Archiv štítku: thrash metal

Sepultura – A-Lex

Sepultura - A-Lex
Země: Brazílie
Žánr: thrash / groove metal
Datum vydání: 23.1.2009
Label: Steamhammer

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Jedenácté album Sepultury a první album bez kteréhokoliv z bratrů Cavalerových. Kdyby někdo náhodou zaspal, tak Max odešel už před dlouhou dobou a bubeník Igor odešel teprve nedávno a nahradil ho Jean Dollabella. Já jsem vždycky patřil k lidem, kterým nevadila Sepultura bez Maxe, a tak jsem se na “A-Lex” docela těšil.

Album je koncepční (což se zdá být poslední dobou moderní) a Sepultura si vzala na paškál knihu a později film “Mechanický pomeranč”. Právě podle předlohy je album rozděleno na čtyři části, první tři podle filmu a poslední podle knihy, protože ta část ve filmu chyběla. Ale dost informací okolo toho, co za desku před vámi leží, sám nevím o čem v příběhu jde, vrhneme se na hudební stránku alba.

A-Lex” je pořádný sepulturovský thrash, tentokrát i s instrumentálními prvky, speciálně ve tracku “Ludwig Van”, o kterém si ještě něco řekneme. Kapele se po letech opět skvěle povedlo přidat do hudby tzv. “tribal feeling”, například ve skladbě “Filthy Rot”. Kapela na novince hodně mění tempa a nálady – “Sadistic Values” se zpočátku zdá jako mírná skladba, Derrick Green klidně a čistě zpívá, ale postupně se jeho hlas promění na brutální, změní se tempo a ze songu se stane pořádný thrashový náklep.

Kapela také více experimentuje a pořádně je to znát v již zmiňované “Ludwig Van”, která bere Beethovenovu symfonii a přidává do ní metalové prvky. Zní to šíleně, ale vzniká poměrně zajímavá věc, která může zaujmout. Prostor dostávají také modernější groove prvky (“Metamorphosis”, “What I Do!”).

Po intru “A-Lex I” na vás zařve Green v songu “Moloko Mesto”, která parádně otevírá celé album a na ni navazuje již zmíněná “Filthy Rot”. Klidnější “We’ve Lost You” vám dá chvíli na odpočinek, aby se zase mohlo vše rozjet při “What I Do!”. “The Treatment”, která se napojuje po instrumentální mezihře “A-Lex II”, předvádí agresi thrashe, a po “Metamorphosis” přichází podle mého názoru asi nejlepší kousek z alba – “Sadistic Values”. Album pokračuje v podobných kolejích, sem tam rychlá a agresivní skladba, kterou vystřídá mírnější, sem tam nějaká mezihra a ke konci experimentální “Ludwig Van“. Jednotlivé songy v albu skvěle navazují a navzájem se doplňují a vytváří tak velmi dobrý celek, který ani chvíli nenudí.

Rozhodně neodsuzujte novinku jen kvůli nepřítomnosti Cavalera bros. a zkuste jí dát trochu času. I přes všechny plusy dám 8/10, na albu jsou skvělé riffy, ale jednou, dvakrát se může stát, že jde hudba druhým uchem ven (i když je ucpané sluchátkem).


Kreator – Hordes of Chaos

Kreator - Hordes of Chaos
Země: Německo
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 13.1.2009
Label: Steamhammer

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Dlouho očekávané dvanácté album Němců Kreator je pořádný thrashový kopanec, který nastavuje hudební laťku velmi vysoko do roku 2009. Zaprvé bych chtěl pochválit super produkci, s tím plusem že deska byla nahrávána tzv. živě – nenahrávaly se jednotlivé nástroje a pak zpěv, ale všechno dohromady a výsledný dojem je opravdu vynikající. Album se nesnaží zoufale vrátit k začátkům jako kolegové Slayer a Metallica, ale ukazuje cestu, kterou by měl být vyvíjen moderní thrash metal.

“Hordes of Chaos (A Necrologue for the Elite)” je otvírák, který okamžitě upoutá vaši pozornost. Melodický začátek ve stylu dvou kytar může připomenout Iron Maiden. Chytlavá riffovačka ukazuje, že banda je ve formě a že do konce se ještě máme na co těšit. Než se stačíte vzpamatovat, začne druhá skladba “Warcurse”, která ukazuje dokonalou vyváženost tvrdosti a melodičnosti, stejně jako “Escalation”.

“Amok Run” začíná klidnou vyhrávkou, která může připomenout album “Endorama”. Připojuje se čistý vokál, který pomáhá navodit temnou atmosféru, začnou hrát zkreslené kytary, Mille přitvrdí hlasem a všechno se pomalu rozjíždí, až k refrénu “Run amok run“, u kterého už je znovu superrychlé tempo, které postupem času zmírní až k pomalému konci. V “Destroy What Destroys You” se projevují moderní vlivy, ale oldschoolová brutalita “Radical Resistance” je určitě lepší.

“Absolute Misanthropy” perfektně překračuje mezi rychlými a středními tempy, pyšní se skvělým sólem a v klidnější části doplňuje celkovou atmosféru. Melodiky si užijete v “To the Afterborn”, která ve druhé části přitvrdí a pokračuje do instrumentálky “Corpses of Liberty”, připravující na zakončující “Demon Prince”. Nenechte se zmást melodickým začátkem, s albem se loučíme opravdu skvělou thrashovou skladbou.

Kreator zbytečně nenatahovali album, které má nakonec něco málo přes půl hodiny, a ukázali, že i po těch letech mají energie víc než některé nové kapely. Předvedli všem, co je to pravý thrash, a pro mě jsou to kandidáti na desku roku.


Cavalera Conspiracy, Konflikt

Cavalera Conspiracy
Datum: 10.6.2008
Místo: Bratislava, ŠH Pasienky
Účinkující: Cavalera Conspiracy, Konflikt

Max a Igor Cavalera, zakladatelia slávnej Sepultury, po vyše desiatich rokoch opäť spolu na jednom pódiu, tento krát pod zástavou ich vlastného projektu Cavalera Conspiracy. Pred halu sme prišli krátko po šiestej. Zvukovú skúšku bicích bolo počuť až von a okná sa otriasali ako pri zemetrasení. O 19:00 sa začalo púšťať dnu a na naše prekvapenie sme sa ocitli v hale medzi prvými, tak sme si obsadili fajn miesta rovno v prvej rade.

Po dvadsiatej hodine na pódium vybehla jediná pred kapela večera, slovenské punkové legendy Konflikt. Po skončení folkového intra na nás sputitili svoju punkovú smršť. Zvuk bol na predkapelu slušný, len vokál bol trochu potichu a pri ostatných nástrojoch sa strácal. Frontman Jury si koncert očividne užíval, to sa ale už nedá povedať o basákovy skupiny. Ten sa po celý čas tváril, ako by bol na pódiu proti svojej vôli a chcel to mať už všetko za sebou.

Po približne 40 minútach sa Konflikt lúči a na pódium vybehli technici, aby pripravili pôdu pre hlavné hviezdy večera.

Po polhodinovom čakaní začalo peklo. Žiadne intro, žiadne ďalšie naťahovanie, kapela na čele s Maxom vybehla na pódium a odpálila to zo skladbou “Inflikted”. Hned na to odznela “Sanctuary” a “Terrorize”. Nasledoval potom výlet do minulosti v podobe hitu od Sepultury, “Territory”. Neskôr od Sepultury zazneli aj ďalšie songy ako napr. “Refuse/Resist”, “Inner Self”, “Troops of Doom”, “Attitude” a samozrejme “Roots Bloody Roots”. Zaznela aj jedna skladba z Maxovho jednorazového projektu Nailbomb, “Wasting Away”. Pri skladbe “Dark Ark” na pódium prišiel hosťujúci spevák, avšak neviem ako sa volá. Nechýbalo ani predstavenie spoluhráčov, kde najväčšie ovácie zožal Igor, keď publikum skandovalo jeho meno.

Cavalera Conspiracy je hlavne o tom že rodina je znova pokope. O čom sme sa presvedčili, keď Max na pódium pozval svojho syna, ktorý sa posadil za bicie a odohral s kapelou jednu skladbu, zatiaľ čo to Igor sledoval s okraja pódia s úsmevom na tvári a zo svojím asi trojročným synom. Všetci na pódiu (a aj pod ním) sa bavili a bolo to na nich vidieť. Žiadne pozérstvo, žiadne zbytočne reči okolo, len radosť z hudby. Zvuk bol dobrý, aj keď bol rovnaký problém ako pri Konflikte, a to že spev bol trochu potichu. Na záver koncertu Max nahodil na seba slovenský hokejový dres a spustil metalovú hymnu “Roots Bloody Roots”, ktorú skoro celú zaňho odspievalo publikum. Nasledovala dakovačka a kapela sa odobrala do zákulisia.

Koncert sprevádzala výborná atmosféra (cca 1500 ludí) a aj organizácia bola skvelá (jediný problém bolo pivo za 50sk ale čo už). Zostáva len dúfať, že Max a spol. prídu znova. Či už zo Soulfly, alebo v kompletnom reunione Sepultury.


Machine Head – The Blackening

Machine Head - The Blackening
Země: USA
Žánr: groove / thrash metal
Datum vydání: 27.3.2007
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. Clenching the Fists of Dissent
02. Beautiful Mourning
03. Aesthetics of Hate
04. Now I Lay Thee Down
05. Slanderous
06. Halo
07. Wolves
08. A Farewell to Arms

Hodnocení: 9/10

Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 9/10
ENT3R – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Machine Head. A zvláště pak „The Blackening“. Tahle slova mi oťukávala šedou kůru mozkovou již měsíc a nedala mi klidného spánku. Dlouhá léta jsem tuto kapelu, která od začátku své tvorby experimentuje s nu-metalem a s prvky heavy popřípadě thrash metalu, přehlížel. Nedávno jsem si poslechl jejich debut s názvem „Burn My Eyes“ a tato nahrávka mě celkem zaujala. Nic světoborného, ale ucho posluchače zajisté potěší, protože každopádně jde o hudebně kvalitní album. Jejich následující počiny již však tak kladně přijaty nebyly a kapela se potýká s plytkostí a celkovou nemastností-neslaností jednotlivých písní. Některé písně byly stylizovány více do funky stylu à la nu-metal a to byla opravdu katastrofa.

Jejich zašlý lesk a sláva se kapele vrátila až s vydáním alba „Trough the Ashes of Empires“, kdy se vrátili ke svým hardcore prvkům. Kapela si dala dlouhý čtyřletý odpočinek, aby nám naservírovala album s pořadovým číslem šest. A to byl opravdu výbuch. „The Blackening“ okamžitě uchvátil většinu kritiků a posluchačů. Dokonce některé opravdu sofistikované magazíny typu Kerrang! mu daly plný počet bodového ohodnocení. Tohle mě už nemohlo nechat chladným, proto jsem vykopal a poslechl si jejich starší tvorbu a následně pak i toto nové dílko. Hned první píseň „Clenching the Fists of Dissent“ mě naprosto uzemnila. Famózní intro vybrnkávané na španělskou kytaru, kterou doprovází rytmické bicí a celé se to nakonec zvrhne v jednu obrovskou thrash/heavymetalovou smršť. A to se tenhle monumentální kousek dělí na různé části, protože píseň má lehce přes deset minut.

To je na téhle desce taky velmi zajímavé: ač má album pouhých osm písní, délka nahrávky je něco přes hodinu. Velmi odvážný krok. Přece jen, pokud nejste vyznavači progressive metalu, mohou vás delší písně unudit. To jsme trošku odbočili, co tam však máme dále?

Celá nahrávka jako by zapomněla na experimentování s nu-metalem, a tak se dočkáme „jen“ pěkně ostrých thrash riffů, dlouhých heavymetalových sól, velmi výrazných a úderných bicí a do toho všeho zpěvák Robb Flyn tu lehce namlouvá, tady zase pořvává a v neposlední řadě i zdrceně šeptá. Basa je velmi příjemná, nevtíravá a jen pěkně hladí po tváři šťastného poslouchače. Někdy je však velikost písni přeci jen na obtíž a opět kapela sjíždí do oné plytkosti. Ta je však bleskově vystřídaná dalším od srdce úderným rytmem, takže vám to zas tak nepříjemné nepřijde. Zajímavý aspekt je i celková vyváženost. Najdeme tu jak klasické otvíráky desky v podobě výše zmiňované „Clenching the Fists of Dissent“, která má určitě onen potřebný hitový potenciál, jsou tu však i o poznání klidnější a „inteligentnější“ kousky typu „Halo“, ale není nouze ani o od plic vyřvané věci jako třeba vypalovačka „Wolves“. Musím přiznat, že sólová kytara zde jede snad na 200 % a někdy se vám bude zastavovat dech nad takovým umem. Mě osobně nejvíc zaujalo kytarové sólo, které funguje jako intro ve skladbě „Now I Lay Thee Down“. Zážitek z celé desky je těžko popsatelný, a i když má pár nudných pasáží a nic moc nového deska od svého předchůdce nenabízí, určitě ji mohu doporučit opravdu každému.


Slayer – Christ Illusion

Slayer - Christ Illusion
Země: USA
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 8.8.2006
Label: American Recordings

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Doufám, že jste si všichni naladili chutě na kapelu, která zde byla nedávno prezentována v rubrice New Shit, protože každý nějak začínal a šanci se projevit by měli dostat všichni. Nicméně, dneska žádný nový experiment nebude, protože se společně podíváme na nejnovější desku hvězdy metalu, která na nás už přes 20 let působí svými tvrdými riffy, úžasnými thrash metalovými sóly, a to vše okořeněné pěkně ostrým hlasem, kterému není nic svaté, od politiků až po samotného Boha. Jak už titulek napovídá, jedná se o americkou smečku Slayer s jejím novým počinem “Christ Illusion”.

Slayer nikdy neměli nouze o fanoušky, a i když už 20 let hrají pořád “jen” to samé, zapálených thrash metalistů se vždycky našlo spousta. Je sice pravda, že pár ústřelů už měli, například jejich starší počin “South of Heaven” byl přijat velmi rozporuplně, ale nakonec i to jim fanoušci odpustili, a tak mohli Slayer vydávat další pěkně pekelná alba.

Jejich předchozí nahrávka “God Hates Us All” byla nominovaná na Grammy (konkrétně v kategorii “Best Live Performance”, píseň “Disciple”), což bylo jisté z velké části zásluhou geniálního bubeníka Davida Lombarda, který se do Slayer vrátil po desetileté přestávce. Fanoušci i kritici tuto desku přijali s nadšením, takže bylo jasné, že na novou desku budou kladeny velké naděje. S čistým štítem mohu říct, že Slayer rozhodně nikoho nezklamali. “Christ Illusion” je po všech stranách velmi vydařená deska. Není to přelomové album, ale pro fanouška jasná volba, pro neznalce velké doporučení. Lombardo předvádí opět úžasnou prácí na bicích, zpěvák Tom Araya vám svým naštvaným hlasem zase připomene, proč nenávidět Boha a celý svět, který se stejně jen topí v násilí, které je zde popisováno opravdu do podrobností, až někdy hraničí s krutostí black metalových veršů.

Zvuk kytar se zde ještě zlepšil, pokud to snad vůbec jde, a třeba taková skladba “Jihad” vám v podání Kinga a Hannemana (sólová a rytmická kytara) bude v uších znít ještě dlouho. Co vás ovšem trochu zamrzí je, že Slayer se opět nepokusili ani o jedinou změnu, všechno, co zde je, bylo už zahráno tolikrát předtím v bleděmodrém. Rovněž délka alba (deset skladeb) vám trochu zmrazí úsměv na tváři. Je sice pravda, že jednotlivé songy mají opravdu precizní zvuk, není možno si je nějak zaměnit či splést, ale někoho tahle forma “kvalita na úkor kvantity” bude mrzet.

Dlouho jsem přemýšlel o celkovém hodnocení, pravda, nic nového ani žádný úžasný zázrak to není, ale i tak je to opravdu svižně ubíhající album, které vás na konci vyplivne s pentagramem na čele, obráceným křížem v ruce a s pořádnou zlobou, ale zase pořádně šťastné za tuto hudební zkušenost. Co taky Slayer nemohu upřít je, že po celých 20 let pořád dokáží zaujmout a najít si své fanoušky, což se všem takovým “dinosaurům hudby” jen tak nepodaří. A pokud nevěříte mému úsudku, myslím, že fakt výhry Grammy za metalovou skladbu roku (konkrétně píseň “Eyes of the Insane”) mluví za vše.