 |
| Země: Nizozemsko Žánr: symphonic metal Datum vydání: 1.11.2011 Label: Frontiers Records Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 5,75/10
|
Když jsem poprvé uviděla chaotické promo fotky Amandy Somerville k novému projektu, nejenže jsem okamžitě poznala rukopis fotografa, který si na nich dal práci, ale taky mě polil pot. Trochu moc psycho, nemyslíte? Polil mě pot, protože jsem začala tušit první myšlenku celého alba. Přebal vždycky prezentuje hudbu a já si prostě řekla, že se asi mám bát. Nakonec to nebyla planá slova a občas to byl doslova horor. Jen upozorňuju, že horory nesnáším, jelikož postrádají myšlenku.
Stejným hororem bylo číst jména, která se na tom projektu podílela. Amanda se jednoduše rozhodla, že se bez známých cítí špatně, a tak povolala do zbraně muzikanty, kteří jsou jí i nám velice známí, například Sander Gommans z bývalých After Forever nebo Sascha Paeth. Na jednu stranu je to možná příjemná sázka na jistotu, na stranu druhou svěží vítr vát pro “Alloy” rozhodně nebude. Chvílemi se člověk bál, aby to nebyl spíš zápach od mršiny. Ale to už asi patří k téhle “odrůdě” metalu, kde vody tečou pomalu a velké ryby v rybníku mají často větší břicha, než je záhodno.
A tak mi celé tohle první album připadá trochu jako menu v restauraci, které se celé zakládá na jedné ingredienci. Nevím, proč mě napadl právě pomeranč, možná proto, že občas v něm najdete i pecky a musíte ho nejdřív oloupat. To je ono, občas to má “pecky”. Občas vás to štve. Je to deska o lásce ve všech podobách, jenže se jí můžete přejíst a přepít, stejně jako toho pomeranče.
Úvodní skladba “Machine Gun” je příjemný pomerančový džus, občas trochu ostrý, někdy s trochu překvapující příjemnou pachutí. Přece jen přirovnávat chlapa k mechanické zbrani chce trochu nápadu a začátek přesně vystihuje to, o čem jsem se bavila na začátku; je to psychopatie jejího hlasu doplněná vkusně kytarou. Hlasy v pozadí jako by mi připomínaly něco dobře známého, ale proč ne, pokud je to slušná práce, má se to okoukat.
K songu “Coward” vznikl i klip, který vystihuje celou atmosféru. Jen si myslím, že jestli jsem to celé dobře pochopila, ten chlap z předchozí písně ji omrzel nějak brzo. Pak přišlo to, co bych nazývala prvním “děsivým” místem a přes první vlnu naprostých depresí mě přenesla až trochu prosvětlenější “Mistaken“. Asi to měla být předzvěst úžasné kachny na pomerančích, která čekala v podání “Scream It“. Přiznám, že pro takové zlato, jako je Jørn Lande, mám slabost. Jeho barva hlasu se mi moc líbí, a když jsem jí slyšela poprvé po roztomile instrumentální pasáži, měla jsem málem příjemný infarkt. No, nestalo se tak a mohla jsem si doposlechnou zbytek. Bylo to velice milé překvapení. Dovoluji si tvrdohlavě tvrdit, že je to nejlepší a nejvíce nápaditý kousek, který zde můžete najít. A pak zase nic. Úžasná přetvářka kreativity, ale já už jsem tímhle překrmená. Tedy snad až na poslední “Love Is an Illusion“. Není to pecka, co by vás posadila do židle, ale je to příjemné.
Jestli nám tentokrát ten koncept šílenosti a lásky, trochu nepřekazil plány. Ano, na albu jsou songy hodné poslechu a jsou to velice silné věci, které jsem už zmínila. Ale jinak je to trochu rozmazané klišé. Hodí se to k blonďaté metalové dámě, jako je Amanda, jenže není od toho víc co očekávat… občas je zlá, občas je sladká, občas si hraje. To je vše a často je to zápach každodennosti. Láska je prý věčná, ale její téma člověka omrzí. A šílení jsme přece všichni, tak proč to muset ještě neustále poslouchat. Všechno je to přehrávaná živočišnost a milá sladkost. A bum, dobře odvedená práce pro nakrmení obecenstva, které to chce, ale to, které by čekalo víc, spláče nad prodělkem. Na další půlku bodu sice sahala, ale nedosáhla.
Další názory:
Stačí jen z dálky koutkem oka zahlédnout kumpanii lidí, která má Trillium na svědomí, a hned vám bude jasné, odkud vítr vane. Tři čtvrtiny z koncertní sestavy Avantasie (+ ještě host, který také jel s Avantasií), jeden příspěvek z holandské symfonické scény (ale abyste si nemysleli, že jde o někoho nového, dotyčný se podílel už na jednom předchozím projektu Amandy Somerville, hlavní hybatelky Trillium)… k dokonalosti už chybí jenom jistý Tobiáš Sametový a bylo by vymalováno. Dá se vůbec s takhle provařenou sestavou více méně stejných hudebníků pořád dokola vymyslet ještě něco nového? Možná že i dá, ale Trillium to rozhodně nedělají. Nekritičtí hltači všeho symphonic a power metalového nechť po “Alloy” skočí bez přemýšlení, ale kdokoliv z ostatních to může s klidným srdcem minout a o nic zásadního nepřijde. Ne, že by se to nedalo poslouchat, “Alloy” obsahuje i slušné songy (jmenovitě třeba první dvě “Machine Gun” a “Coward”, dále “Bow to the Ego”, která je dle mého nejlepší, a tím asi končíme… vlastně ještě “Scream It” bych taky uznal, ale jen díky hostujícímu vokálu Jørna Landeho, bez něhož by se ta písnička mohla jít zahrabat), jako celek však album působí na můj vkus až příliš předvídatelně a s příliš malým podílem dobrých písniček (když vyškrtnu výše jmenované, zbytek je opravdu zívačka). Odzpívané a odehrané je to samozřejmě na nejvyšší úrovni, to ano, ale nevím, tohle prostě podle mého skromného názoru není ukazatelem kvality. Resumé? Nic nového do nekonečné rodiny podobných projektů…
H.
