Miss May I je v Česku poměrně neznámá skupina, i když ve své domovině začíná získavat stále větší jméno. Největším překvapením u této party je, že nejstaršímu členovi je pouze 19 let. Věkové rozhraní této skupiny je zhruba od 17-19 let. Je jistě veliký úspěch nahrát své první studiové album a objíždět menší americké kluby a o několik let starší posluchači vás obdivovali jako bohy… no řekněte, komu z vás by se to nelíbilo?
Skupinu určitě na cestě k úspěchu provází veliká dávka talentu, která je sice možná někdy hodně přeceňovaná, ale kluci do sebe něco mají a stále se mohou jen zlepšovat. Pokud budou pokračovat tímto tempem, můžou se dostat vysoko.
Skupina před vydáním alba postupně dávala jen pár svých dem na server MySpace, mnoho z nich se právě objevilo i na tomto albu. Jednu z prvních nahrávek – “Swing” – si na MySpace pustilo již přes čtyři miliony lidí. “Swing” se na “Apologies Are for the Weak” nevyskytuje, zato píseň “Architect”, také demo, které má již něco málo přes milion poslechů, už na albu najdete.
Metalcore je často odsuzován, že písně jsou všechny stejné a vůbec se od sebe neliší, je tedy třeba vždy v nějaké písni přijít s něčím jiným. Trivium např. méně screamují než ostatní skupiny, čistý zpěv střídá scream druhého kytaristy, tím se Trivium odlišují od jiných metalcorových skupin. V Miss May I to mají přesně naopak – hlavní zpěvák má na starosti screaming, na který má veliký talent, a řekl bych, že celou skupinu táhne právě on, bez něj by to nebylo ono. Působí, jako kdyby už několik let před narozením zpíval kdesi, a teď toho využívá zde. Záložního zpěvu se ujmul jeden z kytaristů, jeho zpěv je klasicky čistý a hlavně vysoký, což dokazuje například v songu “Not Our Tomorrow”. Čistý zpěv skvěle k určitým písním ladí a album má spravný říz. Když už je tu řec o talentu zpěváka, nesmíme opomenout bubeníka, který hraje přesně do rytmu a stíhá i hodně rychlou hru, div mu neupadnou ruce, skvělý příklad najdete asi v nejúspešnější písni “Architect”. Co se týče alba, tak skupině se velice povedly první tři songy, a to opravdu hodně. Zastiňují zbytek alba, čtvrtá až desátá píseň jsou jejich slabšími odvary. Možná měli album ořížnout na nějakých pět až sedm písní, skupina se ale rozhodla jinak.
Na to, kolik těmto klukům je, je to velice povedená práce, se kterou se můžou dostat daleko. Každý svou povinnost zvládá dobře, uvidíme, kam se dostanou za pár let. Hodnocení je také hodně ovlivněno tím, že se jedná o první album skupiny, kdyby již pár let na metalové scéně působila hodnocení by bylo o pár bodů nižší. V Evropě skupina zatím moc známá není, třeba ji za pár let dobudou a získají pevnou fanouškovskou základnu i zde.
Datum: 30.6.2009 Místo: Praha, Tesla Aréna Účinkující: Cynic, Dream Theater
Dream Theater, legendární kapela z oblasti progresivního metalu, se rozhodla navštívit Prahu a podpořit tak svoji novou desku “Black Clouds & Silver Linings”. Koncert se uskutečnil v nemalé Tesla Areně.
Hlavním hvězdám předskakovali pro některé také legendární Cynic, kteří začali chvíli před osmou hodinou. Zaznělo intro, které poukázalo na duchovní prvky, které jejich hudba obsahuje. Čekal jsem, že moc lidí Cynic nebude zajímat a spíš půjdou na pivko, připravovat se na Dream Theater, ale kupodivu se dostavilo dost lidí. Kapela postupně zahrála celou novou desku “Traced in Air” a přihodila dva fláky ze starého “Focus”. Novou desku jsem ještě neslyšel, tak jsem většinu vystoupení koukal s otevřenou pusou a jen tak poslouchal. Cynic mě osobně potěšili absencí “robo hlasu” , který mi na jejich deskách vadí, a rozhodně si tím přilepšili.
Cynic sice hráli dobře, ale nikdo se už nemohl dočkat hlavní hvězdy. Hala se během pěti minut solidně zaplnila, i když 100% vyprodáno nebylo. Publikum šílelo, čekání bylo neskutečné, a když se rozeznělo intro, přehlušil ho orgasmický řev diváků. Kapela koncert odstartovala songem “In the Presence of Enemies Pt.1” (zpěvák James LaBrie tedy přišel až o několik minut později po zbytku kapely :-)), která byla super, ale mě 100% dostali až druhou “Beyond This Life”, která je jedna z mých oblíbených.
Kapela jela bez keců, bez přestání, hezky jeden song za druhým. Následovala vypalovačka “Panic Attack” z alba “Octavarium” a po ní velké překvapení – světová premiéra songu “A Nightmare to Remember” z nové desky živě. Nové album vlastně není nic extra, ale songy z něj naživo působí fantasticky.
Setlist Dream Theater:
01. In the Presence of Enemies Pt. 1
02. Beyond This Life
03. Panic Attack
04. A Nightmare to Remember
05. Hollow Years
06. Constant Motion
07. Erotomania
08. Voices
09. A Rite of Passage
10. The Spirit Carries On
11. As I Am
– – – – –
12. Metropolis Pt.1 – The Miracle and the Sleeper / Learning to Live / The Crimson Sunset
Skladba “Hollow Years” byla určitě jeden z nejlepších momentů koncertu. Výtečná balada, kterou zpívali skoro všichni v hale. Diváci se trochu zapojili i při řvaní “Constant Motion” ve stejnojmenném songu. Hlasivky naopak odpočívaly při instrumentální “Erotomania” a k ní patřící “Voices”, po které přišel song z nového alba – “A Rite of Passage”.
Další balada “The Spirit Carries On” ukázala, že kapela není jen stroj na dokonalé hraní bez emocí, jak se o ní říká, a LaBrie taky překvapil skvělým výkonem, vlastně skvěle odzpíval celý koncert, bylo vidět, že je ve formě. Nicméně tato balada byla další, u které se publikum pořádně prozpívalo. Někdy v této části koncertu na chvíli odešel bubeník Mike Portnoy a vrátil se oblečený ve sparťanském hokejovém dresu. Následovala vypalovačka “As I Am”, po které kapela zalezla do útrob haly, aby se vyhecovaná křikem fanoušků vrátila o pár minut zpět a vytasila míchanici “Metropolis Pt.1 – The Miracle and the Sleeper” / “Learning to Live” / “The Crimson Sunset”. V první části při skladbě “Metropolis” jsme se dočkali dloooouhého sóla kytaristy JohnaPetrucciho s klávesákem Jordanem Rudessem, jež bylo pro mě vrcholem koncertu a užil jsem si ho stejně jako hudebníci. Celý koncert trval něco kolo dvou hodin a určitě to byl životní zážitek. Kdo neviděl, o hodně přišel.
Když jsem asi tak před rokem zaslechl první zvěsti o novém albu amerických satanášů Acheron, docela mě to překvapilo. Až do té doby jsem byl totiž přesvědčen, že minulý zásek “Rebirth: Metamorphosing into Godhood” z roku 2003 je závěrečnou kapitolou v historii kapely. Jak vidno, hlavní rouhač VincentCrowley nakonec změnil názor a rozhodl se svoji smečku obnovit.
Acheron vždy znamenali death metal s lehkou příměsí blacku. A právě vkusná kombinace těchto dvou stylů také činila jejich hudbu opravdu zajímavou. Hned po prvním poslechu novinky “The Final Conflict: Last Days of God” je ale jasné, že skupina na black metal téměř rezignovala. Acheron v roce 2009 jsou převážně death. Je to chyba? Jak pro koho, mě osobně to jako zarytého black metalového maniaka překvapilo nemile, i tak jsem se ale snažil k albu přistupovat nezaujatě. Vždyť i death metal je dobrá muzika.
Co zůstává při starém, je střední tempo, které na celém albu převažuje. To Acheron vždycky slušelo nejvíc a i na “The Final Conflict: Last Days of God” mají ty pomalejší kousky největší koule. Ve vyšších rychlostech to trošku skřípe, ale jak se zpomalí, stojí to za to. Pochválit se musí také sóla, protože právě tyhle kytarové exhibice tvoří jedny z nejsilnějších momentů jednotlivých songů. A to říkám jako někdo, kdo sólíčka moc nemusí. Na druhou stranu se musí body strhat nazvučení bicích. Hlavně kopáky nejsou skoro slyšet, takže si milovníci sypaček moc neužijí.
Nezměnila se ani témata textů. Stačí se jen podívat na název alba a názvy písniček a budete mít hned jasno, o co tady kráčí – pohrdání a odpor ke všemu, co jen trochu zavání náboženstvím… ne nadarmo býval Vincent Crowley svého času jedním z nejvyšších představitelů Církve Satanovy. Pro lepší představu doporučuji shlédnout oficiální stránky kapely, plné obrázků hořících kostelů a přeškrtaných náboženských symbolů. Docela romantické (smích).
Sečteno a podtrženo, “The Final Conflict: Last Days of God” je deska v pohodě. Přes mírné počáteční zklamání má album své kvality. Nejlepší dílo Acheron – “Anti-God, Anti-Christ” – zůstává nepřekonáno, přesto se jedná o solidní hudbu.
Země: USA Žánr: metalcore Datum vydání: 30.6.2009 Label: Roadrunner Records
Tracklist:
01. Never Again
02. Starting Over
03. The Forgotten
04. Reckoning
05. The Return
06. A Light in a Darkened World
07. Take Me Away
08. I Would Do Anything
09. Save Me
10. Lost
11. This Is Goodbye
Co přiměje kapelu, aby pojmenovala svou desku stejně jako v minulosti? Těžko říct, co k tomu vedlo takové Killswitch Engage s jejich novou stejnojmennou fošnou, která se snaží razit cestu skrze metalcorové pole. Jenže ne vždycky se vše vyvede, jak má, a Killswtich Engage spíš dělají své první desce ostudu. Kam se vytratil duch starých Killswitch Engage, kteří hráli nekompromisní hudbu? Nebojte se, nové album je po technické stránce naprosto výborné, ale pokud čekáte ten pravý metalcorový nářez, díky němuž se budou vaše uši zmítat v orgasmických křečích, čekáte na špatné adrese, ačkoli je deska typicky stavěná na řadové posluchače. Škoda promarněné příležitosti, která mohla vyústit v přeci jen lehce přesvědčivější výsledek, než je další, s nadhledem řečeno, obyčejná nahrávka, jichž je v poslední době jako rozježděných slimáků po dešti. Nelze hochům však upřít vcelku kvalitní poslouchanou na těch pár osamocených večerů.
Nenechte se zmást lehce skeptickým úvodem. Noví Killswitch Engage vybočují z řady daleko melodičtějšími skladbami a nezvykle romantickou atmosférou. Cože? Možná jste zaspali několik předchozích let, ale Killswitch Engage už se podobným směrem derou prakticky od doby stále nepřekonané desky „The End of Heartache“, jež nastavila pomyslnou laťku kvality opravdu vysoko. Na kapele je nyní, aby ji překročila, nebo se k ní alespoň trošku přiblížila. Tentokrát to nevyšlo, ale doufejme, že hoši máknou. Lehkým zklamáním jsou ale Howardovy vokály, které postrádají jiskru, jakou měly dřív. Ne, že by se Howard jaksi umírnil ve svém projevu, ale jeho celková výbušnost se vytratila kamsi do neznáma. Na druhou stranu zní daleko čistěji a více méně lépe než kdykoli předtím. Je vidět, že léta práce konečně přinášejí plody. Tento černý rytíř totiž potvrzuje fakt, že černoši mají unikátní hlasový projev stavěný přímo pro tvrdší hudbu. Spolu s frontmanem například takových God Forbid ukazují, že hip-hop není ta správná cesta a životní styl, jímž se musí povinně vydat každý afroameričan.
Instrumentální část je také výtečně seskládaná a doplňuje tak spíše klidnější atmosféru celé desky. Kytary znějí prostě precizně, o čemž jsme se ovšem mohli přesvědčit i v minulosti. Bicí působí spíše utlumenějším dojmem, což tentokrát není přímo na škodu. Celé „Killswitch Engage“ (znovu zmiňuji, že tím myslím album, kapelou nazývané také jako „Killswitch Engage II“ – to je ten důvod proč nemám rád desky s názvem totožným s kapelou) je spíš komornější záležitostí, ovšem daleko příjemnější lidskému uchu. Milovníci tvrdších masáží pravděpodobně nenajdou to, co od Killswitch Engage očekávají, zato si při klidnější chvilce o to více celou hudbu vychutnají. Sám jsem zastáncem toho, že na tvrdosti nezáleží, jako spíše na celkové komplexnosti hudby. A „Killswitch Engage“ 2009 rozhodně komplexní je, o tom není možné ani chvilku pochybovat. Proto bude lepší, když z hodnocení vystrčíme veškeré poznatky z minulosti kapely a vrhneme se čistě na kvalitu desky bez veškerých okolků. Pro případ, že byste náhodou měli jiný názor, budu velice rád, když se o něj podělíte pod článkem.
Ačkoli placka vyšla teprve v těchto dnech, bylo možné ji celou slyšet delší dobu před samotným vydáním. Téměř každá populárnější skupina má v oblibě vydávat střípky alba po kouskách na serverech jako je MySpace nebo prostřednictvím mega-obchodních řetězců jako je Hot Topic a jemu podobné, přičemž jsme se dočkali dvou oficiálních singlů. První z nich, „Reckoning“, směřoval do rádií a na akce pro podporu desky, autogramiády a jim podobné. Další „Starting Over“ dostala oficiální tvář prostřednictvím videoklipu, který si můžete prohlédnout níže. Producent desky, Brendan O’Brien, má na kontě i ty největší hity od AC/DC, The Offspring, Pearl Jam a mnoha jiných dnes již klasických kapel, což má pravděpodobně za následek lehce dívčí povahu alba. Už to není to nezastavitelné zvíře co předtím. Nenechte se pobízet a posuďte sami z následujícího videoklipu.
Celé divadlo startuje s písní „Never Again“. Už začátek člověku hodně řekne o povaze desky. Tím spíše stojí za zmínku, že zní stejně jako drtivá většina ostatních skladeb. „Starting Over“ následuje hned poté a v podstatě pokračuje v tom, co začal předchozí song. Téměř všechny písně mají, dá se říci, stejný průběh. Rychlý a mnohdy i tvrdší začátek a poté neustálé obměkčování posluchače melodickým refrénem. Tohle je ten typ písně, ve které zní Howard lehce utlačeně, kdy se nechce nebo prostě nemůže naplno projevit. Mohl bych se postupně rozepisovat o každém songu zvlášť, nejlepší obrázek si ale uděláte přímým poslechem. „Reckoning“ je s přehledem jedna z nejlepších a nejlépe znějících skladeb na celé desce. „A Light in a Darkened World“ je song, který svým způsobem připomíná „Holy Diver“, předělávku od legendárního Dia. Člověk si k ní velice lehce představí i jiné okolnosti. Další z písní, jež je stavěna na videoklip. „Lost“ je „překvapivě“ další ploužák, který na desce najdete. Po přeskočení několika písní se dostaneme až na samotný konec alba, který (ve standardní verzi) uzavírá píseň „This Is Goodbye“, jež také patří mezi ty kvalitnější kousky.
Deska zní na první poslech velice sympaticky. Po nějakém tom opakovaném přehrávání ale zjistíte, že vás začíná jaksi otravovat. Navíc je velice těžké si představit, že něco takového, jako je „Killswitch Engage II“, je pravidelně hráno na koncertech. Spíše se tak hodí na veselé třídní rozlučky nebo pohádkový les pro děti. Je škoda, že se Killswitch Engage ženou stále kupředu tomuto veřejnosti přijatelnému stylu. Proč se pořád ohlížet za potenciálními zákazníky, když těch zapřisáhlých a aktuálních je velice mnoho? Jak jsem již řekl, celá tato deska je promarněná příležitost, která mohla být daleko velkolepější. Abychom pouze nekřivdili, až na mírné detaily je celé album nahráno s precizností švýcarských hodinek. Nezbývá než doufat, že se další počin přiblíží spíš směrem ke kořenům.
Země: USA Žánr: deathcore Datum vydání: 30.6.2009 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. Wake Up
02. Lifted
03. Smoke
04. Something Invisible
05. No Time to Bleed
06. Suffer
07. …and Then She Bled
08. Wasted
09. Your Creations
10. Genocide
11. Disengage
V dnešní době se nevyplatí zastavovat. Pokud jen trošku zaváháte, budete nemilosrdně smeteni vlnou pokroku, kterou si prošel i celý hudební průmysl za posledních několik let. Suicide Silence tvrdí to samé: „Není čas krvácet!“ Zástupci moderní vlny deathcoru se vyšvihli z ničeho a vypracovali se na samotný vrchol potravního řetězce z prachu, špíny a hniloby. První deska „The Cleansing“ byla a v podstatě stále je precizně nahraná, její následovník, čerstvě narozené album „No Time to Bleed“, se vrací spolu s celou kapelou daleko silnější, nacpaný steroidy, ovšem stejně tak daleko smyslnější. Při poslechu si uvědomíte, kdo je tu vlastně král deathcoru. Pokud se vám tedy líbila předchozí deska, nebudete na tom jinak ani s „No Time to Bleed“.
V dnešní době je velice obtížné nahrát takový počin, který se bude líbit všem. Jen málo kapelám se podaří vyvážit čistou údernost a alespoň trošku rozumný podtext, který z nahrávky vyzařuje. Ačkoli se to nepovedlo ani SS s NTTB (ještě než mne začnete kamenovat, SS – Suicide Silence; NTTB – „No Time to Bleed“), jsou na dobré cestě, aby se tak stalo. Album není ani zdaleka tak jednotvárné jako „The Cleansing“.
Že to hoši s nahrávkou myslí vážně, vyplývá už jen z toho faktu, že vydání alba předcházela masivní reklamní kampaň. Letáky, billboardy, promo akce, hádanky, nebo například uměle vytvořená hra (viz jedna z předchozích novinek), ve které se chopíte role vyšetřovatele a hledáte příčiny úmrtí několika mladých lidí. Nejenže vás podobná snaha vetřít se lidem do mozku extrémně nabudí, ale zároveň si říkáte: „Kurva to bude nářez!“ Ačkoli se nám tato vlna reklamy takřka vyhnula, v zahraničí nebyl ušetřen nikdo! Kdo neutekl, byl nemilosrdně přejet. Kapela začala hrát songy z alba i během některých vystoupení, aniž by byla deska venku, což také pomohlo k určité publicitě.
Nahrávání probíhalo vcelku poklidně. O to lépe, neboť se ke klukům připojil známý producent s přezdívkou Machine (nechtějte po mně výčet jím produkovaných desek, jejich vyjmenování má účinky jako kop s otočkou Chucka Norrise). Právě on se postaral o celkový feeling desky, který vás obejme a nepustí jako svěrací kazajka. On sám si práci se Suicide Silence velice pochvaloval.
Teď už ale dost PR keců a pojďme se podívat na samotné dílo. „No Time to Bleed“ je čirý masakr, doprovázený jakýmsi vyprávěním. Nebo lépe, „No Time to Bleed“ je příběh vyprávěný písněmi! Pokud jste se zaposlouchali do posledního alba kapely Oceano, určitě mi dáte za pravdu, že podoba mezi Suicide Silence a Oceano je až nezměrně veliká. „No Time to Bleed“ je nesmírně atmosférická deska, plná zvratů, překvapení a přeludů. Při jejím poslechu byste si totiž měli vybavit jakýsi příběh – násilný příběh člověka, který je psychicky zdrcen a sražen až na samotné dno společnosti, což ho donutí k vyjádření se pomocí vražd. Celá deska mapuje jeho vzestup, pád a činy, kterými se provinil, ale zároveň obhájil. Dodávám, že nic takového nebylo nikde řečeno, ale pokud se do desky zaposloucháte, je to v ní slyšet! Jen málo kousků na vás zapůsobí stejně jako dávka drog. Stejně tak tam ale můžete slyšet a vidět růžové poníky pasoucí se na přebarvené louce plné psychotropních květin a motýlů.
Tím chci narazit na to, že pokud se pokusíte o pouhopouhé poslouchání rytmů desky, pravděpodobně přijdete o polovinu zážitku. „No Time to Bleed“ totiž není deska na jeden večer. A možná ani na dva. Je prostě cílená na vaší mysl, ačkoli se Mitch Lucker (vokály) vyjádřil v tom smyslu, že texty obsahují spíše dávku osobních problémů, na rozdíl od první desky, která se vyžívala v kritizování politiky a náboženství. Což je ostatně v dnešní době téměř povinnost. Kdo si alespoň jednou nešťouchne do politiky USA, nemá téměř šanci uspět. Nedoufejte ovšem v to, že ačkoli je deska příběhově naladěna, že přijdete o brutalitu, sílu a nárazovost jednotlivých písní. Už úvodní píseň 2Wake Up“ jde přímo na věc a řve do světa, že Suicide Silence jsou zpět a silnější než kdy předtím. Krom velice hlasitých bicích, znějících ještě kovověji než kdy předtím, si nelze nevšimnout parádně podladěných kytar, které dodávají písni patřičnou šťávu. Právě v tomto ohledu si jdou Oceano a noví Suicide Silence po krku.
Několik minut na to začíná další zabíjačka v podobě „Lifted“. Startuje nenápadně, zní lehce jako psycho-thriller, který se pomalu rozhoupává a snaží se diváka dovést k šílenství napínavými scénami. Bum! Tupa tupa ratata! A jede se nanovo. Nízko položené vokály bez upozornění skáčou do výšky oblak. Nezaměnitelný growling Mitche je opravdu výborný. Zdá se, že na sobě od „The Cleansing“ opravdu zapracoval, neboť zní plněji a daleko sytěji než u předchozí desky. Odpočinkové sekundy střídají kulometné momenty s bicími a perfektně znějící basou. Navzdory tomu, že Mitchův hlásek zní jako solidně seřízený motor, jeho rozmanitost už na tom není až tak dobře. Pravdou je, že toto je problém celé desky. Ne, že bychom proti Mitchovi něco měli, ovšem jeho vokály mají takřka dvě stálé podoby, které se pravidelně prolínají, což je mírně řečeno škoda. V útrobách jeho hlasivek je výborný potenciál pro další růst. Jen po něm skočit a roztrhat ho na cucky jako dárek na Vánoce. Pojďme dál!
„Smoke“. Název třetí skladby, která pokračuje a takřka navazuje přesně na „Lifted“. Pískání. To je to, oč tu běží. Další psychologicky naladěná píseň. Zní jako ty psychopatické hlasy v hlavě, které vám říkají, abyste dělali ty nejhorší věci. Ačkoli není doposud nic známo o videoklipech a písních, které pro ně poslouží, „Smoke“ je ideálním kandidátem na jeden z nich. Mocné údery narážející do vašich sluchovodů budete rozdýchávat ještě dlouho. Co se týká samotného obsahu písně, není problém ji přiřadit k velikánům jako třeba píseň „What Is Said and Done“ od Napalm Death. „Something Invisible“ přichází neohlášeně jak blesk z čistého nebe. Nebo spíše soused na nedělní oběd. Nedostanete ani chvilku vydechnout, aby se vaše bránice měla šanci ubránit přívalům energie. Pokud jste se doposud nudili, vezte, že touto písní to končí.
„No Time to Bleed“, titulní píseň, se parádně hodí na pogování někde v kotli a nezřízené destrukci objektů, hmot a lidí kolem sebe. Výkřiky vycházející z Mitche během písně by vás měly vyburcovat tak, abyste začali něco dělat. Přesto se jedná o takovou horskou dráhu, kdy jste chvilku nahoře a chvilku zase dole, rozdrceni pod koly jedoucího vláčku. Zvuky podobné těm ze strojírenských dílen vás budou doprovázet celou dobu. „Suffer“ pokračuje v tom, co započala předchozí skladba. Asi vám bude jasné, že toto není ten love song, který si pouští barbie slečny a zženštilí chlapci před spaním. Ledaže by rádi, aby jim někdo před úpadkem do hlubokého spánku přál dobré utrpení. Ano, i extrémně kvičící kytary jsou přítomny. Nezastavujeme, máme zpoždění! Další zastávkou je „…and Then She Bled“, jejíž povaha je lehce depresivní. Od samotného počátku se stanete terčem psychologického teroru ve formě depresivních samplů a úryvků z hororových filmů. Jedná se spíše o takovou pauzu, před další částí desky a jakýmsi uvědoměním sebe sama. Anebo si prostě chtěl dát zpěvák pauzu. Jak jinak si vysvětlit nepřítomnost vokálů v této části desky, že?
Pokud jste se přemáhali k návštěvě zubního lékaře, počítejte s tím, že po poslechnutí písně „Wasted“ k němu budete muset chtě nechtě zaskočit. Jemné a pomalejší znění písně vám amputuje čelist údernou kombinací na sebe navazujících kytarových riffů a blastbeatů, doprovázených prasečím kvikotem Mitche. Luckera, ne Buchannona. Bohužel, stejně jako v předešlých případech, nečekejte moc rozdílů, v podstatě je to jedno a to samé, akorát neustále přežvýkávané dokola. Totéž se dá říci o písních „Your Creation“ a „Genocide“ (druhá zmiňovaná je mimochodem velice excelentně znějícím nářezem), proto si je dovolím přeskočit a skočíme na úplný závěr. „Disengage“ je taková forma loučení ve stylu Suicide Silence. Jako když dokoukáte večerníček, který vás uspí smrští kytarových riffů. Pro mnohé z nás je to ovšem velice příjemné uspávání. A jsme na konci! Deska vám uteče jak voda, což je důvod pro to, abyste si ji poslechli ještě několikrát po sobě. Jen je škoda toho šíleného stereotypu ke konci. Copak je tak těžké posluchače něčím překvapit? Očividně ano.
Zvuk alba je jednoduše velkolepý. Představte si ho jako návštěvu kvalitního kina s high-end ozvučením. Koncert kovových rytmů doprovázených sympatickými kytarami a podmanivými vokály. Celá deska je také lehce přikryta filtrem, který jí dodává lehký šum, což ji vystřeluje tak vysoko, neboť tento efekt parádně podtrhuje onu psychopatickou atmosféru, vznášející se kolem vás. „No Time to Bleed“ je rozhodně velice kvalitním počinem, ovšem bez špetky nových nápadů. Na druhou stranu. atmosféra, která z desky kouká, je neocenitelná a ničím nenahraditelná. I kdyby tedy celý stál za nic, představte si celou hudbu jako jeden dlouhý film, a vše náhle půjde samo.
Nezničitelní Disturbed nám přijeli ukázat, co umí, a vybrali si pro to datum 23.6. a jako místo pražský klub Roxy. Tato parta se k nám podívala po celých devíti letech, poprvé u nás byli jako support dnes již upadajícího Marilyna Mansona. Začátek koncertu byl plánovaný na sedmou, ale jako skoro všude nějaké to menší zpoždění bylo, a sice zhruba 10 minut.
Když už jsme vevnitř a čekáme na start, tak se dočkáme české skupiny the.switch. Pokud jste byli 9. června na KoRn, určitě se vám jméno této skupiny vybaví, hráli totiž i před nimi. Tuto kapelu jsem do té doby ani neznal, poslechl jsem si jen pár songů, než jsem vyšel na koncert. Na jedné straně se na internetu se the.switch nadává, že znova už je ti dotyční nechtějí slyšet a nemají tam co dělat, ale na straně druhé na ně padá i chvála, že momentálně patří mezi nejlepší české kapely a lépe nikdo vybrat nemohl. A můj názor? Jejich vystoupení v sobě neskrývalo nic extra, pro mě byli zklamáním. Na začátku bylo na klucích vidět, že své vystoupení prožívají a baví je, zasloužili by si ale lepší publikum, než jsme byli my. O potlesk a zvedání rukou si často museli sami požádat, lidé spíše stáli a koukali, než aby si je užívali. Kytaru jsem vůbec neslyšel a zpěvu nerozuměl ani slovo. Pochválit snad můžu jen bubeníka, který mi připadal z celé skupiny nejlepší. the.switch se také pokoušeli o slipknoťácké “jumpdafuckup”, což jim sice vyšlo, ale docela dlouho trvalo dostat všechny diváky dolů na zem. Když se nás zpěvák snažil rozezpívat nebo chtěl, aby se zpívalo místo něj, chytal se jen málokdo. the.switch mě o svých kvalitách nepřesvědčili, naštěstí ale moc dlouho nehráli.
Blíží se osmá hodina a the.switch odchází z pódia, které se začíná upravovat pro ty, na které všichni přišli – Disturbed. Upravuje se asi tak 15 minut a pomalu se blíží start. Nejdříve přichazí bubeník – začíná hrát a rozsvěcují se světla. Za chvíli dorazí i kytarista s basákem a už se čeká jen na zpěváka DavidaDraimana, který je klasicky přiveden ve svěrací kazajce s maskou na hlavě. Vše načíná song “Voices”. Za pochvalu určitě stojí Draimanův dokonalý hlas, jenž je skoro stejně čistý jako na studiové verzi. I jeho speciální ďábelský smích a jiné zvuky jsou stejné jako na CD. Možná to jen mohl více prožívat, většinou totiž jen klidně stál se svým ďábelským výrazem a rukou vzhůru.
Setlist Disturbed:
01. Voices
02. Liberate
03. Just Stop
04. Prayer
05. Meaning of Life
06. Land of Confusion
07. Remember
08. Stupify
09. Hell / Shout 2000 / Criminal / Deify
10. The Night
11. The Game
12. Inside the Fire
13. Stricken
14. Ten Thousand Fists
– – – – –
15. Indestructible
16. [drum solo]
17. Down with the Sickness
Disturbed se snažili často zapojovat diváky v hledišti i diváky nahoře. Zpěvákovi kratší proslovy mezi písněmi byly skvělé. Nejdříve říkal, jestli víme, že tu jsou po devíti letech, když tu byli s Mansonem. Všichni po každé jeho větě začali hlasitě řvát, a tak po chvíli říká: “You don’t fucking understand what I am saying, right” [něco jako “Vy kurva nerozumíte, co říkám, že” – pozn. autora]. Dále se ptal, kdo z nás je vidí poprvé, zhruba půlka hlediště zvedá ruce a pak se ptá, že když přijedou znova, tak jestli půjdeme. V tu chvíli zvedají ruce všichni a Draiman se smíchem prohlašuje: “Now you understand me!” Své povídání moc neprotahuje a začíná se znovu hrát. Často pobouzí diváky ke zvedání pěstí, což Disturbed dělají na každém svém koncertu. Největším a snad jediným mínusem bylo velké horko. Tak půl hodině jsem měl úplně promočené tričko potem (a nebyl jsem sám).
Po osmi odehraných písních přichází smršť čtyř songů bez pauzy – “Hell”, “Shout 2000”, “Criminal” a “Deify”. Vyvrcholení a odehrání nejvetších hitů přichází hned poté, kdy zazní pecky jako “The Game”, “Stricken” nebo “Inside the Fire”. Po “Ten Thousand Fists” říká Draiman: “Good night, Prague!” a skupina odchází. Nějakých pár minut se nechají vyvolávat, aby se nakonec vrátili a odehráli titulní song nového alba “Indestructible”. Frontman chtěl po všech vidět pěsti ve vzduchu, asi jich chtěl vidět tak deset tisíc :) Kapela opět po této písni odchází a zůstává pouze bubeník. Každy ví, co přijde – masivní sólo na bubny. Pro mě to byla nejlepší část koncertu, protože miluji bubny a užívám si je ze všeho nejvíc. Chlapík to zahrál rychle a přesně, bylo to víc jak povedené sólo. Hned po jeho exhibici začíná “Down with the Sickness” a tím koncert končí. Disturbed slibují, že přijdou zpět mnohem dřív než naposled. Do diváků se pak klasicky hází paličky a trsátka, bohužel jsem ale nic nechytil. Disturbed předvedli skvělou show, ve vystoupení snad nebyla jediná chybička. Musím chlapcům zastleskat. Kdo nebyl, přišel o hodně. Stálo to za to. Doufejme, že se brzy vrátí.
Země: USA Žánr: progressive metal Datum vydání: 7.7.1992 Label: Atco Records
Tracklist:
01. Pull Me Under
02. Another Day
03. Take the Time
04. Surrounded
05. Metropolis Pt.1 – The Miracle and the Sleeper
06. Under a Glass Moon
07. Wait for Sleep
08. Learning to Live
Dream Theater, známá kapela hrající progresivní metal, vystoupí 30. června v Praze a já jsem se na její počest rozhodl sepsat recenzi k jejímu albu “Images and Words”. “Proč zrovna ‘Images and Words’,” ptáte se, “vždyť je tu nová deska!” Jenže nová deska vyjde až 23. června a to by nestačilo mlsnému recenzentovi k několikanásobnému poslechu a sepsání recenze, když má tolik jiné práce jako například nalejvání se. A navíc, “Images and Words” je deska superklasická. Ale před samotnou recenzí krátká předmluva.
Dne 2. června se malý Earthworm rozhodl napsat tuto recenzi, a jelikož zrovna nemohl večer spát, sednul si, vzal tužku a papír a psal. Psal a psal, až popsal tři strany A4, a tak každý, kdo s jeho sáhodlouhou recenzí vydrží, má u něj velké plus. A kdo nevydrží, ten má mínus. A kdo nedočetl ani sem, je hloupý špindíra a měl by se smažit v nebi :)
“Images and Words” je kultovní album, u kterého leží počátky moderního progmetalu. I když Queensrÿche nebo Fates Warning byli první, co zkoušeli zkombinovat Black Sabbath s Rush, na tomto albu to Dream Theater přenesli na vyšší úroveň. Opravdu, dá se říct že z “Images and Words” si bere inspiraci většina progmetalového klání, například i Cynic nebo Savatage.
Dream Theater jsou mistry svého řemesla, tedy heavy metalu, a pro mě jsou jednou z nejtalentovanějších kapel na světě, hlavně instrumentálně. Techničnost jejich hraní, komplexnost písní a neskutečný hlas Jamese LaBrieho tvoří kombinaci, na kterou může být Amerika hrdá. Cesta těchto mistrů (i přes pár změn klávesáka), začala právě albem “Images and Words”.
Je to sice až druhé album Dream Theater, ale poprvé na něm můžeme slyšet pravé přednosti kapely. Na rozdíl od předchůdce “When Day and Dream Unite” jsou skladby delší a komplexnější, ale hlavní je změna vokalisty Charlese Dominiciho, ten se totiž věkově ke skupině nehodil, byl o deset let mladší než ostatní. Byl nahrazen již zmiňovaným Jamesem LaBriem, který se stal jedním z klíčových faktorů a poznávacích znamení Dream Theater. Někteří právě kvůli jeho hlasu skupinu odsuzují, ale on je taky jeden z důvodů, díky nimž byli Dream Theater po “Images and Words” katapultováni do výšin. Samozřejmě by se neobešel bez neuvěřitelných výkonů kytaristy Johna Petrucciho, bicmena Mika Portnoye, basáka Johna Myunga a tou dobou klávesisty Kevina Moora.
Otvírák “Pull Me Under” je asi nejklasičtější skladba Dream Theater vůbec a byla první, kterou jsem od nich slyšel. Je to osmiminutová píseň plná tvrdých riffů, chytlavých melodií a skvělé práce jednotlivých instrumentů, všechno do sebe skvěle zapadá a tvoří fantastickou kombinaci. Je to tak klasická skladba, že kdybych měl vytvořit přirovnání, asi bych řekl, že je to něco, jako je “Master of Puppets” pro Metallicu nebo “Run to the Hills” pro Iron Maiden. Je to také skvělý příklad toho, jak vytvořit song, který se bude líbit i zatvrzelému deathmetalistovi, i někomu, kdo o metalu nemá ani ponětí, nebo s ním začíná. Každý si na konci řekne: “Tak tohle bylo sakra dobrý!”
Nálada se najednou úplně změní s nástupem “Another Day”. Dream Theater se rozhodně nebojí experimentovat a odklánět se od metalu. Možná to tak zpočátku nevypadá, ale je to dobrá skladba, po pár posleších se určitě každý přistihne, že si v duchu zpívá s písní :) Atmosféru skvěle doplňuje saxofon, kvůli němuž tuto skladbu někteří fanoušci odsuzují.
Další dlouhá, nepopsatelně krásná skladba nese název “Take the Time”. Začíná bicími, přidá se tvrdá kytara, slyšíme pár riffů a vyhrávek, pak se ozvou klávesy, nahodí fantastické sólo a dál se v rytmu basy dostáváme k jazzové části… a to je teprve prvních 60 sekund, ještě je před námi dalších 7 a půl minuty. Nedá se to moc dobře popsat, děje se zde najednou tolik věcí a můžeme slyšet tolik vlivů, že je pro recenzenta problém najít ta správná slova, protože toto se děje ve většině skladeb Dream Theater. Nedá se říct: “Je to něco jako…” Tato skladba je trochu jazzová, bluesová, metalová, chytlavá, ale komplikovaná, technická a podrobnější popis by byl opravdu na dlouho. Instrumentálně tento song řadím k nejlepšímu, co Dream Theater stvořili. Dejte “Take the Time” čas a rozhodně nebudete litovat.
“Surrounded” je další, a i když není moc dlouhá, nic jí to neubírá. Začíná pomalu, piano hraje, LaBrie se přidává se zpěvem, klidným a pomalým a brzy nastává exploze do jazzovité písně. Dream Theater opět dokazují, že i když to nezní jako metal, zní to dostatečně dobře na to, aby to zaujalo i metalistu.
Následuje pravá klasika Dream Theater, a kdo říká, že ne, ať roztrhne svou průkazku “fanoušek hudby”, protože si k nim nezaslouží patřit :) Řeč je o “Metropolis Pt.1 – The Miracle and the Sleeper”. Je to metalová jízda plná riffů, skvělého bubnování (u některých části je těžké i poklepávat nohou do rytmu), změn nálad a skvělé instrumentální části. Poslech této skladby je další nepopsatelný zážitek. Poslechněte si to, rozhodně těch devět minut neutratíte zbytečně.
Album neztrácí páru ani při “Under a Glass Moon”, ve které je jedno z nejlepších kytarových sól vůbec. LaBrie zase ukazuje emoce, které do zpěvu dává, a kromě Petrucciho sóla je v písní opět spousta riffů, které by někomu vystačily i na několik písní.
“Wait for Sleep” je taková chvíle oddechu, krátká klávesová skladba, doprovázená pouze LaBrieho zpěvem, který se k pianu skvěle hodí, a i přesto, že je to tak krátký kousek a skončí tak rychle, jak začal, skvěle se na album hodí.
Dostat se do “Learning to Live” chvíli trvalo. Zní úplně jinak než zbytek desky, což by bylo v pořádku, protože na tomto albu nezní nic jako to druhé, ale “Learning to Live” se zdá být úplně někde jinde. Dlouhé songy Dream Theater většinou bývají tvrdší, tento kousek je spíš baladičtější, možná proto není tak lehké se do něj dostat a zapamatovat si ho. Právě za tento song ubírám půl bodu.
“Images and Words” je pro mě velmi zásadní album, protože jsem díky němu našel zálibu v prog metalu (což je momentálně můj nejoblíbenější styl), pro který je to také velmi zásadní album. Asi je to také nejlepší deska pro seznámení s Dream Theater. Obsahuje skladby všech délek a stylů od pianovky “Wait for Sleep” až po tvrdý epos “Metropolis” a ukazuje, proč je tato kapela po celém světě tak milována. Takže radím každému: zapněte YouTube, pusťte si “Pull Me Under”, “Take the Time” nebo dokonce “Metropolis Pt.1” a užívejte si. Nebo možná ještě líp, běžte a kupte si to album!
Země: USA Žánr: alternative metal / industrial rock Datum vydání: 20.5.2009 Label: Interscope Records
Tracklist:
01. Devour
02. Pretty as a Swastika
03. Leave a Scar
04. Four Rusted Horses
05. Arma-Goddamn-Motherfuckin’-Geddon
06. Blank and White
07. Running to the Edge of the World
08. I Want to Kill You Like They Do in the Movies
09. WOW
10. Wight Spider
11. Unkillable Monster
12. We’re from America
13. I Have to Look Up Just to See Hell
14. Into the Fire
15. 15
Hodnocení: 3/10
Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 5,5/10
H. – 2,5/10
Earthworm – 3,5/10
Exhibicionista Marilyn Manson se vrací na hudební scénu se svým novým kouskem „The High End of Low“. Na této desce se skupina snaží pokračovat ve stylu své minulé práce „Eat Me, Drink Me“, které je mnohdy kritizováno, že už to není starý dobrý Manson; uvidíme, jakých reakcí se dočká tohle album. Navázalo se na pomalejší a roztáhlejší písně zaměřené spíše na lyrickou část, nežli hudební, celkově texty v tomto albu patří ke špici, co kdy Manson sepsal a nazpíval, texty ale bývaly vždy silnou stránkou tohoto pána.
Při začátku poslechu jsem moc nadšený nebyl, očekával jsem něco ve stylu „mOBSCENE“ či „The Fight Song“, místo toho jsem dostal pomalou odrhovačku s názvem „Devour“, asi poslední minutu, kdy jsem skoro usnul, jsem radši přetočil a doufal, že druhá píseň přinese zlepšení. Další song se sice maličko urychlí a je tu něco, co by vzdáleně starého Mansona mohlo připomenout, stále to ale není ono, něco tomu chybí, „Pretty as a Swastika“ si tedy pochvalu nezaslouží. „Leave a Scar“, třetí pořadová, má na začátku celkem chytlavý riff, jinak stále to samé – pomalé a uspávající. U páté „Arma-Goddamn-Motherfuckin’-Geddon“ jsem slyšel rytmus „Rock Is Dead“ z „Mechanical Animals“, sice se možná jen jedná o mou domněnku, ale spojené to nějakým způsobem být musí. Nicméně tu konečně dochází ke zlepšení a já začínám mít z poslechu aspoň menší radost.
Album běží dál a vyskakuje tu „Blank and White“, která se ani nijak neliší od prvních čtyř písní, klidně se mohla vypustit, nemá nic extra a nezanechá ve vás nic. Pokud jste po prvních šesti kouscích skoro usnuli, tak „Running to the Edge of the World“ a „I Want to Kill You Like They Do in the Movies7 vás dorazí definitivně. Tyto dvě spojuje jedna prostá věc – délka! Jak délka názvu, tak délka skladby je až zbytečně moc protáhlá, dohromady mají 15 minut a 25 vteřin, kdyby se aspoň jednalo o něco pořádného, a ne ukolébavky. Přiznám se, že ani jednu z těchto písní jsem nedoslechl celou, protože se to nedalo. U dalších tří songů se opět neodehrává žádná změna. „We’re from America“, dvanáctá píseň, která je bezpochyby nejlepší a aspoň se přibližuje starší Mansonově tvorbě, pokud jste při poslechu neusnuli a vydrželi až sem, aspoň se vám dočká menší odměny. „We’re from America“ dosahuje nejvyšších kvalit v tomto albu, ve srovnání se starými je ale u dna. Pokud by deska končila dříve zmiňovanou písní, bylo by to důstojné ukončení, místo toho tu jsou opět tři stejně pomalé a nudné písně.
Sečteno a podtrženo, Marilyn Manson opět své fanoušky nepotěšil; co začal na „Eat Me, Drink Me“, zde dokončil. Při úplně prvním spuštění jsem konce některých písní přetočil, nedalo se to snést, při druhém už jsem ale vydržel, nijak odvázaný jsem z toho nebyl. Album je zbytečně roztahané, určitě takových 11 písní by zde naprosto stačilo. Chybí tu pořádný nářez, po kterém si Mansona zapamatujete a při zaslechnutí jeho jména se vám tato píseň vybaví. Fanoušky, kteří Mansona poslouchají od začátku a mají radši jeho tvrdší tvorbu, potěšeni nebudou. Ovšem novodobí fanoušci, kterým se líbilo „Eat Me, Drink Me“, si můžou oblíbit i toto. Nic to však nemění na tom, že „The High End of Low“ je slabé.
Mantic Ritual, thrash metalová kapela z Pittsburghu, nedávno vydala svůj debut “Executioner” pod vydavatelstvím Nuclear Blast a James Hetfield (Metallica – vokály, rytmická kytara) jejich album označil za nejlepší debutové album letošního roku (a to teprv začalo jaro). Není to zvláštní? Jak se mohla neznámá kapela dostat ihned pod značku Nuclear Blast a jak získala uznání takové osobnosti, jako je James Hetfield? Protože, jak se zdá, je toto album jedno z těch, které mají tendenci vrátit klasický thrash metal zpět na vrchol.
Ano, poslechem této desky se vracíme do 80. let, k začátkům takových velikánů, jako jsou Metallica, Exodus, Testament nebo dokonce i Overkill. Mantic Ritual si bere příklad právě z těchto kapel a rozhodně se nebojí to ukázat. Hned po chvíli poslouchání první písně “One by One” uslyšíte velký vliv Metallicy a Exodus a každému fanouškovi těchto kapel jistě poskočí srdíčko když uslyší hudbu, která připomíná alba jako “Kill ‘Em All” nebo “Bonded by Blood”. Mantic Ritual nejenže mají ty správné vzory, ale oni mají dostatek talentu a muzikálnosti udělat dobré album. Kytarista Jeff Potts opravdu válí a předvádí vše od nejjednodušších akordů až ke skvělým sólům a technickým vyhrávkám a bubeník Adam Haritan se předvádí opravdu výtečně.
Moje osobní top píseň alba je “Death and Destruction”, která je melodická, s fantastickým sólem a nacházím v ní velký vliv Metallicy a Overkill. I přesto, že Mantic Ritual servíruje své monstrózní songy poměrně rychle a album skončí, jako by to bylo pár minut, pár songů by nemuselo být tak zbytečně prodloužených. Právě délka je jeden z hlavních mínusů tohoto alba, některé songy jsou opravdu natažené a může se stát, že někoho budou svoji délkou nudit. Ano, přátelé, pravý thrash metal se vrací, a myslím, že o Mantic Ritual v budoucnu ještě hodně uslyšíme.
Ve své podstatě je názorově naprostá většina black metalové scény oproti “normálu” značně nenormální. Najdou se ale i skupiny, které jsou i v rámci extrému silně netradiční. V black metalové komunitě najdeme povětšinou satanisty nebo lidi vystupující proti všem možným náboženstvím, ale dá se narazit i na nacistickou kapelu. Wolves in the Throne Room ale oproti všem pravicově smýšlejícím míří hodně “doleva”. Co je ale paradoxní, i když by se mohlo zdát, že jsou Wolves in the Throne Room myšlenkami přesně na opačné straně, se svými názory o souladu s přírodou a síle individualit by si se zbytkem black metalové scény mohli podat ruku.
Hlavním tématem recenze je ale hudba, ne myšlenkové pochody jednotlivých skupin. Nové album Wolves in the Throne Room se k nám do přehrávačů přikradlo potichu, bez žádné větší reklamy, a to i když by si ji zasloužilo. Jestli se totiž dá s jistotou o téhle kapele něco prohlásit, pak je to, že hrají skvěle.
Co se tedy skrývá pod obrazotvorným názvem “Black Cascade” a jeho působivým obalem? Dalo by se to nazvat jako střednětempý náladotvorný black metal s krkavčím vokálem a přírodní atmosférou. Zní to šíleně, ale lépe se to popsat nedá. Jako kdyby celé album složili a nahráli v těch nejhlubších lesích (což celkem dost dobře možné vzhledem k tomu, že celá skupina žije i se svými rodinami hluboko v lese daleko od civilizace).
Na první poslech se Wolves in the Throne Room oproti minulým albům “odprostili” od dlouhých a hypnotických (a úžasných) nemetalových pasáží. Ale jen na první poslech, protože je skupina zakomponovala do celku, takže se teď nestřídají tyto uhrančivé kousky s black metalovou bouří, ale vzájemně se tyto dvě tváře Wolves in the Throne Room prolínají, což je vlastně plus i zápor zároveň. “Black Cascade” tak zní mnohem kompaktněji a sevřeněji, než kdykoliv předtím. Na druhou stranu to chce opravdu hodně času na jejich docenění, tudíž si jich “víkendoví posluchači” ani nevšimnou a můžou tak Wolves in the Throne Room považovat za zcela obyčejnou black metalovou sebranku (když tak o tom přemýšlím, vlastně to není zápor, ale jen jejich problém, když někdo nedokáže věnovat hudbě, která za to stojí, čas).
Rozhodně se nedá určit nejlepší song na “Black Cascade”. Celou deskou od prvních vteřin až do úplného konce prostupuje jednolitá (ale ne nudná!) nálada, kterou je k docenění “Black Cascade” nutné vstřebávat v kuse. Každá ze čtyř sáhodlouhých písní má své úžasné momenty, ale jedna bez druhé by nemohly být. Jenom poslechem celého alba můžete vstřebat myšlenky tohoto alba.
Možná jste se toho moc z téhle recenze nedozvěděli, ale ona se jen těžko popisuje tak nepopsatelná hudba, ke které si prostě musí najít cestu každý sám. Já osobně ale vřele doporučuji “Black Cascade” vyzkoušet.
