Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

Judas Priest, Megadeth

Judas Priest poster 2018

Datum: 12.6.2018
Místo: Plzeň, Home Monitoring Arena
Účinkující: Judas Priest, Megadeth

Má vůbec cenu k veličinám Judas Priest a Megadeth psát nějaké průvodní slovo? Myslím, že každý ví, o co se jedná. To, co první znamená pro heavy metal, druhá znamená totéž pro thrash metal. Jejich kariéry mají vlastně podobný průběh; stvořili několik stylotvorných alb, svůj opus magnum vydali v roce 1990 (i když v případě Judas Priest by mohl leckdo namítnout i jiné roky), prošli si strastmi na přelomu tisíciletí, vrátili se do starých kolejí kolem roku 2004 a jejich poslední desky „Firepower“, respektive „Dystopia“ jsou obecně kladně přijímány.

Hlavní hvězdou večera jsou Judas Priest, kteří byli hlavním tahákem i pro mě, a to především díky výbornému „Firepower“, jenž je návratem na metalové výsluní, takže skvělá příležitost vidět tuto legendu také naživo. S Megadeth jsem měl v minulosti tu čest na festivalu Sonisphere, kde vystoupili v rámci Big Four turné. Od té doby uplynula nějaká doba, takže jak je u Megadeth celkem běžné, sestava kolem Davea Mustainea a Davida Ellefsona doznala změn. Na sólové kytaře se už na „Dystopii“ představil Kiko Loureiro a na následujícím turné usedl za bicí Dirk Verbeuren.

První, co vás uchvátilo po vstupu do plzeňské Home Monitoring Arény, byl nedýchatelný vzduch, který se samozřejmě s přibývajícími návštěvníky jen stupňoval. Po čekání na čerstvém vzduchu jsem se krátce před sedmou odebral na své místo vpravo od pódia a krátce nato se z reprobeden začalo valit intro „Prince of Darkness“. To už na pódium přicházeli jeden po druhém hlavní aktéři a pustili se do hitovky „Hangar 18“. Mustaine vypadal v dobrém rozmaru, aplaudoval publiku, obdaroval šťastlivce trsátkem, Loureiro si vystoupení rovněž užíval, pobíhal po pódiu, s radostí dával na obdiv své kytarové umění, Ellefson mezitím roztleskával dav pod pódiem a i Verbeuren do toho dobře mlátil zezadu. Ale co naplat, naprosto je zazdil zvuk-nezvuk, který se linul ven.

Z mého prostoru byl daleko nejvíce slyšet právě bicman Verbeuren. Zpěv Mustainea v prvních písních jako by nebyl, kytary občas taky mizely, ostatně asi nejkomičtější vložkou bylo akustické intro k písni „Conquer or Die!“, kdy Loureiro stál v záři reflektoru sám na pódiu, ale z jeho španělky nebylo slyšet ani hovno. Podobně to „odnesl“ i Ellefson při ikonickém intru k „Peace Sells“… jako, co je to za koncert Megadeth, když neslyšíte ani basu v „Peace Sells“? Zvuk se sice trochu postupem času vylepšoval, ale ani se závěrečnou „Holy Wars… The Punishment Due“ zdaleka nebyl v pohodě. Dalším negativním faktorem bylo venkovní světlo pronikající do arény, čili o nějaké atmosféře nemůže být řeč. Světelná show naplno vynikla až s hlavním chodem.

Co se setlistu týče, skýtal jedno veliké překvapení, a sice „The Conjuring“, u které se Mustaine před lety zapřísáhl, že jí už nikdy naživo hrát nebude, jelikož je o černé magii a ta mu jak říká, ničila život. Měl před ní krátký proslov a mluvil něco o tom, jak dlouho už ji nehráli (asi 18 let), ale bohužel mu podobně jako v písních nebylo moc rozumět. Samozřejmě jenom dobře, že si to rozmyslel, protože je to výborná skladba. Dále došlo k mému mírnému překvapení na čtyři kusy z „Dystopie“ – jako druhá „The Threath Is Real“, hned po ní zmiňovaná instrumentálka „Conquer or Die!“ a navazující „Lying in State“ a píseň titulní. Nemohly chybět ani „Tornado of Souls“ a „Symphony of Destruction“.

Po zhruba hodinovém představení Megadeth se pódium zakrylo plentou a začala se chystat „Firepower“ stage. Ta obehnala celé pódium kolem dokola plachtou s motivy novinkového alba, na zadní stěně stanuly ďáblovy ladičky známé z loga Judas Priest a po stranách a před bicí se umístily schody. Judas Priest to odpálili, jak jinak, s ústřední písní nové placky „Firepower“. Okamžitě byla jasná jedna věc: špatný zvuk Megadeth nebyl způsoben mojí pozicí v aréně, ale prostě špatným ozvučením, protože to, s čím se vrhli do publika jejich následovníci, bylo jako nebe a dudy. Jasný a pronikavý zvuk všech nástrojů v kombinaci s nasazením kapely nenechal nikoho na pochybách, že tenhle koncert dostane jménu legendy heavy metalu.

Hlavním magnetem byl Rob Halford na kterém jako když roky nejsou vůbec znát. Všechny ty charakteristické ječáky zvládal s takovou bravurou, že nezbývá než smeknout. Je otázkou, jak moc mu k tomu bylo dopomáháno technikou, ale zněl na výsost dobře. Nenechali se zahanbit ani ostatní. O zábavu se rovněž staral také mladík této sestavy Richie Faulkner, jenž má všechny ty osmdesátkové pózy pod palcem. Ať už šlo o hru v mohutném rozkleku, hru na jednom koleni, hru s kytarou nad hlavou, házení trsátek či jiné aktivity, všechno zvládal jako starý mazák. Stejně tak Andy Sneap si na novou roli kytaristy Judas Priest zvyká obstojně a snažil se konkurovat projevům FaulkneraHalforda. Občas si došel se svým sólem k publiku, jindy se zase pohupoval vedle Iana Hilla, který se klasicky ze svého puntíku na pódiu snad ani na vteřinu nehnul a pomáhal tak držet celou mašinu zezadu bezchybnému Scottu Travisovi.

Stejně ale nikdo z nich neměl na Halforda, jelikož ničivý zpěv není zdaleka jeho jedinou devízou. Nelze opomenout tanečky a nejrůznější piruletky či jeho pochodování za zády kytaristů během jejich partů, které víc než cokoliv jiného připomíná zmateného starce, co hledá po bytě zašantročené brýle. Prostě kult. Rovněž jeho pověstné prožívání sólíček s kytaristy nechybělo, ani příjezd na Harley-Davidson.

Judas Priest

Judas Priest hráli v podstatě ze všech starých alb, co se povedly, minimálně jednu skladbu. To jinými slovy znamená, že se nehrálo nic z „Rocka Rolly“, „Point of Entry“ a „Ram It Down“. Celkem logicky nedošlo ani na věci s nahrané s Ripperem Owensem za mikrofonem (ale třeba Dickinson se Blazeových pecek v případě Iron Maiden taky neštítí) a ani na nic z ponávratového období, samozřejmě s výjimkou „Firepower“. Z té se nakonec dostalo na trojici „Firepower”, „Lightning Strike“ a v přídavku „Rising From Ruins“ včetně intra „Guardians“. Zbytek tvořily klasické tutovky, které si asi každý sám doplní. Potěšily mě zejména více jak čtyřicet let staré archiválie „Saints in Hell“ nebo „Tyrant“, ale svoje nesmrtelné kouzlo projevily i sborově odzpívané hity jako „Turbo Lover“, „You’ve Got Another Thing Comin’“, ultimátní metalová smršť v podobě „Painkillera“ či rozlučková „Living After Midnight“.

Vystoupení Judas Priest asi nelze nic vytknout. V současné době jsou ve výtečné formě, navíc podporované novým a i naživo silným materiálem, který naprosto přirozeně zapadá mezi osvědčené klasiky. Vlastně jedna drobnost by tady přeci jenom byla, do Plzně bohužel nezavítal Glenn Tipton, jenž se například při posledních zastávkách ve Švédsku a Dánsku přidal ke kapele v přídavcích. Megadeth byli i přes veškerou snahu zaříznuti zvukem, takže tady je výsledný dojem spíše chladný. Jen by mě zajímalo, proč tomu tak bylo. Nechce se mi věřit, že by i v dnešní době, kór mezi takovýhlemi kapelami, kde má každá své jisté, probíhaly zvukařské boje, aby náhodou předkapela nepochodila u diváků lépe než hlavní akt. Naštěstí takhle nezněli i Judas Priest, pak už by byl důvod litovat cesty a peněz. To ale vůbec, stálo to za to.


None – Life Has Gone on Long Enough

None - Life Has Gone on Long Enough

Země: USA
Žánr: atmospheric / depressive black metal
Datum vydání: 11.4.2018
Label: Hypnotic Dirge Records

Tracklist:
01. Bleak, Damp, and Dead
02. A World, Dead and Gray
03. Bed the Cold Earth
04. Hypoxic
05. Corroded
06. Desiderate
07. Life Is Long Enough
08. Illa tiðandi [Burzum cover]

Hrací doba: 52:30

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Hypnotic Dirge Records

Česká republika má svoje Nic (nechme teď stranou, že oficiálním názvem kapely je obdélníček) a rozhodně není jedinou zemí, která se může pochlubit metalovou skupinou s takhle nanicovatým názvem. Podobných mutací najdeme v zahraničí více. Metalové archivy, bible a homepage každého metalového (nejen) pisálka, hlásí dvě formace s názvem None. Ta starší mě asi nikdy zajímat nebude, poněvadž jde o nějaký thrash ze Švédska, který měl v devadesátých letech vydat dva demosnímky. Radši zamíříme za těmi druhými None, kteří pocházející ze Spojených států amerických…

Nejsem si nicméně jist, zdali jsem to představování formace hned na začátek nezmrvil, když jsem použil množné číslo. Sestava projektu je sice neznámá (Metalové archivy uvádějí v kolonce členů stylové – „(None)“), ale kdybych měl, osobně bych si bez váhání tipnul na jednočlennou záležitost. Ale třeba se mýlím, kdo ví…

V čem se snad ale mýlit nebudu, alespoň doufám, je počet alb None. Bezejmenný debut vyšel loni v dubnu u Hypnotic Dirge Records a nabídl tři písně o souhrnné délce jedné půlhodiny. Stejný label pak zaštítil i letošní druhou desku s názvem „Life Has Gone on Long Enough“. K mání je digipack ozdobený moc hezkými (byť evidentně upravovanými v nějakém chytrém počítačovém programu) panoramatickými fotkami oregonských lesů.

Zůstává otázkou, nakolik taková grafika odpovídá textové a tématické náplni skladeb, ale nejsem s to něco takového posoudit, jelikož jsem texty nečetl. Každopádně ne všechny názvy písní napovídají něco o přírodním zaměření, navrch je nutno zmínit, že žánrovou náplní „Life Has Gone on Long Enough“ je – depressive black metal.

Teď jsem asi dost z vás odradil (a jistě vás neudobří ani sdělení, že částečně None sahá i po atmo-blacku). Chápu to. Tahle odnož black metalu je mnohými vysmívaná a ruku na srdce, v mnohých ohledech si to depressive black metal i zaslouží. „Life Has Gone on Long Enough“ naštěstí nepatří k těm, při jejichž poslechu byste měli chytat záchvaty škodolibého smíchu. Takhle špatné nebo snad odpudivé druhé album None rozhodně není. Na druhou stranu, neříkám tím, že se jedná o něco světoborného, co byste za žádnou cenu neměli minout.

„Life Has Gone on Long Enough“ je totiž… prostě fajn. Nechám na vás, jestli si k tomu přidáte „jenom“ a budete to chápat jako negativní sdělení, anebo větu ponecháte v původním znění a budete to brát spíš jako pochvalu. Abych vás v tom rozhodování ale nenechal úplně plácat, pokusím se vysvětlit, co přesně jsem tím měl na mysli:

None - Life Has Gone on Long Enough

Vlastně je to docela jednoduché. Pokud hledáte něco objevného, „Life Has Gone on Long Enough“ vás neuspokojí. Pokud hledáte něco, co člověka vtáhne a vyždímá, ani v takovém případě u None nepochodíte. Což si tak začínám říkat, že ono „jenom“ by přece jenom na místě bylo, protože v zásadě platí, že skutečně výstavní album by mělo mít alespoň jednu z těchto dvou věcí.

Nicméně, téhle nahrávce se nedá upřít, že se jednoduše moc poslouchá moc dobře. Depresivní není ani za mák, spíš je v tom krapet melancholie, ale naštěstí ne tolik, aby to bylo gay. Celkově mi „Life Has Gone on Long Enough“ přišlo víc uklidňující a pohodové, vlastně bych mohl říct, že mi ve společnosti téhle desky bylo docela příjemně. Člověk se jen tak nechá unášet náladou a to vlastně někdy stačí. Pozice hlavního taháku pozornosti a poslech při plném soustředění počin neustojí bez výhrad, ale jakožto důstojná kulisa, která neleze jedním uchem dovnitř a druhým okamžitě ven, se mi „Life Has Gone on Long Enough“ dost osvědčilo.

To možná nezní jako to největší lákadlo, ale ruku na srdce – i takových alb je třeba. Nečekejte tedy zázrak, je to jenom fajn. Ale nic míň.


Eagle Twin – The Thundering Heard (Songs of Hoof and Horn)

Eagle Twin - The Thundering Heard (Songs of Hoof and Horn)

Země: USA
Žánr: stoner / sludge / doom metal
Datum vydání: 30.3.2018
Label: Southern Lord Recordings

Tracklist:
01. Quanah Un Rama
02. Elk Wolfv Hymn
03. Heavy Hoof
04. Antlers of Lightning

Hrací doba: 41:31

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

Jsem si vědom toho, že je pěkná hovadina začínat recenzi čehokoliv prohlášením, že recenzovaný žánr neposlouchám. Aby ale mezi námi bylo jasno – stoner prakticky neposlouchám. Zrovna tenhle metalový subžánr mi k srdci nikdy zásadně nepřirostl a to málo, co se mi v něm tu a tam zalíbí, je spíš výjimkou stvrzující obecné pravidlo.

Možná, že kdybych recenzi na Eagle Twin přenechal nějakému z kolegů, kteří jsou se stonerem v pohodě a jeho poslech si užívají, dočkalo by se „The Thundering Heard (Songs of Hoof and Horn)“ nadšenějšího hodnocení. Nicméně není naším cílem poskytovat pouze pochvalné čtení a nekritický fanouškovský náhled na vše. Pokud takový přístup vyžadujete, věřím, že na internetu najdete vhodnější stránky, kam nasměřovat svou pozornost. Já si myslím, že občas nezaškodí na nějaký styl poskytnout i pohled někoho, kdo to takříkajíc nežere horem dolem. Navíc i mě poslech „The Thundering Heard (Songs of Hoof and Horn)“ nějakým způsobem lákal, což ve finále byla ta primární věc, proč jsem se do třetí řadové nahrávky Eagle Twin pustil.

Jistě si říkáte, že ona lákavost se někde musela vzít, a samozřejmě máte pravdu. Pustil jsem si totiž ukázku a začátek úvodní skladby „Quanah Un Rama“ mi přišel jednoduše skvělý. Dost na to, abych měl zájem zkusit „The Thundering Heard (Songs of Hoof and Horn)“ celé. Plus nesmím opomenout, že mě ke zkoušce přesvědčovala i výborná obálka, přinejmenším za ni si kapela pochvalu nepochybně zaslouží.

Všiml jsem si, že nejen artwork novinky, ale i obálky obou předchozích alb „The Unkindness of Crows“ (2009) a „The Feather Tipped the Serpent’s Scale“ pracují s výraznými zvířecími motivy. I to mě nalákalo, abych prozkoumal také textovou stránku „The Thundering Heard (Songs of Hoof and Horn)“. Ty mi přijdou docela zajímavé, jsou plné zvířat severoamerické divočiny a zachycení jejich majestátu prostřednictvím častých, leč srozumitelných metafor. Každopádně, texty na mě dýchly poměrně zvláštní atmosférou, což je fajn.

Po hudební stránce už ale nejsem u takového vytržení. A přitom začátek desky, jak už bylo zmíněno, je zasraně epický. Rozjezd „Quanah Un Rama“ bych se vůbec nebál označit za excelentní, má velkou atmosféru a opravdu upřímně baví. Hromová rytmika, přiškrcené riffy, hrubě odchrchlaná slova a nástup krásné kytarové melodie funguje jako prase. Bohužel jde jen o první cca tři minuty tohoto jedenáct a půl minuty dlouhého fláku. Eagle Twin se posléze uchýlí ke standardnímu dřevnímu stonerovému výrazu, který mě na prdel prostě neposadí.

Eagle Twin

„Quanah Un Rama“ tedy obsahuje zároveň to nejpůsobivější i nejnudnější, co je na „The Thundering Heard (Songs of Hoof and Horn)“ k nalezení. Už nikdy potom se nepodaří dosáhnout na úroveň úvodní tříminutovky, byť se musí nechat, že některé vygradované momenty závěrečné „Antlers of Lightning“ k tomu nemají zas tak daleko, stejně tak psychedeličtěji laděná „Elk Wolfv Hymn“ není k zahození, byť bez jedné opětovně echt-stonerové pasáže bych se s klidným srdcem obešel. Stejně tak už se dalším průběhu „The Thundering Heard (Songs of Hoof and Horn)“ nenajde nic, co by mě nudilo podobně jako střední část „Quanah Un Rama“. Byť nemohu zaručit, že její značná neobliba může pramenit i z toho, o jak velký propad se jedná po výtečném začátku.

Vzato kolem a kolem je tedy pro mě „The Thundering Heard (Songs of Hoof and Horn)“ malinko rozporuplná deska. Na jedné straně zde slyším dost momentů, které na mě opravdu zabírají a u nichž mám pocit, že takhle by to rozhodně šlo. Na straně druhé mám ale dojem, že hudba Eagle Twin je místy stále až moc svázána žánrovými okovy. Nicméně je samozřejmě možné, že jde autorský o záměr.

Zakončil bych to tedy tak, že „The Thundering Heard (Songs of Hoof and Horn)“ je relativně fajn album, které dýchá sympatickou dřevorubeckou primitivností, ale zároveň má i momenty, které mě nijak neoslovují. Objektivní kvality tomu jistě upřít nelze, a pokud vám na rozdíl ode mě nevadí „stonerování“, Eagle Twin by vás mohli hodně zajímat.


The Strangers (2008)

The Strangers (2008)

Země: USA
Rok vydání: 2008
Žánr: horor / thriller

Originální název: The Strangers
Český název: Oni

Režie: Bryan Bertino
Hrají: Liv Tyler, Scott Speedman, Kip Weeks, Laura Margolis, Gemma Ward

Hrací doba: 86 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Horor má sice hromadu subžánrů, ale drtivá většina z nich (ne-li úplně všechny) se potýká s klišé a jasně nalinkovanými hranicemi, v nichž se jednotlivé filmy pohybují. Jinými slovy řečeno, slashery většinou mívají stejný průběh, hixploitation horory taktéž, to samé duchařiny, rape & revenge, zombie bijáky… a všechny další, co vás jen napadnou. Ani takzvané home invasion v tomto ohledu nejsou výjimkou a prakticky všechny se odehrávají v očekávatelných a také očekávaných mantinelech.

Na druhou stranu, horor je žánr, kde s jistou mírou klišé člověk počítá a je ochoten ji i tolerovat, pokud se to nezvrhne do vyslovené debility, nad níž už není možné přivírat oči. Snímek „The Strangers“ z roku 2008 už podle mě tu míru únosnosti překročil, a tudíž spadá do kategorie nepovedených. Jak jsem si ale všiml, tenhle film je přijímán dost polarizovaně a mnozí si jej naopak dost cení. Tak se na to pojďme podívat.

Příběh je na poměry home invasion žánru dost standardní, karty jsou rozdány jednoznačně. Dva nic netušící lidi v domě, tři útočníci venku. Ale ne tak úplně, protože dost často chodí i po domě, kradou mobily, aby se nikdo nemohl dovolat pomoci, a tak různě. No, a to je vlastně všechno, nic jiného se tam neděje. Komorní pojetí, dobře, to beru, ale to se dá přijmout jen v případě, že to nevypadá… inu, přesně tak, jak to vypadá v „The Strangers“

První věc, která mě na „The Strangers“ trochu rozčiluje – jaká je vlastně motivace tří útočníků a čeho chtějí dosáhnout? Zdá se, že jejich jediným cílem je si prostě někoho zavraždit, ale příležitostí k tomu mají asi tak milion a žádnou z nich nevyužijí. Že by si tedy chtěli se svými oběťmi hrát a dát jim pořádnou sodu? Oukej, asi jo no… Každopádně se tu neobjeví absolutně nic o tom, co jsou zač a co vlastně chtějí. Takhle výsledek vyznívá trochu samoúčelně, ale dejme tomu, tohle bych ještě dokázal přežít.

Mnohem horší mi přijde, že se filmu nedaří vykřesat jakoukoliv hutnější atmosféru nebo napětí. Prostě se tam parta vocasů nahání po baráku a přilehlém lesíku a nijak mě to nebralo. Úvodní čtvrthodinka, než se něco začne dít, je naprosto příšerná a ze sladkobolných vztahových slintů mě pomalu rozbolely zuby. Ani potom se ale snímek nijak nerozjede a ke konečnému zúčtování jsem se spíš pronudil a donutil, abych zjistil, co z toho vyleze. Nevylezlo z toho ani hovno.

Oběti se chovají nelogicky, tupě a naprosto levě. Útočníci mají dohromady jednu sekeru, borec má brokovnici, ale stejně dostane na ánus. Jediné, co s tou brokovnicí dokáže, je odstřelení svého vlastního kámoše. Což lze jen tak mimochodem odhadnout několik minut dopředu – podobně jako většinu ostatních zásadních událostí. Naopak útočníci jsou takřka nadpřirození a jejich schopnost se pro vystrašení ukázat a pak se najednou propadnout do země (aniž by byl v okolí jakýkoliv úkryt), když se postava na vteřinu ohlédne jinam, je za chvíli regulérně otravná, obzvlášť když se tenhle model objevuje asi tak stokrát.

The Strangers (2008)

Po nějaké hodině zoufale nudné hry na kočku a myš útočníci konečně lapí své oběti (ačkoliv to mohli předtím udělat už nevím kolikrát, ale to by bylo za pět minut vymalováno…), sundají si masky, párkrát bodnou kudlou (a přitom jednu z obětí ani nezvládnou zabít, ty vole) a odjedou do hajzlu. Prostě jsem z toho měl dojem neúnosně a zbytečně natahované záležitosti, jejíž reálný obsah by vydal na několik málo minut. Výsledek je rozplizlý a táhne se jak smrad z ponožek.

Logiku to nemá, atmosféru taky ne, prostě nic. Ale hlavně že tam někdo na začátek připlácnul hlášku o tom, že je film natočen podle skutečné události (a na konci titulků se jen tak mimochodem nachází další hláška, že veškeré podobnosti s existujícími osobami nebo událostmi jsou čistě náhodné, haha). Jediným překvapením zůstává účast Liv Tyler v hlavní roli, což zrovna není herečka, kterou byste tipnuli na horory. Jinak jde ale o tuctovou podívanou. Nemastné, neslané, nudné. Ten humbuk kolem tohohle bijáku jsem nepochopil.

The Strangers (2008)


Friday the 13th Part VII: The New Blood (1988)

Friday the 13th Part VII: The New Blood (1988)

Země: USA
Rok vydání: 1988
Žánr: horor

Originální název: Friday the 13th Part VII: The New Blood
Český název: Pátek třináctého 7

Režie: John Carl Buechler
Hrají: Lar Park-Lincoln, Kane Hodder, Kevin Spirtas, Susan Blu, Terry Kiser

Hrací doba: 88 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Po výborné šestce jde sice sedmé pokračování „Pátku třináctého“ s kvalitou o krůček dolů, ale stále má své klady a své, dnes už dávno proslavené značce nedělá ani v nejmenším ostudu. Jason Voorhees možná nemá žádný film, jehož hutná atmosféra a působivost by se daly srovnávat třeba s prvním dílem konkurenčního „Halloweenu“, ale na rozdíl od Michaela Myerse se Jasonova série může pochlubit vyrovnaností. I se sedmým dílem si totiž „Pátek třináctého“ drží svou fazónu a jasně ukazuje, proč se Jason Voorhees stal jednou z největších hororových legend.

Na konci šestky zůstal Jason viset na dně jezera Crystal Lake, kde ho ohlodávaly rybičky a kde pomalu zkorodoval to podoby ultimátního zombie kostlivce. Ale to už trochu předbíhám, poněvadž nejprve je nutné Jasona dostat na břeh. Tentokrát se o to postará dívka jménem Tina. Ta má totiž telekinetické schopnosti, které ovšem nedokáže tak úplně ovládat, takže se projevují poněkud nekontrolovaně v návalech emočního vypětí. A právě při jednom takovém omylem vytáhne na břeh Jasona.

Vím, že takhle to může znít trochu pitomě, ale nějak toho vraha prostě museli dostat zpátky do akce. Navíc, zas až tak strašné to není a vlastně mi tenhle telekinetický prvek sedmičky přišel snesitelný, sral mě mnohem méně než třeba telepatie v pátém „Halloweenu“. Každopádně se jedná o prakticky jediný ozvláštňující element, protože jinak Jason Voorhees předvádí další parádní jízdu, jak jsme zvyklí už předchozích dílů. Tommy Jarvis z předešlých filmů je potichu zapomenut, všechny ostatní známé postavy taktéž, tudíž se jede prakticky nanovo – právě kvůli tomu nese sedmý „Pátek třináctého“ podtitul „The New Blood“.

Nicméně zpátky k ději. Na kraji jezera máme dva baráky. Do prvního přijela již zmiňovaná Tina se svou matkou a svým doktorem, který dle všeho věří, že místo, kde prožila traumatický zážitek (omylem zde v dětství díky svým schopnostem zabila svého otce), by jí mohlo pomoct v terapii. V domu číslo dva pak máme standardní náctiletou bandu, která si sem na víkend přijela zapařit a zašukat. Žádné strachy, Jason si na ně se svou mačetou samozřejmě posvítí.

Jedním z největších kladů sedmičky je samotná postava Jasona Voorheese. Právě až zde se totiž zabiják dostává do své nejlepší vizuální formy – nikdy předtím ani potom Jason nevypadal tak skvěle jako tady. Už je brutálně ohnilý a prohnilý, na mnoha místech mu prosvítají kosti, což vypadá extrémně cool, a úplně stejně parádní i jeho ksicht, když si sundá masku. I díky tomu nijak nevadí, že právě v sedmičce je bez masky vidět snad nejdéle ze všech dílů.

Friday the 13th Part VII: The New Blood (1988)

K tomu je nutno dodat, že sedmička je také prvním dílem, v němž se role Jasona Voorheese ujal Kane Hodder. Původně si měl svou roli zopakovat C. J. Graham ze šestky, ale režisér John Carl Buechler si prosadil Hoddera poté, co viděl jeho výkon ve snímku „Prison“ (1988). A vzhledem k tomu, že Kane HodderJasonem vydržel až do desáté části série, stal se jediným hercem, jenž legendárního bijce ztvárnil vícekrát, a jako takový je právě Hodder nejznámějším představitelem Jasona Voorheese. A vzhledem k tomu, s jakou krutostí si počíná a jak dobře v sedmičce vypadá, je to zcela právem.

Sedmička je v rámci série zajímavá i díky Tině. Prakticky ve všech dílech Jasonovi (respektive jeho matce v jedničce) zbude na konci výrazná ženská postava, která jej přežije, ale většinou jen díky štěstí či náhodě (z čehož vyplývá, že chudák Jason má vlastně kurevský pech). Nicméně je to právě až Tina v sedmičce, kdo je pro Jasona rovnocenným protivníkem. Akorát škoda, že se na konci vraždící mačetové hrozby zbaví tak idiotským způsobem, který zavání slušnou dávkou alkoholu při psaní scénáře. Větší demenci než fotra, jenž vyskočí z jezera a stáhne Jasona pod vodu, snad ani nešlo vymyslet.

Friday the 13th Part VII: The New Blood (1988)

S tím by se však ještě dalo žít v pohodě, posranou poslední minutu bych odpustit dokázal. Co mi na sedmém díle vadí nejvíc, je krotkost, absence gore a krve. „Pátek třináctého“ v osmdesátých letech bořil kina a vydělával na svou dobu velké peníze; prostě byl na očích, takže nepřekvapí, že se dlouhodobě potýkal s cenzurou. Už na některých předchozích dílech to bylo znát (hlavně pětka), ale až tady to skutečně bije do očí, jak je film nechutně prostříhaný a jak byly vraždy zpětně uhlazeny kvůli nižšímu ratingu. Ohromná škoda a zároveň degradace filmu, jenž by s pořádnou brutalitou mohl patřit k vrcholům celé kultovní série.

Sám režisér se jen tak mimochodem později nechal slyšet, že cenzura mu kompletně zničila jeho film. Bohužel se vydání necenzurované verze nikdy nedočkáme, jelikož natočený materiál byl zničen. Původní nesestříhaná verze se objevila pouze na nizozemské VHS edici vydané začátkem roku 1989 a jinak už neexistuje. Záznam zmiňované VHS naštěstí na internetu koluje, takže jde původní vraždy zhlédnout alespoň ve špatné kvalitě, a musím říct, že s nimi by měl biják o dost větší grády, protože některé mordy jsou dost povedené (například známá spacáková smrt je mnohem delší, Jason tu šlápotu o strom omlátí šestkrát, nikoliv jen jednou!). Věčná škoda.

Friday the 13th Part VII: The New Blood (1988)

I navzdory těmto politováníhodným okolnostem je „Pátek třináctého 7“ povedeným přírůstkem do série. Kdyby nebylo zkurvené cenzury, nejspíš by se přetahoval o prvenství se šestkou. Nicméně i takhle sedmičku řadím k těm nejzábavnějším dílům Jasonových eskapád…

Na úplný závěr přihodím ještě jednu perličku, kterou sice všichni správní fandové dávno ví, ale třeba pro někoho bude nová. Sedmý „Pátek třináctého“ původně neměl vypadat tak, jak jej známe, ale mělo jít o crossover mezi Jasonem Voorheesem a Freddy Kruegerem„Noční můry v Elm Street“. K tomu nakonec nedošlo, protože práva na obě postavy vlastnila jiná studia, namísto toho vznikla klasická sedmička (postavu Tiny s telekinezí také mnozí chápou jako takovou náhražku Freddyho). Jak ale víme, fandové se dlouho očekávaného souboje nakonec přece jenom dočkali, ale až v roce 2003 ve filmu „Freddy vs. Jason“, kdy už oba vrahouny vlastnila společnost New Line Cinema.

Friday the 13th Part VII: The New Blood (1988)


Dead Cross – Dead Cross

Dead Cross - Dead Cross

Země: USA
Žánr: post-hardcore
Datum vydání: 2.5.2018
Label: Ipecac Recordings

Hrací doba: 12:40

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Prvotina Dead Cross vyšla v srpnu minulého roku a její recenzi jsem ukončoval postesknutím, že bych si rád za nějaký ten rok dal další nový materiál. No, neuběhl ani jeden rok a bez jakéhokoliv ohlašování je to tu. Vzhledem k sestavě (Crain, Pearson, Lombardo a Patton) a jejím dalším aktivitám jsem měl Dead Cross spíš za projekt než za regulérní kapelu. Jedna vlaštovka jaro nedělá, ale EPčko možná lecčemus napovídá.

Čtyřpísňová nahrávka nese, stejně jako debutové album, eponymní název a spojitost najdeme i při pohledu na obálku. Na ní je ruka s osmi prsty, která je podobná všem těm rukou z obalu první nahrávky, přestože se na ní nachází nanejvýš šestiprstá. Pod oběma výtvory je podepsán Eric Livingstone.

EP „Dead Cross“ obsahuje dvě novinky. Tou první je „Skin of a Redneck“, jež nabízí na Dead Cross trochu jiný pohled. Namísto hardcore punku říznutého experimentováním kapele vlastní představuje spíše Faith No More ve svých nejdivočejších momentech typu „Malpractice“ nebo „Naked in Front of the Computer“. Velice povedené.

Ani druhá „My Perfect Prisoner“ není úplně ve stylu starších skladeb. Thrash metal jako kdyby zmizel a Dead Cross se naplno ponořili do hardcoru, konkrétněji post-hardcoru. Tento zářez doprovází také videoklip, který zrežíroval rovněž Livingstone. Nutno uznat, že klip je to nechutný a skladbu dělá zajímavější, než ve skutečnosti je, přesto solidní práce.

Zbylé dvě stopy jsou remixy skladeb z prvotiny. Jako první si vzali na paškál „Shillelagh“ zremixovanou Panickerem. Jedná se o obstojný electro-industrial, který v kombinaci s původní skladbou nezní nijak blbě. Dobře by posloužil jako doprovod k nějaké devadesátkové řeži á la Doom. Rovněž tak „Church of the Motherfuckers“ předělána Planet B působí zajímavě a přidává písni temnou atmosféru. Se svým údělem lépe naložil Panicker, avšak ani jedna z uvedené dvojice není ničím závratným a samozřejmě, že tím hlavním zůstává úvodní dvojička nové tvorby Dead Cross.

V případě, že vás zaujala loňská řadovka, určitě stojí zato slyšet i toto EP. Ačkoli se na prvotině nacházely i lepší kusy, první skladba je zdařilá a druhá rovněž stojí za poslech. Tvořit divnou a netradiční hudbu Dead Cross umí a zdatně v tom pokračují. Vůbec by mi nevadilo, kdyby se metalového zvuku zbavili nadobro, jelikož jak ukazuje toto EP, jejich hudba je pak ještě osobitější.


Jason Lives: Friday the 13th Part VI (1986)

Jason Lives: Friday the 13th Part VI (1986)

Země: USA
Rok vydání: 1986
Žánr: horor

Originální název: Jason Lives: Friday the 13th Part VI
Český název: Pátek třináctého 6: Jason žije

Režie: Tom McLoughlin
Hrají: Thom Mathews, Jennifer Cooke, David Kagen, C. J. Graham

Hrací doba: 86 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Již v povídání o pátém díle „Pátku třináctého“ s podtitulem „A New Beginning“ jsme hovořili o tom, že původním plánem bylo, že se hokejové masky a mačety ujme někdo jiný než Jason Voorhees, jenž ve čtvrté části série s názvem „The Final Chapter“ zemřel. V pětce dočasně převzal vražedný štafetový kolík saniťák Roy, po němž měl řemeslo pro další díly převzít Tommy Jarvis, jedna z mála postav, které se napříč touhle kultovní hororovou sérií objevují opakovaně.

Tommy Jarvis si svůj debut v „Pátku třináctého“ odbyl ve čtvrtém díle. Ostatně to byl právě on, kdo Jasona poslal na onen svět (už podruhé, protože všichni víme, že poprvé dostal na prdel ve trojce). V pětce bojoval s Jasonovým napodobitelem, aby se v závěru naznačilo, že mu z opakovaných konfrontací s maskovaným zabijákem trochu jeblo. Hlas hororové obce se ovšem ozval, že fanoušci chtějí zpátky Jasona Voorheese osobně, takže je nakonec v šestce zase všechno jinak. Však už jen její titul hovoří naprosto jasně: „Jason Lives“.

Tommymu (jehož zde opět hraje jiný herec… zajímavosti na IMDb tvrdí, že je tohle jediný případ v historii kinematografie, kdy jednu postavu hrají tři různí lidé ve třech filmech ve třech letech za sebou) tedy nakonec totálně nešiblo, ale úplně v pohodě ještě není. Rozhodl se svou noční můrou definitivně skoncovat, takže přijede s kámošem na hřbitov, kde je Jason pohřben (budeme okázale ignorovat skutečnost, že jsme se v pětce dozvěděli, že byl zabiják zpopelněn), a vykope jej. Jenže namísto toho, aby si s Jasonem vyřídil účty a definitivně zabil jeho mrtvolu (já vím, že to zní hloupě), omylem jej oživí. To je takový běžný přehmat, že chcete zapálit něčí mrtvolu, a čirým nedopatřením ji u toho oživíte. Každopádně, Jason je zpátky, tentokrát už jako regulérní nesmrtelný zombie, a má kurevskou chuť vraždit.

Však se také chlapec nijak neupejpá a první zářez na pažbě si připíše hned po výlezu z hrobu, když vyrve srdce Tommyho kámošovi. V šestce je ale Jason obzvlášť ve formě a mačetou se ohání jak zběsilý. Navíc tady konečně začíná vypadat dost nebezpečně a stává se z něj rozený predátor. „Pátek třináctého“ by se sice dal obecně shrnout do krátké věty, že chodí a vraždí, ale v případě šestky to platí dvojnásob, protože Jason se prostě hýbe z místa na místo a sejme u toho každého, kdo se mu postaví do cesty. Paintbalisty, souložící páreček v karavanu, dvojici, co se ztratila v lese, policajty… Voorhees nedělá rozdíly a mačetu má připravenou pro kohokoliv.

Jeho cílem je, ostatně jako vždy, les okolo jezera Crystal Lake, nyní přejmenovaného na Forest Green, aby se pokud možno podařilo zapomenout na to, co zde Jason svého času napáchal. Shodou náhod zrovna v místním kempu začíná další letní tábor… a co by to bylo za letní tábor bez Jasona Voorheese, co?

Jason Lives: Friday the 13th Part VI (1986)

Zajímavostí je, že ačkoliv je kemp u jezera zamýšlen jako dětský kemp, šestka je jediným dílem v celé sérii, kdy se zde skutečně objeví nějaké děti. Bohužel se i zde ukazuje jedno z nepsaných pravidel hororu, a sice že dítěti se nesmí nic stát, takže i když je barák plný špuntů, žádný z nich to mačetou neschytá. Vedle toho je na šestce znát i lehký úbytek krvavosti a také nelze přehlédnout naprostou absenci nahoty – v minulých dílech oko divákovo vždy potěšily nějaké kozičky, ale tady nic.

Přesto všechno je šestka možná ten nejlepší „Pátek třináctého“ vůbec, a jestli není, tak k těm nejlepším patří zcela nepochybně. Na rozdíl třeba od ceněné trojky a čtyřky zde není žádný hluchý rozjezd. Jason se objeví hned na začátku a masakruje prakticky celou stopáž filmu. Tempo je parádní, body count vysoký a atraktivita jednotlivých mordů (až na trochu nižší krvavost) poměrně slušná, jelikož tentokrát má Jason při zabíjení docela fantazii.

Jason Lives: Friday the 13th Part VI (1986)

Šestce navíc dost sluší ještě jeden atribut, jaký se v žádném z předchozích „Pátků třináctého“ až doposud nevyskytoval – humor. Šestá část se nebojí odlehčených momentů a hlášek („I’ve seen enough horror movies to know any weirdo wearing a mask is never friendly.“), a to aniž by film přicházel o slasherovou auru, která ke značce jako „Pátek třináctého“ nutně patří.

Celkově vzato se tedy jedná o výborný biják, jenž i navzdory humoru bezezbytku naplňuje vše, co člověk od „Pátku třináctého“ očekává, a navíc to nabízí v doposud nejzábavnější a nejvýživnější formě. Kdo by to byl řekl, že se nějaká filmová série může dočkat svého vrcholu až po šesti filmech?

Jason Lives: Friday the 13th Part VI (1986)


Turnstile – Time & Space

Turnstile - Time & Space

Země: USA
Žánr: hardcore punk
Datum vydání: 23.2.2018
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. Real Thing
02. Big Smile
03. Generator
04. Bomb
05. I Don’t Wanna Be Blind
06. High Pressure
07. (Lost Another) Piece of My World
08. Can’t Get Away
09. Moon
10. Come Back for More / H.O.Y.
11. Right to Be
12. Disco
13. Time & Space

Hrací doba: 25:15

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Turnstile platili za docela zavedenou kapelu už v minulých letech, kdy měli na kontě jednu dlouhohrající a dvě krátkohrající desky. Vše však dostalo nový rozměr se zájmem Roadrunner Records. Ti se nejprve v září 2016 postarali o vydání EP „Move Thru Me“ a také znovuvydání debutu „Nonstop Feeling“. To hlavní však přišlo letos v únoru, kdy na konci měsíce spatřila světlo světa nová deska s názvem „Time & Space“.

Tahle pětičlenná partička z východního pobřeží USA se věnuje hardcoru newyorského střihu, ale nutno napsat, že značně po svém. „Time & Space“ obsahuje třináct skladeb vtěsnaných do pětadvaceti minut. Album je ozvláštněno tím, že se na něm nacházejí různé mezihry, až by se dalo říct blbosti, jako třeba tituly „Bomb“ a „Disco“. Jindy se zase tyto vsuvky nacházejí na konci písní a tak podobně. Přitom to plně koncipuje s celkovým vzezřením, jelikož Turnstile neberou svůj styl zas až tak navážno.

Ani členové samotní nepůsobí jako typičtí hardcore řízci a přesně podle toho „Time & Space“ taky vypadá. Hudebně je to sice v hranicích klasického hardcore punku, nedočkáte se tu ovšem žádných závratných rychlostí, zběsilého řevu či nabroušených sborových vokálů. Texty jsou o běžných žánrových tématech, ale podány jsou tak nějak radostnou formou. Hudba vůbec nepůsobí negativně, ba naopak ve mně spíš vzbuzuje radost a nebýt těch textů a občasné nasranosti zpěváka, dá se označit za veselou.

Trochu mi trvalo si na tohle zvykat, jelikož to opravdu působí, že Turnstile ani sami sebe neberou vážně a jejich tvorba je spíše takovým vtipem, ale časem jsem tomu přišel na chuť a baví mě to. Zpěvák Brendan Yates v určitých momentech nemá daleko k projevu Zacka de la Rochy, s tím rozdílem, že on nerapuje (i když i to se objevovalo v rané tvorbě Turnstile). Kytaristé Ebert a McCrory se vytasili s opravdu slušnou zásobou chytlavých riffů a neméně působivě je zbytek rytmiky dokáže doplnit. Nenachází se tu nic převratného, ale poskládat dohromady dobrou skladbu kapela určitě umí.

Většina zářezů se nese ve středním tempu, nejede se tu nijak na dřeň, a kapela se rozhodně nesnaží působit účelové tvrdě. Tím nejtvrdším kusem je trojka „Generator“ s hutným riffem a obligátní rytmikou. Do toho se ovšem v pozadí ozývá jemné sborové „aah“ a pár sekund nato melodický refrén. A v těchto kontrastech se pohybuje celé album. Zrovna „Generator“ je fakt našlapaný, ale ani zbytek nijak výrazně nezaostává. Hudba na moshpit je to jako dělaná, přesto je to na hony vzdálené klasickému beatdown hardcore. Občas mi to připadá jako jeho Disney verze.

Své tu dělají hlavně ty různé vsuvky a nálada, díky nimž se nejedná o pouhou další desku v řadě mezi zástupem ostatních. Vypadá to, že Turnnstile dokáží napsat silnou skladbu, ale je jim to málo, tak si tam přidají nějakou srandičku navíc. A většinou to funguje. Třeba na konci první písně „Real Thing“ je pár sekund té otravné „výtahové hudby“, další „Big Smile“ má v sobě zase skvělý rock‘n‘rollový riff, „High Pressure“ piáno, „Moon“ popový refrén zpívaný basákem Lyonsem, prostě všude je něco. Samozřejmě, důležité je mít dobrý základ a ten tu je v podobě těžkých riffů, všudypřítomného groovu a přechodů mezi rytmy.

Jestli hledáte něco odlehčeného, nenáročného, co chytne za ucho, má dobrou energii a dokáže roztancovat, pak je „Time & Space“ správnou volbou. Pravověrní hardcoristé po tom asi jenom plivnou, ale věřím, že ostatním to dokáže zpříjemnit pár chvilek. Mě si Turnstile získali. Zdatně se jim daří držet melodičnost před hranicí nevkusu, tak doufejme, že jim to vydrží. Vítaný svěží vítr do hardcorových vod.


Stone Temple Pilots – Stone Temple Pilots

Stone Temple Pilots - Stone Temple Pilots

Země: USA
Žánr: alternative rock
Datum vydání: 16.3.2018
Label: Rhino

Tracklist:
01. Middle of Nowhere
02. Guilty
03. Meadow
04. Just a Little Lie
05. Six Eight
06. Thought She’d Be Mine
07. Roll Me Under
08. Never Enough
09. The Art of Letting Go
10. Finest Hour
11. Good Shoes
12. Reds & Blues

Hrací doba: 44:46

Odkazy:
web / facebook / twitter

V poslední době se toho kolem Stone Temple Pilots dělo až až, jenom bohužel ani ne tak z hlediska tvorby jako spíš personálií. Poté, co byl v roce 2013 definitivně vyhozen původní zpěvák a hlavní poznávací faktor kapely Scott Weiland, našla skupina náhradníka, kterým nebyl nikdo menší než Chester BenningtonLinkin Park. Ten si však po dvou letech uvědomil, že by se měl více věnovat své domovské kapele, a tak byli Stone Temple Pilots opět bez hlasu.

Co víc, 3. prosince 2015, tedy zhruba měsíc po odchodu Benningtona, si Weiland namíchal doslova smrtelný koktejl alkoholu, prášků a kokainu a byl nalezen mrtvý. Takže veškeré zvěsti o jeho návratu k Stone Temple Pilots záhy uhasly. V létě minulého roku byl zase nalezen oběšený Bennington, s nímž už se tedy za mikrofonem nepočítalo, jelikož Stone Temple Pilots tou dobou už dávno hledali nového zpěváka, ale rána to pro ně být musela. Z onoho hledání nakonec vzešel nový člen sestavy – Jeff Gutt.

Když si ho letmo proklepnete na Wikipedii, zjistíte, že rovněž působí v jakési nu-metalové kapele Dry Cell, avšak jeho dosud nejvýraznějším momentem je účinkování v soutěži The X-Factor, kde zazářil se srdceryvnou (jak jinak) adaptací Cohenova „Hallelujah“. Čili je to svým způsobem člověk zvyklý na pozornost, ale není to zase vyloženě veliká tvář spojená s osudem třeba jiné známější kapely, což je zřejmě to, co kromě pěveckých kvalit Stone Temple Pilots chtěli.

Co se týče zpěvu, je tu jasně slyšet odkaz Weilanda, přičemž se nejedná o nějakou imitaci, jenom v určitých partech zní opravdu skoro jako on. To je dobře zejména pro zachování charakteristického zvuku, jenž na začátku devadesátých let s alby „Core“ a „Purple“ ohromil nejenom miliony Američanů, ale takříkajíc celý svět. Přestože seattleská čtyřka byla vždy vnímána o trochu výš, minimálně v tomto období se první grungeové ligy Stone Temple Pilots dotýkali.

Pojďme ale k albu samotnému. První utkví jeho název, jelikož je eponymní, stejně jako dosud poslední nahrávka z roku 2010. Taky v tom nevidíte smysl? Já taky ne. Asi má být vnímáno jako nový začátek, nevím. Sestava je až na zmiňovaný post frontmana samozřejmě stále stejná, tedy bratři Dean a Robert DeLeovi a Eric Kretz. Na album se vměstnalo 12 skladeb, které se vejdou do 45 minut. Teď už ale k hudbě samotné.

Desku načíná „Middle of Nowhere“, u níž si přesně řeknete, že tohle jsou klasičtí Stone Temple Pilots, valivý riff a lehce zasněná nálada se zastřeným vokálem, to celé v rychlejším tempu, takhle by to šlo. Možná až trochu monotónní, ale dobrý otvírák. Dvojka „Guilty“ lehce zvolní, dá více prostoru pro melodii, ale stále se drží v přijatelné podobě. Dojem ještě vylepší první single „Meadow“. Ten asi nejlépe reprezentuje, jak dokáží Stone Temple Pilots znít v roce 2018. Bohužel tuto solidní reprezentaci zvládá pouze hrstka dalších písní. Kromě zmíněných ještě následující melancholická „Just a Little Lie“ a možná tvrdší kus „Roll Me Under“. To je tak vše.

Asi největší provary jsou kýčovitá balada „The Art of Letting Go“ a závěrečná uspávačka „Reds & Blues“. Ona vlastně plně vystihuje druhou polovinu novinky, jelikož to je jedna velká zívačka o standardních alt rockových písních, u nichž si jen říkáte, kde už jsem tohle slyšel, a je jich plný hlavní proud. Velkým nešvarem této desky je právě její tuctovost a veliká předvídatelnost. Slušelo by jí více kytar, odvahy i rozptylu.

Druhé eponymní album se od těch předchozích také odlišuje svou převážně veselou náladou a pozitivními texty, což neříkám, že je chyba, ale zřejmě to má také vliv na onen popový a klidný výraz. Lepší by bylo, namísto skládání dalších nudných rádiovek, nebát se naplno využít výrazu Stone Temple Pilots a čas od času do toho trochu říznout. Zkrátka je tu málo výrazných momentů a to, že jsem nakonec vybral pět skladeb, co jsou ucházející až dobré, není na dvanáctipísňovou nahrávku moc. Z těch pěti bych to ještě zredukoval na tři a máme tu slušné EPčko.

Stone Temple Pilots

Je škoda, že je nakonec ze „Stone Temple Pilots“ tak fádní deska. Asi nikdo nečekal další „Core“, ale poctivá rocková placka, co neurazí, v silách Stone Temple Pilots stále je, však „Meadow“ nebo „Middle of Nowhere“ jsou toho důkazem. Jestli nejste zarytí fanoušci, klidně tuhle fošnu přejděte, tenhle návrat se moc nepovedl. Závěrem přeji Guttovi lepší osud než měli jeho předchůdci, dle všeho to není takový hovado jako Weiland, takže minimálně předávkování asi nehrozí.


Asylum of Fear (2018)

Asylum of Fear (2018)

Země: USA
Rok vydání: 2018
Žánr: horor

Originální název: Asylum of Fear

Režie: Craig Deering
Hrají: Maurice Demus, Michael Medford, Callie Stephens, Allen Murphy, James Doherty

Hrací doba: 79 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Nemůžu tvrdit, že bych od „Asylum of Fear“ čekal nějaké velké zázraky. Popravdě řečeno, předpokládal jsem, že tenhle biják bude pěkná hovadina. Přesto jsem tomu dal šanci… abych se přesvědčil, že můj prvotní předpoklad byl zcela správný.

První kámen úrazu přichází už se samotnou tematikou a příběhem filmu. „Asylum of Fear“ se totiž vydalo stezkou nulové invence a opisování dávno zaběhnutých klišé. Což v některých případech ani nemusí vadit, ale pokud se tak děje naprosto hloupým a laciným způsobem jako zde, pak je to jednoduše špatně a přes to nejede vlak. Posuďte sami…

Jak už název snímku napovídá, vše se bude točit okolo staré opuštěné nemocnice, v níž straší. Před x lety zde šílený doktor prováděl nepovolené experimenty na dětských pacientech, a když mu na to jedna sestřička přišla, tak vykuchal celou nemocnici. No a právě sem nyní přijíždí čtveřice dobrodruhů, která se zabývá paranormálními jevy. Tentokrát s sebou vezme do party ještě novináře (píše na blog – je vidět, že film vyšel v roce 2018, haha), aby o jejich případů sepsal nějaký slint na internet.

Do toho jsou ještě zamíchaná dvě pohřešovaná děcka, která se ztratila v nedalekém městečku. Můžete hádat, kde asi budou. Touhle linkou sice „Asylum of Fear“ začíná, ale ve svém dalším průběhu se jí věnuje jen minimálně, aby se neřeklo, I během těch několika málo minut ovšem dojde k šokujícímu odhalení, že se tu děti ztrácejí úplně běžně od zavření nemocnice, akorát si toho zatím nikdo nevšimnul. Na konci se obě linky – tedy paranormální vyšetřování uvnitř nemocnice a ztracené děti – protnou, ale to nastane až v době, kdy má divák dávno v prdeli, protože už před dlouhou dobou usnul, anebo film z nudy vypnul. Pokud ale budete stejní dobrodruzi jako já a s vypětím všech sil vydržíte až do konce, akorát zjistíte, že diletantsky odfláknutý závěr jen podtrhuje mizérii celého tohohle veledíla.

Vedle tupého a předvídatelného příběhu se totiž „Asylum of Fear“ může pochlubit i dalšími standardními atrakcemi levných (polo?)amatérských hororů. Kromě všeobecné lacinosti v obsahu i formě můžeme jmenovat kupříkladu šablonovité a vesměs nesympatické postavy, které se chovají nelogicky a hrají je ochotníci, jimž herectví neříká prakticky nic. Ze všech prachbídných parodií na dramatický um se mi nejvíce líbil sám šílený doktor, který ve vidinách (jeden z party je samozřejmě médium, čekali jste snad něco jiného?) přehrává naprosto šíleným způsobem, jehož prostřednictvím se film posouvá z hloupého hororu do kategorie nechtěné parodie. Při jeho prvním výstupu, kdy ubodá skalpelem sestřičku, jsem si málem urval pajšl od smíchu, protože tohle byla fakticky rychta.

Asylum of Fear (2018)

O nějaké atmosféře, napětí nebo čemkoliv podobném se ani nemá smysl bavit. Je evidentní, že „Asylum of Fear“ nic z toho nevidělo ani z rychlíku. Snímek se snaží diváka vystrašit blikáním baterky nebo hejbající se kriplkárou. Tomu by se vysmála i moje máma. Stejně tak nemusíme diskutovat ani nad nějakou gore stránkou, poněvadž jde především o duchařinu, a ačkoliv se pár jakože „hustších“ vsuvek objeví, je to prostě čaj nehodný zraku hororového fanouška.

Před puštěním filmu jsem si říkal, že když nic jiného, „Asylum of Fear“ trvá pouhých 79 minut, což snad přežiju, i kdyby to měla být sebevětší píčovina. Sice jsem přežil, ale pyšný na to zrovna nejsem. Ani krátká stopáž totiž snímek nezachrání od nudy, která se vyskytuje dost často. Vtipné navíc je, že finále je useknuté tak prapodivně a nedotaženě, až je to na další salvu smíchu. Ale na druhou stranu, ještěže tak, protože kdyby to páni tvůrci chtěli dál rozvinout, pak by byl film delší a já bych musel trpět déle. Jestli to měl být otevřený konec pro případnou dvojku, tak tomu říkám odvaha.

Asylum of Fear (2018)

Každopádně, „Asylum of Fear“ je nebetyčná kokotina, s níž byste rozhodně neměli ztrácet čas. Prozatím nejhorší biják, jaký jsem měl letos tu smůlu vidět, a to mi věřte, že pár sraček už jsem za těch několik měsíců stihnul. Ruce pryč.