Aktuální album Trollech s názvem „Každý strom má svůj stín“ se dočká i vinylové verze. Nasphyr Personal Daemon Records budou vydávat 13. března.
Archiv štítku: Trollech
Trollech – Každý strom má svůj stín
 |
|
Země: Česká republika Tracklist: Hrací doba: 39:05 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Čas je parchant nemilosrdný a letí kupředu jako… nemilosrdný parchant. Ono se to nezdá, ale fakt je to už pět roků, co vyšlo minulé album plzeňské stálice Trollech. „Vnitřní tma“ čtveřici Asura – Morbivod – Throllmas – Sheafraidh zachytila ve snaze svou tvorbu zvážnět a na cestě ke konzervativnějšímu pojetí black metalu. Oproti předešlé dlouhohrající nahrávce „Jasmuz“, což byla v jádru taková blackmetalová pohádka, šlo o docela zásadní kontrast a v zásadě to ani nebyl špatný nápad.
Zrovna v případě Trollechu mi však takový směr úplně nesednul. „Vnitřní tma“ kolem mě spíš prošuměla bez většího zájmu, její poslech mě nijak zásadně nebavil a s odstupem času si z toho počinu pamatuju vlastně jen to nejzákladnější minimum a o připomínání ani moc nestojím. Možná je to jen můj mylný dojem, ale řekl bych, že v tom nejsem sám a že „Vnitřní tma“ celkově sklidila vlažnější přijetí. Snad i to je důvodem, proč je novinka „Každý strom má svůj stín“ taková, jaká je.
Skoro by se chtělo říct, že podobně jako na „Vnitřní tmě“ jde o návrat ke kořenům (u Trollechu skutečně příznačné přirovnání!), avšak tentokrát nikoliv ke kořenům black metalu, nýbrž ke kořenům Trollech. „Každý strom má svůj stín“ se svou náladou i pojetím otáčí někam do období desek jako „V rachotu hromů“ a „Skryti v mlze“, s nimiž oběma lze najít evidentní paralely. Cením si ovšem toho, že novinka nezní nuceně, nepřirozeně nebo křečovitě, nemám z ní pocit násilného návratu k pojetí, s nímž si Trollech udělali jméno, jen pro udobření fanoušků. Spíš se mi zdá, jako kdyby si před lety na předchozích dvou deskách vyzkoušeli něco mírně jiného, vlastně aniž by tím popřeli sebe sama, a nyní se plynule navrátili k tomu, co jim jde nejlépe.
A víte co? Já jsem rozhodně pro! Snahu o posun beru a respektuji, ačkoliv přiznávám, že „Jasmuz“ a „Vnitřní tma“ jsou dvě má nejméně oblíbená alba skupiny, ale právě v (opět) aktuální podobě takzvaně „lesního“ black metalu se mi Trollech líbí nejvíce. I to jistě hraje svou roli v tom, proč „Každý strom má svůj stín“ považuji za nejlepší desku kapely od „Skryti v mlze“.
Samozřejmě, že kvalita toho kterého alba nestojí a nepadá s tím, jestli zrovna Trollech vyprdí texty o lesích, anebo ne. Na zábavnosti desky se nejvýrazněji podílí kvalitní skladatelská stránka. Trollech za těch pět let od „Vnitřní tmy“ dokázali nastřádat dostatek dobrých nápadů (ačkoliv se všichni členové v mezičase podíleli na dalších věcech – ať už šlo o 1000 Bombs, kde hrají kompletní Trollech vyjma Morbivoda, Panychidu v případě Sheafraidha anebo řádku Morbivodových projektů) a servírují vyrovnanou placku, na níž není jediný vyloženě nudný song.
Na nahrávce lze najít v dobrém slova smyslu epické riffy, hezky vystavěné pasáže i výborné melodie, které dokážou být chytlavé a zapamatovatelné, aniž by se musely uchylovat k podbízivosti. Asi nejvíce v tomto ohledu vyčnívá „Šat stromů“, jehož skočná melodie mi připomněla hitovku „Z kotle popíjej“ ze „Skryti v mlze“, ale ani v tomhle případě se naštěstí podařilo nepřejít hranu kýče nebo lacinosti. Z dalších tracků mě zajala „Císařská rokle“ nebo „Cestou dál a dál“ a v neposlední řadě také finální „Strážce“, jenž je zřejmě tím nejlepším, co Trollech na aktuálním počinu nabízejí.
Výrazněji mě zamrzela snad jen jediná věc, a sice že Trollech úplně nechali stranou Throllmasův klenutý čistý zpěv, který mě vždycky bavil. Když už jsme u toho, vůbec by mi nevadilo, kdyby se někdy objevilo něco, kde Throllmas převezme hlavní vokál, ať už by to byla kupříkladu píseň v rámci Trollech, anebo jiný projekt. A naopak musím říct, že poslední dobou docela zjišťuju, že mě krutě začíná nudit Morbivodův zpěv – jeho vokál je jistě rozpoznatelný, ale tak nějak se mi už strašně oposlouchal, protože zní všude skoro stejně. Ačkoliv nepopírám, že jej stokrát radši budu poslouchat tady než na rovněž loňském albu War for War, které dopadlo dost špatně. Každopádně, „Každý strom má svůj stín“ mě víc baví ve chvílích, kdy do mikrofonu chrčí Asura.
Ale to můžete brát jen jako určité pošťouchnutí anebo jako známku toho, že o perfektní záležitost skutečně nejde. Přesto panuje obecná spokojenost a po hubených letech mohu opět bez obav říct, že mě deska Trollech baví. Samozřejmě, že se nejedná o hudební genialitu a album vám rozhodně nezpůsobí nějaký orgasmický zážitek, ale to Trollech nebyli nikdy, takže by asi bylo hloupé jim to nyní vyčítat. Stejně jako klasická alba jde „jen“ o slušný a zábavný, i když nijak zásadně vysoký nadprůměr, jemuž na rozdíl od „V rachotu hromů“, „Synů lesů“ a „Ve hvozdech…“ nepomáhá nostalgická hodnota. Nemusíme si nalhávat, že Trollech někdy hráli něco lepšího, ale s tímhle na paměti je to dost v cajku.
Trollech: nový song
Trollech zveřejnili další píseň z chystané desky „Každý strom má svůj stín“, která vyjde na přelomu léta a podzimu u Ketzer Records. „Cestou dál a dál“ poslouchejte níže.
Trollech: nová skladba
Trollech vypustili titulní skladbu chystaného nového alba. „Každý strom má svůj stín“ si můžete pustit zde.
Nová vydání u Library of Hellfire Gods Productions
České vydavatelství Library of Hellfire Gods Productions hlásí dvě nová vydání na LP – „Skryti v mlze“ od Trollech (150 kusů) a „Grief for an Idol“ od Panychidy (300 kusů). Oba vinyly jsou v černé barvě a jsou k mání přímo u labelu.
Žižkův vraždící palcát XLIV. – info
Žižkův vraždící palcát XLIV.
sobota 24.9.2016 – TÁBOR – MILENIUM
Klub otevřen od 17.00 hod.
Vstupné: do 17.30 199,- Kč, poté 249,- Kč
Na místě již tradičně zajištěn velký výběr CD, MC, LP, triček a dalšího UG materiálu!
Otevřeno až do rána (zájmu) odjezdu ranních vlaků!
Odkazy:
Web: http://zizka.fob.cz/
Facebook: https://www.facebook.com/zizkafest
Facebook událost: https://www.facebook.com/events/482758178576750/
Bandzone: http://bandzone.cz/fan/zizkafest
Letošní ročník bude po dlouhé době trochu mezinárodní a brutální, zahrají zde dvě kapely ze Slovenska, jedna z Rakouska a zbytek z ČR.
Kapely:
Po 3 letech k nám znova zavítají death metaloví Hypnos. Vznik této kapely se datuje k roku 1999, kdy Bruno odešel z Krabathor a založil si svůj projekt, ke kterému se připojil i bývalí bubeník Pegas, který s Krabathor nahrál legendární album Lies. O jejich kvalitě napovídá i to, že jeli turné s kapelami, jako jsou Amon Amarth, Behemoth, Vader, Napalm Death…
Na Žižkovi zazní novinky z připravovaného alba „The Whitecrow“, stejně tak pecky z minulých alb. Můžeme zaručit, že Hypnos se s tím neserou a naservírují Vám pořádný death metal, který vás na lavici sedět nenechá!
Tak tuhle kapelu vůbec nemusíme představovat, Táborská stálice, hrající žánr, který nelze s přesností napsat, jelikož každé album zní trochu jinak… Zahrají především skladby z posledního alba …and foes have become our masters a přestaví nového kytaristu Tomáše Tourka, kterého mnozí z Vás mohli vidět ke konci července na Metalové Brusírně. A jak bývá u téhle partičky zvykem, nevylučují nějaké to překvapení.
Z plzeňských hvozdů k nám přijedou black metaloví Trollech. Po roční přestávce začínají znovu koncertovat, zazní průřez celou diskografií. Vedle toho se chystá vydání nového alba „Každý strom má svůj stín“ u německé firmy Ketzer Records. Vznikalo několik let, ponese se v duchu prvních třech alb. Proto očekávejte pořádný “lesní” black metalový nářez!
Z Rakouska k nám přijedou Darkfall, jsou známi díky jejich vysoce kvalitnímu a nekompromisnímu mixu thrash a death metalu. Vznik této kapely se datuje k roku 1995 a mezitím stačili zahrát na více jak 250 koncertech a festivalech po celé Evropě. Doufáme, že u nás zazní nové songy z ještě nepojmenovaného alba, které má vyjít někdy ke konci letošního roku, ale co víme určitě, tak zazní songy z posledního alba „Road To Redemption“, které budete moci zakoupit ve festivalovém merchandise shopu.
Ze slovenského města Bánovce nad Bebravou k nám přijedou grindoví Attack of Rage. Tihle grindaři mají něco za sebou, hrají už 15 let a prý se nemá moc smysl o nich rozepisovat, jelikož se toho stalo opravdu hodně a bylo by to na dlouho. Můžeme slíbit, že jejich energická hudba nenechá nikoho sedět a donutí vás pařit před podiem, pokud nevěříte, přijďte se podívat.
Další kapela, kterou nemusíme představovat, je podzimní stálice Mater Monstifera. Ve stručnosti hrají od roku 2000, mají na kontě mnoho počinů, tím posledním je EP z roku 2013 „V troskách Tvýho světa“. Na podzim tohoto roku by prý měli zalézt do studia a natočit novou desku, tak se máme rozhodně na co těšit!
Aby těch zahraničních kapel nebylo málo, tak ze Slovenska přidáme experimentální metalovou kapelu Abstract, která je stálicí na české a slovenské metalové scéně. Historie kapely se táhne k roku 1995, kdy ji založili 2 dnešní členové kapely Peter Lengsfeld a Palo Gablik. V průběhu roků má kapela za sebou koncerty s kapelami jako Ancient, Apocalyptica, Amorphis…
Původně black metalový studiový projekt kytaristy F.C. a Miculy Parvy z r. 2001. Aktivitu obnovili v roce 2015, již však jako regulérní kapela vzniklá z rozpadnutých ISACAARUM. V nové sestavě to vypadá, že dosti zgrindovatěli, tak se přijďte podívat a zhodnotit, jak se Vám bude tento masakr líbit!
[tisková zpráva]
Trollech: novinka letos
Plzenští Trollech hlásí, že jejich nové album ponese název „Každý strom má svůj stín“ a vyjde ještě letos. Prý půjde o návrat k lesní tématice ve stylu desky „V rachotu hromů“ (2003). Na novince by se mělo objevit celkem osm skladeb, z nichž pět už je kompletně nahraných a jejich názvy jsou následující:
Hladiny vod | Ve slepém rameni deště | Císařská rokle | Přilož dlaň na listopad… | Šat stromů
Trollech: nahrávání
Plzenští black metalisté Trollech ohlásili, že aktuálně natáčejí své další, celkově už sedmé řadové album. Další podrobnosti prozatím nejsou k mání. Novinka naváže na desku „Vnitřní tma“ z roku 2012.
Trollech, Stíny plamenů
 |
| Datum: 16.2.2013 Místo: Praha, Exit-Us Účinkující: Trollech, Stíny plamenů
|
Takřka přesně před rokem se libeňský klub Exit-Us stal svědkem památné události. Tehdy se v jeho útrobách uskutečnilo první oficiální živé vystoupení prachmatického tělesa Umbrtka, a kdo se tehdy zúčastnil, asi se mnou bude souhlasit v tom, že to byl nesmírně vydařený večer. Nevím, jestli je to pouhá shoda náhod, nebo snad záměr, ale polovina letošního února zastihla Exit-Us v obdobné situaci. Výrazný činitel české black metalové scény, Lord Morbivod, se v doprovodu svých kumpánů z Trollech a Stíny plamenů rozhodl navázat na loňské dostaveníčko dalším speciálním koncertem, tentokráte v režii těchto jeho dvou projektů. Aura výjimečnosti, kterou se tato akce od počátku zaštiťovala, měla původ v několika prostých, leč efektivních skutečnostech. Večer ve společnosti těchto dvou kapel totiž nejenže nabídl jednu z nemnoha příležitostí vidět Trollech a obzvláště Stíny plamenů živě, ale obě kapely navíc přichystaly unikátní setlist, na kterém našly hojné zastoupení skladby staré a v minulosti dlouho nebo vůbec nehrané. Atraktivitu takové události tedy netřeba dále zdůrazňovat…
A že ty řeči o atraktivitě nejsou jen bohapustými výmysly, vyšlo najevo už při vstupu do klubu. Popravdě, snad s výjimkou oné prachmatické seance nepamatuji, aby bylo v Exit-Us tak plno. O vyprodaném lokále sice hovořit nelze, ale návštěva byla i tak na poměry pražských undergroundových koncertů vskutku znamenitá. Tyto dojmy se pak jedině umocnily po sestupu do sálu, kam se postupně přesunula většina hloučků postávajících o patro výše, zkoumajících nevelkou nabídku improvizovaného pultíku s merchandisem (Trollech přivezli velice povedená trička stylizovaná k novince “Vnitřní tma”) případně pocucávajících rozličné alkoholické nápoje (místní trubky tentokrát nebyly ve formě, neboť jinak poměrně slušný Braník 11° toho neměl s pivem mnoho společného).
Večer započal s úderem půl deváté večerní, kdy se na pódium vyškrábala kanalizační šlechta, známá též pod názvem Stíny plamenů. Právě Stíny plamenů pro mě představovali hlavní tahák večera, a tak mě začátek vystoupení zastihl poctivě připraveného ve druhé řadě. Netrvalo dlouho a došlo mi, že to byl velmi dobrý tah. Krom běžných benefitů předních řad se totiž mně i ostatním nadšencům dostalo skutečně skvostného zvuku, se kterým jsem ani nepočítal. Samotný dobrý zvuk však jak známo dobré vystoupení neudělá, ale nejpozději od druhé skladby už bylo nad slunce jasné, že ani v ostatních disciplínách Stíny plamenů nehodlají nechat nic náhodě, a před mými zraky se tak začalo odvíjet jejich asi nejlepší vystoupení, kterého jsem byl za uplynulé čtyři roky svědkem. Nasazení všech zúčastněných muzikantů bylo mimořádné, takže ani svérázná lyrika nenarušila smrtelně vážnou a místy vpravdě pekelnou atmosféru, jakou se čtveřici hudebníků podařilo vtěsnat do nevelkých prostor klubu. Není tedy divu, že se poctivě hrozilo, kotlilo, pařilo a hlučelo. Publikum se rovněž postaralo o jeden z nejpamátnějších momentů večera, kdy se sálem rozléhalo hromadné provolávání prosté ale působivé mantry “gumáky” (část prastaré skladby “Visutá stoka smrti”)…
|
Setlist Stíny plamenů: Setlist Trollech: |
Když už je řeč o gumácích, na slibované rozhazování vyřazených gumáků bohužel nedošlo, čehož důvod Lord Morbivod nezapomněl objasnit s humorem sobě vlastním (na vysvětlenou – kýžené gumáky byly údajně ukradeny z domovního sklepa). Alespoň drobnou záplatu na tuto mrzutost však iniciativně poskytl Lord Egon, který do davu mrštil svoji vlastní gumovou obuv. To všechno však bylo jen příjemným zpestřením zcela vynikajícího koncertu, neboť Stíny plamenů se blýskli nejen působivým výkonem, ale rovněž slibovaným setlistem, na který se dostala řada opravdu kultovních skladeb, které navíc s hutným a vyspělým zvukem na úrovni desky “Mrtvá komora” a živými bicími vyzněly skutečně výborně. Nezbývá mi tedy než smeknout, tohle byla opravdu mocná řež!
Půlhodinová přestávka před druhým a finálním vystoupením večera utekla velmi svižně, takže se člověk ani nenadál a v hlubinách klubu se začaly opět rozléhat pěkně ostré tóny, v tomto případě se jmenovkou Trollech. A stejně jako Stíny plamenů i Trollech od začátku nenechali nikoho na pochybách, že toho večera hodlají podat co nejpřesvědčivější výkon. Jelikož nejsem se studiovou tvorbou Trollech obeznámen ani zdaleka tolik, jak by bylo záhodno, neposloužím co se týče hodnocení odezvy publika na jednotlivé skladby, ovšem ono to snad ani není třeba, protože pokud mě paměť nešálí, Trollech se od samého začátku těšili opravdu hromové odezvě, která dle mého určitě překonala i tu, kterou si vysloužili Stíny plamenů. Lidé řádili velmi aktivně, co jsem stíhal od zvukaře zahlédnout, kotlilo se prakticky neustále (což byl ostatně důvod, proč jsem se odebral z nějaké třetí řady až úplně dozadu), a muzikanti museli být navýsost spokojeni. S mým odchodem vzad však vyšel najevo jeden problém, který mě moc nepotěšil. Zvuk se totiž v blízkosti zvukaře ukázal být paradoxně mnohem horším, než jak jsem si pamatoval zepředu, zachytit melodie kytar bylo přes nadmíru výrazné bicí občas dost náročné, a to se nakonec ukázalo být alespoň pro mě jedním ze dvou stěžejních kamenů úrazu tohoto vystoupení. Druhý jsem shledal ve výrazu kapely, který mi po smrtelně vážném projevu Stínů plamenů přišel o poznání uvolněnější a zdaleka ne tak zlý, jak bych čekal a nejspíš i uvítal. Vím, že uvolněnost kapely je v drtivé většině případů hodnocena pozitivně, ovšem nikoli u black metalu, takže si to bohužel nemohu odpustit. A s takovými myšlenkami v hlavě jsem přes hlavy početného davu sledoval jinak vynikající vystoupení Trollech a postupem času zjišťoval, že se moc nebavím (na čemž se však bezesporu podepsala má již zmíněná nevalná obeznámenost s tvorbou Trollech, které by bylo k plnému docenění koncertu asi dost zapotřebí), takže jsem nakonec přibližně v polovině setu zamířil do téměř liduprázdného prostoru výčepu a setrval tam až do samého konce.
I přes ne zcela optimistický závěr reportu však nemohu než prohlásit celou akci za velice vydařenou a oba koncerty za jedinečné. V případě Stínů plamenů jsem na to ochoten přísahat, u Trollech bych na to ledvinu asi nevsadil, ovšem nepochybuji, že řada přítomných fanoušků by kvality i tohoto vystoupení bez váhání potvrdila. Vedle samotných koncertů a unikátních setlistů pak nesmírně potěšila i velmi hojná účast platícího obecenstva a já nemohu než připomenout Morbivodova slova o tom, že když se nekoncertuje příliš často a koncerty jsou něčím zajímavé, lidé si na ně cestu najdou. Nezbývá tedy než doufat, že se to stane pravidlem a čeká nás víc obdobně skvělých hudebních akcí, jako byla tato.
Brutal Assault 17 (čtvrtek)
 |
| Datum: 9.8.2012 Místo: vojenská pevnost Josefov Účinkující (obsažení v reportu): Arcturus, Аркона, Corrosion of Conformity, Dimmu Borgir, Inquisition, Krisiun, Ministry, Nile, Swallow the Sun, The Black Dahlia Murder, Trollech
|
Čtvrteční dopoledne jsem si (zjevně díky přetrvávajícím následkům mocné úterní pitky) kapánek přispal, vědomě si tak nechal ujít technické deathcoristy Noostrak a bohužel také většinu setu poslední dobou velmi aktivních blackařů Trollech pod vedením hyperaktivního Lorda Morbivoda. Z pouhých dvou skladeb si koncert hodnotit netroufám, ale za zmínku stojí určitě skutečnost, že minimálně v samém závěru setu Trollech se pod pódiem sešlo na poměry českých kapel nebývalé množství lidí a hitovka “Ve stínu starých dubů” se dočkala opravdu solidní odezvy.
Vzápětí nastoupivšímu hladu pak nepadl za oběť jenom poctivý řízek, ale také vystoupení Brutally Deceased, Totem a Toxic Holocaust, a mojí prakticky první čtvrteční kapelou se stala ruská pagan metalová hvězda Аркона. Byl jsem opravdu náramně zvědavý, jestli se téhle kapele podaří napravit nevýrazný dojem, jaký jsem si odnesl z jejich loňského vystoupení na Masters of Rock, a k mé radosti se to milým Moskvanům podařilo beze zbytku. Masha opět předvedla, že jí pódiová pasivita nic neříká, i v poledním pařáku působila mimořádně energickým a živým dojmem a jeden by si ji nejradši odvezl domů, jak sympaticky na pódiu vypadala. Zbytek kapely se sice tolik nevyřádil, ale ono to ani nebylo potřeba, když měl každý oči jen pro divokou plavovlásku s mikrofonem. Co se skladby setlistu týče, početného zastoupení se dočkala aktuální řadovka “Слово”, ze které vedle pro účely wall of death death stvořené hopsačky “Стенка на Стенку” zazněly skvosty “Аркаим” (který jsem bohužel nestihnul celý) a “Заклятье” (který jsem opravdu nečekal), a bylo to proti starším setlistům velmi příjemné zpestření. Аркона odehrála skvělé vystoupení, při kterém jsem se náramně bavil, a já mohu zase vesele tvrdit, že tahle kapela naživo opravdu válí.
Před vystoupením General Surgery a Crowbar jsem dal přednost průzkumu rozlehlého metal marketu, něco utratil u oficiálního stánku s merchandisem a o něco později jsem se znaven těmito namáhavými úkony usídlil na přírodní tribuně, odkud jsem sledoval, co na pódiu vyvádí The Black Dahlia Murder a po nich také znovuzrození Corrosion of Conformity. První jmenovaní na mně zanechali vesměs slušný dojem, neboť svižný metalcore/melo-death v jejich podání měl šťávu a zněl velmi slušně, místy dokonce výborně. Kapela samotná napumpovala do vystoupení koňskou dávku energie a bylo to znát. Určitě příjemné překvapení. Podobně však rozhodně nemohu hovořit o Corrosion of Conformity. Ne, že by to bylo špatné, z objektivního hlediska určitě ne. Problém je tentokrát na mé straně a spočívá v mém mizivém vztahu ke stoner metalu, k jehož čelním představitelům patří právě Corrosion of Conformity. Na tribuně jsem se vydržel nudit asi polovinu setu a pak jsem raději zmizel do bezpečné vzdálenosti…
Zpátky jsem se stihl vrátit akorát v okamžiku, kdy na Jägermaister Stage vstoupili finští doomaři Swallow the Sun, které jsem si nechtěl nechat ujít už jen proto, abych zjistil, co od nich mohu čekat na podzimní Into Darkness Tour. A Swallow the Sun zabodovali. Zpěvák Mikko Kotamäki toho sice moc nenamluvil, ale o to lépe zpíval, klávesák s neskutečně depresivním výrazem ve tváři prožíval své hraní velmi emotivně, a když se to dalo dohromady s podmanivou hudbou požívající výborného zvuku, nemohlo z toho vzniknout nic menšího než opravdu dobrý koncert.
Další výprava mimo areál mě připravila o německé Heaven Shall Burn, čehož jsem ani moc nelitoval (prý měli dost otřesný zvuk), a čtvrteční program pro mě pokračoval až vystoupením brazilských UG death metalistů Krisiun, kteří si mě podmanili skvostnou novinkou “The Great Execution”. Jejich vystoupení na Brutal Assaultu, kde nahradili odpadnuvší Deicide, se však zpočátku potýkalo s několika nepříjemnostmi. Nějakému géniovi totiž trvalo snad půl skladby, několik nevybíravých poznámek od frontmana Alexe a dokonce pozastavení koncertu, než vypnul intro, které neustále hrálo na pozadí. Těžko říct, jestli to byla práce stejného nešťastníka, ale ani zvuk se ze začátku moc nevydařil a přes šílenou kopákovou palbu nebylo slyšet skoro nic. Každopádně s první skladbou z novinky všechny nešvary pominuly a od té chvíle to byl až do samého konce naprosto luxusní, upřímný a od srdce zahraný death metalový nářez, který pohladil na duši, jakkoli se to zdá být protichůdné vyjádření. Do té doby určitě nejlepší vystoupení dne!
Industriální legenda Ministry, která v posledních letech ukončovala a zase obnovovala činnost jak na běžícím páse, na mně zanechala takový nijaký dojem. Ne, že by to bylo špatné, ale žádný zázrak se také nedostavil a díky kolísavé kvalitně nazvučení mi většina skladeb docela splývala. Jak navíc trefně poznamenal jeden známý, bylo to moc dlouhé. Dle mého si tento koncert mohl naplno užít jen hardcore fanoušek kapely, já jsem se docela nudil, a kdybych tohle vystoupení promeškal, nic by se nestalo.
Jak mě ale Ministry nijak nevzrušovali, od Dimmu Borgir jsem čekal přinejmenším dobrou show, když už opravdový black metal pěkně dlouho nehrají. A bohužel i z vystoupení tohoto tahouna norské ekonomiky jsem odcházel dost rozpačitý. Jakkoli jsem z jejich muziky slyšel kvalitu, tolik potřebné atmosféry se prostě nedostávalo. Vystupování kapely, Shagratha pak především, mi přišlo dost nucené a chyběl tomu ten pravý zápal. Alespoň že kytarista Galder bavil diváky svými klasickými škleby, které jediné trochu dodávaly koncertu šťávu. Vrcholem všeho byla alespoň z mého místa velmi střízlivá odezva publika, kterou si Shagrath musel vyloženě vynucovat, a tak jsem si z koncertu Dimmu Borgir odnesl namísto výborného zážitku spíše nenaplněná očekávání.
Náladu mi ale spravila první návštěva premiérové klubové stage, kterou po strop naplnilo americké black metalové duo Inquisition. I když jsem přes hlavy přítomných diváků neviděl skoro nic a cloumalo se mnou nutkání zkolabovat z vedra, byl to kult jak se patří. Žádné serepetičky okolo, akorát čistý black toho nejortodoxnějšího formátu. Výborná muzika doprovázena nepochopitelným a naprosto dokonalým žabím vokálem zafungovala naživo perfektně, Inquisition ukázali, jak vypadá pořádný black metalový koncert, a já mám zase co naposlouchávat…
Čas pokročil, denní program se přiblížil ke konci a řada přišla na věhlasné egyptology Nile, kteří na soupisce zaujali předposlední místo. Hodně jsem se bál, že technická práce kytar, na které muzika Nile stojí, zanikne díky nějaké zvukové nedokonalosti, ale to se nestalo a Nile měli od samého počátku tak skvělý zvuk, jak jen si mohli přát, takže to, ničím neomezovaní, do lidí nasypali pod tlakem. Co song, to bomba, lidé skvělí a všechno šlapalo tak, jak mělo. To se však zlomilo v okamžiku, kdy šílenec George Kollias zničil svoji šlapku a následná oprava se protáhla na opravdu dlouhou dobu. I přes veškerou snahu (George odehrál jednu skladbu pouze s jednou šlapkou!) tak set Nile doznal znatelného zkrácení a vystoupení, které bylo až do toho nešťastného incidentu jasně nejlepším, které čtvrtek nabídl, poněkud utrpělo na kráse. Je to ohromná škoda, protože když vše fungovalo, byla to vážně paráda. Kéž by si George do příště vzal k srdci okřídlené heslo “Don’t break your fucking drums, George”…
Nile dohráli bez dalšího ničení hudebních nástrojů a jen co dozněly poslední tóny jejich vystoupení, moje pozornost se upnula k druhému pódiu, kde se mi měl v následující hodině splnit jeden sen. Zahrát se tam totiž nechystal nikdo jiný než znovuzrození norští průkopníci avantgardního post-blacku, fenomenální Arcturus. Řeknu upřímně, že jakkoli k téhle kapele nekriticky vzhlížím a jakkoli jsem se na koncert těšil, nemálo jsem se obával, jak se ICS Vortex popasuje s vokálními party, které nazpíval jeho předchůdce, úžasný Garm. A asi to byly tyhle obavy, které mi zakalily mysl, protože ze začátku jsem trochu nevěděl, jak mám koncert pojmout. Jak ale čas plynul, začalo mi docházet, že je to naprosto úžasné. Největší zásluhu na tom přitom měl samotný Vortex, který nejenže zpíval absolutně božsky (a když říkám božsky, myslím božsky – to byla naprostá extáze – snad jen s výjimkou několika detailů v “Ad Absurdum”), ale ukázal se i jako skvostný frontman. Něco podobného jsem v životě neviděl. Zcela se obešel bez klasických berliček, kterými si většina frontmanů pomáhá při komunikaci s publikem, a byl naprosto svůj. Bylo to netradiční, zvláštním způsobem pošahané a přitom nesmírně sympatické. No řekněte, kdo by od něj čekal roztodivné tanečky? Fantastický sluchový i zrakový dojem jen okořenily svérázné a inteligentně humorné průpovídky (“This song is long… even the title is so long that I can’t remember its name! It’s called ‘Shipwrecked something…’“) a korunu všemu nasadilo rozezpívávání lidí na melodii titulní skladby z Popelky… Na setlist se dostaly skladby ze všech alb, která Arcturus kdy vydali, a ani jedna živým provedením neztratila ze své jedinečnosti. Zkrátka a jednoduše, Arcturus si ukradli samý závěr čtvrtečního programu pro sebe a vzali s ním i kousek mé duše. Přesně, jak jsem čekal a doufal…