 |
|
H.: Metacyclosynchrotron: Cnuk: Dantez:
|
H.:
Musím přiznat, že po pár měsících mám konečně pořádný problém se rozhodnout, co bych měl do eintopfu napsat dřív, poněvadž v září těch zajímavých desek vychází poměrně dost.
Jestli mám něco jasné, tak jde o první flek. Přístup Häxenzijrkell k black metalu mi krutě sednul a všechny jejich dosavadní neřadovky jsem si užil jako prase. Dlouhohrající debut „Die Nachtseite“ tedy vyhlížím nedočkavě a pevně věřím, že půjde o další čarodějnický sabat s působivou atmosférou, jak se patří. Zklamání by v tomhle případě bolelo dvojnásob.
Druhá příčka pro finské Ordinance mi taky skoro přijde jako povinnost. Debut „Relinquishment“ byl krutý a ve své době jsem s ním strávil dost času. Druhá řadovka „In Purge There Is No Remission“ jednak přichází po poměrně dlouhé době, jednak se její poslouchání také prozatím vyvíjí dost slibně.
O třetí flek už se strhla kvalitní bitka, ale nakonec jsem se rozhodnul ukázat na druhý velký počin „Magnus Venator“ řecké smečky Katavasia, v jejíchž řadách najdeme borce z kapel jako Varathron, Aenaon nebo Hail Spirit Noir. Kvůli sestavě je tu ovšem nezmiňuji. Důvodem je to, že první album „Sacrilegious Testament“ i následné ípko „Daemonic Offering“ pěstovaly helénský black metal vysokých kvalit a že mě obě nahrávky hodně bavily.
Metacyclosynchrotron:
V září u mě jednoznačně vyčnívá nové album portugalských Onirik, kteří hrají satanistický Black Metal pevně oddaný žánrové tradici. Takových kapel máme všude a zejména v Portugalsku plno. Jenže hudba Onirik je i v daných mantinelech stále progresivně komplexní, z oldschool produkce vám nehrozí pálení v uších, no a kapela velebí esenci žánru v prvé řadě originalitou, což je vzácnost. Už předchozí album „Casket Dream Veneration“ bylo silné a zatím to vypadá, že novinka „The Fire Cult Beyond Eternity“ ho překonává!
Finští Ordinance jsou trochu nedoceněná kapela, a jak tak poslouchám „In Purge There Is No Remission“, tak se na tom mnoho nezmění. Blackmetalové fanatiky tady každopádně čeká výživná porce muziky, která si s výrazným debutem „Relinquishment“ v ničem nezadá, i když kráčí trochu jinde. Přidanou hodnotou budiž, že mi novinka svým feelingem lehce evokuje „Si monumentum requires circumspice“ ve světském hávu.
A do třetice se těším na pár večerů strávených s novou deskou Häxenzijrkell. Z prvního letmého průzkumu se zdá, že Rakušáci nijak nezměnili recept, se kterým umíchali dřívější materiál, což mě na jednu stranu mrzí, ale jsem přesvědčen, že „Die Nachtseite“ mi ještě slušně pocuchá nervy.
Cnuk:
Na nové Idles se fakt těším, ostatně už před časem jsem si chystanou novinku „Ultra Mono“ přeobjednal. A to je u mě co říct, protože to jsem zatím udělal opravdu jen párkrát v životě. Sice mě dosavadní singly zrovna nepřesvědčují o tom, že by se mělo jednat o podobně silnou nahrávku jako „Brutalism“ nebo „Joy as an Act of Resistance“, ale věřím, že špatné to nebude. Lze očekávat opět drobný posun ve zvuku – tak nějak se zdá, že hardcoru bude minimum, ale nechme se překvapit. Za zmínku také stojí, že se tu hned v několika skladbách objeví David Yow z The Jesus Lizard. I to bude něčím novým, protože hosty si Idles zatím nikdy nezvali.
Skeletal Remains se za těch pár let fungování rychle etablovali ve spolehlivé jméno, takže jestli chcete slyšet dobrý death metal, pak s výběrem této kapely neprohloupíte. Vsadím všechno, že „The Entombment of Chaos“ na tomhle nic nezmění. Deathmetalová pravidla mají v malíku, moc dobře vědí, co na posluchače platí, a umí se vhodně a vkusně inspirovat u klasiků. Obálka je rovněž znovu super, možná prozatím jejich nejlepší, tak třeba to tak bude i po hudební stránce.
Do třetice tady mám nachystané Napalm Death. Je třeba vůbec dodávat něco více? Já myslím, že ne.
Dantez:
Září se v rámci hudebních očekávání nese převážně v duchu industriálního lomozu. Uniform konzistentně odpalují ušní aparáty za pomocí kombinace břitkého zvuku, machinační rytmiky a štěkavého vokálu už od dob debutu. „Shame“ snad kvalitou i jízlivostí naváže na svého předchůdce a bude pokračovat na cestě poctivého, leč dostatečně originálního industrial punk-metalu.
U amerických Realize se už tolik o originalitě hovořit nedá. Borci totiž každým aspektem vzdávají hold monolitické modle Godflesh, zejména pak zvuku, který Broadrick s Greenem kultivovali v začátcích. Právě díky přiznané inspiraci, ale i kvalitě a nesmlouvavosti dosavadního materiálu Realize se na „Machine Violence“ nejde netěšit.
Jediným tělesem na seznamu, které neohrožuje hudební anorganikou, jsou Nubivagant. Tento projekt jsem nedávno zmiňoval v recenzi na poslední desku Fides Inversa. Jde totiž o další z mnoha kapel Gionata Potentiho. A kdybych promo netočil už nějaký ten pátek, „Roaring Eye“ by s přehledem bylo na vrcholu tohoto žebříčku. Na Nubivagant Potenti z kreativního hlediska nemusí ustupovat – sólová záležitost si okatě půjčuje rukopis ze spřízněných Darvaza, ubíra však na agresi a charakteristické riffy spojuje s tradičněji pojatým zpěvem a zfanatizovaným řevem. To vše v atmosférickém hávu po vzoru Circle of Ouroboros, Urfaust nebo Lunar Aurora.
