Archiv štítku: Uada

Redakční eintopf – speciál 2020: Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Top5 2020:
1. Malicious – Deranged Hexes
3. Malevolum – Veritas et violentiam
3. Onirik – The Fire Cult Beyond Eternity
4. Revenge – Strike.Smother.Dehumanize
5. Void Prayer – The Grandiose Return to the Void

CZ/SVK deska roku:
1. Infer – Aeon of Deathless Blight
2. Goatcraft – Spheres Below
3. Elbe – Eschatology

Neřadový počin roku:
1. Ŭkcheănsălâwit – Tekipŭk
2. Lychgate – Also sprach Futura
3. Vaeok – Vaeok

Artwork roku:
Onirik – The Fire Cult Beyond Eternity

Objev roku:
Bogdan Boner: Egzorcysta

Archeologický objev roku:
Berserk (1990 –)

Shit roku:
Uada – Djinn

Koncert roku:
1. Oranssi Pazuzu performs Mestarin kynsi – Live stream concert, 15.5.2020
2. Misþyrming – COVID-19 quarantine-stream, Tallin, Estonsko, 15.3.2020
3. Scooter live – I Want You to Stream, 27.3.2020

Videoklip roku:
Azarath – Beyond the Gates of Burning Ghats

Film roku:
1. Kingdeom
2. Hilda
3. Druk

Potěšení roku:
změny a hudba trochu jinak

Zklamání roku:
smrt Krzysztofa Pendereckého a Tima Ketoly

Top5 2020:

1. Malicious – Deranged Hexes

Desky na prvních příčkách výročních eintopfů si obvykle vysloužily obsažné recenze, které mi stále připomínají, čím jsou dané nahrávky výjimečné. Ta o „Deranged Hexes“ jde rovnou k věci a je taková obyčejná, možná proto, že dojem z alba vykrystalizoval až později. Kvalita byla zřejmá od počátku, ale vzhledem k striktně omezenému receptu jsem mu dlouhou trvanlivost nevěštil. Jenže uběhlo čtvrt roku a „Deranged Hexes“ mě furt dokáže zfanatizovat způsobem, že bych při poslechu nejraději skákal po lidech, strhával jim roušky a do ksichtů řval KURVAAAAAAAAAAAA.

2. Malevolum – Veritas et violentiam

Loni samozřejmě vyšlo dost „kvalitnějších“ blackových nahrávek, avšak Malevolum, jak už jsem psal, u mě vítězí v jedné zásadní věci: nálada hudby je od začátku do konce tíživá a negativní, až mě z toho pravidelně mrazí v zádech. Žádné světlo na konci tunelu, jen chlad smrti a nesnesitelný odpor vůči lidskému tvoru. Katarze jak zmrd.

3. Onirik – The Fire Cult Beyond Eternity

Naopak objektivně nejlepším black metalem roku 2020 jest dle mého neskromného názoru „The Fire Cult Beyond Eternity“. Ideální fúze tradice a progrese s relativně svébytným ksichtem, dotažená do detailu přesně tak, jak by to mělo být. Asi bych z alba nedělal moderní blackmetalovou klasiku, to by tu muselo být víc nezemských songů jako například „Assigned to Inexorable Flames“, ale desky, jako je tahle, potřebuje korunní metalový žánr nejvíc.

4. Revenge – Strike.Smother.Dehumanize

S přehledem nasázený silový rachot stvrzující, že Revenge jsou králi na území kdysi vydobytém Sarcófago a Blasphemy.

5. Void Prayer – The Grandiose Return to the Void

Dlouho, předlouho jsem přemítal, zda si dodatečnou zmínku zaslouží novinka Nawaharjan nebo Void Prayer, a nakonec to vyhráli Bosňáci, protože „The Grandiose Return to the Void“ je vyrovnanější a žádný jiný song jsem si loni neužil jako „L’appel du vide“. Void Prayer mi servírují ponuré „emíčko“, co uvnitř čaruje jak divé a rovněž představuje další důkaz, že z Bosny nemusí vycházet jen syrový bordel, ale po všech stránkách prvotřídní Black.

CZ/SVK deska roku:

1. Infer – Aeon of Deathless Blight

Sice jsem borcům píchnul s texty, ale ty nikdo nečte a na hudbu samotnou velký vliv nemají, takže mám v piči, že si přihřívám vlastní polívčičku. K životu totiž potřebuju i přímočarý, jednodušší nářez a „Aeon of Deathless Blight“ mi v tomhle směru sedělo loni nejvíc. Vybrané skladby mi totiž spolehlivě zvedají testosteron i po stovce poslechů.

2. Goatcraft – Spheres Below

Jebnout sem desku, co se na Bandcampu objevila dva dny před koncem roku, je asi trochu o hubu, jenže debut Goatcraft momentálně hustím jako vzteklý. „Spheres Below“ má své mouchy, a to nejen z důvodu, že je materiál prohnilý až běda. Nedostatky ovšem přebíjí pasáže z nichž hnusná obrazotvornost a sirnatý fanatismus doslova stříkají.

Infer

3. Elbe – Eschatology

Nevím, čím je tohle album výrazné čistě hudebně. Mi ale stačí, že tu zpívá Insomnic, jehož hlas prostě žeru a hlavně: atmosféra je hustá jako slezský smog. Proto bych „Eschatology“ hodnotil výše než jiné loňské tuzemské desky, které byly možná kvalitnější, ale má vnitřní odezva byla při poslechu mizivá.

Neřadový počin roku:

1. Ŭkcheănsălâwit – Tekipŭk

To jsem se tak nedávno v noci postavil se sluchátky ven, zatímco bylo lehce pod nulou, a na tváři mě štípal jemný ledový poprašek. Pustil jsem si k tomu „Tekipŭk“ a bylo to SILNÉ. Předtím jsem si říkal, zda se mi demo neohrává a jestli si doopravdy zaslouží první příčku, ale pak už jsem měl jasno.

2. Lychgate – Also sprach Futura

Hudba Lychgate mi teoreticky měla šmakovat odjakživa, ale zlomilo se to až s posledním EP. „Also sprach Futura“ je koherentní a silná nahrávka; zpočátku příjemně „overwhelming“, posléze dlouhodobě naplňující.

Ŭkcheănsălâwit

3. Vaeok – Vaeok

Vše podstatné bylo řečeno v recenzi a k EP jsem se v průběhu 12 měsíců pravidelně, s radostí vracel. Doufám tedy, že dlouhá deska na sebe už nenechá dlouho čekat, Vaeok totiž patří k tomu minimu blackmetalových kapel, kde přídomek aristokratický má své opodstatnění.

Artwork roku:

Onirik – The Fire Cult Beyond Eternity

Opět platí, že se artwork výtečně doplňuje s hudbou. Malíře Julese Taverniera a Dioga Pereiru jsem dříve neznal, ale způsob, jakým namíchali lávové odstíny, efektivně stimuluje můj zakrnělý smysl pro estetično a podobným zabarvením v mých představách oplývají i samotné hudební tóny. Gonius Rex album rovněž doplnil vynikající blackovou fotkou, což je opomenutelný, avšak příjemný detail. Je to taková tuctová klasika s paintem a svícnem, ale vypadá jak posedlý, tudíž jednoznačný kult.

Onirik – The Fire Cult Beyond Eternity

Objev roku:

Bogdan Boner: Egzorcysta

Výše by se našlo pár kapel hodných titulu objev roku, ale zmínit tu můžu i polský animák „Egzorcysta“. Tři Čtyři nadupané netflixovské série sledují alko-osudy fachmana, malíře, zahradníka a zejména vymítače-samouka Bogdana Bonera a dalších neméně bizarních postaviček kněžského i démonického plemena. Pro sledování je nutné mít kladný vztah k polštině, respektive ji aspoň trochu rozumět, protože české titulky stojí za hovno a ty anglické postrádají kouzlo slovanského kurvování. Originál totiž předkládá tolik kulervoucích hlášek, až se u nás doma začalo příležitostně mluvit (respektive nadávat) polsky, haha.

Divák se při sledování například dozví, jak si stojí Behemoth v očích samotného vládce pekel Belzedupa, nebo co se stane, když se to ve Slezsku přežene s topením kadejakým syflem (spoiler: zjeví se démoni smogu!). „Egzorcysta“ také nabízí satirický věrný náhled do nitra polské, potažmo slovanské duše, kde vodečka s pivínkem mají moc dokonce i nad smrtí, a svůj prostor samozřejmě dostává i peklo samo, kde se žel nesmí veřejně pít ani kouřit, což je hlavní důvod pravidelných vpádů ďáblů do našeho světa, které pak Boner s kumpány musí krvavě řešit.

Při psaní těchto řádků jsem navíc zjistil, že seriál změnil název na „Bogdan Boner: Egzorcysta“ a venku je 13 nových dílů.

Archeologický objev roku:

Berserk (1990 –)

„Dragon Ball“ a Pokémony jsem jako děcko zbožňoval, leč v pubertě se mi anime spíše znechutilo, a tak jsem neočekával, že někdy otevřu nějakou mangu. V posledních letech jsem ovšem pravidelně narážel na neskutečně detailní kresby Kentara Miury, což mě přinutilo dát šanci jeho životnímu dílu. Manga „Berserk“ už přes 30 let vypráví brutální příběh prokletého šermíře Gutse, který noc co noc bojuje o život a příčetnost s démony a neméně zvrácenými představiteli lidského rodu. Pro bližší představu doporučuji přečíst shrnutí třeba zde. Příběh je dostatečně poutavý, aby mě donutil přečíst všechny kapitoly a nedočkavě vyhlížet ty nové (loni vyšly asi tři a konec je v nedohlednu), ale prim samozřejmě hraje Miurova představivost a skill. Když kreslí středověké město nebo bitvu jízdních vojsk, působí to na mě lépe než leckterý CGI spektákl. Ale „Berserk“ exceluje zejména v hororových scénách. Představte si symbiózu toho nejzvrhlejšího z H. P. Lovecrafta a Clivea Barkera, proložte to horečnatým deliriem a možná pochopíte, proč mi kresby uhranuly ještě víc, než když jsem poprvé otevřel booklet „Seven Chalices“.

Bogdan Boner: Egzorcysta

Shit roku:

Uada – Djinn

Původně jsem nevěděl, co tu psát, dokud jsem ze studijních důvodů nezhlédnul klip ke skladbě „In the Absence of Matter“. „Djinn“ je údajně kvalitní album, čemuž se mi nechtělo věřit, a tak jsem si ho pustil celé, ale ty pičo… Podobně neškodný, spotřební pseudo-black by mohl zabavit aspoň na jeden poslech, ale tohle bylo jako sledování vánočních filmů na TV Doma / Prima Love, tedy útrpný děs. Chcete-li srozumitelný melodický black metal, dejte si kurva raději Havukruunu nebo Faustian Pact, a ne tenhle pop-punk s hadrem přes pysk a pár blásty.

Koncert roku:

1. Oranssi Pazuzu performs Mestarin kynsi – Live stream concert, 15.5.2020

V průběhu roku jsem si koncertní streamy pouštěl rád, i když zájem málokdy přetrval víc jak tři skladby, ale záznam Oranssi Pazuzu byl jednoznačně nejlepší. Dokonce později, když jsem dostal chuť si „Mestarin kynsi“ poslechnout, dal jsem přednost pohlcujícímu živáku. Již léta si sypu popel na hlavu, že jsem Finy neviděl naživo a tenhle skvostný audiovizuální materiál je pomyslnou solí v ráně.

Oranssi Pazuzu

2. Misþyrming – COVID-19 quarantine-stream, Tallin, Estonsko, 15.3.2020

Mezi těch pár kapel, které loni stihly vyjet na turné, patří i Misþyrming, ale jim například padl koncert v Tallinu, což vyřešili narychlo zorganizovaným live streamem, kde větší polovina setlistu patřila skladbám z „Algleymi“. Se mnou to album skoro nic nedělá, ale předmětné skladby naživo festovně šlapaly a mrazení při dvojbloku „Söngur heiftar“ a „Ég byggði dyr í eyðimörkinni“ bylo skvělým bonusem. Kvalitně strávená hodinka.

3. Scooter live – I Want You to Stream, 27.3.2020

Protože to bylo strašná prdel.

Videoklip roku:

Azarath – Beyond the Gates of Burning Ghats

„Saint Desecration“ je dle očekávání další kvalitní zářez v diskografii polských Azarath a klip na mě udělal podobně pozitivní dojem, třeba z důvodu že se vizuál vhodně doplňuje s textem, a dokonce i přebalem desky. Prostřihy na starého Aghoriho, přesvědčivě zahraného Markem Dmochem, nepůsobí nepatřičně a rozhodně jsou lepší než detaily Skullripperovy tlamy, haha. Avšak kapelní záběry celkově působily stylově a to není běžné, protože to klidně zopakuju po sto padesáté deváté: metalové kapely by videa točit neměly.

Film roku:

1. Kingdeom

Covid-19 Dalicyclosynchrobora Netflixu naučil a většinou jsem měl tamější filmy a seriály jako pozadí ke čtení či jiným bohulibým činnostem, ale někdy musely jít knihy bokem. Jihokorejské „Království mrtvých“ bývá popisováno jako „Game of Thrones“ se zombíky, což je trochu nefér popis, ale pro základní představu stačí. Příběh odsýpá, postavy jsou docela fajn, zombíci super a historické / krajinné pozadí ještě víc. Přivítal bych asi jen větší důraz na efektní porcování nemrtvých katanami. Loňská, v pořadí druhá řada uzavřela hlavní dějovou linku, prostor je připraven pro třetí a jsem docela zvědavý, co bude dál.

2. Hilda

Disney série „Gravity Falls“ mě přesvědčila, že i dospělý si může užít kreslenou pohádku pro děti a necítit se u toho trapně jak u současných „Hvězdných válek“. „Hilda“ podobně jako „Gravity Falls“ nebo „Adventure Times“ představuje kouzelný svět plný nadpřirozených bytostí, do kterého je radost se zakoukat, ale na rozdíl od konkurence čerpá ze severské mytologie. Postavy a příšerky jsou sympatické a celková nálada jednotlivých dílů je pozitivní způsobem, ze kterého mi není blivno, což je rovněž velký úspěch.

Kingdeom

3. Druk

Zničující negativa chlastání jsou ukázaná vkusně bez šokantního moralizování a film jako celek je příjemně zábavný. Ocení 9/10 funkčních alkáčů. Skål!

Potěšení roku:

změny a hudba trochu jinak

Společenskému odstupu jsem se věnoval dřív, než to začalo být cool, tudíž mě izolace a další koronasračky tolik netrápily, ale na rok 2020 jsem si nalajnoval pár podstatných životních změn, načež jéééb, přišel Covid-19 a začal všechno komplikovat. Nějak jsem se s tím popral, což mi samozřejmě dělá velkou radost, ale skvělé rovněž bylo, kolik se mi nakupilo práce kolem spřátelených kapel. Upravit text nebo koncept, přeložit to či ono, komunikovat s labely, x-krát za sebou poslechnout rozdělanou nahrávku, protože za a) je dobrá jako svině, nebo za b) proběhly změny v kompozici, mixu/masteru, a tak bylo nutné posoudit, co to udělá s celkem, atd. atd. No, stovky hodin volného času v řiti, ale bavilo mě to jako nic jiného. Ještěže mám tak skvělou přítelkyni, která mi to toleruje, a díky ní vše zvládl, haha.

Revenge

Zklamání roku:

smrt Krzysztofa Pendereckého a Tima Ketoly

Když loni umřeli Krzystof Penderecki a Timo Ketola, tak to zabolelo. V posledních letech jsem si nechal utéct všechny šance vidět starého mistra dirigovat svá díla a v případě brzkého skonu Ketoly mě zase štve to množství potenciálních artworků, které mohly zdobit vybraná díla zítřka. Hlavně jsem ale doufal, že někdy třeba prohodíme pár e-mailů a dáme něco dohromady.

Zhodnocení roku:

Korona-nekorona, já měl dobrý rok, pár nahrávek mě rozbilo žádaným způsobem a koncerty mi chybí jen málo. Motörhead a Mare už jsem stejně viděl a horší tinnitus rozhodně nepotřebuju, haha. Osobně ale doufám, že nucená izolace byla pro mnohé hudebníky tvůrčím obdobím.

Malicious

Nejvíc letos očekávám od Qrixkuor, Mitochondrion, Inferna, Elend, Thy Darkened Shade či Negative Plane a pokud vyjde něco nového od Dark Sonority, S.V.E.S.T., Adaestuo, Void Meditation Cult, Infernal War, Mortuus, Somnus Aeternus nebo Death Like Mass, budu nadšený. Velikou radost mi samozřejmě udělá každá neznámá kapela, co se vytasí s prvotřídním rozjebem, ale s novými a snad výtečnými nahrávkami velice pravděpodobně přijdou i prověřené špičky jako Antediluvian, Dead Congregation, Nifelheim, Nuclearhammer, Spectral Voice, Funebrarum, DHG, The Ruins of Beverast, Mallephyr, Funebrarum, Volahn, Arizmenda, Absu, Lvme, Drowned, Grave Miasma, Black Grail, Vemod, Nekromantheon nebo avant-progoví Present.


Koncertní eintopf – březen 2019

Acherontas, Inferno, Djevelkult

H.:
1. Sunn O))), Puce Mary – Praha, 3.3. (event)
2. Acherontas, Inferno, Djevelkult – Praha, 27.3. (event)
3. Dylan Carlson – Praha, 31.3. (event)

Metacyclosynchrotron:
1. Acherontas, Inferno, Djevelkult – Praha, 27.3. (event)
2. Incantation, Defeated Sanity, Skinned – Praha, 26.3. (event)
3. Gaahls Wyrd, Tribulation, Uada, Idle Hands – Praha, 2.3. (event)

Cnuk:
1. Gaahls Wyrd, Tribulation, Uada, Idle Hands – Praha, 2.3. (event)
2. Pestilence, Bleeding Gods, Grimaze – Praha, 10.3. (event)
3. Incantation, Rotten Sound, Defeated Sanity – Praha, 26.3. (event)

H.

H.:

Povinností číslo jedna v březnu jsou Sunn O))). Jejich poslední samostatný koncert u nás jsem úspěšně projebal a na Brutal Assault už dávno nejezdím, takže je uvidím prvně. Ale o to víc se těším. Chci krvácení uší, jinak nehraju!

Pro příznivce black metalu bude tenhle měsíc asi nejzajímavější sešlost Acherontas, Inferno a Djevelkult v Praze. Pro mě se nejedná o koncert, který bych nemohl minout, ale minimálně o něm budu uvažovat. Uvidím spíš dle aktuální situace. Pokud se ale nedosere zvuk, jak se na Nové Chmelnici občas stává, tak určitě o zklamání nepůjde, protože AcherontasInferno jsou živě docela záruka.

Docela by mě zajímalo i sólové vystoupení Dylana CarlsonaEarth. To se mělo odehrát už loni, ale nakonec došlo k odkladu. Tentokrát už snad akce proběhne… což je vlastně asi dostatečná pozvánka, poněvadž jméno formátu Carlsona snad netřeba blíže představovat.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Acherontas mě sice před pár měsíci na Slovensku moc nezaujali (měli v piči zvuk), ale myslím, že zkazky o jejich silných koncertech nejsou jen kompletně vyfabrikované „cool-occult“ ližprdelisty z Instagramu. Poslední deska „Faustian Ethos“ navíc nebyla vůbec špatná. Norové Djevelkult můžou být taky dost dobří, ale pravděpodobně obě kapely předčí Inferno, protože loni byli v zatraceně silné koncertní formě, a to rozhodně netvrdím jen z nějakého kamarádství. Doufám ale, že Inferno aspoň na turné trochu obmění setlist, ať nehrají to samé co loni v březnu s IXXI a The Stone.

Být v Praze o den dřív, tak bych si i zašel na mistry nesvatého death metalu Incantation, kterým budou předskakovat Defeated Sanity a Skinned. Mimochodem 25. se McEntee a spol. zastaví i v Bratislavě, kde zas budou s Rotten Sound a Defeated Sanity.

A nakonec je dost možné, že Gaahls Wyrd budou druhého na Chmelnici hrát skladby Trelldom, což je alespoň pro mě VELKÁ věc, která by mohla stát za vidění. I když teda nevím, zda by mi to stálo i za AIDS z Uady a Tribulation

Jinak koncerty výše jen doporučuju, nebudu mít v březnu čas na to se jebat do Cajzlu, tak reporty (alespoň ode mě) nečekejte.

Cnuk

Cnuk:

Z březnových koncertů na naší půdě mě nejvíce zaujalo vystoupení Tribulation v Nové Chmelnici. Sice jsem měl už pár příležitostí tuto skupinu někde vidět, ale nikdy k tomu nedošlo a vše nasvědčuje tomu, že mi to nevyjde ani nyní. Navíc zde budou také Uada a Gaahls Wyrd. Ten mě nezajímá, ale od prvně jmenovaných bych si sliboval dobrý zážitek.

Jako doporučení berte pražské koncerty Pestilence v Rock Café a Incantation na Nové Chmelnici. Obě kapely jsem minulý rok viděl a hraje jim to skvěle. V případě, že najde čas a peníze, budiž tyto dva koncerty tipem na kvalitní kulturní večer.


Uada – Cult of a Dying Sun

Uada - Cult of a Dying Sun

Země: USA
Žánr: melodic black metal
Datum vydání: 25.5.2018
Label: Eisenwald

Tracklist:
01. The Purging Fire
02. Snakes & Vultures
03. Cult of a Dying Sun
04. The Wanderer
05. Blood Sand Ash
06. Sphere (Imprisonment)
07. Mirrors

Hrací doba: 55:51

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Přijde mi, že o zámořské kapele Uada se poslední dobou relativně dost mluví. Především v té souvislosti, že jde o talentovanou formaci a velkou naději, které se věští moc zajímavá budoucnost. Mně se to tak úplně nezdá. Spíš bych řekl, že se jedná o klasické přehánění – poslední roky tolik typický nešvar jakéhokoliv hodnocení muziky – a že Uada žádné velké hudební zázraky nepředvádějí.

Jejich debutové album „Devoid of Light“ jsem vesměs úspěšně odignoroval. Letmo jsem ho slyšel, ale nepřišlo mi to jako nic speciálního, s čím bych se měl zabývat nějak dlouhodoběji, takže jsem na další poslechy, jak se odborně říká, hodil bobek. Jméno Uada nicméně stále roste – nebo alespoň takový mám z toho dojem – tudíž jsem se rozhodl, že druhé dlouhohrající desce „Cult of a Dying Sun“ dám ve svém přehrávači vícero prostoru, abych zjistil, co že je na téhle skupině tak sexy.

Dal jsem novince pěkných pár poslechů, ale nemůžu tvrdit, že bych byl o mnoho moudřejší a nastíněné záhadě přišel na kloub. Prostě se mi zdá, že oregonská čtveřice produkuje docela obyčejný melodický black metal, který je na můj vkus zbytečně přístupný, stravitelný a krotký. Aby toho nebylo málo, mám prostě dojem, že „Cult of a Dying Sun“ postrádá nějakou větší hloubku, která by výsledku dokázala vtisknout punc něčeho zvláštního. Jinými slovy – zdá se mi, že muzika Uada je regulérně mělká a plytká až běda. Zní to jakože oukej, poslouchá se to vlastně docela samo, ale pod líbivou slupkou se nenachází nic, kvůli čemu by se člověk měl chtít vracet.

Na jednu stranu vlastně chápu, proč se Uada dostává takové pozornosti a nadšených ohlasů. Jejich black metal je přívětivý a úplně v pohodě mu dokážou porozumět i posluchači, pro něž black metal není zrovna denním chlebem. Takoví se asi zeserou blahem z těch několika málo nesmělých náznaků skutečného blackmetalového majestátu. Zbytek dokoná chytlavost materiálu a dostatek výrazných melodií. Pocit kvazi-mystéria přidají zakryté ksichty členů kapely na fotkách. A bum – máme tu výstavní black metal pro metalisty, kteří black metal neposlouchají a u Black Cilice by se rozbrečeli, že se to nedá poslouchat.

Může se zdát, že mé hodnocení „Cult of a Dying Sun“ potažmo Uada obecně je přespříliš příkré. Já ovšem nijak nepopírám, že je ta nahrávka profesionálně vyprodukovaná i zahraná a že všechny formální náležitosti jsou vlastně docela v pohodě. Pominu zvuk, který je na mé chutě zbytečně čistý a má blíž metalovému mainstreamu než blackmetalovému undergroundu, byť i on se výraznou měrou podílí na mých dojmech z desky. Nicméně se jedná o subjektivní záležitost. Skutečný důvod, proč mi „Cult of a Dying Sun“ tolik nevoní a proč jej tu veřejně pranýřuji, tkví v tom, že je to jen líbivě udělané pozlátko bez vnitřního charismatu a jakékoliv hloubky. I když i tohle samozřejmě nejspíš bude subjektivní… o čem jiném by ale recenze měla být?

Nejspíš je evidentní, že „Cult of a Dying Sun“ se mi do vkusu vůbec nestrefilo. Netvrdím, že mě poslech tohohle alba nějak zásadně urážel, ale vzato kolem a kolem mi to prostě nic nedalo a vidím v Uada zbytečně přeceňovanou skupinu. Také vím jistě, že tuhle nahrávku si už nikdy nepustím, a myslím, že s dost solidní pravděpodobností budu okázale ignorovat i jakékoliv další počínání kapely. Pochybuju totiž, že se Uada na dalších plackách budou nějak zásadně měnit, když je už nyní všichni plácají po ramenou, jak skvělou hudbu to prý hrají.


Furia, Uada a Au-dessus sa predstavia v Bratislave

Tri plnohodnotné kapely vyrážajú na spoločné európske tour, aby predstavili rôznorodé, moderné pohľady na black metal. Ich jediná slovenská zastávka sa uskutoční 4. apríla 2018 v Bratislave a organizuje ju mladá agentúra Loud Farm Booking. Vystúpia:

FURIA – experimental black metal (POL)
UADA – melodic black metal (USA)
AU-DESSUS – post-black metal (LTU)

Poľské mesto Katowice je známe nielen ako dejisko festivalu Metalmania, ale aj ako rodisko kapely FURIA. Táto formácia dokázala svoj black metal obohatiť o progresívne a experimentálne prvky, čisté vokály a rôzne atmosférické fragmenty. Kapela funguje od roku 2003, debutovala v roku 2007 albumom “Martwa polska jesień” a do dnešného dňa má na konte už päť zásekov, na ktorých spieva zásadne len v rodnom jazyku. Ich najaktuálnejšie dielo, “Księżyc milczy luty” vyšlo v roku 2016 pod krídlami labelu Pagan Records a otvorilo týmto Poliakom cestu ďalej, než len do okolitých krajín.

FURIA svoj inovatívny pohľad na čierny kov čoskoro odprezentuje aj na kultovom festivale Roadburn. Nás ešte predtým poteší v rámci turné “Za ćmą w dym w Europę Centralną 2018”, na ktorom vystupuje v pozícii headlinera.

Furia, Uada a Au-dessus

Ako hlavný support sa predstavia mladí melodic black metalisti UADA, ktorí priletia až z ďalekého Portlandu (štát Oregon). Títo Američania sa slovenským fanúšikom predstavili už minulé leto na Loud Farm Feste a teraz sa vracajú na klubovú show, aby pripomenuli debutové CD “Devoid Of Light” (2016) a potvrdili svoju pozíciu poriadne surovou jazdou. Nebudú chýbať kapucne a všadeprítomná temnota. – Povinnosť pre fanúšikov bánd typu MGŁA či ZHRINE!

A koncertný večer otvoria nováčikovia na scéne, AU-DESSUS z Litvy. Tí prídu predviesť, ako sa hrá precítený, melancholický post-black metal v Pobaltí. Kapela vznikla v roku 2014 vo Vilniuse. Po debutovom, eponymnom EP vydala v roku 2017 svoj zatiaľ jediný dlhohrajúci album “End Of Chapter” a rýchlo o sebe dala vedieť aj v západných kútoch Európy. Na tomto turné tak určite nebude len do počtu.

Tento zaujímavý hudobný trojzáprah sa na Slovensku predstaví už 4. apríla 2018. Miestom činu bude Bratislava – Randal Club.
Začiatok koncertu je stanovený na 19:00, prvá kapela to odpáli od 19:30.

Vstupenky zakúpite v sieti Predpredaj.sk, ich cena je 17,5 €. Vstupné na mieste bude za 20 €.
Viac informácií nájdete na FB evente.

[tisková zpráva]


Uada: nová skladba

Američtí Uada představují své druhé dlouhohrající album s titulní skladbou „Cult of a Dying Sun“, kterou můžete poslouchat zde. Album vyjde 25. května u Eisenwald Records, ale českému publiku bude představeno už 7. května v malém sále plzeňského klubu Alfa, kde Uada vystoupí společně s Nordjevel, Besatt a Stíny Plamenů (event).