Archiv štítku: Törr

Törr – Black ‘n’ Roll

Törr - Black 'n' Roll

Země: Česká republika
Žánr: thrash / black / heavy metal
Datum vydání: 11.11.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Krajina snů
02. Hombre
03. Údolí nářků
04. Proroctví
05. Mr. Dat
06. Už dost
07. Chceme ven
08. Iluze
09. In nomine ira
10. Strach
11. Svět jiných
12. Jen si přej

Hrací doba: 47:49

Odkazy:
web / facebook / bandzone

Po pěti letech tu máme nové album skupiny Törr. Co od takové zprávy čekat? Předně nelze očekávat neočekávané. Současná pozice Törru je pevně daná jejich nesporným historickým otiskem ve vývoji české metalové hudby, kdy v určité době byli vlajkonoši celé scény. Ambice na obnovení této pozice či výraznou změnu stylu již kapela zřejmě nemá, ostatně s experimenty si Törr také užili své. Z mého pohledu lze tedy očekávat především lepší album než to minulé, „Tempus fugit“, jímž trojice HerešSladkýBartoš rozhodně neoslnila, a má tak co napravovat.

Prvně bych chtěl ocenit docela chytrý název. Už bylo vedeno spousty a spousty diskuzí na téma zaškatulkování Törru, který se ortodoxním blackmetalistům nezdál řádně black a tak dále. S názvem „Black ‘n’ Roll“ jako by skupina dávala jasný vzkaz, jak se celá věc má, rozhodně pak tedy v případě několika posledních alb, kdy o black metalu nemůže být řeč. Na druhou stranu to není kdovíjak poutavý název, ale lepší než třeba „Špinavej rock ‘n’ roll“, že. Avšak byly tu už placky s názvy „Black Metal“ nebo „Death Metal“ a jakou udělaly díru do světa.

Mou pozornost také přilákalo oznámení o přijetí čtvrtého člena, kytaristy, Radka „Reddyho“ Kroce. Tato spolupráce však neměla dlouhého trvání. Po pár koncertech přišlo další oznámení, že se pokračuje opět ve třech. Do nahrávacího procesu se tak nestihl zapojit, což ovšem ani nebylo v plánu. Celé mě to zaujalo zejména z důvodu mé naivní představy napodobení čtyřčlenného Törru, jako tomu bylo kupříkladu v poměrně dekadentních letech „Institutu klinické smrti“, léta Páně 1991.

Black ‘n’ Roll začíná tajemnou recitací Oty Hereše, která přechází v povedený otvírák s velice chytlavým refrénem. Právě o tyto lehce zapamatovatelné refrény není na celé novince nouze. Hned další „Hombre“ je dalším příkladem. Hudebně nenabízejí nic překvapivého, obě skladby se nesou v rychlejším tempu a jsou protkané klasickými thrashovými riffy. Na bubnování Radka Sladkého jsem poměrně alergický, hlavně jeho nasazování kopáku s železnou pravidelností téměř do každého refrénu. Velkým plusem je zapojení dalšího hlasu do tvorby. Honza „Bárt“ Bartoš se tak poprvé projevuje nejen basou, ale i zpěvem. Nejedná se pouze o doplnění Herešova vokálu v refrénech, ale rovnou o odzpívání celých skladeb.

Hned ve třetí „Údolí nářků“ se jejich hlasy po slokách střídají. Právě s tímto kusem začíná deska pozvolna stagnovat a působí trochu stereotypním až unylým dojmem. Singlová „Proroctví je vyloženě nudným standardem, podobně je tomu s písní „Už dost“, kde jako host posloužil svým hlasem Protheus z kapely Dymytry. Z výtvoru je to bohužel lyricky cítit. Ostatně texty jsou jako na houpačce, od povedených až po ty na hranici průseru. Rozptýlením je „Mr. Dat“ (z názvu lze vycítit velkou kreativitu), jednoznačně největší kvapík, bohužel nudný. Vysvobození přichází až s „Chceme ven“, prvním hlavním pěveckým číslem Bárta. Song je to povedený stejně jako „In nomine ira“ opět odzpívané Bártem. Z konce alba si ještě zaslouží vypíchnout „Svět jiných“, který by svojí náladou a tématem možná fungoval lépe jako úplný závěr. Tento úkol dostala baladická „Jen si přej“, čímž Törr opakuje závěrečnou formulku předchozího „Tempus fugit“ a opět ne zcela zdařile.

Törr

Moje očekávání bylo přese všechno naplněno. „Black ‘n’ Roll“ celkem snadno překonalo svého předchůdce, a to jak kvalitou zvukovou, tak kvalitou skladeb, což rozhodně není důvod ke kdovíjakému jásání. Po minulém počinu jsem měl strach, aby Törr nesklouzli do nevábné produkce typické pro tuzemské zábavové kapely, což se naštěstí nestalo. Dá se říci, že navazuje na styl stanovený comebackovým „Made in Hell“. Hodně tomu napomohlo zapojení baskytaristy Bárta jakožto dalšího hlasu a jasné cílení na chytlavost písní, což se povedlo bez známek vlezlosti. I přesto se na desce nachází několik vyloženě slabých a hluchých míst, která při dalším přehrání s radostí přeskočím. Törr má v „Black ‘n’ Roll“ především několik dalších aspirantů na zařazení do setlistu a důvod vyrazit na koncerty, nikoliv zlom v kariéře. V kapelním katalogu se jedná o průměrný počin, přesto jako vizitka současné sestavy obstojí solidně.


Törr: nový člen, album na obzoru

Domácí veteráni Törr hlásí, že rozšířili svou sestavu o čtvrtého člena – přidána byla druhá kytara, které se ujal Radek „Reddy“ Kroc. První živé vystoupení si nováček již stihl odbýt na festivalu Raging Death Date v Německu před pár dny.

Důvodem přibrání druhé kytary je prý podoba skladeb z chystaného alba, které Törr právě dokončují. Po „Tempus fugit“ (2011) půjde o druhou řadovku kapelu po odchodu dlouholetého frontmana Vlasty Henycha.


Basinfirefest 2012

Basinfirefest 2012
Datum: 28.2.2015
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující (obsažení v reportu): Alkehol, Apocalyptica, Arakain, Blue Effect, Cannibal Corpse, Children of Bodom, Crashdïet, Cruadalach, Debauchery, Debustrol, Destruction, Fata Morgana, Harlej, Lacuna Coil, Mercenary, Smash Hit Combo, Snail, Škwor, Törr, XIII. století

Jubilejní desáté výročí Basinu se neobešlo bez pořádně macatého proma a na naši již šestou návštěvu tohoto největšího západočeského festivalu přijíždíme poměrně natěšeni. Jakpak by ne – jména jako Children of Bodom, Cannibal Corpse nebo Apocalyptica nenechají téměř žádné rockové srdce chladným. Jediným předvídaným problémem bude ale počasí, jelikož hlásí extrémní vedro a tropické noci. Super.


Pátek:

Do areálu se po vyřízení vstupních formalit dostáváme krátce po třinácté hodině a v pohodě tak stíháme vystoupení plzeňských pekelníků Fata Morgana. Viděl jsem je už několikrát a pokaždé se mi líbili. Chytlavý metal staré školy, přesvědčivý frontman a podřezaná panenka nebo pitva v přímém přenosu jsou zárukou dobré zábavy ostatně vždycky, nebo ne? Fata Morgana byla jednou z prvních kapel vystupujících na hlavní Budweiser Budvar Stage a musím říci, že mě překvapilo velice dobré nazvučení (ostatně až na výjimky každá zde vystupující kapela byla odkudkoliv perfektně slyšet).

Chvíli se přestavuje a to už nastupují staří známí Törr, kteří snad ani nemohou zklamat. Nedávné změny v sestavě se naštěstí prověřených fláků moc nedotkly, ale uvítal bych možná méně novější tvorby, která je podle mého názoru docela otřesná. Každopádně bylo “Kladivo na čarodějnice”“Armageddon”, takže spokojenost.

Povinná okružní jízda kolem stánků s občerstvením a merchandisem nás pomalu ale jistě dovedla až k vedlejší Božkov Stage (která se mimochodem téměř celé tři dny vyznačovala příšerným nazvučením kapel) a vystoupení plzeňáků Snail. Měl jsem možnost je vidět vůbec poprvé a musím uznat, že tihle chlapíci celkem válí. Frontmanova drobná hlasová indispozice se dá bez problémů prominout, protože i tak byl set zábavný a živý.

Pár kroků zpět a už hop hop na Debustrol. Prověřená kapela, prověřený set, prověřená show. Jen škoda, že chyběla pila a s ní samozřejmě výborný “Masoterián”, ale stejně jsme si pěkně zakřičeli. Rychle do sebe něco naházet a už zase stojíme před hlavním pódiem, kde právě začíná vystoupení budějovických Satisfucktion. Další kapela, kterou jsem neměl to štěstí vidět kdykoliv dříve, a další z těch, které opravdu potěšily. Příjemný metal/rock s příměsí rockabilly, kde písničky mají opravdu koule a solidní tah na bránu. Občas sice nebylo moc dobře rozumět zpěvu, ale to frontman hbitě vynahrazoval různým poskakováním a vybízením davu. Dokonce došlo i na docela slušný crowd surfing. Hodně zábavná hodinka.

Třicet minut a přesně na vteřinu začíná vystoupení prvního z headlinerů – kapely Children of Bodom. Na pódiu nesmí chybět tradiční autíčko (které se ale třeba na předloňském Brutal Assaultu na pódium nevešlo), které slouží hlavně jako Alexiho (zpěvák) stolička či případně lehátko, ze kterých může všem předvést svůj kytarový um. Laiho byl obecně v dobré formě a až na pár přehmatů odehrál celý koncert velice slušně a dokonce byl v tak dobré náladě, že si i zavtipkoval. Zbytek kapely se také snažil, ale už od začátku mne jímal trochu nepříjemný pocit, že tady pánové jsou jen pro to, aby zahráli, shrábli zlato a zase zmizeli někam na sever, což je možná trochu škoda, protože zrovna na Children of Bodom jsem se celkem těšil. Vystoupení proběhlo rychle a celkem bez větších promluv a odezva publika byla vysoká (hlavně v brutálním moshpitu). Výtku bych měl ještě k poměrně špatnému zvuku v předních řadách, kdy jsem měl občas problém poznat písničku i po první půlminutě hraní. Úplně na závěr ale potěšila “Are You Dead Yet?” a byl konec.

Večer byl zasvěcen finským kapelám, protože hned po Children of Bodom nastupují jejich krajané Apocalyptica, na které (soudě podle počtu triček mezi obecenstvem) přijelo poměrně velké procento přihlížejících. Abych řekl pravdu, první tři písničky jsem jenom stál a zíral s otevřenými ústy. Neměl jsem možnost tohle kvarteto zatím slyšet naživo a můžu říci, že jejich vystoupení vážně stojí za to už jen kvůli těm husarským kouskům, které každý jeden z celkem tří cellistů předvádí. Zvuk byl celkem dobrý a vystoupení příjemně ubíhalo, ale když na několik písní vystoupil zpěvák (bohužel nevím jméno), jeho výkon mne příliš neoslnil. Zaznělo samozřejmě několik cover verzí písní od Metallicy, a to zrovna ty, na které jsem se těšil nejvíce – “Master of Puppets” a “Nothing Else Matters”. Kultovka “Path” z dílny samotné Apocalypticy ale nepřišla, což jsem se celkem divil.


Sobota:

Sobotní dopoledne by se ve Spáleném Poříčí dalo popsat dvěma slovy – jáma pekelná. Příjemné ráno pod mrakem střídá modrá obloha a slunce, které bude svými paprsky bičovat festivalový areál až do pozdních večerních hodin, než se konečně uráčí laskavě zmizet a zalézt. Polovinu dne tedy trávíme v městečku nebo u nedaleké vodní nádrže, kde se snažíme držet ve stínu nebo se vyvarovat jakémukoliv delšímu pobytu mimo vodu. Před pódia zavítáme tedy poprvé až kolem páté hodiny odpolední, a to na nikoho menšího než pana Radima HladíkaBlue Effectem. Na to, že je mu kolem pětašedesáti, válí na kytaru pořád stejně dobře jako za mlada. Kapelu hraní bavilo a neskutečně si jej užívala a vůbec nevadilo, že přijela pozdě a musela vystřídat stage i čas s chilskými Thornafire, které jsme tudíž neviděli, ale od někoho jsem zaslechl, že se jednalo o klasický řízný death metal, jenom z exotičtější země.

Kolem půl osmé nastupuje legendární XIII. století, které v západních částech naší zemičky vystupuje i po tolika letech zářné kariéry vůbec poprvé. Nejlepší nazvučení, které předčilo i zahraniční headlinery, příjemný frontman a dobře zvolený set, který měl co říci i lidem, kteří na XIII. století nejsou přímo odkojeni (mně). Velice příjemné překvapení, jen škoda, že jsem musel odejít dříve, abych na vedlejším pódiu stihl vystoupení svých německých oblíbenců Debauchery.

Obával jsem se nečitelné zvukové koule a byl jsem notně překvapen, když hned od první písničky byl zvuk čistý a každý z nástrojů jednoduše čitelný. Jenom počet muzikantů mi nějak haproval, protože live line-up Debauchery by mělo tvořit pět lidí, ale na pódiu z nich byli jen dva plus slečna hrající na baskytaru. Kravál ale udělali stejný, a tak si nebylo na co stěžovat. Samotné vystoupení bylo brutální, hráči postříkaní umělou krví a mávající hlavou do svých death metalových riffů. Zazněly mimo jiné fláky jako “Warmachines of War” (mimochodem kandidát na nejdebilnější název songu, který jsem měl kdy možnost slyšet) nebo “Zombie Blitzkrieg”. Na mou oblíbenou “Blood for the Blood God” ale naneštěstí nedošlo.

Crashdïet zpět na hlavní stage jsem sledoval tak napůl, protože jsem se věnoval spíše tomu, co jsem si koupil k večeři. Jinak hráli celkem nijak moc zajímavý glam rock, a když se zpěvák pokoušel komunikovat s publikem česky, znělo to jako by si trénoval ruštinu, takže stejně nikdo nerozuměl.

Přichází jeden z vrcholů sobotního večera – dánští Mercenary. Z jejich studiové tvorby znám pouze jedno album, ale to mi vůbec nebránilo, abych si jejich set náležitě neužil. Melodic death metal je hudba energická a v podání Mercenary ještě navíc sakra zábavná. Moshpit vřel po celou dobu jejich vystoupení a došlo dokonce i na wall of death, která byla vážně masakrální. Kapela jako taková hrála velice dobře a precizně, což přilákalo mnoho a mnoho lidí, kterým jinak jméno Mercenary vůbec nic neříká (na začátku vystoupení bylo před pódiem poměrně málo fanoušků).

Destruction přišli, jak název velí, zničili a odešli. Neuvěřitelná porce energie nacpaná do hodinového vystoupení rozbourala veškerá má (ne)očekávání, protože ani s Destruction jsem zatím neměl tu čest. Perfektně zvolený a vyvážený playlist šel ruku v ruce s unikátními výkony členů kapely. Zpěvák je opravdu démon, který se nad diváctvem tyčil jako maják v bouřce. Dle ohlasů publika zazněly ty největší a nejlepší fláky z historie téhle thrashové mašiny, z nichž mi nejvíce utkvěla v paměti loňská “Hate Is My Fuel”, jejíž refrén mi běží v hlavě ještě dneska. Paráda.

Frantíci Smash Hit Combo měli celkem smůlu, že se na jejich část programu začal zvedat dost silný vítr, který vypadal, že by rád zboural celou stage. Vystoupení tedy bylo předčasně ukončeno asi o deset minut dříve, a to dost neurvalým způsobem, kdy pořadatel prostě vypnul zvuk a nakráčel moderátor, který oznámil, že je konec. I těch sotva čtyřicet minut, ale stačilo na to, aby si mě tihle rapcoroví maníci totálně podmanili. Ač pozdě v noci, na pódiu se stále něco dělo a vystoupení Smash Hit Combo bylo tak energické, že přimělo znavené diváctvo ještě jednou sebrat veškeré síly a vehementně pařit na jejich vskutku netradiční muziku. Rap kombinovaný s dunivými tóny metalu a metalcoru se mi vždy zamlouval a Smash Hit Combo jsou v tomhle oboru jasná jednička. Jednoznačně největší překvapení celého festivalu.


Neděle:

V neděli nás jako první přivádí do areálu česká folk metalová formace Cruadalach, jejíž frontman Jan “Radalf” Vrobel je zároveň redaktorem mého oblíbeného časopisu, takže jsem se těšil hned dvojnásobně. Trochu zamrzelo horší nazvučení, ale vždycky jsem si myslel, že zvučit věci jako dudy, housle a další nepojmenovatelné folkové nástroje je pro rockovou kapelu peklo, takže tady se to dá celkem bez problémů odpustit. Samotní Cruadalach hráli pěkně a chytlavě a na jejich vystoupení se pod pódiem sešlo nemalé množství posluchačů, což je pro takovou kapelu jistě skvělá satisfakce.

Hnedka následuje česká rocková trojka Škwor, Alkehol a Harlej, kdy každá z jmenovaných předvedla ten nejklasičtější možný set, jaký si lze představit. U Škworu úvodní “Amerika”, “Dokonalej” nebo novější “Za barevným sklem”, Alkehol do nás nasypal tradiční porci vylitých songů, kdy s “Buráky” pomáhala zpěvákovi (Ota Hereš) jeho malá dcera, která zatím vůbec, ale vůbec neumí zpívat :-) Harlej hráli “Svařák” naštěstí jen jednou, takže fajn.

Německé Wolfchant, kteří se museli prohodit s Arakainem, jsem kvůli lovu na jídlo nezastihl, ale samotné krále české metalové scény jsem si přeci nemohl nechat ujít. Letos jsem je viděl v rámci třicetiletého turné již dvakrát, ale to vůbec neubralo na intenzitě jejich vystoupení, které bylo (jako ostatně vždycky) na profesionální úrovni. Zaznělo intro i písně výhradně ze jmenovaného turné a každý, kdož se na ten skvost přišel podívat, musel odcházet maximálně spokojen.

Ranní slunce a odpolední zatažené počasí vystřídal prudký ceďák, který bohužel vyšel přesně na celý set Lacuna Coil. Ne, že bych se na ně nějak výjimečně těšil, ale přeci jen zamrzí, když musí člověk sledovat vystoupení jednoho z headlinerů z prostor pod pivním stanem, který se tyčí zhruba asi padesát metrů za zvukařským ležením. Fanoušci pod pódiem ale nechyběli ani v největším slejváku, takže kapela zřejmě zahrála dobře. Asi nepůjde úplně o podložený názor, ale přišlo mi, že zvuk by mohl být v některých momentech o něco dotaženější a lepší. Jinak celkem pohoda, poslouchat se to i v dešti dalo.

Lijavec je pryč a přichází absolutní vrchol celé třídenní štreky – američtí Cannibal Corpse. Kdo neviděl, neuvěří. Dokonalý zvuk, nadpozemské výkony jednotlivých členů kapely a gumové krční obratle zpěváka mi vyrazily dech a musel jsem dlouho přemýšlet, než se mi vybavil lepší koncert, který jsem měl kdy možnost navštívit. Cannibal Corpse do nás bez keců valili nejlepší a prověřené kousky své dlouholeté kariéry – namátkově třeba novější “Time to Kill Is Now” nebo “Make Them Suffer”, “Priests of Sodom”, “Born in a Casket”, “Hammer Smashed Face” a nejlepší “I Cum Blood”. Baskytarista Alex Webster je doopravdy magor. Jeho práce s nástrojem je prostě neuvěřitelná a musím se přiznat, že podstatnou část vystoupení (krom vydatného headbangingu) jsem strávil zíráním na jeho prsty, které byly kolikrát i neviditelné z toho, jak rychle běhaly po pražcích. Stejně tak oba kytaristé a bubeník. Nejlepší hodina festivalu, která ale bohužel velmi rychle utekla a my byli nuceni opustit uzavřený areál a pomalu, ale jistě se odebrat do svých domovů.


Zhodnocení:

Hudebně se tento jubilejní ročník povedl na výbornou, kapel bylo tak akorát a byly vybrány s citem přesně tak, aby si opravdu každý přišel na své. Ač jsme si to zpočátku nemysleli, rozvrstvení programu do jednotlivých dní bylo určitě dobrou volbou.

Hodně mě potěšila klasická látková vrácenka. Dřívější ročníky (loni jsem ale vynechal, takže tam nevím) vždy oplývaly ošklivým obarveným kusem plastu, který se rychle odřel a ještě rychleji strhl. Pro sběratele lahůdka. Dobré bylo také zavedení vratných pivních kelímků po vzoru velkých světových festivalů. Při záloze 30 Kč si každý dobře rozmyslel, zda zbytky piva a plastu odhodit do nicnetušícího davu před ním, jako to bývalo zcela běžné na minulých ročnících. V areálu dokonce fungoval i stánek, ve kterém jste mohli posbírané papíry a jiný odpad vyměnit za body, které vám posléze vynesly zajímavé dárky. Nevím, zda toho někdo využíval, ale každopádně se jednalo o chytrý tah jak se alespoň pokusit o větší pořádek na festivalu.

Festivalové ceny byly klasické a do stokoruny se člověk celkem pěkně najedl. Oficiálním pivem festivalu byl letos už podruhé Budweiser Budvar. Škoda, někdejší Gambrinus vesnička byla s těmi svými atrakcemi docela zábavná. Teď bylo možné zahrát si pouze fotbal na malém nafukovacím hřišťátku kropeném vodou. Klouže!

Technicky vše klapalo (až na některé výjimky) poměrně pěkně, časový harmonogram byl dodržován a velký dík patří pořadateli, který opět zaměstnal rozumnou security agenturu, která zbytečně neobtěžovala bavící se lid a zároveň podávala na celé ploše festivalu i přilehlého stanového městečka pomocnou ruku.

Horší to bylo s moderátorem z Rock Rádia, který celou akcí provázel (na jméno nevzpomenu). Občas mi přijde, že tuzemské festivaly se předhánějí v tom, kdo zaměstná méně kompetentního uchazeče na post uvaděče. Nějaké přežblebty by se daly odpustit, ale když často ani nevíte, co hraje na druhém pódiu, nebo odkud daná kapela vlastně přijela, je to už trochu trapné.

Sečteno a podtrženo – povedený a skvěle zorganizovaný festival, který jsem si náramně užil a určitě nebudu sám kdo řekne, že se už teď těší na příští ročník, na který jsou již nyní potvrzení italští Graveworm!


Törr – Tempus fugit

Törr - Tempus fugit
Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 4.11.2011
Label: Törr Records

Tracklist:
01. Až mě všichni naserou
02. Básníci doby
03. Černej den
04. Zoufalá
05. Já neubráním se
06. Prošel jsi peklem
07. Sraženej dole
08. Tak vejdi
09. To smrt jsem já
10. Prokletí zrádců
11. Tempus fugit
12. Jdu za svou vírou
13. Zatracenej

Hodnocení:
Beztak – 5/10
H. – 4/10
Zajus – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
web / facebook / bandzone

První pohled (Beztak):

Törr je jedna z prvních českých metalových kapel. Tedy by to měla být živoucí legenda, která vyšlapala cestičku dalším tuzemským spolkům. Pecky jako “Kladivo na čarodějnice” nebo “Armageddon” patří k největším hitům české metalové scény a na tom se nezmění nic. Nic na tom nezmění ani nová deska “Tempus fugit”, od které jsem si toho moc nesliboval. Různé problémy se sestavou nevěstily nic dobrého. Nejdřív z ní vypadl baskytarista a zpěvák Vlasta Henych kvůli rozporům s kytaristou Otou Herešem a bubeníkem Radkem Sladkým. Vlasta Henych si založil vlastní projekt Henych 666 a do Törr přišli další dva noví členové, se kterými si jádro kapely po několika koncertech opět neporozumělo, a přišel baskytarista Honza Bartoš, s nímž konečně natočili desku. Album se navenek tváří dost tvrďácky. Drsné riffy a zdánlivě temné texty, ale necítíte z toho trochu Alkehol?

Měl bych se přiznat, že Ota Hereš není dle mého úsudku ideální frontman. A jak se dále ukázalo, rozhodně není ani dobrý textař. Alespoň na “Tempus fugit” se mně jeho texty nelíbí. Jsou totiž opravdu “pekelné”. Hned úvodní flák “Až mě všichni naserou” je totální hymnou textařské stupidity (sorry za ten výraz). Tady se Alkehol prostě nezapře. Nalitým chlápkům s flaškou nejlevnějšího rumu v ruce to možná stačí, ale co my střízliví? Na nás asi Ota při psaní textu úvodní skladby zapomněl. Nechci po nikom básnické texty s uměleckou hloubkou, ale pro příště Otovi doporučím, ať se mrkne na webovou stránku rymy.cz. Aspoň by ty jeho rýmy nemusely být fádní, jako by je psala moje desetiletá sestřenice. Začal jsem se tedy připravovat na utrpení. A jako by se mi Ota Hereš vysmíval, nasadil jako druhou v pořadí píseň s názvem “Básníci doby”. A nejde o úplně špatnou skladbou. Má celkem klidnou melodii a proti akustické kytaře také nic nemám. Takže úplně v klidu, ale nejsem z ní úplně na větvi.

Jako třetí přišel “Černej den” a docela šlape, ovšem nijak zvlášť s mou pozorností nezamával. Z mírné letargie mne dostalo akorát kytarové sólo. Další na řadě je “Zoufalá”, která se ovšem nejeví zas tak zoufale, jak jsem předpokládal. Naopak se mi docela zamlouvá její rozjezd a celkově bych ji považoval za jeden ze světlých momentů desky. Alespoň ústřední riff se mi opravdu líbí. “Já neubráním se” nezní zrovna hrozně, ale pořád mi tam chybí nějaká přidaná hodnota a tak vlastně jediné, co mne opravdu zaujalo, je znovu kytarové sólo.

“Prošel jsi peklem” začne povědomým riffem a já se opět topím v té samé nudě. Album pokračuje písní “Sraženej dole” a už mne to album začíná štvát. Jediné, co se mi líbí, jsou kytarová sóla. Jinak opravdu těžko hledám slova chvály. Song “Tak vejdi” rozjede thrashovou palbu a já se po několika minutách rezignace konečně probouzím. Další písní je “To smrt jsem já” s úvodem à la “Kladivo na čarodějnice”. A to už si u mě Ota Hereš zlepšil reputaci. Píseň je nahraná tak nějak nenásilně, aby se to fandům Törr líbilo, což se zřejmě i daří. Dařit by se to mohlo i další skladbou “Prokletí zrádců”. To je dle mého asi vrchol alba. Jako celek píseň působí nejlépe ze všech na albu. Hned poté se dostane ke slovu song titulní, “Tempus fugit”. A očekávám další dobrou věc, jenže ona se mnou nedělá nic. Snaží se navodit nějakou tu děsivou atmosféru, ale já to tomu Otovi prostě nevěřím. Album pokračuje songem “Jdu za svou vírou” a nezní nijak špatně. Ani mne neovládalo nutkání píseň přepnout. Hodně rychlá vypalovačka, která se mi docela i líbí. Ale už té desky mám plné zuby a čekám na závěrečnou “Zatracenej”. Která nepřináší nic nového a já tak živ a zdráv došel až na konec alba.

Tak jak mám novinku české legendy Törr zhodnotit? Určitě se nejedná o úplný průser, ale upřímně musím napsat, že si “Tempus fugit” asi jen tak znovu nepustím. Jsou tam samozřejmě světlé momenty, které jakž takž drží desku nad vodou, ale jinak nevidím důvod, proč bych si ji znovu pustit měl. A to nejspíš mluví za vše. Písním jako “Válka s nebem” nebo “Kult ohně” se nové songy ani zdaleka nevyrovnají, a tak mé hodnocení 5/10 je to nejvyšší, jaké mohu nabídnout.


Druhý pohled (H.):

Törr byli s nadsázkou řečeno (vlastně možná i bez nadsázky) co do hudebního výrazu vždy takový malý český Venom. A aktuální novinky obou zmiňovaných formací to jen potvrzují – možná i kvůli tomu se budu chvílemi tak trochu opakovat v hodnocení, jen s tím rozdílem, že český tým z toho vyjde ještě o něco hůře. Jestli jsem Venom kritizoval za to, že dnes těží ze své minulosti, u Törr je toto tvrzení ještě markantnější, jelikož britští veteráni se mohou alespoň opřít o opravdu kvalitní nahrávky, které změnily náhled na extrémní muziku, kdežto Törr – ruku na srdce – vždy těžili jenom a pouze z toho, že tu v Čechách byli první, kdo se pokoušel hrát něco trochu extrémnějšího, jinak ovšem ani ty jejich takzvaně kultovní desky nejsou žádný velký zázrak a těží spíše z nostalgie těch, kteří skupinu zažili v plné síle na konci 80. let a začátku 90. let. To je prostě fakt, samozřejmě tím nechci Törr upřít zásluhy na tom, že prorazili cestu dalším, stejně tak nepopírám, že minimálně takový “Armageddon” jisté kouzlo má.

Možná by se teď mohlo zdát, že jsem si trochu spletl slohový útvar a místo recenze (resp. hodnocení) tu plodím jakousi biografii protkanou nějakou falešnou antipatií, ale mám své důvody, jelikož vše souvisí se vším – minimálně lze z výše napsaného vyvodit to, že mé rozhořčení nad “Tempus fugit” rozhodně nepramení z tolik diskutovaného odchodu Vlasty Henycha (ostatně pro jeho nový projekt Henych 666 bych také neměl zrovna slova chvály). Törr v roce 2011 se snaží být törrovatější než Törr v roce 1990 – a působí to přinejmenším úsměvně. I když chce člověk dělat oldschool metal, musí to prostě myslet upřímně (a čím větší retro, tím více), ale alkeholovému Herešovi to s prominutím prostě nevěřím ani náhodou, což je jedna z největších překážek “Tempus fugit” (a vlastně celého Törr za posledních x roků).

Další překážkou za nějakým tím doceněním alba jsou také neskutečně, ale opravdu neskutečně infantilní texty, u nichž člověk chvílemi prostě musí kroutit hlavou, jak tohle někdo může vypustit do světa a ještě se tím sebevědomě prezentovat (tím spíš jedná-li se o pána, jemuž pomalu začíná táhnout na 50). A v neposlední řadě je tu také fakt, že i hudebně je to prostě slaboučké. Výsledkem je tedy spíše nechtěná (sebe)parodie, než nová deska jedné z nejdůležitějších kapel domácího metalu…

Törr


Třetí pohled (Zajus):

Nemá cenu zapírat, že Törr patří mezi mé nejoblíbenější tuzemské kapely, a tak k nim budu mnohem vstřícnější než kolega nade mnou. Zůstat ve formě a vydávat solidní materiál i po více než dvaceti letech od založení kapely musí být setsakra těžké, zvlášť když skupinu nedávno opustil dlouholetý člen. I přes své zápory je podle mě ovšem “Tempus fugit” dobrá (místy až výborná) deska a důstojně navazuje na tradici kapely. Je to tradice přímočarých skladeb, které vás ženou na plný plyn prázdnými nočními dálnicemi. Tradice skvělých kytarových sól, tentokrát snad ještě lepších než v minulosti. A tradice textů plných násilí a temnoty. Právě texty jsou jednou z částí alba, o kterých nevím, co si myslet. Na jednu stranu jsou velmi jednoduché, působí až dětinsky trapně. Na stranu druhou patří mezi mé nejoblíbenější z těch, které při nočních jízdách autem s radostí vyřvávám.

Hudba Törr není určena k přemýšlení a dumání nad smyslem života, ale k uvolnění napětí, vypuštění nahromaděného vzteku a bezmyšlenkovitého máchání hlavou. Nebudu si ovšem protiřečit, když za jedny z nejlepších skladeb označím pomalejší písně “Básníci doby” a “Tempus fugit”. I to k takovému hudebnímu odpočinku patří, stačí jen máchat hlavou pomaleji. Někteří se stresem bojují bublinkovou koupelí a naprostým tichem. Já nastoupím do auta a pustím si Törr.


Redakční eintopf #32.4 – speciál 2011 (Zajus)

Zajus

Zajus:

Top5 2011:
1. Haken – Visions
2. Machine Head – Unto the Locust
3. Septicflesh – The Great Mass
4. Leprous – Bilateral
5. Vektor – Outer Isolation

CZ/SVK deska roku:
1. Atari Terror – Part 3: Final Warning
2. Törr – Tempus fugit

Neřadový počin roku:
Between the Buried and Me – The Paralax: Hypersleep Dialogues

Koncert roku:

Videoklip roku:
Steven Wilson – Track One

Potěšení roku:
množství zvratů na metalové scéně

Zklamání roku:
Trivium – In Waves

Top5 2011:

1. Haken – Visions
Popravdě řečeno nevím, jak začít. “Visions” je fantastické album, které mi při každém poslechu vyráží dech. Druhé album Angličanů Haken kombinuje neskutečné množství vlivů, různorodých nálad, momentů naprostého klidu, ale i technického běsnění a šílenství nástrojů. Vše je však spojeno zručností hodnou mistrů. Album provází příběh o chlapci, kterému se zdá o vlastní smrti, kterou považuje za vizi budoucnosti, a oddá svůj život jedinému úkolu – najít svého budoucího vraha. Nechci tu donekonečna omílat, jak skvělé “Visions” je, nemůžu se však nezmínit o poslední skladbě alba. Tento třiadvacetiminutový epos, který uzavírá celý příběh, je jednou z nejlepších písní, jež jsem kdy slyšel. Od epického nástupu po smyčcový závěr je tahle kompozice ukázkou naprosté geniality. A takové je vlastně celé album. Geniální.

2. Machine Head – Unto the Locust
Po “The Blackening” se Machine Head stali jednou z mých nejoblíbenějších kapel. Od nástupce jsem tak čekal mnoho a ani jsem vlastně nedoufal, že by se má očekávání mohla naplnit. Dodnes se však vzpamatovávám z toho, jak dobré “Unto the Locust” vlastně je. Machine Head na něm vychytali poslední nedostatky a stvořili tak nejlepší album své kariéry. Rob Flynn před nahráváním alba bral lekce zpěvu a jeho vokál je tak silnější než kdy dřív. Zůstala fantastická kytarová sóla a snad ještě lépe než minule znějí bicí, které nahrávku doslova tlačí dopředu. “The Blackening” mělo jistě pár slabších momentů, čemuž se Machine Head tentokrát vyhnuli zkrácením stopáže o více než deset minut. Albu neuškodila ani větší přístupnost materiálu – baví mě od prvního poslechu a nemyslím si, že by někdy mohlo přestat. Dlouho jsem si byl jistý, že “Unto the Locust” bude mojí nejoblíbenější deskou roku. Dokud jsem neslyšel Haken.

3. Septicflesh – The Great Mass
Rok 2011 přinesl na poli symfonického death metalu hned dvě skvělá alba. Prvním z nich je “Agony” od Fleshgod Apocalypse, o druhém právě čtete. O skloubení orchestru s extrémním metalem se snaží mnoho hudebníků, málokdo to však dokáže udělat tak nápaditě a přirozeně jako tito Řekové. Septicflesh stvořili opravdovou bestii. Orchestrální pasáže jsou monumentální, a že obstojí samy o sobě kapela dokázala, když je vydala jako samostatný disk. Co činí tuto nahrávku jedinečnou, je však jejich bezchybné spojení s metalovým základem. “The Great Mass” zní jako exkurze do pekla, při níž vidíte věci, které vás děsí. Zároveň vám však uhranou svou tajemnou krásou, od které nelze odvrátit zrak. Vše doprovází mocný Sethův vokál, jenž jako by vycházel z úst samotného Satana. Nemá cenu zbytečně album chválit, tohle je nutné slyšet.

Leprous - Bilateral

4. Leprous – Bilateral
Leprous jsem před poslechem “Bilateral” nikdy neslyšel a o to větší dojem na mě album udělalo. Pětice hudebníků z Norska hraje metal tak, jak jsem ho ještě nikdy neslyšel. Prvních několik poslechů jednoduše člověk nechápe, jak s tímhle může někdo přijít. V žádném případě nechci tvrdit, že Leprous hrají neposlouchatelnou avantgardu či se snaží odlišit za každou cenu. “Bilateral” je plné invenční hudby, která ovšem zní známě a povědomě, a o to lépe se jí posluchač přizpůsobuje. Většina alba se odehrává ve středních tempech, z nichž ovšem pořádá výjezdy bubeník Tobias Andersen a občas tak zní, jako by hrál úplně jinou píseň než zbytek kapely. Jenže to jednoduše funguje. Vokalista Einar Solberg je pro mě letos hrdinou na poli zpěvu, jeho vokál zní stejně unikátně jako vše s Leprous spojené. Vrchol “Bilateral” nastává v polovině alba. Nejdříve s baladou “Mb. Indifferentia”, která v druhé polovině vygraduje do refrénu, při němž musí každá živá bytost uronit slzu (nebo alespoň kroupu). Hned následující “Waste of Air” staví v podstatě na stejném schématu, jenže v úplně jiném tempu, s mnohem větší intenzitou a opět skvělou gradací. A takto bych vlastně mohl pokračovat o všech písních.

5. Vektor – Outer Isolation
Není tomu tak dlouho, co jsem se na stránkách Sicmaggot rozplýval nad kvalitami “Outer Isolation” v samostatné recenzi. Myslím, že se nemá cenu po tak krátké době opakovat. Vektor nahráli skvělé album, na kterém jsem nalezl vše, co jsem si zamiloval již na “Black Future”. Ultratechnické pasáže plné sól, hutná zásoba riffů, ale i progresivní, klidnější pasáže. To vše v dokonalém zvukovém provedení s kytarami řezavějšími ještě více než kdy dřív. Takhle si představuji budoucnost thrash metalu.

CZ/SVK deska roku:

1. Atari Terror – Part 3: Final Warning
Atari Terror
připravili svou novinku v naprosté tichosti a nebýt čiré náhody, nejspíš bych o ní dodnes vůbec nevěděl. Kapelu v pauze mezi alby opustil zpěvák LU2 a na jeho místo nastoupil Broňa známý ze Satisfucktion. Po poslechu “Part 3: Final Warning” musím uznat, že je to změna správným směrem. Broňa je skvělý vokalista a ve spojení s křiklounem Kurzem zní ještě lépe než ve své domovské kapele. Oproti předchozímu počinu kapela citelně přitvrdila, a tak není nouze ani o pasáže, které by člověk čekal spíše na death metalové desce. Nemohli si však odpustit trochu humoru, a tak se dočkáme skočné “Dance Machine” či několika opravdu vysoko zpívaných vokálů. Celkově mě Atari Terror svým albem překvapili. Jde o opravdu silný materiál, který by obstál i v souboji se zahraniční konkurencí.

Törr - Tempus fugit

2. Törr – Tempus fugit
Törr
jsou v českém thrash metalu legendou. Jsou kapelou s bohatou historií plnou kvalitních desek. Jsou kapelou, kterou mám rád, i když hraje stále to samé. Ale ze všeho nejvíc jsou kapelou, která pravidelně píše ty nejhorší texty, které jsem kdy slyšel. Proč to zmiňuji hned na úvod odstavce, který má naopak kapelu velebit, jelikož jí umisťuje na druhé místo v žebříčku mých nejoblíbenějších českých alb za rok 2011? Protože je to přesně ta první myšlenka, která mě napadla hned po spuštění alba. Na “Tempus fugit” tuto nelichotivou cenu získává hned první skladba “Až mě všichni naserou”. Vše ostatní je však v nejlepším pořádku a člověk by ani nepoznal, že v sestavě chybí dlouholetý basák Vlasta Henych. Album odsýpá a já chválím i nápad umístit na druhou stopu skvělou baladu “Básníci doby”. Za vrchol považuji chytlavou “To smrt jsem já”, která však nevyčnívá nijak výrazně nad ostatní solidní skladby. Nebývá tak než Törr pogratulovat k další kvalitní nahrávce.

Neřadový počin roku:

Between the Buried and Me – The Paralax: Hypersleep Dialogues
Between the Buried and Me
patří do velmi malé množiny kapel, které jednoduše nemůžou vydat špatnou desku. A to mi potvrdili svým aktuálním EP “The Paralax: Hypersleep Dialogues”. Kapela zde opět experimentuje s propojením progresivního rocku s přímočarým death metalem a opět vítězí. Oproti předchozím albům jsou zde metalové elementy intenzivnější a činí tak desku hůře přístupnou, což je asi jediný zápor, který se mi podařilo najít. Po proniknutí oné povrchové vrstvy zmatku však na EP naleznete tři výtečné skladby, které snesou srovnání s jakýmkoliv z mistrovských děl, jež kapela vydala v minulosti.

Koncert roku:

Je smutným faktem, že zde s největším možným zpytováním svědomí musím přiznat následující věc: na žádném koncertě jsem letos nebyl. A to jen v Praze vystoupilo několik z mých nejoblíbenějších kapel. Ostuda.

Videoklip roku:

Steven Wilson – Track One
Říká se, že v jednoduchosti je síla. Nebudu se snažit o potvrzení či vyvrácení této fráze, místo toho však uvedu jeden důkaz o tom, že (alespoň někdy) platí. Spolupráce Stevena Wilsona a Lasse Hoila letos přinesla hned několik videoklipů, za nejlepší však považuji ten nejjednodušší. Videoklip prý vznikl s pomocí jediné světlice, která autorovi zbyla z natáčení videa k písni “Harmony Korine”Wilsonova staršího alba. Přidejte silné protisvětlo z jediného reflektoru, vítr, záblesky a Wilsona s kytarou, sedícího bokem ke kameře, a máte silný zážitek.

Potěšení roku:

množství zvratů na metalové scéně
Rok 2011 byl velmi silný co do počtu kapel, jež si troufly výrazně změnit své hudební směřování, či alespoň vydat netradiční desku. A to i za cenu hrozící ztráty fanoušků. Kapely hrající třicet let to samé jen proto, že se to fanouškům líbí, jsou podle mě zbabělci a jejich tvorba nemá nic společného s uměním. Mám rád originalitu, i přestože občas může vést do slepých uliček. Jmenovitě mě tak potěšily kapely Opeth, Metallica, KoRn, Morbid Angel a Queensrÿche. Jen tak dál.

Zklamání roku:

Trivium – In Waves
Do novinky Trivium jsem vkládal velké naděje, leč marně. Kapela, kterou mnozí považují za novou Metallicu, vydala po skvělém “Shogun” mnohem přímočařejší, ale také mnohem nudnější a jednodušší album. Navíc mi ani po mnoha posleších (a že byl mnohdy problém album doposlouchat do konce) nezůstalo v hlavě víc než pouhý refrén titulní skladby. Snad své chyby kapela příštím albem napraví.


Masters of Rock 2011 (neděle)

Masters of Rock 2011
Datum: 17.7.2011
Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek
Účinkující (obsažení v reportu): Аркона, Delain, Dymytry, Evile, Helloween, Oomph!, Overkill, Steelwing, Törr, Tři sestry

H.: Poslední den jsem si neváhal přivstat a jít se podívat na omaskované predátory Dymytry. Upřímně řečeno, byl jsem velmi příjemně překvapen, neboť ze všech jejich koncertů, které jsem prozatím navštívil, byl právě ten vizovický výstup nejlepší. Hlavně proto, že kapela konečně trochu sáhla do složení písniček a malinko i proměnila prupovídky mezi nimi, což výrazně pomohlo. Oživením bylo rovněž bubenické sólo, při němž ale bubeníkovi spadla maska, čímž si opravdu zkazil imidž (smích). Ale ne, vážně, Dymytry svůj čas využili naplno a uběhlo to hodně rychle.

Ježura: Napotřetí mi Dymytry konečně vyšli, i když jen z půlky (proklínám kocovinové stavy spolunocležníků). Každopádně ta polovina, kterou jsem těmhle mimoňům věnoval, mi stačila k tomu, abych na splín a nasranost aspoň dočasně zapomněl ve prospěch zábavy. Prostě a jednoduše – šupa!

H.: Törr jsem v nové sestavě viděl vlastně úplně poprvé. Bylo to slušné, nic omračujícího, ale pořád mi přijde smysluplnější pokračovat takhle s omlazenou krví, než stagnovat a přešlapovat na místě s Henychem. I když se při vzpomínce na Alkehol svíjím smíchy nad satanášským rouháním Oty Hereše, nebylo to špatné. Ale i tak jsem se v polovině sbalil a šel radši na pivo (to je jen tak mezi námi jen takový slovní obrat, protože na pivo jsem nešel, jelikož jsem v té době měl už jenom 30 korun, které jsem si pečlivě šetřil na horší časy… prostě jsem se odešel válet někam do stínu (smích)).

H.:Steelwing mi kolega Ježura vyprávěl jako o něčem strašně špatném, co jej dodnes po zhlédnutí jejich koncertu straší ve snech. Ale mně se to celkem líbilo. Ano, image byla sice lehce úsměvná a chlapci podle všeho trošičku zachrápali dobu, ale co na tom. Osmdesátky však nebyly cítit jen ze vzhledu muzikantů, ale i z jejich muziky. A já mám podobný oldschool heavy metal hodně rád, i když jej paradoxně hrají takoví mlaďoši, takže podle mě to bylo dobré.

H.: Podobným případem, čili mladá kapela s oldchool muzikou, byli i Britové Evile. Jejich tvorba se však nese ve znamení řízného thrash metalu. Z jejich strany šlo o velice pěkný výkon, který však ve výsledku utrpěl minimem přihlížejících lidí, čemuž se však nelze divit vzhledem k odpornému vedru. Je to docela škoda, že se Evile nedostalo větší pozornosti, neboť některé vály vskutku zabíjely.

H.: To na ruské bohatýry (a také jednu bohatýrkyni) Аркона se už sešlo lidí o poznání více, za což je kapela odměnila skvělým a rychle odsýpajícím setem plným výborných pecek. Co se ale mě týče, jenom tu nechutnou titulní odrhovačku z posledního EP si mohli odpustit. Na druhou stranu zase zazněla i ukázka z připravované desky “Слово”, která mi zněla docela zajímavě a ukázala možná až nečekaně ostré riffy… ale nelze chválit dne před večerem – až studiová podoba ukáže. Jinak docela obdivuji Mashu, že byla schopná v tom vedru celou hodinu na 100% odzpívat a odběhat v tom svém kožíšku.

Ježura: Co se týče Аркона, mám z toho takové smíšené pocity. Bylo to naše čtvrté setkání, poprvé jsem z něj neodcházel nadšený a za vinu to kladu několika faktorům. Z těch objektivních to byl určitě dost nevyvážený zvuk a absence druhé kytary, která nemálo skladbám ubrala na působivosti, protože pro jedinou kytaru upravené kytarové party v tomto případě nemohou znít jinak než ochuzeně. Na subjektivní straně barikády pak dominuje fakt, že se hrálo přespříliš hopsaček, které představují všechno, jenom ne to, co mám na kapele rád. Jak už píše H., zazněla jedna nová skladba. Moje nevzdělané ucho však nedovedlo identifikovat hned dvě skladby, přičemž jedna z nich mi přivodila spíš mračení než co jiného, tak doufám, že to nebyla ta, která se do měsíce objeví na nadcházející novince… Abych jen nekritizoval, nebylo to špatné, a kdybych na vystoupení přišel v jiné náladě, dost možná bych hodnotil znatelně pozitivněji. Takhle ve mně však zůstává nepříjemná pachuť zklamání.

Ježura: Na Delain jsem se těšil už loni, kdy kapela na poslední chvíli odřekla účast ze zdravotních důvodů. Tentokrát byli všichni jako řípa a podle toho to taky znělo. Abych se přiznal, tahle kapela je pro mě tak trochu guilty pleasure, protože si nedělám iluze o její umělecké hodnotě a trvanlivosti. Na druhou stranu žeru líbivé melodie, líbivou zpěvačku a v neposlední řadě její podmanivý hlas, takže tolik snad na moji obranu. Tohle vystoupení mě bavilo, působilo skutečně sympatickým dojmem a odcházel jsem z něj naprosto spokojený. Příjemným bonusem byla dvě zjištění – 1) Martijn Westerholt měl na sobě tričko Hail of Bullets a 2) dvě skladby (“Get the Devil Out of Me”, “Milk And Honey”) z připravovaného alba, které to odpoledne kapela odehrála, zněly skutečně zajímavě, a jestli se zbytek alba ponese v podobném duchu, máme se na co těšit. Podtrženo sečteno, parta okolo blonďatého klávesáka Westerholta a sympatické zrzky Charlotte Wessels mi zprostředkovala mimořádně příjemné a milé zakončení festivalu, na kterém mě od té doby nelákalo už zhola nic…

H.: Na Delain jsem se také chystal jít, jelikož jsem se jakožto pověstný chlívák chystal očumovat jejich sličnou zpěvačku, ale nakonec jsem dal přednost autogramiádě výše zmiňovaných Rusů, tudíž jsem se dostavil až někdy ve třetině vystoupení následujících Němců Oomph!. Ti v té době na pódiu zrovna páchali jakousi akustickou mezihru (przněn bez proudu byl zrovna song “Sex hat keine Macht”), ale zanedlouho se opět vrátili ke svému klasickému zvuku. Ačkoliv noční koncert tři roky zpátky na tom stejném místě mi přišel o moc lepší, i tak to byla pěkná jízda. Zpěvák je výborný bavič a showman a jak vidno, docela rád se předvádí, na čemž bych ovšem zrovna u frontmana metalové kapely neviděl nic špatného. Na koncertě jsou tihle Němci hodně dobří.

H.: Overkill, to je synonymum pro hustou thrashovou řezačku té nejvyšší kvality, což pánové stvrdili i vystoupením ve Vizovicích. Takhle nějak si představuji, jak by měla vypadat bezchybná thrash metalová hoblovačka – zabijácké tempo, brutální tah na bránu, maximální nasazení. A do toho ještě aby člověk přemýšlel, jestli vám více řežou uši rychlé riffy nebo ječák Bobbyho Blitze. Osobně jsem nejvíce čekal na ukázky z posledního, výtečného záseku “Irounbound”, jichž jsem se také dočkal. A rozhodně nedošlo jen na ty kratší kousky jako například klipovou “Bring Me the Night”, Overkill totiž s přehledem hned jako otvírak svého setu vystřihli více jak osmiminutovou “The Green and Black”. Nátěr!

H.: Při Helloween se u mne plně projevila největší nevýhoda čtyřdenního modelu festivalu. Nevím jak ostatní, ale já osobně už mám po čtyřech dnech, litrech chlastu a více jak třiceti koncertech docela problém se úplně koncentrovat, což odnesli právě Helloween, na něž jsem se za žádnou cenu nemohl moc soustředit. Co si tak vybavuji, hudebníci házeli jeden vtípek za druhým a měli výbornou světelnou show, ale i tak jsem se po několika skladbách odklidil. Později po koncertě jsem ale hned z několika stran zaslechl, že to byl děs běs. Mně to až zas tak hrozné nepřišlo, ale jak říkám, viděl jsem jen kousek a tak dobré, aby mě to tam udrželo déle, to také nebylo.

H.: Zakončení festivalu v podání hospodského alko komanda Tři sestry jsem upřímně považoval spíše za špatný vtip. Zascrollujte si nahoru a přečtěte si znovu mé hodnocení Alkeholu, protože tohle bylo to samé v bledě modrém. Zaujala mě snad jenom úsměvně amatérská psycho projekce, ale ani ta mě tam moc dlouho nezdržela. Příště nebrat!


Zhodnocení:

H.: Celkově bych letošní ročník vizovického setkání hodnotil jako velice povedený. Papírově silná sestava až na nějaké výjimky v podstatě nezklamala, zejména první dva dny byly opravdu nabouchané, druhé dva už o něco méně, avšak ani v nich, hlavně v brzkých hodinách, nebyla nouze o kvalitní vystoupení. Čistě z osobního hlediska jsem se navíc moc kvalitně ožral a nakoupil spoustu výborných CDček, tudíž spokojenost i z téhle strany. Nějaké blbosti jako čistotu toiek nebo kvalitu piva po mně vážně nechtějte (toiky bych se nedotkl ani dvoumetrovým klackem, na to sem mám moc rád, natož pak abych do ní lezl; o zpocené Plzni a ještě zpocenějším Gambrinusu platí to samé – hrdlem jsem totiž jakožto labužník proléval pouze naprosto luxusního Mastera!), protože to vůbec neřeším. Já na hudební festival jedu za hudbou a z tohoto pohledu jsem byl opravdu spokojen.

Ježura: Když to mám vzít objektivně, papírově našlapaný ročník Masters of Rock mi nepřinesl tak intenzivní hudební zážitky, jako se to podařilo mnou předem zatracovanému Metalfestu. To však ani v nejmenším neznamená, že jsem si ho neužil! Strávil jsem necelý týden ve společnosti skvělých lidí, povětšinou dobré hudby a samozřejmě také zcela nezaměnitelné atmosféry. A že jsem si z Vizovic přivezl předsevzetí proniknout do tajů Moonspell a Watain, které jsem zde de facto objevil a poprvé nadšeně hltal, to už je jen takový příjemný bonus…


Benátská noc 2008 (čtvrtek)

Benátská noc 2008
Datum: 24.2.2015
Místo: Malá Skála
Účinkující (obsažení v reportu): ABBand, Alkehol, Arakain, Interitus, Krleš, Kryptor, Lordi, Motörhead Revival, Törr, Walda & Gang, Waltari

Úvodní kecy si dnes odbudeme pouze informací o tom, že letošní Benátská noc byla v pořadí již celkem 16. a jako vždy se uskutečnila na Malé Skále. Areál se oproti minulým ročníkům mírně změnil. Především třetí pódium nám nějak nakynulo, díky čemuž se jeho zvuk “mlátil” se zvukem ze stanu (občas se k tomu mlácení přidal i přehulený zvuk z hlavního pódia, např. na Divokého Billa – ten byl slyšet až na konci areálu a nešlo se před ním schovat).

Co člověka udeřilo hned po vystoupení z vlaku, bylo děsné vedro (na můj vkus). Dlouho jsem nečekal a běžel jsem se schovat do chládku do stanu, kde od dvou hodin začínali Kryptor. Kapela předvedla kvalitní thrash metalový nářez. Na rozjezd hodně dobré, zvláště ta 20 let stará black metalová vykopávka byla vážně libová.

Poté už jsem musel vylézt zpátky do toho horka, protože na hlavním pódiu začínali Törr. Vlasta Henych zavelel: “Nazdar, rock’n’rollový prasata!”, a už to jelo. Törr předvedli to, co vždycky, takže stejně jako snad 100x předtím, i teď to byla zábava. Törr a jejich koncerty se nemění. Mění se jen místo a čas, kdy hrají.

Kytarista Törr, Ota Hereš, si pak vzal menší pauzičku a nastoupil znovu se svým vychlastaným Alkeholem. I člověk, který o nich nikdy neslyšel, si určitě podle názvu skupiny dokáže představit, jak jejich vystoupení asi vypadají. Na živo jim to šlape solidně, ale takovéhle hospodské odrhovačky prostě nejsou pro mě.

Zato následující Arakain se mi už hudebně zamlouvá mnohem více. A podle toho taky vypadala rychlost, jakou má hlava poletovala vzduchem. Arakain prostě umí. Navíc je současný zpěvák Honza Toužimský tím nejlepším frontmanem, jakého kdy kapela měla. Předchozí dva strčí bez problému do kapsy. Na rozdíl od jejich vystoupení na MoR jsem se dočkal i mé oblíbené sypačky “Vir”, takže spokojenost maximální.

Po Arakainu jsem se jen tak chvíli poflakoval. Nakonec jsem se zašel podívat na kousek Die Happy. Zpěvačka sice byla hezká, ale s hudbou už to tak slavné nebylo. Radši jsem nabral směr stan, kde právě začínali Interitus, jejichž hudba je lepší a zpěvačka ještě hezčí. Tahle skupina se pomalu začíná stávat mojí oblíbenou, což je celkem podivné, vzhledem k jejich stylu a mému hudebnímu vkusu. Tracklist Interitus byl postaven především na poslední desce “Frozen Darkness”, ze které zazněly například “Křídla”, “Střepy” nebo videoklipová “Deep in the Pain”. Písně z aktuálního alba pak byly samozřejmě prokládané i staršími kousky. Po konci jejich vystoupí jsem se zdržel kupováním CDčka Interitus a sháněním podpisů kapely, díky čemuž jsem úplně prošvihnul Dogu.

V této chvíli pro mě osobně nastala v programu díra, kdy mě žádná z hrajících skupin celkem nezajímala. Vypravil jsem se na kousek finských Waltari, kde jsem se utvrdil v tom, že takováhle hudba prostě není můj šálek čaje (v mém případě spíše šálek piva). Waltari mi prostě přijdou moc přeceňovaní. Tak jsem šel zjistit, co je zač Walda & Gang. Písničky Waldemara Matušky předělané do rocku mě také moc nenadchly, ale alespoň se bylo na co dívat. Walda & Gang se totiž jako první na letošní Benátské vytasili s ohňovými efekty. I oni mě ale po chvíli přestali bavit, proto jsem se vydal do zadních prostor areálu, abych si v klidu prohlédl všechny stánky. V tu chvíli ale k mým uším začalo doléhat z hlavního podia šumaření jistého Billa, zvaného Divokej. Jejich hudební produkci vážně nemusím, snad proto jsem všude běhal jak šílenec, ale nenašel jsem místo, kde by nebyli slyšet. Nakonec jsem se rezignoval a šel k hlavnímu pódiu s tím, že když už je musím poslouchat, tak je chci alespoň vidět.

S úderem desáté hodiny jsem musel začít řešit dilema, jehož řešení jsem po celý den odkládal. Ve stanu totiž začínala hrát má srdcovka Root, zatímco na největším podiu se připravovali rozjet svou show Lordi. Nakonec zvítězila zvědavost nad fanouškovstvím a já šel na Lordi. A že to stálo za to. Přestože jsem zocelen četnými návštěvami black metalových koncertů, kde jsou občas k vidění opravdu zajímavé věci, to co předvedli Lordi, jsem ještě nežral! Výbuchy, ohnivá show, proudy jisker létající téměř odevšad. Když pominu hudební stránku, která mě moc neoslovuje, protože hard rock vážně nemusím (znám od nich jen 6 písniček – “Hard Rock Hallelujah”, “Who’s Your Daddy”, “Would You Love a Monsterman?”, “It Snows in Hell”, “Devil Is a Loser” a “Blood Red Sandman” – všechny zazněly), bylo se alespoň na co dívat. Už jen díky tomu jsem se ani na chvíli nenudil. Při jedné písničce si například zpěvák Mr. Lordi přitáhl motorovou pilu, ze které sršela krev a létaly jiskry zároveň. Jindy si zas na záda nechal připevnit obří křídla a ty pak roztahoval (jen škoda, že s nimi nelétal). Já osobně jsem se prostě na jejich vystoupení neskutečně bavil a podle reakcí všech okolo to vypadalo, že jsem nebyl sám. Těžko bych sice na jejich koncert zavítal, kdyby na sobě neměli ty masky a všude kolem sebe ty vybuchující blbinky, jenže oni to mají, takže není co řešit. Lordi byli jednoznačná pecka.

Když dohráli Lordi, šel jsem poprvé za celý den podívat na poslední pódium, nebo spíše minipódium, zvané G-Stage, kde to zrovna valili Motörhead Revival. Jejich kytarista vypadal spíše jako SlashGuns n’ Roses, zato zpěvák a baskytarista jako by Lemmy Kilmisterovi z oka vypadl. Nejen že měl stejnou baskytaru a stejně “vychlastaný” hlas, on měl dokonce i stejné boty! Motörhead Revival zahráli své největší hity (nebo spíš největší hity pravých Motörhead). Skuteční Motörhead k nám nejezdí každý den, a tak se člověk musí spokojit s revivalem.

Po Motörhead jsem si ještě skočil nakoupit pár CDček a po cestě jsem zhlédl kousek vystoupení Aleše Brichty. Když slyším jeho hudbu, tak mě napadá, že Arakain udělali dobře, když ho vykopli, jestli je chtěl tlačit do stylu, jaký teď provozuje se svým ABBandem. Poslední kapelou pro mě byli Krleš. Moc si toho ale z jejich koncertu nepamatuji, protože jsem už byl hodně unavený a spíš sem se opíral o pódium, než abych poslouchal.

Reportu z dalších dvou dnů Benátské noci se ode mě nedočkáte, protože jsem na nich nebyl.