Archiv štítku: Trivium

Trivium – The Sin and the Sentence

Trivium - The Sin and the Sentence

Země: USA
Žánr: metalcore
Datum vydání: 20.10.2017
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. The Sin and the Sentence
02. Beyond Oblivion
03. Other Worlds
04. The Heart from Your Hate
05. Betrayer
06. The Wretchedness Inside
07. Endless Night
08. Sever the Hand
09. Beauty in the Sorrow
10. The Revanchist
11. Thrown into the Fire

Hrací doba: 57:49

Odkazy:
web / facebook / twitter

Každý rok si poslechnu stovky nových alb a jsem vcelku přesvědčen, že mezi hudebními fanoušky, kteří novou muziku aktivně vyhledávají, bude mé číslo patřit spíše k podprůměrným. Během několika posledních let jsem si hned několikrát položil otázku, proč něco takového vlastně dělám, a odpověď vždy byla stejná: abych našel dokonalé album. Hledat dokonalost je však úkol sisyfovský, a tak není nikdy u konce. Jistě, párkrát do roka se mi poštěstí najít desku, kterou za dokonalou označím, jenže to ještě neznamená, že mi taková bude připadat i za půl roku. I alba, která prošla zkouškou časem, ukazují, jak vrtkavé mohou být pocity vyvolané hudbou, neboť co vám v pondělí přijde jako dílo hodné géniů, vás ve středu nemusí vůbec bavit, přestože o pár dní později to budete opět vynášet do nebes. Láska k hudbě a umění všeobecně je navýsost subjektivní záležitostí.

Vždy mi přišli směšní a poněkud povýšenečtí ti kritici, kteří své hodnocení uměleckých děl považují za objektivní pravdu. Když jsem však uvažoval nad „The Sin and the Sentence“, opakovaně se mi vracela tatáž myšlenka: pokud je něco takového vůbec možné prohlásit, nové album Trivium je, alespoň v rámci metalového mainstreamu jedenadvacátého století, objektivně dokonalé. Vážně jsem se snažil najít alespoň jedinou významnou vadu na kráse, jenže jen s malým úspěchem. Američané vytvořili nahrávku, které se objektivní dokonalosti moderního posluchačsky přístupného metalu blíží na infinitesimální vzdálenost.

Někdy před deseti lety jsem patřil mezi fanoušky Trivium. Metalcorová výbušnost a thrashmetalová techničnost jejich druhého počinu „Ascendancy“ mě zaměstnala na dobrých pár let, bavilo mě i proklínané „The Crusade“, ale byl to teprve „Shogun“, při němž si Trivium sáhli na vrchol. Poté jsem však z kultu kapely vypadl (a je vcelku jedno, zda se změnila jejich hudba či můj vkus) a „The Sin and the Sentence“ bych ignoroval stejně jako tři předchozí nahrávky nebýt nečekaně nadšených recenzí. Jen výjimečně vznikne nad nějakým albem tak silný konsenzus a ještě výjimečněji s ním začnu tak rychle souhlasit.

„The Sin and the Sentence“ se pod kůži zařeže v podstatě během tří poslechů. Při prvním si zapamatujete takřka všechny refrény a dokonce i mnohé sloky. Druhý poslech vám do hlavy vepíše všechna sóla a většinu riffů. Třetí kolo pak vyplní zbylé mezery všeobjímající hrou nového bubeníka Alexe Benta. Osmé album Trivium je jen o něco méně návykové než heroin.

Samotná chytlavost však není dostatečným původcem dokonalosti, za tou stojí souhra více vlastností. Už dlouho jsem například neměl tak příjemný pocit, že poslouchám opravdu tvrdou a agresivní hudbu. Ne, nezbláznil jsem se a Trivium nezačali hrát technický death metal, důležité je zde ono spojení „příjemný pocit“. Ty nejtvrdší momenty alba jsou dost ostré na to, aby ve vás vyvolali dojem autentické nasranosti, a přitom do uší kloužou stejně snadno jako dotace do Agrofertu. Právě ono propojení drsného s příjemným je něco, co mi v moderním metalovém středním proudu velice chybí a na „The Sin and the Sentence“ si to užívám dosytosti.

Dále je zde hráčská virtuozita. Není žádným překvapením, že dvojice Matt Heafy a Corey Baeulieu patří mezi výborné kytaristy. Na novince je tato stránka maličko upozaděná, neboť techničnost hraje až druhotnou roli za melodičností, přesto ve mně však každé sólo na albu vyvolává chuť odložit kytaru do kouta a už nikdy na ni nesáhnout. Heafy se navíc během těch několika let, při nichž jsem Trivium ignoroval, stal výborným zpěvákem. Jeho řev je výtečný, ovšem hlavní je samozřejmě čistý zpěv, a v tom se za posledních deset let zlepšil dramaticky. Na „The Sin and the Sentence“ mi hned několikrát připomněl Coreyho Taylora a to je opravdu vysoká meta. Baskytara Paola Gregolettta je také exemplární, i když nedostává příliš prostoru. Přesto je dobře slyšet a občas nadchne drobnou kudrlinkou vloženou mezi jinak víceméně rytmickou hru. Největší šok však přichází zpoza bicí sestavy. Alex Bent je monstrum a jeho schopnost vyplnit každý moment kanonádou úderů je fantastická. Byla to právě Bentova hra, která mě k albu v posledních dnech lákala nejvíce.

Kdo čeká, že nyní přijde mé obvyklé „ale“, po němž vysvětlím, že i přes veškerou chválu je „The Sin and the Sentence“ z toho či onoho důvodu nepovedeným albem, bude zklamaný. I nadále musím totiž hýřit pochvalami. Zvuk alba je precizní, na můj vkus možná až příliš agresivní a orientovaný na perfektní čitelnost, to je však přesně to, co deska vyžaduje. I dramaturgicky je „The Sin and the Sentence“ dobře zvládnuté, skladby jsou uspořádány přesně, jak byste čekali, s agresivnějšími kousky prokládajícími melodičtější skladby, takže oddych přijde vždy v tu správnou chvíli. Navíc ani ambiciózní hodinová stopáž není problém. Tracklist je velice vyrovnaný, byť pár výraznějších kousků se najde. Úvodní titulní skladba je bezvadným prolnutím takřka všeho, co na albu uslyšíte, od nádherného refrénu přes úžasné sólo, až po explozi agrese v závěru. „Other Worlds“ je velkolepá a hymnická, „The Heart from Your Hate“ zase uvěřitelně dojemná. „Betrayer“ začne nekompromisně tvrdě a elegantně zamaskuje postupné změknutí. „The Wretchedness Inside“ připomene zlatou éru Slipknot, „Endless Night“ si zase hezkou instrumentální sekci vypůjčuje z prvních alb Avenged Sevenfold. To nejlepší však přichází až na konec v dlouhé „The Revanchist“ a závěrečném náklepu „Thrown into the Fire“.

Trivium

Drobné a v kontextu alba nepodstatné výtky bych našel jen dvě. V první řadě se zaslouží uznat, že některé písně by snesly mírné zkrácení. Byť téměř všechny motivy na albu jsou povedené, Trivium je někdy opakují víckrát, než by bylo k jejich plnému docenění nutné. Postěžovat bych si mohl i na texty, které jako by vypadly z generátoru náhodných rýmů a jakýkoli (byť jen povrchní) smysl v nich nemá cenu hledat. Považte však, co jsou takovéto drobnosti v porovnání s přívalem superlativ v předchozích odstavcích.

Takže, je „The Sin and the Sentence“ prototypem dokonalosti v hudbě? V jistém ohledu asi ano. Je to moje album roku, desetiletí či rovnou století? V žádném případě. Jak jsem totiž předeslal, v umění jde vždy především o subjektivní vnímání. Nemohu sice najít jediný výraznější důvod ke kritice, přesto se nedovedu zamilovat či alespoň nadchnout. Osmé album Trivium mě baví poslouchat a je klidně možné, že mě neomrzí ani za půl roku (i když o tom pochybuji). Přesto mu něco chybí. Objektivní dokonalost nestačí a já budu asi navždy preferovat jiné nahrávky, jejichž krásu není možné rozebrat a kousek po kousku popsat. Takové, které mají své nedostatky a i přes ně dovedou okouzlit i po stém poslechu. Před Trivium však smekám, předčili naprosto veškerá očekávání.


Brutal Assault 22 (pátek)

Brutal Assault 22

Datum: 11.8.2017
Místo: Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Carcass, Clawfinger, Der Weg einer Freiheit, Electric Wizard, Eluveitie, God Is an Astronaut, Igorrr, Phurpa, Possessed, Sacred Reich, Swallow the Sun, The Crown, Treha Sektori, Trivium, Ulcerate, Wrekmeister Harmonies, Yhdarl

Cnuk: Páteční den začíná pro náš redakční trojlístek stejně. Nikdo si totiž nenechal ujít přítomnost Novozélanďanů Ulcerate. Do stanu přicházím s vidinou silného zážitku, ale jak koncert pomalu plyne, začíná mi docházet, že se zřejmě nedostaví. Řemeslně asi vše zvládnuto, „jenom“ ta atmosféra studiovek na mě nedoléhá. Jednoduše to nebyla taková pecka, jakou jsem čekal, tedy něco podobného jako včera v případě Hour of Penance na stejném pódiu a ve stejný čas.

Skvrn: Ulcerate předně díky za odstranění – zde zdánlivě samozřejmých – rovnítek mezi death metalem, hecováním a neprostupným lesem z paroháčů. Cesta do pekla vede tudy, ne kecáním, že tam půjdem spolu a že si u toho hezky zafakujeme. Jak píše Cnuk, desky se nekonaly. Zvuk taky nebyl stoprocentní, bicí si občas dělaly z kytar dobrý den. Ale pořád to byli Ulcerate. Skladatelsky výborní, atmosférou uvěřitelně démoničtí, přesto vystupováním střídmí a nenucení. V prvé řadě jsem slyšel občerstvující kontrast, neduhy až v těch následujících.

Onotius: Pokud si pamatujete mé výtky k atmosféře na žánrově příbuzných Gorguts, musí vám být jasné, že onu Skvrnem zmiňovanou absenci skotačení s paroháči přijímám s povděkem. Navíc na rozdíl od kolegů nemám ani problém se více ponořit do nálady vystoupení, navzdory zvuku ohoblovanému o část kytarového perfekcionismu. Rytmická složka Ulcerate totiž sama o sobě diktuje onu specifickou atmosféru desek, na jejímž hledání si zřejmě kolegové tak trochu lámou zuby. Ze své první kapely předposledního dne tedy odcházím spokojen. Koneckonců, co z kytar jsem přeslechl, to mi snad vynahradí jejich pražské dostaveníčko po boku polských Blaze of Perdition a Outre.

Cnuk: Po skončení setu mám naplánované Sacred Reich, a tak směle odcházím ze stanu ven, netuše, co se to venku chystá za peklo. Potom, co vystrčím hlavu ze stanu, mi je vše už jasné. Moji bláhovou představu, že to stihnu přejít, opouštím ještě na samotné zelené louce a jdu se schovat pod stan Red Bullu. Tady přečkávám největší průtrž a celej mokrej odcházím z areálu pro suché oblečení a boty. Když procházím kolem velkých pódii, nikde ani živáčka a na scéně ticho, klid. Následně se dozvídám, že je program posunutý o půl hodiny.

Onotius: Déšť mě zprvu drží pod střechou. Proto, ač to původně nemám v plánu, vyslechnu začátek setu The Crown, který mě ale nějak ne a ne chytnout. Přímočarý naheavíkovatělý death podle osnov působí po Ulcerate jen jako plané chřestění kostmi. Proto jakmile největší sprcha pomine, vydávám se k velkým pódiím, kde očekávám deathový set Incantation. Namísto toho se dozvídám o zmiňovaném zpoždění prostřednictvím velké části setu Sacred Reich. A je to moc příjemné, staromilský thrash v uvolněné atmosféře, kterou počáteční nepřízeň počasí nemohla zviklat. Pecky z jejich kultovní „The American Way“ z devadesátého celkem pěkně vynikají, jen škoda, že nedali otvírák „Love… Hate“.

Onotius: Jako kyvadlo se zase vracím pod střechu, kde zanedlouho spustí kultovní Possessed. Set tradiční až běda, s tím se ale od začátku počítá. Co jiného také čekat od kapely, která založila death metal – a od níž jediné dvě plnohodnotné desky pochází z osmdesátých let. Vokalista Jeff Becerra, ač na invalidním vozíku, budí neskutečný respekt. Jde o charismatické vystoupení, které mne ale nějak nedovede strhnout. Pokud obvykle fandím spíš menší scéně, pak zrovna Possessed by slušelo velké pódium.

Skvrn: Večerní vrchol dřímá už jen těsně za horizontem z cihel. Než přijde, Treha Sektori zastihuje ambientní publikum v tradičním klimbu. Na pódiu jednohlavá obsluha, na plátně detailní sonda do světa zakletých kostí a větviček, v reprech temný ambient s průraznou rituální rytmikou. Za pět minut víš vše, opakuješ ještě pro jistotu třikrát a za dvacet minut odcházíš. Přebývá ve mně pachuť až překvapivě prvoplánové záležitosti, která spoléhá na vybroušený vizuál, evokaci tajemna a okolní podmínky. Ty v roztěkaném KAL opět nepřály.

Treha Sektori

Skvrn: Z úkrytu ambientní stage zpátky do království hnědi. Stánkaři pečují o vytopená nocoviště, zápasníci se tulí v bahně a nějak se nechce věřit, že jsou na tom světě ještě krásnější věci než kýbl a suchý trenky. Fajn by vlastně mohl být ještě Igorrr, takže hurá na něj. Pod stanem natřískáno. Zmoklí čumilové, cíga na uklidnění všude kolem a vepředu vystupující čtveřice. Zběsilé rytmy, nečekané otočky, hektolitry energie, to všechno se povedlo z desek přenést, dokonce i zvuk fungoval. Zvlášť proto škoda mrtvého akordeónu a fandění jak na derby. Igorrr je citlivý vesnický hoch.

Onotius: Igorrr řádně nakopnul. Za jiných okolností by tahle show možná působila roztříštěně, ale tady a teď? Nefalšovaná avantgardní tancovačka. Precizně odvedené operní zpěvy, elektronické beaty řezající někdy skoro více jak kdejaký kytarový riff, rytmické blbinky matoucí notorické headbangery, šamanské skřeky. Zkrátka mistrný eklekticismus, co po konzervativním deathu zapůsobil jako živá voda. Na závěr přichází mohutná a zasloužená odezva.

Igorrr

Onotius: Swallow the Sun naopak předvádějí homogenní ucelenou show, která je zprvu podmanivá, ale posléze přináší letargii. Odnáším si podobné pocity jako z Wolves in the Throne Room – náladotvorné, ale po čase jednotvárné vystoupení. Někteří to dávají i okázale najevo, například slečna po mé levici, co přinejmenším půlku setu tráví zahleděna do displeje svého mobilního telefonu.

Skvrn: Na náměstí řádí Chrigel se svým sesbíraným zbytkem, který si ještě pořád říká Eluveitie. U „Thousandfoldu“ vzpomínám na první kroky se zlým metalem a pochválím se, že zas tak pitomý to v tomhle případě nakonec nebylo. Ale skutečně jen v mezích „zas tak“. Tudíž jedna písnička a rychle na orientální pódium za Wrekmeister Harmonies. Robinsonův ansámbl tu spouští v hlubinách položený kytarový základ, který pomalu gradované plochy vykresluje spolu s tklivými houslemi, zádumčivými vokály i s klávesami, snivou to nadějí. Před týdnem na Besedě u bigbítu byla pětice osobnější, ale i na poměry místní josefovské vyzněli Wrekmeister Harmonies tak, jak měli. Jako partneři do meditace pro trpělivé, snivé a následně i odměněné.

Wrekmeister Harmonies

Cnuk: Díky proběhlým manévrům jsem se musel rozloučit s koncertem Possessed, což mě obzvláště mrzelo, a vracím se až nyní. V teplu a suchu jsem zkoumal předpověď počasí a následující program. Při zjištění, že se vlastně v následujících hodinách nic zajímavého nekoná, jsem se rozhodl vrátit až na večerní headlinery. Carcass vidět musím, takže přijíždím o něco dříve a co čert nechtěl, pohodlně stíhám celý set Trivium. No, přečkal jsem je bez větších ztrát a rozhodně to bylo příjemnější než se třeba krčit pod pidi stanem Red Bullu, i tak je příště nejspíš bez výčitek vynechám.

Cnuk: S nástupem Carcass nastupuje také tma a výrazné ochlazení. Být tu v těch promoklých hadrech, tak asi zmrznu, z čehož usuzuji, že odjezd odpoledne byl nakonec správná varianta. Carcass pro mě byli další sázkou na jistotu a taky že předvedli jeden z nejlepších výstupů celého festivalu. Nestárnoucí dvojka Walker/Steer má stále dost energie a charismatu a tak valí jednu klasiku za druhou za přispění čtyř fláků z návratového „Surgical Steel“. Těžko uvěřit, že je tahle kapela vlastně jen náhradou za Morbid Angel.

Onotius: Svou premiéru si u mě už Carcass odbyli před necelými dvěma lety v pražské hale Folimanka, nicméně možnost si opět prolistovat onu dobře vázanou britskou učebnici extrémních žánrů, to se zkrátka neodmítá. To musí pochopit i elektroničtí Front Line Assembly, kteří k nim alternovali na malé scéně. Družina vedená ohromným sympaťákem Jeffem Walkerem sází jednu pecku za druhou, ať už jde o věci z grindového období, melodeathového „Heartwork“, death’n’rollového „Swan Song“ či comebackového „Surgical Steel“. To vše tentokrát za opravdu solidně čitelného ozvučeni. Publikum se nebojí investovat energii do řádného bordelu, navíc jsou Carcass jednou z kapel, u níž ani ta špetka hecování nevypadá trapně. Jsou zkrátka formací, jež dovede sebebrutálnější muziku odprezentovat s až aristokratickou důstojností a nevyčichajícím charismatem.

Cnuk: Ihned po Carcass následuje další akt, na který se vyloženě těším. Angličani Electric Wizard měli na festivalu vystoupit už v minulosti, ale nevyšlo to. Tak konečně nyní. Temné pomalé riffy, zkreslený vokál, hřmící bicí, nekončící monotónnost a provokující videoprojekce za tím vším. Zkrátka doom/stoner v režii Juse Osborna. Ke konci setu se dostává i na starší skladby „Return Trip“ a především zkázonosnou „Funeralpolis“, úplný pocit stonerového blaha. Chápu, že tohle mohlo někoho nudit a i já bych uvítal větší variabilitu a zařazení několika starších zářezů, ale přesto to jako celek působí dobře a převládá spokojenost.

Electric Wizard

Onotius: Electric Wizard bude zřejmě jedno z nejkontroverzněji hodnocených vystoupení letošního ročníku. Jedni říkají, že to byla tupá natahovaná riffovanice, jiní že šlo o úžasný hypnotický zážitek brilantně využívající naprostých žánrových základů k vytlačení maximální atmosféry. Nu, já se jednoznačně řadím do sorty nadšenců. Ač ne s takovým přehledem, jejich set plnil podobnou úlohu jako loňští Ufomammut. Z obrazovky za zády hudebníku na nás hleděly artové kombinace psychedelie, erotiky, exotiky se střípky různorodých příběhů, jež počechraly fantazii. Nu, a samotná hudba se vznešeně nesla a odvanula nás daleko od reality. Ano, tahle dřevní přehlídka prskavých riffů není pro každého, ale já jsem unešen. Tma, projekce a pecky typu „Witchcult Today“, to bylo to pravé!

Skvrn: Phurpa je možná krásná věc, ale do Josefova mohla zavítat snad jen kvůli rituální sebevraždě nebo prachům. Vím, jak se dodržuje ticho na calm stagi, natožpak venku, tudíž mandle zůstávají v poloze nezvednuto a radši se jdu i já pohoupat do rytmu Electric Wizard. Je to jistota. Prastará doomová houpačka se zaprášeným véháeskovým manuálem, jak za pomoci moci zaříkávadel i rukou důkladně svázat a naplácat. Oldschool až běda, ale velmi slušný, třebaže u mě bez hypnóz.

Cnuk: Po rozehřátí předchozími dvěma skupinami se mi ještě nechce pryč, ale ani dozadu na God Is an Astronaut, a tak zůstávám na Švédy Clawfinger. Nečekám od nich žádný zázrak, ale spíš dobrou porci rap-metalové zábavy. Té se mi v prvních skladbách dostává, avšak s postupem času to přestává velice rychle bavit a já zhruba v polovině setu odcházím. Třeba mi někdy jindy sednou víc, každopádně jsem si po Carcass a Electric Wizard nechtěl kazit chuť.

Skvrn: A co trocha peklení? Na KAL stagi se objevují Yhdarl – dle programu drone, na což kapela tůdle a muhaha. Set startuje pomalá trýznivá hnusota, která ještě profukuje tak nějak kolem mě. Jenže když přijde postupná přeměna v ostrou blackmetalovou jízdu plnou syrovosti a nekompromisní agrese, není co řešit. Výborný zvuk. Dostaveníčko s křížem nohama vzhůru. A taky hrdinská hajlovačka páru před pódiem, bohužel. Hlas z řad Yhdarl však zazněl jasně, skrze hudbu i slova: „We hate everyone equally.“

Skvrn: Následující let s God Is an Astronaut dopadl velmi dobře. Plný dům prozněly barvité post-rockové nálady se svým nápaditě složeným základem a přidala se bezva světla i zvuk. Doma neposlouchám, ale po dnešním vystoupení vím, že bych to měl zas aspoň zkusit. A Der Weg einer Freiheit vzápětí? Nikdy jsem jim na chuť dvakrát nepřišel a dnes po astronautech to nebylo lepší – atmosférický black, který se na cestě k pozoruhodnosti zadrhne pár metrů za polovinou.

Onotius: Irští God Is an Astronaut sice znějí lákavě – je to takové vzdušné provětrání místnosti zakouřené voňavými Electric Wizard, nicméně já potřebuji na chvíli osvobodit nateklé kotníky, a tak si jdu na hodinku kecnout. Vracím se ještě na Der Weg einer Freiheit, kteří opět, jak to u posledních kapel bývá celkem zvykem, disponují relativně pohltivou atmosférou. Zvuk je však zahuhlaný a okolnosti mi nedopřávají příliš soustředění, jaké  by si kapela zasloužila. Vzdávám to a kolébám se pryč. Zítra one last time, ale je ještě na co se těšit.


Americká ikona Trivium v Praze a Bratislavě! Už příští týden

TriviumTrivium (USA) + support
29. 6. 2016, Majestic Music Club, Bratislava, 19:00
1. 7. 2016, Rock Café, Praha, 19:00

Už příští týden v Praze a Bratislavě vystoupí američtí Trivium. V pražském Rock Café a bratislavském Majestic Music Clubu se bude hrát především z poslední desky Silence In The Snow (2015), která se nese v duchu tradičního heavy metalu 80. let.

Za sedmnáct let existence si Trivium vybudovali status kapely, která dokáže posunovat metalový žánr kupředu. Jejich osobitý mix heavy metalu, melodického death metalu a metalcoru je v průběhu let dostal na největší světová pódia takových festivalů, jako jsou třeba Ozzfest nebo Download.

Aktuální sedmé album Silence In The Snow (2015) je však spíš návrat ke kořenům heavy metalu a pocta velikánům osmdesátých let. V recenzích na desku často padala jména jako Iron Maiden, Black Sabbath, Dio, Judas Priest nebo Rainbow.

Čeští fanoušci si mohou Trivium pamatovat například z památného koncertu se Slayer a Mastodon v Praze před osmi lety.

Vstupenky na koncerty Trivium jsou k dispozici ve všech předprodejních sítích a také na webu pořadatelské agentury Obscure Promotion.

Trivium – Silence In The Snow (video): https://www.youtube.com/watch?v=PcIlZ3luYHc

Trivium – Dead And Gone (video): https://www.youtube.com/watch?v=00I-SYJaPjA

Související linky:
https://www.facebook.com/Trivium/
https://www.facebook.com/rockcafepragueofficial/
www.obscure.cz

[tisková zpráva]


Trivium se v červenci objeví v Praze

1. 7. 2016 – Trivium (USA), Rock Café, Praha

Do Prahy se po delším čase vracejí američtí Trivium. V Rock Café kapela představí zatím poslední album Silence In The Snow, na kterém se přimkla více ke klasickému heavy metalu. Čeští fanoušci si mohou Trivium pamatovat například z památného koncertu se Slayer a Mastodon v Praze před osmi lety.

Vstupenky jsou k dispozici ve standardních předprodejích a také na webu pořadatelské agentury www.obscure.cz.

Trivium – video: https://www.youtube.com/watch?v=PcIlZ3luYHc

[tisková zpráva]

Trivium


Trivium – Silence in the Snow

Trivium - Silence in the Snow
Země: USA
Žánr: alternative / heavy metal
Datum vydání: 2.10.2015
Label: Roadrunner Records

Hrací doba: 43:13

Odkazy:
web / facebook / twitter

Ačkoli si o hudbě, kterou v posledních letech američtí Trivium vypustili do světa, myslím svoje, tak jim nemůžu upřít fakt, že jejich poslední alba jsou vše, jen ne sázka na jistotu. Tou jistotou myslím jejich asi nejceněnější alba „The Crusade“ a „Shogun“. Ta totiž Matt Heafy a jeho parta dosud nepřekonala a mohla by se k nim vracet a umlčet tak všechny, kterým poslední dvě placky nevoní, protože „In Waves“ bylo ve všech ohledech krokem zpátky a „Vengeance Falls“ přes znatelný posun směrem k melodickému metalu skončilo tak nějak na půli cesty k zamýšlenému cíli.

„Silence in the Snow“ už s předstihem slibovalo definitivní odklon od vyřvávaných vokálů a stalo se tak ihned po svém vydání s přehledem nejmelodičtějším počinem Trivium, které si z předchozích placek ponechává pouze instrumentální zručnost kytarové dvojice ve složení Matt Heafy a Corey Beaulieu, jejichž souhra je i v takto melodicky laděném materiálu, který byl údajně inspirován tvorbou Iron Maiden a Dio, jedním z nejsvětlejších momentů na desce jako takové.

Co se hudby samotné týče, tak už to taková sláva není a novinka je jedním z nejslabších momentů diskografie zámořských hvězdiček. Uznávám však, že se mi líbí příklon Heafyho k melodičtějším zpěvným plochám, protože když se nesnaží tlačit na pilu, s tím nasazením to nepřehání a drží se v intencích plnokrevně přirozeného vokálu, tak s tímto nemám žádný problém. Bohužel se nejpozději od třetí „Blind Leading the Blind“ deska hudebně přehoupne do kolovrátkového režimu a zní to jako generátor náhodných písní podle stejného návodu, což ani ta vyzdvihovaná instrumentální vytříbenost na všech frontách, kdy tentokrát Trivium na bicí doprovází jejich technik Mat Madiro, výsledek nezachrání.

„Silence in the Snow“ se snaží tvářit jako nejambicióznější počin v kariéře Trivium, ale jediným opravdu zajímavým momentem je intro „Snøfall“ z pera Ihsahna a navazující titulka „Silence in the Snow“, přičemž obě dvě spojuje obdobný melodický prvek, který se povedl. Z dalších skladeb se dá snést ještě „The Ghost That’s Haunting You“ a závěrečná „Breathe in the Flames“, přičemž v obou případech za to může hlavně silná nosná melodie ve vokálním projevu Heafyho, což je na album o 40 minutách zoufale málo.

Ten zbytek je prázdný až běda, takže vyslechnout desku na jeden zátah se pro mě stalo nakonec větším oříškem, než jsem si byl zprvu ochotný připustit. Jmenovat celou šestku slabých skladeb je zbytečné, takže musí stačit, že vyberu průhlednou hitovku „Blind Leading the Blind“ a uchcávačku jménem „Until the World Goes Cold“, které jsou tím nejhorším a nejnaivnějším, co lze na „Silence in the Snow“ najít.

Svým způsobem uznávám Trivium za to, že se snaží vyvíjet a své desky nějakým způsobem stáčet, aby jako umělci nestáli na jednom místě, což je chvályhodné, ale z výsledku mám opět takový pocit nucené a násilné změny, která prostě nefunguje. Slabé kompoziční zázemí tak sráží snahu Trivium na „Silence in the Snow“ až do míst, kde není zase tak daleko k Black Veil Brides, což je až smutné…


Trivium: info o albu

Američané Trivium odtajnili detaily o své chystané novince. Jmenovat se bude „Silence in the Snow“ a vyjde 2. října pod hlavičkou Roadrunner Records. Na videoklip k titulnímu songu se můžete podívat na YouTube. Obal najdete tady, tracklist následuje:

01. Snøfall 02. Silence in the Snow 03. Blind Leading the Blind 04. Dead and Gone 05. The Ghost That’s Haunting You 06. Pull Me from the Void 07. Until the World Goes Cold 08. Rise Above the Tides 09. The Thing That’s Killing Me 10. Beneath the Sun 11. Breathe in the Flames


Trivium – Vengeance Falls

Trivium - Vengeance Falls
Země: USA
Žánr: metalcore / heavy metal
Datum vydání: 15.10.2013
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. Brave This Storm
02. Vengeance Falls
03. Strife
04. No Way to Heal
05. To Believe
06. At the End of This War
07. Through Blood and Dirt and Bone
08. Villainy Thrives
09. Incineration – The Broken World
10. Wake (The End Is Nigh)

Hodnocení:
Kaša – 5,5/10
H. – 5/10

Průměrné hodnocení: 5,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Věřím, že spoustě z vás je to u zadku, ale já nemohu jinak a recenzi “Vengeance Falls”, tedy novinky zámořských Trivium, začít procházkou jejich dosavadní diskografií a tím tak trochu odkrýt svůj vztah k této čtveřici, který se každým rokem a hlavně s každým novým počinem vyvíjel. Debut “Ember to Inferno” mě minul, protože v té době jsem poslouchal úplně jinou hudbu, ovšem dodnes ho považuji za slabý a době svého vzniku poplatný debut, který nijak nevybočuje z řad tehdy aktuálních metalcorových alb. Totéž víceméně platí i o “Ascendancy”, jež je sice trendy až běda, ale u jeho poslechu se dokážu i s odstupem let slušně zabavit. Následovala dvojice skvělých “The Crusade” a “Shogun”, na nichž Trivium během velmi krátké doby vyrostli v naději, v níž chvíli dřímala budoucnost metalové hudby (sorry, ale takhle jsem to v době vydání “Shogun” fakt měl, to album je prostě vynikající). Pak ale přišla pecka a kvalitativní sešup o několik tříd dolů v podobě “In Waves”, kterým kapela jako by zapřela svůj dosavadní vývoj, zatáhla za ruční brzdu a vrátila se k modelu “Ember to Inferno” / “Ascendancy”, kdy měla jejich tvorba velmi jednoduchou a předvídatelnou strukturu, založenou na tvrdých slokách a melodických refrénech, z čehož už jsem svým způsobem vyrostl, takže jsem na něj rychle zanevřel. Novinkou “Vengeance Falls” slibovali Trivium posun na další vývojový stupínek své kariéry, takže čekat se dalo cokoli, ovšem já jsem se obával neskutečného patvaru všech dosavadních desek.

To se naštěstí nekoná, ale že by novinka byla něčím novým a z řad kapely neslyšeným, to se taky říct nedá. Kdybych měl šesté album party kolem Matta Heafyho popsat fanouškům kapely, kteří ho ještě neslyšeli, tak bych řekl, že se jedná o jejich nejmelodičtější počin, přestože kytarové pasáže nezůstaly dosavadním deskám co do tvrdosti nic dlužny. Naopak lidem, kteří s Trivium tu čest ještě neměli, bych sdělil, že se jedná o melodický metalcore s thrashovými prvky, což jejich aktuální formu vystihuje velmi přesně. Ale dost škatulkování, o to tady nejde. Přiznám, že jsem byl trošku skeptický z angažování Davida DrainmanaDisturbed na post producenta. Nic proti němu, ale děsil jsem se, kam Trivium potlačí, což beru zpět, poněvadž v několika ohledech dokázal z čtveřice dostat její dosavadní maximum. Mluvím teď hlavně o Heafym, jehož zpěv se mi ještě nikdy nelíbil právě tak jako na novince. Je plný, silný, a přestože naživo to beztak zvládat nebude, tak ve studiové formě se mu jen sotva dá něco vyčíst. Melodičtější háv, do kterého Drainman Trivium oblékl, není vůbec špatný nápad, kapele sluší, a když už nic, tak se ve výsledku nejedná o takovou slátaninu, jako bylo svého času “In Waves” a to je dobře.

Je snad jasné, že i sebevětší škarohlíd by jen těžko hledal na “Vengeance Falls” technické mouchy co do výsledného mixu, protože zvuk je naprosto bezchybný, a když budu mluvit jen za sebe, tak přesně podle mého gusta. Bicí a kytary jsou skvěle vyvážené, basa není úplně neslyšitelná, jak je dobrým zvykem, ale Paolo Gregoletto dvojici HeafyBeaulieu doplňuje statečně. Bubeník Nick Augusto není tak nápaditý, jako býval Travis Smith, jehož v kapele nahradil, ale drtič je to slušný a nejednu skladbu žene neúnavně kupředu.

Pokud jsem doposud mluvil v čistě teoretické rovině, a když to tak po sobě čtu, tak veskrze pozitivně, tak se pomalu a jistě blíží čas na kapku kritiky, již budu směřovat zejména ke skladbám samotným, respektive ke skladatelské impotenci, která se kapely opět drží jako klíště. Trivium nikdy nebyli žádní skladatelští novátoři, ale jejich písně stály v různých obdobích kariéry více či méně na chytlavosti, přímočarosti a agresivitě. Nejinak je tomu i teď, a přestože se jim nepodařilo utvořit z “Vengeance Falls” vyrovnanou desku, tak jsem schopný si najít písně, jejichž poslech si dokážu bez problému užít. Třeba “Brave This Storm” stojí na houpavém riffu, jenž seká ve stylu Fear Factory, a hned při prvním poslechu jsem byl překvapen již výše popsanou melodičností Heafyho vokálu, který jako by zanevřel na řvaný vokál, jenž už z jeho úst minule stejně nebyl nic moc a zaměřil se na melodický zpěv. Nakonec se ten jeho hrubý řev ke slovu ve většině skladbách dostane, ale spíš jen aby se neřeklo, protože třeba “Brave This Storm” stojí a padá s melodickým refrénem, jenž se vyvedl. Z těch několika dalších písní, jež by se daly označit za povedené vyčnívá určitě chytlavá singlovka “Strife”, která svou účelnou strukturou zaujme, i když pomalejší moment, jenž předchází refrénu, jí brzdí, ale to je jen kosmetická vada na kráse.

Dalšími písněmi, které působí uvolněným dojmem, jsou titulka “Vengeance Falls” a “No Way to Heal”, které nejsou nic nového pod sluncem, ale mají silný melodický potenciál, což se nedá říct o nudné “Villainy Thrives” a rychlejší “To Believe”. Ty bych si při troše dobré vůle dokázal představit jako bonusy pro některou z limitovaných edicí, tak slabé totiž jsou. Oproti nim stojí skvělá “Incineration – The Broken World” s orientálním kytarovým sólem, která to ale nezachrání. Dvojice “At the End of This War” a “Through Blood and Dirt and Bone” mi svou kvalitou evokují počin předcházející, jenž možná zmiňuji až moc často, ale v rámci diskografie je to základní jednotka pro měření špatnosti, tak se nedivte. Pokud mě paměť nešálí, tak “Wake (The End Is Nigh)” obsahuje vůbec první čistokrevně baladickou pasáž, která skladbu začíná ještě předtím, než si otěže vezme zasekávaný riff a ostřejší Heafy, ale protože se druhou polovinu nic moc neděje a nedá se tak říct, že by píseň někam spěla, tak album končí nevýrazně. Vzhledem k tomu, že většina skladeb si je v jádru velmi podobná, tak je čistě na subjektivních preferencích posluchače, které refrény či riffy se mu zaseknou pod kůži, ovšem objektivně řečeno jsou písně slušně šlapavé a nemůžu říct, že by mezi nimi byl tak propastný kvalitativní rozdíl, jako tomu bylo minule, kde ta nevyrovnanost vyloženě byla do očí.

Ať už si o Trivium myslíte, že jsou to kdovíjací trendoví sráči, kteří se prostě vezou na vlně toho, co zrovna frčí a podle toho taky upravují svůj výsledný projev, tak jim nelze upřít, že se snaží nestát na místě. Neříkám, že nejsou party, od nichž rád slyším x-tou variaci tetéž desky, ale vždy je mi sympatické, když se interpret snaží svou hudbu někam posouvat. V případě Trivium se možná jedná o poloviční kalkul a poloviční vývoj, ale “Vengeance Falls” překonává poslední chabé “In Waves”, za což mu patří uznání, ale že by se jednalo o vyloženou pecku, to zase ne. Na to v současné formě pánové nemají. Jako krátkodobý oddych a zábava k jiné práci je toto album jako stvořené. Netrpí přemrštěnou stopáží, dobře šlape a množstvím slušných až velmi povedených melodických momentů, kterým chybí zlom či moment překvapení vás nebude při práci rušit, což není výsledek, jenž by napovídal o něčem víc než o průměrném albu. A takové “Vengeance Falls” je. Průměrně odvedená rutina – nic víc zde nenajdete.


Další názory:

Trivium mně osobně vždycky přišli jako strašně a zbytečně přeceňovaná kapela, a to právě kvůli tomu, co už napsal kolega výše – že ji mnozí považovali a mnozí asi ještě i považují za budoucnost metalové muziky. A přitom ani ta tolik vyzdvihovaná deska “Shogun” mi zdaleka nepřijde natolik dobrá, aby si Trivium takovou nálepku zasloužili. Ve skutečnosti si tak nějak nevzpomínám, že by mě nějaká jejich nahrávka kdy bavila. Když vezmu novinku “Vengeance Falls”, neslyším v tom nic jiného než docela standardní metal moderní střihu v nepříliš záživné formě, což je něco, co mě ze židle opravdu nenadzvedává. Co do technické stránky je samozřejmě všechno na nejvyšší úrovni a vymazlené do posledního detailu, ale uvnitř té hudby nenácházím vůbec nic… a snad ani nemusím dodávat, že to je právě to, co při poslechu muziky hledám a vyžaduji. Nechápejte mě, špatně, “Vengeance Falls” není nějaký neposlouchatelný hnůj, strávit se to dá relativně bez problému, ale jiný smysl než jako kulisu v téhle desce nevidím, což nepovažuji za zrovna dobrý výsledek. Proto dávám pět bodů.
H.