Právě vyšlo nové album Triumph, Genus pojmenované „Po vrhu vždy je prázdno kolébek“. Kazetu vydávají slovenští Hexencave Production a CD/LP zase nizozemští New Era Productions.
01. Nahlížím přes okraj hrobových jam 02. Byli jsme rozděleni, nese se celým řádem 03. Snad jste do země zaseti 04. Vidím ten spěch pojit osudy, zničenou paměť vašich těl 05. Po vrhu vždy je prázdno kolébek 06. Sledovat skladbu, polohu i tvar dříve, než přijdou k sobě 07. Dále se netřeba zabývat. Lépe se nadchnout něčím vyšším
Triumph, Genus mají hotovou novou desku. Kazetovou verzi alba vydají slovenští Hexencave Productions, vydání CD a LP je v jednání, vy si můžete mezitím poslechnout jednu ukázku.
Hexencave Producions vydávají vinylovou kompilaci posledních třech kazetových EP Triumph, Genus„V zasněžených vrcholech se odráží můj smysl“, „Hladiny plynoucích, žádný zítřek není do vás mým tokem promítnut“ a „Na kom je nyní tolik z mojí vůle“. Jednu z nejčerstvějším skladeb „Jest mi slavností zdroj zdařilých obměn na všem živém“ si můžete pustit na Soundcloudu, objednávat můžete například zde.
„Na kom je nyní tolik z mojí vůle?“ představí dvě nové skladby Triumph, Genus a čtyři songy z předchozích dvou kazetových EPs. Kompilaci vydá slovenský label Hexencave Productions v průběhu zimy. Novou píseň „Jest mi slavností zdroj zdařilých obměn na všem živém“ si můžete pustit na Soundcloudu. Nové dlouhohrající desky se dočkáme pravděpodobně příští rok.
(Kazetové EP, 2016) 01. Mýtit tu černou nezdařilost 02. V zasněžených vrcholech se odráží můj smysl
(Kazetové EP, 2017) 03. Jak je mé oko syceno, tak stále více ostřen jest v něm barvocit 04. Hladiny plynoucích, žádný zítřek není do vás mým tokem promítnut
(EP 2017 – nové skladby) 05. Na kom je nyní tolik z mojí vůle? 06. Jest mi slavností zdroj zdařilých obměn na všem živém
Slovenští Hexencave vydávají nové dvouskladbové EP Triumph, Genus pojmenované „Hladiny plynoucích, žádný zítřek není do vás mým tokem promítnut“. EP vychází formou profi-kazety a je limitované počtem 60 kusů. Jednu skladbu si můžete pustit na Soundcloudu. Skladby z tohoto EP a také z toho loňského, pojmenovaného „V zasněžených vrcholech se odráží můj smysl“ budou později společně vydány na dvanáctipalcovém vinylu.
Země: Česká republika Žánr: black metal Datum vydání: 23.3.2016 Label: Hexencave Productions
Tracklist:
01. Mýtit tu černou nezdařilost
02. V zasněžených vrcholech se odráží můj smysl
Hrací doba: 11:58
Odkazy: –
Triumph, Genus jsou krásný příklad kapely, která si nijak nehraje na povrchní či vtíravou prezentaci, ale předkládá vždy jen hotový výsledek, jemuž nechybí úroveň. Pokud dění v místní blackmetalové scéně sledujete, tak věřím, že jste se o kvalitách kapely již přesvědčili sami, tudíž přejdu od úvodu rovnou k nejnovějšímu dvouskladbovému EP „V zasněžených vrcholech se odráží můj smysl“. To vyšlo v březnu u slovenského labelu Hexencave na kazetě limitované počtem sta kusů.
S úvodními vteřinami „Mýtit tu černou nezdařilost“ na posluchače dýchne militantně-vznešený duch evokující švédské Arditi, do kterého J. pozvolna deklamuje své poselství světu. S nástupem již ryze blackmetalové sypačky onen epický feeling neutichá, naopak. Riffy a pestré bicí bohatě čerpají ze severského odkazu, ale jak již fanoušci Triumph, Genus sami ví, pánové s ním dovedou zacházet poměrně po svém. Bez experimentů či překvapivých zvratů, ale to není žádné mínus, když je hudba dotažena do důsledků, jak tomu v tomto případě bezpochyby je.
Avšak s druhým titulním songem, již určité problémy mám. Jedná se pochopitelně o ryze subjektivní věc, ale z nějakého důvodu mi titulní skladby všech dosavadních vydání Triumph, Genus přijdou slabší než zbytek („Jiné se dnes má mými světy rozléhat“ není špatná skladba, ale v porovnání s „Na nejhlubších lidských dnech“ doslova bledne) či doslova plané („Všehorovnost je porážkou převyšujících“ na jiných formátech často přeskakuji). Skladba „V zasněžených vrcholech se odráží můj smysl“ počne bez okolků v tempech nejrychlejších, ale i když bych jí z objektivních hledisek vytknout nic nemohl, přesto ji považuji za nudnou. Holt není riff jako riff a v tomhle ohledu první skladba jasně dominuje. K zlepšení dojde cca za půlkou, ruku v ruce s pomalejšími tempy. Přesto mám jasno, kterou z přítomných skladeb upřednostňuji.
Takto mi pochopitelně vychází jakoby půlka vydání byla „zbytečná“, což by v rámci delší hrací doby působilo poněkud tragicky. Ale i tak si nemyslím, že se jedná o bezúčelné vydání. Uvidíme, jak se tyto skladby Triumph, Genus blýsknou v kontextu vydání na CD či LP. Co mě však přivádí k myšlence, že je něco takového snad v plánu? Fakt, že toto EP je nejchudším kazetovým titulem Triumph, Genus. Takže tedy ještě k vydání a nosiči samotnému. Zvukově to máme někde mezi dlouhohrající deskou a předchozím kazetovým EP. „Všehorovnost je porážkou převyšujících“ je na magnetofonové pásce dle mého názoru zahuhlaná až příliš, zatímco „Jiné se dnes má mými světy rozléhat“ zní perfektně čitelně, a přesto nepostrádá ono specifické kazetové zabarvení, díky němuž mám (nejen já) tenhle formát v oblibě. Grafický layout přiložené j-card mi navzdory všeobecnému vizuálnímu minimalismu Triumph, Genus připadá také slabší. Ale oním hlavním argumentem je absence textů, které byly dříve přítomny vždy, no a jak fanoušek jistě instinktivně ví, ty nejsou v rámci Triumph, Genus vůči hudbě druhořadé. Důvody mohou být samozřejmě jiné, ale přesto je jejich absence překvapivá.
Ať už je váš pocit z recenze jakýkoliv, já pouze dodám, že by si fanoušci Triumph, Genus tak jako tak neměli nový materiál kapely nechat ujít.
Top5 2013:
1. Oranssi Pazuzu – Valonielu
2. Peste noire – Peste noire
3. Ihsahn – Das Seelenbrechen
4. Sombres forêts – La mort du soleil
5. Acacia – Tills döden skiljer oss åt
CZ/SVK deska roku:
1. Cult of Fire – मृत्यु का तापसी अनुध्यान
2. Triumph, Genus – Všehorovnost je porážkou převyšujících
1. Oranssi Pazuzu – Valonielu
O těchto Finech bylo na Sicmaggot napovídáno už hrozně moc, ovšem mnoho lidí včetně mě jejich geniální hudbě ještě nepřičichlo. “Valonielu” už jsem si naštěstí ujít nenechal a nezbývá mi konstatovat, že všechny vyseknuté poklony, které byly do země tisíců jezer adresovány, jsou naprosto zasloužené. Oranssi Pazuzu přichází s neokoukanou kombinací black metalu psychedelických závratí, která se mi již po několika málo posleších pevně vryla pod kůži a nyní jsem ve stádiu, kdy na “Valonielu” žeru úplně každý tón.
2. Peste noire – Peste noire
Takhle si představuji pravý francouzský black metal. Tak akorát nacionální, ztřeštěný, neuhlazený a přesto elegantní a šarmantní. Během poslechu “Peste noire” není prostor k nudě, deska je plná nápadů, nečekaných zvratů a šílených nálad. Kdybychom volili i skladbu roku, píseň “La blonde” by měla velkou šanci.
3. Ihsahn – Das Seelenbrechen
Ano, ačkoli by hodnocení, které jsem v recenzi “Das Seelenbrechen” udělil, stačilo na první místo, musím konstatovat, že jsem tenkrát nejednal s čistou hlavou a novinku norského génia Ihsahna o nějaký půl bod až bod nadhodnotil. “Das Seelenbrechen” určitě je neuvěřitelně kvalitní album, jehož kvalit dosáhne jen prachbídný zlomek hudebníků, ovšem desítkový pocit se u mě dostavuje jen na těch nejlepších kouscích nové skládačky. Jsem ohromně potěšen, že po plánované trilogii a přídavku v podobě loňské “Eremity” Ihsahn nezůstal stát nehybně na místě a vytvořil stylově nejpestřejší album, jehož žánrově roztodivnější bratříček ještě přijde.
4. Sombres forêts – La mort du soleil
Tak, a teď babo raď! Alb, která bych zařadil na čtvrtou a pátou příčku, je nespočet a vybrat jen dvě je fakt složité. Nevím proč, ale sáhnutí po dalším frankofonním black metalu, tentokrát konzervativnějšího pojetí v podobě “La mort du soleil” od Sombres forêts, se jeví asi jako nejlepší varianta. Annatar, vůdčí persóna tohoto výtečného projektu se rozhodla zpřístupnit zvuk a jeho novinka mě stejně jako počin spřízněných Gris dostala.
5. Acacia – Tills döden skiljer oss åt
Páté místo přenechám Švédům Acacia, kterým tímto dávám přednost před rakouskými vypravěči Summoning především z důvodu, že se jedná o velké překvapení. Acacia, kteří do personálních změn v sestavě fungovali pod jménem Livsnekad, mě uhranuli svým poetickým doom/black metalem, ve kterém vyniká především skvělá vokální činnost. Pakliže zabrousíme podrobněji v sestavě, zjistíme, že za Acacia stojí několik umělců spojených s hraním po boku Niklase Kvarfortha v Shining, se kterými však mimo jmen nemá hudebně nic moc společného. Pakliže bychom tu volili překvapení roku, neváhal bych.
CZ/SVK deska roku:
1. Cult of Fire – मृत्यु का तापसी अनुध्यान
Tady je to, přátelé, úplně jasné. I když jsem se o Cult of Fire dovídal jen z doslechu a k jejich “Triumvirátu” jsem zatím nepřičichl, věděl jsem, že očekávat od “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” něco jiného než black metal té nejvyšší jakosti, by byla hloupost. Opus o indické bohyni Kálí mě zaujal hned napoprvé a jeho hutná atmosféra mě ze židle zvedá i po několika posleších. Jedna z nejlepších black metalových nahrávek, co na našem území vznikla.
2. Triumph, Genus – Všehorovnost je porážkou převyšujících
S druhým místem je to o poznání složitější. Co mě z letošních tuzemských desek zaujalo mimo Cult of Fire nejvíce, byla víceméně jen minialba. Z dlouhohrajících desek to byla novinka Inferno, do které jsem zatím nepronikl, a deska slovenských Abbey ov Thelema, kteří si však dle mého druhé místo ještě nezaslouží a teprve jejich čas přijde. Pak jsem si vzpomněl na debut black metalových Triumph, Genus, “Všehorovnost je porážkou převyšujících”, který sice nepřináší nějaké zběsilé novátorství, ale je to deska bravurně provedená a textově poměrně slušně srozumitelná, což album posouvá zase o stupeň zajímavosti výš. Kdybych slyšel nové Heiden, možná by bylo pořadí úplně jiné, ale datum vydání jejich nové desky mi zařazení do letošního “výcucu” nedovolilo.
Neřadový počin roku:
Ash Borer – Bloodlands
V téhle kategorii téměř nemám z čeho vybírat, nabízel se buď povedený split Helrunar a Árstíðir lífsins nebo právě EP amerických Ash Borer, kteří patří k vlně tamějšího atmosférického black metalu. Dvě čtvrthodinové skladby, které se na “Bloodlands” vyskytují, zaujmou skvělými pochmurnými náladami a perfektním hutným zvukem. Jelikož jsem mimo “Bloodlands” neslyšel od Ash Borer ani tón, jsem zvědav zda takovou kvalitu Američané mají i na dlouhohrajících deskách.
Saltatio Mortis – Das schwarze Einmaleins
Letos jsem naštěstí mnoho vyloženě hloupoučkých desek moc neslyšel a tak nějak jsem si lámal hlavu, jakýže počin do téhle kategorie zařadím, protože třeba novinka Amaranthe mi na titul shitu roku připadala moc dobrá. A až na doporučení šéfredaktora jsem zhřešil a pustil si komerčně úspěšné (bohužel i v našich končinách) Němce Saltatio Mortis. Ti jsou ztělesněním toho, co většina lidí nesnáší na dnešní folk metalové scéně. Nicméně v tomto případě je to ještě horší, než jsem čekal. Nejenže mi spojení čínských bojových umění, dud a německého jazyka připadá hodně blbé (však jsme si zvykli na viking metal z Jižní Ameriky), ale co je hlavní, samotná hudba je ještě horší. Prototyp shitu, který by dostal jeden až dva body, jsem sice letos ani v podobě novinky Saltatio Mortis neslyšel, ale pokud jsem u něčeho nebyl schopný vydržet a neskutečně mě iritovalo, je to právě “Das schwarze Einmaleins”.
Koncert roku:
Sombres forêts: Praha – Exit-Us, 29.8.2013
Skvělá atmosféra, dobrý zvuk, tajemný headliner. Spojení, které na všechny milovníky frankofonního metalu dolehlo na konci prázdnin uvnitř Exit-Usu. Tahle volba pro mě nebyla složitá, protože jediný další koncert, který jsem navštívil, vystoupení Sabaton a Eluveitie, mu nesahalo ani po kotníky.
Videoklip roku:
Darkthrone – Lesser Men
Ačkoli se na našich stránkách často objevují upozornění na nové videoklipy, většina z nich mě úspěšně míjí hned z několika důvodů. Zaprvé zkrátka nemám chuť a čas, zadruhé naprostá většina veškerých hudebních klipů nemá nic do sebe. S druhým tvrzením bych letos mohl polemizovat ve třech případech. Z koncertního záznamu písně “Monstrance Clock” od Ghost sálá skvělá atmosféra, “Equilibristic Brides” od Hentai Corporation je prostě bomba, ale jelikož po Hentai Corporation sáhne asi hodně kolegů, rozhodl jsem si pro tuto kategorii vybrat klip norského samorostu Darkthrone. Tohle video představuje protipól dnešní videoklipové scéně a vystihuje podstatu tohoto norského kultu. Hudebně se Darkthrone od počátků neskutečně změnili, poslání zůstává však stejné a to je z videoklipu ke skladbě “Lesser Men” neskutečně cítit.
Potěšení roku:
malý počet zklamání
Nebýt zvláštní eponymní nahrávky Satyricon, žádná oblíbená kapela by mě nezklamala. Všechny kapely, na které jsem byl natěšený, nahrály minimálně svůj vysoký standard, což je pro mě mimo výtečných nahrávek jmenovaných výše (nejvýše, shit roku fakt ne) to největší hudební potěšení roku.
Zklamání roku:
Satyricon – Satyricon
Ne, že by bylo “Satyricon” nějak špatné album, ale od takové legendy, jako je Satyricon, se tak nějak čekalo víc. Legenda norského black metalu natočila velice osobitou desku, která má však kvalitativně poměrně daleko ke svým zdařilým předchůdcům. Slibované vzdálení se posledním albům se povedlo jen z části, tudíž ona osobitost je snad jedinou vyloženě kladnou vlastností desky. Problémem je, že Satyricon dozráli v takovou veličinu, u které se čeká víc než jen “osobité” pojetí. Špatné nikoliv, ale nepříliš uspokojivé ano.
Zhodnocení roku:
2013 bylo číslo označující rok, který nepřišel z ničím vyloženě novým a neokoukaným. Myslím si, že co se týče shrnutí letos toho nejlepšího po hudební stránce jsem se výše již vyčerpal, a tak budu na závěr jen děkovat. Prostřednictvím psaní pro Sicmaggot jsem se do hudby ponořil ještě hlouběji než v letech minulých a za to téhle stránce a lidem kolem ní patří můj velký dík.
Země: Česká republika Žánr: black metal Datum vydání: 2.9.2013 Label: Iron Bonehead Productions
Hodnocení: 8/10
Odkazy: –
Domácího scéna toho nejundergroundovějšího black metalu, který většina lidí ani nevidí a nevnímá, je vlastně poměrně košatá a nachází se na ní relativně dost hodně zajímavých smeček, projektů a formací. Stále ještě poměrně nová akvizice Triumph, Genus patří právě mezi podobné zajímavé spolky, byť ti, kteří vyloženě nevyhledávají každou vlaštovku metalového podzemí, o kapele asi nejspíš ještě neví. Fajnšmekři si tohoto jména možná poprvé všimli už loni na společném splitu se Sator Marte a německým projektem Vindorn; zasvěcení také jistě vědí, že za Triumph, Genus stojí jeden člen právě ze Sator Marte, kytarista Svar (zde všechny nástroje), jehož pak do konečného dua doplňuje jistý Jaroslav na vokálu. A nutno uznale pokývat hlavou, že jejich dlouhohrající debut “Všehorovnost je porážkou převyšujících” se nadmíru povedl.
“Všehorovnost je porážkou převyšujících” nabízí půl hodiny hodně syrového black metalu. Víceméně by se dalo říct, že Triumph, Genus produkují vesměs klasickou podobu svého žánru, ale i přesto je to dostatečně své a rozhodně se nedá tvrdit, že by mělo jít o kopírku starých klasik. Jestli někoho muzika Triumph, Genus připomíná, je to jiný podobný domácí projekt Kult ofenzivy – Triumph, Genus je sice co do technické stránky pro běžného smrtelníka poslouchatelnější a samotná muzika je rozmanitější, ale atmosférou, filozofií a dokonce i prkotinami jako cca stejná délka desek nebo obdobný styl obálky jsou si obě skupiny docela podobné. To je však docela logické, protože za oběma kapelami údajně stojí alespoň zčásti stejní lidé (jen údajně proto, že sestava Kultu ofenzivy oficiálně není známa).
Vzhledem ke své půlhodinové stopáži a také i díky vyrovnanému materiálu nemá deska šanci nudit. Pokud bych ale musel volit vrcholy, byly by to dvě asi nejmelodičtější věci – titulní “Všehorovnost je porážkou převyšujících” a “Což ke mně vše promlouvá jinak?”. Ale i zbylé kusy jsou tak silné, že jsem neměl problém album otočit třeba i pětkrát (!) za sebou a bavilo mě to.
