Archiv štítku: Thy Catafalque

Redakční eintopf – leden 2020

Thy Catafalque – Naiv

H.:
1. Thy Catafalque – Naiv
2. Yuri Gagarin – The Outskirts of Reality
3. Jordablod – The Cabinet of Numinous Song

Metacyclosynchrotron:
1. Vaeok – Vaeok
2. Yuri Gagarin – The Outskirts of Reality
3. Aethyrick – Gnosis

Cnuk:
1. Algiers – There Is No Year
2. Thy Catafalque – Naiv
3. Midnight – Rebirth by Blasphemy

Dantez:
1. Grimes – Miss Anthropocene
2. Midnight – Rebirth by Blasphemy
3. Bohren & der Club of Gore – Patchouli Blue

H.

H.:

Leden 2020 za mě skýtá překvapivě lákavou hudební nabídku. Mám tu tři hodně vyrovnaná želízka v ohni, která seřadím trochu nahodile.

Na první místo z „povinnosti“ pošlu Thy Catafalque, a to i přestože dvě ze tří doposud vypuštěných ukázek značí, že asi půjde o trochu slabší album podobně jako třeba „Meta“. Na druhou stranu, „Tsitsushka“ je bez keců excelentní a u Thy Catafalque znamená „slabší“ pořád skvělý poslech. Moc nepochybuji o tom, že „Naiv“ bude v lednu patřit k mým nejprotáčenějším deskám.

Ukázky mě moc nezaujaly ani v případě „The Outskirts of Reality“ od Yuri Gagarin, ale nepřikládám tomu velkou váhu, poněvadž šlo jen o krátké úryvky z jednotlivých songů. Vzpomínka na hodiny strávené zejména s „At the Center of All Infinity“ jsou pro mě směrodatnější. Plus obal novinky vypadá opět výborně, takže se těším.

Dále nebude radno minout „The Cabinet of Numinous Song“ od Jordablod. Jejich debut „Upon My Cremation Pyre“ mě bavil fakt zběsile, tak snad jeho pokračování dostojí očekáváním. Pokud ano, půjde opět o povinnou koupi.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Leden (alespoň na mě) nepůsobí zrovna nabušeným dojmem, ale jedna povinnost pro hudební fajnšmekry by se na úvod roku přeci jen našla, a to „The Outskirts of Reality“ od Yuri Gagarin. Psychedelická jízda předchozího alba „At the Center of Infinity“ mě baví strašně moc a Háčko muziku Švédů v recenzích popsal, jak se sluší a patří, takže neváhejte. Za poslech by mnohým mohlo stát i nové album Aethyrick. Očekávejte tradiční black metal finského střihu s autentickým esoterickým podproudem. Z vypuštěné ukázky jsem moc odvařený nebyl, ale „Gnosis“ vydávají The Sinister Flame a z těch lednových blackových nahrávek, které by teoreticky mohly stát alespoň za jeden poslech, Aethyrick vyčnívají. No, a jak nepřímo uvádím v recenzi, debutové EP Vaeok je skvost.

Cnuk

Cnuk:

Britští Algiers o sobě dali naplno vědět s poslední řadovkou „The Underside of Power“, která vyšla před dvěma lety. Ovšem už předchozí eponymní deska ukazovala, o jak svojskou hudbu se toto těleso bude starat. Letos vyjde zkraje roku novinka „There Is No Year“ a věřím, že ani ta na unikátní kombinaci post-punku, industrialu, ale i gospelu a typické motown music nic nezkazí. Alespoň tak svědčí dosavadní singly „Dispossession“ a „Void“. Navíc rovněž nedávno vydali ambiciózní jazzovou poezii v podobě „Can the Sub_Bass Speak?“, ta by se však na nové nahrávce neměla objevit. Zkrátka Algiers jsou v ráži a tahle forma se s největší pravděpodobností odrazí rovněž na „There Is No Year“.

Albem pojmenovaným „Naiv“ otevře letošní sezónu také Tamás Kátai, respektive jeho uskupení Thy Catafalque. Předešlé „Geometria“ mě bavilo více, než bych sám čekal, takže není důvod nevěřit také „Naiv“. Nyní jsou již k dispozici již tři singly, a přestože mě na první poslechy moc neoslovily, stále jsem přesvědčen, že „Naiv“ nabídne slušnou porci maďarské avantgardy.

Poslední příčkou pro leden jsou dobytci z Midnight. I když mě jejich tvorba ze studiovek úplně neohromuje, v paměti mám stále loňskou jízdu na Brutal Assaultu. Díky tomu se na chystané „Rebirth by Blasphemy“ vlastně docela dost těším. Jen doufám, že má očekávání nejsou až moc nadnesená, přeci jenom zážitek to byl silný.

Thy Catafalque

Dantez

Dantez:

„Miss Anthropocene“ se už nějakou tu dobu po internetech válí, ale nikdo na 100 % netuší, zda jde o finální verzi. Z materiálu jde nicméně dedukovat, že Grimes nabídne další solidní a pravděpodobně její produkčně nejvyzrálejší future-popovou desku s přesahem do EBM, industrialu nebo synthwavu.

U Midnight není o čem. Nic nenapovídá tomu, že by Athenar chtěl na svém rukopisu něco měnit. A je to jen dobře. Od „Rebirth by Blasphemy“ chci primitivní načernalý rokenrol bez pokusů o delší a sofistikovanější skladby, které se objevily na předešlé „Sweet Death and Ecstasy“.

Ke konci ledna vyjde také novinka od dark-noir-jazzových Bohren & der Club of Gore. Do pozdější tvorby tohoto uskupení jsem ještě pořádně nezabředl, ale novinka za zmínku určitě stojí.


Thy Catafalque: info o albu, nový song

Nová deska Thy Catafalque se jmenuje „Naiv“ a vyjde 24. ledna příštího roku u Season of Mist. Předobjednávky už běží, k dispozici bude mediabook CD (330 kusů), černé LP (330 kusů) a červené LP (170 kusů – zde je v evropském shopu již vyprodáno). Tracklist, obal a ukázka „Szélvész“ následují. Hrací doba se vyšplhá na 47 minut.

01. A bolyongás ideje 02. Tsitsushka 03. Embersólyom 04. Számtalan színek 05. A valóság kazamatái 06. Kék madár (Négy kép) 07. Napút 08. Vető 09. Szélvész

Thy Catafalque - Naiv


Redakční eintopf – speciál 2018: H.

H.

H.:

Top5 2018:
1. H E X – H E X
2. Oltretomba – L‘ouverture des fosses
3. Thy Catafalque – Geometria
4. Jaye Jayle – No Trail and Other Unholy Paths
5. Jyotiṣavedāṅga – Thermogravimetry Warp Continuum

CZ/SVK deska roku:
1. Lunatic Gods – Turiec
2. Death Karma – The History of Death & Burial Rituals Part II

Neřadový počin roku:
1. V/A – Ещё не время предавать
2. Coffin Haze – Rehearsal Ritual II
3. Häxenzijrkell – …von Glut und Wirbelrauch

Artwork roku:
Majestic Mass – Savage Empire of Death

Objev roku:
Pando – Hiraeth

Shit roku:
War for War – In Situ

Koncert roku:
1. Suicide Commando, Siva Six: Praha – Rock Café, 5.5.2018
2. Hetroertzen, Sektarism: Praha – Underdogs’, 4.10.2018
3. Iron Maiden: Praha – Letiště Letňany, 20.6.2018

Videoklip roku:
Čavalenky – Otrepaná téma

Film roku:
1. The House That Jack Built
2. Upgrade
3. Climax

Potěšení roku:
nový gramofon

Zklamání roku:
pohodlnost zavedených jmen

Top5 2018:

1. H E X – H E X

Přesně tohle mám strašně rád a nikdy mě to nepřestane bavit. Neznámé jméno, očekávání na nule, poslech jen tak na zkoušku – a prásk! Člověk má hubu dokořán, čelist hledá někde pod stolem, neví, co má dělat, jestli šílet radostí anebo se zakonzervovat do nejvyššího stádia pozornosti, aby mu neunikla ani vteřinka. Nestává se to často, že bych narážel na muziku, o níž mohu bez obav říct, že je naprosto fenomenální a fantastická, ale to je vlastně dobře, protože pak ten pocit a dětská radost z objevu nezevšední. Já jsem tohle všechno našel u švýcarských H E X. Naprosté posluchačské uspokojení, dokonalost, nádherná věc.

2. Oltretomba – L‘ouverture des fosses

V jistých ohledech vlastně nejsem tak náročný. Stačila by mi jedna geniální deska za rok, abych byl spokojen. Zatímco v roce 2017 se mi nepodařilo nalézt ani jednu, rok 2018 si pro mě připravil hned dvě. Tím samozřejmě podobnost s prvním místem končí, protože jestli je hudba H E X krásná, pak hudba Oltretomba rozhodně není. Ale takhle pohlcující hypnotický psychedelický black/doomový hnus dokáže přivodit nejeden trans. Tihle Dánové na „L‘ouverture des fosses“ nabízejí přesně to, co v muzice obecně hledám. Co si přát víc?

3. Thy Catafalque – Geometria

Alespoň pro jednu plus, mínus normální a trochu známou skupinu si místo v první pětce najdu. Tamás Kátai má skladatelský dar od boha, jemuž se mu asi nikdy nedostane širokého uznání, ale já můžu být spokojen, protože jeho tvorbu plnou skvostných kompozic a krásné náladotvornosti znám. A „Geometria“ ukazuje, že Tamásova inspirace stále nevyschla. Na jednu stranu typická deska Thy Catafalque, ale na druhou stranu – klenot. Protože přesně tím typické desky Thy Catafalque jsou.

4. Jaye Jayle – No Trail and Other Unholy Paths

Trochu neočekávaný účastník královské pětky, ale je to tam. „No Trail and Other Unholy Paths“ má v sobě něco strašně zvláštního, omamného a podmanivého. Některé skladby – myslím nyní hlavně na „No Trail (Path Two)“ – jsou skoro dech beroucí. Psychedelické country, které nezní jako country, ale jako rock. Ale koho nakonec zajímají škatulky, důležitý je zážitek a ten Jaye Jayle rozhodě poskytují.

5. Jyotiṣavedāṅga – Thermogravimetry Warp Continuum

Co bych to ale byl pozéra, kdyby se mi do první pětky nevešel alespoň jeden zlý metalový arci-bordel? Našli by se i jiní kandidáti, čímž se trochu nenápadně omlouvám především jednomu nejmenovanému deathmetalovému peklu z Austrálie, ale nakonec jsem se rozhodnul šoupnout na tu poslední exkluzivní pozici mezinárodní zvěrstvo Jyotiṣavedāṅga. Black metal, noise, vesmír a prasecký zvuk s přehuleným humus-vokálem jsou hlavními znaky „Thermogravimetry Warp Continuum“. Deska je stejně nestravitelná jako plná silné atmosféry… stačí jen nebýt srab a hledat prožitek v bahně, z něhož by se většina rozbrečela strachy.

Jyotisavedanga

CZ/SVK deska roku:

1. Lunatic Gods – Turiec

Zatímco v zahraničním výběru jsem si loni dokázal nalézt mnoho perliček, domácko-slovenská provenience zůstala za očekáváním. Odsud se mi do přehrávače dostalo jen jediné album, které ve mně zanechalo nějaký hlubší dojem. A tím je právě „Turiec“ od slovenských Lunatic Gods. Nenechám se obalamutit „pozlátkem“ v podobě epicky zpracovaného nosiče, byť i ten v tomhle případě zaslouží uznání, deska u mě zabodovala především svým obsahem. Lunatic Gods prostřednictvím „Turiec“ dokazují dvě věci – a) i bez svého někdejšího tahouna jsou stále životaschopnou kapelou; b) i folk metal se dá hrát progresivně, zajímavě a pro náročnějšího posluchače.

2. Death Karma – The History of Death & Burial Rituals Part II

Původně jsem si chtěl v československé sekci vystačit jen s jedním místem, ale větší počet poslechů, několik fantastických momentů a obecně mimořádně zajímavý koncept mě nakonec přesvědčily, že i druhé album Death Karma si zmínku zaslouží. Jsou tu sice i slabší skladby, ale ty nejlepší chvíle jsou zatraceně vysoko a už jen díky nim vlastně stojí za to tuhle desku znát a nakonec i vlastnit.

Neřadový počin roku:

1. V/A – Ещё не время предавать

Tahle experimentální ruská scéna mě v poslední době začala strašně moc bavit. Už když jsem se s kapelami okolo labelu UIS setkal prvně, něčím mi jejich hudba učarovala. S každým dalším poslechnutým počinem nadšení neslábne, nýbrž roste. Skvělá experimentální muzika, podmanivá atmosféra, silný koncept a velký posluchačský zážitek. Takhle vypadají kompilace, co dávají smysl. Rozhodně není radno minout!

VA – Esce ne vremja predavat

2. Coffin Haze – Rehearsal Ritual II

Originální garážová divnost. Žánrová kombinace, která se jen tak neslyší, kór s takovýmhle soundem. Ale právě tohle všechno je na kapelách jako Coffin Haze tak zajímavé. Styly jako surf rock nebo psychobilly sice respektuji a jejich existence mi nevadí, ale poslouchat to nemusím, prostě mě to neba (a věřte, že jsem to zkoušel). Když se to ale smíchá s kapkou metalu a hodí do takhle garážového hávu, jde o hodně lákavou jízdu.

3. Häxenzijrkell – …von Glut und Wirbelrauch

Druhé EP je možná o chlup slabší než „Des Lasters der Zauberey“, ale i na „…von Glut und Wirbelrauch“ se Häxenzijrkell daří tvořit po čertech silnou atmosféru, která na mě prostě zabírá. Tenhle druh black metal mám strašně rád a kapel jako tahle si hodně cením.

Artwork roku:

Majestic Mass – Savage Empire of Death

Jasně, mohl bych sem dát nějakou další lovecraftovskou čmáranici anebo abstraktní atmo-patlanici. Takových jsem za loňský rok viděl dost. A nechci znít zbytečně pejorativně, mnohé z nich se mi líbily. Nicméně přebal debutu dánských Majestic Mass mě zaujal snad nejvíc, a to nejen kvůli tomu, že jsou na něm kozy. Jistě, kozy jsou samozřejmě fajn, ale důvod, proč sem obálka „Savage Empire of Death“ patří, tkví také v jeho atmosféře, která tam navzdory explicitnosti je. Navíc se mi fest líbí i samotné album, takže jej tady mohu zmínit alespoň takhle, ačkoliv na první pětku nemá!

Majestic Mass - Savage Empire of Death

Objev roku:

Pando – Hiraeth

Z formálního hlediska bych sem asi měl dát první nebo druhou desku z top5, abych si nenasral do huby. Vím o tom. Přínosnější mi nicméně přijde, pokud zde vypíchnu nějakou další formaci, kterou jsem loni objevil a vysoce mě zaujala, ale mezi hlavní pětku ani neřadovou trojku se nedostala. Jedním z těchto vysoce zajímavých objevů budiž Američané Pando a jejich experimentální opus „Hiraeth“, který u mě s postupujícími poslech vystoupal hodně vysoko.

Shit roku:

War for War – In Situ

Kdysi solidní kapela padla na úplné dno. Už minulé album „Illud tempus“ bylo blbé, ale „In situ“ je nehorázný trapas, jehož vydáním si všichni zúčastnění – muzikanty počínaje, labelem konče – dělají jenom ostudu. Takovou sračku by nikdo neměl pustit do světa ani ze srandy, ale vzhledem k tomu, že to Ondřej KlášterkaLenkou Machovou evidentně myslí seriózně, tak je to ultra fail. Absolutní hnůj.

Pando

Koncert roku:

1. Suicide Commando, Siva Six: Praha – Rock Café, 5.5.2018

Moc koncertů jsem za loňský rok nedal (a nečekám, že by to letos bylo lepší, už mě to prostě tolik nebaví), takže výběr mám jednoduchý. Suicide Commando je rychta jako čuně, v malém klubu jim to seklo, a když k tomu přihodím exkluzivní support v podobě Siva Six, další mé oblíbené kapely z oblasti temné elektroniky, tak není co řešit.

2. Hetroertzen, Sektarism: Praha – Underdogs’, 4.10.2018

Úvodní LvxCælis jsem nestihl a z toho, co jsem stihl, to neznělo nijak zázračně. Sektarism předvedli přepálené divadlo, které vlastně bylo dost zábavné a hudebně mě to bralo mnohem víc než z desek, na nichž mě tihle Frantíci nikdy nezaujali. Hetroertzen naopak divadlo žádné, ale o to víc bylo muziky, a že se hoblovalo jak blázen. Sám jsem se divil, jak moc mě to bavilo, ale tohle fakt makalo. Netvrdím, že to bylo něco výjimečného, ale z toho mála, co jsem za rok 2018 živě viděl, to patřilo k tomu lepšímu.

Suicide Commando, Siva Six

3. Iron Maiden: Praha – Letiště Letňany, 20.6.2018

Tahle heavymetalová klasika nikdy neomrzí. Předkapely tradičně úplně na hovno, ale samotní Iron Maiden jsou prostě králové. Trojboj „For the Greater Good of God“, „The Wicker Man“ a hlavně monumentální „Sign of the Cross“ veprostřed koncertu úžasný a jasně ukázal, že se legendární Britové nemusejí spoléhat jen na povinné hity, které všichni známé líp než svoje boty, takže trochu škoda, že 2/3 jejich koncertů jsou vždycky stejné songy. To se asi bohužel nezmění, ale nemůžu tvrdit, že bych kvůli tomu na Iron Maiden přestal chodit.

Videoklip roku:

Čavalenky – Otrepaná téma

Netvrdím, že tenhle klip považuju za nějaké vizuální veledílo, ale ten song je palba jako prase a já nevím, kde jinde bych si ho měl pouštět. Dost lehce se tedy z toho stal můj nejsledovanější videoklip roku.

Film roku:

1. The House That Jack Built

Ve filmech to bylo lehké rozhodování, protože nic mě v roce 2018 nesundalo tolik jako „The House That Jack Built“. Některé filmy Larse Von Triera mohou být trochu rozpačité, ale v tomhle případě u mě svébytný dánský režisér zabodoval na plné čáře. Podvratný, provokativní i provokující snímek – v míře, jaká se v dnešní porcelánové době v kinech nevídá. Zároveň silný, nevšedně pojatý a s myšlenkami, z nichž některé jsou velké i znepokojivé zároveň. Velké dílo.

2. Upgrade

Řazení „Upgradu“ mezi horory v mnohých žebříčcích vůbec nechápu, protože horor to není ani omylem, ale akční sci-fi jak víno to rozhodně je. Stejně tak nechápu, proč o tomhle filmu mnozí mluví jako o béčkovém, protože takhle béčko přece nevypadá. „Upgrade“ nabízí uvěřitelnou vizi budoucnosti, aktuální tématiku a přes solidní dávku akce, vypjatých momentů i násilných scén neztrácí myšlenku. Výborné zakončení tomu přidává třešničku na dortu; tady mě opravdu potěšilo, že na to tvůrci měli koule, protože jakýkoliv jiný konec by celý film vlastně shazoval.

The House That Jack Built

3. Climax

Mistr zfetovaných filmů Gaspar Noé naservíroval dost divný trip, který se tráví hodně těžko, ale v hlavě uvízne a něco v člověku zanechá (zůstává otázkou, zdali je to dobře nebo špatně, ha!). Úvodní taneční scéna je geniální, následuje trochu nudnější pasáž plná keců o šukání, další tanec (opět strhující), hypnotický soundtrack, titulky v půlce snímku a pak nastoupí drogy a začne jít do tuhého. Obsahově jsem čekal, že to bude ještě vyhrocenější a hlavně násilnější, ale z hlediska formy je to totální vymaštěnost v tom nejlepším slova smyslu. Je to „jenom“ snobská artovka, ale ty vole, v kině to nakládalo.

Potěšení roku:

nový gramofon

Tady snad ani není co dodávat :)

Zklamání roku:

pohodlnost zavedených jmen

Při pohledu na můj žebříček nejlepších dlouhohrajících desek a nejlepších neřadových nahrávek si lze povšimnout jednoho zajímavého trendu – s výjimkou Thy Catafalque se ve všech případech jedná o nepříliš známá či dokonce debutující jména. Což asi nebude náhoda. U spousty veteránů a zavedených kapel mám totiž pocit, že u nich vítězí pohodlnost a sázka na jistotu nad skutečnou výpovědní hodnotou, která těm začínajícím skupinám, jejichž tvorba není sešněrována očekáváními publika, nechybí.

Thy Catafalque

Zajímavým paradoxem metalové scény budiž to, že jakkoliv tahle zavedená jména vydávají unavené a předvídatelné počiny, dostává se jim aplausu od posluchačů i kritiků. V metalu asi opravdu pracuje nostalgie a chválení za zásluhy, přičemž zásluhy a legendární status má prakticky každý, kdo jen hraje dlouho. Starého psa novým kouskům nenaučíš a metalový posluchač uctívá všechno, co je staré. Když chce ale člověk slyšet něco zajímavého, musí bohužel hledat jinde než u nových alb těch, kdo kdysi pomáhali naše oblíbené žánry stavět na nohy.

Zhodnocení roku:

Navzdory nastíněnému zklamání mám ale pocit, že rok 2018 byl poměrně silný. Což může vypadat jako standardní prohlášení, které se objevuje prakticky v každém „top“ žebříčku uplynulého roku, ale já sám vím, že něco takového ve svém shrnutí píšu poprvé za několik posledních let. Možná jsem měl ale tentokrát jen větší štěstí, že se mi dařilo nacházet přesně ta alba, která se mi strefovala do vkusu.

K roku 2019 nicméně nemám nějaká vysoká očekávání. Zkušenost člověka učí, že velká očekávání předchází velkému zklamání. Doufat ale mohu a také doufám, že i v tomto roce se objeví něco, co mě položí na prdel anebo posadí na lopatky.

H E X


Thy Catafalque – Geometria

Thy Catafalque - Geometria

Země: Velká Británie / Maďarsko
Žánr: avantgarde metal
Datum vydání: 4.5.2018
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Hajnali csillag
02. Szamojéd freskó
03. Töltés
04. Gőte
05. Sárember
06. Hajó
07. Lágyrész
08. Sík
09. Balra a Nap
10. Tenger, tenger
11. Ének a búzamezőkről

Hrací doba: 56:01

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Když jsme se zde posledně bavili o Thy Catafalque, bylo to v době, kdy maďarský skladatelský génius Tamás Kátai prožíval nebývale plodné tvůrčí období, v němž během jediného roku stihl vydat hned čtyři dlouhohrající desky. Tamás sice alba průběžně vydává vcelku pravidelně, ale s poněkud většími rozestupy, taková kadence mu není podobná, byť i tehdy, mezi lety 2015 a 2016, si dokázal udržet svůj vysoký standard. Nebylo však překvapení, když se poté na nějakou chvíli zase odmlčel. A vyplatilo se. Dal si dva roky pauzu a v letošním roce opět naservíroval další fantastickou desku, která bude patřit k ozdobám závěrečných žebříčků.

„Sgùrr“ z roku 2015 jsem v době jeho vydání považoval za bez debat skvělé album, ale trochu jsem cítil, že mírně zaostává za předchozími majstrštyky „Tűnő idő tárlat“, „Róka hasa rádió“ a „Rengeteg“. Dnes už si to tak úplně nemyslím, protože „Sgùrr“ mi postupem času ohromně přirostlo k srdci a přinejmenším obě čtvrthodinové skladby jsou naprosto fenomenální. Zato následnou desku „Meta“ (2016) podobný osud nepotkal. Přestože i ona nepochybně obsahuje několik nádherných momentů a v dílčích pasážích se dotýká hudební dokonalosti, jak je pro Thy Catafalque typické, v porovnání s ostatními nahrávkami projekty se drží víc vzadu (i když stále vysoko nad většinou toho, co v metalu vychází).

Snad to bylo dáno právě vysokým skladatelským vytížením, kdy si Tamás možná „vyplýtval“ hromadu nápadů hlavně na „Sgùrr“ a bezejmenný debut dalšího projektu Neolunar, plus část jich samozřejmě dodal i na svůj druhý sólový počin „Slower Structures“. Lze tedy říct, že letošní novince „Geometria“ menší odstup jenom prospěl, poněvadž tohle album už nenechává žádný prostor pro jakékoliv pochyby o tom, zda Tamásovi dochází dech. Ani náhodou.

Thy Catafalque sice stále zůstává primárně metalovou skupinou, nicméně se jedná spíš o formální zařazení díky hojnému použití elektrické kytary. Přístup ke komponování jde nad rámec obyčejné metalové písničky. Popsal bych to asi tak, že na Tamáse Kátaie sedí mnohem víc pojmenování hudební skladatel než metalový hudebník. Snad lze tomu významovému rozdílu rozumět. V souvislosti s tím můžu dodat, že Thy Catafalque je svým pojetím a náladou mnohem víc umění než rock‘n‘roll. Myšleno v tom nejlepším slova smyslu.

„Geometria“ právě načrtnuté myšlenky jednoznačně podporuje a potvrzuje. Žánry mimo metalové mantinely zde nejsou kořením, nýbrž jednou z mnoha tváří a vyjadřovacích prostředků Thy Catafalque, a pokud se kytara náhodou v nějaké stopě neozve, pořád jde o plnohodnotnou položku alba, nikoliv nějakou mezihru.

Thy Catafalque

Tamás na „Geometria“ opětovně mísí metal (zde si můžeme dovolit pojmenovat obecně, protože tentokrát to příliš nezavání black metalem), folklórní nádech i jemnější elektroniku v neodolatelný a organicky fungující celek plný nádherných momentů, dech beroucích nápadů a odzbrojujících melodií. A přitom je ta hudba nevtíravá, vše plyne naprosto přirozeně bez zbytečné okázalosti nebo patosu. Jakkoliv jsou po desce rozesety hromady kouzelných pasáží, ve finále to není o dílčích jednotlivinách, vše pracuje pro vyšší celek, z něhož plyne dojem prakticky bezchybného a dokonalého alba. Není ani stopy po planých chvílích, lepidle mezi stěžejními nápady nebo vatě, vše vybroušeno do perfekcionismu, aniž by se vytrácela duše.

Thy Catafalque je dle mého názoru zcela unikátní skupina. Rukopis i atmosféra jsou neopakovatelné a neznám nikoho dalšího, kdo by dokázal zprostředkovat podobné emoce v tak sugestivní a hluboké formě, jako se to daří tomuhle původem maďarskému chlapíkovi. Vtipné na tom je, že každá nová deska platí za osobité dílo i v rámci Thy Catafalque, a byť gró zůstává zachováno, nedochází k opakování sebe sama. Skvost.


Redakční eintopf – květen 2018

Thy Catafalque – Geometria
Nejočekávanější deska měsíce:
Thy Catafalque – Geometria


H.:
1. Thy Catafalque – Geometria
2. Subduer – Death Monolith
3. Abhor – Occulta religiO

Zajus:
1. Thy Catafalque – Geometria
2. Ihsahn – Ámr
3. Jon Hopkins – Singularity

Onotius:
1. Thy Catafalque – Geometria
2. Ihsahn – Ámr
3. Alkaloid – Liquid Anatomy

Metacyclosynchrotron:
1. Necros Christos – Domedon Doxomedon
2. Reverorum ib malacht – Im ra distare summum soveris seris vas innoble

Cnuk:

Mythago:
1. Wolvennest – Void

H.

H.:

Nejdůležitější deskou měsíce května pro mě bude jednoznačně „Geometria“ od Thy Catafalque. Oblibou tohoto původem maďarského projektu jsem se nikdy netajil, takže pravidelného čtenáře by má volba nejočekávanějšího alba tentokrát neměla překvapit. Minulé „Meta“ sice bylo lehce slabší než předešlé počiny, ale pořád šlo o moc dobrou hudbu, jejímž prostřednictvím si Tamás Kátai ostudu rozhodně neuříznul. Od „Geometria“ čekám, že bude pokračovat v charakteristickém soundu Thy Catafalque a že se opětovně bude jednat o důstojný příspěvek do diskografie. To mi ke štěstí postačí. Obal novinky se mi opravdu líbí, předobjednáno dávno mám, tak už zbývá jen vyčkat…

Hlad po extrémním námrdu by doufám mohlo ukojit EP „Death Monolith“ německých Subduer. Kapela toho za sebou nemá příliš, ale ukázky znějí dost násilně a dávají tušit, že Subduer nehodlají jen vyznávat okoukanou kombinaci black a death metalu, ale že si rozumějí i s drásavou hlukařinou. Jsem zvědav. Počin vychází právě dnes.

Poslední místečko jsem si schoval pro italskou okultní stálici Abhor, již snad není nutné sáhodlouze představovat. Snad tedy plně postačí sdělení, že 25. vychází nová fošna „Occulta religiO“ a že ukázka „Demons Forged from the Smoke“ zní dost dobře.

Zajus

Zajus:

Není co řešit. Nemyslím, že bych slovem „génius“ ve svém hodnocení hudebníků zrovna plýtval, ovšem pro Tamáse Kátaie jde o jediné možné označení. Tamás si v Thy Catafalque vytvořil naprosto unikátní zvuk, který neztratil ze své působivosti nic ani po mnoha letech a albech. Přesto je pravdou, že minimálně poslední „Meta“ mělo své mouchy, ale z vypuštěných ukázek mám dojem, že „Geometria“ bude nápravou ve velkém stylu. Když však mluvíme o neskutečně nadaných umělcích, nesmíme zapomenout ani na Ihsahna, jehož „Ámr“ vyjde ve stejný den jako Kátaiova „Geometria“. Ihsahna jsem docenil vlastně až nedávno a jeho dlouhou diskografií se teprve prokousávám, nicméně že je laťka stanovena nesmírně vysoko, je jasné. Třetí silnou osobností květnového výběru je pak Jon Hopkins. Tento elektronický mág si po zásluze vydobyl v rámci svého žánru podobnou pověst, jako dva předcházející pánové mají mezi fanoušky odvážnějšího metalu. Hopkinsovo „Immunity“ je dnes sice již pět let staré, ovšem v uších mi jeho podmanivé textury stále doznívají. Jeho nástupce „Singularity“ je tak dalším albem, které činí čtvrtý květen z hlediska hudby jedním z nejočekávanějších měsíců v roce.

Onotius

Onotius:

O květnových vrcholech asi netřeba příliš dlouze diskutovat. Na jedné straně tu máme další nahrávku maďarského avantgardně metalového projektu Thy Catafalque, který nás pravidelně oblažuje špičkovými deskami se zajímavými nápady a specifickou folklórem načichlou atmosférou. Na té druhé pak norského progresivního nezmara Ihsahna, na jehož tvorbu taktéž nemohu dát dopustit. Obě desky vychází shodně již ve středu čtvrtého, takže už zbývá jen pár dní a uslyšíme, co se z těchto vysoce očekávaných nahrávek nakonec vyloupne. Fanoušci extrémní progrese si však na své přijdou ještě v půlce měsíce, kdy vychází album „Liquid Anatomy“ od německých Alkaloid. Tahle kapela ,personálně spjatá s nejedním technical-deathovým esem, dokázala svým ponurým debutem „The Malkuth Grimoire“ zatraceně zaujmout, tudíž čerstvou nahrávku nepůjde přejít bez povšimnutí.

Thy Catafalque

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Fanoušci Necros Christos již dávno ví, že třetí dlouhohrající deska bude zároveň tou poslední a že „Domedon Doxomedon“ vyjde již v půlce května. Asi nemá cenu očekávat, že by se kapele  podařilo navodit odporně dusivé fluidum „Triune Impurity Rites“, ale nový song „Tombstone Chapel“ se mi líbí fest, takže věřím, že smrt Necros Christos bude pamětihodná.

Podobně nepříjemné, avšak fascinující zážitky jako kdysi s „Triune Impurity Rites“ jsem si zažil s trojicí nahrávek „De Mysteriis dom Christi“ švédských Reverorum ib malacht. Předchozí, prakticky exhumovaná nahrávka „Ter agios numini“ mě nezaujala, ale něco mi dává tušit, že novinka „Im ra distare summum soveris seris vas innoble“ by mohla opět vést do nejhlubších temnot.

Potenciálně slibných květnových vydání registruji víc, ale s jistotou se zasvětím pouze Kristu.

Cnuk

Cnuk:

Duben 2018 bude historicky prvním měsícem, kdy za mé působení na tomto webu nevyrukuji ani s jednou očekávanou deskou. Po zjištění, že žádné z alb, na která se těším, v následujícím měsíci nevychází, jsem schválně projel internety, abych zjistil, že se fakt nechystá nic pro mé ucho. Můj květen tak bude ve znamení dohánění restů a poslouchání placek z uplynulých měsíců.

Ihsahn

Mythago

Mythago:

Sice v posledních měsících značně upřednostňuji black metal a různé folkové žánry, neznamená to ovšem, že bych hudební scénu mimo tyto hranice zcela ignoroval. Ačkoli když si to tak vezmu, Wolvennest na svém dva roky starém debutu jednoduše pojmenovaném „WLVNNST“ z toho blacku nejednou čerpali, přestože na první pohled to není příliš zřejmé. Prim hrála hypnotická atmosféra, které Belgičané docilovali především skrze neustále se opakující motivy s jen minimálním rozvojem a poměrně hluboce posazený hlas hlavní zpěvačky Shazzuly. Tenhle recept zaručil nadmíru chutnou krmi a já se nemohu dočkat, až ochutnám další chod, jenž na naše stoly dorazí v podobě „Void“ v polovině tohoto měsíce. Nemám sebemenších pochyb o tom, že se opět bude jednat o kulinářský požitek.


Thy Catafalque: reedice třetí desky

„Tűnő idő tárlat“ (původně 2004), třetí deska Thy Catafalque, vyjde 7. prosince v nové reedici. Tentokrát půjde o digibook CD pod záštitou ruských GS Productions (kteří vydali již sólová alba Tamáse Kátaie nebo kompilaci dalších projektů souvisejících s Thy Catafalque). Limitace činí 300 číslovaných kusů. Předobjednávat můžete na Bandcampu.


Thy Catafalque – Meta

Thy Catafalque - Meta

Země: Velká Británie / Maďarsko
Žánr: avantgarde metal
Datum vydání: 16.9.2016
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Uránia
02. Sirály
03. 10^-20 Ångström
04. Ixión Düün
05. Ősszel otthon
06. Malmok járnak
07. Vonatút az éjszakában
08. Mezolit
09. Fehérvasárnap

Hrací doba: 66:46

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp / bandcamp

Tamás Kátai, jeden z dobře ukrytých geniálních skladatelů dnešní doby, prožívá v posledních měsících mimořádně plodné období. Tenhle sympatický Maďar, jehož domovinou je nyní už několik let skotský Edinburgh, nikdy neoplýval zběsilou kadencí. Zatímco jiní hudební solitéři mají tendence zahazovat sebereflexi a zdravou míru autocenzury a pod tlakem hrnou ven všechny nápady, které se jim v hlavě vylíhnou, Tamás Kátai vždy pracoval trochu jiným způsobem (logicky už jen proto, že ne vždy byl Thy Catafalque jednočlenný projekt). Své nahrávky piloval a jednou za čas do světa pustil vybroušené dílo. Metal obecně nepatří k nejvytříbenějším a nejumělečtějším hudebním žánrům, byť si jeho mnozí posluchači s oblibou myslí opak (a to říkám z pozice někoho, kdo se metalové hudbě věnuje většinu svého života!), Kátaiova hudba patří k výjimkám potvrzujícím pravidlo. A právě proto má jeho produkce v mém osobním žebříčku oblíbených interpretů vyhrazené speciální místo.

Tím spíš ovšem překvapuje, jaké tempo Tamás Kátai v posledním roce nasadil. Šňůra začala loni v říjnu, kdy vydal počin „Sgùrr“ se svou hlavní formací Thy Catafalque. Možná stojí za zmínku, že nedlouho poté se ještě objevila kompilace „The Early Works“, jež nabídla první oficiální vydání raných nahrávek Thy Catafalque, nicméně to jen pro úplnost, neboť nový materiál se zde nenacházel. V kontextu našeho povídání nás víc bude zajímat květen 2016, kdy světlo světa spatřilo druhé sólové album „Slower Structures“, v jehož rámci Kátai ukájí své choutky po komorní ambientní až neoklasické hudbě. Jen o dva měsíce později pak vyšel eponymní debut zbrusu nového projektu Neolunar, v němž Tamás pustil na pole elektronické hudby (ani to znalce diskografie Thy Catafalque jistě nepřekvapilo). A tím už se dostáváme do současnosti, neboť v půli září Tamás Kátai plodnou sérii završil (?) další deskou Thy Catafalque – již čtvrtou dlouhohrající za pouhých 13 měsíců.

Vzhledem k výše popsanému nelze nepoložit otázku, zdali se na novince „Meta“ povedlo i tentokrát udržet kvalitativní laťku, která je v tomto případě nastavena extrémně vysoko. Odpovědět by šlo stylem kultovního britského seriálu „Jistě, pana ministře“ – ano i ne. Přijde prostě na úhel pohledu. V kontextu tvorby Thy Catafalque potažmo tvorby Tamáse Kátaie nemohu i přes velké sympatie, jaké k jeho muzice chovám, zastírat skutečnost, že „Meta“ rozhodně není vrcholem celého jeho snažení. V kontextu obecném však stále platí, že se jedná o záležitost, jež vší okolní konkurenci převyšuje rozdílem několika tříd. A stále to s přehledem stačí k tomu, aby šlo hovořit o jednom z nejvýraznějších metalových počinů v letošním roce.

Nechtěl bych vzbudit nějaký špatný dojem, tak tu explicitně prohlašuji, že „Meta“ je bez debat excelentním albem. Jako vždy platí, že některé skladby jsou ohromně silné, některé momenty se dotýkají hudební dokonalosti a prostě je to celé opětovně boží. Jen lze v diskografii Thy Catafalque najít ještě působivější věci, toť vše. Na druhou stranu, tohle v žádném případě není překážkou k tomu, aby si člověk „Meta“ mohl užít. Naopak, je to nádherná deska, jejíž poslech si náramně užívám. Řeknu to asi takto – již tradičně jsem skoupil veškeré formáty, na nichž „Meta“ vyšlo (Thy Catafalque je jedním z hrstky vyvolených jmen, u nichž toto praktikuji), a ani v nejmenším toho nelituji.

Opětovně nechybí veškeré atributy, jaké si člověk u Thy Catafalque mohl v minulosti oblíbit. Ojedinělá atmosféra, fenomenální melodie (klávesové i kytarové), dech beroucí skladatelské nápady, rozpoznatelný sound, hraní si s detaily, charakteristická práce s bicím automatem, jejž už lze bez obav považovat za jeden z trademarků projektu… popravdě už jsem dávno přestal toužit po tom, aby alba Thy Catafalque nahrával živý bubeník. Posun oproti „Sgùrr“ není zas až tak velký, ale svou vlastní identitu „Meta“ v rámci celé tvorby bezesporu má, což je jedině dobře. Oproti předchůdci citelně přibylo vokálů i folkovějších motivů, o což se stará plejáda hostujících muzikantů, mezi nimiž nechybí kupříkladu Zoltán Kónya, s nímž se Tamás Kátai v minulosti potkal v kapelách Gire a Gort, nebo houslistka Ágnes TóthThe Moon and the Nightspirit, pro niž to ostatně také není první účast na nahrávce Thy Catafalque.

Thy Catafalque

Jako vždy je trochu oříšek vybrat a vyzdvihnout konkrétní písně, aniž by člověk skončil u vypisování kompletního tracklistu, poněvadž na každé lze najít něco, co by se dalo ocenit. Jen namátkou jsem se zamiloval třeba do klidnější „Sirály“ s čarovnou atmosférou, „Ixión Düün“ – jen tak mimochodem nazpívané ve smyšleném jazyce – ve své druhé půli ukrývá několik bravurních kytarových motivů, suprová je i „Mezolit“ nebo „10^-20 Ångström“, které obě po kytarové první části dokážou nádherně vygradovat – v prvním zmiňovaném případě do melodičtějšího vyvrcholení s fantastickým čistým vokálem, v tom druhém do elektroničtější pasáže. Vynechat pak samozřejmě nejde ani více jak dvacetiminutový kolos „Malmok járnak“, s jehož pomocí „Meta“ dodržuje tradici, že každá deska Thy Catafalque obsahuje jednu takovou mamutí kompozici. Bez dalších detailů lze prohlásit, že i tentokrát je určitě co poslouchat a mnohé nápady jsou zde prostě senzační.

I navzdory tomu, co jsem řekl kdesi výše (že existují ještě lepší alba Thy Catafalque), necítím se být ani v nejmenším zklamán. Naopak jsem nanejvýš spokojen, protože Tamás Kátai zas a znovu ukazuje, že k mým oblíbeným skladatelům nepatří pro nic za nic. „Meta“ je bez váhání důstojným nástupcem předcházejících počinů, což vzhledem k faktu, že se mezi těmi předcházejícími počiny nacházejí majstrštyky jako „Tűnő idő tárlat“ či „Róka hasa rádió“, myslím hovoří samo za sebe.