Východoevropská black metalová líheň pouští do světa jednu novou žánrovou smečku za druhou a dnes se právě na takovou podíváme. Daemonium z jižní Ukrajiny sice nejsou úplní mlíčňáci, kteří by teprve před týdnem vyhlásili začátek svého black metalového tažení, ale ani toho za sebou moc nemají. Jejich dosavadní karérní konto čítá jen nějaké čtyři roky fungování a koncertování, avšak aspoň trochu výrazněji se o slovo přihlásili až na podzim loňského roku, kdy jim vyšla debutová deska „Имя мне Легион“ – právě na ni se dnes podíváme.
Samotnému prvnímu albu v minulosti předcházel pouze jeden bezejmenný demosnímek, jímž se – alespoň já mám ten pocit – kapela moc nechlubí, jelikož na jejích oficiálních profilech o něm nelze cokoliv dohledat. Ale ono to nakonec beztak nijak zvlášť nevadí, anžto se na něm nacházely čtyři skladby, jež jsou přítomny i na „Имя мне Легион“. Co se týče sestavy Daemonium, v ní žádná známá jména nehledejte – skutečně jde totiž o mladou kapelu a nikoliv o nový projekt zavedených muzikantů. Jediné, co tedy člověka ohledně sestavy zaujme, je to, že zpěvák (a bubeník) Tenebrath na fotkách vypadá, jako kdyby právě prodělal „ozdravný pobyt“ v Dachau. A taky, že má na koncertech skutečně originální choreografii – viz třeba tady nebo tady.
Nicméně – jak se to má se samotnou hudební stránkou? Nebudeme to nijak zvlášť prodlužovat a řekneme si to hned na rovinu – nečekejte od Daemonium žádné zázraky. Ani po formální stylové stránce, ani co do vlastní kvality. Rozhodně netvrdím, že je „Имя мне Легион“ nějaká vyloženě špatná nebo snad dokonce hloupá deska, protože to v žádném případě není a tvrdit něco takového by přece jenom nebylo fér. Je to však určitě deska trochu obyčejná a taková… inu, prostě taková normální.
Daemonium hrají takový ten druh black metalu, který rozhodně není žádnou syrovou špínou. Zároveň se však nejedná o nějakou melodickou možnost. Jednoduše je to tak něco mezi. Ukrajinci sami sebe škatulkují jako horror black metal, ale nehledejte v tom jiného než standardní black metal, jemuž nechybějí nějaké ty kytarové melodie. Ani textové zaměření na „posedlost ďáblem a exorcismus“ se do výsledku nijak zvlášť nepromítá – myšleno tedy do jeho hudební stránky. Samotné texty třeba zajímavé jsou, kdo ví, ale vzhledem k tomu, že jsou kompletně v ukrajinštině, jim nerozumím v podstatě ani slovo, takže by Daemonium klidně mohli v jednom songu zpívat o Hitlerovi a v druhém o Teletubbies a vůbec bych to nepoznal. To mě spíš zaujal název samotné nahrávky, protože „Имя мне Легион“ lze přeložit jako „Mé jméno je Legie“… nicméně hádám, že odkaz na jeden díl kultovního sitcomu „Red Dwarf“ bude asi nechtěná náhoda.
Jinak se ale „Имя мне Легион“ poslouchá docela v pohodě. Intru „Intro (XVIII Enochian Key)“ by sice slušela trochu kratší stopáž, nicméně 18. enochiánský klíč asi musel být odříkán komplet, jinak by to nebylo to pravé zlo. Dál už se ale rozjede vcelku pohodový black metal v rychlejším tempu a v tomto duchu se nese následujících 27 minut. Materiálu trochu škodí až přílišná jednotvárnost, díky níž mezi sebou jednotlivé songy trochu splývají, ale na druhou stranu, není to zas až tak dlouhá doba, aby se to nedalo bez úhony přežít. Některé momenty jsou poměrně solidní, kupříkladu mě zaujaly jisté motivy především ve středu nahrávky, jmenovitě ve trojici „Тёмный гений“, „Пристанище зла“ a „Изувеченный“, přičemž stojí za dodání, že ve všech případech jde právě o ony kytarové melodie. Abychom však byli upřímní – nejedná se o nic, co by šlo zařadit do šuplíku „musíte slyšet, než umřete“.
Celé album nakonec uzavírají ambientní verze dvou písniček, a to shodou náhod již jmenovaných „Пристанище зла“ a „Изувеченный“. Ani zde nejde o nic, co by vás smetlo svou atmosférou, nicméně po tom vcelku jednotvárném „black metalování“ přijde zklidněný klávesový závěr docela vhod. Zvlášť, když oba ambientní kousky působí spíš skoro jako nové songy, jelikož ty původní verze v tom lze slyšet pouze s trochou dávky fantazie.
Ve finále je „Имя мне Легион“ solidní album, které se dá párkrát otočit – rozhodně to člověka neurazí. Nicméně na druhou stranu – ani nenadchne. Co si budeme povídat, Daemonium hrají muziku, u níž rozhodně nebudete připraveni o životní zážitek, když si ji neposlechnete. Jednoduše je to jen takový „proč ne black metal“, ale jestli zrovna nemáte do čeho píchnout…
Буревій je poměrně nová formace na východoevropské pohanské scéně. Nejedná se o žádný boční projekt zkušených muzikantů a v sestavě nenajdete žádná známá jména (za zmínku stojí možná tak bubeník Jotunhammer, jenž se před čtyřmi lety přidal ke kultovní skupině Крода). Formálně sice už Буревій nějakých pár roků na křížku mají, ale nějakou zajímavější aktivitu začali vyvíjet teprve až nedávno.
Z minulosti mají Буревій na kontě pouze jeden demosnímek, který vyšel na jaře roku 2013 pod názvem „Помсти лють несамовита“. Letos se ovšem tato parta z města Lvov na západní Ukrajině dopracovala k dlouhohrajícímu debutu „Concealed Beyond the Space“, jehož vydání se ujal zavedený německý label Darker Than Black Records.
Máte-li nějaký přehled o tom, v jakých žánrových vodách se Darker Than Black Records běžně pohybují, pak už asi tušíte, že Буревій nebudou k onomu pohanství přistupovat po folk metalové cestičce, ale z té druhé strany, tedy po stezce black metalu. A buďte si jisti, že je toto tušení správné, jelikož „Concealed Beyond the Space“ není záležitost pro příznivce housličkového fidlání, skočných melodií a třískajících pivních půllitrů.
Přestože se Буревій nebojí zvolnit a zařadit nějakou „folkovou“ (uvozovky záměrné – to si ještě vysvětlíme) pasáž, páteří nahrávky stále zůstává nefalšovaný pagan black metal. A jak se Буревій nebojí tu a tam zvolnit, tak se nebojí se vydat i na opačnou stranu a vypálit nějakou tu black metalovou vichřici. Musím však Ukrajince pochválit za to, že je poměr obou těchto poloh dobře vyvážený, díky čemuž je „Concealed Beyond the Space“ určitě zábavná nahrávka. Těch pomalejších momentů a pokusů o atmosféru tam není tolik, aby přestalo jít o black metalovou desku, ale zároveň tam není ani přehršel sypaček, tudíž je počin stále poměrně rozmanitý a rozhodně jej nelze označit jako monotónní.
Abychom si ale objasnili onen „folk“ v uvozovkách… Ono se to má tak, že to vlastně vůbec žádný folk není a i v pomalejších pasážích postavených na atmosféře a bez přítomnosti blackových riffů si Буревій vystačí v čistě metalové sestavě. Nicméně i jen s kytarovými melodiemi a baskytarou (jejíž linky jsou jen tak mimochodem na „Concealed Beyond the Space“ velmi povedené obecně) se jim daří navodit patřičnou pohanskou náladu. Kromě zmiňovaných dvou nástrojů tomu ovšem velice výrazně napomáhá i čistý mužský vokál, který je taktéž dost povedený.
U vokálů však stojí za to se zastavit podrobněji. Буревій totiž disponují hned dvěma zpěváky… nebo přesněji řečeno: zpěvákem a zpěvačkou. Pokud se moje ušní ústrojí nemýlí, pak se Nemezis, což je ten chlápek, stará o zmiňovaný čistý vokál. Za zmínku rozhodně stojí, že jeho (myšleno toho vokálu, nikoliv chlápka) zabarvení a způsob využití mi velmi silně evokuje našince Adultery a to, jak zde zpíval kytarista Elrabor. Naopak black metalový jekot má na starosti slečna, jež si říká Bila Lyut, a nutno dodat, že i jí to skřehotá parádně, přičemž výraz „skřehot“ není použitý náhodou, jelikož se toho holčina moc nebojí a místy jde do slušných výšek.
Když vše sečtu dohromady, nebojím se „Concealed Beyond the Space“ označit za povedenou desku. Není sice nějak vysloveně geniální počin a trochu zkušenějšího posluchače na zadek rozhodně neusadí, ale nelze mu upřít velmi nadprůměrné kvality. Zdobí jej hned několik výborných nápadů a celková vyrovnanost všech skladeb (i když bych lhal, kdybych tvrdil, že u mě nemá o kousek navrch titulní kousek). Příznivcům třeba jmenovaných Adultery lze „Concealed Beyond the Space“ určitě doporučit. Celkově vzato tedy hezky sympatická nahrávka.
Mladá ukrajinská čtveřice Bestial Invasion se s tím na svém vůbec prvním počinu, jímž se stal singl “Silent Wonders”, příliš nemaže a poplatně svému jménu na posluchače vyrukuje s pořádně rychlou thrashovou rubanicí, která na první poslech zní jako třicet let staré žánrové poklady. Pokud byste však čekali partu borců, kteří si v okovech a kožených bundách plní sen a vzdávají holt raným Exodus a Slayer, tak jste trochu mimo, protože v čele této čtveřice stojí kočka, která si říká Unknown Nastya. Tím však to zajímavé na této skupině končí, protože hudebně je její singl věc těžce nezajímavá.
Ačkoli jsem jako žánr, v němž se Bestial Invasion pohybují, uvedl technical thrash metal, tak nečekejte žádné hody ve stylu Coroner nebo Dark Angel. Na tohle rovnou zapomeňte. “Silent Wonders”, která je ústřední věcí tohoto singlového počinu, je totiž až na několik kytarových momentů, kdy se Evgeniy Maestro (dost hloupá přezdívka jen tak mimochodem) uvolí k sólové finese, v jádru naprosto obyčejná a nezáživná kompozice. Nebudu kapelu shazovat za technickou nedotaženost, protože podmínky k nahrávání asi nebyly zrovna ideální, ale “Silent Wonders” prostě zní jako tuctový zástupce mladé thrashové vlny, jen s tím rozdílem, že u nich zpívá dívka. A vzhledem k tomu, že nemá v hlase tu sílu, kterou k této hudbě automaticky očekávám a vyžaduji, tak jen podtrhuje průměrné vyznění Bestial Invasion jako celku.
Pro úplnost dodám, že druhá skladba, kterou na singlu najdete, je “Damien”, což není nic jiného než předělávka nesmrtelné pecky z dílny neurvalých thrasherů Morbid Saint. Jestli vás zajímá, jak pokus Bestial Invasion dopadl, tak vězte, že veškerá energie, kterou Morbid Saint před čtvrt stoletím do své “Damien” z debutového alba nacpali, je pryč. Připočtěte si naprosto nezvládnutý pěvecký výkon Nastye a výsledek není nic, po čem by se posluchač měl dobrovolně pídit.
Možná se zdá, že jsem k Bestial Invasion příliš krutý, ale tohle je prostě špatně. Z jejich hraní je cítit autenticita, již podtrhuje syrový zvuk, ale necelých sedm minut hudby, které se za branami “Silent Wonders” skrývají, jsou tak akorát, abych tušil, že tahle parta hledače talentů ničím nezaujme, protože podobných kapel je dnes na scéně tolik, že sázet na nezajímavost se prostě nemůže vyplatit.
O poloostrově Krym ležícím na severu Černého moře bylo v poslední době slyšet především díky místní politické krizi, o níž jistě všichni máte ponětí, pokud jste tedy poslední rok nestrávili v jeskyni bez kontaktu s vnějším světem. Evidentně však existují i lidé, kteří si navzdory nestabilní situaci dokážou najít čas k tomu, aby se věnovali hudbě. Jedním z nich je i jistý Sergey Tereshchenko, rovněž známý též jako Mako, pocházející z městečka Krasniy Mak na jihu poloostrova. Tento poměrně mladý muzikant v roce 2013 založil projekt s názvem My Dying World Mako a právě v jeho rámci se pustil do realizace svých hudebních potřeb, výsledkem čehož se stala debutová deska “My Dying World… and Life!”, jež vyšla v listopadu 2014. Kromě samotné hlavní postavy se na ní podíleli ještě další dva lidé, a sice jistý Shadow na kytaře a Ioria, jenž obstaral vokál a texty.
Hudební snažení tria (nebo lépe řečeno spíš dua, jelikož Ioria na albu figuruje pouze v roli hosta, nikoliv jako stálý člen) lze popsat vlastně docela jednoduše – My Dying World Mako produkují naprosto klasický, čistokrevný a ničím neředěný depressive black metal, který kvůli všudypřítomné lenosti a vlastnímu pohodlí všichni mnohdy nazýváme říznou zkratkou DSBM. Nic víc než toto vlastně na “My Dying World… and Life!” nenajdete, jelikož Ukrajinci tento specifický black metalový subžánr skutečně nabízejí v krystalicky čisté formě. Nahrávka zní úplně přesně tím způsobem, jaký si nejspíš všichni představíte, když někdo řekne depressive black metal.
V překladu to znamená, že My Dying World Mako na 36minutové ploše v rámci šesti skladeb, z nichž dvě jsou čistě instrumentální a jedna z nich je dvouminutové intro, nabízejí táhlé monotónní riffy, za nimiž podobně monotónním způsobem brumlá baskytara. Stejně minimalistická je i práce bicích, jejichž hlavním poznávacím znamením je pomalé tempo a jen minimum nějakých přechodů… o nějaké parádičce či technických finesách si můžete nechat leda tak zdát, protože takové věci do tohoto druhu muziky zjevně prostě a jednoduše nepatří. A samozřejmě – snad jste si nemysleli, že by bylo možné na tohle zapomenout – nesmí chybět ani obligátní kytarové melodie, jež k depresivnímu black metalu patří stejně nerozlučným způsobem jako Laurel k Hardymu, Bolek k Lolkovi nebo Pat k Matovi. Samply jako klepání nebo startování motoru či občasné výjezdy do rychlejšího tempa (obojí ukázkově přítomno třeba v nejdelší kompozici “Crying Fake Soul”) jsou spíše jen takové ostrůvky v moři, jelikož “My Dying World… and Life!” je především o pomalé zachmuřenosti – právě tento pocit totiž v člověku po dohrání alba zůstane, na čemž výjimečná zrychlení nemají šanci cokoliv změnit.
Celé počínání My Dying World Mako zcela evidentně směřuje k jedné jediné věci, jíž je silně melancholická posmutnělá atmosféra, jež celou deskou prostupuje skrz naskrz. Právě ona je tím, oč tu běží především. Nespočítal bych, kolikrát v minulosti jsem to už v různých recenzích psal, že v takovýchto žánrech se vsází právě a jenom na tuto atmosférickou kartu, čemuž je podřízeno zcela vše. “My Dying World… and Life!” toho budiž dalším důkazem. Bohužel však tato atmosféra není v případě My Dying World Mako natolik silná, aby vás skutečně dostala do kolen – ta melancholie a s ní spojená nálada zde dozajista je, nahrávka díky ní nenudí ani s opakovaným poslechem a ta společnost s ní je vlastně docela příjemná (to není protimluv – jakkoliv se to může zdát paradoxní, to, co formálně nazýváme depresivním black metal, mně osobně skutečně nepřipadá depresivní a je mi to na poslech příjemné). Naneštěstí však z “My Dying World… and Life!” víc nevypáčíte ani heverem. Na jednu stranu to není zas úplně málo, avšak to, že kohokoliv, kdo slyšel víc jak jednu DSBM desku, nemohou My Dying World Mako překvapit ani omylem, je prostě fakt.
Na výsledném dojmu z poměrně slušné muziky trochu ubírají i chyby v anglických názvech skladeb. “Awakaning of…”, “Opressive Lie” a “Faiding Life Line” totiž skutečně nejsou překlepy autora recenze, nýbrž samotné skupiny. Příště radši zpívejte v rodném jazyce – pro posluchače to myslím bude přitažlivější a pravděpodobnost podobných kiksů je mnohonásobně menší.
“My Dying World… and Life!” není špatné album. Nemohu jej sice doporučit všem, ale máte-li rádi depressive black metal, nevidím důvod, proč vás od případného poslechu odrazovat, neboť ten počin vlastně docela funguje. Tedy za předpokladu, že se smíříte s faktem, že od My Dying World Mako nedostanete nic, co byste již dávno neslyšeli na jakékoliv jiné desce tohoto stylu…
Země: Ukrajina Žánr: atmospheric / progressive doom metal Datum vydání: 19.5.2014 Label: BadMoodMan Music
Tracklist:
01. Crossroads
02. The First Day of the Rest of Your Life
03. Furious Thoughts of Tranquility
04. The Midwife to Sorrows
05. Thanathonaut
06. A Sad Scream of Silver
07. Crushing the Old Empire
08. The Last Retreat
09. Doom Over Valiria
10. Возрождение
V dnešní recenzi si představíme jednu ukrajinskou skupinu, která sice není příliš známá, ale rozhodně si myslím – a klidně to řeknu už takhle na začátku, abyste věděli, že tyhle žblepty má výjimečně cenu číst – že stojí za to, aby jí člověk věnoval trochu svého času. Ta kapela se jmenuje Narrow House a ona deska, jež mě k tomuto tvrzení přinutila, se zase jmenuje “Thanathonaut”. Pojďme na věc…
Skupina původně začala pod názvem Funestum, nicméně pod touto hlavičkou toho moc nestihla, protože se záhy rozpadla, aby nedlouho poté (konkrétně v roce 2009) začala znovu právě jako Narrow House (nejde tedy přímo o přejmenování). S novým názvem pak v roce 2012 vyšla debutová deska “A Key to Panngrieb”, kterou jsem já osobně doposud neslyšel, ale doufám, že se mi někdy v dohledné době podaří si najít čas na to, abych to napravil. Jestli totiž bude debut alespoň z půlky tak dobrý jako jeho následovník v podobě letošního “Thanathonaut”, pořád to bude stát za pozornost.
Určitě vás již napadla logická otázka – co lze od oněch Narrow House vlastně očekávat za muziku. Je to otázka velice správná a trefná, odpověď na ni ovšem není tak lehká, aby šla shrnout do jedné konkrétní škatulky – nicméně i tohle je jedna z věcí, díky níž je “Thanathonaut” tak poutavou nahrávkou. Nic snad ale nezkazím tím, když řeknu, že hudba Ukrajinců stojí na doom metalových základech, čímž ovšem nutně netvrdím, že byste měli očekávat klasickou žánrovku. Na něco takového jsou Narrow House až příliš variabilní, proměnliví a do jisté míry i progresivní – jednoduše to není typický doom metal.
Narrow House však mají v rukávu ještě jedno eso, které jde sice ruku v ruce s onou variabilitou a obě ty záležitosti jsou z jistého úhlu pohledu téměř ekvivalentní, nicméně se rozhodně sluší zmínit, že jednou z nejzajímavějších věcí na “Thanathonaut” je to, že Ukrajinci používají i nástroje jako cello nebo saxofon. Důležité je ale to, že se nejedná o pouhopouhé štěky v jedné nebo dvou písničkách – tyto instrumenty totiž na “Thanathonaut” hrají zcela regulérní úlohu a jejich party patří mezi vrcholné momenty nahrávky. Zdatně jim sekundují rovněž klávesy, které jsou sice v metalu už trochu obvyklejší, takže čistě z toho, že je někdo používá, si už dnes asi žádný posluchač na zadní partie nesedne, avšak i zde je nutno uznat, že je Narrow House využívají velice chytře a dokážou s nimi pracovat takovým způsobem, že to člověka ohromně baví… a to je něco, co v žádném případě není automatický stav.
Ono cello a saxofon jsou v metalu samozřejmě z velké části tak zábavné díky tomu, že se v tomto žánru stále ještě nejedná o úplně běžné nástroje, jaké by šly zaslechnout u každé druhé skupiny. Je ovšem skvělé, že jejich použití na “Thanathonaut” nefunguje jen díky tomuhle (čili otřepaným stylem jednookého krále mezi slepci), protože Narrow House s nimi dokážou vytvářet místy skutečně excelentní momenty. Jako jeden příklad za všechny může posloužit třeba titulní píseň “Thanathonaut”, v níž je saxofonové sólování doslova fantastické.
Nechci však vzbudit dojem, že by muzika Narrow House stála a padala s tím, jak, kdy a kde se ozve cello, saxofon a klávesy, jelikož říct tohle by nebyla pravda. Ukrajinci totiž prokázali ne úplně mále množství nápadů a invence i v linkách kytar nebo v rytmice, což v překladu znamená, že i když hraje “jenom” metal, pořád je to velice dobré a rozhodně je co poslouchat.
Další nespornou výhodou Narrow House je to, že je jejich sound poměrně neotřelý. Nechci říkat, že je to nabroušený originál, protože to by asi zase bylo přehnané, ale jak máte u spoustu mladých kapel pocit, jako kdybyste poslouchali recyklát hudby starých pardálů, tak v případě “Thanathonaut” se něčeho takového bát nemusíte. Pouze v “The Midwife to Sorrows” jsem si říkal, že jedna kytarová pasáž (jež se v průběhu skladby nejednou opakuje) zní trochu jako srážka Candlemass a Solitude Aeturnus (okořeněná saxofonem), ale není to nic, co by se nedalo přežít, a když je to případ jenom jedné písničky, tak to vlastně ani nemusí být úplně ke škodě.
“Thanathonaut” je dozajista ambiciózní deska, jejíž ambice navíc nezůstaly nenaplněny (což je samozřejmě skvělé). Zažil jsem už spoustu podobných případů, které ovšem bohužel dojely na jednu věc – ve snaze stvořit skutečně hodnotné umělecké dílo byla stopáž zbytečně natažena, protože opusální majstrštyk přece musí mít i opusální hrací dobu… jako kdyby si některé skupiny myslely, že je půlhodina něco méněcenného, byť tomu mnohdy bývá přesně naopak. I z tohoto úhlu pohledu mě ovšem Narrow House velice potěšili, jelikož prokázali zdravý nadhled a stopáž “Thanathonaut” zastavili na příjemných 40 minutách. Znamená to snad, že by to nahrávce ubíralo něco na hloubce sdělení? Já bych řekl, že nikoliv. Album je díky tomu dost dlouhé na to, aby byl posluchač plně nasycen, zároveň však není šance se nudit, protože celých těch 40 minut je vyplněno velice poutavou hudbou. A to je zcela vážně super, protože tím pádem se jedná o desku, jež si vaši pozornost dokáže hravě udržet až do konce a ještě ve vás zanechá pocit, že se k ní budete chtít vracet.
Tím, co jsem právě řekl, jsem však nepřímo prohlásil také to, že na nahrávce vlastně není žádná písnička slabší. Jistě, jsou tu kusy, které bych mohl jmenovat jako vrcholy, protože člověku skutečně uvíznou v hlavě – mezi takové patří kromě již jmenované excelentní titulky “Thanathonaut” třeba ještě zatěžkaná “The First Day of the Rest of Your Life”, třetí “Furious Thoughts of Tranquility” s další porcí skvělého saxofonového sólování, “The Last Retreat” či úžasné finále v podání “Возрождение”. Stejně tak má ale hodně co do sebe i třeba odlehčenější mezihra “A Sad Scream of Silver” (to, že jsem ji nazval mezihrou, z ní nečiní méněcennější song) nebo vygradovaný rozjezd “Crossroads”. Ostatně ani ta “The Midwife to Sorrows” není k zahození, byť z celé nahrávky svým pojetím trochu vystupuje a nemyslím si, že by to byl song, jenž by vás donutil okamžitě běžet si nahrávat sehnat, takže je trochu paradoxní, že právě on byl zvolen jako klip. Tak jako tak mi však začíná připadat, že už vlastně vyjmenovávám celý tracklist, takže toho nechám, ale já to říkal, že nějakou slabou písničku na “Thanathonaut” nenajdete… a ani u těch dvou, jež jsem nezmínil, se nudit nebudete.
“Thanathonaut” je záležitost, která mě zcela vážně potěšila, připravila mi velké (a velice příjemné) překvapení a čím déle ji poslouchám, tím jsem si jistější, že hodnotit známkou jako 8/10 je na místě. Netvrdím, že Narrow House natočili album, jež by kompletně převrátilo vaše vnímání hudby, to zcela jistě ne, ale mezi vším tím průměrem, jakého se všude okolo válejí tuny, je “Thanathonaut” bezesporu deskou, která stojí za to, aby se na ni člověk zaměřil. A to, že za Narrow House nestojí velký label s agresivním marketingem, na tom nemění zhola nic. Stručně řečeno, “Thanathonaut” je velmi chytrá, vysoce poutává a po všech směrech skvělá nahrávka, na níž se nějaké nedostatky hledají jen velice těžko, a i když jsem někde výše řekl, že její kořeny leží v doom metalu, ani náhodou se nejedná o něco, co by zaujalo jen chronické doomaře – naopak, tohle je počin, který rád doporučím všem, kdo hledají kvalitní hudbu bez ohledu na žánry či škatulky.
Země: Ukrajina Žánr: melodic death / thrash metal Datum vydání: 11.8.2014 Label: Svarga Music
Tracklist:
01. The Energy of Soul
02. Spirit of Ancestors
03. A Mirror of Dreams and Reality
04. Welcome to New Day
05. Your Chance
06. Go a Long Way to Each
07. Storm
Twilightfall je jedna z těch kapel, od kterých jsem toho už v předstihu moc nečekal. Není to sice zrovna fér přístup, ale tak to prostě je. Znáte to, pustíte si ukázku nějaké desky a alespoň rámcově jste schopni říct, jestli vás to teoreticky může oslovit nebo naopak. A “The Energy of Soul” je z těch případů, kdy jsem si říkal, že upřímnou radostí asi skákat nebudu, ovšem i tak jsem byl schopný album přijmout a klidně si jej užít. Z technického hlediska se “The Energy of Soul” nic moc vytknout nedá, ale je tady jedno velké subjektivní mínus, které v mých očích i takhle vypiplanou desku sráží. O co jde? Je to zatraceně umělé a neosobní.
Protože nepředpokládám, že Twilightfall jsou výrazně profláknuté jméno, tak si odbudu takovou tu nezbytnou formalitu prostřednictvím letmého výletu do historie. Tahle čtveřice pochází z Ukrajiny, kde vznikla v roce 2010 a nyní vydává své první album “The Energy of Soul”. Při pohledu na sestavu jsem se toho moc nedozvěděl, nicméně jako tahoun této kapely je prezentován jistý Iuri Kireev, jenž si říká Wortherax a jenž má za sebou působení v několika kapelách, z nichž jako ta nejslovutnější se mi zdála Nokturnal Mortum, ačkoli jsem o nich nikdy neslyšel. A totéž by platilo o ostatních členech, kteří se na nějakou dobu v něčích řadách mihli, ale nejedná se o něco, co by stálo vyloženě za řeč.
Co však bližší náhled přímo vyžaduje, je jejich debut. Jak jsem již řekl, v souvislosti s “The Energy of Soul” máme tu čest s prvním albem formace, ale je znát, že členové nejsou žádní břídilové. Zejména Wortherax, který v rukou dřímá kytaru a zpívá, je správný tahoun pro melodicko death metalovou sebranku. Jeho kytarová zručnost a lehkost, s jakou tasí z rukávů jednu melodickou vyhrávku za druhou, je opravdu obdivuhodná a jeho vokál není taky špatný. Zapomeňte však na střídání protichůdných vokálních poloh ve stylu švédských Soilwork, protože Wortherax po celou dobu tahá ze svého nitra growling. Ten není tak hutný, jak bych si třeba já představoval a občas zní jako lehce agresivní řev s náznakem civilního hlasu, ale jako kontrast k extrémně melodické formě death metalu, jak ji spolu se svými kumpány předvádí, padne bez větších obtíží.
Jestli jsem o Twilightfall ještě něco neprohlásil, tak to, že jejich tvorba je neoriginální, protože jestli mě na “The Energy of Soul” něco (mimo jiné) otravuje, tak je to způsob, jakým je z jejich tvorby cítit tvorba Children of Bodom a Wintersun. Twilightfall sice přináší do detailu vymakanou sedmičku skladeb, které přesně podle svých předloh umně kombinují ostré kytarové riffy s velmi, ale opravdu VELMI melodickými vsuvkami a kudrlinkami, jichž je na albu tolik, že kdyby se ještě trochu přidalo, tak by se mohlo stát instrumentálním počinem a zpěv by nebyl takřka potřeba, ale v jejich podání je to spojení velmi umělé.
Je jasné, že když je tahounem kapely sólový kytarista, tak se chce taky patřičně vytáhnout, ale Twilightfall tím ztrácí tah na branku a tam, kde bych uvítal šlapavou pasáž a přitvrzení (a kam by se taky jinak nabízelo), tak se i nadále kompozice točí kolem melodických hrátek kytar a kláves, které rytmickou kytaru takřka nepustí ke slovu. Z tohoto důvodu mě třeba nebaví úvodní titulka (a spolu s ní dalších pár kusů), jež je sice rytmicky jedna z těch rychlejších kousků, ale chybí ji odvaha se utrhnout ze řetězu. Závěrečná pasáž s kytarovým sólem to už nezachrání. Vím, že možná zním jako rozmazlené děcko, které si u sladkého stěžuje, že to je moc sladké a u kyselého zase moc kyselé, ale takhle to s “The Energy of Soul” cítím. Té melodiky je tam prostě tolik, že nebýt agresivních vokálů, tak mám pocit, že poslouchám Sonatu Arcticu se vší tou hloupou naivitou kolem.
Snad jedinými skladbami, která mě opravdu baví, jsou “Your Chance” a hlavně “A Mirror of Dreams and Reality”, jež i přes všechny výše uvedené neduhy nepůsobí zas tak škrobeně jako její kolegyně a i přes delší stopáž, která se zastavila za šestou minutou, nenudí a dobře šlape. Ten zbytek je jako kulisa velmi dobrý společník, ale při soustředěném poslechu jsem měl pocit, že poslouchám jednu jedinou skladbu, která se natáhla na 40 minut, protože při všem tom kytarovém sólování jsem ani po delší době nepřišel na způsob, jak do skladeb proniknout a užívat si hudbu samotnou, což není zrovna dobrá vizitka.
Přemýšlel jsem, jestli mě prostě Twilightfall jen nezastihli ve špatné náladě, ale mám “The Energy of Soul” v přehrávači už hezkých pár týdnů, tu a tam se k němu i odstupem vracím a většinou to končí tak, že jej někde v půlce vypínám, protože se nudím. Věřím, že posluchači, kteří severskou melodiku milují, budou nejspíš z tohoto alba v rauši, ale já si pro uspokojení svých tužeb radši pustím jiné party, které death metal s melodií kombinují lépe, živelněji a mému uchu malebněji.
Dneska nebudeme chodit kolem horké kaše a řekneme si to hned na začátku a pěkně na rovinu. “Ashes to Ashes” fakt není album pro každého. Spíš naopak, je to deska, již bude schopno doposlouchat jen minimum lidí. A abych vás většinu hned na začátku odradil, řeknu vám proč. Ukrajinský projekt Luna produkuje doom metal a to, co z něj dělá tak nestravitelnou záležitost, je především délka. Ano, “Ashes to Ashes” opravdu obsahuje jen jednu jedinou skladbu, která opravdu trvá monstrózních 57 minut. Vážně máte chuť si to pustit?
Dobrá, to by bylo, snad nám tu nyní zbyli už jenom příznivci doom metalu, jejichž poslechové ústrojí je na takovéhle kolosální kompozice zvyklé. Inu, žádné power metalisty už tu nikde okolo nevidím, tak se můžeme vrhnout na samotnou recenzi…
Luna je skupinou, jež pochází z hlavního města Ukrajiny, Kyjeva. I když, slovo skupina je lehce nadnesené, jelikož ve skutečnosti se jedná o jednočlenný projekt, v němž se angažuje jistý Anton Demort (respektive Антон Деморт, abychom byli přesní). Ten dále působí ještě v doom/death metalové kapele Amily, pro níž už pojmenování kapela není nadnesené, protože se v sestavě nachází vícero osob. Tak či onak, Anton před nedávnem vydal v rámci svého nového projektu Luna debutovou desku “Ashes to Ashes”, a to rovnou u zavedeného doom metalového vydavatelství Solitude Productions, jehož vydavatelské aktivity musí každý fanda doomu bedlivě sledovat, jelikož jen málokdo je v tomhle žánru zajímavějším labelem.
Jak již bylo řečeno, na první pohled tím hlavním rysem “Ashes to Ashes” je jeho vskutku obludná délka. K tomu přidejte, že jde ještě čistě o instrumentální záležitost – to asi aby toho náhodou nebylo málo (dobře, jednou okolo 34. minuty se tam nějaké krátké zachrchlání objeví, ale to se v podstatě nedá počítat). Tohle je konstelace, s níž si interpret může úplně monstrózně nabít držku, protože udržet posluchačovu pozornost hodinu v kuse je nad síly většiny kapel i na rozdrobeném prostoru (třeba) deseti songů, natožpak na ploše jednoho kolosu, tím spíš, když je ještě navíc instrumentální. Anton Demort ovšem – a to zcela vážně všechna čest – na “Ashes to Ashes” s přehledem dokazuje, že si rozhodně neukousl větší sousto, než je schopen spolknout. Jakkoliv je tahle výchozí pozice hodně těžká a výsledku jsem nevěřil, ta deska je opravdu skvělá a hned od prvního poslechu mě skutečně baví.
Velice zajímavá je konkrétnější škatulka toho, co Luna hraje. Výše jsem se zmiňoval o doom metalu, což není tak úplně pravda. Pokud si jméno Luna zadáte do všemocné Encyclopaedia Metallum, vyplivne to na vás škatulku symphonic funeral doom/death metal. Funeral doom/death asi jen někoho nepřekvapí… je to jednoduše kurva pomalé a extrémní, prostě pohřební klasika, jakou jsem tu již trochu jinými (a vlastně stále stejnými) slovy popisoval v asi tak padesáti recenzích. Nicméně ono slovíčko “symphonic” je zajímavější a vlastně právě z něj plyne ona složka hudby Luna, díky níž je “Ashes to Ashes” tak povedená nahrávka.
Opravdu nečekejte žádné symfonické kejkle a užití orchestru tak monumentální, že by se i Nightwish styděli. Ve skutečnosti ono “symphonic” neznačí nic jiného než klávesy, jichž je na “Ashes to Ashes” opravdu hodně a prostupují celými 57 minutami. Všechny pomalé riffy a rytmika vlastně slouží spíš skoro jako podklad, takže při absenci vokálu hrají klávesy suverénně první housle a dokonce svým způsobem právě zpěv suplují, protože to jsou právě ony, kdo k posluchači “promlouvá”. Nezřídka kdy se jich navíc nachází víc vrstev na sobě, takže je i co objevovat. To je podle mě zajímavý tah, který ovšem Antonovi do puntíku vyšel, protože, věřte tomu nebo ne, je to dost na to, aby byl posluchač držen v napětí celou hodinu.
Suplovat vokál klávesami je sice dozajista zajímavé, ale nebude vám to k ničemu, když vaše muzika bude pořád postrádat tu nejdůležitější věc – dobré nápady. Je jedno, jestli hrajete monotónní black metal postavený na atmosféře nebo stadiónový rock s chytlavými refrény, bez kvalitních nápadů se nikam nehnete a dopadnete jak všechny ty skupiny, jimž v ostatních recenzích střílím průměrné až podprůměrné známky. Na “Ashes to Ashes” se ovšem (naštěstí!) nachází spousta výborných momentů.
Do nějaké nudy kompozice nespadne snad ani jednou a po celých 57 minut je laťka nastavena pekelně vysoko, přesto se zde nachází několik excelentních momentů, které rozhodně stojí za to, abychom je tu jmenovitě vypíchli (samozřejmě s dodatkem, že to zdaleka není všechno). Tak pojďme na věc:
– čas po 22:00 s výtečným riffem a až ambientním vyťukáváním (přičemž na pozadí nechybí další majestátní klávesy),
– 30. minuta s parádním (skoro až hororovým) motivem kláves,
– v čase 31:30 působivě provedený zvrat do stejné pasáže jako v prvním bodě,
– klávesy à la Skepticism okolo 41:00,
– gradace do fantastického kousku s houslemi (nejspíš?) ve 42:30, možná vrchol celého “Ashes to Ashes”,
– kytara, která se konečně pořádně dostane ke slovu v 50. minutě.
Toliko jen velmi kraťoučký a stručný sestřih toho, co se zde děje… a zdaleka ne úplný, protože jak jste si jistě všimli, záměrně jsem zcela vynechal prvních 20 minut a další dlouhé minuty mezi zmiňovanými momenty. Tak jako tak rozhodně je co poslouchat a hlavně co objevovat. A to je skvělé.
“Ashes to Ashes” asi (vlastně docela určitě) nebude deska roku, ale je to výtečné překvapení a ta hodina strávená s tímhle opusem je setsakra skvělá, zábavná a uhrančivá. Tím pádem prostě nemůžu jinak a po Beneath the Storm musím už podruhé v krátké době vysypat vysokou známku pro funeral doom metalové album. A i tentokrát musím recenzi zakončit zcela totožnými slovy: Jestli máte rádi extrémní doom metal, rozhodně neváhejte a “Ashes to Ashes” běžte vyzkoušet!
Země: Ukrajina Žánr: dance / pop Datum vydání: 5.4.2014 Label: Pop Metal Records
Tracklist:
01. Poison
02. It Is Empty
03. Eternity
04. Devil Loves You
05. Only Time
06. Everything Will Be Fine
07. Discolove
08. Big Plan
09. From Me
10. I Just Need You
11. Let Me Light a Fire
Semargl jsou svým způsobem strašně divná kapela – především tím stylovým vývojem, jaký během doby svého působení prošla. Pokud byste nějakému laikovi pustili třeba “Poison”, druhý singl a úvodní song nového alba “Love”, asi by nikdy v životě netipoval, jak Semargl začínali. Tahle ukrajinská parta totiž na svých prvních třech deskách “Attack on God” (2005), “Satanogenesis” (2006) a “Manifest” (2007) drhnula dost rychlý (symphonic) black metal, který vlastně ani nebyl špatný.
Se čtvrtou nahrávkou “Ordo Bellictum Satanas” se už však Semargl začali výrazně změnit. Svou hudbu značně zpřístupnili, začala být chytlavější, objevil se náznak tanečnějších kláves, v klipech se to najednou začalo hemžit spoře oděnými kočkami (těmi dvounohými) a dokonce nechyběly ani vtípky jako záběry na prsa bubenice. Z dnešního pohledu je “Ordo Bellictum Satanas” vlastně takový mezikrok mezi starší black metalovou tvorbou a tím, co Semargl produkují v současné době, tehdy mi to ovšem přišlo spíš jako takový “black metal” pro děti.
Co však bylo na “Ordo Bellictum Satanas” jen matně naznačeno, do toho Semargl na další řadovce “Satanic Pop Metal” hupsli po hlavě – už jen obal, kde na člověka vystrkuje zadek dívčina s tak úsporným spodním prádlem, že si pomalu můžete prohlédnout její čokodírku, prozrazuje, že zde už pro nějaký black metal není místo ani v nejmenším. A přesně tak to bylo – kytary se sice stále objevovaly, ale hlavní slovo už si převzala diskotéka… myšleno opravdu diskoška, ne vtipný krycí název pro elektronickou hudbu obecně. A počet spoře oděných (a někdy vlastně už dočista neoděných) dívčin ve videoklipech se taktéž navýšil. Nicméně navzdory všem předpokladům se mi to opravdu líbilo (a tím myslím i hudbu, nejen ty hambaté holky v klipech).
A nyní přichází čas na dalším album. Jakým směrem se Semargl asi vydají, bylo myslím docela zřejmé už před vydáním – upřímně jsem ani nepochyboval o tom, že Ukrajinci ještě více omezí kytary a vrhnou se do čistokrevného popíku, což se i stalo… i když, ono je to trochu složitější. Ale to nevadí, alespoň si budeme mít v následujících řádcích o čem povídat. Takže, držte si klobouky i další hučky, vážení, jdeme na věc!
Už dlouho před vydáním Semargl vypustili první singl “Discolove”, jenž má očekávání bezezbytku potvrdil. Sice v něm kytara je (jak se následně ukáže, na “Love” je to spíš výjimka), přesto je ten směr jasný – ještě větší líbivost a diskotéka. Jakkoliv vám to ovšem bude připadat divné, mně osobně se tahle písnička upřímně líbí – opravdu ano. Je to super, je to chytlavé, baví mě to a do toho jako třešnička na dortu nádherná rudovlasá zpěvačka Adele Ri, která sice hostovala už na “Satanic Pop Metal”, ale před “Love” se k Semargl přidala nastálo. Co vám budu povídat, okamžitě jsem se do ní a jejího sexy hlásku zamiloval a vlastně… jo, vlastně jsem se na to album začal doopravdy těšit. Krásně růžovoučká obálečka a název “Love” mě jen utvrdily v tom, že se v tomto duchu ponese celá nahrávka, takže jsem se těšil na desku plnou parádních a neskutečně vlezlých (v tom dobrém slova smyslu) hitovek ve stylu “Discolove”, které do puntíku ztělesňují definici “guilty pleasure”.
U již zmiňovaného druhého singlu “Poison” (který vážně není coverem od Alice Coopera, abyste si nemysleli) jsem ovšem malinko narazil a říkal jsem si, jestli to Semargl trochu nepřehánějí – z klipu se na mě vyvalila na první poslech dost plytká a opravdu vlezlá (tentokrát ne v tom dobrém slova smyslu) diskoška. A i když byl první dojem takový roztodivný, nakonec se musím přiznat, že mě docela chytla i tahle věc. Nikdy jsem se netajil tím, že mám takovou trochu zvláštní slabost pro komerční rádiový popík a všelijaké podobné slátaniny, což už jste si asi všimli, když jsem tu recenzoval taková zvěrstva jako Miley Cyrus, Britney Spears nebo Selenu Gomez, takže mě i tohle nakonec dostalo.
Po několik následujících písniček se dále pokračuje v popovém duchu, byť už to nejsou až takové odrhovačky jako u “Poison”. Dřívější zpěvák Rutarp se definitivně přesunul ke klávesám a hlavní slovo má právě Adele Ri, což se mi líbí. Jedinou výjimkou je hned druhá “It Is Empty”, jíž zpívá jakýsi chlápek, ale nejsem jistý, jestli je to vážně Rutarp, baskytarista Romulus nebo nějaký host. Ale nevadí, tak jako tak mi ten track vzdáleně připomíná třeba muziku od Robbieho Williamse, ačkoliv to možná může být jen nějaká moje sugesce. Každopádně, i dál pokračujeme v zábavném duchu – “Eternity” je další popina s rajcovním hláskem Adele Ri, “Devil Loves You” už není tak vlezlá a je to asi nejlepší skladba první poloviny desky (a společně s “Discolove” vlastně asi nejlepší na celém “Love”).
Až sem vlastně v pořádku a klidně se bez mučení přiznám, že se mi to líbí, ale dál už to začne být takové prapodivné. Změnu přinese už “Only Time”, což je takové… já nevím, zas až takový odborník ještě pořád nejsem… něco mezi trance a IDM? No, nevadí, to bych pořád ještě vzal, protože to nepůsobí až tak úplně jako pěst na oko, což už se nedá tvrdit o následující “Everything Will Be Fine”. To je první song, v němž Semargl vytáhnou kytary, a upřímně řečeno, nemuseli se s tím obtěžovat a měli zůstat u toho popíku. Sice jsem tak nějak čekal, že dřív nebo později na ně alespoň částečně dojde i na “Love”, stejně tak jsem neočekával, že by snad Semargl spustili zase black metal, ale že mi naservírují upocený generický deathcore namíchaný s tím nejhorším komerčním škvárem? Jako sorry, já jsem vážně pro každou hudební zvrácenost, ale tohle už je podle mě přes čáru. Možná stojí za zmínku, že závěr songu mi především vokálem připomíná maledivské melodic death metalisty Nothnegal, zejména závěrečné skladby na jejich debutu “Decadence”, ale to nic nemění na tom, že “Everything Will Be Fine” je blábol jak čuně.
Náladu trochu správí už vyzdvihovaná pecka “Discolove”, jež má na desce úplně stejný říz, Adele Ri vyloženě provokuje, všechno super – přesně takhle jsem to chtěl slyšet. Doufám, že “Everything Will Be Fine” byl prostě jenom úlet a že po “Discolove” už se zase pojede kvalita, ale hned následující kus v pořadí je další studená sprcha. V “Big Plan” se totiž Semargl pustí do dubstepu a je to snad ještě větší příšernost než “Everything Will Be Fine”… upřímně vám řeknu, že dubstep je styl, který jsem nikdy nebyl schopen pochopit. Jakkoliv mám elektronickou muziku obecně rád, v tomhle jsem nikdy žádný smysl nenašel a až na naprosté výjimky mi tenhle žánr přijde jako trendová sračka. Cokoliv jsem slyšel, tak to byla debilita – a debilita to je i v podání Semargl.
No, a nejpozději někdy v téhle chvíli mě vždycky přejde chuť “Love” poslouchat dále, i když je pravda, že závěrečné trio zdaleka není tak strašné jako ultrašpatná dvojice “Everything Will Be Fine” a “Big Plan”, která mi totálně ničí celý dojem z alba. Ani tak to finále ale není zrovna hitparáda. “From Me” je v pohodě písnička, jež navazuje na to, co Semargl předváděli na začátku nahrávky. “I Just Need You” je trochu horší, opět se otírá o trance a náznakem i o dubstep, a kdyby na to přišlo, skousnout by se i dala – pokud by byla jediná horší na albu. Z “Let Me Light a Fire” mám pak poměrně rozporuplný pocit (ostatně jako z celé nahrávky) – některé pasáže jsou zde vyloženě imbecilní, místy mi to připomíná kytarovější tracky Combichrist z poslední placky “We Love You”, akorát v extrémně retardované verzi, a zase nesmí chybět nějaký ten dubstep… všechno tohle mě tam fakt nebaví, ale tuhle věc alespoň drží nad vodou Adele Ri se svým zpěvem, především refrén se jí povedl, byť ten hudební podklad, který jí k tomu hraje, je na tom o poznání hůře.
Jak jsem řekl, můj pocit z “Love” je značně rozporuplný. Vůbec mi nevadí ještě větší příklon k popu, vlastně se mi to docela i líbí a nic proti tomu nemám. Ale když chcete hrát pop, tak ho kurva hrajte a vyserte se na ten dubstep (protože je to sračka) a na kytary (protože tam jsou spíš otravné a vůbec se do evidentně diskotékové nahrávky nehodí). Netuším a taky nechápu, co Semargl vede k tomu, aby to takhle prznili a stylově naprosto nepochopitelně tříštili – ať radši hrají ten popík a nestydí se za to, protože jim to v současné době jde podstatně lépe než tragikomické pokusy o kytarové skladby a koketování se dnem elektronické scény. Snad jim to na dalším albu dojde a mrdky jako “Everything Will Be Fine” nebo “Big Plan” se už konat nebudou…
15. února 2013 přeletěl nad Čeljabinskem meteor, načež explodoval několik kilometrů nad povrchem země, svým jasem zastínil slunce a jeho zbytky dopadly na široké území zhruba dvacet kilometrů za městem. Kromě toho, že ve zmíněném městě a několika dalších způsobil škody, za který by se nemuselo stydět nejedno hudební komando, přerušil i nahrávání nové desky Kauan, která tou dobou nesídlila nikde jinde než v Čeljabinsku (v současnosti přesídlila do Kyjeva). Deska tak spatřila světlo světa mnohem později, než bylo plánováno – a velmi pravděpodobně i v docela odlišné podobě, neboť právě výbuch meteoritu muzikanty z Kauan velmi ovlivnil a stal se jednou z hlavních inspirací při jejím skládání.
Vkusný, minimalistický přebal alba je zdoben pruhem páry, který zbyl po přeletu vesmírného tělesa. Pod ním se skrývá disk obsahující jednu dlouhou, téměř čtyřicetiminutovou skladbu rozdělenou do osmi částí. Že inspirace nekončí jen u přebalu, je možno pocítit již v počátku prvé části, jež by se dala charakterizovat coby rozvinuté intro. Kvílící kytara přecházející v jemnou symfonickou vložku v podání violy se náhle zvrtne v autentický záznam supersonické vlny a sypajícího se skla. Následuje olovnatě těžký doom metal a hutná atmosféra dokreslovaná growlingem. Závěr prvé části tak připomíná návrat k prvnímu albu “Lumikuuro”, jež se neslo především ve znamení atmosférického doom/blacku. “Pirut” však především pokračuje tam, kde vývoj Kauan naposledy skončil, a nadále rozvíjí charakteristickou směsici post-rocku, doom metalu a ambientu, která mi před pěti lety v podobě “Aava tulen maa” tolik učarovala. Zásahy do fungujícího konceptu nejsou velké, a ač se nedá přímo tvrdit, že kapela vykrádá sama sebe, některé pasáže k minulé “Kuu..” nebo právě “Aava tulen maa” odkazují. Podobně jako v případě “Kuu..” je i v případě “Pirut” naprostá většina inovací velmi dobře skryta v kompozicích a i posluchač znalý předchozích alb je zaznamená až na několikerý poslech. Dalo by se říci, že to je jedna z charakteristik rukopisu Antona Belova, mozku kapely, stejně jako mylný dojem, že se motá v bludném kruhu a nijak se nevyvíjí.
Největší vývoj, jenž projekt odminula prodělal, však z poslechu alba nevyčtete vůbec. V létě loňského roku došlo k rozpadu ústřední dvojice Anton Belov – Lubov Mushnikova. Právě Lubov, která se roku 2006 připojila coby hráčka na violu, odešla a Kauan se rozrostli na kvintet. Již na “Kuu..” spolupracovali i další hudebníci, tentokráte se však nově příchozí čtveřice usadila v kapele natrvalo. Veškeré nástroje již tedy neobstarává Anton sám, nýbrž je rozdělil mezi další hudebníky. Violy se chopil Anatoly Gavrilov, baskytary pak Alex Vynogradoff. Za bicí usedl Anton Skrynnik a klávesy obsadila Alina Roberts, kterou můžete znát buď z Antonova vedlejšího projektu Helengard nebo právě z “Kuu..”, kde stejně jako na “Pirut” obstarala doprovodný zpěv. Na podobu alba však změna sestavy měla velmi pravděpodobně spíše vedlejší vliv, pokud vůbec nějaký. Belov si do skládání zřejmě příliš mluvit nenechá, nebo alespoň v tomto případě tomu vše nasvědčuje, protože album plynule navazuje na své předchůdce. Otázkou tak zůstává, jakým směrem se situace vyvine s příštím albem.
I přesto, že má Belov svoji hlavu, můžete postřehnout hned dvě výrazné změny. Prvou jsem již naznačil v předchozím odstavci, totiž návrat k doom metalu a harsh vokálu debutu. Druhou výraznější změnou jsou opět o něco čistší, jasnější kompozice, přičemž obě hlavní polohy, ambientní a doomovou, dotahuje Belov do krajností. Ambientní pasáže sice nedoznaly žádných vyložených změn, v zásadě pro ně platí to, co jsem napsal výše. Prim v nich stále drží viola a piáno, nesou se tedy více méně v neoklasickém duchu. Ta změna dostává svůj prostor především v doom metalových záchvěvech, jež tvoří přirozené masivy a kontrují rozlehlým ambientním pláním. Naleznete jich sice jen poskrovnu, z celého alba zabírají minoritu, jejich hutnost a zemitost vám však vždy zůstane v uších coby snadno zapamatovatelný milník. Tomu dopomáhá i výrazný Antonův growling, kterému doprovodným zpěvem zdatně sekunduje baskytarista Alex. Kytarově laděný post-rock se většinou blíží jedné či druhé poloze, málokdy se drží někde uprostřed v rockové póze, jak ji můžete znát z již zmiňované “Aava tulen maa”, ačkoliv i v tomto případě se najdou výjimky a závěr čtvrté části je v tomto ohledu vskutu excelentní.
Jaké je tedy “Pirut” vlastně je? Ačkoliv na něm naleznete dvě v podstatě protikladné síly, jež vzájemně kontrastují, žádný z prvků, na kterých album tón po tónu buduje svou atmosféru, není vzájemně v konfliktu. Ambientní části přinášející klidný proud tklivých, melancholických melodií, volně prolínají s post-rockovými riffy nebo nenásilně tvoří pozadí mohutných doom metalových momentů, které do celého konceptu vnášejí prvek osudovosti a naléhavosti. Dominuje Antonův čistý vokál, s growlingem a Alininým ženským zpěvem je zacházeno tak trochu jako se šafránem, o to více však vynikají. Díky jednotě tvoří deska organický celek, který během poslechu skutečně žije a dýchá. Nejsilnější je podle mě “Pirut” tam, kde se mohou naplno projevit démoni, jak by se dal finský název přeložit (stejně tak jsou všechny texty opět ve finštině), jež jsou v albu skrytí, jistý návrat k počátkům tvorby velmi oceňuji, jakkoliv mi “Lumikuuro” nijak zvlášť k srdci nepřirostlo. Neměl bych zapomenout zmínit ani rockovou pátou část zakončenou táhlým sólem, rovněž jeden z vrcholů alba. Dynamiku nahrávky zvýrazňuje vybroušený zvuk, který dává vyniknout nejen každému z nástrojů, ale i každému drobnému detailu a nezbývá, než před úrvní produkce jednoduše smeknout, neboť se jedná o kus mistrovské práce.
Jestli jsem si na “Pirut” něco zamiloval, je to laskavost, ona těžko postihnutelná vlídná posmutnělost, která ze čtyřiceti minutové plochy dýchá na posluchače. Anton Belov se tradičně vyhýbá sladkobolnosti nebo patosu, zároveň přidává o něco více mrazivé atmosféry a jisté odevzdanosti a bezmoci, kterou taková událost, jakou je pád meteoritu, bezpochyby obnáší. Kauan prostě ukazuje, že jde o rostoucí projekt, zároveň však nastavuje laťku zatraceně vysoko, až mám trochu strach, zda ji s dalším počinem dokáže Belov překonat. Protože “Pirut” je zatím bezkonkurenčně nejvyspělejší a nejvyzrálejší deska, jakkoliv jí obě předchozí sestry šlapou na paty. Nezbývá než doufat, že Kauan ji přivezou představit i do naší české kotliny, protože slyšet tenhle skvost naživo, to by byl další splněný sen.
Další názory:
Samozřejmě nechci ani v nejmenším jakkoliv znevažovat kolegův text nade mnou, ale upřímně nechápu, kde tam těch devět bodů na “Pirut” vyšťoural. Ne, že by snad Kauan nahráli nějakou vyloženě špatnou desku, to v žádném případě, ale jejich pátý dlouhohrající počin podle mě není ani zdaleka tak dobrý, aby si vysloužil takhle vysokou známku. Já jsem na tom spíše opačně a tak nějak jsem čekal, že mě “Pirut” bude bavit o poznání více… jenže i přesto, že objektivní kvality v tom nepochybně jsou, mě to navzdory několika výtečným pasážím (hlavně v “IV” a “VI”) zas tak moc neoslovilo a v hodnocení jsem se rozmýšlel mezi 6,5/10 a 7/10… tu nižší známku si Kauan odnesli nevím proč, spíš subjektivně, protože formálně by to zasloužilo asi tu lepší, ale nemůžu si pomoct. Ačkoliv atmosféra v tom je a při poslechu nemám jakoukoliv potřebu to vypínat nebo něco přepínat, přijde mi to album možná až přespříliš rozvláčné, těch momentů, které by mě opravdu oslovily v plné míře, tam zas tolik není… i přes veškeré kvality tedy bohužel zklamání, i když uznávám, že je možné, že se to netrefilo do vkusu jenom mně… H.
Ke Kauan mám zvláštní vztah, objevil jsem je teprve nedávno a po poslechu několika písní mě donutili zapátrat v jejich diskografii. Osobně nejvýše hodnotím hned první dvě desky kapely, tedy “Lumikuuro” a “Tietäjän laulu”, kde kapela předváděla geniální (záměrně zde užívám toto slovíčko) mix doom metalu, folku a částečně i black metalu. Poté se Kauan začali ubírat post-rockovým směrem a i obě nahrávky z tohoto období si mě postupem času získaly. Teď je tu nahrávka “Pirut” inspirovaná pádem meteoritu do čeljabinské oblasti, kde kapela v té době seděla ve studiu. Že bych však z novinky nějak spadl ze židle, to ne. Kauan si zřejmě pustili všechny minulé desky, z každé si vzali kousek a “Pirut” byl na světě, samozřejmě, přeháním, ale v jednoduchosti kapela udělala takový výcuc, který se pohybuje především kolem desek “Tietäjän laulu” (doom metal) a “Aava tuulen maa” (post-rock). Ne, že by se mi nová deska nějak nelíbila, to vůbec, je to opravdu hodně dobrá hudba, ale nemohu si pomoci, Kauan tentokrát svou novinkou neřekli příliš nového, a pokud ano, za těch několik poslechů jsem to nepostřehl. Na druhou stranu zde najdeme pořád staré a neomrzující jemné, citlivé pasáže v čele s houslemi, což Kauan vždy uměli. “Pirut” je skvěle poskládané, a i když se jedná stále o jednu skladbu rozčleněnou do několika částí, deska skvěle plyne a nedává prostor nudit, občas mě až překvapilo, jak album rychle uteklo. Skladatelsky, instrumentálně i emocionálně provedeno skvěle, jediným problémem nahrávky je, že už tu něco takového v podání Kauan bylo. A i když je to dle mého to nejslabší, co kapela zatím předvedla, na to dát jí nižší známku prostě nemám. Skvrn
Země: Ukrajina Žánr: doom / death metal Datum vydání: 26.8.2013 Label: Solitude Productions / Hypnotic Dirge Records
Tracklist:
01. A Study in Scarlet
02. Nowhere Is Here
03. Là où le rêve et le jour s’effleurèrent
04. The Sleep of Reason
05. SilentWorld
06. La persistència de la memòria
07. Metamorphosis
08. mātṛ
Ukrajinská parta s tajemným jménem Vin de Mia Trix datuje svůj vznik k roku 2007, a přestože toho prozatím moc nestihla, nemusí to automaticky znamenat, že by to na její tvorbě bylo znát. Tedy, abych to uvedl na pravou míru, když mluvím o tom málu, tak tím mám na mysli jedno EP, výstižně nazvané demo “Promo” a samozřejmě aktuální debut “Once Hidden from Sight”, kterým na ploše více než šedesáti minut prezentují svou vizi záhrobního doom/death metalu, a musím říct, že jim to nejde vůbec špatně, protože tohle je vyspělá, v mnoha ohledech vyhraná a zkušená deska. Vin de Mia Trix jsou samozřejmě zatěžkaní, jako by se brodili tím nejhustším bahnem, nicméně jejich počinu nechybí kytarová melodika, která z něj činí o malinko přístupnější záležitost než jiné věci ortodoxních ctitelů této hudby.
Můj vztah k této desce ovšem nebyl od počátku vůbec růžový. Jak jsem si k ní zpočátku nemohl najít cestu, což jsem přisuzoval její nevalné záživnosti a jednotvárnosti, protože přesně tak na mne po pár posleších působila, tak jsem si v ní nakonec našel zalíbení a její pochmurná atmosféra si mě podmanila. “Once Hidden from Sight” není jednoduchým počinem na poslech, to říkám na rovinu, i když je to dáno spíše jeho obecným hudebním zaměřením, protože ne každému musí sednout utahané riffy, hluboký growling a pesimistická nálada, která prosakuje snad každou vteřinou. Já osobně tento styl hudby mám rád, ačkoli obecně preferuji živelnější spojení death a doom metalu jako to praktikují třeba takoví Asphyx, ale to je úplně jiná váhová kategorie. Spíš jsem se jen snažil vysvětlit onu nepřístupnost, která však nepramení z faktu, že by album bylo nudné, jen musí mít člověk na takovou desku správnou náladu.
V případě “Once Hidden from Sight” se rozhodně nebudu pouštět do popisování jednotlivých skladeb, protože už při vyslovení spojení funeral doom/death musí být každému jasné, že bych vždy skončil u poznávacích znamení žánru, jako jsou zádumčivé, nicméně hutné kytary, jež se občas melodicky pročistí, velmi pomalá rytmika a roztahanost jednotlivým motivů a dílčích nápadů na co nejdelší plochu, což na jednu stranu může působit hypnoticky, na druhou stranu, pokud se to nepovede, spíš otravně. Vin de Mia Trix jemně oscilují na hraně obou možností, protože jsou písně, u kterých jsem měl pocit, že je vše na svém místě a delší stopáž jim nakonec prospívala (melodická “A Study in Scarlet” či “Metamorphosis”) a stejně tak jsem našel ty, které mě přinejmenším nudily (“Là où le rêve et le jour s’effleurèrent” a “La persistència de la memòria”). Záměrně jsem do druhé skupiny vybral právě tuto dvojici. Ne snad kvůli jejím exotickým názvům, ale protože se jedná o instrumentální kousky, které sázejí na gotickou atmosféru a jediným nástrojem, který v nich uslyšíte, je vlastně piáno. Chápu, že se Vin de Mia Trix snažili odlehčit depresivní atmosféře, ale na mne měly tyto kousky přesně opačný dopad. Místo toho, abych si po jejich skončení brousil zuby na další porci hutného doom metalu, čekal jsem na jejich konec jako na smilování, protože dle mého názoru zbytečně bourají to, co zbylé skladby pracně budují. Naštěstí je zde však první skupina monumentálních kompozic, které do vás na ploše kolem devíti minut vnesou patřičný neklid, což je přesně to, co jsem od kapely požadoval.
Nebudu své povídání zbytečně natahovat snahami popisovat něco, co se velmi špatně popisuje, protože chtě nechtě, “Once Hidden from Sight” je natolik specifická záležitost, že abyste si na ni vypracovali ten správný názor, tak jí musíte dát čas a věnovat jí jistou dávku svého úsilí v podobě několika poslechů. Nevěřím, že by se Vin de Mia Trix v budoucnu alespoň přiblížili klasikům žánru, ale pokud na ně budete nahlížet jako na nositele odkazu, který již dávno vybudovali jiní, tak byste neměli být zklamáni. Pro příznivce doom/death metalu se jedná o naprostou povinnost, kterou by si neměli nechat ujít.
Další názory:
Musím se přiznat, že jsem toho od Vin de Mia Trix čekal docela dost. Ano, já vím, že ta kapela je stále docela mladá a že “Once Hidden from Sight” je jejím dlouhohrajícím debutem, nicméně na mne kyjevský kvartet působil dojmem, že by mohlo jít o velmi zajímavou záležitost – a přesně s tímhle očekáváním jsem se i do nahrávky pustil. Hned s prvním poslechem se ovšem dostavilo značné zklamání, jelikož mě “Once Hidden from Sight” takřka vůbec nezaujalo a muzika mi přišla i na poměry doom metalu příliš utahaná a hlavně nezáživná. Dojem z nahrávky se vylepšil až po větším množství poslechů, kdy se v jednotlivých kompozicích konečně začaly nořit slušné nápady. I přesto však musím říct, že jsem doufal ve výrazně lepší album, než jaké jsem nakonec dostal, což je ovšem vůči Vin de Mia Trix možná trošku nefér, protože jinak je “Once Hidden from Sight” i přes několik menších neduhů vlastně dost slušná práce a jako debut věští potenciál do budoucna. Ty neduhy bych viděl především ve dvou záležitostech – tou první je více jak hodinová délka, na jejíž smysluplné naplnění Vin de Mia Trix ve své současné podobě ještě nemají (což neznamená, že to tak bude i na případných dalších počinech); tím druhým jsou pak dvě již kolegou zmiňované instrumentálky “Là où le rêve et le jour s’effleurèrent” a “La persistència de la memòria”, které “Once Hidden from Sight” poměrně zabržďují, jakkoliv je ta deska pomalá už sama o sobě. V metalovějších polohách to ovšem Ukrajincům sluší více a nezřídka jejich pojetí doomu připomene legendární My Dying Bride z druhé poloviny 90. let (a to nemyslím nijak negativně). Finální dojem je trochu rozporuplný… je to solidní debut, který má něco do sebe, ale podle toho, co na něm Vin de Mia Trix předvádějí, si myslím, že by měli na to udělat mnohem záživnější desku. Každopádně nebude od věci jejich další počínání sledovat, protože se to třeba příště povede… do té doby slabší 7… H.
