Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

Boy Harsher – Careful

Boy Harsher - Careful

Země: USA
Žánr: darkwave / minimal synth
Datum vydání: 1.2.2019
Label: Nude Club

Tracklist:
01. Keep Driving
02. Face the FIre
03. Fate
04. LA
05. Come Closer
06. The Look You Gave (Jerry)
07. Tears
08. Crush
09. Lost
10. Careful

Hrací doba: 43:11

Odkazy:
bandcamp

Cesty YouTube jsou nevyzpytatelné. Zejména v momentech, kdy se prsty chytnou do proudu jedné z těch spirál, které táhnou skrze nejrůznější výjevy, od porodů do vody přes fetišistické kostýmové techtle až po obskurní a někdy vydařené hudební počiny.

Přesně takto jsem zakopl o Boy Harsher. Bezstarostně proklikávám nejrůznější tracky ze sfér EBM, post-punku a synthwavu. Po chvíli na mě z doporučení čumí obskurní rudý cover s kolosální cifrou zhlédnutí.

Šlo o singl „Pain“, který se momentálně pyšní číslem čítajícím něco nad 5 milionů posluchačů. Naštěstí pro interpreta je věc poměrně vhodným reprezentantem jeho typického zvuku. Valí se na nás chytlavý minimalistický synťák opředený o mělké hlukové prvky, strojové bicí a éterický vokál. Celé to dohromady zavání elektrickou gotikou, Lynchovským noirem a v neposlední řadě neonovým cyberpunkem.

Boy Harsher opravdu zní jako začouzená diskotéka brzké dystopie. Pulsující beaty, smyslné syntezátory a evokativní zpěv Jae Matthews vytváří atmosféru futuristických uliček z „Blade Runnera“. Zní to jako tragická romance dvou zbloudilých replikantů. Zní to jako Sagvan Tofi s pilotkami a hřebenem v zadní kapse džínů stojící pod blikajícím nápisem zaflusaného klubu.

Ale vážněji. Boy Harsher s neobyčejnou lehkostí vracejí feeling osmdesátkových goticko-tanečních kultů. Představte si nabasovanější a přímočařejší hity Visage, jednoduché, avšak bezostyšně líbivé rytmické linky New Order nebo třeba hitové melodie Dead or Alive. To vše v aktualizovaném zvukovém kabátě nové synthwaveové vlny, které vévodí interpreti jako Perturbator, Carpenter Brut nebo Dance with the Dead.

„Careful“ je logickým následujícím krokem v diskografii dua. Produkce je od předešlého dlouhohrajícího počinu „Yr Body Is Nothing“ vyzrálejší. To samé platí i pro songwriting. Deska působí uceleněji. Jednotlivé tracky jsou kvalitativně vyváženy více než kdy předtím a i na minimalistickém základě nabízejí rozmanitou škálu zvuků, temp a nálad. „Face the Fire“ hned po intru představí plíživější a subtilnější přístup k syntetické hře, zatímco následující „Fate“ tasí hudební melodrama se svižnějším tahem na branku.

Ke středu alba se blížíme do typičtějších hudebních rovin projektu. „LA“ se nechává vést nízkou synťákovou linkou a rychlým strojovým tempem. To se nemění ani na následující „Come Closer“, na které se tradiční rovnice dua ještě o kousek více osekává, ale i přesto žene album kupředu.

Boy Harsher

Vše pokračuje v poměrně podobném duchu až k ambientní mezihře „Crush“, u které si někdo nejspíše od monotónních bicích oddychne. Většina ale spíše bude chtít ihned přejít do diskotékové hypnózy, a tak raději ihned přepnou další věc „Lost“, která navrací smyslnou a vláčnější náladu začátku desky.

Careful by BOY HARSHER

„Careful“ je bezpochyby nejvyzrálejším počinem Boy Harsher. Ukazuje posluchači, jak široká škála chytlavých tracků se dá tvořit pomocí hrstky základních, ale plně funkčních stavebních prvků. Deska může nudit maximálně v okamžicích, kdy spadá do sonických ploch bez bicích. Jde totiž o momenty, které nejsou základní devízou kapely, a i přesto že nejsou řemeslně zvládnuté zrovna mizerně, jde jednoduše o věci, jaké od interpreta neočekáváme, a proto je vlastně ani nechceme. Ambientnímu ražení naštěstí deska věnuje jen zanedbatelný fragment hracího času. Z drtivé části tak jde o skvělou, electrogoth jízdu, kterou by si žádný příznivec zakouřeného, neonem protkaného diska neměl nechat ujít.


Kommandant – Blood Eel

Kommandant - Blood Eel

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 1.9.2018
Label: Aeternitas tenebrarum musicae fundamentum / Krucyator Productions

Tracklist:
01. Absolutum
02. Blood Eel
03. The Struggle
04. Ice Giant
05. Cimmerian Thrust
06. Aeon Generator
07. Moon… The Last Man

Hrací doba: 48:38

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Qabar PR

Dokážu si představit, že kapela jako Kommandant bude mnohým ležet v žaludku hned na první pohled. Válečná stylizace, textová tématika, totalitní atmosféra… Kommandant rozhodně nejsou kapelou, která by byla „závadná“ ve smyslu propagace ilegálních světonázorů, ale i přesto si myslím, že podobně třaskavá kombinace takové image a filozofičtějšího pojetí konceptů jako právo silnějšího, bude na citlivější jedince působit jako rudá barva na býka. Nicméně se tu kurva bavíme o extrémním metalu, tudíž mi přijde naprosto v pořádku, že jej nehrají hodní kluci a pro hodné kluky. Kdo si chce hrát na metalové vojáky a nezlobit, ať si jde pustit Sabaton, že jo.

Jednu věc si ale dovolím tvrdit docela s jistotou. Ať se na stylizaci Kommandant díváte jakkoliv, musíte uznat, že to vypadá setsakra impozantně. Schválně si projeďte nějaké fotky z živých vystoupení skupiny a pak mi zkuste tvrdit, že to nevypadá zasraně krutě, když tam borci v plynových maskách hoblují zlo metal a k tomu zpěvák štěká nenávistné texty z řečnického pultíku. Pokud by se Kommandant někdy zjevili v našich končinách, já bych teda neváhal a šel se na jejich koncert podívat hned.

Důležité nicméně je, že Kommandant mají co říct i po hudební stránce. Vzpomínám si, že jsem na ně prvně narazil s vydáním jejich druhého alba „The Draconian Archetype“ (2012), které mě tehdy dost vykostilo, takže jsem se s objednáváním vinylu vůbec necukal. Vrcholem desky byl působivý majstrštyk „Hate Is Strength“, jehož zničující bicí motiv lze při troše pozornosti v různých variacích zaslechnout i na nejnovější čtvrté řadovce „Blood Eel“.

U „Blood Eel“ mě hned na první pohled překvapila obálka, která se dost liší od artworků všech předešlých alb. „Stormlegion“, „The Draconian Archetype“„The Architects of Extermination“ na první pohled dýchaly určitou militantní a/nebo represivní atmosférou, kdežto „Blood Eel“ se vizuálně od dosavadní prezentace Kommandant výrazně odlišuje. Když si odmyslím logo ve švabachu, klidně bych si něco podobného dokázal představit jako obal nějakého space atmo-blacku.

Hudebně se Kommandant od nastoleného směru naštěstí neodchýlili. Opět tedy drtí elitní agresivní black metal se zničující rytmikou i silnou kytarovou stránkou. V jejich muzice jsem vždycky podprahově cítil sugestivní náladotvornost plně korespondující s vizuální a tématickou stránkou skupinu, o níž jsem se již rozepisoval výše. To mi na „Blood Eel“ nijak neschází, i navzdory méně evokativnímu a řekněme více abstraktnímu obalu.

Kommandant

Samozřejmě nemůže chybět ani jedno z hlavních poznávacích znameních Kommandant. O drtivosti jejich rytmické sekce jsem se ostatně již několikrát zmínil. I na „Blood Eel“ jsou bicí party ve větší části písní doplněny o další perkuse, díky nimž to prostě kope jako svině. Nečekejte nicméně žádná chytlavá tempa. Po většinu hrací doby se poctivě sype, a když se nesype, nastupují spíš pochodové marše (právě v nich jsou přídavné perkuse cítit nejvíc).

Je sice pravda, že se „Blood Eel“ nemůže pochlubit žádnou skladbou, která by byla strhující takovým způsobem, aby se mohla poměřovat s výše zmiňovanou „Hate Is Strength“. Faktem nicméně zůstává, že Kommandant i na svém čtvrtém dlouhohrajícím počinu mají dostatek nápadů na to, aby si i v agresivním black metalu mohli dovolit písně dlouhé víc jak sedm či osm minut, což rozhodně není pravidlem.

Kommandant rozhodně nejsou žánrotvornou kapelou nebo povinností pro každého. Fans prahnoucí po kvalitě a uvěřitelném militantním black metalu by si je však neměli nechat ujít.


Lords of Chaos (2018)

Lords of Chaos

Země: USA / Velká Británie / Švédsko
Rok vydání: 2018
Žánr: drama / hudební

Originální název: Lords of Chaos
Český název: Vládci chaosu

Režie: Jonas Åkerlund
Hrají: Rory Culkin, Emory Cohen, Sky Ferreira

Hrací doba: 112 min

Odkazy: web

Zdroj fotek: IMDb.com

První pohled (Cnuk):

Existence snímku „Lords of Chaos“ je zřejmě každému příznivci metalové hudby dobře známa. Českou premiéru si „Vládci chaosu“ odbyli v kinu Aero v rámci Festivalu otrlého diváka, jenž byl touto projekcí zahájen. Film natočil Jonas Åkerlund, který více než hráčskou kariérou coby bubeník Bathory proslul svojí prací v režisérském křesílku točením videoklipů pro ty největší hvězdy, za něž posbíral celou řadu cen včetně Grammy. Předlohou pro „Lords of Chaos“ byla stejnojmenná kniha z roku 1998 a už ta sklidila rozporuplné přijetí. Stejný osud, celkem nepřekvapivě, potkal také její filmové zpracování.

Předně je důležité, jak k filmu přistupujete. Hned na začátku je napsáno, že příběh je založen na pravdivých lžích, které se staly. Zobrazení daných událostí a postav je bráno s notnou dávkou nadhledu a rozhodně se nejedná pouze o temné drama. Většina stopáže totiž působí spíše komicky, přičemž občas sklouzává až k vyloženému vysmívání se vážnosti, s níž se norská blackmetalová scéna bere. Je však trochu problém občas rozeznat, kdy se jedná o záměrnou srandu a kdy to tak nebylo úplně zamýšleno. Nejvíce to odnáší Varg Vikernes. Ten je tu zobrazen jako úplný idiot a tvůrci si z něj vyloženě dělají prdel. Snad jediným pozitivem jeho postavy je hudba Burzum, o níž mluví všichni zúčastnění v superlativech.

Příběh se ale točí okolo Euronymouse. Sledujeme formování Mayhem, kdy se k němu a Necrobutcherovi velice brzy přidají Hellhammer a Dead. Ten začne do příběhu vnášet trochu marastu a pochmurných nálad, přesto snímek pokračuje v rychlém tempu – pařby, dělání bordelu, pořvávání Hail Satan na babičky a poslouchání heavy metalu. Film na všechny postavy nahlíží jako na bandu adolescentů, nijak je neglorifikuje, spíše naopak je ukazuje jako mladíky, co mají záliby jako jejich ostatní vrstevníci. Právě scény s Deadem začínají tuto bezstarostnou jízdu trochu ozvláštňovat (i když třeba pobíhání v lese je rovněž docela vtipné), což samozřejmě vyvrcholí jeho sebevraždou. Právě tato scéna mě mírou svojí explicitnosti překvapila a poprvé v kině také nastalo ticho. Takto otevřené zobrazení násilí jsem úplně nečekal a jsem rád, že se toho tvůrci nebáli. Snad ještě víc nepříjemná byla několik minut trvající Faustova vražda homosexuála z baru.

Varg se na scéně poprvé objevuje po vystoupení Mayhem, které je v celém filmu jedno jediné. Po jeho skončení se k nim snaží vetřít, avšak Euronymous ho odbude kvůli nášivce Škorpíků, čímž ho má za pozéra. Varg je i nadále ztvárněn jako otloukánek, co je donucen změnit vizáž, místo jména Kristian začne používat, mimo spousty jiných, přezdívku Varg a dělá všechno proto, aby se dostal do podzemí obchodu Helvete a seskupení Black Circle, tedy do uzavřené společnosti těch nejvíce trve blackmetalistů. S jeho postavou jsou spojeny ty nejvtipnější scény filmu; když se rozhodne o žhářství a vraždě provedené Faustem povědět médiím (to bylo fakt k popukání) anebo když chce každý úspěch oslavit vypálením dalšího kostela, nad čímž už ostatní jen kroutí hlavou a otáčejí oči v sloup. Dělá všechno proto, aby získal trochu pozornosti a předčil Euronymouse coby lídra scény, k čemuž dojde, a on si tak začíná užívat slávy a fanynek, no jako když vypadne ze snímku o Mötley Crüe.

Lords of Chaos (2018)

Jak to všechno skončí, každý dobře ví. Mně osobně tohle uchopení příběhu kolem norské blackmetalové scény nijak nevadí, ba naopak, byl jsem mile překvapen, jak mě to nakonec bavilo. Na druhou stranu plně chápu, že příznivce to musí vytáčet. To vykreslení postav je asi největším problémem, protože i když ani Euronymous tu nebyl za vyloženého svatouška, Varg byl prostě jasný kontrast a ten záměr kladného a záporného hrdiny byl zřejmý. Stejně tak herecké obsazení mohlo být lepší (ta gotička jako přítelkyně Euronymouse působila jak z jiné doby) a opět to odnesl hlavně Varg. Taky jsem čekal, že se tu objeví někdo z Darkthrone nebo Immortal, ale je možné, že jsem ho nerozpoznal, on si tu fakt nikdo nebyl moc podobný, hehe.

Film Lords of Chaos zkusil tento těžko uvěřitelný příběh podat humorně a s nadhledem, přičemž dokáže diváka zbavit úsměvu pomocí brutálních scén. Nesoustředí se ani tak na hudbu samotnou, jako na osudy dvou hlavních kohoutů na bojišti. O tom, co je pravda a co ne, se nemá cenu bavit, protože to stejně nikdo pořádně neví. Aktéři jsou mrtví, ostatní o tom nechtějí mluvit, no a pak je tu Varg. Nabízí se srovnání s „Bohemian Rhapsody“. Svým osobitým pojetím u mě vedou „Vládci chaosu“, kteří se nebojí jít hlouběji, nenašlapují kolem hlavních postav po špičkách a nejedou na jistotu. Jestliže berete true norwegian black metal jako svátost, na kterou se nesahá, pak se na „Lords of Chaos“ nedívejte, v opačném případě se můžete na necelé dvě hodinky slušně pobavit.

Lords of Chaos (2018)


Druhý pohled (H.):

No, já teda musím s kolegou hrubě nesouhlasit. Skoro mi přijde, že jsme asi viděli jiný film. Možná, že koukat na to v rozjařeném kině s pár promile v palici, tak by mě to bavilo taky, ale za střízliva jsem neviděl nic jiného než trapas.

Nemyslím, že bych na black metal obecně nahlížel takovým způsobem, abych nedokázal snést něco jiného než jen nekritickou adoraci. Ostatně sám nejdu pro nějaký ten vtípek daleko. „Lords of Chaos“ mi přesto přijde jako těžce nedůstojná záležitost, z níž je cítit laciná snaha o senzaci pomocí jakoby šokujícího tématu.

„Lords of Chaos“ rozhodně není film o black metalu, ať už z hudebního nebo historického hlediska. O jeho přístupu svědčí fakt, že násobně víc času je věnováno vztahu se smyšlenou (!) přítelkyní Euronyma než třeba nahrávání „De mysteriis dom Sathanas“ (natožpak aby se někdo obtěžoval říct, kdo se tam zničehonic objevil s mikrofonem) nebo vlastně jakékoliv hudbě.

Lords of Chaos (2018)

Výsledek se smrsknul na emo drámu o debilech, kteří svou opožděnou pubertu trochu vyhrotili. Hodně věcí se ignoruje nebo překrucuje. Z důležitých postav jako by nikdo ani neexistoval, protože kdo už má tu smůlu, že se ve filmu objeví, jen dělá křoví dvojici Euronymous / Varg, která si celou dobu jen přeměřuje pindíky, kdo je větší zloun. Varga, snad ve snaze z něj udělat skrz naskrz zápornou postavu, „Lords of Chaos“ prezentuje jako nekňubu, jenž si svým fanatismem a extrémistickým chováním asi něco kompenzuje, a Euronymous, snad ve snaze z něj udělat hrdinu a kladnou postavu, z toho nakonec vyšel vlastně jako pozér a pokrytec.

Tohle je najebáno mezi události, které leckdy jdou v tak rychlém sledu, až to skoro vypadá, že si snímek jen potřeboval odškrtat všechno, co se z povinnosti musí předvést. Ukázat, že Dead byl úchyl, sebevražda, nástup Varga, otevřít krám pro magory, vražda, vypálit kostel, vypálit kostel, další vražda, konec.

Shrnul bych to asi tak, že je to nehorázná píčovina.

Lords of Chaos (2018)


Mirrors for Psychic Warfare – I See What I Become

Mirrors for Psychic Warfare - I See What I Become

Země: USA
Žánr: experimental
Datum vydání: 28.9.2018
Label: Neurot Recordings

Tracklist:
01. Animal Coffins
02. Tomb Puncher
03. Body Ash
04. Flat Rats in the Alley
05. Thing of Knives
06. Crooked Teeth
07. Death Cart
08. Coward Heat

Hrací doba: 40:46

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

Možná je to jen můj dojem, který samozřejmě může být mylný, ale mám pocit, že Mirrors for Psychic Warfare je relativně přehlížený projekt. Obzvlášť s ohledem na to, kdo za ním stojí, že jeho alba vycházejí na značce Neurot Recordings a – a to především, v první řadě a zejména – jak dobrou muziku produkuje. Pro ty, kteří úplně netuší, o co se jedná, si Mirrors for Psychic Warfare představíme, poněvadž po odhalení sestavy by se měli začít chytat skoro všichni.

Formaci tvoří dva hudebníci. Tím prvním je Scott Kelly známý především díky post-metalovým titánům Neurosis a jejich spřízněným vedlejšákům, ale má za sebou i poměrně rozsáhlou sólovou tvorbu. Jeho parťákem je Sanford Parker, jehož portfolio kapel je ještě širší. Znát jej můžete z Buried at Sea a v minulosti i z Minsk, Nachtmystium nebo Twilight, ani nemluvě o tom, že Parker je rovněž aktivní producent, díky čemuž spolupracoval s velkým množstvím dalších zajímavých jmen, jejichž vyjmenováváním se nyní nemusíme zdržovat.

Mirrors for Psychic Warfare navíc není jediný projekt, v němž spolu Kelly a Parker hrají. Z jejich životopisu jsem vynechal ještě Corrections House, což je také kurevsky dobrá záležitost, v níž se dále angažují Mike IX WilliamsEyehategod a Bruce LamontYakuza. Corrections House mají na kontě dvě skvělé desky „Last City Zero“ a „Know How to Carry a Whip“, takže je neváhejte omrknout, pokud ještě neznáte!

Nicméně zpátky k Mirrors for Psychic Warfare. I o nich se dá nakonec tvrdit, že mají na kontě dvě výborná alba. To první, bezejmenné vyšlo v roce 2016, a pokud zapátráte v našem archivu, i na něj tu najdete recenzi. To druhé vyšlo loni na podzim pod názvem „I See What I Become“ a teď se mu budeme na chvíli věnovat.

Mirrors for Psychic Warfare hrají takový zvláštní experimentální mix, jenž v sobě mísí elementy mnoha různých žánrů, ale prakticky žádný z nich nepřevažuje natolik explicitně, aby se o nich dalo hovořit jako o industriální, metalové nebo noisové skupině. Oproti debutu je navíc „I See What I Become“ víc „písničkové“, což paradoxně ještě víc rozmazává hranice mezi propojovanými světy.

Když ale odhlédneme od žánrových škatulek, máme tu před sebou desku, která dokáže být opravdu hodně působivá. Neříkám, že se tak děje nepřetržitě po celou dobu jejího trvání, ale v těch vrcholných momentech je „I See What I Become“ síla jako prase. Už jen díky těmto, nebojím se říct, ohromujícím pasážím stojí za to Mirrors for Psychic Warfare respektive jejich druhému albu věnovat pozornost. Abych vás trochu navedl, mohu zmínit, že k těm nejsugestivnějším skladbám řadím „Animal Coffins“, „Tomb Puncher“ a „Crooked Teeth“.

Mirrors for Psychic Warfare

Všechny tři se mohou pochlubit jednou vlastností – na mysli mám odzbrojující gradaci. Mirrors for Psychic Warfare na „I See What I Become“ nikdy nehrotí atmosféru do maxima hned od začátku písní. Vždycky se začíná spíš pozvolna, v ambientnějším duchu, z něhož posléze narůstá napětí a kráčí se k mohutnému finále. Což je na jednu stranu fajn, baví mě, navíc to nahrávce dodává pocit jakési „horské dráhy“, kdy se pravidelně osciluje mezi plíživějšími rozjezdy a vypjatými závěry.

Na druhou stranu, dle daného receptu jsou vystavěny všechny skladby na albu, což může po čase trochu omrzet. Mně osobně to ovšem nevadí ani zdaleka tolik jako druhý neduh. Občas mám dojem, že začátky písní slouží jen jako vybudování očekávání pro to zásadní, co přijde až v závěru, aniž by tyto samy o sobě dávaly větší přidanou hodnotu. První poloviny některých songů plní roli pouhého „držáku“ nálady, nikoliv však jejího tvůrce.

Nicméně díky tomu, jak skvělé jsou ty stěžejní momenty, lze leccos odpouštět. I přes zmiňované mušky si upřímně myslím, že „I See What I Become“ stále stojí za pozornost a že uděláte lépe, když to album uslyšíte, než když ho neuslyšíte.


Pissgrave – Posthumous Humiliation

Pissgrave

Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: 1.3.2019
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. Euthanasia
02. Canticle of Ripping Flesh
03. Funeral Inversion
04. Catacombs of Putrid Chambers
05. Into the Deceased
06. Posthumous Humiliation
07. Emaciated
08. Celebratory Defilement
09. Rusted Wind

Hrací Doba: 43:26

Odkazy:
bandcamp

Dobře si pamatuju, když label Profound Lore vyvrhl v roce 2015 dlouhohrající debut filadelfských Pissgrave. Na první dobrou udělal větší halo cover než samotná muzika. Výřez z reálné scenérie s tlející ženskou ve vaně zachycující olezlou kost opřenou o kachličky, které zdobí mokvavá kůže, se nadobro vtiskl do paměti mnoha lidem – dokonce i některým, kteří extrémní hudbě běžně nehoví. Nic se nemění ani teď.

Je zajímavé, jak se Pissgrave daří svou odporností upoutat. Existují tuny skupin, které sází na přepálený šok faktor, humus a vše s tím spojené. Jen málokomu se ale na této zetlelé kupě dekadence podaří zasmrdět unikátním způsobem. Kapely buďto až moc tlačí na pilu nebo selhávají v balancování aspektu hnusu a grotesknosti, a tak neprorážejí tlustou stěnu žánrového klišé.

Při kontaktu s Pissgrave je něco jinak. Z estetiky čpí jistá apatie. Hnus stáhnutý z Rottenu, logo do rohu, odbytý název desky s přednastaveným fontem v malování a nazdar. Prostě to nepůsobí, že se kapela přehnaně snaží. A právě to může být to kouzlo. Autenticita estetiky hnusu je téměř srovnatelná s klinickou a nepřibarvenou odporností brzkých releasů Carcass.

Naštěstí pro kapelu, vizuální element zdařile odráží ten hudební. Jasně definované dřevní deathmetalové jádro si půjčuje z goregrindu, grindcoru, a občas i war metalu. Základy, které nastolily kulty jako Incantation či Autopsy, kapela nezapře. Provedení je však ještě o trochu nechutnější, neproniknutelnější a neurvalejší.

Vše na další úroveň posouvá vokál, který zní jako kombinace zaníceného chrchlání, probublávání viskózní žluče a chrčení. Projev je po většinu času poměrně jednolitý. Pissgrave se ale pomocí filtrů a komprese (a nejspíš i bizarního vokálního talentu) pokouší zajetou linku místy obměnit, čehož se ostatně dočkáme i na novince.

„Posthumous Humiliation“ začíná přesně tam, kde debut „Suicide Euphoria“ skončil. Produkce zůstává stejná a rukopis jen občas sjíždí k větším experimentům. Na intra, samply nebo ambientní intermezza se tady nehraje. První track „Euthanasia“ vystavuje posluchače útoku agresivní sypačky, která téměř nesestupuje z nastoleného tempa. Track zdařile stíní esenci celého alba. Čpí z toho zetlelost a disonance, ke které přispívají pro kapelu typické riffy a občasná slayerovská sóla. Není divu, že věc sloužila jako první singl.

Pissgrave

Esence zůstává, ale nastolené tempo celou desku neprostupuje. Pissgrave se na druhém zářezu více pouští do středně rychlých a pomalých pasáží. A většina z nich funguje. „Catacombs of Putrid Chambers“ se doslova táhne jako smrad, což je v tomto kontextu myšleno pozitivně. Track navíc obsahuje zdařilé hammer blast momenty a vokální piruetu, která zní, jako by byl mikrofon přehltnut a nahrával autentické zvuky trávícího traktu. Z hlediska vydařených pomalejších momentů lze dále vypointovat věc „Emaciated“, která se u konce překlápí do středně rychlé části připomínající podobně laděné party z katalogu Revenge.

„Emaciated“ je zároveň bodem, ve kterém deska ztrácí momentum. Stopáž čítá bezmála třičtvrtě hodiny, což je s ohledem na humus, který kapela záměrně tvoří, až příliš. Ze strnulosti už tak dokáže vyhodit jen doommetalový riff na finální „Rusted Wind“, za který by se nemuseli stydět třeba ani Candlemass. Jde ale spíše o úsměvnou kuriozitu, která do celkového zvuku desky úplně nezapadá.

Pokud vám mrdá a „Suicide Euphoria“ se vám líbilo, není důvod, proč si „Posthumous Humiliation“ nevpálit. Je však možné, že po několika málo rotacích si budete z desky vybírat jednotlivé tracky, než abyste se opětovně otrocky podrobovali celé stopáži. Novice bych odkázal spíše na debut. Ne, že by druhá fošna představovala abruptní odklon. Nabízí však rovnici kapely ve „stravitelnější“ a pospolitější formě.


Funereal Presence – Achatius

Funereal Presence - Achatius

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 15.2.2019
Label: Sepulchral Voice Records

Tracklist:
01. Wherein Achatius Is Awakened and Called Upon
02. Wherein a Messenger of the Devil Appears
03. Wherein Seven Celestial Beasts Are Revealed to Him
04. Wherein Achatius Is Flogged to the Hills of Violation

Hrací doba: 48:32

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

První pohled (Metacyclosynchrotron):

Dnešní recku začnu krutopřísně s tvrzením, že kdo neslyšel Negative Plane je vůl a přehlíží kapelu, která vydala dvě veskrze výtečná alba, z nichž minimálně to druhé, „Stained Glass Revelations“, je moderní žánrovou klasikou. To není pouze nějaký můj názor, ale ryzí fakt, tečka.

Samozřejmě, že když nějaká kapela fakt válí, vyplatí se omrknout i spřízněné či vedlejší kapely. V případě Negative Plane tedy Occultation, kde kytarista Nameless Void ukájí své doomovější/rockovější choutky, Ominous Resurrection, což je poměrně chorý black metal z mozku basisty, a především Funereal Presence, ve kterých působí bubeník a multiinstrumentalista Bestial Devotion.

Kapely a nahrávky, které ovlivnily tvorbu Funereal Presence lze identifikovat jednoznačně a Bestial Devotion se nimi ani netají. Hudba nejvíce vychází z raných Tormentor („The 7th Day of the Doom“, „Anno domini“) a německých Poison („Into the Abyss“). Méně zjevná, ale stále patrná je inspirace „A Blaze in the Northern Sky“ a „Under the Sign of the Black Mark“. Možná bych se tu nebál zmínit ani „Zjevení“ a „Ritual“, i když jsem ještě nepřišel na to, v čem konkrétně mi Funereal Presence připomínají Root. U Master’s Hammer to je ale vcelku jasné, protože když se do muziky zapojí klávesové plochy, tak ty nejvíce připomínají „nebeské chóry“ z „Ritual“, byť hudebně mají Funereal Presence blíže k demu „The Mass“. Dalo by se tedy říci, že Bestial Devotion výlučně vychází z metalové hudby radikálnějšího střihu, která je starší alespoň pětadvaceti let, tudíž snad nepřekvapí, že tu je i nemálo pasáží, kdy hudba cválá kupředu ryze heavymetalovým způsobem.

Ano, „Achatius“ je tradicionalistická „worship“ nahrávka, avšak v kontextu dnešního black metalu je prostě originální. Jediná současná kapela, která by se k ní dala přirovnat, jsou (logicky) Negative Plane (hlavně teda debut), a to nejen kvůli častému samplování zvonků. Novinka samozřejmě také v ničem neustupuje směřování vytyčeném stejnojmenným, debutovým EP a „The Archer Takes Aim“. I když jistý zásadní rozdíl by se tu přeci jen našel. „Achatius“ je ve všech ohledech lepší.

A to kurva natolik, že „Achatius“ sjíždím již přes měsíc takřka každý den a kolikrát i víckrát za sebou. Snažil jsem v nahrávce najít nějaké nedostatky, ale za tu dobu jsem si uvědomil pouhé dva. Bestial Devotion tady na můj vkus moc často spoléhá na stopky a odklepávání následných pasáží, což vám bude jistě vadit méně než mně, pokud si ujíždíte na zvuku kravského zvonu. Jednotlivé skladby by se určitě daly i o něco zkrátit, ale nebojte se, že by se tu riffy opakovaly do aleluja jako třeba na posledních Cultes des ghoules.

Funereal Presence

Přítomné čtyři skladby jsou každopádně poutavě zkomponovány a nabízí přehršel silných momentů a ozvláštnění, až je těžké vybrat tu nejlepší. U mě možná vítězí druhá polovina alba, ale třeba ten nejepičtější moment bych nalezl ve skladbě druhé. Za zmínku samozřejmě i stojí silná atmosféra evokující středověké rytiny, jež zobrazovaly peklo a mučení hříšníků ďábly se chřtány namísto řití a pyjů.

Takže tak. Pokud holdujete některé z výše uvedených kapel, „Achatius“ musíte slyšet. Máte-li obecně rádi archaický, surový metal s přirozeným dynamickým zvukem, kde riffy jsou zákon, měli byste „Achatius“ slyšet též. A jestli přikládáte nějakou váhu mým cancům o hudbě, tak vězte, že novou desku Funereal Presence doporučuji všemi deseti. Povinnost!!!


Druhý pohled (H.):

To nejdůležitější už vlastně bylo řečeno, takže se pokusím to neokecávat víc, než je nezbytně nutné, a radši se rovnou připojím ke chvále. Už teď je totiž zřejmé, že „Achatius“ bude patřit k největším highlightům roku 2019 na poli black metalu.

Už před poslechem novinky jsem se naladil připomenutím „The Archer Takes Aim“, které mi nyní přišlo ještě lepší, než jsem si pamatoval. K „Achatius“ jsem tedy přistupoval s patřičně poštelovanou náladou, nicméně věřím, že by mě takováhle věc sejmula, i kdybych přípravě nevěnoval takovou péči. Tohle je totiž velký.

Funereal Presence

Na „Achatius“ totiž naprosto bravurně maká všechno, co je na starém sešlém metalu tak lákavé a kvůli čemu jej všichni milujeme. Nesporně je to tradicionalistická nahrávka lpící na starých hodnotách, svým způsobem konzervativní a „zaprášená“, ale rozhodně ne vykrádačská nebo hloupá. Bez zbytečných póz se tu odehrává atmosférická magie poháněná nikoliv tunou bullshitu na sociálních sítích, nýbrž uctíváním dávných tradic. Výsledkem je kopa libových riffů, hrst fenomenálních melodií a zkurveně silná atmosféra.


John Garcia – John Garcia and the Band of Gold

John Garcia - John Garcia and the Band of Gold

Země: USA
Žánr: stoner rock
Datum vydání: 4.1.2019
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Space Vato
02. Jim’s Whiskers
03. Chicken Delight
04. Kentucky II
05. My Everything
06. Lillianna
07. Popcorn (Hit Me When You Can)
08. Apache Junction
09. Don’t Even Think About It
10. Cheyletiella
11. Softer Side

Hrací doba: 38:49

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

V promo řečech na nadcházející koncerty se leckdy můžeme dočíst nejrůznější kraviny, ale označení Johna Garcii za pouštního magnáta, jak to udělali Obscure Promotion před jeho nedávným koncertem v Praze, mi přijde docela trefné. Jeho vysoké postavení na stonerové scéně je totiž zcela nesporné. Ostatně výčet zvučných těles, ve kterých působil a na jejichž tvorbě se podílel, je obdivuhodný. Chronologicky – Kyuss, Slo Burn, Unida, Hermano, Vista Chino, ZUN a v neposlední řadě jeho současná sólová kariéra. V případě prvních tří jmen mluvíme o absolutních vrcholech stonerového žánru a ani ostatní nezůstaly bez povšimnutí. Dalo by se říci, že na co Garcia sáhne, to se promění ve zlato; ostatně nesouvisí právě s tím název jeho nynější kapely The Band of Gold?

Letošní počin nazvaný jednoduše „John Garcia and the Band of Gold“ je jeho třetím sólovým albem. První, eponymní sólovka z roku 2014 byla docela sledovanou událostí, jelikož přímo navazovala na rozpad Vista Chino (neboli Kyuss Lives!), tedy reinkarnaci sestavy Kyuss z období „Blues for the Red Sun“, v níž chyběl pouze kytarista Josh Homme. Garciova prvotina mě bavila, ale tak nějak jsem si u ní říkal, že asi stárne, protože to přeci jenom nebyl takový nářez, jako spíše klidnější rocková nahrávka. Ale pár pecek tam je. Druhý výtvor „The Coyote Who Spoke in Tongues“ jde pak ještě dál. Předělávky Kyuss i nová tvorba v akustickém provedení volají k ospalým nočním poslechům pod hvězdnou oblohou. Vzhledem k náplni jsem to ani pořádně nebral jako pravou řadovku. Z obou desek ale bylo jasné, že Garcia to v hrdle pořád má, a když se obklopí schopnými muzikanty, stále může vytvořit povedenou placku. A právě to se stalo s „John Garcia and the Band of Gold“.

Mám-li novinku k něčemu přiřadit, tak k bandu Unida. Ne snad, že by se Garcia a spol. dostali až na úroveň opusu „Coping with the Urban Coyote“, ale svým stylem a zaměřením se k němu dost blíží. Tak předně je „John Garcia and the Band of Gold“ docela dost živým albem, čímž myslím hlavně to, že opět umí sešlápnout pedál starého oprejskaného Plymouthu k podlaze, stáhnout okénko a zmizet v poušti za Palm Desert. Zároveň se ale drží stylu, na nějž Garcia najel se svou sólovou dráhou, což ve výsledku činí moc příjemnou kombinaci.

Dalším obrovským plusem je, že se „John Garcia and the Band of Gold“ daří přenášet na posluchače nějakou náladu, atmosféru zaprášených ulic na hranici Spojených států s Mexikem, hledání úkrytu před spalujícími paprsky slunce i krácení pozdního času se sklenkou v ruce. Zkrátka aspekty, které velice usnadňují souznění s albem a dokáží v posluchači zažehnout také vlastní představivost jako doprovod k hudbě a textům, a to i přesto, že se nejedná o nijak striktně psychedelickou nahrávku, naopak, psychedelie se výrazněji projeví až na samotném konci desky.

John Garcia

Velice rychle jsem si oblíbil začátek alba, tedy instrumentálku „Space Vato“ a následující „Jim’s Whiskers“, můj nejoblíbenější kus. Právě v této úvodní dvojici se hned ukáže, že tady se Garcia nebude bát za to pořádně vzít a trochu za sebou zaprášit. A když se tak v druhé polovině písní stane, stojí to sakra za to. Do parádního doprovodu si přidejte jeho tak typický vokál a je to tam. Podobně zní i „Popcorn (Hit Me When You Can)“ či „Don’t Even Think About It“. Skvělé jsou také kusy s hlasitými a velkými refrény jako „My Everything“ a především následující chytlavá „Lillianna“. Závěr alba ladí na klidnější notu, i když zprvu se „Cheyletiella“ tváři jako další riffově založená věc, brzy se přenese do opojných nálad, které pak vhodně dotvoří konečná „Softer Side“.

Aby ale nedošlo k mýlce, „John Garcia and the Band of Gold“ není naprosto dokonalé. Trochu mě zklamala klipovka „Chicken Delight“, jež je oproti zbytku taková nijaká, stejně jako další „Kentucky II“. Ta má alespoň solidní kytarové nápady s riffy, na rozdíl od nudné přešlapávané v „Apache Juncion“. To budiž tři šrámy na jinak silné nahrávce, kterou přesto „John Garcia and the Band of Gold“ zcela jistě je. Ještě jedna jízlivá poznámka, i když trochu na okraj… celou dobu se ptám, proč to vyšlo v lednu a ne v letních měsících. No takhle mám alespoň důvod těšit se na léto, kdy už teď vím, čím si budu to nesnesitelné vedro zpříjemňovat.

Myslím, že „John Garcia and the Band of Gold“ fanouška Johna Garcii potěší. Já se nezdráhám ho označit za nejlepší desku, pod níž je podepsán, od dob skupiny Unida, takže ano, lepší než Hermano, lepší než Vista Chino a lepší než jeho dosavadní sólové věci. To není úplně málo. Chápu, že někdo může namítnout, že je to vlastně pořád to samé, ale v tomto případě je to poskládané tak dobře, že mě podobné poznámky vůbec nepřicházely na mysl. Desert rock se vší parádou!


Black Mama, White Mama (1973)

Black Mama, White Mama (1973)

Země: USA / Filipíny
Rok vydání: 1973
Žánr: akční / WIP

Originální název: Black Mama, White Mama
Český název: Černá, bílá

Režie: Eddie Romero
Hrají: Pam Grier, Margaret Markov, Sid Haig

Hrací doba: 87 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

V sedmdesátých letech (neříkám však, že jedině tehdy) se docela hodně točily filmy spadající do dost specifického subžánru, jehož název ostatně hovoří sám za sebe – women in prison. Jejich dějové schéma je velmi jednoduché a vlastně jej lze odhadnout už jen z názvu žánru (vždyť jsem říkal, že tento mluví sám za sebe). Odehrávají se v ženských věznicích, kde jsou místní vězeňkyně vystavovány ponižování, týrání, znásilňování a dalším souvisejícím kratochvílím ze strany dozorců nebo dalších vězňů. Většinou nechybí dost násilí a nahoty, takže jde o jasný typ pro všechny trochu zvrhlejší diváky, jejichž choutky komedie od Zdeňka Trošky neuspokojí…

Zdá se mi, že speciálně v sedmdesátkách dost frčelo mít tyhle bijáky ve filipínské džungli. Právě z tohoto období a právě tohoto prostředí pochází hned několik známých perel trashové kinematografie a na jednu takovou nyní zavzpomínáme.

„Black Mama, White Mama“, v našich zemích známé jako „Černá, bílá“, patří k těm women in prison filmům, v nichž se hlavní role ujala černošská herečka Pam Grier. Ano, právě ona je tou „Černou“ z názvu snímku. Zkuste si představit, že by takovýhle biják někdo natočil a takhle pojmenoval dneska – to by měli všichni moralisti a humanisti žně, haha. Onou „Bílou“ do titulního dua je o poznání méně známá, leč o dost hezčí blondýnka Margaret Markov, kterou já osobně znám jenom díky „Černé, bílé“ a ještě o rok mladšímu „The Arena“, v němž se ostatně také potkala s Pam Grier.

„Černá, bílá“ ovšem není čistokrevným women in prison, jelikož tuhle škatulku naplňuje výhradně ve své první půli. Film začíná příjezdem nových trestankyň do filipínské věznice, mezi nimiž nechybí ani naše dvě hrdinky – Lee Daniels (Pam Grier) se sem dostala za prostituci, zatímco Karen Brent (Margaret Markov) patří k místním partyzánským revolucionářům. Ve vězení samozřejmě nechybí žádná z typických atrakcí pralesních věznic jako společné sprchy (voyeurská místnost v ceně), lesbická dozorkyně, rvačka v jídelně nebo fyzické tresty (uzavření do rozpálené krabice na tropickém sluníčku).

Ne snad, že by se Lee a Karen od začátku kamarádily, spíš naopak. Nedobrovolně jsou k sobě připoutány a mají být převezeny do vězení ve městě na výslech. Důvody u „Bílé“ jsou jasné, důvody u „Černé“ se dozvíme hned vzápětí – pracovala totiž pro místního narkobarona, kterého potom ojebala o prachy, a jakožto jedna z jeho někdejších oblíbenkyň toho také ví docela dost. Během cesty však autobus přepadnou partyzáni a oběma holkám se daří utéct.

Black Mama, White Mama (1973)

Odsud se vydávají na cestu filipínskou džunglí a za nimi se honí policie, místní zločinecká banda najatá policií (jejíhož bosse hraje jen tak mimochodem Sid Haig, jenž už zamlada vypadal jak úchyl a hláškoval jak pán), narkobaronova smečka a partyzáni (kteří jako jediní chtějí holky zachránit). Od útěku z vězení se „Černá, bílá“ přesouvá spíš do polohy špinavého akčňáku staré školy, v němž není nouze o krvavé přestřelky. Což ale není vůbec špatně, protože tím plně vyvažuje skutečnost, že v té women in prison části se nejedná o takové „maso“ jako jiné další kousky tohoto ražení.

K tomu všemu pak musíme dodat ještě jednu zajímavou věc – „Černá, bílá“ je zčásti remakem / poctou snímku „Útěk v řetězech“ z konce padesátých let, v němž si hlavní dvojici zahráli Tony Curtis a Sidney Poitier. Zas tak důležité to ovšem není, protože zatímco „Útěk v řetězech“ je cenami ověnčená klasika (mimo jiné Zlatý globus za nejlepší film a dva Oscaři), „Černá, bílá“ je čistý béčkový brak. Mně osobně je ale sympatičtější.

Black Mama, White Mama (1973)

Samozřejmě, že v případě „Černé, bílé“ se nebavíme o žádné vysoké kinematografii, ale koho to sere? Já osobně se radši vždycky podívám na takhle krásně špinavé béčko, které si na nic nehraje a parádně odsýpá, než si honil svoje intelektuální brko nad srdceryvnými Oscarovými životopisnými dramaty. Za mě je „Černá, bílá“ prostě povedený biják, jenž možná není čistokrevný women in prison, ale jakožto akční oldschool v pohodě obstojí i dnes, pobaví několika dobrými momenty, nabídne slušnou upocenou atmosféru filipínské džungle a vysere se na jednoznačný happy end.


The Nun (2018)

The Nun (2018)

Země: USA
Rok vydání: 2018
Žánr: horor

Originální název: The Nun
Český název: Sestra

Režie: Corin Hardy
Hrají: Taissa Farmiga, Demián Bichir, Jonas Bloquet, Bonnie Aarons

Hrací doba: 96 min

Odkazy: web / facebook / twitter

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Můžete hledat, jak chcete, ale asi jen těžko najdete hororovou sérii, která by v posledních letech byla úspěšnější než „The Conjuring“. Tahle značka aktuálně čítající pět filmů (a další tři už se chystají) totiž vydělává jak zběsilá a celkově už v kinech vytáhla z kapes diváků více jak jeden a půl miliardy. Což je dost úctyhodné s ohledem na skutečnost, že těch pět snímků dohromady stálo lehce přes sto milionů. A „The Nun“ / „Sestra“, pátý příspěvek do tohoto populárního hororového univerza, si vede prozatím nejlépe.

„The Nun“ je už druhou spin-off větví v univerzu vybočující od hlavní série „The Conjuring“. A zdá se, že stejně jako u „Annabelle“, ani zde nezůstane jen u jednoho filmu. Už dlouho před vydáním totiž duchovní otec série James Wan mluvil o možném pokračování, bude-li „The Nun“ úspěšné, tudíž je myslím jen otázkou času, kdy přijde čas na dvojku. Film totiž vydělal více jak 16násobek svého rozpočtu.

Všechno to zní jako hororová pohádka, ale snad všichni víme, že komerční úspěch a skutečná kvalita jsou dvě odlišné věci, které spolu mohou, ale nemusejí souviset. Série to potvrzuje, protože její úroveň rozhodně není tak stabilní jako peněžní výdělky. Doposud nejlepším příspěvkem stále jednoznačně zůstává první „The Conjuring“ z roku 2013 a doposud nejhorším jednoznačně první „Annabelle“ z roku 2014. „The Nun“ je tak nějak mezi. Asi je o něco lepší než oba díly „Annabelle“, ale rozhodně horší než oba díly „The Conjuring“. A čistě jako samostatný biják se rochní v průměru s dobrou výpravou.

Hlavním strašákem v „The Nun“ má být démon Valak, jenž se stál i za událostmi v „The Conjuring 2“. Relativně lákavě se Valakova „sólovka“ tvářila i díky tomu, že měla být zasazena do vzdálenější minulosti. Nevím proč, ale někde jsem nabyl dojmu, že to bude ještě vzdálenější než rok 1952. Kdyby se strašilo třeba ve středověku, přišlo by mi to dost cool, už jen protože se podobné historické horory v posledních letech vůbec netočí, což mi přijde jako velká škoda. Ale nevadí, to je samozřejmě můj problém.

Mnohem víc mě zamrzelo, že samotný Valak vlastně ve filmu nakonec tolik prostoru nedostane. Pořádně do toho začne bušit až v samotném finále, které je ovšem zbytečně přepálené a přehnané. To je trochu škoda, protože samotný vzhled démona je docela v cajku. Možná víc než make-up za to může herečka Bonnie Aarons, jejíž ksicht je strašidelný i v civilu. S tímhle nosem hraje život na nejvyšší obtížnost. Pro horor nicméně super. K čemu to ale je, když to nemůže uplatnit v lepším filmu.

The Nun (2018)

Co do příběhu je „The Nun“ těžce předvídatelná záležitost bez výraznějšího zvratu. Kněz a novicka jsou vysláni do kláštera v Rumunsku, aby zde prověřili aktuální situaci, když se jedna z místních jeptišek nedávno zabila. Co tu najdou a jak jejich setkání dopadne, je krutě očekávané.

Ždímáno naneštěstí není ani samotné prostředí zapadlého kláštera v rumunských lesích. To je místo jako stvořené pro hutnou hororovou atmosféru, obzvlášť když se hned vedle nachází i hřbitov, v němž se moc ráda drží mlha. I přesto to ale celé vyznívá trochu sterilně. Na atmosféru se tak trochu sere a film se radši spoléhá jen na vysoký počet jump scarů (mor moderního hororu!), které jsou navíc dost nefunkční. Já mívám tendence se lekat (aby taky ne, když u toho vždycky brutálně vystřelí hlasitost a něco se rychle mihne před kamerou, toho by se člověk lekl i v pohádce), ale tady mě to nijak nebralo. Jediná lekačka, u níž by člověk eventuálně mohl nadskočit, byla ukázána už v traileru, takže pro samotný snímek nezbývá prakticky nic zajímavého.

The Nun (2018)

A přitom jestli nějaký dílek z „The Conjuring“ univerza mohl dopadnout dobře a nabídnout něco jiného než standardní pohodlné lekání, pak právě „The Nun“ díky svému prostředí a stylizaci do minulosti. Namísto toho tu máme další sterilní hororovou rutinu, která možná v kinech udělala bordel, ale z hlavy se vypařila pár dnů od promítání.


Coven – Witchcraft Destroys Minds & Reaps Souls (1969)

Coven - Witchcraft Destroys Minds & Reaps Souls (1969)

Země: USA
Žánr: occult / psychedelic rock
Rok vydání: 1969
Label: Mercury

Tracklist:
01. Black Sabbath
02. The White Witch of Rose Hall
03. Coven in Charing Cross
04. For Unlawful Carnal Knowledge
05. Pact with Lucifer
06. Choke, Thirst, Die
07. Wicked Woman
08. Dignitaries of Hell
09. Portrait
10. Satanic Mass

Hrací doba: 44:52

Odkazy:
facebook

„Witchcraft Destroys Minds & Reaps Souls“ pro mě prakticky dokonale naplňuje význam pojmu kultovní deska. Je to album, které má historický význam, v jistých ohledech předběhlo svou dobu a mělo zásadní vliv na vývoj žánru – paradoxně ne toho svého, nýbrž trochu jiného – a přitom není legendární v tom smyslu, že by bylo všeobecně uznávané a oslavované. Je to záležitost ceněná spíš (relativně) menším okruhem fanoušků, kteří si Coven zpětně našli sami. Přesto je otázka (samozřejmě čistě teoretická), jak by metalová hudba vypadala, kdyby „Witchcraft Destroys Minds & Reaps Souls“ neexistovalo, protože tahle letitá nahrávka poprvé přinesla hned několik prvků, které se později staly typickými právě pro metalový žánr.

Coven vznikli v roce 1967, kdy kapelu založili zpěvačka Esther „Jinx“ Dawson, baskytarista Greg „Oz“ Osborne a bubeník Steve Ross. První dva roky se věnovali koncertování, přičemž už na nich začínalo být patrné, jakým tématickým směrem se Coven budou ubírat, když Jinx údajně každý koncert uváděla a zakončovala gestem odborně zvaným „sign of the horns“, neboli hezky česky: pořádným paroháčem. Právě Coven jsou totiž považováni za první skupinu, která toto gesto začala v rockové hudbě používat, stejně jako jsou pravděpodobně první kapelou, která vydala desku věnující se satanismu a okultismu.

Touto deskou je právě „Witchcraft Destroys Minds & Reaps Souls“, které bylo natočeno a vyšlo v roce 1969. Kromě paroháčů se na něm objevují také obrácené kříže, okultní a satanistická tématika a celé album zakončuje třináctiminutová litanie „Satanic Mass“ zachycující satanistický rituál; známá je rovněž fotka z vnitřku, na níž nahá zpěvačka Jinx leží na oltáři s lebkou v rozkroku. Nejspíš lze tedy prohlásit, že právě Coven jako první přišli s elementy, které se o mnoho let později staly typické pro některé metalové subžánry a zčásti i metalovou subkulturu obecně.

Poměrně známou perličkou je i zcela náhodná souvislost s Black Sabbath. Možná jste si při zmínce jmen členů výše všimli, že baskytarista se jmenuje Oz Osborne (respektive pod tímhle jménem je uveden na desce). Úvodní skladba „Witchcraft Destroys Minds & Reaps Souls“ se navíc jmenuje „Black Sabbath“. Tato podobnost s britskými metalovými velikány, kteří svůj eponymní debut vydali o rok později, je nicméně skutečně náhodná.

U mnohých takto starých průkopnických desek se stává, že jejich význam je v dnešní době víc historický než skutečně hudební. Že, jinými slovy, byly ve své době důležité a ovlivnily další, ale zub času se na nich podepsal a s odstupem již po hudební stránce nijak omračující nejsou. Na „Witchcraft Destroys Minds & Reaps Souls“ se mi líbí, že jde o hudebně relevantní nahrávku i nyní. I z tohoto důvodu si dovolím tvrdit, že Coven předběhli svou dobu nejen ve vizuálních prvcích. Anebo by bylo příhodnější říct, že „Witchcraft Destroys Minds & Reaps Souls“ je nadčasovou nahrávkou? Hlavní sdělením je, že poslech si člověk může naprosto v pohodě vychutnat i dnes. A že je co vychutnávat!

Coven - Witchcraft Destroys Minds & Reaps Souls (1969)

„Witchcraft Destroys Minds & Reaps Souls“ totiž nabízí výstavní, dobově autentický occult / psychedelic rock. Právě na taková alba navazovala okultní retro vlna, která se rockovou hudbou v plné síle prohnala několik let nazpět. Jenže až při poslechu počinů jako „Witchcraft Destroys Minds & Reaps Souls“ si člověk uvědomí, že jakkoliv mnohé ty mladé kapely imitovaly retro sound zdatně, pořád se jednalo jen o imitaci. Může to znít jako klišé, ale tady je slyšet ten otisk doby, což je takhle zpětně ohromně lákavé. Obzvlášť s ohledem na to, jak se zvukově ošetřují dnešní nahrávky.

Trochu paradoxní je, že velkou část „Witchcraft Destroys Minds & Reaps Souls“ – pět z deseti písniček sám, u šesté jako spoluautor – složil James Vincent, zde uváděný jako Jim Dolinger, jenž ani nebyl členem kapely a k nahrávání jej přizval producent Bill Traut, který má sám autorství uvedené u „Satanic Mass“. Vincent se zpětně o albu nevyjadřoval zrovna pochvalně a jeho nahrávání nazval „bizarním projektem“.

Což je docela zvláštní i s ohledem na to, že právě on složil nejen otvírák s ikonickým názvem „Black Sabbath“, ale i další skvělé skladby jako „White Witch of Rose Hall“, hitovou „Choke, Thirst, Die“ nebo atmosférickou „Coven in Charing Cross“ a podílel se na „Pact with Lucifer“. Nicméně i písně, které si skládali členové Coven sami, jsou výborné, viz těžce psychedelická „For Unlawful Carnal Knowledge“ anebo další výrazný hit „Wicked Woman“.

Tak či onak, je pořád co poslouchat a žádný song není zbytečný. Ačkoliv budu chápat, pokud se někomu nebude chtít trávit třináctiminutový rituál „Satanic Mass“ anebo jej bude rušit další zaříkávání v „Coven in Charing Cross“ (byť kvůli těm výtečným melodiím to za to stojí i tak). Celkově bych to každopádně shrnul tak, že „Witchcraft Destroys Minds & Reaps Souls“ se rozhodně vyplatí znát – pro jeho historickou hodnotu i pro jeho skutečný obsah.

Coven - Witchcraft Destroys Minds & Reaps Souls (1969)

Coven v sedmdesátých letech vydali ještě dvě dlouhohrající desky – selftitled počin v roce 1971 a „Blood on the Snow“ v roce 1974. Obě alba již zvukem uhnula trochu jinam, víc k hard rocku a progressive rocku; k posunu došlo i v tématické rovině. Na obalech se sice stále nenápadně objevovaly paroháče, ale nešlo o tak explicitní záležitosti. Ani jedna z těchto následujících desek se s velikostí „Witchcraft Destroys Minds & Reaps Souls“ nemůže rovnat.

V roce 1975 se Coven rozpadli a velmi dlouho o nich nebylo slyšet. Prakticky až do roku 2007, kdy došlo k obnově činnosti. Ze staré party se ovšem vrátila pouze hlavní tvář skupiny, zpěvačka Jinx, která se obklopila novou sestavou. Na atmosféru debutového opusu se pak – vlastně docela důstojně – pokusila navázat albem „Jinx“ (2013) a EP „Light the Fire“ (2016), akorát v současnějším soundu a s metalovým nádechem. Ale o tom si už třeba povíme jindy. K dotažení historického povídání mohu dodat už jen to, že 20. dubna 2017 odehráli Coven svůj úplně první koncert na evropské půdě na nizozemském festivalu Roadburn. Během roku 2018 pak vyšla vůbec první oficiální reedice „Witchcraft Destroys Minds & Reaps Souls“ na LP. Zdá se tedy, že odkaz Coven žije dál a že kariéra téhle formace ještě nedošla svému konci.