuk si snad Death Angel nezasloužili. Nějaké lepší zvukové ošetření by asi stejně slabému dojmu z „Humanicide“ nepřidalo, ale když už to má člověk poslouchat, tak ať se to alespoň poslouchat dá. Tohle je fakt odfláknutá práce.

Myslím, že není třeba nic víc dodávat. Death Angel mám za jejich starší výtvory rád, rád bych je viděl naživo, ale jejich poslední desky naznačují, že se zasekli na určitém bodu spokojenosti, kdy tak nějak odehrají to nejnutnější, skalní to zřejmě potěší a oni sami mají tak důvod vyjet na další turné. Neurazí, ale taky nepotěší.


Overkill – The Wings of War

Overkil - The Wings of War

Země: USA
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 22.2.2019
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. Last Man Standing
02. Believe in the Fight
03. Head of a Pin
04. BatShitCrazy
05. Distortion
06. A Mother’s Prayer
07. Welcome to the Garden State
08. Where Few Dare to Walk
09. Out on the Road-Kill
10. Hole in My Soul

Hrací doba: 51:03

Odkazy:
web / facebook / twitter

Co dva roky, to nové album. To je průměr amerických thrashových legend Overkill už po bezmála čtyřicet let. V začátcích býval rozestup mezi řadovkami pouhý rok, jindy se zase čekání o rok protáhlo, ale déle ani ťuk. Když k tomu vezmeme v potaz, že Overkill nikdy nenahráli žádný škvár, nic na co by se obecně koukalo skrze prsty, nezbývá než smeknout. Samozřejmě mají ve svém katalogu i slabší desky, ale žádnou „Chytrou past“, žádný „St. Anger“. Letos v únoru spatřila světlo světa devatenáctá placka pojmenovaná „The Wings of War“ a snad nikoho nepřekvapím, když rovnou napíši, že jsou to prostě zase klasičtí Overkill.

Leckdo by mohl namítat, že hrát takovou dlouhou dobu v podstatě to samé je celkem nuda, avšak já musím kontrovat tvrzením, že v případě Overkill, znamená více toho samého také více toho dobrého. Studnice nápadů, jak z té zajeté formule vytřískat další a další povedené motivy, je zdá se pro bandu kolem D.D. Verniho a Bobbyho „Blitze“ Ellswortha bezedná. Pakliže vám byly po chuti minulé počiny „The Grinding Wheel“ nebo „White Devil Armory“, nebude zklamání ani při poslechu „The Wings of War“.

Samozřejmě, ani tyto předchozí desky nebyly bezchybné, a novinka rovněž není, ale já upřímně nemám v případě Overkill žádná přehnaná očekávání. Svoje definující opusy vydali, stejně jako jejich souputníci, kdysi dávno, avšak Overkill si na rozdíl od mnohých z kolegů udržují obdivuhodnou formu i několik dekád poté. Nejenomže nakopávají prdel živě při hraní klasických kousků, ale dokážou stále skládat i jim konkurenceschopné pecky.

V kapele došlo po letech k jedné personální změně: z osobních důvodů Overkill opustil dlouholetý bicman Ron Lipnicki, kterého nahradil zkušený Jason Bittner. Odrazilo se to nějak výrazně na hudbě? Ani ne, oba svou práci odváděli a odvádějí výborně, takže zezadu jsou Overkill jištěni nadále víc než dobře. „The Wings of War“ tvoří tradičních deset skladeb a stejně jako v případě posledních alb mě více baví první půlka.

Úvodní píseň „Last Man Standing“ dává s houstnoucí atmosférou dobře tušit, že tohle bude další z řady povedených otvíráků, a taky že jo. Úderné tempo, zapamatovatelný refrén, tvrdé riffy a sborový vokál – na to by si mohli Overkill pořídit ochrannou známku. Když se k tomu ještě přidají groovy změny v tempu a nějaké ty kytarové exhibice jako u následující „Believe in the Fight“, je to komplet. Nejchytlavější věcí je trojka „Head of a Pin“ s až překvapivě melodickým refrénem, ale stále jasným rukopisem tvůrců. Vrcholem by bývala byla „BatShitCrazy“, ale dojem z ní mi kazí naopak nepříliš povedený refrén, který už jako samotný název písně vyznívá trochu blbě. Jinak je to však neskutečná jízda s pořádně ostrým riffem. Nic překvapivého, ale jak už jsem psal výše, Overkill prostě umí vydolovat i z toho stokrát použitého něco nového.

Druhá půlka „The Wings of War“ už podobně zářné skladby nenabízí. Opadá také energie a rychlost, kdy se písně začínají dostávat i do teritorií klasického heavy metalu, ostatně jako poctu klasikům žánru Judas Priest vnímám už intro k „Believe in the Fight“ nápadně připomínající „Riding on the Wind“. Tyto vlivy jsou Overkill na každém z posledních alb vlastní a ani „The Wings of War“ není výjimkou. Rozvleklá „Distrotion“, punkrocková „Welcome to the Garden State“ nebo atmosférická „Where Few Dare to Walk“, přestože jsou dobré, už nemají takový tah na bránu a při jejich poslechu se začíná projevovat zbytečně natáhla stopáž, nejen těchto skladeb. Do uší to však bije zejména v případě zmíněné „Welcome to the Garden State“, protože mít skoro pětiminutovou punkovou halekačku na už tak celkem dlouhé desce… říkám si proč.

I když je druhá polovina novinky „The Wings of War“ slabší, stále se drží a nesklouzává do žádné bídy. I proto mají Overkill na kontě další povedené album, které fanouška nezklame. Opět zde máme několik koncertních tutovek, několik desítek minut poctivé thrashmetalové zábavy, a o to jde především. Sice se nabízí otázka, jestli by nebylo lepší střádat materiál déle a pak vydat to nejlepší za delší dobu, jelikož ono kdyby se posbíralo to nejlepší z posledních tří alb, dalo by to dohromady stejně famózní desku, jakou byla tenkrát „Ironbound“, ale je to prostě takhle, a dokud jsou nahrávky Overkill alespoň takto kvalitní jako doposud, tak mi to určitě nevadí.


Inculter – Fatal Visions

Inculter - Fatal Visions

Země: Norsko
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 12.4.2019
Label: Edged Circle Productions

Tracklist:
01. Open the Tombs
02. Impending Doom
03. Shepherd of Evil
04. Endtime Winds
05. Final Darkness
06. Towards the Unknown
07. Fatal Visions
08. Through Relic Gates

Hrací doba: 34:25

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Edged Circle Productions

Najít v dnešní době nějaký nový, čerstvý a hlavně opravdu dobrý thrash metal je skutečný kumšt. Stále jsou však kapely, které živí naději v lepší zítřky, a existuje tak šance, že ty letité žánrové veterány bude mít jednou kdo nahradit. Neustále výraznější je norská ne-blackmetalová scéna, která čítá i thrashové kapely. Jména jako Condor, Deathhammer, Nekromantheon nebo Sepulcher už nějakou dobu nejsou v podzemních stokách úplnou neznámou, no a právě Inculter, ačkoliv služebně mladší, se můžou začít řadit po jejich bok.

Personálně je Inculter spjatý se zmíněnými Sepulcher; basista Bakke a bubeník Tveit hrají v obou kapelách. V Inculter je pak doplňují zpěvák a kytarista Remi a od letošního roku také druhý kytarista Udjus. Na kontě už mají jedno EPčko a splitko, obě z roku 2013, a o dva roky později došlo také na debutovou nahrávku nazvanou „Persisting Devolution“. K jejich starší tvorbě jsem se dostal až díky novince „Fatal Visions“ a pro znalé mohu napsat, že Inculter víceméně pokračují v předešlé desce, avšak jisté rozdíly tu jsou.

Především od vydání minulé desky uplynuly už čtyři roky a řekl bych, že na hře a celkovém znění nynější tvorby Inculter je to znát, jelikož „Fatal Visions“ působí vyspělejším dojmem. Album zní lépe i obecně, jelikož produkce je velmi zdařilá. Má to svůj zvuk, poměrně neotřelý, nástroje zní čitelně, přitom rvavě, není to ta klasická sterilní produkce, která po kvantech proudí ven z výrobního pásu. Stejně tak super je i obal, barvami připomínající loňské Obliteration. Ruku v ruce s tímto vším jde ale i to, že mi skladby už nepřijdou tak divošské jako na „Persisting Devolution“, což ovšem nemusí být nutně vždy mínus. Inculter prostě rostou, což je dobře.

Jejich pojetí thrash metalu zřejmě asi plyne z povahy země původu, kdy je, jak se na Norsko sluší a patří, trochu špinavé a lze v něm slyšet různé vlivy, nejvíce pak ve stylu riffování. To se často soustředí spíše na vyšší tóny a různé vyhrávky, které ozvláštňují kvapíkové drhnutí strun. Ze starých pardálů mi nejvíce připomínají Destruction, tedy kapelu, jejíž tvorbu jsem nikdy moc nemusel a dodnes nemusím. Asi správně tušíte, že z toho tak nějak vychází také moje zalíbení v Inculter.

„Fatal Visions“ určitě není špatné album, ale také není tím thrash metalem, po němž bych já bažil. Jestliže uctíváte „Infernal Overkill“ nebo „Eternal Devastation“ od výše zmíněných Němců, pak je tohle pro vás jasná volba. To ale není můj případ. Na druhou stranu, i mně se tu líbí několik kusů a celkové pocity z nahrávky jsou vesměs pozitivní. Třeba hned úvodní dvojička „Open the Tombs“ a „Impending Doom“ má nesporný tah na bránu a baví mě. Stejně tak čtvrtou „Endtime Winds“ i závěrečnou „Through Relic Gates“ s klidem označím za povedené věci s dobrými nápady. I nějaké ty riffy jsem si tu nakonec oblíbil, ovšem většina z nich mě nijak extra nebere, což je v thrash metalu prostě problém.

Nejmenované skladby jsou pro mě průměrem, solidním, ale stále průměrem. V kombinaci se zbytkem písní je tak „Fatal Visions“ lehce nadprůměrné. Když k tomu přičtu ještě produkci a ostatní věci kolem, tak je to ve výsledku dobrá fošna. Otázkou však je, jak moc často se k ní budu vracet. Faktem je, že se mi „Fatal Visions“ s každým dalším poslechem líbilo víc a víc, což je důležitá poznámka, která snad také svědčí o určité kvalitě.

Rozhodně tak není prohloupením si nový Inculter poslechnout. Pro mě to sice není nic, o čem bych nutně psal domů, ale na druhou stranu si dokážu lehce představit, že to někoho baví daleko více. Kdyby každý současný thrash byl alespoň takhle dobrý, svět by byl krásnější. Spřízněnci Sepulcher mi však přijdou zajímavější.


Venom – Storm the Gates

Venom - Storm the Gates

Země: Velká Británie
Žánr: thrash / heavy metal
Datum vydání: 14.12.2018
Label: Spinefarm Records

Tracklist:
01. Bring Out Your Dead
02. Notorious
03. I Dark Lord
04. 100 Miles to Hell
05. Dark Night (Of the Soul)
06. Beaten to a Pulp
07. Destroyer
08. The Mighty Have Fallen
09. Over My Dead Body
10. Suffering Dictates
11. We the Loud
12. Immortal
13. Storm the Gates

Hrací doba: 53:10

Odkazy:
web / facebook

„Storm the Gates“. Nová deska Venom. Je vůbec nutné psát cokoliv dalšího? Není každému předem jasné, jak tohle bude znít? Sám sebe se ptám, proč tomu vůbec věnuji čas, když mě Venom už řadu let nedokázali novým materiálem potěšit. Hlavní otázky jsou tedy jasné: je něčemu u „Storm the Gates“ jinak? Stojí za to ho slyšet? Natočil Cronos a spol. konečně zase dobrou desku? Odpovědi zní: ne, ne a ne.

Pojďme si projít několik zásadních problémů. Jsou to vlastně pořád ty samé. Tak předně muzika, ta je nyní u Venom prostě jen šeď, zmar a zoufalství. Že vlastně hrají pořád to samé, na to jsme si už zvykli. Ale občas se také stalo, že i když to byla už po několikáté variace na to samé, bylo to složené alespoň dobře, byl tam nějaký nápad, mělo to šťávu, byla tam určitá chytlavost, prostě cokoliv, co přimělo si danou píseň zapamatovat a ještě líp, lákalo to si ji pustit znovu. U mě tomu bylo naposledy s alby „Metal Black“ a „Hell“. I když právě tam byly položeny základy současnému ultra nudnému stylu kapely, pořád se tam najde několik skladeb, které hodnotím o mnoho výš než současnou tvorbu. Ještě lepším příkladem je starší deska „Resurrection“, jež je za posledních třicet let jednoduše tím nejlepším, co vydali, přestože má daleko k absolutní spokojenosti.

Výrazný propad tak vnímám s posledníma dvěma kusy „Fallen Angels“ a „From the Very Depths“. Ty jsou vhodné leda tak akorát poslechnout a zapomenout. Ostatně zapomenout není vůbec náročné, protože jdou jedním uchem tam a druhým ven. Ale abych jim úplně nekřivdil, má to jakous takous úroveň, není to vyložený škvár, dokonce si u pár momentů řeknete, že to je docela fajn, ale poslouchat to nějak pravidelně? To vůbec. Spíše něco jako totální průměr = od doby vydání jsem si to nepustil. „Storm the Gates“ je na tom hudebně obdobně, ale těch „fajn“ momentů je už jen opravdové minimum, takže je na tom vlastně ještě hůř než třeba „From the Very Depths“, což je alarmující. V jednom aspektu je však horší zcela jistě, čímž se dostávám k problému číslo dva – zvuku.

Produkce „Storm the Gates“ je skutečně příšerná. Ona tedy ani u minulých výtvorů nijak neoslňovala, ale na druhou stranu mě nikdy tak neiritovala jako právě tady. Podivně zahuhlaný zvuk, kde se vše mísí v jednu hlukovou kouli, Cronosův zpěv je bez života, spíš si tam jen něco mumlá, kytary jsou nevýrazné a nejvíce zabrat dostávají bicí, zejména pak čvachtající činely a upozaděný kopák. I občasně efekty jsou spíše k smíchu. U mixážního pultu asi někdo zachrápal. Kdyby to alespoň evokovalo atmosféru zašlých kultů z první poloviny osmdesátých let, ale tenhle paskvil ani zdaleka nemá takovéto ambice.

Třetím problémem je délka „Storm the Gates“. Dlouhých, mučivých 53 minut. Třináct písní. To už je snad nějaké pravidlo Cronose, protože od návratu Venom v roce 1995 se nikdy nešlo pod padesát minut a třináct skladeb. A nikdy to taky nefungovalo. Problémem jsou rovněž tradičně texty, u kterých je člověku až trapně, takže jsem se na ně snažil soustředit co nejméně. Pozitivně vnímám alespoň fakt, že se „Storm the Gates“ nepodařilo trumfnout „From the Very Depths“ co se ohavnosti obálky týče, i když k tomu má až nebezpečně blízko. Marně však hledám jakékoliv další klady, lze-li zmíněnou ironii brát jako klad.

Venom

Tak jak to bylo jasné už před samotným prvním poslechem, „Storm the Gates“ nestojí za větší pozornost. Jde pouze o další řadovku do počtu. Zbytečnost, na kterou si nikdo nevzpomene. Nebýt mojí naivity a silné míry nostalgie k legendárním kapelám, sám bych se tomu vyhnul, ale stále v koutku duše věřím, že minimálně úrovně „Resurrection“ by ještě někdy mohli dosáhnout. Netřeba však z nevalného vývoje odkazu Venom vinit pouze Cronose, protože ani jeho někdejší kolegové Mantas a Abaddon nepředvedli s Venom Inc. nic závratného. Můžeme těmto pánům jen poděkovat za to, jak se vyřádili na albech „Welcome to Hell“, „Black Metal“ a „At War With Satan“. Zajděme na koncert, splnit si povinnost a zahalekat si nesmrtelné klasiky, současnou tvorbu však s klidem přeskakujme.


Revocation – The Outer Ones

Revocation - The Outer Ones

Země: USA
Žánr: technical death / thrash metal
Datum vydání: 28.9.2018
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. Of Unworldly Origin
02. That Which Consumes All Things
03. Blood Atonement
04. Fathomless Catacombs
05. The Outer Ones
06. Vanitas
07. Ex Nihilo
08. Luciferous
09. A Starless Darkness

Hrací doba: 48:20

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Bostonská kapela Revocation platí na poli technického death/thrash metalu za zavedené jméno. Ostatně na kontě mají již sedm dlouhohrajících nahrávek, z nichž ta poslední, „The Outer Ones“, vyšla letos v září. Nikdy se jim úplně nepodařilo vydobýt přední žánrové pozice a myslím, že mohu rovnou napsat, že ani novinka na tom nic nezmění. Dosud nikdy kvalitou desek nevybočili ze svého standardu, což se dá vnímat pozitivně i negativně. Těžko v jejich diskografii označit nějaký jasný vrchol, něco obecně uznávaného širokou obcí. Spíš si každý vybere ten svůj oblíbený kus.

Na čem se však u Revocation snad všichni shodnou, je fakt, že jsou to instrumentalisté od Pánaboha. Je jedno, jestli budete žasnout nad Davidsonovou dávkou soustředění a trpělivosti, kdy zvládá při jednom hrát všechny ty krkolomné riffy a vyhrávky a do toho ještě se vší vervou řvát do mikrofonu nebo nad tím, jak Pearson dokáže do skladeb vtěsnat všemožné přechody bicích a střídat tempa jakoby nic. A co potom sjíždění hmatníků u Bambergerova a Cargiulova nástroje. Všichni mají vytříbenou techniku, to Revocation ostatně vždy měli, a naštěstí vědí, jak tento um prolnout s nápady, které mají hlavu a patu, a dokáží bavit, což je kolikrát u tohoto stylu vzácností.

Jak jsem napsal, sice vědí, ale ne vždy se to podaří. Některým písním bohužel tyto nápady trochu scházejí, a to se týká všech jejich dosavadních placek. Možná z toho důvodu se ještě Revocation nepodařilo stvořit opravdu stěžejní dílo, kterým ani „The Outer Limits“ není. To ale ještě neznamená, že je špatnou deskou. Celkově se album poslouchá s lehkostí, jenom jsem se přistihl, že později jsem se k poslechům už musel trochu nutit, což není dobré znamení. Když porovnám novinku se staršími nahrávkami, vychází mi dobře. Poslední dva opusy mě totiž moc nebraly, na rozdíl od 6 roků starého ípka „Teratogenesis“, což je spolu s „Chaos of Forms“ moje nejoblíbenější placka Revocation.

Nevýhodou je, že na „The Outer Ones“ opět nepřišli s ničím moc novým či alespoň malými úpravami, detaily, které by jejich tvorbu nějak oživily. Zmiňované EPčko „Teratogenesis“ bylo svěžím větrem do plachet, kdy na posluchače vlítli s takovou dávkou energie, která když se spojila s jejich nápaditostí a vyspělým projevem, znělo to skvěle. To mi na „The Outer Ones“ chybí. Pořád se věnují tomu svému pojetí technického death metalu pohybujícího se na hraně technického thrash metalu, který však již ničím nepřekvapí. Ubylo vlivů melodického death metalu, což s povděkem kvituji, jelikož právě proto se mi nové album libí o něco více než ta předešlá, ale to je ze změn tak všechno.

Revocation

Za povedené skladby bych označil úvodní „Of Unworldly Origin“, „Fathomless Catacombs“ či titulní, a asi moji nejoblíbenější, „The Outer Ones“. Například to kytarové sólo v poslední jmenované je prostě super, zde není co vytýkat, rovněž tak její různorodost, od zemitých pasáží k rychlejším polohám funguje skvěle. Obecně se dá říci, že sóla na kytaru pánů Davidsona a Gargiuloa jsou nejlepšími momenty napříč celou stopáží nahrávky. Plný prostor pak dostávají v instrumentálce „Ex Nihilo“, jejíž podklad je však poněkud mdlý. I zbytek písní má svoje světlé momenty, stejně jako ty nudnější.

Oceňuji, že si „The Outer Ones“ drží svou sci-fi atmosféru. Spletitost hudby spolu s textovou náplní, silně čerpající z Lovecraftovské studnice, dobře koresponduje s vyobrazením na obálce desky, která je bez váhání dosud tou nejlepší v historii kapely. Už jenom to, že se desce daří tvořit v posluchači nějaké pocity, je něčím, co ji staví nad žánrový průměr. Nakonec i ta křišťálově čistá produkce, lehce kovově zanesená, v níž jsou všechny nástroje zřetelně slyšet, k tomuto stylu sedí.

„The Outer Ones“ poslouží zejména vyznavačům technického metalu, ostatním asi moc neřekne. Není tím bezpohlavně prázdným albem, které nemá kromě technické zručnosti co víc nabídnout, ale přesto má ve svém projevu značné rezervy. Nelze tak čekat výjimečnou záležitost, ale spíše solidně odvedenou práci, jež dokáže na několik poslechů zabavit. Ta živočišnost a tah na bránu, kterou měli klasické kapely ve zlatém období tohoto žánru, prostě mladším kapelám často schází. Revocation se jí podaří občas zachytit, ale ne pokaždé. V rámci žánru se jedná o to lepší z letošního roku, avšak výhledově se spíše budu vrhat do poslechů jiných počinů, jako kupříkladu nedávno recenzovaným Horrendous, kteří jsou s jejich „Idolem“ na vyšší úrovni.


Sodom – Partisan

Sodom - Partisan

Země: Německo
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 23.11.2018
Label: Steamhammer

Tracklist:
01. Partisan
02. Conflagration
03. Tired & Red (Live)
04. One Step Over the Line (Live)

Hrací doba: 21:45

Odkazy:
web / facebook / twitter

Snad každá kapela, která se v hudební branži pohybuje už několik dekád, si zažila nějaké zlaté období, díky němuž si zajistila dlouhověkost a přízeň skalních fanoušků už nadosmrti. A v případě, že se jedná o úspěšnou kapelu na samém začátku kariéry, pravděpodobně to zlaté období zažívá právě teď, a jednou se na něj tak taky bude vzpomínat. Ať tak či tak, problém nastává ve chvíli, kdy se skupina chce posunout, nebo se už dávno posunula někam jinam, ale její fanoušci neustále volají po těch svých oblíbených klasikách. Tahle odvěká symbióza dvou množin se ale občas znovu nečekaně protne. To je případ německé legendy Sodom.

Když před nějakým časem oznámil strýček Tom Angelripper novou sestavu, leckteré srdce zaplesalo, včetně toho mého. Do řad Sodom se totiž vrátil sekerník Frank Blackfire, jedna z největších person německé metalové kytary vůbec. Právě on se podílel na počinech „Persecution Mania“ a „Agent Orange“, kde významně pomohl definovat nejen zvuk Sodom, ale i celého tzv. Teutonic thrashe. Poté zběhl k souputníkům Kreator, spolupracoval i s interprety jiných žánrů, zkoušel sólovou kariéru, byl dokonce učitelem kytary v São Paulu, no a nyní je takřka po třiceti letech zpět, tam kde začal.

Není to ale jenom o něm, Angelripper (mimochodem tuto přezdívku mu přidělil právě Blackfire) to totiž vzal z gruntu a vystřídal kompletně všechny posty, a dokonce ještě řady rozšířil. Za bicí usedl Stefan Hüskens, v poslední době si říkající Husky, kterého jsme mohli zaznamenat třeba na poslední fošně Asphyx „Incoming Death“, kde se opravdu zaskvěl. Velkou změnou je nabrání druhého kytaristy, jímž je poměrně neznámý Yorck Segatz neboli Void Disruptor. Tím se Sodom poprvé ve své historii stává kvartetem. Všechny tyto změny samozřejmě také znamenají odchod Makky a Bernemanna, kterého mi bylo docela líto, přeci jenom byl v Sodom dlouhých dvacet let.

Jak se říká, dvakrát do stejné řeky nevstoupíš. Toho se ale Sodom zřejmě nebojí, jelikož Angelripper už před vydáním nového EP „Partisan“ vůbec nijak neskrýval, že s touto novou sestavou půjde o návrat a oslavu oldschoolového osmdesátkového thrash metalu německého ražení, a taky že přesně tak „Partisan“ zní. Mokrý sen všech sodomaniáků se tak stal skutečností. Formálně je tedy Sodom zpátky tam, kde si ho spousta příznivců přála mít, důležité ale je, jak moc se to povedlo a jestli to za ty obsáhlé personálie stálo, protože pojďme si na rovinu říci, těžko může soudný člověk čekat, že to všechno hned znamená nástupce „Agent Orange“.

Sodom

„Partisan“ tvoří dvě nové skladby a na různých verzích také dva živé záznamy klasických šlágrů “Tired & Red” a “One Step Over the Line”. Titulní „Partisan“ i následující „Conflagration“ se podařilo navrátit do druhé poloviny osmdesátých let, přičemž prvně jmenovaná do tohoto období ještě neskočí tak po hlavě. Drží se docela melodického riffu, ne nepodobnému věcem z posledních alb Sodom, její struktura a refrén je však ve stylu staré školy. Angelripper opět přitlačil na svůj ostrý chraplák, je tu slušná zpomalovačka, jen Husky je docela za očekáváním a efekt druhé kytary není žádné terno.

Dvojka „Conflagration“ už se blíží tomu, jak bych si takový návrat představoval. Je daleko agresivnější, smrdí to propocenou džískou, kšticema mlátícíma o pódium, má to punkového ducha, primitivní, ale úderný riff, Angelripper vytahuje blackově nakřáplej chrchel, přechod je v duchu „Persecution Mania“, jehož další riffy taky baví, stejně jako opakující se refrén. Sympatická vzpomínka na zašlé časy. Těžko kvalitu srovnávat s léty prověřenými fláky, ostatně o tom přesvědčí hned následující, nesmrtelná „Tired & Red“, která je prostě někde úplně jinde. Stále mi ale přijde, že se nová sestava ještě potřebuje sehrát, hlavně Huskyho tempa působí fádně a čekal bych od něj v případě starých písní větší jistotu a přesnost a u nového materiálu trochu nápaditosti a přitlačení na pilu. Druhá kytara je zatím spíš pro okrasu a připadá mi hodně nenaplněná. Uvidíme, jak to bude u nové desky.

„Partisan“ určitě znamená příslib do budoucna. Myslím, že by se Sodom vyplatilo vsadit all-in. Když už chtějí osmdesátky, tak se to tam nebát pořádně naprat a nedělat žádné kompromisy. Rozhodně mě to baví víc než většina věcí na deskách „Decision Day“ nebo „In War and Pieces“. Pro „Epitome of Torture“ mám jistou slabost, možná i proto, že už tam se koketovalo s fláky jako „Stigmatized“ o podobném návratu ke kořenům. Každopádně jsem na novou dlouhohrající nahrávku hodně zvědav a těším se.