Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

Oddisee – The Iceberg

Oddisee - The Iceberg

Země: USA
Žánr: hip-hop
Datum vydání: 24.2.2017
Label: Mello Music Group

Tracklist:
01. Digging Deep
02. Things
03. Built by Pictures
04. Hold It Back
05. You Grew Up
06. NNGE
07. Like Really
08. Want to Be
09. This Girl I Know
10. Waiting Outside
11. Rain Dance
12. Rights & Wrongs

Hrací doba: 47:56

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Relativně nedávno jsem na úvod recenze třetího počinu amerických Run the Jewels hořekoval nad nedostatkem dospělého hip-hopu. Hudby, která by se zabývala důležitými tématy a náležitě je zpřístupnila svým posluchačům, tak jako autoři sci-fi svým čtenářům často umožňují pochopit nejmodernější věděcké poznatky své doby prostřednictvím čtivé a dobrodružné prózy. V jistém ohledu jsem samozřejmě přeháněl, neboť jsem mluvil o autorech, kteří se pohybují v horních vrstvách hip-hopu, tam kam je dobře vidět i zvenčí, a kteří tak pomáhají definovat obraz žánru v očích „cizinců“. Pokud chcete hledat vážnější témata, stačí se tedy ponořit pod tuto vrchní vrstvu a zajímavých umělců kolem vás bude najednou poměrně hodně.

Jít do hloubky je tedy prospěšné, pokud chcete objevit to, co letmým pohledem neuvidíte, a naopak to, co v hloubce objevíte, může snadno změnit váš pohled na celek. A právě o to se pokouší Oddisee na svém počinu „The Iceberg“, jak ostatně proklamuje hned v první skladbě „Digging Deep“: „I know it’s easy when you’re angry just to shallow grave it, but dig deeper for the reasons and we’re all related.“ Co se může svrchu zdát nějaké, je při bližším pohledu jiné, a na to je třeba nezapomínat.

„How you’re gonna make us great, when we were never really that amazing?“
(„Like Really“)

Washingtonského rappera Oddisee mám v hledáčku už delší dobu, ovšem k poslechu jsem se nikdy nerozhoupal. Nemohu tvrdit, že bych k tomu neměl dostatek příležitostí, neboť Oddisee je aktivní chlapík, jenž každý rok nějaké to album či mixtape vydá, o krátkých počinech ani nemluvě. Přesto je „The Iceberg“ moje první seznámení, a přestože ho nevidím jednoznačně pozitivně, jak vyplyne z následujících řádků, mohu ho už nyní doporučit.

Jistě není náhoda, že „The Iceberg“ a Oddiseeho příklon ke kritickému myšlení vznikalo v době, kdy Ameriku pobláznil pán s tupé, který mezi sebou a problémy chtěl doslova postavit zeď. Co se textů týče, rozhodně je zde hloubání v tom, o čem se v „dobrých rodinách“ příliš nemluví, přítomno na každém kroku. Oddisee poukazuje na řadu problémů, počínaje právě přílišně povrchním nazíráním na věci (úvodní „Digging Deep“) a neschopností vžít se do situace ostatních („Things“) konče. Mezitím si udělá zastávku třeba u genderové diskriminace („Hold It Back“), nedostatečného ekonomického vzdělání amerických chudých („Built by Pictures“) či u indoktrinace dětí ideologií rodičů, kterou v „You Grew Up“ elegantně ilustruje na příkladech amerického odpůrce imigrace a islámského teroristy. Bohužel všechna výše zmíněná témata najdeme hlavně v první polovině desky, neboť v druhé se Oddisee věnuje buď méně závažným otázkám, nebo se zanoří tak hluboko, že nejsem jeho myšlenkové procesy schopen následovat.

„I make more than my sister
Cause I was born as a mister,
And I ain’t never been to college, and she graduated honors,
Yet the bosses think that I’m a better fit, huh“
(„Holt it Back“)

Oddisee

Podobnou tendenci, jakou mají texty ke konci desky, lze bohužel vztáhnout i na zbylé prvky alba. Jeho začátek je opravdu povedený. Oddisee„Digging Deep“ stanoví náladu, jíž se poté drží po většinu hrací doby. Jako by se hlubší texty pokusil kompenzovat uklidňující a příjemně plynoucí hudbou, kterou nejlépe popisuje anglické slovíčko „smooth“, jemuž české „hladký“ odpovídá jen částečně. Klidné plynutí, doplněné funky baskytarou, příjemně tanečnější elektronikou či dalšími výraznými prvky (saxofon v úvodní skladbě), funguje dobře v kombinaci s Oddiseeho hlasem. Pokud bych měl snad mít k Oddiseemu samotnému nějaké výhrady, bylo by to možné k monotónnosti, s ní své texty občas přednáší. Vynikne to právě ve chvílích, kdy přejde do zpěvnějších poloh a jeho hlas získá zcela nový odstín, jako je tomu například v závěrech slok v „Hold It Back“. Mírně kritický bych mohl být i k refrénům, které jsou mnohdy zbytečně popové a přehnaně chytlavé a fungují, jen když se opravdu povedou („Built By Pictures“), a jindy naopak skladbu spíše zadusí („This Girl I Know“). Potěšující však je, že na albu není ani jediný vyložený propadák, a tak je ho i přes mírnou nevyváženost příjemné poslouchat od začátku do konce, ačkoli například taková „Want to Be“, přílišně inspirovaná Daft Punk a jejich hitem „Get Lucky“, už je celkem na hraně.

I přes výše řečené však „The Iceberg“ stojí za poslech, neboť obaluje důležitá témata do velice zábavného kabátku. Oddisee ukazuje, že díky svým zkušenostem dokáže sestavit solidní desku, které k opravdu vysokému hodnocení chybí snad už jen větší vyváženost a trochu více odvahy v oblasti produkce. Jít pod povrch však bez pochyb bylo správně rozhodnutí.


Ghost Bath – Starmourner

Ghost Bath - Starmourner

Země: USA
Žánr: blackgaze
Datum vydání: 21.4.2017
Label: Northern Silence Productions / Nuclear Blast Entertainment

Tracklist:
01. Astral
02. Seraphic
03. Ambrosial
04. Ethereal
05. Celestial
06. Angelic
07. Luminescence
08. Thrones
09. Elysian
10. Cherubim
11. Principalities
12. Ode

Hrací doba: 71:09

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Northern Silence Productions

Vážená poroto,
sešli jsme se zde, v budově vrchního soudu hudebního společenství, abychom projednali zločin pětice Jaime, Taylor, Tim, Donovan a Dennis (jejichž celá jména zůstávají obžalobě do dnešního dne neznámá). Během dnešního přelíčení se dozvíte o činech dalece porušujících nejen zákony našeho společenství, nýbrž i základní pilíře, na nichž naše vlastní existence stojí, jako jsou lidská práva. Přesto je třeba naléhat na váš smysl pro spravedlnost a požádat vás, abyste před vámi stojící pětici soudili nestranně a objektivně.

Prvním, zdaleka nejlehčím bodem obžaloby, je křivá přísaha, které se zmíněná pětice, známá ve zločineckých kruzích též pod jménem Ghost Bath, dopustila při propagaci své debutové desky „Funeral“. Pokusili se obohatit na posluchačích hledajících hudbu z exotických koutů světa lživým tvrzením, že pocházejí z jihočínského města Čchung-čhing, přestože během svých životů stěží překročili hranice Severní Dakoty. Jejich lež jim přinesla mediální pozornost, jaké by se s pomocí své nezajímavé hudby nikdy nedočkali.

„Aaaaaaah
Aaaaaaah
Haaaaaaaaaaa“
(Seraphic)

Druhým bodem obžaloby je krádež identity, již se Ghost Bath dopustili v roce 2015 při nahrávání svého druhého počinu „Moonlover“. Obžaloba je přesvědčena, že se Ghost Bath vědomě a cíleně obohatili na úkor Deafheaven, jejichž album „Sunbather“ bylo v téže době na vrcholu popularity a jehož charakteristické prvky „Moonlover“ kopírovalo. Ghost Bath tedy chtěli pozornost nespravedlivě získanou v době vydání prvního alba vytěžit, ovšem sami neměli dostatek nápaditosti, a proto místo tvrdé práce raději opisovali a kradli.

První dva body obžaloby jsou již promlčeny a jsou zde uváděny jen pro uvedení třetího a závěrečného bodu do kontextu. Tak jako mnozí odsouzení začnou u drobných přečinů a postupným posunem na okraj společnosti se dostanou k mnohem závažnějším zločinům, tak i Ghost Bath přešli z křivé přísahy a krádeže identity k tak opovrženíhodnému činu, z něhož se dnes zodpovídají. Svým třetím albem „Starmourner“ se totiž dopustili zločinu proti lidskosti.

„Starmourner“ je postaveno na principu střídání mučících nástrojů, kde je oběť opakovaně vystavována několika druhům tortury, které jsou užívány střídavě a někdy i souběžně po dobu jednasedmdesáti minut. Nejkrutějším nástrojem je takzvaná „vesele pohádková kytarová melodie“. Tento obzvláště brutální prvek lze nalézt v podstatě všude. Mezi nejvýraznější příklady patří první minuty „Seraphic“ (varianta „Sněhurka se probouzí“), úvod „Celestial“ (varianta „trpaslíci vyráží za dobrodružstvím“) či polovina „Elysian“ („princ útočí na draka“).

„Eeeeeeea
Yeeeeay
Uaaaaaaagh“
(Thrones)

Dalším mučícím nástrojem, jímž je deska protkána, je hlas zpěváka Dennise. Jeho zoufalé, monotónní a nekonečné kňourání obtěžuje již od úvodních minut, a pokud bychom na něm měli hledat něco pozitivního, jsou to texty, jež jsou přístupné a srozumitelné všem lidem bez ohledu na jazyk, kterým hovoří. Tuto dvojici mučících nástrojů pak doplňuje snaha o výrazně nemelodické momenty vytvořené s úmyslem znít abstraktně a neuchopitelně. Příklady, jako je konec „Seraphic“ či „Celestial“, však ukazují, že výsledek zní, jako kdyby si Ghost Bath před nahráváním zapomněli naladit nástroje.

Ghost Bath

Pokud by nestačilo zmínit tyto tři nejvýraznější prvky k přesvědčení ctěné poroty o vině žalovaných, je třeba uvést vše do kontextu, jaký se na „Starmourner“ vyskytuje. To, co nejvíce otupuje posluchače a způsobuje ke konci desky silnou fyzickou bolest, je totiž nuda navozená nekonečným nezáživným black „metalovým“ bušením postrádajícím smysl. Ani jedna z jedenácti skladeb alba nikam nesměřuje a posluchač tak, dezorientován bezčasím, prožívá veškeré utrpení jako by trvalo mnohem déle, než ve skutečnosti trvá.

Je úlohou obžaloby seznámit porotu s obviněními, ale není dobré zamlčovat ani polehčující okolnosti. Je totiž pravdou, že místy představují Ghost Bath přívětivější tvář a dokáží svou oběť potěšit, na ploše „Starmourner“ se tak děje několikrát v náznacích na různých místech. Jediná vyloženě příjemná chvíle se nachází mezi pátou a sedmou minutou „Ambrosial“, kdy kapela opustí jak veselé melodie, tak zbytečné vokály a jen hypnoticky opakuje to samé téměř bez obměn. Zbytek je však čiré utrpení.

„Wueeeehee
Gheeeheee
Yyyyyaaaaah“
(Cherubim)

Z důvodů výše uvedených tak žádám porotu, aby uznala Ghost Bath vinnými, a soudce, aby jim přidělil nejvyšší možný trest: zákaz činnosti do doby, než Jaime, Taylor, Tim, Donovan a Dennis nabudou vkusu a pochopí, kde leží hranice mezi uměním a mučením, a přesunou se na její druhou stranu. V tuto chvíli jsou totiž pro společnost nebezpeční.


Horse Lords, Cloud Becomes Your Hand

Horse Lords

Datum: 10.4.2017
Místo: Praha, (A)VOID Floating Gallery

Účinkující: Cloud Becomes Your Hand, Horse Lords

S americkými Horse Lords jsem se prvně setkal asi rok nazpět za pomoci tehdy vydané řadovky. V českých končinách nás takových nejspíš moc nebylo, internet prázdný, bez nadšení, odsudků, slov, loňskému koncertu v Brně navzdory. Z cizích krajin naopak reakce přicházely. Horse Lords tedy bezejmennými rozhodně nejsou. A svět? Ten možná ještě není tak malý, jak se dnes s oblibou pravívá, však Vltava od jednoho vzpomínaného pondělka ví.

Rok starému setkání dali Horse Lords název „Interventions“. Krom toho, že bylo zatraceně náročné na strávení, nabídlo minimalistický, přesto energií hýřící experimentální rock s mámivými rytmy i saxofonem. Mělo slabší místa, jistě, nezavírám oči, ale celkově dokázalo nemálo, třeba ukázat předpoklady pro setkání živá. Jedna z příležitostí k ověření koncertního potenciálu se nakonec naskytla i milé Praze. Inkriminovaného večera v tom Horse Lords nebyli sami, do plovoucího prostor (A)VOID k sobě přibalili krajany Cloud Becomes Your Hand, těleso, o jehož hudbě jsem naopak neměl jediné zvěsti. Být překvapen ale nebývá na škodu.

První překvapení každopádně nepatřilo k těm nejmilejším, plánovaný start v osm se odkládá. Mé kroky zatím vedou čerstvě setmělou náplavkou, ve vzduchu den uzavírající větrno, předzvěst blížících se kapek. A kdo ví, jestli se vůbec blíží. Jako první z předkapel proto dávám vzdouvající se vlny a duo kytara–hlas s třetím hráčem alkoholem. Občas akord dva vedle, jindy zas přestávka na hec o třetího, který není jen do počtu. Nakonec se ozvou i tóny z lodi, to když Cloud Becomes Your Hand začínají konečně servírovat.

Neměl jsem tu čest, ani studiovou, ani koncertní, takže tentokrát bez předsudků. Američané přijeli v šesti, spolu s hudební i nástrojovou rozmanitostí. Hrabe se do kytar, kláves, xylofonů, jsou tu taky bicí a úchylné housličky a oblečky a ještě další nástroje, všechno, na co se dá v okolí hrát, strop je přitažlivě blízko. Cloud Becomes Your Hand nejen na lodi kotví v avant-progových vodách, nezaleknou se ale jakékoli přísady, včetně až popových motivů, třebaže absurditou a nadhledem patřičně zdeformovaných. Humor vládne, čepka na čepku, přehrávání, pitvoření. Kupa humoru, bezděčná písknutí a ťuknutí za prostředky povolené, ba dokonce vítané. Energie z pódia prýští tryskem a zanedlouho taky dohrává. Navzdory takřka čtyřicet minut dlouhému zpoždění a rozmluvám s prázdnem – ještě si o tom povíme – velmi poctivý set. Takhle si představuji radost.

Kroky do neznáma pryč a za chvíli už Horse Lords. První tóny mezi námi, bude se ctít deska. Šlape to přesně dle očekávání. Jako hodinky, ale hodinky se srdcem, se schopností na tikotu vytvářet neobvyklé cesty a hypnotizovat jimi. Houpeme se, spolu s baskytarou, kytarou, bicími a Andrewem v čele. Čelíme jeho perkusím i elektrikou nadopovanému saxofonu, který neční, ale podporuje rytmický ráz hudební posádky. Rytmy se proplétají a smílají vše kolem pro soukromé účely. Tornádo. Zbývá než jen valit oči, kroutit nevěřícně vším možným a být rád, že pro prázdno – ještě si o tom povíme – Horse Lords zahráli s takovým zápalem. Fenomenální!

Poslední tón v nenávratnu, vítám zpátky na zemi. Kouknu kolem, řekněme tak dvacet lidí, těch přiměřeně vnímajících a platících ještě o kus míň. Už si o tom povídáme. Ale vlastně k tomu nemám moc co říct, snad jen škoda. A zároveň velké díky, že jste to, řekoplavci, nezabalili. Záhy mizím, rekapituluji. Mé kroky zatím vedou dávno setmělou náplavkou. Vítr, předzvěst blížících se kapek, za mnou. Prší.


Od soumraku do úsvitu II: Krvavé peníze (1999)

Od soumraku do úsvitu II: Krvavé peníze

Země: USA
Žánr: krimi / horor

Originální název: From Dusk Till Dawn 2: Texas Blood Money

Rok vydání: 1999
Režie: Scott Spiegel
Hrají: Robert Patrick, Bo Hopkins, Duane Whitaker, Muse Watson, Brett Harrelson, Raymond Cruz

Hrací doba: 88 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Natáčet pokračování bijáků, které se u diváků staly kultem, je vždycky docela ošemetná záležitost, jež může dopadnout šeredně špatně (a jistě by si každý z nás vzpomněl na x případů, kdy to tak skutečně dopadlo). Ale vykládejte to filmařům. Možnost natočit za pár šupů druhý díl a vytřískat na známé značce nějaký ten dolar… to je prostě příliš lákavá záležitost na to, aby ji nikdo nevyužil.

Původní „Od soumraku do úsvitu“ byl ve své podstatě brak, ale… sakramentsky stylový a s áčkovou hereckou sestavou. Dvojka s podtitulem „Krvavé peníze“ je hned na první pohled laciný odvar, který ztratil vlastně všechno, co bylo na jedničce tak cool a kvůli čemu je tato dodnes uctívaným počinem. Zbyla jen trochu nablblá historka s hloupoučkým příběhem, do níž se nějak nacpou upíři, aby to jakože mělo aspoň naoko něco společného se světem „Od soumraku do úsvitu“.

Pětice kriminálníků se rozhodne, že by nebylo zas tak špatné si trochu přivydělat, a jak známo, nejrychlejším a nejpohodlnějším způsobem, jak přijít k hromadě prachů, je vykrást banku. V Mexiku. Sraz si dají v jednom motelu, ale vedoucí skupiny má po cestě menší nehodu – s netopýrem. Shodou náhod se tak stane nedaleko již známého pajzlu Titty Twister. Tady nepotká nikoho jiného než místního barmana Dannyho Treja (ten se objevuje na plakátech, ačkoliv ve filmu je vidět sotva tak pět minut), což je také jediný herec, jenž se vrátil z jedničky (no a co, že tam zdechnul – tady hraje jinou postavu), a navíc si jako jediný zahrál ve všech třech dílech. No, asi tušíte, že při tomhle setkání sehrají svou roli upíří špičáky.

Setkání v motelu a výlet do mexické banky však pokračují, při vhodné příležitosti zločinec-upír přetahuje další členy týmu na upírskou stranu. Nicméně v jednom případě se mu podaří spustit alarm, takže k bance dorazí armáda policajtů. Upřímně, až sem se to vlastně dá s určitou dávkou tolerance sledovat. Jednou. Na druhý pokus už je to samozřejmě nuda jako prase, ale když to člověk vidí poprvé, tak je to nepříliš dobré, stále však stravitelné céčko. A když nic jiného, musím říct, že při jedné hlášce jsem se opravdu upřímně a nahlas zasmál. S kvalitami jedničky má však „Od soumraku do úsvitu 2: Krvavé peníze“ společného máloco, pryč je ta původní estetika, špinavá atmosféra a všechny tyhle věci. A rádoby prďácké záběry kamer jako třeba z upíří tlamy nebo skrze šňůru od telefonu to fakt nenahradí.

První dvě třetiny se sice dají strávit, ale při domnělém vyvrcholení filmu v podobě velké přestřelky / bitky upíři versus policajti se už postupně dostavuje trochu nuda, protože je ta scéna zbytečně natahovaná. Asi aby měl film alespoň těch 80 minut a mohl to být celovečerák. Člověk jen nostalgicky zavzpomíná na nestárnoucí krvavou lázeň z jedničky.

Od soumraku do úsvitu II: Krvavé peníze

Samozřejmě, že je dvojka slabší než původní „Od soumraku do úsvitu“. A to o hodně. Nic jiného se asi čekat ani nedalo, přesto takhle citelný propad vůbec nepotěší. Na dvojce je vidět, že to je levný biják točený rovnou pro videodistribuci a možná tak jako výplň televizního vysílání v jednu ráno. Víc než jednou se na to moc koukat nedá a i napoprvé to je místy nuda. Jedna povedená hláška, Robert „Terminátor T-1000“ Patrick v hlavní roli a štěk Bruce Campbella na začátku to bohužel nespraví. Zbytečné pokračování a nejhorší film z trilogie „Od soumraku do úsvitu“.


Pillorian – Obsidian Arc

Pillorian - Obsidian Arc

Země: USA
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 10.3.2017
Label: Eisenwald Tonschmiede

Tracklist:
01. By the Light of a Black Sun
02. Archaen Divinity
03. The Vestige of Thorns
04. Forged Iron Crucible
05. A Stygian Pyre
06. The Sentient Arcanum
07. Dark Is the River of Man

Hrací doba: 48:18

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Velice rád bych se v recenzi debutového alba Pillorian obešel bez četných odkazů na legendární Agalloch a snad tím i novému dítku zkušeného muzikanta nepřisuzoval tak čerstvě po narození vlastnosti jeho starších sourozenců, jenže ono tak úplně nejde. Za prvé bych totiž nerad čtenáře ochudil o snadno uchopitelné srovnání s jednou z nejvýraznějších amerických metalových kapel třetího tisíciletí. Druhý důvod je pak mnohem jednodušší. Na Agalloch bych si totiž po poslechu „Obsidian Arc“ vzpomněl, i kdyby s nimi Pillorian nijak personálně spříznění nebyli.

Když se v květnu loňského roku rozešli Agalloch, mrzelo mě to hlavně proto, že mi jejich rozpad přišel nesmírně předčasný vzhledem k tomu, čím ještě mohla čtveřice své posluchače obohatit. Druhým nepříjemným faktorem byl pak samotný průběh rozpadu, který nebyl zrovna přátelský a podle všeho šlo o vyhazov trojice členů ze strany zakládajícího Johna Haughma, jenž se až dodatečně rozhodl pod jménem Agalloch nepokračovat. Haughm se cítil příliš omezován zbylými členy a tímto krokem chtěl znovu nabýt svou uměleckou svobodu, již nakonec našel v Pillorian.

Že ho osvobození nakoplo, lze soudit i z rychlosti, s jakou stihl „Obsidian Arc“ vyslat do světa. Zatímco mezi jednotlivými alby Agalloch byla tradičně čtyřletá mezera (příležitostně proložená kratším počinem), mezi jejich rozpadem a vydáním debutu Pillorian uběhlo pouhých deset měsíců. Tak nějak lze tušit, že na „Obsidian Arc“ slyšíme přesně ten materiál, který Haughmovi neprošel u ostatních členů Agalloch, a ten si tak postavil kapelu, s níž jej nahraje. Tím se tedy dostáváme k hudebníkům, které se Haughm do Pillorian pozval: za bicí stoličkou sedí Trevor Matthews a na basu (a příležitostně i na kytaru) hraje Stephen Parker. Oba mají podle všeho řadu zkušeností, ale nebojme se přiznat, že Haughm si je přizval spíše proto, aby důstojně zahráli jím napsané party, než aby přicházeli s vlastními nápady.

„Obsidian Arc“ je album překvapivě nepřístupné. Trvalo mi možná i dvojciferný počet poslechů, než jsem začal identifikovat jednotlivé melodie, jež ho prostupují. Důvodů může být více. Zvuk alba se mi zdá mírně zastřený, možná i díky množství kytarových linek, které se jím obvykle zároveň prolínají a různě se překrývají. Pillorian zároveň skladatelsky nevycházejí daleko za hranice toho, co bychom v rámci žánru mohli očekávat, navíc celý arzenál vystřílejí hned v první skladbě a zbytek alba přílišné změny nepřináší. V neposlední řadě pak mám dojem, že „Obsidian Arc“ jednoduše není zapamatovatelné, protože mu chybí právě ty výrazné momenty, jimiž Agalloch nikdy nešetřili.

Pillorian

Z toho by se dalo soudit, že se Pillorian snaží ucházet spíše o trpělivější posluchače, jimž to pak vynahradí větším zážitkem, a to je z části pravda. Většina skladeb odsýpá ve středním tempu, s akustickou kytarou v pozadí, jež vystrkuje růžky v tišších momentech, zatímco Haughm vrství a navazuje kytarové linky jako doprovod ke svému typickému vokálnímu arzenálu. Zatímco některé skladby lze brát jako „běh na dlouhou trať“ s dlouhým příběhem (a tím nemám na mysli zrovna texty, nýbrž spíše to, jak se píseň postupně rozvíjí, aniž by se přílišně vracela k již zahranému), jiné jdou na věc s nečekanou přímočarostí. Do druhé kategorie spadá třeba „Archaen Divinity“ či „A Stygian Pyre“, které mají velice blízko k čisté blackmetalové smršti. Je to však kategorie první, kde jsou Pillorian nejsilnější.

Nyní, když jsem se s „Obsidian Arc“ konečně seznámil, dokáži nalézt bezvadné momenty na každém rohu. Ať už jde o riff přibližně v polovině úvodní „By the Light of the Sun“ s výraznou zvonivou baskytarou doplňující uhrančivou kytarovou linku, Haughmův zoufalý výkřik „Make me whole again“ v „The Vestige of Thorns“, dlouhý úvod „Forged Iron Crucible“ či snad sólo v druhé polovině „Dark Is the River of Man“, všechno to jsou špičkové momenty. „Obsidian Arc“ díky nim hravě překonává „The Serpent & the Sphere“, poslední předrozpadový počin Agalloch.

I přes veškerou chválu však nejsem nadšený. Faktických výtek mám málo, a když už to musí být, jmenoval bych Haugmovo chrámové „aaaah“, kterého využívá trochu příliš často, či zvuk, jenž by podle mě mohl být o něco průhlednější, aniž by utrpěla atmosféra. Hlavní problém je totiž jinde. Agalloch jsem měl rád proto, že patřili mezi těch málo kapel, jež mě dokázaly opakovaně přivést do stavu naprosté euforie. „Marrow of the Spirit“ či třeba dokonalé EP „Faustian Echoes“ obsahovaly řadu nápadů tak skvělých, že ani roky pravidelného přehrávání neoslabily jejich mohutný účinek, a v menší míře to lze prohlásit i o starších folkověji založených albech kapely. Jenže ať poslouchám „Obsidian Arc“ sebevíc, euforie se nedostavuje. Je pravda, že se deska zdá s každým poslechem o něco lepší, takže je možné, že jí je třeba věnovat ještě více času a ona euforie se dostaví. Zatím však mám dojem, že jde v první řadě o velice příjemné a chytré album, k jehož docenění je třeba se dopracovat opakovaným posloucháním. Nadšení však ne a ne přijít.


Cobra (1986)

Cobra

Země: USA
Žánr: akční

Originální název: Cobra

Rok vydání: 1986
Režie: George P. Cosmatos
Hrají: Sylvester Stallone, Brigitte Nielsen, Reni Santoni, Brian Thompson

Hrací doba: 87 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Sylvester Stallone možná patří mezi akční hrdiny 80. let, ale je zajímavé, že jeho nejslavnější role do téhle sorty příliš nespadají. Rambo ještě dejme tomu, i když by to sedělo spíš na pozdější díly, jednička rozhodně není typický a standardní akčňák. Rocky už vůbec ne, ten s akčními filmy nemá moc co společného. To ovšem neznamená, že by Sylvester na kontě neměl i nějaké echt akční bijáky – a o jednom z nich si dnes povíme.

Marion Cobretti má sice docela měkké jméno, díky čemuž si také radši nechává říkat Cobra, ale jinak je to pěkně drsný policajt, který se s tím nesere a neváhá zločinecké hajzly odpravit kulkou ze své bouchačku, na jejíž rukojeti má – teď pozor – kobru. Razí filozofii, že zločinci jsou choroba a on je lék, však také dělá na případech, jaké nikdo jiný nechce. Samozřejmě ne všichni nadřízení to vidí rádi a dávali by přednost jemnějšímu řešení, ale choďte s tím na Stallonea, jenž velkou část filmu jak správný husťák stráví se slunečními brýlemi na očích a sirkou v hubě.

Aktuálně ve městě Los Angeles řádí sériový vrah s roztomilým jménem Night Slasher. Ten své oběti porcuje nožem, sekerou nebo mlátí kladivem, počet mrtvol roste a policie je prozatím bezradná. Až později se ukáže, že zdaleka nejde o jednoho pošahaného maniaka, ale sektu magorů, jejíž filozofie je také jasná. Na cestě k nastolení nového řádu vykuchávají slabé. Jenže při jedné takové popravě pod mostem se stane, že Night Slashera náhodou spatří okolo projíždějící modelka Ingrid (Brigitte Nielsen, toho času manželka Stallonea), která tak vraha může identifikovat. A to z ní dělá cíl číslo jedna. Začíná série atentátů, jimž uniká jen s velkým štěstím, ale pak se její ochrany ujímá Cobra osobně a odváží Ingrid z města – snad netřeba dodávat, že v patách mu bude celá armáda grázlů, s nimiž náš hustý hrdina svede menší válku.

„Cobra“ je dobrá v tom, že se nejedná o úplně odpočinkový akčňák s nějakým nadhledem, vtipnými momenty, s hláškami. Je zde cítit snaha o drsnější podívanou s temnější atmosférou, velká část filmu je dost tmavá, ostatně i samotný motiv sekty fanatiků, kteří porcují lidi jak na jatkách, není moc srandovní. Snad i proto se nejedná o čistokrevnou nonstop akci, filmu totiž nechybí ani nádech thrilleru a kriminálky. Což ovšem nic nemění na skutečnosti, že nebudete ochuzeni ani o automobilovou honičku, krutou přestřelku nebo skvělé vyvrcholení v hutích, kde si to Stallone konečně vyřídí a vyříká i s hlavním parchantem (což je jen tak mimochodem echt držka, ten se pro roli záporáků narodil).

Cobra

Tohle drsnější ladění snímku je podle mě super. Jestli mě totiž na akčních bijácích něco rozčiluje, tak to jsou rádoby vtipný parťáci a podobné postavičky. Tím spíš mě překvapuje, že má „Cobra“ na většině filmových serverů nepříliš dobrá, leckdy až hluboce podprůměrná hodnocení, což mi připadá, že si snímek nezaslouží. Jedná se o přímočarou syrovou záležitost, která ve velké míře hraje dle dobových a žánrových pravidel, osmdesátky jsou z toho cítit na sto honů, ale dle mého má tohle svoje nesporné kouzlo. Cobretti je patřičný bourák, Stallonovi role sedí jak prdel na hrnec (aby také ne, když je i autorem scénáře, takže si ji napsal na tělo), záporáci jsou pěkně hnusní, i přes některá klišé to má tempo a celkově se jedná o jednu z těch lepších Stallonovek. Příznivci téhle éry s „Cobrou“ rozhodně nesáhnou vedle.


Od soumraku do úsvitu (1996)

Od soumraku do úsvitu

Země: USA
Žánr: akční / horor / krimi

Originální název: From Dusk Till Dawn

Rok vydání: 1996
Režie: Robert Rodriguez
Hrají: George Clooney, Quentin Tarantino, Harvey Keitel, Juliette Lewis, Ernest Liu, Tom Savini, Fred Williamson, Salma Hayek, Danny Trejo

Hrací doba: 108 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

„Od soumraku do úsvitu“ patří k těm filmům, které jsou v jádru strašná blbost, přesto se těší kultovnímu statusu. Ale to nemyslím nijak zle. Naopak, já mám ten biják dost rád a nejenže jeho kultovnost plně chápu, dokonce sám patřím k těm, kdo tuhle devadesátkovou jízdu uctívají. Ono je tu totiž úplně všechno tak zkurveně cool a badass, že víc už to jde jen těžko.

Nejprve ovšem několik nudných faktografických kydů, kdyby se mezi vámi náhodou našel takový ignorant, který neví, kdo má „Od soumraku do úsvitu“ na svědomí. Na režisérskou sesli se neposadil nikdo jiný než Robert Rodriguez, jenž už sice v té době měl na kontě „Desperado“, přesto myslím, že nic nezkurvím prohlášením, že i „Od soumraku do úsvitu“ patří k jeho zásadním kouskům, díky nimž na jeho jméno slyší tolik lidí. Tyhle dva bijáky patří k vrcholům jeho tvorby, k nimž se znovu dokázal přiblížit až za hodně dlouhou dobu s vizuálně geniální komiksovkou „Sin City – město hříchu“. Ono co si budeme povídat, píčoviny jako „Spy Kids“, které točil v mezičase, jsou opravdu… no, píčoviny.

Ještě větší formát ovšem najdeme v roli producenta a scénáristy – sám Quentin Tarantino. A nejen to, Tarantino si ve filmu zahrál i jednu z hlavních rolí. V hereckém obsazení však najdeme i další známá jména, jmenovitě hlavně George Clooneyho, Harveyho Keitela, Juliette Lewis, ve vedlejších úlohách pak i Salmu Hayek, Toma Saviniho nebo Dannyho Trejo. Obzvláště Clooney si evidentně vychutnal, že si jednou mohl zahrát drsného hajzla, který se s ničím nemaže. Jak ale jistě sami uznáte, celá sestava je sakra epická.

S nadsázkou řečeno, „Od soumraku do úsvitu“ vlastně není film, nýbrž dva filmy v jednom. Děj se točí okolo bratrů Setha (Clooney) a Richieho (Tarantino) Geckových. První polovina je v podstatě krimi road movie, kdy bratři zdrhají před zákonem do Mexika. Ten první totiž seděl a druhý jej osvobodil, při tom zabili pár policajtů a po cestě trochu omylem přidali několik dalších zářezů včetně rukojmí, takže jako nové rukojmí seberou rodinku otce, syna a dcery. Společně s nimi se jim nakonec přece jenom podaří skrz menší lapálie a trvalý přísun tvrdých hlášek dostat do Mexika. Zatím super biják, má to švih a není místo pro nudu. Ani v nejmenším to ovšem nenaznačuje, co bude následovat.

Určitě vám zážitek z filmu nezkurvím (ono je to totiž napsané úplně všude a myslím, že to lze považovat za obecnou znalost), když vykecám, o čem je druhá polovina. Při oslavě přejetí hranic v mexickém pajzlu, kde se bráchové mají za úsvitu potkat se svým mexickým kontaktem, se totiž situace trochu zvrtne a snímek se z minuty na minutu překlopí do akčně-hororového nářezu. Onen bar s názvem Titty Twister totiž provozují upíři, kteří žijí z motorkářů a řidičů náklaďáků. Po vcelku normální hodince tedy začnou jatka, která trvají až do konce. Zbytek bijáku je jeden velký krvavý nářez, v němž se to všechno mydlí hlava nehlava, hlavní hrdinové (bratrská dvojice, rodinka a také několik nejdrsnějších návštěvníků baru) kosí krev-sající obludy po desítkách a někteří z nich rovněž odpadávají značně brutálním způsobem.

Od soumraku do úsvitu

Paradoxně ale tohle rozdělení do dvou nesourodých částí snímku nijak neškodí. První polovina se i navzdory několika zábavným momentům bere relativně vážně a vlastně se jedná o drsnou kriminálku. V upírské části ale nastoupí brutální nadhled a spousta krvavých vtípků, létajících končetin, zábavných smrtí a upířích hnusáků, kteří jen čekají na to, aby jim někdo ultimátně drsňáckým způsobem proklál srdce nohou od stolu nebo kulečníkovým tágem, aby se jejich zbytky posléze mohly rozprsknout všude po okolí. Pokud jste se tomu až doteď divili, tak právě tady vám dojde, proč je „Od soumraku do úsvitu“ v některých kruzích tak uctívané. Jen třešničkou na dortu pak budiž také výtečný soundtrack.

Od soumraku do úsvitu

Jistěže to není ten nejúchylnější snímek, jaký si můžete pustit. Všichni labužníci určitě znají i mnohem zvrácenější záležitosti, z nichž se obyčejnému člověku bude chtít blít. Přesto by „Od soumraku do úsvitu“ nemělo chybět na seznamu žádného filmového zvrhlíka, byť se u toho bude díky jisté nadsázce především smát. Zcela zasloužený status kultu tomu ovšem upřít nelze. Co si budeme nalhávat, tohle je jeden z těch bijáků, díky nimž mají RodriguezTarantino takovou pověst, jakou mají. A to se kurva počítá!


Saw 3D (2010)

Saw 3D

Země: Kanada / USA
Žánr: horor

Originální název: Saw 3D

Rok vydání: 2010
Režie: Kevin Greutert
Hrají: Tobin Bell, Costas Mandylor, Betsy Russell, Cary Elwes, Sean Patrick Flanery, Chad Donella

Hrací doba: 90 min

Odkazy: web

Zdroj fotek: IMDb.com

Po mamutím úspěchu filmu „Avatar“ začalo být v kurzu posílat do kin filmy ve 3D, což možná mělo opodstatnění u velkých vizuálních spektáklů, protože to byl další prostředek, jak nalákat lidi a vydělat (nebuďme naivní – to je hlavním účelem mainstreamových počinů). Na tento trendy vlak se sedmým dílem naskočila i série „Saw“, aby to náhodou někdo nepřehlídl, jmenuje se tento díl pro jistotu „Saw 3D“ namísto „Saw VII“ a onen magický nápis „3D“ čumí na každém plakátu. Upřímně mi to nějak není úplně sympatické a navíc v tom zrovna u tohohle druhu filmu nevidím nijak valný smysl. Ale to jen tak na okraj, klidně bych to odpustil, pokud by se ve finále jednalo o slušný film, jenž by dokázal překvapit podobně jako jeho přímý předchůdce. Což se nejedná.

„Saw 3D“ přesto přináší několik poměrně zajímavých nápadů. Původní „Saw: Hra o přežití“ a jeho krátkometrážní předchůdce vyšel v roce 2004 respektive 2003, kdy ještě žádný Facebook pomalu neexistoval a nahrávání vzkazů na audiokazety dávalo smysl. Sedmý díl pochází z roku 2010, kdy už byly sociální sítě běžnou součástí životů, svět internetu poskočil mílovými kroky kupředu a celá společnost se posunula jinam. Je tedy příjemné, že se tvůrci rozhodli v sedmičce konečně vzít tyto skutečnosti v potaz a trochu daný vývoj reflektovat.

Přímo ve světě „Saw“ už se dávno ví, kdo byl Jigsaw, jeho identita je známá, přeživších obětí se navíc za ty roky naskládalo hned několik a jejich příběhy plní stránky novin. Sedmička se dotýká mediálního obrazu Skládačkového vraha a jeho her, což mi přijde jako dobrý tah, a dokonce bych i řekl, že tomu „Saw 3D“ mohlo věnovat i víc (zřejmě ale nebyla chuť nebo odvaha změnit ráz série nějak razantně). Stejně tak je logické, že se objevuje někdo, kdo se na tom všem snaží vydělat, to vzhledem k vychcané lidské povaze smysl dává.

O něco rozpačitější už bylo rozhodnutí vůbec poprvé jednu past umístit do veřejných prostor a nechat ji sledovat diváky. Už jen jak se podařilo hru připravit, dostat hráče i vše potřebné na místo, které je volně přístupné a zjevně frekventované… je to trochu zvláštní. Ono když už jsme u toho, nabízí se otázka, jak si Jigsawův nástupce pořád hledá čas a možnosti na chytání dalších lidí a přípravu dalších pastí, když nyní už by měl mít trochu jiné starosti. Například aby ho nevykostila policie, která po něm jde jak slepice po flusu.

Nicméně tato ozvláštnění jsou v reálu jen marginálie. Jinak totiž „Saw 3D“ jede v již dávno zajetých kolejích. Film má klasicky dvě linky – jedna se věnuje rozmáchlejší hře (ty menší pasti jsou tam vždycky jen na ozdobu, aby divák dostal očekávanou dávku krve a střívek), druhá řeší obecnou dějovou linku, jež se táhne přes všechny dílů. Recept ani ten tak prověřený, jako spíš už provařený, pohodlný a obehraný. Opět se také překrucuje minulost, vytahují se snad už úplně poslední postavy, které se ještě ze starších snímků použít daly, ale to už je klasika. Hlavní je, aby hned několikrát padla obligátní hláška: „Konec hry!“

Saw 3D

No, abychom to dále neprodlužovali, „Saw 3D“ není tak překvapivě slušným snímkem jako šestka. Sedmička se navrací ke standardu série prezentovaném většinou dílů. To znamená neurážející béčko, na nějž se dá koukat, když u něj nebudete příliš přemýšlet. Což samozřejmě není úplně košer, když „Saw“ by formálně měly být jakože chytré horory, ale tak dejme tomu. Fazóna skvělého prvního dílu je stejně v prdeli už dávno a jako nenáročný mainstreamový horůrek na jedno podívání se to ještě pořád dá. A když nic jiného, jestli jste někdy toužili vidět, jak umírá zpěvák Linkin Park, zde se dočkáte.

„Saw 3D“ bylo původně zamýšleno jako úplně poslední díl série (i když dle zakončení mi přišlo, že to si scénárista myslel už u „Saw III“, haha) a na dlouho dobu i bylo. Každá další část nejprve vycházela po roce, ale po sedmičce nastalo sedm let ticha. A to i navzdory tomu, že rozuzlení „Saw 3D“ ve skutečnosti není až tak uzavřené, aby nešlo pokračovat dál. No, však se také nakonec o poslední díl nejedná, letos na podzim má jít do kin osmička s názvem „Saw: Legacy“. Ale zázraky od ní asi očekávat nelze.

Saw 3D


Saw VI (2009)

Saw VI

Země: Kanada / USA / Velká Británie / Austrálie
Žánr: horor

Originální název: Saw VI

Rok vydání: 2009
Režie: Kevin Greutert
Hrají: Tobin Bell, Costas Mandylor, Peter Outerbridge, Mark Rolston, Betsy Russell, Athena Karkanis

Hrací doba: 90 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Se čtvrtým a pátým dílem se série „Saw“ propadla na své dno. Před šestkou se nabízela logická otázka – skutečně se jednalo o dno, anebo se svět zvrácených her o přežití může propadnout ještě níže?

I šestý díl si s sebou samozřejmě nese stigma událostí z dřívějších snímků. U určitých filmových sérií vůbec nevadí, když některý díl vynecháte, nijak zvlášť nebo dokonce vůbec nijak na sebe nenavazují; jindy je znalost starších dílů výhodou. U „Saw“ je tato znalost nezbytná, protože jakmile byste jedinou část vynechali, pak byste při sledování neměli ánung, co a proč se tam vlastně děje. Samozřejmě i šestka je plná flashbacků, přesto mi přijde, že se v tom vrtání v minulosti nevyžívá tolik jako její dva přímí předchůdci.

Přesto se i v „Saw VI“ objeví nové skutečnosti, které celý zamotaný děj táhnoucí se už šestý film posunou o kousek dál. Především odhalí jednu zásadní informaci, a sice že se na všech hrách podílelo ještě víc lidí, než se doposud zdálo, a dokonce že se jedná o osobu, u níž to dle starších snímků vcelku jasně vypadalo, že o zajímavém koníčku Jigsawa nevěděla nic bližšího. S přivřenýma očima se to asi dá obhájit v rámci toho, že se celá série snaží držet diváka v nejistotě (ponechme nyní stranou, nakolik jsou v tom konkrétní díly úspěšné). Podobné je to i s oživením postavy, jež sice nebyla explicitně zabita na kameru, nicméně minule vcelku jasně vyplynulo, že zemřela. No, ať si každý rozhodne, nakolik ho to bude srát, ale myslím, že v celé sérii už bylo tolik za vlasy přitažených zvratů, že se to vsákne.

Zvlášť, když ve finále je „Saw VI“ pořád lepší než „Saw V“ nebo „Saw IV“. Předně se v šestce povedlo zase jednou vymyslet zajímavou a propracovanou hru. Začáteční past (jen tak mimochodem, všimněte si, že jsou zde vždy dva druhy nástrah – skutečně jednotlivé pasti, které jsou ve filmech jen na ozdobu, aby bylo víc obětí, a rozmáchlejší propracované hry, okolo nichž se ten film vždy točí) je trochu rozpačitá a nepříliš dobře zpracovaná. A tím nemyslím technické zpracování uvnitř snímku, ale spíš že scéna mohla být natočena lépe, protože takhle je trochu nechtěně vtipná.

Ta hlavní hra, o níž v „Saw VI“ jde a která se odehrává paralelně s dalším rozplétáním obecné dějové linky (naštěstí to už je tentokrát poskládáno časově přehledně), je ale poměrně povedená. Pasti jsou opětovně kvalitně choré a ošklivé, budoucí vývoj není tak průhledný jako třeba v „Saw V“ a v neposlední řadě je tentokrát dobrá pointa. Musím říct, že takové vyústění hry jsem opravdu nečekal, překvapilo mě a jedná se o jedno z těch lepších zakončení v celé sérii.

Pouze mě trochu irituje jedna věc. Ve hře se opětovně nacházejí lidé (a tentokrát jich je poměrně dost), kteří tam jsou prostě jen na umření, nemohou se svou situací nic udělat (nehrají, v žargonu počítačových her to jsou NPC) a vždy některý z nich zemřít musí. To, nemůžu si pomoct, podle mě jde proti předkládanému poselství Jigsawových her (tedy naučit někoho vážit si života a tak dále, to už známe). Dokážu „Saw“ sežrat tu myšlenku, že se má takto někdo poučit skrze vlastní bolest a poškození sebe sama, ale nějak mi neleze pod fousy (a to doslova – půl roku jsem si držku neholil, haha), že je hráč nucen leckdy i přímo zabíjet ostatní. Na obranu „Saw VI“ však musím, že zdaleka nejde o první díl, jenž s tím má problém, tenhle logický nedostatek už byl vlastně i v původním „Saw: Hra o přežití“.

Saw VI“

Jistě, pořád se nejedná o nic, u čeho byste se skutečně báli a kousali si nehty, v tomhle slova smyslu „Saw VI“ a snad ani „Saw“ obecně hororem není. Nelze ale šestce upřít, že je místy docela napínavá. Na rozdíl od některých jiných se jedná o relativně důstojné pokračování patřící k tomu slušnějšímu z pozdějších (od dvojky dál) dílů. Originál však stále zůstává jenom jeden, to je samozřejmé.


Spektral Hatchery – Spektral Hatchery

Spektral Hatchery - Spektral Hatchery

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 25.12.2016
Label: Gravplass Propaganda
Původní vydání: 23.10.2016, selfrelease

Tracklist:
01. Intro
02. Trans-Temporal Being
03. Psycosmic Immersion
04. Fata Morgana

Hrací doba: 34:53

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Gravplass Propaganda

Spektrální líheň. Už jen ten název zní zvláštně a nevšedně, navozuje specifické pocity a nepostrádá určitou hloubku. Jméno skupiny bylo zvoleno dobře. Je ovšem otázkou, zdali lze to samé prohlásit i o vlastní hudební produkci Spektral Hatchery

Spektral Hatchery je další debutující blackmetalová smečka. Tato pochází ze Spojených států amerických a její první dlouhohrající deska vyšla loni v říjnu v digitální podobě. Posléze ji doplnil i první fyzický formát, kterýmžto je audiokazeta, oblíbená to záležitost příznivců starých pořádků, jež tahle malá potvora s páskou nostalgicky připomíná. Ale to je asi trochu jiná pohádka než ta o Spektral Hatchery, tak si to necháme na jindy (čti: na nikdy).

Američané na své prvotině nabízejí bezmála 35 minut muziky, které jsou rozprostřeny na ploše čtyř skladeb. Prostou matematikou – respektive tedy spíše selskými počty, nikoliv skutečnou matematikou – jasně vychází, že přítomné písně nebudou žádní drobečkové. Nejvíce co do minutáže nakynula druhá věc „Trans-Temporal Being“, jež pokukuje po hranici jedné čtvrthodiny. Ale to už trochu předbíháme, jelikož nahrávku otvírá bezejmenné tříminutové intro. To se snaží hrát na atmosféru, a to prostřednictvím jakýchsi poryvů větru nebo co já vím, co to je. Až ke konci přijde trochu ozvláštnění v podobě kytarových akordů. Ne, že by mě takové intro nějak vysíralo, ale na druhou stranu ani nemohu tvrdit, že bych si jeho poslech užíval, a zároveň nezastírám, že o trochu kratší být mohlo.

To hlavní však samozřejmě přichází až s trojicí regulérních kusů, z nichž jako první nastupuje již jmenovaná „Trans-Temporal Being“, přičemž právě ona hodně rychle ukáže, oč tady půjde. Od Spektral Hatchery nečekejte žádný moderní black metal s vymazlenou produkcí. Hned od prvních vteřin na vás deska vyflusne hnusný špinavý zahuhlaný sound. To jsou adjektiva, která na první pohled vypadají nevábně, ale bavíme se kurva o zlo metalu, ne o nějakých sráčkách pro rádia, takže když prohlásím, že to zní hnusně, myslím to jako pochvalu. Právě zvuk je jedna z věcí, jichž si na nahrávce dost cením, protože Spektral Hatchery se toho nebojí a jejich produkce zní neotesaně, hrubě a nebezpečně. A tak by dle mého názoru metal měl znít, vyleštěné produkce si zaslouží akorát tak spláchnout do hajzlu!

Je ovšem zřejmé, že byť je sound jedním z důležitých atributů, stěžejní díl odpovědnosti na svých bedrech stále nese hudební stránka. Díky neprostupnosti zvukové stěny je muzika Spektral Hatchery zprvu nečitelná a jeví se jako relativně obyčejný black metal, ačkoliv jistou úroveň má už na první poslech. Při postupném pronikání do hlubin ale deska začne odkrývat své jádro, které je patřičně prohnilé. Spektral Hatchery dokážou tvořit tlak, díky jehož síle lze překlenout prvotní rozkoukávání. A nakonec tento klaustrofobický atak vlastně patří k nejdůležitějším atributům i v momentě, když už můžete směle prohlásit, že máte naposloucháno.

Spektral Hatchery

A vedle toho navíc v tomto stavu konečně pochopíte, že hudba Spektral Hatchery vůbec není tak jednoduchá a samozřejmá, jak by se na první pohled mohlo znát. Jistě, skladby jsou do jisté míry formálně monotónní, ale při pozorném poslechu zjistíte, že tomu propracovanost nechybí. Jedovaté riffy postupně procházejí obměnami a ve spodních proudech sebou démoni melou jako zběsilí.

„Trans-Temporal Being“ nakonec opravdu je nejspíše vrcholem celého počinu, ale to neznamená, že by zbylé dvě písně byly špatné. První půli „Psycosmic Immersion“ tvoří pomalý black metal, který je na jednu stranu možná papírově primitivní, ale vysoce halucinogenní účinek mu rozhodně nechybí, načež se druhá polovina překlene v další animální rubanici. „Fata Morgana“ v základě pokračuje v cestě vytyčené předchozími dvěma kusy, přesto se nejedná o omílání toho samého pořád dokola a jisté nuance zapříčiňují, že nálada je trochu osudovější, což jen podtrhnou klávesy v pozadí v závěrečné pasáži.

Popravdě řečeno, zpočátku jsem byl z debutu Spektral Hatchery mírně rozpačitý. Nějak jsem nahrávku nedokázal uchopit, ale tušil jsem, že chci poslouchat dále – a vyplatilo se. Došlo k prozření a k pochopení nezpochybnitelné pravdy: Ďábel ve zdejších tónech přítomen je a bude se vám sápat po krku. Záleží jen na vás, zdali jste svévolní mu svůj chřtán vydat.