Archiv štítku: thrash metal

Municipal Waste – Massive Aggressive

Municipal Waste - Massive Aggressive
Země: USA
Žánr: thrash metal / crossover
Datum vydání: 25.8.2009
Label: Earache Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Nevím, co napsat na začátek, tak začnu trochu stroze. Municipal Waste je crossoverová thrash metalová skupina, což pro ty, co se nevyznají v milionech škatulek, znamená – hrají thrash metal, jaký známe z 80. let. Pořádně ovlivněný punkem, takže není vůbec zvláštní, když vokalista energicky vyřvává duši z těla (opravdu jen vyřvává, zpěv se tomu říkat nedá) a na albu není žádný song delší než tři minuty. Album nemá ani půl hodiny, a tak je ideální pro nabití energie ráno, když jdete do práce/školy, a že je v něm energie plno.

Kytarista Ryan Waste pumpuje kulervoucí riffy přímo do žil, což je podle mě na thrash metalu nejdůležitější, bez dobrých riffů by nebylo nic. Kapela taky hodně sází na chytlavost refrénů a vůbec i všeho ostatního, nechybí ani tradiční skupinové zpěvy. Nejlépe podle mě splňuje všechny podmínky skladba “Wrong Answer”, na kterou skupina natočila klip – ten se už koneckonců na blogu jednou objevil.

A co dál? Dál nic, album rozhodně nenabízí nic inovativního kromě nových melodií a refrénů a pro milovníka podobného stylu je to určitě parádní album i nostalgický výlet, ale pro někoho, kdo tento styl nemusí, to může být taky pořádný shit. Já se považuju za milovníka thrashe, podobná hudba mi opravdu chutná a kdybych se nesnažil být objektivní, asi bych dal větší hodnocení, názor nemilovníka thrashe zase můžete vidět v podobě H.-ova (potlesk, prosím) hodnocení, 5/10 už není nic moc…


Soulfly

Soulfly
Datum: 15.7.2009
Místo: Praha, Palác Akropolis
Účinkující: Soulfly

Brazilská smečka v čele s Maxem Cavalerou přijela v rámci svého evropského turné opět do České republiky a opět do Prahy! I přesto, že se koncert konal v nevelkém Paláci Akropolis, dokázalo zde něco kolem sedmi stovek fanoušků rozpoutat hotové peklo…

Celá akce měla začít v půl osmé, místo toho se čekalo až do půl deváté, protože nakonec nevystoupila žádná předkapela (bohužel nevím, z jakých důvodů). Místo předkapely se tedy sledovali pouze přikryté bicí brazilskou vlajkou a pobíhající chlápci z backstage. Necelá hodinka utekla jako voda, za častého skandování: Soulfly!”, vyvolávání samotného Maxe Cavalery a popíjení pivínka…

Pro Soulfly zjevně nebyl žádný problém, že nebyla žádná předkapela, něco před půl devátou byla sundána brazilská vlajka z bicí soupravy a všichni už mohli naslouchat z “repráků” se linoucí intro k písni “Blood Fire War Hate”. Intro pomalu končí, přichází Max Cavalera a spol. a začíná pořádný kotel. Soulfly to neprotahovali zbytečnými řečmi a hned házeli další kousky, jako například “Prophecy”, “Primitive”. Ještě neuběhla ani čtvrt hodina a už jsem toho měl dost, protože klimatizace v Akropolis mi připomínala tu před rokem na Soulfly v Roxy, a navíc jsem se párkrát dostal čirou náhodou do bláznivého circlepitu, který se tvořil pod Maxem každou chvíli.

Třešničkou na dortu v té bláznivé atmosféře bylo, když Cavalera rozdělil fanoušky na dvě poloviny a při začátku dalšího songu a zakříčením “Un, dos, tres, quatro” je nechal vlítnout do sebe. V tu chvíli jsem měl naštěstí bezpečnější místo, přímo pod basákem Bobbym, který každou chvíli chodil přímo k fanouškům a bylo vidět, že si koncert skutečně užívá, stejně jako ostatní členové. Kytarista Marc Rizzo nám zase předvedl svoje vytříbená sóla na kytaru při písni “Mars” a Joe Nuñez předvedl hbitou hru na bicíčko, hlavně při legendárním songu “Refuse/Resist”. Některé písně mi přišly dvakrát rychleji zahrané než na albu a hlavně solidně odzpívané, z čehož jsem měl radost, protože když jsem tak chvíli sledoval Cavaleru, přišel mi, že byl trošku v náladě, určitě před vystoupením taky trošku okoštoval zdejší pivko, ale má můj velký obdiv, na to, kolik mu je, ten koncert zvládnul skvěle!

V polovině vystoupení mě hodně, ale mile překvapilo, že zahráli píseň “Doom”, což opravdu málokdy hrají. Hned po ní následoval drum jam, při kterém, jak už známo asi každému skalnímu fanouškovi této brazilsko-americké formace, si Max vybere jednoho fanouška, který si s ním a celou bandou zamlátí do bubnů. Náhodně vybraný fanoušek to zvládnul na výbornou a vysloužil si za to i paličky od Maxe.

Celou akci dovršil strhující konec koncertu, když už propocený a určitě unavený Max Cavalera přiběhnul v českém reprezentačním fotbalovém dresu a jak jinak než suprově odzpíval metalovou hymnu “Roots Bloody Roots”. Pak už následovalo jen “Jumpdafuckup / Eye for an Eye”Max Cavalera se rozloučil a hned utekl ze stage, zato Bobby a Marc Rizzo stihli rozházet ještě pár trsátek a Joe Nuñez paličky a setlist vystoupení. Po koncertě mě ještě pobavilo, jak kromě nástrojů do autobusu chlápci z backstage nakládají i pár bas “plzniček”…

Koncert byl celkem solidně ozvučený a z mého pohledu se dá označovat za velice zdařilý. Kdo nebyl, může jen a jen litovat! Doufejme tedy, že se tu zase Soulfly co nejdříve ukážou!


Debustrol

Debustrol - Rwanda
Země: Česká republika
Žánr: thrash metal

Otázky: H.
Odpovědi: Kolins
Počet otázek: 10

Odkazy:
web / facebook / bandzone

Česká thrash metalová jednička Debustrol právě přichází se svojí novou fošnou “Rwanda”, což jsme na Sicmaggotu nemohli nechat bez povšimnutí. O novince promluvil zpěvák a kytarista Kolins.


Na začátek celkem klasická otázka – “Rwanda” právě vyšla a je to fakt náser. Jak ty sám bezprostředně po vydání novinku hodnotíš a jak jsi spokojený s konečným výsledkem?

Samozřejmě jsem spokojený maximálně jinak by “Rwanda” nevyšla. Udělali jsme pro to všechno, takže doufám, že budou spokojený hlavně naši fans. Zatím jsou reakce velmi pozitivní.

Současná situace ve Rwandě opravdu není dobrá, ale rozhodně to není jediné takové místo na světě. Proč jste si vybrali zrovna tenhle stát k názvu alba? Co přesně tě na tamější situaci tak štve, že je nutné o tom skládat songy?

Není o tom nutné skládat songy. Prostě mě to zaujalo natolik, že jsem si vybral Rwandu. V zemi kde se vyvraždí 110 000 lidí za tři měsíce bych žít opravdu nechtěl.

Už jste zveřejnili nové video k titulní písničce “Rwanda”. Je to celkem otřesný klip (myšleno obsahem, ne provedením). Z některých záběrů aby se člověku opravdu dělalo špatně. Co přesně jste tím videem sledovali? Chcete alespoň nějak upozornit na to, co se ve Rwandě děje nebo to má ještě jiný důvod?

Samozřejmě jsme chtěli lidem ukázat co se všechno může stát. Do té písně se nic jiného nehodilo než, že tam dáme dokumentární záběry a k tomu vysvětlující titulek o co vlastně šlo …

Ještě bych se chtěl zeptat, jak se vlastně dá k takovým záběrům dostat? Čistě z technickýho hlediska, ne že bych měl potřebu mít něco takovýho doma. Pochybuju, že se takové věci normálně válejí na Youtube…

Jo samozřejmě jsou to záběry z internetu. Stačí hledat.

Abych se přiznal, ještě jsem se nedostal k textům, ale jen podle názvů písniček to vypadá, že se víc než kdy jindy věnuješ válečným konfliktům a politickým situacím (viz “Rwanda”, “Vietkong” nebo “Tibet”), ale taky politice obecně (“Bůh žehnej Americe” nebo “Vůdce je vůl”) nebo náboženství (“Aláhova krev”, “Pornokrist”). Je to tak, nebo se mýlím? O čem přesně texty na novém albu pojednávají?

Myslím, že jsi to vystihl úplně přesně. Textově se vracím do dob alba “Vyhlazení”. Trošku jsem si zaryl do všech těchto témat, které jsou teď než kdy jindy natolik aktuální. Všude slyšíš slovo světová krize, ale ona je to jen logická věc, která se prostě musela stát. Přece nemůžeš stále svět nasycovat novými a novými auty, stroji a vším tím okolo. To prostě není možné. Někde se to musí zastavit. Myslím, že nás krušné časy jěště čekají a to hodně krušné. Vždycky když se něco takového stalo, tak začala válka… Tím samozřejmě nechci nic přivolávat, ale bohužel je to tak.

Debustrol

Jak moc jsou pro tebe texty v Debustrol důležité? Je na prvním místě muzika nebo je textová a hudební složka rovnocenná?

Obě složky jsou naprosto rovnocenné. Myslím, že texty v Debustrolu jsou hodně důležité už jen proto, že nám lidi rozumí, protože zpíváme Česky. Je to podstatná část naší tvorby a samozřejmě i image kapely jako takové. Máme texty, které se s ničím nepáraj a některým lidem to nejde přes nos, ale na to já seru. Jsme jací jsme a to nikdo nikdy nezmění.

Strašně se mi líbily ty tvoje složeniny slov v názvech, ale na novince je takový song jen jeden (“Emofiliak”). Proč jsi je oproti minulému “Přerushit” tak omezil? Přišlo ti, že by nezapadly do nálady “Rwandy”, nebo to mělo jiný důvod?

Prostě mě nic chytrýho nenapadlo a do nálady “Rwandy” jsem chtěl trošku jiná témata a názvy, které by víc korespondovali s tím vším co se okolo nás děje. Prostě je to změna.

Příprava “Rwandy” i “Přerushit” trvala čtyři roky, přitom jste předtím vydávali alba v mnohem kratších intervalech. Čím to je, že ty poslední alba tak trvají?

Asi je to tím, že v dnešní uspěchané době my nikam naopak nepospícháme. Jsme již na scéně hodně dlouhou dobu máme za sebou 11 řadových alb, tak nač by jsme někam spěchali. Kdyby bylo na mě vydával bych nová alba klidně i za 6 nebo 10 let … hahaha

Debustrol

Co takhle nějaké výlety do zahraničí? Dostáváte nabídky nebo ne? Stačí vám hrát v ČR nebo se někdy dočkáme Debustrol na Wackenu? :-)

Nějaké nabídky byli, ale já za párek a pivo nikam do Tramtárie hrát nepojedu. To fakt nemám zapotřebí.

Jestli správně počítám, Debustrol fungují už 23 let, přičemž ty jediný jsi byl v kapele celý ty roky. To je pěkně dlouhá doba. Angažuješ se taky v Harleji, nedostal jsi ale někdy chuť pustit se, třeba v rámci nějakého projektu, do nějaké pomalejší nebo atmosféričtější hudby? Víš co, aby sis trochu odpočinul od hudby Debustrol a Harleje, třeba nějaký “Kolins’ doom metal”? :-)

Jo v prosinci bude Debustrolu 23. let. To je, ale kurva dlouhá doba co? Úplně mě to číslo děsí. To už jsem, ale do prdele starej sráč… chacha… No co se dá dělat čas nezastavíš. Doom metal mě osobně nebaví, takže z toho by nic nebylo. Spíš jsem přemýšlel o nějakém úletu… Slyšel jsi teď novou desku BigBosse ?? To se mi líbí udělal úplně něco jinýho a je to zajímavý.

Na závěr máš prostor, abys něco dodal, jestli máš zájem. Každopádně moc díky za rozhovor a ať to Debustrolu dál smaží alespoň tak dobře, jako doteď.

Já děkuji za váš prostor a díky všem, kteří nám fandí!!! Mějte se Super a někde v kotli pod pódiem AHOJ !!!

Debustrol


Mantic Ritual – Executioner

Mantic Ritual - Executioner
Země: USA
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 27.2.2009
Label: Nuclear Blast Records

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
facebook / twitter

Mantic Ritual, thrash metalová kapela z Pittsburghu, nedávno vydala svůj debut “Executioner” pod vydavatelstvím Nuclear Blast a James Hetfield (Metallica – vokály, rytmická kytara) jejich album označil za nejlepší debutové album letošního roku (a to teprv začalo jaro). Není to zvláštní? Jak se mohla neznámá kapela dostat ihned pod značku Nuclear Blast a jak získala uznání takové osobnosti, jako je James Hetfield? Protože, jak se zdá, je toto album jedno z těch, které mají tendenci vrátit klasický thrash metal zpět na vrchol.

Ano, poslechem této desky se vracíme do 80. let, k začátkům takových velikánů, jako jsou Metallica, Exodus, Testament nebo dokonce i Overkill. Mantic Ritual si bere příklad právě z těchto kapel a rozhodně se nebojí to ukázat. Hned po chvíli poslouchání první písně “One by One” uslyšíte velký vliv Metallicy a Exodus a každému fanouškovi těchto kapel jistě poskočí srdíčko když uslyší hudbu, která připomíná alba jako “Kill ‘Em All” nebo “Bonded by Blood”. Mantic Ritual nejenže mají ty správné vzory, ale oni mají dostatek talentu a muzikálnosti udělat dobré album. Kytarista Jeff Potts opravdu válí a předvádí vše od nejjednodušších akordů až ke skvělým sólům a technickým vyhrávkám a bubeník Adam Haritan se předvádí opravdu výtečně.

Moje osobní top píseň alba je “Death and Destruction”, která je melodická, s fantastickým sólem a nacházím v ní velký vliv Metallicy a Overkill. I přesto, že Mantic Ritual servíruje své monstrózní songy poměrně rychle a album skončí, jako by to bylo pár minut, pár songů by nemuselo být tak zbytečně prodloužených. Právě délka je jeden z hlavních mínusů tohoto alba, některé songy jsou opravdu natažené a může se stát, že někoho budou svoji délkou nudit. Ano, přátelé, pravý thrash metal se vrací, a myslím, že o Mantic Ritual v budoucnu ještě hodně uslyšíme.


Warchild

Warchild - Desire & Rage
Země: Česká republika
Žánr: black / thrash metal

Otázky: H.
Odpovědi: Aleister
Počet otázek: 10

Odkazy:
web / bandzone

Warchild brázdí vody českého undergroundu již pěkných pár let, což vyústilo mimojiné i v nedávno vydanou desku “Desire & Rage”. Po nedávné recenzi právě na “Desire & Rage” jsem se rozhodl ještě pro rozhovor s Warchild. Na mé všetečné otázky velice obsáhle odpovídal zpěvák, kytarista a hlavní skladatel kapely – Aleister.


Warchild zatím ještě nepatří mezi nejznámější jména na české scéně. Jak bys vaši hudbu a vaši kapelu představil někomu, kdo o ní ještě nikdy neslyšel?

Tak to se těžko popisuje. Samozřejmě nejlepší je kousek si poslechnout. Úplně stručně je to taková směsice přibližně stejných dílů thrash metalu, black metalu a death metalu. Ale mícháme do toho i další prvky, jak nás to prostě zrovna napadne :) Prostě energická, brutální a rychlá muzika ;)

Nové album “Desire & Rage” je už venku pár měsíců. Jaké zatím máte ohlasy a jak jsi ty sám spokojen s konečnou podobou desky?

Ohlasy jak od kritiky, tak i od fanoušků jsou zatím vesměs velice kladné až nadšené. Až mě to příjemně překvapilo :) Přetrvávají samozřejmě výhrady k automatickému bubeníkovi, ale to je věc, se kterou bohužel nejsme schopni něco udělat – bubeníci prostě nejsou. Jinak já jsem velice spokojen. Na to, že album jsme si nahrávali sami ve zkušebně, je to myslím velice slušná práce. Samozřejmě je otázka, jestli příště půjdeme do studia, nebo jestli to uděláme zase sami. To hodně souvisí s naším rozvláčným způsobem nahrávání, který by byl ve studiu příšerně drahý :)

Jaký je podle tebe rozdíl mezi debutem “Looking Back” a novinkou? V čem vidíš největší posun?

Obrovský :) Album “Looking Back” bylo jakýmsi shrnutím prvních sedmi let činnosti kapely a tlustou čárou za tímto obdobím. To znamená, že obsahovalo hlavně staré věci, které byly poměrně nedokonalé, což vyplývalo i z toho, že jsme stále ještě hledali svůj styl a potřebovali jsme se trochu vyhrát. Songy na “Desire & Rage” jsou všechny (co se týká muziky) nové a je znát obrovský posun především v propracovanosti skladeb, ve větší škále vokálů, ve větší dynamice a agresivitě – prostě výrazný kvalitativní posun.

Nejde si nevšimnout, že kladete velký důraz na videoklipy, nebo mi to tak alespoň přijde… Zatím jste jich natočili pět, přičemž zvláště ty poslední dva jsou opravdu povedené. Co pro vás videa znamenají? Je to jen další forma propagace Warchild, nebo něco speciálního?

Propagace ani moc ne, přece jenom možnosti prezentace videoklipů jsou v Čechách dost omezené, spíš bych řekl, že je to taková možnost, jak ještě více umocnit atmosféru songu a doplnit myšlenku ještě o další formu vyjádření. Vlastně takové logické pokračování řetězce text -> muzika -> video :) Vždycky se snažíme, aby ty songy obsahovaly nějaké základní sdělení, ze kterého pak vychází i ten klip. Možnosti, co se týká klipů, máme poměrně velké, protože máme vynikajícího spolupracovníka – Míru Bretšnajdra – který je na ně velice šikovný, tak proč se do toho nepustit :)

Když už jsem zmínil klipy, musím se zeptat na ten ke skladbě “Buchenwald” [Buchenwald je koncentrační tábor z obdoví 2. světové války, nachází se v Německu – pozn. redakce]. Některé záběry v něm jsou opravdu jen pro lidi se silným žaludkem. Co vás vedlo k pořízení takového videoklipu? Také bych rád věděl, jestli jste s tím neměli nějaké problémy a teď zrovna nemyslím, že by vám ho nechtěli pustit v televizi, ale třeba nějaké obvinění z nacismu. I když vím, že by takové obvinění bylo v případě Warchild nesmyslné, ale například taková Antifa se v podobných věcech s oblibou a často nesmyslně vrtá…

Tak teď jsi přesně trefil hřebíček na hlavičku! S “Buchenwaldem” byly problémy od začátku. Je to song, kde text napsali Židi z koncentračního tábora, byla to jakási hymna Buchenwaldu, a my jsme dodělali pouze muziku. Je to pro nás poměrně závažný song, protože je to o věcech, které se skutečně děly a které byly tak zvěrské, že se to prostě příčí lidskému chápání. Proto jsme se rozhodli udělat k tomu i klip. Ten jsem sestříhal ze záběrů z našich koncertů a hlavně z dobových dokumentárních filmů. Takže všechno, co je vidět v tom klipu je naprosto autentické. Hnus, ale tak to prostě bylo. Samozřejmě reakce byly kolikrát pro mně až nepochopitelně odmítavé. Od toho, že jsme nacisti a fašisti a bůhvíco ještě až po to, že je to znesvěcení památky obětí a podobně. Nerozumím tomu, takové námitky jsou pro mně naprosto nesmyslné. Je to prostě song k připomenutí obětí koncentračních táborů a jejich utrpení!

Klip je k vidění nejen na internetu, ale je už nějakou dobu vysílán i na TV Óčko. Óčko se toho nezaleklo, za což jim jistě patří dík a uznání, a vysílá klip i přesto, že i jim přišly některé velice negativní reakce.

Je to prostě bohužel tak, že většina lidí nechce znát svojí vlastní minulost a nerada se kouká na ošklivé věci, které se skutečně staly. Pohodlnější a příjemnější je strčit hlavu do písku a předstírat, že něco takového se nikdy nestalo. Jenže národ, který nezná vlastní minulost, nemá ani budoucnost.

No a Antifa a podobné spolky? Zrovna nedávno jsem k tomu psal poměrně rozsáhlé vyjádření na naše stránky na Bandzonu. Samozřejmě si nás berou do huby, pomlouvají nás kudy chodí, dokonce vyšel kdesi v A-kontra nebo kde článek, který nás kvůli songu “Buchenwald” dával za příklad “prorůstání fašismu do black metalu”. No to se musí člověk buď smát nebo se hrozně nasrat. Když někdo není schopen si přečíst jednoduchý text a pochopit jeho obsah, pak je to bohužel tupé hovado, kterému nemá cenu cokoli vysvětlovat. Bohužel, i takoví jsou mezi námi a není jich málo.

Všiml jsem si, že dvě písně z “Desire & Rage” se objevily už na vašem osm let starém demu “Krvavá cesta”. Máte v zásobě ještě nějaké starší songy, které hodláte někdy na dalším albu použít nebo to příště budou už jen nové věci?

Máš pravdu – “Last Goodbye” a “Old Man’s Legend”. Muzika sice nestála za moc, ale tyhle songy měly tak dobré texty, že jsme se rozhodli k nim udělat novou muziku a dát je na cédéčko. Na příštím CD by se obdobným způsobem měl objevit song “Lies”, který jsme sice nikdy nenatočili, ale hráli jsme ho na koncertech. Takže zase starý text s novou muzikou. A tím bude asi zásoba vyčerpaná :)

Rád bych se zeptal na instrumentální song “Canon in D Major”. Vůbec mi nesedí do stylu Warchild, přijde mi spíše jako předělávka nějaké klasické skladby, už podle názvu (ale v tomhle případě je to jen domněnka, nějak blíž jsem zatím nepátral). Můžeš nám “Canon in D Major” trochu přiblížit?

Zase trefa ;) “Canon in D Major” je předělávka klasické barokní skladby od Johanna Pachelbela. Už se z toho stává pomalu taková tradice – na minulém CD jsme měli instrumentální předělávku “Love Story” od Francise Laie a na příštím albu se jistě také něco takového objeví :) Myslím, že je to pro posluchače takové příjemné zpestření.

Warchild

Všechny dosavadní desky jste si zatím vydali sami. Je v tom záměr, díky kterému máte absolutní svobodu a kontrolu nad vlastní tvorbou nebo to je takto vydáváte, protože jste ještě nenalezli žádnou vhodnou firmu? Hodláte i další alba vydávat “na vlastní pěst”? A jen tak mimochodem, i když je to asi hodně předčasné, kdy bys rád viděl hotovou novou fošnu Warchild?

Měli jsme několik nabídek od různých labelů, ale tak nějak by to nemělo žádné výhody. Akorát by se nám do toho snažili kafrat. Takhle si desku uděláme úplně po svém, výrobu nám pomohou finančně zvládnout sponzoři a distribuci si děláme sami za pomoci spřátelených e-shopů a labelů. Pouze na celosvětovou digitální distribuci v mp3 jsme uzavřeli smlouvu s americkým labelem Metalhit.com. Je s tím takto sice hodně práce, ale vcelku nám to vyhovuje. Ale nebráníme se ničemu, uvidíme, jestli budou nějaké zajímavé nabídky na vydání příštího CD.

Jinak texty na příští CD už máme komplet hotové a začínáme pracovat na muzice. Nerad bych odhadoval, kdy to vyjde (minule jsem se spletl skoro o dva roky :)) Ale tipnul bych, že dva nebo tři roky to bude trvat.

V současné době používáte automatického bubeníka, což mně osobně přijde docela škoda, zvláště když jste v minulosti hráli se živými bubeníky. Mohl bys osvětlit proč jste teď nuceni používat automat?

Tak na to je jednoduchá odpověď – nejsou lidi :) Tady široko daleko neexistuje nikdo, kdo by to zahrál a současně by se mu do toho chtělo a současně by to byl pohodový týpek zapadající do kapely. Za dobu existence kapely jsme vystřídali osm nebo devět bubeníků a nikdo to s námi nevydržel :) Teď už ani nehledáme. Bylo by to určitě lepší, kdybychom měli živého bubeníka, ale zatím to tak bohužel nevypadá…

Myslím, že tolik otázek už stačí, už jen proto, že mě další nenapadají :) Každopádně díky za tvůj čas a přeju Warchild hodně štěstí do budoucna. Jestli máš zájem ještě něco dodat, máš samozřejmě prostor.

My moc děkujeme za zájem a za prostor na Sicmaggot a ať se daří ;)


Warchild – Desire & Rage

Warchild - Desire & Rage
Země: Česká republika
Žánr: black / thrash metal
Datum vydání: 2008
Label: selfrelease

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / bandzone

Dnes je na recenzentském menu k dispozici jeden tuzemák (myšleno ve smyslu tuzemské kapely, ne alkoholu). Pokud správně tuším, vůbec první česká recenze u nás. Do mých pracek se dostalo poslední album rakovnické smečky Warchild s názvem “Desire & Rage”, které je sice už loňské, ale vzhledem k tomu, že vyšlo na samotném sklonku roku, je ještě pořád aktuální. Jedná se o druhou desku kapely, debut Warchild jsem ale neslyšel, takže hodnotit budu jen to, co jsem slyšel na “Desire & Rage” a nic okolo. A hodnotit budu kladně…

Warchild hrají takový mix extrémních metalových žánrů, který se dá jen stěží jednoznačně zařadit. Nejblíže to má asi k black metalu a thrash metalu. Sem tam trochu toho deathu. To ale není vůbec důležité, hlavní je, jestli to je nebo není kvalitní hudba. A jak je již naznačeno v prvním odstavci, já osobně nemám problém s tím, označit hudbu Warchild za kvalitní. Ale má to samozřejmě i své mouchy…

“Desire & Rage” obsahuje některé opravdu skvělé pasáže, např. začátek “Old Man’s Legend” nebo začátek “Warrior” (to jsou jen příklady, takových momentů je na albu víc). Většinou se jedná o pomalejší klávesové části. Osobně bych do budoucna uvítal více takových motivů. Problém je ale v tom, že nejsou moc dotažené, nebo spíše, abych se lépe vyjádřil, zbytek písně na ně nenavazuje tak, jak by měl (upozorňuji, že je to jen můj osobní názor, tak jak to já slyším, a samozřejmě to také neplatí u všech písniček na albu). Není to nic, co by songy úplně zazdilo, ale trochu to ruší. Věřím, že Warchild mají na víc a že někdy příště na dalších nahrávkách si s tím poradí. Klidně se může stát, že bude tahle skupina za pár let a nějaké dvě, tři alba vydávat tak namakané fošny, že budou i v zahraničí závidět. Ten potenciál tam je, nejsem hluchý, abych to neslyšel. Dobré nápady Warchild mají, jen je rozvinout, dotáhnout do konce a všem se nám tady z toho scvrknou trenky. A víte co? Já už se těším, až to přijde (mám na mysli, jak to budou Warchild smažit, ne jak se mi budou scvrkávat trenky (smích)), a doufám, že se tak stane.

Za nejlepší flák na “Desire & Rage” považuju poslední (nepočítám-li bonus) “Revenge”. Tomuhle songu nemám absolutně co vytknout. Přesně takhle si představuju, že by to mělo znít. Skvělé riffy, a ten zabijácký střednětempý kousek na konci, to nemá chybu. A to sólíčko, u toho vážně umírám. Takovéhle pecky by měly bořit hitparády.

Takže, když to shrnu, album je určitě nad průměrem, hodnotím ho kladně s tím, že by to mohlo být ještě lepší a přesvědčením, že příště už to lepší určitě bude. Minimálně za poslech to stojí už teď. Vřele doporučuji zhlédnout přiložené klipy.


Sepultura – A-Lex

Sepultura - A-Lex
Země: Brazílie
Žánr: thrash / groove metal
Datum vydání: 23.1.2009
Label: Steamhammer

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Jedenácté album Sepultury a první album bez kteréhokoliv z bratrů Cavalerových. Kdyby někdo náhodou zaspal, tak Max odešel už před dlouhou dobou a bubeník Igor odešel teprve nedávno a nahradil ho Jean Dollabella. Já jsem vždycky patřil k lidem, kterým nevadila Sepultura bez Maxe, a tak jsem se na “A-Lex” docela těšil.

Album je koncepční (což se zdá být poslední dobou moderní) a Sepultura si vzala na paškál knihu a později film “Mechanický pomeranč”. Právě podle předlohy je album rozděleno na čtyři části, první tři podle filmu a poslední podle knihy, protože ta část ve filmu chyběla. Ale dost informací okolo toho, co za desku před vámi leží, sám nevím o čem v příběhu jde, vrhneme se na hudební stránku alba.

A-Lex” je pořádný sepulturovský thrash, tentokrát i s instrumentálními prvky, speciálně ve tracku “Ludwig Van”, o kterém si ještě něco řekneme. Kapele se po letech opět skvěle povedlo přidat do hudby tzv. “tribal feeling”, například ve skladbě “Filthy Rot”. Kapela na novince hodně mění tempa a nálady – “Sadistic Values” se zpočátku zdá jako mírná skladba, Derrick Green klidně a čistě zpívá, ale postupně se jeho hlas promění na brutální, změní se tempo a ze songu se stane pořádný thrashový náklep.

Kapela také více experimentuje a pořádně je to znát v již zmiňované “Ludwig Van”, která bere Beethovenovu symfonii a přidává do ní metalové prvky. Zní to šíleně, ale vzniká poměrně zajímavá věc, která může zaujmout. Prostor dostávají také modernější groove prvky (“Metamorphosis”, “What I Do!”).

Po intru “A-Lex I” na vás zařve Green v songu “Moloko Mesto”, která parádně otevírá celé album a na ni navazuje již zmíněná “Filthy Rot”. Klidnější “We’ve Lost You” vám dá chvíli na odpočinek, aby se zase mohlo vše rozjet při “What I Do!”. “The Treatment”, která se napojuje po instrumentální mezihře “A-Lex II”, předvádí agresi thrashe, a po “Metamorphosis” přichází podle mého názoru asi nejlepší kousek z alba – “Sadistic Values”. Album pokračuje v podobných kolejích, sem tam rychlá a agresivní skladba, kterou vystřídá mírnější, sem tam nějaká mezihra a ke konci experimentální “Ludwig Van“. Jednotlivé songy v albu skvěle navazují a navzájem se doplňují a vytváří tak velmi dobrý celek, který ani chvíli nenudí.

Rozhodně neodsuzujte novinku jen kvůli nepřítomnosti Cavalera bros. a zkuste jí dát trochu času. I přes všechny plusy dám 8/10, na albu jsou skvělé riffy, ale jednou, dvakrát se může stát, že jde hudba druhým uchem ven (i když je ucpané sluchátkem).


Kreator – Hordes of Chaos

Kreator - Hordes of Chaos
Země: Německo
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 13.1.2009
Label: Steamhammer

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Dlouho očekávané dvanácté album Němců Kreator je pořádný thrashový kopanec, který nastavuje hudební laťku velmi vysoko do roku 2009. Zaprvé bych chtěl pochválit super produkci, s tím plusem že deska byla nahrávána tzv. živě – nenahrávaly se jednotlivé nástroje a pak zpěv, ale všechno dohromady a výsledný dojem je opravdu vynikající. Album se nesnaží zoufale vrátit k začátkům jako kolegové Slayer a Metallica, ale ukazuje cestu, kterou by měl být vyvíjen moderní thrash metal.

“Hordes of Chaos (A Necrologue for the Elite)” je otvírák, který okamžitě upoutá vaši pozornost. Melodický začátek ve stylu dvou kytar může připomenout Iron Maiden. Chytlavá riffovačka ukazuje, že banda je ve formě a že do konce se ještě máme na co těšit. Než se stačíte vzpamatovat, začne druhá skladba “Warcurse”, která ukazuje dokonalou vyváženost tvrdosti a melodičnosti, stejně jako “Escalation”.

“Amok Run” začíná klidnou vyhrávkou, která může připomenout album “Endorama”. Připojuje se čistý vokál, který pomáhá navodit temnou atmosféru, začnou hrát zkreslené kytary, Mille přitvrdí hlasem a všechno se pomalu rozjíždí, až k refrénu “Run amok run“, u kterého už je znovu superrychlé tempo, které postupem času zmírní až k pomalému konci. V “Destroy What Destroys You” se projevují moderní vlivy, ale oldschoolová brutalita “Radical Resistance” je určitě lepší.

“Absolute Misanthropy” perfektně překračuje mezi rychlými a středními tempy, pyšní se skvělým sólem a v klidnější části doplňuje celkovou atmosféru. Melodiky si užijete v “To the Afterborn”, která ve druhé části přitvrdí a pokračuje do instrumentálky “Corpses of Liberty”, připravující na zakončující “Demon Prince”. Nenechte se zmást melodickým začátkem, s albem se loučíme opravdu skvělou thrashovou skladbou.

Kreator zbytečně nenatahovali album, které má nakonec něco málo přes půl hodiny, a ukázali, že i po těch letech mají energie víc než některé nové kapely. Předvedli všem, co je to pravý thrash, a pro mě jsou to kandidáti na desku roku.


Cavalera Conspiracy, Konflikt

Cavalera Conspiracy
Datum: 10.6.2008
Místo: Bratislava, ŠH Pasienky
Účinkující: Cavalera Conspiracy, Konflikt

Max a Igor Cavalera, zakladatelia slávnej Sepultury, po vyše desiatich rokoch opäť spolu na jednom pódiu, tento krát pod zástavou ich vlastného projektu Cavalera Conspiracy. Pred halu sme prišli krátko po šiestej. Zvukovú skúšku bicích bolo počuť až von a okná sa otriasali ako pri zemetrasení. O 19:00 sa začalo púšťať dnu a na naše prekvapenie sme sa ocitli v hale medzi prvými, tak sme si obsadili fajn miesta rovno v prvej rade.

Po dvadsiatej hodine na pódium vybehla jediná pred kapela večera, slovenské punkové legendy Konflikt. Po skončení folkového intra na nás sputitili svoju punkovú smršť. Zvuk bol na predkapelu slušný, len vokál bol trochu potichu a pri ostatných nástrojoch sa strácal. Frontman Jury si koncert očividne užíval, to sa ale už nedá povedať o basákovy skupiny. Ten sa po celý čas tváril, ako by bol na pódiu proti svojej vôli a chcel to mať už všetko za sebou.

Po približne 40 minútach sa Konflikt lúči a na pódium vybehli technici, aby pripravili pôdu pre hlavné hviezdy večera.

Po polhodinovom čakaní začalo peklo. Žiadne intro, žiadne ďalšie naťahovanie, kapela na čele s Maxom vybehla na pódium a odpálila to zo skladbou “Inflikted”. Hned na to odznela “Sanctuary” a “Terrorize”. Nasledoval potom výlet do minulosti v podobe hitu od Sepultury, “Territory”. Neskôr od Sepultury zazneli aj ďalšie songy ako napr. “Refuse/Resist”, “Inner Self”, “Troops of Doom”, “Attitude” a samozrejme “Roots Bloody Roots”. Zaznela aj jedna skladba z Maxovho jednorazového projektu Nailbomb, “Wasting Away”. Pri skladbe “Dark Ark” na pódium prišiel hosťujúci spevák, avšak neviem ako sa volá. Nechýbalo ani predstavenie spoluhráčov, kde najväčšie ovácie zožal Igor, keď publikum skandovalo jeho meno.

Cavalera Conspiracy je hlavne o tom že rodina je znova pokope. O čom sme sa presvedčili, keď Max na pódium pozval svojho syna, ktorý sa posadil za bicie a odohral s kapelou jednu skladbu, zatiaľ čo to Igor sledoval s okraja pódia s úsmevom na tvári a zo svojím asi trojročným synom. Všetci na pódiu (a aj pod ním) sa bavili a bolo to na nich vidieť. Žiadne pozérstvo, žiadne zbytočne reči okolo, len radosť z hudby. Zvuk bol dobrý, aj keď bol rovnaký problém ako pri Konflikte, a to že spev bol trochu potichu. Na záver koncertu Max nahodil na seba slovenský hokejový dres a spustil metalovú hymnu “Roots Bloody Roots”, ktorú skoro celú zaňho odspievalo publikum. Nasledovala dakovačka a kapela sa odobrala do zákulisia.

Koncert sprevádzala výborná atmosféra (cca 1500 ludí) a aj organizácia bola skvelá (jediný problém bolo pivo za 50sk ale čo už). Zostáva len dúfať, že Max a spol. prídu znova. Či už zo Soulfly, alebo v kompletnom reunione Sepultury.


Machine Head – The Blackening

Machine Head - The Blackening
Země: USA
Žánr: groove / thrash metal
Datum vydání: 27.3.2007
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. Clenching the Fists of Dissent
02. Beautiful Mourning
03. Aesthetics of Hate
04. Now I Lay Thee Down
05. Slanderous
06. Halo
07. Wolves
08. A Farewell to Arms

Hodnocení: 9/10

Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 9/10
ENT3R – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Machine Head. A zvláště pak „The Blackening“. Tahle slova mi oťukávala šedou kůru mozkovou již měsíc a nedala mi klidného spánku. Dlouhá léta jsem tuto kapelu, která od začátku své tvorby experimentuje s nu-metalem a s prvky heavy popřípadě thrash metalu, přehlížel. Nedávno jsem si poslechl jejich debut s názvem „Burn My Eyes“ a tato nahrávka mě celkem zaujala. Nic světoborného, ale ucho posluchače zajisté potěší, protože každopádně jde o hudebně kvalitní album. Jejich následující počiny již však tak kladně přijaty nebyly a kapela se potýká s plytkostí a celkovou nemastností-neslaností jednotlivých písní. Některé písně byly stylizovány více do funky stylu à la nu-metal a to byla opravdu katastrofa.

Jejich zašlý lesk a sláva se kapele vrátila až s vydáním alba „Trough the Ashes of Empires“, kdy se vrátili ke svým hardcore prvkům. Kapela si dala dlouhý čtyřletý odpočinek, aby nám naservírovala album s pořadovým číslem šest. A to byl opravdu výbuch. „The Blackening“ okamžitě uchvátil většinu kritiků a posluchačů. Dokonce některé opravdu sofistikované magazíny typu Kerrang! mu daly plný počet bodového ohodnocení. Tohle mě už nemohlo nechat chladným, proto jsem vykopal a poslechl si jejich starší tvorbu a následně pak i toto nové dílko. Hned první píseň „Clenching the Fists of Dissent“ mě naprosto uzemnila. Famózní intro vybrnkávané na španělskou kytaru, kterou doprovází rytmické bicí a celé se to nakonec zvrhne v jednu obrovskou thrash/heavymetalovou smršť. A to se tenhle monumentální kousek dělí na různé části, protože píseň má lehce přes deset minut.

To je na téhle desce taky velmi zajímavé: ač má album pouhých osm písní, délka nahrávky je něco přes hodinu. Velmi odvážný krok. Přece jen, pokud nejste vyznavači progressive metalu, mohou vás delší písně unudit. To jsme trošku odbočili, co tam však máme dále?

Celá nahrávka jako by zapomněla na experimentování s nu-metalem, a tak se dočkáme „jen“ pěkně ostrých thrash riffů, dlouhých heavymetalových sól, velmi výrazných a úderných bicí a do toho všeho zpěvák Robb Flyn tu lehce namlouvá, tady zase pořvává a v neposlední řadě i zdrceně šeptá. Basa je velmi příjemná, nevtíravá a jen pěkně hladí po tváři šťastného poslouchače. Někdy je však velikost písni přeci jen na obtíž a opět kapela sjíždí do oné plytkosti. Ta je však bleskově vystřídaná dalším od srdce úderným rytmem, takže vám to zas tak nepříjemné nepřijde. Zajímavý aspekt je i celková vyváženost. Najdeme tu jak klasické otvíráky desky v podobě výše zmiňované „Clenching the Fists of Dissent“, která má určitě onen potřebný hitový potenciál, jsou tu však i o poznání klidnější a „inteligentnější“ kousky typu „Halo“, ale není nouze ani o od plic vyřvané věci jako třeba vypalovačka „Wolves“. Musím přiznat, že sólová kytara zde jede snad na 200 % a někdy se vám bude zastavovat dech nad takovým umem. Mě osobně nejvíc zaujalo kytarové sólo, které funguje jako intro ve skladbě „Now I Lay Thee Down“. Zážitek z celé desky je těžko popsatelný, a i když má pár nudných pasáží a nic moc nového deska od svého předchůdce nenabízí, určitě ji mohu doporučit opravdu každému.