Archiv štítku: Umbrtka

Redakční eintopf – speciál 2016 (Onotius)

Onotius

Onotius:

Top5 2016:
1. Oranssi Pazuzu – Värähtelijä
2. Vektor – Terminal Redux
3. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
4. Neurosis – Fires Within Fires
5. Aluk Todolo – Voix

CZ/SVK deska roku:
1. Silva Nigra – Světlonoš
2. Umbrtka – Hlavní stroj

Neřadový počin roku:
Blut aus Nord / Ævangelist – Codex obscura nomina

Artwork roku:
Cult of Fire – Life, Sex & Death

Objev roku:
Setentia – Darkness Transcend

Shit roku:
Dream Theater – The Astonishing

Koncert roku:
Ufomammut: Brutal Assault, 13.8.2016

Videoklip roku:
Gojira – Stranded

Potěšení roku:
hojnost kvalitních blackmetalových debutů

Zklamání roku:
konec Agalloch

Top5 2016:

1. Oranssi Pazuzu – Värähtelijä
Uplynulý rok byl v mých očích jednoznačně rokem finských blackmetalistů na psychedelických vlnách, kteří vydali desku nazvanou jako erotická pomůcka. Oranssi Pazuzu nahráli fenomenální dílo – na první pohled upoutá skvělým obalem, hned poté i samotnou hudební náplní. Ta je fascinující jak skladatelským umem, tak schopností působit autenticky a vytvořit neuvěřitelně pohlcující atmosféru. Finové jsou věrni svému stylu, ale posouvají ho zase o kapku blíže mystičnosti a obrazotvornosti samotných hlubin vědomí. Šmakující a velmi propracovaná hudební drogárna. A jak jsme si mohli v pražské Nové Chmelnici ověřit, i naživo funguje tenhle recept opravdu neskutečně.

2. Vektor – Terminal Redux
V dobovém hodnocení v recenzi jsem ještě držel trochu při zemi, neboť v záplavě vjemů jsem si stále nebyl jist, jestli novinka nakonec zamíří na úplnou špici žebříčku. Ale průběžné poslechy ve mně postupně začaly budit čím dál tím větší nadšení, a tak se deska postupně vyšplhala na úctyhodnou druhou příčku. Takováhle nahrávka se opravdu nerodí každý den. Jakkoliv asociace občas vyplivnou jména jako Voivod, Death, v melodičtějších pasážích pak Cynic, ani jedno není přesné. Vektor jsou sví, na hrdém thrashmetalovém základu budují těžko zařaditelnou progresivní hudební pyramidu, která neustále skvěle odsýpá a s každým poslechem přináší něco nového. Stejně jako vesmírný artwork, i tahle americká kapela míří ke hvězdám. Dobrá práce.

3. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
O francouzské modle avantgardního black metalu jsem tu pro změnu pojednával celkem nedávno, takže zde bych se koneckonců mohl plně odvolávat na to, co již padlo. Koncentrovaná jednohubka plná zhutněné podstaty Deatspell Omega zvaná „The Synarchy of Molten Bones“ disponuje silnými nápady, instrumentální brilancí a pohltivou atmosférou. K tomu v podstatě netřeba nic dodávat, to je třeba slyšet.

4. Neurosis – Fires Within Fires
Oproti epičtějšímu předchůdci, který se setkal s rozporuplnými reakcemi (navzdory tomu, že já ho doteď mám velmi rád), je aktuální deska kombinací syrovějšího, dřevnějšího a zemitějšího přístupu k post/sludge metalu prezentovaného prostřednictvím umírněnějšího zvuku. A jakkoliv na první poslechy možná nezní tak monumentálně, „Fires Within Fires“ je opravdu skvělým kouskem, prostřednictvím něhož tihle matadoři ukazují, že i v trochu modernějším hávu dovedou svému žánru ukázkově vládnout. Skvělá práce.

5. Aluk Todolo – Voix
Vybírání poslední příčky na top5 žebříčku je vždy nejtěžší, neboť se člověku v mysli promítá celá řada desek, které by též neměly být zapomenuty. Volba nakonec padla na desku, jež mě na první poslech sice nesmetla, o to více mě však postupně nahlodávala, až jsem se na ní jednu dobu stal závislým. Mám na mysli novinku francouzských krautrockově-blackmetalových Aluk Todolo. Tajemná atmosféra a napětí pramenící z mistrného vrstvení jednotlivých ploch – kytary zkreslované, pulzující, hypnotizující, každý úder bicích prostupující až do morku kostí. Báječný zážitek, který byl podobně jako u první příčky stvrzen výjimečným koncertem. Naprosto bezvadný kousek.

Aluk Todolo

CZ/SVK deska roku:

1. Silva Nigra – Světlonoš
Předně musím tak trochu s pokorou zopakovat podobnou frázi jako loni – tuzemská scéna se mi stále nedostává do přehrávače tak často, jak by nejspíš měla, neboť zahraniční produkce ukrajuje z mé pozornosti mnoho. Přesto je tu pár nahrávek, které mě v roce 2016 bavily tak, že frází typu „pouze na české poměry“ nebude třeba. Pokud letošní Cult of Fire byli zvláštním úkrokem do neoriginálního a relativně nudného blackgazu, pak Silva Nigra předvedla poctivý a především kvalitní kus černého kovu konzervativnějšího rázu. Agresivita, temnota, atmosféra, slušné nápady a zápal. To vše z desky jasně a suverénně zaznívá.  A mě to jednoduše baví tak, že se nebojím jít s ní až sem.

2. Umbrtka – Hlavní stroj
Nová Umbrtka je tentokrát méně experimentální, zato více hutná, semknutá, blackmetalová. A především velmi povedená. Zde tedy snad netřeba dodávat víc než ultimátní heslo loajality: „Přísahám věrnost Umbrtkovi a skartokratickému státnímu zřízení.“ Howgh.

Silva Nigra

Neřadový počin roku:

Blut aus Nord / Ævangelist – Codex obscura nomina
Neuvěřitelně hutná atmosférická deska spojující dvě významná jména hudebních temnot mě dokonce donutila odsunout původně zamýšlené ípko Gorguts až na druhou příčku, neboť tohle je zkrátka lahůdka. V dobových recenzích jsem často zaznamenával více chvály na účet Francouzů, zatímco Ævangelist byli odbyti pomyslným lehkým poplácáním po rameni se slovy „v pořádku“. Ale mně tahle deska přijde skvělá jako celek a právě závěrečná dvacetiminutovka ten pocit výjimečnosti možná ještě podtrhuje. Ta specifická surovost, různorodost a mystičnost, jež z ní sálá, je jednoduše fenomenální.

Artwork roku:

Cult of Fire – Life, Sex & Death
Pokud se u mě novinka Cult of Fire setkala s přinejmenším rozporuplnými reakcemi, pak její vizuální složce asi nemám moc co vytknout. Podobně jako se netajím svou slabostí k obalu předchůdce, každý pohled na tenhle obraz je pro mě radost. A když vezmu kolem a kolem, nenapadá mě moc dalších letošních desek, u nichž by to vizuální potěšení bylo větší. Nepopírám, že jsem na něco mohl zapomenout, ale první výstřel bylo toto. Takže tak…

Cult of Fire – Life, Sex & Death

Objev roku:

Setentia – Darkness Transcend
V ranku debutů letos skutečně bylo z čeho vybírat. Šlo tedy jen o to vytáhnout definitivního favorita – a tím se nakonec stala chaoticky black/deathmetalová banda Setentia z Nového Zélandu. Ta pod labelem Blood Music vydala desku překypující jak technickou, tak kompoziční vyzrálostí. A celkově byla tahle mladá kapela schopná obstát i v konkurenci zkušených stylových kolegů Deathspell Omega a Gorguts. Přesto však není Setentia nějakým plagiátem, má vlastní zvuk a plno velmi solidních nápadů. A jsem moc zvědav, co od ní v ještě budoucnu uslyšíme…

Shit roku:

Dream Theater – The Astonishing
Regulérně špatným nahrávkám jsem se snažil v loňském roce vyhýbat celkem úspěšně, proto nečekejte, že bych se tentokrát vrhal do nějakých nevkusných agrometalů typu Dymytry či Sabaton, protože masochistické sklony nějak poslední dobou zkrátka moc nemám. Proto tento titul berte v mém podání spíš za projev velkého zklamání. Bude řeč – jak již nadpis samozřejmě napovídá – o poslední nahrávce Dream Theater. Ti vyrukovali s deskou na první pohled ambiciózní, na první, druhý, třetí,… poslech úmorně dlouhou a v poměru k této délce neskutečně skladatelsky prázdnou. Spoustu klišé postupů, sentimentálních klávesových melodií, instrumentálních kejklí, které však až na výjimky vyznívají naprosto naprázdno, a skutečně silných momentů je zde skutečně poskrovnu. Ze zamýšlené písničkovosti tu zbyla jen kolovrátkovistost. Kde jsou ti hudebníci stojící za progresivními milníky typu „Images and Words“, „Awake“ či „Scenes drom a Memory“?! Snad se vzpamatují. Doufám, stále v ně věřím. Ale tuhle sbírku koled ať si strčí někam…

Brutal Assault

Koncert roku:

Ufomammut: Brutal Assault, 13.8.2016
Jeden jediný slot, a přitom takové množství skvělých koncertních zážitků. Nakonec však na špici kupodivu neskončí ani Oranssi Pazuzu, ani ShiningIntronaut, ale kapela, jejíž vystoupení mě zasáhlo naprosto nepřipraveného – a o to víc mě smetlo. Je poslední den Brutal Assaultu, právě dohrála Mgła, která mi na velkém pódiu a s trochu podivným zvukem tentokrát nějak nesedla, a já čekal na skupinu, jejíž tvorbu jsem neměl bůhvíjak naposlouchanou, ale podvědomě jsem cítil, že půjde o něco speciálního. A to se splnilo až nad očekávání. Hudba spustila a atmosféra mě naprosto strhla. Hypnotické riffy jejich poslední desky „Ecate“ mě každým úderem bicích soukaly do parádní hudební pavučiny, jíž jsem byl zanedlouho naprosto pohlcen…

Videoklip roku:

Gojira – Stranded
Vzhledem k tomu, že samostatné videoklipy úplně cíleně nevyhledávám, tak nemůžu tvrdit, že tohle je s jistotou ten nejlepší, jaký se v loňském roce urodil. Přesto je tenhle jedním z těch, které se mi vybavily jako první, když se řeklo „videoklip roku“. Netradiční sépiový odstín, tajemná symbolika a minimalistický příběh – to jsou domény tohohle dílka, jež svou specifickou vizualitou rozhodně nezapadne. Samotnou desku „Magma“ jsem sice přijal trochu rozpačitě, ale „Stranded“ je super klipovka. Tak proč ne klip roku…

Potěšení roku:

hojnost kvalitních blackmetalových debutů
Nevím, jestli je to tím, že jsem na jejich objevování měl letos větší štěstí, nebo se debutujícím kapelám lépe dařilo, ale na scéně jsem zaznamenal nejedno album, které na mě působilo kvalitativně výrazně nad poměry běžných začínajících kapel. Ať už mluvím o avantgardních následnících chaoticky blackmetalové vlny Setentia, jejich atmosférických žánrových souputnících Départe, „namgłovatělé“ pohodovce Uada či skvělých islandských Zhrine, kanadských Cantique lépreux, řeckém projektu Nox formulae či zde nedávno recenzovaných Recitations. Doufejme, že takhle plodné podnebí nad scénou vydrží i letos.

Zklamání roku:

konec Agalloch
Kdo by to byl řekl, že když jsem předloni koukal na jejich Brutalové vystoupení, že to bude dost možná to poslední, co od nich uvidím. Po dvaceti letech existence se americká ikona atmosférického black metalu Agalloch loučí se scénou. Ačkoliv nevylučuje návrat, oficiálně je kapela rozpadlá. Škoda – zvlášť vzhledem k tomu, že tím pádem za sebou nechává jako rozloučení desku „The Serpent & the Sphere“, která přeci jen působí trochu rozpačitě.

Vektor

Zhodnocení roku:

Rok 2016 byl bohatý jak na zajímavá alba, tak na povedené koncertní akce. Spousta kapel se vyvíjí dobrým směrem, případně stagnuje se ctí a navzdory těm pár zklamáním jsem v rámci své vyprofilované hudební bubliny velmi spokojen. Je stále co poslouchat – ať už od zkušených pardálů, pečlivě střežených klenotů, tak od úplně nových nadějných jmen. A těch slušných až parádních desek letos vyšlo opět tolik, že ten výše jmenovaný žebříček je pouze naprostá špička mohutného ledovce.

Organizátorům Brutal Assaultu se vloni konečně podařilo ukecat hned dvě legendy k exkluzivnímu vystoupení na letošním 22. ročníku. Takže nastane, něco, co jsem dlouho považoval za utopii – EmperorMaster’s Hammer se vysápou na pódium a oblaží nás svým devadesátkovým repertoárem. Na to, jak to nakonec dopadne, nezbývá než netrpělivě čekat, ale už nyní je jasné, že chystaný ročník bude speciální.

Oranssi Pazuzu

Pravda, neděly se jen pěkné věci – například v 28 letech zemřel na rakovinu Tom Searle z progresivně metalcorových Architects, AgallochEths se rozpadli a The Dillinger Escape Plan taktéž oznámili blížící se konec. Dva vyhraněné tuzemské fesťáky Hell Fast Attack a Phantoms of Pilsen bohužel končí. Na druhou stranu, nic holt není bez chybičky a v porovnání s letošními přínosy snad těch pár ztrát nebude tak bolet.

Do roku 2017 přeju kapelám, hudebníkům, organizátorům, pisálkům i vám čtenářům a hudebním nadšencům spoustu zdaru, inspirace a především plnou nálož skvělých hudebních zážitků.


Umbrtka

Umbrtka
Datum: 18.2.2012
Místo: Praha, Exit-Us
Účinkující: Umbrtka

Žilo bylo jedno básnicko-hudební prachmatické těleso. Toto těleso již od počátku své existence představovalo něco neotřelého, a jak už to v případě takových neotřelých těles bývá, za ta dlouhá léta existence se našli mnozí, kteří se jej rozhodli věrně následovat. Naše těleso však vedle samotné tvorby donedávna vyčnívalo z řady jiných těles ještě jedním charakteristickým rysem. Až na tři pomíjivé a veřejnosti utajené výjimky, které se sluší zmínit snad jen pro úplnost, totiž nenabídlo svým věrným následovníkům jediné regulérní vystoupení. Sobota 18. února léta Páně 2012 však vešla do dějin jako den, kdy se uskutečnila událost, na kterou lákaly šedavé letáky s všeříkajícím textem: Umbrtka – šedý metal přijíždí do Prahy”…

Ano, tajné přání mnohých se stalo skutkem a šedý metal do Prahy skutečně přijel. Faktem však zůstává, že i když jsem si dlouho nebyl jistější ničím jiným než právě účastí na tomto koncertu, jímaly mě nejrůznější obavy. Důvody k nejistotě byly veskrze racionální. Mám totiž v živé paměti slova Lorda Morbivoda stran nevhodnosti Umbrtčího hudebního materiálu k živé prezentaci. K tomu stačí přidat neslavnou zkušenost, jakou jsem v libeňském klubu Exit-Us nabyl loňského roku, a obavy jsou najednou velmi aktuální. Myšlenky na toto téma se mi honily hlavou i v okamžiku, kdy jsem vstoupil. Ale nebudu vás napínat – velmi záhy vzaly za své i ty nejnepatrnější pochyby…

Vinou lehkého zpoždění pro mě koncert započal až s druhou skladbou jménem “Umbrtkovo nádraží”. Prakticky okamžitě a s nemalým překvapeném jsem si všiml krystalicky čistého a dokonale vyváženého zvuku. To jsem vážně nečekal a netuším, jaká kouzla a čáry tady zafungovaly. Ale na druhou stranu, když je zvukař schopný a za celý večer má zahrát jedna jediná kapela, jde dosáhnout mnohem lepšího výsledku než při běžné kulturní události podobného ražení. A jelikož byla zvuku evidentně věnována dostatečná pozornost ještě před samotným koncertem, nebylo zapotřebí dalších úprav v jeho průběhu, a proto si svoji exkluzivní kvalitu udržel po celý večer. Jako liché se nakonec ukázaly i obavy o působení zhudebněného prachmatismu naživo. Dvanáctiletá historie Umbrtky skýtá skutečně bohatou studnici skladeb, ze kterých páni vybrali a následně nazkoušeli (ne)celých devatenáct skladeb a sluší se říct, že ani jedna nepůsobila nepatřičně.

Setlist Umbrtka:
[úvodní slovo]
[sestava 1: Throllmas – baskytara, Egon – kytara, Morbivod – kytara]
01. Legenda o špinavé rouře
02. Umbrtkovo nádraží
03. Trolej
04. Umírající bezdomovec
05. Zdistav Umbrtka
[sestava 2: Throllmas – baskytara, Opat – kytara, Morbivod – kytara]
06. Umbrtkovo dětství
[sestava 3: Throllmas – baskytara, Opat – kytara, Egon – kytara]
07. Umbrtkovo tramvaj
[pauza]
[sestava 4: Morbivod – baskytara, Opat – kytara, Egon – kytara; 10-12 ženský zpěv]
08. Popelář
09. Stroje zůstanou
10. Jaro nevidět [jen bicí + zpěv]
11. Slečna s knihou [jen bicí + zpěv]
12. V Jeho den
13. Šedesátiny
14. Chrám práce
15. Slunce
16. Trakce a vozba do boha
17. Zdroj všeho šedého
18. Umbrtkombinát
[přísaha (“Opakujte po mně…”)]
19. Pivo Ivo
– – – – –
20. Popelář
21. Šedesátiny
22. Umbrtkovo tramvaj

Hrálo se především ze starších alb a publikum tak mohlo zakusit syrového prachmatismu. Zazněly tak třeba skladby “Legenda o špinavé rouře”, “Zdistav Umbrtka”, “Trakce a vozba do boha” nebo “Slunce”. Velmi speciálním zážitkem bych nazval lehce kabaretní počin “Umbrtkovo tramvaj”, kdy se Lord Morbivod s bravurou zhostil čistého vokálu a minimálně na mě tak skrze tuto skladbu zanechal značný dojem. Zkrátka však nepřišli ani příznivci experimentálních počinů původem z nejnovějšího alba “Spočinutí”. Zazněly z něj hned tři a i toto byl velmi unikátní zážitek. Už názvy “V Jeho den”, “Slečna s knihou” a “Jaro nevidět” (electro dance verze) totiž napovídají, že se jejich prezentace zhostila sama tajuplná pěvkyně, která svůj hlas propůjčila i studiovým verzím příslušných skladeb. Zvládla to s bravurou a třeba skladba “V Jeho den” mě oslovila mnohem více než z desky…

Vzpomenutím příspěvku sličné a talentované zpěvačky jsem však nakousl další téma, kterým není nic menšího než koncertní sestava. Ta se v průběhu večera průběžně obměňovala a nástrojů se vedle stabilních členů Umbrtky chopili muzikanti, kteří se angažují v ostatních projektech Lorda Morbivoda. Na pódiu se tedy krom slečny zpěvačky postupně vyskytli tito lidé – Morbivod (vokály, kytara, baskytara), Strastinen (vokály), Well (vokály), Egon (kytara), Opat (kytara), Sheafraidh (bicí) a Throllmas (vokály, baskytara). Poslední z členů Umbrtky, Karl, nedorazil – údajně kvůli nemoci.

Hodnotit vystoupení Umbrtky jako pouhý koncert by nebylo moc šťastné. Jak jsem již zmínil v úvodu, Umbrtka je těleso velmi činorodé nejen na poli hudebním, a tak měl po strop naplněný Exit-Us příležitost zaslechnout několikero vstupů pana Strastinena, který v pauzách mezi skladbami přednášel své básně. Za zmínku rozhodně stojí emotivní přednes básně “Dědek hoven”, jejíž hudební doprovod se v závěru spontánně zvrhl v cover verzi Rammstein a jejich kultovky “Du hast”, což výsledný efekt jedině znásobilo. Ušetřeni jsme nezůstali ani svérázného humoru především z Morbivodových úst. Celá událost tak dostala zcela jiný rozměr a já osobně bych se ji nebál přirovnal k velmi vkusnému kabaretnímu vystoupení. Nadšené publikum totiž umělce neodměňovalo jen hromovým potleskem, ale také srovnatelným množstvím zcela upřímného smíchu a to se, uznejte sami, na vesměs metalovém koncertě nestává každý týden…

Co víc dodat. Koncert Umbrtky se dá považovat za zcela mimořádnou záležitost. Krom již zmíněných objektivních pozitiv se totiž muzikantům podařil skutečně husarský kousek, a to dokonale vkusně vyvážit recesi a nadhled s vážností. Kdo se nezúčastnil se může jen domýšlet, jaký byl pocit vnímat tuto vzácnou rovnováhu z první ruky. Stejně tak zůstane ochuzen o nestrojené nadšení muzikantů a jejich sounáležitost s obdobně nadšeným davem lidí…

Ještě teď mi to připadá až neuvěřitelné. Mohlo se pokazit úplně všechno. Nepokazilo se však nic a výsledkem není nic menšího než naprostý triumf. Jestliže bude nějaké příště (a já věřím, že dříve nebo později bude), rozhodně si jej nenechám ujít. Jsem totiž náramně zvědavý, jakým způsobem mě Umbrtka překvapí tentokrát. Do té doby ale uctivě do záklonu a vzývat Pána…


Redakční eintopf #29 – říjen 2011

Five Finger Death Punch - American Capitalist
Nejočekávanější alba měsíce:
Five Finger Death Punch – American Capitalist
Oranssi Pazuzu – Kosmonument


H.:
Oranssi Pazuzu – Kosmonument
Index očekávání: 10/10

Earthworm:
Graveworm – Fragments of Death
Index očekávání: 5/10

Ježura:
Umbrtka – Spočinutí
Index očekávání: 8/10

nK_!:
Five Finger Death Punch – American Capitalist
Index očekávání: 10/10

Někteří redaktoři po silném září pláčí nad tím, že jim nic nevychází, jiní slintají i nad říjnovým vydavatelským plánem, ale tak to prostě chodí. Každopádně i tentokrát hned dvojice redaktorů nadělila nejvyšší možný index očekávání, tudíž i v říjnu jsou dvě alba měsíce.

H.

H.:

Ačkoliv se v říjnu objeví několik ne zrovna nezajímavých počinů (abych byl trochu konkrétnější – například Root, Skeletonwitch, Absu, Tsjuder a pár dalších), celou dobu jsem počítal s tím, že tu teď do eintopfu budu psát ódy na dvojalbum “Svartir sandar” islandských bardů Sólstafir, jejichž neuchopitelná a originální hudební produkce je bez debat výjimečná. Všechno se však změnilo v momentě, kdy vydání své druhé desky na říjen ohlásili Finové Oranssi Pazuzu. Už jen jejich netradiční jméno vzbuzuje očekávání vpravdě netradičního hudebního zážitku, jenže to, co finská pětice předvedla na svém debutu “Muukalainen puhuu” a o rok mladším splitu s avantgardními krajany Candy Cane, je něco tak neskutečného, že i výraz netradiční je pro něco takového naprosto nedostačující. S nějakými popisy nepopsatelného se nyní zdržovat nebudu, to si schovám až do recenze, spokojím se teď pouze s konstatováním, že soudě čistě podle muziky pocházejí Oranssi Pazuzu z úplně jiné planety… jiné galaxie… úplně jiné dimenze… Na obzoru je druhá mise do neprobádaných hvězdných mlhovin: po Mluvícím Vetřelci bude objeven Kosmický Monument. Raketa startuje už 26. října!

Earthworm

Earthworm:

Po pro mě nehorázně nabitém září přichází pád do nicoty. Původně jsem chtěl dát dlouho vyhlížené Testament, ale jak to tak vypadá, tak v říjnu od nich asi nic neuvidíme, tak možná příště. Divoká karta padla na Graveworm, kteří mě provázeli se svým albem “Collateral Defect” poměrně dlouhou dobu. Od toho alba jsem od nich nic neslyšel, tak schválně jestli jimto šlape i po letech :)

Ježura

Ježura:

Když jsem tak na Metalstormu probíral seznam alb, co mají v říjnu vyjít, do očí mě praštila tři jména. Jméno číslo jedna – Sólstafir. Vím, že je to skvělá muzika, a mít od nich naslechnuto víc než dvě skladby z YouTube (hanba mi, brzo napravím), říjnový favorit by byl na světě. Jenže naslechnuto nemám, takže není. Pak jsem pohledem zavadil o brazilské veterány Krisiun, kteří mě moc příjmeně překvapili na letošním Metalfestu. V jejich případě se podceněné přípravy promíchaly s lehkou obavou, že by mě to z alba nemuselo bavit tak jako naživo, takže taky z kola ven. Do třetice všeho dobrého v mých sítích uvízla kolaborace MetallicyLou Reedem. Dopustil jsem se ale té chyby, že jsem si záhy pustil první vypuštěnou skladbu a očekávání poněkud ochladlo. Proto jsem nakonec zalovil v domácím bazénku a zvolil plzeňské prachmatické těleso Umbrtka, jehož zatím uvolněné skladby mě naopak v očekávání nemálo povzbudily! Takže uctivě do záklonu a ať to do nás vozí pásovými nakladači!

nK_!

nK_!:

Nebudu zakrývat, že oproti zbytku redakce jedu v úplně jiných stylech a tímto eintopfem to určitě jen potvrdím. Pro mě jsou Five Finger Death Punch sázkou na absolutní jistotu, protože předchozí dvě alba byla famózní a koneckonců bych se nebál říci, že v říjnu vyjde má nejvíce nejočekávanější deska tohoto roku. Už aby to bylo!


Umbrtka – IVO

Umbrtka - IVO
Země: Česká republika
Žánr: avantgarde metal
Datum vydání: 27.7.2010
Label: Werewolf Production

Tracklist:
01. Umbrtka
02. Popelář
03. Strava
04. Bagrem
05. Všechno
06. Týden
07. Doudlevce
08. Srdce
09. Nájezdníci
10. Petrohrad
11. Pivo Ivo
12. Šedesátiny

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook

Na první poslech je nová dávka prachmatického metalu opět zase někde jinde než její předchůdci. Po intimnějším, polo-akustickém “Kovový háj” se na “IVO” (alias “Industriální velké obrození”) vrací opět ostřejší kytarové riffy, ale… v podobě mnohem více avantgardnější než kdy dřív. I když i v minulosti se skupina nebála píchnout do něčeho neočekávaného, “IVO” je v tomto směru jednoznačně nejdál. Umbrtka se čím dál tím více profiluje do projektu, který si sám na sebe ve svém současném rozpoložení neklade takřka žádné hranice. Ani v pomatení smyslů se současná podoba Umbrtky prostě nedá nazvat black metalem, jak tomu bývalo kdysi. V případě “IVO” už bych se nebál označení čistá avantgarda, v některých skladbách ještě umírněnější, v jiných zase nezřízená takovým způsobem, až se člověk nestačí divit.

Otvírák “Umbrtka” zní ještě relativně normálně. Mikrofonu se nechápe nikdo menší než Franta ŠtormMaster’s Hammer (objeví se však i ve více skladbách), díky jehož hlasu ze skladby tu a tam vystrkuje růžky právě odkaz této legendy, ale čistý vokál Tomáše Kofroně (alias ThrollmaseTrollech, jemuž patří velká pochvala, neboť o spoustu úžasných pasáží desky se stará právě on svým zpěvem) přehazuje výhybku nálad zase do jiné polohy. Po svižnějším přivítání zase přichází hodně pomalý a výtečný kousek “Popelář” s “deštivou” atmosférou, jež se s přihmouřením oka blíží právě ke “Kovovému háji”. Ale i podobné ne přímo stylové, ale i tak znatelné skoky lze přičíst “IVO” k dobru, neboť se kapele podařilo vybalancovat onu hranici mezi rozmanitostí a násilnými zvraty na tu správnou stranu. V rámci jedné skladby a kolikrát i na ploše jen několika desítek se bez problému misí black metalové klepanice, za chvíli zase melancholická pasáž, atmosféry plný kousek, avantgardní výlety a co je nejlepší, nějakým zázrakem to drží pohromadě a zatraceně to baví.

Velkým kladem desky je bezesporu fakt, že v podstatě každá skladba obsahuje minimálně jednu, nebojím se říct, opravdu dokonalou pasáž. Kupříkladu v takové “Bagrem” začíná navýsost skvělý kousek okolo 01:50, gradující neuvěřitelně povedeným čistým vokálem (opět Franta Štorm). Totální jízda je rovněž “Týden”, možná ten nejavantgardnější dílek celé skládačky, jemuž vládne hlavně ulítlý saxofon a vskutku hodně rozmanitá struktura, díky níž si nemůžete být jisti, co na vás vybafne za vteřinu. Rozhodně jeden z vrcholů “IVO”.

Na straně druhé je však nutno zmínit, že jisté songy na desce, zvláště v její druhé polovině, obsahují pasáže i trochu hlušší. Sice ne vyloženě slabé, tak daleko to nikdy nesklouzne, ale ani ne vyloženě silné. Díky tomu, že každá písnička obsahuje nějakou tu perličku, si “IVO” přece jenom posluchačovu pozornost nenechá ani na chviličku proklouznout mezi prsty, i tak ale není album úplně ve všech momentech stoprocentní. Možná to bude dáno tím, že některé nápady jsou prostě tak moc dechberoucí, že ty ostatní vedle nich tolik nevyniknou…

Čemu se ale nedá vytknout takřka nic, je textová stránka. To je opravdu radost číst. Stejně jako v do jisté míry v hudební rovině, i v textech se Umbrtka může pyšnit sympatickou dávkou nadsázky, v jejímž rámci si bere na paškál vše od samotných členů kapely až po Varga VikerneseBurzum. Nezaměňujte však pojmy, nadsázka se nerovná chachacha texty, spíše jde o takový zdravý nadhled, což chvílemi zní více black metalově, než klišé typu “Satan, Satan, ou jééé”. Je však pravda, že to by se dalo vztáhnout i na samotnou muziku.

Byť se někomu může podle recenze zdát 7,5 málo, pro mě osobně to už znamená velice povedenou desku, kterou se bezesporu vyplatí zařadit do sbírky. A takovým albem “IVO” jistojistě je. Pokud se mají tímhle směrem ubírat i další počiny Umbrtky, je to dle mého názoru cestu dobrá, a pokud se příště (počítám tak nejpozději za půl roku, hehe) podaří vše dotáhnout k dokonalosti, bude to výstřel na Měsíc. A pokud další deska opět uhne úplně jinam (jak to ostatně desky Umbrtky s oblibou dělají), i tak se rozhodně bude na co těšit.

P. S. Poslední záležitostí spojenou s “IVO”, kterou je v recenzi asi nutné zmínit, je hitovka “Šedesátiny”, neboli, jak všichni jistě vědí, překopávka zhovadilosti “Patnáctiny” internetového kultu Luštěla. Těžko se věří, že jde udělat z takové debility tak výborná pecka, ale i to dokazuje očividný talent všech zúčastněných (myšleno samozřejmě Umbrtky, ne Luštěly). Ostatně, mrkněte na povedený klip…