Pamatuji časy, kdy plzeňské kanalizačně black metalové těleso Stíny plamenů bývalo poměrně pravidelným hostem nejrůznějších žánrových akcí po celé republice. Pár let nazpět ale koncertní aktivita kapely doznala značného zeštíhlení a od té doby Stíny plamenů hrají celkem sporadicky, takže když fanoušek dostane možnost být takového koncertu účasten, neměl by si ji nechat ujít. Já fanoušek jsem a Stíny plamenů jsem neviděl od rok a půl starého vystoupení s Trollech, takže jsem si to zase jednou namířil do Modré Vopice, kde se měla celá ta sláva uskutečnit.

Celý večer samozřejmě neměli zamluvený jen Stíny plamenů a sestava večera krom nich čítala rovná tři další jména, z nichž asi nejvíce vyčnívali zavedení Pražáci Naurrakar, a dvojice Tyranizer a Bajonet na soupisce zastávala spíše úlohu výplně. Při nesmírně příznivé ceně vstupného si ale mohl stěžovat opravdu jen chorobný škrt, takže vstupní podmínky ideální, počasí na popíjení před klubem se také vydařilo náramně a jedinou neznámou tak zůstávalo čtvero vystoupení, která byla na programu.

Onen program dostali za úkol otevřít žatečtí Tyranizer, o kterých jsem nikdy neslyšel, tudíž jsem je automaticky zařadil do pomyslné škatulky “provinční thrash nebo death o ničem”. Teď asi čekáte, že tu svou domněnku buď potvrdím nebo rezolutně vyvrátím, jenže Tyranizer se strefili tak nějak mezi. On to totiž skutečně byl pramálo svojský thrash nijak závratných kvalit, ale vzato kolem a kolem to přeci jen něco do sebe mělo. Sice to byla pořád jedna a ta samá písnička, ale poslouchat to šlo, muzikanti byli docela sympatičtí a člověk si nakonec i celkem ochotně poklepal nohou do rytmu. Dlužno dodat, že to ale bylo z velké části zásluhou bubeníka, který hnal kapelu vpřed opravdu ukázkově a nebýt něj, asi bych odešel mnohem dřív než nějaké dva tři songy před koncem.

Tyranizer tedy odehráli celkem fajn set a teď by se slušelo povědět, jestli se to samé podařilo i pražským thrasherům Bajonet, kteří nastoupili na pódium po nich. Jenže to se nestane, protože jsem se na Bajonet tak trochu vykašlal a raději si užíval večerního slunce, popíjel pivo a debatoval s partou známých, kteří mezitím dorazili. Bajonet to ale asi moc mrzet nemusí, protože lidí měli hodně a podle toho, co se z klubu ozývalo, to musel být asi docela podařený koncert. A ani ta muzika nezněla takhle na půl ucha úplně marně, tak třeba někdy příště.

Když přišli na řadu Naurrakar, tak jsem ale opět poslušně nakráčel dovnitř a sledoval dění. Proč? No, venku už byla regulérní tma, takže se nebylo moc čím kochat, ale hlavní důvody jsou dva a do značné míry spolu souvisí. Tak předně, Naurrakar jsou kapela, která na to jde poctivě, roky maká, což jí podle všeho nese ovoce a teoreticky by tedy mělo být o co stát. Teoreticky. Navzdory celkem příjemné zkušenosti, kterou s vystoupeními Naurrakar za ty roky mám, mě totiž naposledy dost šokovalo, jak špatné vystoupení odehráli, tak jsem byl zkrátka zvědavý, jestli to byl momentální zkrat, nebo jestli to bude něco dlouhodobějšího. Naštěstí to ale zřejmě byl jen zkrat, protože tentokrát to bylo o poznání lepší. Začátek byl sice trochu nevýrazný a kapela sama vypadala tak nějak nezaujatě a rozevlátě, což atmosféře moc nepřidávalo, ale alespoň už to neznělo jako nějaká parodie a bylo vidět, že živý bubeník a nový zpěvák Naurrakar zřejmě dost prospěli. A čím více se vystoupení blížilo závěru, tím lepší jsem z něj měl dojem. Sice ani ne co do vizuálu, protože jsem se ze sálu přesunul k otevřené stěně klubu a show tak sledoval z boku, ale hudebně šlo hovořit o solidní a místy pak rovnou výtečnou záležitosti, a Naurrakar si to u mě tímhle koncertem podstatně vylepšili. Bylo to zkrátka dobré, tak ať to tak alespoň vydrží!

Asi nemusím dvakrát zdůrazňovat, že Stíny plamenů byli suverénně největším tahákem večera. Jak jsem již naznačil v úvodu a jak se nakonec potvrdilo, menší frekvence vystupování přinesla vyšší účast, lidí bylo vážně dost, a to po celý večer. Přesto však bylo i před pódiem dýchatelno a člověk se nemusel obávat o narušení svého intimního prostoru (žádné dvojsmysly, prosím), takže podmínky se sešly skvělé. Stíny plamenů do toho vtrhli postaru songem “První zvradelní bitva” z druhé desky “Rány černým kovem”, pokračovali ještě starším kusem “Morbivodní potrubí” a bylo to skvělé. Neméně skvělé to bylo, i když zazněla skladba “Tajný plán” z připravované šesté řadovky, jenže problém přišel v okamžiku, kdy kytarista Lord Egon utrhnul strunu a odporoučel se z pódia, aby to napravil. Větší část “Tajného plánu” Stíny plamenů odehráli jen s jednou kytarou, ale i tak to znělo zatraceně slibně, takže jsem opravdu zvědavý, co se z té desky nakonec vyvrbí…

Egonův problém se strunou se ukázal být závažnějším, než to vypadalo, a kapele nezbylo nic jiného než odehrát snad polovinu setu v okleštěné sestavě. Pochopitelně to pak bylo chudší, než by mělo a než jak je posluchač zvyklý, ale na nasazení dočasně tříčlenné kapely to žádný zásadní vliv nemělo a publikum také řádilo velmi zodpovědně, takže to nakonec nebyla zdaleka taková katastrofa, jaká to být mohla. A když se v závěru Lord Egon opět připojil a dohrál s kapelou poslední (snad se teď nepletu) dva songy, koncert to uzavřelo ve velkém stylu a já si mohu leda tak domýšlet, jak by to asi vypadalo, kdyby ten nešťastný drát vydržel o hodinu déle.

Chcete slyšet resumé? Dobrá tedy. Po hudební stránce se koncert vydařil podle, možná dokonce trochu nad očekávání, což ale není zase nějaké velké překvapení. Technicky to bylo vlastně také dobré, protože nebýt kýžené struny a mikrofonu, kterému během setu Tyranizer vypadával kontakt, bylo vše v nejlepším pořádku a zvuk se podařilo stvořit příkladný. Účast a odezva pak byly doslova výtečné, snad krom koncertů významných zahraničních kapel nepamatuji, že by bylo ve Vopici tak živo, a klub jsem opouštěl náležitě promáčený. Suma sumárum mi z toho vychází všestranně vydařený koncert, který příjemně ozvláštnil na podobné akce dost chudou letní sezónu, a rozhodně nelituji, že jsem se jej zúčastnil.