Archiv štítku: tnbm

Ragnarok – Collectors of the King

Ragnarok - Collectors of the King
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 22.3.2010
Label: Regain Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook

True norwegian black metal. Lépe se asi nová deska Ragnarok, “Collectors of the King”, a vlastně i celá diskografie Ragnarok, popsat nedá. True norwegian black metal se všemi klady i zápory, které tomuto specifickému black metalovému subžánru náleží.

Rychlost se pohybuje na stupni “sypačka” od začátku do konce, jak je však u tnbm zvykem, přítomny jsou typické výrazné kytarové melodie, které tvoří onu specifickou atmosféru a činí tuto festovní porci blasfemie vskutku zábavou mozaikou.

“Collectors of the King” je první nahrávka Ragnarok po menší pauzičce , konkrétně celkem šest let od předchozího výtečného počinu “Blackdoor Miracle”. Od minula kapela docela brutálně pozměnila sestavu, z níž zbyl jen bubeník Jontho. Ten opět roztáčí blastbeatové závody jako o život. Do party si k sobě přibral například HansFyrsteho ze Svarttjern na post ploditele hrdelních běsů. Svou práci odvádí bez debat na jedničku a jeho pěvecké kvality jsou nesporné, přesto mi však vokální linky na předcházejících počinech přišly o něco pestřejší.

To však neplatí jen o vokálech, celý materiál “Collectors of the King” je v porovnání s minulými nahrávkami a zejména s tou poslední o chloupek méně dobrý. Nese se sice ve stejných intencích, jaké posluchači od Ragnarok očekávají, a je to pořád hodně dobrý nářez (!), ale minule mě to holt bralo o kousíček více.

Co však “Collectors of the King” upřít nelze, je opravdu zabijácký tah na bránu. Skladby do sebe možná lehce splývají, ale jako celek to má pořád onu pověstnou sílu. Rozhodně se nedá tvrdit, že by šlo o propadák, přestože nedosahuje kvalit “Blackdoor Miracle” (a ani “In Nomine Satanas” nebo “Diabolical Age”), stále však jde o důstojného nástupce starší tvorby. Z jednotlivých songů bych každopádně vyzdvihnul třetí hitovku “Burning the Earth”, titulní nakládačku “Collectors of the King” a také předposlední, velmi povedenou “May Madness Hunt You Down”.

Řekl bych, že to má na svědomí právě ona v podstatě kompletní obměna sestavy. Teď už je ale vše vyřešené, takže příště to bude určitě opět atomová bomba do posluchačova sluchu. I tak ale zdůrazňuji, že “Collectors of the King” je pořád dobrá fošna, která jakéhokoliv příznivce black metalu minimálně alespoň na chvíli zabaví a která si svou solidní sedmičku zaslouží.


Gorgoroth – Quantos possunt ad Satanitatem trahunt

Gorgoroth - Quantos possunt ad Satanitatem trahunt
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 21.10.2009
Label: Regain Records

Tracklist:
01. Aneuthanasia
02. Prayer
03. Rebirth
04. Building a Man
05. New Breed
06. Cleansing Fire
07. Human Sacrifice
08. Satan-Prometheus
09. Introibo ad alatare Satanas

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook

Od posledního řadového alba „Ad majorem Sathanas gloriam“ z roku 2006 se toho v táboře Gorgoroth událo opravdu hodně. Na pouhá tři léta možná až moc. Kapela stihla odjet turné, rozhádat se, vyhodit posledního zakládajícího člena Inferna a ještě se pak mezi sebou soudit. Jak soud dopadl, všichni víme – vyhrál ho právě Infernus na úkor dnes již bývalých členů Ghaala a Kinga. A mezi těmi všemi „aktivitami“ si Infernus ještě našel čas na složení nové desky – „Quantos possunt ad Satanitatem trahunt“.

Na poli black metalu se toho v letošním roce událo opravdu hodně – studiové comebacky kapel jako Immortal nebo Absu, nová alba Old Man’s Child, Behemoth, Marduk nebo 1349, a to ještě nemluvím o tom, že nás do konce roku čeká nový počin Dark Funeral či debut současné skupiny bývalého zpěváka Mayhem. Mezitím tím vším je právě „Quantos possunt ad Satanitatem trahunt“ jednou z nejsledovanějších událostí. Už jen proto, že měl posledních několik let skladatelskou činnost Gorgoroth na svých bedrech King ov Hell a Infernus nekomponoval v podstatě nic. Otázkou, která jistě pálila nejednoho fandu, tak bylo, jakým směrem se bude „Quantos possunt ad Satanitatem trahunt“ ubírat.

Já osobně jsem očekával, že Infernus kontinuálně naváže na 11 let staré album „Destroyer, or about How to Philosophize with the Hammer“, čili že se vrátí do doby, kdy ještě ona dvojice zlobilů v kapele nepůsobila (Gaahl sice na „Destroyer“ už zpíval, ale jen jako host v jednom songu, takže se to nedá moc počítat). V tomto směru jsem se ale dočkal překvapení. Infernus totiž nehodil za hlavu hudební vývoj, kterým Gorgoroth prošli za poslední roky, a přestože se novinka vyznačuje návratem k syrovějšímu zvuku a oldschoolovějšímu vyznění, ony progresivnější doteky posledních tří desek tam jsou stále v některých pasážích cítit. Ale co je hlavní, ono to funguje, a to náramně.

Tím se konečně dostáváme k hodnocení samotného „Quantos possunt ad Satanitatem trahunt“. Jak jsem již prozradil, novinka je opravdu náhul. Infernus válí jak cyp. Má očekávání jsou jednoznačně předčena, neboť jsem toho opravdu moc neočekával. O to větší je ale moje nadšení! Skvělým tahem bylo naverbování dávného kumpána Pesta, který tak v Gorgoroth páchá hrdelní běsy opět po 11 letech, a byť značně oplešatěl, vokálně jede jako drak. Nehledě na to, že díky jeho přítomnosti vezmou kapelu za svou i ortodoxní fans, kteří nad kapelou zlomili hůl po nechvalně proslulých soudních tahanicích. A to je přesně to, co Infernus potřeboval – navrátit reputaci jménu Gorgoroth.

„Quantos possunt ad Satanitatem trahunt“ se nese po celou svou délku především ve středním a pomalejším tempu, což rozhodně není zápor. Střední rychlost Gorgoroth sluší, stejně tak jako většině blackmetalových sebranek, vždyť nejen sypačky tvoří tento žánr. A co je hlavní, deska v žádné ze svých částí nenudí, čemuž nahrává i fakt, že hrací doba je jen něco málo přes půl hodinky (u Gorgoroth to však není výjimka, oni prostě točí krátké nahrávky). Lepší ale poslouchat našlapanou půlhodinku, než se nudit u dvojnásobného času.

Gorgoroth

Když nebudu počítat, že jako dobré songy bych tu mohl vyjmenovat celý tracklist, pak je vrcholem nahrávky jistojistě předposlední „Satan-Prometheus“. Neskutečně silný a dynamický kousek, v němž se objeví i čistý hlas. Jen nevím, jestli se jedná o hosta, nebo si to Pest střihnul osobně. Velmi také zaujme třeba pomalá „Rebirth“ nebo „New Breed“, která mi zabarvením Pestova hlasu připomíná dávný „hit“ Gorgoroth, „Bergtrollets hevn“.

Příznivci Gorgoroth, potažmo true norwegian black metalu, musí být podle mého názoru nadmíru spokojeni. A ti z vás, kteří jsou stále přesvědčeni, že se tvorba kapely skládá ze dvou akordů, si to ani nepouštějte. Stejně se vám to nebude líbit (smích).


Immortal – All Shall Fall

Immortal - All Shall Fall
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 6.10.2009
Label: Nuclear Blast Records

Hodnocení: 8/10

Zbytek redakce hodnotí:
Seda – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Immortální pohádky I: Navrát krále

Dnešním světem vládne trend recyklace. Recyklují se filmy, recyklují se odpadky, recyklují se stroje na recyklaci, a v neposlední řadě sami sebe recyklují i dlouho nefungující kapely nebo projekty. Však to znáte, obrovská vlna comebacků, kdy se na scénu vrací/vracelo všechno od Celtic Frost až po Michaela Jacksona. A v této době začíná náš příběh… Bylo nebylo, kdesi na zasněžených vrcholcích norských hor, seděli Immortal na svých trůnech, dloubali se v nose, pojídali bůček, leštili ledovce, prostě idylka. Ale i leštění ledovců zanedlouho přestane člověka bavit a přestalo to bavit i Immortal, kteří tak neměli do čeho píchnout (někdo z vás by mohl namítnout, že se mohli píchat navzájem, ale nic takového tady nechci slyšet, vy dobytci nemravný). A tak zadul vítr a až na střechu světa zanesl zvěsti o comebackové módě. I děl mocný Abbath památnou větu “Kurva hoši, to je ono, jdeme do toho!” a comeback Immortal byl na světě. A co se nejdříve odehrálo pouze jako návrat koncertní, brzy přerostlo i v návrat albový…

Immortální pohádky II: Alšalfal aneb vše padne před Immortal

Nářky a prosby uctívačů ledového kultu byly vyslyšeny. Dlouhých sedm let si Immortal šňupali sníh a nasávali horský vzduch soukromě, dlouhých sedm let od vydání poslední desky, dlouhých sedm let čekání na “All Shall Fall” je u konce. A jak to zní? Nebudete tomu věřit, ale nový zásek zní… (chvilka napětí)… přesně jako Immortal! Kapela zamrzla v čase a prostoru (a možná i v hospodě), ale co byste chtěli, vždyť v Norsku je zima na zmrznutí. A tak to má být. Chcete progresi? Táhněte za amatéry typu Dream Theater. Chcete ještě víc progrese? Táhněte za… no prostě táhněte. Ne, ne, pány a dámové, tohle je black metal, krystalicky čistý jak čerstvý sníh. A tak to má být.

Immortální pohádky III: Jak malý Abbath do světa šel a všechny svou sekerou rozbil

Ti z nás, kdož očekávali od “All Shall Fall” mrazivý black metalový zásek, musejí být nadmíru spokojeni. Konec, tečka. Tady bychom mohli skončit. Co bych vám povídal – střední tempo, ledové riffy, zimní atmosféra atd. atd. Však to znáte. A že už to tady bylo? Ano, bylo, ale komu to vadí? I kdyby se Immortal vrátili jen pro to, že jim došla škvára, dokud do mě budou solit takovéhle fošny, ani neceknu. Dostal jsem přesně to, co jsem chtěl dostat, a v kvalitě, jakou jsem si představoval. Immortal jsou jednoduše králové! A když se vám to nelíbí – smůla! Desky jako “All Shall Fall” do mě můžou prát do konce života. Immortal jsou frajeři. Konec, tečka.


Gorgoroth – Ad majorem Sathanas gloriam (2006)

Gorgoroth - Ad majorem Sathanas gloriam
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 19.6.2006
Label: Regain Records

Tracklist:
01. Wound Upon Wound
02. Carving a Giant
03. God Seed (Twilight of the Idols)
04. Sign of an Open Eye
05. White Seed
06. Exit
07. Untamed Forces
08. Prosperity and Beauty

Hodnocení: 8/10

Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 6/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook

Na Gorgoroth se mi líbí jedna věc. Když se po albu „Destroyer, or About How to Philosophize with the Hammer“ začali s nahrávkou „Incipit Satan“ a s příchodem zpěváka Gaahla a basáka Kinga vyvíjet směrem dál od klasického oldschool hoblování (pro potřeby recenze to můžeme nazvat post-black metalem, i když post-black metal vypadá přece jenom trochu jinak), sklidili od většiny recenzentů i fanoušků uznalé pokyvování hlavou. Pak ale nastal onen neblaze proslulý soudní proces o jméno kapely, kdy GaahlKingem vykopli z Gorgoroth posledního zakládajícího člena (přičemž se ještě předtím za jeho zády postarali, aby práva na kapelu připadla jim); soud dal ale nakonec za pravdu Infernovi a práva na užívání značky Gorgoroth vrátil. Do toho všeho ještě přišlo prohlášení, že Gaahl je gay, což byla pro všechny „trve and cvlt“ fandy poslední kapka a začali alba, na nichž se podílela inkriminovaná dvojice, nenávidět. Celkem ironie, neboť se vůbec nejedná o špatné desky. Právě naopak, jde o zatím nejprogresivnější období Gorgoroth.

„Ad majorem Sathanas gloriam“ je vyvrcholením oné Gaahlo-Kingovské éry. Přestože já sám jsem onu aféru okolo Gorgoroth sledoval velice nelibě, fandil Infernovi a byl díky rozpoutání té bubliny na GaahlaKingem naštvaný, jejich desky na rozdíl od některých omezenců zapřít nemůžu, protože ať si říká kdo chce, co chce, je to prostě kvalita. A i když se možná chovali jako kreténi, pro Gorgoroth stvořili výbornou hudbu, tak proč si ji nepřipomenout?

„Ad majorem Sathanas gloriam“ obsahuje celkem osm písní a každá z nich si žije svým vlastním životem. Na poměry Gorgoroth i na poměry žánru se jedná o velice různorodou desku. Velmi časté je střídání tempa, sypačky se plynule prolínají se šlapavými kousky a chytlavými riffy. Všechny písně bez výjimky jsou snadno zapamatovatelné – svého času jsem album záměrně půl roku neposlouchal, jen abych z hlavy dostal „Carving a Giant“!

Úvodní „Wound Upon Wound“ je otvírák jak prase. Z celého alba tenhle kousek asi nejvíce připomíná starou tvorbu kapely. Gorgoroth to v tomhle případě drhnou pěkně od podlahy, až se z toho člověku scvrkávají trenky. Přesto to ale není klasická oldschool hoblovačka, zvláště v přechodech slyšíte ty lehké dotyky progrese a pro svůj žánr neklasických postupů. Druhá v pořadí je notoricky známá „Carving a Giant“ – střední tempo, chytlavost, šlape to jak hodinky (samozřejmě v rámci žánru). Zároveň na ni vznikl vůbec první a zatím jediný klip Gorgoroth, na kterém se cenzura opravdu vyřádila.

Třetí „God Seed (Twilight of the Idols)“ je zajímavá hned z několika důvodů. Když blíže prozkoumáte její název, dostanete odkaz na minulost i budoucnost spjatou s Gorgoroth„Twilight of the Idols“ je půlka názvu předchozí desky kapely z roku 2003. God Seed je zase název kapely, kterou Gaahl a King ov Hell po prohraném soudním sporu založili. Hudebně pak jde o kombinaci předchozích dvou kousků, čili rychlost vs. chytlavost. Až na jednu výjimku, ke které se ještě dostaneme, se dá i zbytek „Ad majorem Sathanas gloriam“ popsat stejnými slovy (prolínání rychlých a středně rychlých, chytlavých momentů), ale bez toho, aby se písně slévaly v jednu.

Onou výjimkou je čtvrtá “Sign of an Open Eye”. Pomalá, monotónní a dokonalá, ale také těžko popsatelná. Tohle prostě musíte slyšet! Něco srovnatelného udělali Gorgoroth už jen na albu “Incipit Satan” s písní “Litani til Satan”. Taktéž bych si ještě neodpustil, kdybych nepřipomenul závěrečnou “Prosperity and Beauty”, která je opravdu nádherná. Taktéž doporučuji.

Tak, a jsme u konce. Když tak o tom přemýšlím, tahle recenze je vlastně zbytečná. Kdo z vás má Gorgoroth v oblibě, album už dávno zná. Kdo je rád nemá, těžko si to na základě tohoto článku bude shánět. Takže jste to vlastně četli úplně zbytečně a já to úplně zbytečně psal. Ale hlavně že jsou všichni spokojení. Jen abych dostál předepsaným pravidlům, dodám, že “Ad majorem Sathanas gloriam” je šťavnatý kousek, který se podle mého skromného názoru vyplatí vlastnit.


1349 – Revelations of the Black Flame

1349 - Revelations of the Black Flame
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 25.5.2009
Label: Candlelight Records

Tracklist:
01. Invocation
02. Serpentine Sibilance
03. Horns
04. Maggot Fetus… Teeth Like Thorns
05. Misanthropy
06. Uncreation
07. Set the Controls for the Heart of the Sun [Pink Floyd cover]
08. Solitude
09. At the Gate…

Hodnocení: 3/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Když se Norové 1349 vyřítili před pár lety na scénu a vydali v krátkém sledu tři alba, vyvolali docela solidní rozruch, protože „Liberation“, „Beyond the Apocalypse“„Hellfire“ byly ukázky našláplého true norwegian black metalu. Po čtyřleté díře v diskografii se teď vracejí se svojí novinkou. Takový stylový kotrmelec ale nemohl čekat vůbec nikdo…

Některá hodnocení čerstvě vydaného „Revelations of the Black Flame“ už teď hovoří o průseru roku. Je to vážně tak hrozné? Jak se to vezme. 1349 totiž black metal zpomalili, jak jen to jde, přidali trochu dronu a špetku sludge a celé to mírně zalili ambientem. Se stylovým přerodem osobně problém nemám, jen se to kapele moc nepovedlo. Deska má hodně tváří, ale ani jednu pořádně. Celé je to roztříštěné a kvalitou hodně nevyrovnané. I proto jsem se rozhodl pojmout recenzi formou, která ani mně moc nevyhovuje – písničku po písničce. V tomhle případě to ale nejde jinak.

„Invocation“: Na začátek dost nudné a zdlouhavé intro, ale jak se přidají kytary a Ravn se svým zpěvem, není to špatné. Naopak, část s pomalým riffem a Ravnovým odříkáváním je dokonce i dobrá. Jak se později ukáže, jedna z nejlepších věcí na albu.

„Serpentine Sibilance“: Druhý song je už o poznání horší. Rovněž pomalé tempo, jen to nemá žádnou šťávu. Občas probleskne ucházející nápad, ale jinak je to o ničem. Pořád to ale stačí na horní polovinu tabulky „Revelations of the Black Flame“.

„Horns“: 1349 poprvé ukazují ambientní tvář… a nestojí to za nic. Lépe se to vystihnout nedá. To nezní jako ambient, ale spíš jako jeho parodie. Absolutní nuda.

„Maggot Fetus… Teeth Like Thorns“: Snad jediná rychlá věc na albu. Oproti předchozímu výtvoru to zní jak balzám pro uši, ale při vzpomínce na pecky ze starších alb úsměv rychle zamrzá. Nic extra, ale dá se to. Maximálně nepovedené je pak řvavé sólo, které se do songu vůbec nehodí.

„Misanthropy“: Další porce ambientu a další nuda. Takhle se ambientní muzika nedělá. Bez nápadu.

„Uncreation“: Jediná písnička na „Revelations of the Black Flame“, kterou jsem si alespoň trochu oblíbil. Dokola se opakující pomalý ústřední motiv se střídá s trochu rychlejšími částmi a nezní to špatně. Jen to sólíčko to opět kazí, vůbec tam totiž nesedí.

„Set the Controls for the Heart of the Sun“: Jedna z největších kravin na albu. Absolutně nepovedený cover od Pink Floyd. Ani originál mi sice k srdci nikdy nepřirostl, ale tohle? Ne, díky, prosím další.

„Solitude“: Naštěstí to není cover legendárního songu od Candlemass (ani se mi nechce domýšlet, jak by to dopadlo), jen další ambientní nuda. Není k tomu moc co dodat.

„At the Gate…“: Ani poslední song dojem moc nevylepší. Naopak, je to „pro změnu“ zase nenápaditá uspávačka. Ještě, že už je to konec.

Popravdě nevím, co k desce říct. Je to propadák. Úplný průser roku to pro mě není (už sem totiž slyšel nového Mansona), ale i tak to nestojí za nic. Jen příští album kapely ukáže, jestli je „Revelations of the Black Flame“ nově nastolená cesta, nebo jen nepovedený úlet. Ale jestli se jedná o první možnost, chtělo by to pro příště hodně vylepšit kvalitu.


Mord – Necrosodomic Abyss

Mord - Necrosodomic Abyss
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 25.2.2008
Label: Osmose Productions

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook

Mord jsou takovou divnou skupinou. Na jednu stranu představují tu nejryzejší podobu pravého norského black metalu, na druhou stranu to Norové ani nejsou (všichni členové jsou původem z Polska a v Norsku jen žijí). Jsou relativně mladou kapelou, přesto znějí, jako kdyby právě vylezli ze zatuhlé kobky, kde hnili od dob black metalové mafie. I výraz “kapela” je v jejich případě celkem nadnesený, protože v Mord působí pouze bubeník Necrolucas a Nordra, který se stará o všechno ostatní. O možnosti hraní svých skladeb na koncertech zřejmě také ještě neslyšeli. Co ale ztrácejí na své koncertní aktivitě (nebo spíše neaktivitě), to se měrou vrchovatou vrací v kvalitě jejich studiových počinů. Už při poslechu jejich prvotiny s romantickým názvem “Christendom Perished” z roku 2006 mi vylézaly oči z důlků. Tak moc to bylo dobré. A letošní novinka ukazuje, že to rozhodně nebyla náhoda.

Jejich hudbu bych popsal jako nekompromisní a ortodoxní black metal, který je zároveň inteligentní. Že to zní divně? Lepší definice mě ale nenapadá. Mord si nešpiní svůj black takovými nechutnostmi, jako jsou klávesy (až na 18 vteřinové outro na samotném konci desky), a po celou délku alba se pohybují rychlostí sněžné vichřice. Občas sice na chvíli zpomalí, ale jsou to jen krátká nadechnutí, než Necrolucas vypustí další dvojkopákovou palbu. Přesto mi ani jednou během poslechu nepřišlo, že poslouchám pořád to samé dokola (jak některé black metalové kapely mají ve zvyku hrát a ještě se při tom tvářit neuvěřitelně “underground”). Ani jednou se mi nestalo, že by mi písně splývaly dohromady. A to neumí hned tak někdo.

Mord produkují black metal té nejvyšší kvality. Pokud bychom se soustředili pouze black metalové sebranky vzniknuvší kolem roku 2000 a později, pak by se Mord v mém osobním žebříčku vyhřívali na jednom z prvních míst. Kdyby začali svou rouhačskou pouť na začátku devadesátých let, jsem přesvědčen, že by dnes měli pozici jedné z největších legend svého žánru. Mord však ve své kobce hnili o deset let déle. Nevím, jestli mají tu sílu, aby nakopli black metalovou scénu zpět, kam patří – do hlubin pekelných -, žánr dnes nakopávají tak možná Dimmu Borgir se svými symfo-zpívánkami – ale nejsem si jistý, jestli to je nakopávání tím správným směrem (ale jinak nic proti Dimmu Borgir, taky je mám rád) -, ale v tom, aby byli Mord jednou z nejlepších smeček současného undergroundu, jim nic nebrání.

Z pohledu obyčejného smrtelníka však asi “Necrosodomic Abyss” tak úžasné album nebude. Přece jen to není hudba pro každého. Spíše je to pro lidi, kteří black metalu holdují delší dobu a mají v této oblasti již něco naposloucháno. Proto dávám “jen” 7/10. Black metaloví maniaci si však mohou s klidným srdcem takových 1,5 bodu ještě přihodit.