Země: Německo Žánr: thrash metal Datum vydání: 1.6.2012 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Mars Mantra
02. Phantom Antichrist
03. Death to the World
04. From Flood into Fire
05. Civilisation Collapse
06. United in Hate
07. The Few, The Proud, The Broken
08. Your Heaven, My Hell
09. Victory Will Come
10. Until Our Paths Cross Again
Kreator ke svému třicátému výročí na scéně přichystali pro svou početnou fanouškovskou základnu jako dárek novinku “Phantom Antichrist” a přiznám se, že je to dárek, se kterým si, jakožto dlouholetý fanoušek jak raného, tak pozdního období kariéry thrashové legendy, hned od prvního poslechu strašně rád hraju. Od vydání předchozí desky “Hordes of Chaos” uplynuly tři roky vyplněné vydatným koncertováním a hlavně přípravami “Phantom Antichrist”. Zmíněný předchůdce na mě dodnes působí nedotaženě, přes svou krátkou stopáž rozbředle a i co do síly jednotlivých songů není na co vzpomínat, zvláště pak ve srovnání s vynikajícím “Enemy of God”, a po tomto škobrtnutí jsem byl tedy velice zvědav, jak novinka dopadne a zda Kreator v silné konkurenci povedených alb thrashových legend obstojí. Mediální masáž, která jejímu vydání předcházela, slibovala (jak jinak) nejlepší, nejtvrdší a zároveň nejmelodičtější album v celé historii německých pardálů. Tyhle řeči jsou na denním pořádku, a proto už je člověk bere spíše úsměvně, ale výjimečně jim tentokrát musím dát za pravdu.
Oproti minulému záseku totiž zní Kreator na “Phantom Antichrist” jako pokropení živou vodou, hraje jim to opravdu náramně. Po poslechu novinky mě hned praštila do huby překvapivá melodičnost. Kytarové vyhrávky hrají prim při zachování dostatečné dávky agresivity, takže o nějakém extrémním vyměknutí nemůže padnout ani zmínky, přesto však písně znějí tak nějak epičtěji než na ostatních počinech, které tahle německá legenda v uplynulých dvou dekádách vydala. Z toho jak jsem novinku zběžně popsal, si asi říkáte, že musí znít nekompaktně a že to jako celek nebude fungovat úplně ideálně, ale opak je pravdou.
O hudební stránce toho padne ještě hodně, takže se teď zaměřím na tu vizuální, protože by byla velká škoda, kdybych neupozornil na fantastický obal z dílny Wese Benscotera, kterého jsem doposud znal pouze jako autora ohavností k “Undisputed Attitude” a “Divine Intervention” od Slayer. Zaplaťpánbůh mu někdo otevřel oči a na “Phatom Antichrist” se vytáhl, protože obal ke klasické edici alba (vrchní artwork) se vyvedl. K deluxe edici (dolní artwork) svým uměním přispěl Jan Meininghaus a jeho temný obal je rovněž velice povedený. Když už jsme u té vizuální stránky, tak nezapomeňme na povedený videoklip, který vznikl k titulní singlovce, pod nímž je podepsána polská Grupa 13, jejíž výtvory patří k tomu nejlepšímu, s čím se na metalové klipové scéně můžeme aktuálně setkat (vzpomeňme geniální obrazové ztvárnění “Lucifer” od Behemoth).
Úvod obstarává temné intro “Mars Mantra”, které plynule přechází v titulní zběsilou vypalovačku s parádním chytlavým refrénem. Není to podstatné, ale je docela škoda, že tyhle skladby jsou odděleny a nedošlo k jejich spojení v jeden dokonalý celek, jak se to dělalo před dvaceti lety, ale budiž. Trošku odbočím a zaměříme se chvilkově na singl, který vydání “Phantom Antichrist” předcházel. Na něm se totiž nachází předělávka nesmrtelné klasiky Iron Maiden, “The Number of the Beast”, a přestože bych čekal, že zrovna Kreator se s ní poperou se ctí a dodají skladbě trošku ze svého vlastního umění, tak se jedná o nezajímavý cover. Hudební podklad je v podstatě totožný s tím, který před třiceti lety nahrála “Železná panna”, doplněný o Petrozzův řev, který sem bohužel nepasuje, takže nakonec je vlastně dobře, že skladba se objevila pouze na singlu a nikoli jako albová položka, byť třeba bonusová.
Ale pojďme dál. “Death to the World” je, jak už název naznačuje, pěkná nářezovka valící se v rychlém tempu. Řekl bych, že jde spolu s přímočarou “Victory Will Come” o nejagresivnější pecku na desce. Obě zmíněné písně z alba trošku vyčnívají, nemyslím teď kvalitativně, ale spíše co do atmosféry, díky které mi pasují spíše na “Enemy of God”. Následující “From Flood into Fire” si rozhodně zaslouží označení nejlepší skladby na albu. Začíná se v odlehčeném duchu za sólové umění pánů Petrozzy a Yli-Sirniöho, kteří odvádí po celou dobu vynikající práci. Nekonečné melodické vyhrávky a sólování dávají vzpomenout opět na Iron Maiden, jejichž odkaz je z alba cítit poměrně výrazně, žádné vykrádání, ale inspirace na “Phantom Antichrist” patrná rozhodně je.
Někdy v průběhu “Civilization Collapse” jsem si uvědomil, že kapela na “Phantom Antichrist” šikovně střídá melodičtější, řekněme promyšlenější skladby s klasičtějšími, nářezovými peckami a tenhle krok přispívá k tomu, že se jednotlivé songy i po několik posleších nezačnou slévat do jedné koule a zůstávají jasně rozpoznatelné a zapamatovatelné. Když navíc Kreator zvolní v tempu a Mille přidá trošku melodičtějšího našeptávaného vokálu, jako se tomu děje v “Your Heaven, My Hell”, máme z této písně jednu z největších hitovek, které skupina za dobu svého fungování nahrála. Způsob, jakým skladba postupně graduje, je sice dost předvídatelný, ale je skvěle zakončena parádním sólem a nelidským řevem Petrozzy, přesto jsem si ji oblíbil spíše díky jejímu poklidnému úvodu.
Tak nějak nevím jak album popsat jedním slovem, které by ho dokázalo vystihnout. Epické? Vyspělé? Od obou něco. Osobně jej považuji za jeden z vrcholů tvorby Kreator a v osobním žebříčku skončí hned v těsném závěsu za jedinečným “Coma of Souls”. Od úvodního intra až po závěrečnou “Until Our Paths Cross Again” působí všechny skladby neskutečně silně. Otázkou tak pro mě zůstává, zda se někomu ještě letos podaří “Phantom Antichrist” překonat, dost velké naděje sice vkládám do Testament a je možné, že hned za měsíc si budu sypat popel na hlavu, ale v tuto chvíli mi nezbývá než pasovat “Phantom Antichrist” na nejlepší thrashové album roku.
Hanba mi, že ještě před několika týdny jsem Assessor vůbec neznal. Jméno (teď budu mluvit spíš o Assesor) mi sice bylo povědomé, ale neměl jsem tušení, kam kapelu zařadit. Musím uznat, že jsem přišel opravu o hodně, protože první album této české legendy, “Invaze” z roku 1990, je skvělé, jedno z prvních a určitě i nejlepších thrashových alb v našich končinách. Ale to na rozdíl ode mě všichni už nějakých pár let tušíte, takže se přesuňme k aktuálnímu dění okolo kapely. V roce 2009 se Assesor vrátili na scénu s upraveným jménem jakožto Assessor a necelé tři roky poté předkládají své druhé album “Štvanice”. Vsadím se, že většina starších, možná i mladších fanoušků, kteří pamatují nejslavnější roky kapely, jistě čeká na odpověď na otázku, zda vůbec má cenu vracet se na scénu po takové době a zda má hudba Assessor takovou sílu, aby spolehlivě ustála v dnešní silné konkurenci. Přece jen, dost často takovými návraty dochází spíše k pošramocení legendárního statusu dané kapely. Dle mého mdlého názoru je zmrtvýchvstání Assessor pro kapelu úspěšným krokem vpřed a možná je škoda, že to trvalo tak dlouho.
Když si shrnu výše uvedené, tak poznáte důvody, proč jsem k poslechu přistupoval poměrně s respektem. Hned na úvod vyzradím, že album je to opravdu povedené. Na české poměry určitě jedno z těch nejlepších v posledních letech. Co mě upoutalo na první poslech, byl zabijácký zvuk, který naštěstí netrpí nedostatečnou razancí ani čitelností, jak se v našich luzích a hájích občas stane. Bicí jsou intenzivní, kytary dobře řežou, zpěv je čitelný, prostě dobrá práce. Mimochodem musím vyzdvihnout hezký obal z dílny grafika Petra Šrédla, jehož práci sice nijak blíže neznám, ale s grafickou podobou “Štvanice” mě zaujal.
Album otevírá intro celkem jasně pojmenované “Intro”, které nic neřeší a spíše uvádí posluchače v očekávání. Plynule se přechází v úvodní pecku “Ve znamení štíra”. Jedná se o intenzivní song s jasně deklarujícím refrénem. Dobrou práci odvedli oba kytaristé, jejichž kytary jsou tou hlavní devízou hudby Assessor. Zpěvák Michal Roháček má ne zas tak úplně originální barvu hlasu, ale k tomuto typu hudby se skvěle hodí, se svým projevem se pohybuje někde na pomezí thrash/black metalu. Především jeho nasazení způsobí, že i přesto, že skladby jedou v podstatě na neměnném mustru, nudit se nebudete. Občas mu vypomůže s hrubším vokálem kytarista Jarda Pelán, což pozitivně přispívá k větší variabilitě. “Štvanice” postupně sází jednu thrashovou palbu za druhou, asi nejvíce hitově na mě působí “Osud” a “Lidské stádo”, ty se vám určitě vryjí do paměti na první poslech. Jako jeden z vrcholů alba bych vyzdvihl “Vlci v rouše beránčím”, která byla původně určena pro kapelu personálně spřízněných Moriorr. Verze pro Assessor byla trochu upravena a ze skoro symfo-blackové skladby se stala thrashová pecka jedna báseň! V samém závěru alba se nachází nové verze fláků z prvního alba, a sice “Hrad” a “Invaze”. Nejsem zrovna kovaným fanouškem, co se týče přehrávání starších skladeb, ale tenhle názor jsem doposud zastával vzhledem k tomu, že se tak dělo u mých oblíbených kapel, kdy jsem původní alba měl dobře naposlouchaná a zažitá. Vzhledem k tomu, že před poslechem jsem se s “Invazí” nesetkal, měl pro mě tento krok konečně smysl a skladby mě navnadily tak, abych si poslechl debut, a věřím, že právě toto byl záměr. Tedy ukázat novým fanouškům, že kapela už za sebou nějakou historii má a vyšlapat jim cestu ke svému debutu.
Jaké že je konečné resumé? Assessor se vrátili se silným materiálem, který se sice nestane klasikou, ale spousta fanoušků si při jeho poslechu užije. Nemluvě o vynikajících textech. Celkem překvapivě na mě působilo zjištění, že “Štvanice” není úplná kopie “Invaze”, jak by mnozí očekávali, ale album působí svěžím dojmem. Nejedná se o žádnou revoluci, to zase ne, ale naštěstí se nekoná žádná sázka na jistotu. Doufám, že toto návratové album nebude zdaleka posledním a dočkáme se ještě několika dalších záseků.
Další názory:
Jen těžko lze porovnávat album “Štvanice” s kultovním flákem “Invaze”. Jednak mi obě desky přijdou trošičku někde jinde, byť jsou obě thrash, jednak je úplně jiná doba. S jistotou je ovšem možné prohlásit jinou věc – Assessor svým návratem rozhodně neuřízli ostudu ani sobě, ani svému debutu, který poprávu patří do zlaté studnice českého metalu. “Štvanice” nabízí kvalitní thrashovou řezanici, která sice nejspíš nebude tím nejlepším, co jste kdy slyšeli, ale fanoušky daného žánru zcela jistě uspokojí do sytosti. Za vrchol celé kolekce pak považuji dvojici “Vlci v rouše beránčím” a “Prasata”. H.
Země: USA Žánr: thrash / industrial metal Datum vydání: 24.4.2012 Label: Long Branch Records (SPV)
Tracklist:
01. Eternal Heat
02. Keep on Living in Pain
03. Ammunition
04. Revenge… Best Served Cold
05. State of Reebellion
06. Put Myself to Sleep
07. List of Grievances
08. Carved into Stone
09. Subtract
10. Path of Least Resistance
11. Reinvestigate
Dlouhých pět let trvalo, než se HC/thrash/industriální Prong odhodlali natočit nové album. Po podprůměrném “Power of the Damager” jsem, abych byl upřímný, od novinky nic moc nečekal. Přece jen, Prong mají svá nejlepší léta již dávno za sebou a od “Rude Awakening” vaří pánové z vody víc, než je zdrávo. Přičemž na začátku devadesátých let spolu s několika dalšími vyvolenými začali udávat nový směr vývoje tvrdé hudby, v tomto je jejich vliv jistě nepopiratelný, o pozdější tvorbě už toto tolik neplatí. Je to škoda, protože kapela postavená především na charismatu Tommyho Victora má jistě na víc. Jsem rád, že můžu s klidným srdcem říct, že novinka “Carved into Stone” je o poznání povedenější než poslední alba. Přibylo thrashových momentů, trošku více se sóluje a kupodivu se dočkáme melodičtějšího vokálu. “Carved into Stone” si vzal pod svá producentská křídla Steve Evetts, dvorní producent The Dillinger Escape Plan, který na scéně už něco znamená. Na novince Prong odvedl jako vždy skvělou práci, možná jednu z nejlepších v kariéře. Zvuk je takový “chladně” agresivní, čímž nemyslím nasáklý industriálními samply a “umělými” bicími. Naopak, jednotlivé nástroje znějí dostatečně živelně a uvěřitelně, dokážu si představit, že přesně takhle bude novinka znít i na koncertech.
Album odstartuje rychlá “Eternal Heat”, která jede po celou dobu v thrashovém tempu. Ve spojení s relativně melodickým Victorovým vokálem to dohromady funguje. Na úvod vypalovačka jak bič. Dvojka “Keep on Living in Pain” je klasická skladba Prong z období první poloviny 90. let. Ani rychlé, ani pomalé tempo, chytlavý refrén, dostatek HC sborových vokálů, přesně tohle jsem na kapele kdysi miloval. S následující skladbou přichází první průšvih, a sice “Ammunition”, která ve mně zanechala dojem nepředstavitelně nudné, skoro až zbytečné skladby. Netřeba ji nijak dál rozpitvávat.
Jdeme dál, a sice k singlové “Revenge… Best Served Cold”, která se povedla, ostatně videoklip taky. Chytlavý riff spolu s vynikající vokální Victorovou linkou staví v mých očích tuto skladbu nejvýše z celé novinkové kolekce. “Revenge… Best Served Cold” obsahuje asi nejvíce industriálních momentů z “Carved into Stone”, skoro až taneční rytmus vás rozhodně nenechá chladným. Celé skladbě vévodí mimořádně chytlavý refrén. Jsou to sice trošku “měkčí” Prong, než jsou fanoušci zvyklí, ale já to chápu jako jistý vývoj, nikoli snahu o přístupnost širšímu publiku, takže tohle je v pořádku. “State of Rebellion” je další skladba ve středním tempu a bohužel neobsahuje žádný nosný nápad, který by ji dokázal vytáhnout někam výš než zbytek tvorby Prong na posledních třech albech. Tommy Victor se nikdy v minulosti netajil svým obdivem ke starým HC/punkovým kapelám, dokonce kdysi pracoval ve slavném CBGB, jistým výsledkem tohoto jeho obdivu k dané scéně, je skoro až punková “Put Myself to Sleep”. Zařadil bych ji někam mezi Ministry a Danzig, pro někoho možná zvláštní spojení, ovšem na druhou stranu – proč ne, poslouchá se to dobře.
Doposud jsem mluvil pouze o Tommy Victorovi, což je samozřejmě pochopitelné, ale na novince se obklopil silnou sestavou a jsem si jist, že právě spojení s basákem Tonym Camposem a bicmenem Alexeiem Rodriguezem může za sílu nového materiálu. Posledně jmenovaného sice moc neznám, ale hned na svém prvním albu u Prong se uvedl skvěle. Například v úvodní “Eternal Heat” či “List of Grievances” jede jako nabroušená pila. Druhá jmenovaná je taktéž dost agresivní a rychlá vypalovačka, na koncerty jak stvořená. Závěr alba obstarávají tři z nejmelodičtějších skladeb na albu, bohužel nutno říct, že taky jedny z nejslabších. Titulní “Carved into Stone” je ještě v pořádku. Pomalejší píseň, která plní funkci jistého odpočinku a zvolnění, proč ne. Shodou okolností by se totéž dalo říci i o “Path of Least Resistance”, jen s tím rozdílem, že ta už zní spíše jako nedokončené demo. Úplný závěr má na starosti přímočará, rockově-industriální “Reinvestigate”, která je podbarvená klávesy a samply, bohužel ani ta nedokáže zaujmout a závěrečná čtvrtina alba je tak o něco slabší než jeho zbytek.
Minulou studiovku “Power of the Damaged” jsem na samém úvodu označil za podprůměrný materiál a je dobře, že na svém novém albu Prong dokázali, že stále umí. Přestože je na albu zařazeno i několik slabších skladeb, je “Carved in Stone” konečně přesvědčivým důkazem, že jsou životaschopní i v 21. století. Původně jsem uvažoval nad 7/10, ale nakonec jsem se rozhodl přidat osmý bodík za “Revenge… Best Served Cold”, kterou si budu prozpěvovat ještě pěkně dlouho.
Nejnovější Sicmaggot rozhovor tentokrát proběhl se západočeskou formací Neurotic Machinery, která se pohybuje někde na ose progresivněji laděného death metalu. Motivací k zaslání otázek bylo především vydání aktuálního EP s názvem “Exi(s)t”, na nějž samozřejmě v rozhovoru také dojde řeč, ale většina dotazů nakonec směřovala na trochu obecnější témata. Odpovědí se ujal baskytarista Sir…
Začněme hned zostra. Jak už padlo v recenzi, vaše současná tvorba rozhodně netrpí nedostatkem perfekcionismu a v mnohých ohledech (promo, technické zpracování obalu nebo klip nevyjímaje) se může směle rovnat se zahraniční produkcí. To si člověk až říká, že to máte v úmyslu dotáhnout opravdu hodně vysoko, a děláte pro to vše, co je ve vašich silách. Činíte tak “pouze” pro ten pocit z co nejlépe odvedené práce a kvalitního výsledku, nebo v tom třeba hraje i roli snaha se co nejvíce prosadit? Nepokukujete třeba i po nějakých zahraničních štacích či dokonce vydavatelích? Proč myslíš, že se tak málo českých kapel uchytilo venku, zatímco třeba o pár metrů vedle v Německu je taková spousta světoznámých formací?
Tak tady budu muset odpovědět pouze za sebe, protože nechci mluvit za ostatní, popravdě, já ani jejich motivy neznám a je spíš pro mě důležité to, že se na tom perfekcionismu shodneme. Já osobně se snažím podat 100% výkon vždy (a pochopitelně ne vždy to vychází), ať se jedná o zaměstnání, kapelu, sport, nebo osobní život. Ono to tak nějak všechno spolu souvisí a uspokojení z čehokoliv je vždy závislé na vynaloženém úsilí. Svým spoluhráčům jsem za jejich práci pro kapelu maximálně vděčný a i já se snažím, pokud možno nezklamat. Ad “prosadit se” – muzikant, který vydává CD, hraje koncerty a tvrdí, že se nechce prosadit je lhář. Osobně je to však pro mě a věřím, že i pro ostatní neurotiky, něco co není prioritou, především nám jde o to odvádět v kapele 100% práci a na 1000% se bavit. Konkrétně scéna v Německu – Německo je mnohem větší země než ČR a přímou úměrou i světoznámých kapel tam musí být více. Navíc zrovna k německé scéně a německému vkusu, ne vše z Německa je kvalita, která si svoji pozornost zaslouží, mnohem více zajímavé jsou v tomto ohledu severské země a tam zase svoji úlohu hraje tradice a zázemí kapel.
S předchozí otázkou úzce souvisí i tahle – jakou roli hrají Neurotic Machinery ve vašich životech? Kolik osobního života obětujete na oltář fungování kapely? Je to jen koníček, nebo jde před kapelou stranou prakticky vše? A jak kombinujete fungování v kapele s běžnou prací, případně studiem? Kdyby na to teoreticky přišlo, byli byste třeba ochotní seknout se vším a zkusit se uživit pouze hraním, jet dlouhá turné atp.?
Velmi zajímavá otázka, na kterou není jednoduchá odpověď, ačkoliv Neurotic Machinery je součást našich životů, o tom žádná, je to samozřejmě “pouze” koníček, protože, když nejde o život, jde o “h”. Na druhou stranu, ledacos se musí hraní v kapele přizpůsobit (práce, přítelkyně) a pochopitelně i naopak, vzhledem k tomu, že všechny aspekty našich životů se daří držet v relativní harmonii, není co řešit, takže to neřešíme. Na dlouhé turné bych vyrazil z fleku, živit, bych se tím ale nechtěl, mám práci, která mě baví a naplňuje. Takže to je koníček, který má přednost skoro především (smích)
V podstatě všichni členové Neurotic Machinery figurují i v dalších kapelách, třeba ty konkrétně v doom metalových Llyr… nestává se občas, že musíte řešit případné kolize koncertních nabídek? Když na to přijde, která skupina má přednost? Jsou pro všechny zúčastněné Neurotic Machinery jednička, nebo někdo z kapely vidí větší prioritu v jiném svém projektu?
A to jsi zapoměl ještě na Neron, kde hrají ¾ Neurotic Machinery (smích). Máme to šikovně zařízené, protože každý v kapele má svého náhradníka, tímto zdravím Luboše (Bicí – Stollice, Ghost in the Shell, Beltaine), Mörka (Kytara – Neron) a Kaťase (Vokál – Llyr), teoreticky můžou Neurotic Machinery vystoupit na 2 místech zároveň, pokud bychom zmobilizovali všechny náhradníky a pár ex-členů (smích), takže tento problém odpadá a já držím NM palce 1.12.2012 v Brně, kde basu za mě přebere Mörk a já si dám doom metalovu seanci v Plzni.
Když už jsme nakousli tvé souběžné působení v Llyr a Neurotic Machinery… žánrově jsou to hodně rozdílné kapely. Předpokládám, že problém s tím nemáš, jeden si třeba zahrát pořádnou doomárnu s Llyr a druhý den o poznání techničtější a tvrdší muziku s Neurotic Machinery, nebo ne? Byl bys třeba schopen odehrát v jeden večer koncert s oběma kapelami?
Naopak, obě kapely hrají naprosto totožný styl (Heavymetal řízlý punkem (smích)) a znova musím zmínit Neron (Blackmetal). Jinak společné hraní Llyr/Neurotic Machinery, potažmo Llyr/Neron, případně všechno dohromady je na denním pořádku, protože všechny zmíněné kapely si vzájemně pomáhají a koncertují spolu. Je to sice náročnější, ale vždy mě to baví, je hezké vidět velkou skupinu různých lidí, které spojuje hudba.
S tímhle se pojí i další dotaz – jakou muziku máš nejradši jako posluchač? Také nemáš problém s rozmanitostí? Nejdřív klasický doom metal, pak si pustit progresivnější death, případně i další žánry, všechno v pohodě? (smích) A co posluchačský vkus ostatních členů? Jste v Neurotic Machinery naladění na stejnou vlnu, nebo se třeba po cestě na koncert hádáte, jaké CDčko v autě bude hrát?
Hudební styly už pro mě dávno neexistují, ačkoliv ano, jsem “metalista”, “rocker” – nazívejme to jakkoliv, poslouchám opravdu rozmanité styly. Zásadní kapely/desky mého života jsou Katatonia (“Last Fair Deal Gone Down” a “Night Is the New Day”) a Anathema (“Alternative 4” a “Judgement”) – tyhle desky se neposlouchají, tyhle desky se musejí zažít. V závěsu za nimi jsou pak (krom jiných) Enslaved, Emperor, Desillusion, Depeche Mode, Edge of Sanity, Ulver, Septic Flesh, ILIKETRAINS, Pink Floyd, Junius, Negură Bunget, Alcest, Novembre, Moonspell, Morbid Angel, Shakira, My Dying Bride, Theatre of Tragedy (“Music” a “Assembly”)…. a stovky dalších (viz. http://www.last.fm/user/uhlix). V autě neposloucháme nic, protože si povídáme. Nejvíce si v poslechu rozumím s Michalem, oba máme oblibu v popu a čas od času si něco doporučíme, jinak spolu sdílíme i velkou lásku k Junius a Emperor. Andrew a Bart, jsou taky otevření posluchači, takže k nějaké kolizi názorů ohledně hudby asi nedojde, i když… já si Barta dobírám, pro jeho zálibu v metalcoru a on mě pro old school (XIII. století zvláště), takže dokonalá harmonie…
Teď už k vašemu nejnovějšímu počinu “Exi(s)t”. Jaká vlastně byla vaše motivace vydat minialbum? Proč jste se radši nepustili rovnou do třetí desky? Kdy mohou posluchači případné třetí album očekávat?
“Exi(s)tem” jsme uzavřeli určité období, byla zkrátka chuť si trochu v našem rámci stylově zaexperimentovat, zkusit některé věci jinak, vyzkoušet nový přístup. Můžu říci, že stylový odklon od tradičnějšího pojetí nás těší a myslím, že nová deska bude zase o krok dál, nová rozpracovaná píseň tomu nasvědčuje. Na třetí plné CD je ještě brzy, můj skromný odhad je začátek 2014, ale kdo ví, co bude… Každopádně, na jeho přípravách se minulý týden začalo.
“Exi(s)t” jste nahrávali ve studiu Šopa, kde vznikla i vaše zatím poslední řadovka “Opsialgia”. Nikde jsem se však nedočetl, kde jste nahráli vaši prvotinu “Catalept”. Prozradíš nám to? Proč jste se vlastně rozhodli natáčet právě v Šopě?
V době “Cataleptu” jsem ještě nebyl členem kapely, ale kluci natáčeli v Gallery sound a mix/master se dělal v Hostivaři. Šopa měla dobré reference a my byli v Šopě velice spokojeni při práci na “Opsialgii”, je velmi pravděpodobné, že při příští nahrávací session navštívíme opět Šopu, protože Staňa Valášek je člověk svého oboru, navíc jeho obětavý, lidský přístup je k nezaplacení.
Upřímně se přiznám, že originál debutu “Catalept” jsem v ruce neměl, ale co se týče předchozí desky “Opsialgia” i aktuálního “Exi(s)t”, oba zdobí povedená grafika. Myslíš, že mají originální nosiče – zvláště když si dá člověk ještě práci s jejich podobou (ať už osobně, nebo najmutím nějaké grafika) – v dnešní online době ještě smysl? Osobně znám třeba spoustu lidí, kteří si stáhnou muziku z iTunes (ještě v tom lepším případě) nebo z nějaké warezu (v tom pro skupinu horším případě) a pořádně ani nevědí, jaký má album obal… jestli se tedy vůbec obtěžují se stažením celého alba… Ptám se na tvůj názor zejména na CD nosiče, protože sběratelé hudebnin posledních pár let přecházejí spíše zpátky na klasický vinyl… Mají podle tebe věci jako CD, LP nebo dokonce MC budoucnost?
MC už asi moc velkou budoucnost nemají, CD a LP naopak ano, protože sběratelé tady jsou a budou, originál CD, nebo LP s pěkně provedeným obalem nic nenahradí. Osobně nic proti stahování nemám a jsem rád, když si lidé po světě naše alba stahují a poslouchají je, takové Last.fm nám dává dobrou referenci o tomto. Zastávám totiž názor, že na stažení alba není špatného, sám to dělám a nepřipadám si nějak špatně, je to totiž otázka financí, kdy je posluchač postaven před jasnou volbu: koupit si to nemůžu dovolit – neuslyším to/stáhnu si to – uslyším to, tady není co řešit, pokud by nefungovalo stahování, bylo by to na koncertech ještě méně lidí, merch by se neprodával a to už by bylo pro existenci kapel fatální. Na druhou stranu je koupě CD největší uznání, jaké může kapela od fanouška obdržet. Děkujeme všem, kteří nás koupí CD a merche podporují!
Mimochodem, jak jste na tom v kapele vy osobně s kupováním muziky? Patří členové Neurotic Machinery mezi sběratele? Pokud ano, klidně se pochlubte velikostí své sbírky nebo nějakými raritními záležitostmi. Jakého kousku si třeba každý z vás ve své kolekci nejvíce cení?
Já a Michal jsme sběratelé, Michalovu sbírku odhaduji na 400 ks, ale je to odhad od oka, občas od něj nějaké CD koupím. Jak je na tom Ondra a Bart, nevím, ale Bárt myslím moc orig. CD nevlastní. Moje sbírka má 120 ks, podporuji české kapely, které za něco stojí a ze zahraničních jsem si naposledy koupil Opeth “Sill Life” na Aukru za 150,- Kč, bohužel hraní v kapelách mě hodně finančně vyčerpává, takže musím hledět na ceny, když pátráš, tak levná CD se najít dají.
Nyní bych se rád zeptal na vaše videoklipy. Ten aktuální vznikl k písničce “After Everything” z “Exi(s)t”. Po technické stránce je opravdu povedený, což jistě souvisí s onou prezentací, na kterou již přišla řeč výše, ale zajímala by mě jiná věc – smysl příběhu. Osobně jsem při sledování čekal na nějaké vyvrcholení, pointu, která by tomu nasadila korunu, ale ta – zdá se mi – moc nepřišla, spíš jen takový náznak… Mohl bys nám tedy prozradit, jak to celé bylo myšleno?
Tak tady se s tebou neshodnu, příběh má jasnou pointu a jasný smysl, doporučuji, přečíst a přeložit text. Zvláště “grand finále” v jídelně se svázanou pěticí krásných dívek, vypovídá zcela jasně. K příběhu – žádný bych tam nehledal, resp. mám svůj a tak to byl také záměr, jen naznačit a nechat na divákovi, jak si to přebere, ostatně spíše než o příběh jde o obraz, který píseň “After Everything” doplňuje vizuálně. Hudba je abstraktní umění, proto je příběh jen naznačen. Nic víc neprozradím, o čem to je snad trkne každého, nebo jsi prostě jen měl štěstí na partnerky, případně jsi žádnou neměl… (bez urážky)
Aktuálně také chystáte další video pro song “The Secondary Thrill”. Můžeš nám vyzradit nějaké detaily o podobě klipu (třeba jako takové namlsání posluchačům)? Máte už nějakou bližší představu? Kdy by výsledek mohl spatřit světlo světa? Mimochodem, když se točí videoklip, hlídáte si jeho podobu sami osobně, nebo scénář a celé provedení svěřujete spíše do rukou lidí mimo skupinu?
Zatím nebudu uvolňovat žádné informace, krom toho že byla vybraná hlavní aktérka (máte se na co těšit (smích)) a další důležitou úlohu bude hrát v klipu voda, více neprozradím. Snad jen, požádám, pokud by mněl někdo doma kontrabas (klidně zcela na hraní nepoužitelný) a chtěl by ho prodat za symbolický peníz, prosím, ať se nám ozve.
Podobu našich klipů si pochopitelně hlídáme, lidé kteří klip zpracovávají, pracují na základě našich návrhů a připomínek.
Teď ale nejdůležitější dotaz ohledně vašich klipů – kde do nich sháníte ty krasavice? (smích) Přemluvili jste k těm zápasům v bahně (“Survive”), respektive visení v igelitu (“After Everything”) kamarádky, nebo to byly profi herečky?
Dívky dostanou nabídku, a pokud mají zájem tak zareagují, my pak volíme vhodné uchazečky. V tomto ohledu nám hodně pomáhají Tomáš Motl a Míra Kašpar, dvorní fotografové kapely. Dívky, vesměs začínající modelky, jsou, stejně jako Neurotic Machinery poloprofesionálky, to znamená: svůj úkol splní na 100%, ovšem s nulovým honorářem, kvalita nemusí být vždy motivována penězi…
Hrajete šest let, což sice není až tak závratně dlouhá kariéra, nicméně doba už je to přeci jen celkem slušná. Stalo se za ta léta něco, co považuješ za naprostý vrchol ve fungování kapely? Může to být cokoli – výjimečně povedený koncert, předskakování nějaké opravdu velké kapele nebo třeba slova uznání od někoho, kdo se opravdu vyzná…
Uznání od někoho kdo se vyzná, už byla, výjimečně povedených koncertů bylo taky pár, předskakování slavné kapele, nebylo a zřejmě ani nebude, neb nemáme ty správné kamarády, ani nikomu nelezeme do řiti. Za naprostý vrchol NM považuji, když jedeme dodávkou až někam na Moravu a celou cestu se smějeme. Nejvíce si prostě vážím těch společných chvil, kdy se těšíme na hraní, hrajeme koncert, nebo cítíme to zvláštní propojení při skládání, uf, to zní ale teple co? Každopádně jsem rád, že trávím čas s lidmi se společným zájmem a specifickým smyslem pro humor.
Trochu věštecká otázka – jak vidíš budoucnost Neurotic Machinery? Kde byste chtěli být dejme tomu za pět let?
Odpovím v obráceném pořadí, chtěli bychom, aby v kapele vydržela dobrá nálada, lidé chodili na koncerty, kupovali merch, abychom hráli na větších akcích, festivalech jak doma tak v zahraničí a dostávali odpovídající honorář. Budoucnost NM (a tady mluvím opět za sebe) vidím tak, že návštěvnost koncertů bude menší a menší, merche se bude prodávat méně a méně, šance prosadit se bude stále menší a menší. Zájem o tuto muziku (rozuměj obecně rock) upadá, ale nemá cenu nad tím plakat, vývoj nezastavíš, takový je život. Navíc i být mezi posledními je určitá výsada. Jen to co je smrtelné, má nějakou hodnotu, jak pravil otec Furat, nebo někdo, jemu podobný…
Je před námi poslední dotaz, navíc poněkud klišovitějšího rázu – proč vlastně Neurotic Machinery zpívají anglicky a ne mateřštinou? Pokud je ještě něco, co by podle tvého názoru mělo v rozhovoru zaznít, zde je na to taky prostor. Díky moc za rozhovor a ať to hraje!
Angličtina se stala mezinárodním jazykem a vzhledem k tomu, že posluchači NM se rekrutují z celého světa (opět Last.fm), je tento jazyk ideální, ovšem nebylo tomu tak vždy, na “Cataleptu” je pár písní zpívaných Česky.
Děkujeme vašemu zinu, jak za recenzi, tak pěkně připravený rozhovor. Velký dík patří všem lidem, kteří podporují kapely, hlavně návštěvou koncertů, díky nim to má cenu dělat!
Už snad ani nespočítám, kolikrát jsem se tu vyznával z nevalného vztahu k thrash metalu, ovšem alespoň v několika případech jsem k tomu dodal, že právě Metallica tvoří tu pověstnou výjimku, která potvrzuje pravidlo. To je ale docela slabý důvod k vypláznutí nemalé sumičky za vstup na koncert, takže bylo třeba k němu přidat trochu pustého kalkulu. Tak se i stalo a z pohodlí domova mě do vršovického Edenu vyhnala především alibistická touha vidět Metallicu, dokud jsou pánové ještě při síle, abych se tím mohl za třicet let chlubit. No, a když vám osud přihraje možnost k tomuto účelu využít turné, kde se má přehrát celé “Black Album”, byla by blbost nejít…
Ač se nepovažuji za koncertního nováčka, tohle měl být můj vůbec první koncert na stadionu, takže jsem dopředu moc nevěděl, co přesně mohu od prostředí a organizátorů čekat. Realita ale nebyla až tak odlišná od běžných klubových akcí. Mechandise stánky uvnitř i vně stadionu (fikané, vyděláme i na těch, co se nedostanou dovnitř), nechutně předražené nápoje uvnitř, ale na druhou stranu dost pohodové šacování (kdybych chtěl, pronesu dovnitř cokoli). Bohudík se nenaplnily ani moje obavy, že se dostanu sotva za vstup a dál ani krok. I když jsem se s bandou známých dostavil snad tři čtvrtě hodiny po oficiálním začátku akce (na vstupence stálo 17:00), zvládli jsme se protlačit nějakých pět metrů od hrazení zadní plochy, takže v rámci možností docela obstojný výsledek.
Pozdní příchod s sebou tedy přinesl jediné negativum – prošvihnutí většinu setu Francouzů Gojira, na které jsem byl celkem zvědavý a od kterých jsem tak stihl jen asi poslední tři songy. I to málo se mi však velmi pozdávalo a troufám si tvrdit, že jsem v té muzice vůbec poprvé poodhalil důvod, proč jsou z téhle kapely všichni tak na větvi. I když jsem přes hlavy ostatních na pódium skoro neviděl, ze záběrů kamer, přenášených na velkoplošné obrazovky po stranách pódia, bylo jasně vidět, jak se Francouzi snaží, což jejich vystoupení velice přidalo. A i když jsem slyšel zcela opačná tvrzení, podle mého se kapele bratří Duplantierů celkem vydařil i zvuk (ostatně, stál jsem na úrovni zvukaře), takže nějakým těm patnácti minutám nemám prakticky co vytknout. Jediná výtka tak směřuje na publikum, které se přeci jen mohlo snažit trochu víc. Gojira jim k tomu dala dostatek důvodů, takže potlesk a lehký hukot z předních řad zněly kapku poddimenzovaně…
Setlist Machine Head:
01. I Am Hell (Sonata in C#)
02. Be Still and Know
03. Imperium
04. Beautiful Morning
05. Locust
06. Aesthetics of Hate
07. Darkness Within
08. Halo
Po Gojiře následující Machine Head jsou bezesporu špičkovou kapelou, když se jim dostalo privilegia headlinovat letošní Brutal Assault, ale zrovna v jejich případě je k docenění koncertu asi potřeba jedna podstatná věc – proniknutí do jejich muziky. Vzhledem k tomu, že jsem od Machine Head slyšel tak polovinu jedné skladby, rozhodně jsem nebyl vhodným materiálem do publika takového koncertu a to se projevilo velmi záhy. Až na pár světlých momentů mě celé vystoupení totiž vůbec nebavilo, i když mu z objektivního hlediska mohu vytknout máloco, a i to málo asi nemusí tížit svědomí samotných muzikantů. Především mě nehorázně štvalo, že se na obou velkoplošných obrazovkách místo záběrů z pódia promítaly nejrůznější motivy, které měly asi nějaký vztah ke skladbám, ale ten jsem s výjimkou loga kapely opravdu nerozklíčoval. Po chvíli jsem tedy vzdal i pěkně otravné natahování se nad úroveň okolního davu, abych vůbec něco viděl, a věnoval se příjemnějším kratochvílím. Další zjevné mínus padá na hlavu zvukaře. Nemohu říct, že by to bylo vyloženě zlé, ale přehulené kytary mě moc nepotěšily a melodie, vyhrávky a sóla měly občas co dělat, aby se dostaly z podivné rachotivé zvukové koule, která místy dělala dojem, že pánové na publikum páchají pustý hluk. Nic proti Machine Head, soudě podle okolí si jejich fanoušci celé vystoupení náramně užívali, takže to asi bylo solidní (byť odezva opět stála za starou bačkoru při pomyšlení, že je na místě nějakých 25 000 lidí), ale až na pár momentů a dvou skladeb z aktuální novinky “Unto the Locust” jsem se vážně fest nudil a nakonec jsem vzal zavděk možnost protáhnout zdřevěnělé nohy procházkou ke stánku s nechutně předraženým pitím. Třeba to bude na Brutalu lepší…
A jak jsem tam tak vsedě pososával posledními penězi draze vykoupenou colu, Machine Head dohráli a já začal trochu koukat po okolí. Do oka mi padlo mimořádně vydařené tričko, které šlo sehnat na oficiálním merchandisu. Černé s šedým potiskem, na prsou logo Metallica, po stranách typičtí hadi, uprostřed znak Prahy a pod ním heslo “Don’t tread on Prague”. Parádní a skvěle provedený nápad! Mít u sebe dost peněz, tak… ho stejně nekoupím, protože 600,- za tričko je na pár facek, ale to je fuk… Mnohem důležitější byl ale fakt, že dobře celá zadní čtvrtina plochy pro stání zela prázdnotou respektive zevlujícími lidmi a narváno rozhodně nebylo ani na bočních tribunách, které slibovaly nejlepší výhled na dění na pódiu. Organizátory to asi moc nepotěšilo, ale já v doprovodu zbytku výpravy jsme se tak mohli probít zpátky na svá původní místa bez větších obtíží. Čas přestávky plynul přívětivě dopředu, a i když se samotný start vystoupení hlavní hvězdy večera posunul o necelou půlhodinu, napětí v publiku bylo hmatatelné. Několikrát se za tu dobu zvedla vlna jásotu a tím pískáním se lidé rozhodně nesnažili dát najevo nelibost s odloženým začátkem, jak jsem se někde dočetl.
Zrovna se začalo viditelně smrákat když se na obou obrazovkách spustila známá scéna z klasického westernu “Hodný, zlý a ošklivý” a stadionem zazněla snad ještě známější melodie “Ecstasy of Gold”, která otevírá každé vystoupení jedné z největších kapel, které kdy vstoupily na pódium. Dav zaburácel a Metallica vypálila první salvu – “Hit the Lights” z debutu “Kill ’em All”. A přesně podle očekávání mi to přišlo trošku vlažné. Pánové si hráli to svoje, lidé byli nadšení, ale já jsem nic extra neviděl, i když se dostalo na klasické pecky jako “Master of Puppets” nebo “For Whom the Bell Tolls”. Už od první skladby ale byly zjevné dvě věci. Poprvé toho večera se zvukaři skutečně zadařilo, protože zvuk, jaký měla Metallica, se nebojím označit za naprosto skvostný. Druhým příjemným překvapením byl vokál Jamese Hetfielda. Po zhlédnutí několika záznamů na YouTube jsem se opravdu bál, že celý koncert svým zpěvem pohřbí, ale kdepak – v Praze mu to zpívalo jako za mlada, až jsem nevěřícně kroutil hlavou. Po prvních pěti skladbách se kapela uklidila z pódia, aby se na obou postranních obrazovkách a promítací zdi, která zabrala celé pozadí, mohl odehrát vizualizovaný příběh vzniku “Black Alba”, a pak přišlo to, na co se všichni těšili asi nejvíce – celá eponymní deska odehraná v kuse. Hrálo se v obráceném pořadí a vůbec poprvé v historii zazněly skladby “Struggle Within” a “Don’t Tread on Me”. Každý, kdo dorazil, byl tedy svědkem skutečné historické události.
Setlist Metallica:
01. Hit the Lights
02. Master of Puppets
03. The Shortest Straw
04. For Whom the Bell Tolls
05. Blackened
[“Black Album” set]
06. The Struggle Within
07. My Friend of Misery
08. The God That Failed
09. Of Wolf and Man
10. Nothing Else Matters
11. Through the Never
12. Don’t Tread on Me
13. Whenever I May Roam
14. The Unforgiven
15. Holier Than Thou
16. Sad But True
17. Enter Sandman
– – – – –
18. Fuel
19. One
20. Seek & Destroy
Jak šel čas, tak mi začala docházet jedna podstatná věc – od poněkud nemastného začátku totiž show začala opravdu mocně gradovat, takže přibližně od “The God That Failed” jsem se začal skutečně bavit. Kapela jako by šlápla na plyn a najednou bylo pódium i hlediště plné energie a entusiasmu, který s sebou musel strhávat i ty, kteří doposud váhali. Od té doby už to nebyl koncert “viděl jsem Metallicu, povinnost splněna”, ale spíše koncert “viděl jsem Metallicu a totálně mi vytřela zrak!” Skutečně – pecka za peckou, zatraceně hlasité publikum, Metallica ve skvělé formě, co víc sem si mohl přát. Bylo to dokonce tak dobré, že jsem hodil za hlavu pokaženou “Nothing Else Matters” a ochotně se kýval s ostatními. A úplně nejlepší na tom všem bylo, že se ta gradace nezasekla někde uprostřed, ale pokračovala až do finiše, který byl skutečně mocný. Cesta zpět časem se zastavila u fenomenální bomby “Enter Sandman”, kterou doprovodily perfektně načasované rachejtle, a nadšení davu, mě nevyjímaje, vybuchlo s každou z nich. Metallica se s “Enter Sandman” rozloučila a při pohledu na časomíru, která ukazovala přesně 22:00 jsem opravdu pochyboval, že se dočkáme ještě nějaké hudby k tanci a poslechu.
Jenže přídavku vehementně se dožadující dav nepřišel zkrátka, Metallica se vrátila a poslední tři skladby nasadily celému už tak výbornému koncertu korunu. Tak považte – “Fuel” s plameny všude okolo, “One”, kde byly samplované výbuchy z intra nahrazeny famózní pyrotechnickou kanonádou v okolí pódia a zbytek skladby provázela dechberoucí laser show, to vše zakončeno povinnou klasikou “Seek & Destroy” v doprovodu ještě luxusnějších rachejtlí než předtím u “Enter Sandman”… Dokonalé in-your-face všem unuděným zaprděncům, co z nedostatku jiné zábavy nahlašují porušování nočního klidu!
Krátký Hetfieldův proslov před “Seek & Destroy” naznačil, že tentokrát je to opravdu konec. Evidentně dobře naladění muzikanti ještě dlouho děkovali, házeli trsátka, paličky, Lars Ulrich prskal po lidech vodu a James s Robem si chvíli hlavičkovali s velkým nafukovacím balonem, který přistál na pódiu. Nadšená slova díků jsem sice bral poměrně s rezervou, ale nakonec proč ne, třeba to bylo upřímné. Koncert se totiž opravdu mimořádně vydařil. I když nejsem a asi nikdy nebudu hardcore fanouškem Metallicy, tohle vystoupení mně uštědřilo pořádnou lekci, ze které jsem odcházel upřímně nadšený. Nevím, jestli Lars hrál tak mizerně, jak se o něm traduje, a nevím, jestli všechno to nadšení nebyla jenom profesionální póza, ale je mi to docela jedno. Metallica mi ukázala, jak to vypadá, když hraje legenda, a ukázala to se vším všudy. Původně jsem si chtěl jenom odškrtnout splněnou povinnost, ale teď mám vedle té splněné povinnosti poznamenáno “luxusní koncert a ohromný zážitek”. Fuck yes, byl to mazec…
Země: USA Žánr: thrash metal / crossover Datum vydání: 10.4.2012 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Waste in Space
02. Repossession
03. New Dead Masters
04. Unholy Abductor
05. Idiot Check
06. Covered in Sick / The Barfer
07. You’re Cut Off
08. Authority Complex
09. Standards and Practices
10. Crushing Chest Wound
11. The Monster with 21 Faces
12. Jesus Freaks
13. The Fatal Feast
14. 12 Step Program
15. Death Tax
16. Residential Disaster
Milovníci béčkových hororů, sci-fi, komiksů a hudebních legend jako Suicidal Tendencies, S.O.D., D.R.I. či Nuclear Assault opět útočí. Právě tyto vlivy totiž v sobě pojí Municipal Waste, a že to dělají dost šikovně, dokazuje i fakt, že jejich aktuální, již páté řadové album “The Fatal Feast” vychází u vydavatelského kolosu Nuclear Blast. Kdo by čekal nějaké ústupky vůči širšímu publiku, ten se šeredně mýlí. Municipal Waste nahráli další půlhodinu zničující kombinace crossoveru, thrash metalu s vlivy punku a oldschool HC. Přesně takhle se hrálo v 80. letech v zaplivaných NY klubech a Municipal Waste nám toto období chtějí mermomocí připomenout.
O hudebním, respektive textovém, obsahu toho hodně napoví obal ve stylu již zmíněných béčkových hororů v komiksovém stylu, přičemž artwork “The Fatal Feast” považuji v rámci diskografie za jeden z nejpovedenějších a vůbec nevadí, že se jedná už o pátou variaci na de facto stejné téma. Tahle kapela prostě nechce být progresivní či jakýmkolim způsobem novátorská. Ono vlastně ani není kam se v rámci tohoto stylu kam vyvíjet, všechno podstatné již bylo řečeno a mladým kapelám už nezbývá nic jiné, než uctívat své dávné idoly.
Album otevírá podivné sci-fi intro “Waste in Space” a plynule přechází v úvodní palbu “Repossesion”, která naprosto přesně charakterizuje vše, o čem jsem doposud mluvil. Zběsilé crossover tempo, HC vokál, skvělé riffy a výrazná basa. Tohle musí na koncertech fungovat jako skvělý otvírák. Následující “New Dead Masters” je asi největší hitovkou alba, milovníci sborových vokálů, chytlavých refrénů a moshe si zaručeně přijdou na své. Album obsahuje celkem 16 skladeb (v základní verzi bez bonusů), a když si to zprůměrujeme, vychází nám zhruba 2 minuty na skladbu, tedy tak akorát, aby bylo řečeno všechno důležité. Rozhodně se tady nebudu rozepisovat o všech šestnácti kusech, tohle po mně vážně nechtějte. Rád ovšem představím několik opravdu povedených skladeb, jako například “Covered in Sick / The Barfer”, která jako by vypadla z projektů Billyho Milana, ať už M.O.D. či S.O.D.. Za zmínku stojí i “Authority Complex” plná zvratů a hitových riffů. Dalšího podivného intra se dočkáme v klipové titulce “The Fatal Feast”, já bych sice pro singl sáhl jinam, ale budiž, ovšem povedený klip rozhodně doporučuji. Skvělé jsou rovněž minutové vypalovačky “Unholy Abductor” a velice přímočará “You’re Cut Off” s jednoduchým a výstižným refrénem. Se závěrem alba má pozornost lehce upadala, čímž nechci říct, že by skladby byly vyloženě špatné, jen by to asi chtělo nosnější nápady, které by dokázaly i po půl hodině poslechu udržet jisté napětí.
Klasická otázka na závěr: co říci závěrem? Fanoušci crossover-thrashe už album jistě dávno slyšeli, proto bych rád navnadil všechny, kteří ještě neměli tu čest. Pokud máte zájem o oddechové album s ne moc vážnými texty, povedenými hudebními nápady, které se skvěle hodí na párty metalových nadšenců, rozhodně po “The Fatal Feast” sáhněte všemi deseti, nebo ještě lépe zkuste předminulou desku “The Art of Partying”, kde Municipal Waste dosáhli svého dosavadního vrcholu, ke kterému se bohužel prozatím nepřiblížili. Přesto je považuji za jednu z nejvýraznějších mladých kapel na metalové scéně, která si své aktuální úspěchy zaslouží.
Země: USA Žánr: thrash metal Datum vydání: 30.3.2012 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Come and Get It
02. Electric Rattlesnake
03. Wish You Were Dead
04. Black Daze
05. Save Yourself
06. Drop the Hammer Down
07. 21st Century Man
08. Old Wounds, New Scars
09. All Over But the Shouting
10. Good Night
Znáte to. Když vás něco nezaujme hned na začátku… Ne, to byl takový malý vtip. To opravdu není případ amerických Overkill. Ba naopak. Jestli se na něco můžete spolehnout, pak na to, že jejich nové album “The Electric Age” doposloucháte, a to s jakou vervou vám budou trhat žíly, to už je opravdu jen na ctihodném vkusu. Každopádně mám opět vyslovenou radost (myšleno ironicky), že se můžu “pohrabat” v albu, u kterého by samo o sobě stačilo napsat jednu větu. Něco ve smyslu: “Užijte si to, já si užila taky.”
Ale když už jsem tedy donucena se v tom šťourat, tak to vezměme hned od samotného konceptu a myšlenky. Pravda je, že Overkill předvedli dokonale druhý dech už na předcházejícím “Ironbound”, které se mi zdálo o trochu víc, řekněme, váhavější, než je recenzovaná šestnáctá deska. Čím vůbec nenarážím na samotné bravurní provedení. “The Electric Age” je jejím hrdým a trochu přímějším nástupcem. Začíná naprostou adrenalinovou jízdou a kupodivu jí určitém smyslu končí i nekončí. A to je právě celá ta ironie a lehkost, kterou byli schopni Overkill vysypat z rukávů. Občas mi to připadalo, jako by na kostru podvraťáka, přejetého v osmdesátých letech, nalepili nové maso a snažili se ho prodat jako výstavního pudla s rodokmenem.
Lebkou by v tomto případě mohl být nejvíce slyšitelný fakt. Tím je Bobby Ellsworth. Ten chlap je nesmrtelnou představou toho, jak to znělo a mělo to znít. Říkejme tomu třeba stará škola. Něco, co pro nás, osoby, co ještě před pár lety pšoukaly do plenek, je trochu nepochopitelné. Je způsobem smrtelného nasazení, šíleného řevu (a on sám to kombinuje ještě s motorovou pilou, vysokofrekvenčním ultrazvukem a pliváním na kapoty aut). Ale toho řevu a zpěvu, který mi úpěnlivě cpal můj tatínek do hlavy. Nejsem na něj zvyklá. Připadá mi a bude vždycky připadat jako nějaká archaická připomínka, ale jo, v určité zvráceným smyslu to zbožňuju.
Když jen tak taktně zmíním páteřní baskytaru a Verniho, nebudete mi to mít za zlé, že ne? Já bych totiž mnohem radši poukázala na smrtelnou a doplňující se kombinaci obou kytaristů. To je další věc, kterou uslyšíte hned na první poslech. Je to geniální souhra, která se mně zdá občas až neuvěřitelná. Mně z ní prostě v určitém smyslu leze mráz po zádech a tak nějak se mi zdá, že nikdy nevím, co vlastně přijde v další minutě. A nedej bože, když do, už tak drsného tempa, začne “mydlit” Ron Lipnicki.
Ale abych stále netlachala něco o smrtelném tempu. Ono je a není smrtelné. Tohle album je jako dobrá kniha, udržuje vás v napětí a v bdělosti celou dobu. Vlastně nasazuje svoje drama už začátkem “Come and Get It”, v kterém vám vystoupá tep. “Electric Rattlesnake” a “Wish You Were Dead” vás uvedou do děje a pak už se jenom živíte celým dramatickým příběhem. Takže nakonec to je tempo jen tak vražedné, za jak vražedné vy ho považujete. A jako každá dobrá kniha má i “The Electric Age” napůl idylický, napůl drastický závěr. Bavím se o naprosto geniální “Good Night”. Ksakru, já si vážně říkala, že chtějí děti uspat baladou, ale znáte to, takovou tou krásně znějící starou baladou. No, tak nic, tak si ze mě tropte, thrash metalisti, blázny.
Koneckonců, to je přesně to, co celou dobu Overkill dělají, tropí si z nás blázny. Mixují milkshake se třicet let starou whisky. A ono je to nakonec příjemné pití. A jako příjemně ožralé osoby nás ještě dotáhnou domů tmavou a tichou ulicí a řeknou, že je čas jít spát. Holt když to nejde po dobrém, musí to jít po zlém. Ovšem v rámci mezí, tihle chlapy si už ostatně nemají moc co dokazovat.
Další názory:
Overkill jsou v posledních několika letech v obrovské formě, o tom není třeba pochybovat ani v nejmenším. Ačkoliv musím říct, že předchozí “Ironbound” se mi líbilo rozhodně více, i tak “The Electric Age” patří k tomu nejlepšímu, co lze aktuálně na thrash metalovém poli slyšet. Oproti “Ironbound” mi na novince malinko chybí rozmanitější pecky typu “The Green and Black”, “The Goal Is Your Soul” nebo excelentní střední pasáž v titulce “Ironbound”; “The Electric Age” mi jako celek přijde spíše přímočařejší, ovšem zase když se do toho pánové opřou (a že se do toho opírají takřka celou hrací délku), stojí to za to, jak mimo jiné dokazuje například kulervoucí refrén výborně zvolené singlovky “Electric Rattlesnake”. Každopádně, to už jsou jen detaily a otázka osobních preferencí, jako celek je i “The Electric Age” výborný thrashový nářez, to je bez diskuse! Ostré riffy, řezavý Blitzův vokál, našlapané tempo – to vše nejnovější fošna Overkill nabízí v míře opravdu vrchovaté, díky čemuž budou všichni fanoušci kapely jistě spokojeni. H.
Dlouhá léta jsem Overkill nemohl přijít na jméno, nikdy mi nepřišli natolik zajímaví, abych jejich tvorbu sledoval nějak pozorněji či dokonce se zájmem. Pro mne dříve nesnesitelný zpěv Bobbyho “Blitze” Ellswortha tomu nikdy taky moc nepřidal. Po vydání “Ironbound” se ve mně něco zlomilo, a že jsem do té doby přicházel o velké věci, je asi všem jasné. Zmíněné “Ironbound” představovalo brilantní thrash metalovou jízdu, která místy dosahovala kvalit legendárních alb představitelů žánru. V obdobné formě Overkill pokračují i na “The Electric Age”. Po prvních posleších si mě album naprosto získalo a už nepustilo. A jaká že novinka je? Energická, agresivní, přesto šikovně prošpikovaná melodiemi, troška punkového nádechu, prostě skvělý koktejl, který nenudí. Hned úvodní našlapaná dvojice skladeb “Come and Get It” a jako ochutnávka uvolněná “Electric Rattlesnake” nastavují laťku pekelně vysoko. A s dalšími skladbami se nepolevuje. Skvěle dopadla skoro až “acceptovská” “Black Daze”, nesoucí se ve středním tempu, či zběsilě punková “Save Yourself”. Všechno do sebe skvěle zapadá, a přestože se skladby drží klasických postupů, s blížícím se koncem nepřicházela žádná nuda, když si k tomu připočtete prvotřídní zvuk, nezbývá mi nic jiného, než si nasypat popel na hlavu za to, co jsem kdysi o Overkill prohlašoval. K dokonalosti v mých očích albu schází snad jen takový ten moment překvapení, prostě se pokračuje tam, kde se na “Ironbound” skončilo, a i když kvalitativně si jsou alba v podstatě rovná, subjektivně dávám přednost předchozímu počinu. Kaša
Země: Německo Žánr: black / thrash metal Datum vydání: 27.2.2012 Label: Metal Blade Records
Tracklist:
01. Intro
02. The Art of Destruction
03. Lacerate (with Rays of Doom)
04. The Splendour of the Idols
05. Phantom Funeral
06. Queens of Sodomy
07. At Hell’s Horizon
08. Troops of Heathens, Graves of Saints
09. Possessed and Defiled
10. Beyond Your Grace
11. Outro
Prohlásit o Desaster, že je jejich novinka “The Arts of Destruction” pěkně špinavým staroškolským black/thrash metalem, je asi docela zbytečné, jelikož asi nikdo z nás již od téhle německé kultovky nic jiného nečeká a – ruku na srdce – ani nechce, přesto si to asi zmínku zaslouží, když už se jedná nějakou tu jakousi recenzi, která má desku popsat. Ovšem tímto prohlášením bychom mohli také skončit, jelikož “The Arts of Destruction” nenabízí nic víc, ani nic míň. Jestli je to dobře nebo špatně, to ponechávám na subjektivním úsudku každého z vás a také na vašich vlastních preferencích. Já mohu říct jen to, že v tom, co Desaster dělají, jsou špička, ačkoliv se zdaleka nejedná o nic revolučního. Avšak už jen z toho, že se jedná o oldschool, je myslím vcelku zřejmé, že zrovna o boření hudebních hranic tahle muzika asi nebude…
Sám za sebe mohu říct, že se mi “The Arts of Destruction” neskutečně trefilo do noty. Když vyškrtnu to, co poslouchám “povinně” na recenze a hodnocení, tak si sám od sebe poslední dobou pouštím spíše různé avantgardní nebo psychedelické záležitosti, případně nějakou elektroniku, jenže… znáte to, časem to člověka prostě omrzí, přece jenom nelze poslouchat neustále to samé dokola, pročež jsem tak nějak podvědomě začal přemýšlet, co náladově odlišného bych si mohl pustit. A právě v téhle chvíli vypustili Desaster další dávku své modernou neposkvrněné staromilské hoblovačky, kterou jsem zrovna potřeboval jako sůl. Nejspíš (vlastně zcela určitě) i tohle hrálo svou roli v tom, proč mě “The Arts of Destruction” tak nehorázně chytilo.
Aby měl článek alespoň nějakou výpovědní hodnotu (což ovšem možná nebude mít ani tak, já jsem však byl vždycky naivka), budu nyní trochu drze předpokládat, že milý čtenář ještě neměl s Desaster tu čest… co lze tedy od “The Arts of Destruction” očekávat? Jednoduše řečeno – vše, co si jen dokážete představit pod oldschool black/thrash metalem. Patřičně špinavý sound, převážně rychlejší tempo, mrazivé riffy, mohutně předoucí baskytara – to vše se zde nachází v míře opravdu vrchovaté. Nechybí ovšem ani charakteristické melodie, jež se starají o nezbytnou atmošku. Ony totiž ani ty hoblovačky ze staré školy nejsou tak bezduché rubanice, jak se všeobecně traduje – jen to nesmíte říct nahlas, jinak by se některým jedincům zbortilo pěkných pár iluzí. Dostatečným důkazem budiž například opusální “Possessed and Defiled”. Bavit se o tom, jakým kapelám se zvuk Desaster blíží, je naprosto mimo mísu, jelikož většinou se právě o jiných skupinách říká, že znějí jako Desaster, nikoliv naopak… přece jenom už tito němečtí veteráni platí za dost velký kult. A že to rozhodně není neprávem, toho je (kromě jiných) “The Arts of Destruction” rázným důkazem.
Mezi jednoznačné vrcholy desky patří již zmiňovaná osmiminutovka “Possessed and Defiled”, jež Desaster představuje v trochu jiné, melodičtější a epičtější rovině. Do stejného soudku – ačkoliv to v jejím případě není zas až tak demonstrativní jako u “Possessed and Defiled” – patří rovněž pátá “Phantom Funeral”, jejíž rozjezd má vážně šťávu. Z těch rychlejších hoblovacích věcí bych vyzdvihl třebas punkem načichlou “Queens of Sodomy”, výtečně gradující “At Hell’s Horizons” nebo kulervoucí “Lacerate (with Rays of Doom)”.
Víc snad toho myslím není třeba říkat, jelikož vše podstatné již řečeno bylo. Ono “The Arts of Destruction” ve své podstatě příliš složitá deska není, naopak patří spíše k těm přímočařejším, ale i to má své kouzlo, zvláště v případě, když to někdo opravdu umí, o čemž v případě Desaster pochybovat vážně nelze. Prostě a jedno se dá říct, že je “The Arts of Destruction” nahrávka hodná undergroundové legendy nižší svítivosti, jakou Desaster bezesporu jsou. A to dle mého názoru není k zahození ani v nejmenším.
Další názory:
Desaster se pohybují hudebně někde na pomezí thrash/black metalu, a protože fungují již od roku 1988, lze je považovat za nestory scény. Nové album “The Arts of Destruction” je přesně takové, jaké lze od kapely v rámci žánru očekávat. Intenzivní, rychlé, kytary řežou, jak jen to jde, jen zpěvák Desaster, Sataniac, se nachází v jedné, maximálně dvou rovinách, ze kterých ani o píď nevybočí. Ono by to nebylo zas tak na škodu, jenže ten jeho je dle mého mdlého názoru příliš tuctový. A to je škoda, protože album se tak dokáže strašně rychle oposlouchat a jednotlivé skladby splynou v jednu kouli. Výjimkou budiž osmiminutová “Possessed and Defiled”, ve které se dočkáme několika zajímavých zvratů. Celkově považuji “The Arts of Destruction” za dobře odvedenou práci a musím říct, že prvních několik poslechů album dokázalo udržet mou pozornost. Bohužel po čase ztrácí na síle a přestával jsem mít chuť se k němu více vracet. Mnohem více nadějí jsem vkládal do novinky žánrově spřízněných Aura Noir, a že jsem učinil oprávněně, o tom někdy příště… Kaša
Země: USA Žánr: thrash / groove metal Datum vydání: 25.1.2012 Label: Roadrunner Records
Tracklist:
01. Resistance
02. World Scum
03. Intervention
04. Gladiator
05. Legions
06. American Steel
07. Redemption of Man By God
08. Treachery
09. Plata O Plomo
10. Chains
11. Revengeance
Znáte to přísloví “Co tě nezabije, to tě posílí”? Tak přesně s ním já páchám podobné metalové sebevraždy, jako je vzít si na zrecenzování něco tak notoricky známého, čím Soulfly bez pochyby jsou, s tím, že je technicky sama neposlouchám. Na druhou stranu, berme tuhle informaci pozitivně. Z toho, co všechno vím, se rozhodně nehodlám hrabat hystericky v historických záležitostech kapely. Stejně se většinou neděje nic jiného než to, že se opěvuje stará tvorba a plive se na nové desky, které teď jsou vlastně už taky staré. A co já vím, nejinak je tomu u Soulfly. I když touhle deskou by se to mohlo značně změnit a zkomplikovat.
No, nejdřív si ale přece jen neodpustím malé uvedení do situace. Od předchozího alba uplynuly jen dva roky. Což je docela krátký čas, myslím, krátký čas na to, aby se kapela zvládla znatelně posunout vpřed. Tedy pokud neproběhne průvan ve členech, že ano. Takový, který proběhl právě u Soulfly. (Abych se nevyhnula jménům – Tony Campos a David Kinkade.) Myslím si, že to je přece jen nejpodstatnější prvek, který odděluje dvě značně podobné desky “Conquer” a “Omen” od novinky “Enslaved”. Ostatně, zas tak úchvatný posun to není. Protože faktem je, že Max Cavalera se fakticky snaží s velkou potěchou krmit fanoušky tím, co už se osvědčilo. Někdy možná až tak moc, že už to ani hezké není. Ale tak když to má své obdivovatele a posluchače, tak proč ne, já mezi mě nepatřím. “Omen” okolo mě vyloženě přešlo a nechalo mě zase spát.
Ovšem přejděme přímo k “Enslaved”. První věc, které si všimnete, je zmírnění tempa. Dalo by se říct, že právě tím zpomalením vzniklo album, na kterém jsou mnohem znatelnější a sofistikovanější kytary. Už to přestává být jižansky temperamentní “mišmaš”, ale celkem kultivovaná věcička, což si sami posuďte, zda je to pochvala, nebo není. Všechny songy tím dostávají neméně neočekávaný, ale více přirozený průběh. (Co si pamatuji, “Omen” se mi zdálo, jako úplný apokalyptický zločin proti přírodě.) Konečně to začalo v celkovém důsledku mít hlavu a patu. Dalším milým rysem alba je, že je takové přímočařejší a stručnější. Mám v úmyslu tvrdit, že by to snad mohlo být novou krví v podobě Davida Kinkadeho. Tak nějak vás okamžitě napadne spíše death metal než thrash. A to je přesně to, kam celý tenhle můj rozbor spěje a důvod, proč drze budu tvrdit, že se Soulfly přesunuli do lepší etapy své tvorby.
I když na albu nenajdete vyloženě slabou skladbu, jsou zde dvě, které mě vyloženě nadchly. Prvním z nich je “Gladiator“. Je to vrchol přirozenosti a přímé linie celého alba. Jako v protikladu proti ní stojí “Plata O Plomo“, která si ukradla ty dobré prvky ze starších alb. Jo, jak jsem na ten symfoňák, tak musím říct, že ten konec mě nejen překvapil, ale i dost potěšil. Oproti tomu mi předposlední skladba “Chains” přijde jako malá, dost pomalá, a ještě k tomu dlouhá vycpávka. Chrastění řetězy bych si nechala na jindy. Poslední zmíněnou skladbou bude z mé strany “Redemption of Man by God“. V důsledku to není špatný song, a když jde o tu “výpomoc” Deze Fafary, tak si tu zmínku zaslouží. Ale podle mě kvalit prvních dvou jmenovaných už nedosahuje.
Skoro nakonec si ještě stručně postěžuji na texty. Ty stály za nic ve všech písničkách od Soulfly, které jsem slyšela. Prostě to je fakt, který k téhle skupině patří, ale když už zvolní a vy jim začnete lépe rozumět, trochu se vám to začne tlouct hlavě. Řekla bych, že celá textová stránka až moc pro mě ustupuje řevu. Slova jsou prostě úderná a složitější text není na pořadu dne. (Nejsou tam od té údernosti jiné prvky?) Anebo, a nechci tady nikoho podezřívat, je to jinak a vymyslet složitější text znamená zbytečnou a komplikovanou záležitost. Na předchozích albech to až tak fakt nevadilo, protože celý ten “řev” byl spíš jako další nástroj, ale jak jsem řekla, u téhle desky se mi to trochu vybavilo na mysli.
Až teď jsem si všimla, jak směšně to bude vypadat, když dám taktéž 7,5, ale já si prostě nemůžu pomoct. Jsem si jistá, že to číslo mezi sedmičkou a osmičkou, je tak akorát. Pro mě je osmička už vyšší liga, album, které podle mě budu poslouchat delší dobu a budu si za ním stát, a i když mě Soulfly přesvědčili, že nemám házet flintu do žita, stejně si nejsem jistá, jestli to není jen prvotní opojení. Rozhodně “Enslaved” má něco do sebe a zhruba tak 30 % všech chybek, které jsem na něm pocítila, je čistě můj subjektivní problém. Ale o čem jiném je recenze než o subjektivních problémech, takže i když jsem hodně váhala, půlku bodu si nechám ještě v kapse. Uznávám, že příští desku už se snad sama pokusím zaregistrovat ve svým zorným poli, celá cesta jakou to spěje, začíná stát docela za to.
Další názory:
Svého času, před nějakými cca 12 roky, asi tak okolo roku 2000, jsem Soulfly dost poslouchal, ale s postupem let můj zájem o kapelu znatelně opadl, jelikož mě prostě a jednoduše přestala bavit. Sice jsem každé album z povinnosti poslechl, ale nijak dlouho jsem u žádného nezůstal. Ovšem “Enslaved”… to je po letech konečně zase deska, která má vážně koule. Souhlasím s hodnocením kolegy pode mnou, že jde bezesporu o nejlepší věc od Maxe Cavalery po sedmi letech od doby, co vyšlo “Dark Ages”. Přednost “Enslaved” je především v obrovské intenzintě, aniž by deska až na naprosté výjimky ztrácela na čitelnosti či zábavnosti. Opravdu dobré momenty se vyskytují téměř ve všech písničkách, nicméně jako vrchol bych přece jen vyzdvihl jednu konkrétní – “Gladitor”. Ta se dle mého skromného názoru povedla vskutku na výbornou. Po prvním poslechu bych dal nejspíš rovnou 8 bodů, avšak časem se mi úsudek srovnal i tak velice pěkných 7,5/10. Každopádně musím říct, že mne “Enslaved” velice mile překvapilo. H.
Max Cavalera v posledních letech nezahálí a střídavě sází jedno album Soulfly za druhým s alby Cavalera Conspiracy. Bohužel se tím dostal do situace, kdy kvantita vítězí nad kvalitou a poslední čtyři desky z jeho pera stojí za starou belu. Už jsem byl připraven odepsat jej do starého železa, ovšem troška optimismu se mě zmocnila, když se rozhodl Max po delší době obměnit rytmickou část sestavy Soulfly a na “Enslaved” se tak vůbec poprvé představují Tony Campos a David Kinkade. Na “Enslaved” je to znát, album je nasáklé více death metalovými prvky, než tomu kdy u Soulfly bylo dříve. Místy na novém albu v melodičtějších vyhrávkách slyším dokonce Behemoth, příkladně hned v úvodní “World Scum“. Písně na “Enslaved” naštěstí nepůsobí tak kolovrátkově jako na minulém “Omen“, o “Blunt Force Trauma” od Cavalera Conspiracy ani nemluvě. Povedly se především již zmíněná “World Scum“, “Gladiator“, “Treachery“, “Chains” či “Plata O Plomo“, kde se představil vokálně jako vždy skvělý Tony Campos. Co mě trošku zamrzelo, je výsledná podoba “Redemption of Man by God“, která díky přispění Deze Fafary mohla dopadnout o něco lépe a jeho potenciál tak podle mě zůstal nevyužit. Vůbec poprvé není na základní verzi alba zařazena skladba “Soulfly“, tentokráte již osmá v pořadí. Na albu ji naleznete mezi bonusy, díky čemuž album neztrácí na intenzitě po celou svou délku. Přestože považuju “Enslaved” za nejpovedenější album od “Dark Ages” z roku 2005, nemůžu se zbavit dojmu, že kdyby to Max na pár let zabalil a odpočal si, tak by jeho alba mohla být kvalitativně o třídu výš.
P.S. Ještě by se měl Max konečně zbavit Marca Rizza, protože šmidlikání tohohle chlápka už mě neskutečným způsobem nudí a doufám, že na dalším albu se představí někdo nový a mnohem zajímavější. Kaša
Země: Řecko Žánr: thrash metal Datum vydání: 27.1.2012 Label: NoiseArt Records
Tracklist:
01. Marching Over Blood
02. Seed of Evil
03. Divide and Conquer
04. Control the Twisted Mind
05. In the Grave
06. Terror Is My Scream
07. Pit of Snakes
08. Kneel to the Gun
09. Lost Dignity
10. White Wizard
Z Řecka zmítaného krizí se k nám přiřítila čtvrtá řadová deska thrash metalové kapely Suicidal Angels. Od svého prvního počinu “Eternal Domination” z roku 2007 urazila pěknou štreku a dostala se do povědomí thrash metalových fanoušků. Chce být vidět, tak hojně koncertuje a už několikrát navštívila naši republiku. Například už zítra (22. února) se objeví na putovním turné Full of Hate po boku Behemoth nebo třeba Cannibal Corpse. Každopádně zpět k samotné kapele, tedy konkrétně jejímu novému počinu “Bloodbath”.
Je jasné, že člověk by v případě Suicidal Angels neměl očekávat příliš originálních nápadů. Kdo hledá originalitu, tak tady nepochodí. Kdo se ovšem připravil na parádní thrash metalovou jízdu, toho by novinka Suicidal Angels neměla zklamat. Kapela sází na osvědčené postupy, které využila již na minulých albech a které využívaly legendy žánru už v 80. letech. Nepočítat s tím může znamenat zklamání z desky “Bloodbath”. Jenže já s tím počítal a doslova se na to těšil, takže mé nadšení s poslechem další a další skladby roste. Bylo by vhodné zmínit jméno autora obrázku na přebalu desky. Není jím nikdo jiný než známý umělec Ed Repka, který má na svědomí mrtvolné obaly desek Megadeth, Death, Massacre nebo i předešlou desku Suicidal Angels, “Dead Again”. Přebal k novince je opravdu brutální, ale pro mne je ve stínu předešlé desky, kde přes oblohu nad hřbitovem přelétali sebevražední andělé.
Album “Bloodbath” začíná stejnojmennou písní a Suicidal Angels nenechají nikoho na pochybách, že novinka bude opět skvělá. Tedy skvělá pro toho, komu se líbila i předešlá alba, protože změn tu moc nenastalo. Svižný song s refrénem, ve kterém zpěvák dvakrát vykřikne název písně a kytarista si vystřihne nějaké to sólo. Stará známá, dobře fungující rovnice. Druhou písní by kapela ráda vzdala hold celé scéně včetně fanoušků. Skladba s názvem “Moshing Crew” je neřízenou střelou a já doufám, že bude kapelou hrána na koncertech, protože ta si přímo žádá pořádný mosh pit. Třetím songem kapela ubere na tempu a píseň “Chaos (The Curse Is Burning Inside)” se rozjíždí klidným intrem. Celkově píseň pěkně šlape a já si spokojeně pokyvuji hlavou do rytmu. Pak se rozjede čtvrtá skladba “Face of God” a to je zase pořádná jízda. Zpěvák nasadí svůj řádně naštvaný hlas a zběsile odsekává text písně. Myslím si, že píseň “Face of God” je z té první čtverky rozhodně nejlepší. Vypadá to, že Suicidal Angels se pomalu šplhají na pomyslný thrash metalový Olymp, mezi ostatní thrashové božstvo.
Začíná píseň “Morbid Intention to Kill” a já jsem znovu přikován k zemi mocnými riffy. Někdo by možná poznamenal, že kapela točí pořád to samé dokola jako kolovrátek. Já nad tím však mávnu rukou a řeším spíš celkovou zábavnost desky, která je dle mého pohledu na slušné úrovni. Ani jednou jsem neměl pocit, že bych měl některou z písní přepnout. Šestý song “Summoning the Dead” klidně přeskočím, protože v podstatě bych musel napsat to, co jsem napsal už k některé ze skladeb zmíněných výše. Což tedy potvrzuje slova o kolovrátku (smích). Znovu bych se zastavil nad další písní. Tou je v pořadí sedmá “Legacy of Pain”. Ihned na člověka dýchne závan death metalu, což se potvrdí i s nástupem vokálu, který má na svědomí Karl Willetts z britského death metalového uskupení Bolt Thrower.
Můj osobní vrchol alba se skrývá v songu číslo osm. “Torment Payback” znovu nastartuje svižný thrash metal, jenže pak v refrénu si kytara začne riffovat miloučkou melodii, která je úžasně chytlavá a mne dostala na první poslech. Už když jsem si desku “Bloodbath” letmě projel poprvé, okamžitě mi tahle skladba uvízla v paměti. Byl to totožný pocit, který jsem pocítil, když jsem poprvé slyšel jejich píseň “Apokathilosis” z desky “Sanctify the Darkness”. Na tohle jsem přesně čekal a jsem rád, že to přišlo. “Skinning the Undead” je písní předposlední a v zásadě je to klasická věc Suicidal Angels. Na to se ovšem člověk před poslechem buďto připravil nebo desku už dávno znuděně vypnul. A já si nemůžu pomoct, mně se to pořád líbí. Posledním zářezem na desce je skladba “Bleeding Cries”, kde dojde k mírnému zpomalení a Suicidal Angels se tak loučí s fanoušky.
Popis desky máme za sebou, tak se vrhneme na její hodnocení. A půjdu na to jednoduše. Chytlavé riffy, střídání tempa, zběsilá sóla a ostrý vokál. Co víc by fanoušek měl od thrash metalu chtít? Samozřejmě se nejedná o nějakou progresi nebo plavbu proti proudu. Naopak Suicidal Angels plavou s ním a nechávají se jím unášet. A určitě nemusí být daleko doba, kdy budou v čele toho proudu jako jedna z vlajkových lodí. Dále po Suicidal Angels nemůžeme chtít nějaký hodnotný umělecký zážitek. U nich mi prostě stačí, když to bude šlapat a na koncertě se budu moct totálně vyřádit. To mi zatím nabízí a byli by blázni, kdyby na tom chtěli něco měnit. Když už to nějakou dobu funguje a jsou lidi (včetně mě), kteří jim to i přes zoufalou neoriginalitu žerou. A co si budeme povídat… při poslechu desky jsem si mnohokrát představil, jak nadšeně lítám v mosh pitu. No, a o tom ta jejich hudba tak nějak je.
Druhý pohled (H.):
Možná to bude vypadat, že mě prostě baví si vždycky hrát na toho kazišuka, ale nebaví, přesto to však musím být opět já, kdo bude album odstřelovat a dávat ty nižší známky. Jenže v případě Suicidal Angels a jejich “Bloodbath” nemám jinou možnost na výběr. A důvod mám vcelku jednoduchý – naprosto zoufalá neoriginalita, která až hraničí s kopírováním. Tlačenka labelu Nuclear Blast sice tyto Řeky tři roky zpátky vystřelila prudce nahoru, to se ovšem – jak vidno – ruku v ruce s odpovídající hudební produkcí opravdu nenese.
Pro “Bloodbath” (a ostatně pro všechna CD Suicidal Angels – to svým způsobem také o něčem svědčí, i když to bych ještě dejme tomu odpustil) je určující slovíčko “thrash”. A to je, vážení, všechno, více toho ohledně stylu kapely říkat netřeba. Což o to, já proti thrash metalu samozřejmě nic nemám, jenže v případě Suicidal Angels mi vadí to, že je ta jejich muzika prachsprostou kopírkou (ne, ani inspirací bych to nenazýval) klasiků svého žánru bez jakékoliv špetky byť i jen snahy o nějakou inovaci. Jmenovat kapely, od nichž Suicidal Angels berou, snad ani nemá smysl, protože kdo to tam neslyší, ten by měl možná uvažovat, jestli poslouchá ten správný styl, ale jen pro úplnost lze čistě namátkou zmínit Exodus, Kreator, Testament nebo Slayer.
Ono jako poslouchat se to dá, to zase ano (z toho důvodu je také mé hodnocení pořád ještě nad průměrem, ne pod ním nebo na něm), tím to ale hasne. Možná nějaké mladší ročníky nebo začátečníci v metalu se na tohle budou chytat, ale osobně si myslím, že ti odrostlejší určitě nebudou mít potřebu poslouchat předestilované riffy, které už někdo (a ruku na srdce, mnohem lépe) zahrál před 20-30 lety. Jenže z nějakého mně neznámého důvodu Suicidal Angels zažívají dost solidní úspěchy… firma (nyní už nová) může být spokojena, samotná kapela taktéž (zjevně to ty kluky řecké ušaté baví – alespoň něco), ale ty, hudební fanoušku, který bys rád nějakou originalitu, táhni k čertu. V dnešní době už je asi nějaká trapná osobitost jen přežitek. Holt jsem asi staromódní…
