Archiv štítku: tnbm

Gjendød – Gjendød

Gjendød - Gjendød

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 8.4.2016
Label: Hellthrasher Productions / Darker Than Black Records

Tracklist:
01. Evig svart røyk
02. Menneskeavl
03. Forknytte tunger
04. Likdans

Hrací doba: 20:44

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Hellthrasher Productions

V jednu chvíli začalo být dobrým (?) zvykem tvrdit, že norská blackmetalová scéna ustoupila ze své vrcholné pozice a nejvyšší místo na piedestalu černého kovu přenechala jiným zemím (typicky se hovoří o Francii či Polsku). Asi by o tom šlo diskutovat a polemizovat, jak to je ve skutečnosti, ačkoliv nějakého objektivního konečného výsledku bychom se nejspíš nedobrali. Tak či onak, faktem zůstává, že Norsko úplně do hajzlu neodešlo a takovéhle tvrzení mi přijde poněkud přehnané. I kdyby už země nebyla první (jakkoliv měřeno by to bylo), nelze popřít, že se stále jedná o žánrovou velmoc, jež do světa chrlí nové smečky s dost solidní kadencí. Dnes si o jedné takové nové smečce popovídáme.

Gjendød je duo z Trondheimu, které letos vydalo svůj pilotní demosnímek. Oba muzikanti mají jen tak mimochodem parádní pseudonymy – jeden si říká K a druhý KK. Hádám, že pokud by někdy rozšířili sestavu, donutí dotyčné dát si jméno KKK, KKKK a tak dále. Víc toho stran obecné omáčky není moc co k dodání, jelikož jmenované demo je tím jediným, co stojí za řeč. Přítomní muzikanti zjevně nikde jinde nehráli (anebo je alespoň taková informace držena pod pokličkou) a nic jiného prozatím nevydali.

Vlastně ještě jedna věc by říct šla – a sice že se Gjendød hrdě hlásí k odkazu black metalu 90. let a že se nehodlají pokoušet o jakékoliv posouvání hranic, protože jejich cílem je oživit ducha dob dávno minulých. A co si budeme nalhávat, tímhle by ta recenze vlastně pomalu mohla skončit, neboť takovýmhle vytyčením směru Norové sami sebe uzavřeli do tak úzkých mantinelů, že je v podstatě jasné, jak jejich eponymní demáč zní, aniž by jej člověk slyšel. Omílat tu, jak je jejich produkce pravověrná a seversky mrazivá, jak chlemtá inspiraci z blackmetalových klasik a jak je to v jádru jen cvičení osvědčených žánrových postupů, je tedy zřejmě zbytečným plýtváním prostoru.

Několik málo drobností by se však přeci jen slušelo dodat. Pokud jste si představili zvukovou stoku nahrávanou v opuštěné chatě uprostřed lesa uprostřed noci na starý magnetofon, pak vězte, že zas tak žhavé to nebude. Gjendød neprodukují až na kost promrzlé kytarové bzučení, jehož zvuková kvalita by byla povážlivá i na začátku 90. let. Demosnímek je co do zvukové stránky ošetřený vcelku profesionálně, díky čemuž je bezproblémově stravitelný i tehdy, kdy nepatříte mezi uctívače garážové produkce. Nicméně pozor – i navzdory tomu se stále jedná o počin, jemuž nálepka true norwegian black metalu sedí. Gjendød si totiž pořád uchovávají patřičnou dávku syrovosti a agrese, jaká k čistokrevnému black metalu prostě neodmyslitelně patří a snad i musí patřit. Zvukově se tedy jedná o vybalancovaný kompromis mezi poslouchatelností a podzemím, což lze myslím označit za velmi dobrý výsledek. Doufám, že si Gjendød na případném debutu tento sound zachovají přesně tak, jak je nyní na demu.

Gjendød

Druhou věcí, u níž je rozhodně záhodno se pozastavit, je samozřejmě kvalita vlastního materiálu. A věřte tomu nebo ne, i zde nakonec musím dát palec směrem nahoru. Na první poslech se sice demosnímek netváří nijak zvláštně, vlastně vyznívá dost obyčejně, ale vcelku záhy se nahrávka začne vybarvovat a dojde vám, že Gjendød ten black metal hoblují nadmíru poctivě. Nejedná se o nějaký extrémní zázrak, který by člověka usadil na zadní kapsy kalhot, určitě by Norům slušela hlubší atmosféra a hypnotičnost, což je asi tím, co na demosnímku postrádám ze všeho nejvíc. Přesto se jedná o velmi slušnou práci s patřičně mrazivými kytarami, bicí vichřicí i vším dalším, co k danému žánru prostě patří. Některé pasáže jsou povedené a nelze jim upřít jistou dávku síly, přičemž je pozitivní, že nějaký takový dobrý moment se nachází v každém ze čtyř přítomných songů. Ze všech pak nejvíce vyčnívá (a snad ji lze označit i za vrchol) finální „Likdans“, jež se oproti předchozím třem agresivnějším kusům nese ve středním tempu a – společně s určitými pasážemi „Forknytte tunger“ – se jí daří tvořit nějakou atmosféru nejpřesvědčivějším způsobem.

Gjendød samozřejmě nepředvádějí nic výjimečného a nejedná se o záležitost, jakou byste za žádnou cenu neměli minout. Takové hodnocení by bylo zcela jistě přehnané. Pro příznivce čistokrevné formy black metalu se ovšem jedná o nahrávku, jaká by jim za pozornost stát měla. Gjendød zcela jistě disponují jistou dávkou kvality i potenciálem do budoucna. Možná ne potenciálem otřást scénou a vetřít se mezi nejvyšší žánrovou elitu, ale určitě mají potenciál na tvorbu nadprůměrného black metalu, což samozřejmě vůbec není k zahození. Demosnímek ve mně zanechal pozitivní dojem a případný debut Gjendød si rád poslechnu.


Dauden – My Soul Will Be Damned Forever

Dauden - My Soul Will Be Damned Forever

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 30.9.2015
Label: selfrelease

Hrací doba: 47:14

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

Dauden je dalším z mnoha příspěvků do zjevně nekonečné řady blackmetalových projektů z Norska. Ačkoliv zde působilo a působí vícero lidí, hlavní postavou je jistý Malignant. O tomhle týpkovi jste jistě zaslechli nejpozději tehdy, když v loňském roce vstoupil jako bubeník do sestavy veteránů Ragnarok, s nimiž natočil jejich aktuální album „Psychopathology“ (vyšlo 25. března).

Samotná kapela Dauden nepatří k úplným nováčkům – ve skutečnosti se tohle jméno pohybuje v severském podzemí už pěkných pár let, nicméně až doposud šlo jen o demáčovou tvorbu, jíž se i díky omezeným kazetovým nákladům nedostalo větší pozornosti (přinejmenším já jsem tohle jméno až doposud neregistroval). To se změnilo až na podzim loňského roku, kdy se objevila dlouhohrající deska s názvem „My Soul Will Be Damned Forever“. A asi aby nikdo nemohl Dauden nařknout ze zaprodanectví, vydal si Malignant počin sám a stylově pouze na vinylu.

Album otvírá bezejmenné intro, které se tváří velice slibně. Upřímně říkám, že jsem od „My Soul Will Be Damned Forever“ dopředu nečekal žádné zázraky, ale když se rozjelo intro, tak jsem si ihned pomyslel, že by to nakonec mohlo být až překvapivě dobré. Bohužel, takový tlak na posluchače, jaký se povedlo vytvořit v tomhle dvouapůlminutovém dlouhém kousku, se už v dalším průběhu nahrávky nezopakuje.

Hned s druhým titulním trackem se totiž „My Soul Will Be Damned Forever“ zvrhne v naprosto obyčejnou klasickou blackmetalovou hoblovačku typicky severského střihu a bez větší invence – tohle říká vlastně vše, co jste o fošně potřebovali vědět. Poslouchá se to v pohodě? Inu, to bezesporu ano. Nelze popírat, že songy jako „Akem Manah“ nebo „God Did Not Create Us“ obsahují solidní riffy. Slušný je i osm a půl minuty dlouhý opus „Where Light Touches None“ nabízející trochu méně předvídatelnou strukturu a povedenou atmosférickou pasáž ve své polovině. Poměrně se mi líbí i výrazné melodie na začátku „With No Presence of God“, byť mám u nich pocit, že přesně tohle už jsem slyšel jinde…

…což vlastně platí i o celém „My Soul Will Be Damned Forever“. Ta fošna je bezesporu poctivá, a pokud se mezi vámi nachází nějaký fanatický hltač všeho norského blackmetalového, tak od Dauden dostane přesně to svoje. Z mého pohledu je to ovšem docela zaměnitelná záležitost, kde se sice nacházejí i vcelku povedené momenty, ale jako celek to postrádá vlastní ksicht a jaksi se nemůžu zbavit dojmu, že takřka totožně znějících věcí už jsem ve svém životě slyšel hodně. Poslech „My Soul Will Be Damned Forever“ mě nebolel a bez problémů jsem to párkrát otočil, ale víckrát to už nemíním opakovat, jelikož tu neslyším nic, kvůli čemu by stálo za to se vracet. Tím jsem vlastně nepřímo řekl, že to je – průměr.


Furze – Baphomet Wade

Furze - Baphomet Wade
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 27.11.2015
Label: Freshtea

Tracklist:
01. Sathanas Is Here…
02. Goat Cyclus
03. One Night Before the Other
04. In a Bucket of Blood
05. R.O.D.
06. A Blacksmith for the Souls of Metal
07. Flight of the Battish Cauldron
08. Sacrifice

Hrací doba: 40:12

Odkazy:
web / facebook

Woe J. Reaper je taková trošku svérázná postavička norského black metalového undergroundu. Tenhle cápek z Trondheimu je docela pošuk, zhuleným odpovídáním v některých rozhovorech počínaje, vlastní prezentací pokračuje (zfetované fotky k minulému albu „Psych Minus Space Control“, na nichž Reaper s image pedofilního strejčka pózuje v psychedelické mlze, jsou fakt klenot), samotnou muzikou konče. A právě tu muziku Woe J. Reaper pouští do světa skrze svůj osobní projekt Furze.

Abychom novinku „Baphomet Wade“ mohli zasadit do nějakého kontextu, pojďme se nejprve podívat na to, jak se hudba Furze v průběhu let vyvíjela, protože je to vcelku zajímavé a především to hodně pomůže ve vnímání čerstvého zářezu na dlouhohrající pažbě. Zpočátku své kariéry (dá-li se vůbec v případě takto podzemních skupin mluvit o kariéře, ale dejme tomu) se Woe J. Reaper pustil do black metalu, který byl tak extrémně syrový, mrazivý a undergroundový, až to pomalu zavánělo koňskou dávkou nadsázky. Co byste si pod tím měli představit, pokud ty první tři alba neznáte? Inu, prasácký zvuk, kytara bzučící takovým způsobem, až skoro nezní jako kytara, trochu zdrogovaná nálada a navrch lehce imbecilní vokál, jenž však v tom marastu možná překvapivě funguje.

Cca v takovém duchu se, hodně stručně a vágně popsáno, nese debut „Trident Autocrat“ (2000) a také jeho následovník „Necromanzee Cogent“ (2003), akorát s tím rozdílem, že zatímco na prvním albu se Woe J. Reaper pustil do pěti krátkých tracků a jedné třináctiminutovky, na dvojce už se takhle dlouhé písničky nacházely dvě a k nim navíc ještě 23 minut dlouhý kolos „Sathanas’ Megalomania“. Nicméně abyste to nechápali nějakým způsobem, jakým to vyznít nemá… ačkoliv se to podle dosavadního popisu nemuselo tak explicitně zdát, obě ty alba jsou dobrá a mám je rád. Je to prostě ten druh věcí, které jsou natolik ujeté, až jsou vlastně fakt parádní. Ve stejném duchu se nesla i třetí deska „UTD“ z roku 2007, jež je vlastně splitkem, které Furze vydal sám se sebou. Jednu výraznou změnu ovšem „UTD“ přineslo – nějakým způsobem se stalo, že po tomhle norském mrazivém chlívku sáhla relativně velká firma jako Candlelight Records a právě ta vydání třetí fošny zaštítila.

Zato od čtvrté desky „Reaper Subconscious Guide“ (2010) to už začíná být opravdu zajímavé, protože kromě změny labelu na další zavedené jméno Agonia Records (i u nich však Furze vydržel jen po období jedné placky) nastal obrat i po hudební stránce. Jestli byla dosavadní tvorba „jenom“ zvrhlým black metalem, s „Reaper Subconscious Guide“ Furze skočil rovnýma nohama do zdrogovaných vod jakéhosi psychedelického black rocku. Rozhodně to byla věc, jež nesedla každému (vzpomínám si, že jsem to kdysi posílal bývalému kolegovi Ježurovi, jenž prohlásil, že to je absolutně neposlouchatelná sračka), ale mně to ohromně zachutnalo. A jestli byl do téhle doby Furze jen něčím, co jsem si občas s chutí pustil, tak do čtvrté řadovky jsem se zamiloval, stejně jako do jejího následovníka „Psych Minus Space Control“ (2012). Ten sice přinesl lehce metalovější sound oproti „Reaper Subconscious Guide“, ale pořád to byly totálně psychedelické drogy s mocnou atmosférou.

Asi jste si všimli, že se pomalu začínáme blížit do současnosti. Tři roky uběhly jako voda a v listopadu Furze pustil do světa šesté album „Baphomet Wade“, jehož vydání jen tak mimochodem doplnil i prvním koncertním vystoupením kapely vůbec. Nebudu to nijak zastírat – těšil jsem se fakt hodně. „Reaper Subconscious Guide“ a „Psych Minus Space Control“ jsou výborné šlehy a od „Baphomet Wade“ jsem chtěl další nálož deviantní psychedelie. Nicméně velice rychle mě to přešlo, jelikož novinka přesně takováhle není, jakkoliv její obal může naznačovat opak.

„Baphomet Wade“ se totiž – a z mého úhlu pohledu bohužel! – otáčí zpátky do minulosti a snaží se oživit to, co již Furze řekl v rámci „Trident Autocrat“, „Necromanzee Cogent“ a „UTD“, přičemž asi nejblíže to má k poslední jmenované nahrávce říznuté trochou debutu. Navíc (a o to je to horší) mi přijde, jako kdyby to podání na „Baphomet Wade“ bylo osekáno i o ty nejnetradičnější momenty, protože i na těch prvotních nahrávkách se tu a tam objevila příjemně úchylná pasáž jdoucí nad black metalový rámec. Takových je na novince jen minimum a patří mezi ně třeba pazvuky v „In a Bucket of Blood“, rozjezd „R.O.D.“, úplný konec „Sathanas Is Here…“ nebo vyjeté melodie ve „Flight of the Battish Cauldron“. Ale ve finále to jsou vlastně jen detaily a nejedná se o nic natolik zásadního, aby to celkový ráz „Baphomet Wade“ posouvalo do jiného světla.

Furze

Většina desky se totiž nese v duchu extrémně syrového black metalu s docela punkovým přístupem. Proti tomu v základě nic, ale už mi vadí, že první tři alba s tímhle byla zajímavější a že v porovnání s psychedelií minulých dvou počinů je to obrovský krok zpátky. Taková ta typická zvrácenost a úchylnost Furze v tom sice cítit je (hlavně vokál je furt magořina, to se prostě musí nechat), čas od času se objeví docela cool riff (třeba jeden v „One Night Before the Other“ má docela koule), avšak obecně vzato mi to prostě přijde poměrně málo a nemůžu se ubránit jistému zklamání.

Možná, že čas můj názor zkoriguje nebo snad dokonce změní, stát se může ledacos, ale v současné chvíli mi „Baphomet Wade“ příliš nesedlo (zčásti určitě i proto, že jsem doufal v něco docela jiného, než jsem nakonec dostal – to nijak nepopírám). Sice jsem neměl problém album několikrát poslechnout, ale staré věci mi jednoduše připadají lepší a v porovnání s „Reaper Subconscious Guide“ a „Psych Minus Space Control“ je novinka už vůbec spíš jen taková jednohubka na pár poslechů, k níž se mi nebude moc chtít vracet. Už jen z toho důvodu, že to zní trochu jako obšleh prvních tří placek a že když budu chuť na Furzeho syrovost, vždycky radši sáhnu do poličky pro „Trident Autocrat“ nebo „Necromanzee Cogent“


Gorgoroth, Kampfar, Gehenna

Gorgoroth, Kampfar, Gehenna
Datum: 18.12.2015
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Cvinger, Gehenna, Gorgoroth, Kampfar, Selvans

Akreditaci poskytl:
Obscure Promotion

Přesně týden poté, co Novou Chmelnici ovládlo black metalové komando Mgła, One Tail, One Head, Misþyrming a Kringa, se na stejném místě konaly další černěkokové radovánky. Tentokrát byla v hlavní roli trojice norských veteránů, k nimž přibyly i dva supporty, z nichž přinejmenším jeden byl vysoce zajímavý. Nicméně, obeznámen jsem byl i s tvorbou toho druhého, takže tentokrát jsem na koncert nešel s tím, že mě někdo může překvapit, protože jsem u všech pěti účinkujících měl nějaká očekávání a představu, co to bude zač.

Jako první se slova ujímají slovinští Cvinger, což byla jediná formace, bez jejíž účasti bych se už předem obešel. Jejich loňský debut „The Enthronement ov Diabolical Souls“ je totiž šedivý a naprosto nudný průměr. A jak se občas stává, že je slabší studiová tvorba v živém podání zábavnější, tak tady to bylo pomalu naopak, protože i ten minimální náznak potenciálu, jaký byl na albu ke slyšení, Cvinger z pódia naprosto suverénně spláchli do hajzlu.

Především vizuální stránka byla naprosto směšná, na to se fakt nedalo koukat. Když už si ty painty patláte, tak ať to k něčemu vypadá, tohle bylo příšerné. Obzvláště baskytarista byl enormně vtipný, a když navíc přidával vedlejší vokál, tak se tvářil, jako kdyby zrovna tlačit ultimátně obrovské hovno a musel si u toho zařvat, jaký je to macek. Jenže i když pominu trapný vzhled (který samozřejmě ještě násobily tvrdě metalová gesta), tak mi přišlo, že Cvinger působili malinko nesehraně a zejména onen baskytarista se místy zjevně nechytal a koukal po ostatních, co se zrovna hraje. A aby toho nebylo málo, tak jim moc nepřidával ani trochu nečitelný zvuk. Ačkoliv zrovna v tomhle případě mám takový pocit, že ani křišťálový sound by to nevytáhl, protože kde nic není, tam ani čert nebere. Řekněme si to na rovinu – tohle byla fakt regulérní sračka.

Úplně jiná káva po všech směrem ovšem byli druzí Selvans z Itálie, na jejichž čerstvý debut „Lupercalia“ jsem byl hodně zvědavý, dokonce tak moc, že jsem si jej předobjednal po poslechu jediné skladby. Když jsem si jej ale těsně před pražským vystoupením konečně pustil, tak mě to ani zdaleka nesložilo tak moc, jak jsem očekával. Nicméně živě to bylo úplně o něčem jiném a všechno to makalo bez jediné chybičky. Skvělý zvuk, hudba fungovala bravurně, vysoce zajímavá vizuální stránka a především mocná atmosféra, jíž hodně pomohla i mlha.

Už nástup, kdy zpěvák Selvans Haruspex během intra napůl přišel, napůl se připlazil v masce, byl výtečný. Ostatně, právě Haruspex táhl vystoupení neskutečně kupředu a jeho vystupování a gestikulace byly hodně neotřelé, sršelo z něj charisma a naprostá suverenita, že bohatě vyvážil i statičtější přednes kytarové sekce. Jistě, do určité míry to bylo divadlo, ale naštěstí ne tak moc, aby to bylo kontraproduktivní. Jednoduše, Selvans to měli vybalancované a promyšlené po všech stránkách a předvedli předčasný, zato ovšem jednoznačný vrchol večera. Italská naděje vyškolila norské stálice. Jen škoda, že z desky to nemá takovou sílu, jako to mělo tenhle večer na koncertě.

Předskokani mají odehráno svoje a přichází čas na očekávaný norský trojboj. První nastupuje Sanrabb a jeho smečka Gehenna, která je živě taková… prapodivná. Já mám tuhle kapelu z desek strašně rád a jejich staré věci jsou pro mě kulty, ale když jsem Nory viděl na jaře v Modré Vopici, tak to bylo fakt moc špatné. V Nové Chmelnici se Gehenna naštěstí předvedla v o poznání lepší formě, takže tentokrát už jsem u toho neměl takový ten nepříjemný pocit, jaký člověk mívá, když se kouká na to, jak hraje jeho oblíbená kapela a vůbec jí to nejde. K působivosti studiových nahrávek to však stále mělo poměrně daleko.

Přesto jsem ale tentokrát neměl problém kouknout na celý set a místy to mělo relativně kule i trochu atmosféru. Paradoxně tomu možná pomohlo, že tentokrát jsem stál trochu opodál a neviděl kapelu se všemi detaily, protože třeba baskytarista Byting je kulaťoučký medvídek a v paintu vypadá dost směšně, takže by mi zas celou dobu cukaly koutky, kdybych to viděl zblízka. Takhle nebyl problém si úplně v pohodě poslechnout vypalovačky jako „Death to Them All“ nebo „Ad arma ad arma“, přičemž třeba u druhé jmenované se sluší zmínit, že ty starší věci Gehenna aktuálně živě prezentuje v syrovější formě bez kláves (nebo alespoň já jsem žádné samply prostě nezaznamenal – ani teď, ani na jaře). Jenom mi přišlo, že po dohrání „Abattoir“ Norové z pódia vypadli jak z hospody bez placení, člověk ani nemrknul a už byli v čudu.

Následují Kampfar, na něž jsem se z celého večera těšil snad nejvíc. A nutno říct, že smečka okolo Dolka hrála fakt skvěle, bylo znát, že téhle skupině to živě nehorázně šlape a čišela z toho naprostá suverenita. Bylo v tom obrovské nasazení, všichni jeli na plné obrátky, Dolk má charisma jak kráva a s naprostou přesvědčivostí jej lil do publika, Ask Ty za bicími to řezal bezvadně a ani strunné sekci nejde nic vytýkat. Setlist bych si sice čistě subjektivně představoval trochu jiný, ale chápu, že stará éra s Thomasem už je pryč a že Kampfar kladou důraz především na aktuální tvorbu v podobě „Profan“ a „Djevelmakt“, vedle níž nechybělo jen pár vybraných starších věcí jako „Troll, død og trolldom“, povinná hymna „Ravenheart“ a – a to mě fakt překvapilo, protože to jsem nečekal – také předělávka „Call Thy Eternal Winter“ od Mock, tedy nepřímého pravěkého předchůdce Kampfar. Ale jak říkám, chápu tu snahu nežít z vlastní minulosti, takže si nějak extrémně nestěžuju.

Přesto všechno jsem si ale vystoupení Kampfar skoro vůbec neužil. Stopku skvělému koncertu totiž vystavil naprosto příšerný zvuk. Fakt sorry, ale tohle prostě zvučilo absolutní prase (jen pro pořádek – jestli se nepletu, zvučil člověk od kapel), protože abych měl problém poznávat písničky od kapely, jejíž tvorbu mám proposlouchanou skrz naskrz, to je prostě na pěst. Například „Ravenheart“ byla úplně dojebaná a ten její majestát tam chyběl, přestože sama kapela se snažila, seč mohla. Všechno přehlučovaly bicí, zvlášť v sypacích momentech, pod tím byl slyšet Dolk a kytara s baskytarou byly prostě jen bordel, což je u skupiny, jež má naprosto lahůdkové kytarové melodie, naprostý průser. Támhle si zase člověk musel domýšlet samply, jindy nebyl vůbec slyšet Askův vedlejší vokál, jednoduše provar, a to jak z předních řad, tak i ze zadní části sálu. Do poslouchatelné podoby se to dostalo až někdy v druhé půli, spíš ale až těsně před koncem, což už bylo samozřejmě pozdě. Samotní Kampfar výborní, ale fakt brutálně je ztopil zvuk.

Od posledních Gorgoroth jsem toho tentokrát příliš nečekal, protože jejich prapodivně rotující sestava se mi moc nelíbí a letošní nudné album „Instinctus bestialis“ mě taky moc neoslovilo. Na druhou stranu, zvědavost trochu jitřil fakt, že tohle turné s Gorgoroth nejede nikdo menší než démonický HoestTaake. Nakonec ale musím uznat, že mě docela překvapilo, že to Norům poměrně šlapalo – dokonce tak moc, že si jejich syrová hoblovačka uzmula druhé místo v pomyslné tabulce večera. Byť nutno dodat, že žádný zázrak to pořád nebyl a že kdyby měli Kampfar poslouchatelný zvuk, asi by to dopadlo jinak.

Gorgoroth

Infernus (který, zdá se mi, poslední dobou dost ztloustnul), jediná stálice v sestavě, byl samozřejmě klasicky naprosto nehybný, na začátku se postavil na jedno místo, odkud se hnul až v momentě, kdy byl čas odejít do zákulisí, ale kytarista s baskytaristou (popravdě řečeno ani nevím, co to je za párky) hráli docela s nasazením. Hlavní postavou však byl – jakkoliv je to zvláštní, když je to v Gorgoroth vlastně jen host – Hoest, jenž na tom pódiu řádit fakt umí. Nicméně mi přišlo, že ne vždy jel vokálně na plný plyn. Třeba takovou „Katharinas bortgang“ vystřihnul úplně luxusně a surově, ale jindy si ty linky docela zjednodušoval (třeba „Incipit Satan“, kde se mi zdálo, že ve slokách vynechával slova a na refrén už radši půjčoval mikrofon publiku) a třeba s čistým vokálem v „Profetens åpenbaring“ se při vší úctě moc nesral. Paradoxně to ale pořád bylo dost na to, aby koncert utáhnul.

Ono vůbec setlist Gorgoroth byl takový zvláštní, protože jestli mě paměť nešálí (což neříkám, že není možné), tak z aktuálního alba padl jediný song „Kala Brahman“. Hlavně ale – za poslední roky jsem Gorgoroth viděl už několikrát a vždycky se jim tam točí tak dvě, tři písničky, jinak drhnou pořád ty samé věci dokola. Kromě již jmenovaných „Katharinas bortgang“, „Incipit Satan“ a „Profetens åpenbaring“ tak samozřejmě nechyběly ještě „Bergtrollets hevn“, „Possessed (by Satan)“, „Revelation of Doom“, „Krig“, „Ødeleggelse og undergang“, „Blood Stains the Circle“, „Destroyer“, „Forces of Satan Storms“, plus navrch něco málo z „Quantos possunt ad Satanitatem trahunt“… jednoduše to, co Norové hrajou pořád. Tak nějak si říkám, že už ten jejich setlist fakt začíná zapáchat a nebylo by na škodu jej trochu provětrat.

Jinak ale Gorgoroth hráli docela pohodově, a i když to tentokrát ve druhé půli setu vyznívalo trochu monotónně, poměrně jsem se bavil. Infernus a jeho kumpáni to nakonec drhnuli přibližně hodinku, a ač se je publikum po závěrečné skladbě „Unchain My Heart!!!“ snažilo přivolat zpátky, bylo to zbytečné, jelikož Gorgoroth jaksi nepřidávají.

Bilance celého večera je tedy asi následující: Jedno vystoupení bylo regulérně skvělé (Selvans), dvě byla oukej, ale nic zvláštního (Gehenna, Gorgoroth), jedno zničil zvuk (Kampfar) a jedno bylo regulérně špatné (Cvinger). Návštěvnost nakonec nebyla zlá, a i když jsem se po svém příchodu těsně před půl sedmou, kdy se začínalo hrát, trochu zděsil v podstatě prázdného klubu, nakonec se ty lidi sešli, Chmelnice byla příjemně zaplněná a pocitově byl největší nával během Kampfar. Organizačně všechno klapalo, hrálo se načas a nakonec se dokonce skončilo i o trochu dřív, protože Gorgoroth hráli minimálně o 15 minut kratší dobu oproti rozpisu. Celkově vzato byla akce v pohodě, ale musím říct, že jsem po hudební stránce čekal trochu víc než jen jeden skutečně parádní set, protože papírově ta sestava slabá rozhodně nebyla.


Hades Almighty – Pyre Era, Black!

Hades Almighty - Pyre Era, Black!
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 23.10.2015
Label: Dark Essence Records

Tracklist:
01. Pyre Era, Black!
02. Funeral Storm
03. Bound

Hrací doba: 19:48

Odkazy:
web / facebook

Dnešní povídání bych si dovolil pojmout možná trochu netradičně a rozhodně osobněji, než mívám ve zvyku, a to především díky té kapele, okolo níž se tato recenze bude točit. Za celých devět a půl roku, co Sicmaggot funguje, se tu totiž o Hades Almighty ještě nikdy pořádně nepsalo (s výjimkou několika krátkých novinek, které jsem stvořil já osobně), tudíž jsem ještě neměl pořádnou příležitost tu pohovořit o svém vztahu k téhle kapele. Zároveň si budeme moct i trošku probrat historii a takovéhle ty věci – ono se to ostatně i hodí, jelikož nahrávka „Pyre Era, Black!“, na jejíž počest tento text vznikl, je pouhým ípkem, tudíž se s tím nebudeme muset zas tak obšírně zdržovat, až za nějakou dobu Hades Almighty vydají dlouho slibovanou desku…

Asi je nasnadě, že jen stěží bych takto začínal v případě, že by mi hudba téhle formace byla volná. Ve skutečnosti je tomu přesně naopak, jelikož Hades (Almighty) je pro mě obrovský kult a řadím je do exkluzivní sorty svých největších srdcovek. To není žádné zbytečně velkohubé prohlášení, žádné nadnesené kecy – tuhle kapelu jednoduše miluju jako málokterou jinou; má na kontě (prozatím) čtyři alba, všechna jsou pro mě naprosto dokonalá a „The Dawn of the Dying Sun“ zcela vážně a bez jakékoliv nadsázky považuju za jednu z nejlepších desek, jaké kdo kdy složil a nahrál, protože to je naprostá genialita s elektrizující a nadčasovou atmosférou.

Kořeny kapely sahají do počátku 90. let, tedy přesně do té doby, kdy Norsko zažívalo zlatý věk black metalu v jeho nejčistokrevnější esenci a kdy hořely kostely na protest proti křesťanské víře. To nezmiňuji náhodou, jelikož právě Hades – v této době ještě pod svým původním jednoslovným názvem – byli jedněmi z pachatelů těchto činů. Jmenovitě kytarista Jørn Inge Tunsberg se podílel na nechvalně proslulém vypálení kostela v Åsane společně s Vargem Vikernesem na Vánoce roku 1992, za což si také posléze odseděl dva roky ve vězení (konkrétně v rozmezí let 1995-1997). Přičemž zajímavostí je, že i po mnoha letech a v relativně nedávných rozhovorech z aktuálního tisíciletí Tunsberg prohlásil, že si za tímto činem stále stojí a že jej nelituje. Nicméně, nemám v úmyslu tu teď a tady tenhle akt ani obhajovat, ani odsuzovat – jen jej zmiňuji jakožto nedílnou součást historie skupiny.

Pod původním názvem Hades Norové páchali relativně syrovější black / viking metal, přičemž v této éře vznikl demosnímek „Alone Walkyng“ (1993 – později vydaný znovu jako split se Švédy Katatonia) a dvě desky „…Again Shall Be“ (1994) a již jmenovanou „The Dawn of the Dying Sun“ (1997). Během svého pobytu ve vězení bylo Jørnovi povoleno s kapelou nadále zkoušet a právě v době, kdy byl za mřížemi, bylo složeno „The Dawn of the Dying Sun“. Obě tato alba obsahují jednu fantastickou skladbu vedle druhé a obě jsou dokonalým zástupcem oné charakteristické norské black metalové vlny, jejíž auru už se v žánru nikdy nikomu nepodařilo oživit – a právě Hades patří k typickým představitelům tohoto období. Nikdy sice nedosáhli takového věhlasu jako kolegové z Immortal (u nichž Tunsberg jen tak mimochodem hrával v období demosnímků), Mayhem, Burzum, Emperor a dalších skupin, jejichž jména zná snad každý posluchač metalu, nicméně paradoxně to jsou podle právě Hades, kdo je, společně s Burzum, z této doby po hudební stránce nejpůsobivější – samozřejmě čistě z mého osobního a vysoce subjektivního úhlu pohledu.

Hades

V roce 1998 muselo dojít k víceméně nedobrovolné změně názvu, a to díky zámořské skupině téhož jména. Od této doby Norové prodloužili název z Hades na Hades Almighty a zároveň mírně pozměnili své pojetí black metalu – ze syrové vikinské atmosféry se posunuli k progresivnějšímu podání žánru, výsledkem čehož byly další dvě desky „Millenium Nocturne“ (1999) a „The Pulse of Decay“ (2001). Co se však nezměnilo ani trochu, to je dechberoucí kvalita hudby, neboť i tyhle dva počiny jsou naprosto fenomenální kus umění a oba jsou zcela nadčasové – ani s cca 15 lety na křížku se jejich síla nijak nezmírnila. Platí o nich úplně to samé, co o obou nahrávkách z původní éry – přestože jsem je slyšet nastokrát, neustále mě baví jako málokterá jiná alba, a ačkoliv už dávno znám každou jednu vteřinu, pořád to nejde přestat poslouchat a pořád se dostavuje husí kůže.

Avšak po „The Pulse of Decay“ došlo k útlumu činnosti a Hades Almighty se na dlouhé roky odmlčeli – možná právě to je tím hlavním důvodem, proč se ztratili z očí a proč jim ostatní norští kolegové v budování legendárního statusu utekli (ale ono to zas tolik nevadí – v pozici „kultu pro znalce“ to Hades Almighty sluší možná víc, než kdyby jejich jméno znal každý čtrnáctiletý smrad, což teprve včera začal poslouchat Cradle of Filth). K rozpadu sice nikdy nedošlo a formálně Hades Almighty fungovali po celou tu dobu, avšak nová tvorba byla i po mnoha letech slibů v nedohlednu a kapela pouze poměrně sporadicky koncertovala. A aby toho nebylo málo, v loňském roce přišla rána, jež mě hodně zamrzela – od počátků stabilní tříčlenné jádro ve složení Janto Garmanslund (zpěv, baskytara) – Jørn Inge Tunsberg (kytara) – Remi Andersen (bicí) opustil první jmenovaný. A když jednu z vašich nejoblíbenějších skupin opustí frontman, bez něhož jste si ji nedokázali představit, je na místě se ptát, co bude dál…

Hades Almighty

Hades Almighty do své sestavy nepovolali žádného cucáka, ale ostříleného borce – vokálu se totiž ujal Ask Ty známý především jakožto dlouholetý bubeník dalších norských devadesátkových veteránů Kampfar a v posledních několika rocích i jakožto bubeník stoner metalových Kraków. A právě s ním v sestavě byla konečně dokončena předlouho slibovaná nová hudba, která je nyní prezentována prostřednictvím EP „Pyre Era, Black!“, jež má navnadit na nadcházející pátou dlouhohrající desku. A víte co? Já jsem teda po tomhle kraťasu sakra natěšený!

Nemyslete si, že mám jen radost jen z toho, že jedna z mých nejoblíbenějších kapel po tak dlouhé době – ty vole, po 14 letech! – konečně vydala něco nového, byť jde jen o dvacet minut. Z toho, co všechno jsem až doposud napsal, je snad jasné, že na „Pyre Era, Black!“ jsem měl ty úplně největší a nejvyšší nároky, jaké jen mít lze, a jakýkoliv přešlap jsem neodpouštěl. Vlastně jsem se toho docela bál, protože ta očekávání byla tak vysoko, že jsem si ani nebyl jistý, zdali je vůbec možné, aby je Hades Almighty naplnili, tím spíš bez Janto Garmanslunda. Ale hele, úplně vážně – ono to tam fakt pořád je! Strašně jsem v to doufal, moc jsem tomu však nevěřil… a přesto mě hned první poslech posadil na prdel, protože Hades Almighty ani v roce 2015 a ani po tolika letech studiového mlčení neztratili nic ze své geniality.

V mezičase od „The Pulse of Decay“ se Jørn Inge Tunsberg angažoval v novém, industrial metalovém projektu Dominanz, který se sice dal poslouchat, ale nebylo to nic extra a do úrovně Hades Almighty to mělo hodně, hodně daleko. „Pyre Era, Black!“ však žádné pochyby nepřipouští a na veškeré obavy odpovídá trojicí fenomenálních skladeb, jež se s klidem mohou postavit vedle čehokoliv z předešlé tvorby. Jakmile se rozehrají kytarové melodie v úvodním titulním songu, tak je okamžitě jasné, že tohle nebude o nic menší šleha, než na co jsme byli od Hades Almighty vždy zvyklí.

Hades Almighty

Chemie funguje na 100 % (Ask Ty zapadl na jedničku, fakt jsem se ani neodvážil doufat, že výměna zpěváka proběhne takhle bezbolestně!), opět působivá atmosféra, hypnotizující uhrančivost, neschopnost se byť i jen na vteřinu odtrhnout od poslechu, dechberoucí nápady… a přitom je to tak zdánlivě jednoduché! Jenže je v tom (opět!) ohromná síla, onen pověstný feeling a to „něco navíc“, co odlišuje elitu od stáda. Hades Almighty tohle všechno stále mají a v rámci dvaceti minut „Pyre Era, Black!“ to rozhazují plnými hrstmi ve všech třech písních. Nedávno jsem v jedné konverzaci na adresu staré tvorby skupiny prohlásil, že je to tak dokonalé, až se to prostě ani nedá říct. A OPRAVDU mi udělalo neskutečnou radost, že to samé platí i o novince. Přátelé, prostě není co řešit – když se rozehrají třeba nádherné melodie ve finální devítiminutovce „Bound“, tak čelist padá hluboko pod stůl.

„Pyre Era, Black!“ má pouze dvě zásadní chyby. Tou první je samozřejmě délka pouhých dvaceti minut, protože bych si s chutí dal mnohem víc. Ale to snad – a doufám, že to nebude trvat příliš dlouho – konečně spraví pátá dlouhohrající deska. Tou druhou a bohužel ještě o něco horší chybou je z mého pohledu fakt, že „Pyre Era, Black!“ vyšlo jenom v digitální formě. Žádné LP, žádné CD, nic, čím by si člověk mohl rozšířit sbírku a zařadit to do police ke starším nahrávkám, což je pěkně na hovno. Nicméně hudebně je to jednoznačně:

orgasmus


Svadilfare – Krig i kunst

Svadilfare - Krig i kunst
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 22.3.2015
Label: Naturmacht Productions

Tracklist:
01. Fordoemt av den svake normal
02. Naar det indre svartner
03. Evig motstand i eit dyrerike
04. Alt vinden stryker
05. Foedt i feil tid
06. Total hjernevask
07. All Religion Must Die
08. Den er slaktet, men ei foraktet
09. Liket i Svartediket
10. Soga
11. Despair, Depression and Contempt

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Naturmacht Productions

S muzikou norského projektu Svadilfare jsem se prvně setkal prostřednictvím předcházející desky „Makt til uskyld“, jež vyšla v říjnu 2013. Musím však říct, že jsem si z toho tenkrát na zadek zrovna nesednul. „Jednoduše to není žádný zázrak,“ napsal jsem v dobové minirecenzi. Šlo o vcelku poslouchatelný, ale jinak tuze neobjevný syrový black metal ve středním tempu. Přesně takový ten druh hudby, která se dá bez sebemenších problémů strávit, ale o tom, že by vás to duševně nějak obohatilo, se nedá mluvit ani v nejmenším.

Uběhl nějaký ten pátek, dokonce uběhlo i pár sobot a nedělí, a Svadilfare se hlásí opětovně o slovo – tentokrát se svým celkově třetím dlouhohrajícím počinem, jehož název zní „Krig i kunst“. Přestože ve mně „Makt til uskyld“ žádný hluboký dojem nezanechalo, nakonec jsem se rozhodl dát Svadilfare ještě šanci na reparát – když nic jiného, aspoň mě ta muzika posledně neznechutila, tak nakonec proč ne.

Nejprve však menší představení, co že je Svadilfare vlastně zač. Jedná se o osobní jednočlenný projekt jistého Ildsinta, též známého jako Svartmunin. Není to žádný velikán black metalové scény – ostatně nejvíc toho prozatím dokázal právě se Svadilfare. Dále se podílel ještě na dvou dalších skupinách (už ne jednočlenných), jmenovitě Gandreid a Blodstaur, které mají obě na kontě po jednom albu. Nicméně ta deska prvních jmenovaných je na tom podobně jako Svadilfare, a to jak hudebně, tak i kvalitou – jednoduše takový průměrný syrovější black metal. Fakt, že Blodstaur jsem při takové konstelaci prozatím neměl chuť zkoušet, vás asi nepřekvapí.

Nastala s vydáním „Krig i kunst“ nějaká změna, ideálně k lepšímu? Inu, vlastně spíše ne. „Krig i kunst“ mi sice přijde o něco lepší než „Makt til uskyld“ (a vlastně i lepší než „Nordens skalder“ od Gandreid), ale až takový propastný rozdíl, aby šlo prohlásit, že to musíte slyšet, než umřete, to vážně není.

Nejzákladnější gró hudby samozřejmě zůstalo neměnné, tudíž i v případě „Krig i kunst“ je hlavní náplní placky syrový severský black metal v povětšinou středním tempu. Ten hlavní důvod, proč je tentokrát výsledek o něco lepší než posledně, je ten, že novinka disponuje o něco málo silnější atmosférou. Ne vyloženě silnou, ale některé momenty jsou stále relativně povedené a stačí to k tomu, aby se nahrávka dala bez újmy na zdraví poslechnout. Tu a tam se vyskytnou poměrně dobré kytarové melodie (například „Naar det indre partner“, „Alt vinden stryker“ nebo „Soga“) a nic moc se nedá namítat ani proti občasným klávesám v pozadí. I když… mohly by být přece jen o chlup výraznější a vlastně by možná neškodilo, kdyby se vyskytovaly o něco častěji, protože jich tam je vlastně minimum, i když to byl asi záměr.

Album však obsahuje i některé slabší songy. Mě osobně suverénně nejvíc dráždí šestá „Total hjernevask“, z jejíchž některých pasáží páchne tak okatá inspirace deskou „Stormblåst“ od Dimmu Borgir, až to nemá daleko k vykrádání. Ono obecně jsou z toho trochu cítit staří Dimmu Borgir bez kláves, ale zrovna v téhle písničce je to nejkřiklavější.

Úplně největším problémem „Krig i kunst“ je však dost nesmyslně přepálená délka, která i s bonusem „Despair, Depression and Contempt“ dosahuje strašidelných 65 minut. Samotným obsahem je však tohle deska, jejíž hrací doba by „správně“ měla lehce přesáhnout půlhodinku. Díky stopáži je i těch několik solidnějších nápadů zbytečně roztahaných a ve druhé půli už se „Krig i kunst“ slévá v amorfní masu syrové kytary a jakoby chladných melodií. Ta přítomná atmosféra není ani omylem tak působivá, aby dokázala utáhnout více jak hodinu času, takže ve finále tou stopáží trpí i ona, protože je prostě naředěná.

Inu, řekněme si to upřímně – „Krig i kunst“ má fakt daleko do nějakého opusu a žádný „masterpiece“, jak visí na aktuální úvodní fotce Facebooku Svadilfare, to není ani omylem. Musím sice uznat, že je novinka hudebně o něco lepší než její předchůdce a že sračka to zase není, jenže když na druhé straně stojí těžce neodhadnutá délka, naředěnost materiálu, okatá inspirace u známějších jmen a fakt, že jakýkoliv pokus o vybočení se míjí účinkem a spíš dojem kazí (viz závěr „Soga“), tak to stále znamená album, které člověk může s klidným srdcem nechat plavat. Jednoduše řečeno – čistý průměr.


Isvind – Gud

Isvind - Gud
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 26.6.2015
Label: Folter Records

Tracklist:
01. Flommen
02. Ordet
03. Himmelen
04. Dåren
05. Tronen
06. Boken
07. Giften
08. Hyrden
09. Spiret

Odkazy:
facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Metal Promotions

Přestože v tomto případě nejde o příliš proslulou smečku, nejedná se o žádné zelenáče. Isvind svou dráhu totiž započali již hluboko v 90. letech v Norsku, tedy v čase a v místě, které jsou pro black metalový žánr považovány za zásadní. Kapela však žádnou velkou díru do světa neudělala a po vydání jednoho EP („Muspellz sònir“ – 1995) a jedné desky („Dark Waters Stir“ – 1996) se nad ní zavřela voda.

Obnova činnosti nastala až v novém tisíciletí, nicméně to, co Isvind nestihli říct v první éře svojí činnosti, bohatě dohánějí právě nyní. Od roku 2011, kdy vyšlo návratové „Intet lever“, totiž smečka dodržuje pravidelný dvouletý interval – nejprve navázala v roce 2013 s počinem „Daumyra“ a nyní sérii prodlužuje s novinkou, jejíž název zní „Gud“ (norsky „Bůh“).

Já osobně jsem se s tvorbou Isvind prvně setkal prostřednictvím „Daumyra“. Na tomhle počinu Norové nepředváděli nic zázračného a už vůbec nic originálního, vlastně právě naopak – vydali se cestou mrazivého syrového black metalu, model Norsko 90. let jak vyšité. Nicméně i přesto, že Isvind hráli na neobjevnou strunu, mě „Daumyra“ v době svého vydání poměrně bavilo. S odstupem času jsem už sice té nahrávce čas nevěnoval, ale v paměti mi utkvěla jako slušně provedená žánrovka, jež příznivce stylu nezklame.

Když se tedy aktuálně objevila novinka „Gud“, neměl jsem vlastně důvod se jí nepodívat na zoubek. Netvrdím, že jsem se mohl přetrhnout, abych už „Gud“ konečně slyšel, protože zas až taková šleha minulá fošna přece jen nebyla, ale vzato kolem a kolem jsem měl docela chuť si to pustit, což také není úplně málo a což rozhodně nemohu tvrdit o všech skupinách, jejichž muzika se mi do přehrávače dostane. Nepříliš povedený přebal mě od poslechu nijak zvlášť neodradil, protože zrovna obálky nikdy nebyly silnou stránkou téhle formace, a když na to přijde, Isvind si už za obaly vybrali i větší primitivnosti…

Po stylové stránce se samozřejmě nic nezměnilo. Ostatně, očekávat, že zrovna kapela typu Isvind po takové době a tolika letech páchání syrového black metalu osvítí v roce 2015 duch progrese a ona se pustí na pole avantgardy, to by bylo tuze naivní – a samozřejmě se nic takového nestalo. Na „Gud“ tím pádem posluchač opětovně nenajde nic jiného než pravověrný severský black metal. Zvukově je sice deska relativně (tohle bylo důležité slovo) čistá, takže bych si zase nedovolil tvrdit, že by se „Gud“ neztratilo v devadesátkách, nicméně po hudební a skladatelské stránce je docela jasné, z jakého období (ledový) vítr vane. Čistokrevný black metal tu stále vládne pevnou rukou a invence nebo progrese jsou pro Isvind stále neznámá slova. Netvrdím, že to musí být vyloženě špatně, protože i ve staromilském kabátě lze natočit kulervoucí věci, jen říkám, že to tak je.

S touhle hudební formou, již by skoro šlo nazvat i zpátečnictvím, tedy žádný problém nemám. Avšak i přesto mě „Gud“ na rozdíl od svého předchůdce nijak zvlášť nezaujalo – navzdory tomu, že že Isvind pokračují v zaběhnutém duchu, jenž mě posledně poměrně bavil, a že je zdánlivě vše na svém místě. Dokonce bych si dovolil říct i to, že v rámci žánrových mezí je „Gud“ relativně pestré – nechybí změny tempa, tu a tam se objeví melodie nebo klávesy, hned v první „Flommen“ nastoupí i osvěžující prvek v podobě dámského vokálu… a i některé vyloženě povedené momenty se taktéž najdou jako kupříkladu ve čtvrté „Dåren“.

Podívám-li se však na „Gud“ jako celek, jedná se o poslech pouze pohodový, nikoliv však vyloženě zábavný. Necítím v tom žádnou pořádnou atmosféru, nenašel jsem tam žádné vnitřní pnutí, jež by člověka k té desce přitahovalo. Isvind sice na své novince příjemně hoblují a nejsou špatní, zoufale však postrádají nějaké charisma, s nímž by dokázali zaujmout. A to z „Gud“ bohužel dělá jen průměrný počin, jenž za svým předchůdcem „Daumyra“ zaostává.


Gorgoroth – Instinctus bestialis

Gorgoroth - Instinctus bestialis
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 8.6.2015
Label: Soulseller Records

Tracklist:
01. Radix malorum
02. Dionysian Rite
03. Ad omnipotens aeterne diabolus
04. Come Night
05. Burn in His Light
06. Rage
07. Kala Brahman
08. Awakening

Odkazy:
web / facebook

Jak ten čas letí… člověku to přijde jako chvilka, co u norské black metalové stálice Gorgoroth došlo k rozkolu sestavě, který svého času zaměstnával snad všechny na metal zaměřené weby, a ono tomu je už osm roků. Kytarista a poslední zakládající člen Infernus byl tehdy z kapely vyhozen dvojicí King ov Hell (baskytara) a Gaahl (zpěv), přičemž ten první z téhle dvojice si rovněž potají zaregistroval značku Gorgoroth na svoje jméno. Infernus z toho samozřejmě vcelku logicky radost neměl, takže se nakonec vše řešilo soudně. V podstatě dva roky tím pádem fungovaly dvě verze skupiny, dokud norský soud začátkem roku 2009 nerozhodl, že vlastníkem kapely je Infernus.

Tehdy se mohlo začít zdát, že se v táboře Gorgoroth blýská na lepší časy. Infernus dal dohromady novou sestavu včetně některých zvučných jmen – do kapely přetáhl baskytaristu Franka WatkinseObituary, naverboval bubeníka Tomase Asklunda, jenž hrával v Dissection, a zpět do zbraně povolal dva staré kumpány, kytaristu Tormentora a zpěváka Pesta, který se podílel na kultovních nahrávkách z 90. let. A hlavně – ještě tentýž rok, kdy Infernus definitivně získal jméno kapely zpět, Gorgoroth vyrukovali i s novou deskou „Quantos possunt ad Satanitatem trahunt“. Ta sice nepředvedla nic výjimečného a po mírně progresivnějších plackách, na nichž skladatelské otěže držel King ov Hell, byla znát snaha o návrat k původní syrovosti, ale šlo o solidně poslouchatelnou záležitost.

Jenže jakkoliv to v tomto bodě vypadalo, že znovuzrození Gorgoroth nakopne, v následujících letech nastalo tak trochu ticho po pěšině. Norové sice neváhali dlouho s tím, aby ohlásili, že pracují na nástupci „Quantos possunt ad Satanitatem trahunt“, ale práce se protáhly na několik let. Díra byla vyplněna pouze naprosto zbytečnou a zmršenou znovunahranou verzí alba „Under the Sign of Hell“, což si hoši mohli fakt odpustit. Navíc postupně začala opět kolísat sestava, přičemž obzvláště překvapivý byl náhlý odchod Pesta, na jehož místo nakonec nastoupil nepříliš známý Srb Atterigner z kapely Triumfall. To vše vydání další nahrávky oddalovalo a oddalovalo, až se mezera mezi deskami protáhla na celých šest roků…

Nyní už je však novinka s názvem „Instinctus bestialis“ venku a Gorgoroth ji do světa poslali s docela klišé obalem. Použít totiž v roce 2015 na přebal svojí desky zrovna tenhle výřez zrovna tohohle obrazu od Hieronyma Bosche, ačkoliv nemlich to samé před vámi použilo už sto jiných skupin, svědčí akorát tak o zastydlosti v dobách dávno minulých a v pořádcích, které jsou již dávno pryč. Nicméně vzhledem k tomu, jak „Instinctus bestialis“ zní, to vlastně docela i sedí…

Stručně řečeno, Gorgoroth si na „Instinctus bestialis“ hrají stále to svoje – nehledě na změny v sestavě, nedbajíc vývoje scény, úspěšně odolávajíc jakémukoliv progresu sebe sama. Můžete si říct, že čekat nějaké hudební posuny zrovna od kapely jako Gorgoroth je naivní, ale kdo tohle tvrdí, asi by měl jejich diskografii nejprve podrobněji prozkoumat – jakkoliv se tahle formace pro mnohé stala synonymem primitivního syrového black metalu, má za sebou i desky, jež ukazují, že to jde i jinak – stačí poslechnout třebas takové „Incipit Satan“.

Gorgoroth

„Instinctus bestialis“ však takové není, vlastně je totiž takřka stejné jako „Quantos possunt ad Satanitatem trahunt“ – kdybyste skladby z těchto dvou alb navzájem promíchaly, těžko by šel poznat rozdíl, protože obě fošny jsou si podobné jako vejce vejci po stránce hudební i zvukové. Snad jen s tím rozdílem, že zatímco „Quantos possunt ad Satanitatem trahunt“ dokázalo nabídnout alespoň jeden vyloženě osvěžující moment v podobě čistého vokálu v písni „Satan-Prometheus“, novinka rezignovala i na tohle.

Ve finále tedy „Instinctus bestialis“ vypadá tak, že na něm najdete lehce přes půl hodinky mírně syrovějšího, nepříliš originálního black metalu v povětšinou středním tempu. Jistě, musím přiznat, že místy je materiál melodičtější, než jsem zprvu očekával, nicméně je to záležitost maximálně tak kosmetického rázu. A co si budeme povídat, z pár kytarových vyhrávek se dnes na prdel nikdo neposadí.

Abych byl ale fér, musím upřímně říct, že mi „Instinctus bestialis“ nepřijde jako špatné či snad dokonce sračkové album. I přes takřka nulovou invenci se té desce nedá upřít, že se poslouchá hodně dobře. Taktéž nelze zamlčet, že jí nechybí nějaký ten tah na bránu, čemuž bezesporu napomáhá i velice střízlivá stopáž 31 minut. Díky kompaktnosti lze při poslechu odpustit i fakt, že na „Instinctus bestialis“ chybí nějaké skutečně silné a zapamatovatelné kusy… proti takové „Dionysian Rite“ sice asi nejde říct křivého slova, ale skladby, jež by se dokázaly bez obav srovnávat s kultovními věcmi z desek jako „Antichrist“ či „Under the Sign of Hell“, se tu nenacházejí ani náhodou.

Gorgoroth - Instinctus bestialis

I přes smířlivější předchozí odstavec to však pro „Instinctus bestialis“ stále nevypadá nějak zvlášť růžově. Přestože se jedná o poslouchatelnou záležitost a přestože se novic u mikorofonu dokázal do sestavy zapracovat dobře, ve výsledku se jedná o album, jež patří k tomu nejslabšímu a nejméně výraznému, co kdy Gorgoroth vydali, není-li rovnou tím nejslabším. Vlastně ani ne tak kvůli tomu, že by snad „Instinctus bestialis“ bylo tak zlé, protože všem oprávněným výhradám navzdory svou úroveň stále má, jako spíš kvůli tomu, že všechny ostatní řadové počiny, které kdy Gorgoroth natočili, jsou prostě lepší (byť třeba u „Quantos possunt ad Satanitatem trahunt“ to není nějak extrémní rozdíl).

Lze tedy „Instinctus bestialis“ označit za zklamání? Inu, vlastně ani ne. Popravdě novinka zní přibližně tak, jak jsem předem předpokládal. Ono co si budeme nalhávat – očekávat, že to budou zrovna Gorgoroth, kdo v roce 2015 nějakým výraznějším způsobem promluví do dění na black metalové scéně, by bylo sakra naivní. A to říkám jako člověk, jenž má tvorbu téhle smečky vlastně docela rád. A z téhle pozice si dovolím říct i to, že „Instinctus bestialis“ je jednoduše obyčejná a lehce zapomenutelná záležitost – na poměry žánru, i na poměry samotných Gorgoroth.


Den Saakaldte – Kapittel II: Faen i helvete

Den Saakaldte - Kapittel II: Faen i helvete
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 27.5.2014
Label: Agonia Records

Odkazy:
facebook

O druhé desce Den Saakaldte se mluvilo hodně dlouho… i když, těžko říct, jestli druhé, protože někdo považuje za řadovku už “Øl, mørke og depresjon”, zatímco jiní jej berou jen jako demo. Tak či onak, “Kapittel II: Faen i helvete” konečně vyšlo letos, pět let po svém (výborném) předchůdci “All Hail Pessimism”. Kapela již na první pohled budí pozornost sestavou, kde se to kolem hlavního mozku Sykeliga hemží hvězdami norské black metalové scény (aktuálně jsou zde lidi třeba z 1349, Pantheon I, Fortíð, Horizon Ablaze a tuny dalších… v bývalých členech lze najít i jména jako HellhammerMayhem nebo Niklas Kvarforth ze Shining), takže při takovém nášlapu skvělých muzikantů lze očekávat i skvělou desku.

“Øl, mørke og depresjon”“All Hail Pessimism” jsou počiny, které se mi opravdu líbí, Den Saakaldte na nich nabídli výtečný black metal, jenž nacpán spoustou skvělých a netradičních momentů. “Kapittel II: Faen i helvete” je však v tomto ohledu jiné a podle mě horší – Den Saakaldte totiž takřka rezignovali na ony zajímavé momenty a na své novince se stali poměrně obyčejnou (a do jisté míry bohužel i zaměnitelnou) blackovkou. Kvalita v tom rozhodně cítit je, ale i tak je pro mě počin spíš zklamáním, jelikož jsem očekával něco o dost lepšího (jiného?).

Mezi vrcholné pasáže desky řadím právě těch několik málo chvilek, kdy Den Saakaldte trochu vybočí z čistého black metalu, jako se tomu stane třeba při rozjezdu “Endeløst øde” s výtečným čistým vokálem a dále pomalém kusu à la Shining v téže skladbě. Docela mě baví i taková “Djevelens verk”, kde třeba pasáž od druhé půlky páté minuty ukazuje to, v co jsem přibližně doufal.

Možná jsem ke “Kapittel II: Faen i helvete” trochu nespravedlivý, protože jinak to špatná věc vážně není, přesto jsem z výsledku dost rozpačitý, takže když si budu chtít pustit Den Saakaldte, vždycky radši sáhnu po skvělém “All Hail Pessimism”


Mayhem – Esoteric Warfare

Mayhem - Esoteric Warfare
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 6.6.2014
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Watchers
02. Psywar
03. Trinity
04. Pandaemon
05. MILAB
06. VI.Sec.
07. Throne of Time
08. Corpse of Care
09. Posthuman
10. Aion Suntelia

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Kaša – 8/10
Atreides – 9/10
Skvrn – 8/10
Thy Mirra – 7/10

Průměrné hodnocení: 8,1/10

Odkazy:
web / facebook / youtube

Pokud bychom chtěli jmenovat nejlegendárnější kapely black metalového žánru, není vůbec o čem diskutovat – ať si o jejich tvorbě myslíte cokoliv, jméno Mayhem prostě zaznít musí. Podle mě je to jednoznačně nejvíc zásadní skupina proslulé druhé vlny black metalu… jasně, někdo by mohl oponovat s Burzum, ale z mého pohledu stojí Mayhem co do vlivu ještě o stupínek výš (čímž nutně neříkám, že mám jejich tvorbu radši). Základy žánru sice už před nimi položily formace jako Venom, Celtic Frost (Hellhammer) a především Bathory, ale osobně si myslím, že to byli právě Mayhem, kdo celému stylu vtiskl tu jeho typickou podobu a estetiku, již dnes chápeme jako klasický black metal.

Zároveň s tím ovšem platí, že Mayhem nikdy nebyli obyčejnou a průměrnou kapelou, která jen drhne ten svůj “klasický black metal”, naopak byli vždy o krok kupředu. Nejdříve všem se svou ranou tvorbou ukázali, jak se má dělat sypací black metal, a když to po nich začali všichni opakovat, tak už na “Grand Declaration of War” experimentovali s elektronikou. Jistě, rozhodně nebyli první, kdo zkoušel spojit industrial s black metalem, už před nimi se do toho pustili třeba Mysticum, zásadní desky Dødheimsgard nebo Aborym také vyšly dříve. Chtěl jsem ovšem říct jinou věc – na každé své nahrávce Mayhem byli vždy zase o kus jinde než na té minulé a vždy se dokázali posunout dál. Otázkou je, zdali to platí i o “Esoteric Warfare” a zdali novinka opětovně dokázala udržet vysoce nastavenou laťku tvorby téhle kultovky…

Mayhem svými dlouhohrajícími nahrávkami vždy docela šetřili. Ostatně, letos je to přesně 30 let od jejich vzniku a “Esoteric Warfare” je teprve pátým řadovým počinem, na nějž se navíc čekalo dlouhých sedm roků. V neposlední řadě pak v mezičase od minulého opusu “Ordo ad Chao” proběhla jedna zásadní změna – sestavu opustil dlouholetý kytarista Blasphemer, jenž složil drtivou většinu hudby na předcházejících třech albech. Rozhodně tedy bylo na místě se ptát, jak bude vypadat výsledek po odchodu člověka, který doposud třímal skladatelské otěže, byť na jeho místo nenaskočil žádný amatér. Na pozici Blasphemera totiž přišel protřelý mazák Teloch, jenž působí nebo působil ve formacích jako Nidingr, The Konsortium, 1349 nebo Gorgoroth.

A jak že to tedy dopadlo? Nebudeme chodit kolem horké kaše – stále to jsou Mayhem. A to jak co do hudebního projevu, tak co do kvality, což myslím asi hovoří za vše. Opět se jedná o trochu něco jiného než na minulém majstrštyku, přesto bych se nebál o “Esoteric Warfare” tvrdit, že jistá podobnost a návaznost zde bezesporu je. “Ordo ad Chao” byl hnus a bahno se špinavým soundem a odpornou atmosférou a právě odsud si “Esoteric Warfare” vypůjčuje svou nehostinnou, skličující atmosféru a odtažitost. Nicméně to nežene až do takového extrému, jako tomu bylo právě na “Ordo ad Chao”, ani zvukově ne, takže se tentokrát nekoná až taková zahuhlanost… v tomto ohledu možná vzdáleně vidím menší paralelu s “Chimera”, na niž jsem si díky některým melodiím rovněž vzpomněl. V žádném případě ovšem neplatí, že by Mayhem na “Esoteric Warfare” jen udělali extrakt ze své dřívější tvorby, protože novinka je v rámci jejich diskografie pořád jasně identifikovatelná a ukazuje kapelu opět v trochu jiném světle, aniž by popírala minulost.

Kromě již zmiňované nevlídné atmosféry a lehce misantropického nádechu vládnou na “Esoteric Warfare” především dvě věci. Aniž bych chtěl jakkoliv snižovat důležitost kytar (které jsou jinak skvělé) nebo baskytary, s níž Necrobutcher rozhodně předvede nejeden kulervoucí výstup (například když si vezme hlavní slovo v polovině pátého tracku “MILAB” – to je jeden z těch momentů, na něž se při poslechu vždy vyloženě těším), tak jsou to především bicí a vokál. To však asi pro nikoho nebude žádné velké překvapení, protože všichni víme, jací mistři svého oboru mají rytmiku a zpěv v Mayhem na starosti…

Bicí artilerie je samozřejmě v režii Hellhammera… říkejte si co chcete, ale tenhle chlap je prostě borec, který si jen těžko hledá konkurenci – a to nejen na poli black metalu. Jestli by si měl někdo na svůj nástroj pořídit zbrojní pas, tak je to právě on, protože jeho práce na kopácích vždycky neskutečně zabíjí a “Esoteric Warfare” v tomto ohledu ani v nejmenším není výjimkou. Jakmile začne Hellhammer sypat, tak je to prostě a jednoduše extratřída. A vokál? To snad ani nemá cenu komentovat – Attila Csihar je naprostý ďábel a to, co on dokáže vyloudit ze svých hlasivek, prostě nemá obdoby. Své hrdelní běsy tahá snad ze samotného pekla a na jakékoliv desce, na níž se podílí, to vždy a znovu potvrzuje – a ani v tomhle “Esoteric Warfare” není výjimkou, protože i zde Attila předvádí celý svůj šílený arzenál. Znám lidi, kteří tvrdí, že tenhle maďarský génius extrémního zpěvu svým “kňouráním” Mayhem definitivně dojebal, ale já si to ani v nejmenším nemyslím – i když možná půjdu proti proudu, při vší úctě k ostatním je to pro mě osobně právě on, kdo je jediným pravým frontmanem Mayhem a tím nejlepším vokalistou, jakého kdy skupina měla. A “Esoteric Warfare” mi opětovně dává za pravdu.

Pokud byste chtěli, abych vyzdvihnul nějaké konkrétní skladby z “Esoteric Warfare”… no, já vím, že je to klišé, ale upřímně se mi do toho příliš nechce, jelikož to na mě funguje jako ucelená deska, tak to beru a nemám sebemenší důvod z toho vytahovat nějaký konkrétní dílek… i v tomto ohledu mi nová nahrávka připomíná “Ordo ad Chao”, kde jsem to vnímal úplně stejně. Kdybyste mě vážně nutili, mohl bych říct, že jsem si hodně oblíbil třeba “Trinity” nebo “Corpse of Care”, ale jinak si myslím, že opravdu celá desítka válů hravě drží vysokou úroveň kvality a působí na mě konzistentně. Jednoduše řečeno – “Esoteric Warfare” je deska, ne sbírka písniček, tak proč se s tím srát a tahat z toho nějaké songy na úkor ostatních.

Je možná pravda, že již několikrát zmiňovaného “Ordo ad Chao” si cením ještě o kousek výše a třeba s “De Mysteriis dom Sathanas” může “Esoteric Warfare” soupeřit jen těžko, protože tomuhle albu obrovsky přidává kredit ta jeho historická hodnota. Porovnáním s “Grand Declaration of War” a “Chimera” si rovněž nejsem úplně jistý, tam to asi spíš záleží na konkrétní náladě, jaký počin by to vyhrál… ale ono je to vlastně úplně jedno, protože přednější je jiná věc, kterou jsem už vlastně jednou zmínil. Ať novinka ze souboje se svými předchůdci vychází jakkoliv, pořád je “Esoteric Warfare” deskou, jež do posledního prohnilého puntíku dokáže dostát legendárnosti jména Mayhem – a to hovoří za vše a také je to pro mě to stěžejní. A i díky tomu jsem s “Esoteric Warfare” naprosto spokojený a Norové s touhle plackou naplnili má (dost vysoká) očekávání…


Další názory:

Možná si říkáte, proč člověk, který na našem skromném blogu v minulosti několikrát vyjádřil svou nelibost v klasickém black metalu, poslouchá a hodnotí “Esoteric Warfare” norských Mayhem. No, právě proto, že se jedná o Mayhem. Legendu žárnu. Jejich novinku si prostě nelze nechat ujít, a přestože to není vyloženě můj šálek čaje, tak mě to svým způsobem baví. “Ordo ad Chao” je pro mne dodnes strašně nepřístupná deska, jejíž atmosféra je mi až vyloženě nepříjemná, ale “Esoteric Warfare” je mnohem poslouchatelnější. Nemluvím teď o nějakém vyměknutí, ale skladby i celkový sound nejsou natolik nepřátelské, jak jsem očekával. Pitvat desku po hudební stránce je zbytečné, protože H. to udělal perfektně, takže jen vyjádřím své nadšení nad výkony všech zúčastněných a jmenovitě nad Attilou, jehož výkon je dechberoucí. Ten člověk snad ani není člověk a to, co předvádí v asi nejlepší skladbě “MILAB”, je neuvěřitelné. Stejně tak se mi však líbí ukrutný náser “Psywar”, protože jak už padlo v recenzi – “Esoteric Warfare” je deska velmi vyrovnaná, na níž se vyloženě hluchý moment hledá velmi špatně. A proč tomu po tolika slovech chvály nedávám víc než 8 bodů? Upřímně si nemyslím, že se k tomuto albu budu pravidelně vracet, čímž ale nevyvracím jeho kvality… jen si ve volných chvílích pustím radši něco jiného.
Kaša

Jednou na to prostě dojít muselo. Hodně lidí kolem mě nechápe, jak můžu poslouchat black metal a přitom neznat takovou stěžejní kapelu žánru, jakou Mayhem bezpochyby jsou. A upřímně řečeno, donedávna mě to ani nijak zvlášť netrápilo – dokud jsem se k tomu konečně nerozhoupal a nedal si s Mayhem první dostaveníčko v podobě “Esoteric Warfare”. Pak už se dostavily jen nadávky do debilů a hlad po starší tvorbě, protože novinka mě (nijak nepřekvapivě) dokázala strhnout. Principál Attila Csihar mi svým vokálem dokázal řádně pocuchat sluchové ústrojí a zbylí mistři nástrojů v čele s Hellhammerem rovněž. Ačkoliv na mě ve světle spolků jako The Body album nepůsobí tak skličující a dusivou atmosférou, lidství potírající nihilismus a zloba z “Esoteric Warfare” sálá na sto honů a nezbývá mi, než to Mayhem žrát i s navijákem. Jak již zmiňuje H., album výborně funguje jako jednolitý celek, přičemž svojí formou připomíná černý monolit, tak dobře známý z děl A. C. Clarka. Podobně jako on totiž zažehává v neznalém člověku něco nového, nový pohled na celou situaci a nutí ho přemýšlet a vyvíjet se. A v případě Mayhem na vlastní kůži zakoušet severský mráz, hněv a sebedestruktivní stavy.
Atreides

Mayhem

O tom, že skrze “Esoteric Warfare” Mayhem vychrlili další várku prvotřídního zla, zloby, hnusu a jiných povznášejících věcí, nemá smysl spekulovat. Hellhammerovi to opět šlape na jedničku, svými blast beaty neustále strhává black metalovou špínu k dokonalému teroru a Atillovi to podle očekávání kvílí, vřeští i kvičí. A sluší se říct – oba jmenovaní potvrzují svou, zdá se, neohrozitelnou pozici žánrových špiček. Ne, že bych nechtěl i jmenovat další členy, ale tihle dva prostě vyčnívají a v současné době jsou na svých nahrávkách “nejviditelnějším” důkazem (omluva skladatelům), že Mayhem tu jsou stále v plné polní. Přesto to bez mého rýpnutí nepůjde. Uznávám, že se mi “Esoteric Warfare” ani za těch deset poslechů úplně nezatavila pod prsty, ale i tak si nemůžu pomoct – není tak svébytná jako její někteří předchůdci. A to je hlavní důvod, proč bude minimálně trojici “De Mysteriis dom Sathanas”, “Grand Declaration of War” a “Ordo ad Chao” koukat jen na záda.
Skvrn

Když mi bylo šestnáct, dostal jsem se nějak k legendárnímu příběhu o Vargovi a Eurovi, skrz které jsem si obstaral svoje první black metalová alba, a sice “Hviss lyset tar oss” a “De Mysteriis dom Sathanas”. Do Burzum jsem se hned naprosto zamiloval, zatímco Mayhem mě vůbec nebavili a nenašel jsem si k nim cestu v podstatě nikdy. Mám rád právě víc atmosférické a introvertní věci jako právě Burzum, Wolves in the Throne Room nebo Alcest a tyhle kozlí zlometaly typu Mayhem nebo Immortal mě nikdy moc nebraly, a když už, tak to musí být třeskutá sranda jako Carpathian Forest, takže jsem chtěl původně hodnocení odpískat, abych ikoně žánru neshodil známku jenom proto, že mě to prostě neba, ale nakonec jsem se do “Esoteric Warfare” stejně pustil se záměrem pokusit se ohodnotit desku tak nějak objektivně. Existuje obří spousta desek, kde první dva songy posluchače napnou a nakopnou, ale po třetím songu začne nuda, kterou utne nějaký zajímavý zavírák. U “Esoteric Warfare” je to přesně obráceně, první dva tracky jsem nezkousával a myslel jsem, že to ani nedojedu do konce, potom se ale trochu zpomalilo, zvážnělo a zhutnělo. Po počátečním bordelu se dostavila kýžená atmosféra a já si zbytek alba užil vlastně až do konce. Nebudu ani vybírat, která píseň mě zaujala nejvíc, stačí asi říct, že singlová “Psywar” to fakt není, což mě od poslechu desky lehce odradilo už v únoru, kdy kapela pilotní song vyslala na síť. Nutno říct, že Mayhem pro mě jakoby s dvacetiletým rozestupem desek, které jsem si od nich pustil, celkem překvapili, čekal jsem, že to bude nuda, nakonec mě to místy i bavilo, takže sedmička je z mé strany asi odpovídající a maximálně důstojné hodnocení pro slovutné a velké jméno, jako je Mayhem.
Thy Mirra