 |
| Země: Německo Žánr: avantgarde / post-metal Datum vydání: 26.2.2016 Label: Supreme Chaos Records Tracklist: Hrací doba: 51:17 K recenzi poskytl:
|
První pohled (H.):
Němečtí Todtgelichter jsou dozajista skupinou, jíž nejde vyčítat, že by stála na místě a nedokázala se své tvorbě pohnout. Ve skutečnosti totiž formace prodělala slušný vývoj a srovná-li člověk debut „Was bleibt…“ s novinkou „Rooms“, pak nelze neslyšet, že jsou si navzájem na hony vzdálené.
Řekl bych, že takovým stěžejním momentem, kdy se muzika Todtgelichter začala lámat ze vcelku klasického pojetí blackmetalového žánru do jeho otevřenější formy, byl příchod zpěvačky Marty (jen tak mimochodem provdané za bubeníka Tentakela, jednoho ze dvou stále aktivních zakládajících členů Todtgelichter). Onou zlomovou nahrávkou se pak stala celkově třetí deska „Angst“ z roku 2010, na níž se Němci začali vzdalovat původní extrémní podobě metalu, zapracovali na progresivnějším nádechu a přidali i vlivy post-metalu.
Nicméně – to jen aby nám tu nevznikla mýlka – by se slušelo dodat, že Todtgelichter nepatří mezi kapely, které naskočily na trendový post-vlak. V jejich případě je cítit, že si ke svému aktuálnímu zvuku došli postupným a vcelku logickým vývojem. To se dá tvrdit vlastně i o novince „Rooms“, jež plynule navazuje na svého tři roky starého předchůdce „Apnoe“. Ačkoliv, jak se to zase vezme. Je totiž pravda, že zas až tak velký rozdíl mezi „Rooms“ a „Apnoe“ není, tentokrát se žádný výrazný posun nekoná. Todtgelichter dostatečně zvolnili již na předchozí desce a na novince tuto formu spíš už jen vybrušují.
Na druhou stranu ale zase nechci vzbudit dojem, že Todtgelichter skočili rovnýma nohama do „jemného metalu“ a po celou stopáž už jen zasněně rozjímají. Když na to přijde, stále tu a tam dokážou blackmetalově zahrozit a zapojit extrémní vokál, jak to ostatně dokazují nejednou napříč „Rooms“. Je ovšem faktem, že takové pasáže již tvoří minoritní část hrací doby a že navrch má jednoznačně jemnější / progresivnější / atmosféričtější (všechna tři pojmenování sedí) projev. Dovolil bych si tím pádem tvrdit, že současní Todtgelichter již nehrají muziku, která by byla určena příznivcům čistokrevného black metalu. A i proto – několika málo mírně ostřejším pasážím navzdory – by podle mě bylo zavádějící je označovat za blackmetalovou skupinu. Což samozřejmě může být jak klad, tak i zápor – to už nechám na vašem vlastním uvážení, jak to máte vnitřně nastavené.
„Apnoe“ mě svého času velice bavilo a v době vydání jsem album točil zodpovědně. S odstupem času mám však s tou nahrávkou jeden menší problémek, a sice že je místy až příliš rozvláčná, což jinými slovy znamená, že jisté momenty jsou hlušší a vyznívají trochu do ztracena, také chybí skutečně strhující chvilky, ačkoliv celkově kladné dojmy stále převažují. Něco podobného bohužel cítím i u novinky „Rooms“. Ta deska je mi sympatická a mám z ní rovněž kladné dojmy, ale sem tam se mi prostě stává, že při dlouhých minutách „atmosféření“ pozornost trochu polevuje, takže se „Rooms“ začne zvrhávat jen v kulisu – byť stále velmi příjemnou.
Nechci ovšem vzbudit dojem, že s tímto album bojuje celých 50 minut. Slabší chvilky jsou totiž stále vyvažovány i porcí kvalitních nápadů. Todtgelichter pořád občas dokážou přijít se silným motivem, který člověku uvízne v hlavě. Osobně bych si v tomto ohledu dovolil vypíchnout celkem tři skladby, jež tím pádem v podstatě vyzdvihnu i jako vrcholy „Rooms“. Jedním z nich je pro mě zcela jistě „Shinigami“, kde vládne motiv s velmi výraznou baskytarou, která tomu dodává znatelný temnější nádech. Dále bych vyzdvihl šestou „Zuflucht“, kde mě velmi baví houpavá melodie a také fakt, že jde asi o nejblackmetalovější píseň nahrávky. A do třetice všeho dobrého bych pak zmínil předposlední „Origin“ se skvělým hammondkovým počátkem a následnou povedenou kytarovou melodií v pozadí. Nicméně třeba hned úvodní „Ghost“ mě baví taktéž, to zase ne že ne.
Pokud bych se měl přestat vytáčet a konečně rezolutně říct, jak na tom „Rooms“ je, pak nebudu příliš váhat a řeknu, že je to určitě dobrá deska. Není dokonalá, má svoje mušky a najdou se i slabší chvilky, nicméně pozitivní pocity u mě mají navrch, a když nic jiného, tak se to prostě poslouchá strašně hezky – to se prostě upřít nedá. Dokonce bych i řekl, že v porovnání s „Apnoe“ má „Rooms“ mírně navrch, protože disponuje větším počtem těch výrazných pasáží. Nebudu vám však lhát – nějak extrémně na větvi z toho zase nejsem. Jednoduše je to pohodový sympatický nadprůměr, který není úplně vysoký, zároveň však album ten status nadprůměrnosti nezískává jen s odřenýma ušima.
Druhý pohled (Skvrn):
Blackovou éru německých Todtgelichter nepamatuji. Ke tvorbě kapely jsem totiž přičichl až společně s minulým „Apnoe“ – dokopán jak pozitivními ohlasy, tak i zajímavým obalem. Nemůžu říct, že bych byl tehdy výrazně nadšený, ostatně k desce jsem se už později nevracel, každopádně k dalšímu průzkumu tvorby mě Todtgelichter rozhodně neodradili a důkaz přináším hned teď. Vyšlo „Rooms“, kolem nějž se v mé hlavě točilo stejně jako minule mnohem více otazníků než teček.
Dvě věci jsou jisté, tudíž dva otazníky mohou pryč – blacková zpátečka ne, metal však nadále ano. A teď jak dál? Metal rozhodně progresivní. Vzhledem k variabilitě a nečekaným zvratům hůře stravitelný, díky bravurnímu výkonu zpěvačky Marty taktéž svojsky divoký. Metal jinak, ale svou dravostí přesto tak trochu postaru. Vlastně kumšt, který se jen tak neslyší. Také vzpomínanou variabilitu je třeba obzvlášť vypíchnout. Způsob, jakým kapela přechází z tvrdých pasáží k těm odlehčenějším, je neskutečně přirozený a post-metaly tu vedle až artových popařin sedávají jakoby nic. Uznání zaslouží i bicí sekce, jíž se podařilo smazat rozdíly mezi techničností a přirozeností. Tím se jen umocňuje uvolněná a primárně pozitivní atmosféra, která celé „Rooms“ protkává.
O tom, že Němci přišli s albem velmi svojským, tím, jež se nezaleklo žánrové rozmanitosti a propojuje jednotlivé složky bez jakékoliv bázně, nemůže být pochyb. Každopádně ačkoli jsou v propojování zdánlivě nesourodých momentů Todtgelichter mistři, celkově postrádám silné melodie; momenty, které vyloženě strhnou. Vše moc příjemně plyne a nějaký zásadní slabý kousek jsem nenašel, jenže o vysloveně excelentní kousky je také trochu nouze. U mě to tak dopadlo vlastně úplně stejně jako minule. „Rooms“ se stejně jako předchůdce příjemně poslouchá, působí sympaticky a nachází se ve vodách nadprůměru, tudíž na několik poslechů a třeba i zpravení nálady proč ne. Nicméně podobně jako u předchůdce to na pravidelnější otáčení bohužel nevidím.
