 |
|
Země: Nový Zéland Tracklist: Hrací doba: 58:29 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Jestli někoho někdy zajímalo, jak by zněla kombinace Gorguts a Neurosis, odpověď mu nabízí už po dvacet let novozélandští Ulcerate. Rytmická složitost, extrémní technika, atmosférická tíha, to vše jsou atributy, které těmto aucklandským rodákům přísluší. S postupem času se začali řadit mezi přední deathmetalové věrozvěsty, kdy každé jejich nové album posouvalo hranice možností trochu dál a žánrové obzory tak byly zase o něco širší.
Z řady zástupu nových progresivně-technických deathmetalových kapel ze začátku tohoto tisíciletí vyčnívali prakticky od své první řadové nahrávky. Dali si s ní načas, vyšla až v roce 2007, ale „Of Fracture and Failure“ jasně ukázala, že Ulcerate se bude vyplácet sledovat. Deska víceméně pokračovala v o tři roky starším EPčku „The Coming of Genocide“. Vlivy Angelcorpse, Immolation nebo Gorguts jsou tu ještě výrazně zřetelné, ale už na další studiovce „Everything Is Fire“ se dokázali od cizího zvuku oprostit, najít si svoji polohu a položit tak základy pro budoucí směřování. Hudba to je těžko uchopitelná a do jisté míry zvrácená, prostě taková, jak se na protinožce sluší a patří. Dodnes je „Everything Is Fire“ mým nejoblíbenějším albem Ulcerate (takovej spojler, tyvole).
Druhá řádovka Ulcerate je zejména o geniální technice, o precizní zručnosti, i o zlověstných náladách. Ty se ale naplno začaly projevovat až s následujícím „The Destroyers of All“, kam Ulcerate zařadily do té doby v sobě neobjevenou celistvost, čímž celý materiál působí jako jedna deprimující hmota, která postupně posluchače zavaluje. Právě zde se kompletně propojily dva světy – death metalu a sludge metalu.
Toto obohacení dále rozšířily na „Vermis“, ale onen šokový faktor předchozích nahrávek už opadl. Klaustrofobické a utiskujicí momenty sice byly v rámci jejich stylu dotaženy snad až na samotnou hranu, avšak invence se zde malinko zadrhla. Snad i proto na „Shrines of Paralysis“ navázaly s lehkým odlehčením, ale samozřejmě, stále se bavíme o typicky zanešených polohách Ulcerate. Nicméně „Shrines of Paralysis“ si už zase užívám. Otázkou bylo, jestli se Ulcerate chystají v tomto rozpoložení pokračovat. Po poslechu novinky „Stare Into Death and Be Still“ je už jasné, že ano.
Směřování „Stare Into Death and Be Still“ bylo patrné už z prvních ukázek. Příklon k vyjasnění kontur a k větší melodice je logický. Ulcerate své pole působnosti prozkoumali důkladně, je na čase se porozhlédnout trochu jinam a zároveň se nezpronevěřit vlastnímu zvuku. Přesně tak „Stare Into Death and Be Still“ funguje – jiné, přesto jasně rozpoznatelné. Je stejně temné jako jeho předchůdci, ale dostat se do něj už nedělá posluchači takový problém. Je tu hned několik záchytných bodů, které napoví čeho se při poslechu držet. Této výsady se na předchozích opusech dostávalo jen těm trpělivým a zkušeným. Nicméně stále platí, že přestože je „Stare Into Death and Be Still“ přístupnější, i tak se mu musí věnovat více času než drtivé většině jiných desek.
Prim opět hraje zejména bubeník Jamie Saint Merat. Jeho dunící zeď už ale není tak neprostupná. Jak sám potvrdil, na „Stare Into Death and Be Still“ hraje více pro písničku samotnou. Od toho se odvíjí celý skladatelský rukopis, jelikož právě on stojí spolu s kytaristou Michaelem Hoggardem za tvorbou Ulcerate. Texty a zpěv pak obstarává tradičně basák Paul Kelland. Tak tomu všemu je už od nahrávky „Everything Is Fire“ a netřeba na tom nic měnit.
Skladby zpravidla obsahují jeden stěžejní motiv, jenž se postupně rozvíjí. Dokonce se k některým pasážím i písně vracejí, čímž není nový materiál tak nepředvídatelný, jako tomu bylo v minulosti. Většina stop se může pyšnit opravdu povedenými a výraznými riffy, s nimiž ulehá nad deskou podivná mlha. Odtud spějí do náladových pasáží, které rády zabředají do dobře známého chaosu, ale velký prostor dostávají i klidné a čitelnější chvilky. Dají se označit až za post-rockové a první takové se nachází v titulní „Stare Into Death and Be Still“. Ta patří k tomu nejlepšímu z celého alba, ostatně jak je u Ulcerate už dobrým zvykem. Titulní skladba je i zde excelentní, stejně jako tomu bylo u „Shrines of Paralysis“ nebo památné „Everything Is Fire“. K podobně zářným okamžikům lze zařadit také „The Lifeless Advance“, „Inversion“ (s výbornou zpomalovačkou v první polovině) nebo „Visceral Ends“. Právě při jejich poslechu mě ona majestátní moc současných Ulcerate pohlcuje nejvíce.
Přímočarost Ulcerate na „Stare Into Death and Be Still“ nijak neubližuje. Převažuje zemité tempo, rychlé brutality se objevují poskrovnu. Ani to ale nebrání například „Exhale the Ash“ rozjet nervy drásající a bezvýchodnou řež. Podobně disharmonický přístup je ovšem spíše výjimkou, daleko více v hlavě utkvějí epické nádechy a gradace jednotlivých skladeb. Heroické nasazení se tu vhodně pojí s podmanivými riffy, čímž nahrávka dokáže velice snadno uvíznout v hlavě. Vrcholem v tomto ohledu je závěrečná „Dissolved Orders“, o níž se dá mluvit snad až jako o krásné. Její smířlivé vyústění je pak pro „Stare Into Death and Be Still“ vhodnou konečnou. Své nabízí i „There Is No Horizon“ a „Drawn Into the Next Void“, avšak tituly zmíněné v předchozím odstavci nabízejí oproti zde vypsaným i něco navíc.
Atmosféra je na „Stare Into Death and Be Still“ neutuchající a stejně mrazivá jako kdykoli dříve. Melancholie a nihilismus hudbu protkává napříč celou stopáží. Přesto to na mě všechno působí nepatrně jinak. Zatímco u předchozích desek jako „The Destroyers of All“ jsem měl pocit, že na mě padá tíha celého světa, u „Stare Into Death and Be Still“ mi i díky textům přijde, že se zabývá spíše vnitřním bojem v sobě samém. Náladově je to tedy na stejné vlně, přestože o něčem docela jiném. Tato změna však není na první poslechy ani zdaleka tak zřejmá jako v případě hudby samotné. Nejdůležitější ale je, že všechny prodělané obměny zapadají do konceptu Ulcerate zcela bezpečně. Díky tomu se bez jakýchkoliv šrámů posouvají stále dál, což je koneckonců něco, co od kapely jako Ulcerate očekávám.
Současný věk hojnosti staroškolských deathmetalů a kozlích black/deathmetalových zvěrstvech mě baví a užívám si ho. Je však dobré vědět, že díky kapelám jako Ulcerate se tento žánr nechystá nijak zacyklit a nedělá mu problémy zkoušet také něco jiného. Ulcerate death metal i nadále oživují. Velikost „Stare Into Death and Be Still“ z něho ční do všech směrů. Není to bezchybné dílo, ani ne nejlepší, jaké jsem letos zatím slyšel, ale řekl bych důležité a pro budoucnost Ulcerate možná zcela zásadní. Ještě nějakou dobu potrvá, než si ho s jistotou někam v jejich diskografii zařadím, a přestože „Everything Is Fire“ u mě nepřekonává, souboj s ostatními deskami zdá se momentálně vyhrává.
