Archiv štítku: Tiamat

Novinky 24-6-15

Author and Punisher - Melk En Honing

>>> Francouzští doomaři Ataraxie zveřejnili nový videoklip, avšak ke staré skladbě. Zfilmována byla „L’ataraxie“ z debutu „Slow Transcending Agony“ (2005) a stalo se tak ku příležitosti výročního vydání alba (k mání od 29. června). Sledujte na YouTube.

>>> Industriální projekt Author & Punisher streamuje celou svou novou desku „Melk En Honing“, jež vyjde 30. června. Poslouchejte na webu Noisey.

>>> Američané Cara Neir ohlásili, že se letos objeví jejich čtvrté řadové album „Perpetual Despair Is the Human Condition“. Konkrétní datum není známo, ale počin by měl podle všeho být k dispozici na přelomu léta a podzimu u Broken Limb Records jako LP a MC. Obal tady.

>>> Legendární elektronická formace Die Krupps vydá svou další desku v září. Jmenovat se bude „V – Metal Machine Music“.

>>> Populární Američané Disturbed se po několika letech nečinnosti opětovně vracejí na scénu – nové album ponese název „Immortalized“ a vyjde 21. srpna. První ukázku v podobě songu „The Vengeful One“ sledujte na YouTube. Obal zde, tracklist následuje:

01. The Eye of the Storm 02. Immortalized 03. The Vengeful One 04. Open Your Eyes 05. The Light 06. What Are You Waiting For 07. You’re Mine 08. Who 09. Save Our Last Goodbye 10. Fire It Up 11. The Sound of Silence 12. Never Wrong 13. Who Taught You How to Hate 14. Tyrant [bonus] 15. Legion of Monsters [bonus] 16. The Brave and the Bold [bonus]

>>> Hate Eternal streamují song ze své nadcházející nahrávky „Infernus“, jež vyjde 24. srpna. „The Stygian Deep“ můžete poslouchat na webu Stereogum.

>>> Mastodon mají na kontě nové video ke své poslední nahrávce „Once More ‘Round the Sun“ z loňského roku. Tentokrát padla volba na song „Asleep in the Deep“ – sledujte na YouTube.

>>> Přestože to s Tiamat v loňském roce nevypadalo zrovna růžově a chvíli se zdálo, že Johan Edlund, hlavní mozek kapely, ze sestavy odejde. Nyní Edlund zveřejnil zprávu, že se Tiamat vrací do hry a pracují na další desce.


Tiamat – The Scarred People

Tiamat - The Scarred People
Země: Švédsko
Žánr: gothic metal / rock
Datum vydání: 26.10.2012
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. The Scarred People
02. Winter Dawn
03. 384 – Kteis
04. Radiant Star
05. The Sun Also Rises
06. Before Another Wilbury Dies
07. Love Terrorists
08. Messinian Letter
09. Thunder & Lightning
10. Tiznit
11. The Red of the Morning Sun

Hodnocení:
Ježura – 7,5/10
Stick – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / twitter

Tiamat jsou zpět s další deskou. Od posledního zářezu jménem “Amanethes” uplynuly dlouhé čtyři roky a fanoušci kapely, která si dlouhé roky své existence prošla hned několika škatulkami – death metalem počínaje a potemnělým rock-metalem konče – ani tentokrát neměli sebemenší jistotu, s čím se charismatický Johan Edlund a jeho kumpáni vytasí. Tedy, jedna jistota by se přeci jen našla – od desky “The Scarred People” se čekalo hodně, takže je na místě podat alespoň přibližně odpovídající obrázek o tom, jak to nakonec dopadlo.

První ochutnávkou, která měla potenciální kupující přemluvit k činu, se stala titulní skladba “The Scarred People”, a s odstupem o ní mohu říct jediné – pokud chtěli Tiamat zamaskovat celkový charakter alba, nemohli vybrat lépe. Spolu s hitovkou “Thunder & Lightning” jsou to totiž jediné šlapavě energické skladby, které deska nabízí. Určujícím materiálem jsou naproti tomu skladby ostatní, které přinášejí nenápadný, umírněný, svým způsobem minimalistický, ale v jádru velmi emotivní zážitek, který svým charakterem spadá spíše do vod alternativního nebo progresivního rocku, ovšem s rukopisem typickým pro Tiamat. Náladu desky lze přirovnat k uvolněnému rozpoložení, které občas nastává těsně před spaním, nebo k posmutnělé atmosféře takřka prázdného baru okolo třetí ranní, a dá se říct, že mě až fascinuje, jakými způsoby je tohoto efektu napříč albem dosahováno. Jednou je to díky instrumentálnímu bohatství, se kterým nějakým zvláštním způsobem funguje i zdánlivě primitivní a klišovitá linka vokálu, jindy je to právě propracovaný vokál, který posluchače ke skladbě přitáhne, a ta po nějaké době odhalí své krásy… Stejného výsledku jako lehce trudnomyslné většině se k mému úžasu daří dosáhnout i na první pohled sluníčkové a americkou country značně inspirované ojedinělosti “Messinian Letters”, a to je jen další důkaz, že Tiamat rozhodně neposkládali tuhle desku jen tak halabala.

Když jsem se o pár řádků výše zmiňoval o instrumentálním bohatství, měl jsem tím na mysli dva hlavní proudy, ve kterých se dotyčná ctnost projevuje. První je vesměs předvídatelný – instrumentální linky napsané tak dobře, že si na tento titul mohou dělat nárok. Sólování v “384 – Kteis”, minutu a tři čtvrtě dlouhá kytarová exhibice “Before Another Wilbury Dies” nebo víceméně všechny pasáže, kde se kytary (kterých se to týká především) dostanou ke slovu v trochu širším měřítku, než je pouhý rytmický podklad, to vše na tom nese zásluhu. Sice to chvíli trvá, než tuhle stránku věci člověk docení, ale stojí to za to, opravdu. Druhá tvář onoho instrumentálního bohatství se projevuje skrze řadu dalších nástrojů a zvuků, které Tiamat do hudby zapracovali. Je toho nespočet – jemná mandolína v “The Sun Also Rises”, mluvené slovo na pozadí “The Winter Dawn” nebo “Before Another Wilbury Dies” (schválně kdo si všimne, co je na druhém případě pozoruhodné) a opravdu ohromná spousta dalších zvuků nejrůznějšího původu, které se objevují v naprosté většině skladeb a dělají poslech o mnoho zajímavějším.

Zmiňoval jsem se rovněž o vokálu, a i když to v tomto případě není tak úplně kapitola sama pro sebe, trochu tohle téma rozvést Johanovi Edlundovi dlužím. Když jsem o něco výše psal o “zdánlivě primitivní a klišovité lince vokálu”, nejdůležitější je v tom to slůvko “zdánlivě”, protože i když se některé melodie mohou zdát zpočátku trochu plytké (a ruku na srdce, ono se ani po delší době nejedná o žádnou přehlídku progresivních melodických postupů), přesto dříve nebo později začnou fungovat, a ve většině případů je to jen další potvrzení principu, podle kterého se dá z mála vytřískat hodně. Vlastní kvalitu zpěvu vůbec není třeba jakkoli rozpitvávat, protože není nejmenšího sporu, že Edlund je stále ve velké formě a jeho hlas je radost poslouchat, neboť zde představuje nejen klasické hloubky, ale několikrát se vydá i do na jeho poměry neobvykle vysokých poloh a jednou dokonce připomene, že krom skvělého čistého zpěvu vládne i kvalitním ostrým vokálem, a i tenhle jeden případ dělá ze závěru skladby “Love Terrorists” jeden z nejpůsobivějších a nejzapamatovatelnějších momentů alba. A ještě na okraj – byl bych schopen přísahat, že jsem z desky zaslechl takřka neznatelný ženský vokál, který byl přítomen i na starších albech, a pokud je tomu skutečně tak, i tahle drobnost pak přispívá k celkově mimořádné vokální úrovni, na jakou album “The Scarred People” dosáhlo. A teď si tohle všechno dejte dohromady, a vyplyne z toho jediné – “The Scarred People” je deska vokálně brilantní, náladou kompaktní, projevem velmi pestrá a nápaditá, a když jí člověk přijde na chuť, tak také atraktivní na poslech.

Je mi zatěžko soudit, nakolik se “The Scarred People” zalíbí dlouholetým fanouškům kapely, ale ono je to nakonec bezpředmětné, neboť ti již desku určitě nejednou slyšeli a udělali si vlastní názor. Z pozice posluchače, který má o tvorbě Tiamat sice jakýs takýs přehled, ale nemá ji nastudovanou zdaleka tak, jak by si přál, však s trochou optimismu mohu tvrdit, že jde o velmi solidní materiál, který skrývá mnohé příjemné okamžiky. Jistě, není to kdovíjak výjimečný počin, ale pevně věřím, že si svoje publikum jistě najde. Jen je otázkou, jestli se tací budou rekrutovat z fanoušků Tiamat, nebo spíše jinačích uskupení. A vsadil bych spíše na druhou jmenovanou kategorii, protože po jistých nesplněných očekáváních na mě album zapůsobilo spíše atributy, které bych čekal spíše od svých milovaným R.E.M.. Hlavní je ovšem fakt, že je “The Scarred People” povedené album, které má svůj vlastní výraz a umí s ním zabodovat.


Další názory:

Na novou desku se čekalo dlouhé čtyři roky. Následovník předchozího výborného počinu “Amanethes” splňuje všechny formální požadavky na dobrou desku, rychlejší chytlavé rockové skladby střídají citlivé balady s floydovským étosem, jak tomu bylo i na desce minulé. Jenže tady tomu nějak chybí charisma. Skoro to vypadá, jako by po čtyřech letech Johan akorát tak hrábnul do šuplíku a vytáhnul skladby, které se nedostaly na předchozí desku, dal jim konečnou podobu a s velkou pompou to vydává za zbrusu nové album Tiamat. Abyste mě nechápali zle, ta deska je dobrá, ale čekal jsem víc. Za pozornost stoprocentně stojí titulní “The Scarred People”, “Winter Dawn” a “Radiant Star”. Jako bonus deska obsahuje výtečnou předělávku skladby “Born to Die” od Lany Del Rey, která mi z celé desky přijde úplně nejgeniálnější. To už o něčem svědčí, ne?
Stick


Masters of Rock 2012 (neděle)

Masters of Rock 2012
Datum: 15.7.2012
Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek
Účinkující (obsažení v reportu): Arch Enemy, Gotthard, Hell, Hentai Corporation, Skyforger, Tiamat, Sabaton

Akreditaci poskytl:
Pragokoncert / Masters of Rock

Začátek posledního dne obstarávají české evergreeny Salamandra, Škwor a Doga, které jsem si všechny nechal s klidným srdcem ujít, protože – ruku na srdce – jejich koncerty jsou vesměs pokaždé to stejné, co sice neurazí, ale pokud jste to viděli už mnohokrát, nic vám to nedá. Letmé nakouknutí do areálu v průběhu setů dvou z nich mi dalo za pravdu, že opravdu o nic nepřicházím.

Mezi výše zmiňovanou trojici se však vklínili Skyforger z Lotyšska, a to už bylo poněkud jinačí kafe. Nejen v porovnání s okolními účinkujícími (ačkoliv Skyforger opravdu nejsou nijak ostrá sebranka, byli asi jednou z nejtvrdších kapel festivalu), ale i v porovnání třeba s jejich loňským výstupem na Brutal Assaultu, kde docela nudili. Tentokrát to bylo přesně naopak a pobaltští bardi zahráli opravdu výtečně. Zpočátku bylo znát, že je většina lidí moc nezná, přesto Skyforger během svých padesáti minut dokázali získat sympatie většiny obecenstva (alespoň mi to tak přišlo podle neustále narůstající odezvy). Každopádně, bylo to hodně dobré.

Britští Hell pro mě osobně platili asi za největší tahák letošního Masters of Rock a nutno říct, že očekávání svým způsobem splnili, ale zase bych lhal, kdybych netvrdil, že jsem to nečekal ještě o malinko lepší (smích). Nicméně i tak to bylo naprosto skvělé, a přestože ve studiové podobě se mi jejich nadčasový heavy metal líbí o trošku více, i tak Hell o třídu převyšovali většinu zbylého line-upu. Show byla perfektně secvičená, přesně dle názvu skupiny správně pekelná (o tom, že za tmy a v klubu by to bylo úplně někde jinde, se ani nemá cenu zmiňovat), kupředu ji táhl především fanatický frontman David Bower, jenž během vystoupení naplno uplatnil své herecké zkušenosti a svým jedovatým vokálem prořezával vizovický vzduch vskutku zodpovědně. Debutové album “Human Remains” zaznělo téměř celé, akorát škoda, že nezbylo místo i na geniální “The Devil’s Deadly Weapon”, což lze však vzhledem k její délce i pochopit. Jinak to bylo vážně super, a pokud se někdy Hell objeví v České republice v klubu, byl by opravdový hřích si to nechat ujít.

Odskok na vedlejší pódium za ujetými Hentai Corporation se vyplatil, jelikož jejich šílený výstup byl po čertech zábavný – a to do té míry, že člověka snad nakonec ani nemrzelo, že prošvihnul Paula Di’Anno, bývalého zpěváka Iron Maiden, který hrál souběžně na hlavní scéně. Hentai Corporation rozjeli skvěle úchylné vystoupení plné výborných hlášek, které uhánělo kupředu tak zběsile, až si člověk pomalu ani nestačil všimnout, jak rychlých těch pětačtyřicet minut bylo.

Jsou skupiny, jež nepotřebují vůbec žádnou velkou show, ani přehnanou koncertní stylizaci či cokoliv jiného, prostě jim stačí, aby za sebe nechaly mluvit pouze svou muziku, a i s tím bez mrknutí oka strčí do kapsy většinu okolních kapel. A přesně to je případ následujících Tiamat. Kytarista Roger Ojersson ve svém fialovém outfitu vypadal, jako kdyby právě vylezl z gay baru, Johan Edlund si zase na koncert nejspíš odskočil přímo od lovu ryb, přesto když Tiamat spustili, mělo to pod zamračenou oblohou neskutečnou atmosféru. Ničím jiným sice koncert nevynikal, ale ničeho jiného také nebyla třeba, aby se Tiamat stali jedním z vrcholů festivalu.

Oproti tomu z vystoupení Gotthard jsem měl úplně stejné pocity jako z jejich nové desky “Firebirth” – bylo to dobré, těžko proti tomu říct nějaké křivé slovo, ale něco tomu scházelo a koncert na stejném místě před několika lety se Stevem Lee za mikrofonem byl o mnoho lepší. Paradoxní ovšem je, že bych to ani v nejmenším nedával za vinu novému zpěvákovi Nicu Maederovi, neboť ten mi naopak ten den přišel jako nejsilnější článek Gotthard, koncert si vyloženě užíval, výborně zpíval a bezchybně pracoval s publikem, ale od ostatních členů mi to přišlo poněkud rutinně odehrané, což je vcelku s podivem, protože by člověk očekával, že po vynucené přestávce budou opět chuť hrát jako o život. Ale možná to byl jen můj pocit. I tak ale nepovažuji koncert Gotthard za špatný, bylo to solidní.

Arch Enemy svého času do České republiky ani nepáchli, ale od té doby, co se zde jednou objevili, tu jsou skoro pořád, takže by se mohlo zdát, že už pomalu také začnou nudit, k jejich cti ovšem slouží fakt, že ve většině případů dokážou zahrát tak dobře, že to třeba mě osobně baví i na x-té repríze, dokonce bych si dovolil tvrdit, že tento koncert patřil k těm nejlepším, jaké jsem zatím od Arch Enemy viděl. Nový kytarista Nick Cordle se zjevně již stačil do sestavy zdárně zapracovat a čistě co se zvuku kapely týče, člověk v podstatě nepoznal rozdíl, že už to nehraje Christopher Amott. Kromě toho Arch Enemy tentokrát přitáhli svou vlastní projekci, která běžela na obrazovce, což také bylo slušné ozvláštnění.

Poslední skupinou Masters of Rock byli švédští Sabaton, milovaní i proklínaní. A sám za sebe musím říct, že se řadím jednoznačně do té druhé sorty, pročež vás asi nepřekvapí, že rozhodně nesdílím nadšení většiny lidí z jejich koncertu, naopak mi pořád nedochází, proč zrovna tahle skupina, hudebně naprosto průměrná, má takový ohromný ohlas. V poslední den festivalu se strhlo hotové šílenství okolo Sabaton, polovina přítomných lidí měla jejich trika, po areálu se po celý den potulovalo mnoho individuí s okopírovaným účesem a trikotem Joakima Brodéna (s kolegou jsme je pokřtili na Brodénovu gay legii (smích)), fronta na jejich autogramiádu byla absolutně největší řada, jakou jsem kdy za všechny ty roky, co na Masters of Rock jezdím, viděl; a když kapela konečně začala hrát, dosáhla vlna euforie maxima… zcela upřímně si nevzpomínám, že bych kdy na jakémkoliv koncertě viděl nadšenější dav – a to mi věřte, že jsem toho neviděl zrovna málo. A to mi opravdu neleze do hlavy, vzhledem k tomu, že jde o vcelku primitivní power metalovou halekačku… přijde mi to docela smutné, že největší úspěch mají skupiny, které jsou vlastně naprosto průměrné, ale tak si to asi většina posluchačů žádá. Nemá cenu pochybovat o tom, že Sabaton odehráli svým způsobem velké vystoupení, neříkám, že ne, ale z větší části za to mohla spíš fanatická odezva davu než samotní Sabaton. Ačkoliv se mnou asi většina lidí souhlasit nebude, mně to prostě nebavilo a do jisté míry spíše znechutilo.

Pominu-li subjektivní hodnocení koncertu Sabaton, je zde ještě několik záležitostí, které určitě stojí za zmínku. Skupina se v České republice poprvé představila v nové sestavě, ale upřímně řečeno v tom žádný velký rozdíl oproti minulým vystoupením nebyl, kromě toho, že nový bubeník vypadá opravdu teple (smích). Po čtvrté písni koncertu se na pódiu objevil šéfredaktor časopisu Spark a vyhlásil výherce v jakémsi sčítání metalistů, které na Masters of Rock probíhalo. Mně osobně tohle sčítání přišlo docela k smíchu, ale pokud to někoho baví… V neposlední bylo vystoupení Sabaton zajímavé ještě jednou věcí, a sice že kapela zde představila skladbu “Far from the Fame”, jež byla složena výhradně pro české fanoušky, což ze strany kapely, to zase všechna čest, chápu jako velice sympatické poděkování za popularitu, jaké se jí v naší zemi dostává, byť samotný song byl naprosto obyčejná Sabatonovka, ale tak to asi fandové mají rádi, tudíž slavila úspěch. Objektivně koncert Sabaton zhodnotit nedokážu, subjektivně jsem to již udělal (nuda, zívačka. průměr), v průměru je však většina lidí považovala za naprostý vrchol letošního Masters of Rock


Zhodnocení:

V úvodu reportu jsem zmiňoval poměrně velké zklamání ze sestavy desáté ročníku a opravdu je tomu tak, alespoň v mém případě. Samotný line-up sám o sobě vyloženě slabý nebyl, to ne, bylo ovšem trochu zarážející, že drtivou většinu účinkujících již bylo možné na Masters of Rock v minulosti vidět (některé z nich dokonce vícekrát, ba přímo mnohokrát) a většina z toho zbytku zase brázdí česká pódia na jiných akcích dosti pravidelně. Nevím jak vy, ale osobně bych od jubilejního ročníku čekal, že se pořadatel vytáhne s nějakou velkou bombou nebo nějakou exkluzivitou, ale nestalo se, Pragokoncert vsadil na ničím nepřekvapující jistotu a minimální inovace. Ale jak vidno, organizátoři asi moc dobře věděli, proč to dělají, protože jim to vyšlo a lidí bylo jako much.

Co se samotné organizační stránky týče, vše bylo v naprostém pořádku a sám za sebe mohu říct, že jsem žádný větší problém nezaznamenal, vše fungovalo na jedničku. Snad jedině opět chaotické autogramiády trochu štvaly, ale to už není ani tak o pořadateli, jako spíše o samotných lidech, kteří někde ztratili smysl pro nějakou slušnost a cpou se dopředu bez sebemenšího ohledu.

Poprvé se ve Vizovicích, podobně jako na sesterském Metalfestu v Plzni, objevily plastové vratné kelímky a opět to musím kvitovat s povděkem vzhledem k relativní čistotě areálu, zejména plochy pod pódiem, a absenci piva létajícího vzduchem na hlavy diváků. Má to jistě i své stinné stránky (kelímek se rozbil – padesát korun v kelu; někteří vykukové kelímky s oblibou kradli a přivydělávali si tak), přesto se mi tento nápad dost líbí a rozhodně mi nevadí, že se na českých festivalech začíná stávat standardem.

Co se týče pochutin v areálu, nemohu příliš sloužit, jelikož jídlo jsem zde nejedl a pivo jsem zde nepil, nealko taktéž ne, jelikož bylo šeredně předražené, tudíž se mým favoritem stalo citronové pivo v plechovce, které si však každý z vás může koupit v jakémkoliv konzumu, tudíž jeho kvalitu asi nemá smysl hodnotit (smích).

Průběh festivalu narušilo úmrtí jednoho z návštěvníků, který v kempu usnul opilý a už se neprobudil. Příčinou smrti byla údajně zástava srdce. Kromě tohoto nešťastného incidentu se však celý Masters of Rock nesl v docela pohodovém duchu a kromě zmiňované záležitosti se sestavou, jež ovšem přece jenom dost záleží na osobním vkusu, si nebylo na co stěžovat, tudíž se dá festival považovat za vydařený, ačkoliv měl své mušky.