Skindred se dají označit jako unikát na hudební scéně. Jako jedni z mála dali dohromady reggae styl s tvrdší hudbou. To nejde k sobě, říkáte si? Toto album vám ukáže pravý opak, Skindred tuto kombinaci výborně vypilovali a vypracovali ke skvělému poslechu. “Roots Rock Riot” je pořadově druhé album této velšské skupiny, debut těchto hudebníků vyšel v roce 2002 a nesl název “Babylon”.
U mikrofonu není kdo jiný než známý Benji Webbe, který nepůsobí celou svou kariéru pouze ve Skindred, pomáhal také dělat vokály i pro Bullet for My Valentine nebo Soulfly. V minulosti také vystupoval s Dub War, do podvědomí fanoušků se ale zapsal až se Skindred, kde také nasbíral největších úspěchů. “Roots Rock Riot” je album dva roky staré, momentálně skupina pracuje na novém EP s názvem “Shark Bites and Dog Fights”, jež má vyjít tento měsíc, dva zveřejněné singly můžete okusit na MySpace skupiny.
“Roots Rock Riot” se hlavně vyznačuje skoky z čistého zpěvu a pomalejších riffů do tvrdších nářezů, tento skok je hlavně ve třetí “Rat Race”, kde je zhruba 40 vteřin vyvrcholení celé písně, Webbe, ač byste to u něj nečekali, na vás v nečekané situaci vytáhne své tvrdší já a ukáže, že i když po většinu písně zpívá čistě, lehčí scream a podobně mu není cizí. Při poslechu tohoto alba jsem se na několik dní zasekl pouze u prvních tří songů, které jsem sjížděl pořád dokola a dokola. “Roots Rock Riot”, “Trouble” a “Rat Race” se opravdu vyvedly a zatím se řadí na nejlepší počiny kapely. Po těchto třech písních jsem možná zbytečně přehlížel další část alba, která je spíše reggae-rocková, nežli metalová. Původnější tvrdost se vrací v šesté “Destroy the Danclefloor” nebo deváté “Spit Out the Poison”. Pokud jste velikým fandou reggae, tak jsou pro vás písně typu “State of Emergency”, “Rude Boy for Life” nebo “Cause ah Riot” Tato trojka je nejvíce reggae propojená s rockovějšími riffy, reggae není zrovna šálek mého kafe, v tomto propojení se to ale velice dobře poslouchá.
Co říct ke konci… čekají na vás skoky z pomalejšího do rychlejšího a naopak, skvělé změny stylu zpěvu, kytar i rychlejší tempo bicích, když je to potřeba. Po poslechu toho alba budete muset uznat, že metalo-reggae-rock v podání této skupiny prostě k sobě jde. “Roots Rock Riot” je bez pochyby nejlepší album ve svém stylu a žánru. Ačkoliv moc dalších takových skupin neznám, nedovedu si představit, že existuje něco lepšího než toto.
Země: USA Žánr: groove / alternative metal Datum vydání: 22.9.2009 Label: Prospect Park / Spinefarm Records
Tracklist:
01. Dying Breed
02. Hard to See
03. Bulletproof
04. No One Gets Left Behind
05. Crossing Over
06. Burn It Down
07. Far from Home
08. Falling in Hate
09. My Own Hell
10. Walk Away
11. Canto 34
12. Bad Company
13. War Is the Answer
Hodnocení: 8,5/10
Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 7/10
H. – 5/10
Seda – 5,5/10
Možná jste zaspali několik posledních měsíců, možná prostě nemáte rádi změny a možná se vůbec nezajímáte o řadu moderních thrashmetalových kapel, kterých na svět vyskakuje v poslední době více a více. Ačkoli se může na první pohled zdát, že právě neo-thrash hudebních formací spíš ubývá, pořád jsou mezi námi takové kousky, na něž se prostě nevyplatí zapomínat. Příkladem budiž Five Finger Death Punch, kteří v roce 2007 vyskočili odnikud a způsobili kalamitu v hudebních žebříčcích, přehrávačích a hlavách. Jejich debutová deska „The Way of the Fist“ byla plná chytlavého materiálu, jenž byl velice precizně sestaven. Zároveň se ale posluchači dělili spíš na dva tábory – buďto je miluješ, nebo nenávidíš. Rok se s rokem sešel, nedočkavci nedočkaví jak panicové začali pořizovat adventní kalendáře a my máme tu čest znovu vstoupit do, dá se říci, totožné řeky, tentokrát však s očekávanou deskou „War Is the Answer“. A jak na tom je? To se dočtete o pár řádků níže, jako obvykle si ale neodpustim pár zbytečných keců o již tak krátké historii kapely. Trošky rádoby chytrých řečí není nikdy na škodu, zvláště když víte, co posloucháte, ale už ne koho.
Zkuste se ráno probudit a představit si, jaké by to bylo, kdybyste se narodili slepí. Hrůza co? O den později se zkuste probudit s nápadem, že založíte kapelu, na které budou pracovat jen ti nejlepší hudebníci a technici. To už možná nedokážete, ale Zoltan Bathory, zakladatel formace U.P.O., dotáhl svůj nápad až do konce. Možná nesehnal ty nejlepší z elitních muzikantů, ale rozhodně dal do kupy něco, v co možná ani nedoufal. Slovo dalo slovo, ruka se střetla snad jen s rukou a později se připojil i Ivan Moody, doposud známý jako vokalista z Motograter, kteří jsou svou hudbou od Five Finger Death Punch vzdáleni přeci jen pár skoků, přesto je vidět, že Ivanovi tento styl sedí jako nůž na krku. Dokáže vyvážit hluboké a drtivé tóny s klidným, vyrovnaným a značně melodičtějším hlasem.
Dále tu máme Jeremyho Spencera, bubeníka, který stál za zrodem W.A.S.P.. Nebýt jeho schopností a velice výrazných kopáků, desky by ztratily dosti znatelný kus atmosféry. Dá se říci, že stejná věc platí i pro baskytaru, kterou budete při poslechu „War Is the Answer“ vstřebávat všemi otvory. Matt Snell je téměř nepřehlédnutý díky svému pačesu, jež mu ovšem roste na bradě. Mnozí z nás by se nestyděli za to samé, ovšem na vršku hlavy. Právě baskytara a bicí jsou poznávací značky nové desky. Během cestování po světě se navíc připojil i nový kytarista Jason Hook, který má za sebou taktéž slušnou hudební praxi.
Jak tedy sami vidíte, Five Finger Death Punch měli úspěch svým způsobem jistý. Začínající kapela, která znovu nakopla zájem o moderní thrash metal, se jen tak nevidí. Tedy alespoň ne tak často. A jak vznikl název kapely? Pokud jste viděli film „Kill Bill“, tak se v některých scénách mluví o legendárním úderu, kdy protivníka zasáhnete pěti prsty na určitých tlakových bodech a on následně, téměř okamžitě zemře. Jak vidíte, Zoltan je určitě nefalšovaný filmový fanda.
Teď už konečně trošku místa pro samotné „War Is the Answer“, kvůli kterému tu přeci jenom jsme. Pro začátek možná bude stačit, když si desku porovnáte s prvním počinem, „The Way of the Fist“, jelikož se jedná o téměř totožný recept, akorát silně provařený přes kvalitní síto. Což rozhodně není špatně, naopak, hoši dohromady skloubili parádní mix tvrdé úderné muziky s melodickými částmi. Jakmile do ruky uchopíte obal CD, dojde vám, oč tu běží. Válka, konflikt, pustošení a trýznění vlastního sebevědomí. Celkem fešný přebal desky je perfektní vodítko k tomu, aby vám došlo, že album bude plné ostrých slov, drsných pohledů, ale zároveň milosrdné vůči uším posluchačů, kteří se snaží uklidnit.
Ať už očekáváte cokoliv, už při prvním poslechu vám okamžitě dojde, že „War Is the Answer“ rozhodně není přelomová deska, ale rozhodně je to neuvěřitelně chytlavý kus plný svižného materiálu. A co víc dodat? Poslouchá se perfektně! Pokud se budete k něčemu vracet, je to právě toto album. Samozřejmě vám může a nemusí sednout, to už je otázka vkusu, který já možná nemám nebo mám, ale značně podroušený. A pokud je člověk jako já schopen během jednoho dne poslechnout album desetkrát, tak je něco špatně.
A o co že tu jde? Jak jsem řekl, „WISA“ (není to padělek kreditní karty, ale zkratka desky, jen pro pořádek) je plná tvrdých rytmů. Baskytara se vás bude snažit rozdrtit v téměř každém momentu a bicí do vás budou létat ze všech stran. Právě neustálé bušení kopáků popotahuje svižnost hudby zase o úroveň dál. Co se týká vokálů, v některých místech působí lehce podladěně, později je naopak Ivan ohýbá jak ženské přes stůl. Nejlepší bude, když si jako příklad uvedeme pár písní. Ještě ale malý moment. Kytarová složka je taktéž doladěná do posledního detailu, mohli bychom jí ale vyčíst fakt, že v rychlejších písních bývá mnohdy hůře čitelná a ne tak výrazná jako ostatní instrumenty. Přesto vše funguje jako celek výborně.
A nyní skokem takový menší rozbor jednotlivých hlaviček celé mozaiky. Úvodní píseň „Dying Breed“ je v mých očích pravděpodobně zároveň nejlepším kouskem z celého alba, který jasně prezentuje Five Finger Death Punch a jejich hudbu. Brutální nástup po chvilce vystřídá sympatický refrén, prokládaný hned několika hlasy. „All I’ve wanted was your honesty…“ jak praví úryvek z klidnější části písně, zní po nástupu kytar a bicích skvěle. Pokud byste se měli na nějaký song zaměřit, je to právě tento. Pokračujeme přes kousek „Hard to See“, jenž se stal zároveň pilotním singlem k propagaci desky. Video samozřejmě naleznete někde okolo. Spíše usedlejší píseň, která vás má uchránit před blížící se hrozbou v podobě třetího songu s názvem „Bulletproof“. 50 Cent byl možná neprůstřelný, ale tohle by ho položilo na prdel. Právě tato píseň se řadí do vínku těch rychlejších a pekelně návykových. Pusťte si první, výše jmenovanou, přidejte několik nasraných slov a vznikne tohle! Takže palec vzhůru, další podařený kousek!
Pokud bychom vztáhli veškeré dění na albu k jeho tématu, tedy konfliktu a válkám, dalo by se s lehkou nadsázkou říci, že první polovina alba, je právě ten nelítostný boj v zákopech, zabíjení, vztek a zmatek. Čtvrtá píseň v řadě, „No One Gets Left Behind“, je důkazem toho, že chaos není vůbec na obtíž. Pokud se zaměříte na lyrický obsah této písně, tak vám dojde, co je dneska znovu v módě. Kritika válečných konfliktů, rozhodnutí, která udělají z lidí zvířata na frontě. To vše je lehce sarkasticky a ironicky vyjádřeno v této písni. „Crossing Over“ je první klidnější v řadě. Možná si říkáte, že mám pro charakter písně nějaké divné měřítko, ale v porovnání s předchozími kusy se rozhodně jedná o úplně něco jiného.
„Burn It Down“ byl vůbec první song, který kapela uveřejnila jako ukázku. Není to nic jiného než další nasraná píseň, se kterou jsme již měli tu čest, dá se říct, že nejkladnějším momentem této skladby je perfektní kytarový riff v druhé polovině. Jinak nic, co by vás chytlo za hubu. V pořadí sedmá píseň „Far from Home“ je prakticky balada. Na každé desce podobného ražení musí být alespoň jedna taková píseň, která nutí ostatní se nad něčím zamyslet a zároveň tím tlačí na ostatní posluchače, přičemž řve do světa: „Hele, my taky máme svědomí a jsme jenom lidi!“ Nic to nemění na tom, že se poslouchá skvěle.
Pokud přeskočíme relativně nic neříkající „Falling in Hate“, zastavíme se u „My Own Hell“, ve které Ivan dělá s hlasem psí kusy. Výškové přeskakování hlasu a pomalé odříkávání textu má za následek fakt, že si prostě musíte celou píseň poslechnout, ačkoliv vás nemusí ani zdaleka bavit. Jestli jsem tedy označil první polovinu desky za boj, druhá polovina je právě uvědomění sebe sama a rozeznání toho, kdo je vlastně v opravdovém boji přítel a nepřítel. Pokud jste měli tu čest se snímkem „Platoon“ / „Četa“, děj by se dal rozložit na jednotlivé části. Pokud budeme natolik drzí, tak „War Is the Answer“ přirovnáme právě k tomuto filmu. Jednotlivé scény si totiž velice lehce přiřadíte k jednotlivým písním.
Píseň „Walk Away“ je další spíše průměrný kus, pozornost si například zaslouží čistě instrumentální „Canto 34“, ve které vynikne um jednotlivců kapely. Stejně jako byla deska otevřena, je i uzavřena. Píseň „War Is the Answer“ je nekompromisní kus, plný zloby. Přesto že je v tomto songu koncentrace slova „fuck“ veliká asi jako samotného Ruska na planetě, konec dobrý, všechno dobré.
A jak je to tedy s celou deskou? Je prostě skvělá a možná je to jedno z nejlepších alb tohoto roku. V záplavě průměrných a nic neříkajících titulů vykukuje s precizním dílenským zpracováním a perfektně podaným materiálem. Pokud vás bavil předchozí počin, neváhejte a poslechněte si. Pokud vás předchozí počin nebavil, dejte hochům ještě jednu šanci, určitě si to zaslouží. Těch 45 minut prožijete naplno. Smekám a snad se brzy uvidíme zase!
Nevím, co napsat na začátek, tak začnu trochu stroze. Municipal Waste je crossoverová thrash metalová skupina, což pro ty, co se nevyznají v milionech škatulek, znamená – hrají thrash metal, jaký známe z 80. let. Pořádně ovlivněný punkem, takže není vůbec zvláštní, když vokalista energicky vyřvává duši z těla (opravdu jen vyřvává, zpěv se tomu říkat nedá) a na albu není žádný song delší než tři minuty. Album nemá ani půl hodiny, a tak je ideální pro nabití energie ráno, když jdete do práce/školy, a že je v něm energie plno.
Kytarista Ryan Waste pumpuje kulervoucí riffy přímo do žil, což je podle mě na thrash metalu nejdůležitější, bez dobrých riffů by nebylo nic. Kapela taky hodně sází na chytlavost refrénů a vůbec i všeho ostatního, nechybí ani tradiční skupinové zpěvy. Nejlépe podle mě splňuje všechny podmínky skladba “Wrong Answer”, na kterou skupina natočila klip – ten se už koneckonců na blogu jednou objevil.
A co dál? Dál nic, album rozhodně nenabízí nic inovativního kromě nových melodií a refrénů a pro milovníka podobného stylu je to určitě parádní album i nostalgický výlet, ale pro někoho, kdo tento styl nemusí, to může být taky pořádný shit. Já se považuju za milovníka thrashe, podobná hudba mi opravdu chutná a kdybych se nesnažil být objektivní, asi bych dal větší hodnocení, názor nemilovníka thrashe zase můžete vidět v podobě H.-ova (potlesk, prosím) hodnocení, 5/10 už není nic moc…
Země: USA Žánr: symphonic deathcore Datum vydání: 24.8.2009 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. Earth
02. Forged in Fire
03. Soldiers of Doomsday
04. Approach the Podium
05. Battle Scars
06. Chest and Horns
07. Creed of Tyrants
08. Our Requiem
09. Classic Struggle
10. The Great Stone War
11. Tides of Change
Hned ze začátku vás musím upozornit na jednu věc – deathcore není zrovna hudba, kterou bych nějak extra žral, a tudíž ani nejsem přeborník v tomhle žánru. Na koncertech bývají tyto kapely hodně dobré smaženice, ale v přehrávači se mi jejich placky zrovna často netočí. Jestli se proto vyskytnout v recenzi nějaké nepřesnosti, omluvte to prosím. Správně ale tušíte, že teď přijde zápletka – ona pověstná výjimka, která toto pravidlo potvrdí. A těm bystřejším už jistě došlo, že tou výjimkou jsou v mém případě právě recenzovaní Winds of Plague.
Winds of Plague dokázali najít recept, jak být na dnešní přecpané deathcorové scéně originální – do brutálních zasekávaček a podobných vylomenin naroubovali hutnou porci symfoniky. Osobně neznám jinou kapelu, která by dělala něco podobného… ale jak sem podotkl výše, nějak moc se neorientuji. Ne nadarmo tyhle týpky sleduju už od jejich čtyři roky starého debutu „A Cold Day in Hell“, který však zní oproti jejich současným počinům docela archaicky, což bude asi důvod, proč se o tuhle fošnu nikdo moc nezajímá (omezený náklad je už pár let beznadějně rozprodaný a tudíž nesehnatelný). Teď se řeší žhavá současnost, která patří právě vydávané novince „The Great Stone War“, nástupci loňského alba „Decimate the Weak“.
Trochu jsem se obával, jestli po výborné loňské desce stihne kapela dát dohromady další silný materiál v tak krátkém čase, zvláště pak s opravdu hodně nabitým koncertním programem. Docela klišovitý obal mě taky ze židle nezvednul, ale jak se po prvním poslechu ukázalo, moje obavy byly marné. Samotná hudba šlape jako hodinky.
„The Great Stone War“ je oproti minulým počinům znatelně méně „core“. Aktuální nahrávka zní víc metalově. Ne, že by na breakdowny apod. úplně rezignovala, to ne, ale je jich trochu míň. Doufal jsem ale v ještě větší využití oněch symfonických kláves, čehož jsem se nedočkal. Škoda. Klávesy jsou na novince trochu méně výrazné (což právě pomáhá tomu metalovějšímu vyznění) a celkově trošku zastřené, jakoby v pozadí. Když se ale ozvou naplno, vždycky to stojí za to. Klávesačka Kristen Randall nejen dobře vypadá, ale umí i opravdu dobře hrát. Očekával jsme také o kousek lepší vokály. Nechci, aby to vypadalo, že hlavní postava a zpěvák skupiny Johnny Plague neumí správně hulákat, ale na minulé placce mi jeho zpěv přišel trochu rozmanitější. Na „The Great Stone War“ sice předvádí solidní rejstřík různých extrémních poloh zpěvu, ale pořád je to „jen“ (vysoký) standard, jaký se dnes u deathcorových part nosí.
Dost povedený mi přijde koncept alba (ano, „The Great Stone War“ patří do škatule alb s příběhem). Nechci tady začít rozjíždět nějaké filozofické debaty, ale mně osobně nepřijde vize z této desky nereálná – pojednává o tom, jak se lidstvo mezi sebou celé pobije, jenže „vtip“ je v tom, že se vší tou technikou nastane totální zkáza, po které nezbude nic jiného než totální chaos, kdy se zbytky lidí domlátí kameny. Odtud název „The Great Stone War“ alias „Velká kamenná válka“. A jak už to u koncepčních alb bývá, všechny skladby jsou v podstatě na stejné kvalitativní úrovni a jenom společně dávají dohromady celkový obraz. Zvláštní pozornost byste ale podle mě měli věnovat písním „Approach the Podium“ (na tuhle pecku vzniká první klip), „Chest and Horns“, „Our Requiem“ a „Classic Struggle“ (v poslední jmenované jen tak mimochodem jako host blinká i Mitch Lucker ze Suicide Silence). Všechny čtyři jsou výborné, propracované kompozice, takový reprezentativní vzorek celého alba.
Winds of Plague s „The Great Stone War“ vůbec nešlápli vedle. Naopak si u mě potvrdili svojí pozici jako jedni z mých favoritů deathcoru. Dneska to necháme za velice solidních (a zasloužených) 7,5/10. Teď už jen aby je někdo konečně dotáhnul do Evropy, nejlépe i do naší malé zemičky.
Země: USA Žánr: progressive power metal Datum vydání: 26.6.2007 Label: InsideOut Music
Tracklist:
01. Oculus ex inferni
02. Set This World on Fire
03. Domination
04. The Serpent’s Kiss
05. Paradise Lost
06. Eve of Seduction
07. The Walls of Babylon
08. Seven
09. The Sacrifice
10. Revelation (Divus pennae ex tragoedia)
„Ztracený ráj“ aneb „Paradise Lost“ je epická báseň Johna Miltona, která pojednává o vyhnání Adama a Evy z ráje. Michael Romeo, kytarista a hlavní mozek americké power/progressive metalové smečky Symphony X, se rozhodl zpracovat toto dílo do koncepčního alba a v roce 2007 spatřilo „Paradise Lost“ světlo supermarketů a e-shopů.
Bylo to moje první album Symphony X a já se toho trochu bál, protože je tato skupina často srovnávána s Dream Theater, a tak jsem si myslel, že to bude jen nějaká laciná napodobenina a nečekal jsem od toho vůbec nic. Nevím, proč jsou tyto dvě kapely srovnávány, protože spolu nemají, kromě množství skillu v rukou instrumentalistů a zlata v hrdlech vokalistů, společného vůbec nic. Moje nadšení začalo hned s designem desky, obálka je vážně super a já jen doufal, aby byl obsah alespoň stejně tak dobrý.
S odstupem času a znalostí jiných desek Symphony X můžu říct, že na posledním albu celkem dost přitvrdili a že „Paradise Lost“ je spíš power než prog, ale nijak to celku neškodí. Romeo a spol. vytváří chytlavé melodie a refrény, jež ještě dlouho budou znít v hlavě – pomocí techničnosti hraní a zabijáckých riffů, které nutí házet hlavou. Po epickém a při prvním poslechu jistě zbytečném a nudném intru „Oculus ex inferni“ přichází konečně ta chvíle, která většinu posluchačů dostane do kolen.
Skladba „Set This World on Fire“ má všechno, co by skladba kapely typu Symphony X měla mít – je tvrdá, melodická, lehce zapamatovatelná, chytlavá a pořádně vám nakope prdel. Takovéto hvězdné ingredience má většina písní na albu. Ale zpátky k intru. Po několika posleších ho možná stále budete považovat za zbytečné, ale možná ho budete milovat – je to totiž fantastický způsob, jak vás nažhavit, než se na vás vrhne ta pravá smršť, a navíc je v něm skryto spousta vyhrávek lahodných pro ucho.
Síla a energie je něco, co po celou dobu jen tak nezmizí a dokáže vás pořádně nabít. Většina songů překypuje energií, co dává skupina do hraní, a vrcholí v kytarových / klávesových sólech, které začnou vždy v tu správnou chvíli a jsou opravdovou třešničkou na dortu každé skladby. Všechno se ale nepohybuje jen v rychlých nebo středních tempech, na albu jsou i dvě balady, titulní „Paradise Lost“ a „The Sacrifice“. Zpěvák Russell Allen zpívá excelentně a dává do toho všechno, obzvlášť v „Paradise Lost“ předvádí velmi emotivní výkon.
Všichni členové kapely předvádí svoji virtuozitu společně ve skvělé harmonii a v celku tvoří mistrovské dílo. Kytarové riffy jsou tvrdé, ale ve skutečnosti Romeo nepotřebuje ani moc velké zkreslení, aby to všechno znělo dobře. Kytara zní téměř čistě, stejně jako ostatní nástroje ve vynikající produkci, kterou, aby toho nebylo málo, zajistil sám Michael Romeo. Klávesák Michael Pinella výtečně doplňuje Romea při jeho riffech a sólech, občas si taky zasóluje a můžu říct, že je to souhra stejně výtečná jako u kouzelníčků Rudesse a Petrucciho z Dream Theater.
A jsme u konce, tam kde recenzent neví co napsat. „Paradise Lost“ je absolutní chuťovka, omračující, brutální, melodická, paraziticky chytlavá, emotivní, zapamatovatelná a vůbec skvělá. Hlavně je taková, že nechytne jen zatvrzelého milovníka progresu, ale jakéhokoliv dalšího rockera / metalistu, a také je to výborný záchytný bod pro nové posluchače Symphony X.
Suffocation – jméno, které by mělo být každému metalovému fanouškovi povědomé – se vrací s šestým albem, nesoucím název “Blood Oath”, a zároveň třetím albem po jakémsi reunionu kapely. Proč by měl to jméno každý znát? Jen pomyslete, co by asi dělal metal kdyby tihle chlapíci nezačali a neproslavili se s tvrdými, technickými riffy, superrychlými bicími a nechutným vokálem? Kam by se metal ubíral kdyby se tihle hoši nepodíleli na založení brutal death metalu? Fanoušci metalu, kteří si ovšem naserou do plen hned po prvních tónech opravdového death metalu, ať radši nečtou dál.
Ovšem i přesto, že Suffocation je opravdu brutalitka, nezapomíná se ani na melodie, kterých je v albu stejná dávka jako tvrdosti a techničnosti hraní. Kapela si opravdu dokáže pohrát se svými instrumenty/hlasem a vymýšlí super riffy a harmonie kytar. Kytarové duo Hobbs/Marchals se opravdu vyznamenalo a jeho práce je opět hlavním prvkem, nezapomínám ani na báječná kytarová sóla. Dalším důležitým prvkem je určitě vokál Franka Mullena, který je tvrdý, dostatečně nechutný a brutální, ale zároveň jsou mu (v rámci možností) i celkem dobře rozumět jednotlivá slova.
Ostatní se také předvedli skvěle, bicí jsou rychlé, technické, tvrdé a není možné si od bubeníka takovéto kapely přát víc. Baskytara je sice potichu, s troškou hledání a soustředění ovšem nezaniká a basákův skill je taky hodně slyšet, ale ještě aby ne, v takové čisté produkci. Ta je na celém albu asi to nejlepší, neunikne žádný tón, všechno absolutně bez jakéhokoliv šumu.
Co dál napsat? Celé album uteče jako voda, deset skladeb po +/- čtyřech minutách skončí dost rychle. Sotva začnete pořádně mlátit hlavou do rytmu prvního songu, už naskakuje druhý. Někdy možná přestanete vnímat a songy do sebe úplně zaniknou, což je jedním z mínusů. Vážně se mi občas zdá, jako bych to už slyšel před pěti minutami, ale moc to na kvalitě neubírá, právě teď poslouchám “Blood Oath” už potřetí za dnešek. Kdo ale neholduje death metalu, ať jde prosím zvracet za roh.
Země: USA Žánr: death metal / deathcore Datum vydání: 28.7.2009 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. Facebreaker
02. The Battle of J. Casey
03. Undivine Prophecies
04. Bringer of Plagues
05. Redefine
06. Anarchaos
07. Monolithic Doomsday Devices
08. Letter to Mother
09. Enemy Kill
10. Darkness Embedded
11. The End Begins
12. Forever the Failure
Divine Heresy je na první pohledmožná trochu neznámá skupina, ale po představení jejích členů vám dojde, že se nejedná o žádné amatéry. Nejznámějším z kapely bude určitě robustní kytarista Dino Cazares (Fear Factory), který celou formaci táhne a dokazuje, že je pro ni nepostradatelný. Už jen tím, že si místo klasické šestistrunné kytary vybral nástroj s osmi strunami, na který to zvládá stejně dobře. Někdo takový by se těžko nahrazoval. Mikrofonu se chopil Travis Neal (ex-The Bereaved, Pushed), který je pro toto album nový a nahradil dosavadního Tommyho „Vexta“ Cummingse. Za bubny usedá excelentní Tim Yeung (ex-Nile) a na basu hraje Joe Payne (ex-Nile).
„Bringer of Plagues“ je teprve druhým studiovým albem, takže Divine Heresy je poměrně mladá skupina. Prvním albem bylo „Bleed the Fifth“ a vyšlo taktéž pod firmou Roadrunner Records, se kterou Dino Cazares spolupracuje po několik let.
Začneme s hodnocením obalu na CD. V tomto směru skupina skoro nemá konkurenty, už na minulém albu vypadal obal velice skvěle, jedním z nejlepších, co se poslední dobou rodí. Ani „Bringer of Plagues“ nezklamal, dostává se podobného vzhledu. Opět je zde hlavní postavou kostlivec a vše je v takovém temném stylu, což k Divine Heresy prostě patří.
Při poslechu alba občas některé písně vyzní tak, jako by zde byl souboj Cazarese s Yeungem. Máte tu tvrdé kytarové riffy osmistrunné kytary a skvělé ukázky „double-bass“ bubnovaní, které je dle mého vkusu až moc nahlas a převyšuje vše ostatní, takže občas zvuk kytary není až tak slyšet, jak by to chtělo. To samé se týká basy, kterou jsem na celém albu vůbec nezaslechl, ale zase nevím, jak by to znělo bez ní, moc velký rozdíl to být stejně nemůže. Ale nebojte, ne, že by to s tou kytarou bylo až tak drastické, ostatně hned s prvním riffem první písně vám Dino ukazuje, že umí…
Určitě ještě stojí za zmínku srovnání předchozích vokálů s nynějšími, každý má něco do sebe, oba zpěváci jsou si hodně podobní stylem, Tommy Vext byl velice dobře nahrazen, důkaz toho, že skupina si pečlivě vybírá lidi a nevezme prvního chlápka na ulici. Vext měl přeci o něco lepší growlovací část než tu s čistým zpěvem, u nového zpěváka je to naopak, kde se mi od něj čistý zpěv velice libí, výborný důkaz je hned v druhé písni „The Battle of J. Casey“ anebo ve čtvrté „Bringer of Plagues“. Uvidíme, jak Travis Neal bude vypadat na živých koncertech, protože podle videí, co jsem viděl, tak Tommy Vext naživo exceluje, je plný energie a dokáže dobře zapojit a rozhýbat publikum, což je jeden z hlavních úkolů zpěváka.
Divine Heresy je celkově skupina se skvělými živými koncerty, které patří mezi její přednosti. Po jejich akci budete rádi, jestli budete vůbec moct chodit. Doufejme, že občas zavítají i k nám. Typickým songem na koncerty je šestá „Anarchaos“, kde si můžete perfektně vyřvat hlasivky při refrénu, kdy zpěvák sám vyřvává „Anarchaos“, naživo to k tomu přímo vybízí. Skupina ale umí i zpomalit a trošku „změkčit“, tato poloha se k vám dostane v posledních dvou písních „Darkness Embedded“ a „The End Begins“.
Abychom si to tu nějak shrnuli, co od desky očekávat… Pokud jste fanouškem Fear Factory, Chimairy či All That Remains, toto album bude přesně pro vás. Na „Bringer of Plagues“ můžete očekávat nejlepší prvky právě jmenovaných skupin. Z Fear Factory tu máte riffy od stejného kytaristy, z Chimairy a All That Remains jejich brutalitu, podobné vokály a zhruba stejnou rychlost songů. Zkrátka očekávejte brutální nářez, pokud máte chuť si vyčistit hlavu headbangingem a nevíte u čeho, zkuste toto album, které je pro tuhle zálibu mnoha lidí jako dělané. „Bringer of Plagues“ je průměrným albem, nikoho neurazí, ale žádnou velkou díru do světa neudělá. Hodnocení našich redaktorů se nijakým velkým rozdílem neliší, tudíž zde panuje povětšinou stejný názor.
Hned na začátku své minulé recenze jsem vyzdvihoval grafickou stránku, ale u nové fošny “Pray for Villains” od DevilDriver musím udělat pravý opak. Těžko si kapela mohla zvolit horší obal. S přehledem je to nejméně povedená obálka v jejich diskografii. Ani jejich minulé počiny nezdobila zrovna umělecká díla, přesto ale měla svůj náboj. Zato obal novinky je vážně nepovedený (horní obrázek je klasická verze, dolní limitovaná).
VERDIKT NO.1: Obal stojí za hovno!
Co se ale pochválit musí, je v rámci možností snaha o mírnou progresi v hudbě, aniž by DevilDriver ztráceli svůj ksicht, viz třeba konec songu “Fate Stepped In” nebo začátek “Waiting for November” (zrovna u ní mi přechod do metalu přijde možná trochu až škoda). Je pravda, že předchozí tvorbu skupiny jsem slyšel naposledy před více jak rokem, ale co si pamatuju, je zuřivá rubanice bez přestávky po celou délku alba, takže snahu o přidávání podobných vyhrávek a vybrnkávaček jednoznačně vítám.
VERDIKT NO.2: Snaha o ozvláštňování své hudby DevilDriver sluší a povyšuje “Pray for Villains” na zatím nejlepší počin kapely!
Nechci, aby to podle předchozího odstavce vypadalo, že DevilDriver nějak vyměkli a jsou z nich teď močky. To vůbec ne. Hoši stále nejsou žádná ořezávátka, jen k projevu, který už známe, přidali něco navíc. Například hned dva první songy “Pray for Villains” a “Pure Sincerity” šlapou líp než šlapky na E55. I když jsou obě jmenované (zvláště pak ta druhá) výborné písničky, deska nabízí i lepší pecky. Na vrchol tabulky se dle mého skromného názoru umístily tyto záseky:
VERDIKT NO.3: Nejlepší songy – “Forgiveness Is a Six Gun”, “It’s in the Cards” a “Bitter Pill”!
“Pray for Villains” poslouchám už něco málo přes týden, a přestože jej rozhodně nepovažuju za špatné album, nemůžu jej vychválit až do nebes. Abych se přiznal, po již zmiňovaném časovém úseku jednoho týdne mě deska už pomalu přestává bavit. Nemůžu za to. I přes snahu ozvláštnění tvorby, se novinka DevilDriver po čase zvrhne do jisté kolovrátkovitosti. I když jsem ze začátku tvrdil, že je to nejlepší počin skupiny (a také podle mě je), dostane ode mě stejné hodnocení, jako by dostala i dvě předchozí alba. Nechci tady být za kazišuka (viz “zbytek redakce hodnotí”), ale takových 7+ je podle mě akorát.
FINAL VERDICT:DevilDriver splnili očekávání tím, že vydali album v pohodě. Dobře se to poslouchá a své příznivce si to jistě najde. Ale z mého pohledu DevilDriver stále postrádají to “něco navíc”, co odděluje dobré kapely od těch výjimečných. A DevilDriver jsou stále zatím “jenom” dobří.
Korn rozskákali Tesla Arénu! Americká kapela Korn jasně dokázala, kdo že to s tím vším nu-metalem opravdu začal. V přibližně 75 minutovém představení ze sebe dokázali vydat snad všechno, co se dalo.
Vše začalo asi po půl osmé, kdy začali hrát čeští the.switch. Jejich vystoupení dokázalo trochu rozskákat “obecenstvo” a to přece u předkapel jde. Přibližně po hodinovém koncertě nastoupili na scénu opět Češi, tentokráte skupina Atari Terror. Bylo vidět, že v publiku měli dost fanoušků. Pro člověka, který ale skladby předkapel neznal, to musel být strašný zážitek, jelikož obě hrály s hrozným zvukem.
Kolem půl desáté se pomalu začala připravovat aparatura Korn. Během těchto minut také došla další “várka” většinou skalních fanoušků americké kapely. Celkem velký aplaus sklidil po odkrytí i speciální stojan na mikrofon. Těsně před desátou hodinou začalo skvělé intro, které snad nenechalo jedinou ruku u těla. Když pak přišel pomalým krokem směrem k mikrofonu zpěvák Jonathan Davis, bylo jasné na koho všichni přišli. Koncert tradičně zahájila skladba “Right Now”. Když jsem pak viděl s jakou energií všichni hrají, nedokázal jsem ani uvěřit, že baskytaristovi Fieldymu už táhne na čtyřicet (!). Skvěle vyzpívaný refrén v “Thoughtless”, rázná baskytara v “Coming Undone” nebo třeba úžasné sólo kytaristy Munkyho v cover verzi “Another Brick in the Wall”, to všechno jsou věci, na které se jen tak nezapomíná. Nemůžeme se divit tomu, že kapela má za sebou i cenu Grammy. Korn předvedli úžasné a energické vystoupení, na které bude určitě každý, který tehdy navštívil Tesla Arénu, rád vzpomínat.
Datum: 15.7.2009 Místo: Praha, Palác Akropolis Účinkující: Soulfly
Brazilská smečka v čele s Maxem Cavalerou přijela v rámci svého evropského turné opět do České republiky a opět do Prahy! I přesto, že se koncert konal v nevelkém Paláci Akropolis, dokázalo zde něco kolem sedmi stovek fanoušků rozpoutat hotové peklo…
Celá akce měla začít v půl osmé, místo toho se čekalo až do půl deváté, protože nakonec nevystoupila žádná předkapela (bohužel nevím, z jakých důvodů). Místo předkapely se tedy sledovali pouze přikryté bicí brazilskou vlajkou a pobíhající chlápci z backstage. Necelá hodinka utekla jako voda, za častého skandování: “Soulfly!”, vyvolávání samotného Maxe Cavalery a popíjení pivínka…
Pro Soulfly zjevně nebyl žádný problém, že nebyla žádná předkapela, něco před půl devátou byla sundána brazilská vlajka z bicí soupravy a všichni už mohli naslouchat z “repráků” se linoucí intro k písni “Blood Fire War Hate”. Intro pomalu končí, přichází Max Cavalera a spol. a začíná pořádný kotel. Soulfly to neprotahovali zbytečnými řečmi a hned házeli další kousky, jako například “Prophecy”, “Primitive”. Ještě neuběhla ani čtvrt hodina a už jsem toho měl dost, protože klimatizace v Akropolis mi připomínala tu před rokem na Soulfly v Roxy, a navíc jsem se párkrát dostal čirou náhodou do bláznivého circlepitu, který se tvořil pod Maxem každou chvíli.
Třešničkou na dortu v té bláznivé atmosféře bylo, když Cavalera rozdělil fanoušky na dvě poloviny a při začátku dalšího songu a zakříčením “Un, dos, tres, quatro” je nechal vlítnout do sebe. V tu chvíli jsem měl naštěstí bezpečnější místo, přímo pod basákem Bobbym, který každou chvíli chodil přímo k fanouškům a bylo vidět, že si koncert skutečně užívá, stejně jako ostatní členové. Kytarista Marc Rizzo nám zase předvedl svoje vytříbená sóla na kytaru při písni “Mars” a Joe Nuñez předvedl hbitou hru na bicíčko, hlavně při legendárním songu “Refuse/Resist”. Některé písně mi přišly dvakrát rychleji zahrané než na albu a hlavně solidně odzpívané, z čehož jsem měl radost, protože když jsem tak chvíli sledoval Cavaleru, přišel mi, že byl trošku v náladě, určitě před vystoupením taky trošku okoštoval zdejší pivko, ale má můj velký obdiv, na to, kolik mu je, ten koncert zvládnul skvěle!
V polovině vystoupení mě hodně, ale mile překvapilo, že zahráli píseň “Doom”, což opravdu málokdy hrají. Hned po ní následoval drum jam, při kterém, jak už známo asi každému skalnímu fanouškovi této brazilsko-americké formace, si Max vybere jednoho fanouška, který si s ním a celou bandou zamlátí do bubnů. Náhodně vybraný fanoušek to zvládnul na výbornou a vysloužil si za to i paličky od Maxe.
Celou akci dovršil strhující konec koncertu, když už propocený a určitě unavený Max Cavalera přiběhnul v českém reprezentačním fotbalovém dresu a jak jinak než suprově odzpíval metalovou hymnu “Roots Bloody Roots”. Pak už následovalo jen “Jumpdafuckup / Eye for an Eye”… Max Cavalera se rozloučil a hned utekl ze stage, zato Bobby a Marc Rizzo stihli rozházet ještě pár trsátek a Joe Nuñez paličky a setlist vystoupení. Po koncertě mě ještě pobavilo, jak kromě nástrojů do autobusu chlápci z backstage nakládají i pár bas “plzniček”…
Koncert byl celkem solidně ozvučený a z mého pohledu se dá označovat za velice zdařilý. Kdo nebyl, může jen a jen litovat! Doufejme tedy, že se tu zase Soulfly co nejdříve ukážou!
