Pomalu a jistě se blížíme k závěru letošního ročníku Made of Metal, protože svůj nedělní program jsem zahájil podvečerním hoblováním slovenských power metalistů Signum Regis. Co k jejich vystoupení říct? Prostě další hevík, který o den dřív předvedli v mnohem lepším světle našinci Salamandra. Sorry, pánové, ale byla to fakt nuda, již korunoval neoriginální materiál, na nějž jsem zapomněl snad ještě dřív, než do strun hrábli švédští Draconian při úvodní „The Drowning Age“ ze svého setu. Jejich gotikou načichlý doom metal bych teď zpětně posadil na samotný vrchol závěrečného dne. Od začátku do konce byli dokonale hypnotičtí a zejména Heike Langhans odvedla parádní výkon. Kdybych měl jmenovat nejlepší zpěvačku, kterou jsem onen víkend slyšel, tak řeknu její jméno, což je při přítomnosti Simone Simmons z Epicy překvapivé, ale éterická Heike byla se svým minimalistickým projevem strašně sympatická a hlavně jí to skvěle zpívalo. Draconian v čele s Andersem Jacobssonem zahráli jak „hitovou“ „Heaven Laid in Tears (Angels’ Lament)“, tak rozmáchlou tryznu „The Cry of Silence“, nicméně těžko se vybírá vyložený vrchol. Někdy v závěru přišla ještě ukázka z chystané desky a zhruba po hodině se Draconian ztratili v zákulisí a bylo jasné, že tohle se bude překonávat jen těžko.
Nic na tom nezměnili ani Poláci SonusVena se svou verzí melodického metalu s další ženou u mikrofonu. Hudebně to bylo fakt špatné a hodně nudné a nejzajímavější na jejich vystoupení byl fakt, že zpěvačka vystoupila v pokročilém stádiu těhotenství, a pak ještě pokusy klávesáka o lámanou češtinu. Jinak jsme jejich set využili spíš jako kulisu při posezení pod stanem. Nic víc si dle mého SonusVena nezasloužili.
Nicméně, pojďme zpět k pozitivnějším věcem, čímž mám na mysli symfonické power folkaře Turisas z Finska. Studiově je mi tato červenočerná šestice naprosto volná, ovšem naživo to bylo překvapivě dobré. Dokonce hodně dobré. Mathias Nygård má charisma na rozdávání a bylo vidět, že si vystoupení užívá. Překvapilo mě poměrně početné publikum, které jejich setu přihlíželo, a jestli můžu svým neznalým okem hádat, tak bylo víc lidí než třeba na Amorphis předešlý den. Část setu Turisas jsem obětoval občerstvení, ale určitě zazněla „Stand Up and Fight“, jež koncert uzavírala, „We Ride Together“ a hlavně ukázková stadiónová hymna „Take the Day!“, která mi utkvěla v hlavě natolik, že i tři dny po skončení fesťáku ji odsud nemůžu dostat. Pánové jsou dobří šoumeni a bavila mě pódiová prezentace houslisty Olliho, který sem tam přidal nějaký ten vokál. Nakonec se pro mě Turisas stali dalším velkým překvapením, protože jsem nečekal zhola nic a dostal jsem hodně dobrou show. Palec nahoru.
Předposlední skupinou na letošním Made of Metal byli melodičtí Wardrum z Řecka. Přihlížel jsem chvíli jejich zvukovce v průběhu setu Turisas, zatímco jsem okusil něco málo z grilu, a přišlo mi to v pohodě, jenže jakmile při hlavním vystoupení krátce po desáté hodině večerní otevřel ústa „zpěvák“ Yannis Papadupoulos, tak jsem věděl, že dlouho nevydržím. Nejenže jejich nástroje byly strašně přehulené, ale jestli by Wardrum něco potřebovali, tak nového pěvce, který by s až thrashově řízným heavy metalem dokázal držet krok, protože Yannis byl fakt tragický. Zněl, jako kdyby měl po celou dobu koule sevřené ve svěráku, a hodně rychle mě odehnal co nejdál od pódia.
Chuť mi zpravila hvězda největší, která byla od počátku oznámení své účasti na Made of Metal prezentována jako headliner. Jasně, myslím tím holandskou Epicu se sličnou Simone Simmons v čele. Ta letos podporuje svou loňskou řadovku „The Quantum Enigma“, z níž zazněly asi čtyři skladby, přičemž to nejlepší se objevilo hned v samém úvodu prostřednictvím dvojice „The Second Stone“ a „The Essence of Silence“. Jen škoda, že během prvních několika písní nebyl zvuk ještě úplně ustálený, v rychlejších momentech se docela sléval a Simone se za kytarově orchestrální hradbou ztrácela, takže jsem se někdy v průběhu „The Essence of Silence“ vydal směrem dál od pódia ke zvukaři, kde byla situace mnohem lepší. Epica odehrála až chladně perfekcionalistický koncert, který podbarvovaly nasamplované orchestrální pasáže a sbory; songy z poslední desky mezi ty starší pasovaly na jedničku a vystoupení odsýpalo, ačkoli se mi rozdíly mezi jednotlivými písněmi trochu ztrácely a krom výše uvedených si už opravdu žádnou nevybavím. Nicméně ve výsledku Epica nezanechala vůbec špatný dojem a roli festivalové hlavní hvězdy splnila. Lidi šíleli nadšením, Holanďané si to užívali, takže spokojení byli asi všichni.
Zhodnocení:
Tak, a je to za námi. Nyní mi dovolte se trošku pozastavit nad nezbytnou organizační stránkou. Nerad bych Made of Metal srovnával s akcí typu Masters of Rock, protože rozdíly jsou patrné jednak ve velikosti obou festivalů, ale taky v jejich stáří, takže je to rovnat vedle sebe jablka a hrušky.
Na Made of Metal bylo znát, že se jedná teprve o druhý ročník, a některé věci se tak asi stále řeší za pochodu a pořadatelé se učí. Začnu tím negativním, protože je vždycky lepší končit pozitivně. Trochu mě zarazil laxní přístup ochranky po celém areálu, u vstupu nevyjímaje, a měl jsem dojem, že ruce a pásky ani nekontrolují a ukazováním rukou jako by je člověk rušil od družného hovoru. Neříkám, že mě rajcuje šacování u vchodu, ale alespoň náznak zájmu a snahy se cení.
Je škoda, že festival, jenž postavil pivní nabídku asi na šesti druzích piva, si do stanů nechal naverbovat mladé žabky, které u pípy stály snad poprvé, a jestli někdo mohl za vznikající fronty (hlavně pátek), tak to bylo spíše na vrub pomalých výčepních než na přehršel lidí. Pivo za 30,- je celkem oukej a k samotné nabídce nemám nic moc co říct, protože jsem po nějakém tom Ježkovi skončil vždy u ovocného Refreshe či nealka a proti ani jednomu z těchto nápojů jsem nemohl nic namítat. Pro příští rok by se mohlo zapřemýšlet o systému vratných pevných kelímků a jednotném dodavateli piva s profi obsluhou, protože i když se koše vynášely, tak ne každý má chuť si to k němu s prázdným plastem špacírovat :-) Co se občerstvení týče, tak bych uvítal širší nabídku. Když si přestavím, že bych měl v kempu strávit tři až čtyři noci, tak bych už druhý den neměl z čeho vybírat, ale to je otázka chuti každého jednotlivého návštěvníka.
Ke kempu se opět vyjadřovat nebudu, protože jako místní jsem neměl potřebu jej využívat. Tak nějak jsem nepochopil neosvětlení cesty od hlavního vchodu k parkovišti první večer, nicméně organizátoři asi zaznamenali kritiku a druhý den to operativně vyřešili halogenem, který nestačil na celou trasu, ale lepší než nic.
Naopak se mi líbila taková až rodinná atmosféra a fakt, že se organizátoři snaží návštěvníkům vycházet vstříc. Třeba už jen tím autobusovým kyvadlem z Hodonína do Rohatce. Areál vojenského cvičiště není příliš velký, všude je to kousek, žádné dlouhé přecházení, což se mi taky zamlouvalo. Vcelku malá návštěva (v porovnání s podobnými akcemi s delší historií) měla jedno obrovské plus, a sice když se člověk chtěl těsně před začátkem koncertu dostat do těsné blízkosti pódia, tak neměl žádný problém, a třeba i v průběhu Epicy, Amorphis nebo Fleshgod Apocalypse se dalo bez větších potíží dostat se do vzdálenosti několika metrů od stage. V programu nedocházelo k žádným průtahům (alespoň v těch pozdní částech jednotlivých dnů, u nichž jsem byl přítomen), a přestože bych si dokázal představit trošku rozmanitější výběr kapel směrem dál od melodického metalu, tak nemůžu říct, že bych byl zklamaný.
V průběhu festivalu jsem si říkal, že příště už nejdu, což nejde na vrub pořadatelům, ale spíše hudebnímu zaměření, ovšem pokud se podaří svolat opět takto slušnou soupisku, která mě ve výsledku nijak neurazila, tak by byla škoda nechat si takovou akci ujít.
P. S. A slyšet známé tváře řvát „Come on, Hodonín“ má pro místního taky něco do sebe :-)
Země: Finsko Žánr: folk / symphonic metal Datum vydání: 23.8.2013 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. For Your Own Good
02. Ten More Miles
03. Piece by Piece
04. Into the Free
05. Run Bhang-Eater, Run!
06. Greek Fire
07. The Days Passed
08. No Good Story Ever Starts with Drinking Tea
09. We Ride Together
Když Turisas letos na začátku roku oznámili čtvrté, téměř eponymní album, hádám, že jsem nebyl sám, kdo si mírně řečeno zaklepal na čelo s otázkou, co to ti Finové vymýšlí a jestli to čistě náhodou není pracovní verze alba. Přiznám se, že předchozí desku “Stand Up and Fight” jsem slyšel asi dvakrát, neb jsem jí po předchozích velice dobře poslouchatelných albech ani zdaleka nepřišel na chuť. Z toho důvodu pro mě bylo nové album Turisas tak trochu sázka do loterie. A jak se poměrně brzy ukázalo, vsadit si na “Turisas2013” by nemělo daleko od vsázení na ruskou ruletu s pěti kulkami v bubínku revolveru…
Už od počátku se zdá být jasné, na jakou notu se bude hrát tentokráte. Výrazivo působí lehce, rockově, snad i trochu svěže, ale v první řadě až příliš jednoduše a občas bych se nebál tvrdit, že až prázdně. Velkolepá rozmáchlost, kterou jsem před pár lety kapele zobal z ruky, je ta tam a zbylo z ní opravdu jen a pouze torzo v podobě nápěvů a sborových refrénů. Ty kapela umí pořád docela dobře, mnohdy jde o velmi dobré momenty, ačkoliv po třech albech už místy také působí taky trochu okoukaně. Jen příznivci typického folkového výraziva ostrouhají zdaleka nejvíce, protože housle, pokud už jsou, tak hrajou, jako by nebyly, a jsou utopené kdesi za vším ostatním, především za klávesami. I tak se tu ale pořád bavíme o materiálu, který je schopen fungovat, uhánět směle kupředu a sem tam dokonce bavit. Tedy, když počítám první tři skladby, kde každá má alespoň něco do sebe, ať už je to “For Your Own Good” s příjemnou klavírní melodií, příjemně ubíhající klipovka “Ten More Miles” nebo “Piece by Piece”, která je silná hlavně v závěrečném sborovém zpěvu. Pořád se dá najít něco, co je na skladbě dobře a proč ji nevyhodím z okna po prvním poslechu. Jenže po třetí skladbě je za tímhle vším tlustá čára a co se zdálo být jasné, je najednou docela jinak.
Od čtvrté písně až do konce jsem až na jednu výjimku seděl, poslouchal a nestačil se divit, co mi to vlastně Turisas servírují. Protože takovou sbírku špatných nápadů jsem už dlouho nezažil. Naprosto nezábavnou “Into the Free” vyzdobenou naprosto příšernou osmdesátkovou vyřvávačkou následuje “Run Bhang-Eater, Run!”, která zpočátku vypadá jako vykrádačka “In the Court of Jarisleif” z “The Varangian Way”, rozjede se ovšem naprosto jiným směrem a zhruba v polovině přijde se saxofonovou melodií prokládanou ženským vzdycháním. Ne, opravdu nechápu, co to tam dělá, obzvlášť když závěr písně není úplně marný. Nevalný dojem trochu narovnává ostřejší “Greek Fire” s povedeným refrénem, zbytek alba už je ale přinejlepším průměr, který dává na odiv velmi chatrnou skladatelskou stránku. Zejména pak “No Good Story Ever Starts with Drinking Tea” je naprosto primitivní alkoholovou vyřvávačkou, která nejenže si spletla album s alkoholovým výběrem od Korpiklaani, ale navrch ji przní zrychlený refrén “The March of the Varangian Guard” z minulé desky ve stylu Alvin and the Chipmunks. Závěr alba trochu zachraňuje filmová “We Ride Together”, která je především v závěru docela slušná jízda, ačkoliv jsem v ní taky zaslechl kde co od soundtracku klasické westernovky až po znělku Simpsonových.
Mathiasu Nygårdovi to sice zpívá pořád dobře a jeho čistý zpěv je jedna z věcí, která mě na albu hodně baví, nejen díky tomu, že se nebojí přecházet mezi čistým zpěvem i velmi slušným growlem, ale sedne mi i jeho barva hlasu. To se ale ovšem nedá říct o zbytku nástrojů, které by zasloužily propracovat. Nevadí mi, že kapela znatelně ubrala plyn, protože kdyby navrch přisadila nápaditou práci kytary a obecně nějak podpořila rockovější vyznění, myslím, že by to mohla být velmi dobrá deska, tím spíš, že album má pěkných čtyřicet minut, a když nic jiného, velmi slušně ubíhá kupředu. Tady se ale pánové zasekli někde na půl cesty – což by se taky nejspíš dalo nějak překousnout nebýt skladeb zabitých bez pardonu blbými nápady, nad nimiž vám prostě zůstane rozum stát. A když k tomu připočtu už zmiňovanou skladatelskou vyšumělost a unavenost, kterou z použitého výraziva cítím, je myslím jasné, že hodnocení “Turisas2013” si kapela za rámeček asi nedá. Tohle album prostě Turisas nesežeru, ani kdybych neměl celý měsíc co do huby a do výplaty zbývalo ještě déle.
Další názory:
Nevěřil bych, že to budu zrovna já, kdo se bude zastávat Turisas, ale rozhodně to nevidím až tak černě jako kolegové Atreides a Skvrn a upřímně řečeno, známky jako 4 nebo dokonce 3,5 mi pro desku jako “Turisas2013” přijdou trochu přehnané… jasně, pořád je to vlastně taková kravinka, ale na skoro průserové hodnocení to fakt není. Turisas byli svého času (na úplném začátku své cesty) kapelou, které jsem vlastně docela fandil, sice to byl trochu kýč, ale relativně příjemný. Postupem času se mi ovšem Finové trochu zajedli, na čemž se jistě podepsal i fakt, že minulé “Stand Up and Fight” mi hodně nesedlo a až na dvě písničky (“Take the Day!”, “Stand Up and Fight”) mě krutě nebavilo. Nebylo tedy divu, že jestli jsem od “Turisas2013” něco čekal, tak to byla spíš cesta s kvalitou ještě níže, ale ve výsledku to album není vůbec neposlouchatelné. Jasně, některé songy jsou lepší a některé se moc nepovedly, ale když pominu fakt debilní “No Good Story Ever Starts with Driking Tea”, jež je doopravdy špatná, tak se tu nenachází písnička, která by mě vyloženě obtěžovala. Ano, některé kusy jsou sice méně záživné jako třeba “Into the Free”, avšak ty slušnější věci převažují, některé jsou dokonce povedené, viz například hned úvodní “For Your Own Good”, “Greek Fire” nebo “The Days Passed”. Asi jsem taky jediný, koho nesere odrhovačka “Run Bhang-Eater, Run!”, která je trošku natvrdlá, ale ne natolik, aby z toho člověk musel zvracet, poslechnout se dá bez problému. Upřímně, čekal jsem od “Turisas2013” sračku, ale dostal jsem jsem vlastně docela pohodovou desku, proti níž nic nemám. H.
Jak tak čtu kolegovu recenzi, nemůžu si pomoct, ale většinou s ním souhlasím. Za dobré považuji stejné skladby jako on, nesedí mi ty samé co jemu, ani výkonu Mathiase Nygårda nemám co vytknout, bla bla bla, už jste to vlastně jednou četli. Přesto ale musím hodnotit značně odlišně, protože ačkoli jsou některé skladby skutečně trochu tupé, nepřijde mi to zdaleka tak strašné, jak se tvrdí o pár odstavců výš. Popravdě je to proti očekáváním, se kterými jsem k “Turisas2013” přistupoval, vlastně ještě dost dobré. Z prvních dvou skladeb se po úvodním šoku vyklubal dost příjemný materiál a hodně potěšila dvojice “Piece by Piece” a “Greek Fire”, protože jde na poměry Turisas o nečekaně ostré a seriózní věci, čímž příjemně kontrastují s těmi pompézními zpívánkami, které na poslední desce sice fungovaly dobře, ale zdaleka ne vždy. S tím souvisí i to, že mi “Turisas2013” obecně přijde trochu dospělejší a dokonce i vyrovnanější než jeho předchůdce “Stand Up and Fight”, a ačkoli se znatelný odklon od typického soundu kapely zprvu zdál být pokusem Turisas o likvidaci vlastního renomé, nakonec to docela dává smysl. Mám totiž takové tušení, že další symfonický battle metal by už prostě nefungoval. Ano, “Run Bhang-Eater, Run!” je vážně divná, “No Good Story Ever Starts with Drinking Tea” je prostě pitomá a “Into the Free” s “The Days Passed” také nejsou žádné zázraky. Poslouchat se to ale rozhodně dá a jednačtyřiceti minut jde ve společnosti “Turisas2013” strávit bez obav o svoje zdraví. Těch pár neslavných výsledků dvouleté skladatelské práce se prostě dá přežít a zbytek je buď pozitivně neutrální nebo prostě dobrý, takže nemám sebemenší důvod chodit pod pět bodů. A jelikož se mi drtivá většina toho, co z “Turisas2013” ulpí v paměti zkrátka líbí, nakonec to bude ještě o bod víc. Ježura
Do puntíku musím souhlasit s tím, co napsal v recenzi kolega nade mnou. “Turisas2013” je zkrátka špatné ve všech ohledech, od názvu přes obal až po samotnou hudbu. Najde se pár výjimek, dokonce docela slušných skladeb jako první “For Your Own Good”, ve které jsou Turisas rozpoznatelní snad jen podle názvu písně, nebo druhé “Ten More Miles”, která nakonec není tak špatná, jak jsem si na první poslech myslel. Na druhou stranu na desce takové ultrablbosti, které jsem letos nejspíš ještě neslyšel. Duo “Run Bhang-Eater, Run!” a “No Good Story Ever Starts with Drinking Tea” jsou toho názorným příkladem. První z nich – snaží se být jaksi folkově hravá, ale zařazení ženského vzdychání za doprovodu saxofonu fakt nechápu. O té druhé, halekačce à la Korpiklaani, bylo trefně napsáno výše, takže se už komentáře zdržím. Vzhledem k tomu, že Turisas mají nějaký ten rok hraní i nemalý úspěch za sebou, výše se mi s hodnocením jít opravdu nechce. Pár bodíků za hudební posun (sice nepříliš šťastný, ale čert to vem)… Skvrn
Top5 2011:
1. Nightwish – Imaginaerum
2. Крода – Чорнотроп
3. Dream Theater – A Dramatic Turn of Events
4. Turisas – Stand Up and Fight
5. Moonsorrow – Varjoina kuljemme kuolleiden maassa
CZ/SVK deska roku:
1. Stíny plamenů – Výprava za pravdou špíny
2. Cruadalach – Lead – Not Follow
1. Nightwish – Imaginaerum
Co jsem si všiml, tak obecenstvo se stran prvního čistě konceptuálního počinu v dějinách finských Nightwish rozdělilo na dvě přibližně stejné části – jedna album nehodnotí příliš kladně a vyčítá mu kdesi cosi, zatímco druhá je jím naprosto uchvácena. Já se řadím do tábora číslo dvě. Tuomas a spol. vytvořili přesně to, co se mi líbí. Je tam několik málo slabších momentů – jako třeba když chvíli zpívá Troy Donockley – ale jsou to natolik krátké úseky, že vůbec nemá cenu se o nich zmiňovat. Pozitiva naprosto drtivě převažují. Anette překvapila i ty největší optimisty jako například mě – zní snad v každé skladbě jinak a je to až neuvěřitelné. Je pravda, že na úkor orchestrálnosti jsou poněkud upozaděny tradiční metalové nástroje, ale to dle mého není ani trochu na škodu. Umělecký záměr zachytit jakousi “burtonovskou” atmosféru se povedl na výbornou a já nevím, co bych měl vychválit dřív – obraz fantaskního cirku vykreslený ve “Scraretale”, sypačku “Last Ride of the Day” nebo chvilku poezie v “Song of Myself” (kterou skutečně upřímně považuju za naprosto úžasnou)? Tohle se mi prostě a jednoduše trefilo do noty.
2. Крода – Чорнотроп
Dlouho to vypadalo, že Крода letošní rok vyhraje, ale pak přišli Nightwish a tomu se zkrátka konkurovat nedá. Každopádně kontroverzní Eisenslav si se svým sólo dílem poradil náramně a stvořil velice kvalitní dílo. Mě osobně se album líbí výrazně víc než předchozí opěvované “Похорон сонця”. Proč přesně to vám ovšem asi neřeknu…
3. Dream Theater – A Dramatic Turn of Events
Nový počin hudebních virtuosů Dream Theater skutečně není tak dobrý jako dva roky staré “Black Clouds & Silver Linings”. Že by se projevil odchod skladatelského motoru Mika Portnoye? Snad. Nicméně to, že něco není tak dobré jako mistrovské dílo, ještě neznamená, že se pořád nejedná o klenot. Hudba “Snového divadla” může být pro mnohé hůře stravitelná, nebo snad dokonce nudná. Kdo však do jejich tvorby pronikne, ten pozná, že jde o něco opravdu mimořádného. A kdyby nic jiného, tak za skladbu “Outcry” si to místo v mém “topu” zaslouží.
4. Turisas – Stand Up and Fight
Nominací tohohle kousku jsem si chvíli jistý nebyl, ale nakonec jsem se rozhodl ho zařadit na úkor jiných. Mně se zkrátka Turisas líbí, přestože hudebně nenabízejí zase o tolik víc než “módní” nenáročný power metal s folkovými přísadami. Na druhou stranu je pravda, že jejich provedení je docela neotřelé a celkem dobře identifikovatelné. Ať tak nebo tak, funguje to už třetí album. Nevím, možná je tohle jejich album do třetice nejslabší z toho, co zatím vyprodukovali, ovšem i kdyby snad ano, tak to pořád šlape velice pěkně.
5. Moonsorrow – Varjoina kuljemme kuolleiden maassa
Moonsorrow je pro mě velice srdeční záležitost – jestli někdo v mých očích třímá vlajku “skutečného” folk metalu a pevně rozkročen jí mává nad bitevním polem, pak to jsou právě tito Finové. Novým albem nezklamali. Přesto, nepronikl jsem do něj zase až tolik, a kdybych neznal starší tvorbu, tak popravdě nevím, jestli by mě to vůbec zaujalo. Přeci jenom si myslím, že by se měli vrátit na délky skladeb “pod deset minut” a více se soustředit na “silné momenty”, takhle to přeci jenom chvílemi skoro až splývá. Na místo v nejlepších pěti albech roku to stačilo, ale krčit se musí až na místě posledním…
CZ/SVK deska roku:
1. Stíny plamenů – Výprava za pravdou špíny
Co se týká českých luhů a hájů, tak já pro letošek nemám zase tak z čeho vybírat. Letos jsem domácí scénu jaksi zaspal a opomíjel. Reedice debutového alba Stínů plamenů obohacená o několik nových skladeb by si však cestu do tohohle přehledu našla tak jako tak. Kvalitativně totiž výrazně vyčnívá. Zájemce o další povídání můžu odkázat na mé Na co se nedostalo, abych se zbytečně neopakoval.
2. Cruadalach – Lead – Not Follow
Jak už jsem řekl – příliš velký výběr z domácí scény u mě nebyl. A protože Root při vší úctě k legendám místo tady nepřiřknu, volba musí padnout na poslední dílo, kterému jsem dopřál sluchu – totiž podle oficiálních informací v Praze usídleným Cruadalach. Debutové album této folkové party jsem před pár dny recenzoval a můžu jen zopakovat, co jsem psal tam – je to zajímavé, na naší scénu neotřelé, ale ani to není album, které by mělo změnit hudební svět. Každopádně pořád ještě mladá kapela má solidní potenciál do budoucna.
Neřadový počin roku:
Darkal – Here Comes the Darkness
Také o tomhle kousku už jsem se zmiňoval v mém Na co se nedostalo a pozorným čtenářům jistě neuniklo hodnocení 10/10. Proto je také toto demo logickou volbou pro neřadovku. Demo to totiž je leda v tom smyslu, že autor svou hudbu nahrál v domácích podmínkách a že jej zatím nevydal fyzicky, jinak by to s klidem mohla být fantastická řadovka o jejíž vydání by se jistě mnozí zájemci o neoklasickou ambientní hudbu poprali.
Koncert roku:
Theocracy: Praha – Exit-Us, 26.10.2011
Ono je to lehké být první, když jste jediní v kategorii. Letos jsem zkrátka na žádné jiné metalové akci nebyl. A tak, přestože samotný koncert jsem si zase tak moc neužil kvůli nepříliš kvalitnímu nazvučení, tak je vítěz jednoduše daný. Ale zase abych jenom nehaněl, Theocracy mám moc rád a své vystoupení rozhodně odehráli kvalitně, takže úplně hrozné to taky nebylo a nějaké ty zážitky (a suvenýr) jsem si odnesl.
Videoklip roku:
Dalriada – Hajdútánc
Ani ne, že by bylo tak skvělé samotné provedení toho videoklipu (to se ostatně u metalových videí stává málokdy), ale ten song je neskutečný nářez – prostě správná folk metalová juchačka moderního střihu, navíc okořeněná netradiční maďarštinou, která přinejmenším v podání Dalriady zní velice dobře. Bohužel zbytek alba pokulhává, proto jsem ho například nezařadil mezi nejlepší počiny roku. Ovšem aspoň prostřednictvím téhle kategorie bych chtěl dát Dalriadě možnost vyniknout.
Potěšení roku:
Alestorm – Back Through Time
Alestorm zkrátka nelze brát příliš vážně. Proto jsem je nezařadil do žebříčku “top”, protože to by bylo nefér. Ale počínaje povedeným obalem je tahle placka zkrátka dobrá. Když má člověk zrovna náladu vypnout a nezávazně se bavit, není důvod, proč nesáhnout po kapele ražení Alestorm, kteří na novém albu ukázali, že nenáročné power metalové juchačky-halekačky jim jdou víc než dobře.
Zklamání roku:
Edguy – Age of the Joker
Zatímco předchozí “strašná” deska “Tinnitus Sanctus” mi zase tak špatná nepřišla, tentokrát už se asi musím přidat k těm, kteří nad Tobiasem a Edguy zlomili hůl. Navzdory velikášským prohlášením nenabízí nové album téměř nic. Dva songy jsou dobré, jeden ujde a zbytek nejlépe průměr a nebo ještě něco daleko horšího.
Účinkující (obsažení v reportu): 1349, A Pale Horse Named Death, Absu, Ahab, Anathema, As I Lay Dying, Cryptopsy, Dagoba, Draconian, Exivious, Forbidden, Genitorturers, Haemorrhage, Kataklysm, Khold, Kvelertak, Sepultura, Seventh Void, Skyforger, Trigger the Bloodshed, Triptykon, Turisas, Vader
H.: V sobotu ráno jsem trochu přespal, což mě ve výsledku stálo účast na úvodní půlhodince Norů Blood Red Throne. Nakonec jsem měl co dělat, abych stihl alespoň kousek A Pale Horse Named Death. Americký metal zrovna moc nežeru, ale nedá se tomuhle kontinentu upřít fakt, že má opravdu silnou scénu různých těch post-něco-metal kapel. A přesně do téhle sorty patří i A Pale Horse Named Death. Hned na budíček spustili nálož středně rychlých těžkotonážních riffů, specifickou náladu a uhrančivý vokál. No, tohle bylo moc dobré probuzení. Když si představím, jaké by to mohlo být za tmy a s mlhou… uff…
H.: Nesmírně brutální palbu předvedli Trigger the Bloodshed. Death metal, technical death metal a do jisté míry i deathcore zalité do jednoho neprostupného celku tvořily tak prdel-nakopávající kombinaci, že mě ani na vteřinu nenapadlo utéct z pod pódia před deštěm. Kdo si přivstal, dostal za odměnu nářez z pódia a mokrou spršku z oblohy. Tihle Britové si za svůj výkon určitě zasloužili i lepší čas.
H.: Sobota se rozjela opravdu ve velkém stylu, jelikož i následující Absu předvedl totální maso. Myslím, že asi všechny uchvátil naprosto neuvěřitelný výkon s velkým V zpěváka a bubeníka Proscriptora McGoverna, který stíhal při ultra rychlých sypanicích ještě řvát takovým ječákem, až z toho tuhla krev v žilách. A když se asi v polovině setu zvedl z bicí stoličky a šel pozdravit dav na okraj pódia, vyloudil při tom tak neskutečný jekot, že mi málem praskly ušní bubínky. Ze samotných songů mě nejvíce rozdrtila pecka “Manannán”. Už jsem kdysi zaslechl, že Absu bývají naživo náhul jako prase, což se ukázalo být více než pravdivé. Kdo v průběhu tohohle radši vyspával nebo nasával, ať si rve vlasy!
H.: Seventh Void ukázali kromě společného kytaristy s A Pale Horse Named Death také pravý stoner metal. Podobnou muziku jsem nikdy v životě moc neposlouchal, ale musím uznat, že Seventh Void měli něco do sebe. Bylo to hezky špinavé, s nádechem rocku, a hlavně to mělo koule. CD bych si asi nekoupil, ale líbilo se mi to.
H.: V této chvíli měla nastoupit Dagoba, ale stejně jako loni nedorazila. Někde později jsem pak později zaslechl, že opět stejně jako loni měli autonehodu. Asi jsou to dobří řidiči (smích). Jejich set se posunul na konec programu na třetí hodinu ranní. V programu vznikla téměř hodinová díra na odpočinek (po loňských přesunech už asi pořadatelé nechtěli znovu nějak hýbat s časy, což považuji za rozumné, navíc byla chvíle ticha docela příjemným oddychem pro uši).
H.: Další tedy vystupují až Draconian ze Švédska. Asi největším překvapením jejich setu byl fakt, že ten jejich doom nebyl totálně zazděný denním světlem. Ani tak to sice stále nebylo úplně to pravé, ale šlo se na to dívat. Ono když doomová kapela zrovna nepodá tak strhující výkon jako Курск v pátek, bývá doom metal ve dne minimálně poloviční. Nakonec jsem tedy ani nebyl tak extrémně zklamaný, že Draconian stihli pouhé čtyři skladby (“The Drowning Age”, “The Last Hour of Ancient Sunrise”, “Bloodflower” a “Heaven Laid in Tears (Angels’ Lament)”). Líbilo se mi to, ale čekal jsem víc.
Ježura: Na Draconian jsem byl docela zvědavý i přes čas ne úplně korespondující s tím, co hrají. Není ovšem jednoduché říci, jestli moje rozpačité pocity plynou z onoho času, evidentně nalámaného zpěváka nebo snad něčeho jiného. Ale na druhou stranu – vydržel jsem až do konce dost krátkého setu a za tu dobu jsem musel uznale smeknou před sympatickou plavovláskou za mikrofonem. Tahle dáma skutečně zpívat umí, o tom žádná. Tak třeba někdy příště, milí Draconian.
H.: Náladu však rychle spravili norští blázni Kvelertak se svojí black-punk jízdou. Krásně úchylná oranžová komba, nadopovaný zpěvák (opět skoky do davu a šplhání po konstrukci pódia) a hudba tak energická, že to s člověkem šilo přímo samo. Pecky jako “Mjød”, “Blodtørst” nebo “Fossegrim” maximálně ničily vše okolo. Mít v sobě o jedno pivo a jednoho ruma víc, tak už mě nikdo neudržel a já v lítal v kotli jako blázen (smích).
Ježura: Kvelertak jsou jako nitroglycerin. Člověk s tím jenom zatřepe a BUM! Pravda, myslel jsem, že to bude mít naživo ještě o kousíček větší grády, ale i takhle jsem byl nadmíru spokojen. A při pomyšlení, jaká šleha to musí být v klubu, dostávám lehkou husí kůži…
H.: Hodně mimo festivalovou mísu byli holandští hračičkové Exivious se svým instrumentálním progresivním vystoupením. Nejen díky civilnímu vystupování, soustředěnému výkonu a absenci jakýchkoliv plachet nebo rekvizit hrála prim jenom a pouze hudba. Příznivci podobných progresivních orgií byli jistě u vytržení, ale já se musím přiznat, že mě to až zas tak nebralo. Ale velice příjemné a zajímavé zpestření to bylo, to každopádně! Rozhodně se mi Exivious líbili více než skupina následující…
H.: Parta extrémně fousatých pánů Skyforger z Lotyšska sice hnala ten svůj pagan/folk metal s vervou, ale nějak to vyznělo do ztracena, což mě celkem mrzí, neboť jsem byl na jejich výstup patřičně zvědav. Ale dost jim na bodech ubíral i fakt, z něhož kapelu nelze moc vinit, čímž mám na mysli ne zrovna povedený zvuk. Veškeré folkové nástroje, které jsou v hudbě Skyforger opravdu hodně významnou složkou, ne-li tou přímo nejvýznamnější, jako by s sebou kapela ani neměla, protože nebyly vůbec slyšet. Ani solidní výběr písniček to nezachránil. Škoda.
Ježura: Opět musím do poslední čárky souhlasit s H. Na doporučení několika známých jsem od Skyforger čekal dost, ale dostal jsem jenom čím dál nudnější nudu, kterou nějak nedovedu rozklíčovat a analyzovat. Odešel jsem přibližně v půlce, kdy shodou okolností hrála skladba, jejíž pasáže Skyforger půjčili Rusům Аркона pro skladbu “На Моей Земле”…
H.: Nijak mě nebrali ani Forbidden. Uznávám, že mé znalosti jejich tvorby jsou absolutně na nule a že na jejich koncert jsem se šel mrknout jen tak z dálky, ale jejich obyčejná a standardní thrashovitá cirkulárka (kterou by podle mých informací Forbidden být neměli, ale naživo to tak vyznělo) mě ani náhodou nepřesvědčila, abych se po jejich nahrávkách pídil.
Ježura: V zájmu objektivity musím hned na začátek uvést, že jsem si v průběhu setu Forbidden hověl na tribuně, ovšem to, co se ke mně doneslo, povážlivě laškovalo s mým dávivým reflexem. Tuctové, pustě agresivní, v čistých pasážích ukrutně falešné. Bída, utrpení a nikdy víc!
H.: Opravdu kvalitně pobavili až španělští grindeři Haemorrhage. Sice přijeli bez baskytary, jíž se tedy chopila kytaristka Ana ve slušivém oblečku zdravotní sestřičky (mužské publikum také hned po jejím vstupu na pódium náležitě zbystřilo smysly, zejména zrak), ale stejně měl ten jejich patologický mazec koule. Největší podíl na tom měl samozřejmě od krve zborcený frontman Lugubrious, který si na pódium postupně přitáhl umělou nohu (do té se s náramnou rozkoší zakusoval) nebo mozek ve skleničce (obsah se stejnou rozkoší vypil), v jednu chvíli si pak i nasadil košík pro psa a proháněl se po stage po čtyřech (přičemž nezapomněl pomočit odposlechy). Jasně, hlubokomyslné to zrovna nebylo, ale sranda obrovská.
Ježura: Netušil jsem, že se mi kdy bude grind líbit a že mě navýsost pobaví! V případě Haemorrhage se tak dělo od samého začátku do úplného konce a bylo mi skoro líto, že tihle Španělé nezahráli déle. Zpěvák: “Christina Aguilera? Fuck you! Lady Gaga? Fuck you! Haemorrhage? Fuck y… oh no no no, not Haemorrhage.” Kytarista: “Fernando? Fuck YOU!”
H.: S podobně ujetou show přišli i Genitorturers. U nich však nehrál hlavní roli zpěvák, nýbrž zpěvačka oblečená jak štětka, která si taktéž přinesla pár zajímavých rekvizit (plastová mačeta od krve, která později letěla do davu, panenka na šňůrce, ale i láhev Jacka Danielse, jejíž obsah byl rozléván všude okolo) a navíc k tomu ještě spustila kadenci přisprostlých a úchylných hlášek. Zajímavou postavou byl ovšem i baskytarista, u něhož si člověk nemohl být jistý, jakého je to individuum pohlaví. Spousta lidí na to později nehorázně nadávala, ale mně se to moc líbilo, i když to, co hráli, jsem vnímal spíše okrajově (smích). Víc takových bláznivin!
Ježura: Asi jsem úchyl, ale tohle se mi při vší obscénnosti, sexismu a pámbu ví při čem ještě líbilo, a to dost. Industrial rockové zpestření v režii manželky Davea Vincenta, Gen, mi zvedlo náladu a dokonce jsem ani neschytal moc toho červenýho humusu, co do lidí Gen pumpovala ze stříkací pistolky poněkud falických proporcí. Speciální potlesk pro bubeníka – ten ví, jak i s málem udělat dobrou show! A dokonce zazněla moje oblíbená “Lecher Bitch”, juchu! Netušil jsem, že ji někdy uslyším naživo [k zahraným songům ještě dodám, že skvěle vyzněly i “Sin City” a hlavně “Devil in a Bottle”, kterou bych asi označil za vrchol setu a při níž zpěvačka dělala voloviny se zmiňovanou lahví Jacka Danielse – pozn. H.]…
H.: U Vader nechápu jednu věc – jak je možné, že z alba je to takový skvělý náser a naživo taková strašná nuda. Covery od Black Sabbath a Slayer sice potěšily, ale to bylo asi tak všechno. Tihle Poláci ten svůj death metal drhnou na koncertech na můj vkus až moc předvídatelně a neinvenčně.
Ježura: Ač jsem si to původně nechtěl přiznat, H. má už snad pomilionté pravdu. Vystoupení sice lehce gradovalo, ale zamrzelo, že z novinky, která vyšla předešlého dne, zazněla pouhopouhá jedna skladba “Come and See My Sacrifice” a vůbec nedošlo na hymnickou “This Is the War”. Třeba to příště klapne a bude to fakt nářez, fakt bych za to byl rád.
H.:Další Turisas jsou přesně opačný případ. Z alba kýč jak hovado, poslouchat se to skoro nedá, ale na koncertě totální bomba. Vědí, jak svou show hned od začátku nakopnout, umí dostat dav do varu a celé to vygradovat do excelentního závěru (s vrháním toaleťáku místo konfet). Pozornost mužské části publika navíc strhávala opravdu sličná akordeonistka Netta Skog, ale nejen díky ní byli Turisas vážně skvělí. Navíc potěšilo, že z aktuálního alba “Stand Up and Fight” zahráli ten jediný song, který tam je opravdu dobrý – “Take the Day”. Jo, a taky nezahráli “Rasputin”, což asi spoustu lidí rozladilo, ale já si myslím, že i bez toho to bylo super. A navíc ty jejich zmalované ksichty vypadají opravdu dobře (smích).
Ježura: Ohledně vystoupení Turisas mám trochu rozpolcené dojmy. Na jednu stranu hráli přespříliš skladeb, které mě vůbec neberou, na stranu druhou ale předvedli takové pódiové divadlo, jaké jim může kde kdo závidět. Obecně vzato tím u mě značně stoupli v ceně a třeba bych se na ně zašel podívat i sólo – už jenom kvůli překrásné Nettě Skog. Fakt jsem podle fotek netušil, že je tak moc hezká…
H.: Co se týče Cryptopsy, najeďte si o kousek nahoře odstavec o Trigger the Bloodshed, znovu si ho přečtěte a jenom zaměňujte jména kapel. Opět kulervoucí, technicky namakaná sbíječka bez milosti. I když podle znalců tvorby byl zvuk na prd, já jsem si nějakého zásadnějšího problému nevšiml, viděl jsem jen luxusní death metalovou smaženici, předlouhé hřívy zpěváka a baskytaristy a jednoho totálně šíleného Flo Mouniera za bicími.
H.: As I Lay Dying byli lepší, než bych si byl odvážil tipnout. Z CDčka mě to vždycky nehorázně nudilo a všechny ty melo-refrény mi přišly strašně teplé (což ovšem není případ pouze As I Lay Dying, spíš žánru obecně), ale naživo to všechno sepnulo dohromady do jednoho hodně nabušeného celku. Kromě toho jistě i posluchači menšího vzrůstu ocenili, že hudebníci hojně využívali trojice přistavěných plošinek, na nichž si je mohl do sytosti prohlédnout každý. V setlistu nebyl problém zaznamenat spoustu známých songů, ale mě osobně nejvíce zaujala “Nothing Left”, jíž považuji možná za tu nejlepší pecku, co kdy As I Lay Dying napsali (asi to bude tím, že je jediná, v níž mi nevadí ani ty “teplé” refrény).
H.: Přímo kouzelnou atmosféru vyčarovala Anathema. To bylo opravdu skvostné vystoupení. Víc snad k tomu ani nemám co dodat, takže nechám promluvit i kolegu, aby dostal trochu více prostoru (smích):
Ježura: Aaaaach, Anathema… Spolu se Satyricon můj druhý vrchol festivalu. Něco podobného jsem do té doby nezažil a ani v nejmenším nečekal. Tak klidná hudba a jaké dovede mít na velkém pódiu koule! Začínám být přesvědčeným polytheistou, protože jenom bratři Cavanaghové jsou tři a éterická a přesto tak pozemská víla v těle Lee Douglas k tomu. To se nedá slovy popsat, u toho byste museli být…
H.: Ze Sepultury jsem viděl jenom úvodní song a opravdu mě potěšilo, že Derrick Green si vzal na sebe triko české kapely Tortharry (zasvěcení vědí, že se vzájemně znají). Pak jsem si šel ale vystát první lajnu na Triptykon, tudíž nemohu moc hodnotit…
Ježura: A to já si zase zahodnotím. Sepulturu jsem z desky zkoušel poslouchat několikrát a pokaždé bez úspěchu. Nějakým zázrakem mě ale dovedou naživo strhnout a nepustit. Stejně jako loni byl tohle prvotřídní nářez a “Roots Bloody Roots” hulákal snad celý Josefov…
H.: Mlaťte mě, bijte mě, ale tvrzení, že Triptykon předvedli něco naprosto geniálního, nejlepší vystoupení festivalu (tohle podtrhávám!), stejně neodvolám! Kdo nemá ani páru, kdo to jsou Celtic Frost a Thomas Gabriel Fischer, ten to asi nepochopí, ale my znalí víme, že geniální hudebník rovná se geniální hudba, od čehož už je jen krůček ke geniálnímu koncertu. Něco tak dřevního a jednoduchého, ale zároveň neskutečně silného a poutavého dokáže tvořit jen jediný člověk na světě. Podobně hutnou a intenzivní atmosféru jsem snad ještě nežral. Sice zaznělo jenom po čtyřech peckách – 2× Celtic Frost (“Procreation (of the Wicked)” a “Circle of the Tyrants”) a 2× Triptykon (“Goetia” a “The Prolonging”) -, ale pokud vezmeme v potaz, že “Goetia” má přes 10 minut a “The Prolonging” dokonce celých 20 (žádné zkracování!), byla to dostatečná nálož (čímž netvrdím, že bych si nenechal líbit i víc). Extáze! Orgasmus!
H.: Nevím, jestli to čistě náhodou nebylo díky hraní po Triptykon, ale Kataklysm mě tentokrát moc nepodrtili. Ale taky to mohlo být jenom tím, že už jsem je přece jenom viděl asi tak stokrát a pokud tedy nepředvedou něco tak zdrcujícího jako v květnu na Metalfestu, tak z toho vlhké trenýrky nemám. Nechápejte mě zase špatně, průser to nebyl ani náhodou, výběr songů super, kapela jela bez zaváhání a profesionálně, ale něco tomu prostě ten večer chybělo. I když mě možná jen naštvali tím, že zrušili autogramiádu, protože se jim na ní nechtělo (smích).
Ježura: Pravda, taky mi to přišlo o něco málo slabší než na Metalfestu [oproti Metalfestu to bylo o hodně slabší, ne jen o něco málo – pozn. H.], ale jak čas ubíhal, dostal jsem se do stavu, kdy jsem rozdíly přestal vnímat a navzdory pokročilé hodině dostal svoji rezavou a prachem zanesenou tělesnou schránku do otáček. Jen doufám, že do mého příštího setkání s Kataklysm zvládnu kapelu aspoň trochu naposlouchat. Pak věřím, že to bude bomba!
H.: Kdo mě ale zničil, to byli 1349. Zvuk sice stál za jednou velkou vyližprdel a měl jsem v některých chvílích i problém rozeznat, co hrají, ale oproti tomu samotná skupina byla tak totálně dechberoucí, že vyprodukovala naprosto dokonale surovou a nenávistnou atmosféru, jakou od pravého norského black metalu očekávám. Malým mínusem bylo, že šlo cítit, že za bicími nesedí Frost (a to tam na Brutal Assaultu byl o den dříve se Satyricon – mohl si to ten vůl odbouchat i se 1349), ale vše vynahradil démonický zpěvák Ravn. A čuměl jsem jak péro z gauče, jak moc nářezově zněly naživo songy z “Demonoir”, třeba taková “Atomic Chapel”… slovo “peklo” se přímo dere na jazyk!
H.: Ale to ještě nebyl všemu norskému black metalu konec. Ihned vzápětí nastupují Khold v čele s frontmanem Gardem a jeho nezaměnitelným corpsepaintem. Kdo má trochu přehled, ví, že ten zdánlivě jednoduchý black metal říznutý black’n’rollem má v sobě daleko větší hloubku, což Norové dokázali i na Brutal Assaultu. A zase – na pódiu nebylo nic než jen samotná skupina, žádné další voloviny okolo, ale její výkon byl natolik podmanivý, strhující a hypnotický, že nejenže nešlo ani vteřinku odtrhnout oči od koncertu, ale napětím se nešlo ani hýbat.
H.: Pomalu už se jde do finiše, areál již řádně prořídl a na řadu přicházejí funeral doom metaloví námořníci Ahab. Zahráli pouhopouhé tři kusy (“Below the Sun”, “The Divinity of Oceans” a “The Hunt”), ale i to stačilo k přesvědčení všech přítomných, že šlo o hutný těžkotonážní monument bez smilování. Holt některý metal není extrémní co do rychlosti, ale do naprosto opačného rychlostního extrému. Ohromnou radost mi udělalo, že se Ahab ze dvou třetin věnovali nepřekonatelnému debutu “The Call of the Wretched Sea” (druhé album “The Divinity of Oceans” je přece jenom o třídu níž), zvláště taková “The Hunt” zněla naprosto monumentálně. K dokonalosti chyběla jen jediná věc – aby hustě pršelo. K téhle kapele by to neskutečně sedlo.
H.: Úplně posledním účinkujícím se stala Dagoba z Francie, která se tedy konečně uráčila dorazit. Žabožrouti začali hrát těsně po třetí hodině ranní, ale i tak to tam parádně rozjeli a zbytku přítomných vehnali do žil poslední zbytky energie a chuti šílet v kotli. Nejvíce to na pódiu rozjel bubeník Franky, jenž to tam drtil hlava nehlava. Společně s Absu a Cryptopsy asi nejlépe odtlučená show dne. Dál už jen poslední circlepit a je definitivně konec.
Zhodnocení:
H.: Na závěr ještě pár poznámek. Organizačně bylo vše zvládnuto na jedničku s hvězdičkou s výjimkou páskování ve středu, které bylo naopak tak na čtyři mínus a to jsem ještě hodný. Když pominu, že otevření areálu se zpozdilo o více jak hodinu, pořadatelé absolutně nezvládli kontrolu vstupenek (ta probíhala kvůli falešným kusům v oběhu) a páskování, takže se tvořila mnoha(ale opravdu mnoha)hodinová fronta. Navíc byla tři okénka, každé pro jiný typ předprodeje, ale nikdo nevěděl, kam si stoupnout, spousta lidí ani nevěděla, že je to nějak rozdělené, tak se pak rvali přes sebe, do toho se další lidi rvali na opačnou stranu k opáskování; někdo si zase vystál řadu na opáskování, kde mu řekli, že si vstupenku musí nejdřív nechat zkontrolovat, což nevěděl, takže se cpal zase zpátky skrze dav lidí. Prostě chaos. Alespoň že zbytek festivalu už pak běžel jako na drátkách.
H.: Další výraznou změnou bylo zavedení vratných zálohovaných kelímků. První den jsem na to ukrutně nadával, ale do konce festivalu jsem tomu docela přišel na chuť a musím uznat, že to má opravdu něco do sebe a že je to dokonce i hodně super. Minimální házení piva do davu (jak já tohle nesnáším – za to by se měly sekat koule!) téměř vymizelo (viděl jsem to dvakrát za celý festival… v loňských ročnících to bylo tak dvakrát za hodinu), žádný bordel po zemi, prostě paráda. Sice to tahání kelímku neustále s sebou mě štvalo, ale to jsem řešil tím, že jsem ho přenechával kámošovi, aby ho nosil za mě (smích). Ani ten limit na vrácení maximálně čtyřikrát mi nevadil, dokonce jsem ho zdaleka ani nevypotřeboval. A s tím vším spojené snížení ekonomické zátěže festivalu je určitě taky plus. Pro příští ročník jednoznačně zachovat!
H.: Když už jsem nakousl z dálky to pitivo, musím letos konečně pochválit pivní mok v areálu. Gambrinus jsem sice nepil, protože už jen při pohledu na něj mi bylo jasné, že mi chutnat nebude, ale Kozel byl nepokrytě luxusní! Mňam!
H.: Co mě naopak ale neskutečně doslova sralo celý festival, to byla hrůznost zvaná Monster stage na místě, kde se ještě v loňském roce nacházel stan pro autogramiády. Chápu, že jakože sponzor, ale tohleto bylo vážně hnus. Alespoň že všechno zlé je k něčemu dobré a místo pro podpisovky se přesunulo do budovy pod střechu, což jsem opravdu uvítal. Jen škoda, že na autogramiády byl stejný vchod jako do press centra, takže se novináři museli rvát před řadu čekající na podpis. Pro příští rok by to chtělo tuhle drobnůstku ještě nějak vykoumat.
H.: Další rozporuplné mám z obrazovky mezi oběma pódii. Na jednu stranu skvělé, že se na ní promítaly informace o změnách programu a o tom, kdo právě hraje (plus samozřejmě reklamní upoutávky na další koncertní akce pořadatele), na druhou stranu byl však průser, že mnohdy tyto promítačky pokračovaly ještě v době, kdy nastupovala kapela ke hraní a zvuk z upoutávek tak rušil intro či dokonce i první song. A taky by ta obrazovka mohla být o kousek výše.
H.: Možná to takhle vypsané budí dojem, že byl letošní ročník Brutal Assaultu nezvládnutý, ale to rozhodně není pravda. Kromě kelímků jsem totiž vypíchl jen ty negativní věci, ale je nutno vzít v potaz, že to byla v podstatě jediná negativa, co jsem za celé čtyři dny v Josefově zaznamenal. Zbytek byl vážně na výbornou. Navíc je příjemné vidět, že se organizátor opravdu rok od roku snaží zlepšovat, co se dá. A to se cení!
H.: Na úplný závěr se už jen sluší dodat, že na další ročník již byli potvrzeni Moonspell, Textures a Virus (jen nevím kteří – kapel tohohle jména je jak much, ale tipoval bych to na ty norské avantgardisty). Takže zase za rok!
Země: Finsko Žánr: folk / symphonic metal Datum vydání: 23.2.2011 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. The March of the Varangian Guard
02. Take the Day!
03. Hunting Pirates
04. Venetoi! – Prasinoi!
05. Stand Up and Fight
06. The Great Escape
07. Fear the Fear
08. End of an Empire
09. The Bosphorus Freezes Over
“Stand Up and Fight”, třetí dlouhohrající počin finské formace Turisas, byl před vydáním prezentován jako naprosto organické propojení orchestru s metalem, výpravné a epické, které si to může s klidem rozdat s filmovým soundtrackem. Což o to, takhle to zní velice hezky, neříkám, že ne, ale přece jenom… když jsem se rozpomněl na předchozí tvorbu Turisas a dal si dohromady jedna a jedna, vyšlo mi, že by výsledek mohl také dost dobře být jen přeplácanou a pateticky nabubřelou hovadinou. Nechápejte mne špatně, rozhodně jsem k poslechu nepřistupoval s očekáváním něčeho vyloženě strašného, ten červík pochybnosti však přece jenom nahlodával…
Finální podoba “Stand Up and Fight” nakonec není ve výsledku tak ukrutně špatná, ale k výše zmiňovaným promo kecům má rovněž sakra daleko… jak už to tak bývá, pravda je přibližně někde v polovině. Ano, uznávám, propojení orchestrálních nástrojů s těmi metalovými je sice opravdu přirozené a nenásilné, neznamená to však automaticky hned dechberoucí desku, to jistě uzná každý. Aby to mělo ten správný šmrnc, je samozřejmě nutné přihodit značnou dávku skladatelských schopností a především (a právě to je dle mého názoru u symfonického metalu hlavní) udržet své choutky na uzdě, aby nebyl konečný výsledek bombastický až moc, neboť, jak nám říká jedno provařené pořekadlo, méně je někdy více. Člověk se až diví, jak moc toto platí…
Teď už se však přenesme od obecného filozofování o hudbě přímo konkrétně k “Stand Up and Fight”. Jak jsem si již dovolil podotknout někde v předchozích řádcích, album zůstalo tak na půli své cesty. Anebo také, abych to vyjádřil trochu srozumitelněji, v některých momentech Turisas tu hranici mezi dobrou výpravnou hudbou a patetickou břečkou “přes čáru” opravdu našli a vybalancovali, v jiných však ony choutky po symfonice na uzdě neudrželi a spadli do vyumělkovaného kýče, který si hraje na umění.
Dobře tedy, řekněme, že milý čtenář prahne po tom vědět, které skladby se Turisas povedly a které naopak ne. Ano, vím, je to vcelku naivní představa – nedělám si iluze, že by většině čtenářstva nebyly moje traktáty o hudbě volné jak pětiletému děcku guma od taťkových gatí, ale dejme tomu… I když ono je to možná svým způsobem dobře, jelikož, když tak o tom přemýšlím, si nejsem jist, jestli onu otázku vůbec dokážu zodpovědět. Tentokráte není na vině vrozená idiocie autora článku, nýbrž fakt, že Turisas mezi oběma polohami, té vyvážené a té kýčovité, skákají bez sebemenších skrupulí i v rámci jednotlivých kompozic. Není tedy problém začít slušnou pasáží, ale v průběhu songu to zazdít (“Fear the Fear”), ale zároveň také udělat některé položky tracklistu odrhovačkami od A do Z (“Hunting Pirates”, “Venetoi! – Prasinoi!”). Jako evidentně nejpovedenější skladby, které by dokázaly obstát v celé své délce, bych považoval “Take the Day!” (ta je nejspíše nejlepší), titulní “Stand Up and Fight” a s přimhouřením oka vlastně i “The Great Escape”, což však není zrovna velké číslo. A ten zbytek? Kde nic, tu nic. Sem tam zajímavý nápad, ale většinou se nejedná o nic výraznějšího. A teď si vezměte, že deska měla působit jako výpravná hudební cesta, které posluchače vezme mimo všední realitu, zatímco se ale “nejedná o nic výraznějšího”. Nemůžu si pomoct, ale u mě tedy nesplněno.
Na druhou stranu se dá ocenit (a já to oceňuji), že Turisas alespoň nestojí na místě a na jejich novince je cítit pěkný skok kupředu. Otázkou do pranice ale zůstává, jestli je posun do pozice “Nightwish folk metalu” to pravé ořechové… zvláště když Nightwish dokážou být na rozdíl od Turisas alespoň opravdu zábavní. Nechci být nějak přehnaně zlý, ani si hrát na kazišuka uznávajícího jen underground a avantgardu, či si dokonce léčit nějaké komplexy, to v žádném případě, ale pokud mě nahrávka ani po velkém množství poslechů nedokáže nějak hlouběji zaujmout, nedá se svítit. Popravdě řečeno, pustil jsem si ji tolikrát jenom proto, že “to přece kurva musím naposlouchat na tu recenzi”. V dnešní době, kdy vám spousta lidí bez sebemenšího problému řekne, že nevidí důvod, proč za hudbu platit, můžeme použít jako kritérium kvality, jestli deska stojí za koupi. Mám-li to říct zcela upřímně, mně tedy ne. Ono zas až tak vyloženě hrozné “Stand Up and Fight” není, ale když si vzpomenu, jak v ruce obracím každý peníz a rozhoduji se, kolik desek si ještě mohu dovolit, hned mě chuť investovat do alb jako “Stand Up and Fight” přejde.
Nevím, jestli na podobně symfonickou hudbu prostě “nemám buňku”, vždy jsem byl přesvědčen, že můj hudební vkus nemá zábrany, ale novinka Turisas mě prostě nebaví. Ať poslouchám jak poslouchám. Toť můj osobní názor. Na druhou stranu to alespoň kapele na fotkách sekne…
Sobota: Ador Dorath, Agathodaimon, Anaal Nathrakh, Ashes You Leave, Black Bomb A, Cripple Bastards, Hate Eternal, Immortal, Marduk, Skepticism, Walls of Jericho
Středa:
První kulturní zážitek letošního Brutal Assaultu, který stojí za zmínku, bylo zhlédnutí filmu “Bible Black” v Horror Cinema stanu den před začátkem samotného festivalu. Bylo to něco jako vážně míněná animovaná porno-komedie z Japonska. 95% filmu bylo vyplněno… hádejte čím asi, když to bylo anime péčko (smích). Některé hlášky byly opravdu přehnané a celé kino se válelo smíchy. Pokud se hodně nudíte, tak doporučuji…
Čtvrtek:
Ve čtvrtek ráno se mi podařilo podívat se na “Texaský masakr motorovou pilou 2” a také se ztratit v Jaroměři. Nakonec jsem skončil na úplně druhé straně, někde v polích za městem, ale první kapelu Flowers for Whores jsem stihnul. Na rozjezd solidní HC, jak hudebně tak nasazením, ale lidi se ještě moc nehýbali.
První kotel přišel až s následujícími The Lucifer Principle. Zástupci holandského death metalu předvedli hodně velký rachot a rozjíždějící se festival dost rozhýbali. Pro mě osobně jedna z nejlepších kapel prvního dne.
Další se mi podařilo zhlédnout Darkane ze Švédska. Jejich hudba mě ze studia moc nebaví, tak snad proto jsem ani z koncertu nebyl nějak odvázaný. Celkem ucházející vystoupení, ale rozhodně nemůžu tvrdit, že bych se nějak nudil.
Velkou neznámou pro mě byli Carnifex. Ti, kteří se těšili na vypadnuvší Suicide Silence, museli být nadšení. Totální deathcorová prasečina, jak se sluší a patří. Zabijácký koncert. Jedno z nejpříjemnějších překvápek Brutal Assaultu.
Nemůžu si pomoct, ale legendární (jak pro koho, že?) Sadus mě prostě nebavili. Tohle není hudba pro mě, sorry. Fandové oldschool thrashe si to ale určitě užili.
Na RottingChrist sem se těšil hodně a nezklamali. Naopak mě zklamal hodně přeřvaný zvuk, kde správně nevynikaly všechny kytarové melodie. Zrušení autogramiády (zpožděné letadlo) a nezahrání “Nemecic” (už jelo intro, ale kvůli nedostatku času jej museli utnout) mi také radost neudělalo. Samotné vystoupení bylo ale jinak skvělé.
Madball jsem jen tak zkouknul z dálky a z HCčka, které jsem na Brutal Assaultu viděl, se mi zamlouvali asi nejméně. Hardcore prostě není moje parketa.
Řeknu to bez obalu. Z OrphanedLand jsem se totálně posral. Jejich studiová tvorba mě moc nesebrala, ale koncert ano. Nádhera a klenot v jednom. A ten zpěv… nevěřil jsem svým uším. Orphaned Land jsem asi hodně podcenil. Jednoznačně nejlepší skupina úvodního dne.
Pain jsem neviděl, protože jsem nedokázal odolat norskému hororu “Død snø”. Docela mě to i bavilo, jenže když byl film v půlce přerušen kvůli technickým problémům, vrátil jsem se pod pódium…
…na Biohazard, kteří předvedli výborné a živelné vystoupení našláplého HC. Doma bych si to nepustil, ale na koncertě pecka jako sviňa.
V tuto chvíli měli přijít Cynic, ale na podiu se nevím proč objevili BrutalTruth a spustili svojí grindovou čuňárnu. Ze začátku to byla sranda, ale čím déle hráli, tím více jsem se těšil na následující Turisas, kteří nakonec předvedli výbornou show. Na podobné folkoviny bývá na Brutal Assaultu narváno a taky to většinou stojí za to. Turisas nebyli výjimkou. Warlordovi to ten večer zpívalo dobře (měl jsem tu čest s jejich posledním DVD a některé koncerty dost omrdával), takže spokojenost.
Ještě jsem kouknul na kousek Mithras, ale protože mě nebavili, šel jsem spát.
Pátek:
Chtěl jsem se podívat na Obscura, ale nakonec mě to zatáhlo opět do hororového stanu, kde dávali “Braindead”. Bavil jsem se přímo a královsky, jeden z nejlepších filmů, co jsem kdy viděl. Opravdu doporučuji. Kdo neviděl, nepochopí.
Psycroptic mě nějak extra nebavili. Prostě takový nic moc death metal.
Negură Bunget jsem v původní sestavě nikdy neviděl a v té nové to prý stojí za hovno, ale mně to přišlo ucházející. Mohlo to být i lepší, ale nebyl to žádný průser.
Vomitory i Grave mají k sobě hudebně relativně blízko a také obě kapely předvedly skvělá vystoupení. Grave zahráli možná o chlup lépe, ale v obou případech to byla parádní deathová jízda.
Dagoba nevystoupila kvůli autonehodě, což je škoda, protože jsem se na ně těšil. Další vidím až Vreid z Norska. Výborná blackovina, která ani na chvíli nenudila. Hodně dobré.
Jedno z těch výborných vystoupení předvedli NovembersDoom. Pětice muzikantů se sice skoro nepohnula, jejich výjimečná hudba ale naprosto stačila. Nemám co vytknout.
Setlist Testament:
01. The Preacher
02. The New Order
03. Over the Wall
04. Practice What You Preach
05. More Than Meets the Eye
06. The Persecuted Won’t Forget
07. Burnt Offerings
08. Into the Pit
09. Disciples of the Watch
10. D.N.R. (Do Not Resuscitate)
11. 3 Days in Darkness
12. The Formation of Damnation
Setlist Dark Funeral:
01. King Antichrist
02. The Secrets of the Black Arts
03. The Arrival of Satan’s Empire
04. Goddess of Sodomy
05. Vobiscum Satanas
06. Open the Gates
07. Hail Murder
08. Atrum Regina
09. An Apprentice of Satan
Pestilence zahráli dobře, o tom žádná, ale josefovská pevnost zažila za ty tři dny i lepší vystoupení.
Naprostá bomba ale byla Brujeria, která hrála v Čechách vůbec poprvé. Vsadím se, že spousta lidí přijela jen na ně. Sestava tak hvězdná, až oči přecházely, sázela do lidí ty největší fláky ze své diskografie a pod pódiem během vteřiny vypuknul opravdu pekelný kotel. Totální zlo.
Opeth jsem zhlédl jen poslední dva songy (nepočítal jsem s takovým návalem na podpisovce Dark Funeral), takže nechci nějak moc hodnotit, ale nevypadalo to vůbec špatně.
Úžasné vystoupení předvedli Testament. Sice se od kapely jejich formátu nic jiného než skvělé koncerty už neočekává, ale kvalita se musí vždycky pochválit. A Testament kvalitní opravdu byli. Jeden ze zlatých hřebů druhého dne.Ulver byl zážitek z jiného světa. Viděl jsem už hodně věcí, ale tohle jsem ještě nežral. Totální psycho. Většina lidí to taky nepobrala. I já jsem jen zíral s otevřenou hubou. Tomu se říká dech beroucí zážitek.
I když mě Ulver fakt odvařili, stále není všem pátečním koncertům konec. Na plac nastupuje švédská black metalová bruska DarkFuneral a místní pevnost se stává svědkem dalšího výtečného koncertu. A v setu postaveném především na řadovce “Diabolis interium” nechybělo ani plivání ohně.
Sobota:
Poslední den Brutal Assaultu začíná s BlackBombA, na něž se vydávám po mnohých doporučeních. Špatné to určitě nebylo, ale poslouchat to asi nezačnu.
Agathodaimon už delší dobu nesleduji, ale jejich koncert v Josefově byl hodně dobrý. Jen škoda, že museli hrát v 11 dopoledne, ale s tím se vzhledem k našlapané soupisce asi nic dělat nedalo.
Thrashařiny mě až na dvě výjimky (z nichž jedna hrála předchozí den) moc neberou, takže vynechávám Gama Bomb, ale další AshesYouLeave jsem si ujít nenechal, protože jsem byl na ně hodně zvědavý. Chorvatský doom metal se ukázal být hodně kvalitním, stejně jako samotné vystoupení. Určitě bude stát za to se podívat na zoubek i jejich deskám.
The Red Chord mě tedy moc nerozbili. I přes neustálé povzbuzování se téměř nikdo nehýbal a až na samotném konci se utvořil malinký kotlíček. A to u skupiny jejich žánru není zrovna nejlepší.
Na CrippleBastards jsem se docela těšil, kdysi totiž patřili mezi mé oblíbené formace. Ale upřímně řečeno, byla to nuda. Nechápu, jak jsem je dříve mohl poslouchat každý den.
Teď řeknu něco divného: přestože AdorDorath sleduji již od prvního alba a jejich tvorba se mi opravdu hodně zamlouvá, tohle bylo moje první koncertní setkání s nimi (přitom jako česká kapela hrají v Čechách pořád). Ale líbilo se mi to hodně, někdy si to musím zopakovat… Ani trošku nevyvážený zvuk (zpěvačka byla chvílemi přeřvaná, chvílemi nebyla vůbec slyšet) mi dojem nepokazil.
Opět kotvím v kině, kde mají dávat “I Spit on Your Grave”, jenže k mému zklamání se jej nepodaří spustit, a tak se opět sjíždí “Braindead”.
Vracím se na HateEternal, kteří ale nejsou zrovna mým šálkem čaje. V zpraseném zvuku jsem slyšel jen kolovrátkový death metal a pódiová prezentace také nic moc.
Anaal Nathrakh byl jedním z černých koní letošního Brutal Assaultu. Vystoupit měli už loni, ale kvůli pracovním povinnostem vystoupení zrušili. Tak jsme je tady měli letos a bylo to naprosto skvělé. Jejich první návštěva ČR dopadla na výbornou. Bomba!
Atrox jsem zaplácnul podpisovkou Marduk (ty autogramiády na Brutal Assaultu jsou vážně zlo, takhle hovadské řešení jsem jinde neviděl, pro příští rok by se s tím mělo něco dělat), takže vidím až Suffocation. Omlouvám se jejich příznivcům, ale mně to prostě nebavilo. Byl to jednoduše výplach.
“Ladies and motherfuckers, we are IMMORTAL!” Tak takhle začal splněný sen – Immortal naživo. Ze začátku jsem byl tak na větvi z toho, že vidím Abbatha na vlastní oči, že jsem první dva songy ani nevnímal, co hrají. Vím, že mám prostě zkreslený a zaujatý úhel pohledu, ale nemůžu jinak – Immortal byli totální extáze, dokonalost.
Setlist Marduk:
01. The Levelling Dust
02. With Satan and Victorious Weapons
03. Nightwing
04. Of Hells Fire
05. Baptism by Fire
06. Materialized in Stone
07. Throne of Rats
08. Still Fucking Dead (Here’s No Peace)
09. Azrael
10. Beyond the Grace of God
11. Wolves
Mezi dvě black metalové pecky byli vklíněni Walls of Jericho, kteří ukázali hodně divokou a živelnou show. Nějak moc hodnotit ale nechci, protože jsem se na ně díval jen z ostrého úhlu (čekal jsem na Marduk).
Marduk a přišli a rozbili všechno a všechny. Tři čtvrtě hodiny v jejich přítomnosti se rovná infernu. Na ně bych se vydržel dívat dlouhé hodiny. Super!
Poslední kapelou se pro mě stali Skepticism. Atmosféra hustá jak ta nejhustší mlha. Nemám slov. Skvost. Mně osobně by více funeral doomových věcí pro příští rok určitě nevadilo.
Na závěr by se ještě slušelo nějaké shrnutí. Kvalitu kapel už rozebírat nebudu (jednak to je všechno popsáno výše a jednak to každý vidí jinak). Organizace byla na opravdu vysoké úrovni, pořadatelé se rok od roku snaží vychytávat všechny chybky, což je obrovské plus. V podstatě mi vadili tak nějak tři věci – u vstupu se nerozdávala kompilace (to ale není zas tak výrazné negativum, oproti tomu byl zaveden program v podobě klíčence na krk, což je vážně super nápad), security pod pódiem (chvílemi mi zůstával z jejich chování rozum stát, ale osobně jsem s nimi problém neměl, na druhou stranu security u vstupu byli naopak naprosto v pohodě). Největším problémem bych tak viděl řešení autogramiád – nikde žádná ohrada na frontu, tudíž se lidi ke kapele hrnuli ze všech stran a nedalo se tam pohnout. Pro příště by to chtělo nějaký koridor na frontu. A když jsem si dovolil ozvat se s tímto problémem směrem k security, odpověď zněla: “Já to mám v piči a neserte mě, nebo to tady zavřu”. Kromě tohohle kiksu se ale nedá nic jiného, než chválit.
