Archiv štítku: Trollech

Trollech – Každý strom má svůj stín

Trollech - Každý strom má svůj stín

Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 6.10.2017
Label: Ketzer Records

Tracklist:
01. Hladiny vod
02. Ve slepém rameni deště
03. Každý strom má svůj stín
04. Cestou dál a dál
05. Císařská rokle
06. Přilož dlaň listopad
07. Šat stromů
08. Strážce

Hrací doba: 39:05

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Ketzer Records

Čas je parchant nemilosrdný a letí kupředu jako… nemilosrdný parchant. Ono se to nezdá, ale fakt je to už pět roků, co vyšlo minulé album plzeňské stálice Trollech. „Vnitřní tma“ čtveřici AsuraMorbivodThrollmasSheafraidh zachytila ve snaze svou tvorbu zvážnět a na cestě ke konzervativnějšímu pojetí black metalu. Oproti předešlé dlouhohrající nahrávce „Jasmuz“, což byla v jádru taková blackmetalová pohádka, šlo o docela zásadní kontrast a v zásadě to ani nebyl špatný nápad.

Zrovna v případě Trollechu mi však takový směr úplně nesednul. „Vnitřní tma“ kolem mě spíš prošuměla bez většího zájmu, její poslech mě nijak zásadně nebavil a s odstupem času si z toho počinu pamatuju vlastně jen to nejzákladnější minimum a o připomínání ani moc nestojím. Možná je to jen můj mylný dojem, ale řekl bych, že v tom nejsem sám a že „Vnitřní tma“ celkově sklidila vlažnější přijetí. Snad i to je důvodem, proč je novinka „Každý strom má svůj stín“ taková, jaká je.

Skoro by se chtělo říct, že podobně jako na „Vnitřní tmě“ jde o návrat ke kořenům (u Trollechu skutečně příznačné přirovnání!), avšak tentokrát nikoliv ke kořenům black metalu, nýbrž ke kořenům Trollech. „Každý strom má svůj stín“ se svou náladou i pojetím otáčí někam do období desek jako „V rachotu hromů“ a „Skryti v mlze“, s nimiž oběma lze najít evidentní paralely. Cením si ovšem toho, že novinka nezní nuceně, nepřirozeně nebo křečovitě, nemám z ní pocit násilného návratu k pojetí, s nímž si Trollech udělali jméno, jen pro udobření fanoušků. Spíš se mi zdá, jako kdyby si před lety na předchozích dvou deskách vyzkoušeli něco mírně jiného, vlastně aniž by tím popřeli sebe sama, a nyní se plynule navrátili k tomu, co jim jde nejlépe.

A víte co? Já jsem rozhodně pro! Snahu o posun beru a respektuji, ačkoliv přiznávám, že „Jasmuz“ a „Vnitřní tma“ jsou dvě má nejméně oblíbená alba skupiny, ale právě v (opět) aktuální podobě takzvaně „lesního“ black metalu se mi Trollech líbí nejvíce. I to jistě hraje svou roli v tom, proč „Každý strom má svůj stín“ považuji za nejlepší desku kapely od „Skryti v mlze“.

Samozřejmě, že kvalita toho kterého alba nestojí a nepadá s tím, jestli zrovna Trollech vyprdí texty o lesích, anebo ne. Na zábavnosti desky se nejvýrazněji podílí kvalitní skladatelská stránka. Trollech za těch pět let od „Vnitřní tmy“ dokázali nastřádat dostatek dobrých nápadů (ačkoliv se všichni členové v mezičase podíleli na dalších věcech – ať už šlo o 1000 Bombs, kde hrají kompletní Trollech vyjma Morbivoda, Panychidu v případě Sheafraidha anebo řádku Morbivodových projektů) a servírují vyrovnanou placku, na níž není jediný vyloženě nudný song.

Na nahrávce lze najít v dobrém slova smyslu epické riffy, hezky vystavěné pasáže i výborné melodie, které dokážou být chytlavé a zapamatovatelné, aniž by se musely uchylovat k podbízivosti. Asi nejvíce v tomto ohledu vyčnívá „Šat stromů“, jehož skočná melodie mi připomněla hitovku „Z kotle popíjej“ ze „Skryti v mlze“, ale ani v tomhle případě se naštěstí podařilo nepřejít hranu kýče nebo lacinosti. Z dalších tracků mě zajala „Císařská rokle“ nebo „Cestou dál a dál“ a v neposlední řadě také finální „Strážce“, jenž je zřejmě tím nejlepším, co Trollech na aktuálním počinu nabízejí.

Trollech

Výrazněji mě zamrzela snad jen jediná věc, a sice že Trollech úplně nechali stranou Throllmasův klenutý čistý zpěv, který mě vždycky bavil. Když už jsme u toho, vůbec by mi nevadilo, kdyby se někdy objevilo něco, kde Throllmas převezme hlavní vokál, ať už by to byla kupříkladu píseň v rámci Trollech, anebo jiný projekt. A naopak musím říct, že poslední dobou docela zjišťuju, že mě krutě začíná nudit Morbivodův zpěv – jeho vokál je jistě rozpoznatelný, ale tak nějak se mi už strašně oposlouchal, protože zní všude skoro stejně. Ačkoliv nepopírám, že jej stokrát radši budu poslouchat tady než na rovněž loňském albu War for War, které dopadlo dost špatně. Každopádně, „Každý strom má svůj stín“ mě víc baví ve chvílích, kdy do mikrofonu chrčí Asura.

Ale to můžete brát jen jako určité pošťouchnutí anebo jako známku toho, že o perfektní záležitost skutečně nejde. Přesto panuje obecná spokojenost a po hubených letech mohu opět bez obav říct, že mě deska Trollech baví. Samozřejmě, že se nejedná o hudební genialitu a album vám rozhodně nezpůsobí nějaký orgasmický zážitek, ale to Trollech nebyli nikdy, takže by asi bylo hloupé jim to nyní vyčítat. Stejně jako klasická alba jde „jen“ o slušný a zábavný, i když nijak zásadně vysoký nadprůměr, jemuž na rozdíl od „V rachotu hromů“, „Synů lesů“ a „Ve hvozdech…“ nepomáhá nostalgická hodnota. Nemusíme si nalhávat, že Trollech někdy hráli něco lepšího, ale s tímhle na paměti je to dost v cajku.


Žižkův vraždící palcát XLIV. – info

Žižkův vraždící palcát XLIV.
sobota 24.9.2016 – TÁBOR – MILENIUM

Klub otevřen od 17.00 hod.
Vstupné: do 17.30 199,- Kč, poté 249,- Kč
Na místě již tradičně zajištěn velký výběr CD, MC, LP, triček a dalšího UG materiálu!
Otevřeno až do rána (zájmu) odjezdu ranních vlaků!

Odkazy:
Web: http://zizka.fob.cz/
Facebook: https://www.facebook.com/zizkafest
Facebook událost: https://www.facebook.com/events/482758178576750/
Bandzone: http://bandzone.cz/fan/zizkafest

Letošní ročník bude po dlouhé době trochu mezinárodní a brutální, zahrají zde dvě kapely ze Slovenska, jedna z Rakouska a zbytek z ČR.

Kapely:

HYPNOS

Po 3 letech k nám znova zavítají death metaloví Hypnos. Vznik této kapely se datuje k roku 1999, kdy Bruno odešel z Krabathor a založil si svůj projekt, ke kterému se připojil i bývalí bubeník Pegas, který s Krabathor nahrál legendární album Lies. O jejich kvalitě napovídá i to, že jeli turné s kapelami, jako jsou Amon Amarth, Behemoth, Vader, Napalm Death

Na Žižkovi zazní novinky z připravovaného alba „The Whitecrow“, stejně tak pecky z minulých alb. Můžeme zaručit, že Hypnos se s tím neserou a naservírují Vám pořádný death metal, který vás na lavici sedět nenechá!

F.O.B.

Tak tuhle kapelu vůbec nemusíme představovat, Táborská stálice, hrající žánr, který nelze s přesností napsat, jelikož každé album zní trochu jinak… Zahrají především skladby z posledního alba …and foes have become our masters a přestaví nového kytaristu Tomáše Tourka, kterého mnozí z Vás mohli vidět ke konci července na Metalové Brusírně. A jak bývá u téhle partičky zvykem, nevylučují nějaké to překvapení.

Žižkův vraždící palcát

TROLLECH

Z plzeňských hvozdů k nám přijedou black metaloví Trollech. Po roční přestávce začínají znovu koncertovat, zazní průřez celou diskografií. Vedle toho se chystá vydání nového alba „Každý strom má svůj stín“ u německé firmy Ketzer Records. Vznikalo několik let, ponese se v duchu prvních třech alb. Proto očekávejte pořádný “lesní” black metalový nářez!

DARKFALL (AUT)

Z Rakouska k nám přijedou Darkfall, jsou známi díky jejich vysoce kvalitnímu a nekompromisnímu mixu thrash a death metalu. Vznik této kapely se datuje k roku 1995 a mezitím stačili zahrát na více jak 250 koncertech a festivalech po celé Evropě. Doufáme, že u nás zazní nové songy z ještě nepojmenovaného alba, které má vyjít někdy ke konci letošního roku, ale co víme určitě, tak zazní songy z posledního alba „Road To Redemption“, které budete moci zakoupit ve festivalovém merchandise shopu.

ATTACK OF RAGE (SK)

Ze slovenského města Bánovce nad Bebravou k nám přijedou grindoví Attack of Rage. Tihle grindaři mají něco za sebou, hrají už 15 let a prý se nemá moc smysl o nich rozepisovat, jelikož se toho stalo opravdu hodně a bylo by to na dlouho. Můžeme slíbit, že jejich energická hudba nenechá nikoho sedět a donutí vás pařit před podiem, pokud nevěříte, přijďte se podívat.

MATER MONSTIFERA

Další kapela, kterou nemusíme představovat, je podzimní stálice Mater Monstifera. Ve stručnosti hrají od roku 2000, mají na kontě mnoho počinů, tím posledním je EP z roku 2013 „V troskách Tvýho světa“. Na podzim tohoto roku by prý měli zalézt do studia a natočit novou desku, tak se máme rozhodně na co těšit!

ABSTRACT (SK)

Aby těch zahraničních kapel nebylo málo, tak ze Slovenska přidáme experimentální metalovou kapelu Abstract, která je stálicí na české a slovenské metalové scéně. Historie kapely se táhne k roku 1995, kdy ji založili 2 dnešní členové kapely Peter Lengsfeld a Palo Gablik. V průběhu roků má kapela za sebou koncerty s kapelami jako Ancient, Apocalyptica, Amorphis

Ytivarg

Původně black metalový studiový projekt kytaristy F.C. a Miculy Parvy z r. 2001. Aktivitu obnovili v roce 2015, již však jako regulérní kapela vzniklá z rozpadnutých ISACAARUM. V nové sestavě to vypadá, že dosti zgrindovatěli, tak se přijďte podívat a zhodnotit, jak se Vám bude tento masakr líbit!

[tisková zpráva]


Trollech: novinka letos

Plzenští Trollech hlásí, že jejich nové album ponese název „Každý strom má svůj stín“ a vyjde ještě letos. Prý půjde o návrat k lesní tématice ve stylu desky „V rachotu hromů“ (2003). Na novince by se mělo objevit celkem osm skladeb, z nichž pět už je kompletně nahraných a jejich názvy jsou následující:

Hladiny vod | Ve slepém rameni deště | Císařská rokle | Přilož dlaň na listopad… | Šat stromů


Trollech, Stíny plamenů

Trollech, Stíny plamenů
Datum: 16.2.2013
Místo: Praha, Exit-Us
Účinkující: Trollech, Stíny plamenů

Takřka přesně před rokem se libeňský klub Exit-Us stal svědkem památné události. Tehdy se v jeho útrobách uskutečnilo první oficiální živé vystoupení prachmatického tělesa Umbrtka, a kdo se tehdy zúčastnil, asi se mnou bude souhlasit v tom, že to byl nesmírně vydařený večer. Nevím, jestli je to pouhá shoda náhod, nebo snad záměr, ale polovina letošního února zastihla Exit-Us v obdobné situaci. Výrazný činitel české black metalové scény, Lord Morbivod, se v doprovodu svých kumpánů z Trollech a Stíny plamenů rozhodl navázat na loňské dostaveníčko dalším speciálním koncertem, tentokráte v režii těchto jeho dvou projektů. Aura výjimečnosti, kterou se tato akce od počátku zaštiťovala, měla původ v několika prostých, leč efektivních skutečnostech. Večer ve společnosti těchto dvou kapel totiž nejenže nabídl jednu z nemnoha příležitostí vidět Trollech a obzvláště Stíny plamenů živě, ale obě kapely navíc přichystaly unikátní setlist, na kterém našly hojné zastoupení skladby staré a v minulosti dlouho nebo vůbec nehrané. Atraktivitu takové události tedy netřeba dále zdůrazňovat…

A že ty řeči o atraktivitě nejsou jen bohapustými výmysly, vyšlo najevo už při vstupu do klubu. Popravdě, snad s výjimkou oné prachmatické seance nepamatuji, aby bylo v Exit-Us tak plno. O vyprodaném lokále sice hovořit nelze, ale návštěva byla i tak na poměry pražských undergroundových koncertů vskutku znamenitá. Tyto dojmy se pak jedině umocnily po sestupu do sálu, kam se postupně přesunula většina hloučků postávajících o patro výše, zkoumajících nevelkou nabídku improvizovaného pultíku s merchandisem (Trollech přivezli velice povedená trička stylizovaná k novince “Vnitřní tma”) případně pocucávajících rozličné alkoholické nápoje (místní trubky tentokrát nebyly ve formě, neboť jinak poměrně slušný Braník 11° toho neměl s pivem mnoho společného).

Večer započal s úderem půl deváté večerní, kdy se na pódium vyškrábala kanalizační šlechta, známá též pod názvem Stíny plamenů. Právě Stíny plamenů pro mě představovali hlavní tahák večera, a tak mě začátek vystoupení zastihl poctivě připraveného ve druhé řadě. Netrvalo dlouho a došlo mi, že to byl velmi dobrý tah. Krom běžných benefitů předních řad se totiž mně i ostatním nadšencům dostalo skutečně skvostného zvuku, se kterým jsem ani nepočítal. Samotný dobrý zvuk však jak známo dobré vystoupení neudělá, ale nejpozději od druhé skladby už bylo nad slunce jasné, že ani v ostatních disciplínách Stíny plamenů nehodlají nechat nic náhodě, a před mými zraky se tak začalo odvíjet jejich asi nejlepší vystoupení, kterého jsem byl za uplynulé čtyři roky svědkem. Nasazení všech zúčastněných muzikantů bylo mimořádné, takže ani svérázná lyrika nenarušila smrtelně vážnou a místy vpravdě pekelnou atmosféru, jakou se čtveřici hudebníků podařilo vtěsnat do nevelkých prostor klubu. Není tedy divu, že se poctivě hrozilo, kotlilo, pařilo a hlučelo. Publikum se rovněž postaralo o jeden z nejpamátnějších momentů večera, kdy se sálem rozléhalo hromadné provolávání prosté ale působivé mantry “gumáky” (část prastaré skladby “Visutá stoka smrti”)…

Setlist Stíny plamenů:
01. Síť meziměstských stok
02. Pod tíhou tmy
03. Poslání ing. Möbia
04. Úhlavský kanalizační sběrač
05. Vodárenská mafie
06. Žár stoky v plamenech
07. Visutá stoka smrti
08. Plošná ratizace Plzně
09. První zvradelní bitva
10. Zuřivý monolog Syna Poklopů
11. Morbivodní potrubí

Setlist Trollech:
01. Zaspali své kletby
02. Pod hradem Radyní
03. Zelená ruka jara
04. Podzimní cesta starého
05. Vnitřní tma
06. V rachotu hromů
07. Palindrom
08. Zatrollené hvozdy
09. Zabíjím s jiskrou v očích
10. Hrdě proti bílému Kristu
11. Ve stínu starých dubů
12. Od kolébky po rakev
13. Opět vidím lodě
– – – – –
14. Poustevník

Když už je řeč o gumácích, na slibované rozhazování vyřazených gumáků bohužel nedošlo, čehož důvod Lord Morbivod nezapomněl objasnit s humorem sobě vlastním (na vysvětlenou – kýžené gumáky byly údajně ukradeny z domovního sklepa). Alespoň drobnou záplatu na tuto mrzutost však iniciativně poskytl Lord Egon, který do davu mrštil svoji vlastní gumovou obuv. To všechno však bylo jen příjemným zpestřením zcela vynikajícího koncertu, neboť Stíny plamenů se blýskli nejen působivým výkonem, ale rovněž slibovaným setlistem, na který se dostala řada opravdu kultovních skladeb, které navíc s hutným a vyspělým zvukem na úrovni desky “Mrtvá komora” a živými bicími vyzněly skutečně výborně. Nezbývá mi tedy než smeknout, tohle byla opravdu mocná řež!

Půlhodinová přestávka před druhým a finálním vystoupením večera utekla velmi svižně, takže se člověk ani nenadál a v hlubinách klubu se začaly opět rozléhat pěkně ostré tóny, v tomto případě se jmenovkou Trollech. A stejně jako Stíny plamenůTrollech od začátku nenechali nikoho na pochybách, že toho večera hodlají podat co nejpřesvědčivější výkon. Jelikož nejsem se studiovou tvorbou Trollech obeznámen ani zdaleka tolik, jak by bylo záhodno, neposloužím co se týče hodnocení odezvy publika na jednotlivé skladby, ovšem ono to snad ani není třeba, protože pokud mě paměť nešálí, Trollech se od samého začátku těšili opravdu hromové odezvě, která dle mého určitě překonala i tu, kterou si vysloužili Stíny plamenů. Lidé řádili velmi aktivně, co jsem stíhal od zvukaře zahlédnout, kotlilo se prakticky neustále (což byl ostatně důvod, proč jsem se odebral z nějaké třetí řady až úplně dozadu), a muzikanti museli být navýsost spokojeni. S mým odchodem vzad však vyšel najevo jeden problém, který mě moc nepotěšil. Zvuk se totiž v blízkosti zvukaře ukázal být paradoxně mnohem horším, než jak jsem si pamatoval zepředu, zachytit melodie kytar bylo přes nadmíru výrazné bicí občas dost náročné, a to se nakonec ukázalo být alespoň pro mě jedním ze dvou stěžejních kamenů úrazu tohoto vystoupení. Druhý jsem shledal ve výrazu kapely, který mi po smrtelně vážném projevu Stínů plamenů přišel o poznání uvolněnější a zdaleka ne tak zlý, jak bych čekal a nejspíš i uvítal. Vím, že uvolněnost kapely je v drtivé většině případů hodnocena pozitivně, ovšem nikoli u black metalu, takže si to bohužel nemohu odpustit. A s takovými myšlenkami v hlavě jsem přes hlavy početného davu sledoval jinak vynikající vystoupení Trollech a postupem času zjišťoval, že se moc nebavím (na čemž se však bezesporu podepsala má již zmíněná nevalná obeznámenost s tvorbou Trollech, které by bylo k plnému docenění koncertu asi dost zapotřebí), takže jsem nakonec přibližně v polovině setu zamířil do téměř liduprázdného prostoru výčepu a setrval tam až do samého konce.

I přes ne zcela optimistický závěr reportu však nemohu než prohlásit celou akci za velice vydařenou a oba koncerty za jedinečné. V případě Stínů plamenů jsem na to ochoten přísahat, u Trollech bych na to ledvinu asi nevsadil, ovšem nepochybuji, že řada přítomných fanoušků by kvality i tohoto vystoupení bez váhání potvrdila. Vedle samotných koncertů a unikátních setlistů pak nesmírně potěšila i velmi hojná účast platícího obecenstva a já nemohu než připomenout Morbivodova slova o tom, že když se nekoncertuje příliš často a koncerty jsou něčím zajímavé, lidé si na ně cestu najdou. Nezbývá tedy než doufat, že se to stane pravidlem a čeká nás víc obdobně skvělých hudebních akcí, jako byla tato.


Brutal Assault 17 (čtvrtek)

Brutal Assault 17
Datum: 9.8.2012
Místo: vojenská pevnost Josefov

Účinkující (obsažení v reportu): Arcturus, Аркона, Corrosion of Conformity, Dimmu Borgir, Inquisition, Krisiun, Ministry, Nile, Swallow the Sun, The Black Dahlia Murder, Trollech

Čtvrteční dopoledne jsem si (zjevně díky přetrvávajícím následkům mocné úterní pitky) kapánek přispal, vědomě si tak nechal ujít technické deathcoristy Noostrak a bohužel také většinu setu poslední dobou velmi aktivních blackařů Trollech pod vedením hyperaktivního Lorda Morbivoda. Z pouhých dvou skladeb si koncert hodnotit netroufám, ale za zmínku stojí určitě skutečnost, že minimálně v samém závěru setu Trollech se pod pódiem sešlo na poměry českých kapel nebývalé množství lidí a hitovka “Ve stínu starých dubů” se dočkala opravdu solidní odezvy.

Vzápětí nastoupivšímu hladu pak nepadl za oběť jenom poctivý řízek, ale také vystoupení Brutally Deceased, Totem a Toxic Holocaust, a mojí prakticky první čtvrteční kapelou se stala ruská pagan metalová hvězda Аркона. Byl jsem opravdu náramně zvědavý, jestli se téhle kapele podaří napravit nevýrazný dojem, jaký jsem si odnesl z jejich loňského vystoupení na Masters of Rock, a k mé radosti se to milým Moskvanům podařilo beze zbytku. Masha opět předvedla, že jí pódiová pasivita nic neříká, i v poledním pařáku působila mimořádně energickým a živým dojmem a jeden by si ji nejradši odvezl domů, jak sympaticky na pódiu vypadala. Zbytek kapely se sice tolik nevyřádil, ale ono to ani nebylo potřeba, když měl každý oči jen pro divokou plavovlásku s mikrofonem. Co se skladby setlistu týče, početného zastoupení se dočkala aktuální řadovka “Слово”, ze které vedle pro účely wall of death death stvořené hopsačky “Стенка на Стенку” zazněly skvosty “Аркаим” (který jsem bohužel nestihnul celý) a “Заклятье” (který jsem opravdu nečekal), a bylo to proti starším setlistům velmi příjemné zpestření. Аркона odehrála skvělé vystoupení, při kterém jsem se náramně bavil, a já mohu zase vesele tvrdit, že tahle kapela naživo opravdu válí.

Před vystoupením General Surgery a Crowbar jsem dal přednost průzkumu rozlehlého metal marketu, něco utratil u oficiálního stánku s merchandisem a o něco později jsem se znaven těmito namáhavými úkony usídlil na přírodní tribuně, odkud jsem sledoval, co na pódiu vyvádí The Black Dahlia Murder a po nich také znovuzrození Corrosion of Conformity. První jmenovaní na mně zanechali vesměs slušný dojem, neboť svižný metalcore/melo-death v jejich podání měl šťávu a zněl velmi slušně, místy dokonce výborně. Kapela samotná napumpovala do vystoupení koňskou dávku energie a bylo to znát. Určitě příjemné překvapení. Podobně však rozhodně nemohu hovořit o Corrosion of Conformity. Ne, že by to bylo špatné, z objektivního hlediska určitě ne. Problém je tentokrát na mé straně a spočívá v mém mizivém vztahu ke stoner metalu, k jehož čelním představitelům patří právě Corrosion of Conformity. Na tribuně jsem se vydržel nudit asi polovinu setu a pak jsem raději zmizel do bezpečné vzdálenosti…

Zpátky jsem se stihl vrátit akorát v okamžiku, kdy na Jägermaister Stage vstoupili finští doomaři Swallow the Sun, které jsem si nechtěl nechat ujít už jen proto, abych zjistil, co od nich mohu čekat na podzimní Into Darkness Tour. A Swallow the Sun zabodovali. Zpěvák Mikko Kotamäki toho sice moc nenamluvil, ale o to lépe zpíval, klávesák s neskutečně depresivním výrazem ve tváři prožíval své hraní velmi emotivně, a když se to dalo dohromady s podmanivou hudbou požívající výborného zvuku, nemohlo z toho vzniknout nic menšího než opravdu dobrý koncert.

Další výprava mimo areál mě připravila o německé Heaven Shall Burn, čehož jsem ani moc nelitoval (prý měli dost otřesný zvuk), a čtvrteční program pro mě pokračoval až vystoupením brazilských UG death metalistů Krisiun, kteří si mě podmanili skvostnou novinkou “The Great Execution”. Jejich vystoupení na Brutal Assaultu, kde nahradili odpadnuvší Deicide, se však zpočátku potýkalo s několika nepříjemnostmi. Nějakému géniovi totiž trvalo snad půl skladby, několik nevybíravých poznámek od frontmana Alexe a dokonce pozastavení koncertu, než vypnul intro, které neustále hrálo na pozadí. Těžko říct, jestli to byla práce stejného nešťastníka, ale ani zvuk se ze začátku moc nevydařil a přes šílenou kopákovou palbu nebylo slyšet skoro nic. Každopádně s první skladbou z novinky všechny nešvary pominuly a od té chvíle to byl až do samého konce naprosto luxusní, upřímný a od srdce zahraný death metalový nářez, který pohladil na duši, jakkoli se to zdá být protichůdné vyjádření. Do té doby určitě nejlepší vystoupení dne!

Industriální legenda Ministry, která v posledních letech ukončovala a zase obnovovala činnost jak na běžícím páse, na mně zanechala takový nijaký dojem. Ne, že by to bylo špatné, ale žádný zázrak se také nedostavil a díky kolísavé kvalitně nazvučení mi většina skladeb docela splývala. Jak navíc trefně poznamenal jeden známý, bylo to moc dlouhé. Dle mého si tento koncert mohl naplno užít jen hardcore fanoušek kapely, já jsem se docela nudil, a kdybych tohle vystoupení promeškal, nic by se nestalo.

Jak mě ale Ministry nijak nevzrušovali, od Dimmu Borgir jsem čekal přinejmenším dobrou show, když už opravdový black metal pěkně dlouho nehrají. A bohužel i z vystoupení tohoto tahouna norské ekonomiky jsem odcházel dost rozpačitý. Jakkoli jsem z jejich muziky slyšel kvalitu, tolik potřebné atmosféry se prostě nedostávalo. Vystupování kapely, Shagratha pak především, mi přišlo dost nucené a chyběl tomu ten pravý zápal. Alespoň že kytarista Galder bavil diváky svými klasickými škleby, které jediné trochu dodávaly koncertu šťávu. Vrcholem všeho byla alespoň z mého místa velmi střízlivá odezva publika, kterou si Shagrath musel vyloženě vynucovat, a tak jsem si z koncertu Dimmu Borgir odnesl namísto výborného zážitku spíše nenaplněná očekávání.

Náladu mi ale spravila první návštěva premiérové klubové stage, kterou po strop naplnilo americké black metalové duo Inquisition. I když jsem přes hlavy přítomných diváků neviděl skoro nic a cloumalo se mnou nutkání zkolabovat z vedra, byl to kult jak se patří. Žádné serepetičky okolo, akorát čistý black toho nejortodoxnějšího formátu. Výborná muzika doprovázena nepochopitelným a naprosto dokonalým žabím vokálem zafungovala naživo perfektně, Inquisition ukázali, jak vypadá pořádný black metalový koncert, a já mám zase co naposlouchávat…

Čas pokročil, denní program se přiblížil ke konci a řada přišla na věhlasné egyptology Nile, kteří na soupisce zaujali předposlední místo. Hodně jsem se bál, že technická práce kytar, na které muzika Nile stojí, zanikne díky nějaké zvukové nedokonalosti, ale to se nestalo a Nile měli od samého počátku tak skvělý zvuk, jak jen si mohli přát, takže to, ničím neomezovaní, do lidí nasypali pod tlakem. Co song, to bomba, lidé skvělí a všechno šlapalo tak, jak mělo. To se však zlomilo v okamžiku, kdy šílenec George Kollias zničil svoji šlapku a následná oprava se protáhla na opravdu dlouhou dobu. I přes veškerou snahu (George odehrál jednu skladbu pouze s jednou šlapkou!) tak set Nile doznal znatelného zkrácení a vystoupení, které bylo až do toho nešťastného incidentu jasně nejlepším, které čtvrtek nabídl, poněkud utrpělo na kráse. Je to ohromná škoda, protože když vše fungovalo, byla to vážně paráda. Kéž by si George do příště vzal k srdci okřídlené heslo “Don’t break your fucking drums, George”

Nile dohráli bez dalšího ničení hudebních nástrojů a jen co dozněly poslední tóny jejich vystoupení, moje pozornost se upnula k druhému pódiu, kde se mi měl v následující hodině splnit jeden sen. Zahrát se tam totiž nechystal nikdo jiný než znovuzrození norští průkopníci avantgardního post-blacku, fenomenální Arcturus. Řeknu upřímně, že jakkoli k téhle kapele nekriticky vzhlížím a jakkoli jsem se na koncert těšil, nemálo jsem se obával, jak se ICS Vortex popasuje s vokálními party, které nazpíval jeho předchůdce, úžasný Garm. A asi to byly tyhle obavy, které mi zakalily mysl, protože ze začátku jsem trochu nevěděl, jak mám koncert pojmout. Jak ale čas plynul, začalo mi docházet, že je to naprosto úžasné. Největší zásluhu na tom přitom měl samotný Vortex, který nejenže zpíval absolutně božsky (a když říkám božsky, myslím božsky – to byla naprostá extáze – snad jen s výjimkou několika detailů v “Ad Absurdum”), ale ukázal se i jako skvostný frontman. Něco podobného jsem v životě neviděl. Zcela se obešel bez klasických berliček, kterými si většina frontmanů pomáhá při komunikaci s publikem, a byl naprosto svůj. Bylo to netradiční, zvláštním způsobem pošahané a přitom nesmírně sympatické. No řekněte, kdo by od něj čekal roztodivné tanečky? Fantastický sluchový i zrakový dojem jen okořenily svérázné a inteligentně humorné průpovídky (“This song is long… even the title is so long that I can’t remember its name! It’s called ‘Shipwrecked something…’) a korunu všemu nasadilo rozezpívávání lidí na melodii titulní skladby z Popelky… Na setlist se dostaly skladby ze všech alb, která Arcturus kdy vydali, a ani jedna živým provedením neztratila ze své jedinečnosti. Zkrátka a jednoduše, Arcturus si ukradli samý závěr čtvrtečního programu pro sebe a vzali s ním i kousek mé duše. Přesně, jak jsem čekal a doufal…


Metalgate Czech Death Fest IV (sobota)

Metalgate Czech Death Fest IV
Datum: 16.6.2012
Místo: Červený Kostelec, autocamp Brodský
Účinkující (obsažení v reportu): Antigod, Attack of Rage, BBYB, Cruadalach, Et moriemur, F.O.B., Mater Monstifera, Noctem, Poppy Seed Grinder, Psychotic Despair, Suffocation, Tortharry, Trollech, Unborn

Akreditaci poskytl:
Metalgate

Druhý den otevírají thrash metalisté Unborn, kteří se své půlhodiny i přes brzkou hodinu ujali se ctí a sympaticky se snažili odehrát dobrý koncert i pro tu hrstku lidí, která si přivstala. O nejvíce pozornosti si říkal nařáchlý frontman Alex, který vyzýval k ranní rozcvičce pomocí headbangingu. Hned po ránu panovalo úmorné vedro, které mě, zimomilného tvora, bohužel donutilo několik účinkujících vynechat a strávit jejich sety ve stínu, abych vůbec přežil. Za oběť padli Shampoon Killer, Suburban Terrorist, Brainscan a Godless Truth, což se jim omlouvám…

…ale BBYB a jejich anarcho-tanečně-grindovou šílenost jsem si ujít nenechal. Ostravská trojice byla i přes stále brzký čas a značné horko ve svých typických maskách a hlavně vybavena stejně zničujícími beaty, stejně jako pokaždé. Ostatně nejspíš právě šílené vedro donutilo v závěru koncertu kytaristu Shustu, aby předal svůj nástroj jednomu z kolegů (kuřeti v růžovém triku (smích)) a skočil si na chvíli zaplavat do přilehlého rybníka, po návratu si pak zapařil na vlastní kapelu pod pódiem. Hned po ránu po čertech zábavná grindovina.

Antigod předvedli slušné vystoupení, které vůbec nenudilo, naopak během půlhodinky uběhlo vcelku rychle, přesto jejich set v konkurenci ostatních patřil mezi ty méně pamětihodné, zvláště po magorech z BBYB. Křivého slova však proti nim říct nemůžu, však také v kapele hrají zkušení hudebníci, takže by v tom byl čert, aby to nebylo zahrané dobře. Hudebně také naprosto v pohodě.

Slovenští Attack of Rage už v sestavě nemají baskytaristku Sáru, nad čímž jistě truchlí valná část mužského publika, ale i bez ní je tahle grindová sekanice nehorázně zábavná, nechybí jí pro grindcore tolik typické výkony až na doraz a intenzivní hluková masáž. Obzvláště rytmická sekce, bubeník Hooya a nový basák Šampon, do toho třískala hlava nehlava a se vší vervou. Moc dobré! Něco podobného se dá bez problémů prohlásit taktéž o Psychotic Despair, jen s tím rozdílem, že zde si největší pochvalu zaslouží výkon zpěváka a jednoho z kytaristů. Ale jinak opět výborná grindová klepačka, která vydatně bavila.

Stylový skok do black metalu přišel s následujícími dvěma kapelami. První z nich, melodičtí Mater Monstifera, mě však ukrutně nebavila. Průměrná muzika naprosto korespondovala s nezáživným výkonem, na čemž nic nezměnil ani fakt, že šlo o první koncert, který Mater Monstifera odehrála s živým bubeníkem. Zvláště v porovnání, s předchozími grindovkami, jejichž členové létali jak dělové koule, to působilo poměrně suše. Nicméně zde byli i tací, kteří si výstup Mater Monstifera zcela viditelně užívali (a tím nemám na mysli jen samotné hudebníky), tudíž šlo jistě také o úhel pohledu.

Plzeňská stálice Trollech, to už je ovšem jiná. Morbivodova parta naopak zahoblovala výborně. Nicméně mi přišlo zajímavé, že pánové ignorovali svou technicky vzato stále ještě aktuální desku “Jasmuz”, nejvíce se totiž hrálo z druhého “Synové lesů” a nadcházející novinky “Vnitřní tma” (plus po ukázce ze “Skryti v mlze” a “V rachotu hromů”). Nutno ale dodat, že songy z chystané fošny zněly vážně zajímavě, byť dosti odlišně od předešlé tvorby. Jinak ale super koncert i přes mírné technické problémy s Morbivodovou kytarou na začátku setu.

Následuje další extrémní pumelice Poppy Seed Grinder, a když tak o tom přemýšlím, tohle snad bylo vůbec poprvé, co jsem ji viděl střízlivý (smích). Ačkoliv v alkoholovém opojení, jak už to tak bývá, mne bavili víc, rozhodně se nedá mluvit o tom, že by Poppy Seed Grinder na Metalgate Czech Death Festu zahráli špatně, podobně jako v případě obou předchozích grindovek se jednalo o hodně intenzivní show plnou brutální muziky, přestože Attack of RagePsychotic Despair mi přišli o chlup zábavnější. Ale jinak další kvalitní výstup, kterých letos Červený Kostelec zažil požehnaně.

Jako první zahraniční smečka dne se představují španělští Noctem, které já osobně hudebně považuji za zcela průměrnou chásku, přestože na našem předchozím koncertním setkání (nutno dodat, že klubovém) celkem bavili. V Červeném Kostelci byl ale jejich set nefalšovaná a čistokrevná nuda, kterou tuny použitého make-upu rozhodně nezakryly. Zdálo se mi, že kapela se snažila působit natolik sebejistě a profesionálně, až byl výsledek spíše strojený; Noctem se celou dobu tvářili, jako kdyby divákům servírovali opravdu nezapomenutelný životní zážitek, kterýžto se však skládal jenom z neustálého třepání hlavou a jakéhosi nezáživného hoblování. Na druhou stranu, spoustu lidí tím opravdu oblafnou, tak se jejich přístupu ani nedivím. Jinak jsou Noctem klasický případ skupiny, jež se nedostatečné hudební kvality snaží dohnat alespoň cool vizáží. Nejspíš ten nejnudnější koncert letošního Metalgate Czech Death Festu

Kvůli pozdnímu příjezdu headlinerů Suffocation se začínají dít menší přesuny v programu, takže nyní už nastupují F.O.B., kteří ovšem dokázali spravit chuť po nemastných-neslaných Noctem naprosto hravě. Španělé se měli na chviličku zastavit, aby se podívali, jak se hraje koncert, jenž odsýpá jedna báseň, jak vypadá kvalitní frontman, který s přehledem baví publikum, a hlavně jak zní dobrá muzika, jež má co říct. F.O.B. sice není skupina, kterou bych měl potřebu si pouštět doma, ale na pódiu jsou opravdu skvělí.

Zatímco v loňském roce mne pořadatelští Tortharry na stejném místě přibližně ve stejný čas příliš nebavili, letos tomu bylo právě naopak a kapela odehrála neskutečně zabijácký set, který si podle mě v ničem nezadal s následujícími headlinery. Ničivá rytmika hnala vystoupení rychle kupředu, díky čemuž tři čtvrtě hodina Tortharry působila spíše jako tak deset minut, což bývá jedna z vlastností těch nejlepších koncertů. Jak vidno, i přes ztrátu jednoho člena na přelomu loňského a letošního roku mají Tortharry i ve třech pořád koule na to, aby hráli výborné koncerty.

Nyní již nastupují očekávání Suffocation, okolo jejichž vystoupení se vyskytlo několik problémů. Skupina totiž dorazila doslova na poslední chvíli a ještě bez svého vlastního vybavení, tudíž musela show odehrát na nástroje zapůjčené od Tortharry, ale ani to jim nakonec nikterak nezabránilo rozsekat Červený Kostelec na kousky. Suffocation předvedli drtící technické maso, a co nezničila jejich brutální muzika, to dorazil brutální kotel, který se utvořil hned od prvních vteřin a trval až do samotného konce vystoupení. Snad jediné, co mi malinko vadilo, byla snad až přílišná ukecanost zpěváka Franka Mullena, ale na druhou stranu bylo znát, že si koncert i přes výše zmiňované okolnosti opravdu užívá, stejně jako zbytek kapely. Dost dobře možná to nejlepší, co jsem od Suffocation doposud viděl.

Populární Cruadalach v Kostelci evidentně zas až tak populární nebyli a hráli pro dosti prořídlou plochu, avšak na druhou stranu se ukázala jedna zajímavá věc. Když má tahle kapela vydatnou podporu publika (což většinou mívá), bývají její koncerty opravdu zábavné, když je ovšem přijetí chladnější (což byl případ Metalgate Czech Death Festu), rázem to bylo poloviční, přestože se kapela viditelně snažila odehrát koncert stejně dobře jako vždycky. Nevím, jestli to nemělo co do činění i s tím, že je v kapele čerstvě nový kytarista, ale tentokrát to bylo slabší.

Bubeník Michal Rak jen převlékl trikot a už se po Cruadalach chystal na další set, tentokrát s doomaři Et Moriemur, kteří celý festival uzavírali. Vystoupení mělo takovou zvláštní ospalou atmosféru, ale vzhledem k hodině a k žánru, jaký Et Moriemur hrají, to bylo naopak více než ku prospěchu věci. Navíc mě potěšilo, že tentokrát se setlist skládal více ze starších, jež mi přijdou o něco lepší, tudíž se z mého pohledu jednalo o opravdu opravdu povedený závěr Metalgate Czech Death Festu.


Zhodnocení:

Jak již bylo zmíněno v samotném úvodu, Metalgate Czech Death Fest je nesmírně pohodová akce, což se potvrdilo i na letošním ročníku. Klídek, pohoda, žádný stres, skoro až rodinná atmosféra. Lidí bylo dost málo na to, aby se člověk nikde netlačil, aby se nikde netvořily fronty, žádné davy, ale zároveň dost hodně na to, aby se pořadatelům festival vyplatil, aby měly kapely podporu a aby plocha pod pódiem nezela prázdnotou.

Velkou měrou k pohodovému průběhu v mém případě napomáhá taktéž výborný areál. Nějakým nej, nej, nej místem konání se chlubí téměř každý festival, ale právě Metalgate Czech Death Fest a jeho autocamp Brodský je podle mě jedničkou. Jednak se festival odehrává v pěkném prostředí u rybníka, pódium stojí doslova na jeho břehu, v horku si člověk může skočit do vody a je v pohodě. Jsou zde však i další obrovské výhody, které na první pohled nejsou natolik patrné, ale návštěvníkům velice zpříjemňují festivalový život…

Jednak to jsou určitě kamenná sociální zařízení, žádné toiky nebo nějaké podobné zlo. Zatímco na jiných festivalech posluchači mnohdy přežívají doslova v bojových podmínkách, zde není problém vypadat jako člověk po celou dobu konání. Nehledě na fakt, že až později na dalších festivalech si člověk uvědomí, jak příjemné je se vymočit do normálního porcelánu, ne v toice nebo někde ochcávat patníky (smích). Dalším obrovským plusem je umístění stanů mezi stromy do malého hájku (stále přímo v areálu), díky čemuž je zde i ve vedrech po celý den stín, v sedm ráno vás nebudí nesnesitelná sauna ve stanu atp. Nehledě na fakt, že autocamp nabízí také možnost ubytování se v chatkách rovněž přímo v areálu.

Jedním z nejdiskutovanějších témat každého festivalu je také pivo. I v tomto ohledu Metalgate Czech Death Fest veškerou konkurenci strčí do kapsy. Čepuje se opravdu dobrý (!) Primátor v cenách opravdu lidových – 10° za 15 kaček, 11° za dvacku, 12° za pětadvacet. Kdekoliv jinde dvoj- až trojnásobné násobné ceny za téměř nepitelné patoky. Co vám budu povídat, zde se prostě opíjí s naprostou radostí (smích). Kromě toho je ještě přímo v areálu také klasická hospůdka s dalším výběrem pivního moku a také jídla, pokud se někde nechce cpát klasickými festivalovými evergreeny, jako jsou klobásy nebo langoše.

Snad jediná malá nevýhoda je umístění areálu za městem, takže kdyby člověk něco potřeboval, je to trochu dálka, zvláště když nepřijedete autem, je to z vlakového nádraží docela štreka, ale to je v konečném důsledku stejnak bezpředmětná pseudostížnost, jelikož obrovské plusy autocampu stále výrazně převažují.

Celkově mohu letošní Metalgate Czech Death Fest hodnotit jenom kladně – výborné kapely, výborné místo konání, po organizační stránce vše zmáknuté na jedničku. Vynechám-li přílišnou opilost, za kterou si ovšem mohu sám, neměl jsem s ničím sebemenší problém a odjel jsem více než spokojený…