Archiv štítku: Triumvir Foul

Redakční eintopf – speciál 2019: Dantez

H.

Dantez:

Top5 2019:
1. Lingua ignota – Caligula
2. Funereal Presence – Achatius
3. FKA Twigs – Magdalene
4. Altarage – The Approaching Roar
5. Profane Order – Slave Morality

CZ/SVK deska roku:
1. Vole – Dej Bůh pěstí
2. Bahratal – Lágry všem

Neřadový počin roku:
1. hel.IV – The Dagger and the Thought
2. V/A – Mors Omnibus I
3. Nails – I Don’t Want to Know You

Artwork roku:
Triumvir Foul – Urine of Abomination

Objev roku:
Gruzja

Shit roku:
Refused – War Music

Koncert roku:
1. Misþyrming, Darvaza, Vortex of End: Praha – Modrá Vopice, 23.9.2019
2. Slayer: Gliwice – Arena Gliwice (Polsko), 4.6.2019
3. Brutal Assault: Josefov, 7.-10.8.2019

Videoklip roku:
Hide – Raw Dream

Film roku:
1. The Lighthouse
2. Midsommar
3. Der goldene Handschuh

Potěšení roku:
rozšíření obzorů

Zklamání roku:
všeobecná průměrnost nebo lehký nadprůměr

Top5 2019:

1. Lingua ignota – Caligula

„Caligula“ se těší úspěchu v mnoha sumářích; dokonce i v těch, které explicitně zavání hipsternem. Není se vlastně čemu divit. Lingua ignota je na poli hudebního extrému na podobné pozici jako Pharmakon. Obě umělkyně tvoří nepříjemnou hudbu, která po několika rotacích ukazuje, že zase tak nestravitelná není. Lingua ignota je nicméně v tomto ohledu originálnější. Začlenění sludgové mizérie a hlukové abraze do klasičtější – místy až operně-divadelní – hudební polohy je něčím, co bylo již některými testováno. Nikde však jednotlivé prvky do sebe nezapadly tak ladně a efektivně jako právě na „Caligula“. Toto unikum nicméně není jediným aspektem, který z desky dělá tak zásadní počin. V přední linii stojí podobně extrémní emoční vypjatost a hudební nápaditost. Nic letos netnulo do živého tolik jako „Caligula“, ať už zvukem nebo obsahem. Proto je časté umístění na přední příčky dostatečně ospravedlněno. U mě to není výjimkou.

2. Funereal Presence – Achatius

Nejprecizněji vykomunikovaná esence black metalu široko daleko. Funereal Presence se na „Achatius“ podařilo evokovat auru, která nemá daleko od nejlepších momentů kapel jako Cultes des ghoules nebo Sortilegia. Deska si přitom zachovává unikátní charakter. Nezní striktně „ritualisticky“. Její kouzlo vyvěrá spíše z tradičnějšího blackmetalového pojetí opředeného o neotřelé akustické aranže a vkusně zaprášenou produkci. Při poslechu lze cítit doutnající knot svícnu, mokvavý pergamen, zatímco před ksichtem vyvstávají obrazy podobné tomu na coveru. Čistá práce.

3. FKA Twigs – Magdalene

Vytvořit chytrý pop bez vrstvy pseudo-intelektuálního balastu vyžaduje talent. FKA Twigs ho má evidentně dostatek. „Magdalene“ si chytře hraje se zvukem i texty, které nepateticky strhují a poutavě komunikují nehezké osobní zkušenosti. Deska sice není zvukově ani emočně vypjatá jako „Caligula“. Za to je však produkčně vybroušenější, chytře balancující mezi popovou přístupností a avantgardní koketerií. Z na první pohled přímočarých skladeb se tak na posluchače i po mnoha rotacích sypou nové, předtím nezachycené prvky. Art pop bez kvazi-artu.

4. Altarage – The Approaching Roar

Trochu mě vlastně zaráží, jak moc jsem se k poslední desce Altarage vracel. „The Approaching Roar“ Je od minula velkým krokem vpřed. Zvuk je masivní, vokály nezemské a atmosféra tísnivá. Altarage srovnání s Portal neujdou a asi nikdy neustojí. Už s prvními sekundami je jasné, odkud vítr vane. Novinka však ukazuje, že i navzdory evidentní inspiraci Altarage dokážou přinést na daný zvuk odlišný pohled. Namísto precizní hry s chaotičností raději tvoří přímočařejší těžkotonážní death metal, který stále dusí kakofonickými strukturami, ale v prvé řadě podmaňuje hutnou produkcí. „The Approaching Roar“ sice není skrz naskrz skladatelským diamantem. Dotahuje však hudební rovnici, na jejíž základě mají Altarage šanci dělat v budoucnu ještě zajímavější věci.

Altarage

5. Profane Order – Slave Morality

Málo desek mě strhlo svou nepříčetnou agresí tak jako „Slave Morality“. Deska stojí na pozici nejvydařenějšího hudebního chlívu na stejné příčce s „Primitive Force“ od Concrete Winds. „Slave Morality“ si mé upřednostnění získalo zejména z důvodu používání hudebních prvků, které preferuji (hammer blasts, hajtro). Nejde o nic originálního či hranice-bořícího. Profane Order ale ten zajetý war-grind-black-death bordel hrají tak dobře a bez příkras, že je těžké to neocenit. Nejhouževnatější sonické kladivo do pysku za roku 2019.

CZ/SVK deska roku:

1. Vole – Dej Bůh pěstí

Singl „Work“ od pražských Vole visel na netu dlouhou dobu před vydáním nové desky. Po jeho několikanásobném poslechu jsem chtěl od „Dej Bůh pěstí“ pouze dvě věci: podobně absurdní ventily, jako je povzdech „a proč nikdo nehraje dobrý black metal“, a ještě o kousek nezřízenější fúzi punku a noise rocku. Vyplnilo se a „Dej Bůh pěstí“ je tím pádem deskou, která by se umístila i v mém širším žebříčku nejlepších desek roku 2019 bez ohledu na původ interpreta. Vole mají na novince až nezdravě v piči. Skáčou mezi, tempy, rytmy a žánry tak moc, že rozdrtili očekávání a je vlastně dost komplikované desku klasifikovat. Vše je opepřeno surreálními proudy nenávisti, kterým neujdou posluchači samotní, studenti školou vymrdaní nebo židle. V závěru jde o naprosto geniální, dostatečně uchopitelný chaos, který mě alespoň na moment činí hrdým na to, že si musím říkat Čech.

Vole

2. Bahratal – Lágry všem

Načernalého punku se za poslední léta rojí až příliš a kapely, které se k této odnoži uchylují, často neoplývají významnou porcí originality, a tudíž splývají ve fádní masu. Bahratal tvoří něco podobného, ale do zmíněné šedi úplně nezapadají. Jejich přístup je o pár obrácených křížů osobitější. Neskáčou otrocky jenom mezi sypačkama, retardovanou polkou a d-beatovýma rubačkama. Black-punkový kanál obměňují o pasáže, které si hrají s gradací a atmosférou. Bicí jsou správně rozviklané a kytary místy skřípou tak, že skladby mají tendenci spadnout do noise rocku. Dostatečně specifická je i lyrika s projevem, který občas nemá daleko od chmurného kázání HauseraVanessy. Desetipalci rovněž pomáhá optimálně zasviněná produkce.

Neřadový počin roku:

1. hel.IV – The Dagger and the Thought

Nekompromisní industriální-techno rychta. Žádná melodie nebo hřejivé ambientní podmazy. Jenom hluk, basa a neutuchající pulz. Materiál tak tvrdý, že s přehledem přechcává některé letošní metalové extrémy (Diocletian), a proto snese i doporučení nepříznivcům techna.

2. V/A – Mors Omnibus I

Přesná trefa do mého vkusu. Kompilace, na které se podílejí obskurní hudební tělesa jako Trepaneringsritualen, Pact Infernal nebo Nastika, kombinuje ty nejlepší prvky z ritual ambientu, techna a drone. To, co by za běžných okolností mohlo většině znít poměrně fádně, je zde obohaceno o mohutnou basu, instrumentační variabilitu a dynamiku. Ne všechny skladby jsou stejně kvalitní, ale už jen za to, že se někdo rozhodl tento obskurní sub-subžánr prozkoumat, si kompilace zmínku zaslouží.

hel.IV

3. Nails – I Don’t Want to Know You

Možná trochu přeháňka. Singl obsahuje kromě titulní skladby věc s Maxem Cavalerou, která za moc nestojí. Samotná „I Don’t Want to Know You“ však vraždí s takovou vervou, že je to vlastně jedno. Více než vydařený pokračovatel agresivní strikce nastolené na „You Will Never Be One of Us“, a vlastně možná ještě brutálnější, přímější a energičtější. Pokud singl předestírá to, co se bude dít na další dlouhohrající desce, bude možné, že se zabiji vlastním roundhouse kickem. Vedle pár věcí z debutu Concrete Winds jde o jednu z největších hudebních smrští roku.

Artwork roku:

Triumvir Foul – Urine of Abomination

Možná lehce dětinské, ale kurevsky efektivní. Od umělce, který si říká Abomination Hammer, jsem další artworky nenašel (teda kromě reedice „Verrater“ od Leviathan, který je neméně perfektní). Pokud je však „Urine of Abomination“ jedním z prvních záseků, je se na co těšit. Je to obscénní, nechutné a správně ujebané. Zkrátka to zůstává na sítnici, a to i přestože jsem si při prvním pohledu močícího falu nevšiml. Byl jsem konsternován surreálně rozmazaným a poprskaným monstrem splývajícím se stejně barevným a odpudivým pozadím. Následovné studování mě přivedlo k detailům, které celkovou znepokojivost podpořily. Prostě vybroušená hra s děsem, znepokojivostí a chčijícím pérem.

Triumvir Foul – Urine of Abomination

Objev roku:

Gruzja

Tady není o čem. Nevím, která jiná kapela by letos navázala na nabušený debut (v mnoha ohledech) ještě lepším následovníkem (i s ohledem na obočí zdvihající druhou polovinu). To, co zprvu znělo jako vydařený derivát polských kultů jako Odraza a Massmord, se proměnilo ve svébytný projekt s unikátní stylizací. A to nejen hudební, ale i vizuální: stačí mrknout na fotky z koncertu nebo do bookletu. Ukázkový příklad toho, jak má vypadat kapela, která se neskličuje škatulí, ale přesto ji zůstává věrná natolik, aby finální produkt nezněl jako plonková nabubřelost.

Shit roku:

Refused – War Music

S touto kategorií jsem měl problém. Vyloženým mrdkám jsem se buďto vědomě vyhýbal, nebo jsem jim nevěnoval vhodný čas na to, abych je bez výčitky mohl onou mrdkou shledat. Nechtíc jsem se však dostal k „War Music“ od Refused – kapele, které ani zdaleka neholduji, ale její zásluhy za vnesení solidní porce čerstvého vzduchu do zatuchlé punkové škatule prostřednictvím desky „The Shape of Punk to Come“ respektuji. „War Music“ je vlastně tak trochu „The Shape of Punk to Come“, ale bez nápadu, sebereflexe a jakéhokoliv důvodu k existenci. Z obecného hlediska možná nejde o absolutní hovno. Z osobního však ano. „War Music“ kombinuje všechny propriety moderního, napopovitělého punku, které bytostně nesnáším. Deska se snaží být chytlavá, ale zároveň chce brojit proti establishmentu. Chce, aby do jejího rytmu řvali nasraní puberťáci do polštářů, ale nechce pobouřit jejich matky. Je bezbřeze dementní ve vší svojí pseudo-chytrosti. Zkrátka permanentně rotující uroboros utkaný ze zatuchlého hovna. Pro novodobé třináctileté anarchisty asi ideální soundtrack k životu. Pro ostatní naprostá zbytečnost.

Gruzja

Koncert roku:

1. Misþyrming, Darvaza, Vortex of End: Praha – Modrá Vopice, 23.9.2019

Agresivně-spirituální intenzita proudící z Darvaza na mě skrz videa smrděla už nějakou tu dobu, a proto jsem si zastávku tohoto norsko-italského hybridu v Modré Vopici nemohl nechat ujít. Osobní hype byl veliký, ale i tak překonaný. Perfektně zfanatizovaný Wraath se zbytkem kapely si ukradl celý večer pro sebe. Pomalé, oldschoolové části srážely na kolena. Ty nepozérsky epické pak přetáčely oči davu do mozkovny. Extáze samozřejmě vyvrcholila při skvostné „Silver Chalice“. Krví zbrocení Vortex of End otevřeli večer se svým do plných otáček vyhnaným black metalem ovlivněným francouzskou větví a velice příjemně překvapili. Dokonce tak moc, že jejich vystoupení předčilo samotné headlinery. To nicméně neznamená, že by Misþyrming také neničili. Spíše jde o pěkný důkaz, jak moc se tento večírek povedl.

2. Slayer: Gliwice – Arena Gliwice (Polsko), 4.6.2019

Slayer, kurwa! Asi nikdo neví, jak moc je tato rozlučka reálná, ale když už vám thrashoví fotři hrajou zhruba hodinu od baráku autem, proč si to nevpálit. Poupravená sestava a věk může v mnohých vyvolat skepsi. Vystoupení samotné ale veškeré pochyby zbořilo. V téměř dvouhodinovém průřezu zaznělo skoro vše, co každý chtěl (snad jen „Necrophiliac“ pochyběl). Špínu nejde kydat ani na formu kapely. Navzdory nemilosrdnému fotrovství si to Slayer dali s vervou, bez škobrtnutí a zbytečných kokotin kolem; jen s Arayovým dojemným finálním pohledem do rozhicovaného polského kotle, jehož zápal nebyl zapříčiněn permanentním šleháním plamenů z pódia. Vskutku Slayer, kurwa!

Misthyrming, Darvaza, Vortex of End

3. Brutal Assault: Josefov, 7.-10.8.2019

Line-up 24. Brutal Assaultu mě překotně nenadchnul. Festival si žel už delší dobu jede na strategii zvaní ob rok stejných kapel. Po několika návštěvách se tak radost při postupném ohlašování jmen znatelně vytrácí. V závěru ale i skromnější výčet nových a mnou očekávaných vystupujících uspokojil. V některých případech dokonce tak, že poskytl v daných ohledech nejpamátnější koncerty roku: Prurient intenzitou, Midnight zábavou a Daughters neospravedlnitelnou neurvalostí.

Videoklip roku:

Hide – Raw Dream

Perfektní naturalistický hnus jako vystřižený z hybridního mozku Cronenberga a Švankmajera, který umocňuje podobně zneklidňující hudební stopu. Schopnost vokalistky Heather Gabel proměnit se v absolutně odpornou fúrii je zarážející a video toho využívá na sto procent. Ukázkový příklad toho jak vyrobit evokativní klip za pár šupů.

Film roku:

1. The Lighthouse

Eggers na geniální „The Witch“ navázal ještě o kousek ambicióznějším projektem a znovu trumfoval. „The Lighthouse“ je nediváckou odyseou až na dno šílenství. Nedává nic zadarmo a po vzoru Lynche, Bergmana a Zulawskiho poskytuje hrstku vodítek a symbolů k dešifrování příběhu, zatímco burcuje absurditu ke hranici snesitelnosti. O to se stará zejména herecká dvojice DefoePattinson, které místy pomáhají vhodně inkorporované bizarní výjevy a permanentně řvoucí mlhový roh. Vše umocňuje padnoucí čtvercový rámec, špinavý černobílý vizuál a nervy drásající zvukový design. „The Lighthouse“ zůstává v hlavě dlouho po projekci, a pokud divák na Eggersovu hru přistoupí, zažije s interpretací hodně zábavy.

2. Midsommar

Ne tak vybroušené a pevně uchopené jako „Hereditary“, ale stále velmi nápadité a odvážné. „Midsommar“ mě ihned po projekci trochu zklamal. Hlavu však neopustil, a to nejen díky jeho psychedelicko-nepříjemně-barvité vizuální stránce, ale také kvůli symbolice, skrytým vodítkům a hlavní myšlence. Aster se mi na bezmála tříhodinové stopáži do vkusu netrefil se vším, ale když už vroubek udělal, zaťal velice hluboko.

Midsommar

3. Der goldene Handschuh

Nejodpornější film roku. A navzdory silně explicitním scénám jeho hnus vyvěrá spíše z naturalistického vyobrazení existenčního dna. „Der goldene Handschuh“ dává brutální facku. Ostrý reality check, při kterém momenty zachycující brikule Fritze Honky – německého sériového vraha – často slouží spíše jako černě-komický oddych, aby posléze mohl natvrdo ukázat, jak může skoro každý z nás skončit. Nijak kolosálně přesahový, ale zároveň neprvoplánový skalpel spodiny střední třídy.

Potěšení roku:

rozšíření obzorů

Pravidelné psaní zapříčinilo častější vystavování se hudbě, o kterou bych v normálních případech pravděpodobně nezakopl. To samé platí o nyní již dennodenním čtení textů od kolegů ze Sicmaggot zinu. V mezičase jsem do větší hloubky prozkoumával ritual ambient a techno. O mnohem víc proto doceňuji hudební plochy, které vytváří Arktau Eos a jim spřízněná uskupení, a také bezlítostnou náturu proklatě nízko položených pulzů z pultů lidí jako SNTS, hel.IV nebo Outlander.

Funereal Presence

Zklamání roku:

všeobecná průměrnost nebo lehký nadprůměr

Poskládání top pětky nebylo úplně tak lehké. Ne, že by nebylo z čeho vybírat. Spíše toho nevyšlo tolik, co mě sundalo zas tak brutální silou. Pravdou je, že mnoho nosičů, které se dle prvních singlů/vizualizací/plků jevily jako nadějné, spadly většinou do škatule „neurazí, nenadchne“. Namátkou lze vypíchnout nové desky od Lord Mantis, Aoratos, Swans, Chelsea Wolfe nebo Diocletian. Možná jde o běžný stav, který jsem v dobách nesamozvaného recenzenta příliš nepociťoval, ale nutkání vracet se k mnoha letošním nosičům se prostě často nedostavovalo.

Zhodnocení roku:

Rok 2019 ve mně nezanechal zásadní zklamání ani nadšení. Rozhodně vyšly desky, ke kterým se budu vracet. Určitě jsem zhlédnul filmy, s jejichž pitvou jsem zdaleka neskončil. Dokonce jsem viděl pár vystoupení, která z paměti nevymažu. Dokážu si nicméně představit, že toho klidně mohlo být více a občas i o kus lepší. Na základě předběžného ohlášení se prozatím na nic výjimečně netěším. Rád bych však uvítal zejména nějaké vydařené rapové desky. Rovněž doufám, že letošní koncertní dovoz do českých končin bude oproti minulému roku silnější a zajímavější, a to hlavně z blackmetalového hlediska.

Lingua ignota


Triumvir Foul – Urine of Abomination

Triumvir Foul - Urine of Abomination

Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: 29.3.2019
Label: Vrasubatlat / Invictus Productions

Tracklist:
01. Urine of Abomination I
02. Urine of Abomination II
03. Urine of Abomination III
04. Urine of Abomination IV

Hrací doba: 16:33

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Invictus Productions

Pánové říkající si Ad Infinitum a Cedentibus mají podle Metalového archívu docela napilno. Jejich nejznámějším stanovištěm je zcela nepochybně blackmetalový Ash Borer založený před deseti lety, ale kromě této kapely působili a působí v několika dalších formacích, mezi které patří také Triumvir Foul. Ten dali dohromady roku 2014 a stihli pod jeho hlavičkou vydat dvě řadovky a nyní také už dvě EPčka, z nichž nejnovější je „Urine of Abomination“, předmět dnešního povídání.

Triumvir Foul se už od svých začátků věnují death metalu značně animálního střihu. Jak už to u podobného ražení bývá, jsou tu slyšet podtóny black metalu, je to vysoce agresivní, tvrdé a intenzivní. Prostě něco na styl Teitanblood a podobných smeček. Mým nejoblíbenějším počinem od těchto drtičů z amerického Portlandu je jejich eponymní debut. I následující deska „Spiritual Bloodshed“ je solidní, ale přeci jenom se mi zdá, že se to na prvotině sešlo lépe a ta negativní, chorá nálada z něho tryská silněji.

Na novém épéčku pojmenovaném „Urine of Abomination“ se nacházejí čtyři stejnojmenné skladby rozprostřené na ploše šestnácti a půl minuty. Samotný obal představuje to nejlepší, s čím se Triumvir Foul dosud vytasili, ostatně, co lepšího si pod názvem nahrávky představit, než démona stojícího po kolena ve vlastních chcankách. Rozhodně lákavější vyobrazení než ta použita na starších albech. No, a hudebně to rovněž není vůbec marné.

Skladby se drží produkčně nepřístupného death metalu, který se na posluchače nekompromisně valí od začátku do konce, přičemž se zde kromě tradičních drtikolů ozývají také zajímavě noisové vlivy, nacházející se výhradně mezi písněmi. To jen umocňuje stísňující tlak celého „Urine of Abomination“. Dalším prvkem jsou krkolomná sóla. Ty lze v hojném počtu zaznamenat hned v první stopě, ale cestičku si najdou i do všech ostatních. Občas se mi zdá, že je jich tam až zbytečně moc, ale v určitých partech výrazně pomáhají dotvořit kýženou atmosféru, jako je tomu třeba v případě konce „Urine of Abomination III“.

Těžko z EP „Urine of Abomination“ vypichovat nějaký oblíbený vál, protože se tu vlastně jede pořád ve stejných kolejích a jak už koncept celé nahrávky napovídá, funguje to spíše jako celek. Není to ani tak o nějakých výrazných momentech, jako celkovém pocitu z díla, jenž má u mě podobu zhnusení vedoucího k nihilismu, myšleno v dobrém slova smyslu. Přestože se jedná povětšinou o chaotický death metal, najde se tu místo i na poměrně tradiční vyznění tohoto žánru, například ve stylu Autopsy. Nejcitelněji je to znát ve dvojce „Urine of Abomination II“.

Nemohu říci, že by se mi novinka líbila více než řadová prvotina „Triumvir Foul“, ale přesto vnímám „Urine of Abomination“ jako velice slušný počin, jejž se vyplatí slyšet. Z hlediska death metalu není ničím výjimečným, stejně jako celí Triumvir Foul, ale svůj úděl zprostředkovatelů hnusu zvládají obstojně. Máte-li tak v oblibě tento typ metalu smrti, nemělo by vás jejich nové EP minout. Nejvíce se mi zde líbí využití hluku na začátku či konci písní, které vhodně vylepšuje výslednou náladu desky. Na CD verzi navíc „Urine of Abomination“ vychází spolu s prvním demem „An Oath of Blood and Fire“, kterému je koneckonců v lecčems podobné.


Redakční eintopf – březen 2019

Drastus – La croix de sang

H.:
1. Drastus – La croix de sang
2. Aoratos – Gods Without Name
3. Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand – Wish I Weren’t Here

Metacyclosynchrotron:
1. Drastus – La croix de sang
2. Aoratos – Gods Without Name
3. Ultra Silvam – The Spearwound Salvation

Cnuk:
1. Vltimas – Something Wicked Marches In
2. Triumvir Foul – The Urice of Abomination
3. Noisem – Cease to Exist

Dantez:
1. Ancestral Voices – Navagraha
2. Pissgrave – Posthumous Humilation
3. Sinmara – Hvísl stjarnanna

H.

H.:

Když jsem začal reálně přemýšlet, co do nového eintopfu napíšu, skoro jsem zhrozil, protože na první pohled jsem neviděl snad ani jednu fošnu, jejíž vydání by ve mně vzbuzovalo alespoň nějaké emoce. Druhý pozornější pohled už naštěstí nechal odhalit pár méně profláklých kusů, které za pozornost stát určitě budou.

Jako první musím upozornit na Drastus. Vlastně jsem o té kapele donedávna prakticky ani nevěděl, nicméně na doporučení kolegy Metacyclosynchrotrona jsem to koštnul a musím uznat, že je to kurevsky kruté. I novinka „La croix de sang“ zní zatím výborně, tak neváhejte a naperte to tam.

Velice slibně se prozatím jeví i debut „Gods Without Name“ od Aoratos. Kapela sice na fotkách vypadá jak banda morových farmářů, ale hudební náplň je dost zajímavá, tudíž i zde rád vystavím doporučení.

Se třetí pozicí už to ale zahraju na jistotu. Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand jsou samozřejmě povinnost, tady prostě není co řešit. Rakouská kultovka i na posledních albech s přehledem ukazuje, že do šrotu nepatří ani náhodou, tak snad „Wish I Weren’t Here“ nepokazí reputaci.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Ani jsem nedoufal, že se dočkám, ale když loni vyšli Altar of Perversion, proč ne letos Drastus? Kapela v předchozím desetiletí vydávala silné nahrávky, které se zasadily o definici atmosférického soundu, jejž vnímáme jako „francouzský“, a minimálně EP „Serpent’s Chalice – Materia prima“ bych označil za jeden z nejcennějších skrytých pokladů žánru, takže proto považuji vydání nové desky za velikou událost. „La croix de sang“ nevydává nikdo jiný než Norma evangelium diaboli.

Za velkou pozornost stojí i debut Aoratos. Může se zdát, že kapely Naase Alcametha jsou zaměnitelné, ale proč se tím trápit, když jeho tvorba obvykle přesahuje většinu? „Gods Without Name“ nabízí hutnou porci majestátního, ultra-negativního black metalu a to mi ke spokojenosti stačí.

Demu Ultra Silvam jsem se z nějakého důvodu vyhnul, ale nová skladba „Birth of a Mountain“ zaujala natolik, že „The Spearwound Salvation“ určitě poslechnu pořádně, respektive s tím už začínám. Očekávejte přímočarý ryzí black metal bez příkras a experimentů, kde je prostor pro melodie a násilí zároveň.

Cnuk

Cnuk:

Na konci měsíce představí své nové EP hlučná americká deathmetalová úderka Triumvir Foul. Jmenuje se „Urice of Abomination“ a podle ukázky na Bandcampu je jasné, že ze špinavého a hnusného stylu prezentovaného na předchozích dvou řadovkách neustoupí ani o píď. Podobnou divočinou, avšak spíše v thrashově-grindcorovém kabátku, je rovněž americká skupina Noisem. Ta v polovině měsíce vytasí svou třetí dlouhohrající nahrávku, která dostala jméno „Cease to Exist“. Jejich výtvory měly doposavad vzestupnou tendenci, tak uvidíme, jak obstojí nyní.

Asi nejočekávanějším albem je „Something Wicked Marches In“ od extrémně metalové superskupiny Vltimas. Sestava budí pozornost – David Vincent, Blasphemer a Flo Mounier, ale to samozřejmě ještě nezaručuje super desku. Podle dostupných ukázek je však zřejmé, že tohle propadák nebude, a tak se na konec března, kdy album vyjde, docela začínám těšit.

Aoratos

Dantez

Dantez:

Zkraje března vylezou dvě desky, které si posléze určitě vpálím.

Tou první je „Navagraha“ od Ancestral Voices – projekt, který osciluje na hranicích industriálního techna a ritual ambientu. Předchozí deska „Divination“ se nesla spíše v duchu čistě ambientních ploch, které samy o sobě nenudily, ale při bezmála devadesátiminutové stopáži představovaly vyčerpávající poslech. Po desce následovalo EP „Yantra“, kde byly jednotlivé kompozice obohacené o rozmanité rituální vybubnovávání, které projektu daly směr a solidní drive. Ukázky napovídají, že by novinka mohla nabídnout vitálnější přístup, a tak se na ten (nyní už fakt hodinu a půl dlouhý) sonický kolos celkem těším.

První den března rovněž uzří dno septiku druhá deska filadelfských Pissgrave„Posthumous Humiliation“. Groteskní cover a první dvě ukázky napovídají, že Pissgrave naservírují podobně odporný, hlavně goregrindem načichlý death metal, který představili na debutu.

Poslední zmínka patří druhé dlouhohrající desce islandských Sinmara. Ukázky zní o trochu jemněji než bomby z debutu „Aphotic Womb“, ale atmo se nejspíše opět bude dát krájet.


Triumvir Foul: debut za dveřmi

Američané Triumvir Foul mají před vydáním svého dlouhohrajícího debutu. Počin bude bezejmenný a jeho CD verze se objeví 11. prosince (LP až 15. února) v režii labelu Blood Harvest. Přebal najdete tady, tracklist následuje:

01. Labyrinthine – The Blood Serpent Unwinds 02. Profanation (of the Wicked) 03. Pathways to Decay 04. Hedonistic Prayer – The Abhorrent Depths of Perversion 05. The Vomit of the Three Serpents (Ušumgallu, Bašmu, Mušmaḫḫū) 06. Endless Spiritual Violence 07. Banished to Silence and Slavery 08. Carnal Spectre 09. Tower of Bašmu – The Corruption of Flesh and Spirit


Triumvir Foul – An Oath of Blood and Fire

Triumvir Foul - An Oath of Blood and Fire
Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: únor 2015
Label: Godz ov War / Third Eye Temple
Původní vydání: 13.4.2014, selfrelease

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Godz ov War / Third Eye Temple

Kapela s naprosto nečitelným logem. Takhle budu mít od prvního dne vzájemného seznámení zafixované americké oldschool death metalisty Triumvir Foul, kteří v loňskem roce, jenž je zároveň prvním rokem jejich krátkého života, vydali demo “An Oath of Blood and Fire”. Je to sice titul, ze kterého křičí klišé jako prase na všechny strany, ovšem po prvotní skepsi jsem uznal, že poctivý chrastivý death metal, jak jej prezentují Triumvir Foul, má něco do sebe. Nevím, jakou měrou se o to postarala opravdu dřevní atmosféra, která z jejich dema dýchá, ale ten přímočarý death má v jejich útočném pojetí pořádnou sílu.

Všechno je podřízeno stylovým pravidlům, takže vedle klasického kytarového burácení je hlavním nositelem nálady hluboký growling zpěváka, jenž se skrývá za přezdívkou Ad Infinitum. Je škoda, že na úkor kytar je trochu upozaděná rytmika, ovšem vzhledem ke skoro garážovému zvuku, jakým je “An Oath of Blood and Fire” ošetřen, je s podivem, že jsou nástroje vcelku čitelné a přes nepřeslechnutelnou snahu znít za každých okolností syrově nezní demosnímek chaoticky a odpudivě, což chválím.

Ke skladbám snad jen tolik, že jsou to standardní death metalové vály hrubšího zrna, které mají díky chrastivým kytarám hodně blízko severské atmosféře, avšak zapomeňte na melodické příkrasy, takže jistá dávka vlivu zámořských smrtonošů je taktéž na místě. Je úplně jedno, jestli si pustíte “The Vacuum of Knots” nebo “Silence Continuum”, protože i když nebudu zapírat, že mám tuhle hudbu rád, tak Triumvir Foul se svezli na vlně kapel jako Entrails či Grave a zvolili tu nejjednodušší cestu, která je plná klasických prvků. “Abhorrent Depths” je v tomto ohledu asi nejdál a napadá mě hned několik death metalových klasik, jež by se jí daly připodobnit. Totéž jsem si říkal o “Embalmed”, ovšem až do doby, než jsem si uvědomil, že se jedná o předělávku téže písně z dílny Autopsy, kterou můžete najít na jejich debutu “Severed Survival”.

I přes několik výtek, které směřovaly hlavně na adresu originality hudební náplně, nemám s “An Oath of Blood and Fire” žádný výrazný problém. Důvod? Triumvir Foul hrají do karet hodně slušné songy a syrový zvuk, v němž se i přes značnou míru původní autentické atmosféry lze snadno orientovat, a to se mi líbí. Příjemné překvapení.