Po několika změnách data vydání a všemožných spekulacích k nám konečně dorazilo čtvrté album skupiny Mastodon – “Crack the Skye”. Na střibrném podnose nám Mastodon přinesli mistrovské dílo o sedmi chodech (skladbách). Novinka se od předchozích děl bandy liší, hodně se ubralo na tvrdosti a je znát větší vliv progrocku, jazzu a také psychedeliky, stálý je však zásadní prvek pro Mastodon, a to je kreativita.
Mastodon si skvěle poradili s albem jako s celkem – většinu alb si každý jistě poslechne párkrát celé a pak se k němu vrací tak, že se vrhne na svoje oblíbené hitovky a jde poslouchat něco jiného. Mastodon však udělali album tak, že vždy, když dostanete chuť na jejich výtvor, začnete od začátku a pojedete až do konce, a to se povede jen málo kapelám, aby posluchač nepřeskakoval jednotlivé skladby. Celá deska má takový temný až doomový feeling, ke kterému přispívají vokály ve stylu Ozzyho Osbourna, které se často objevují.
Změnil se také vokální projev, na albu neuslyšíte už moc growlu a různých screamů a dalších zkreslenin, místo nich se stává hlavní čistý vokál, do kterého muzikanti přidali hodně emocí. Jak sami řekli v rozhovoru (Spark – leden 2009), při tvorbě alba si všichni sáhli hluboko do duše a právě proto je deska věnována bubeníkově sestře Skye, která ve čtrnácti letech spáchala sebevraždu.
Umění muzikantů je nepopsatelné, album hýří tolika riffy, že by se jich vešlo na další album, všechny instrumenty jsou slyšet a jsou v dokonalé harmonii, stejně jako hlasy zpěváků a vše se navzájem fantasticky doplňuje. Album se asi nebude líbit každému, ale kdo nezkusí, hodně prodělá.
Země: USA Žánr: deathcore Datum vydání: 18.9.2007 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. Revelations (Intro)
02. Unanswered
03. Hands of a Killer
04. The Price of Beauty
05. The Fallen
06. No Pity for a Coward
07. The Disease
08. Bludgeoned to Death
09. Girl of Glass
10. In a Photograph
11. Eyes Sewn Shut
12. Green Monster
13. Destruction of a Statue
Ještě než se pustím do samotného článku, rád bych upozornil, že se budu snažit přispívat spíše starším materiálem, který neměl tu čest se dostat na tento web. Recenze sice nebudou aktuální, o což se starají zejména kolegové, ale zaměřím se spíše na někdy více, někdy méně retro desky, o kterých tu není zmínka. Pokud zde tedy uvidíte článek, který vám nepřijde ani zdaleka tak aktuální jako světová krize, prosím nevytahujte své kytary, abyste mne jimi umlátili, jsem takový a jiný nebudu. Dneska tu máme kapelu Suicide Silence, která zastupuje vlnu moderní deathcore školy, a pro začátek nutno dodat, že se jí to daří více než dobře.
Deathcore je sám o sobě relativně mladý styl, který začal na veřejnost pronikat v 90. letech tohoto století, přičemž velice silně graduje právě nyní. Zachovává si temnou tvář death metalu, přičemž je spojen s takzvaným „core“ žánrem. Z toho lze snadno odvodit, že vás tato hudba chytne za koule svojí rychlostí a silou, do čehož vloží část temné atmosféry a kus prasečího chlívku. S nadsázkou lze říct, že doslova! Ukončíme ten dějepis a konečně se vrhneme na kluky z Kalifornie.
Dá se říct, že Suicide Silence jsou spíše v začátcích svého působení na poli hudby. Teprve v roce 2002 se zformovali, aby do roku 2007 vydali několik demo nahrávek, na kterých předvedli cestu, jakou by se rádi vydali. Rok 2007 se stává kritickým, jelikož s producentem Johnem Travisem (podílel se i u kapely Static-X) vydávají své debutové album „The Cleansing“, což je katapultuje na vysoké příčky v prodejnosti. Nyní když se do našich přehrávačů pomalu, ale jistě blíží nová deska s názvem „No Time to Bleed“, povíme si něco o „The Cleansing“. Nejde sice o album roku, ani o nejlepší hudební zážitek století, přesto si hoši zaslouží trošku více prostoru a alespoň šanci projevu.
Už při prvním nárazu zvukových vln do vašich sluchových ústrojí vám bude jasné, že se nejedná o ledajaké deathcore dílko. Ve většině písní jsou dosti patrné i grindcore prvky kterých se prostě nezbavíte, ať se snažíte, jak jenom chcete. Rychlejší tempo pak vynahrazují i velmi vzácně slyšitelné pomalejší části. Nejvíce potěšující ale je, že zvuk desky má neskutečné grády, přičemž vás rozkope jako domeček z karet. Všechny linky jsou pečlivě vyváženy, přesto místy basová část značně převyšuje vše ostatní, ruku v ruce s kovově znějícími bicími. Tento surový zvuk působí naprosto skvostně ve srovnání s kapelami jako například Despised Icon nebo All Shall Perish, jejichž počiny bývají místy nevyvážené a v mnoha aspektech nedotažené. Ale samozřejmě záleží na vkusu každého zvráceného jedince. Jakmile totiž stisknete tlačítko Play, všechno na vás spadne, mohutný zvuk desky je znát v každé části písně, které mohou někomu znít lehce monotónně.
Ač tedy kapela nepřináší zhola nic nového, ve srovnání například s The Black Dahlia Murder působí daleko svěžeji a příjemněji. Holt nová krev se nezapře. Momentální složení je tedy následující. Docela extrémně tetovaný Mitch Lucker se stará o veškeré vokály, jak vysoko položené kvičáky, tak celkem zajímavě nízko postavený growling. Zní totiž, jako kdyby se mu zasekla kost v bolavém krku, přičemž by se neustále snažil „zpívat“. Svými strašidelnými tóny vás tak může během minuty dostat do lehce depresivního až schizofrenického stavu. Chris Garza a Mark Heylmun se starají o pořádně chrčení v podobě kytar. Nečekejte na desce moc sólových chvilek, ale pokud se zaposloucháte, budete si chrochtat blahem, jelikož na albu najdete i technické části. Basák Mike Bodkins se zasloužil o ten mohutný a temný zvuk desky (pokud nepočítáme všechny ty přístroje) a je to dost znát. Nebýt temně znějící a úderné baskytary, deska by postrádala o jeden punc kvality méně. To všechno završíme Alexem Lopezem, který řeže do škopků více než statečně. To vše tvoří unikátní celek, našláplou desku, jež vás oběsí na střevech a dá vám sežrat vlastní srdce.
Celou desku otevírá půlminutové intro „Revelations“, složené pouze ze samplů. Hned poté bez varování nastoupí píseň „Unanswered“, která vám svůj příchod oznámí jasným a stručným úderem do bicích. Dle mého názoru se jedná o jednu z nejlepších, ba dokonce snad nejlepší píseň z celé desky. Mitch jasně předvede, čeho je schopný, postupně stoupající vokály náhle střídá s hlubším growlem. Dobře si zapamatujte frázi „…where is your goood… wheeerre is youur goood… WHEEERE IS YOUR FUCKING GOD!“. Oficiální videoklip můžete zhlédnout nad odstavcem. Ten byl pořízen na Rockstar Energy Mayhem Tour 2008. „Hands of a Killer“ pokračuje v tom, co začal předchozí song. Začátek si asi snadno zapamatujete kvůli vkusně zkreslenému zařvání. Poté už jen lehce houpavé kytary a přívalové nárazy brutálních rytmů. V pořadí čtvrtá píseň „The Price of Beauty“ (která se mimochodem také dočkala klipu) je jedna z těch pomalejších a klidnějších, v porovnání s celou deskou.
Jelikož nějak nevidím důvod proč popisovat všechny songy, vzhledem k tomu že znějí vcelku podobně, zakotvíme u předposlední vypalovačky s názvem „Green Monster“. Na normální desce tento song uzavírá celé album (na speciálce ještě poté následuje jedna část) a nutno dodat, že ho uzavírá naprosto skvěle. Celý tak nějak připomíná kurevsky silnou a hlasitou střelbu z brokovnice. V jednu chvíli brnká kytara a ozývá se jenom pobouchávání do bicí. Zničehonic se ale všichni zblázní a začíná zlo, které je zakončeno samplem z intra. Zakončení odpovídající mému vkusu, posluchač by totiž měl vědět, kdy končí a začíná deska, což mnoho kapel nerespektuje. Bonusová část s názvem „Destruction of a Statue“ křičí do světa svůj názor na politiku nejen na domácí půdě. I celkový podtext všech písní se odlišuje od mnoha kapel, většinou se totiž setkáte s narážkami na společnost, politiku či náboženské proudy. Po poslechu desky tak máte lehce poučný a nasraný pocit.
Ač Suicide Silence nepřinesli na pole extrémní hudby vůbec nic nového, nelze si nevšimnout parádní odvedené práce na desce „The Cleansing“. Ta se totiž odlišuje od ostatních autorů zejména ve svém neurvalém a surovém podání. Je z ní cítit dávka sebejistoty, která rozhodně této, s nadsázkou řečeno, začínající skupině rozhodně nechybí. Nemusíte být fanoušci takovýchto žánrů, aby vám došlo, že „The Cleansing“ zní fakt perfektně. Bohužel se nezbavíte lehce stísňujícího pocitu při poslechu, stejně jako jednotvárnosti takřka drtivé většiny songů. Nezbývá než doufat, že se kluci do budoucna polepší a natočí stejně našlapané, ale rozmanitější album.
Čtyřčlenná chicagská grupa Dope se na scéně objevuje po čtyřech letech, vydává totiž dlouho připravované “No Regrets”.
Album je v obchodech už třetím dnem a určitě neuniklo pozornosti mnoha lidí. Dope momentálně objíždí Ameriku s touto novinkou, dalším hostem je Black Label Society.
K “No Regrets” již byl uveřejněn videoklip, konkrétně k písni “Addiction”, ve které hostuje speciální host – skvělý kytarista Zakk Wylde. Píseň na albu nese čtvrté pořadové číslo.
Album má celkem obsáhlý tracklist, zastavil se na čísle šestnáct, ale tři písně – “Flat Line” (1.), “Interlude” (8.) a “Bloodless” (11.) – jsou jakási intra na další píseň a obsahují různé zvuky a proslovy. Předposlední, patnáctá, “Die, Boom, Bang” je live verze čtyř písni – “Die Motherfucker Die”, “I’m Back”, “Sick, Burn” a “Fuck tha Police”. Po začátku alba si v podstatě odpočinete až na “My Funeral”, která je takovým “ploužákem” a je pomalejší než ostatní. Album nabere svou rychlost až na “Dirty World”. Čtrnáctá, “I Don’t Give a…” , je o pěti slovech, jak sám říká na začátku Edsel Dope, o pěti slovech, která často používáme a jsou velice důležitá.
Dope se nijak neztrapnili, nijak nevyčnívají, “No Regrets” je povedené a na písních “Addiction” a “6 6 Sick” se pomalu ale jistě stávám závislým :). Tato práce se vyznačuje dobrými, a jak jsme již zvyklí, tak sprostějšími texty. “She’s like cocaine, heroine, alcohol and vicodine. She’s my addiction!”
“Wrath” je již paté studiové album americké metalové skupiny Lamb of God. Album vyšlo teprve nedávno (24. února 2009), ale už dříve se dostala ven pirátská kopie a kolovala po internetu. Producentem alba se stal Josh Wilbur, nahrávalo se v New Yorku, Virginii a v New Hampshire. “Tohle album bude překvapením pro hodně lidí, zvolili jsme jinou cestu. Dosáhli jsme nejlepšího, co jsme mohli,” řekl o albu bubeník Chris Adler.
“Jehňata” již uveřejnili nový videoklip k písni “Set to Fail”, pokud sledujete tento blog pravidelně, určitě jste tuto skvělou zprávu zaregistrovali, ale pro jistotu davám link znovu.
“Wrath” oproti předešlé práci otevírá pomalá, klidná dvouminutová píseň “The Passing”, v níž se nevyskutuje ani zpěv. “Je čistě instrumentální, je to jedna z mých nejoblíbenějších, protože je to pro nás něco jiného, dlouho jsem takovou chtěl udělat,” řekl o tomto kousku kytarista Mark Morton. Na tuto otvíračku pochopitelně navazuje píseň “In Your Words”, která dodavá skvělý start alba – zbytek se pak nese v podobném duchu. Nestačíte ani rozdýchat skvělý úvod a hned na vás vyskočí “Set to Fail”, tato píseň se řadí k vůbec nejlepším nejen na celém albu, ale i doposud vydaných písní Lamb of God.“Contractor”, píseň následující po “Set to Fail”, se nijak dlouho nerozjíždí a hned zostra začne, i s poněkud odlišnějším zpěvem v úvodu. Dále se již o jednotlivých písních nebudu rozepisovat, ať z toho taky něco máte. Každopádně každy další song je skvělý.
“Wrath” také vychází jinak v Evropě a jinak v Americe, protože v Americe jsou Lamb of God pod Epic Records a v Evropě jsou pod Roadrunner Records. V Evropě “Wrath” vychází klasické jedno CD bez žádných bonusů nebo ve speciální edici. V Severní Americe vychází klasické CD bez bonusů, Deluxe Edition s bonusovým diskem, Super Deluxe Edition s LP deskou. A nebo pro staré fajnšmekry je tu i možnost zakoupení pouze LP desky.
Lamb of God momentálně objíždí svět, aktuálně jsou v Rakousku, odkud se pak přesunou do Japonska a do Ameriky.
Zkrátka “Wrath” je od začátku až do konce skvělé album, čekají na vás skvělé texty, bubny, riffy a kytarová sóla. Nudit se nebudete. Lamb of God se vytáhli, pokud i další alba budou takto kvalitní – máme se na co těšit.
Kapitola I: Kosti Kosti zlámaný,
kosti rozdrcený,
válej se ve slizu,
kterej všechen slíznu.
“Evisceration Plague” od Cannibal Corpse je bezesporu jedním z nejočekávanějších death metalových alb za posledních pár měsíců. Což o to, Cannibal Corpse jsou už v takové pozici, že každé jejich album je očekávané, ale u novinky to platilo dvojnásob, protože poslední zásek “Kill” byla k posrání zabijácká porce US deathu, takže byli všichni zvědaví, jestli se kapele podaří vysoko nastavenou laťku alespoň vyrovnat. Nebudu to nijak protahovat – pokud se vám líbilo “Kill”, “Evisceration Plague” bude taky.
Kapitola II: Maso
Lidský maso shnilý
právě obírám.
Mám velkej hlad,
tak k obědu si dám.
Jak je již řečeno výše, Cannibal Corpse udělali přesně to, co se od nich čekalo – nahráli nářezovou deathovou jízdu přesně ve svém stylu. Je to brutální? Ano! Technicky zahrané? Samozřejmě! Chytlavé? Jak cyp!!! Jestli mám u něčeho chuť mlátit celý den hlavou, jsou to Cannibal Corpse. A čekal snad někdo něco jiného? Ne? Na druhou stranu, jestli jste si je nikdy moc neoblíbili, ani novinka z jejich dílny vás moc nenadchne. Záleží na vaší míře “deathovosti”.
Kapitola III: Krev
Krev je pěkná věc,
taky pěkně stříká,
ale když zaschne,
je z ní shnilá břečka.
Jaké songy jsou nejlepší, po mně ale nechtějte. Abych řekl pravdu, tak po třetím fláku ztrácím při každém poslechu přehled. Není to ale zapříčiněno tím, že bych byl retardován. Ono to je totiž po chvíli trochu monotónní (a pro někoho možná i ubíjející), ale na koncertech to nikomu moc vadit nebude. Kotli ožralých fans to bude asi jedno (tím chci říct, že nové songy mohou být bez problému zařazeny do koncertního repertoáru).
Kromě právě zmíněného menšího nedostatku (monotónnost) není v podstatě desce co vytknout. Přesto to ale na mě nepůsobí nějak extra dokonale. Určitě má na tom svůj velký podíl i to, že death metal není něco, z čeho bych byl ve většině případů nějak na větvi. Mlácení palicí v kotli je sice hezké, ale na soustředěný poslech taková hudba moc není (alespoň pro mě ne). Já vím, je to čistě můj osobní problém, ale recenzi přece píšu já. (smích) Hodnocení 7/10 je podle mých sluchovodů tak akorát. Fanoušci deathu si přihodí pár bodíků procent navíc. Maniaci do Cannibal Corpse si přihodí hodně bodíků navíc. A jestli vám Cannibal Corpse, potažmo všechen death, nevoní, tak… tak to snad radši ani neposlouchejte….
Čtvrté řadové album skupiny Mudvayne mělo původně vyjít roku 2007, ale kvůli Chadu Grayovi (zpěv) a Gregu Tribbettovi (kytara), kteří jeli na turné s Hellyeah, se deska zpozdila. Producentem se stal Dave Fortman, který už nějaké zkušenosti s Mudvayne má. Tento rok chce skupina vydat další desku.
16. července bylo na MySpace skupiny nahráno video s možnou písni z nového alba. Dále se pak postupně uveřejňovali 30 vteřinové ukázky na oficiálních stránkách. Konkrétně to byly tyto písně “Fish Out of Water”, “A New Game” a “Do What You Do”.
Albu nejde přiřadit určitý styl, písně se od sebe hodně liší. Závěrečný song “We the People” hodně připomíná “Death Blooms” z druhého alba této skupiny, “L.D. 50”. Jednou se Mudvayne snaží být tvrdí jako v “A New Game”, tento kousek mi ale zase připomněl asi nejznámější (a nejlepší) píseň “Dig”. V dalších pár písních je určitý rap metalový podklad. V “Do What You Do” asi z půlky opět kopírují svůj další hit “Happy?”. Mudvayne se zřejmě pokusili udělat toto album pro více lidí. Ze začátku na vás čeká asi čtyři nebo pět kvalitních písní a to, co bych od Mudvayne očekával, ale později se tam objevují pomalejší písně, jednodušší kytarové riffy s podobným zpevěm, tyto písně vyznívají “smutně”.
Není to zrovna nejlepší práce od této skupiny, mohli ze sebe dostat více. Doufám, že se do příštího alba polepší. Poslouchat se to ale dá, ale určitě časem omrzí. Zkrátka Mudvayne nepřišli s ničím novým, snad příště budou mít inspiraci lepší.
Datum: 28.11.2008 Místo: Vídeň, Stadthalle (Rakousko) Účinkující: Children of Bodom, Machine Head, Slipknot
Iowská mašinéria znova v Európe a znova s ignoráciou Slovenska a Česka. Najbližšou zastávkou sa tak stáva opäť Viedeň, s ktorou som ešte žiadnu koncertnú skúsenosť nemal.
Dostať sa k Stadthalle kde sa mal koncert uskutočniť, nebol žiadny problém vďaka dobrým spojom. Pred koncertom sme sa rozhodli navštíviť obchod Drumhouse, v ktorom sa mala konať autogramiáda Joeyho Jordisona. Pred obchodom sa zišlo niečo okolo 100 maggots, ktorý boli nedočkavý na stretnutie s ním. To sa aj uskutočnilo, hoci každý mal pravo len na jeden podpis a fotky s ním neboli možné. Myslím, že väčšina bola aj tak spokojná, možnosť podania ruky zo svojim obľúbeným hudobníkom (pre niektorých možno aj idolom) nebýva každý deň.
Po autogramiáde sme sa znova presunuli k hale, ktorá sa pomaly, ale isto plnila. Koncert sa začal priam na minutú presne, a tak úderom siedmej hodiny vybehli na pódium Fíni Children of Bodom. Children of Bodom ma niekedy celkom bavili, ich staršia tvorba je kvalitná, postupne však môj záujem o túto kapelu opadol a nový album považujem za veľmi slabý. Preto som od nich ani moc neočakával a čo sa mi aj potvrdilo, tak oprávnené. Kapela si bez života hoblovala svoju zmes power/death metalu. Ich set ma vyslovene nudil, zvuk tiež nebol zrovná ideálny. Našťastie kapela sa po piatich songoch lúči a odchádza do zákulisia.
Na rad prichádzajú Machine Head a hneď prichádza obrat. Kapela, ktorá si v minulosti prešla mnohými problémami a v jednu chvíľu to nakoniec vyzeralo na rozpad, sa odrazila od dna a minulý rok vydala svoj vrcholový album “The Blackening”, s ktorého aj najviac čerpala. Do pohybu sa dalo aj publikum, ktoré Rob Flynn neustále hecoval a vyzýval ho k vytvoreniu circle pitu. Zvuk znova nebol idealny, hlavne pri vyšších tónoch to dosť škrípalo, a na začiatku koncertu sa Rob dosť strácal v melodických častiach, ktoré zneli trochu falošne. Machine Head hrali s nasadením a chuťou, bolo vidieť, že koncert si naozaj užívajú. Po sedmi songoch sa rozlúčia s publikom, aby vypratali pódium pre hlavné hviezdy večera.
Setlist Machine Head:
01. Clenching the Fist of Dissent
02. Imperium
03. Beautiful Mourning
04. Aesthetics of Hate
05. Ten Ton Hammer
06. Halo
07. Davidian
Setlist Slipknot:
01. Surfacing
02. The Blister Exists
03. Get This
04. Before I Forget
05. Liberate
06. Disasterpiece
07. Dead Memories
08. Psychosocial
09. The Heretic Anthem
10. Prosthetics
11. Spit It Out
12. Duality
13. Only One
– – – – –
14. 515
15. People=Shit
16. (sic)
Po prestavbe podia a krátkom intre to prišlo, cirkus Iowa, maskovaná deviatka alebo jednoducho Slipknot. Skupina nenechala nič na náhodu a hned od začiatku pumpovala do publika, čo sa len dalo. Aj ked turne sa nieslo v znamení podpory k novinke “All Hope Is Gone” paradoxne s tohto albumu zaznelo najmenej skladieb (“Dead Memories” a “Psychosocial”). Dôraz bol kladený hlavne na prvé dva albumy. Zo Slipknot je cítiť počas celej ich kariéry určitú dávku pozérstva (hlavne pri rôznych vyhláseniach), naživo im to aj vďaka tomu šľape neskutočne dobre. Však ide hlavne o poriadnu show a tú Slipknot ukázali. Nechýbali ani ich klasické prvky ako hydraulické bicie a perkusie. Sid ukazal, že je nezmar a ani barle mu nezabránili, aby sa vybral na malú návštevu medzi ľudí či, aby jednou rukou visel na vysunutých perkusiach.
Zvuk bol konečne perfektný, všetky nástroje boli vyvážené a ani mlátenie do sudov nezaniklo. Čo ma celkom prekvapilo, bol Corey Taylor, ktorý sa konečne naučil spievať čisto nielen v Stone Sour, ale už aj v Slipknot. Hlavne keď to porovnám z ich živím albumom “9.0 Live”, kde bol Corey neskutočne falošný, je rozdiel obrovský.
Nechýbalo ani poďakovanie fanúšikom za ich dlhú podporu a Corey sa prišiel aj pochváliť prvým zlatým albumom, ktorý skupina v Rakúsku získala práve za posledný album.
Po skladbe “Only One” sa kapela odobrala do zákulisia, aby sa po chvíli vrátila s posledným prídavkom. Tým boli velké hity “People = Shit” a “(sic)” a koniec. Krátka rozlúčka z ľuďmi a prisľúbenie návratu budúci rok.
Slipknot ukazali, že koncertne sú vo vrcholovej forme aj napriek tomu, že po poslednom albume som mal rozpačité pocity (a ešte stále mám). Slipknot pravdepodobne (ak nám teda neklamali) zavítajú do Európy znova budúci rok. Či sa objavia aj u nás je však otázne (aj keď organizátory Topfestu s nimi už začali rokovať).
Každému death metalistovi se při pohledu na sestavu tohoto koncertu zaručeně musely rozsvítit oči. Takhle luxusní parta deathových kapel se vidí málokdy. Původně se však zastávka u nás neměla vůbec konat, protože v prvně potvrzených datech žádná ČR napsána nebyla. Až na poslední chvíli se pořadateli Shindymu podařilo domluvit i jedno datum pro Prahu. A tímto mu děkuji. Tenhle deathový večírek byl totiž hodně našláplý.
Rozjezd připadl na celkem neznámé Amon Din ze Srbska, kteří podle mě byli jen do počtu, aby jako první nezačínala kapela, jakou jsou Belphegor. Během vystoupení Amon Din stálo na place jen pár lidí, kteří většinou jen občas pokývali hlavou, a to bylo vše. Sice se objevilo asi pět týpků, kteří se snažili alespoň trochu pařit, ale nechali toho stejně rychle jako začali. Zbytek návštěvníků se zatím věnoval vpravování pivního moku do těla. Samotná hudba skupiny ani její výkon mě moc nezaujaly. Všechno to bylo děsně statické. Jednou za písničku hudebníci udělali krok do strany a tím veškerá “show” končila. Navíc mi některé kousky jejich songů připadaly, jako bych už je někde jinde slyšel. Nechci říct, že byli Amon Din prachsprostou vykrádačkou, jen mi některé pasáže přišly podezřele povědomé.
Belphegor už ale byli jinačí jízda. Rakouští perverzáci mají na kontě hodně povedenou novinku “Bondage Goat Zombie”, kterou právě na tomto turné propagují. Nakonec z ní zahráli tři songy. S Belphegor to konečně začalo být ve Futuru zajímavé. Pařících maníků značně přibylo a plocha už se také začala solidně zaplňovat. Přiznám se bez mučení, do Prahy jsem se vydal hlavně kvůli nim, tudíž je zřejmé, že mé hodnocení jejich vystoupení určitě nebude záporné. Protentokrát to ale není nadhodnocování mé oblíbené skupiny, protože Belphegor byli vážně nářez. Hoši vsadili na rychlejší songy, což se dalo očekávat. Jen škoda, že nezahráli mou oblíbenou “Bluhsturm Erotika”, člověk ale nemůže mít všechno. A vůbec, je škoda, že pokaždé, když se u nás tahle parta objeví, hraje tak krátce. Klidně bych snesl o dvě písničky více. Alespoň, že měl Helmuth tu svojí sado-maso masku s hřeby při poslední “Bondage Goat Zombie”.
Setlist Belphegor:
01. The Goatchrist
02. Seyn Todt in Schwartz
03. Belphegor – Hell’s Ambassador
04. Stigma Diabolicum
05. Swarm of Rats
06. Justine: Soaked in Blood
07. Lucifer Incestus
08. Bondage Goat Zombie
Setlist Grave:
01. A World in Darkness
02. Into the Grave
03. Turning Black
04. Fallen (Angel Son)
05. You’ll Never See…
06. Deformed
07. Bloodpath
08. Soulless
Setlist Nile:
01. What Can Be Safely Written
02. Sacrifice Unto Sebek
03. The Black Flame
04. Papyrus Containing the Spell to Preserve Its Possessor Against Attacks from He Who Is in the Water
05. Cast Down the Heretic
06. Ithyphallic
07. Eat of the Dead
08. Ramses Bringer of War
09. The Essential Salts
10. Lashed to the Slave Stick
11. Annihilation of the Wicked
12. Black Seeds of Vengeance
13. Unas Slayer of the Gods
Další Grave se však nenechali nijak zahanbit a všem ukázali, zač je to oldschool death metal made in Sweden. Vytáhli jak své osvědčené pecky (“You’ll Never See…”, “Soulless” atd.), tak samozřejmě i nakládačky z nové desky “Dominion VIII”. Možná pro mě byli až na posledním místě z trojlístku kapel (Amon Din nepočítám – nejsou ani na plakátě), ale to není žádná ostuda, vzhledem k tomu, co hrálo před nimi a za nimi. A i když byli “nejhorší”, pořád to byl neuvěřitelný nářez, u kterého jsem si málem hlavu umlátil o odposlechy.
Pak už přišla řada na hlavní star večera – egyptology Nile. Nile o sobě můžou prohlásit něco, co si v dnešní době může dovolit jen málo kapel, a sice že jsou originální. Nevím jak vy, ale já neznám žádnou druhou skupinu, která by kombinovala technický brutal death metal s vyhrávkami a atmosférou starého Egypta. Vrchní strážce hrobky Karl Sanders nám sice tloustne čím dál víc, ale na kytaru hrát stále umí a blinká mu to taky hodně kvalitně. Ani další dva growleři – Dallas Toler Wade (kromě vokálů i druhá kytara) a nájemný basák Chris Lollis z deathovky Lecherous Nocturne – za ním však nijak nezaostávají. A právě využití tří rozdílných growlingů přidává hudbě Nile ještě víc atraktivnosti. To vše podporuje zpoza své bicí artilerie George Kollias (a ve Futuru podporoval tak vehementně, že si protrhl jeden buben). Nile to rozjeli úvodním songem nejnovějšího alba “Ithyphallic”. Právě z téhle fošny zaznělo nejvíc písní, ale egyptologové nezapomněli ani na své starší starší artefakty, nalezené hluboko pod saharským pískem. Z každé řadovky zazněl minimálně jeden song. Vyjmenovávat je všechny ale nemá cenu. Od čeho by pak byl dole ten setlist? Nejvíce mě překvapila dvanáctiminutová “Unas Slayer of the Gods” na závěr. Myslel jsem, že tohle Nile naživo ani nehrají. Ještě před začátkem jsem byl přesvědčen, že nejlepší budou moji oblíbení Belphegor, musím ale uznat, že nakonec to Nile nandali i jim. Maximálně devastují deathová jízda s egyptskou příchutí. Zřejmě nejlepší death metalová akce roku.
Co se týče samotného klubu Futurum, byl jsem v něm poprvé. Zvuk byl k mému milému překvapení hodně kvalitní, světla na klasické klubové úrovni. S kvalitou piva nemohu sloužit, protože jsem celý večer nasával jen Cappy. Pokud by někomu ještě nedocházelo, proč je tady tento odstavec: ve Futuru se letos objeví ještě Soilwork a Satyricon, což jsou určitě kvalitní jména, tudíž předpokládám, že se na někdo z vás vydá, tak abyste věděli, do čeho jdete.
Když jsem před pár dny četl ve Speedyho v novince o plánovaném koncertu k vydání debutové desky skupiny Scars on Broadway (28. července 2008, L.A), napadlo mě, že by nebylo špatné napsat recenzi na toto nové album. Hodně kamarádů a známých se mě ptalo jací Scars on Broadway jsou a především je zajímala jakákoliv podobnost se System of a Down. A to proto, že ve skupině figurují nám všem dobře známé tváře ze System of a Down – Daron Malakian a John Dolmayan. Proto se v úvodu nebudu moci vyhnout malému srovnání.
Podobnost je velká… Přesně jak už předesílal Daron na svých webovkách – album se hodně podobá nahrávkám “Mezmerize” a “Hypnotize”. Při poslechu to jasně slyšíte. Už při tvoření těchto dvou alb měl Daron spoustu dalších nápadů, které se na ně nevešly a které také trochu vybočovaly ze zaběhlého stylu SOAD. Hudební aranžmá i texty nosil v hlavě několik let a teď máme tu možnost si je poslechnout s trochu obměněnou sestavou. Známé dvojici sekundují Franky Perez, Dominic Cifarelli a Danny Shamoun.
Daron si vzal také hodně inspirace z rockové hudby z 60. a 70. let (Kinks, The Beatles, The Zombies a také Neil Young). Především “3005” je hodně inspirována tvorbou Neila Younga. I přesto je stále silně cítit duše SOAD. Album poukazuje na problémy dnešního světa, tak jak je Daron cítí (“World Long Gone” – “How many people are starving?”).
Songy jsou rockově, místy až punkově laděné. Samotná skupina si nepřeje aby byla jakkoli zaškatulkována. “Hrajeme to, co nás baví, a je jedno, jestli tomu budete říkat punk nebo rock. Jsme Scars on Broadway.”
Daronovy texty nejsou tolik složité jako Serjovy, a to nám dává možnost více se zaposlouchat do melodie. Tím nemám na mysli, že by byly infantilní, právě naopak – v jednoduchosti je síla. Klobouk dolů před hudebníky kteří dokáží psát a hrát podobné jednoduché a přitom melodické věci.
Album má opravdu šťávu, některé písně jsou “šílené”, některé vážné a další až smutné. Celkové složení alba je vyrovnané. Jeden poslech nestačí, uvidíte, že si ho budete pouštět stále dokola. Potenciál alba je velký – má na to zaujmout široké spektrum fanoušků. Nejen ty “Systemácké”. Když jsem hledal nějaké zápory, musel jsem opravdu zapřemýšlet. Z hudební stránky bych nevytknul nic. Na albu jsou 2-3 slabší písně, ale tomu se nevyhne žádná skupina. Přisel jsem na asi jedinou věc, a tou jsou délky písní. Na to, že má album 15 songů, je celkový čas (cca 45 minut) malý. Jak už jsem řekl, je to jediné mínus. Pro mě osobně je vydání alba “Scars on Broadway” jednou z největších hudebních událostí letošního roku. A proto neváhám a uděluji 9,5/10. Je na vás, jestli dáte na mé doporučení, ale tohle by měl slyšet každý. Enjoy!
Skupina Disturbed se začala formovat v roce 1996. Jejími zakladateli byli Dan Donegan, Steve “Fuzz” Kmak, Mike Wengren. Zpěvák David Draiman se k ostatním přidal v listopadu roku 1997. Od té doby funguje tato čtyřka ve stejné sestavě. Za dobu svého působení stihli prodat přes 10 milionů desek a patří mezi jedny z nejlepších nu-metalových skupin současnosti. S prvním vydaným albem “The Sickness” (2000) prorazili na Ozzfestu 2001. O následujícím albu “Believe” (2002) se hovoří jako o nejpovedenějším. Následovala deska “Ten Thousand Fists”(2005) a letošní “Indestructible”. O něm můžete dále číst o kousek níž…
Jak řekl zpěvák a hlava chicagské nu-metalové skupiny David Draiman v rozhovoru pro hudební stanici MTV, inspirací pro nové album byla smůla, která jej naneštěstí potkala od vydání posledního alba “Ten Thousand Fists”. Jeho nehoda na motorce, sebevražda dlouholetého kamaráda, požár v jeho garáži, který mu zničil téměř všechna auta, a spousta problémů v osobním životě. Všechny tyto události se podepsaly na tváři alba “Indestructible”. Už i názvy songů mluví za vše – “The Night”, “Deceiver”, “Enough”, “Inside the Fire”, “The Curse”… Album klade větší důraz na kytary. Téměř v každé písni najdeme kytarové sólo, na což jsme z dřívějších nahrávek nebyli zvyklí.
Nahrávce to spíše uškodilo než přidalo… místy máte pocit, že by mohly být více dotažené. Zdá se, že je to nejslabší místo desky. I když – každá změna je vítaná a můžeme se jen těšit, jakým směrem se budou tito chlapíci dále ubírat. Hlas je tvrdší, plný agrese. Skvělé frázování, typické pro Disturbed, které si zaručeně s ničím nemůžete splést. Je až s podivem, co všechno Draiman zvládne vyzpívat, a to nejen na studiové nahrávce. Můžete zapomenout na to, že by byl hlas jakkoli upravován. Stejný výkon podává i na koncertech. Při poslechu se určitě nebudete nudit a budete hořet nedočkavostí, s čím dalším David přijde. Album má šťávu po celou dobu poslechu, neúprostně se valí dál a dál a po celých 49 minut vás skvěle zabaví. Z původně 15 plánovaných songů se jich sem vlezlo 12. Toto album nezklame zaryté fanoušky a určitě má i potenciál na to, aby zaujalo i další fanoušky tvrdší muziky, kteří třeba na tuto čtveřici ještě nenarazili. Bohužel chybí výraznější pecka, která by mohla prorazit do povědomí širší hudební veřejnosti. Každopádně “Indestructible” patří na harddisk či do CD stojánku každého metalového fandy. Takže stahujte, kupujte! Enjoy!
