Archiv štítku: thrash metal

Malignant Tumour – The Metallist

Malignant Tumour - The Metallist

Země: Česká republika
Žánr: rock’n’roll / thrash metal
Datum vydání: 25.10.2016
Label: Unrest Records

Tracklist:
01. Fine Hellride
02. The Metallist
03. Fly High
04. Walk as We Talk
05. Kiss by Hammer
06. I Want to Die with No Pants On
07. Missing Rebellion
08. 1989
09. Rolling Coals
10. Swimming in Mud
11. Wicked

Hrací doba: 38:52

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Malignant Tumour

Není to zas tak dávno, kdy patřili ostravští Malignant Tumour spíše do českého metalového undergroundu a jejich alba byla směřována na užší okruh stylových nadšenců. Svou tvrdou prací a kvalitní hudební produkcí se však časem vypracovali mezi kapely, jejichž novinkové počiny jsou právem považovány za jednu z hlavních událostí tuzemské scény daného roku, a nejinak tomu je i v případě šesté řadovky „The Metallist“, která navazuje na povedené „Overdose & Overdrive“ z roku 2013. Tahle čtveřice, jež už právem patří mezi veličiny českého metalu a mezi skupiny, které si prostě a jednoduše nelze s nikým jiným splést, letos slaví 25 let od svého založení a pro tuto příležitost se pořádně vytáhli.

Jak jinak oslavit takové skoro-kulatiny než tím dost možná nejlepším albem, jaké během své burácivé jízdy stvořili? Ano, přesně tak. „The Metallist“ je na jednu stranu „jenom“ dalším zářezem na pažbě Malignant Tumour, avšak svými kvalitami se řadí suverénně k tomu nejlepšímu, co lze pod hlavičkou těchto bardů vyslechnout. Pokud budu mluvit čistě za sebe, tak „The Metallist“ se nedlouhou po prvním poslechu stihlo zařadit na úroveň zlomového „In Full Swing“, díky němuž se k Malignant Tumour dostala i moje maličkost a na které od té doby nedám dopustit.

Když jsem označil „The Metallist“ jako další z řady alb Malignant Tumour, tak je to myšleno tak, že hlavní ingredience tvorby této čtveřice ve složení Bilos, Korál, Šimek a Bohdič zůstaly opět takřka neměnné. Gró tvoří rychlá tempa, valivá atmosféra a obrovský přísun energie, díky čemuž zní „The Metallist“ zatraceně živelně a nebezpečně. V jádru je to pořád ten starý dobrý metalický rock’n’roll.  Rock’n’roll tak špinavý a hutný, že by se za to nemusela stydět leckterá thrashmetalová partička. A právě toho thrash metalu je na „The Metallist“ o mnoho víc, než kolik bylo ke slyšení třeba na předchozím „Overdose & Overdrive“, jehož silný punkově/crustový odér cítím ještě teď s odstupem. O to ale nejde. Škatulka je v případě Malignant Tumour asi tak relevantní jako v případě jejich velkých vzorů Motörhead, kde se daly rovněž vést nekonečné debaty a pře nad tím, zda se jedná o heavy metal nebo špinavější rock’n’roll. Hlavní je, že výsledek má spád, grády a díky tomu se „The Metallist“ poslouchá vlastně úplně samo.

Jak je u Malignant Tumour zvykem, tak „The Metallist“ nenabízí příliš času na odpočinek. Místo toho je to fošna, jež útočí na animální pudy posluchače svou nespoutaností. Hned úvodní palba „Fine Hellride“ se s ničím a nikým nesere. Krátká bubenická výplň a nastupuje valivá kytarová linka popoháněná Bilosovým vokálem, což z této rychlovky dělá jasný hit hned na úvod, jehož hlavním cílem je posluchače řádně nakopnout. Minimálně po dobu trvání první poloviny alba se sází jedna tutovka za druhou. Po zmíněné „Fine Hellride“ nastupuje skvělá riffová řežba „The Metallist“, která je poplatná svému názvu a servíruje neutichající metalovou jízdu s parádním refrénem. Kdybych měl vyjmenovat vrcholy desky, tak pokračuji bez zaváhání přes následující „Fly High“ s opět povedeným refrénem a kytarovým sólem v druhé polovině, skvělou a hlavně nakažlivou klipovkou „Walk as We Talk“ až po „I Want to Die with No Pants On“.

Ne snad, že by druhá polovina byla vyloženě horší, ale přesto mám z úvodní dvacetiminutovky maličko lepší dojem než z druhé poloviny. Nevím, jestli je to tím, že v úvodu je ta porce hitového nářezu tak kurevsky natlakovaná, že v závěru už jsem měl vše podstatné z „The Metallist“ dávno v sobě, ale v každém případě se nevyplatí fošnu vypínat předčasně a připravit se tak byť jen o jedinou minutu z její hrací doby. Metalová řežba „Missing Rebellion“ je asi nejvýraznější ukázkou toho, kam se během tří let od posledního alba Malignant Tumour dostali a s jakou grácií dokážou drhnout staromilský rock’n’roll smíchaný s pořádnou dávkou metalové agrese. Zrovna tahle položka u mě s každým poslechem rostla asi nejvíc. „1989“ se ze skupiny ostatních skladeb vymyká minimálně v tom ohledu, že přináší zatěžkanější tempo a na první poslech promyšlenější strukturu. Není špatná, ale i přesto si myslím, že nejsilnější budou Malignant Tumour v oblasti rychlých hitovek typu „Rolling Goals“ případně „Wicked“ z úplného závěru.

Malignant Tumour

Vlastně ani nevím, jestli se dá „The Metallist“ něco závažného vytknout. Netvrdím, že se na něm nevyskytuje nějaký, byť jen o trošku slabší moment (za mě asi „1989“ a „Swimming in Mud“), nicméně ta celková vyrovnanost napříč celou hrací délkou je jedním z jeho lákavých aspektů. Jako bonus si přičtěte fakt, že je ošetřen ostrým a krystalicky čistým zvukem. Ten už pak nemá moc těžkou práci a vlastně jen dotváří atmosféru velmi živelného počinu, při jehož poslechu se nelze vyhnout neustálému házení hlavou do rytmu, k čemuž „The Metallist“ přímo svádí.. V každém ohledu se jedná o trefu do černého a já smekám klobouk dolů. Za tu energii, uvěřitelnost a kvalitní songy. Za to vše jsou Malignant Tumour dnes tam, kde jsou.


Testament – Brotherhood of the Snake

Testament - Brotherhood of the Snake

Země: USA
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 28.10.2016
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Brotherhood of the Snake
02. The Pale King
03. Stronghold
04. Seven Seals
05. Born in a Rut
06. Centuries of Suffering
07. Black Jack
08. Neptune’s Spear
09. Canna-Business
10. The Number Game

Hrací doba: 45:26

Odkazy:
web / facebook / twitter

Testament jsou sázka na jistotu. Kdykoli totiž tahle americká veličina thrash metalu ohlásí nové album, tak si můžete být jistí, že si za ním stojí a že připravili to nejlepší, čeho jsou aktuálně schopni. Nejedná se o uspěchanou kolekci písní, které se ve studiu nadrtí jen proto, aby se mohlo vyjet na další turné a za dva roky celý ten koloběh zase otočit. Kdepak. Parta kolem Chucka Billyho to myslí vážně a já jí to žeru i s navijákem. Když se poohlédnu za letošním rokem a velkými thrashovými alby, tak i když Megadeth s Anthrax překvapili a nahráli povedené kousky, Testament jako by si řekli, že všem zatnou tipec a ukáží, jak se ten klasický thrash dá zahrát svěže a bez zatuchlého odéru rutiny.

Aby taky ne, když za „Brotherhood of the Snake“ stojí sestava, jež by se dala označit jako opravdová all-stars. Ne snad, že by klasické personální obsazení Testament poskládané z jejich kmenových členů nebylo nabité jedněmi z nejuznávanějších jmen scény, ale když se ke stabilní trojici ve složení Chuck Billy, Alex Skolnick a Eric Peterson přidali před dvěma lety Gene Hoglan a „nově“ taky baskytarista Steve DiGiorgio, tak bylo jasné, že tohle nemůže dopadnou špatně. O technické stránce je zbytečné pochybovat a velmi pravděpodobně bych aktuální sestavu kapely označil za vůbec nejsilnější v její historii. DiGiorgio už si v řadách Testament protáhl prsty na famózním „The Gathering“ a výběrové kompilaci „First Strike Still Deadly“, takže po odchodu Grega Christiana byl logickou volbou a jeho dunivá basa na pozadí je pastvou pro uši.

Asi je to po úvodních dvou odstavcích jasné, ale přesto se to říct musí. Nebudu to nijak natahovat a na rovinu prohlašuji, že novinka „Brotherhood of the Snake“ je zkrátka fantastická jízda. Skladatelský tahoun Testament, jímž je dlouhá léta Eric Peterson, připravil zabijácký materiál, jejž můžou ostatní zaběhlé thrashové kapely směle závidět. Tohle je totiž thrash metal té nejvyšší kvality podaný s takovou energií a grácií, že nelze nic zásadního vytknout. Co se mi na novince líbí, je, že i když obsahuje vlastně všechny osvědčené receptury, jež Testament po svém návratu vybrušovali jako drahý kámen, „Brotherhood of the Snake“ není zpátečnická deska, z níž by ta sázka na jistotu čpěla a kazila tak dojem z nové hudby těžké váhy thrashmetalové scény.

Úvodní dvacetiminutovka má takový odpich, že mi hned při prvním poslechu padala čelist. Titulní „Brotherhood of the Snake“ je klasická thrashová hymna, což znamená, že na své si přijdou vyznavači kytarové práce dvojice SkolnickPeterson. Alex Skolnick pravidelně dokazuje, jak důležitým elementem v sestavě Testament je, a jeho sólová kytara je ozdobou nejen této hitovky, již Chuck Billy svým mohutným projevem zvedená o další třídu výš. Jeho hlasivky popírají vliv narůstajícího věku a s přehledem přechází od hutně melodického vokálu k hrubšímu řevu. No, a je nutno něco dodávat k rytmice, když ji má na starosti dvojice Hoglan a DiGiorgio? Hoglan je zvíře, který ostatním bicmenům dává nakládačku, i kdyby hrál jednou rukou, a bublající basa je lahůdkou, jež mě snad nikdy neomrzí.

„The Pale King“ přebírá pochodeň energického otvíráku ze zdviženou hlavou a přidává vzletně melodický vokál Chucka Billyho. Ten nijak nesklouzává do podbízivosti a dělá tak z této položky jeden z vrcholů. Jestliže „The Pale King“ trochu zvolnila tempo, „Stronghold“ je tady ze zcela opačného důvodu a díky valivým slokám je to velmi chytlavá hymna. Zvolní jen ve středu hrací doby, kdy se vše připravuje ke kytarovému sólu Alexe Skolnicka, jenž je sype z rukávu jako málokdo. „Seven Seals“ slibuje v úvodu další thrashový uragán s vysokou ničivostí, ale z této písně se nakonec vyklube jedna z pomalejších kompozic, v níž Testament představují zamyšlenější podobu své tvorby.

S následující dvojicí „Born in Rut“ a „Centuries of Suffering“ přichází lehce šedivá pasáž desky, kde se sice neubírá na intenzitě a třeba druhá jmenovaná je thrashová vichřice se vším všudy, ale přesto mi v ní něco schází. Něco, díky čemu by se z ní stalo víc než „jen“ dobře odvedená práce, jež za úvodní čtveřicí trochu ztrácí. Nicméně, nemyslím to tak, že po skončení těchto dvou písní už nemá cenu poslouchat dál, protože další várka klenotů se nachází i v druhé polovině „Brotherhood of the Snake“.

Testament

„Black Jack“ je přesně tím typem písně, již chci na nových albech Testament poslouchat. Rychlá, ozdobená silným vokálem Chucka Billyho a navrch špetka blastbeatů mistra Hoglana, jenž Testament ve slokách pohání kupředu jako neúnavná bestie. Druhá polovina už patří výhradně sólové kytaře pánů Petersona a Skolnicka, kteří ji táhnou do samého závěru. Moc povedená položka, jež se okamžitě zabodne do paměti jako jeden z vrcholů nahrávky. „Neptune’s Spear“ je stejně jako „Seven Seals“ posazená do pomalejšího tempa a oproti své sestře z první poloviny je ozdobena takovou magickou atmosférou. Jejím styčným momentem je proplétání melodických sólových kytar Skolnicka a Petersona, kteří jeden druhého doplňují, jako by to byla samozřejmost.

Závěrečná dvojice „Canna-Business“ a „The Number Game“ přeřadí zpět na vyšší rychlostní stupeň a co do hitovosti a naléhavosti ani jedna z nich nezaostává za skladbami z velmi silného úvodu. Klasická thrashová práce v závěru a zasekávaná kytara ve třetí minutě „The Number Game“ nechávají doznívat „Brotherhood of the Snake“ v ryze pozitivních vibracích. Díky celkové vyrovnanosti, již ani ta vycpávková „Centuries of Suffering“ nemůže ohrozit, se album jako celek poslouchá velmi pohodlně a přirozeně, že není problém jej sjet i dvakrát za sebou.

Přestože jsem věřil, že „Brotherhood of the Snake“ bude kvalitní dílo, tak jsem nečekal, že to bude až taková bomba, díky níž se Testament ocitli na dalším z vrcholů své kariéry. Co se alb z aktuálního milénia týče, tak bych novinku usadil v každém případě na stupínek nejvyšší, což je při kvalitách „The Formation of Damnation“ (jakkoli jej dosud považuji za lehké zklamání) a zejména pak „Dark Roots of Earth“ velmi dobrý výkon. „The Gathering“, jež mám mezi novějšími alby Testament ze všech nejradši, sice zůstalo opět nedotčeno, ale v každém případě je jedenáctá řadová nahrávka této pětice z Bay Area tou aktuálně nejlepší ukázkou toho, že klasický thrash může v podání zaběhnuté kapely znít svěže a zatraceně nebezpečně.


Suicidal Tendencies – World Gone Mad

Suicidal Tendencies - World Gone Mad

Země: USA
Žánr: crossover thrash metal
Datum vydání: 30.9.2016
Label: Suicidal Records

Tracklist:
01. Clap Like Ozzy
02. The New Degeneration
03. Living for Life
04. Get Your Fight On!
05. World Gone Mad
06. Happy Never After
07. One Finger Salute
08. Damage Control
09. The Struggle Is Real
10. Still Dying to Live
11. This World

Hrací doba: 56:20

Odkazy:
web / facebook / twitter

Abych pravdu řekl, tak od nového alba Suicidal Tendencies jsem si toho příliš nesliboval. V jednu chvíli jsem byl dokonce přesvědčený, že jej ani nebudu poslouchat a na partu kolem Mikea Muira se vykašlu. Samozřejmě za tím není nějaká osobní nevraživost a odpor k tvorbě těchto Američanů, ale když se podívám do nedávné minulosti a na poslední dvě alba této crossover-thrashové veličiny, tak výsledek považuji za přetěžkou nudu, jež by se jménem této velikosti neměla být radši ani spojována. Pak se však cosi zlomilo a nadšené ohlasy na dvanáctou desku „World Gone Mad“ mě přesvědčily, abych těmto nespoutaným thrasherům dal ještě jednu šanci.

A můžu být rád, že jsem tak učinil, protože k mému vlastnímu překvapení se za „World Gone Mad“ skrývá nečekaně dobré album, které se dost dobře poslouchá. Ale to už předbíhám. Vraťme se nejdříve o pár let zpět do doby, kdy vyšlo předchozí „13“. To považuji za nejhorší album v historii skupiny a v životě si jej už dobrovolně nehodlám pustit. Mike Muir před třemi lety se svými kumpány šlápl vedle a nesourodá kolekce, která vznikla v průběhu několika let, kdy to s budoucností Suicidal Tendencies vypadalo všelijak, jen ne růžově, byla prostě špatná.

Od té doby, během těch tří let, došlo k obměně velké části sestavy, v níž zůstali pouze zpěvák a zakládající člen Mike Muir a kytarista Dean Pleasants. K nim naskočil do znovu rozjetého vlaku Ra Díaz k baskytaře, druhý kytarista Jeff Pogan a konečně jedna z nejsilnějších akvizic, již může kapela za bubenickou stoličku získat, a sice Dave Lombardo. Neříkám, že Dave nakopl skupinu do vyšší společnosti, ale věřím, že i díky jeho přispění a zajisté taky pohodové atmosféře ve studiu vznikl materiál, jejž považuji za nejlepší od dob „Suicidal for Life“. To možná není vzhledem ke kvalitě jeho následovníků kdovíjaký úspěch, přesto je „World Gone Metal“ příjemným počinem, jenž dobře odsýpá.

Oproti minulejšku je novinka rozhodně ucelenější a sebejistější. Mám dojem, že Suicidal Tendencies si dali za cíl vytvořit nahrávku, která by co možná nejvíc splňovala představu o tom, jak znějí klasičtí Suicidal Tendencies v moderním hávu, a výsledkem je „World Gone Metal“. Svěží, rychlé a energické album, na nějž se nevešlo tolik vaty, kolik jsem před prvním poslechem očekával, a právě proto s ním nemám žádný zásadní problém. Mike Muir deklaruje své nesouhlasy s aktuální situací ve světě, kytary jsou thrashově řízné a k rytmice nelze nic vytknout, protože to vše drží pohromadě a pohání kupředu. Celkově je „World Gone Metal“ rychlejší a punkověji orientovaný výtvor, jenž je mi svým oldschoolovým thrashovým pojetím velmi blízký.

Nejlepší skladby? Těžko říct, protože pokud pominu nezvyklou baladu „Still Dying to Live“, na níž je zajímavá jen její gradace v závěrečný kvapík, a „Happy Never After“, které obě trpí na přestřelenou hrací dobu, tak je „World Gone Metal“ příjemnou jízdou, jež nemá ani vyložených vrcholů, ani propadů. Základní stavební kostru „World Gone Metal“ tvoří samozřejmě svižnější písně jako „The New Degeneration“, „Living for Life“, „One Finger Salute“ případně kratší „The Struggle Is Real“. Ty jsou asi nejvýraznějšími hitovkami a dost dobře bych je tak vybral za nejsilnější část desky. Přeci jen, v tomhle byli Suicidal Tendencies vždycky nejjistější a vyložené experimenty a pomalejší akustické písně (závěrečná „This World“) jsem od nich nikdy nežádal. Dost možná i proto chápu „Still Dying to Live“ a „Happy Never After“ jako zbytečnou výplň, bez níž bych se při poslechu úplně v klidu obešel.

Suicidal Tendencies

Navzdory několika drobným vadám na kráse je „World Gone Metal“ albem, které vrací Suicidal Tendencies zpět do mého zorného pole, a doufám, že v této formě jim to ještě chvíli vydrží, protože ten potenciál natočit povedenou placku v nich (pro mě dost překvapivě) pořád ještě je. Jestli se budu k „World Gone Metal“ vracet i v budoucnu, to v současné době nevím, ale jestli některé z jejich posledních čtyř alb má alespoň teoretickou šanci, tak je to právě novinka. Musím uznat, že po letech paběrkování mezi kvalitativní spodinou se slabými plackami jsou pro mě aktuální Suicidal Tendencies dost pozitivním překvapením, na které bych si před vydáním svoje prachy nevsadil.


Venom Inc., Vital Remains, Mortuary Drape

Venom Inc., Vital Remains, Mortuary Drape

Datum: 18.10.2016
Místo: Ostrava, Barrák
Účinkující: Desecrator, Mortuary Drape, Nervochaos, Venom Inc., Vital Remains

Na pokusy jistých lidí přiživit se na slávě svých bývalých kapel (ze kterých byli často vyhozeni) jsem nikdy nepohlížel zrovna příznivě. Proto by mě ani nenapadlo jít třeba na koncert Entombed A.D., Paula Di’Anna nebo současného Citronu (only Limetal is real). To samé by mohlo platit o Venom Inc., ale když se tak podívám na okolnosti, tak si myslím, že MantasAbaddonem mají právo na užívání značky Venom stejné, ne-li větší než Cronos se svými současnými spoluhráči… No, ale to ať si každý rozhodne podle sebe. Já nakonec na ostravský koncert Venom Inc. vyrazil rád, a to nejen kvůli přítomnosti mých oblíbených Mortuary Drape.

Když jsem konečně došel do klubu, australští Desecrator pomalu končili, tudíž nemám téměř o čem psát. Ale i ten jeden-a-půl songu mi řekl o hudbě dost. Tedy, že se jednalo o poctivý, avšak zcela obyčejný thrash metal.

Následující Nervochaos z Brazílie nesli příslib brutálního sypce à la Krisiun či Abhorrence, ale bohužel se mi dostalo jen tuctové lopaťárny. Čím blíž jsem se sunul k pódiu, tím víc jsem cítil jakousi nezanedbatelnou energii; publikum rovněž reagovalo docela s nadšením. Ale až na pár dobrých pasáží nebylo o co stát. Zmíněná tuctovost a mnohdy infantilní řeči mezi skladbami zanechaly poměrně divnou pachuť…

Může se zdát, že úvodní kapely slovy hodně odbývám a nebudu se přít. Ale v oněch chvílích začínala otrávenost převažovat nad nadšením, které se ve mně pár dní před koncertem probudilo…

Mortuary Drape pro mě byli hlavním lákadlem úterního večera. Italové se prezentují úderným, až proto-blackovým soundem, který evokuje atmosféru plesnivé, staré kostnice. Když si člověk poslechne majstrštyk „All the Witches Dance“, hned mu bude jasné, kam si občas chodí Cultes des ghoules pro inspiraci (mimo jiné). Klasicky nalíčení hudebníci (černé hadry, černobílý corpsepaint) poctivě nějakou dobu zvučili a počátek setu se dal tušit, až s příchodem kapelníka Wildness Perversion, který se postavil za dřevěnou „kazatelnu“. Úvodní blok skladeb „Primordial“, „Lithany“, „Obsessed by Necromancy“ mi dal vše, co jsem od Mortuary Drape očekával, ale pak…

Nu, celé padesátiminutové vystoupením bylo super, ale po chvíli byla „šablonovitost“ skladeb Mortuary Drape až příliš zjevná. Rovněž mě osobně zamrzelo, že z „All the Witches Dance“ zazněla kromě „Primordial“ už jen ikonická „Tregenda“. Mortuary Drape ve svém setu, který měl oslavit třicet let existence kapely, kladli důraz především na „Secret Sudaria“, cca tři songy zazněly z EP „Into the Drape“ a jinak z každého alba zahráli alespoň po skladbě.

Mortuary Drape

Mortuary Drape byli výborně sehraní, Wildness Perversion zpíval pomalu jak na desce, dokonce i ostravské publikum reagovalo živelněji, než jsem očekával. Po skončení koncertu jsem byl docela spokojený, ale kromě výborného METALU jsem rovněž doufal v přítomnost něčeho „jiného“, kterého se mi dostalo jen v náznacích. Solve et Coagula.

Kdybych napsal, že Vital Remains byli nejlepší kapela večera, určitě by se to dalo bezpečně odargumentovat. Amíci byli totiž ve výborné formě. Oproti poslednímu ostravskému koncertu v roce 2014, kde předskakovali Gorgoroth, měli „Lazarovci“ opět nového, mladého (a kvalitního) kytaristu. Nevím, kdo vlastně seděl za bicími, ale sypal jako vzteklý. Avšak nejdůležitější bylo, že v kapele stále zůstávají Gator Collier (basa/vokál) a Brian Werner (vokály); oba výborní chrliči, jejichž výkon set Vital Remains pozvedal asi nejvíce.

Vital Remains

Musím přiznat, že kvůli umístění Vital Remains mezi Mortuary Drape a Venom Inc. jsem se již předem rozhodl, obětovat kus jejich setu kvůli odpočinku, osvěžení. Takže nevím, zda se kapela podobně jako minule vracela k období před „Dechristianize“, anebo zda se vůbec zapalovaly nějaké bible, jak to prý teď bývá u nich obvyklé. Ale stihl jsem alespoň novou skladbu, která z letmého poslechu zapadala do schématu vytvořeného na posledních dvou deskách, jimž byl jako obvykle věnován téměř veškerý prostor (kromě povinných „Icons of Evil“, „Hammer Down the Nails“ a „Dechristianize“ jsem ještě zaregistroval „Savior to None… Failure for All…“).

Frontman se mimochodem mezi songy otřel i o zmíněný ostravský gig dva roky zpátky a prý byl ten letošní lepší. Nabízí se samozřejmě otázka, zda nekecal jen tak pro potěchu fandů, ale já bych s tímhle prohlášením klidně souhlasil.

Venom Inc

No, a nakonec už kurva Venom. Nebudu se dále obtěžovat s psaním nějakého „Inc.“, protože již s rozjezdem divoké „Rip Ride“ jsem měl stoprocentně jasno, že tohle Venom BYL. Demolition Man se šklebil jak démon, hrdlo mu rovněž perfektně sloužilo, a MantasAbaddonem do lidí sekali jeden nesvatý hit za druhým. V Barráku sice nebylo nijak narváno, ale pod pódiem bylo vysloveně příjemně, takže věřím, že každý fanda si musel přijít na své, ať už jen stál či mlátil hlavou, řval texty nebo dostal chuť se s dalšími trochu postrkat. A abych tu neplevelil jen se subjektivním, nadšeným kdákáním, tak si pomůžu tahákem (klik!) a dodám, že jen totální pozér necítí záchvěv nadšení, když ten brutální setlist vidí.

Nápor ryzího metalu se občas mírnil, když (obvykle) Mantas prohodil pár slov k publiku (zvláště krátký proslov před „Warhead” byl zajímavý, haha). Delší pauza pak nastala před koncem, kdy se Venom nechali pár minut vyvolávat a vytleskávat, aby publikum dorazili s „Black Metal“ a „Countess Bathory“. Během první jmenované na stage přišel Paul Speckmann (Death Strike, Master) a s Demolition Manem si odzpíval refrén. No a refrén poslední skladby odeřvali asi všichni v klubu, haha. Nadšení z koncertu Venom odeznívalo pozvolna několik dní, stejně jako bolest za krkem. Kult!

Venom Inc. Setlist BARRÁK Music Club, Ostrava, Czech Republic, European Tour 2016

Po úvodním rozladění se koncert nakonec vyvrbil téměř perfektně. Zvuk byl podle mého názoru dobrý celý večer a po dosažení jistého stupně opilosti se dalo bez následků požít a přežít i nepříliš dobré pivo. Rozežrán plným klubem při koncertu Prago Union, který se v Ostravě konal pár dní před Venom, jsem doufal, že místní a přespolní metalisté dorazí poctivě reprezentovat v hojném množství, ale těch odhadem 130-150 lidí teda moc nebylo, ne na Venom a spol. Ale jak je vidno z řádků výše, na prožitek to negativní vliv nemělo.


Klonque – Burn Particularly

Klonque - Burn Particularly

Země: Německo
Žánr: thrash / death metal
Datum vydání: 10.8.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Parasites
02. You Think You Know
03. The Hunt
04. The Last Stand

Hrací doba: 19:10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Klonque

Ačkoli se to tak zdálky nezdá, tak Klonque jsou papírově daleko zajímavější jméno, než byste jen tak při letmém pohledu na sestavu řekli. Za tímto německým seskupením, které vzniklo teprve v loňském roce, stojí dvojice hudebníků Thomas Neitsch a Peter Geltat. Že vám ani jeden z nich není nijak povědomý? A co kdybych řekl, že oba za sebou mají účinkování v řadách Desilence či Holy Moses? Na základě těchto jmen už by nemuselo být tak těžké identifikovat hudební styl, jemuž se borci na svém debutovém počinu „Burn Particularly“ věnují.

No jasně, je to směsice thrashe s death metalem, jenž je v jejich aktuálním působišti podáván v techničtěji laděné formě, než jak ji předvádí ve své hlavní domovině Holy Moses. Oba si rovnoměrně rozdělili vokály a kytarové party a k rytmickým nástrojům si při nahrávání „Burn Particularly“ přizvali Gerda Lückinga za bicí a Ishaye Sommera na baskytaru.

Když jsem řekl, že hudba Klonque je na rozdíl od jejich dosavadní tvorby techničtější a progresivnější, tak vězte, že ani jeden z nich nezapomněl na své kořeny. Klonque sice prostřednictvím čtveřice písní na svém první EP servírují kombinaci thrash a death metalu, jež je na první poslech sofistikovanější, nestrádá ovšem na přímočaré momenty, díky nimž není poslech náročným během na dlouhou trať.

Necelých 20 minut, jež dvojice vměstnala na svůj debut, je po technické stránce takřka bezchybnou ukázkou toho, jak se tato hudba má dělat. Zvuk je na můj vkus méně čitelný, než preferuji, ale to nebrání v tom, aby se při pozorném poslechu daly jednotlivé názory oddělit jeden od druhého. Prim hrají samozřejmě kytary, protože oba hlavní protagonisté se předvedli jako zdatní hráči, jimž nedělají problémy jak animální kytarové motivy (úvod „Parasites“), tak disharmonické postupy a sólové proplétačky obou strunných nástrojů.

Z formálního hlediska je tedy vše tak, jak člověk očekává. Co mě však trochu mrzí, je absence větší rozmanitosti jednotlivých písní, protože ačkoli je EP krátké, tak jsem měl i po několika posleších problém identifikovat, do jakého válu zrovna daný motiv patří. K variabilitě písní tak pomáhá spíše jen vokální práce Thomase a Petera, kdy ale také nemůžu říct, jaká linka komu patří. Od hlubších growlů se přechází ke klasičtějšímu řevu, jenž na nahrávce převládá. V poslední písni „The Last Stand“, jež jako jediná zpomalila a sází spíš na propracovanější atmosféru než na tlak směřovaný vůči posluchači, se dostane dokonce na melodičtější (berte s rezervou) zpěv. Ten tuhle kompozici posouvá minimálně o třídu výš oproti ostatním písním. „The Last Stand“ se vyvíjí sice nesměle, ale od agresivního úvodu se přes melodickou chvilku ve druhé minutě pokračuje k poklidně rezonující pasáží, která předchází slušnému refrénu. Musím říct, že tato věc mě ze čtveřice kompozic baví nejvíc.

Klonque

Ovšem ani předchozí trojice skladeb není k zahození. „Parasites“ je tvrdý atak na úvod, „You Think You Know“ pokračuje v takřka stejné rovině, jen je díky jednoduššímu zasekávanému riffu přístupnější a má všechny ambice, aby se stala poznávací hitovkou této party. Samozřejmě za předpokladu, že nezůstane jen u „Burn Particularly“, ale dvojice se zmůže i na plnohodnotné album. „The Hunt“ mi přijde z celého alba nejslabší a působí na mě jako horší variace na těžkotonážní „Parasites“. Jediné, co mě na „The Hunt“ zaujalo, je kytarové sólo v druhé polovině, jež je ukončena dalším melodickým nápěvem jednoho z vokalistů. Bohužel ty čtyři minuty, které tomuto předchází, mi nepřijdou natolik zajímavé, abych skladbu vyhledával v budoucnu.

Pokud vezmu v úvahu, že Klonque má sloužit jako útočiště pro psaní jiné formy metalové hudby, než jak ji Peter a Thomas hrají v Holy Moses, tak nelze nic namítat. Ta hudba je chytrá, občas na mě dýchla taková magická atmosféra (hlavně v „The Last Stand“) a po celou dobu jsem cítil ten tlak a energii, již do „Burn Particularly“ oba vložili, takže jestli se dostane i na regulérní debutové album, nenechám si jej ujít. Zajímá mě totiž, jestli Klonque utáhnou i plně naloženou káru. Soudě dle tohoto EP by to nemusel být zas takový problém, i když jistých škobrtnutí se obávám. Uvidíme…


Mean Messiah – Let Us Pray

Mean Messiah - Let Us Pray

Země: Česká republika
Žánr: industrial thrash / death metal
Datum vydání: 8.8.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Let Us Pray (EP Version)
02. B-Grade Hero (B-Grade B-Side)
03. The Game (Video Edit/2016 Remaster)
04. Remedy (Previously Unreleased)
05. The Last Ride (Live)

Hrací doba: 22:21

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Mean Messiah

Když Mean Messiah vydávali v roce 2013 své debutové album „Hell“, byla kapela ve zcela odlišné pozici, než v jaké se nachází aktuálně. Před třemi lety se o ní ještě nedalo hovořit ani tak jako o kapele, jako spíš o sólovém projektu Dana Frimla, jenž se na zmíněné nahrávce postaral snad úplně o vše. Sám si napsal osmičku excelentních válů, které si taky ve studiu sám natočil, a výsledkem byla dle mého nejlepší tuzemská deska roku, jež se během těch tří let naplno usadila mezi mými nejoblíbenějšími plackami, které na naší scéně vznikly. Důvod? Chytrý mix industriálně laděného thrash metalu s deathmetalovými prvky ve formě, že by se za ní nemusela stydět leckterá zahraniční parta.

Čekání na nástupce „Hell“ se nám Dan snaží zkrátit alespoň krátkohrajícím počinem „Let Us Pray“, jenž pokračuje tam, kde se na „Hell“ skončilo. Tedy s jedním podstatným rozdílem. Mean Messiah se od dob prvního alba rozrostli co do počtu členů na regulérně fungující kapelu, která se vyhrává prostřednictvím živých vystoupení. Sestavu Mean Messiah, jež se na EP podílela (tedy alespoň na jeho části) krom hlavního mozku a tahouna čítá baskytaristku Veroniku Smetanovou, již v rytmickém tandemu doplňuje bicmen Honza Sebek.

Jak už jsem nakousl, tak „Let Us Pray“ pokračuje v linii nastavené debutem „Hell“, což znamená, že zpozornět by měli příznivci industriálního thrash / death metalu ve formě, jak ji zprofanovali Strapping Young Lad. Ti i v nových skladbách zůstávají hlavním zdrojem inspirace v tvorbě Mean Messiah. Je snad jasné, že hlavním tahounem je právě Dan Friml, který nejenže stojí za kompoziční stránkou všech skladeb, ale krom kytary se opět prezentuje jako schopný pěvec, jenž většinu hrací doby mučí své hlasivky v rovině hlubšího i výše položeného řevu. Ten občas proloží melodickými sborovými vokály v refrénech, jaké do agresivního metalového koktejlu pasují jako prdel na hrnec.

Pojďme ale přímo k pětipoložkovému EP. Ústředním momentem je logicky zbrusu nová titulní kompozice, jež vznikla již v nové sestavě. Hned na úvod se Mean Messiah představí tím nejlepším možným způsobem, což značí agresivní sloky, které jsou bohaté na aranže a silné muzikantské nápady. Píseň by se na silném debutu skvěle vyjímala, protože útočný riff a přesná rytmika pohání „Let Us Pray“ kupředu a Dan Friml svým řevem ve 30. vteřině nakopne úvodní vál do skvělé formy. V refrénu se dostane ke slovu podstatně více melodií, které obstarává jak kytarová vyhrávka v pozadí, tak heslovitý sborový refrén. Na úvod skvělá věc.

Následuje „B-Grade Hero“, která je na fyzickém nosiči popsaná jako taková pocta béčkovým filmům a nemá být brána příliš vážně. Oproti „Let Us Pray“ obsahuje více odkazů na klasický heavy metal, jenž je ke slyšení hlavně v refrénu a kytarovém sólu. Jinak je to opět agresivní pecka v rychlém tempu, u níž mě mrzí jen slabší aranžérská práce a úbytek industriálního ruchu celkově, ale jako takové odlehčení… proč ne. Poslední dříve neslyšenou skladbou je instrumentální „Remedy“, což je nedokončená píseň z dob přípravy „Hell“. Je cítit, že nebyla od samého začátku zamýšlena jako instrumentálka, protože hudebně se drží klasické struktury sloka-refrén, čímž ale netvrdím, že je to hloupá odrhovačka. Hodně se mi líbí kytarová linka a zejména melodie použitá v „refrénu“, kde úplně slyším sborový řev, jako se tomu děje v písni titulní.

Zbylé dvě písně už jsou pro posluchače debutu dobře známé, takže jen v krátkosti k „The Game“. Na „Let Us Pray“ se objevuje s novým zvukem, aby lépe zapadla, a ve zkrácené verzi, jak byla upravena pro potřeby videoklipu. Závěrečná „The Last Ride“ je mojí vůbec nejoblíbenější kompozicí Mean Messiah a na toto EP si našla cestu v živém provedení z letošního roku. Kvalita zvukového záznamu je o ničem, a teprve když jsem si v bookletu přečetl, že byla nahrána při koncertě na mobilní telefon, tak jsem pochopil. Formálně ke skladbě samotné žádná výtka, důrazně ovšem doporučuji originální verzi z debutu.

„Let Us Pray“ svůj účel splnilo. Na chvíli byl ukojen můj hlad po další muzice Mean Messiah, ale i tak se musím pasovat do role nevděčného fanouška, který by byl spokojenější s plnou porcí nové hudby, takže mi nezbývá než čekat. Věřím však, že v případě Mean Messiah se to čekání vyplatí.

Mean Messiah - Let Us Pray


Sodom – Decision Day

Sodom - Decision Day

Země: Německo
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 26.8.2016
Label: Steamhammer

Tracklist:
01. In Retribution
02. Rolling Thunder
03. Decision Day
04. Caligula
05. Who Is God?
06. Strange Lost World
07. Vaginal Born Evil
08. Belligerence
09. Blood Lions
10. Sacred Warpath
11. Refused to Die

Hrací doba: 50:47

Odkazy:
web / facebook / twitter

Vždy když sepisuji recenzi na album skupiny, jejíž předchozí zářez jsem si vzal na paškál taktéž, tak si jen tak cvičně svůj dobový výtvor alespoň letmo pročtu. Ne snad, že bych chtěl opisovat, ale právě naopak se snažím vyhnout tomu, abych kapelu uváděl stejným způsobem, případně ji častoval týmiž přívlastky. Jsou však výjimky, u nichž to nemá žádné velké opodstatnění, protože stejně jako se hudba dané kapely nikam nevyvíjí, tak nemá smysl v ní hledat něco, co jsem minule přehlédl, a vymýšlet nové věci. Řeč je samozřejmě o Sodom a jejich nové placce „Decision Day“, o níž se dá říct úplně totéž, co jsem před třemi lety uvedl na adresu předchůdce „Epitome of Torture“. Nakolik je tento fakt v pořádku, nechám na každém posluchači a jeho osobních preferencích, ale na mě poslední alba Sodom nějak záhadně zabírají a nejinak je tomu i v případě letošní placky, která nese v bohaté diskografii německé stálice pořadové číslo 15.

Tom Angelripper a jeho kumpáni jsou jako ten pověstný pes, jejž novým kouskům nenaučíš, a právě tak je třeba k jejich albům přistupovat. Člověk přesně ví, co čekat, a překvapení v jejich hudbě jsou spíše přáním z říše snů, na něž můžete rovnou zapomenout. Nenávistné texty věnující se současné neklidné situaci ve světě, jako břitva ostré kytarové riffy a agresivní řev Angelrippera jsou hlavní ingredience, na nichž Sodom již dlouhá léta staví svůj militantní thrash nejhrubšího zrna. Samozřejmě hudba této trojice nestojí jen na její ústřední postavě, a protože to v posledních letech Sodom šlape jedna báseň, tak není důvod měnit již zaběhnutou sestavu. Kytarové riffy tudíž ze své šestistrunky opět pálí Bernemann, jejž doplňuje za bicími Makka, který nové vály nadrtil s železnou jistotou.

Dohromady pánové napsali skladby, jež si nic nezadají s minulými dvěma alby Sodom, takže se hned od prvních vteřin na posluchače vyvalí hutně ozvučený thrash metal, který  se ve většině skladeb nese (jak jinak) v rychlejším tempu, od něhož trojice ustoupí jen výjimečně. A je to svým způsobem dobře, protože Angelripper moc dobře ví, co si jeho pravověrní žádají, a on jim to moc rád naservíruje. Jak jinak si vysvětlit klasické povedené rychlovky, které tvoří páteř alba. Abych byl konkrétní, mezi to nejlepší na „Decision Day“ rozhodně spadá hitovka „Rolling Thunder“. Ta zní přesně tak, jak si lze dle výmluvného názvu domyslet. Valící se bouře kytar a rychle odříkávající Angelripper táhnou tuhle bestii směle kupředu. V polovině hrací doby se píseň zklidní a za zvuků akustické kytary se pomalu probouzí k mohutné explozi, za níž spěje k samému konci.

Hodně se povedla i „Caligula“. Ta je minimálně z textového hlediska pro Sodom písní méně tradiční, protože ačkoli si z něj dokážu leckteré rýmy přiřadit k aktuálnímu světovému dění, tak Angelripper se v ní, jak už název napovídá, věnuje římskému císaři Caligulovi. První polovina „Decision Day“ mi obecně přijde o něco málo silnější. V závěru mi chybí právě výraznější písně typu „Caligula“ s lehce zapamatovatelným refrénem či zběsilé skladby titulní, jež by se klidně mohla objevit na klasických počinech Sodom, a jsem přesvědčený, že by se nijak neztratila. Drobnou vadou na kráse první poloviny „Decision Day“ je pouze úvodní „In Retribution“. Ne, že by byla vyloženě blbá, ale troufám si říct, že šest minut je pro výplach tohoto zrna až příliš, a dokážu si představit, že by se zastavila na polovině své stopáže, protože v tu dobu by bylo vyřčeno vše podstatné. Ale ústřední kytarová linka a slušný refrén z ní udělaly položku, která se na úvod, kdy je člověk ještě pěkně čilý, dá přežít bez závažných problémů.

Jeden z vrcholů přichází přesně v polovině alba a stala se jím „Strange Lost World“, jež díky pomalejšímu tempu vybočuje ze stereotypu, jímž album po chvíli začne zapáchat. To nemyslím úplně negativně, ale je to prostě a jednoduše fakt, na který je třeba se připravit. Angelripper si ve „Strange Lost World“ zazpívá v relativně melodičtější formě a právě refrén této zatěžkané kompozice je jedním z nejpamětihodnějších momentů celé desky. Bohužel, s blížícím se závěrem už se po pár posleších dostavuje lehký pocit únavy, jenž je způsoben až příliš dlouhou stopáží „Decision Day“. 50 minut je prostě hodně a vypustit dvě slabší věci („Belligerence“ a „Who Is God?“), tak bych dost možná mluvil jinak, protože takové „Sacred Warpath“ či „Vaginal Born Evil“ si nic nezadají s „Rolling Thunder“ z úvodu. A to podotýkám, že jsem si pro jistotu odpustil verzi s bonusovou skladbou.

Sodom

Jako celek je „Decision Day“ albem, které hravě zapadne do formy, již Sodom představili na svých posledních dvou albech a jimiž ve mně rozdmýchali plamínek touhy poslouchat ty jejich thrashové projektily s chutí, protože s nahrávkami v první dekádě aktuálního tisíciletí to dle mého názoru až tak slavné nebylo. Co říci závěrem? Snad jen aby se Sodom dařilo i v dalších letech tvořit alespoň takto solidní desky. Desky, jež jsou sice zpátečnické až běda a daly by se charakterizovat jako další z řady zářezů na pažbě natočených skoro až z nutnosti, aby se mohlo vyrazit zase na turné. Ale copak to lze Sodom zazlívat? Svou pracovitostí a uvěřitelností se drží u koryta již déle než třicet let, aniž by ze sebe dělali lacinou parodii, takže za to jim mělo patřit uznání.


Wastage – Slave to the System

Wastage - Slave to the System

Země: Slovensko
Žánr: thrash metal / hardcore
Datum vydání: 19.10.2015
Label: Sliptrick Records

Tracklist:
01. Away from the Darkness
02. Slave to the System
03. Game
04. No Way Out
05. Ham-let
06. You Can’t Stop
07. Right Now
08. I Walk Alone
09. Nobody
10. Let Me Go
11. Confidence

Hrací doba: 37:23

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Sliptrick Records

Vždy když nevím, jak uvést recenzi jakéhokoli hudebního díla, tak začínám zbaběle představením skupiny, která jej má na svědomí. Správně tušíte, že tohle bude jeden z dalších případů, takže pojďme směle na to. Historie slovenské pětice Wastage se začala psát koncem roku 2013 v Košicích. Netrvalo to dlouho a přišly první personální rošády, které nejsou pro účel tohoto článku důležité, ale co už důležité je, je fakt, že skupina nedlouho po svém vzniku vydala v roce 2014 EP „Right Now“, začala vystupovat a především se v roce 2015 zařadila se svým debutem „Slave to the System“ do stáje zahraničního vydavatelství Sliptrick Records. To není společnost z těch největších, ale jako taková zajímavost, která by mohla Wastage otevřít dveře i v tuzemsku, to za zmínku určitě stojí.

Jak už jsem zmínil, dlouhohrající debut „Slave to the System“ vyšel již v loňském roce, ale přesto je vhodné mu věnovat pozornost i s menším časovým odstupem, protože navzdory tomu, že se jedná o album skupiny mladé (myslím co do délky fungování, jinak se jedná o borce ostřílené), tak je to počin, jenž se v žánrové konkurenci na české a slovenské scéně neztratí tak snadno, jak by se mohlo zdát. Hned na první poslech upoutá syrový a dobře zmáknutý zvuk, který se zrodil ve studiu Shaark, kde se chlapům podařilo skvěle zachytit syrovou podstatu a energii plynoucí z tvorby Wastage.

Dosud zde nepadla zmínka o tom, co ti Wastage vlastně hrají. Vězte, že se jedná o moderně střižený thrash metal s hardcorovými vlivy, takže výsledek zní jako taková směsice Machine Head a Sick of It All a pro neznalého posluchače to znamená jediné: Rychlé tempo, ostré sekané kytary, sborové vokály a zpěvné refrény stojící na heslovitém opakování, aby se rychle chytly koncertech, při nichž to v podání Wastage musí dole pod pódiem slušně vřít. Wastage totiž do své tvorby vmíchali jen ty nejosvědčenější ingredience z thrashmetalových klasik (slyším zejména Slayer) doplněné o modernější prvky zasekávaných kytar.

Přestože to není nic nového pod sluncem a není zas takový problém si Wastage splést se zahraničními skupinami podobného ražení, tak musím říct, že na ploše necelých 40 minut deska funguje bez větších problémů a nemám problém ji vyslechnout a ještě se u toho docela dobře pobavit. Líbí se mi zabarvení vokálu Bohuše Michalka, jenž zní neučesaně a tak nějak pouličně, což se do takto laděného thrashe parádně hodí, a když vyřvává v punkově neurvalé rychlovce „Slave to the System“, tak mu to žeru i s návnadou. Titulka je mimochodem asi nejlepší skladba na albu a právě zde se syntéza mezi thrashem a skočným HC povedla na jedničku.

O rázný úvod, který posluchače nakopne, se stará agresivní „Away from Darkness“ s povedenými kytarovými stopami, jež jsou poháněny přesnými bicími. Co mě celkově na „Slave to the System“ potěšilo, je výrazná stopa basové kytary, která si to nehraje někde za rohem a člověk aby ji jen tak tušil, ale i při méně pozorném poslechu je na povrchu znatelná, což mám v záplavě všech těch kytarových stěn čím dál radši. Vrcholem v tomto ohledu budiž třetí „Game“, kde baskytara rezonuje na pozadí matematicky přesných kytar, díky čemuž jsem při poslechu této skladby nabyl dojmu, že pánové z Wastage mají rádi Meshuggah, a právě v této písni se to zhmotnilo.

Střed alba sice nedrží vysoce nastavenou laťku, jíž Wastage hájí až po thrashovou rychlovku „No Way Out“, ale neznamená to, že by všechno bylo špatně. „Ham-let“ je na můj mírně utahaná a chybí ji moment oživení, ale následující „You Can’t Stop“ v polovině hrací doby zvedne náladu energicky neurvalou pasáží. Nejlepší položka druhé poloviny alba přichází s „Right Now“, což je velmi přímočará pecka, jež to u mě vyhrála vtíravým riffem. Skvělá věc. Od skončení „Right Now“Wastage jedou na plný plyn, protože přichází thrashové palby „Nobody“, „Confidence“ a „Let Me Go“, kdy hlavně v poslední uvedené mi Wastage připomínají Machine Head, což je dost možná způsobeno projevem zpěváka, který má v určitých polohách podobnou barvu hlasu a frázování.

Wastage

Ačkoli jsem v průběhu recenze uvedl několik známějších jmen, na která si posluchač s velkou pravděpodobností u Wastage vzpomene, tak má smysl si „Slave to the System“ pouštět a neprchat ihned k originálům. Ať už si odpůrci těchto retro thrashových titulů říkají co chtějí, tak Slovákům nelze upřít fakt, že hrají uvěřitelně, má to drive, šťávu a jednotlivé songy jsou dostatečně přitažlivé na to, abych měl chuť si desku pustit opakovaně. I když na nějaký dlouhodobější vztah to nevidím. Spíš takové krátkodobé pobláznění, jež je v danou chvíli velmi příjemné, takže pokud máte volno a hledáte pohodový moderní thrash, tak směle do „Slave to the System“.


Flotsam and Jetsam – Flotsam and Jetsam

Flotsam and Jetsam – Flotsam and Jetsam

Země: USA
Žánr: power / thrash metal
Datum vydání: 20.5.2016
Label: AFM Records

Tracklist:
01. Seventh Seal
02. Life Is a Mess
03. Taser
04. Iron Maiden
05. Verge of Tragedy
06. Creeper
07. L.O.T.D.
08. The Incantation
09. Monkey Wrench
10. Time to Go
11. Smoking Gun
12. Forbidden Territories

Hrací doba: 55:31

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když skupina, která má na krku již 30 let existence vydává eponymní album, značí to zpravidla jednu jedinou věc. Posluchači se můžou těšit na sázku na jistotu a s tím ruku v ruce na příslib jakési formy bilancování dosavadní kariéry a jejích stěžejních milníků. A arizonští Flotsam and Jetsam nejsou žádnou výjimkou, protože novinka „Flotsam and Jetsam“ je albem, které si fanoušci této kapely jistě přáli již několik let. Abych pravdu řekl, neměl jsem původně v plánu se této placce jakkoli věnovat, takže když tito power/thrasheři oznámili její vydání, nechávalo mě to v naprostém klidu. Ne, že bych byl vůči Flotsam and Jetsam nějakým způsobem zaujatý nebo na jejich tvorbu alergický, ale vycházel jsem z toho, čím své posluchače metaloví klasici zásobovali v letech nedávných.

Pokud totiž přehlédnu naprosto zbytečnou přetáčku klasiky „No Place for Disgrace“ z roku 2014, tak posledním počinem, jímž se Flotsam and Jetsam vytáhli, byla přetěžká nuda jménem „Ugly Noise“. To zní přesně tak, aby dostálo svému výstižnému názvu. Tohle album je pro mě dodnes jen stěží poslouchatelné a nyní bych své dobové hodnocení ještě o chlup srazil dolů, protože za takovou břečku by si takové jméno nezasloužilo nic jiného než vymáchat hlavu v pomejích. Nicméně, o to tady nejde. Tím hlavním impulsem, jenž mě nakonec k poslechu „Flotsam and Jetsam“ dokopal, bylo pozitivní přijetí jak ze strany fanoušků, tak z druhé strany barikády, tedy hudebními kritiky.

Hned na první poslech je patrné, že Flotsam and Jetsam tentokrát nijak neexperimentují a nesnaží se svou tvorbu jakýmkoli způsobem ozvláštnit, protože eponymní novinka, která už je nějaký ten pátek venku, je vrací zpět do hry hudební náplní, jež je zakořeněna v hloubi 80. let. Tedy v době, kdy pětice zažívala svůj umělecký vrchol prostřednictvím prvních alb. Alb, jež dodnes patří ke zlatému fondu amerického thrash metalu; zejména debut „Doomsay for the Deceiver“ je opravdu znamenitá deska. Od té doby ušli Flotsam and Jetsam dlouhou cestu, již nyní jako by popřeli, zatáhli za ruční brzdu a natočili dvanáctku skladeb, jež jsou všechno jen ne nudnou výplní, jako bylo svého času „Ugly Noise“. V tomto ohledu tedy příjemné překvapení.

Arizonští nestoři se vzpamatovali z personálního zemětřesení, které u nich od doby vydání posledního alba proběhlo a po němž zůstala v kapele dvojice ve složení Eric A. K. u mikrofonu a kytarista Michael Gilbert, což jsou oba zakládající členové. Ty brzy doplnili staronový basák Michael Spencer, jenž už nějaký ten rok odkroutil na konci 80. let. A aby současná sestava byla kompletní, tak nám chybí už jen bicmen Jason BittnerShadows Fall a kytarista Steve Conley. Nevím, do jaké míry má tato změna na aktuální formu Flotsam and Jetsam vliv, ale oproti nedávným letům znějí jako pokropení živou vodou, takže ať již byl tento návrat ke kořenům kalkulem či nikoli, „Flotsam and Jetsam“ zní přirozeně a energicky. Tedy přesně tak, jak by taková deska měla.

Dalším překvapením je pro mě Eric A. K., jemuž to zpívá velmi dobře, a když si vzpomenu na hubené výkony na zmíněné dvojici předchůdců, tak je to jako nebe a dudy. Nepopírám, že svou roli v tom hraje zázemí ve formě šlapavého a dobře poslouchatelného materiálu, ale Eric je zpívá variabilně a rozhodně Flotsam and Jetsam nijak nebrzdí. Velmi dobrý výkon, jímž podporuje dynamické snažení svých čtyř kolegů.

Největším kladem „Flotsam and Jetsam“ je bezesporu jeho energičnost. Od úvodního válu „Seventh Seal“, jejž zdobí povedená kytarová linka a zpěvný refrén, přes rychlovku „Life Is a Mess“, až po říznou „Smoking Gun“ je na albu jen minimum hluchých míst. V té záplavě power/thrashových jistot mě nechytla jen vyložená vycpávka jménem„Creeper“ s velmi jednoduchým rytmem a rockově přímočarou kytarou a poněkud tuctová „Monkey Wrench“, což není předělávka letité pecky od Foo Fighers, ale záležitost, která se mezi věcmi jako „Time to Go“, nebo „Iron Maiden“ s krásnou osmdesátkovou atmosférou bezpečně ztrácí. Eric A. K. v předposlední jmenované předvádí to nejlepší ze svého hlasového fondu, jenž už není tak ostrý jako v nejlepších letech, ale přihlédnu-li k faktu, že se jedná o v podstatě návratové album letité party, tak je jeho přednes hodně silný.

Flotsam and Jetsam

Zmíněná „Iron Maiden“, následující „Verge of Tragedy“ a závěrečná „Forbidden Territories“ jsou z mého pohledu nejstyčnější body poslechu „Flotsam and Jetsam“. Prvně jmenovaná připomene kytarovými melodiemi a frázováním v refrénu náladu starších alb britských legend. „Verge of Tragedy“ zaujme zamyšlenější strukturou se změnami temp, které v atmosféričtějších momentech okoření východně laděné kytarové aranže. Na úplný závěr si Flotsam and Jetsam nechali rozmáchlejší „Forbidden Territories“, což je reminiscence starých thrashových klasik s krátkým úvodem, jenž v posluchači buduje patřičnou atmosféru, rychlejším tempem, chytlavou kytarou a četnými sóly, jimiž se v tomto případě nešetřilo. Na závěr velmi povedená záležitost.

Jsem překvapen, s jakou grácií se podařilo Flotsam and Jetsam dát dohromady album, jaké je vrací zpět do hry. Přestože je nemožné ignorovat ten zpátečnický odér, s nímž se do novinky vrhli, tak je mi sympatické, že se nejedná o chaotické hoblování s cílem probudit v posluchačích animální pudy. Naopak, „Flotsam and Jetsam“ je vyspělá deska. Ctí kořeny svých tvůrců, a přesto zní v rámci možností současně, což je dáno jednak povedeným zvukem, druhak samotnou hudební náplní, jejíž melodický příklon je datován k aktuální době a díky tomu se nejedná o prachsprostou vykrádačku sebe sama. A za tu energii a jiskru, která je z „Flotsam and Jetsam“ znatelná, dávám pánům palec nahoru.


Proll Guns – Horseflesh BBQ

Proll Guns - Horseflesh BBQ

Země: Rakousko
Žánr: thrash’n’roll
Datum vydání: 29.1.2016
Label: NRT-Records

Tracklist:
01. Texas Banjo Massacre
02. Horseflesh Barbecue
03. From Texas to Hell
04. Bloodgun Blues
05. Fucking Troublemaker
06. Reno Gang
07. Lookin’ Out My Backdoor [Creedence Clearwater Revival cover]
08. The Revolver
09. Execution
10. Southern Slavery

Hrací doba: 42:35

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
NRT-Records / Grand Sounds PR

Dovolím si tvrdit, že našemu běžnému čtenáři bude jméno Proll Guns zcela neznámé, takže mi hned takhle z fleku dovolte několik obligátních keců o kapele. Proll Guns pocházejí z rakouského Salzburgu a jejich vznik se datuje k roku 2013. Hned v prvním roce fungování vydali demo „And the Western Blood“, na nějž navazovalo debutové album stejného jména. Hned od prvních vteřin poslechu mě však napadlo, že Proll Guns není kapela pocházející z končin našich jižních sousedů, ale celková stylizace a hudební náplň by sváděla spíš na americký Texas. Důvod? Jak jižanskou atmosférou, tak lehkým odkazem na legendární Panteru je hudba této skupiny hezky načichlá.

Přestože druhé řadové album Proll Guns vyšlo již začátkem letošního roku, přesněji řečeno 29. ledna, tak aniž bych chtěl omlouvat svou nedochvilnost se sepsáním recenze, nad níž jsem seděl hezkých pár měsíců, tak si myslím, že právě v tomto období je hudba této čtveřice – a tím pádem také tento článek – daleko aktuálnější. Léto, zahradní párty a grilovačky k sobě jednoznačně patří a tvorba Proll Guns by se právě v takovém období mohla dost dobře hodit. Už při pohledu na název desky, který zní „Horseflesh BBQ“, by se dalo alespoň rámcově říct, kudy se hudba této sebranky ubírá.

Samozřejmě, hádat přesnou hudební škatuli jen z názvu alba není jednoduché, ale když si k tomu alespoň letmo projdete názvy skladeb, je jasný minimálně fakt, že se pánové neberou příliš vážně a hrají spíš odlehčenou formu metalové hudby, která má hlavně bavit. A právě tento fakt přihrává tezi, že v létě má hudba Proll Guns mnohem větší uplatnění. Sama kapela svůj styl nazývá jako „rock ‘n’ western roll metal“, takže je patrné, že žádná hlubokomyslná témata se v textech opravdu řešit nebudou a vlastně to ani není zapotřebí. Nedokážu si totiž představit, že by se v jižansky uvolněném thrash / groove metalu mělo zpívat o něčem vážném. Na „Horseflesh BBQ“ se to tedy hemží klasickou kombinací pro chlapy, takže chlast a holky. Stačí se podívat na klipy z živých vystoupení, při kterých pánové na pódiu vybavili dvojicí ženštin Miss Candy Rose a Miss Sherly Colt, jejichž hlavním úkolem je vlnit se a být tak potěšením pro mužské osazenstvo publika.

Na základě doposud uvedeného je jasné, že od „Horseflesh BBQ“ nelze čekat zázraky a že to je jedno klišé vedle druhého. Hlavními atributy tvorby Proll Guns jsou jednoduché, zpěvné vály s přímočarými kytarami, přehlednou rytmikou, která nepřekáží, a celkově odlehčená atmosféra. Tu umocňují jak texty, tak občasné odkazy na westernovou hudbu, špetka barového blues a místy i country. Dokonce i banjo si v několika písních najde své opodstatněné místo v konečném mixu. S tím mimochodem pomáhal Tue Madsen, což je na metalovém rybníčku docela velká ryba, jež má za sebou spolupráci s Moonspell, Heaven Shall Burn a asi tunou dalších jmen. Díky němu je zajištěna technická úroveň „Horseflesh BBQ“, které se poslouchá úplně v pohodě. Kytary jsou ostré, vytažené dopředu, rytmika je slyšet a rezonuje tím správným způsobem a úplně vpředu se nachází uřvaný, tak akorát agresivní vokál basáka Evila Eda, jemuž sekunduje kytarista The Burner.

Přestože jsou jednotlivé skladby samy o sobě dobře poslouchatelné a dokážu si je opravdu živě představit na nějaké kalbě, tak jsem měl později občas problém „Horseflesh BBQ“ dát na jeden zátah, protože v několika případech se hrací doba dané písně natáhla až k naprosto zbytečným pěti minutám. Spolu s takto jednoduchou hudbou prostě lépe fungují krátké tříminutové vály, kde se střihnou dvě, tři sloky, hodí se mezi ně refrén a je vymalováno. Účel taková stavba písní splní úplně v pohodě a není potřeba nic vymýšlet. Přesto se poslech „Horseflesh BBQ“ dá přečkat. Tedy pokud jej nehodláte točit do zblbnutí, protože si nedokážu představit, že by mělo bavit na dlouhé týdny.

Díky pohodovým jízdám jako skladbě titulní, „From Texas to Hell“ či zpěvné hitovce „Fucking Troublemakers“ ten čas minimálně prvních pár poslechů ubíhá vážně hezky a bez závažných zádrhelů. Ono má totiž „Horseflesh BBQ“ dost silný drajv a koule, což v podání podobně laděných skupin znamená dvě věci. Že je o zábavu postaráno a že odpůrci zámořského agra nejhrubšího zrna, kam by se bez ostychu daly zařadit všechny tyhle jižanské, Jackem Danielsem načichlé motorkářské skupiny pro tvrdé chlapy, radši ruce pryč.

Proll Guns

Já však s touto hudbou čas od času nemám problém, takže nemám problém si napříč seznamem kompozic najít další povedené kusy. Příjemný je střed alba, kde se usídlila vlezlá „Reno Gang“ s rockovými vyhrávkami, které pročišťují thrashové kytary a agresivní vokál. Překvapila taky hned následující „Looking Out My Backdoor“, což není nic menšího než předělávka od Creedence Clearwater Revival. S touto písní se Proll Guns porvali po svém a není to vůbec špatný pokus, jejž jsem se před prvním poslechem obával. Ovšem pokaždé když tuhle píseň slyším, tak si vzpomenu spíš na vypitou verzi Children of Bodom, která se mi zamlouvá o něco více.

Jak to jen shrnout… Jako koláž k jiné práci je „Horseflesh BBQ“ albem, jemuž se nedá nic vytknout, protože pokud si chcete jen tak podvědomě klepat nohou do rytmu, tak není co řešit. Na nějaké soustředěné poslechy však Proll Guns mistři nebudou, protože stačí si na ten jejich „rock ‘n’ western roll metal“ navyknout prostřednictvím prvních tří písní a po zbylých třicet minut trvání desky vás nemá co překvapit. A to je samozřejmě nezanedbatelný nedostatek, protože životnost této nahrávky se tak v mém případě ztenčila na dobu kratší než jeden týden. Pak to ani ta všudypřítomná pohoda nemůže zachránit… ale tak už to bývá, není každý den posvícení.