Archiv štítku: thrash metal

Sklepmaster – The Unforgiven Sin

Sklepmaster - The Unforgiven Sin
Země: Česká republika
Žánr: melodic death / thrash metal
Datum vydání: 8.1.2011
Label: selfrelease

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Sklepmaster

I přes lehce prapodivný název Sklepmaster (snad nejsem jediný kořala, který si okamžitě vzpomene na jistý druh vína… jsem ochoten i předpokládat, že to byl od kapely záměr… ale což, alespoň je sranda) nepáchá tahle parta z Opavy rozhodně špatnou hudbu. Pro někoho možná díky onomu sranda názvu až překvapivě dobrou. Upřímně řečeno se tu sice tentokrát nemohu a nebudu dojímat nad nějakou genialitou či něčím podobným, zato však mohu hned ze začátku prohlásit, že to, co Sklepmaster předvádějí na svém aktuálním druhém počinu “The Unforgiven Sin”, nejenže není špatné, ale je to hlavně příslibem do budoucna.

Na minialbu “The Unforgiven Sin” se dohromady tmelí death metal, melodic death a thrash metal; někde se prolínají, jinde střídají, někde je znatelnější jedna složka, onde zase druhá, hlavní však je, že to celé hezky šlape a že ona čtveřice songů (první a poslední položky jsou intro, resp. outro) je dobrá a uběhne jako voda. Zvláště poslední dvě “We Are Damnation” a “Devil in My Face” jsou vážně dobré. Ke cti Sklepmaster slouží i fakt, že tu svou muziku zvládnou opepřit i nějakou tou řekněme lehounce progresivnější pasáží a zejména výtečnými kytarovými sóly, které já osobně považuji za ty nejlepší momenty “The Unforgiven Sin”.

V porovnání s předchozím počinem “A Taste of Demonology” je jasně znatelná snaha skupiny pohnout se trochu dál. Nové skladby jsou zcela jasně složitější co do struktury a kapela nad nimi evidentně více přemýšlí, což je jedině dobře. Právě tady je cítit opravdu slušný potenciál a věřím, že pokud to Sklepmaster poženou dále tímhle směrem, mohly by jejich budoucí počiny být velice zajímavé.

Hudebně bychom to jakž takž, letem světem měli, ale co textová stránka? Řádky v bookletu dávají dohromady koncepční příběh o tom, jak kdysi na Zemi žily dva národy, z nichž ten první toužil po vědění, zatímco ten druhý ne, načež se mezi sebou pohádaly a ti “chytří” se přesně dle pořekadla “moudřejší ustoupí” rozhodli z planety odletět, aby se mohli za spousty let (zřejmě po vydatné meditaci a bádání ve všech oblastech) vrátit a všechno to tu vypráskat (odsud onen název “Neodpuštěný hřích”). Celé se to dá pochopit jako alegorie na tupou lidskou rasu, ale nechci samozřejmě nikomu podstrkovat svou interpretaci. Až sem to zní hezky, akorát mi přijde, že si skupina na plochu pouhých 21 minut (z čehož ještě téměř 1/5 tvoří beztextové instrumentálky) zvolila až moc složitý příběh, díky čemuž jsou všechny zvraty strašně rychlé a bez nějakých větších vysvětlivek, což mi přijde škoda. Méně je někdy více.

Hm, nějaké shrnutí na závěr by to chtělo, říkáte? Pokud se nemám opakovat, tak už mě upřímně řečeno nic nepadá, takže se radši budu opakovat, aby ta recenze nekončila jakože tak blbě. Na “The Unforgiven Sin” to “Sklepmajsterům” drhne hezky s tím, že pokud v jistých směrech trochu zatlačí na pilu, bude to jistě drhnout ještě lépe. Howgh!


Arakain, Menhir, Ascendancy

Arakain
Datum: 22.4.2011
Místo: Česká Lípa, KD Crystal
Účinkující: Arakain, Ascendancy, Menhir

Datum: 29.4.2011
Místo: Klatovy, KD Družba
Účinkující: Arakain, Ascendancy, Menhir

Česká Lípa, KD Crystal – 22.4.2011 (H.)

To bylo snad vůbec poprvé, co jsem byl opravdu rád, že koncert začal se zpožděním, jelikož osmá hodina večerní, na níž byl naplánován začátek českolipské zastávky turné Arakain k nové desce “Homo Sapiens..?”, byla zároveň časem, kdy rozmilému šéfredaktorovi teprve končila šichta v práci, tudíž jsem předpokládal, že první formace toho večera, Ascendancy, unikne mým dvěma nejdůležitějším smyslovým orgánům při vstřebávání muziky, čili zraku a sluchu, abychom si rozuměli a aby si čistě náhodou někdo nemyslel, že hudebníky s oblibou osahávám. Jaké to překvapení, když po mém vstupu na místo konání, kterýmžto byl místní kulturák zvaný Crystal, zelo pódium, vynecháme-li již rozestavěné plachty, prázdnotou. Mé načasování by se dalo se nazvat vskutku geniálním (aneb, proč se veřejně nepochválit, má-li člověk možnost, že ano), neboť než jsem stačil prolít svým nenasytným chřtánem první škopek žlutého moku s pěnou (a ne, vážně nemám na mysli močůvku), chystala již svá fidlátka návštěva ze Vsetína…

Zpočátku bylo znát, že publikum dorazivší výhradně na hlavní Arakain chovalo k moravskému kvintetu nedůvěru. Ke cti Ascendancy však slouží – a v tomto ohledu pak zejména ke cti zpěváka Ivana – že během vyhrazeného času dokázali přítomný lid přesvědčit o svých kvalitách, díky čemuž se brzy začaly dít roztodivné kratochvíle běžně provozované na koncertech, jako třeba paření, hrození, ale i spousta dalších více či méně přirozených pohybů, které je alkoholem posilněný lidský mozek schopen vymyslet a jím ovládané/neovládané tělo zrealizovat. Podobně vzestupnou tendencí však disponovala i samotná kapela – zatímco začátek jejich vystoupení na mě působil malinko nejistě, s přibývajícími minutami se do toho čtveřice pánů a jedna dáma čím dál tím více dostávali, pročež se jejich set mohl pochlubit velice pěknou gradací a zhušťováním tempa. Hezky působil i zajímavý stojan na mikrofon a “svítící” plachty, což budilo dojem, že si Ascendancy asi chtějí dát na svém projevu záležet, takže nakonec jediné, co mi lehounce vadilo, byl fakt, že jejich hudba je na můj vkus přece jenom až moc “přesólovaná”, ale to je, uznávám, pouze a jenom můj osobní problém. Co se celkových dojmů týče, ty nebyly menší než dobré; poslední věc, kterou bych na jejich adresu řekl, je, že se své úlohy otvíráku večera zhostili velice slušně.

Železně kovaní nestoři českého rocku Arakain si s sebou na aktuální šňůře vezou celkem trojici skupin – výše popisované Ascendancy, Menhir a Merlin, přičemž druhé dvě se střídají obkoncert. Na všech myslitelných i nemyslitelných místech bylo avizováno, že na Českou Lípu vyjde Merlin v čele s Danem Horynou, ale chyba lávky, panstvo, na pódium vtrhl českobudějovický Menhir, který se vytáhnul s heavy metalem ze staré školy. Osobně jsem s touto cháskou doposud neměl bližších zkušeností, díky čemuž jsem si jako hlavní pocit z jejich setu odnesl překvapení. Nedá se sice tvrdit, že by jejich hudební produkce hýřila přílišnou originalitou, možná právě naopak – jednalo se o klasické heavy metalové/hard rockové klišé, ale v tom dobrém slova smyslu. Ve svěžím a převelice zábavném podání Menhir rozjeli skladby jak starší, tak novější z aktuální placky “Rány osudu”, mezi nimiž nechyběly namátkou třeba “Žoldáci”, “Sex na jednu noc?”, “Vstávej” nebo “Myšlenky”. Zvláštní pochvalu si zaslouží výborný kytarista Pavel Michálek, jehož kytara sice byla téměř větší než on sám, ale za to na ní hobloval jedno skvělé sólo za druhým. Vystoupení za plný počet bodů, jímž jsem byl tak zaujat, že jsem se okamžitě po koncertě zbavil dvou přebytečných stováků za CD. Každopádně bylo znát, že jak v případě Ascendancy, tak i u Menhir vybírali Arakain své předkapely pečlivě, takže mohli akorát předstoupit před kvalitně rozehřátý dav…

…který přivítali úvodní skladbou aktuálního alba, “Marat”. Hned na začátek je nutno zmínit, že Arakain svou studiovou novinku nikterak nešetřili a hodili z ní celkem pět kousků (ne, nesmějte se, že to zmiňuji – už jsem zažil i skupiny, které na turné k novému albu zahrály třeba jenom jeden nový song) – pokud mne má děravá paměť nešálí, šlo kromě již zmiňované “Marat” ještě o “Forsage”, titulní “Homo Sapiens”, “Strážnej anděl” a “Nikdy se nevzdávej”, která mi specielně udělala radost, protože jde o můj nejoblíbenější vál z “Homo Sapiens..?”. Když už jsme to načali tím setlistem, tak proč jím nepokračovat… další můj čistě osobní poznatek je, že z výborných alb “Warning!” a “Metalmorfóza” (možná si budete ťukat na čelo, ale já si nemohu pomoct – jsou to mé nejoblíbenější fošny Arakainu… vím, jsem divnej) zazněla všeho všudy jenom jedna prašivá písnička. Na druhou stranu – aneb člověk vždy na všem musí hledat to pozitivní – zbylo alespoň místo pro trochu té klasiky, takže nechyběly kultovky jako “Proč”, “Amadeus” nebo povinná “Apage Satanas”. Rovněž se mi líbí, že se skupina do výběru písniček nebojí trochu sáhnout a vytáhnout na povrch i nějaké ty archiválie, které nejsou zrovna stálicemi na jejích vystoupeních, viz třeba “Rám křivejch zrcadel”. Arakain celkově vsadili na tvrdší a rychlejší kousky, díky čemuž měla jejich show správný odpich a tah na bránu. Jedinou výjimkou byla pomalá “Marilyn”, u níž jsem se, a klidně to takhle veřejně přiznám, dloubal v nose… já ty balady prostě nemám rád, nemůžu za to. A co jsem si tak všiml, takový Zdeněk Kub, který si hraní užíval a usmíval se na všechny strany, se při ní taky netvářil zrovna nadšeně, hehe. Naštěstí hned následující fofrovka “Gilotina” to opět rozsekla.

Arakain

Co slouží ke cti Arakainu je fakt, že i pro člověka, který je viděl živě mnohokrát, což je přesně můj případ (a věřím, že asi každého českého metalisty), jsou jejich koncerty stále zábavné. Nechci nikterak přehánět, ale zrovna vystoupení v rámci posledního turné patřilo k těm nejlepším výkonům, jakých jsem byl kdy u Arakainu svědkem… neříkám úplně nejlepší, ale určitě bych jej zařadil do první trojky. Kdo někdy nějaký koncert téhle domácí kultovky za posledních pár let navštívil, jistě nepotřebuje nějaký obšírnější popis, jak to tam asi vypadalo – Honza Toužimský zpívající ve skvělé formě a hecující publikum, Zdeněk Kub a Jirka Urban hoblující správně kovové tóny, Mirek Mach klasicky trochu v pozadí, soustředící se především na hru, a samozřejmě také Lukáš Doksanský, který tomu celému svými údery do škopků udával tempo. Je příjemné vidět, že to skupinu i po téměř třiceti letech aktivního hraní stále baví. Nejen studiové práce na úrovni, ale i koncertní činnost je jasným důkazem, že Arakain ještě zdaleka nepatří do šrotu.

Abych to nějak celé shrnul – to aby se dostalo rovněž na příspěvek kolegy pode mnou – českolipská zastávka turné Homo Sapiens, celkově třetí koncert Arakainu v České Lípě (a vlastně první s Honzou Toužimským za mikrofonem), se opravdu vydařila. Zvuk byl prvotřídní, světelná show propracovaná, úprava pódia pěkná, výkon kapely výborný. Co víc dodat? Hurá do Klatov…


Klatovy, KD Družba – 29.4.2011 (nK_!)

Stalo se něco, co se už drahnou dobu nestalo. Do naší průměrně nudné dědiny zavítala po několika letech legenda. Legenda, která se může honosit kdejakým kladným přízviskem a zároveň se těší nemalého kultu ze strany fanoušků. Ano, dorazil k nám Arakain.

Kulturní dům Družba je středně velké zábavní zařízení určené převážně ke konání plesů, banketů a menších hudebních akcí. Jeho největší výhodou je ovšem vzdálenost od mého bydliště, která činí necelých 500 metrů. Těsně před zakoupením lístků jsme si (ač nepivaři) s přáteli dopřáli chutnou vychlazenou čtrnáctku (tekutou) a vyrazili jsme vstříc nečemu v našem městě nezvyklému – rockovému koncertu.

Setlist Arakain (oba koncerty):
01. Marat
02. A zvony zvoní
03. Ďábelská hra
04. Forsage
05. Prázdnej kout
06. Amadeus
07. Hlas krve
08. Homo Sapiens
09. Už ho vezou
10. Rám křivejch zrcadel
11. Nikdy se nevzdávej
12. [sólo na bicí]
13. Anonym
14. Vir
15. Špatný dny
16. Paganini
17. Strážnej anděl
18. Marylin
19. Gilotina
20. Pán bouře
21. Apage Satanas
– – – – –
22. Proč?

Po vyřízení formalit u vchodu a obdržení klasicky nevkusných polopapírových vrácenek jsme se jali pomalu očekávat první z předkapel, mně neznámé Ascendancy. Což o to, jejich tvorba není špatná, ale když vám přijde frontman zcela nesympatický a kostěný v celém svém projevu, je někde chyba. Hudebně se mi tito vsetínští experimentátoři docela zamlouvali, jen škoda pokaženého vokálu, který byl opravdu bídně nazvučen. Co se dá dělat, to je asi úděl a osud mladých předkapel. Po stránce technického provedení nemám absolutně co vytknout, vše bylo velice dobře zvládnuté. No jo, dnes si může lepší vybavení a hodiny tréninku dovolit kde kdo, tak to podle toho také vypadá.

Druhým předskokanem se na naší klatovské zastávce stali poměrně oblíbení Menhir. Jejich heavy metal dokázal notně rozproudit doteď poloprázdný kotel a ti, kdož na ně zapařili, se tvářili spokojeně. Osobně jsem jejich vystoupení sledoval jen z povzdálí a šetřil síly na hlavní hvězdu večera. Menhir nezněli vůbec zle, ba právě naopak. Připomínají mi takový tvrdší Krucipüsk. Zvukař se zřejmě konečně uráčil dopít pivo, takže už i vokály se daly poslouchat a nebyl problém rozumět česky psaným textům.

Po nezbytné přípravě pódia a nezbytnému posilnění z naší strany jsme se konečně dočkali. Sál potemněl a my zaujali místa blízko zvukařů, kde by podle všeho měl být zvuk nejlepší. Naštěstí jsem v životě nebyl na koncertě Arakainu, který by byl nazvučen špatně. Ani tento nebyl výjimkou a byli jsme ušetřeni jakýchkoliv výpadků nebo nedejsatan nesrozumitelných nástrojů. Vše připraveno a zrealizováno na jedničku – chválím. Ostatně jako obvykle. Rozepisovat se o atmosféře koncertu a profesionalitě jednotlivých členů Arakainu by bylo plýtváním písmen. Vše odehrané, odzpívané a odmluvené na jedničku. Jako vždy.

Celý koncert otevřel singlový “Marat” z poslední desky. Není se čemu divit, když se jednalo a koncertní šňůru na počest právě nové fošny “Homo Sapiens..?”, na kterou jste si mohli přečíst recenzi i na našem webu. Postupně došlo celkem na pět nejnovějších válů, a to konkrétně na rychlou “Forsage”, titulní “Homo Sapiens..?”, “Nikdy se nevzdávej”, a “Strážnej anděl”. Z předposledního “Restartu” zazněla naštěstí jen jedna písnička, a to “Paganini”. Zařazeno bylo i několik vpravdě starých, ale neméně povinných věcí jako “Amadeus”, “Gilotina” nebo pro mě velké překvapení v podobě songu “Rám křivejch zrcadel”, za který budu kapele asi nadosmrti vděčný. Jako vrána jsem koukal i na bezmála jednadvacet let starého “Pána bouře”, který se společně s “Hlasem krve” stal mým favoritem. Nikdy bych nečekal, že Honza Toužimský zvládne takto mistrně odzpívat to, co u Aleše Brichty považuji za jeden z vrcholů tvorby.

Celé vystoupení uzavřela obligátní “Proč” a my se pomalu rozešli do svých domovů. Arakain opět nezklamal a šlo o jednu z nejlepších show, kterou je možno na tuzemské scéně zhlédnout. Setlist byl vystavěn hlavně na rychlejších písničkách, což při pohledu na pařbychtivé fanoušky rozhodně nebylo na škodu. Sice by mnou vysněná skladba písní mohla vypadat ještě jinak a poněkud šťavnatěji (a měla by dohromady nejméně čtyři hodiny), nesťěžuji si však na nic – snad zase příště. Vše výtečně podkreslovala i nečekaně dobře zvládnutá organizace koncertu, přiměřeně drahé pití a ne moc přestřelený merchandise. Originál nového CD v digipack verzi se už vyhřívá na čestném místě mé nevelké hudbení sbírky. Člověka zahřeje u srdce, když pomyslí, že svou nejoblíbenější kapelu podporuje i jinak než jen návštěvami koncertů :)


Arakain – Homo Sapiens..?

Arakain - Homo Sapiens..?
Země: Česká republika
Žánr: thrash / heavy metal
Datum vydání: 1.3.2011
Label: 2P Production

Tracklist:
01. Marat
02. Forsage
03. Zádrhell
04. Lysohlávky
05. Homo Sapiens
06. Nikdy se nevzdávej
07. Archa
08. Strážnej anděl
09. Pokání
10. Valčík in the Sky
11. Babylon
12. Čas

Hodnocení:
nK_! – 8/10
H. – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,75/10

Odkazy:
web / facebook / bandzone

Arakain se u nás, v malebně malém a zkorumpovaném Česku, dá určitě považovat za živoucí legendu a špičku svého žánru. Nebudeme se vracet ke stokrát omýlanému tématu okolo odchodu Aleše Brichty a jeho dopadu na další působení skupiny a rovnou se smíříme s tím, že Arakain, jak jsme ho kdysi znali, je již pouhým stínem minulosti. Je to škoda? Na druhou stranu současná mladá a dravá sestava už poněkolikáté dokazuje, že svému odkazu vzdává všechen hold, ale zároveň se nebojí tak trochu experimentovat.

Jako dlouholetý přívrženec “brichtovského” Arakainu jsem byl po několikerých obměnách v sestavě trochu v rozpacích. Textařská dvojice KubUrban se nemůže nikdy vyrovnat dokonalosti Brichtova ladnému tahu perem, to nelze popřít. Novodobý Arakain zní po stránce slov hruběji a méně spisovně. Ne vždy a ne každému může takový styl úplně sednout. Třeba mně ne. Na novém albu jsem byl vpravdě velmi překvapen. Texty se vyhouply na o stupeň vyšší úroveň, než na které se nacházely u předchozí nahrávky. Takový “Marat” se může s klidem srovnávat i s některými staršími věcmi, což se v posledních letech povedlo jen málokteré písničce.

Léta je známo, že naše největší a nejznámější metalová kapela oplývá pouze a jen těmi nejkvalitnějšími muzikanty. Nová deska toto jen potvrzuje a zároveň ukazuje, že tito lidé se neštítí zlepšovat svou hudbu a s každým dalším řadovým zásekem by se rádi více přiblížili k onomu pověstnému piedestalu dokonalosti. Za sebe musím říct, že celkovým nádechem a vyzněním se mi aktuální materiál zdá nejlepší za uplynulou pětiletku. Je to už téměř půl dekády, kdy vyšel pro mě zlomový “Labyrint” a ukázal, že zaprášené zboží není potřeba hned vyhazovat, leč pokusit se jej vyčistit a dokázat, že i stará mašina s novým feelingem je schopna čelit konkurenci moderní technické doby. “Restart” byl pouze lehce nadprůměrný a krom několika vyvedených kousků se nemá cenu nad ním více pozastavovat. “Homo Sapiens..?” zní po všech čertech výborně a minimálně o třídu lépe než předchozí album. Melodické linky střídají agresivní štěkot thrashových kytar podbarvených prvotřídním doxovým bicím. Mirek Mach opět předvádí, že je bezesporu jedním z nejlepších českých metalových kytaristů. Basové party tradičně neurazí, i když v kontextu celého alba nevyznívají nijak zvlášť výrazně.

Kapitolou samou o sobě je pan frontman Jan Toužimský. Po poněkud kradmých a váhavých prvních krůčcích v čele letité stálice se už výrazně rozkoukal a jeho část projektu zní skutečně dobře. Ne že by v minulosti zněl jeho hlas jakýmkoliv způsobem špatně, nesrozumitelně nebo snad divně, ale přijde mi, že až na “Homo Sapiens..?” dosahuje právě těch jistých výšek. Účast v několika zajímavých muzikálech poslední doby jen potvrzuje fakt, že s hlasem potřebuje pořád pracovat i sám mistr.

Celou desku otevírá již zmíněný “Marat”, který se vyloženě nebojí a automaticky přichází s vynikajícím refrénem a neméně vydařeným textem. “Forsage” jsme již měli možnost zaslechnout na několika živých vystoupeních nebo na webu kapely. K propagaci nového alba zvolili Arakain jeden z nejagresivnějších válů, který jest vybaven chytlavou melodií a rychlým tempem. Na druhou stranu “Zádrhell” se řadí mezi ty techničtější kousky. Proložen vypilovanými kytarovými sóly a podbarven druhotnými riffy zní pekelně dobře. Následuje pohodovější a psychedelická “Lysohlávky”, která se nese v duchu starší skladby “Trip” z alba “Apage Satanas”. Není třeba dodávat více, pro vyznavače růžových slonů a duhové oblohy jednoznačná volba. Titulní “Homo Sapiens..?” mě krom refrénu zase až tolik nenadchla a téměř potvrzuje mé nepsané pravidlo všech titulních skladeb, které o nich hovoří jako o nejslabších článcích. “Nikdy se nevzdávej” zní jednoduše kontrastně. Stačí si vzpomenout na nedávný “Labyrint” a song číslo čtyři s titulem “Tak už to vzdej!”. Co si pak má posluchač myslet a čeho se držet? Záhada.

Pomalu se dostáváme k náboženské části výběru skladeb. Biblická “Archa” je typicky novodobá skladba pánů z Arakain. Zato “Strážnej anděl” jako by přiletěl z jiného světa. Naprosto bohovský refrén a střídání pomalého s rychlejším tempem – lahůdka. Bez nejpomalejšího “Pokání” by to nebylo nové album Arakain. Povinnou vložku máme za sebou a ocitli jsme se na prahu nejmodernějšího pojetí písní. Tou je prolínání českého s anglickým textem (zde naštěstí pouze v názvu), které jsme mohli slyšet už minule. “Valčík in the Sky” vypadá po přečtení přinejmenším podivně groteskně, i když se mu nedá upřít jisté taneční kouzlo. Legendární “Babylon” jsme už několikrát objevili a konkrétně tenhle nevyniká ničím zvlášť zajímavým. Závěrečná “Čas” donutí člověka nostalgicky si povzdechnout a smutně opakovat slova: “Chtěl bych vzít zpátky, co nelze vzít zpět…”

Arakain

Na téměř hodinové stopáži jsem se našel. Odpouštím drobné úlety, které jsou pro moderně experimentální Arakain zjevně důležité, byť běžnému posluchači přijdou zbytečné nebo dokonce komické. “Homo Sapiens..?” je celkově vydařené a “tu svou” si určitě najde každý fanoušek. I ten hardcore (jako třeba já).


Další názory:

Já osobně bych to viděl asi tak, že Arakain se svou novinkou “Homo Sapiens..?” splňují co do kvality alba svůj standard posledních let, což fanoušky novějších placek jistě potěší. V pobrichtovské už sice vyšly i lepší desky, přesto nemohu říct, že by mne “Homo Sapiens..?” nebavilo. S povděkem rozhodně kvituji snahu kapely posouvat svou tvorbu dopředu a netěžit jen z minulosti; možná i proto mě nejvíce oslovují ty méně tradiční položky jako “Lysohlávky” nebo “Nikdy se nevzdávej”. Ne všechny songy jsou sice na sto procent (např. takovou “Pokání” s klidným svědomím vždy přeskočím, avšak je nutné mít na paměti, že balady nikdy nebyly moje parketa :)), ale jako celek nahrávka funguje a to je dle mého názoru to hlavní. Abych to shrnul, “Homo Sapiens..?” je počin, jímž s radostí obohatím svou sbírku Arakain u mě na polici o další kousek.
H.


Destruction – Day of Reckoning

Destruction - Day of Reckoning
Země: Německo
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 18.2.2011
Label: Nuclear Blast Records

Hodnocení:
Earthworm – 5/10
H. – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 6,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Můj vztah k Destruction byl před tímto albem zvláštní. Obeznámen pouze s jejich ranou tvorbou (vše až po desku “Release from Agony”) jsem si říkal, že jim to šlape, ale nic zásadního mi nenabízeli. Nebudu napínat, jejich novinka je na tom úplně stejně. Šlape to, ale vede to někam?

Jelikož jsem milovník thrashe, tak to, co teď napíšu, asi bude vypadat divně, ale “Day of Reckoning” je prostě další thrashová deska. Nic víc, nic míň. Fanoušci a sběratelé budou mít v přihrádce s alby další přírůstek, na Encyclopaedia Metallum přibude na stránce Destruction jedno album do seznamu, sama kapela možná bude mít chvíli co hrát na koncertech, ale potom se po “Day of Reckoning” slehne zem. Pro ty, co ještě nechápou – deska to není špatná, je prostě jenom slušná, ucházející a neurazí.

V čem je ale chyba? Technicky je album na vysoké úrovni, chlapi jsou už přece jenom veteráni, a kdyby to se svými nástroji neuměli, tak by to bylo poněkud zvláštní. Produkce je také bezchybná, akorát tak na thrashové album. Skladby samotné ale jaksi postrádají šťávu. Sem tam na posluchače vybafne pěkný riff, občas chytlavá vokální linka, ale po konci alba v hlavě zůstane jenom dobrý pocit z coveru “Stand Up and Shout” od Dia a s velkou pravděpodobností nebude fanoušek ani vědět, co to vlastně poslouchal.

Destruction prostě splodili hromadu obyčejných thrashových skladeb, které ale nevynikají žádným überchytlavým refrénem či prdelnakopávajícím riffem. Ani se nepokusili o nějaký malinký experiment a drží se hoblování zuby nehty. Jistě, co bych chtěl, spousta lidí může argumentovat tím, že thrash metal je již dávno vyčerpaný žánr a originální chytlavý riff už prostě nikdo nevymyslí. Pravda. Jenže pak přijde nějaká mladá kapela a přesvědčí mě o opaku.

Inu, moje kvákání o “Day of Reckoning” se pomalu chýlí ke konci. Přiznejme si to, kdo se s albem opravdu chce dostat do styku a zajímá ho, už si určitě našel způsob, žijeme v jednadvacátém století. Možná se mezi vámi najde i někdo, kdo si alba kupuje bez předchozího poslechu – přesně pro něj bude určen můj verdikt. Solidní thrash, ale pokud nejste fanouškem Destruction nebo sběratelem, pravděpodobně bude koupě zbytečná.


Další názory:

Ať si Earthworm řiká co chce, Destruction mají do průměru sakra daleko. “Day of Reckoning” je ryzí thrash jak hovado, ničím neředěný, avšak ne zpátečnický, nýbrž staromilský – pěkně od podlahy. Neřeknu vám, v čem je jejich thrash metal lepší než thrash metal v podání nějakých jiných skupin – někdo prostě sází klasické žánrové riffy a vyhrávky a nechá vás to chladným, jak ale spustí Schmierova parta, cítíte, že to tam prostě je. Destruction nejsou nic menšího než thrash metaloví klasici a v jejich muzice je to pěkně znát. Hoblují jedna báseň. Prostě nářez. Zvláště první polovina desky je nehorázně kulervoucí!
H.


Legion of the Damned – Descent into Chaos

Legion of the Damned - Descent into Chaos
Země: Nizozemsko
Žánr: death / thrash metal
Datum vydání: 7.1.2011
Label: Massacre Records

Tracklist:
01. Intro – Descent into Chaos
02. Night of the Sabbath
03. War in My Blood
04. Shrapnel Rain
05. Holy Blood, Holy War
06. Killzone
07. Lord of the Flies
08. Desolation Empire
09. The Hand of Darkness
10. Repossessed

Hodnocení:
H. – 7/10
Earthworm – 7/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Neuvěřitelné, jak se tahle kapela dokázala za tak krátkou dobu zvednout. 13 let se bez nadsázky potloukali v podstatě na okraji scény jako Occult (kolik z vás zná jejich nahrávky, co?), ale takřka ihned po změně názvu na Legion of the Damned se jim dostalo ohromného úspěchu. Hrají na velkých festivalech, plní stránky (a nezřídka i obálky) největších metalových magazínů, sází album za albem, jezdí dlouhé koncertní šňůry… a co je na tom všem nejlepší, zvláště pro fanouška dobrého metalu, ta jejich hoblovačka má pokaždé fakt koule…

Nepočítáme-li “Feel the Blade”, což byla předělaná fošna “Elegy for the Weak” z éry Occult, je aktuální novinka “Descent into Chaos” čtvrtou řadovkou Legion of the Damned. Za těch pár let se skupina vypracovala do podoby, u níž máte vždy jistotu, co dostanete a v jaké kvalitě to dostanete. Ano, je to na chlup to samé jako “Malevolent Rapture”, “Sons of the Jackal”“Cult of the Dead”, ale čert to vem, když vás ta nálož sejme tak jako tak.

Nějaké filozofické rozbory, hlubokomyslné rozebírání jemných nuancí, obšírné porovnávání s předchozími deskami, to všechno je u Legion of the Damned zbytečné, ba přímo kontraproduktivní. Tahle muzika tu je prostě a jednoduše od toho, aby vám ustřelila palici, nic víc, nic míň. Ber, nebo nech být. Kapela se s tím nesere – nejdříve vás lehce ukolébá intrem “Descent intro Chaos”, aby vás hned vzápětí s úvodním riffem zabijačky “Night of the Sabbath” zadupala do země. Nářez od začátku do konce. Co song, to nekompromisní pumelice přímo držky; co song, to jasná hitovka, při níž praskají kosti.

Riffy jsou kulervoucí, čapnou vás za prdel a vymetou s vámi podlahu jak s hadrem. Tempo je ďábelské, zdrtí vás tak důkladně, že se ani nestačíte začít bránit. A pokud vám i po tomhle zbudou nějaké síly, apokalypsu dokončí řezavá pila v hrdle Maurice Swinkelse. Hnát na srdce – čeká toho někdo od death/thrash metalu ze staré školy víc? Já tedy ne. Je to náklep, náklep jak hovado, a to mně osobně stačí. Legion of the Damned si berou to nejlepší od obou přítomných stylů a ten jejich koktejl je prostě smrtící.

Nevím, jestli to vůbec má cenu vyjmenovávat tu nějaké songy, ale tak že jste to vy… totální bomby jsou kromě již zmiňované “Night of the Sabbath” ještě “Shrapnel Rain”, “Lord of the Flies” a “The Hand of Darkness”. Všechny spojují brutální riffy, řízné tempo, neuvěřitelný tah na bránu a drive jako prase. A to je vzhledem k žánru Legion of the Damned sakra velká pochvala. Ale jak říkám, jsou to jenom moje osobní kousky, jinak to jsou všechno řízné petelice do jedné.

Před vydáním jsem si říkal, že jestli bude “Descent into Chaos” to samé jako vždycky (což jsem předpokládal a což se také stalo), tak mě to už prostě kvůli nulovému posunu bavit nemůže. Ale jak poslech ukázal, opak je pravdou – baví mě to a baví mě to hodně. Není to nic kdovíjak originálního, nic doposud neviděného, ale to nevadí, já mám pro takovéhle smaženice prostě slabost. Říct už můžu jen jednu věc – jestli to bude těmhle chlapům takhle hoblovat pořád, pořád se mi to bude i líbit.


Další názory:

Legion of the Damned mi dali přesně to, co jsem od nich očekával. Pohodovou hoblovačku, převážně založenou na riffech, při které si zahážu hlavou a trochu si oddechnu. V podstatě nic víc, nic míň. Žádné experimenty se nekonají, jediné dvě překvapení pro mě byly – prvních pár riffů na albu v songu “Night of the Sabbath”, nečekal jsem, že to bude šlapat tak slušně; a akustické intro k songu “Lord of the Flies”. Produkce kvalitní tak akorát, je vidět, že už v tom chlapi nějakou dobu chodí. Co víc dodat? Koho už nebaví Slayer, zkuste Legion of the Damned :)
Earthworm


The Wretched End – Ominous

The Wretched End - Ominous
Země: Norsko
Žánr: death / thrash metal
Datum vydání: 25.10.2010
Label: Nocturnal Art Productions

Tracklist:
01. Intro
02. Red Forest Alienation
03. The Armageddonist
04. Last Judgement
05. Of Men and Wolves
06. Numbered Days
07. With Ravenous Hunger
08. Fleshbomb
09. Human Corporation
10. Residing in Limbo
11. The Juggernaut Theory
12. Zoo Human Syndrome

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook

Ačkoliv legendární Emperor vzešli z prostředí podzemního norského black metalu, zanechali v metalové scéně znatelný otisk, v rámci samotného black metalu jeden z největších. Po ukončení studiové činnosti v roce 2001 a jakékoliv činnosti v roce 2006 však už posluchačům nezbývá nic jiného než zaměřit pozornost na projekty, do nichž se jednotliví členové postupem času rozutekli. Za posledních pár let bylo nejvíce slyšet o frontmanovi Ihsahnovi, který nabízí vysoce sofistikovaný progresivní metal na svých sólových albech (poslední „After“ vyšlo letos v lednu), nás dnes ale zajímá jiná část černěkovového Císaře – kytarista Samoth

Už je to nějaký ten pátek, co Samoth zformoval projekt Zyklon (neplést se Zyklon-B, kde Samoth společně i s Ihsanem kdysi dávno rovněž působili, to je úplně jiná kapela), který dokonce nějaký čas fungoval i souběžně s Emperor. Roku 2007 se však Zyklon postupně uložili ke spánku, aby byl letos v lednu oficiálně ohlášen rozpad. Tyto události celkem logicky vedly Samotha ke zformování projektu nového, jímž je (pozor, přijde zápletka) právě The Wretched End. A aby to nebylo jen tak, přizval si k sobě Samoth i další dva známé hudebníky – bubeníka Nilse Fjellströma, jehož si asi většina z vás bude pamatovat jako DominatoraDark Funeral (od nichž jen tak mimochodem letos odešel), a baskytaristu, kytaristu a zpěváka CosmaMindGrinder (jako host se ale třeba objevil i na několika albech Windir). Zasvěcené úvahy o all-star projektech tentokrát vynecháme a podíváme se rovnou na zoubek desce, kterou toto trio vyplodilo…

Kdo by si myslel, že ze spolupráce tří de facto blackmetalových hudebníků vznikne dalšíblack metalový projekt, ten bude možná po poslechu debutu „Ominous“ překvapený. Samotní The Wretched End ale už relativně dlouho dopředu avizovali, že se bude jejich nové působiště pohybovat na pomezí thrash a death metalu, a slibovali, že by se na desce měla tříštit moderní i oldschoolová tvář obou zúčastněných stylů. A světe div se, ono tomu tak opravdu je. Většinou hudebníci plácají všelicos, ale tentokrát, musím uznat, mi vcelku usnadnili práci, jelikož lépe se asi „Ominous“ vystihnout nedá. Vážně totiž zní jako střet oldschoolového death metalu, jeho modernější odnože a stejně tak obou podob thrash metalu.

A co dál od „Ominous“ čekat? Především opravdu vydatnou nálož riffů, které tu a tam zajíždějí více do death metalu, támhle zase do thrashe, a o kousek dál zase drtí v přirozené fúzi obou. Výjimečně vystrčí růžky i lehký odér black metalu (např. „The Armageddonist“), ale nejde o nic velkého. K tomu si domyslete královskou porci melodií a přihoďte v pozadí jedoucí blastbeat (jak někdo pár let cvičí v Dark Funeral, tak se mu ty hnáty jen tak nezastaví…). Máte to? Dobrá, navrch ještě přihoďte ukázkově „vychlastaný“ vokál a dostanete… „Ominous“ v celé své kráse.

Zatím to zní celkem dobře, co říkáte? Ono to totiž celkem dobré je, jenže druhá stránka věci je fakt, že „Ominous“ toho v podstatě o moc víc nenabízí. The Wretched End do toho sice buší ukázkově, to ano, ale po celou hrací dobu takřka stejně. Netvrdím, že není potřeba si čas od času vyklepat mozkovnu o pořádně rubačky, ale já osobně jsem od takových kapacit čekal možná o malý kousíček víc. Nechápejte mě však špatně, pořád je to dobré album. Snad víte, jak to myslím. Nic to nemění na faktu, že každý song má ve své podstatě ty nejlepší předpoklady natrhnout vám kaďák, přičemž některé kousky se vážně povedly. Já osobně jsem si oblíbil nejvíce již zmiňovanou „The Armageddonist“, valivou „Numbered Days“ (vrchol!) nebo předposlední „The Juggernaut Theory“ s opravdu skvělým závěrem s vynikajícím sólováním a melodiemi.

The Wretched End

Sečteno, podtrženo, výsledek několikrát zkontrolován – „Ominous“ je solidní album, poslouchá se vážně skvěle a na nějaký čas člověka zabaví. Žádná supernova, která by vám ustřelila palici až na Měsíc, se však nekoná. Každopádně to ale celé minimálně za jeden poslech stojí, o tom žádná. Jako osvěžení mezi neustálým sjížděním novinky Deathspell Omega je to celkem v pohodě (smích). Dobrá, tohle už bylo trochu mimo mísu, takže to radši pro dnešek už utneme…


Annihilator, Sworn Amongst, Svölk

Annihilator
Datum: 28.10.2010
Místo: Praha, Retro Music Hall
Účinkující: Annihilator, Svölk, Sworn Amongst

V den státního svátku se legenda Annihilator rozhodla nás poctít návštěvou našeho hlavního města a co bych to byl za člověka, kdybych se na takové akci neukázal. Diskotéková hala s webovými stránkami v růžové barvě mi nepřišla jako bůhvíjak dobrý výběr místa činu, ale na místě všechny pochybnosti zmizely. Jako správný Pražák, co zná jen svoji čtvrť, jsem zabil hodně času hledáním haly, takže jsem ani nemusel moc dlouho čekat a na pódiu se objevili Svölk.

Nikdy předtím jsem je neslyšel, takže jsem podle vizáže čekal nějakou nářezovku – ostří norští hoši, dost sympatičtí, kterým nechyběly správné sestřihy vousů ani tetování, ale překvapili. Předvedli poměrně chytlavý heavík/hard rock, který dokázal dostatečně zabavit, abych jen nekoukal na hodiny a přemýšlel, kdy už nastoupí další kapela. Ke konci už začalo být jejich vystoupení mírně repetitivní, ale asi to moc dobře věděli a ve správnou chvíli se rozloučili.

Netrvalo dlouho (řekl bych, že to nebylo ani 15 minut) a nastoupila další kapela Sworn Amongst. Zpočátku jsem si myslel, že jim jen někdo přišel zkontrolovat nástroje a nastavit všechna potřebná udělátka, ale nakonec se z mladíků vyklubala samotná kapela. Stejně jako předchozí skupina měli spoustu energie a (stejně jako Svölk) si v každé volné chvilce plácali s fanoušky a podávali si ruce. Mohla panovat přátelská atmosféra, ovšem velmi rychle se strhlo ďábelské pogo několika podnapilých fans a většina lidí, včetně mě, nevydržela a rychle se odklidila kousek stranou. Sworn Amongst po heavy metalu dost přitvrdili a spustili pořádnou řežbu, která mi dost připomínala DevilDriver. Hlavně bych chtěl pochválit kytaristu, jenž nejenže byl extrémně zručný se svým nástrojem, ale navíc před vystoupením při lazení nástrojů hrál sóla a riffy od kapely Death. Bohužel mě takto na rychlo jejich hudba moc nechytla a po pár skladbách jsem spíš sledoval opilce v pogu a těšil se, až si některý z nich něco zlomí.

Hlavní hvězdy večera začaly peckou “Ambush” z nového alba, ze kterého jsme později ještě měli šanci slyšet skladby “Betrayed” a hlavně “The Trend”. Spokojeni ale byli určitě i milovníci starší tvorby – setlist byl velmi vyvážený a zaznělo něco snad z každého alba. Dokonce došlo i na balady, o těch ale později. Hlavní slovo měly rychlejší songy, které nemohly nechat nikoho v klidu.

Dost pařili i sympaťáci na pódiu. Hlavně zakladatel, mozek, kytarista a částečně i zpěvák kapely, Jeff Waters, si celou show pořádně užíval. Na všechny se usmíval jako sluníčko, když to šlo plácnul si s každou nataženou rukou a u toho všeho ještě stíhal hrát ty ďábelské riffy. Mezi jeho oblíbené grimasy určitě patří klasická “to božské sólo, to vlastně vůbec nehraju já”, při které se kouká někam do blba a dělá jakože nic.

Setlist Annihilator:
01. Ambush
02. Clown Parade
03. Plasma Zombies
04. King of the Kill
05. Betrayed
06. Punctured
07. The Box
08. Hell Is a War
09. Ultra-Motion
10. Set the World on Fire
11. W.T.Y.D.
12. The Trend
13. The Fun Palace
14. Tricks and Traps
15. Phoenix Rising
16. Sounds Good to Me
17. Phantasmagoria
18. 21
– – – – –
19. Crystal Ann
20. Alison Hell

Správní týpci jsou i ostatní z kapely, ať druhý stálý člen, zpěvák Dave Padden, nebo baskytarista Al Campuzano. Na bubeníka jsem bohužel moc neviděl. Pořádně to rozjížděli i chlapci v pogu. Většina diváků si spíš užívala hudbu, ale pár otravných individuí, která nevědí, kdy končí sranda, se vždycky najde. Při skladbě “The Fun Palace” jeden z nich asi podesáté zkusil vylézt na pódium (proč?) a tentokrát ho dolů nesundala ostraha, ale sám baskytarista. Ten už nevydržel a hudební nástroj se náhle změnil ve vražedný – narušitel dostal decentní odmítačku baskytarou a zdálo se, že si pro něj hudebník dojde dolů, to už ale radši ostatní přerušili hraní. Doufám, že tento incident nezmění mínění kapely o nás, přeci jen nás asi mají dost rádi, když tu v minulém roce natočili DVD z festivalu Masters of Rock.

Většina skladeb, které ten večer zazněly, byly tradiční hitovky Annihilator, ovšem byl prostor i pro překvapení. Myslím, že toto turné bylo první, na němž zazněla skladba “Tricks and Traps”. Další překvapení/potěšení byly balady. Smíchanina skladeb “Phoenix Rising” a “Sounds Good to Me” byl jeden z vrcholů večera. Škoda jen, že odezva od fanoušků nebyla nic moc a v refrénech pomáhalo jen malé procento publika. Častokrát mi přišlo, že na otázku “Are you still with us?” jsem odpovídal sám :)

Koncert zakončila nerozlučná dvojice skladeb z prvního alba – “Crystal Ann” a “Alison Hell”. Pak už jsem jen přiskočil k pódiu, natáhnul ruku… a dostal jsem trsátko (no jo, musím si zamachrovat). Suma sumárum, super koncert, další zážitek na celý život nebo aspoň na jeho pořádný kus – škoda jen toho zbytečného incidentu.


Melechesh – The Epigenesis

Melechesh - The Epigenesis
Země: Izrael / Nizozemsko
Žánr: black / thrash metal
Datum vydání: 1.10.2010
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Ghouls of Nineveh
02. Grand Gathas of Baal Sin
03. Sacred Geometry
04. The Magickan and the Drones
05. Mystics of the Pillar
06. When Halos of Candles Collide
07. Defeating the Giants
08. Illumination – The Face of Shamash
09. Negative Theology
10. The Greater Chain of Being
11. The Epigenesis

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Nejpozději od v historii kapely přelomové desky „Sphynx“ z roku 2003 jsou Melechesh v metalu uznávanou a respektovanou značkou, nejen díky svým nesporným kvalitám, ale rovněž také kvůli notné dávce originality, která však nespočívá pouze v orientálním nádechu. U kritiků, stejně jako u fandů dobré muziky je tahle skupina oblíbená už dlouhodobě, opravdu široké metalové obci se ovšem jejich hudba otevírá vlastně až nyní, s podpisem smlouvy s vydavatelským gigantem Nuclear Blast. Když se nad tím člověk zamyslí, není to zas tak překvapivé, že si jeden z největších labelů v oblasti metalu vytáhnul zrovna tuhle smečku. Melechesh totiž mají opravdový potenciál a tím nemyslím pouze potenciál hudební (vždyť ten už fajnšmekrům dokázali nejednou), nýbrž i potenciál vydělat. Jejich muzika má totiž jednu velkou výhodu – je natolik chytlavá a na-bránu-táhnoucí, že se může bez problému zalíbit průměrnému posluchači, ale zároveň natolik sofistikovaná, aby si na ní smlsnul také posluchač náročnější. Šílence uznávající pouze nezřízenou avantgardu, kde vévodí dvacetiminutová sóla na všechny existující nástroje, to přece jenom nevytrhne, v porovnání s obyčejným průměrem jsou však Melechesh velice inteligentní skupinou, hudebně i textově.

Pokud jste o kapele dříve jaktěživ neslyšeli (což by ovšem byla chyba), možná si řeknete, že je to zase nějaký ten Háčkůvgarážovejblekmetl. Netvrdím, že se black metal do jejich tvorby částečně nepromítá, a už vůbec nezastírám fakt, že v pravěkých dobách (konkrétně v období první desky „As Jerusalem Burns… Al’Intisar“ z roku 1996) klasický black metal opravdu hráli, byť s odstupem času tam už tehdy byly lehké náznaky čehosi netradičního, předčasné soudy si však protentokrát přece jenom ještě na chvíli schovejte, v tomto případě se opravdu vyplatí dát šanci. Ano, základem muziky Melechesh pořád zůstává black metal, avšak se všudypřítomným thrashovým odérem a hlavně (a to je to, co z Melechesh dělá unikát) silnými orientální vlivy z oblasti Blízkého východu. Extrémní metal s orientálními stupnicemi? Atmosféra dávné Mezopotámie či Asýrie? A navíc v lahůdkovém provedení? Neříkejte, že nejste zvědaví!

Melechesh vás se svým novým opusem vezmou na procházku pouští i do stinných oáz klidu, zakusíte život orientálních tržnic i samotu nekonečných písečných dun, poznáte atmosféru dávných civilizací – to všechno a ještě více v sobě „The Epigenesis“ nese takřka na dosah ruky. Tak silná je její atmosféra. Je to opravdu úžasná deska, rozmanitá a zábavná, doslova dech beroucí. Není zde nouze o vypalováky, které vás sežehnou na prach („Grand Gathas of Baal Sin“, „Defeating the Giants“, „Illumination – The Face of Shamash“), šlapavé rytmy ve středním tempu („Ghouls of Nineveh“, „Sacred Geometry“), úžasné náladotvorné instrumentálky („When Halos of Candles Collide“, „The Greater Chain of Being“), ale i rozmáchlé mnohaminutové opusy („The Magickan and the Drones“, „Mystics of the Pillar“, „The Epigenesis“). I přes mnoho rozdílných poloh si však Melechesh až s neuvěřitelnou lehkostí drží jednotnou náladu a rozmanitost se tak přetavuje v jeden z největších kladů „The Epigenesis“ a činí tak z ní desku, jež se prostě jen tak lehce neoposlouchá.

Ačkoliv vše, co kdy skupina v minulosti udělala, je na velice vysoké úrovni, a zvláště pak to platí o předchozích dvou majstrštycích „Sphynx“ a „Emissaries“, „The Epigenesis“ je doposud tím největším a nejmonumentálnějším dílem v celé historii Melechesh. A to říkám jako člověk, který například takové „Emissaries“ doslova obdivuje. Věřte mi, že tohle je nahrávka posluchačsky vzrušující od začátku do konce a bez jediného hluchého nebo i jen slabšího místa. A vyvrcholením tohoto nádherného výletu do dob dávno minulých budiž titulní kompozice „The Epigenesis“, ztělesňující sílu nejen celé desky, ale i samotných Melechesh. S každým novým albem se skupina posouvá dále a také výše, to, co však předvedli tentokrát, doslova vyráží dech.

Můžete se mnou souhlasit a taky nemusíte, ale dle mého skromného názoru je „The Epigenesis“ jednou z nejlepších nahrávek, jaké se v letošním roce objevily. Absolutní špička současné metalové scény. Otevřená všemu a pro všechny, zároveň však pevná jako Gilgamešovy hradby. Odkaz civilizací, o nichž „The Epigenesis“ vypráví, přetrval tisíce let a samotná deska má tu sílu v sobě také. Jestli příště Melechesh učiní obdobný skok, nebude už nám stačit hodnotící stupnice.


Death Angel – Relentless Retribution

Death Angel - Relentless Retribution
Země: USA
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 3.9.2010
Label: Nuclear Blast Records

Hodnocení:
Earthworm – 9/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

I po takové době poslouchání rockové a metalové hudby jsem se pořád nestřetl s Death Angel, thrash metalovou kapelou z Bay Area, odkud pochází většina známých thrashových jmen. Ač jsem věděl o jejich existenci, nemohl jsem si najít čas na to, abych si je poslechl. Správná doba nadešla teprve s vydáním jejich nové desky “Relentless Retribution”. “Relentless Retribution” je šesté album této kapely a třetí po jejich reunionu v roce 2001, při kterém se ovšem nevrátili všichni ze staré sestavy.

Čekal jsem pořádnou thrashovou palbu s lehkými progresivními úlety a přesně to jsem dostal. Jenže jsem nečekal takovou kvalitu – ta je opravdu masivní, asi tak jako je masivní dobře mířený kopanec do varlat. Hned první skladba “Relentless Revolution” je parádní thrashová hymna s úžasnými riffy, pro thrash typickými “gang” vokály (aneb něco pronese celá kapela) a skvělým refrénem (až by se k nim chtěl člověk opravdu přidat, jak k tomu kapela vybízí – “Join us”). A to jsem ještě nevěděl, co číhá v dalších zákoutích alba.

Při songu “Truce”, který nabízí krutopřísnou riffáž, se vám určitě bude chtít házet hlavou, sedět s otevřenou pusou zase budete při pomalejší “Absence of Light” se skvělým sólem, při kterém mi z nějakého důvodu do hlavy naskakuje kapela Death. Geniální je určitě i progresivnější “Opponents at Sides” s netradičními vokály. Co by to bylo za album bez šmakózní, melancholické balady? Jedenáctá skladba “Volcanic” je opravdu podařený kousek, který vás určitě nenechá chladnými.

Vynikajících songů je vlastně dost (je jich 12), ale opravdovou perlou je hned druhá skladba “Claws in So Deep”, která nabídne úplně všechno, co od kapely tohoto typu můžete požadovat. Rychlé a tvrdé riffy, pár nečekaných změn, rychlé i pomalé pasáže, změny vokálního stylu, jistou epičnost, chytlavý refrén, rychlé a zároveň melodické sólo… a hlavně překvapení na konec. Akustické outro od známé mexické dvojice kytaristů Rodrigo y Gabriela. Lahůdka pro fajnšmekry!

“Relentless Retribution” je fantastické album, které pro mě bylo i tak trochu překvapením. Není úplně bez chybičky, i na tomto skvostu se dá nalézt pár pasáží, které prostě nejsou tak super jako ostatní. Mluvit o famózním výkonu a zručnosti kapely je zbytečné, tak snad nakonec ještě pochválím vynikající produkci. Metaloví fanoušci, spojte se a nepřehlédněte tuhle pecku!


Další názory:

Death Angel jsem vždy považoval za jednu z hudebně nejlepších thrash metalových kapel, protože to jsou právě oni, ačkoliv nejsou třeba tak na očích jako ostatní uskupení z Bay Area, kdo mi dává přesně to, co já od podobné muziky očekávám, což v podstatě znamená sice metalový nářez bez slitování, ale zároveň inteligentně pojatý. Death Angel se totiž daří hrát ryzí thrash, ale zároveň si v něm dokáží najít cestičky pro různá progresivní či mimožánrová ozvláštnění, jež jim prostě dodávají neskutečnou šťávu. Možná nejvíce to platí o po-comebackových deskách, včetně té nejnovější s názvem “Relentless Retribution”, která opět nabízí vše typické pro tuhle kapelu, avšak bez bezzubého omílání již vyřčeného. Ve skutečnosti mi sice přijde o kousek agresivnější než její předchůdci “Killing Season” a “The Art of Dying”, ale i tak se zde několik vskutku lahůdkových nadžánrových výletů jako například závěrečná flamenco pasáž v “Claws in So Deep”. S větším odstupem se sice novinka na své dva přímé předchůdce těžce nechytá, přesto se však jedná o pěkný kus dobré muziky.
H.


Overkill – Ironbound

Overkill - Ironbound
Země: USA
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 18.7.2014
Label: Nuclear Blast Records

Hodnocení: 9/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 8/10
Seda – 7/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Jste připraveni na trochu pořádného thrash metalu? Na hudbu, která vás nabije energií a pořádně vám nakope prdel, i kdyby vám toto odvětví metalu nic neříkalo? Jste připraveni na Overkill? Tato kapela patří spíše k méně známým bratříčkům velikánů, jako jsou Slayer nebo Megadeth, ale to neznamená, že jejich hudba je méně kvalitní. Právě naopak, dovolím si říct, že album “Ironbound” překonalo jen o trošku starší album “Endgame” od už zmíněných Megadeth, které bylo prostě super.

Zlatá a nejklasičtější éra Overkill proběhla kolem roku 1990, kdy mladé (i starší) metalisty smetla jejich alba “The Years of Decay” nebo “Horrorscope”. Od té doby kapela vydala několik horších i lepších alb, každopádně nikdo si nemyslel, že se Overkill vzchopí a připraví si pro nás něco tak delikátního jako “Ironbound”.

Album vás zavede právě do zlaté éry, kdy platilo co song, to hitovka. Oldschool na vás dýchá ze všech stran a produkce dokázala udržet zvuk klasických Overkill – přesto neuslyšíte žádný šum ani ruch, žádný tón vám neunikne. Verniho basa bublá tradičně hodně nahlas, taky je jedna z poznávacích znamení kapely, stejně jako Blitzův hlas.

Asi poslední dobou píšu hodně často, že zpěvák je opravdu ve formě, ale asi mají všichni nějaké dobré období. Dřív byl Bobbyho projev pro někoho možná nestravitelný, ale tentokrát zní poslouchatelně snad pro každého a zachovává si svoji jedinečnost. Duo kytaristů výtečně spolupracuje a jako vždy předvádí sóla, při kterých mi vylézají oči z důlků, viz klipovka “Bring Me the Night”. Kytary mají hlavně absolutně skvělý zvuk bez zbytečného podlazování, což dokážu ocenit.

Kapela umí kromě rychlých vypalovaček a brutálních sólíček i zpomalit a zjemnit, jako například v titulním songu. Dámy a pánové, skladba “Ironbound” je jedna z nejlepších thrashových písní, co jsem kdy slyšel, čistá dokonalost, stejně jako diamant v reklamě na Calgonit. Kompozičně mi připomíná legendu “Master of Puppets” – tvrdé riffy, rychlá sloka, chytlavý a zapamatovatelný refrén a najednou zpomalení, něžná čistá kytara a pomalejší sólo, které přejde do rychlejšího. Krása, krása, krása.

Když už začínám jmenovat jednotlivé songy, tak s tím zase rychle přestanu. Proč? Protože jsou všechny super. Ano, ke konci alba už nejsou všechny tak dokonalé a bez chyby, konkrétně poslední tři, ale pořád se dobře drží. Suma sumárum, komu se tohle nelíbí, tak ať si políbí co chce, protože “Ironbound” je geniální kousek, dovolím si říct, že jeden z favoritů na album roku a na 100 % říkám, že se objeví v mojí top10. Škoda toho konce, možná by bylo hodnocení i větší…