 |
|
Země: Rusko Tracklist: Hrací doba: 50:21
|
Ruští Uratsakidogi fungují už pěkně dlouho. Z toho, co jsem tak porůznu vyčetl se už od počátku nebáli experimentování a míchání různých stylů. Zároveň to vždycky byla tak trochu sranda kapela, o čemž vlastně do určité míry vypovídá i skutečnost, že název skupiny je zkomolenina japonského hentaie Urotsukidōji.
Co jsem ale tak pochopil, dřívější tvorba Uratsakidogi byla docela jiná než to, co Rusové předvádějí na „Black Hop“. A co jsem tak zlehka poslechnul, nebylo by to nic pro mě. Současná podoba kapely je nicméně vtipně jebnutá, zábavná a dělá si prdel z takových stylů, až do našeho záběru zapadá (i kdyby jen dočasně).
Oč na „Black Hop“ půjde, dost jasně prozrazuje samotný název desky. Uratsakidogi zde kombinují black metal a hip-hop – hudebně i esteticky. K tomu přisypte i trochu ruské divnosti a možná se zdálky začnete blížit tomu, co se tady odehrává. Uratsakidogi jsou něco jako ruské meme, které se probudilo k životu a ze světa internetu přelezlo do reality, na koncertní pódia, na hudební nosiče. Tihle borci nosí warpaint a k němu teplákovou soupravu Adidas, kterou doplní rovným kšiltem anebo apartním kulichem. Klipy točí na korbě auta s hořícím barelem anebo v ghetto tělocvičně. A hlavně míchají hip-hopové beaty s blackmetalově rozostřenou kytarou a do toho rapují krkavčím vokálem. To chceš.
Že nepůjde o záležitost, která se bere stoprocentně vážně, se ukáže hodně rychle. To když skončí intro „Into the Ghettomist (intro)“ a první regulérní song „Black Hop III [Black Hop Beat-молот]“ se rozjede notoricky známým riffem z „The Hordes of Nebulah“ od Darkthrone. Zajímavé na tom ale je, že „Black Hop“ ani zdaleka není nějaká blbá muzika, jak by jeden od parodické formace tak trochu čekal. Uratsakidogi se totiž nespoléhají jen na to, že se tomu člověk vychláme, jaká je to divná kravina, a to bude ke štěstí stačit. Na tom albu je slyšet, že si s jeho tvorbou dal někdo práci, přemýšlel a dokázal dát dohromady i nečekaně dobré hudební nápady. Především z tohohle důvodu by bylo poněkud nefér házet Uratsakidogi do ranku obyčejných parody skupin, u nichž se člověk na chvíli zasměje na YouTube, ale jinak ho to nezajímá. „Black Hop“ se dá s určitou dávkou tolerance (víc žánrové než kvalitativní) úplně v pohodě poslouchat i jako standardní album.
Zkusím to předvést na konkrétních příkladech. „Black Hop III [Black Hop Beat-молот]“ nebo „Black Hop I [Гитары чёрных металлистов]“ jsou v závěru dobře vygradované. „Black Hop VI [Valhallala] / Ragnarökk Skit (outro)“ to hraje víc do atmosféry, k čemuž využívá i dámského vokálu. Něco podobného mínus zpěv lze aplikovat i na „Black Hop VII [Чувствуешь? – feat. Алексей Румянцев «ППР»]“. „Black Hop IV [Оцепеневшим в северной бездне] / Frost Bitter Disco (outro)“ si pohrává s folkovými elementy. Věci jako „Black Hop II [Black Hop на районе]“, „Black Hop V [КМС-ы Одина]“ nebo „Black Hop VIII [Old School Darkness]“ jsou potom regulérní hitovky, které prostě makají jak vězni ve frostbitten gulagu.
Jestli mi na „Black Hop“ něco schází, je to rychlejší tempo, kdy by se Uratsakidogi utrhli ze řetězu a taky něco nasypali. Prostě nějaký ten kulomet na bicích i na rapu. Všechny tracky si vystačí s pohodlným středním tempem, a byť mezi sebou nesplývají a každý z nich se může pochlubit vlastním ksichtem v rámci alba, po nějakém čase je díky tomu poslech trochu únavný. „Black Hop“ tedy není vyložený držák, ale na druhou stranu – i tak baví déle, než byste asi čekali, když bych vás poslal poslouchat s tím, že to je vlastně trochu parodická kapela.
Pokud jste ortodoxní a jakýkoliv humor ohledně black metalu vám přijde jako kacířství nebo pokud se vám chce zvracet, když slyšíte hip-hop, pak „Black Hop“ určitě neposlouchejte. Ale jinak se toho nebojte, protože je to prdel, navíc nad očekávání hudebně povedená.