Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

DeepStar Six (1989)

DeepStar Six (1989)

Země: USA
Rok vydání: 1989
Žánr: sci-fi / horor

Originální název: DeepStar Six
Český název: Deep Star 6

Režie: Sean S. Cunningham
Hrají: Nancy Everhard, Greg Evigan, Miguel Ferrer, Nia Peeples, Matt McCoy

Hrací doba: 105 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Osmdesátá léta jsou prakticky nekonečnou studnicí naivních béček, které jsou možná trochu hloupé, ale úplně stejnou měrou jsou nehorázně zábavné a svým způsobem až roztomilé. Dnes se podíváme na biják ze samého konce téhle dekády, který je vlastně krystalicky čistým ztělesněním toho, co to znamená osmdesátkové béčko. Přivítejte „DeepStar Six“!

Vcelku zajímavé je, že v roce 1989 vyrazily do kin hned tři filmy s relativně podobnou podmořskou tématikou. Vedle „DeepStar Six“ to byl ještě „Leviathan“ a „The Abyss“, přičemž asi nejznámějším z nich je ten poslední jmenovaný, jejž natočil James Cameron („Terminator“, „Aliens“, „Avatar“). „DeepStar Six“ z těchto tří vyšel jako první, již v lednu 1989, ale také je nejvíce zapomenutý a opomíjený. Což ovšem svým způsobem dává smysl. Když si totiž představíte cokoliv, co dělá dobrý film dobrým filmem, tak „DeepStar Six“ toho má s dost velkou pravděpodobností pouze náznak anebo možná ani ten ne. Přinejmenším formálně ne. Nemám však všichni pro tahle upocená béčka trochu slabost, i když víme, že jsou vlastně špatná?

Už jsem prozradil, že se „DeepStar Six“ odehrává pod vodou, a to prakticky celou svou délku s výjimkou úplného závěru. Máme zde podmořskou stanici, jejíž členové mají za úkol na dně postavit základy pro podvodní jadernou elektrárnu. V posádce najdeme i několik povědomých tváří jako třeba Matta McCoye, jehož jste mohli vidět v pátém a šestém díle známé komediální série „Policejní akademie“, anebo Miguela Ferrera, představitele vedlejších rolí v hromadě bijáků počínaje „RoboCopem“, přes „Twin Peaks“ až po „Žhavé výstřely 2“. A nemusíme se nakonec bavit jen o hercích, za zmínku totiž jistě stojí i skutečnost, že režíroval Sean S. Cunningham, jenž natočil první díl legendární slasherové série „Pátek třináctého“.

Nicméně zpátky k „DeepStar Six“. Pod místem, na němž se mají začít stavět základy pro elektrárnu, je objevena jeskyně, kterou se šéf výpravy rozhodne nechat zasypat kvůli napjatým termínům. Pod odpálení nálože se nicméně ukáže, že jeskyně je mnohem větší, než se zpočátku zdálo, a že se ve zdejším izolovaném ekosystému vyvinuly i dost zvláštní formy života. Bohužel pro posádku, jedna z nich je dost nasraná, že jí někdo vlezl do jeskyně, a tak se do nezvaných hostů okamžitě pustí.

Nejprve si kříženec kraba a podmořského dinosaura smlsne na průzkumné lodi, poté pocuchá předsunutou stanici a nakonec se mu podaří vlézt i do hlavní základny, aby zde sežral všechny, kdo mu přijdou pod tlamu. Což znamená skoro všechny s výjimkou dvou hlavních nejsympatičtějších postav, o nichž už od začátku s naprostou jistotou víte, že přežijí až do konce, i když celou dobu doufáte, že to tak nebude a že přijde nějaké překvapení. Nepřijde, klišé se prostě musí dodržovat a přes to vlak nejede.

DeepStar Six (1989)

Vedle šablonovitých postav a předvídatelného děje „DeepStar Six“ nevynechává ani nějaké ty logické kiksy. Jednou je obluda tak obrovská, aby zamávala s dost velkou kovovou krabicí, aby se za několik dalších minut protáhla do základny otvorem velkým tak pro jednoho člověka. Do místnosti doplave dveřmi (jestli vám to nedává smysl, tak si buďte jistí, že základna se samozřejmě začne pomalu zatápět), aby se pak do ní sotva vešla. Ještě větší kravina se ale nachází v závěru, kdy příšera přežije obrovský výbuch celé základny, aby ji pak odrovnal jeden malý ohníček.

Scénárista si s „DeepStar Six“ hlavu moc nelámal, takže situaci musí zachránit jenom osmdesátková nostalgie a kouzelná patina zastaralých bijáků, která tady rozhodně nechybí, a nakonec i samotná obluda, protože je to dost zábavný bastard. A na příjemné průměrné neinvenční béčko to bohatě stačí. Na jedno podívání bez problémů poslouží a příznivcům naivních neškodných sci-fi hororů (vím, že tam jste, tak se neschovávejte!) lze klidně doporučit.

DeepStar Six (1989)


Sleep – The Sciences

Sleep - The Sciences

Země: USA
Žánr: stoner / doom metal
Datum vydání: 20.5.2018
Label: Third Man Records

Tracklist:
01. The Sciences
02. Marijuanaut’s Theme
03. Sonic Titan
04. Antarcticans Thawed
05. Giza Butler
06. The Botanist

Hrací doba: 53:00

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Nevím, zda jsem byl jediným, kdo nepostřehl žádné zvěsti o nadcházejícím albu Sleep, ale jeho vydání mě příjemně překvapilo. Samozřejmě jsem věděl, že se Sleep vrátili zpátky, tomu už je ale bezmála deset let. Původního bubeníka Chrise Hakiuse chvíli po návratu nahradil Jason RoederNeurosis, který tak doplnil starou známou dvojici Matt Pike a Al Cisneros. Členové Sleep v období svého spánku nezaháleli, spolky jako Om a High on Fire jsou asi všem dobře známé, ale jejich domovskou základnu probudili opět k plnohodnotnému studiovému životu až po dlouhých dvaceti letech.

Z tvorby Sleep jsem měl vždy nejraději jejich druhou nahrávku „Sleep’s Holy Mountain“. „Jerusalem“ mě nikdy příliš nenadchl, zato poupravený „Dopesmoker“ mám už raději. Přesto mi tam stále něco k absolutnímu blahu chybí. Přisuzuji to ne zrovna dobré situaci v kapele, která se snažila vytvořit jednopísňovou nahrávku, ale nesetkala se s pochopením u vydavatelů. Ostatně to také zapříčinilo jejich rozpad.

O to nadšenější jsem z vydání „The Sciences“ byl, jelikož se v podstatě jedná teprve o třetí album, které kapela nahrála v plně funkčním stavu. A materiál je to vskutku na výsost povedený. Daleko předčil má očekávání. Ono něco jiného je být rád, že nějaká nová deska vůbec vyšla, a něco jiného je být rád, když ta deska ještě k tomu stojí za to. S „The Sciences“ máme co do činění s jedním z nejlepších počinů dosavadního roku 2018.

„The Sciences“ je klasicky tvrdým a pomalým stonerem s monotónností sobě vlastní. Nedochází tu k žádným nečekaným výpadům, Pike se nebojí zasólovat, ale jeho hlavní doménou jsou především riffy, jichž opět vysolil hned několik výborných. Všechno má ten správně podladěný mohutný, ale přitom stále přístupný zvuk, takže navodit atmosféru dalekého vesmíru, kde mají astronauti ve skafandru místo dýchacích přístrojů bonga, se daří dokonale. Navíc poslech v právě probíhajících tropických vedrech dokonale umocňuje všudypřítomný potem zatuchlý odér, jak se na vás umaštěné riffy lepí a zaříkávání Ala Cisnerose způsobuje mrákoty. Zkrátka ideální čas na to užít si právě třeba „The Sciences“, ono se toho stejně moc jiného v tomhle počasí dělat nedá.

Novinka „The Sciences“ obsahuje šest skladeb, přičemž jednu z nich, „Sonic Titan“, známe už z vydání „Dopesmoker“, na kterém se objevila její živá verze ze studia. Té jsem nikdy dříve nevěnoval moc pozornosti, ale v novém hávu se rázem stala mým nejoblíbenějším kusem celého alba. Dvanáct a půl minuty úplného stonerového vesmíru řeže fakt výborně. Z dob tvorby „Dopesmoker“, tedy roku 1996, pochází rovněž následující těžká váha „Antarcticans Thawed“ a opět se trefuje do černého.

Sleep

Stejně tak jsem si oblíbil „Marijuanaut’s Theme“, která je vtipná nejen svým názvem, ale také textem. Ostatně kolem trávy se tu točí úplně všechno, což v případě Sleep není nic nového. Co už je trochu méně obvyklé, jsou odkazy k praotcům žánru – Black Sabbath. Nejenomže se v textu výše zmíněné písně objevuje jakási planeta Iommia a prolétává se Iommosférou, v „Giza Butler“ se v tomto názvosloví pokračuje, no a její jméno asi netřeba dále dovysvětlovat. Instrumentálky „The Sciences“ a „The Botanist“ slouží jako intro respektive outro a vhodně ohraničují hlavní čtyři díla.

Sleep jsou nejenom zakladateli stoner/doomového žánru, ale doposavad platí za jednoho z hlavních představitelů, jenž má i v roce 2018 co říci. Při poslechu si kolikrát říkám, jestli to vlastně není jejich úplně nejlepší deska. Každopádně se toho v daném žánru v posledních letech moc lepšího neudálo, zdali vůbec něco. Kdo by náhodou neměl dost, tak v květnu vyšel také singl „Leagues Beneath“, rovněž solidní záležitost. Zkrátka Sleep do toho letos hrábli pořádně a „The Sciences“ by nemělo rozhodně nikomu utéci.


Chrch – Light Will Consume Us All

Chrch - Light Will Consume Us All

Země: USA
Žánr: sludge / doom metal
Datum vydání: 11.5.2018
Label: Neurot Recordings

Tracklist:
01. Infinite Return
02. Portals
03. Aether

Hrací doba: 44:57

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

Název Chrch mě kurva baví. Zní to, jako kdyby si někdo brutálně odchrchal a vychrchnul brutální chrchel. To je prostě bžunda až za roh. Předpokládám ovšem, že v jů es ej mají pro pořádný kemr hezky od srdíčka trochu jiný výraz, takže se jedná spíš o nezamýšlený bonus pro majitele českého a slovenského občanství. Jak to ale vzniklo? Kapela sedřít jmenovala Church, ale od roku 2015, nevím z jakého důvodu, se rozhodla vypustit jedinou samohlásku ve slově a začít… „chrchlat“.

Netuším, proč a odkud jsem takový dojem získal, ale zdá se mi, že ačkoliv nejde o žádné veterány a v sestavě také nenajdeme žádná známá jména, docela se o Chrch ví a mluví. Jasně, letošní deska „Light Will Consume Us All“ vyšla pod Neurot Recordings, tedy labelem vlastněným členy Neurosis, což nějakou pozornost zajistí samo o sobě, ale název kapely mi byl kdoví proč povědomý už dříve. Každopádně, debut „Unanswered Hymns“ z roku 2015 ani loňské splitko s žánrově i národnostně spřízněnými Fister jsem neslyšel, tak jsem si řekl, že okoštuju alespoň novinku, abych nebyl úplný ignorant a byl trochu v obraze.

A hned na začátek to rozseknu – tahle muzika je nadhodnocená stejně brutálně, jak brutálně chrchlá název kapely. Stačí si jebnout Chrch do Googlu (chytrá, leč nesouvisející vsuvka – jestli nevíte, odkud pochází název Googlu, čtěte pro zajímavost tady) a okamžitě na vás vyskočí hromada zahraničních článků, kde se píše o tom, jak je album „brilliant“, jak jsou songy „devastating“ a jak jsou riffy „earth-shattering“. Kecy v kleci. Nuda je to.

Libovolná fiktivní pohádková entita, ať už to má být Bůh, Cthulhu anebo Létající špagetové monstrum, mi může být svědkem, že zatěžkaná monotónní muzika a můj přehrávač jsou dvě věci, které dohromady prostě ladí. Chrch ten sludge/doom sice drhnou od podlahy (byť je otázka, zdali vůbec lze takový žánr nedrhnout od podlahy), ale to je asi tak vše pozitivní, co k „Light Will Consume Us All“ můžu říct. Takhle dlouhé skladby, které se přelévají mezi různými repetitivními plochami, potřebují tři věci, aby mohly uspokojivě fungovat: zaprvé – stěžejní motiv musí být výrazný (ne nutně složitý); zadruhé – rytmika musí zaháknout drápy a nepustit, musí prostě podmanit; zatřetí – atmosféra musí makat. Ani jedním z těchto tří atributů se „Light Will Consume Us All“ nemůže pochlubit.

A přitom jsem byl na desku zvědavý, už jen kvůli dámskému vokálu, jenž v takových žánrech dokáže být velmi příjemným kořením a vítaným oživením. Ani ten ale výsledek nevytáhne, když je to celé víc těžkopádné než zatěžkané. Náznak toho, jak by se to dalo, probleskuje v některých momentech první poloviny „Portals“, ale jde skutečně spíš jen o náznaky, což je prostě strašně málo na desku o délce tři čtvrtě hodiny. Naopak třeba úvodní flák „Infinite Return“ má na frajera celých 21 minut, ale prakticky se v něm neděje nic moc zajímavého, na základě čeho by si píseň mohla takovou délku obhájit.

„Light Will Consume Us All“ není totální kopa sraček, jde prostě o průměrnou práci a zapomenutelnou desku, nic víc. Silné přehodnocování všude okolo nicméně člověka nutně staví do opozice a nutí poslat na Chrch nemilosrdný hejt. Což se může zdát jako nespravedlivé, nicméně i bez zbytečných antipatií platí, že mě „Light Will Consume Us All“ zklamalo a že to album považuji za slabé.


Divine Ecstasy – Divine Ecstasy

Divine Ecstasy - Divine Ecstasy

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 11.4.2018
Label: Iron Bonehead Productions

Hrací doba: 09:04

Odkazy:
bandcamp

Divine Ecstasy zrovna není kapela, která by na první pohled vzbuzovala přílišnou důvěru. Obal jejich prvního bezejmenného demosnímku bych si klidně dokázal představit i jako obálku nějakého paperbackového rip-offu „Padesáti odstínů šedi“. Což asi není to, co by chtěl člověk vidět a slyšet u blackmetalové skupiny. To samé platí i při pohledu na fotku audiokazetu, kde uvidíte velkou fotku z vnitřňáku, na níž je vokalista Flesh v oblečku a póze, které byste plus mínus představili, kdyby po vás někdo chtěl popis, jak by mohla vypadat S/M Modrá ústřice.

I navzdory stylizaci, která by se hodila spíš někam do grindcoru, jsou ale Divine Ecstasy po hudební stránce relativně schopní. Nic zásadního se na demosnímku nevymýšlí, devítiminutová kazeta nabízí black metal staré školy, kde uctívání dřívějších pořádků těžce převyšuje jakoukoliv invenci. Ta je popravdě řečeno prakticky nulová.

Celé demo totiž zní už od prvního poslechu tak nějak… povědomě. Propojení rytmiky a kytarových riffů, které jako by vypadly ze základní žánrové učebnice, dokonce i vokál… to všechno psůobí, jako kdybyste to už někde někdy slyšeli. S trochou nadsázky by se skoro dalo říct, že to zní jako šuplíkové songy nějaké starší a známější kapely.

Nicméně ono to zas až tak zásadně nevadí. Jen to bylo nutné zmínit, abyste případně věděli, do čeho jdete. Prahnete-li po originalitě, Divine Ecstasy rozhodně nejsou pro vás. Chcete-li ovšem solidně zahraný čistokrevný black metal dle žánrových pravidel, tak to zabavit dokáže. O něco lepší mi přijde první track „Beast of Devastation“, který se nese v rychlejším duchu. Druhá „Divine Ecstasy“ sází na střední tempo a zapamatovatelný kytarový motiv, takže na první poslech leze víc do ucha, ale „Beast of Devastation“ má o trochu víc fanatismu a právě díky tomu nakonec vyhrává.

Demosnímek je navzdory svému zpátečnictví vlastně fajn. Žádný zázrak, ale na pár poslechů mě to vlastně docela bavilo. Pořád se ale jedná jen o dva songy, tak uvidíme, co bude dál. Divine Ecstasy mají nyní těsně před vydáním nového ípka „Strange Passions“, které přinese už 25 minut muziky, takže nejspíš až tam se ukáže, jak tahle kapela je nebo není životaschopná.


Friday the 13th (2009)

Friday the 13th (2009)

Země: USA
Rok vydání: 2009
Žánr: horor

Originální název: Friday the 13th
Český název: Pátek třináctého

Režie: Marcus Nispel
Hrají: Jared Padalecki, Danielle Panabaker, Amanda Righetti, Travis Van Winkle, Derek Mears

Hrací doba: 97 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Prakticky všechny velké horory se v novém tisíciletí dočkaly svého remaku a nakonec nejen ty velké, ale i ty menší. Už nějakou dobu předtím, než došlo i na „Pátek třináctého“, muselo být snad každému jasné, že ani Jason Voorhees tomuhle trendu neunikne. Samozřejmě neunikl…

A samozřejmě jeho návrat neprodukoval nikdo jiný než Michael Bay. Ano, přesně ten Michael Bay, který proslul jako režisér akčního mainstreamu a král výbuchů na filmovém plátně. Vedle toho ale svého času (právě cca před deseti a více lety) z pozice producenta nechával předělávat jednu hororovou klasiku za druhou – na svém triku má dále třeba remaky „Texaského masakru motorovou pilou“, „The Amityville Horror“, „Stopaře“ nebo „Noční můry v Elm Street“. À propos „Texaský masakr…“ – stejně jako u oživování Thomase Hewitta dostal i nového Jasona Voorheese na režijní starost Marcus Nispel.

Nicméně, nazývat „Pátek třináctého“ z roku 2009 remakem je poněkud ošemetné, ačkoliv tak byl svého času propagován. Rozhodně se totiž nejedná o předělávku původní filmu z roku 1980. Ani nejde o předělávku jakéhokoliv jiného dílu z dlouhé kultovní slasherové série. Mnohem víc než remake nějakého filmu je tohle totiž remake samotné postavy Jasona Voorheese a jejího příběhu. Nebo by se také dalo mluvit o jakémsi výluhu nápadů a motivů napříč celou původní sérií. Události původního snímku jsou zrekapitulovány během úvodních minut, kde se také dozvíme, že Jason se vlastně neutopil a potupnou dekapitaci své matinky sledoval ze křoví. Pak převzal mačetu a jal se vraždit všechno, co mu vlezlo do rajónu.

Jason v tomhle filmu je nastavený způsobem, že si jednoduše hlídá své teritorium jako predátor. Jakmile do něj vkročíte, jde o dostatečný důvod k tomu, abyste dostali mačetou po kebuli. Což se ostatně okamžitě ukáže už v prologu (nezvykle dlouhém, titulky přijdou až po nějakých 25 minutách), v němž pan Voorhees vykuchá první partičku teenagerů, kteří se rozhodli stanovat nedaleko bývalého kempu Crystal Lake. Právě zde se poprvé a naposledy podaří vytvořit nějaké silnější hororové pnutí, navodit pocit bezmoci u obětí a nelítostnou náturu samotného Jasona. Pouze scéna upálení ve spacáku a chycení nohy do pasti působí dost naturalisticky a je hodna moderního brutálního hororu.

Zbytek filmu je ovšem takový trochu nemastný, neslaný. Ne snad, že by úplně chyběla krev, to se naštěstí neděje, ale hlavní linie nemá nijak zásadní spád a jedná se vesměs jen o slušně odvedené řemeslo. Jason vraždí podle rutiny a nějaký výrazný zapamatovatelný hit si nepřipíše. Navíc se velká část zabití odehrává podle omšelé šablony – někdo někam jde sám, nenápadný záběr kamery za jeho záda, kde se zničehonic objeví Jason, vrzne podlaha, oběť zjistí, že má za sebou Jasona, dostane ťafku po palici a jde se dál.

Friday the 13th (2009)

„Pátek třináctého“ se sice blýskne několika malými i většími odkazy na různé díly slavné série, což fandu, jenž má nakoukáno, může potěšit, ale na druhé straně chování své stěžejní postavy (snad jste si nemysleli, že někoho zajímá ta omladina – jen maso na porážku!) převrací. Z Jasona se stal kutil, který si vybudoval labyrint podzemních chodeb, v nichž si vyrábí pasti, systém alarmu pro upozornění, když se někdo blíží k jeho kempu. Navíc, kdo to kdy slyšel, bere rukojmí! Tenhle update se tedy vůbec nepovedl.

Scénář to ospravedlňuje tím, že je unesená šlápota podobná Pamele Voorheesové, což nám oznámí tím, že dvojice výletníků najde přívěšek s její fotkou a borec zahlasí něco jako „Hele, ta je ti podobná.“ Docela humor. Aby toho nebylo málo, film nejenže ignoruje pravidla série „Pátku třináctého“, ale neváhá porušovat i svá vlastní. V jednu chvíli je divákovi sděleno, že Jasona místní nezajímají a kuchá jen turisty, aby o pár minut později jen tak vlezl k místnímu vidlákovi do baráku a sejmul ho. Teleportaci radši nonšalantně přehlédneme, to je nakonec to poslední, co by se dalo vyčítat, když i ve starších dílech byl chlapec mistr v dohánění sprintujících obětí rozvážným krokem.

Friday the 13th (2009)

Samozřejmostí jsou nesympatické postavy i jejich nelogické chování. Obě vykuchané party teenagerů jsou tam skutečně jenom na vykuchání a jiný význam nemají. Co uděláme, když zjistíme, že po nás jde šílený vrah s mačetou. Jasně, rozdělíme se! Kam se půjdeme schovat, když utíkáme před šíleným vrahem s mačetou? Do jeho baráku přece! Pokud by někomu scházelo klišé, také ho dostane. Ve vrchovaté míře.

Kladů zde není mnoho. Jason samotný je oukej a vraždí bez okolků, vystřídá pytel na hlavu (toto je vyjma dvojky z roku 1981 jediný „Pátek třináctého“, kde jej má) i hokejovou masku. Je to vcelku kolohnát, takže vypadá respektu-hodně, ale Derek Mears prostě není Kane Hodder a k ultimátnímu Jasonovi ze sedmého dílu se tahle verze ani nepřiblíží. To by mě ale štvalo ze všeho nejmíň, kdyby měl kolem sebe vrahoun lepší film.

Friday the 13th (2009)

Remake je prostě zaměnitelná nevýrazná moderní vyvražďovačka, která sice nějak zásadně neurazí, ale ani nenadchne a na poměry legendární hororové značky je to dost málo. Celkově vzato tady jeden z těch (nej)slabších „Pátků třináctého“. Aby novodobý horor s mnohonásobně zajímavějšími technickými možnostmi prohrál s osmdesátkovými vykopávkami, to není moc dobrá vizitka…


Dylan Carlson – Conquistador

Dylan Carlson - Conquistador

Země: USA
Žánr: minimal / drone
Datum vydání: 27.4.2018
Label: Sargent House / Daymare Recordings

Tracklist:
01. Conquistador
02. When the Horses Were Shorn of Their Hooves
03. And then the Crows Descended
04. Scorpions in their Mouths
05. Reaching the Gulf

Hrací doba: 32:08

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

Dylan Carlson je jméno, které by mělo být a nejspíš i bude povědomé většině těch, kdo se o tvrdší kytarovou hudbu zajímá v hlubší než zcela povrchní míře. Pokud by ale přece jenom někdo tápal, přeci jenom nikdo nemůže znát všechno, hodím vám pomocné lano v podobě obligátních formálních informací:

Dylan Carlson je lídr kultovní americké formace Earth, v níž jako jediný člen působí nepřetržitě od roku jejího založení (samozřejmě s výjimkou let na přelomu tisíciletí, kdy Earth na nějaký čas nefungovali). Vedle své domovské kapely, jejímž prostřednictvím pomáhal definovat drone metal, se ovšem věnuje i sólové tvorbě, přičemž právě ona nás nyní bude zajímat.

Carlsonova sólová diskografie není ani zdaleka tak početná jako v případě Earth, ale několik málo počinů stihnout nastřádal. Zejména pod hlavičkou Drcarlsonalbion, což byl dřívější název jeho sólového projektu, takto označena vyšla i minulá deska „Gold“ z roku 2014. Letošní novinku „Conquistador“ již ovšem Dylan Carlson vydává pod svým vlastním jménem. Pojďme na věc.

Nebudu vás nijak lakovat. Osobně nepatřím ke znalcům diskografie Earth. Mám nějaké povědomí, oč běží, ale to je tak vše, podrobněji jsem je vlastně nikdy pořádně neposlouchal a celkově jejich muziku znám asi méně, než by se na jméno takového formátu slušelo. Z Carlsonových sólových počinů pak neznám vůbec nic. Proč jsem si tedy „Conquistador“ pustil? Jednoduše proč ne, člověk chce prostě zkoušet. Poslechnul jsem nějaké ukázky, znělo mi to dost zvláštně na to, abych nabyl přesvědčení, že by si takové album prostor na naší stránce zasloužilo, tak jsem se na to vrhnul.

Můj letmý dojem z letmého poslechu ukázek byl asi takový, že jde o monotónní kytarovou muziku, která by měla svůj půvab vyjevit až později, až budu mít za sebou několik poslechů. Nyní už mohu prozradit, že tomu tak skutečně je, ale když jsem se do pečlivějšího náslechu pustil, myslel jsem si, že jsem si, že jsem se docela přepočítal. „Conquistador“ je totiž skutečně monotónní a minimalistické. Vezměme si kupříkladu první, titulní skladbu. Trvá více jak třináct minut a prakticky se skládá pouze z jednoho, dokola se opakujícího kytarového motivu. Změn minimum, vývoj písně taktéž minimální. Nicméně je tam a právě o tom to je.

Člověk musí prohlédnout pod povrch zdánlivě triviální, na první pohled téměř až bezobsažné struktury desky, aby v ní našel zalíbení. „Conquistador“ si libuje v naprostých detailech. Některý motiv je zahrán v mírně odlišné variaci, lehce se posune jemný „dronový“ šum na pozadí ústředních kytarových linek. Ale něco v tom je. Pokud se navíc člověk nenechá odradit poměrně náročnou titulkou, další písničky „When the Horses Were Shorn of Their Hooves“ a „Scorpions in Their Mouths“ jsou už hmatatelnější, jelikož jejich hlavní linka je víc dronová a znatelněji připomíná kytarový „riff“. Naopak finální „Reaching the Gulf“ je nejjemnější z celé nahrávky a plní roli jakési snové tečky. Trochu zbytečně vyznívá jen prostřední „And Then the Crows Descended“, která za minutu hrací doby nestihne sdělit prakticky nic.

„Conquistador“ jako celek je nicméně zajímavé album. A mimo jiné právě to je na něm přitažlivé. Na jednu stranu působí jednoduše, ale není triviální, na straně druhé vypadá hůře vstřebatelně, a přitom je vlastně docela uklidňující a hezké. V minimalismu se mu daří tvořit kontrasty. A díky tomu všemu nakonec dokáže zaujmout.


Protomartyr – Consolation

Protomartyr - Consolation

Země: USA
Žánr: art / post-punk
Datum vydání: 15.6.2018
Label: Domino

Tracklist:
01. Wait
02. Same Face in a Different Mirror
03. Wheel of Fortune
04. You Always Win

Hrací doba: 13:28

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Žánr post-punk zažívá v tomto desetiletí obrození. Svůj vrchol zažil na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, avšak v dekádě následující upadl do zapomnění. Zpátky do povědomí se dostal začátkem nového století, a to díky revivalovým indie kapelám, které pronikly do středního proudu. Tento náhlý poprask zplodil několik hitů, ale záhy opět vyprchal. Skutečný návrat post-punku lze však vnímat nyní, v několika posledních letech. A zásluhu na tom mají i Protomartyr.

Protomartyr se dali dohromady v Detroitu roku 2008 a fungují ve stále stejné čtyřčlenné sestavě, tedy – Joe Casey (zpěv), Greg Ahee (kytara), Alex Leonard (bicí) a Scott Davidson (basa). Jen těžko je šlo minout minulý rok, kdy vydali výbornou placku „Relatives in Descent“. Už ani nevím, proč na ni nevyšla recenze, ale tak ve zkratce – je super. To už byl ale jejich čtvrtý zářez. Prvotina „No Passion All Technique“ z roku 2012 byla ještě nijak výrazným, ale dobře zahraným garažovým punkem. Vše se dostávalo do obrátek až s další „Under Color of Official Right“ a především pak s „The Agent Intellect“. Na nich se Protomartyr přeformovali do plně post-punkového tělesa, přičemž se nebojí hrát si také s artovými a noisovými vlivy. A koneckonců, zůstala jim i ta garážová drzost.

Dosavadní diskografie Protomartyr má vzestupnou tendenci. Album od alba jsou lepší a lepší, až se pomalu stali mou nejoblíbenější partičkou současného post-punku. Následovníkem posledního „Relatives in Descent“ je květnové ípko „Consolation“ a opět ukazuje, že Protomartyr jsou ve skvělé formě. Dosavadní tendence v porovnání s minulou řadovkou spíš stagnuje, či lépe řečeno, pokračuje dále na stejné úrovni, jelikož Protomartyr se nezasekli na jednom místě, posunuli se trochu jinam, laťku „Relatives in Descent“ nepřelezli, ale vyrovnali, což neznamená nic menšího než další povedený materiál z jejich dílny.

„Consolation E.P.“ nabízí čtyři skladby, z nichž na dvou hostuje Kelley Deal známá z kapely The Breeders. A není to jen takové to hostování do počtu, kdy kvákne dvě slova v refrénu. Podílela se skladatelsky na dvou písních, „Wheel of Fortune“ a „You Always Win“, což jsou shodou okolností dva nejlepší kusy épéčka. A bez jakéhokoliv přehánění bych také „Wheel of Fortune“ označil za vůbec nejlepší skladbu, se kterou doposavad Protomartyr přišli.

Protomartyr

První dvě písně jsou rovněž v pohodě, ale jsou tak nějak stále standardem kapely. „Wait“ jakožto otvírák začíná hodně tvrdě a dobře to doplňuje návyková kytarová vyhrávka. Trvá pouze dvě minuty, takže se tu toho nestihne moc odehrát, přesto zanechává kladný dojem. O něco delší dvojka „Same Face in a Different Mirror“ je už klidnější, rovněž povedená, ale to nejlepší má teprve přijít. Když jsem výše psal, že Protomartyr se na tomto EP posunuli zase někam jinam, měl jsem na mysli to, co vynikne právě s následující dvojicí písní.

Zatímco doposud se Protomartyr o art punk jen tak opírali, tady ho nechali naplno projevit – a vyplatilo se. „Wheel of Fortune“ má kromě nejzábavnějšího popěvku Protomartyr, „I decide who lives and who dies!“, také noisové části přesně v opačném gardu, ale vše tak skvěle graduje, že tyhle kontrasty jsou nakonec skvělou kombinací. Celá věc je patřičně temná, depresivní, v tradičně netypickém a úderném tempu, jednoduše Protomartyr v tom nejlepším balení. V podobném rozpoložení pokračuje poslední „You Always Win“, pouze s tím rozdílem, že na rozdíl od agresivní „Wheel of Fortune“ působí odevzdaně smířeným dojmem. Snad by se i vzhledem ke své atmosféře dala nazvat baladou, každopádně se jedná o zajímavé experimentální zakončení této anti-utopistické třináctiminutové jednohubky.

Z mých dosavadních slov je doufám zjevné, že „Consolation“ rozhodně doporučuji. Už teď se nemohu dočkat další řadové desky Protomartyr, protože podle všeho mají nakročeno k vytvoření vrcholného díla. Tato očekávání často zůstávají nenaplněna, ale v případě Protomartyr tomu věřím. Dokážu si představit „Consolation“ jako jakýsi předěl mezi kapitolou uzavřenou „Relatives in Descent“ a nějakou novou, tak uvidíme.


Jason X (2001)

Jason X (2001)

Země: USA
Rok vydání: 2001
Žánr: horor / sci-fi

Originální název: Jason X
Český název: Jason X

Režie: James Isaac
Hrají: Kane Hodder, Lexa Doig, Chuck Campbell, Lisa Ryder

Hrací doba: 91 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

V devítce se měl Jason vydat do pekla, ale jediné, co měl tenhle  paskvil společného s peklem, bylo to, že se jednalo o pekelnou sračku a suverénně nejhorší biják v celé dlouhé sérii „Pátku třináctého“. Snad i proto šlo o jediný díl z devadesátých let. Dlouho vyčkávaný a dlouho připravovaný crossover s Freddym Kruegerem„Noční můry v Elm Street“ byl taktéž v nedohlednu, takže se nakonec začalo pracovat na dalším, tentokrát už jubilejním desátém díle jedné z nejslavnějších slasherových sérií.

Jeden by čekal, že po slaboučcé devítce, která totálně převrátila veškerá pravidla „Pátku třináctého“ a z chudáka Jasona udělala bídného převtělujícího se červa (doslova), se tvůrci vrátí ke klasice a opět dají fandům, co chtějí vidět – Jasona v té nejtypičtější podobě, jak mačetou masakruje nebohé teenagery v okolí jezera Crystal Lake. Nestalo se. Svým způsobem je „Jason X“ ještě víc ujetý než jeho přímý předchůdce.

Je léty prověřeným faktem („Pátek třináctého“ má ostatně na tomhle prověřování také svůj podíl), že experimenty se v zaběhnutých hororových sériích nevyplácejí. Snad každá velká má nějaký experimentální díl a zpravidla jde o tu nejvíc nenáviděnou část. Pravidlo ovšem musí potvrdit výjimka, a ačkoliv jsem vědom toho, že se mnou mnozí budou nesouhlasit a budou si klepat na čelo, pro mě osobně je takovou výjimkou právě „Jason X“. Desítka je sice ujetá a odvrací se od pravidel a tradic „Pátku třináctého“, nicméně v tomhle případě jde o experiment, z něhož se vyklubal kurevsky zábavný biják. Tedy pokud jste vybaveni a pořádnou dávku nadhledu, smyslu pro béčkový škvár a cokoliv jiného než Jasona u Crystal Lake nepovažujete za rouhání vůči hororové modle.

Desítka zdánlivě úplně ignoruje, co se stalo v devítce, ale není to úplně stoprocentně pravda, jelikož „Jason X“ se odehrává daleko v budoucnosti a počítá i s tím, co se stalo (stane) v crossoveru „Freddy vs. Jason“, který v té době ještě nebyl natočen. Každopádně, Jason je chycen ve výzkumném ústavu, kde se jej pokoušejí zabít, ale jaksi jim to nejde, protože frajer prostě ne a ne chcípnout, takže přijde nápad jej zmrazit. K tomu však nedojde. Nějaká pomazaná hlava nicméně rozhodne, že taková schopnost si zaslouží důkladnější studium, ale než Jasona stihnou přemístit, tak se nejslavnější nositel hokejové masky urve ze řetězu a začne řádit. Nezapomeňte si povšimnout, že Jason zde mimo jiné vykuchá i Davida Cronenberga, jenž si střihnul malé cameo! Nakonec se ale Jasona přece jenom podaří vylákat do kryokomory a zmrazit jej.

Teď se přesuneme o 450 let kupředu. Země je neobyvatelná a lidstvo žije na Zemi 2. V troskách bývalého domova je nalezen Jtenhle ason a s ním zmražená i doktorka, která jej do lednice vylákala. Oba vezme na palubu vesmírná loď a odsud dál už je to asi jasné. Jason se probere a hodně rychle ukáže, že během spánku jeho zabijácký apetit nijak nepolevil. Jede se v totálně béčkovém duchu, vraždy jsou parádní (hlavně ta s kapalným dusíkem se mi líbí, ani nemluvě o boží scénce, kdy Jason ve virtuální realitě mlátí dvě spoře oblečené buchty ve spacích pytlích o sebe a o strom… odkaz na sedmičku je zřejmý), krev nechybí a najde se jí uspokojivý dostatek, hlášky padají jedna za druhou a celé je to jedna velká zábavná jízda.

Jason X (2001)

Samozřejmě, že v jádru je to nehorázná kravina, ale díky všudypřítomnému nadhledu a záměrné béčkovosti to je zároveň i nehorázně sympatické. Jasně, že třeba dialogy jsou mnohdy tupé, ale Jason ve vysoké formě, s vysokým body countem a vysokou mírou fantazie při vraždění všechno bohatě vyvažuje. A když prohraje férovku s robotkou? Tak z něj nanoboti vyrobí nezničitelného über-Jasona! Jestli máte rádi béčka, tak tohle prostě nejde nemilovat. Až se chce říct, že právě z takových filmů si musel hutně brát inspiraci dnes populární „Hatchet“, v němž nakonec hlavního zabijáka také ztvárnil Kane Hodder, nejznámější představitel Jasona Voorheese, pro nějž byl „Jason X“ čtvrtou a poslední štací v hokejové masce.

Na jednu stranu plně rozumím tomu, proč mnozí fandové „Jasona X“ nenávidí. Technicky vzato to není ten pravý „Pátek třináctého“, vyjma Jasona s mačetou a hokejovou maskou to nemá prakticky nic, co si člověk představí, když si na „Pátek třináctého“ vzpomene. Ale kurva, je to nehorázně zábavný film a nádherné béčko jak řemen! Za mě rozhodně palec nahoru.

Jason X (2001)


Rivers of Nihil – Where Owls Know My Name

Rivers of Nihil - Where Owls Know My Name

Země: USA
Žánr: technical / progressive death metal
Datum vydání: 16.3.2018
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. Cancer / Moonspeak
02. The Silent Life
03. A Home
04. Old Nothing
05. Subtle Change (Including the Forest of Transition and Dissatisfaction Dance)
06. Terrestria III: Wither
07. Hollow
08. Death Is Real
09. Where Owls Know My Name
10. Capricorn / Agoratopia

Hrací doba: 56:38

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Nikdy jsem nepatřil k fanouškům Rivers of Nihil. Přesto jsem se rozhodl obětovat čas k napsání pár slov a především pak k poslechu jejich nového alba „Where Owls Know My Name“. Říkáte si proč? Tak jednak za to může vzruch, který tato deska způsobila, takže nešlo její vydání minout, ale především pak následovné nadšené recenze napříč médii, ve kterých se nešetří superlativy a výrazy o albech roku. Jelikož mi minulá tvorba kapely nepřipadala ničím výjimečná, byl jsem zvědavý, co že se to na letošní placce odehrává.

Nejprve si ale uveďme pár faktů. Rivers of Nihil brousí svůj technický death metal už bezmála jednu dekádu. V prvních letech vydali dvě EPčka a v roce 2013 došlo na debutové „The Conscious Seed of Light“. To představilo skupinu jako moderní, technicky vyspělou, ale přesto poměrně všední deathmetalovou záležitost, ne nepodobnou Fallujah nebo The Faceless. Nabranou pozici ještě upevnili o dva roky později s deskou „Monarchy“. No, a po třech letech a menších personálních změnách na postu bubeníka tu máme „Where Owls Know My Name“.

„Where Owls Know My Name“ obsahuje, rovněž jako jeho předchůdci, deset skladeb, avšak časově je překonává, jelikož trvá hodinu. Už z tohoto údaje je znát, že novinka je rozmáchlejší a hudebně také daleko více ambiciózní. Což, jak se ukáže, není vždy výhrou. Ono se to totiž musí umět. Pouhé shromáždění nápadů na jednu kopu může taky dopadnout jako v té o pejskovi a kočičce. Jejich upečený dort se taky nedal žrát, podobně jako se „Where Owls Know My Name“ nedá poslouchat. Vlastně teda dá, já sám to zvládl několikrát, ale s přibývajícími poslechy to bylo kurva sebezapření.

Tak se do toho pusťme. Jak už jsem napsal výše, nápadů je tady hodně, děje se tady toho hodně, ale ve výsledku vlastně nic. Takhle suše mechanické podání hudby už jsem dlouho neslyšel. Co na tom, že se tady střídají vokály, používají všelijaké nástroje a mění nálady, když to celé nemá žádnou duši. Vůbec nic z toho, co se tady děje, Rivers of Nihil nevěřím. Je to jako snaha o dosažení všeho a onanismus na všech frontách. Nejčastěji se tu objevují bezhlavé výjezdy salvy bicích, kdy jen kroutím hlavou, proč se zrovna tady museli vecpat kopáky. Stejně tak všechny ostatní nástroje dostávají přehršel prostoru, takže jindy zase začnou sóla na basu, dostane se i na klávesy a když už myslíte, že všechno bylo, tak se tam nasere znovuobjevený a nejčastěji znásilňovaný nástroj tohoto století – saxofon.

Usměrnit tenhle mišmaš se Rivers of Nihil vůbec nedaří a nepomáhá jim v tom ani produkce. Ozvučení alba je značně nevyvážené, takže například když se do toho bubeník opře, všechno ostatní jde dozadu. Možná i proto tady ty bicí jdou tak na nervy. Zároveň je zvuk až křišťálové bezpohlavní, takže když jsou skladby v hrubé poloze, nevyznívá to úplně dobře. V jemných polohách zase písně postrádají silnější rukopis, čili všudypřítomná snaha o epičnost a plné vyznění příběhu vychází vniveč.

Rivers of Nihil

Nejcitelněji je to znát v opusu „Subtle Change (Including the Forest of Transition and Dissatisfaction Dance)“, který obsahuje všechny neduhy alba. Píseň byla zamýšlená asi jako přední kousek „Where Owls Know My Name“ a skutečně v jistém slova smyslu znamená jeho věrnou výpověď. O silnou atmosféru se tu mají starat mnohovrstevnaté vokály, od čistě vyleštěných až po growlingové, a různé změny temp a nálad, ale pranic nefunguje. V podobném duchu se nese většina skladeb.

Jak jsem předznamenal, deska má příběh. Ten se týká posledního člověka na Zemi, který byl stvořen nesmrtelným jenom proto, aby mohl této zkáze přihlížet. Texty nejsou nijak abstraktní, takže jim lze lehce porozumět a i ten příběh není špatný, ale k čemu to je, když podkres pro něj, tedy hudba, nestojí za nic? Hudebně by se taky daly vést diskuze, zdali se stále jedná o technický death metal potažmo death metal vůbec. Jsou tu vlivy progresivní ve stylu Opeth či Ne Obliviscaris, trochu Gojiry, píseň „Terrestria III: Wither“ obsahuje kvanta elektroniky, je tu hodně djentu, metalcoru, ale označit něco za čistý death metal se moc nedá.

Asi už to nebudu dále protahovat. Za mě „Where Owls Know My Name“ určitě ne. Jak vidno, své fanoušky si našlo a není jich málo, avšak v mých uších existuje spousta lepšího technického death metalu. Předchozí tvorba Rivers of Nihil, přestože jsem z ní nebyl nijak na větvi, mi byla bližší a daleko uvěřitelnější. Nové album beru jako pokus o senzaci za každou cenu, který se hrubě nepovedl.


Wildling (2018)

Wildling (2018)

Země: USA
Rok vydání: 2018
Žánr: drama / horor

Originální název: Wildling

Režie: Friedrich Böhm
Hrají: Bel Powley, Brad Dourif, Liv Tyler, Collin Kelly-Sordelet

Hrací doba: 92 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Do sledování „Wildling“ jsem se pouštěl s naivní představou, že půjde o horor. Hned na začátek vás musím prudce zarazit – pokud byste byť i jen pomysleli na to, že byste se na tenhle film podívali s podobnou motivací jako já, nedělejte to. Za žádnou cenu. Jinak by totiž došlo k nevyhnutelnému důsledku, že byste nadávali na to, jak jste zbytečně ztratili hodinu a půl života u strašné kokotiny, která vůbec není hororem. Vlastně víte co? Radši na to nekoukejte vůbec, i kdybyste nehodlali očekávat horor, poněvadž „Wildling“ tak trochu kokotina je.

Nejprve trochu té dějové omáčky. Film začíná v uzavřené místnosti na půdě, kde je nonstop uzamčená malá holčička. Její fotřík v podání tradičně slizkého (to berte jako pochvalu) Brada Dourifa ji nepouští ven a zdůvodňuje to tím, že je posledním dítětem široko daleko, protože všechny ostatní sežrala hnusná obluda „wildling“, přičemž on ji chrání. A protože je takzvaně nemocná, den co den jí píchá nějakou medicínu.

I přes tenhle náběh se ale nejedná o horor ve Fritzlově stylu. Když Anně, jak se dívka jmenuje, začne přitěžovat, táta se pokusí si vystřelit mozek z hlavy (což se mu nepovede). Přivolaná policie najde zanedbanou holčičku, a protože nelze dohledat žádné příbuzné, ujme se jí dočasně místní šerifka, již hraje Liv Tyler (pod filmem podepsaná i jako producentka) a jejíž náctiletý bratr se do nového hosta naprosto nečekaně zamiluje. Anna si pomalu začíná zvykat na normální život, s nímž se doposud nesetkala, ale brzy se ukáže, že pod zámkem nebyla držena jen tak náhodou.

„Wildling“ se v zásadě točí okolo toho, jak se člověk (berte s rezervou) sžívá s tím, že vlastně není člověk, nýbrž monstrum. Snímek tak ale činí strašně naivně a hloupě. Tím vám neprozrazuji nic zásadního z děje, jelikož skutečnost, že se z hlavní hrdinky vyklube onen netvor, dokázala úplně na frajera odhalit už ukázka. Což je prostě k smíchu. A i kdybyste trailer neviděli, tak tohle odhalení je tak neskutečně do očí bijící už od samotného začátku, že to snad nemůže překvapit ani toho nejhloupějšího lofase, který u bijáků už ze zásady odmítá používat mozek.

Problém „Wildling“ tkví především v tom, že téma, které by se teoreticky dalo zpracovat dobře (ačkoliv ne prvně), pojímá z dost špatné strany. Vysloveně anti-hororově i anti-dramaticky. Spíš z toho zbyl nezáživný a nudný vejblitek pro náctileté ve stylu „Twilight“. Tedy ne, že bych snad někdy pověstné „Stmívání“ viděl, ale vždycky jsem si ho představoval nějak takhle – jako kýč pro děcka. Což mi na „Wildling“ zatraceně sedí.

Wildling (2018)

Pocit blbého filmu pak s jistotou dodělávají slabé triky, (předpokládám, že) nechtěně vtipná maska po proměně holky na vlkodlakyni (nebo co to je) a několik dost debilních momentů. Mezi nimiž snad ani nevévodí trapné finále v jeskyni, nýbrž scéna, kdy bráchovi šerifky naběhne přirození v momentě, kdy zjistí, že Anička má drápy jak čokl a chlupatá záda, aby jí hned vzápětí pustil do rodidel zárodky malého vlčete. Nasmál jsem se u toho dost. Což může být fajn u nějakého explotačního trashe, ale ne u snímku, který se zcela evidentně snaží tvářit jako něco hlubšího a chytřejšího.

Pokud bych měl vyloženě najít nějaké klady, pak mě napadá snad jedině kamera, která občas dokázala nabídnout pár hezkých obrázků. Především tehdy, když nezabírala žádné postavy a jen tak se prolétla po přírodě. To je ale samozřejmě dost málo na to, aby to „Wildling“ zachránilo od sterilní nudy pro kvazi-intelektuály, kteří jsou navzdory svému přesvědčení dost nenároční a nemají koule na pořádný hororový výplach plný střev, krve a usekaných končetin. Ne, raději „Braindead“

Wildling (2018)