Archiv štítku: tribal ambient

Shibalba – Stars Al-Med Hum

Shibalba - Stars Al-Med Hum

Země: Řecko / Švédsko
Žánr: tribal dark ambient
Datum vydání: 23.11.2018
Label: Agonia Records

Tracklist:
01. Alignment I Fa Ra On
02. Alignment II TEI Re Re Re
03. Alignment III Ana Hat
04. Alignment IV La Ra
05. Alignment V Egi Pto

Hrací doba: 53:05

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Agonia Records

Přestože Shibalba nemá po hudební stránce s metalem zhola nic společného, jistě jde o jméno, které bude mnohým příznivcům tvrdé muziky známé. Může za to samozřejmě sestava, která se v současné době skládá ze dvou členů řeckých Acherontas, jmenovitě Acherontase V.Priesta a Saevuse Helcatha (zde jako Aldra-Al-Melekh), a člena dnes již nefunkčních Švédů Nåstrond, Karla NE nebo také Nachzehrera.

Borci produkují cosi jako atmo tribal ambient, což mi by znělo dost zajímavě, i kdybych Shibalba už neznal. A vlastní hudba zajímavá, atmosférická a nebojím se říct, že do určité míry i podmanivá je. Dokonce bych se nebál hned zkraje prohlásit, že aktuální, loňský počin „Stars Al-Med Hum“ se mi líbí víc než předešlá deska „Psychostasis – Death of Khat“, ačkoliv ani ta nebyla vůbec špatná. Přesto je tu jedna záležitost, která mě u Shibalba trochu dráždí…

Přečtete-li si průvodní slovo k „Stars Al-Med Hum“, dozvíte se hromadu pindů o cestách do obskurních sfér za hranice lidského vnímání (jako kdyby ti muzikanti nebyli lidi, ha!), temných zákoutích duše, vnitřním probuzení, povznesení k astrálním světům a hromadu dalších podobných a vlastně nic neříkajících píčovin. Standardní snůška samozvaně atmosférických canců, jaké jsme všichni četli už milionkrát a jaké všichni nesnášíme. Podobný blábol dokážu vysypat do pěti minut taky, a to k tomu ani nepotřebuju dělat muziku.

Vynechme nicméně tyhle provařené klišé kecy a zkusme z toho popisku vytáhnout několik klíčových slov – tantrické meditace, kundaliní, brahma, mantra. Všechno pojmy napojené na hinduismus, čili náboženství pojící se zejména s oblastí Indie. Což nám servíruje kapela pojmenovaná dle podsvětí z mayské mytologie. A hned první skladba na albu se jmenuje „Alignment I Fa Ra On“. „Fa Ra On“, chápete? Já tedy ne. Netuším, jestli to mají Shibalba nějaké pomíchané a berou si ode všeho něco bez ladu a skladu, hlavně aby to celé působilo strašně esotericky, hluboce a především ty vole s přesahem, anebo to prostě a jednoduše nějak nechápu. Ale třeba to moc hrotím a to koncepční pojetí není nutné brát tak doslovně a seriózně.

Navzdory tomuto rozporu se mi ovšem hudební stránka Shibalba dost zamlouvá. Zatímco s „Psychostasis – Death of Khat“ jsem svého času chvíli zápasil a potřeboval jsem nějakou dobu, abych se do alba dostal, „Stars Al-Med Hum“ mě zaujalo velice rychle. Což ale nic neříká o tom, že by snad poslední nahrávka měla být víc hitová či méně trvanlivá. Berte to spíš jen jako takovou subjektivní zajímavost z mé strany. Možná to můžete vzít i jako pozvánku k poslechu, pokud vám podobné záležitosti nejsou zas až tak blízké, protože „Stars Al-Med Hum“ svým způsobem docela přístupné je.

Shibalba

Díky četnému zapojení tribal elementů má totiž album docela jasné kontury a prakticky od prvních poslechů i záchytné body. Shibalba sice v základě hrají dark ambient, ale určitě se nejedná o onen pověstný bezbřehý minimalismus, kde letmo znatelný šum slouží spíš k tomu, aby se posluchač postavil svým vlastním myšlenkám. Shibalba sice – samozřejmě – nevyznávají standardní písničkovou strukturu (ani nevzpomínám, že bych kdy slyšel dark ambient, který by něco takového dělal), přesto má pětice stop na „Stars Al-Med Hum“ blíže ke skladbám než k experimentálně-zvukové exhibici. Což není špatně. Na divno-minimalismus tu máme milion jiných formací, takže je tenhle přístup svým způsobem vlastně svěží.

„Alignment II TEI Re Re Re“, „Alignment III Ana Hat“ a „Alignment V Egi Pto“ jsou každopádně skvělé kusy s výbornými nápady i poutavou atmosférou. „Alignment I Fa Ra On“ a „Alignment IV La Ra“ si cením o kousek níž, ale pořád jde o povedené písně, které dojmy ze „Stars Al-Med Hum“ rozhodně nezkazí. Celkově se jedná o skvělou nahrávku, která mě hudebně fest baví, ale nezlobil bych se, kdyby mi její koncept někdo vysvětlil. Ideálně trochu lidsky, ne pomocí obskurních sfér za hranicemi lidského vnímání.


Diablo: The Apocryphon of Tristram OST

Diablo: The Apocryphon of Tristram OST

Země: USA
Žánr: dark ambient / tribal ambient
Datum vydání: duben 2019
Label: Binds on Pickup Productions

Tracklist:
Side A:
01. Diablo Intro
02. Tristram
03. Dungeons
04. Catacombs

Side B:
05. Caves
06. Hell
07. Tristram Theme
08. Tristram Theme V.II

Hrací doba: 36:57

Odkazy:

V uplynulých týdnech jsme několikrát informovali o tom, že se chystá první vinylové vydání soundtracku k legendární RPG řežbě „Diablo“ z roku 1996. Elpíčko už je čerstvě venku (k mání je v černé a rudé barvě; picture disc se již vyprodal) pod názvem „Diablo: The Apocryphon of Tristram“ jakožto první počin labelu Binds on Pickup Productions a při této příležitosti jsem se rozhodl, že by nebylo vůbec špatné na tenhle kus atmosférické muziky zavzpomínat i v recenzích.

Důvod mám vcelku jednoduchý, nejde o pouhou reedici na asfaltu. Série „Diablo“ je pro mě docela speciální, protože snad u žádných jiných her jsem nespálil tolik času jako u jedničky a dvojky (u trojky už ne… patřím k hrdým odpůrcům třetího dílu). Klidně se můžete smát tomu, že radši nepřejdu na novější hry, ale tohle jsou prostě legendární kusy, které nikdy neomrzí, takže furt aktivně drtím dvojku (pro fajnšmekry a pamětníky mohu pro zajímavost dodat, že na aktuálním ladderu už jsem dohrál hell za čtyři postavy – meteorb sorceress, lightning trap assassin, thunderfury javazon a fury shapeshifting druida). Vedle toho mám doma pořád prehistorický počítač, na němž mám nainstalované kultovní pařby z devadesátých let, mezi nimiž samozřejmě nechybí ani první díl „Diablo“, takže nárazově topím čas i v tristramské katedrále (navnazen psaním téhle recenze jsem samozřejmě opět rozehrál za mága).

Hudbu k „Diablo“ složil Matt Uelmen, jenž v téhle době spolupracoval s Blizzard Entertainment dost často; jeho práci jste mohli slyšet i v dalších hrách jako „StarCraft“ anebo „Diablo II“. Zatímco vlastní hra se dostala na trh v roce 1996, samotný soundtrack se dočkal oficiální vydání až v roce 2011 a vlastně ani nebyl samotný. Na nosiči „The Music of Diablo 1996 – 2011: Diablo 15 Year Anniversary“ vydaném (jak už název napovídá) k patnáctému výročí od původní hry se vedle doprovodu k prvnímu dílu nacházely i nepoužité skladby k soundtracku pro druhý díl a dvě písně stvořené pro tehdy nadcházející „Diablo III“. Svým způsobem by se tedy dalo říct, že aktuální LP je prvním plnohodnotným vydáním hudby ke hře.

„Diablo“ je akční RPG, tudíž rubání nekonečných hord monster je jeho alfou a omegou. K největším kouzlům hry nicméně patří temná atmosféra, na níž má hudební doprovod lví podíl. Kdo s „Diablem“ strávil větší množství času, jistě bude všechny melodie a motivy při poslechu poznávat. A to i když třeba nehrál x roků. Při vlastním hraní však muzika přece jenom do určité míry dělá křoví, protože se člověk soustředí víc na to, aby dojebal toho posledního skeletona, co po něm ještě střílí z luku. Pokud si ovšem uděláte čas jen na soundtrack, zjistíte, že jde o silnou záležitost samu o sobě.

Diablo: The Apocryphon of Tristram OST

Co se hudby týče, jakýmsi poznávacím znamením série se stala ikonická skladba „Tristram“, která ve hře člověka provází při jeho návštěvách města, aby si zde opravil vybavení, identifikoval nalezené předměty a doplnil lahvičky před dalším výletem do hlubin labyrintu. Už z podstaty je tedy jasné, že „Tristram“ se od zbytku alba liší, protože na rozdíl od ostatních stop přináší spíš uklidnění, čehož dosahuje především prostřednictvím akustické kytary. Ale co bych vám vykládal, tuhle melodii musí znát snad každý, kdo poslední čtvrtstoletí nežil v jeskyni.

Paradoxně to jsou ale ty ostatní písně, které jsou posluchačsky nejzajímavější. Soundtrack otvírá intro, které ve hře uslyšíte v hlavním menu. Poté následují čtyři kompozice věnované každému ze čtyř částí labyrintu, jimiž během hry procházíte, přičemž názvy mluví samy za sebe – „Dungeons“, „Catacombs“, „Caves“ a „Hell“. Právě v nich tkví největší síla desky. Jedná se o působivou atmosférickou a temnou hudbu, která je o kousek obskurnější s každým dalším levelem. Řekl bych, že kvalitu soundtracku lze posuzovat dle toho, jestli dokáže fungovat i samostatně jako album. Což je v tomto případě myslím splněno, protože tohle rozhodně obstojí, i když u toho nerubete hromadu pekelných monster.

Na závěr můžu dodat ještě pár drobností k samotnému vinylu „Diablo: The Apocryphon of Tristram“. Po původních šesti skladbách jej zakončují ještě dvě akustické verze „Tristram“, které mně osobně nepřijdou tak zásadně zajímavé. Samotný nosič je udělaný hezky a je na něm vidět, že si s ním dal někdo záležet, i když se jedná jen o klasickou kapsu, nikoliv rozmáchlejší gatefold. Zadní strana vtipně imituje inventář, quest log a herní rozhraní. Nechybí vnitřňák, kde si můžete přečíst něco z mytologie, konkrétně o třech hratelných postavách z původní hry (tj. bez datadisku „Hellfire“), tedy warrior, rogue a sorcerer, a také o sourozeneckém gangu Prime Evils (Diablo, Mephisto, Baal). Přítomen je i obi strip s dalším infem včetně dobové reklamy na hru, včetně loga Windows 95, haha. Vše tedy umožňuje, aby nostalgie fungovala naplno, ale věřte tomu, že obdiv k samotnému soundtracku rozhodně neplyne jen z nostalgie.