Archiv štítku: thrash metal

Machine Head – The Blackening

Machine Head - The Blackening
Země: USA
Žánr: groove / thrash metal
Datum vydání: 27.3.2007
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. Clenching the Fists of Dissent
02. Beautiful Mourning
03. Aesthetics of Hate
04. Now I Lay Thee Down
05. Slanderous
06. Halo
07. Wolves
08. A Farewell to Arms

Hodnocení: 9/10

Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 9/10
ENT3R – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Machine Head. A zvláště pak „The Blackening“. Tahle slova mi oťukávala šedou kůru mozkovou již měsíc a nedala mi klidného spánku. Dlouhá léta jsem tuto kapelu, která od začátku své tvorby experimentuje s nu-metalem a s prvky heavy popřípadě thrash metalu, přehlížel. Nedávno jsem si poslechl jejich debut s názvem „Burn My Eyes“ a tato nahrávka mě celkem zaujala. Nic světoborného, ale ucho posluchače zajisté potěší, protože každopádně jde o hudebně kvalitní album. Jejich následující počiny již však tak kladně přijaty nebyly a kapela se potýká s plytkostí a celkovou nemastností-neslaností jednotlivých písní. Některé písně byly stylizovány více do funky stylu à la nu-metal a to byla opravdu katastrofa.

Jejich zašlý lesk a sláva se kapele vrátila až s vydáním alba „Trough the Ashes of Empires“, kdy se vrátili ke svým hardcore prvkům. Kapela si dala dlouhý čtyřletý odpočinek, aby nám naservírovala album s pořadovým číslem šest. A to byl opravdu výbuch. „The Blackening“ okamžitě uchvátil většinu kritiků a posluchačů. Dokonce některé opravdu sofistikované magazíny typu Kerrang! mu daly plný počet bodového ohodnocení. Tohle mě už nemohlo nechat chladným, proto jsem vykopal a poslechl si jejich starší tvorbu a následně pak i toto nové dílko. Hned první píseň „Clenching the Fists of Dissent“ mě naprosto uzemnila. Famózní intro vybrnkávané na španělskou kytaru, kterou doprovází rytmické bicí a celé se to nakonec zvrhne v jednu obrovskou thrash/heavymetalovou smršť. A to se tenhle monumentální kousek dělí na různé části, protože píseň má lehce přes deset minut.

To je na téhle desce taky velmi zajímavé: ač má album pouhých osm písní, délka nahrávky je něco přes hodinu. Velmi odvážný krok. Přece jen, pokud nejste vyznavači progressive metalu, mohou vás delší písně unudit. To jsme trošku odbočili, co tam však máme dále?

Celá nahrávka jako by zapomněla na experimentování s nu-metalem, a tak se dočkáme „jen“ pěkně ostrých thrash riffů, dlouhých heavymetalových sól, velmi výrazných a úderných bicí a do toho všeho zpěvák Robb Flyn tu lehce namlouvá, tady zase pořvává a v neposlední řadě i zdrceně šeptá. Basa je velmi příjemná, nevtíravá a jen pěkně hladí po tváři šťastného poslouchače. Někdy je však velikost písni přeci jen na obtíž a opět kapela sjíždí do oné plytkosti. Ta je však bleskově vystřídaná dalším od srdce úderným rytmem, takže vám to zas tak nepříjemné nepřijde. Zajímavý aspekt je i celková vyváženost. Najdeme tu jak klasické otvíráky desky v podobě výše zmiňované „Clenching the Fists of Dissent“, která má určitě onen potřebný hitový potenciál, jsou tu však i o poznání klidnější a „inteligentnější“ kousky typu „Halo“, ale není nouze ani o od plic vyřvané věci jako třeba vypalovačka „Wolves“. Musím přiznat, že sólová kytara zde jede snad na 200 % a někdy se vám bude zastavovat dech nad takovým umem. Mě osobně nejvíc zaujalo kytarové sólo, které funguje jako intro ve skladbě „Now I Lay Thee Down“. Zážitek z celé desky je těžko popsatelný, a i když má pár nudných pasáží a nic moc nového deska od svého předchůdce nenabízí, určitě ji mohu doporučit opravdu každému.


Slayer – Christ Illusion

Slayer - Christ Illusion
Země: USA
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 8.8.2006
Label: American Recordings

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Doufám, že jste si všichni naladili chutě na kapelu, která zde byla nedávno prezentována v rubrice New Shit, protože každý nějak začínal a šanci se projevit by měli dostat všichni. Nicméně, dneska žádný nový experiment nebude, protože se společně podíváme na nejnovější desku hvězdy metalu, která na nás už přes 20 let působí svými tvrdými riffy, úžasnými thrash metalovými sóly, a to vše okořeněné pěkně ostrým hlasem, kterému není nic svaté, od politiků až po samotného Boha. Jak už titulek napovídá, jedná se o americkou smečku Slayer s jejím novým počinem “Christ Illusion”.

Slayer nikdy neměli nouze o fanoušky, a i když už 20 let hrají pořád “jen” to samé, zapálených thrash metalistů se vždycky našlo spousta. Je sice pravda, že pár ústřelů už měli, například jejich starší počin “South of Heaven” byl přijat velmi rozporuplně, ale nakonec i to jim fanoušci odpustili, a tak mohli Slayer vydávat další pěkně pekelná alba.

Jejich předchozí nahrávka “God Hates Us All” byla nominovaná na Grammy (konkrétně v kategorii “Best Live Performance”, píseň “Disciple”), což bylo jisté z velké části zásluhou geniálního bubeníka Davida Lombarda, který se do Slayer vrátil po desetileté přestávce. Fanoušci i kritici tuto desku přijali s nadšením, takže bylo jasné, že na novou desku budou kladeny velké naděje. S čistým štítem mohu říct, že Slayer rozhodně nikoho nezklamali. “Christ Illusion” je po všech stranách velmi vydařená deska. Není to přelomové album, ale pro fanouška jasná volba, pro neznalce velké doporučení. Lombardo předvádí opět úžasnou prácí na bicích, zpěvák Tom Araya vám svým naštvaným hlasem zase připomene, proč nenávidět Boha a celý svět, který se stejně jen topí v násilí, které je zde popisováno opravdu do podrobností, až někdy hraničí s krutostí black metalových veršů.

Zvuk kytar se zde ještě zlepšil, pokud to snad vůbec jde, a třeba taková skladba “Jihad” vám v podání Kinga a Hannemana (sólová a rytmická kytara) bude v uších znít ještě dlouho. Co vás ovšem trochu zamrzí je, že Slayer se opět nepokusili ani o jedinou změnu, všechno, co zde je, bylo už zahráno tolikrát předtím v bleděmodrém. Rovněž délka alba (deset skladeb) vám trochu zmrazí úsměv na tváři. Je sice pravda, že jednotlivé songy mají opravdu precizní zvuk, není možno si je nějak zaměnit či splést, ale někoho tahle forma “kvalita na úkor kvantity” bude mrzet.

Dlouho jsem přemýšlel o celkovém hodnocení, pravda, nic nového ani žádný úžasný zázrak to není, ale i tak je to opravdu svižně ubíhající album, které vás na konci vyplivne s pentagramem na čele, obráceným křížem v ruce a s pořádnou zlobou, ale zase pořádně šťastné za tuto hudební zkušenost. Co taky Slayer nemohu upřít je, že po celých 20 let pořád dokáží zaujmout a najít si své fanoušky, což se všem takovým “dinosaurům hudby” jen tak nepodaří. A pokud nevěříte mému úsudku, myslím, že fakt výhry Grammy za metalovou skladbu roku (konkrétně píseň “Eyes of the Insane”) mluví za vše.