Archiv štítku: U.D.O.

Udo Dirkschneider bude naposled hrát songy Accept

Německý zpěvák Udo Dirkschneider ohlásil, že se v příštím roce vydá na turné, na němž bude hrát pouze skladby své bývalé kapely Accept z období, kdy v ní působil. Šňůra však neproběhne pod hlavičkou jeho současné skupiny U.D.O., ale pod hlavičkou Dirkschneider. Po skončení tohoto turné už prý Udo přestane hrát songy Accept a navždy je odstraní ze setlistů U.D.O.


Novinky 23-5-15

Author and Punisher - Melk En Honing

>>> Zámořský industriální projekt Author & Punisher vydá 30. června u Housecore Records novou desku „Melk En Honing“. K mání bude CD, černé LP, bílé LP a černo-bílo-stříbrné LP. První song „Callous and Hoof“ poslouchejte na YouTube. Obal vpravo.

>>> Maďarští folkaři Dalriada ohlásili vydání hned dvou počinů. Prvním bude kompilace „Mesék, Álmok, Regék“, jež vyjde jako příloha letního čísla maďarské mutace časopisu Metal Hammer a bude obsahovat akustické předělávky starších písniček (obal tady). Druhou nahrávkou pak bude nová dlouhohrající deska, která se bude jmenovat „Áldás“ a vyjde v září. Objeví se zde deset skladeb.

>>> Fear Factory hlásí, že jejich chystané album ponese název „Genexus“ a vyjde 7. srpna u Nuclear Blast.

>>> Britští black metalisté Lychgate streamují druhou píseň ze své chystané desky „An Antidote for the Glass Pill“, jež vyjde 18. srpna u Blood Music. „An Acousmatic Guardian“ poslouchejte na YouTube.

>>> Společný projekt Františka Štorma (Master’s Hammer), Samira Hausera (Vanessa) a Řezníka (Sodoma Gomora) dostal název Mortal Cabinet. Trojice aktuálně pracuje na desce.

>>> Thrash metaloví titáni Slayer pojmenovali svou dlouho očekávanou novinku „Repentless“. Objeví se na ní 12 skladeb a vyjde 11. září pod značkou Nuclear Blast.

>>> Symphony X pustili do světa písničku z nadcházejícího alba „Underworld“, jež vyjde 24. července. „Nevermore“ poslouchejte na YouTube.

>>> Heavy metaloví veteráni U.D.O. vydají nové živé album – „Navy Metal Night“ bude k mání od 31. července u labelu AFM Records. Bude se na něm nacházet záznam vystoupení, které kapela odehrála v únoru 2014 za doprovodu orchestru. Obal zde.


U.D.O. – Decadent

U.D.O. - Decadent
Země: Německo
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 23.1.2015
Label: AFM Records

Tracklist:
01. Speeder
02. Decadent
03. House of Fake
04. Mystery
05. Pain
06. Secrets in Paradise
07. Meaning of Life
08. Breathless
09. Under Your Skin
10. Untouchable
11. Rebels of the Night
12. Words in Flame

Odkazy:
web / facebook / twitter

Nabízí se to lacině a skoro samo, nicméně věřím, že mi dáte za pravdu, když prohlásím, že recenze nového alba heavy metalových matadorů U.D.O. by se dala shrnout do jedné věty založené na známém tvrzení, že starého psa novým kouskům nenaučíš. Ono totiž v pořadí již patnácté studiové album této stálice německého těžkého kovu nijak nevybočuje z kolejí, jež si kapela kolem legendárního Uda Dirkschneidera položila již na svých prvních albech a následuje tak dlouhou linii předchůdců, které přinášejí osvědčenou formulku šlapavého metalu, kdy se jednotlivé zářezy na časové ose liší jen kvalitativní úrovní, jež se jim dá přisoudit.

O tom, že Udo Dirkschneider je jako stroj a nic ho nezastaví, svědčí i změny v sestavě, které jeho U.D.O. v posledních letech sužují. Před vydáním předešlého počinu se mu rozpadla dlouholetá kytarová dvojice KaufmannGianola, takže na “Decadent” se vůbec poprvé ve studiové formě společně představuje duo Smirnov a Heikkinen. Rozdíl oproti starším počinům je sotva znatelný, protože novicové povinnosti svých předchůdců zmákli celkem s přehledem a dvanáctka nových skladeb tak dodržuje základní kodex heavy metalu německé školy, na nějž přísahaly počiny předešlé. Když už jsme u té sestavy, tak nesmím opomenout poslední akvizici za bubenickou stoličkou, jíž se stal Udův syn Sven, jenž za bicí artilerií nahradil Francesca Jovina, který sice novinku ještě stihl nabouchat, nicméně pakoval kufry ještě před vydáním, a “Decadent” je tak jeho labutí písní v řadách kapely.

Přestože jsem doposud neopomněl několikrát zmínit, že U.D.O. se nijak nezměnili a jedou si pořád to svoje, tak jedním dechem bych měl dodat, že zas tak na škodu to není. Přeci jen, lídr Udo stál u zrodu německého heavy metalu jako takového a jeho léty přetrvávající oddanost tomuto stylu je mi svým způsobem sympatická a věřím mu, že tu hudbu dělá i po tolika letech se stejným zápalem, čehož si vážně cením. Pojďme však nahlédnout pod pokličku “Decadent” trochu podrobněji, ačkoliv bych se mohl odvolávat na to, že jeho náplň už beztak všichni znáte a s jistou nadsázkou by se dalo říct, že to platí i v případě, že jste novinku ještě vůbec neslyšeli.

Celkem dvanáctka písní naplňuje požadavky na šlapavý a hymnický hevík, jenž je po okraj plný hutných kytarových riffů, které občas obměkčí letmá vyhrávka, pevné a velmi přesné rytmiky a nad tím je vysoce položený vokál Uda Dirkschneidera, kterého si s nikým jiným nemůžete splést a jenž je jasně nejvýraznějším poznávacím znamením U.D.O.. Kdybych si vzal na paškál jednotlivé skladby, tak s klidným srdcem říkám, že první polovina “Decadent” není vůbec špatná. Hned první “Speeder” je skvělý otvírák, jenž – jak už název napovídá – šlape v rychlejším tempu a má v sobě dostatek energie, aby posluchače slušně nakopnul. Ústřední jednoduchý kytarový motiv sice není nikterak novátorský, ale maximálně funkční stavbou žene tuhle skladbu, která se okamžitě stala jedním z nesilnějších momentů celého “Decadent”, kupředu. Líbí se mi poctivá kytarová práce nových parťáků Smirnova a Heikkinena, kteří překvapí krátkou zasněnou vyhrávkou po skončení refrénu. Následující titulní záležitost “Decadent” je klasická pochodující píseň s přesně daným tempem, z něhož kapela vykročí jen v první části slušného refrénu.

Když to vezmu obecně, tak s výjimkou nevýrazné “Mystery”, na níž jsou nejzajímavější klávesy, je prvních sedm písní velmi povedenou ukázkou Udovy skladatelské formy a v kontextu posledních několika desek bych je klidně zařadil na úroveň lehkého nadprůměru. Rozhodně to platí pro hitovou “Pain”, která má jako jedna z mála takovou tu pověstnou sílu, aby připomněla mladším fandům tvorbu starších Accept. Klenutý refrén a rychlejší tempo, na které se bude v živém provedení mocně pařit, U.D.O. umějí a tenhle vál budiž důkazem.

Při pohledu na druhou polovinu seznamu skladeb se nemůžu zbavit pocitu, že to nejlepší již máme za sebou. “Breathless” je až příliš podobná zmíněné “Pain”, jen s tím rozdílem, že netáhne tak dobře. Nakopnout zpět do sedla částečně zvládá následující “Under Your Skin”. Ta se s ničím nemazlí a v kvapíkovém tempu svou úderností překonává i úvodní “Speeder”. Jen škoda, že se jí nedostalo povedenějšího refrénu, který by z ní učinil pamětihodnější záležitost, protože takhle i přes vysoký rychlostní stupeň působí skoro tak šedivě jako klasická “Untouchable”, což je přesně ten typ kompozic, jež nemají čím zaujmout. Po celou dobu si tak nějak šlape ve středním tempu, Udo vzývá metalové božstvo skrze sborově vyřvávaný refrén, nicméně nebýt slušné sólové kytarové linky, která zastiňuje nevýrazný riff, tak si ze skladby takřka nic nepamatuji i po několika posleších. Dojem po nemasné části “Decadent” tak zachraňuje až závěrečná “Words in Flame”. Ta i přes delší hrací dobu rozhodně nenudí a vkusným zapojením smyčců získává na dramatičnosti, kterou podtrhuje Udo, jenž i ve svých letech ukazuje, že nepatří do starého železa.

Konečný verdikt není tak snadný, jak by se mohlo zdát. Ono totiž odsoudit “Decadent” jako další z řady stejně znějících počinů by nebylo úplně fér. Na to obsahuje přeci jen nemalý počet dobrých skladeb, při jejichž poslechu se dost slušně bavím. Kdyby se U.D.O. podrželo udržet mě v napětí i v závěru desky, který je z mého pohledu o kus slabší, tak bych klidně hovořil o nejlepším albu od “Mission No. X”, ovšem takhle zůstává “Decadent” kousek za svým předchůdcem “Steelhammer”, které se jako celek poslouchalo ještě o něco lépe. Každopádně slušně odvedená práce, jež si hlavičku U.D.O. zcela určitě zaslouží.


Další názory:

Asi jen těžko lze o “Decadent” říct cokoliv jiného, než že je to prostě jen další album U.D.O. plné typicky šlapavého germánského heavy metalu. A stejně jako parta okolo Uda Dirkschneidera (i přes personální změny) zůstává hudebně pořád na svém, nemění se ani to, jak její desky přijímám, jelikož “Decadent” dopadlo úplně stejně jako několik předchozích fošen. První poslech si doslova užívám, příjemně to šlape a bavím se; druhý poslech ještě pořád pohoda a dál už nahrávce povážlivě dochází dech. Jako nenáročná a krátkodobá zábava však placka poměrně funguje a několik songů se dle mého skromného názoru docela povedlo, jmenovitě “Speeder”, “Decadent”, “Mystery”, “Breathless”, “Let Me Out” a “Under Your Skin”. Ten zbytek vedle této šestice hodně rychle zapadne a právě on je tím důvodem, proč si člověk zanedlouho začne pouštět jen těch pár vybraných věcí a album jako celek jej přestane bavit.
H.


U.D.O. – Steelhammer

U.D.O. - Steelhammer
Země: Německo
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 24.5.2013
Label: AFM Records

Tracklist:
01. Steelhammer
02. A Cry of a Nation
03. Metal Machine
04. Basta Ya
05. Heavy Rain
06. Devil’s Bite
07. Death Ride
08. King of Mean
09. Timekeeper
10. Never Cross My Way
11. Take My Medicine
12. Stay True
13. When Love Becomes a Lie
14. Book of Faith

Hodnocení:
Stick – 6/10
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Stick):

Udo Dirkschneider je určitě dobře známou osobností pro každého, kdo se nějakým způsobem otřel o německý heavy metal, ať už historický či současný. Jeho typický skřípavý hlas totiž dlouho patřil k hlavním poznávacím znamením zásadní germánské smečky Accept. Od roku 1988 však vede kapelu s názvem U.D.O., se kterou letos vydal již čtrnáctou desku (i přes nějaké ty reuniony s bývalou kapelou) s názvem “Steelhammer”. Na ní se taky objevuje renovovaná sestava o ruského kytaristu Andreye Smirnova a Fina Kasperi Heikkinena. Skutečný rozdíl mezi “Steelhammer” a předchozím “Rev-Raptor” však asi nerozpoznáte, i když v jistém smyslu se v kytarách dají vnímat odlišnosti od stylu předchozích kytaristů.

Udo je zatvrzelý mezek a jeho srdce bije v těžce kovovém rytmu a do budoucna i nadále bude. Od alba “Mastercutor” trochu přitlačil na pilu a od té doby si v tomto mustru jede dál. Kdo je s tvorbou téhle smečky dostatečně obeznámen, již v podstatě z poloviny ví, jak ta deska vlastně vypadá. Otázka zní, jestli stojí za to vůbec taková alba nahrávat a poslouchat. Odpověď by mohla znít, že ano, jelikož pořád existuje dost staromilců, kteří si s chutí poslechnou staromilský heavy metal s poctivou duší. Hudebně to totiž není žádný průšvih. Po více jak třiceti letech praxe Udo přece jen umí ve svém stylu chodit s naprostou jistotou a ví, co přesně funguje. Někdy se to však podaří lépe, někdy hůře.

Na současné desce je to tak napůl. Silné skladby tu nechybí, ať už je řeč o tradiční řezavé hymně “Metal Machine” s naprosto chytlavým dusaným tempem či svižných “Steelhammer” nebo “Basta Ya” (ozvláštněná o španělštinu a duet s Victorem GarcíouWarcry), čili nekomplikované hutné riffy, odsekávané sloky typickým Udovým chrčákem a chytlavé refrény. Dost pomáhá i zvuk, který si kapela ovšem našla už někdy před šesti lety a drží se ho stejně zarytě jako svého stylu. Aspoň, že dopomáhá skladbám k dobrému vyznění. Vzhledem k tomu, že má deska skoro hodinu, však začínají jednotlivé skladby trochu splývat a dostavuje se pocit nudy a kolovrátkovitosti, tedy aspoň pro člověka, který neomdlévá z každého Udova nadechnutí.

Na albech U.D.O. se vždy našlo místo i na drobné experimenty (ať už zvukové, či skladatelské), tady takovým progresivnějším dojmem vyznívá především “Devil’s Bite”, která se svou podmanivostí řadí k absolutním top této desky. Na druhé straně stojí vyloženě hitové (až komerční skladby), na které má tato kapela takový svůj copyright. Tuto pozici zde splňuje až AOR (adult oriented rock) načichlá “When Love Becomes a Lie”, nepostrádající pompézní sbory a dramatický motiv. Co se vyloženě nepovedlo, je sračka s názvem “Heavy Rain”. Tento nesmysl si u mě U.D.O. za rámeček rozhodně nedají.

Sečteno podtrženo, klasická deska U.D.O. bez nějakých výraznějších překvapení. Obsahuje silné momenty, ale i naprosto hluchá místa, jako tomu bylo i na minulé desce. Pokud má někdo chuť na neprovařené skladby z dílny Uda Dirkschneidera, může si desku poslechnout, ovšem předpokládám, že víc než dva nebo tři poslechy tomu stejně nedá. Pak se vrátí k zajímavějším spolkům či ke klasikám, které se narozdíl od “Steelhammer” snad nedají oposlouchat.


Druhý pohled (H.):

Starého psa novým kouskům nenaučíš – toť heslo, jímž se řídí drtivá většina heavy metalové scény, ani to tak staří psi kolikrát být nemusí. Nicméně na rozdíl od mladých cucáků, kteří jen kopírují již dávno řečené, patří Udo Dirkschneider mezi hudebníky, jimž to člověk může bez obav věřit. U.D.O. si jedou pořád v zaběhnutém stylu posledních let a ani se “Steelhammer” ze své tvrdě kované cesty neuhýbají byť i jen o píď, a to kupodivu i přes obměnu obou kytarových hráčů. Na druhou stranu, je nutné uznat, že U.D.O. to pořad šlape dobře, a i když něco podobného asi nikdo z nás neslyší na téhle desce poprvé a zcela jistě ne ani naposled, pořád je “Steelhammer” hodně v pohodě album, které se poslouchá skoro samo.

Proč tedy dávám jen 6/10? Nenechte se zmýlit, pořád je to nadprůměrné hodnocení, jež znamená dobrou nahrávku, nikoliv však nějak zvlášť skvělou nebo výjimečnou. A přesně takové “Steelhammer” je. Jeho poslech mi proti srsti určitě není a párkrát jsem to otočil s relativní chutí, ale kdybych to neslyšel, asi bych to přežil. Kdo ovšem klasický heavy metal miluje, ten si může s klidným srdcem přihodit minimálně o jeden bod navrch.

Osobně mě nejvíce baví skladby, v nichž se objeví aspoň nějaké menší osvěžení, jmenovitě se jedná především o “Devil’s Bite”, “Timekeeper” nebo “When Love Becomes a Lie”, z těch klasičtějších se mi líbí třeba “King of Mean”. Jinak si myslím, že by neškodilo nahrávce trochu zkrouhnout hrací dobu aspoň o 20 minut, protože nějakých 40-45 minut by bylo mnohem střízlivějších a hlavně zábavnějších. Vyházet pár slabších kusů – hlavně extrémně špatnou baladu “Heavy Rain” (zralá na nekompromisní přeskočení už při prvním poslechu) a pak pár nezáživných fofrovaček jako “Death Ride” nebo “Stay True” – a hned by to bylo mnohem lepší. I tak ale pořád dost slušná práce.


Masters of Rock 2011 (sobota)

Masters of Rock 2011
Datum: 16.7.2011
Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek
Účinkující (obsažení v reportu): Audrey Horne, Guano Apes, Jiří Schmitzer, Legion of the Damned, Powerwolf, Seven, U.D.O., Visions of Atlantis

H.: Sobota se nesla ve velice příjemném zjištění, že už konečně někoho napadlo vyhodit tu **** moderátorku, která plácala samé debility a prznila jména skupin i hudebníků, za pohodového frajera. Konečně! Jinak ráno hned na začátek pobavil Jirka Schmitzer svým humorem. Nejdříve jen sám se svojí akustickou kytarou, o něco později i v doprovodu své kapely hýřil hláškami, vtipnými prupovídkami a historkami a hrál své pohodové písničky. Moc pěkně ozvláštnění programu. Je to borec.

H.: Výteční byli opět Audrey Horne se svým řekněme progresivnějším hard rockem. Největší pozornost na sebe poutal uvolněný a hustě potetovaný (jak omalovánka, heh) frontman Toschie, jenž hýřil aktivitou, energií a bezprostředností a nebál se odzpívat si podstatnou část koncertu přímo u diváků. Záda mu kryl bezchybný a soustředěný výkon spoluhráčů. Vrcholem snažení Audrey Horne byly jednoznačně výbušná “Last Chance for a Serenade” a hitová “Treshold”. Tihle Norové jsou tak dobří, že si zaslouží mnohem více pozornosti, než se jim dostává.

H.: Oproti tomu Visions of Atlantis mě úplně minuli. Jak hudebně, tak svou prezentací. Obyčejný symfonický metálek se zpěvačkou v čele, bez nápadu. Tak to na mě působilo. Dal jsem dva songy a utekl jsem.

H.: S moc dobrou show se vytasili Powerwolf. Tahle kapela šla v poslední době strašně nahoru a stejně tak narostla i jejich fanouškovská základna. Zatímco na loňském Metalfestu je ještě znal málokdo (alespoň mi to tak přišlo), ve Vizovicích už se na ně těšil velký počet přihlížejících, kteří jejich tvorbu znali, takže se Attila Dorn mnohdy ani nemusel moc namáhat zpívat, jelikož to za něj odkdákal dav. Powerwolf předvedli klasicky religiózní osvětu, výbornou práci s publikem, perfektně navolený setlist a obrovské nasazení. Bylo opravdu cítit, že si mezinárodní kvintet hraní vyloženě užívá a že má radost ne jen ze své muziky, ale i z ohlasu publika. Takhle vypadá chytlavý power metal se vší parádou. Nakonec jediné, co mi na jejich necelé hodince vadilo, byla žhavá výheň, ve kterou se díky intenzivní sluneční grilovačce proměnila betonová plocha likérky.

Ježura: Následkem vynuceného běhání po Zlíně byli Powerwolf první sobotní kapelou, na kterou jsem dorazil. Tahle německo-rumunská banda humoristů nezklamala. Když je radost nejen poslouchat, ale také sledovat, co se děje na pódiu, hned se žije lépe a člověk na chvíli zapomene i na to nechutné vedro vůkol…

H.: Seven, kteří na Masters of Rock natáčeli DVD (kromě nich ještě údajně natáčeli i Twisted Sister a U.D.O.), jsem sledoval jen na obrazovce a vnímal to spíše jenom minimálně. Ale je pravda, že hraní sóla vrtačkou jsem ještě nežral. Z avizovaných hostů jsem zaregistroval pouze Blaze Bayleyho a Victora Smolskiho, avšak slibovaného SchmieraDestruction jsem si nějak nevšiml – ale jak říkám, sledoval jsem to jen tak na okraj mezi chlastáním a hraním karet.

H.: Větší pozornost jsem věnoval až nizozemských pořízkům Legion of the Damned, avšak protože už jsem byl v té době nalitý jak dělo, lítal jsem takřka celý koncert v kotli a nic jiného mě nezajímalo (smích). Jelikož se mi ale povedlo v pekelném circle pitu docela dobře vystřízlivět, byl už jsem schopen dostatečně vnímat alespoň závěrečnou čtvrtinu vystoupení, z níž usuzuji, že se na poměry Legion of the Damned jednalo o standardně dobrý set. Nový kytarista se evidentně osvědčil a do soukolí zapadl na výbornou, takže nezasvěcení si té změny ani nemuseli všimnout.

H.: Na vizovický koncert U.D.O. jsem doposud slyšel ze všech stran jenom chválu, ale já si nemohu pomoct, mě to prostě nebavilo. Působilo to na mne jaksi nijak, absolutně bez šťávy. Udo Dirkschneider má stále i ve svých letech hlas jako břitva, to se mu musí nechat, ale to je asi tak všechno pozitivní, čeho jsem si všiml. Pokud bych měl rozsoudit tolik proklamovaný “souboj” U.D.O. a Accept, kdo zahraje lépe, jednoznačně bych dal svůj hlas živou vodou politým Accept. Nejmarkantnější rozdíl byl samozřejmě cítit ve starých klasikách Accept – nechci být zlý, ale samotný Wolf Hoffmann na Metalfestu strčil svého bývalého parťáka Kaufmanna i jeho kytarového společníka s přehledem do kapsy. Nemůžu jinak, pro mě největší zklamání letošního Masters of Rock.

H.: Poslední kapelou toho dne se pro mne stali Guano Apes. Německá parta si na pódium postavila čtyři písmena, jež dohromady dávala slovo APES, a jak se později ukázalo, nebyla tam jen na ozdobu, protože takový baskytarista Stefan Ude si na jedno z nich (tuším, že konkrétně na E, pokud vás to zajímá) s přehledem vylezl a odehrál zde jeden celý song. Sandře Nasic to ten večer docela seklo a živě komunikovala s diváky, avšak celkové snažení Guano Apes srážel jakýsi prapodivný zvuk, který byl tak prapodivný, až jsem ani nepřišel na to, co na něm bylo prapodivného (smích). Jo, a taky mě opravdu dost štvaly ty nové písničky z comebackové alba “Bel Air”… doufal jsem, že v živém podání se to spraví, ale prostě ne, ten materiál není dobrý. Jak ale kapela spustila nějakou známou pecku, hned to bylo o mnoho lepší. A ze všech nejlépe dle mého názoru vyzněla “Pretty in Scarlet”.

/p>

Ježura: Tak tohle bude jednoduchoučké – následkem krutopřísného macháčka s enormním objemem vodky pochybné kvality jsem byl celý set tak ožralý, že jsem se sotva udržel na nohou. Dost možná proto jsem si Guano Apes výborně užil i ze zadních řad. Jako bonus jsem dokonce poznal svoji oblíbenou “Pretty in Scarlet” a to mi ke štěstí dokonale postačilo…