Archiv štítku: thriller

Saw: Hra o přežití (2004)

Saw: Hra o přežití

Země: USA
Žánr: thriller / horor

Originální název: Saw

Rok vydání: 2004
Režie: James Wan
Hrají: Leigh Whannell, Cary Elwes, Danny Glover

Hrací doba: 103 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Jedním z důvodů, proč jsem zakládal samostatnou filmovou sekci, byla mimo jiné chuť postupně něco sepsat o všech dílech určitých hororových sérií. Možná, že by snad bylo vhodnější, kdybych napoprvé vytáhnul nějaký kultovní a uctívaný hixplotation nebo slasher s ikonickým zabijákem (na což postupem času taky dojde, o to se zase nebojte!), ale nakonec jsem se nějak rozhodl to odpálit s trochu novějším počinem. Ale ono nakonec neuškodí napsat i o něčem jiném než jen o vykopávkách. A když nic jiného, Jigsaw se vlastně i navzdory svému nepříliš vysokému stáří (z hlediska roku vydání prvního snímku) ikonickým záporákem už stal…

Klidně bych si dovolil říct, že „Saw“ patří k nejúspěšnějším hororovým sériím v novém tisíciletí, není-li rovnou tou nejúspěšnější. Však uznejte sami, kolika podobným počinům se podařilo to dotáhnout na takový počet dílů a mít takový dopad a publikum. Byť, nebudeme si zbytečně mazat med kolem tlamy, na nastartování značky jistě měla podíl i extrémní návratnost. Vždyť „Saw: Hra o přežití“ je vlastně nízkorozpočtová (i přesto zde hrají dobří a relativně známí herci, především veterán Cary Elwes nebo Danny Glover, jehož si všichni jistě budete pamatovat ze „Smrtonosné zbraně“) a byla natočena strašně rychle – v kinech ale vydělala téměř 50násobek vložených nákladů.

Paradoxem ovšem zůstává, že první díl z roku 2004, u nějž to celé začalo (zasvěcení se jistě ohradí, že tohle tvrzení není stoprocentní pravda, ale k tomu se ještě dostaneme později), vlastně hororem není. „Saw: Hra o přežití“ je spíš hodně temný thriller, dejme tomu trochu ve stylu kultovní Fincherovy depky „Sedm“. Mašinu na mrtvoly ze „Saw“ udělaly až další díly – k těm si ale něco povíme až někdy příště. Dnes zavzpomínáme právě na první část, jež dodnes zůstává suverénně tím nejlepším, co se kdy s nálepkou „Saw“ objevilo.

„Saw: Hra o přežití“ vyniká hned v několika ohledech a jedním z nich je dozajista nápad – sériový vrah, jenž nezabíjí. Namísto toho zavírá lidi do důmyslných pastí a hraje s nimi hru o jejich život. Vyhrát lze, a když se někomu podaří splnit úkol, může jít. Motivací pak je těm lidem svým zvráceným způsobem pomoct, aby si začali vážit života. Ve své podstatě to není zas tak složitý nápad, ale na filmovém plátně funguje skvěle.

Saw: Hra o přežití

Důvodem, proč je „Saw: Hra o přežití“ tak strhujícím filmem, je ovšem to, že se tento dobrý nápad povedlo přivést k životu brilantním způsobem. Snímek je spíše komorní a jeho velká část se odehrává v jedné špinavé místnosti, kde jsou spolu zavřeni a na řetěz uvázáni dva lidé, kteří spolu zdánlivě nemají nic společného. Pro nudu však není prostor, naopak je člověk celou dobu jako na trní. Postupné odkrývání toho, proč jsou zde Adam a Lawrence zavření, dovysvětlování pomocí flashbacků do minulosti a pozvolné sestavování celé skládačky je opravdu vynikající.

Diváka se daří držet po celou dobu v napětí, čemuž ostatně nahrává i temná atmosféra celého snímku. Právě atmosféra je jednou z dalších velkých předností „Saw: Hra o přežití“ a třeba zejména díky ní je na místě použít výše zmiňované srovnání se „Sedm“. Nálada s postupujícími minutami houstne, jak se pomalu začínají drát na povrch nová odhalení a další střípky zamotané hry, aby nakonec všechno převrátil strhující závěr s pointou, která je na první zhlédnutí skutečně nečekaná (a ještě podtržená odzbrojujícím hudebním doprovodem). Však také kvůli ní se finální „twist“ stal jedním z hlavních poznávacích znamení celé série.

Saw: Hra o přežití

Je sice pravda, že se snímek nevyvaroval několika malých logických nedostatků, u nichž se člověk pozastaví hlavně při opakovaném sledování. Nicméně se naštěstí nejedná o nic natolik zásadního, aby to zabránilo si film užít. Přednosti totiž jednoznačně převažují a třeba právě díky oné dusivé atmosféře se divák nenudí, ani když film nevidí poprvé a už ví, jak to skončí. Nicméně je samozřejmé, že napoprvé má „Saw: Hra o přežití“ účinek největší. A obzvlášť tomu bylo před 13 lety, kdy byl snímek vydán, jeho zápletka ještě nebyla obecně známá a člověk netušil, co od toho čekat… o to víc to pak porazilo. I po těch letech má však tenhle počin stále svou sílu.

„Saw: Hra o přežití“ je do jisté míry znepokojující. Nebojí se naturalismu, brutality ani krve, ale nedělá to samoúčelně, protože na prvním místě stále stojí myšlenka a již vyzdvihovaná úzkostná atmosféra. A díky tomu všemu jde o bravurní kousek, jemuž se žádné další pokračování nepřiblíží ani na dohled. Dokonce bych se nebál říct, že následující díly prvnímu filmu spíš uškodily a jeho kvality až znevážily pádem do béčkových vod.

Saw: Hra o přežití


Stephen King – Dolores Claibornová

Stephen King - Dolores Claibornová
Země: USA
Žánr: thriller

Vydavatel: Odeon
Rok vydání: 1996
Překlad: Jiří Janda
Počet stran: 256
Jazyk: česky

Originální název: Dolores Claiborne
Původní vydání: 1993, Viking Press

Stephen King bezesporu patří k nejúspěšnějším žijícím spisovatelům. Jenže zatímco třeba v hudbě ve mně až na výjimky vzbuzuje velký komerční úspěch jakési automatické podezření z podbízivosti (zkušenost mě holt vycvičila), v literatuře to tak necítím… tedy, do jisté míry, protože boom nudných fantasy-pohádkových sérií v poslední cca desetiletce ve mně něco takového vzbuzuje, ale to je trochu jiný příběh. Tak či onak, zrovna Stephena Kinga se tohle netýká, vlastně spíše naopak, jelikož zrovna jeho jsem měl vždycky hodně rád… tedy, abychom si rozuměli, samozřejmě ne přímo jeho, ale jeho tvorbu, o jejíž jedné malé části si nyní trochu popovídáme.

Ačkoliv King proslul především jako autor hororů a temných thrillerů, musí se mu nechat, že během své kariéry dokázal nejednou vykročit ze svého rutinního (bez pejorativního zabarvení) stylu, ať už šlo třeba o známější kusy typu „Vykoupení z věznice Shawshank“ a „Zelená míle“ nebo o méně nápadné záležitosti jako třeba fantasy „Dračí oči“. Podobně je na tom i román s názvem „Dolores Claibornová“ (v originále „Dolores Claiborne“), jenž poprvé vyšel v roce 1992. To, čím se tato kniha od běžné Kingovy tvorby odlišuje, ale v tomto případě tkví především v její formě.

Svou atmosférou ani žánrově se „Dolores Claibornová“ od dalších Kingových děl zas tak nevzdaluje (byť se ani zdaleka nejedná o tak temnou věc jako třeba „Řbitov zviřátek“ nebo „To“), atypický je však způsob, jímž je kniha vyprávěna. Od začátku do konce se totiž jedná o jeden souvislý tok textu bez jakéhokoliv členění na kapitoly a navíc se vlastně po celou dobu jedná o monolog jedné jediné osoby, jež na policejní stanici vykládá svůj životní příběh. Technicky vzato se celá kniha odehrává v jedné místnosti během jednoho odpoledne a veškerý její obsah je vlastně vyprávěná minulost.

Samozřejmě není těžké odhadnout, že onou osobou, která vše vypráví, je ta, jejíž jméno je zároveň titulem knihy. Ta se na policejní stanici dostaví kvůli podivné smrti staré Very Donovanové, u níž Dolores Claibornová pracovala jako služebná, a aby policii přesvědčila, že ji nezabila, začne vyprávět svůj dlouhý životní příběh, který se celý odehrává na ostrově Little Tall u pobřeží státu Maine. Na knize je však zajímavé to, že se nejedná o nějakou životní horskou jízdu plnou dobrodružství, naopak jde vlastně o obyčejného člověka, jehož spíš situace a okolnosti donutily k zoufalým činům jako vražda vlastního manžela.

Samozřejmě se v průběhu objeví hned několik klíčových zvratů (kupříkladu důvody oné vraždy), které sice čtenář dokáže odhadnout několik stran předtím, než k nim dojde (až na výjimky – jedno ze závěrečných odhalení jsem tedy nečekal, byť to bylo z hlediska příběhu relativně vedlejší), ale King je natolik dobrý autor, že to knize na poutavosti nijak neubírá. Spíš jako by vyprávění vždy záměrně směřovalo k tomu, co čtenář tuší, dokud se tak skutečně nestane. Další podrobnosti z příběhu si však dovolím vypustit, protože vyzradit, o čem to je a co se tam stane, je to nejhorší, co člověk může u knihy udělat (prozrazení oné vraždy jsem si však dovolit mohl, neboť to se čtenář dozví hned na třetí straně).

I přes atypickou formu je ovšem „Dolores Claibornová“ naprostou typickou „kingovinou“ v jiné věci – stejně jako ostatní Kingova díla (přinejmenším se to tedy týká těch, která jsem četl – jeho bibliografie je přece jen natolik rozsáhlá, že jsem ji zatím vážně nepokořil celou) dokáže čtenáře zaujmout a posléze doslova vtáhnout a nepustit, dokud nedočte poslední stranu. Prvních pár stran je sice kniha díky stylu vyprávění mírně zmatená, než se člověk trochu rozkouká, ale netrvalo to dlouho, než jsem se do toho takříkajíc zažral, a jak už to tak bývá, druhá polovina se přečte pomalu na jeden zátah.

Je pravda, že „Dolores Claibornová“ určitě není vrcholem Kingovy tvorby… rozhodně to není fenomenální hororový epos jako „To“, ani to není takové maso jako „Prokletí Salemu“, „Řbitov zviřátek“ nebo povídkový nářez „Noční směna“, ani není nevyzpytatelná jako „Misery“. Přesto se jí nedá upřít velká zajímavost i nejeden podnět k zamyšlení a jako taková za přečtení stojí. Asi to není kousek, po němž by měli sáhnout čtenáři, kteří jsou v Kingově světě začátečníky, k tomu jsou přece jen asi vhodnější ty slavnější věci, ale kdo je má už za sebou, ten „Dolores Claibornovou“ jistě s chutí zhltne.