Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

Recenze

The Mars Volta – Noctourniquet

Napsat komentář
The Mars Volta - Noctourniquet
Země: USA
Žánr: experimental / progressive rock
Datum vydání: 26.3.2012
Label: Warner Bros. Records / Sargent House

Tracklist:
01. The Whip Hand
02. Aegis
03. Dyslexicon
04. Empy Vessels Make the Loudest Sound
05. The Malkin Jewel
06. Lapochka
07. In Absentia
08. Imago
09. Molochwalker
10. Trinkets Pale of Moon
11. Vedamalady
12. Noctourniquet
13. Zed and Two Naughts

Hodnocení:
Zajus – 8,5/10
H. – 8,5/10
Kaša – 9,5/10

Průměrné hodnocení: 8,8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

V řadách šílenců The Mars Volta se od poslední nahrávky “Octahedron” odehrálo několik zajímavých personálních změn. Prvotně odešel (či byl odejit?) bubeník Thomas Pridgen, kterého na krátkou dobu nahradil David Elitch, jenž ovšem bubenickou stoličku nakonec přepustil Deantoni Parksovi. Z kapely byl také vyhostěn klávesák Isiah Ikey Owens, ovšem bez jakékoliv náhrady. Mimoto je “Noctourniquet” prvním albem The Mars Volta, na jehož nahrávání se nepodílel kytarista John Frusciante. Zjednodušeně řečeno šlo tedy o razantní obměnu sestavy a nabízí se tak otázka, jak se to projevilo na hudbě samotné.

“Noctourniquet” je bez debat jiné než jeho předchůdci, ovšem důvod hledejme někde jinde než v personálních patáliích. Otec The Mars Volta a autor veškeré hudby Omar Rodríguez-López se totiž rozhodl omezit svůj nástroj na minimum a novinka se tak po několika kytarových albech opět přiklání k více experimentálnímu duchu. Úvodní “The Whip Hand” sice ještě začne s lehkou rockovou náladou, netrvá to však dlouho a o slovo si řekne vpravdě brutální elektronika. Je to tak razantní změna, že jsem sám trošku zaváhal, zda to jedna z největších kapel současného prog rocku myslí vážně. Nevydrželo mi to však dlouho a hned o moment později, když Cedric Bixler-Zavala začal kříčet “Jsem mina, jsem mina, tak na mě nešlápni” mi došlo, že přesně to je ukázka skladatelské geniality, kterou dnes oplývá tak málo kapel. Nikde na zbytku alba není navíc využití elektroniky tak razantní jako v první písni, a lze si tak snadno dovodit úmysl kapely trochu posluchačovi první poslech zkomplikovat.

Popsat “Norctourniquet” je úkol obtížný, protože hudebně jde o velmi komplikovanou směs mnoha nápadů a výsledek by tak podle očekávání mohl být velmi těžko stravitelný. Ve skutečnosti je to ovšem úplně jinak a pokud se nebudete zaměřovat na drobné vychytávky, kterých zde najdeme spoustu, zjistíte, že jde jinak o velmi snadno poslouchatelné album. Zejména vokální linky nemají daleko k neskrývané hitovosti, čemuž dopomáhá Cedric podávající jeden z nejlepších výkonů kariéry. Byl to ostatně on, kdo způsobil, že novinka vychází po nejdelší časové odmlce, kterou kdy The Mars Volta mezi alby měli, a je tak pochopitelné, že se cítí uvolněněji a lépe mu to zpívá.

Většina z třinácti skladeb se odehrává v pomalejším rytmu s občasnými výlety, ve kterých se uplatňují klasické “marsvoltovské” vzorce plné zběsilých bicích a navzájem se překrývajících zvuků. V tomto ohledu je překvapivé, že onu starou tvář kapely reprezentuje zejména bubeník Deantoni Parks, ačkoliv členem staré sestavy nebyl. Rodríguez-López mu podle svých vlastních slov dal více prostoru k improvizaci než kterémukoliv jinému bubeníkovi a to se myslím vyplatilo. I v pomalejších momentech, kdy je zbytek kapely jaksi sentimentální, je Deantoniho hra dynamická a pomáhá tak udržovat unikátní tvář kapely.

Jednotlivé skladby asi nemá cenu popisovat, už jen proto, že posluchači tvorby The Mars Volta znalí album již dávno mají a nově příchozím bych nejprve doporučil sáhnout po nějaké starší nahrávce, aby si nejdříve osahali “klasický” zvuk kapely. Pokud bych měl ovšem vyzdvihnout několik písní jednotlivě, patřila by sem jistě například třetí “Dyslexicon”, hravá kompozice, jež po několikanásobné změně tempa skončí v intenzivním závěru. I přes její komplikovanost jí provází v podstatě primitivní (a značně chytlavá, pokud to jde vůbec o rytmickém nástroji říci) basová linka, což je protiklad který najdete jedině u šílenců typu The Mars Volta. Hned následující “Empty Vessels Make the Loudest Sound” je naopak mnohem jednodušší píseň, vzdáleně připomínající klasické rockové balady. Cedricův zpěv je uklidňující, rozvláčné tempo skladbu posouvá pomalu dopředu až k závěrečnému kytarovému partu, který je sice naprosto primitivní co se technické stránky týče, je ovšem až na pokraj možností naplněný emocemi.

“The Malkin Jewel” se nese na vlně uvolněného “reggae” rytmu, vrství vokály přes sebe, míchá různé zvuky do jednoho spletence a přesto patří mezi nejchytlavější písně desky. Nejdelší skladba alba “In Absentia” staví na syntezátorech, samplech a počítačově upraveném hlasu a zní tak velmi futuristicky. “Imago” je naopak jedna z nejjemnějších písní, provází jí jednoduchá akustická kytara a nebýt elektronikou zdeformovaných bicích, které kompletně mění její náladu, jeden by snad řekl že The Mars Volta konečně složili něco normálního. Starší tvorbu kapely připomíná nejvíce “Molochwalker”, jež komprimuje nápady ve stylu alba “The Bedlam in Goliath” do tříminutové hrací doby.

“Noctourniquet” je netradiční deska i na poměry The Mars Volta. Kapela zde představuje novou tvář a do puntíku tak splňuje definici progresivního rocku v pravém slova smyslu. Rozhodně nesedne každému. Troufnu si dokonce říct, že fanoušci, kteří měli tuto kapelu rádi kvůli jejímu zvuku, budou zklamáni. Ti z nás, kteří jí ovšem obdivovali pro její schopnost objevovat stále nové cesty ve starém známém terénu, snad nebudou zklamáni.

Další názory:

The Mars Volta předchází pověst opravdu hodně nestandardní experimentálně progresivní rockové muziky. Jejich předchozí tvorbu v podstatě neznám, jelikož jsou jednou z těch kapel, na jejichž poslech se chystám už nějakou dobu, ale soudě dle “Noctourniquet”, v podstatě jejich první desky, kterou jsem slyšel celou v kuse a několikrát, je tato pověst více než trefná. The Mars Volta jsou synonymem pro velice netradiční pohled na hudbu, u něhož se slovíčko progresivní dere na jazyk možná až nepříjemně často. “Noctourniquet” rozhodně není deska, na niž byste jen tak zapomněli, což se dnes cení, a jasně ukazuje, že tito pánové opravdu mají talent tvořit rockovou muziku na hony vzdálenou od toho, co většinou jako rockovou muziku chápeme. Pokud hledáte náročný materiál, jehož těžkost na poslech se odvíjí od samotného pojetí celé tvorby, nikoliv od prvoplánovitě extrémního stylu, právě u The Mars Volta jste na správné adrese. Vskutku nevšední věc, ačkoliv jen těžko pochopitelná. Že hudba kapely navíc nemá nic společného se samoúčelností, dokazuje například klidná pohodovka “Empty Vessels Make the Loudest Sound”, v níž typické ruchy sice nechybí, jsou však pojaté v rámci klidné nálady. Svým způsobem je “Noctourniquet”, potažmo celí The Mars Volta, opravdu výjimečná věc.
H.

Vizionářští, experimentální, zajímaví, divní či prostě jiní. Můžete si o The Mars Volta myslet co chcete, jedno se jim ovšem upřít nedá – nikdy nestojí na místě. Každým svým albem objevují nové teritoria, a přestože lze z každého nového alba cítit nové vlivy a inspirace, dá se říci, že se pohybují ve svých zajetých kolejích. Předchozí, skoro až odpočinkové, album “Octahedron” působilo jako dokonalý protipól ke zběsilému “The Bedlam in Goliath” a na novince je všechno zase jinak. Na “Noctourniquet” si užijeme “písničkové” podoby The Mars Volta, a i přesto můžeme mluvit o progresivním rocku s psychedelickými vlivy Pink Floyd, ovšem aniž by se jednalo o laciné retro ve stylu prog rocku, jak je tomu nyní v módě. “Noctourniquet” určitě není album na první poslech, což se od The Mars Volta snad ani nedá očekávat, ale jen tím chci naznačit, že to je jedno z těch alb, který si zaslouží trošku víc času a zvýšené pozornosti, aby mohlo být řádné pochopeno a vstřebáno. Pokud si ten potřebný čas a energii najdete, možná zjistíte, proč považuji “Noctourniquet” za jedno z nejlepších alb v (nejen) diskografii této podivné skupiny, ale i v rámci stylu za posledních alespoň 10 let.
Kaša

Recenze

Soulfly – Enslaved

Napsat komentář
Soulfly - Enslaved
Země: USA
Žánr: thrash / groove metal
Datum vydání: 25.1.2012
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. Resistance
02. World Scum
03. Intervention
04. Gladiator
05. Legions
06. American Steel
07. Redemption of Man By God
08. Treachery
09. Plata O Plomo
10. Chains
11. Revengeance

Hodnocení:
Madeleine Ailyn – 7,5/10
H. – 7,5/10
Kaša – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Znáte to přísloví “Co tě nezabije, to tě posílí”? Tak přesně s ním já páchám podobné metalové sebevraždy, jako je vzít si na zrecenzování něco tak notoricky známého, čím Soulfly bez pochyby jsou, s tím, že je technicky sama neposlouchám. Na druhou stranu, berme tuhle informaci pozitivně. Z toho, co všechno vím, se rozhodně nehodlám hrabat hystericky v historických záležitostech kapely. Stejně se většinou neděje nic jiného než to, že se opěvuje stará tvorba a plive se na nové desky, které teď jsou vlastně už taky staré. A co já vím, nejinak je tomu u Soulfly. I když touhle deskou by se to mohlo značně změnit a zkomplikovat.

No, nejdřív si ale přece jen neodpustím malé uvedení do situace. Od předchozího alba uplynuly jen dva roky. Což je docela krátký čas, myslím, krátký čas na to, aby se kapela zvládla znatelně posunout vpřed. Tedy pokud neproběhne průvan ve členech, že ano. Takový, který proběhl právě u Soulfly. (Abych se nevyhnula jménům – Tony Campos a David Kinkade.) Myslím si, že to je přece jen nejpodstatnější prvek, který odděluje dvě značně podobné desky “Conquer” a “Omen” od novinky “Enslaved”. Ostatně, zas tak úchvatný posun to není. Protože faktem je, že Max Cavalera se fakticky snaží s velkou potěchou krmit fanoušky tím, co už se osvědčilo. Někdy možná až tak moc, že už to ani hezké není. Ale tak když to má své obdivovatele a posluchače, tak proč ne, já mezi mě nepatřím. “Omen” okolo mě vyloženě přešlo a nechalo mě zase spát.

Ovšem přejděme přímo k “Enslaved”. První věc, které si všimnete, je zmírnění tempa. Dalo by se říct, že právě tím zpomalením vzniklo album, na kterém jsou mnohem znatelnější a sofistikovanější kytary. Už to přestává být jižansky temperamentní “mišmaš”, ale celkem kultivovaná věcička, což si sami posuďte, zda je to pochvala, nebo není. Všechny songy tím dostávají neméně neočekávaný, ale více přirozený průběh. (Co si pamatuji, “Omen” se mi zdálo, jako úplný apokalyptický zločin proti přírodě.) Konečně to začalo v celkovém důsledku mít hlavu a patu. Dalším milým rysem alba je, že je takové přímočařejší a stručnější. Mám v úmyslu tvrdit, že by to snad mohlo být novou krví v podobě Davida Kinkadeho. Tak nějak vás okamžitě napadne spíše death metal než thrash. A to je přesně to, kam celý tenhle můj rozbor spěje a důvod, proč drze budu tvrdit, že se Soulfly přesunuli do lepší etapy své tvorby.

I když na albu nenajdete vyloženě slabou skladbu, jsou zde dvě, které mě vyloženě nadchly. Prvním z nich je “Gladiator“. Je to vrchol přirozenosti a přímé linie celého alba. Jako v protikladu proti ní stojí “Plata O Plomo“, která si ukradla ty dobré prvky ze starších alb. Jo, jak jsem na ten symfoňák, tak musím říct, že ten konec mě nejen překvapil, ale i dost potěšil. Oproti tomu mi předposlední skladba “Chains” přijde jako malá, dost pomalá, a ještě k tomu dlouhá vycpávka. Chrastění řetězy bych si nechala na jindy. Poslední zmíněnou skladbou bude z mé strany “Redemption of Man by God“. V důsledku to není špatný song, a když jde o tu “výpomoc” Deze Fafary, tak si tu zmínku zaslouží. Ale podle mě kvalit prvních dvou jmenovaných už nedosahuje.

Skoro nakonec si ještě stručně postěžuji na texty. Ty stály za nic ve všech písničkách od Soulfly, které jsem slyšela. Prostě to je fakt, který k téhle skupině patří, ale když už zvolní a vy jim začnete lépe rozumět, trochu se vám to začne tlouct hlavě. Řekla bych, že celá textová stránka až moc pro mě ustupuje řevu. Slova jsou prostě úderná a složitější text není na pořadu dne. (Nejsou tam od té údernosti jiné prvky?) Anebo, a nechci tady nikoho podezřívat, je to jinak a vymyslet složitější text znamená zbytečnou a komplikovanou záležitost. Na předchozích albech to až tak fakt nevadilo, protože celý ten “řev” byl spíš jako další nástroj, ale jak jsem řekla, u téhle desky se mi to trochu vybavilo na mysli.

Až teď jsem si všimla, jak směšně to bude vypadat, když dám taktéž 7,5, ale já si prostě nemůžu pomoct. Jsem si jistá, že to číslo mezi sedmičkou a osmičkou, je tak akorát. Pro mě je osmička už vyšší liga, album, které podle mě budu poslouchat delší dobu a budu si za ním stát, a i když mě Soulfly přesvědčili, že nemám házet flintu do žita, stejně si nejsem jistá, jestli to není jen prvotní opojení. Rozhodně “Enslaved” má něco do sebe a zhruba tak 30 % všech chybek, které jsem na něm pocítila, je čistě můj subjektivní problém. Ale o čem jiném je recenze než o subjektivních problémech, takže i když jsem hodně váhala, půlku bodu si nechám ještě v kapse. Uznávám, že příští desku už se snad sama pokusím zaregistrovat ve svým zorným poli, celá cesta jakou to spěje, začíná stát docela za to.

Další názory:

Svého času, před nějakými cca 12 roky, asi tak okolo roku 2000, jsem Soulfly dost poslouchal, ale s postupem let můj zájem o kapelu znatelně opadl, jelikož mě prostě a jednoduše přestala bavit. Sice jsem každé album z povinnosti poslechl, ale nijak dlouho jsem u žádného nezůstal. Ovšem “Enslaved”… to je po letech konečně zase deska, která má vážně koule. Souhlasím s hodnocením kolegy pode mnou, že jde bezesporu o nejlepší věc od Maxe Cavalery po sedmi letech od doby, co vyšlo “Dark Ages”. Přednost “Enslaved” je především v obrovské intenzintě, aniž by deska až na naprosté výjimky ztrácela na čitelnosti či zábavnosti. Opravdu dobré momenty se vyskytují téměř ve všech písničkách, nicméně jako vrchol bych přece jen vyzdvihl jednu konkrétní – “Gladitor”. Ta se dle mého skromného názoru povedla vskutku na výbornou. Po prvním poslechu bych dal nejspíš rovnou 8 bodů, avšak časem se mi úsudek srovnal i tak velice pěkných 7,5/10. Každopádně musím říct, že mne “Enslaved” velice mile překvapilo.
H.

Max Cavalera v posledních letech nezahálí a střídavě sází jedno album Soulfly za druhým s alby Cavalera Conspiracy. Bohužel se tím dostal do situace, kdy kvantita vítězí nad kvalitou a poslední čtyři desky z jeho pera stojí za starou belu. Už jsem byl připraven odepsat jej do starého železa, ovšem troška optimismu se mě zmocnila, když se rozhodl Max po delší době obměnit rytmickou část sestavy Soulfly a na “Enslaved” se tak vůbec poprvé představují Tony Campos a David Kinkade. Na “Enslaved” je to znát, album je nasáklé více death metalovými prvky, než tomu kdy u Soulfly bylo dříve. Místy na novém albu v melodičtějších vyhrávkách slyším dokonce Behemoth, příkladně hned v úvodní “World Scum“. Písně na “Enslaved” naštěstí nepůsobí tak kolovrátkově jako na minulém “Omen“, o “Blunt Force Trauma” od Cavalera Conspiracy ani nemluvě. Povedly se především již zmíněná “World Scum“, “Gladiator“, “Treachery“, “Chains” či “Plata O Plomo“, kde se představil vokálně jako vždy skvělý Tony Campos. Co mě trošku zamrzelo, je výsledná podoba “Redemption of Man by God“, která díky přispění Deze Fafary mohla dopadnout o něco lépe a jeho potenciál tak podle mě zůstal nevyužit. Vůbec poprvé není na základní verzi alba zařazena skladba “Soulfly“, tentokráte již osmá v pořadí. Na albu ji naleznete mezi bonusy, díky čemuž album neztrácí na intenzitě po celou svou délku. Přestože považuju “Enslaved” za nejpovedenější album od “Dark Ages” z roku 2005, nemůžu se zbavit dojmu, že kdyby to Max na pár let zabalil a odpočal si, tak by jeho alba mohla být kvalitativně o třídu výš.
P.S. Ještě by se měl Max konečně zbavit Marca Rizza, protože šmidlikání tohohle chlápka už mě neskutečným způsobem nudí a doufám, že na dalším albu se představí někdo nový a mnohem zajímavější.
Kaša

Recenze

Cannibal Corpse – Torture

Komentáře: 4
Cannibal Corpse - Torture
Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: 12.3.2012
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. Demented Aggression
02. Sarcophagic Frenzy
03. Scourge of Iron
04. Encased in Concrete
05. As Deep as the Knife Will Go
06. Intestinal Crank
07. Followed Home Then Killed
08. The Strangulation Chair
09. Caged… Contorted
10. Crucifier Avenged
11. Rabid
12. Torn Through

Hodnocení:
Zajus – 7,5/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 7,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Cannibal Corpse to měli odjakživa těžké. Na počátku všeho byli sežráni a zmasakrováni při porodu. Byli ve hrobce zohavených, krváceli, v galerii sebevražd viděli všelijaké ohavnosti, byli žízniví po krvi a posedlí násilím. Jejich nové zrození bylo žalostné a tak vraždili a způsobili epidemii vyvrhování vnitřností. A nyní, v roce 2012, přicházejí již po dvanácté. Aby nás mučili.

Podle obalu novinky “Torture” by se však mohlo zdát, že Cannibal Corpse měknou. Opravdu drsným obalem však tato kapela obdařila naposledy album “The Wretched Spawn” z roku 2004. Je tedy na čase zvykat si na jemnější, modernější a kultivovanější Cannibal Corpse? Je snad kapela, jejímž zpěvákem je člověk, který si říká Corpsegrinder a který by v časopise Muscle mohl být snadno zvolen za vítěze v soutěži “nejsvalnatější krk desetiletí”, umírněnější? Samozřejmě, že ne. “Torture” navazuje přesně tam, kde “Evisceration Plague” skončilo – v masakrování sluchových ústrojí těch nejotrlejších posluchačů. Navíc ani obal alba není nakonec tak nenásilný, jak se na první pohled může zdát.

Už při úvodním poslechu vás asi napadne, že je zde vše, jak jste čekali, a žádná revoluce se nestala. Úvodní “Demented Agression” i druhá “Sarcophagic Frenzy” nasadí pekelné tempo, zatímco následující “Scourge of Iron” pokračuje mnohem pomaleji. Její monotónní riff se na vás nezastavitelně valí a vy nemáte kam uhnout, dokud ovšem nepřijde skvělé sólo, skrývající se v druhé polovině skladby. Ostatně všechna sóla nacházející se na “Torture” jsou výjimečně povedená. Pro čtyřku “Encased in Concrete” kapela natočila výstižný videoklip, díky němuž pointu skladby pochopí i anglicky nemluvící člověk.

Cannibal Corpse pravidelně střídají pomalejší tempo s rychlejším nářezem, čímž ovšem variabilita desky víceméně končí. “Torture” je bezchybně zahrané, je však poměrně přímočaré a jen těžko by se dalo zařadit do škatulky technického death metalu. Instrumentálně nejsložitější skladba je osmá “The Strangulation Chair” a já se nemohu zbavit dojmu, že to kanibalům v této poloze moc nesedí. Na druhou stranu píseň obsahuje jeden naprosto famózní moment v podání Alexe Webstera a jeho baskytary. Jeho hra je precizní a právě kvůli němu jsem se k desce často vracel. Zbytek kapely mu zdatně sekunduje, Cannibal Corpse znějí semknutě a pracují jako jeden tým. George Fisher předvádí, proč je právě on považován za jednoho z nejlepších death metalových zpěváků všech dob. Dvojice Pat O’Brien a Rob Barret tvoří dlouhodobě jedny z nejbrutálnější riffů a ani v případě “Torture” tomu není jinak. A nechybí zde ani Paul Mazurkiewicz a jeho pekelné škopky, připraveny z vás vyklepat duši, bohužel stále ve stejném rytmu.

Textově mě album trošku zklamalo. Ne že by jindy šlo o “filozofickou” záležitost, tentokrát je to ovšem až příliš jednoduché. Stačí se podívat na názvy některých skladeb (“As Deep as the Knife Will Go”, “Followed Home Then Killed”, “The Strangulation Chair”…). Chvílemi mi přijde jako by Cannibal Corpse nechali psát své texty děti z vyšších ročníků základní školy. Zábavu při poslechu alba mi to však nezkazí.

Mohl bych se zde rozepisovat o tom, zda má tvorba Cannibal Corpse po více než dvaceti letech stále smysl. Posun v hudbě této legendy je v podstatě nulový, ovšem protože jde o kapelu, která svůj zvuk takřka vytvořila, tak jim to nemám za zlé. Každá další deska Cannibal Corpse tak přinese to samé a já si to rád poslechnu znovu. Na “Torture” mě baví hlavně ty jednoduší a rychlejší písně, které se vám snadno zaryjí do mozku, kde se připomínají v těch nejnevhodnějších chvílích (jako třeba Corpsegrinder řvoucí “Cannot stop this craving for more blood” zatímco posloucháte andělskou hudbu Anathemy). I zbytek alba však není vůbec špatný. Dokonce si “Torture” jako celek troufnu nazvat nejlepší deskou Cannibal Corpse za posledních… no, minimálně osm let. A to jsem měl “Evisceration Plague” opravdu rád.

Další názory:

Co si budeme povídat, hodnocení novinky Cannibal Corpse – a vlastně nejen jí, ale všech desek Cannibal Corpse – by se dalo bez problémů sfouknout větou: “Je to kurva nářez!” A nikdo by nemohl namítnout ani slovo, neboť je to zcela jistě pravda a víc k tomu ani není moc co dodávat. Přesto ale… ne, že by nebylo vůbec o čem povídat. Opakování provařených fráziček o řeznickém materiálu a velkém množství technických fines, které Cannibal Corpse do své hudby dokáží vložit, aniž by začali znít jako strojový buchar namísto mlýnku na šťavnaté maso, by bylo nošením mrtvol do pitevny. Na druhou stranu, někdy je ten jejich nářez přece jenom ještě nářezovější – a to je přesně případ “Torture”. Myslím, že není třeba příliš polemizovat o tom, že je novinka lepší než předchozí “Evisceration Plague”, podle mého názoru však překonává dokonce i ceněný zásek “Kill” a stává se tak v mých očích nejkvalitnější fošnou od “The Wretched Spawn”, což je má nejoblíbenější placka Cannibal Corpse vůbec. Pokud ale odvrátíme zrak od mých osobních preferencí, nic nezkazím tím, když prohlásím, že je “Torture” záležitost, která nezklame žádného fanouška Cannibal Corpse. A to v případě takových kultovek rozhodně nejsou slova do větru, která by nic neznamenala…
H.

Minirecenze

Corrosion of Conformity – Corrosion of Conformity

Napsat komentář
Corrosion of Conformity - Corrosion of Conformity
Země: USA
Žánr: sludge / southern metal
Datum vydání: 28.2.2012
Label: Candlelight Records

Odkazy:
web / facebook / twitter

Novinka Corrosion of Conformity by se do jisté míry dala považovat za nový začátek této stálice stoner metalu. Kapela své nové album pojmenovala jednoduše “Corrosion of Conformity”, a co víc, po dlouhých jednadvaceti letech se na albu nepodílel zpěvák, kytarista a dalo by se říci, že i hlavní mozek Pepper Keenan. Důvody mi nejsou příliš známé a těžko říct, zda jsou Pepperovy dny v kapele nadobro sečteny a chce se zaměřit na hvězdné Down, či se jedná pouze o chvilkový odpočinek. Tak či tak, nové album bylo nahráno v “Animosity” sestavě – basy a zpěvu se opět chopil Mike Dean, kytaru dřímá Woody Weatherman a za bicí se vrátil Reed Mullin. Kdo zná dřívější tvorbu Corrosion of Conformity, nebude překvapen, že album tíhne více ke klasickému 80’s HC/punku s lehkou příměsí stoner metalu, ke kterému kapelu přivedl právě Keenan. Věřím, že spousta fandů tento krok přijala s nadšením a i já bych byl v případě několika mála skupin nadšený z návratu “původních” či “klasických” (říkejte tomu, jak chcete) sestav, ovšem v případě Corrosion of Conformity nikoli.

Důvod je jednoduchý, Corrosion of Conformity svá nejlepší léta zažili v 90. letech na albech “Deliverance” a “Wiseblood”, která je možno charakterizovat jako špinavější Black Sabbath. Hodně povedená byla rovněž poslední řadovka z roku 2005 “In the Arms of God”. Novinka se snaží těchto základů místy držet, snad proto, aby kapela nenasrala úplně všechny fanoušky, kteří mají radši pozdější období, ale ve většině momentů se album nese v rychlejším tempu, jako tomu bylo na již zmíněném “Animosity”, tedy takový ten klasický americký HC ve stylu Black Flag, Cro-Mags či právě ranných Corrosion of Conformity.

Teď si budu možná trošku protiřečit, ono by totiž nebylo zas tak nic hrozné na tom, že se kapela rozhodla nahrát album staromilské, dejme tomu, je to v módě, tak proč se nepřidat, ale to by ty skladby musely za něco stát. Věci jako “Psychic Vampire”, “Leeches”, “Your Tomorrow”, “What You Despise Is What You’ve Become”, “Rat City”, “The Doom”, či “Canyon Man” (a určitě by se našly další) jsou nudné odrhovačky, které bych v rámci diskografie zařadil jako B-strany singlů a leckdy ani to ne. Ovšem najdou se i světlejší chvilky jako “River of Stone”, “Weaving Spiders Come Not Here” nebo “Time of Trials”. Na těchto skladbách to ale album neustojí. Tím se dostávám k dalšímu problému, a to je lehce přemrštěná stopáž. 50 minut (včetně dvou bonusů) není žádný průser, ale vzhledem k hudebnímu obsahu jednotlivých skladeb si dokážu představit délku alba okolo 35 minut, která by na posluchače udeřilo s mnohem větší razancí a nemusela by znít zbytečně rozplizle.

Z výše uvedeného celkem jasně vyplývá, že si mě Corrosion of Confirmity svým “návratem” nezískali a upřímně doufám, že Pepper vyslyší má přání a vrátí se po dalším albu/turné Down tam, kam patří. V tuhle chvíli pro mě bohužel nemají Corrosion of Conformity žádný větší význam a pochybuji, že se k tomuhle albu v budoucnosti vrátím. Z úcty k legendě 5/10.

Recenze

Goatwhore – Blood for the Master

Napsat komentář
Goatwhore - Blood for the Master
Země: USA
Žánr: black / death / thrash metal
Datum vydání: 14.2.2012
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. Collapse in Eternal Worth
02. When Steel and Bone Meet
03. Parasitic Scriptures of the Sacred Word
04. In Deathless Tradition
05. Judgement of the Bleeding Crown
06. Embodiment of This Bitter Chaos
07. Beyond the Spell of Discontent
08. Death to the Architects of Heaven
09. An End to Nothing
10. My Name Is Frightful Among the Believers

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Na “Blood for the Master”, pátou desku zámořských neznabohů Goatwhore, jsem byl vcelku dosti zvědavý – a to i navzdory faktu, že má zkušenost s jejich předcházející tvorbou byla spíše menší než větší, s výjimkou nějakého toho letmého zaslechnutí pár vybraných válů v podstatě nic. Jenže na Goatwhore a jejich muziku už nějakou dobu slýchávám docela chválu a rovněž se jejich jméno nacházelo na mém pověstném seznamu toho, co všechno si hodlám v budoucnu prohnat ušním aparátem, neb by to mohlo býti poslechuhodné. “Blood for the Master” jsem tedy bral jako příležítost to s Goatwhore konečně zkusit a podívat se jim zoubek… či snad spíš zčernalý a zpola-vypadaný chrup? Těžko říct… Kapela před samotným vydáním nešetřila siláckými kecy o kvalitě svého nejnovějšího záseku, což jsem samozřejmě bral jako vždy s rezervou (věřte hudebníkům – vždy budou to, co právě složili a co právě budou vydávat, chválit až skonání světa, resp. do další desky), přesto ovšem nepopírám fakt, že po vyextrahování toho důležitého (rozuměj škrtnutí laviny superlativů) zněl popis “Blood for the Master” přinejmenším zajímavě…

Bohužel, hned zpočátku musím říct, že v mém případě se výsledek naneštěstí jaksi minul účinkem. Až na několik výjimek, k nimž se samozřejmě v průběhu textu ještě dostaneme, mi “Blood for the Master” přijde povětšinou nepříliš za-koule-chytající, což je něco, co bych od kapely typu Goatwhore čekal – a podle toho, jak album zní, k tomu i samotní hudebníci také mířili, jen se nedopracovali až k cíli, kterýžto pro mne v případě blasfemického black/death metalu znamená zabijácké songy, které vám ustřelí palici – a to se u “Blood for the Master” nekoná. Nechápejte mne špatně, materiál sice je rázný, ale nevýrazný – album à la jedním uchem dovnitř, druhým uchem ven. Když to hraje, ne, že bych s tím měl problém, to ani v nejmenším, jako kulisa k nějaké práci to je ideální, člověk si trochu zaklepe nožkou v rytmu kopákového kulometu, ale když to dohraje, rozhodně nebudete mít pocit, že jste právě slyšeli desku, kterou si musíte z fleku pustit znova.

“Blood for the Master” jede v podstatě po celou svou hrací dobu ve vysokém tempu, aneb v překladu: hobluj, co to dá. Ne, že bych měl něco proti tomuto přístupu, ale člověk na něco takového musí mít fištrón, jinak se jeho album začne slévat v jednu zvukovou kouli, u níž jediný pocit, jenž přetrvá v mozkovnách posluchačů, bude něco ve stylu: “Ty vole, já ti nevim, bylo to rychlý, docela nářez, ale víc nevím.” Alespoň takhle nějak to bylo v mém případě u “Blood for the Master” – a klad to rozhodně není. Když si ani po třetím, čtvrtém poslechu ve velmi krátké době nepamatuji ani jednu pasáž (upozorňuji, že sklerotik opravdu nejsem, ještě na to nemám věk), tak je něco podle mě špatně. Po důkladnějším náslechu se sice nějaké ty chytlavější pasáže vyloupnou – z úvodu desky se jedna nachází cca uprostřed “Collapse in Eternal Worth” -, jenže jich je málo a nejsou natolik důrazné, aby si samy řekly o posluchačovu pozornost, pokud je tedy nikdo přímo nehledá, není problém je přeslechnout. V porovnání se špičkou žánru (Goatwhore se evidentně necítí jako nějací amatéři, takže jim srovnání s elitou vadit nemusí) to velice zřetelně ztrácí.

Absence větších záchytných bodů by mi ani nevadila, naopak je spousta desek, které mám bez jakýchkoliv výhrad rád, přestože se v nich orientovat nedá ani v nejmenším, jenže taková záležitost člověka musí pohltit atmosférou a celkovou náladou, avšak ani to se v případě “Blood for the Master” nekoná, jelikož album nemá větších ambicí, než být prostě zuřivou hoblovačkou. A jak již z předchozích řádků asi vcelku jasně plyne, je to v tomto případě trochu málo. Pod nánosem nepříliš objevných riffů se utápí několik obstojných melodií, které se sem tam v pozadí objeví, ale opět platí – když člověk nehledá, nenajde. Melodika tudíž vystupuje pouze v kytarových sólech, jež se v některých případech sice povedla (třebas “Parasitic Scriptures of the Sacred Word” nebo “Embodiment of This Bitter Chaos”), jenže v jiných zase méně. A když si člověk uvědomí, kolik času z celkové minutáže zabírají sóla, jsou vcelku zanedbatelnou položkou.

Nejsvětlejší body vidím hlavně ve čtvrté “In Deathless Tradition”, zejména z toho důvodu, že to není takový náklep, ale nese se ve středním tempu, díky čemuž se jedná o jednoznačně nejidentifikovatelnější kus “Blood for the Master”. Dále je ještě dobrá závěrečná “My Name Is Frightful Among the Believers”, v tomto případě kvůli výraznější melodice. Stále se sice nejedná o nic výjimečnějšího, ale hned je znát, že je tenhle vál trochu výš než jeho kolegové.

Uznávám, že do této chvíle to asi vypadá, že je “Blood for the Master” dost velký průser, ale věřte mi, že zas tak žhavé to nebude, což tvrdím i přes fakt, že jsem se v recenzi zaměřil spíše na negativa nahrávky. Jak již bylo jednou řečeno, poslouchat to jde v pohodě, jenom to není nic zrovna výjimečného nebo pamětihodného. “Blood for the Master” je prostě deska, která v dnešní konkurenci jednoduše po chvíli zapadne. Když si někdy budu chtít pustit pořádný kulervoucí black/daeth, aktuální placka Goatwhore rozhodně nebude to, po čem sáhnu, ale když mi to někdo pustí, problém s tím mít nebudu. To je celé. Pokud byste se mě zeptali, jestli bych vám album doporučil, asi bych neřekl ani ano, ani ne… řekl bych jen to, že poslechem “Blood for the Master” nic nezkazíte, ale být vámi, věnoval bych svůj čas jinačím sebrankám.

Recenze

Terrorizer – Hordes of Zombies

Napsat komentář
Terrorizer - Hordes of Zombies
Země: USA
Žánr: death metal / grindcore
Datum vydání: 24.2.2012
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Intro
02. Hordes of Zombies
03. Ignorance and Apathy
04. Subterfuge
05. Evolving Era
06. Radiation Syndrome
07. Flesh to Dust
08. Generation Chaos
09. Broken Mirrors
10. Prospect of Oblivion
11. Malevolent Ghosts
12. Forward to Annihilation
13. State of Mind
14. A Dying Breed

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Ke kalifornským death grindovým veteránům Terrorizer jsem se dostal tak trochu jako slepý k houslím. Poslechu jejich aktuálního počinu “Hordes of Zombies” ale předcházely jak zvěsti o kultovní formaci, tak vědomí, že se v řadách kapely realizují členové neméně slovutných Morbid Angel. K desce jsem tedy přistupoval s očekáváním přinejmenším kvalitního zážitku, jenže zdaleka ne všechna očekávání dojdou naplnění a tento osud nakonec stihl i “Hordes of Zombies”. Ale nepředbíhejme…

Když jsem si desku pustil poprvé, chvíli jsem nevěřil vlastním uším. Přibližně v polovině bezmála čtyřicetiminutové stopáže mi však došlo, že se mi to nezdá, nevěřícnost vystřídalo pusté znechucení a album jsem ani nedoposlouchal. Tak extrémní reakci má na svědomí jediná, zato však zcela zásadní skutečnost. “Hordes of Zombies” je totiž na můj vkus zoufale jednotvárný počin. Drtivá většina skladeb je šitá podle totožného vzoru, který je i sám o sobě velice plytký. Uznejte sami, poslouchat dokolečka opakovaný riff, který uvolní místo nějakému jinému až tehdy, kdy je to naprosto nevyhnutelné, to není úplně hvězdný hudební zážitek. A věřte nebo ne, ono je to tak neuvěřitelně ubíjející, že jsem si mimochodem vzpomněl stejnou výčitku, kterou jsem blahé paměti směřoval na adresu dema pražských Odraedir, jakkoli je srovnávání těchto kapel mimo mísu. Ano, ač se to zdá neuvěřitelné, způsob, jakým jsou riffy poskládány do skladeb, zavání prachsprostým amatérismem, i když se tomu při pohledu na soupisku kapely zdá nemožné. Nejsmutnější na tom ale je, že přitom minimálně některé riffy vážně stojí za to a v jiném kontextu by mohly skutečně zářit. Když jsou ale zcela nešťastně ždímány až na dřeň, jejich kouzlo jaksi zaniká…

Je to vážně k nevíře, jakým dojmem album ve výsledku působí, když se člověk trochu blíž podívá na jednotliviny. O přítomných dobrých riffech jsem již mluvil, ale ono je toho víc. Například mě vážně dostal zvuk nahrávky. Na to, že se jedná o celkem přímočarý a agresivní materiál, produkce jej činí naprosto perfektně čitelným a člověk se nemusí trápit při zjišťování, co že to vlastně poslouchá. A jestli mám vypíchnout nazvučení jednoho nástroje, bude to kytara, protože ta zní vpravdě famózně. Abych pravdu řekl, tak parádní kytaru jsem neslyšel hodně dlouho a je to také jeden z důvodů, proč se i přes všechny zápory dá album poslouchat. Je ale docela paradoxní, že zcela špičkový zvuk nakonec nahrávce spíš ubližuje. Na kanálně znějícím demáči lze totiž za zvuk schovat ledacos, což je zde pochopitelně zcela vyloučeno, a výsledek tomu odpovídá.

Kdyby zápory, na které jsem upozornil výše, vykazovala každá jedna složka alba, nebál bych se “Hordes of Zombies” označit za adepta na průser roku. Jenže on to zase až takový průser není a mezi tou záplavou monotónní řezanice občas vysvitnou momenty, které ve světle povšechné mizérie působí, jako by na album vůbec nepatřily. Vedle těch skutečně dílčích pasáží mám na mysli především skladbu “Wretched”. Tu bych se nebál označit za skutečně fenomenální a vidím na ní jediné dva zápory. Trochu zamrzí, že má pouhopouhé dvě a třičtvrtě minuty, a tragikomický úsměšek vyvolá zjištění, že se jedná o skladbu bonusovou, pročež s ní majitelé standardní verze třeba ani nemusí přijít do styku. To si pak člověk říká, proč kvalit “Wretched” nedosahuje zbytek alba, když je zřejmé, že to jde a ne že ne. Nebohý posluchač tedy musí vzít zavděk těch nemnoho skladeb, které alespoň něčím vystupují nad úroveň ostatních. Byť je takových na albu víc než jedna, napadá mě akorát “Malevolent Ghosts” a to je jen dalším důkazem povšechné jednotvárnosti a nezapamatovatelnosti, tedy hlavních devíz “Hordes of Zombies”. Je zajímavé, že se ty nemnohé skutečně dobré momenty soustředí spíše v druhé polovině alba. Skoro jako by si toho všeho byli muzikanti vědomi a snažili se dát posluchači nějakou záminku, aby album po deseti minutách neletělo oknem. Sice o tom vážně pochybuji, ale u mě to přesně takhle zafungovalo…

S přihlédnutím ke všemu výše zmíněnému se musím vyjádřit i ke stopáži a délce jednotlivých skladeb. Je všeobecně uznávaným faktem, že by hudba podobného ražení neměla na albu nakynout na delší než čtyřicetiminutovou délku. To se v případě “Hordes of Zombies” dodržet podařilo a ještě že tak. Být album delší, tak by to bylo ještě mnohem horší než teď, kdy se trpělivý posluchač přeci jen nemusí bát nějaké duševní újmy. Na druhou stranu, bylo by zajímavé, kdyby se slušné momenty alba vyextrahovaly, nějak vkusně navázaly a vydaly v koncentrované podobě na patnáctiminutovém EP. Osobně si troufám tvrdit, že by to byla bomba, protože potenciál v tom materiálu cítit je, jenže díky svému rovnoměrnému rozložení po celé délce alba fatálně ztrácí na intenzitě. A to dokonce i v případě dvou až tříminutových skladeb, které tvoří většinu tracklistu a které jsou svou délkou vyloženě předurčeny být krátkým, ale nemilosrdným nářezem…

Je to vážně škoda, že album dopadlo tak, jak dopadlo. Být to lepší, asi bych si mohl na seznam připsat další oblíbenou kapelu. Jenže realita je jiná a já pochybuji, že si “Hordes of Zombies” ještě kdy dobrovolně pustím, když jsem se do každého poslechu skutečně ukecával. Ne nadarmo se říká, že některé legendy by se neměly budit, a ač jsem neslyšel první reunionové album “Darker Days Ahead”, obávám se, že Terrorizer jsou přesně ten případ. Co naplat, třeba to vyjde příště, pokud se to tedy pánové a dáma nerozhodnou zabalit definitivně…

Recenze

Van Halen – A Different Kind of Truth

Napsat komentář
Van Halen - A Different Kind of Truth
Země: USA
Žánr: hard rock
Datum vydání: 7.2.2012
Label: Interscope Records

Tracklist:
01. Tattoo
02. She’s the Woman
03. You and Your Blues
04. China Town
05. Blood and Fire
06. Bullethead
07. As Is
08. Honeybabysweetiedoll
09. The Trouble with Never
10. Outta Space
11. Stay Frosty
12. Big River
13. Beats Workin’

Hodnocení:
Ellrohir – 5/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Po dlouhých 14 letech se na scénu vrací americká hard rocková legenda Van Halen. A to v sestavě z jedné čtvrtiny staronové a z jedné čtvrtiny úplně nové. Tedy “nové” – oni spolu takhle fungují a koncertují už od roku 2007, ale teprve nyní nás kvarteto poctilo plnohodnotnou hudební nahrávkou. Co nám tedy rodinná sešlost Van Halenů doplněná o zpěváka Davida Lee Rotha přináší?

Předně velké pozvdižení a spoustu mediálního humbuku, jaký nevyhnutelně provází takovou událost, jako je dalo by se říct “comebackové” album skupiny tak známé a slavné. Van Halen byli jako mnohé jiné kapely na samém vrcholu v 80. letech. A já jsem tedy bohužel upřímně přesvědčen, že dnes v 21. století stínu své někdejší slávy ani zdaleka nedosahují.

Deska “A Different Kind of Truth” přináší celkem 13 nových songů, přitom se ale svou délkou vejde do 50 minut. Skladby jsou tedy spíše krátké než dlouhé (nejdelší má 5 minut) a to z mého pohledu svědčí o jednom – nejde o nic hudebně převratného a vyumělkovaného, ale mnohem spíš o “klasické” rockové hitovky určené pro široké publikum, které – jak tvrdí poučky – zhruba někdy po třech minutách začíná pomalu ztrácet pozornost, a proto je třeba píseň včas “utnout”. Zásady “nebýt moc dlouhý” se nahrávka drží spolehlivě. To by ještě nemuselo být na škodu, problémy jsou jinde.

Hned první song “Tattoo”, který se objevil i jako první singl propagující album, mě osobně spíše odradil než navnadil. Soudě dle reakcí lidu obecného se to sice valné většině fanoušků více méně líbí, mně to ale vyloženě nesedí. Sice tam člověk dokáže jasně najít prvky řekl bych “klasického amerického hard rocku”, ovšem na druhou stranu tomu nějak chybí jakási “lehkost”, jakou mají dnes už léty prověřené “osmdesátky”, včetně těch kousků, které tehdy stvořili Van Halen a které je vynesly na vrchol. Možná to byl umělecký záměr, ale pokud ano, tak u mě se nesetkal s pochopením.

Album pak pokračuje více méně v podobném duchu a tónu. Příliš (v podstatě vůbec) se mi nedaří najít si tam něco, co by jednak nějak zvlášť vyčnívalo a druhak mě dokázalo přimět si nenuceně notovat spolu s hudbou a zpěvem. Místo toho spíš kroutím hlavou v marné snaze nalézt si něco, co by vybočilo z průměru a dokázalo mě zaujmout. Pak jsou přítomna taková místa, která se mi vyloženě nelíbí – jako například refrén skladby “China Town”. Přitom kytarová práce v tomhle songu je zrovna více než dobrá a patří k těm lepším okamžikům. Ale dohromady to nefunguje. Zpěv mi vůbec vadí víc než často – další takový problematický kousek je třeba “Bullethead”, opět v refrénu. Přitom to rozhodně není proto, že by to zpěvák neuměl, ale prostě ten zvolený způsob zpívání není kompatibilní s mým vkusem a vhodný pro moje uši. Pak tu máme i zcela komplet špatné počiny, z nichž nejvýraznější je “Stay Frosty”, song, který ve mně mimo jiné vyvolal traumatickou vzpomínku na loňskou tragédii jménem “Lulu” od Metallicy (a Lou Reeda). O zbytku alba bych se vyjádřil jako o takovém průměru – vyloženě neurazí, ale ani nenadchne a nezaujme.

Omílat něco v tom smyslu, že David umí zpívat a že Eddie umí hrát na kytaru (a Alex umí bubnovat a mladý Eddieho syn Wolfgang zvládá basu), to by bylo asi trochu nošení dříví do lesa. Na druhou stranu těžko můžu říct cokoliv víc. Přinejmenším do vydání dalšího alba pro mě Van Halen nadále zůstanou rockovými velikány let osmdesátých (maximálně počátku devadesátých), kdy vznikaly hitovky jako “Jump” nebo “Dreams”, které, nadány jakýmsi podivným kouzlem, spolehlivě baví dodnes. Jsem osobně přesvědčen, že na “A Different Kind of Truth” žádná takováhle jasná a nezapomenutelná budoucí hitovka ani zdaleka není a že v delším horizontu deska zapadne hluboko pod mnohé lepší, které má už kapela za sebou.

Další názory:

Tak už i Van Halen, další z velkých rockových dinosaurů let dávno minulých, jsou zpět s novou deskou. Hned první odborné a zaručeně upřímné a nezaplacené recenze, které se na “A Different Kind of Truth” objevily, hlásaly nějaké kydy o albu roku, ne-li přímo desetiletí, ale nevěřte tomu – na objednávku psané “recenze”, které jsou víc než něčím názorem spíše reklamou, nelze brát za bernou minci. “A Different Kind of Truth” není deskou roku, ani jakékoliv jiné časové periody. Ve skutečnosti je to prostě docela příjemná rocková nahrávka – nic víc, ale ani nic míň. Pojďme se ovšem malinko zamyslet… je to špatně? Já jsem toho názoru, že nikoliv. Stačí si jen uvědomit fakt, že právě tohle vždy byla doména Van Halen – chytlavé a nepříliš náročné rockové songy s optimistickou náladou. Nebudeme si nic nalhávat, není to žádné vysoké umění (a ani nikdy nebylo) – už jen z tohoto důvodu se dle mého názoru o nějaké desce roku nedá mluvit ani nejmenším (uznávám však, že to jistě z části záleží na úhlu pohledu – je pravda, že já mám možná oproti většině lidí vnímání hudby trochu posunuté a uplatňuji trochu jiné nároky) -, ale v tom až zas takovou překážku nevidím. Eddie Van Halen je sice výborný kytarista a David Lee Roth výborně zpívá, ale nekonají se žádné exhibice a oba pracují pro píseň. “A Different Kind of Truth” je tím pádem opravdu zábavná milá deska, která se velmi dobře poslouchá. Nic víc, nic míň…
H.

Recenze

Appalachian Winter – Appalachian Winter

Napsat komentář
Appalachian Winter - Appalachian Winter
Země: USA
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 15.12.2011
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Solstice
02. Night
03. Winter
04. Wolfghosts
05. Ice
06. Mountain
07. Wind
08. Forever
09. Solitude

Hodnocení:
Ellrohir – 8,5/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,25/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Občas člověk narazí v hlubinách internetu na něco, co prostě stojí za povšimnutí. Právě tak je tomu u tohoto amerického one-man projektu z východního pobřeží – tedy samozřejmě ne přímo z pobřeží, nýbrž ze srdce Appalačského pohoří v Pennsylvánii, ale jistě si rozumíme. Tento počin mi stál zato natolik, že jsem se ujal jeho recenzování mimo standardní “ediční plán”, a tak ho máte tu.

První věc, které je třeba si na Appalachian Winter povšimnout, je fakt, že veškerá její hudební tvorba je k dispozici zcela zdarma a hlavně zcela legálně na webu. Konkrétně se na odkazy ke stažení dá proklikat z Facebook profilu či ze stránky kapely na Bandcampu. Že je něco zdarma, to ještě samo o sobě nezaručuje kvalitu, často tomu bývá spíše naopak. Zvlášť proto, že člověk nezpoplatněné tvorbě třeba i leccos odpustí, protože z toho tak nějak cítí nádech amatérismu, který bývá provázen jak relativně menší hudební vyzrálostí protagonistů, tak menší kvalitou nahrávek. Ovšem Appalachian Winter, to je jiná liga. Rozdíl mezi touto hudbou a mezi “profesionálně distribuovanými” alby není buďto vůbec žádný, anebo je takový, že ho mé ucho nedokáže rozlišit. Zkrátka a dobře je to kvalita za více než rozumnou cenu.

Nejnovější počin z konce loňského roku je už čtvrtým řadovým albem v nepříliš dlouhé historii projektu, který se datuje do roku 2008, kdy též vyšla první deska. Tempo je tedy poměrně rychlé – jedno album za rok, ovšem na rozdíl od některých komerčně úspěšných kapel, kde to mívá spíše negativní vliv na kvalitu, u Appalachian Winter to rozhodně neplatí. Dílo dle mého zaostává za předchozími počiny maximálně v nepříliš objevném názvu “Appalachian Winter” (i když nepochybně zatím leží autorův umělecký záměr, který mi nepřísluší zpochybňovat) a taktéž v ne úplně poutavém cover artu. Na zvědavého posluchače čeká devět skladeb a téměř přesně hodina hudby, která leží někde na pomezí symphonic a atmospheric black metalu.

Začátek úvodní skladby ještě není zas tak moc výjimečný, ovšem stačí vydržet do refrénu, kdy se naplno rozezní úžasný majestát spojující hudbu a čistý vokál hlavního protagonisty D. G. Klynea, který se objevuje hned v několika polohách – od zvučného hlasu v nižší poloze (řekl bych “tenoru”, ale abych si zase nevysloužil kritiku za neznalost hudební terminologie) až po vysoko vytažený vokál typu “kastrát”, o kterém jsem si původně myslel, že ho snad má na svědomí nějaká hostující zpěvačka, ale po podrobnějším poslechu se opravuji. D. G. Klyne k tomu zvládá i “drsný” blackový skřekot, ale čistý zpěv (nebo chvílemi recitál) mu dle mého svědčí mnohem více (a to byste ještě měli slyšet takový “Winterdance” z předchozího alba). Co se hudební stránky týče, tak rozhodně se nedá říct, že by prim hrály “tradiční” metalové instrumenty, především mám na mysli kytaru. Nosnou složkou melodie jsou naprostou většinu času klávesy, ať už imitují (tedy tak nějak předpokládám – pokud to jsou skutečné nástroje a na všechny D. G. Klyne hraje, tak to už pak opravdu klobouk hluboce dolů) smyčcové elementy, sem tam klavír a nebo snad ještě něco jiného (jako třeba Panovy flétny v samotném závěru). Zbytek ansámblu, opět všechno ovládané tím jedním a týmž D. G. Klynem, jim spíše sekunduje.

Samozřejmě se najdou momenty, kde výše uvedené neplatí, ovšem rozhodně to na kytarách nestojí. Tím se tedy hudba Appalachian Winter blíží asi spíš “symphonic” škatulce. Na druhou stranu tématické zaměření na lyrický popis drsné zimy v horách Appalačského pohoří ve mně evokuje zase víc to “atmospheric”. Vyberte si dle libosti.

Dnes nebudu popisovat a rozebírat jednu skladbu za druhou. Obecně platí to, co jsem uvedl výše, plus to, že se v rámci jedné skladby často střídají motivy, jsou přítomny výrazné předělové momenty, dochází ke změnám tempa, všelijakým změnám polohy hlasu a stylu zpěvu. Zkrátka že se posluchač nenudí. Když k tomu připočtu fakt, že jde o dílo dostupné legálně zdarma (dneska si z toho asi nikdo moc nedělá, ovšem tady můžete mít navíc i ten dobrý pocit), jde po všech stránkách o skvělou příležitost vyzkoušet si bez rizika něco nového. Chcete-li se rychle navnadit, vyzkoušejte určitě skladby “Solstice” a “Solitude”, ze starších alb případně “A Mountain in Stone” z první a už jednou zmíněný “Winterdance” ze třetí desky. Pokud vám sednou tyto, je pro vás celé album “Appalachian Winter”, potažmo celá diskografie projektu.

Další názory:

“Appalachian Winter” je mé první setkání se stejnojmennou kapelou (resp. spíše projektem) a nutno říct, že je to setkání velmi příjemné. Black metal v podání Appalchian Winter to hraje především na atmosféru, což je něco, co mám já osobně opravdu v oblibě – tím spíš když snažení nezůstane na půli cesty a výsledek se náležitě povede. A v tomto případě se to opravdu povedlo – byť “Appalachian Winter” rozhodně není zdaleka tím nejlepším a nejpamětihodnějším, co na tomto poli seženete, rozhodně za pozornost stojí, neboť některé momenty se vskutku vyvedly. Obzvláště bych vyzdvihl pasáže s čistými vokály, které dle mého názoru patří k tomu nejkvalitnějšímu, co album nabízí. Možná i z tohoto důvodu se mi jako vrchol jeví sedmá “Wind”, kde právě čistý zpěv hraje velmi výraznou roli. Což nic nemění na tom, že i ve všech dalších písních se najdou velice povedené kousky a že veškerý materiál na “Appalachian Winter” je silný jako celek – silný natolik, že se jej rozhodně vyplatí vyslechnout…
H.

Recenze

Bleeding Through – The Great Fire

Komentáře: 4
Bleeding Through - The Great Fire
Země: USA
Žánr: metalcore
Datum vydání: 31.1.2012
Label: Rise Records

Tracklist:
01. The March
02. Faith in Fire
03. Goodbye to Death
04. Final Hours
05. Starving Vultures
06. Everything You Love Is Gone
07. Walking Dead
08. The Devil and Self Doubt
09. Step Back in Line
10. Trail of Seclusion
11. Deaf Ears
12. One by One
13. Entrenched
14. Back to Life

Hodnocení:
Kaša – 8/10
H. – 7/10
Beztak – 6/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Metalcorová šestice z Orange County v Kalifornii přichází v pravidelném dvouletém intervalu se svým už sedmým albem “The Great Fire”, o kterém hned v úvodu můžu prozradit, že nepřináší na poměry kapely nic zásadně nového (čímž netvrdím, že by bylo špatné). Skupina našla svůj zvuk na průlomovém “The Truth”, který od té doby brousí jako diamant do dokonalých rozměrů. Stejně jako na minulém, eponymním albu však stojí i novinka trošku ve stínu “Declaration” z roku 2008. Tady podle mě dosáhli Bleeding Through svého kompozičního vrcholu, těžko říct do jaké míry lze tento fakt přičíst Devinu Townsendovi, který si album vzal pod svá producentská křídla, ale tuhle desku prostě řadím o něco výš než všechny ostatní v diskografii skupiny.

Na novince si skupina řekla, že už něco dokázala, něco umí a rozhodla si album produkovat sama ve své režii. Oproti minulému, trošku nevýraznému “Bleeding Through” krok správným směrem, zvuk je agresivnější, víc takříkajíc řeže, takže v tomhle ohledu potěšení.

Album otevírá střednětempá instrumentálka “The March”, která pozvolna přechází v úvodní “Faith in Fire”. Dobrý úvod, zběsilé bicí, chytlavý refrén s umně zakomponovanými klávesy. Spolu s následující “Goodbye to Death” jedny z nejlepších skladeb na albu. Trošku slabší je čtvrtá v pořadí “Final Hours”, kde mi dojem kazil melodický refrén, které kapela sice umí, ale tenhle mi nesedí, můj subjektivní dojem ovšem. Následuje hodně symfonická “Starving Vultures” se skvělou klávesovou linkou, díky které dostává píseň skoro až black metalový nádech. Další brutální jízda přichází v podobě “Everything You Love Is Gone” necelé dvě minuty dlouhá vypalovačka, kdy ke zvolnění tempa dochází až s HC sbory na konci skladby. Další z velice povedených skladeb přichází s nejdelším songem na albu, “Walking Death”, ve kterém dostává hodně prostoru klávesistka Marta Peterson.

Pokud jsem “Final Hours” pohřbil kvůli nepovedenému refrénu, tak musím naopak vyzdvihnout “The Devil and Self Doubt”, kde se navíc dočkáme slušného kytarového sóla, jedna z nejlepších skladeb na albu, určitě. Od tohohle momentu ovšem začíná album trošku ztrácet na síle, trošku vycpávkově na mě působí “Step Back in Line”, “Deaf Ear” a “Entrenched”. Tyhle skladby mě prostě nechytly a trošku mi kazily dojem z jinak povedeného alba. Poněkud netypicky se rozjíždí “Trail of Seclusion”, kdy po klávesovém úvodu a kytarové vyhrávce přechází skladba v klasický Bleeding Through nářez odlehčený melodickým refrénem. Abych uzavřel okruh nejlepších skladeb na albu, nesmím opomenout “One by One” s úderným vyřvávaným refrénem, půl druhé minuty dlouhá skladba, která dokáže skvěle nakoupnout slabší závěr alba.

Co říci závěrem? Podle mě přišli Bleding Through s albem, které sice nepřináší nic nového, ale rozhodně není nepovedené, naopak, velké množství dobrých skladeb mě nutí zařadit ve svém osobním žebříčku album o něco výše než poslední album a v podstatě jej řadím hned za (pro mě asi nepřekonatelné) “Declaration”, takže ano, mě osobně s “The Great Fire” určitě překvapili.

Další názory:

Bleeding Through jsou v jádru vlastně úplně normální core sekačka (ne ta na trávu), jak je v dnešní době vcelku běžné, co ale tuhle skupinu ale trochu odlišuje od stáda, jsou klávesy, byť je kapela nevyužívá v takové míře jako třeba souputníci The Devil Wears Prada nebo Winds of Plague, ačkoliv i u Bleeding Through tento nástroj některé písničky opravdu povyšuje o třídu výš, viz namátkou “Goodbye to Death” nebo “Starving Vultures”. Na druhou stranu se to ovšem dá považovat i za výhodu Bleeding Through, jelikož je tím pádem jasné, že se skupina nespoléhá pouze na tuto stále ještě nepříliš tradiční kombinaci (tohle třeba začíná být pomalu problém u zmiňovaných Winds of Plague, kteří se díky tomu trochu začínají točit v bludném kruhu) a zároveň nezapomíná i na to, že podobné žánry prostě musí “bouchat” – tím chci říct, že u Bleeding Through stále ještě hraje prim metal (resp. metalcore, abychom byli přesnější). Kromě toho bych na “The Great Fire” viděl ještě dva další klady, které by rozhodně stály za zmínku. Jednak je to velmi slušná pestrost materiálu, což není dáno pouze těmi klávesami, ale i samotnými songy, které se pochybujou od HC načichlých smaženic (ne těch houbových) až k metalovějším kusům. Onen druhý klad s tím prvním vlastně tak trochu souvisí – jedná se o to, že “The Great Fire” má velmi kvalitní drajv, což je u podobných žánrů možná ten nejhlavnější záměr. V konečném součtu deska samozřejmě není nic převratného a upřímně si nemyslím, že bych si na ni za půl roku vzpomněl a pustil si ji (natožpak abych ji tak dlouho poslouchal), ale v žádném případě se “The Great Fire” nedá upřít, že minimálně na chvíli dokáže zabavit velmi dobře.
H.

Z kapely Bleeding Through jsem nikdy nebyl, jak se říká, “na větvi”. A to ani v dobách, kdy jsem žral téměř každou corovou kapelu, která se mi dostala do rukou. Zároveň ale platí, že jsem na ně nikdy neměl negativní názor, jen jsem do jejich tvorby nedokázal proniknout. Tentokrát jsem jim ovšem dal více poslechů než v minulosti a potvrdilo se mi to, co jsem si myslel již dříve. Že jde o kvalitní kapelu, která je schopna na nějakou dobu udržet mou pozornost. Ani mé neoblíbené klávesy mi nervou uši, ani nijak neruší celkový dojem nahrávky. Přesto stále platí, že z kapely Bleeding Through nejsem na té pomyslné větvi a zřejmě mě tam jen tak nedostanou. Celkově vzato, si však fanoušci žánru na desce “The Great Fire” určitě najdou příjemné momenty. Pro mne je ovšem deska “pouze” lehkým nadprůměrem.
Beztak

Recenze

Biohazard – Reborn in Defiance

Napsat komentář
Biohazard - Reborn in Defiance
Země: USA
Žánr: hardcore
Datum vydání: 20.1.2012
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. 9:IIIX6.941
02. Vengeance Is Mine
03. Decay
04. Reborn
05. Killing Me
06. Countdown Doom
07. Come Alive
08. Vows of Redemption
09. Waste Away
10. You Were Wrong
11. Skullcrusher
12. Never Give In
13. Season the Sky

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook

Legenda NYHC se vrací po dlouhých sedmi letech s deskou, která by se dalo zařadit mezi nejočekávanější metalová alba roku 2012. A to nejen kvůli dlouhé prodlevě, kdy od poslední řadovky “Means to an End” uběhlo pěkných pár let, ale především kvůli odchodu zakládajícího člena, baskytaristy a zpěváka Evana Seinfelda. Toto album je posledním, na kterém se před svým odchodem Evan podílel. Současnou sestavu Biohazard tedy pro úplnost tvoří zpěvák/kytarista Billy Graziadei, kytarista Bobby Hambel, Danny Schuler za bicími a nový basák Scott Roberts, který již s kapelou dříve absolvoval turné, ovšem jakožto kytarista.

Na posledních albech se Biohazard tak trochu hledají a nedaří se jim natočit počin, který by byl důstojným následovníkem dnes již legendárních nahrávek z 90. let. Po nu-metalem ovlivněném “Uncivilization”, tvrdě hardcorovém, ovšem průměrném “Kill or Be Killed” a o něco povedenějším, již zmíněném, “Means to an End” přichází se svým novinkovým albem “Reborn in Defiance”, které má v sobě asi nejvíc punkových vlivů od “Mata Leão” z roku 1999. A jaké tedy nové album je?

Prostě další album Biohazard. Na první pohled, tedy poslech, se zdá všechno v pořádku, Biohazard nahráli řadu povedených písní, ale mimoto je na desce zařazeno pár vyloženě průměrných, nudných songů. Většina skladeb se nese v rychlejším tempu namísto klasických střednětempých hardcorových pecek. To by nebylo nijak na škodu, kapela rychlé písně vždycky uměla, jenže tady to nějak nesedí všechno dohromady.

Album otevírá nic neřešící intro, které vzniklo snad jen proto, aby tam nějaké to intro bylo. Všechny následující skladby by se daly rozdělit do dvou skupin, a sice skladby povedené a vyloženě vycpávkové. Kdybych měl být konkrétní a vybrat povedené skladby, tak bych rozhodně sáhl po úvodní skvělé jízdě “Vengeance Is Mine”. Tohle jsou prostě Biohazard jak vyšití, překvapila mě kytarová sóla. Hodně se taky povedla punkem nasáklá čtvrtá skladba “Reborn” se silným refrénem, “Countdown Doom” se zajímavými bicími či rychlá “Come Alive”. O něco přísnější měřítko snesou snad ještě přímočará “Skullcrusher” a “Never Give In”. Bohužel tady v mém případě výčet opravdu zajímavých skladeb končí.

Téměř celá druhá půlka alba mi přijde skoro jako sbírka B-stran a ničím mne nenadchla. Obsahuje sice několik řekněme překvapivých momentů jako piáno a uvolněnou atmosféru ve “Vows of Redemption”, melodický refrén ve “Waste Away”, baladickou “You Were Wrong” a závěrečnou instrumentálku “Season the Sky”, ale i přesto se nejedná o žádnou hitparádu. Mezi vyloženě slabé skladby bych zařadil “Waste Away”, ve které se ovšem povedlo sólo, “You Were Wrong” – tady chlapci šlápli opravdu vedle, melodickou “Killing Me” či “Decay” s refrénem, který mi lezl strašně na nervy a při dalších posleších jsem ji nemilosrdně přeskakoval.

Celkově to vyznívá, že jsem se album rozhodl roztrhat na kusy… abych to uvedl na pravou míru, není to úplně špatné album, to netvrdím, ale pro mě jakožto pro člověka, který na Biohazard vyrostl, je tohle po sedmiletém čekání málo a čekal jsem o hodně víc. Oproti minulému albu se hodně povedl zvuk, ovšem ani ten nedokáže z průměrných skladeb vykouzlit nic víc. Kdybych to měl shrnout, tak se jedná opravdu o průměrné album. Až si budu chtít po nějaké době zase poslechnout Biohazard, určitě sáhnu v rámci diskografie těchto brooklynských borců někam jinam.