Archiv štítku: thriller

The Devil’s Rejects (2005)

The Devil's Rejects (2005)

Země: USA / Německo
Žánr: thriller / horor

Originální název: The Devil’s Rejects
Český název: Vyvrženci pekla

Rok vydání: 2005
Režie: Rob Zombie
Hrají: Bill Moseley, Sheri Moon Zombie, Sid Haig, William Forsythe, Ken Foree

Hrací doba: 107 min

Odkazy: web

Zdroj fotek: IMDb.com

„Dům tisíce mrtvol“ byl natolik specificky stylizovaný a bizarní film, že se na něj dalo navázat jen těžko. Na druhou stranu, potenciál vytvořené zvrácené rodinky ještě vyčerpán nebyl a po druhém díle volal. Řešení nalezl Rob Zombie asi to nejlepší možné řešení – dvakrát do stejné řeky nevstoupíš, takže na „Dům tisíce mrtvol“ radši navázal dost volně a posunul jeho ladění dost odlišným směrem.

„Dům tisíce mrtvol“ byl hixploitation jak noha. Možná trochu nestandardně natočený, ale o jeho žánrové příslušnosti nebylo pochyb. „Vyvrženci pekla“ jsou co do formy konvenčnějším snímkem, ale nejsou tak žánrově jednoznační jako jejich předchůdce. Pokračování je vlastně mixem mnoha žánru, z nichž horor představuje pouze jeden dílek. Stejně tak není problém mluvit o prvcích thrilleru, kriminálky, akčního filmu nebo road movie. Ke cti „Vyvrženců pekla“ ovšem slouží, že i navzdory takové různorodosti není výsledek nijak rozhádaný, naopak výborně drží pohromadě a dokáže skvěle přepínat mezi krvavými momenty a odlehčenými chvilkami s černým humorem.

Právě tahle rozmanitost patří k přednostem „Vyvrženců pekla“. Zombie tuhle násilnou mozaiku dokázal zkušeně ukočírovat, v čemž mu pomáhá i nečekaně chytrý scénář, jemuž nechybí několik menších zvratů a ne úplně předvídatelných kliček. To celé je opětovně zalito parádní hudbou, což neznamená jen dobrý výběr skladeb, ale opět i jejich skvělé zapracování do filmu. Právě zde se střetává Zombieho filmová a hudební stránka. Hororové znalce pak jistě potěší hned několik dobře zvolených cameo roliček herců, kteří v žánru zanechali stopu, konkrétně třeba Ken Foree („Úsvit mrtvých“), Michael Berryman („Hory mají oči“) nebo P. J. Soles („Halloween“). Vedle toho se v malé (nikoliv však nedůležité) roli objeví i legendární Danny Trejo, jenž zde do svého portfolia přidává dalšího drsňáka.

Vzhledem k tomu, že byl vražedný klan Fireflyů docela rozsáhlý, hned na začátku filmu je zredukován, aby zbyli jen ti nejzajímavější členové. Děda Hugo se neobjeví vůbec, i když původně měl, ale jeho představitel Dennis Fimple umřel („Dům tisíce mrtvol“ byl posledním snímkem, jejž kdy natočil) a Rob Zombie se z úcty rozhodl jeho postavu úplně vynechat. Hromotluk Rufus zemře hned na začátku, když na sídlo rodiny zaútočí policejní oddíly, matka Gloria je zatčena a popálený dlouhán Tiny se schová v lese a celém filmu se objeví jen krátce na začátku a krátce na konci. Snímek se tedy soustředí na trojici Otis, Baby a Captain Spaulding (ten, jak se zde ukáže, také patří do rodiny, což z jedničky jasné nebylo) a její útěk před zákonem zastupovaný šerifem Johnem Wydellem, jehož bratra George„Domu tisíce mrtvol“ mamka popravila.

The Devil's Rejects (2005)

„Vyvrženci pekla“ tedy nepřicházejí s tak jasně nalinkovaným příběhem jako „Dům tisíce mrtvol“. Také je zajímavé, že do role hlavních hrdinů už definitivně staví vyvrhele a vraždící maniaky, s nimiž divák sympatizuje navzdory tomu, že neváhají v motelovém pokoji zvířecím způsobem zlikvidovat celou kapelu Banjo & Sullivan, a naopak do role záporné postavy stylizuje ruku zákona. Kladné charaktery přítomny vlastně nejsou, protože i ze šerifa Wydella se vyklube pěkný magor, jemuž touha po pomstě vlezla na mozek, díky čemuž se neštítí vykuchat zatčenou mámu, spojit se s nájemnými zabijáky a pronásledované přeživší členy klanu pochytat a mučit.

„Vyvržencům pekla“ stále nechybí naturalismus i krvavé záběry, ale nejde o bezúčelná jatka, spíše se jedná o další prostředek podporující syrovou náladu. Atmosféra na rozdíl od jedničky není tak bizarní a zfetovaná, ale dýchá skoro až westernovou vyprahlostí (tenhle pocit ostatně jen podporuje navolený soundtrack, v němž už se nenacházejí metalové vypalovačky jako v „Domu tisíce mrtvol“) a rozhodně je silná.

The Devil's Rejects (2005)

Těžko říct, jestli je lepší „Dům tisíce mrtvol“ nebo „Vyvrženci pekla“. Obecně je lépe hodnocená právě dvojka, čemuž rozumím – dokázala si zachovat drsnost, a přesto je stravitelnější. Jednička byla výstřední zvrácený drogový trip, dvojka je „skutečný“ film s dobře vystavěným příběhem. Já osobně mám ale rád oba díly, každý z trochu jiného důvodu, a příliš bych je neporovnával, protože jsou diametrálně odlišné. S nadsázkou řečeno jsou to úplně jiné snímky, které na sebe shodou náhod jen dějově navazují a mají stejné postavy.

Tak či onak, Zombiemu se v „Domu tisíce mrtvol“ a „Vyvržencích pekla“ podařilo stvořit jedny z nejvýraznějších magorů v moderním hororu. Tím spíš si ale zaslouží ocenění, že – pozor, přijde spoiler – je neváhá nechat na konci dvojky všechny zabít, snad aby Fireflye nepotkal stejný osud jako mnohé jiné hororové série, jež byly po skvělém začátku rozředěny v obrovském množství béčkových pokračování („Halloween“, „Pátek třináctého“, „Texaský masakr motorovou pilou“ atd.). Takhle zůstávají jen dva skvělé výrazné filmy, s nimiž si Rob Zombie hned na začátku své filmové kariéry nastavil tak vysokou laťku, že třeba ani jeho následný remake „Halloweenu“ se na ni nechytá.

The Devil's Rejects (2005)


La piel que habito (2011)

La piel que habito (2011)

Země: Španělsko
Žánr: drama / thriller

Originální název: La piel que habito
Český název: Kůže, kterou nosím

Rok vydání: 2011
Režie: Pedro Almodóvar
Hrají: Antonio Banderas, Elena Anaya, Marisa Paredes, Jan Cornet

Hrací doba: 120 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Často se říkává, že v umění již bylo všechno vymyšleno a že dnes už není možné tvořit nic originálního. Zdá se mi však, že to většinou tvrdívají lidé, kteří nedohlédnou dále než ke standardní mainstreamové tvorbě. Stačí jít jen ale kousek za ní, abyste nalezli díla, která onu tezi o nemožnosti vytvoření čehokoliv originálního vyvracejí. A vlastně ani nemusíte prozkoumávat hlubiny podzemních nezávisláků – však „Kůži, kterou nosím“ natočil Pedro Almodóvar, režisérská hvězda současné španělské kinematografie, a hlavní úlohu ztvárnila zase herecká hvězda Antonio Banderas v jedné z nejzajímavějších rolí své kariéry.

Zdá se vám to jako troufalé tvrzení? Možná, ale když si člověk uvědomí, díky jakým filmům se Banderas proslavil, a pak se podívá na tento snímek, skutečně to tak vypadá. „Kůže, kterou nosím“ je totiž jasným důkazem, že i dnes lze natočit něco… pokud nebudeme chtít zabíhat k tak silným výrazům jako „výjimečného“, ačkoliv zrovna v tomto případě by to snad na místě být mohlo, tak přinejmenším nevšedního a, opravdu, v určitém ohledu i originálního.

Co se originality týče, mohli byste argumentovat, že je snímek natočen na základě knihy „Mygale“ od francouzského spisovatele Thierry Jonqueta, ale dle toho, co jsem pochopil, nejde o věrný přepis textu do filmové podoby. Téměř desetiletým postupným přepracováváním scénáře se nakonec „Kůže, kterou nosím“ posunula od adaptace k volné inspiraci. Tuto informaci ale můžete brát s rezervou, protože samotnou předlohu jsem osobně bohužel nečetl.

Tak či onak je jisté, že právě velmi chytrý scénář patří k hlavním přednostem „Kůže, kterou nosím“. I díky tomu jde přesně o ten druh filmu, u nějž by bylo podlé vyzrazovat cokoliv bližšího o ději a o kličkách, jimiž se příběh dvě hodiny ubírá. Snad postačí, když si řekneme, že se vše točí okolo renomovaného plastického Roberta Ledgarda (Antonio Banderas), jenž pracuje na odolné, takřka dokonalé kůži, a kromě toho má ve své haciendě zamčený pokoj, v němž žije jedna zvláštní dívka.

To je ale jen jakýsi základní výchozí bod, z něhož „Kůže, kterou nosím“ vychází, ale rozhodně u něj nekončí. Zpočátku toho není moc zřejmého a dá se místy i trochu ztrácet kvůli nechronologickému vyprávění, v němž jsou mnohé události a motivace dovysvětlovány retrospektivními výlety do minulosti, a skáče se nejen mezi časovými rovinami, ale i rozličnými žánry.

La piel que habito (2011)

Přitom všem ale „Kůže, kterou nosím“ stále působí semknutě a jako jeden smysluplný celek, který si dokáže udržet divákovu pozornost bez větších obtíží. Na tom mají podíl nejen skvělé herecké výkony, mezi nimiž nejvíce ční chladnokrevný Banderas a nádherná Elena Anaya, ale také způsob, jakým je snímek natočen. Po všech stránkách výsledek působí perfekcionisticky dotažený k dokonalosti, ale navzdory nepřehlédnutelnému art-přístupu se jen narcisticky neopájí sám sebou a svou auru uměleckého díla si dokáže udržet, aniž by byl krutý k divákovi.

Jak minuty přibývají, veškeré střípky do sebe začínají zapadat a složí se mozaika různých křivd, jejich pomst, vypjatých momentů a tragických osudů. Jedno z nejdůležitějších odhalení se sice divák dozví už někde v polovině stopáže, ale stejně je cesta k nevyhnutelnému finále strhující. Napoprvé, když ještě nevíte, o čem přesně to má být a jak se snímek vyvine, má „Kůže, kterou nosím“ velký účinek, při dalších projekcích si divák „jenom“ vychutnává velký kus filmařského umění. Dokonce bych řekl, že při opakovaném sledování mě výsledek dokázal uchvátit ještě silněji.

La piel que habito (2011)

V neposlední řadě má snímek ještě jednu obrovskou přednost – nutí člověka přemýšlet, dokáže se dostat pod kůži (vzhledem k názvu příhodné) a umí i chytře provokovat, zvlášť když se v hlavě trochu rozleží a uzraje. Čekal jsem od „Kůže, kterou nosím“ docela hodně, ale dostal jsem ještě víc – naprostou lahůdku, která se jen tak nevidí. Téměř dokonalý zážitek.


Halloween III: Season of the Witch (1982)

Halloween III: Season of the Witch

Země: USA
Žánr: thriller / horor / sci-fi

Český název: Halloween III

Rok vydání: 1982
Režie: Tommy Lee Wallace
Hrají: Tom Atkins, Stacey Nelkin, Dan O’Herlihy

Hrací doba: 98 min

Odkazy:
web / facebook / twitter

Zdroj fotek: IMDb.com

Příspěvky do filmového koutku se snažím psát tak, abych nevyzradil nic zásadního z děje a pokud možno nezkurvil případné sledování někomu, kdo daný počin ještě neviděl. A to i v případě, že se jedná třeba o 40 let starou záležitost. Nicméně „Halloween“ je tak slavný film (série), že si jednu věc z rozuzlení předchozího druhého dílu dovolím vyzradit, protože lze myslím tvrdit, že první dvě části Halloweenské ságy je možno řadit k základnímu filmovému vzdělání, a tudíž lze předpokládat, že to už znáte (jestli náhodou ne a chcete si doplnit mezery, snad není třeba dodávat, abyste nyní zvážili, jestli nepřestat číst).

Michael Myers, ikonický vrah a hlavní hvězda Halloweenské sérii, na konci druhého dílu zemřel. Sice měl sakra tuhý kořínek a v průběhu prvního dílu přežil bodnutí do krku, do oka i šest střel z revolveru, ale výbuch a oheň po zdravotní stránce neudělá dobře ani takovému monstru jako Myers.

A proč to říkám? Protože skutečnost, že ústřední postava prvních dvou filmů zemřela, nutně generuje otázku, jak lze spáchat pokračování. Z tohoto důvodu padlo rozhodnutí pojmout třetí díl „Halloween III: Season of the Witch“ radikálně odlišným způsobem. Tak moc odlišným, že se trojka bez stěžejního vrahouna zcela obejde. Dalo by se ještě pochopit, že není doktor Sam Loomis nebo že není Laurie Strode, ale žádný Michal Myers…?

Z dnešního pohledu to může vypadat jako čirá šílenost, poněvadž nyní „Halloween“ vnímáme jakožto legendární slasher sérii, v jejímž středu je jeden z nejvíc ikonických filmových zabijáků. Trojka ovšem vyšla v době, kdy šlo o docela novou záležitost („Halloween III“ je jen o rok mladší než „Halloween II“), a byť měly první dva díly dobré komerční výsledky, ještě se asi nedalo mluvit o legendě, poněvadž tento status musí potvrdit až čas. To samozřejmě jen odhaduji, protože v téhle době jsem byl co do věku ještě v mínusu, ale hádám, že asi málokdo má tolik odvahy, aby mluvil o jednom z nejvíc zásadních snímků svého žánru tak krátce po uvedení.

Jednoduše, snažím se říct, že „Halloween III: Season of the Witch“ se pokusilo o nové pojetí série, když byl Michael Myers po smrti. Vize duchovního otce Johna Carpentera byla taková, že „Halloween“ Michaela Myerse opustí a leitmotivem série se nestane sám konkrétní vrah, nýbrž Předvečer svátku Všech svatých obecně, a že každý nový díl nabídne nějakou událost, která se v tento čas odehraje. Což by nemuselo být nutně špatně. „Halloween III: Season of the Witch“ mělo být prvním vykročením novým směrem. Film ovšem propadl finančně, diváci jej nepřijali, kritika jej ztrhala. Kvůli tomu značka zamýšlenou novou cestou dále nepokračovala a v budoucím čtvrtém díle, příznačně pojmenovaném „Halloween IV: The Return of Michael Myers“, dojde k návratu kultovního zabijáka s bílou maskou na ksichtu.

Halloween III

Současnou optikou je největším neduhem „Halloween III: Season of the Witch“ sám fakt, že film nese nálepku „Halloween“, kteroužto vnímáme jako klasický slasher horor, jímž trojka prostě není. Pokud by „Season of the Witch“ bylo samostatným filmem, jenž by se sérií „Halloween“ nebyl nijak spojován, asi by se mu dostalo o něco smířlivějšího přijetí. Tím ale nechci vzbudit dojem, že to je jediné negativum snímku. Jen říkám, že by nebyl považován za jedno z nejpitomějších pokračování dobrých bijáků vůbec. Šlo by o pomalejší polozapomenuté béčko, které nemá příliš velkou kvalitu ani na poměry 80. let, ale nějaký vymetač VHSkových archivů a zároveň milovník starých naivních hororů by to asi ocenit mohl.

V předchozím odstavci padla dvě důležitá přídavná jména, která tenhle počin charakterizují – pomalý a naivní. Přesně takové „Halloween III: Season of the Witch“ je. Příběhově se jedná o nudnou slátaninu s prvky sci-fi a thrilleru o tom, jak nějaký hajzl vyrábí vražedné halloweenské masky. Jeho pohnutky i způsob, jakým jich dosáhnout, mi přišly trochu vycucané z prstu, ale ono je to celé takové hloupé a mnohdy nelogické, že se to vlastně ztratí. Je tam zamíchané všechno od vraždících robotů až po krádež šutru ze Stonehenge, a přesto to není ani zábavná slátanina… jen slátanina. Děj je zpočátku nijaký, což by za jistých okolností nemuselo zas tak vadit, kdyby vám následující vývoj a osudy postavy nebyl úplně volné. Žádné vyvrcholení také nepřijde, ať už ze strany akčnosti, hororovosti, napínavosti. Celé je to dost průhledné a není problém uhodnout, co se bude dít dál – a to je vždycky špatně. Atmosféra je rovněž na bodu mrazu, gore efekty v podstatě nejsou, a když se něco málo objeví, je to stejně čajíček. Za zmínku snad stojí pouze tradičně dobrá hudba Johna Carpentera s (ne)čestnou výjimkou v podobě televizní reklamy, jejíž motiv mi velmi brzy začal lézt krkem. Z hlediska zápletky sice měla své opodstatnění, přesto v tom filmu nemusela být cca dvacetkrát.

Halloween III

„Halloween III: Season of the Witch“ je nepříliš povedený a jednoznačně podprůměrný kousek. Jako samostatný biják by nebyl moc dobrý, ale jsou i horší. Jako pokračování dvou výborných hororů, které se staly zásadními díly ve svém subžánru, však třetí „Halloween“ nemá šanci obstát ani omylem. Možná, že by bylo až přehnaně příkré tvrdit, že film neměl nikdy vzniknout, protože je to pořád jen naivní neškodné a místy dost nudné béčko, ale rozhodně se nikdy neměl jmenovat „Halloween“. Jestli byla dvojka důstojným pokračováním, trojka celé značce dělá ostudu.


Deliverance (1972)

Vysvobození

Země: USA
Žánr: thriller / drama

Český název: Vysvobození

Rok vydání: 1972
Režie: John Boorman
Hrají: Jon Voight, Burt Reynolds, Ned Beatty, Ronny Cox

Hrací doba: 110 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

O „Vysvobození“ se leckdy říká, že je to otec všech hixploitation hororů. To jsou takové ty horory, kde si parta městských floutků vyjede do přírody a tam potká partů místních buranů, kteří měšťáky uloví, znásilní, zabijí, sežerou a z jejich kůže si ušijí nové montérky. A ne nutně právě v tomhle pořadí. Horor, je-li dobrý, jistě dokáže znechutit či vyděsit, i v tomto subžánru existují dostatečné důkazy, ale ty skutečně silné věci, jež dokážou s divákem zamávat, se většinou objevují v jiných žánrech, typicky jde zejména o dramata. A „Vysvobození“ takovou tezi jistě podporuje.

„Vysvobození“ je drsný a syrový snímek. Na svou dobu byl možná v určitých momentech dost násilný, ale navzdory své hrubosti a jistému naturalismu není krvavý ani o krvi. Síla „Vysvobození“ tkví ve velké míře v tom, že je to realistická záležitost, že se daří vzbudit ten pocit, jaký u tohoto druhu filmů nejsvíravější – že se to může stát komukoliv, že se to může stát klidně i vám. Vždyť čtveřice hlavních postav také nejsou žádní hrdinové, jsou to obyčejní chlapíci. Jen jeden z nich je zkušenější zálesák, jinak jsou to tátové od rodin, solidní práce, pěkný dům, střední třída. Pouze si chtěli odpočinout od všedních starostí, vyjet do přírody, sjet řeku. Divokou řeku bez zásahu člověka, ale to se má brzy změnit, zanedlouho tu bude nová přehrada, mrtvé jezero. Tak si rychle užít panenskou přírodu, dokud je ještě možnost. Jenže i idylický výlet po řece se může změnit v peklo – a nemusí to být jen řeka, kdo se postaví do cesty. Jedno setkání s místními horaly změní všechno a z odpočinkového výletu do přírody se stane boj o přežití.

Jak už bylo řečeno, „Vysvobození“ není horor; nenastanou jatka, nečekejte „Texaský masakr motorovou pilou“, „Hory mají oči“, „Pach krve“ nebo podobné masakry. Násilí a smrt nepřichází často a přichází po krátkých dávkách, ale o to víc je pak uvěřitelnější a intenzivnější. Snímek má navíc i další rovinu, jíž zmiňované „vidlácké“ horory nedisponují a nikdy disponovat nebudou – řeší i jakýsi morální rozměr. Jestli může být zabití oprávněné, byť v obraně. Jestli vzít tělo s sebou a riskovat soudní proces a že se taková událost s člověkem potáhne do konce života, anebo se v hluboké divočině zbavit těla. A když už se čtveřice prokouše zkouškou, která ji změní navždy, ještě to nemusí znamenat konec všeho trápení. Horal totiž nikdy nechodí sám a jeho parťák klidně může vylézt na skálu nad vámi s puškou.

Dnes už je „Vysvobození“ film, jenž má své roky, ale pozor, když jej podceníte a budete čekat neškodnou starou záležitost, o to víc vás výsledek může semlít. I přes své stáří je totiž „Vysvobození“ stále silné a věk mu na působivosti neubral zhola nic, pořád je napínavé, dokáže vtáhnout, pořád se při scéně znásilnění svírá žaludek. Je velmi chytře napsané i natočené a se skvělými hereckými výkony ústřední čtveřice. Je to snímek, kde se všechno sešlo a všechno sedí na svém místě, výsledkem čehož je sakra působivá podívaná. A tak se pozná nadčasová záležitost. Určitě to není lehký film, nehodí se k tomu, když si chcete odpočinout a konzumovat nenáročnou zábavu, ale za vidění nesporně stojí.

Vysvobození


Saw (2004)

Saw: Hra o přežití

Země: USA
Žánr: thriller / horor

Český název: Saw: Hra o přežití

Rok vydání: 2004
Režie: James Wan
Hrají: Leigh Whannell, Cary Elwes, Danny Glover

Hrací doba: 103 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Jedním z důvodů, proč jsem zakládal samostatnou filmovou sekci, byla mimo jiné chuť postupně něco sepsat o všech dílech určitých hororových sérií. Možná, že by snad bylo vhodnější, kdybych napoprvé vytáhnul nějaký kultovní a uctívaný hixplotation nebo slasher s ikonickým zabijákem (na což postupem času taky dojde, o to se zase nebojte!), ale nakonec jsem se nějak rozhodl to odpálit s trochu novějším počinem. Ale ono nakonec neuškodí napsat i o něčem jiném než jen o vykopávkách. A když nic jiného, Jigsaw se vlastně i navzdory svému nepříliš vysokému stáří (z hlediska roku vydání prvního snímku) ikonickým záporákem už stal…

Klidně bych si dovolil říct, že „Saw“ patří k nejúspěšnějším hororovým sériím v novém tisíciletí, není-li rovnou tou nejúspěšnější. Však uznejte sami, kolika podobným počinům se podařilo to dotáhnout na takový počet dílů a mít takový dopad a publikum. Byť, nebudeme si zbytečně mazat med kolem tlamy, na nastartování značky jistě měla podíl i extrémní návratnost. Vždyť „Saw: Hra o přežití“ je vlastně nízkorozpočtová (i přesto zde hrají dobří a relativně známí herci, především veterán Cary Elwes nebo Danny Glover, jehož si všichni jistě budete pamatovat ze „Smrtonosné zbraně“) a byla natočena strašně rychle – v kinech ale vydělala téměř 50násobek vložených nákladů.

Paradoxem ovšem zůstává, že první díl z roku 2004, u nějž to celé začalo (zasvěcení se jistě ohradí, že tohle tvrzení není stoprocentní pravda, ale k tomu se ještě dostaneme později), vlastně hororem není. „Saw: Hra o přežití“ je spíš hodně temný thriller, dejme tomu trochu ve stylu kultovní Fincherovy depky „Sedm“. Mašinu na mrtvoly ze „Saw“ udělaly až další díly – k těm si ale něco povíme až někdy příště. Dnes zavzpomínáme právě na první část, jež dodnes zůstává suverénně tím nejlepším, co se kdy s nálepkou „Saw“ objevilo.

„Saw: Hra o přežití“ vyniká hned v několika ohledech a jedním z nich je dozajista nápad – sériový vrah, jenž nezabíjí. Namísto toho zavírá lidi do důmyslných pastí a hraje s nimi hru o jejich život. Vyhrát lze, a když se někomu podaří splnit úkol, může jít. Motivací pak je těm lidem svým zvráceným způsobem pomoct, aby si začali vážit života. Ve své podstatě to není zas tak složitý nápad, ale na filmovém plátně funguje skvěle.

Saw: Hra o přežití

Důvodem, proč je „Saw: Hra o přežití“ tak strhujícím filmem, je ovšem to, že se tento dobrý nápad povedlo přivést k životu brilantním způsobem. Snímek je spíše komorní a jeho velká část se odehrává v jedné špinavé místnosti, kde jsou spolu zavřeni a na řetěz uvázáni dva lidé, kteří spolu zdánlivě nemají nic společného. Pro nudu však není prostor, naopak je člověk celou dobu jako na trní. Postupné odkrývání toho, proč jsou zde Adam a Lawrence zavření, dovysvětlování pomocí flashbacků do minulosti a pozvolné sestavování celé skládačky je opravdu vynikající.

Diváka se daří držet po celou dobu v napětí, čemuž ostatně nahrává i temná atmosféra celého snímku. Právě atmosféra je jednou z dalších velkých předností „Saw: Hra o přežití“ a třeba zejména díky ní je na místě použít výše zmiňované srovnání se „Sedm“. Nálada s postupujícími minutami houstne, jak se pomalu začínají drát na povrch nová odhalení a další střípky zamotané hry, aby nakonec všechno převrátil strhující závěr s pointou, která je na první zhlédnutí skutečně nečekaná (a ještě podtržená odzbrojujícím hudebním doprovodem). Však také kvůli ní se finální „twist“ stal jedním z hlavních poznávacích znamení celé série.

Saw: Hra o přežití

Je sice pravda, že se snímek nevyvaroval několika malých logických nedostatků, u nichž se člověk pozastaví hlavně při opakovaném sledování. Nicméně se naštěstí nejedná o nic natolik zásadního, aby to zabránilo si film užít. Přednosti totiž jednoznačně převažují a třeba právě díky oné dusivé atmosféře se divák nenudí, ani když film nevidí poprvé a už ví, jak to skončí. Nicméně je samozřejmé, že napoprvé má „Saw: Hra o přežití“ účinek největší. A obzvlášť tomu bylo před 13 lety, kdy byl snímek vydán, jeho zápletka ještě nebyla obecně známá a člověk netušil, co od toho čekat… o to víc to pak porazilo. I po těch letech má však tenhle počin stále svou sílu.

„Saw: Hra o přežití“ je do jisté míry znepokojující. Nebojí se naturalismu, brutality ani krve, ale nedělá to samoúčelně, protože na prvním místě stále stojí myšlenka a již vyzdvihovaná úzkostná atmosféra. A díky tomu všemu jde o bravurní kousek, jemuž se žádné další pokračování nepřiblíží ani na dohled. Dokonce bych se nebál říct, že následující díly prvnímu filmu spíš uškodily a jeho kvality až znevážily pádem do béčkových vod.

Saw: Hra o přežití


Stephen King – Dolores Claibornová

Stephen King - Dolores Claibornová
Země: USA
Žánr: thriller

Vydavatel: Odeon
Rok vydání: 1996
Překlad: Jiří Janda
Počet stran: 256
Jazyk: česky

Originální název: Dolores Claiborne
Původní vydání: 1993, Viking Press

Stephen King bezesporu patří k nejúspěšnějším žijícím spisovatelům. Jenže zatímco třeba v hudbě ve mně až na výjimky vzbuzuje velký komerční úspěch jakési automatické podezření z podbízivosti (zkušenost mě holt vycvičila), v literatuře to tak necítím… tedy, do jisté míry, protože boom nudných fantasy-pohádkových sérií v poslední cca desetiletce ve mně něco takového vzbuzuje, ale to je trochu jiný příběh. Tak či onak, zrovna Stephena Kinga se tohle netýká, vlastně spíše naopak, jelikož zrovna jeho jsem měl vždycky hodně rád… tedy, abychom si rozuměli, samozřejmě ne přímo jeho, ale jeho tvorbu, o jejíž jedné malé části si nyní trochu popovídáme.

Ačkoliv King proslul především jako autor hororů a temných thrillerů, musí se mu nechat, že během své kariéry dokázal nejednou vykročit ze svého rutinního (bez pejorativního zabarvení) stylu, ať už šlo třeba o známější kusy typu „Vykoupení z věznice Shawshank“ a „Zelená míle“ nebo o méně nápadné záležitosti jako třeba fantasy „Dračí oči“. Podobně je na tom i román s názvem „Dolores Claibornová“ (v originále „Dolores Claiborne“), jenž poprvé vyšel v roce 1992. To, čím se tato kniha od běžné Kingovy tvorby odlišuje, ale v tomto případě tkví především v její formě.

Svou atmosférou ani žánrově se „Dolores Claibornová“ od dalších Kingových děl zas tak nevzdaluje (byť se ani zdaleka nejedná o tak temnou věc jako třeba „Řbitov zviřátek“ nebo „To“), atypický je však způsob, jímž je kniha vyprávěna. Od začátku do konce se totiž jedná o jeden souvislý tok textu bez jakéhokoliv členění na kapitoly a navíc se vlastně po celou dobu jedná o monolog jedné jediné osoby, jež na policejní stanici vykládá svůj životní příběh. Technicky vzato se celá kniha odehrává v jedné místnosti během jednoho odpoledne a veškerý její obsah je vlastně vyprávěná minulost.

Samozřejmě není těžké odhadnout, že onou osobou, která vše vypráví, je ta, jejíž jméno je zároveň titulem knihy. Ta se na policejní stanici dostaví kvůli podivné smrti staré Very Donovanové, u níž Dolores Claibornová pracovala jako služebná, a aby policii přesvědčila, že ji nezabila, začne vyprávět svůj dlouhý životní příběh, který se celý odehrává na ostrově Little Tall u pobřeží státu Maine. Na knize je však zajímavé to, že se nejedná o nějakou životní horskou jízdu plnou dobrodružství, naopak jde vlastně o obyčejného člověka, jehož spíš situace a okolnosti donutily k zoufalým činům jako vražda vlastního manžela.

Samozřejmě se v průběhu objeví hned několik klíčových zvratů (kupříkladu důvody oné vraždy), které sice čtenář dokáže odhadnout několik stran předtím, než k nim dojde (až na výjimky – jedno ze závěrečných odhalení jsem tedy nečekal, byť to bylo z hlediska příběhu relativně vedlejší), ale King je natolik dobrý autor, že to knize na poutavosti nijak neubírá. Spíš jako by vyprávění vždy záměrně směřovalo k tomu, co čtenář tuší, dokud se tak skutečně nestane. Další podrobnosti z příběhu si však dovolím vypustit, protože vyzradit, o čem to je a co se tam stane, je to nejhorší, co člověk může u knihy udělat (prozrazení oné vraždy jsem si však dovolit mohl, neboť to se čtenář dozví hned na třetí straně).

I přes atypickou formu je ovšem „Dolores Claibornová“ naprostou typickou „kingovinou“ v jiné věci – stejně jako ostatní Kingova díla (přinejmenším se to tedy týká těch, která jsem četl – jeho bibliografie je přece jen natolik rozsáhlá, že jsem ji zatím vážně nepokořil celou) dokáže čtenáře zaujmout a posléze doslova vtáhnout a nepustit, dokud nedočte poslední stranu. Prvních pár stran je sice kniha díky stylu vyprávění mírně zmatená, než se člověk trochu rozkouká, ale netrvalo to dlouho, než jsem se do toho takříkajíc zažral, a jak už to tak bývá, druhá polovina se přečte pomalu na jeden zátah.

Je pravda, že „Dolores Claibornová“ určitě není vrcholem Kingovy tvorby… rozhodně to není fenomenální hororový epos jako „To“, ani to není takové maso jako „Prokletí Salemu“, „Řbitov zviřátek“ nebo povídkový nářez „Noční směna“, ani není nevyzpytatelná jako „Misery“. Přesto se jí nedá upřít velká zajímavost i nejeden podnět k zamyšlení a jako taková za přečtení stojí. Asi to není kousek, po němž by měli sáhnout čtenáři, kteří jsou v Kingově světě začátečníky, k tomu jsou přece jen asi vhodnější ty slavnější věci, ale kdo je má už za sebou, ten „Dolores Claibornovou“ jistě s chutí zhltne.