Země: Velká Británie Žánr: hard rock Datum vydání: červen 2014 Label: Frontiers Records
Tracklist:
01. Speed of Sound
02. One Minute
03. The Law
04. The Outsider
05. Rock the Foundation
06. Is Anybody Gonna Help Me?
07. Looking at You
08. Can’t Take That Away
09. Jessie
10. Kiss the Rainbow
11. Say Goodbye
Je skoro až neuvěřitelné, že legendární britští rockeři Uriah Heep fungují na scéně už předlouhých 46 let a vydávají svou 24. studiovou desku. Stejně tak neuvěřitelné je, že i po těch letech zatím nevypadají, že by měli v plánu končit, takže mají se svěží novinkou “Outsider” v zádech směle nakročeno k tomu, aby atakovali bájnou padesátku let fungování v záři reflektorů hard rockových pódií. Přitom by jim nikdo nezazlíval, kdyby se na to ve svých letech a s tím vším, co dokázali, vykašlali a užívali zaslouženého důchodu, protože místo v sortě kapel, které už navždy budou titulovány jako legendární, klasické a nesmrtelné, si tahle pětice vysloužila už zatraceně dávno. Ovšem vypadá to, že láska k hudbě je silnější a výsledkem jejich aktuálního rozpoložení je novinka “Outsider”.
Jako by Uriah Heep chtěli s titulem svého letošního zářezu dát najevo, že už se s nimi nemá počítat, ale opak je pravdou. Je třeba s nimi počítat a brát je na vědomí, protože novinka je až překvapivě silnou kolekcí, které se sice několik much nevyhnulo, ale obecně vzato a s přihlédnutím k žánrové konkurenci, jsou “Uriáši” stále v předních liniích mezi kapelami, které s nimi pomáhaly utvářet rockovou historii. Nebudu se teď tvářit jako někdo, kdo má poctivě naposloucháno všech 23 předchozích studiovek, ale jakési obecné povědomí o tom, jakým vývojem tahle parta prošla, mám. Ke starším deskám sahám (až na nejklasičtější výjimky) prakticky výhradně prostřednictvím nejrůznějších výběru nejlepších písních a největších hitů a alba pozdější (myslím ty z tohoto tisíciletí) si pouštím jen výjimečně. Ovšem to mi nebrání, abych si mohl “Outsidera” slušně užít a podivovat se, jak dobře to starým bardům hraje.
Jasně nejsilnější zbraní “Outsidera” je pohodová atmosféra, kterou písně na posluchače přenášejí. Je mi strašně sympatické, že Uriah Heep i přes zjevnou sázku na skladatelskou jistotu, jež žádné experimenty nepřipouští, vybavili album moderním zvukem, který podporuje až stadiónové vyznění některých refrénů. Kdybych si mohl úplně vybírat, tak bych zredukoval stopáž o několik méně výrazných kusů, díky nimž si nemůžu říct, že je album po celou hrací dobu vyloženě skvělé, ale to je jen kosmetická vada na kráse. Mě třeba nijak nebavila “Jessie” (a to i přes její příjemný refrén), nebo pomalejší “Is Anybody Gonna Help Me?”. Ta je zbytečně roztahaná a bohužel neobsahuje žádný stěžejní moment, takže po prvních pěti (mimochodem velmi dobrých) písních se jí nedočkává takového přijetí.
Pojďme ovšem k těm příjemnějším věcem, protože těch je na “Outsider” mnohem víc. Úvodní “Speed of Sound” je otvírák jak má být. Píseň je to strašně hitová, uvolněná a okamžitě vás vtáhne do nálady alba, jež po následujících 50 minut takřka ani na chvíli nepustí ze svých spárů. Líbí se mi množství použitých hammondů, které jsou ke slyšení ve všech skladbách a podtrhují staromilské vyznění alba. Bernie Shaw je i při svém věku věrným nositelem poctivého hard rockového vokálu, a přestože se nepouští do úplných exhibic a zpívá takříkajíc pro celek, tak některé z písní jsou vyloženě jeho. “Rock the Foundation” je nejlepším příkladem, protože sama o sobě je to kousek nevýrazný, ale Bernie táhne celou sloku kupředu. V refrénu už jsou to klasičtí “Uriáši”, takže ve studiu zpívali všichni, kdo to alespoň trochu umí a veškeré zpěvné linky neleží jen na hlavním pardálovi za mikrofonem. Na skvělou “Speed of Sound” navazuje neméně zábavná “One Minute”, která byla díky vlezlé struktuře opatřena klipem z koncertu, kam bude pasovat skvěle. Zpěvný slogan “You gotta give it one minute, one hour, one more day” se bude pamatovat zatraceně jednoduše.
Pokud si však při poslechu budete po druhé skladbě říkat, že staříci už neumí šlápnout na rychlostní pedál, tak jste na omylu. “The Law” to jen nakousne, ale “Looking at You” nebo téměř titulní “The Outsider” jsou všechno rychlé vypalovačky, ve kterých si všichni odžískovaní borci na koncertech řádně zahrozí. V půlce posledně jmenované, která je ze všech tří tím nejlepším válem, se trošku zbrzdí krátkým kytarovým sólíčkem, ale Mick Box (poslední člen kapely, který pamatuje úplné začátky) si na své přijde v závěru, kde se pořádně vyřádí a prožene svého Les Paula.
Ačkoli jsem ve svém povídání vypíchl jen několik písní a trochu tím nabourávám své tvrzení o vyrovnanosti, tak i za “Kiss the Rainbow”, “Say Goodbye” nebo “Can’t Take That Away” se skrývají poctivé a hlavně velmi dobré hard rockové jistoty, které nejsou jen tak do počtu, aby se stopáž přehoupla přes nutnou půlhodinu. “Outsider” je dostatečně jasným prohlášením od prošedivělých staříků, kteří křičí do světa, že ještě můžou a legendární jméno Uriah Heep není pouhým stínem své velké minulosti. Jako jo, další “Salisbury” nebo “Demons and Wizards” už nikdy nevznikne, ale jako pokračování povedených předchůdců dává “Outsider” smysl. Dvojice předešlých počinů mi sice přišla svého času o chlup lepší, ale oproti slabým 80. létům je to pořád o dost smysluplnější a zajímavější počin, proti kterému nelze v zásadě nic namítat. Kdo by si chtěl zpříjemnit odpoledne a pustit si moderně znějící rockové album plné klasických postupů, tak mu nelze než Uriah Heep a jejich novinku doporučit.
Další názory:
Navzdory jejich legendárnímu statutu jsem Uriah Heep nikdy pořádně neposlouchal, znám od nich leda pár provařených hitovek a do desky “Outsider” jsem se pustil vlastně jen tak z hecu, abych zjistil, jak (pokud vůbec) jim to funguje na řadovém formátu. A ejhle – ono jim to funguje, a ne ledajak! “Outsider” je sice naprosto klasická hard rocková deska, ale je provedená s takovou grácií, že se nechce věřit, že ji Uriah Heep nenatočili zamlada, ale v 21. století. V žádném případě se tu totiž nevaří z vody a nespoléhá jen na to, že zafunguje legendární jméno, ale namísto toho pánové servírují spoustu parádních riffů, melodií, super rytmiky i zpěvu a balí je do podoby řady výborných songů. “Speed of Sound”, “One Minute”, “The Outsider” a “Can’t Take That Away” jsou regulérní hity, spousta dalších skladeb v čele s “Jesse” je “jenom” velmi dobrá, a špatná ani průměrná tu není snad ani jedna. Nevím jak vám, ale mně z toho vychází super album, které potvrzuje, že po Deep Purple a Saxon je i na tyhle staré pardály pořád spoleh. Ježura
Ježura: Za nikterak oslnivou dobu své existence se stal plzeňský Metalfest zavedenou značkou a jistotou, která každoročně naláká do lochotínského amfiteátru tisíce metaluchtivých fanoušků. Letošní třetí ročník nebyl výjimkou a redakce Sicmaggot u toho pochopitelně nemohla chybět ani tentokrát. Po dvou ročnících šéfredaktorových reportů jsem se já, Ježura, letos chopil novinářského řemesla osobně, přičemž H. přicmrndává tam, kde mu to přišlo vhodné. A jelikož jsme se tentokrát rozhodli to vzít opravdu z gruntu, dočkáte se celkem tří článků, z nichž každý shrne dění příslušného dne…
Ježura: Úloha první kapely podmračeného pátečního dopoledne padla na heavy metalové Kanaďany Skull Fist, kteří se českému podniku představili na konci ledna po boku žánrově spřízněných Steelwing. Pokud jsem od Skull Fist vůbec něco čekal, byla to další z nekonečné série nudných až odpudivých variací na třicet let staré desky Iron Maiden, jenže jakkoli nemám podobné mladé a po všech stranách orotodoxní hevíkáře rád, musím uznat, že produkce Skull Fist nebyla úplně na vyblití, jak je u podobných kapel zvykem. Ano, byla to pochopitelně vykrádačka bez špetky vlastní invence, ale místy se to celkem dalo poslouchat, takže jsem nakonec přimhouřil oko. Sice to nebylo ani zdaleka tak dobré, aby mě to přinutilo odložit výlet do kempu, ale jako nenáročný otvírák celého festivalu se Skull Fist celkem osvědčili.
H.: Já osobně jsem byl na tom přibližně stejně jako kolega a očekával ukrutnou kravinu, ale nakonec se Skull Fist ukázali být jako vcelku solidní pohodovka, proti níž v podstatě nemůžu říct nějaké vyložené negativum. Pravda, přehlídka originality to zrovna nebyla, doma bych si to nepustil, desku bych si nekoupil, na samostatný koncert bych taky nešel, ale takhle na fesťáku – úplně bezproblémové. Skupina si svoji půlhodinku slávy zjevně užívala a pokoušela se předvést v dobrém světle, přičemž vrcholem jejího snažení bylo sólo jednoho kytaristy na ramenou druhého kytaristy. Parádička se obešla bez brutálního držkopádu, tudíž zůstal dobrý dojem.
Ježura: Druzí v pořadí nastoupili na pódium kalifornští thrasheři Fueled by Fire a přinesli s sebou kapku ostřejší muziku, než která se areálem rozléhala doposud. Co se však jejich vystoupení týče, nějak nevím, co si o něm mám myslet. Na jednu stranu do toho páni muzikanti opravdu šlapali, mělo to opravdu koule a zpěvákův ostrý vokál řezal vejpůl lavičky ve spodní části amfiteátru. Na druhou stranu jsem se ale prakticky celou dobu fest nudil, i když nemohu zcela odpovědně říct, jestli to bylo či nebylo vinou muzikantů. Každopádně se na tom podepsal můj neexistující vztah k thrashi, takže jsem mohl být jen sotva spokojený, když Fueled by Fire nezahráli nic víc než prachobyčejný thrashový nářez…
H.: Fueled by Fire mne příliš nebavili. Zpočátku to vypadalo, že jejich set bude příjemnou thrashovou cirkulárkou, která nakopne obrátky Metalfestu, ale jaksi se to nestalo, jelikož kalifornská čtveřice začala hodně rychle nudit. Show veskrze žádná, pánové si to odhoblovali každý na jednom kousku pódia bez jakéhokoliv pohybu, přičemž – jak se ukázalo – rozhodně nejsou ten typ kapely, který by si tohle mohl dovolit. Od mladé thrashovky bych opravdu čekal mnohem více energie, než kolik jí měli Fueled by Fire.
Ježura: Třetí místo na programu připadlo kapele, která by dle mého (a zdaleka nejen mého) názoru zasloužila přinejmenším čas za tmy, místo toho, aby se svou mrzkou půlhodinou předskakovala skupinám, které fenomenální hudbě z pera legendárního T. G. Fischera nejenže nesahají ani po kotníky, ale také by bez jejího vlivu jen sotva existovaly. Nicméně dramaturgie tomu chtěla jinak, a tak Triptykon spustili se sluncem v nadhlavníku a vědomi si svého postavení, vzali celou tuhle donebevolající nestoudnost s humorem a očividnou snahou dát nemnoha přítomným fanouškům co nejvíce (T. G. Fischer totiž za zřetelného pobavení značné části přítomných několika údery do strun vyhnal z pódia uvaděče Standu Rubáše). Ti, kteří nepohrdnuli nabídnutou hudební lahůdkou, měli možnost užít si setu, který sestával spíše ze skladeb legendárních Celtic Frost a který měl i za světla velmi specifickou atmosféru. Půvabná Vanja Slajh se svou basou dělala divy, Fischer hrál a skřehotal jako bůh a výsledek byl opravdu vynikající, dokonce se nebojím říct hypnotický. Dobrý dojem tak kazila jenom trpká představa, jak by to asi vypadalo, kdyby Triptykon zahráli o nějakých 12 hodin později. A Fischerovo sarkastické přání dobrého rána (v půl druhé odpoledne) tenhle vtíravý pocit jedině podpořilo…
H.: Upřímně jsem se vystoupení kapely jako Triptykon na oběd dost obával, ale stejnak asi každý, kdo mne zná, ví, že řeknu, že to nakonec nemělo chybu. Thomas Gabriel Fischer je podle mě bůh extrémní hudby a téměř ke všemu, na co sáhne, chovám takřka nekritický obdiv, plzeňský koncert nevyjímaje. Samozřejmě, že jejich žalostně krátká půlhodina neměla takovou atmosféru, jakou by měl set Triptykon v nočním čase, ale pořád tam ta uhrančivá nálada byla, stejně tak jako neskutečně hutný sound (Vanja Slajh je sice sama jako parátko, ale drtivější baskytarový zvuk nikdo za celý víkend nepředvedl!). Kapela stihla zahrát pouhé tři vály – dva kultovní fláky od legendárních Celtic Frost (“Procreation (of the Wicked)” a “Circle of the Tyrants”) a dvacetiminutový kolos “The Prolonging” -, ale i tak to bylo skvělé. Následná autogramiáda, kde se celá kapela a zejména Fischer trochu překvapivě ukázali být jako hodně zábavní lidé, byla jen třešničkou na dortu…
Ježura: Na zcela jinou notu než Triptykon zahráli populární Alestorm. Ať si H. říká, co chce, tihle alkoholu příznivě naklonění srandisti jsou prostě fajn, a s vědomím, že se ani sama kapela nebere vůbec vážně, jsou fajn i jejich primitivní, ale chytlavé pirátské odrhovačky. V Plzni jsem s nimi měl tu čest potřetí a i tentokrát mě napadlo, že je asi v poslední době přestalo bavit hraní úplně namol. Výsledek podle toho vypadal – solidní a zábavná show. Vyloženě mě potěšilo zařazení snad jediné OPRAVDU dobré skladby z dílny Alestorm – “Death Throes of the Terrorsquid” – na setlist, a tak jsem na autogramiádu Triptykon odcházel spokojený a s úsměvem na rtech. Alestorm pobavili slušným výkonem a víc jsem si ani nemohl přát.
H.: Jako jo, z desky jsou sice Alestorm neposlouchatelný děs-běs, ale (a teď si asi zkazím svou zlou image) z koncertu se to celkem dá. Stále si sice stojím za tím, že rozhodně nejedná o tak dobrou kapelu, aby si zasloužila tolik pozornosti, kolik se jí dostává, neměl jsem však sebemenší problém na Alestorm vydržet. Skotové si na Metalfest přibalili pátého člena s druhými klávesami, ale upřímně jsem tam nějaký velký rozdíl neviděl, resp. neslyšel. Nicméně obecenstvo se vydatně bavilo, Alestorm s nimi, takže nejspíš oboustranná spokojenost. Za mě hodnocení: ušlo to.
Ježura: Zmiňovaná autogramiáda Triptykon připravila H. i mě o koncert Legion of the Damned, takže jsme se do areálu vrátili nedlouho před začátkem In Extremo, na které jsem se docela těšil, protože je to snad jediná populární medieval metalová kapela, která se dá bez přemáhání poslouchat. Nechybělo však mnoho a k vystoupení nemuselo vůbec dojít. Přihnavší se průtrž mračen totiž záhy po začátku nemilosrdně paralyzovala většinu elektroniky na pódiu. Tentokrát se ale naštěstí podařilo přírodu přemluvit a Plzeň se nakonec přeci jen dočkala. Čeho? Sice poněkud rutinně odehraného, ale jinak celkem sympatického setu, který mi ke štěstí bohatě stačil. Co mi však trochu chybělo, to bylo hojnější zastoupení starších klasik typu “Herr Mannelig”, které mi imponují rozhodně více než novější tvorba.
H.: Osobně bych nečekal, že tohle řeknu, ale In Extremo to první den společně s Triptykon vyhráli a nezastavil je ani krátký výpadek elektřiny po několika vteřinách prvního songu. Hudba je to sice prostinká, ale v živém provedení extrémně účinná. Možná, že to bylo rutinní vystoupení, jak říká kolega, ale i s ním dokázali němečtí chasníci strčit zbytek pátečního programu do kapsy. Je to samozřejmě divadlo, s tímhle vědomím je nutné ke koncertům In Extremo přistupovat, ale když člověk vypne mozek, je to vážně parádní jízda, která sice mnohdy lahodí více oku než uchu, ale pořád jsou ty jejich ohníčky, roztodivné nástroje a pseudostředověké oblečení víc cool než odehrát show bez náznaku zábavy v sepraných teplákách a otrhaném triku Iron Maiden. Mně se to líbilo.
Ježura: In Extremo se rozloučili, čímž uvolnili pódium Peterovi Tägtgrenovi s jeho melodic death metalovou sebrankou Hypocrisy, se kterou předvedl tou dobou již slušně zaplněnému amfiteátru pořádnou nálož velmi ostrého melodického death metalu té nejvyšší jakosti. A byla to dokonce taková nálož, že jsem začal mimoděk házet hlavou a proběhla mnou vzpomínka na loňské famózní vystoupení žánrově příbuzných Kataklysm. Tak dobře, taková apokalypsa to určitě nebyla a za přepálenými bicími se občas úspěšně schovávaly kytarové melodie, což na výsledku rozhodně nepřidalo, ale jinak bylo všechno v nejlepším pořádku a s odstupem času mohu Hypocrisy bez okolků prohlásit za nejlepší páteční kapelu. Podali totiž opravdu parádní výkon, který bych si kdykoli s chutí zopakoval.
H.: Hypocrisy byli opravdu dobří. Když pominu přehulené kopáky, pod nimiž se kytary slévaly do nevýrazné hlukové koule, jež lidem, kteří se studiovou tvorbou kapely prozatím neměli tu čest, toho asi moc neřekne, jednalo se o opravdu dobře odehrané vystoupení, kterému v podstatě není co vytknout. Hypocrisy to zjevně aktuálně šlape výborně, což ostatně není divu, když muziku žene dopředu Horgh, jenž to sype jako ďábel. Určitě velká spokojenost, jen škoda toho, že Švédové chytili asi nejhorší zvuk festivalu (resp. s žádným jiným jsem já osobně takový problém neměl). Následující Uriah Heep jsem bohužel vynechal, jelikož jsem svůj čas investoval do nakupování kořalky na noční kratochvíle (smích).
Ježura: S následující vystupující kapelou přišel pořádný stylový veletoč, protože tou kapelou nebyl nikdo jiný než legendární Uriah Heep. Tihle rockoví veteráni patří ke skupinám, které si už nemusí nic dokazovat, takže hrají pro radost a pro fanoušky, a na Metalfestu se to potvrdilo v plném rozsahu. Je sice pravda, že mne první dvě skladby moc nebavily, ale ta třetí s sebou přinesla slunce ruku v ruce se skvělým vystoupením. Speciální pozornost zaslouží zpěvák a bubeník, protože jeden jako druhý podali naprosto odzbrojující výkon, který jsem rozhodně nečekal… Uriah Heep předvedli mimořádně sympatický, nesmírně uvolněný a každým coulem profesionální výkon, který mě nakonec přeci jen strhl – jakkoli jsem jejich tvorbou nepoznamenán.
Ježura: Večer se pomalu blížil do finále a na řadu přišla předposlední kapela – američtí klasici W.A.S.P. Nevím, jestli to mělo nějakou souvislost s profláklým incidentem z chorvatského Metalfestu, ale nějakou dobu to vypadalo, že W.A.S.P. nezahrají ani v Plzni, kde nabrali těžko uvěřitelnou sekeru 25 minut, takže museli zkracovat set. Ten nakonec trval celou hodinu, obešel se prakticky bez řečí a přinejmenším fanoušky W.A.S.P. musel potěšit. Blackie Lawless i přesto, že vypadal jako obtloustlá vysloužilá prostitutka, pořád vládne skvělým hlasem a Plzeň ho evidentně zastihla ve skvělé formě. Ostatní muzikanti také nezaháleli a zvuk se vydařil opravdu mimořádně, takže celé vystoupení trpělo jen jedním, zato však zásadním problémem – i přes viditelnou snahu kytaristy a basáka o dobrou show bylo vidět, že kapela hraje ve stresu a napůl z povinnosti. Od velmi slibného začátku se tak koncert začal zvrhávat v čím dál úpornější nudu, a když došel k závěru, byl jsem skoro rád…
H.: Na W.A.S.P. jsem se opravdu upřímně těšil, protože jsou jednou z kapel, na nichž jsem svého času vyrůstal, o to větší však bylo zklamání. Předně se na americké kvarteto jen stěží dalo koukat, protože pánové vypadali extrémně odpudivě, obzvláště sám Blackie Lawless se svými úžasnými bílými střapatými kozačkami tomu nasazoval korunu. Ano, vím, že W.A.S.P. vždycky měli image trochu do glamu, to beru, ale jsem toho názoru, že v usedlém věku 55 let už by člověk měl mít soudnost – což Blackie soudě dle svého outfitu bohužel příliš nemá. Avšak i když pominu tyto malé výtky, které by ostatně našly své uplatnění spíše v módním magazínu, nebyl výkon W.A.S.P. nikterak oslnivý. Neříkám, že klasiky jako “I Wanna Be Somebody” nebyly fajn, vyložený průser to také nebyl, ale něco málo tomu prostě chybělo…
Ježura: Megadeth, kteří představovali headlinera jak pátečního programu, tak celého festivalu, prakticky neznám, takže jsem od nich nechtěl nic jiného než vystoupení hodné kapely takového formátu. Nakonec jsem něco takového dostal, ale přitom rozhodně nemohu říct, že bych byl spokojený. Sice mě (hádám, že na rozdíl od většiny přítomných) potěšila relativně nízká hlasitost celého koncertu, ale samotné vystoupení bylo neuvěřitelně schizofrenní. Na jednu stranu bylo vše odehráno naprosto precizně, pánové Ellefson a Broderick se opravdu snažili udělat dobrou show a zvuk se podařilo vyvážit velmi zdařile, ale celé to zabila jediná věc – naprostá odlidštěnost, strojovost a pustá rutina, které se prostřednictvím Davea Mustainea přenesly na celé vystoupení, a nezachránily to ani dvě zrzounovy děkovačky na samé hraně betonového plácku před pódiem. Moje dojmy jsou tedy značně rozpačité. Technicky mi to přišlo opravdu dobré, ale tenhle koncert Megadeth se zařadil k těm, u kterých jsem posledních několik desítek minut telepaticky posouval čas dopředu. A když i několik ortodoxních fanoušků beze studu prohlásilo, že to byl průser, asi na tom něco bude…
H.: Zatímco W.A.S.P. byli mírným zklamáním, nikoliv však průserem, Megadeth už se tomu průseru povážlivě přibližovali. Samotná kapela “v pozadí” hrála na výbornou, bezchybně, ale nakonec to byl ten, na kom Megadeth stojí, kdo byl tou největší slabinou vystoupení. David Mustaine ten večer působil, jako by na tom pódiu nejradši ani nebyl, hrál naprosto nezaujatě, zpíval s prominutím opravdu nedobře. Nejenže mu chyběla hlasová pohoda (resp. se mi spíše zdálo, že to dokonce vědomě flákal), ale aby toho nebylo málo, v některých momentech byl úplně vedle – např. refrén “Headcrusher” se mi zdál zazpívaný absolutně mimo oproti studiové předloze. Areálem putovaly zajímavé zvěsti, že se prý Mustainea chytla na základě kolegou zmiňovaného incidentu z chorvatského Metalfestu (kde se Mustaine údajně trochu pohádal s W.A.S.P. a údajně měl podíl na tom, že zde W.A.S.P. a Dark Tranquillity nevystoupili, za což ho místní fanoušci nepřijali zrovna vřele – ale kdo ví, jak to tam doopravdy bylo, neboť to jsou oficiálně nepotvrzené fámy) jakási paranoia z toho, že by mu prý měl někdo něco provést i na českém Metalfestu, takže možná i to se na jeho výkonu podepsalo, nicméně to nic nemění na faktu, že ten koncert neodehrál zrovna nejlépe. V polovině koncertu jsem radši odešel prubnout přichystanou kořalku a myslím, že jsem udělal dobře…
