Archiv štítku: TUR

Turecko

Yayla – Pas.to.rale

Yayla - Pas.to.rale

Země: Velká Británie / Turecko
Žánr: black metal
Datum vydání: 5.2.2017
Label: Merdümgiriz

Tracklist:
01. Altars in Temple Sewers
02. Everyday Is Death for Us
03. Pandora
04. Funeral
05. Steadfast Chaos
06. Endless Regrets
07. Mantras of Separation
08. Rats
09. Pastorale
10. They Are Losing You from Me

Hrací doba: 56:43

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Merdümgiriz

Jméno Emira Toğrula by pravidelnému čtenáři nemělo být neznámé. Tenhle původem turecký (dnes žijící ve Velké Británii, jeden čas přebýval i v Kanadě) magor je na naší stránce vcelku pravidelným objektem recenzivních choutek. Doposud se tak dělo především prostřednictvím dvou projektů. Jedním z nich je – tedy správně řečeno byl – Blliigghhtted, jehož studiová činnost již skončila, protože jeho ideová vůdkyně, textařka a zpěvačka Ruhanathanas spáchala sebevraždu. Tím druhým projektem, který se v sekci našich recenzích objevuje častěji (jen tak mimochodem, venku už je další album „Satanic Mosque“ – počítejte s tím, že ani to nás nemine), je Viranesir. Zde se jedná o arci-perverzní blackmetalové peklo, jemuž není svaté nic a nikdo. Ale to už jistě všichni víte, však se tu ty texty plné nihilismu, sebevražedných tendencí a urážení nácků, negrů nebo feministek rozebíraly několikrát.

Nicméně první a řekl bych, že svého času i hlavní hudební personifikace Toğrulových zvrácených myšlenek a nápadů proběhla pod hlavičkou jiného projektu – Yayla. Tahle skupina v posledních letech mlčela a byla spíše přehlížena. Je sice pravda, že minulé album „Nihaihayat“ vyšlo před čtyřmi lety, což zas tak nekonečná doba není, ale na Toğrulovy poměry to hodně je. Emir totiž v mezičase stihl vystříknout (to je jen tak mimochodem velice příhodné sloveso – kdysi mi tvrdil, že jeho receptem je napsat písničku po každé masturbaci) téměř dvacítku počinů. Pravda, ne na všech z nich byl hlavním tvořivým motorem, ale na většině ano. Je evidentní, že vysokou produkcí v ostatních projektech, zejména ve Viranesir, Yayla strádala – však také pauza Yayla a moment, kdy se začaly v rychlém sledu sypat nahrávky Viranesir, na sebe přesně navazují.

Kadence Viranesir stále nepolevuje, však jen letos už stihla vyjít dvě alba „Supports Flag Burning and Female Raping“ a již jmenované „Satanic Mosque“, ale i přesto, snad díky výpadku Blliigghhtted, kde také vyšlo pěkných pár počinů, se Yayla vrací do popředí zájmu s novou deskou „Pas.to.rale“. Rovnou se nabízí ji srovnat s právě jmenovanými projekty. Vedle nich Yayla působí mírně trochu usedlejším dojmem, poněvadž ViranesirBlliigghhtted jsou větší zvěrstva, ale onu usedlost berte s rezervou, protože Toğrulova muzika je i zde v obecném kontextu kurevsky vyšinutá. Tím mimo jiné říkám i to, že jeho zhovadilý velehnusný rukopis je přítomen i zde, takže jestli už máte s tvorbou tohohle osmanského samorosta nějaké zkušenosti, bezpečně poznáte, kdože za „Pas.to.rale“ stojí.

V čem tedy tkví ona usedlost? Třeba Viranesir je chaotický proud, jenž vás smete svou ohavností a nevybíravým přístupem. Na „Pas.to.rale“ sice nechybí charakteristická kytarová hra ani obligátní zaprasený sound, tedy standardní trademarky Emirovy audio-terapie, nicméně Yayla není tak slitá a nepřehledná koule, která vás rozdrtí pouze svou celkovou aurou. „Pas.to.rale“ je v hodně velkých uvozovkách „písničkovější“, což znamená, že skladby jsou přehlednější a čitelnější, víc než flusanec chorého mozku v tom je cítit cílené komponování a snaha dát jednotlivým písním nějaký jednoznačnější vývoj, třeba je i vygradovat. Ne vždy, někdy jsou struktury stále rozostřené, ale ta tendence je patrná. A že se tak děje, aniž by Toğrul potřeboval se přiklánět k větší stravitelnosti či konvenčnosti, je samozřejmě plus. Tak či onak, pokud jsou pro vás všechny jmenované kapely doposud neznámými pojmy, s nimiž byste se chtěli seznámit, z právě nastíněných důvodů by bylo vhodné začít právě u Yayly.

Yayla

Na „Pas.to.rale“ si zaslouží vypíchnout ještě jedna věc. Jestli je někdo zvyklý na Viranesir, možná jej překvapení, že zde Emir ukazuje, že když chce a odpoutá se od snahy být maximálně zvrhlý, je schopným skladatelem. Nejpropracovanější a vrcholné číslo se nachází hned v úvodu v podobě více jak devítiminutové „Altars in Temple Sewers“, jejíž druhá půle je skutečně skvělá a krásně vygradované finále s výraznými klávesami je skutečně bravurní. Mezi další dobré kusy patří třeba „Everyday Is Death for Us“, „Funeral“ nebo „Mantras of Separation“. Nechybí ani několik klávesových písní („Pandora“, „Rats“, „They Are Losing You from Me“), v nichž se opět potvrzuje výše řečené – ani ambientní Yayla totiž není tak úchylná jako ambientní Viranesir. Za nepříliš povedenou bych však označil pouze šestou „Endless Regrets“, jež nabízí pouze jeden dokola se opakující kytarový motiv bez jakékoliv rytmiky či vokálu. Kdyby to mělo minutu nebo ještě dvě, tak dejme tomu, ale při pěti skladba působí natahovaným dojmem.

Naštěstí i přes tuhle jedinou menší kaňku je „Pas.to.rale“ stále výborným počinem, v určitých momentech dokonce regulérně působivým. Padala slova jako čitelnější nebo přehlednější, ale to platí pouze na autorovy poměry, který je prostě vyjetý mimo dráhy standardního metalu. Což je plus pro zvrhlíky, avšak pro průměrného posluchače bude i „Pas.to.rale“ stále neposlouchatelným bordelem. To ovšem neříkám jako nějaké negativum, právě naopak. Vyhraněnost, náročnost a všudypřítomný pocit, že něco (a někdo) není v pořádku, patří k největším lákadlům Emirovy tvorby. Za předpokladu, že jste schopni a ochotni se k podobnému přístupu k hudbě dopracovat, pak na vás v „Pas.to.rale“ nahrávka, již není radno minout. Zvlášť když je díky vyváženějšímu koktejlu nespoutané chorobnosti a promyšlenosti svým způsobem uhrančivější než čirý hnus Viranesir.


Viranesir – Supports Flag Burning and Female Raping

Viranesir - Supports Flag Burning and Female Raping

Země: Turecko / Velká Británie
Žánr: black metal
Datum vydání: 5.1.2017
Label: Merdümgiriz

Tracklist:
01. I Only Like Meat When I Know the Animal Suffered Thoroughly
02. Metal Is Full of Faggots
03. NSBM = Nigger Sucking Bi Metal
04. Burning the Flag of USA
05. Christians Oppose Abortion Because They Like to Fuck Orphans
06. I Support Isis, Nazism and Child Rape
07. Instagram Orospusu / Fat Bitch
08. 666 – Köylü Orospu
09. 666 – Gülsene Orospu
10. 666 – Gerzek Orospu

Hrací doba: 37:25

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
Merdümgiriz

Metalová hudba má mezi širokou veřejností image čehosi extrémního, okrajového, nebezpečného, zvráceného. Ve skutečnosti je to však pouhý mediální obraz a drtivé většině metalové scény podobná adjektiva nepřísluší. A to myslím především jako negativum a kritiku metalové hudby, protože ta by totiž měla být extrémní, okrajová, nebezpečná a zvrácená, jenže není. Jsou to samé homoušské melodické mrdky, kopa pozérských sraček, neškodná hudba pro děcka a zastydlé agro-fotry. Byť si samozvaná metalová elita s oblibou myslí opak, pravda je taková, že jde o zcela konvenční a obyčejnou muziku. Onu esenci temnoty a zla dokáže uchopit a zhudebnit jen velice malé procento ze všech těch skupin, které formálně spadají do metalového ranku.

„You say animals aren’t evil. Yeah right, try spending a night with a grizzly bear you hippie bitch.“
(I Only Like Meat When I Know the Animal Suffered Thoroughly)

Podobně jako hudební nebezpečnost se z metalového žánru vytratila i kontroverze. Dávno pryč jsou časy, kdy šokoval obrácený kříž na prvním albu Black Sabbath. Dnes jsou krev, Satan a tři prdele pentagramů chápany jako běžná součást metalových textů, pozastaví se nad tím leda tak vaše babička. Význam slova kontroverze se vytratil a stal se z něj pouhý eufemismus pro pár nacistických buranů, kteří si pořád myslí, že Hitler byl jakože v poho tejpek.

O to víc ovšem potěší, když se z hlubin vynoří hudebník, jehož hudba má v sobě onu animálnost a jehož mysl je patřičně chorá. Turecký magor Emir Toğrul k takovým jistě patří, a dokonce bych i řekl, že jde o jednoho z nejvýraznějších představitelů metalové zvrácenosti, jaký se v posledních pár letech objevil. Od jeho tvorby dává ruce pryč většina žánrových médií, potýká se s cenzurou a zákazy, a přesto pořád do světa pouští jedno hudební zvěrstvo za druhým, přičemž v kadenci hnusu nejenže nepolevuje, ale spíš ještě přidává na obrátkách. A to o tom mluvím hodně ve zkratce, pro ukázkovou porci historek neváhejte nalistovat související starší recenze.

„Guitar is a nigger instrument so NSBM is a joke.“
(NSBM = Nigger Sucking Bi Metal)

Mohlo se zdát, že vrcholu kontroverze Toğrul dosáhl na desce „You Jewi卐h Ba卐tards“, kde nechyběly hity jako „Hitler Rape“ nebo „Kill Nigger“. Ale ono ne. Aktuální deska „Supports Flag Burning and Female Raping“ se s tím nesere ještě víc a sype skladby s tak zhovadilými názvy jako „I Only Like Meat When I Know the Animal Suffered Thoroughly“, „Christians Oppose Abortion Because They Like to Fuck Orphans“, „I Support Isis, Nazism and Child Rape“ anebo „NSBM = Nigger Sucking Bi Metal“.

Viranesir

Jak vidno nejen dle názvů písní, ale i z přiložených ukázek textů, které již tradičně opravdu stojí za přečtení, Emir ToğrulViranesir vysílá na docela jiné vlnové délce, než je většina lidí zvyklá. Však to také většina lidí nevydýchá. Dle mého je ale jenom dobře, že tu je někdo, kdo zvysoka mrdá na všechna společenská pravidla, konvence, standardní přístup a vysmívá se všemu a všem. A když se někdo ozve, tak jim všem tenhle bisexuální Turek zmalovaný jak stará kurva vynadá do buzerantů, fašistů a vystrčí na ně svojí chlupatou prdel. A to není žádná metafora, tohle opravdu dělá.

„Throwing faggots off buildings, great!
Beheading enemies, great!
Burning people, amazing!
Using fear and brute force as propaganda and control!
Isis is truly powerful, fearsome and a great nation! No politics, to the point! It is our only hope against America!“
(I Support Isis, Nazism and Child Rape)

Hudební stránka Viranesir je věrným odrazem toho všeho, co se odehrává v textech a prezentaci. „Supports Flag Burning and Female Raping“ ovšem přináší mírnou obměnu receptu. A tím nemám úplně na mysli, že se po dvou ambientních počinech „Children’s Suicide Music ((Ritual of (Love) Is the Key))“ a „Dad’s Choking on My Vomit of His Semen“ jedná o návrat k black metalu. Novinka na mě působí méně chaoticky a nemocně, naopak zvuk mi připadá o něco syrovější a samotné skladby jsou ze skladatelského hlediska čitelnější.

Viranesir

To však berte čistě jen jako detail daný subjektivním náhledem. Možná jsem si už jenom na ty Toğrulovy pošukanosti zvyknul a na rozdíl od minulosti mi nedělá problém do materiálu proniknout vcelku rychle, protože jsem vycvičený. Kdo ví. Jedna věc je ovšem docela jistá – „Supports Flag Burning and Female Raping“ je stále deska hodná Viranesir se vší zvráceností, dekadencí a černočerným humorem, které k tomuhle jménu prostě a jednoduše neodmyslitelně patří.

„Racial segregation, great!
Masterful leadership of lord Hitler!
High class aesthetics and to the point solutions, Nazism will forever live!
Clandestine ruling of jews is the real elitism Nazism is for the people!
We will not tolerate you destroying the white race!!“
(I Support Isis, Nazism and Child Rape)

Možná, že zmiňovaný pocit pramení i z toho, že „Supports Flag Burning and Female Raping“ tentokrát není tak neprostupný monolit a jedna velká arci-chorá zvuková koule, z níž sice negativismus teče po litrech, ale zapamatovatelný moment, jehož by se dalo chytit, aby člověk pohledal. Tentokrát není problém si určité písně zapamatovat a snad se dá říct, že z celku vystupují. Tím mám na mysli třeba „NSBM = Nigger Sucking Bi Metal“ s výborným majestátním riffem a ambientní mezihrou, „Christians Oppose Abortion Because They Like to Fuck Orphans“ se šibnutými atmosférickými pazvuky v pozadí, ošklivou „Instagram Orospusu / Fat Bitch“, „666 – Köylü Orospu“ s odpudivě se převalujícím pomalým riffem nebo „666 – Gülsene Orospu“ s výraznějšími klávesami, s nimiž přijde znatelný závan ambientní tváře Viranesir. Nicméně snad není třeba dodávat, že i nejmenovaný zbytek je stále maso.

Viranesir - Supports Flag Burning and Female Raping

„Supports Flag Burning and Female Raping“ a Viranesir obecně je samozřejmě záležitost jen pro posluchače s chorou myslí, kteří se hned tak něčeho nezaleknou a kteří jsou schopni přijmout za svůj svět, v němž společenská pravidla a politická korektnost neplatí. To nejdůležitější pak tkví ve skutečnosti, že se nejedná jen o extrém pro extrém a že to není jen o zvrhlých nihilistických textech, ale že i samotná hudba ve své ohavnosti dokáže zapůsobit.

„Fields of raped dead babies, this my heaven. Indulging in the stench of your fear and death. You’ve chosen the weaker god, easier way and now Satan triumphs.“
(666 – Gerzek Orospu)


Viranesir – Dad’s Choking on My Vomit of His Semen

Viranesir - Dad's Choking on My Vomit of His Semen

Země: Turecko / Velká Británie
Žánr: gay synthpunk
Datum vydání: 1.8.2016
Label: Merdümgiriz

Tracklist:
01. Soul
02. Pedophilic Torturer
03. Escapeless
04. The Father in Me
05. Sadness
06. Naphthalene
07. Bourgeois Beleaguered II

Hrací doba: 37:51

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Merdümgiriz

Viranesir je co do vydávaných počinů sakra aktivní projekt. Jen v loňském roce vyšly hned čtyři řadové desky a navrch ještě jedno splitko, ani nemluvě o skutečnosti, že Emir Toğrul, hlavní mozek skupiny, působí i v dalších kapelách, z nichž zejména Blliigghhtted je další projekt vydávající v brutální kadenci. Nebo lépe řečeno byl, jelikož Ruhanathanas, jež byla vůdčí osobností Blliigghhtted, loni spáchala sebevraždu a letošní album „Into the Cunt of the Witch“ bylo labutí písní formace.

Když v letošním roce po mimořádně plodném loňsku polevily aktivity Viranesir, BlliigghhttedToğrulova labelu Merdümgiriz, myslel jsem si, že to je důsledek právě smrti Ruhanathanas. Jak se ovšem ukazuje, rozhodně to nebyl jediný důvod. Toğrul byl totiž v mezičase zavřený v psychiatrické léčebně, kam se dostal po nepovedeném pokusu o sebevraždu. Při svém pobytu v léčebně pak skládal i novou hudbu. A výsledkem těchto skladatelských seancí ze sanatoria je deska „Dad’s Choking on My Vomit of His Semen“.

Už jen ze samotného názvu nahrávky je zřejmé, že ani pokus o sebevraždu, ani sebevražda jeho spoluhráčky, ani pobyt v psychiatrické léčebně nijak nezahýbaly s Toğrulovým smyslem pro černočerný humor a vytříbeným vkusem pro perverzi. Obého se na „Dad’s Choking on My Vomit of His Semen“ nachází koňská dávka, ačkoliv je pravda, že tentokrát o něco víc vede nihilismus a zvrácený pohled na svět, což ovšem není nic, co by do tvorby Viranesir nepatřilo či dokonce nesedělo. Tak či onak, texty – jak už je ostatně tradicí – za čtení rozhodně stojí už jen z toho důvodu, že to není nic, co by se blížilo generické textařině v metalu.

Počkat… řekl jsem v metalu? Viranesir je samozřejmě blackmetalovou skupinou, ale asi by bylo unáhlené říct, že především blackmetalovou. Z devíti řadových nahrávek jsou totiž čtyři ohavný ambient, přičemž tou čtvrtou – navazující na počiny „Kill Your Repulsive Child“, „Shoot on Mom’s Corpse“ a „Children’s Suicide Music ((Ritual of (Love) Is the Key))“ – je právě „Dad’s Choking on My Vomit of His Semen“.

Popravdě mi připadá, že pobyt v sanatoriu nijak nezahýbal ani s Toğrulovým hudebním vyjadřováním, jelikož „Dad’s Choking on My Vomit of His Semen“ co do nálad pokračuje v již dávno nastolených intencích tvorby Viranesir. Opětovně se jedná o setsakra ošklivou záležitost, jejíž poslech je těžký a nestravitelnost vysoká. Nicméně člověka znalého starších ambientních nahrávek už novinka překvapit nemůže. Základní ingredience desky jsou totiž očekávané – líně se převalující úchylné syntezátory, ujeté mečivé vokály, a pokud by tohle náhodou nestačilo, tak předobraz ambientu jakožto klidné relaxační hudby již definitivně tříští atypická bicí práce, která je vlastně totožná s tím, co Merdümgiriz (ano, tenhle týpek se jmenuje stejně jako ten label) předvádí i na blackmetalových albech Viranesir. Sám Toğrul to jen tak mimochodem nazývá „gay synthpunk“.

Viranesir

Přesto se mi zdá, že tentokrát to není úplně ono. A nemám tím na mysli, že poslech „Dad’s Choking on My Vomit of His Semen“ je vlastně nepříjemný, neboť tohle už platí za poznávací znamení Toğrulovy tvorby a očekávat něco jiného by bylo vcelku bláhové. Proniknout do jeho nahrávek je vždycky oříšek, a to i tehdy, když už člověk ví, co očekávat; třeba se mi to prostě nyní nepodařilo, nevím. Ale navzdory tomu, že mě dřívější práce Viranesir dokázaly oslovit a že „Dad’s Choking on My Vomit of His Semen“ pokračuje nastoleném duchu, mě to tentokrát nevraždí takovým způsobem, jakým bych očekával.

Bezesporu se zde nacházejí i zajímavé momenty. Kupříkladu ve skladbách jako „Escapeless“, „Sadness“, „Naphthalene“ či dlouhé „Bourgeois Beleaguered II“ lze hovořit o hutné atmosféře a o schopnosti předat posluchači koncentrovanou dávku negativismu. Na druhou stranu, písně „Soul“, „Pedophilic Torturer“ a „The Father in Me“ mě vesměs nebaví, jakkoliv jim v žádném případě nelze upírat, že z nich hnus odkapává vskutku zodpovědně.

Viranesir - Dad's Choking on My Vomit of His Semen

Když se na počin podívám jako celek, tak pocitově mě poslech „neuspokojuje“ tak, jak se to dařilo starším deskám. Sice by se hodilo prohlásit, že nahrávka složená v psychiatrické léčebně je ultimátním vyvrcholením Toğrulova snažení převodu perveze do zvukové stopy, ale čistě hudebně už jsou v diskografii Viranesir i silnější věci – třeba předchozí ambient „Children’s Suicide Music ((Ritual of (Love) Is the Key))“. Nicméně i přesto vám garantuji, že pokud jste s muzikou Viranesir doposud nesetkali, bude pro vás poslech „Dad’s Choking on My Vomit of His Semen“ zážitek. Netvrdím, že příjemný, ale určitě zážitek.

P. S. Na základě poslední třetiny „Bourgeois Beleaguered II“ si říkám, že by možná nebylo špatné, kdyby někdy Toğrulův ambient zůstal čistým ambientem bez bicích. Třeba by to bylo ještě zajímavější než teď.


Blliigghhtted – Into the Cunt of the Witch

Blliigghhtted - Into the Cunt of the Witch

Země: Turecko
Žánr: black metal
Datum vydání: 3.6.2015
Label: Merdümgiriz

Tracklist:
01. Black Flame I: Life Is a Prison
02. Black Flame II: Keep Your Light from Me
03. Black Flame III: Death Is Life
04. Illusion I: Religion
05. Illusion II: Pleasure, Pain and Pedophilia
06. Illusion III: Suicide Is Painless
07. Death I: Unknown, Unknowable, Uncertain
08. Death II: Ejaculating into Darkness
09. Death III: Black Flame Is Refusal
10. Suicide I: Chaos Everywhere
11. Suicide II: Naked Life
12. Suicide III: Certainty Is Illusion

Hrací doba: 38:48

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Merdümgiriz

Zvrácená formace Blliigghhtted vtrhla do světa undergroundové muziky s opravdu úctyhodnou vervou. V roce 2014 vyšel jeden demosnímek „Which of You Have Done This?“, který byl pouhou předzvěstí toho, co následovalo v roce následujícím. V průběhu dvanácti měsíců s kódovým označením 2015 (dle gregoriánského kalendáře, samozřejmě) totiž Blliigghhtted vyplivli tři dlouhohrající desky „Zeroes“, „No Temple“ a „Kosmoskampf“ a mezi nimi ještě další víc jak půlhodinu hudby v rámci splitka s Italy Red Bible Black.

V roce 2016 jako by tvůrčí přetlak ustal, protože žádné desky nevycházely, a to ani u personálně spřízněných projektů Viranesir či Yayla. Jak se ovšem ukázalo, když byla ohlášena nová nahrávka „Into the Cunt of the Witch“, háček asi vězel v něčem jiném. Hlavní tvůrčí silou v pozadí Blliigghhtted totiž byla Ruhan (nebo také Ruhanathanas), která v loňském roce spáchala sebevraždu. „Into the Cunt of the Witch“ je tedy posledním albem. Jeho materiál byl složen ještě v době, kdy Ruhan žila, ale nahrávání a dotažení již proběhlo bez ní (což si prý přála, aby došlo k dokončení desky). O texty se na rozdíl od předcházejících počinů Blliigghhtted postaral Emir Toğrul (všechny nástroje vyjma bicích) a i bez jejich přečtení je už jen z názvů skladeb jako „Life Is a Prison“, „Death Is Life“ nebo „Suicide Is Painless“ zřejmé, co je jejich tématem. Když už jsme ale u toho, je nutno dodat, že texty na „Into the Cunt of the Witch“ jsou svým způsobem dost zvláštní, hlavně při vědomí, že se nejedná o pózu, ale že za tím stojí skutečný příběh a smrt. Rozhodně stojí za čtení při poslechu, neboť pak dojde k umocnění zážitku.

Pro člověka znalého dřívějších nahrávek Blliigghhtted asi „Into the Cunt of the Witch“ po hudební stránce nebude nějakým extrémním překvapením, jelikož gró zůstává nezměněno. Opětovně se jedná o mocně chorobný špinavý blackmetalový hnus. Může se zdát, že se Blliigghhtted vlastně jen opakují, ale na druhou stranu, ta jejich produkce je natolik intenzivní a natolik nemocná, že to ani na čtvrtý pokus nenudí. Rozdíly jsou sice jen kosmetické, ale nějaké přece jenom jsou. „Zeroes“ a „Kosmoskampf“ sázely na malý počet dlouhých kompozic, ale novinka se svým pojetím blíží spíše k „No Temple“, což v překladu znamená, že operuje s větším počtem zběsilých kusů. Ačkoliv je pravda, že mnohé z nich na sebe navazují tak plynule, že to je skoro jedno.

Tu a tam se samozřejmě objeví i nějaký dejme tomu pomalejší moment, například hned ve druhé „Black Flame II: Keep Your Light from Me“, nicméně pomalejší v podání Blliigghhtted stále znamená ultimátní zvrácenost a leckde se stává, že i pod nějakou pocitově ne tak agresivní pasáží stále jedou zvířecí bicí. Právě animálnost a pocit jakéhosi nezkrotného amoku a šílenosti, jaký z muziky vyvěrá, je jednou z hlavních předností Blliigghhtted a „Into the Cunt of the Witch“ v tomto ohledu nijak nezaostává. Nicméně pozor – i navzdory tomu se nejedná o tupou řezanici a v rámci nastavených mezí se jedná o vcelku propracované skladby. Je ovšem pravda, že to není zrovna lehký úkol tam tohle slyšet…

Blliigghhtted

Nebudeme si nic nalhávat, Blliigghhtted hrají docela extrém a nejedná se o lehce stravitelnou záležitost. Já osobně mám z produkce Merdümgiriz (a teď mám na mysli především ty projekty točící se okolo Emira Toğrula, majitele labelu) naposloucháno relativně dost, už vím, co od toho čekat, a přistupuju k tomu s tím, že půjde o zkurveně temnou záležitost s chaotickým oparem. A přesto s každým novým albem docela bojuju, protože to snad ani nelze strávit na dva, tři poslechy. Stejně tak se to mělo i s „Into the Cunt of the Witch“, které potřebovalo čas, aby se z té změti odpornosti začaly nořit momenty jako třeba „chóry“ v „Death II: Ejaculating into Darkness“, ale je to tam, opět jsem si v tom dokázala najít to svoje. Nicméně vzhledem k tomu, jak zvěrsky ta deska zní (hlavně na první poslech a hlavně v momentě, kdy neznáte starší věci), plně pochopím, pokud to někdo zahodí po prvním poslechu s tím, že je to prostě bordel. Což svým způsobem jistě je, akorát já to myslím jako pochvalu.

Recenzi snad ani nelze ukončit jinak než obligátním prohlášením, že pokud jste si svojskou produkci Blliigghhtted oblíbili v minulosti, pak vás „Into the Cunt of the Witch“ dostane taktéž, jelikož si Turci drží svou laťku – specifickým týráním kytary počínaje, zmagořenou palbou bicích pokračuje, hnusnými vokály konče. Všechno tam je, bez slitování to posluchače ničí ohavnou atmosférou a navíc to v sobě ukrývá hned několik moc silných chvilek. Krása Blliigghhtted tkví v jejich odpudivosti.

Na závěr ještě dodatek. Vzhledem k tomu, jak dobrá všechna čtyři alba Blliigghhtted jsou, je velká škoda, že kapela fungovala takto krátce, ve své podstatě se vše hlavní událo během jediného roku. Nevěšme ovšem hlavu, neboť turecké šílenství dozajista nekončí úplně. Věřím tomu, že Emir Toğrul už ve své noře kutí další počin Viranesir, což je obdobná hnusota.

Blliigghhtted


Viranesir – Children’s Suicide Music ((Ritual of (Love) Is the Key))

Viranesir - Children's Suicide Music ((Ritual of (Love) Is the Key))
Země: Turecko
Žánr: ambient / experimental
Datum vydání: 29.9.2015
Label: Merdümgiriz

Tracklist:
01. Inwardia
02. Lovegate
03. Antimaster Keys
04. Darkness Always Prevails
05. Loveath
06. In the Underground
07. Void Base

Hrací doba: 41:52

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Merdümgiriz / Viranesir

Možná si vzpomenete na jednu nedávnou recenzi, která se točila okolo nahrávky s velice roztomilým názvem „You Jewish Bastards“, jejž ještě korunoval hákový kříž na přebalu. Jednalo se o desku původem tureckého projektu Viranesir, za nímž stojí jistý Emir Toğrul (v současné době žijící ve Velké Británii), což je velice činorodý chlapík. Točí filmy, angažuje se v několika hudebních projektech (vedle Viranesir ještě Blliigghhtted a Yayla) a také řídí label Merdümgiriz, přičemž všechny nosiče, jež pod tímhle nakladatelstvím vyjdou, vyrábí ručně.

Samotná muzika Viranesir je především o hodně perverzním black metalu, který se pohybuje někde na hranici mezi chtěným amatérismem a řízeným chaosem, výsledkem čehož je patřičně šáhlá atmosféra. Tu navíc korunuje hodně specifický smysl pro humor, jenž si s politickou korektností suverénně vytírá prdel (ostatně, co čekat od kapely, která si na obálku prdne hákenkrajc a album pojmenuje „Vy židovský bastardi“… mimochodem, další fošna formace by se měla jmenovat „Racist Rights“). Zároveň tento projekt provází docela pekelná nadprodukce, protože Emir a jeho kumpáni ty desky pálí do světa rychleji, než to vůbec stačím poslouchat. V loňském roce vyšlo jen pod hlavičkou Viranesir pět nahrávek, z nichž hned čtyři byly dlouhohrající. Nicméně ta čtvrtá, o níž si nyní popovídáme, se od onoho základního black metalového modelu značně odlišuje.

„Children’s Suicide Music ((Ritual of (Love) Is the Key))“, jak zní celý název oné nahrávky, se totiž vydává do ambientních vod, ačkoliv je pravda, že až takhle žánrově jednoznačné to také není (k tomu se ještě dostaneme), ale lze prohlásit, že základem desky je tentokrát klávesová hudba. Nicméně to pro Toğrula a spol. není první výlet na tohle pole – stačí vzpomenout třeba na „Kill Your Repulsive Child“, druhé album Viranesir z roku 2014, anebo na skladbu „Doubt“ z počinu „No Temple“ od Blliigghhtted. A když už jsme zmínili ty Blliigghhtted, asi by stálo za to dodat, že i navzdory tomu, že je Viranesir především osobním projektem Toğrula, jeho sestava je na různých deskách proměnlivá a provázaná s dalšími spřízněnýmu skupinami a zrovna „Children’s Suicide Music ((Ritual of (Love) Is the Key))“ bylo natočeno v tříčlenné sestavě Blliigghhtted.

To znamená, že vedle Emira Toğrula na zpěvu a syntezátorech je zde ke slyšení ještě Ruhanathanas, která obstarává rovněž zpěv a syntezátory, a Merdümgiriz (ano, jmenuje se stejně jako ten label) za bicími. Že vám ty bicí v ambientní muzice tak úplně nesedí? Inu, to je právě jedna z těch věcí, kvůli níž jsem výše prohlásil, že „Children’s Suicide Music ((Ritual of (Love) Is the Key))“ žánrově zas až tak jednoznačné není. Ve skutečnosti se totiž jedná o v základě syntezátorovou muziku, jež ovšem disponuje stejně zfetovanými vokály, jaké známé z black metalových desek Viranesir, a celé to pohání šílená bicí artilerie, která se nebojí mnohde i regulérně nefalšovaných black metalových sypaček.

Viranesir

To se může zdát jako trochu zvláštní, velice kontrastní kombinace, ale funguje to. Nevím jak vy, ale já si pod ambientní muzikou představím povětšinou klidnější a jímavější záležitosti, leckde třeba s temnější atmosférou, to je samozřejmé, ale obecně vzato to nejsou žádná zvěrstva… zde to ovšem platí tak napůl. Oproti chlíváckým a chaotickým black metalovým deskám Viranesir je „Children’s Suicide Music ((Ritual of (Love) Is the Key))“ rozhodně takové, řekněme, rozvážnější, nicméně pořád i z téhle desky dýchá podobně nervní nálada a nejedná se o moc klidnější nebo snad dokonce přívětivější záležitost. A velkou měrou se na tom podílejí právě bicí, byť i vokální stránka a také temné táhlé tóny synťáků dělají své. Vedle toho všeho jsem si však při poslechu vzpomněl i na nizozemské nihilisty Urfaust, protože z „Children’s Suicide Music ((Ritual of (Love) Is the Key))“ dýchá relativně podobná nálada. A to i navzdory tomu, že se na téhle desce nenachází žádný metal… asi další důkaz toho, že s tou ambientní čistokrevností to skutečně zas tak žhavé nebude.

Je ovšem pravda, že jinak je „Children’s Suicide Music ((Ritual of (Love) Is the Key))“ poměrně jednotvárnou deskou a celá hrací doba se nese v jednotném podání všudypřítomného synťákového zvuku, vokálních eskapád a bicích, které se pohybují od rituálních rytmů až po metalové výjezdy. Na tomto modelu je postavena vlastně celá nahrávka, díky čemuž mezi sebou jednotlivé písně hodně splývají a třeba mně se ani po dvojciferném počtu poslechů nepodařilo si nějaké konkrétní kousky opravdu zapamatovat. Ve finále to ale vůbec nevadí, protože album táhne kupředu především výborná atmosféra, jež je dostatečně silná k tomu, aby na tom tu desku postavit šlo.

Viranesir

To je svým způsobem docela podobné tomu, jak jsou postaveny i black metalové počiny Viranesir, protože i tam je to všechno vlastně splývající chlívek, který ale díky své náladě zvládne nenudit. Zároveň s tím je na „Children’s Suicide Music ((Ritual of (Love) Is the Key))“ cítit, kdo je autorem, jelikož i přes odlišný žánr z toho je cítit ten rukopis Viranesir, což je svým způsobem zajímavé a uznáníhodné zjištění. A navrch bych se ještě nebál přihodit tvrzení, že nejen díky své výlučnosti v rámci diskografii, ale i díky koncentrovanosti atmosféry patří „Children’s Suicide Music ((Ritual of (Love) Is the Key))“ k tomu nejzajímavějšímu, co pod hlavičkou Viranesir doposud vyšlo (alespoň tedy z toho, co jsem prozatím slyšel, protože jsem se ještě neprokousal vším), a myslím, že se k tomu budu vracet častěji než k těm metalovým nahrávkám kapely (osobně mi totiž přece jen o trochu víc sedí Blliigghhtted, byť je to skoro stejné). Ve výsledku se tak jedná o album, které by mělo stát za zkoušku i těm z vás, jimž třeba black metalová tvář Viranesir tak úplně nesedla.


Viranesir – You Jewish Bastards

Viranesir - You Jewish Bastards
Země: Turecko
Žánr: black metal
Datum vydání: 20.9.2015
Label: Merdümgiriz

Tracklist:
01. Hitler Rape
02. Extreme Art
03. Kill Nigger
04. The Neo Nazis
05. Estrogen Whoremone

Hrací doba: 38:23

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Merdümgiriz

Mně je jasné, co spoustu z vás napadlo, jakmile jste viděli název, obal nebo rovnou tracklist tohohle alba – ostatně, co tak může neznalého člověka napadnout, když zavadí o desku s tak roztomilým názvem jako „You Jewish Bastards“, která má navíc na obálce hákový kříž. Nicméně, než nasraně prohlásíte, že s naším webem končíte, protože tu recenzujeme a propagujeme nácky (a že takových komentářů si za ty roky pamatuju hned několik – a to ty kapely ani nemusely mít na obalech hákáče), a než náš půjdete prásknout na Antifu, tak ještě chvíli počkejte…

U kapely, jež nahrává písničky se jmény jako „Kill Nigger“, to může znít trochu divně, ale věřte tomu, že Viranesir vážně nejsou žádní náckové (ostatně, kdyby byli, tak by asi něco bylo špatně, protože tihle lidi mají dost daleko do árijců). Je to totiž jen parta tureckých magorů s hodně specifickým smyslem pro humor, v jejichž čele (a také v čele labelu Merdümgiriz, okolo něhož se to všechno motá) stojí jistý Emir Toğrul. To je člověk, který se veřejně chlubí svou bisexualitou („hrdě kouřím čůráky“), na Facebooku si fotí svoje péro, na YouTube ukazuje svojí prdel a do toho ještě natáčí písničky jako „I Only Like Jews When They Kill Muslims“ nebo „Child Porn Is Sublimated High Art“. Pokud někdo fakt není schopen pochopit, že je to celé jedna velká nadsázka a že Toğrul má ze všeho a ze všech jednu velkou čurinu, tak je to při vší úctě fakt idiot.

Může se zdát, že na „You Jewish Bastards“ (někdy jen tak mimochodem stylizováno do ještě krásnějšího „You Jewi卐h Ba卐tards“) byla forma extrémně politicky nekorektní prezentace dotažena k dokonalosti, ale to se fakt jen zdá kvůli tomu názvu. Hákové kříže totiž nebyly Viranesir cizí už v minulosti stejně jako žalud na obalu první desky nebo „Znásilňování lesbiček za svobodu“ (tak se jedno album fakt jmenuje). Jen je to v tomhle případě prostě víc vidět – a taky to za to projekt docela schytal, protože byl odstaven z Bandcampu, některé jiné kapely opustily label Merdümgiriz a některá média prý Toğrula požádala, aby je už nikdy nekontaktoval. Odpovědí Emira bylo, že Bandcamp označil za bandu fašounů.

Budu chápat, že tohle někdo neskousne a že to pro něj bude už za hranou, ale mě osobně to fakt baví – je mi to prostě sympatické, že se někdo takhle zcela záměrně chová jak totální vylízanec, politickou korektnost má těžce na háku a ještě má z toho všeho evidentně obrovskou prdel. Kam se sere nějaký Mortal Cabinet, protože kontroverze a provokace vypadá přesně takhle – jako ultimátní fakace všeho a všech s hákáčem na obalu. A když se to někomu nelíbí, tak je Toğrul označí za fašouny a ještě zvýší tempo.

Ale pozor, Viranesir a další spřízněné projekty (možná si z předchozích měsíců vybavíte dvě recenze na další podobnou srandu Blliigghhtted) jsou zábavné hlavně díky tomu, že tenhle astronomický level zvrácenosti a „mám v piči“ přístup je slyšet i v samotné muzice, protože i hudebně je to zvěřinec jak čuně. Jasně, je pravda, že kdo slyšel předchozí tvorbu Viranesir nebo Blliigghhtted, toho „You Jewish Bastards“ po hudební stránce moc nepřekvapí, protože se to vlastně pořád nese v obdobném duchu. Na druhou stranu je to ale docela očekávatelné, protože minimálně ta kytarová práce je prostě natolik svojská, až by se tomu špinavému čurbesu dalo klidně říkat i něco jako rukopis.

Viranesir

Bicích se tentokrát neujal Merdümgiriz (ano, jmenuje se stejně jak to vydavatelství), jenž v roli hosta přispěl vokály, kytarou a baskytarou, ale nový bubeník Yağız, pro nějž je „You Jewish Bastards“ debutem v řadách Viranesir. Musím říct, že Merdümgirizova hra mi přišla jako trochu větší zvěrstvo, ale z obecného hlediska je to pořád dost šílené na to, aby to zapadlo do celkové pošukanosti Viranesir. Jestli mě ale novinka něčím fakt baví snad o kousek víc než předchozí věci, tak to jsou totálně vymaštěné vokály, protože ty jsou v některých momentech tak mimo mísu, až to nemá chybu.

Ono co si budeme povídat, Viranesir znějí kompletně tak trochu „mimo mísu“, skoro jako takový brajgl, když do toho někdo řeže v garáži a jakoukoliv souhru nástrojů má těžce na salámu. I přesto ten špinavý chaos dohromady funguje a opětovně disponuje tak zvrácenou atmosférou, že na tom tu desku jde utáhnout. O nějakých vrcholech se však nemá cenu bavit, jelikož je to komplet jeden velký bordel a je úplně jedno, jestli hrají pětiminutové úchylnosti jako „Extreme Art“ a „Estrogen Whoremone“, nebo je na pořadu dne vyfetovaná desetiminutovka „The Neo Nazis“. Fakt to zní všechno vlastně úplně stejně… ale prdel to je.

Viranesir

Těžko říct… tihle lidi ty nahrávky solí v neuvěřitelné kadenci (jen letos čtyři řadovky a jedno splitko Viranesir, tři desky a jedno splitko Blliigghhtted), všechno to zní skoro stejně a s každým dalším počinem si říkám, že už to prostě musí být nuda, ale nemůžu si pomoct, pořád mě ta šílenost baví. Určitě to nejsou věci pro každého, ale jestli máte nějaký smysl pro zvrácenost, tak tvorba těchto tureckých magorů za zkoušku rozhodně stojí. Ber, nebo nech být, ty židovskej bastarde…


Blliigghhtted – No Temple

Blliigghhtted - No Temple
Země: Turecko
Žánr: experimental black metal
Datum vydání: 29.7.2015
Label: Merdümgiriz

Tracklist:
01. Antipattern
02. Chaos Serpents’ Order
03. The Lie
04. Lucifer Eyes
05. Nothing Is a Reason
06. Slithering Thoughts
07. Eschatophilia
08. Anrita
09. Constant Cancer
10. Voyage
11. Doubt

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Merdümgiriz

Je tomu sotva pár měsíců, co jsme si tu povídali o debutové desce „Zeroes“ experimentálně black metalové smečky Blliigghhtted. Tohle album vyšlo letos v březnu, ale už v červenci se objevilo jeho pokračování v podobě další dlouhohrající placky „No Temple“, na niž se nyní podíváme. To je poměrně malý rozestup, nicméně tihle šílenci okolo labelu Merdümgiriz (dále třeba projekt Viranesir, pod jehož hlavičkou už letos vyšla rovnou čtyři alba a navrch jedno splitko) opětovně potvrzují, že kadence nahrávání nové muziky je v jejich případě vpravdě vražedná. Což ostatně potvrzuje i fakt, že než jsem se stačil dostat k poslechu „No Temple“, dokázali Blliigghhtted vyflusnout další počin v podobě splitu s italskými Red Bible Black, kam přispěli další půlhodinou nového materiálu.

Na „No Temple“ jsem byl vlastně docela zvědavý, protože „Zeroes“ se mi hodně líbilo, a jestli máte dobrou paměť, možná si poměrně pochvalnou květnovou recenzi vybavíte. Pro jistotu však zopakuji, že se na debutu nacházely pouhé dvě skladby, z nichž každá hravě přesahovala hranici dvaceti minut. Tehdy jsem tu nahrávku popisoval jako „labyrint šílenstvím načichlých riffů a záhrobního řevu“ a přesně takhle si na to album vzpomínám. I přes jeho nestravitelnost a nečitelnost mě ta magořina velice bavila a i po napsání recenze jsem si to nejednou pustil, což rozhodně nemohu tvrdit o každé nahrávce, na jejíž adresu tu cosi vyzvracím na pomyslný pixelový papír.

V kladném přijetí „Zeroes“ jistě hrál svou roli i fakt, že jsem tenkrát vlastně nic nečekal a že mě tihle turečtí blázni překvapili. A právě z toho pohledu již byla pozice „No Temple“ jiná, neboť zde už jsem po povedeném debutu nějaké nároky měl. Avšak namísto toho, aby se Blliigghhtted pokoušeli svůj debut překonat na tom samém hřišti, zkusili se na tu svojí experimentálně black metalovou špínu podívat z jiného úhlu pohledu… a přece svým způsobem stejně.

Onen rozdíl mezi oběma deskami je patrný hned na první pohled – namísto dvou extrémně dlouhých tryzen novinka nabízí hned jedenáct skladeb. To značí, že pojetí „No Temple“ bude poněkud odlišné, což jsem právě myslel oním jiným úhlem pohledu. Nicméně, vnitřně, po té hudební stránce jsou Blliigghhtted stále na svém a pořád se jedná o syrový black metalový chlív se značně chaotickou aurou. Stále tu je jasně rozpoznatelná šílená kytara, která je ostatně typická nejen pro Blliigghhtted, ale i pro spřízněný projekt Viranesir. Stejně tak je stále přítomen i hrubý vokál anebo agresivní bicí zvěrstvo.

Co je ovšem hlavní – nechybí ani ta obrovská chaotičnost a nepřehlednost Blliigghhtted, která ve velké míře plyne i z toho, že hudba Turků je tak trochu přesně na hranici mezi amatérským bordelem a náročným experimentem, přičemž to, na jakou stranu se výsledek zrovna přikloní, mnohdy ovlivňuje nejen obecný subjektivní vkus posluchače, ale i jeho momentální nálada. Svým způsobem je ale právě tahle jakási nerozhodnost jednou z věcí, díky nimž je hudba Blliigghhtted tak zajímavá. Ta nepřehlednost jde navíc až na takovou úroveň, že je to nakonec beztak úplně šumák, že je to rozsekáno do vícera kratších položek, jelikož prvních deset věcí (jedenáctá hodně vybočuje – k tomu se ještě dostaneme) stejně působí skoro jen jako jeden dlouhatánský příval zla bez ladu a skladu. Ve finále to vyznívá téměř jako jeden 37minutový song, ne jako deset kratších.

Nicméně, musí se nechat, že to je to stále úplně stejně zábavné, jako je to hnusné. Tomu ostatně napomáhá i fakt, že jakkoliv to vlastně působí jako totální brajgl, nápady v tom jsou. Hlavně trojice „Eschatophilia“, „Anrita“ a „Constant Cancer“ je hodně silná, nicméně i ten zbytek má atmosféru, nechybí mu ona svojská kytarová práce, kterou pohání šílená bicí artilerie a okultní vokály. Blliigghhtted sice všechno vaří dle jednoho receptu, ale zvládli na tom utáhnout i druhé album a zatím jsem se jim toho ještě nepřejedl.

Kapitolou sama pro sebe je pak finální kompozice „Doubt“, jež se od zbytku „No Temple“ výrazně odlišuje. Dosahuje téměř čtvrthodinové délky a zcela opouští hájemství black metalu. Jedná se o monotónní ambient s nádherně zfetovanou atmosférou a spoustou zajímavých synťákových zvuků. Přesto bych netvrdil, že se jedná o nějaké vyložené zvolnění oproti předcházejícímu black metalovému humusu, protože Blliigghhtted si i v ambientní podobě dokázali udržet svou obskurní auru, což je super. Tak či onak, za mě je to určitě výtečné zakončení nahrávky, které se mi hodně líbí, takže z mého pohledu palec nahoru.

Blliigghhtted

Jak již padlo – „No Temple“ je pojato jiným způsobem než jeho předchůdce, a přitom vlastně stejně. Rozhodně se ovšem povedlo nastavenou laťku udržet a i napodruhé si mě Blliigghhtted získali. Je to magořina a nepochybuji o tom, že většině lidí to vůbec nesedne, což vlastně plně chápu a dokonce si myslím, že je to tak správně, protože kdyby se to, co tihle Turci produkují, líbilo každému na potkání, tak by asi někde bylo něco špatně. Máte-li však smysl pro něco, co by šlo nazvat experimentální špínou, pak s poslechem neváhejte.


Viranesir – Suffering, Fear, Lucifer | Survival / Viranesir – Unity / Solaris

Viranesir - Suffering, Fear, Lucifer
Země: Turecko
Žánr: experimental black metal
Datum vydání: 10.2.2015
Label: Merdümgiriz

Tracklist:
01. Fuck You Vermin
02. I Love Torturing Defenseless Creatures and Eating Them
03. Whenever I See a German Girl, I Want to Infect Her Genes with My Worthless Semen and Mock Her with a Swastika
04. Middle East Should Be Wiped Out the World, Kill Us Too If You Have To
05. Murder Citation Guide
06. War Is a Political Language
07. If They Are So Equal, Then Why Aren’t They Better?

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Merdümgiriz

Viranesir – Suffering, Fear, Lucifer

Možná si vzpomenete, že se zde před nějakým časem objevila recenze na debutové album experimentálně black metalového projektu s prapodivným názvem Blliigghhtted, který pocházel z Turecka. Dnes se do této země vrátíme, dokonce i do stejného žánru… a dokonce i k úplně stejným lidem…

Jádro veškerého dění tkví ve vydavatelství Merdümgiriz, pod jehož křídly nachází útočiště jen velice omezený počet (v řádu jednotek) skupin a projektů, přičemž takřka všechny jsou vzájemně personálně propojeny skrze tři lidi, jimiž jsou Merdümgiriz (ano, říká si stejně jako onen label), Ruhanathanas (což je jen tak mimochodem dívka, ačkoliv to tak podle pseudonymu nemusí na první pohled vypadat) a nakonec Emir Toğrul, který všechny nosiče vydávané pod onou firmou vyrábí ručně. Těmi propojenými projekty pak jsou kromě již zmiňovaných Blliigghhtted ještě Viranesir a Yayla, přičemž jejich vznik je seřazen přesně opačně, než jsem je vyjmenoval.

Skupina Viranesir, jejímž hlavním mozkem je Emir Toğrul, ačkoliv i oba další zmiňovaní uličníci se v ní nějakým způsobem angažují, tedy nevznikla jako první, ze všech tří projektů je však co do vydávaných nosičů nejčilejší. První deska vyšla v roce 2013 a aktuálně recenzované „Suffering, Fear, Lucifer“, jež se objevilo letos v únoru, je pak už pátou plackou. A jak vidno, neskromná kadence zjevně nebude mít jen tak konce, jelikož než jsem se k sepsání recenze dokopal, stačilo již vyjít další album „Kaos Garden: Burn the Homeless“ (v dubnu) a čerstvě, sotva před týdnem, také split „Unity / Solaris“ se zámořskou bandou Survival, o němž ještě v krátkosti pohovoříme v druhé části článku.

Nejprve se však pojďme podívat na „Suffering, Fear, Lucifer“, které je pro mě osobně prvním seznámením s muzikou Viranesir – krásně dle hesla „hoďte ho do vody“ začínám přímo uprostřed diskografie. Jednu věc ovšem těmhle tureckým bláznům musím rozhodně nechat – ačkoliv jsem byl zocelen poslechem „Zeroes“ od Blliigghhtted, ačkoliv jsem vycvičen poslechem velkého množství pošukaných šíleností a od „Suffering, Fear, Lucifer“ jsem předem neočekával vrchol normálnosti, i tohle album mi podobně jako zmiňované „Zeroes“ dalo docela zabrat.

Zajímavé přitom je, že se hudba Viranesir od Blliigghhtted zas až tak neliší – přinejmenším tedy co se „Suffering, Fear, Lucifer“ týče. Navíc je právě tahle fošna svým způsobem o kousek stravitelnější než „Zeroes“, nicméně onu stravitelnosti berte s velkou rezervou, jelikož „Suffering, Fear, Lucifer“ je stále marast jako prase. Deska trvá pouhopouhých necelých 28 minut, a přesto upřímně říkám, že na první pokus jsem ji až do konce nedoposlouchal…

„Suffering, Fear, Lucifer“ totiž s naprostým přehledem ukazuje, jak zní špinavá garáž. Zároveň s tím však ukazuje i to, jak zní experiment v black metalu. „Suffering, Fear, Lucifer“ je totiž obé najednou – syrovost a experiment jdou ruku v ruce, pak si zasouloží a vznikne hodně prazvláštně znějící humus. Nakonec ještě štěstí, že má to album jen těch 28 minut, protože těžko říct, jak by se to vůbec dalo strávit, kdyby to mělo hodinu.

Zajímavé je však i to, že „Suffering, Fear, Lucifer“ nejenže zní podobně jako „Zeroes“, ale nakonec na mě obě alba působí takřka stejně a stejně probíhalo i jejich vstřebávání. V oné první recenzi jsem napsal: „Jakkoliv to zní na první poslech trochu strašně, nějak jsem to nedokázal přestat poslouchat, a i když jsem z toho po uplynutí onoho 43 minut dlouhého marastu nebyl zrovna dvakrát moudrý, měl jsem chuť si to pustit znovu.“ Stačilo by mi vyměnit jen 43 za 28 a mohl bych to samé napsat i o „Suffering, Fear, Lucifer“.

V tom brajglu, který se místy opravdu blíží úrovni chaotické kombinace bzučení a sypání brambor (rozuměj kytarových včelínů a bicího mlácení), se totiž vážně ukrývá i množství zajímavých a zvláštních momentů, divných melodií, sjetých vokálů, výtečných rytmických přechodů a dalších ve špíně ukrytých legrácek. A jak postupně narůstá počet poslechů a s ním se postupně všechny tyhle zajímavé věci posluchači odkrývají jedna vedle druhé, roste ohromným způsobem i zábavnost nahrávky. A vzhledem k tomu, kolik tam toho všeho je, se nakonec „Suffering, Fear, Lucifer“ vypracuje z desky, jež zní na první pokus téměř neposlouchatelně, až k desce, od níž lze jen těžko odtrhnout sluch. Inu, jak se říká: trpělivost přináší růže, byť jsou ty růže v tomto případě velmi zaprasené.

Aby byl ovšem dojem turecké divnosti úplně kompletní, je nutno k celkovému obrazu připočíst rovněž lyrickou stránku, jež si s tou hudební v šílenosti v ničem nezadá a nechybí jí řádná dávka hodně svojského nadhledu. Jako jeden příklad za všechny stačí uvést pouhý název songu „Whenever I See a German Girl, I Want to Infect Her Genes with My Worthless Semen and Mock Her with a Swastika“ (a to ty texty jen mimochodem píše ta holka)…

Jen těžko lze věci jako „Suffering, Fear, Lucifer“ skutečně doporučovat každému posluchači na potkání. Řadíte-li se ovšem mezi dobrodružnější příznivce black metalu, pak se na tuhle záležitost neváhejte podívat.


Survival / Viranesir - Unity / Solaris
Země: USA / Turecko
Žánr: thrash metal / hardcore / experimental black metal
Datum vydání: 7.7.2015
Label: Merdümgiriz

Odkazy Survival:
facebook / bandcamp

Odkazy Viranesir:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Merdümgiriz

Survival / Viranesir – Unity / Solaris

Vzhledem k tomu, že o Viranesir jsme si podrobněji povídali výše, začněme část o splitu „Unity / Solaris“ menším představením té druhé (na samotném nosiči vlastně spíš první) formace, jež se na tomhle počinu společně s Viranesir podílela. Jsou jí Američané Survival, kteří aktuálně fungují šestým rokem. Obecně nejsou ve vydávání nahrávek až takoví bombarďáci jako jejich turečtí kolegové, nicméně i oni už stihli vyjma tohoto splitu letos vydat dvě řadové desky, jmenovitě „Shayda:1“ a „Hapiness“. Co se předchozích let týká, Survival mají na kontě ještě jedno řadové album („Love God“ – 2012) a pak nějaké ty neřadové kraťasy.

Kámen úrazu však tkví v tom, co Survival hrají. Jestli čekáte podobnou zhůvěřilost jako Viranesir, pak při poslechu narazíte podobně jako já – Američané totiž produkují jakousi směsku thrash metalu, hardcoru a špetky groove metalu. Kombinace je to značně neoriginální stejně jako vlastní výsledek. Jako jediný trochu zajímavější track mi připadá druhá „Mother of Alchemy“, již si člověk zapamatuje díky houpavému riffu, vibrující baskytaře a také dvěma solidním kytarovým sólům. Potenciálně interesantně se rozjíždí i „Persevere“, kterou otevře klidnější intro, ale zanedlouho Survival opětovně vytáhnou svoji neobjevnou klasiku.

Vezmu-li „Unity“ (tak se jmenuje strana Survival na splitu) jako celek, tak ani ta jedna slušnější věc to nezachraňuje a stále se dle mého skromného názoru jedná o docela nudnou záležitost. Jasně, nemám problém přiznat, že to, co Survival hrají, není zrovna můj šálek kávy a drtivá většina obdobně laděných formací mi prostě zní na chlup stejně, ale i tak si nemohu pomoct – příspěvek Survival mě jednoduše nebaví.

S o poznání větší nadějí jsem se upíral ke straně Viranesir, jež byla pojmenována „Solaris“. Nicméně přítomná čtveřice skladeb (z nichž jedna je navíc jen coverem) bohužel citelně zaostává za tím, co je ke slyšení na „Suffering, Fear, Lucifer“. Zprvu se to tak nemusí zdát, protože zdánlivě je vše stále na svém místě a několik povedených momentů se rozhodně najde (zejména v písních „Love“ a „Night of the Mare“ – druhá jmenovaná je onou předělávkou a původně pochází od belgických gotiků Poésie noire). Netrvalo to však příliš dlouho, aby mi došlo, že opakované poslechy „Solaris“ mi zdaleka nečiní takovou radost jako opakované poslechy „Suffering, Fear, Lucifer“. Řečeno jinými slovy, „Solaris“ se prostě tuze rychle ohraje.

Vyjma slabšího materiálu od Viranesir a nudného materiálu od Survival (což je samo o sobě dost) má „Unity / Solaris“ ještě jeden obrovský neduh, který jsem sice doposud nezmínil, avšak myslím, že musí být zřejmý jen z povídání o žánrech. Ty kapely se totiž k sobě absolutně, ale absolutně nehodí. Možná, že spolu jsou kámoši (což asi ano, když pod Merdümgiriz vyšla poslední deska Survival), ale hudebně i náladou jsou si obě formace na světelné roky vzdálené a společně na jednom nosiči k sobě vůbec nepasují. Když vše sečtu dohromady, tak tento split k poslechu doporučit nemohu.


Blliigghhtted – Zeroes

Blliigghhtted - Zeroes
Země: Turecko
Žánr: experimental black metal
Datum vydání: 31.3.2015
Label: Merdümgiriz

Tracklist:
01. Purge Me Satan
02. Seven Zeroes

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Merdümgiriz

U dnešní recenze by měli okamžitě zpozornět všichni ti, kdo si libují v opravdu hodně divných kapelách, jejichž muzika nezní jako muzika všech okolo. Ne nutně z toho důvodu, že by šlo o tak originální záležitost, jako spíš opravdu jen proto, že je to tak divné. Tak či onak je však výsledek – tedy že je před vámi něco, co se neslyší hned tak na každém rohu – v podstatě stejný. A právě teď si o jednom takovém případu povíme – ostatně, už jen docela šílené jméno Blliigghhtted, které tak trochu zní, jako kdyby se při jeho vymýšlení někdo poblliil, leccos napovídá…

Co jsou ti Blliigghhtted tedy vlastně zač? Kapela je to v podstatě nová – vždyť datum jejího založení se datuje teprve do loňského roku, kdy taktéž vyšel první demosnímek s názvem „Which of You Have Done This?“, na nějž jsem sice narazil, nicméně jsem jej neposlouchal. Letošní dlouhohrající debut „Zeroes“ však naznačuje, že to možná byla chyba, avšak než se stihnu zakecat, vraťme se zpátky k samotné skupině, protože pár zajímavostí, které za zmínku stojí, tu ještě je. Ono se totiž nejedná jen o to, že formace pochází z Turecka, což vážně není typická metalová země, protože hlavní postavou Blliigghhtted je žena, což je ještě méně obvyklé. Zkuste si to říct nahlas – experimentální black metal z Turecka, který hraje ženská. Hlavně mi netvrďte, že na něco takového nejste zvědaví.

Ruhanathanas, jak si ona dáma říká, však není jedinou členkou sestavy, protože ji v Blliigghhtted doplňují ještě dva kořeni Merdümgiriz a Emir Toğrul. Všichni tihle tři se nějakým způsobem motají kolem ambientně black metalového projektu Viranesir, což je kapela posledně jmenovaného, v níž se ti další dva objevují jako hosté.

Přesuňme se už však konečně k samotnému „Zeroes“, byť říkám rovnou a na rovinu, že v tomhle případě to nebude zrovna triviální tu nahrávku nějakým způsobem popsat, a to nejen kvůli žánru, ale i kvůli faktu, že se na desce nacházejí pouze dvě sáhodlouhé kompozice. „Purge Me Satan“„Seven Zeroes“ si totiž naprosto hravě poradily s přelezením dvacetiminutové stopáže, což už je pořádná dávka muziky. Je tedy myslím zřejmé, že „Zeroes“ asi nebude zrovna lehkým počinem na strávení, přesto si dovolím tvrdit, že se vyplatí s tureckou šíleností trochu zaválčit a věnovat albu nějaký ten čas.

Ono totiž… nebudeme si nic nalhávat. Zpočátku zní „Zeroes“ docela příšerně. Jakmile placku vrazíte do přehrávače, hned od prvních vteřin „Purge Me Satan“ se na vás vyvalí zahuhlaný a špinavý sound, u něhož by asi nebylo úplně od věci mluvit o nekvalitě (byť mně osobně nijak nevadí), a chaotické cosi plné nečitelných hrubých riffů. Vzhledem k tomu, že se Blliigghhtted pohybují v takových dlouhých plochách, hrají hudbu, která by byla nepřehledná s jakýmkoliv soundem, a že to svým posluchačům obecně nijak neusnadňují v jakémkoliv ohledu, je takřka nemožné se v tom hned na první dobrou zorientovat. Minimálně počáteční poslech se tedy nese v duchu změti čehosi, co sice hudbu připomíná, ale že by z toho byl člověk odvařený, to asi ne.

Určitě je tohle přesně ten typ muziky, jež u spousty lidí poletí hned do koše, přesto má v sobě „Zeroes“ něco, co přinejmenším mě osobně donutilo to nevypnout. Jakkoliv to zní na první poslech trochu strašně, nějak jsem to nedokázal přestat poslouchat, a i když jsem z toho po prvním uplynutí onoho 43 minut dlouhého marastu nebyl zrovna dvakrát moudrý, měl jsem chuť si to pustit znovu. A přesně v tomto stylu jsem pokračoval až do doby, než jsem zjistil, že jsem se v „Zeroes“ nejen začal konečně orientovat, ale že se mi ta dávka tureckého hnusu začala tuze líbit.

Abychom si ale rozuměli… sice jsem řekl, že jsem se v tom začal orientovat, berte to však s rezervou, jelikož „Zeroes“ je nahrávka, v níž se úplně stoprocentně nevyznáte snad nikdy. Já jsem to slyšel už dostkrát, ale pořád to jako celek nepůsobí ani o píď jinak než jako labyrint šílenstvím načichlých riffů a záhrobního řevu, zpoza nichž tu a tam vykoukne nějaká melodie (ty ovšem nejsou o nic normálnější) nebo (dark) ambientní pasáž (to se týká především druhé „Seven Zeroes“). Spíše si po tom větším množství poslechů člověk zvykne na tu divnost, jež „Zeroes“ bezesporu obepíná, a začne konečně naplno vstřebávat tu atmosféru.

Blliigghhtted

Ona je to totiž právě atmosféra, díky níž „Zeroes“ prostě funguje tak skvělým způsobem, jakým funguje. Těžko říct, jak se to Blliigghhtted povedlo, ale ta deska má skutečně hloubku. Není to nic lehkého na (d)ocenění, ani netvrdím, že to zvládne každý, neboť tohle je přesně ten druh hudby pouze pro „vyvolené“, ale je to tam, vážně to v tom je. A jak už tomu u podobných záležitostí prostě bývá, jakmile člověk překoná jakousi pomyslnou hranici a oné atmosféře propadne, pak už pro něj cesta zpátky není.

Jak už nejednou padlo, Blliigghhtted nahráli skutečně divný kus muziky. Přesto jsem ochoten se podepsat pod její doporučení, protože jestli máte buňky na různé hudební zvrhlosti a také vám nechybí nepostradatelná dávka trpělivosti, pak před sebou máte desku, u níž stojí za to se v dnešní uspěchané době zastavit. Sice bych se zdráhal mluvit o nějaké skutečné výjimečnosti, ale o tom, že „Zeroes“ má sílu, už sporu není…


Acrosome – Non-pourable Lines

Acrosome - Non-pourable Lines
Země: Turecko
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 1.10.2014
Label: Dusktone

Tracklist:
01. I
02. II
03. III
04. IV
05. V
06. VI
07. VII – Today Is Yesterday

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl: Dusktone

Ona je pravda, že já jsem byl odjakživa tak trochu zapomnětlivý člověk a že při čtyřciferném počtu recenzí by si všechny kousky dopodrobna nepamatoval asi nikdo, ale nevzpomínám si, že bychom tu prozatím měli nějaký velký počet plnohodnotných recenzí na turecké kapely. Všechno je ale jednou poprvé a bylo by docela úderné teď říct, že v případě turecké recenze je tímhle poprvé skupina Acrosome. Bohužel to však nejde, protože minimálně jedna tu přece jenom byla, což ovšem nic nemění na tom, že recenze na Acrosome stojí za povšimnutí i tak – ne snad kvůli domnělé úrovni samotného textu, ale kvůli tomu, že muzika tohoto projektu z hlavního města Ankary není vůbec marná…

Žánrové základy hudby Acrosome leží v black metalu, nicméně album “Non-pourable Lines” dokazuje, že zrovna tento styl – navzdory tomu, že jej mnozí mylně považují za ortodoxní a vyčpělý – může nabývat různých podob, a když něco nazvete black metal, rozhodně to nemusí být syrová animální sypanice jak z roku raz dva. A to i přesto, že se na této desce nacházejí i mnohé rychlé pasáže.

Pojďme se však ještě na chvíli nejprve zastavit u toho, co jsou ti Acrosome vlastně zač. Tedy, vhodnější by asi bylo použít jednotné číslo, jelikož v současné době v sestavě tohoto projektu figuruje pouze jeden muzikant. Ne vždy tak tomu ale bylo a pilotní minialbum “Dementia praecox” vzniklo ještě ve dvou lidech. A už toto EP, které vyšlo v červnu roku 2011, věštilo, že je ve jméně Acrosome nějaký potenciál skutečně ukrytý a že by následující další počiny mohly být klidně i tuze zajímavé. Sice to trvalo celé čtyři roky, než další počin v podobě první dlouhohrající desky “Non-pourable Lines” v říjnu loňského roku vyšel, a navíc ještě během těch čtyř let došlo k onomu zredukování už tak nepočetné sestavy, ale jedna věc je jistá – přinejmenším zajímavé to opravdu je.

Hlavní devízou hudby Acrosome je atmosféra, která je taková velice zvláštní a nebál bych se říct, že do jisté míry i poměrně neotřelá. Vlastně mě ani nepadá nějaké vhodné adjektivum, jímž bych ji mohl popsat, protože ta nálada, která z “Non-pourable Lines” pramení, není ani depresivní, ani melancholická, ani agresivní, ani vysloveně tíživá, přesto má ode všeho (snad s výjimkou té agrese, protože ani nejrychlejší momenty nepůsobí nijak agresivně) trochu a rozhodně je silná. Byla přítomna již na “Dementia praecox”, nicméně v případě “Non-pourable Lines” je ještě koncentrovanější (navzdory tomu, že je deska samozřejmě delší než EP), což má ve velké míře jistě na svědomí fakt, že je na novince muzika skladatelsky jistější, sebevědomější a místy i odvážnější.

Acrosome – Non-pourable Lines

Onu prazvláštní atmosféru Acrosome tvoří především melodie, jež nemají na svědomí pouze kytary nebo klávesy, ale místy dokonce i akordeon. Jenže zatímco většinou je tenhle nástroj v kytarové muzice používán ve folk metalovém odvětví a má spíš hopsací charakter, na “Non-pourable Lines” od něj nic takového nečekejte, protože jeho zvuk je úplně stejně neveselý jako všechno okolo. Je pravda, že právě momenty, kdy zazní podobné “srandy” a nastoupí ujeté melodie (třeba ta ve dvou třetinách “III” je opravdu lahůdková), jsou největšími vrcholy, avšak ani ta ostatní “výplň” rozhodně není hluchá.

Naopak, v black metalových pasážích je “Non-pourable Lines” dost silné, čehož může být důkazem kupříkladu “II”. No, a pak je tu ještě jeden a vlastně ještě pádnější důkaz toho, že si počin drží kvalitu po celou dobu – “Non-pourable Lines” je totiž takřka instrumentálním albem a přesto mu nedělá sebemenší problém si svého posluchače udržet a bavit jej po celých 33 minut hrací doby. A to by v případě, že by se tu nacházely hluché momenty, nebylo možné, rozhodně ne u takřka instrumentální desky. Vokál se totiž ozývá jen výjimečně a většinou má ještě charakter spíš jen dalšího nástroje, jako je tomu třeba v “I” nebo “IV”. Opravdu klasický zpěv se totiž objeví až v závěrečné “VII – Today Is Yesterday” a až tehdy si člověk uvědomí, že je to vlastně poprvé a že nějaké zpívání vlastně vůbec nepostrádal.

“Non-pourable Lines” je svým způsobem vlastně velice zvláštní nahrávka, jež sice není stoprocentním a nabroušeným originálem, který by přišel s něčím, na co ještě nikdy nikdo nepomyslel, přesto má i na dnešní přeplněné scéně svou jasně rozpoznatelnou tvář. To je něco, co se cení za všech okolností, vezmeme-li ovšem v potaz ještě fakt, že se tu bavíme o dlouhohrajícím debutu, pak je to přímo obdivuhodné. A to tím spíš, že se hudebníkovi stojícímu za Acrosome povedlo nejen najít vlastní sound, ale i být v jeho rámci vysoce poutavý. Těch 33 minut totiž pokaždé uběhne jak nic, vždy se jedná o velmi zábavný poslech a prozatím nic nenasvědčuje tomu, že by se na tom i po více jak dvou desítkách přehrání mělo v mém případě cokoliv měnit. “Non-pourable Lines” rozhodně stojí za slyšení a stojí i za koupi. Velké doporučení.