Archiv štítku: Thy Catafalque

Redakční eintopf – speciál 2020: H.

H.

H.:

Top5 2020:
1. Thy Catafalque – Naiv
2. Yuri Gagarin – The Outskirts of Reality
3. Plague Organ – Orphan
4. At the Altar of the Horned God – Through Doors of Moonlight
5. DomJord – Sporer

CZ/SVK deska roku:
1. Vyšehrad – I.
2. Lamia Vox – Alles ist Ufer. Ewig ruft das Meer
3. Malokarpatan – Krupinské ohne

Neřadový počin roku:
1. Zalmoxis – A Nocturnal Emanation
2. Wędrowcy~tułacze~zbiegi – Berliner Vulkan
3. Brånd / Häxenzijrkell – Seis wies sei / Der Totenrijtt

Artwork roku:
Neptunian Maximalism – Éons

Objev roku:
Entheogen a jeho projekty

Archeologický objev roku:
The Masque of the Red Death (1964)

Shit roku:
Jaye Jayle – Prisyn

Videoklip roku:
Grausame Töchter – Klinik

Film roku:
1. Possessor
2. Tenet
3. The Invisible Man

Potěšení roku:
mimořádný nášup skvělých desek

Zklamání roku:
mimořádně málo skvělých filmů

Top5 2020:

1. Thy Catafalque – Naiv

Thy Catafalque patří k nejzajímavějším metalovým kapelám vůbec. Snad i proto, že se Tamás Kátai nenechavá metalem svazovat a stejně přirozeně pracuje i s elektronikou nebo elementy folku a jazzu. „Naiv“ je možná tou nejrozmanitější deskou Thy Catafalque, ale pořád s přehledem naplňuje vysoký standard a tahá jednu fantastickou skladbu za druhou. Jestli dobře počítám, tak tohle je už počtvrté, co se Thy Catafalque objevuje v mém top5, a potřetí se jedná o první flek. Až tak výjimečná tahle skupina je.

2. Yuri Gagarin – The Outskirts of Reality

Jakmile Yuri Gagarin odpálí s metalovou razancí svou třetí desku „The Outskirts of Reality“, začne strhující spacerocková jízda. Už předešlé tituly jsem měl hodně rád, ale tady se Švédové dokázali překonat a naservírovali excelentní záležitost, která snad nemůže zklamat žádného příznivce vytripovaného kosmického rocku. „Oneironaut“ pak patří k nejpůsobivějším skladbám roku.

3. Plague Organ – Orphan

Už v recenzi jsem „Orphan“ označoval za černého koně roku a už tehdy jsem také tušil, že se to při sestavování první pětky potvrdí. Netvrdím, že se jedná o nahrávku určenou každému, ale mně osobně debut Plague Organ zachutnal fest. Vždycky jsem měl ve velké oblibě monotónní hypnotické věci a taky mi vždycky imponoval netradiční avantgardní sound. „Orphan“ skvěle kombinuje obojí do intenzivní psychedelické palby.

4. At the Altar of the Horned God – Through Doors of Moonlight

Prvotina At the Altar of the Horned God, bočního projektu HeolstoraMystagos, se mi hodně strefila do vkusu. „Through Doors of Moonlight“ odměřilo perfektně vyvážený poměr mezi podmanivým ritual ambientem a ekvivalentně podmanivým black metalem. Ve finále to dělá jednu z mých nejposlouchanějších desek tohoto roku.

5. DomJord – Sporer

V rámci Funeral Mist si sice Mortuus důstojnost zachovává, ale Marduk se na posledních deskách stali synonymem průměru. Proto bych si netipnul, že mě prvotina Mortuusovy bokovky bude takhle bavit. DomJord je nicméně super a „Sporer“ podobně jako několik předešlých příček boduje monotónní muzikou s úchvatnou atmosférou – tentokrát ale v ambientním hávu.

CZ/SVK deska roku:

1. Vyšehrad – I.

Rozhodně bych nečekal, že se mi v roce 2020 takhle moc zalíbí v základě neobjevná a vlastně ani neskrývaná variace na Burzum. Vyšehradu se nicméně na „I.“ daří uctívat ducha „Filosofem“ přímo bravurně a minimálně píseň „Chronos“ je síla jak čuně.

2. Lamia Vox – Alles ist Ufer. Ewig ruft das Meer

Dobře, uznávám, že s tímhle výběrem trochu podvádím, protože Lamia Vox pochází z Ruska. Žije ale v České republice, díky čemuž jsem si dovolil sem „Alles ist Ufer. Ewig ruft das Meer“ zařadit. Přece jenom se jedná o album, jež mě dokázalo uspokojit, přestože se na něj čekalo hromadu let. A to rozhodně není nic samozřejmého.

Lamia Vox

3. Malokarpatan – Krupinské ohne

Chápu, proč někdo bude tvrdit, že „Nordkarpatenland“ bylo mnohem lepší, ale podle mě jsou obě placky super a Malokarpatan to v rozmáchlejších epických písních hodně sluší. Já jsem si tedy poslech „Krupinské ohne“ užil a k albu jsem se tu a tam vrátil i v průběhu roku. Za mě tedy spokojenost a zasloužený třetí flek v československém rybníčku.

Neřadový počin roku:

1. Zalmoxis – A Nocturnal Emanation

Mírně pohádkový obal může na první pohled odrazovat, ale nenechte se zmýlit. „A Nocturnal Emanation“ nabízí propracovaný syrový black metal vysokých kvalit. Oproti starší tvorbě Zalmoxis se jedná o výrazný odklon a také řekněme ambicióznější pokus, ale tenhle pokus vyšel na výbornou. Skvělá záležitost.

2. Wędrowcy~tułacze~zbiegi – Berliner Vulkan

Wędrowcy~tułacze~zbiegi můj žebříček z roku 2019 opanovali s deskou „Marynistyka suchego lądu“. Na EP „Berliner Vulkan“ uhnuli úplně jinam a pustili se do elektroniky, zabodovat se jim ovšem podařilo i tak.

Zalmoxis

3. Brånd / Häxenzijrkell – Seis wies sei / Der Totenrijtt

Sedmipalcová splitka typicky nepatří k počinům, v nichž bych spatřoval takovou hodnotu, abych je řadil k nejlepším nahrávkám roku. Tenhle malý asfalt mě ale baví fakt krutě. Na straně A rakouská podivnost Brånd, na straně B další impozantní sabat Häxenzijrkell – dohromady dva výrazně odlišné náhledy na raw black metal, ale oba výborné.

Artwork roku:

Neptunian Maximalism – Éons

„Éons“ bych určitě označil jako jednu z nejpozoruhodnějších desek roku. Jedná se o monstrózní a těžko uchopitelné dílo, jednak kvůli obludné délce, především ale kvůli vlastnímu obsahu. Asi nemůžu tvrdit, že bych měl prvotinu Neptunian Maximalism zevrubně naposlouchanou (jde to vůbec?), ale rozhodně mě to hrozně bavilo a mám k tomu velký respekt. „Éons“ by si každopádně možná zasloužilo svou pozici i mezi pěti nejlepšími alby, ale vzhledem k tomu, že tohle má navíc i vynikající přebal, rozhodl jsem se dát počinu prostor radši tady.

Neptunian Maximalism – Éons

Objev roku:

Entheogen a jeho projekty (A Binding Spirit, Fortress of the Olden Days, Zalmoxis)

Tentokrát jako objev roku nevybírám konkrétní formaci, nýbrž obecně tvorbu německého muzikanta Entheogena nebo také Stulperta. Dříve jsem jeho projekty neznal a seznámil jsem se s nimi až začátkem roku 2020, ale všechny mi setsakra zachutnaly. Spadá sem už výše jmenovaná formace Zalmoxis a dále také A Binding Spirit (vyšlo povedené bezejmenné demo) a Fortress of the Olden Days (full-length „Verlassenheit“). Kromě toho má má borec ještě poslední projekt Ås, ale ten v roce 2020 nic nevydal, takže jsem mu prozatím nevěnoval takovou pozornost. Letmé poslechy ale slibují, že i tady to bude stát za to.

Archeologický objev roku:

The Masque of the Red Death (1964)

Asi je trochu zvláštní vydávat tohle za nějaký velký objev. Vincent Price ostatně patří ke klasikům hororu, Cormanova série gotických hororů ze šedesátých let má nepochybně svoje místo v žánrové historii a já sám jsem kouzlo tohoto komba samozřejmě objevil už dříve. Zrovna „The Masque of the Red Death“ mi ale až do roku 2020 unikalo. O to víc jsem si však tenhle letitý kousek nyní užil. Pro historické kostýmní horory z dané doby mám slabost, takže se mi to hodně líbilo. Price ve vrcholné formě byl fakt ďábel.

The Masque of the Red Death (1964)

Shit roku:

Jaye Jayle – Prisyn

Musím říct, že tohle hodně bolí. Určitě jsem v roce 2020 slyšel i formálně horší věci, ale v kombinaci s obrovským zklamáním musím tenhle nelichotivý titul přiklepnout Jaye Jayle. „Prisyn“ nabízí jednu dobrou skladbu, okolo níž se nachází jen nudná zoufalost. Nesere mě, že stylově jde o něco úplně jiného než bravurní „No Trail and Other Unholy Paths“. Neskutečně mě však točí, že došlo k tak markantnímu propadu kvality.

Videoklip roku:

Grausame Töchter – Klinik

Tradičně jako každý rok musím zopakovat, že na klipy nečumím, takže nemám dostatečný přehled, abych mohl s klidným srdcem vybrat ten nejlepší. Klasicky sem tedy dávám ten nejsledovanější. Jde o ukázku z chystaného alba Grausame Töchter („Zyklus“ vyjde v únoru 2021) a jde o sakra lákavou ukázku. „Klinik“ jsem se fakt nemohl doposlouchat a pořád mě ten track ohromně baví. Jestli bude celá deska na téhle úrovni, tak by klidně mohlo jít o nejlepší řadovku Grausame Töchter.

Film roku:

1. Possessor

Letos nebyla nijak závratná konkurence, tudíž si „Possessor“ od Cronenberga juniora docela pohodlně dokráčel pro prvenství. Snad jako jediný dokázal předvést nějakou odvahu, specifickou náladu a zanechat dojem. I v nabušenějším roce by „Possessor“ pravděpodobně dokázal zaujmout, ale za stávající konstelace jsem jednoduše neviděl pamětihodnější snímek.

2. Tenet

Důvody, proč „Tenet“ patří mezi nejlepší filmy roku 2020, jsem se pokusil nastínit v příslušné recenzi (která ostatně právě kvůli tomu vznikla), takže vás případně odkážu tam. Pokud se vám však nechce překlikávat, tak jen ve stručnosti řeknu, že „Tenet“ určitě nepovažuji za nějakou extra náročnou nebo složitou podívanou. Já jsem v tom viděl „jen“ akční spektákl s ambicí a osobitě pojatou akcí, jehož údajná náročnost spočívá jen v tom, že svého diváka nepovažuje za vola s vypnutým mozkem. A to mi ke spokojenosti vlastně stačilo.

Possessor (2020)

3. The Invisible Man

Leigh Whannell je talent, umí pracovat s napětím a jeho bijáky mě dost baví. „The Invisible Man“ tohle potvrzuje a také v praxi ukazuje, že známá poučka, že největší obava plyne z toho, co nevidíme, skutečně funguje. Zde na ní stojí celé dvě hodiny a výsledkem je jeden z nejlepších čistokrevných hororů roku 2020.

Potěšení roku:

mimořádný nášup skvělých desek

Obvykle se mi stává, že za každý rok narazím jen na hrstku skutečně výstavních alb, z nichž bych si sednul na prdel. Vzpomínám si, že některé roky by mi do eintopfového speciálu klidně stačilo třeba jen top3. No, rok 2020 na tom byl jinak, protože tentokrát se objevilo nebývalé množství nahrávek, které u mě splňovaly ty nejvyšší nároky. A to mě samozřejmě hodně potěšilo.

Plague Organ

Zklamání roku:

mimořádně málo skvělých filmů

U filmů se situace naopak obrátila. V posledních letech se vždycky objevil nějaký úchvatný snímek, někdy jich dokonce bylo i víc – rok 2019 například přinesl „Der goldene Handschuh“ a „The Lighthouse“, rok 2018 zase „The House That Jack Built“. 2020 ovšem v tomhle ohledu zůstal za očekáváním a nenarazil jsem v jeho průběhu na žádný biják, který by u mě splňoval ty nejvyšší nároky. A to mě samozřejmě hodně nepotěšilo.

Zhodnocení roku:

V závěru eintopfového speciálu pro rok 2019 jsem prorocky uvedl, že rok 2020 podle mě bude úplně standardní a nečekám od něj zvláštního. Víc vedle už jsem snad být nemohl, protože od jara se převrátil život vzhůru nohama prakticky v celé společnosti. Vím, že mnohé celá ta krize semlela dost nepříjemně, takže to může působit jako provokace, ale mně osobně tenhle rok vlastně vyhovoval. Dlouhodobý home office si docela užívám, v osobním a pracovním životě se mi dařilo, s muzikou si taky nemám na co stěžovat a vlastně mi nic moc nechybělo. Soucítím s těmi, komu uplynulých dvanáct měsíců takhle dobře nevyšlo, ale pro mě to byl příjemný rok.

Thy Catafalque


Thy Catafalque: kompilace celé tvorby

Ruský label GS Productions chystá ultimátní kompilaci Thy Catafalque a spřízněných projektů s názvem „Köd utánam“. Kniha limitovaná na 300 kopií bude obsahovat celkem 13 CD. Devět z nich je vyhrazeno pro všech devět dlouhohrajících nahrávek Thy Catafalque, které dále doplní eponymní deska vedlejšího projektu Neolunar a obě sólová alba Tamáse Katáie. Na posledním disku se pak objeví dosud nevydané EP „Zápor“ obsahující pět skladeb z „Tűnő idő tárlat“ v nově nahraných verzích.

Vydání kompletu je plánováno na 16. listopadu, ale předobjednávky běží již nyní.

Thy Catafalque


Thy Catafalque – Naiv

Thy Catafalque - Naiv

Země: Maďarsko
Žánr: avantgarde metal
Datum vydání: 24.1.2020
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. A bolyongás ideje
02. Tsitsushka
03. Embersólyom
04. Számtalan színek
05. A valóság kazamatái
06. Kék madár (Négy kép)
07. Napút
08. Vető
09. Szélvész

Hrací doba: 47:03

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp / bandcamp 2 / instagram

Thy Catafalque je unikátní kapela a Tamás Kátai je fenomenální skladatel, jehož cit pro působivé nápady, při nichž se posluchačovi rozlije blaho po celém těle, si jen těžko hledá konkurenci. Důvody – byť nezastírám, že ve velké míře subjektivní, ale o subjektivním vnímání přece recenze jsou, že jo – už jsem zde uváděl nejednou v několika různých recenzích. Ať už na desky samotné skupiny Thy Catafalque nebo v kritikách Kátaiovu sólovku „Slower Structures“ či desku elektronického projektu Neolunar. Stejně tak i jeho další aktivity, některé z nich již dlouho mrtvé nebo snad dnes i polozapomenuté, mají vysoké kvality a zaslouží si poslech.

Z toho všeho vyplývá, že každá další nahrávka Thy Catafalque (a Tamáse Kátaie obecně) budí velká očekává. Novinka „Naiv“ na tom nebyla jinak. Musím se ale přiznat, že i když jsem byl jako vždy fest zvědavý, s čím tenhle talentovaný Maďar zase přijde, trochu jsem obával, že tentokrát to bude trochu „slabší“. Jasně, i „slabší“ alba z jeho tvorby, například „Meta“ z roku 2016, jsou z obecného hlediska stále skvělá a dokážou nabídnou fantastické momenty, ale trochu kolísává ta úroveň je.

Každopádně jsem měl dojem, že „Naiv“ bude po excelentní „Geometria“ opět patřit k tomu „horšímu“ z katalogu Thy Catafalque (byť uznávám, že mluvit v případě Thy Catafalque o tom, že je něco „slabší“ nebo „horší“, je čistá rozežranost, protože celá diskografie projektu patří přinejmenším do vysokého nadprůměru). Jednak mi obal novinky použitím červené barvy trochu připomínal už zmiňované „Meta“, jednak mě z v předstihu zveřejněných ukázek – „Szélvész“, „Embersólyom“ a „Tsitsushka“ – posadila na prdel jen jediná, a sice ta třetí zmiňovaná.

„Naiv“ nicméně ukazuje, jak mohou být prvotní dojmy klamné a jak mohou být předčasná očekávání mylná. A také jak rozdílně mohou některé skladby fungovat samostatně a v rámci kontextu vyššího celku – desky. Potom, co jsem si album vpálil celé a poslouchal jej dost intenzivně nějakou dobu, si totiž nemám na co stěžovat. Netvrdím, že „Naiv“ překonává stěžejní veledíla jako „Tűnő idő tárlat“ nebo „Róka hasa rádió“, ale zrovna Thy Catafalque je kapela, u níž takové srovnávání nemá smysl, poněvadž upřednostněním jedné nahrávky na úkor jiné by člověk ponižoval význam té druhé, přičemž v diskografii Thy Catafalque není jediný počin, jenž by si něco takového zasloužil. Po „Naiv“ to platí stále. I proto, ale nejen proto si dovolím bez váhání tvrdit, že také novinka je excelentní deska, kterou byste měli bez keců slyšet.

Dokonce i ty songy, u nichž jsem výše řekl, že mě v předstihu nijak zásadně nevzaly, tedy „Szélvész“ a „Embersólyom“, na samotném albu fungují prakticky bezchybně. Až si skoro říkám, že jsem snad tehdy musel poslouchat prdelí, ne ušima. „Embersólyom“ je krásně vystavěná atmosférická perlička a „Szélvész“ celé „Naiv“ uzavírá ve víc než uspokojivém duchu. Navíc hezky předvádí, jak plynule dokáže Kátai přecházet mezi přívětivými melodickými chvilkami s čistým zpěvem a až nečekaně ostrými riffy. Třetí již jmenovaná, „Tsitsushka“, je hravá metalová avantgarda. Mysleli jste si, že jazzový nádech a saxofon už se v kombinaci s metalem vyčerpal? „Tsitsushka“ předkládá důkaz, že to pořád může znít svěže.

Thy Catafalque

I nad rámec tří omílaných singlů „Naiv“ nabízí hodně zajímavého k poslechu. Třeba „A valóság kazamatái“ a „Kék madár (Négy kép)“ ukazují, jak variabilním skladatelem Kátai je a s jakou samozřejmostí dokáže skloubit tři různé světy jako metal, elektroniku a folklórní nádech. Vezměte si druhou jmenovanou instrumentálku – první polovina má folkový nádech a flétnu, aby se skladba ve druhé části vydala k subtilní elektronice a zírání na hvězdnou oblohu. Působí to naprosto přirozeně, jako by k sobě tyhle věci odjakživa patřily. Stejně jako má obal „Naiv“ raketku i vlaštovku, obě poletující okolo květiny vyrůstající z hlavy kosmonauta.

Mimo jiné právě ve zcela organickém a logickém propojení zdánlivě nesouvisejících kontrastů a z toho plynoucí nevšední atmosféry tkví unikum Thy Catafalque. „Naiv“ s tímhle konceptem pracuje na stejně vysoké úrovni jako starší alba, a přitom má stejně jako předešlé počiny svůj osobitý nádech v rámci celé tvorby Thy Catafalque. Jak by člověk mohl být za takového stavu nespokojen nenadšen?


Redakční eintopf – leden 2020

Thy Catafalque – Naiv

H.:
1. Thy Catafalque – Naiv
2. Yuri Gagarin – The Outskirts of Reality
3. Jordablod – The Cabinet of Numinous Song

Metacyclosynchrotron:
1. Vaeok – Vaeok
2. Yuri Gagarin – The Outskirts of Reality
3. Aethyrick – Gnosis

Cnuk:
1. Algiers – There Is No Year
2. Thy Catafalque – Naiv
3. Midnight – Rebirth by Blasphemy

Dantez:
1. Grimes – Miss Anthropocene
2. Midnight – Rebirth by Blasphemy
3. Bohren & der Club of Gore – Patchouli Blue

H.

H.:

Leden 2020 za mě skýtá překvapivě lákavou hudební nabídku. Mám tu tři hodně vyrovnaná želízka v ohni, která seřadím trochu nahodile.

Na první místo z „povinnosti“ pošlu Thy Catafalque, a to i přestože dvě ze tří doposud vypuštěných ukázek značí, že asi půjde o trochu slabší album podobně jako třeba „Meta“. Na druhou stranu, „Tsitsushka“ je bez keců excelentní a u Thy Catafalque znamená „slabší“ pořád skvělý poslech. Moc nepochybuji o tom, že „Naiv“ bude v lednu patřit k mým nejprotáčenějším deskám.

Ukázky mě moc nezaujaly ani v případě „The Outskirts of Reality“ od Yuri Gagarin, ale nepřikládám tomu velkou váhu, poněvadž šlo jen o krátké úryvky z jednotlivých songů. Vzpomínka na hodiny strávené zejména s „At the Center of All Infinity“ jsou pro mě směrodatnější. Plus obal novinky vypadá opět výborně, takže se těším.

Dále nebude radno minout „The Cabinet of Numinous Song“ od Jordablod. Jejich debut „Upon My Cremation Pyre“ mě bavil fakt zběsile, tak snad jeho pokračování dostojí očekáváním. Pokud ano, půjde opět o povinnou koupi.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Leden (alespoň na mě) nepůsobí zrovna nabušeným dojmem, ale jedna povinnost pro hudební fajnšmekry by se na úvod roku přeci jen našla, a to „The Outskirts of Reality“ od Yuri Gagarin. Psychedelická jízda předchozího alba „At the Center of Infinity“ mě baví strašně moc a Háčko muziku Švédů v recenzích popsal, jak se sluší a patří, takže neváhejte. Za poslech by mnohým mohlo stát i nové album Aethyrick. Očekávejte tradiční black metal finského střihu s autentickým esoterickým podproudem. Z vypuštěné ukázky jsem moc odvařený nebyl, ale „Gnosis“ vydávají The Sinister Flame a z těch lednových blackových nahrávek, které by teoreticky mohly stát alespoň za jeden poslech, Aethyrick vyčnívají. No, a jak nepřímo uvádím v recenzi, debutové EP Vaeok je skvost.

Cnuk

Cnuk:

Britští Algiers o sobě dali naplno vědět s poslední řadovkou „The Underside of Power“, která vyšla před dvěma lety. Ovšem už předchozí eponymní deska ukazovala, o jak svojskou hudbu se toto těleso bude starat. Letos vyjde zkraje roku novinka „There Is No Year“ a věřím, že ani ta na unikátní kombinaci post-punku, industrialu, ale i gospelu a typické motown music nic nezkazí. Alespoň tak svědčí dosavadní singly „Dispossession“ a „Void“. Navíc rovněž nedávno vydali ambiciózní jazzovou poezii v podobě „Can the Sub_Bass Speak?“, ta by se však na nové nahrávce neměla objevit. Zkrátka Algiers jsou v ráži a tahle forma se s největší pravděpodobností odrazí rovněž na „There Is No Year“.

Albem pojmenovaným „Naiv“ otevře letošní sezónu také Tamás Kátai, respektive jeho uskupení Thy Catafalque. Předešlé „Geometria“ mě bavilo více, než bych sám čekal, takže není důvod nevěřit také „Naiv“. Nyní jsou již k dispozici již tři singly, a přestože mě na první poslechy moc neoslovily, stále jsem přesvědčen, že „Naiv“ nabídne slušnou porci maďarské avantgardy.

Poslední příčkou pro leden jsou dobytci z Midnight. I když mě jejich tvorba ze studiovek úplně neohromuje, v paměti mám stále loňskou jízdu na Brutal Assaultu. Díky tomu se na chystané „Rebirth by Blasphemy“ vlastně docela dost těším. Jen doufám, že má očekávání nejsou až moc nadnesená, přeci jenom zážitek to byl silný.

Thy Catafalque

Dantez

Dantez:

„Miss Anthropocene“ se už nějakou tu dobu po internetech válí, ale nikdo na 100 % netuší, zda jde o finální verzi. Z materiálu jde nicméně dedukovat, že Grimes nabídne další solidní a pravděpodobně její produkčně nejvyzrálejší future-popovou desku s přesahem do EBM, industrialu nebo synthwavu.

U Midnight není o čem. Nic nenapovídá tomu, že by Athenar chtěl na svém rukopisu něco měnit. A je to jen dobře. Od „Rebirth by Blasphemy“ chci primitivní načernalý rokenrol bez pokusů o delší a sofistikovanější skladby, které se objevily na předešlé „Sweet Death and Ecstasy“.

Ke konci ledna vyjde také novinka od dark-noir-jazzových Bohren & der Club of Gore. Do pozdější tvorby tohoto uskupení jsem ještě pořádně nezabředl, ale novinka za zmínku určitě stojí.


Thy Catafalque: info o albu, nový song

Nová deska Thy Catafalque se jmenuje „Naiv“ a vyjde 24. ledna příštího roku u Season of Mist. Předobjednávky už běží, k dispozici bude mediabook CD (330 kusů), černé LP (330 kusů) a červené LP (170 kusů – zde je v evropském shopu již vyprodáno). Tracklist, obal a ukázka „Szélvész“ následují. Hrací doba se vyšplhá na 47 minut.

01. A bolyongás ideje 02. Tsitsushka 03. Embersólyom 04. Számtalan színek 05. A valóság kazamatái 06. Kék madár (Négy kép) 07. Napút 08. Vető 09. Szélvész

Thy Catafalque - Naiv


Redakční eintopf – speciál 2018: H.

H.

H.:

Top5 2018:
1. H E X – H E X
2. Oltretomba – L‘ouverture des fosses
3. Thy Catafalque – Geometria
4. Jaye Jayle – No Trail and Other Unholy Paths
5. Jyotiṣavedāṅga – Thermogravimetry Warp Continuum

CZ/SVK deska roku:
1. Lunatic Gods – Turiec
2. Death Karma – The History of Death & Burial Rituals Part II

Neřadový počin roku:
1. V/A – Ещё не время предавать
2. Coffin Haze – Rehearsal Ritual II
3. Häxenzijrkell – …von Glut und Wirbelrauch

Artwork roku:
Majestic Mass – Savage Empire of Death

Objev roku:
Pando – Hiraeth

Shit roku:
War for War – In Situ

Koncert roku:
1. Suicide Commando, Siva Six: Praha – Rock Café, 5.5.2018
2. Hetroertzen, Sektarism: Praha – Underdogs’, 4.10.2018
3. Iron Maiden: Praha – Letiště Letňany, 20.6.2018

Videoklip roku:
Čavalenky – Otrepaná téma

Film roku:
1. The House That Jack Built
2. Upgrade
3. Climax

Potěšení roku:
nový gramofon

Zklamání roku:
pohodlnost zavedených jmen

Top5 2018:

1. H E X – H E X

Přesně tohle mám strašně rád a nikdy mě to nepřestane bavit. Neznámé jméno, očekávání na nule, poslech jen tak na zkoušku – a prásk! Člověk má hubu dokořán, čelist hledá někde pod stolem, neví, co má dělat, jestli šílet radostí anebo se zakonzervovat do nejvyššího stádia pozornosti, aby mu neunikla ani vteřinka. Nestává se to často, že bych narážel na muziku, o níž mohu bez obav říct, že je naprosto fenomenální a fantastická, ale to je vlastně dobře, protože pak ten pocit a dětská radost z objevu nezevšední. Já jsem tohle všechno našel u švýcarských H E X. Naprosté posluchačské uspokojení, dokonalost, nádherná věc.

2. Oltretomba – L‘ouverture des fosses

V jistých ohledech vlastně nejsem tak náročný. Stačila by mi jedna geniální deska za rok, abych byl spokojen. Zatímco v roce 2017 se mi nepodařilo nalézt ani jednu, rok 2018 si pro mě připravil hned dvě. Tím samozřejmě podobnost s prvním místem končí, protože jestli je hudba H E X krásná, pak hudba Oltretomba rozhodně není. Ale takhle pohlcující hypnotický psychedelický black/doomový hnus dokáže přivodit nejeden trans. Tihle Dánové na „L‘ouverture des fosses“ nabízejí přesně to, co v muzice obecně hledám. Co si přát víc?

3. Thy Catafalque – Geometria

Alespoň pro jednu plus, mínus normální a trochu známou skupinu si místo v první pětce najdu. Tamás Kátai má skladatelský dar od boha, jemuž se mu asi nikdy nedostane širokého uznání, ale já můžu být spokojen, protože jeho tvorbu plnou skvostných kompozic a krásné náladotvornosti znám. A „Geometria“ ukazuje, že Tamásova inspirace stále nevyschla. Na jednu stranu typická deska Thy Catafalque, ale na druhou stranu – klenot. Protože přesně tím typické desky Thy Catafalque jsou.

4. Jaye Jayle – No Trail and Other Unholy Paths

Trochu neočekávaný účastník královské pětky, ale je to tam. „No Trail and Other Unholy Paths“ má v sobě něco strašně zvláštního, omamného a podmanivého. Některé skladby – myslím nyní hlavně na „No Trail (Path Two)“ – jsou skoro dech beroucí. Psychedelické country, které nezní jako country, ale jako rock. Ale koho nakonec zajímají škatulky, důležitý je zážitek a ten Jaye Jayle rozhodě poskytují.

5. Jyotiṣavedāṅga – Thermogravimetry Warp Continuum

Co bych to ale byl pozéra, kdyby se mi do první pětky nevešel alespoň jeden zlý metalový arci-bordel? Našli by se i jiní kandidáti, čímž se trochu nenápadně omlouvám především jednomu nejmenovanému deathmetalovému peklu z Austrálie, ale nakonec jsem se rozhodnul šoupnout na tu poslední exkluzivní pozici mezinárodní zvěrstvo Jyotiṣavedāṅga. Black metal, noise, vesmír a prasecký zvuk s přehuleným humus-vokálem jsou hlavními znaky „Thermogravimetry Warp Continuum“. Deska je stejně nestravitelná jako plná silné atmosféry… stačí jen nebýt srab a hledat prožitek v bahně, z něhož by se většina rozbrečela strachy.

Jyotisavedanga

CZ/SVK deska roku:

1. Lunatic Gods – Turiec

Zatímco v zahraničním výběru jsem si loni dokázal nalézt mnoho perliček, domácko-slovenská provenience zůstala za očekáváním. Odsud se mi do přehrávače dostalo jen jediné album, které ve mně zanechalo nějaký hlubší dojem. A tím je právě „Turiec“ od slovenských Lunatic Gods. Nenechám se obalamutit „pozlátkem“ v podobě epicky zpracovaného nosiče, byť i ten v tomhle případě zaslouží uznání, deska u mě zabodovala především svým obsahem. Lunatic Gods prostřednictvím „Turiec“ dokazují dvě věci – a) i bez svého někdejšího tahouna jsou stále životaschopnou kapelou; b) i folk metal se dá hrát progresivně, zajímavě a pro náročnějšího posluchače.

2. Death Karma – The History of Death & Burial Rituals Part II

Původně jsem si chtěl v československé sekci vystačit jen s jedním místem, ale větší počet poslechů, několik fantastických momentů a obecně mimořádně zajímavý koncept mě nakonec přesvědčily, že i druhé album Death Karma si zmínku zaslouží. Jsou tu sice i slabší skladby, ale ty nejlepší chvíle jsou zatraceně vysoko a už jen díky nim vlastně stojí za to tuhle desku znát a nakonec i vlastnit.

Neřadový počin roku:

1. V/A – Ещё не время предавать

Tahle experimentální ruská scéna mě v poslední době začala strašně moc bavit. Už když jsem se s kapelami okolo labelu UIS setkal prvně, něčím mi jejich hudba učarovala. S každým dalším poslechnutým počinem nadšení neslábne, nýbrž roste. Skvělá experimentální muzika, podmanivá atmosféra, silný koncept a velký posluchačský zážitek. Takhle vypadají kompilace, co dávají smysl. Rozhodně není radno minout!

VA – Esce ne vremja predavat

2. Coffin Haze – Rehearsal Ritual II

Originální garážová divnost. Žánrová kombinace, která se jen tak neslyší, kór s takovýmhle soundem. Ale právě tohle všechno je na kapelách jako Coffin Haze tak zajímavé. Styly jako surf rock nebo psychobilly sice respektuji a jejich existence mi nevadí, ale poslouchat to nemusím, prostě mě to neba (a věřte, že jsem to zkoušel). Když se to ale smíchá s kapkou metalu a hodí do takhle garážového hávu, jde o hodně lákavou jízdu.

3. Häxenzijrkell – …von Glut und Wirbelrauch

Druhé EP je možná o chlup slabší než „Des Lasters der Zauberey“, ale i na „…von Glut und Wirbelrauch“ se Häxenzijrkell daří tvořit po čertech silnou atmosféru, která na mě prostě zabírá. Tenhle druh black metal mám strašně rád a kapel jako tahle si hodně cením.

Artwork roku:

Majestic Mass – Savage Empire of Death

Jasně, mohl bych sem dát nějakou další lovecraftovskou čmáranici anebo abstraktní atmo-patlanici. Takových jsem za loňský rok viděl dost. A nechci znít zbytečně pejorativně, mnohé z nich se mi líbily. Nicméně přebal debutu dánských Majestic Mass mě zaujal snad nejvíc, a to nejen kvůli tomu, že jsou na něm kozy. Jistě, kozy jsou samozřejmě fajn, ale důvod, proč sem obálka „Savage Empire of Death“ patří, tkví také v jeho atmosféře, která tam navzdory explicitnosti je. Navíc se mi fest líbí i samotné album, takže jej tady mohu zmínit alespoň takhle, ačkoliv na první pětku nemá!

Majestic Mass - Savage Empire of Death

Objev roku:

Pando – Hiraeth

Z formálního hlediska bych sem asi měl dát první nebo druhou desku z top5, abych si nenasral do huby. Vím o tom. Přínosnější mi nicméně přijde, pokud zde vypíchnu nějakou další formaci, kterou jsem loni objevil a vysoce mě zaujala, ale mezi hlavní pětku ani neřadovou trojku se nedostala. Jedním z těchto vysoce zajímavých objevů budiž Američané Pando a jejich experimentální opus „Hiraeth“, který u mě s postupujícími poslech vystoupal hodně vysoko.

Shit roku:

War for War – In Situ

Kdysi solidní kapela padla na úplné dno. Už minulé album „Illud tempus“ bylo blbé, ale „In situ“ je nehorázný trapas, jehož vydáním si všichni zúčastnění – muzikanty počínaje, labelem konče – dělají jenom ostudu. Takovou sračku by nikdo neměl pustit do světa ani ze srandy, ale vzhledem k tomu, že to Ondřej KlášterkaLenkou Machovou evidentně myslí seriózně, tak je to ultra fail. Absolutní hnůj.

Pando

Koncert roku:

1. Suicide Commando, Siva Six: Praha – Rock Café, 5.5.2018

Moc koncertů jsem za loňský rok nedal (a nečekám, že by to letos bylo lepší, už mě to prostě tolik nebaví), takže výběr mám jednoduchý. Suicide Commando je rychta jako čuně, v malém klubu jim to seklo, a když k tomu přihodím exkluzivní support v podobě Siva Six, další mé oblíbené kapely z oblasti temné elektroniky, tak není co řešit.

2. Hetroertzen, Sektarism: Praha – Underdogs’, 4.10.2018

Úvodní LvxCælis jsem nestihl a z toho, co jsem stihl, to neznělo nijak zázračně. Sektarism předvedli přepálené divadlo, které vlastně bylo dost zábavné a hudebně mě to bralo mnohem víc než z desek, na nichž mě tihle Frantíci nikdy nezaujali. Hetroertzen naopak divadlo žádné, ale o to víc bylo muziky, a že se hoblovalo jak blázen. Sám jsem se divil, jak moc mě to bavilo, ale tohle fakt makalo. Netvrdím, že to bylo něco výjimečného, ale z toho mála, co jsem za rok 2018 živě viděl, to patřilo k tomu lepšímu.

Suicide Commando, Siva Six

3. Iron Maiden: Praha – Letiště Letňany, 20.6.2018

Tahle heavymetalová klasika nikdy neomrzí. Předkapely tradičně úplně na hovno, ale samotní Iron Maiden jsou prostě králové. Trojboj „For the Greater Good of God“, „The Wicker Man“ a hlavně monumentální „Sign of the Cross“ veprostřed koncertu úžasný a jasně ukázal, že se legendární Britové nemusejí spoléhat jen na povinné hity, které všichni známé líp než svoje boty, takže trochu škoda, že 2/3 jejich koncertů jsou vždycky stejné songy. To se asi bohužel nezmění, ale nemůžu tvrdit, že bych kvůli tomu na Iron Maiden přestal chodit.

Videoklip roku:

Čavalenky – Otrepaná téma

Netvrdím, že tenhle klip považuju za nějaké vizuální veledílo, ale ten song je palba jako prase a já nevím, kde jinde bych si ho měl pouštět. Dost lehce se tedy z toho stal můj nejsledovanější videoklip roku.

Film roku:

1. The House That Jack Built

Ve filmech to bylo lehké rozhodování, protože nic mě v roce 2018 nesundalo tolik jako „The House That Jack Built“. Některé filmy Larse Von Triera mohou být trochu rozpačité, ale v tomhle případě u mě svébytný dánský režisér zabodoval na plné čáře. Podvratný, provokativní i provokující snímek – v míře, jaká se v dnešní porcelánové době v kinech nevídá. Zároveň silný, nevšedně pojatý a s myšlenkami, z nichž některé jsou velké i znepokojivé zároveň. Velké dílo.

2. Upgrade

Řazení „Upgradu“ mezi horory v mnohých žebříčcích vůbec nechápu, protože horor to není ani omylem, ale akční sci-fi jak víno to rozhodně je. Stejně tak nechápu, proč o tomhle filmu mnozí mluví jako o béčkovém, protože takhle béčko přece nevypadá. „Upgrade“ nabízí uvěřitelnou vizi budoucnosti, aktuální tématiku a přes solidní dávku akce, vypjatých momentů i násilných scén neztrácí myšlenku. Výborné zakončení tomu přidává třešničku na dortu; tady mě opravdu potěšilo, že na to tvůrci měli koule, protože jakýkoliv jiný konec by celý film vlastně shazoval.

The House That Jack Built

3. Climax

Mistr zfetovaných filmů Gaspar Noé naservíroval dost divný trip, který se tráví hodně těžko, ale v hlavě uvízne a něco v člověku zanechá (zůstává otázkou, zdali je to dobře nebo špatně, ha!). Úvodní taneční scéna je geniální, následuje trochu nudnější pasáž plná keců o šukání, další tanec (opět strhující), hypnotický soundtrack, titulky v půlce snímku a pak nastoupí drogy a začne jít do tuhého. Obsahově jsem čekal, že to bude ještě vyhrocenější a hlavně násilnější, ale z hlediska formy je to totální vymaštěnost v tom nejlepším slova smyslu. Je to „jenom“ snobská artovka, ale ty vole, v kině to nakládalo.

Potěšení roku:

nový gramofon

Tady snad ani není co dodávat :)

Zklamání roku:

pohodlnost zavedených jmen

Při pohledu na můj žebříček nejlepších dlouhohrajících desek a nejlepších neřadových nahrávek si lze povšimnout jednoho zajímavého trendu – s výjimkou Thy Catafalque se ve všech případech jedná o nepříliš známá či dokonce debutující jména. Což asi nebude náhoda. U spousty veteránů a zavedených kapel mám totiž pocit, že u nich vítězí pohodlnost a sázka na jistotu nad skutečnou výpovědní hodnotou, která těm začínajícím skupinám, jejichž tvorba není sešněrována očekáváními publika, nechybí.

Thy Catafalque

Zajímavým paradoxem metalové scény budiž to, že jakkoliv tahle zavedená jména vydávají unavené a předvídatelné počiny, dostává se jim aplausu od posluchačů i kritiků. V metalu asi opravdu pracuje nostalgie a chválení za zásluhy, přičemž zásluhy a legendární status má prakticky každý, kdo jen hraje dlouho. Starého psa novým kouskům nenaučíš a metalový posluchač uctívá všechno, co je staré. Když chce ale člověk slyšet něco zajímavého, musí bohužel hledat jinde než u nových alb těch, kdo kdysi pomáhali naše oblíbené žánry stavět na nohy.

Zhodnocení roku:

Navzdory nastíněnému zklamání mám ale pocit, že rok 2018 byl poměrně silný. Což může vypadat jako standardní prohlášení, které se objevuje prakticky v každém „top“ žebříčku uplynulého roku, ale já sám vím, že něco takového ve svém shrnutí píšu poprvé za několik posledních let. Možná jsem měl ale tentokrát jen větší štěstí, že se mi dařilo nacházet přesně ta alba, která se mi strefovala do vkusu.

K roku 2019 nicméně nemám nějaká vysoká očekávání. Zkušenost člověka učí, že velká očekávání předchází velkému zklamání. Doufat ale mohu a také doufám, že i v tomto roce se objeví něco, co mě položí na prdel anebo posadí na lopatky.

H E X