Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

Deliverance (1972)

Vysvobození

Země: USA
Žánr: thriller / drama

Český název: Vysvobození

Rok vydání: 1972
Režie: John Boorman
Hrají: Jon Voight, Burt Reynolds, Ned Beatty, Ronny Cox

Hrací doba: 110 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

O „Vysvobození“ se leckdy říká, že je to otec všech hixploitation hororů. To jsou takové ty horory, kde si parta městských floutků vyjede do přírody a tam potká partů místních buranů, kteří měšťáky uloví, znásilní, zabijí, sežerou a z jejich kůže si ušijí nové montérky. A ne nutně právě v tomhle pořadí. Horor, je-li dobrý, jistě dokáže znechutit či vyděsit, i v tomto subžánru existují dostatečné důkazy, ale ty skutečně silné věci, jež dokážou s divákem zamávat, se většinou objevují v jiných žánrech, typicky jde zejména o dramata. A „Vysvobození“ takovou tezi jistě podporuje.

„Vysvobození“ je drsný a syrový snímek. Na svou dobu byl možná v určitých momentech dost násilný, ale navzdory své hrubosti a jistému naturalismu není krvavý ani o krvi. Síla „Vysvobození“ tkví ve velké míře v tom, že je to realistická záležitost, že se daří vzbudit ten pocit, jaký u tohoto druhu filmů nejsvíravější – že se to může stát komukoliv, že se to může stát klidně i vám. Vždyť čtveřice hlavních postav také nejsou žádní hrdinové, jsou to obyčejní chlapíci. Jen jeden z nich je zkušenější zálesák, jinak jsou to tátové od rodin, solidní práce, pěkný dům, střední třída. Pouze si chtěli odpočinout od všedních starostí, vyjet do přírody, sjet řeku. Divokou řeku bez zásahu člověka, ale to se má brzy změnit, zanedlouho tu bude nová přehrada, mrtvé jezero. Tak si rychle užít panenskou přírodu, dokud je ještě možnost. Jenže i idylický výlet po řece se může změnit v peklo – a nemusí to být jen řeka, kdo se postaví do cesty. Jedno setkání s místními horaly změní všechno a z odpočinkového výletu do přírody se stane boj o přežití.

Jak už bylo řečeno, „Vysvobození“ není horor; nenastanou jatka, nečekejte „Texaský masakr motorovou pilou“, „Hory mají oči“, „Pach krve“ nebo podobné masakry. Násilí a smrt nepřichází často a přichází po krátkých dávkách, ale o to víc je pak uvěřitelnější a intenzivnější. Snímek má navíc i další rovinu, jíž zmiňované „vidlácké“ horory nedisponují a nikdy disponovat nebudou – řeší i jakýsi morální rozměr. Jestli může být zabití oprávněné, byť v obraně. Jestli vzít tělo s sebou a riskovat soudní proces a že se taková událost s člověkem potáhne do konce života, anebo se v hluboké divočině zbavit těla. A když už se čtveřice prokouše zkouškou, která ji změní navždy, ještě to nemusí znamenat konec všeho trápení. Horal totiž nikdy nechodí sám a jeho parťák klidně může vylézt na skálu nad vámi s puškou.

Dnes už je „Vysvobození“ film, jenž má své roky, ale pozor, když jej podceníte a budete čekat neškodnou starou záležitost, o to víc vás výsledek může semlít. I přes své stáří je totiž „Vysvobození“ stále silné a věk mu na působivosti neubral zhola nic, pořád je napínavé, dokáže vtáhnout, pořád se při scéně znásilnění svírá žaludek. Je velmi chytře napsané i natočené a se skvělými hereckými výkony ústřední čtveřice. Je to snímek, kde se všechno sešlo a všechno sedí na svém místě, výsledkem čehož je sakra působivá podívaná. A tak se pozná nadčasová záležitost. Určitě to není lehký film, nehodí se k tomu, když si chcete odpočinout a konzumovat nenáročnou zábavu, ale za vidění nesporně stojí.

Vysvobození


Pharmakon – Contact

Pharmakon - Contact

Země: USA
Žánr: noise / industrial
Datum vydání: 31.3.2017
Label: Sacred Bones Records

Tracklist:
01. Nakedness of Need
02. Sentient
03. Transmission
04. Sleepwalking Form
05. Somatic
06. No Natural Order 06:50

Hrací doba: 32:21

Odkazy:
bandcamp

Margaret Chardiet je docela hezká sympatická holka (byť to tak dle níže přiložené fotky asi nevypadá). Kdybyste s ní na střední chodili do stejné třídy, nejspíš byste půlku každé hodiny zeměpisu dumali nad tím, jak asi vypadá obsah jejího spodního prádla. Sice sedí úplně vzadu a s nikým se moc nebaví, ale to vůbec nevadí, furt lepší jak šprtky z první lavice nebo ukecané piče ze třetí lavice. Pak byste ji jednou ukecali na rande a v rámci nezávazné konverzace byste se zeptali, co vůbec ráda dělá po škole, jaké má koníčky. No, a Margaret by vám pustila svojí muziku, po jejímž poslechu byste se radši vrátili k balení těch slepic ze třetí lavice.

Margaret Chardiet alias Pharmakon rozhodně neprodukuje odpočinkovou nebo příjemnou hudbu, jakou byste asi očekávali od křehké mladé slečny. Výstražným znamením jsou už samotné obaly jejích alb, na nichž si vysype červíky na rodidla („Abandon“, 2013) anebo se zabalí do vnitřností a kusů masa („Bestial Burden“, 2014). Přebal letošní třetí desky „Contact“ na první pohled není tak explicitní, ale pořád je v něčem nepříjemný a hlavně nekomfortní – v tom druhém ohledu snad ještě víc než předcházející obálky.

Ani v hudební rovině „Contact“ nepolevuje v nastolené cestě a opětovně servíruje ohavné a nemocné nálady v intenzivním provedení – přesně v souladu s atmosférou obálek. Pharmakon však kombinaci noisu a industrialu nevnímá jako skrz naskrz agresivní rychtu, jako ohlušující nenávistný hluk, který ničí svou nekompromisností. Tempo je spíše pomalejší a vyznění temnější. Spíše se klade důraz na vytvoření děsivé emoce, v níž je posluchač posléze vymáchán. Deskou prostupuje ošklivý nihilistický negativismus, jemuž nečiní problém zalézt za nehty, pod kůži, až do morku kostí, kde se usadí a dál už jen v koňských dávkách předává svou vizi o nechutnosti života.

Navzdory tomu má ale na „Contact“ každá skladba svou určitou tvář a lze mezi kolegyněmi ji bezpečně identifikovat. Společný jmenovatel je sice mnohdy podobný, ať už jde o hnusné skřípoty, skoro až anti-zvuky, nebo třeba zmučený řev, u něhož by si snad Pharmakon vyzvracela hlasivky, kdyby přitlačila na pilu jen o kousíček víc. Kupříkladu „Sleepwaking Form“ a „Somatic“ jsou pomalé tryzny, i když každá trochu jiným způsobem, „Transmission“ má zvláštně nervní sugestivní atmosféru, zatímco „Sentient“ opouští hájemství noisu a vydává se do vod industriálního dark ambientu. První a poslední skladby „Nakedness of Need“ a „No Natural Order“ zase obsahují asi nejdrtivější pasáže, které nepřipraveného nebožáka dokážou kurevsky zlisovat, a navíc právě v nich je vřískání Pharmakon nejvíc zvířecí a bestiální z celé nahrávky.

Pharmakon

Albu rovněž výrazně napomáhá jeho délka respektive krátkost, protože se celou tuhle hromadu výplodů chorého mozku podařilo vměstnat do času 32 a půl minuty. Díky tomu „Contact“ netrpí neduhem mnohých noisových desek, které jsou tak dlouhé, až jejich extrémnost ztrácí účinek a nahrazuje ji stereotypní bordel. „Contact“ ukazuje a dokazuje, že méně je někdy více, i stopáž celkovému dojmu pomáhá, protože i kvůli té půlhodině času výsledek působí tak intenzivně.

„Contact“ je určitě výborná noisová nahrávka sloužící jako jeden z důkazů, že ani tenhle žánr nemusí být bezhlavým bordelem. Z jistého úhlu pohledu ji samozřejmě lze považovat za stravitelnější než ortodoxní hlukovou masáž, ale z hlediska pocitů tomu nechybí žádné atributy žánru. Výborná a patřičně tíživá záležitost, rozhodně stojí za zvýšenou dávku pozornosti.


Alien: Covenant (2017)

Alien: Covenant

Země: Velká Británie / Austrálie / Nový Zéland / USA
Žánr: sci-fi / horor

Český název: Vetřelec: Covenant

Rok vydání: 2017
Režie: Ridley Scott
Hrají: Michael Fassbender, Katherine Waterston, Billy Crudup, Danny McBride

Hrací doba: 122 min

Odkazy:
web / facebook / twitter

Zdroj fotek: IMDb.com

Říkává se, že nevstoupíš dvakrát do jedné řeky. Ridley Scott se ovšem rozhodl zjistit, co je na téhle pověře pravdy, a do téže řeky nyní vstupuje nikoliv podruhé, ale dokonce potřetí. Na začátku své kariéry dal dnes již legendární režisér světu dva obrovské sci-fi kulty – nejprve „Vetřelce“ a krátce nato „Blade Runner“. Druhý jmenovaný byl dlouho osamostatněn a až letos v říjnu se dočká pokračování „Blade Runner 2049“, oproti tomu série „Alien“ se od roku 1979, kdy vyšla jednička, značně rozšířila. Dočkala se tří pokračování, z nichž každé bylo jiné, ale vždy zajímavé a přinejmenším důstojné. Poslední „Vetřelec: Vzkříšení“ pochází z roku 1997 a poté se s jedním z nejslavnějších filmových monster dlouho nic nedělo.

Zpátky do vetřelčího světa se nakonec vydal opět až Ridley Scott, 33 let poté, co natočil geniální první část. „Prometheus“ (2012) nebyl přímo součástí série, nicméně se odehrával ve stejném univerzu a lze jej brát, že patří do rodiny. Je ovšem otázkou, zdali si to zaslouží, protože ohlasy byly právem dost vlažné. Snad i díky tomu je čerstvý přírůstek „Vetřelec: Covenant“ skutečně pátým dílem série „Alien“, protože z marketingového hlediska to prostě bude táhnout víc, než kdyby se jmenoval „Prometheus II“. Zároveň s tím ale „Vetřelec: Covenant“ na „Promethea“ navazuje a odehrává se deset let po něm (byť platí, že není nutné „Promethea“ vidět, abyste snímek chápali).

Zásadní otázkou ovšem je, zdali nový film dokázal udržet laťku, již si slizký xenomorf až doposud držel hodně vysoko – jednička byla geniální, dvojka a trojka výtečné a čtyřka už sice o trošku slabší, ale stále velmi dobrá. „Vetřelec: Covenant“ má bezesporu své silné stránky a je to relativně slušný film, ale navzdory zjevné snaze i péči na své předchůdce nemá.

Velkým plusem snímku je rozhodně vizuální stránka, která je možná nejvypiplanější ze všech dosavadních dílů ságy. Třeba záběry vesmírné plavidlo, na atmosféru planety nebo nádherné nasnímání přírody (točilo se u fjordu na Novém Zélandu) na planetě, kde posádka přistane, jsou vážně boží a ždímají maximum z potenciálu velkého kinoplátna. „Vetřelec: Covenant“ dobře funguje i v akčních a hororovějších scénách, kdy je hmatatelný strach z neznámého smrtícího organismu. Cením, že se film nebál ani krve a místy nechává bestiálnost vetřelců vyniknout. Nic nemám ani proti tomu, že vůbec poprvé v sérii došlo na souboj s vetřelci v otevřené krajině, to nebylo špatné ozvláštnění, byť se to nevyrovná klaustrofobickým chodbám vesmírného plavidla. Parádní je i nový albínský druh xenomorfa (tzv. neomorf), který rozhodně má něco do sebe, i když klasická podoba je klasická podoba a naštěstí i na ni dojde stejně jako na facehuggera. A ačkoliv je hlavní hvězdou vesmírný hnusák, z herců je na místě ocenit i Michaela Fassbendera, jehož androidí dvojrole výsledku také hodně pomáhá a vysoce ční nad všemi ostatními postavami.

Alien: Covenant

Ve scénách, kdy se skutečně něco děje, ať už to jsou souboje s xenomorfem, čekání na jeho úder, napínavé pasáže nebo průzkum planety, tedy „Vetřelec: Covenant“ funguje uspokojivě a dá se říct, že svému jménu nedělá ostudu. Snímek ale zbytečně zpomalují rádoby filozofující pasáže, jichž je až příliš a ve výsledku působí jen jako zdržování před tím, co chce divák vidět. Obecně vzato beru a chápu tu snahu dodat světu vetřelce větší hloubku a další rozměr, ale je to takové samoúčelné a hlavně nepříliš záživné. Celá pasáž od výsadku na planetě až po první souboj na poli je výborná, ale jakmile film zaleze do kobek ruin zaniklé civilizace, ztrácí to tempo a jakákoliv zajímavější událost je draze vykoupena hraním na flétnu nebo recitováním básní.

Stejně tak filmu škodí, že je místy hodně předvídatelný. Sice je hezký pesimistický závěr, který dává prostor pro zajímavé rozehrání dalších dílů („Covenant“ má být první třetinou nové trilogie), ale horší už je, že jej jaksi snadno odhadnete dobrou půlhodinu před koncem. Chování jednotlivých členů posádky je rovněž chvílemi diplomaticky řečeno rovněž zvláštní a za svůj talent se rozdělit a roztrousit v neznámém prostředí, když se chvíli předtím prvně setkali s xenomorfem, si smrt pomalu zaslouží. Film se nevyvaroval ani několika logických… nevím, jestli přímo lapsů, ale určitě tam jsou momenty na pozdvižené obočí a otázky „jak to?“ a „proč?“. Na druhou stranu ale na obranu nového dílu nutno dodat, že v tomto ohledu nebyly ani dřívější části bez poskvrnky.

Alien: Covenant

Podobně „Vetřelec: Covenant“ dělá další guláš v už tak ne úplně jasné mytologii… třeba jak dlouho trvá, než facehugger naklade zárodky chestburstera do těla hostitele? Jak dlouho trvá, než se chestburster vyvine v xenomorfa? V novém filmu je to extrémně rychle, v prvním případě snad dokonce v řádu vteřin. V neposlední řadě je základní scénáristická zápletka vlastně obšlehnutá z jedničky (loď sjede z vytyčené cesty a posádka se vydá prozkoumat neznámou planetu kvůli zachycenému vysílání), paralely by šlo nalézt i v závěru a snaha udělat z Danielsové (Katherine Waterston) druhou Ripleyovou je taktéž příliš očividná. V neposlední řadě mě vůbec neuchvátil naznačený původ xenomorfů, ale to už může být čistě subjektivní záležitost.

Jak si tedy „Vetřelec: Covenant“ stojí? Kdybych tvrdil, že to byl vysloveně špatný film a že mě jeho sledování uráželo, tak bych asi lhal. V některých pasážích to je skutečně skvělá podívaná a důstojné navázání. Zároveň ale nelze zavírat oči nad negativy, jichž také není málo. Celkové dojmy jsou tedy rozporuplné, protože je to jako na houpačce a vedle zmiňovaných povedených momentů se tu nachází i regulérní vata. Jisté zvolnění tempa by nemuselo vadit, kdyby ho bylo méně. Výsledek měl na to, aby byl o dost lepší, byl tu potenciál, aby se „Vetřelec: Covenant“ starším majstrštykům vyrovnal, nicméně tahle šance zůstala promarněna. Škoda, že se Ridley Scott evidentně zarputile snaží značku posunout do míst, kde ji nikdo z fanoušků nechce vidět a kde jen těžko může být dobrá jako léty prověřená klasika.

Alien: Covenant


Life of Agony – A Place Where There’s No More Pain

Life of Agony - Where There's No More Pain

Země: USA
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 28.4.2017
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Meet My Maker
02. Right This Wrong
03. A Place Where There’s No More Pain
04. Dead Speak Kindly
05. A New Low
06. World Gone Mad
07. Bag of Bones
08. Walking Catastrophe
09. Song for the Abused
10. Little Spots of You

Hrací doba: 40:29

Odkazy:
web / facebook / twitter

S formací Life of Agony to v posledních letech bylo všelijaké. Z jejich fungování/nefungování nebylo zcela jasné, kam se budou ubírat. Klesající koncertní činnost, personální nejasnosti a otevřené přiznání zpěváka Keitha Caputa k transgenderu dovedlo kapelu v roce 2012 k již druhému ukončení činnosti. Poté, co si vše vyříkali a Caputo, nyní už Mina, prodělal změnu pohlaví, a je se sebou dle svých slov konečně spokojený, se dali po dvou letech opět dohromady. A to se vším všudy. Ke koncertním šňůrám se totiž přidala také práce ve studiu a podepsání smlouvy s labelem Napalm Records. Po dlouhých dvanácti letech tu tak máme novou fošnu „A Place Where There’s No More Pain“, s níž se Life of Agony snaží o další návrat na scénu.

Předem je třeba napsat, že se nejedná o album na jeden poslech. Ani nevím, na kolikátý jsem se do něj pořádně dostal, ale dostal. Hlavou mi vrtá proč tomu tak vlastně bylo. Hudebně se totiž nejedná o žádné složité kompozice, naopak se dá říct, že tu Life of Agony jedou na jistotu. Možná jsem jen po tolika letech nevěděl, co od nich čekat, ale jejich současné vyznění mě nijak nepřekvapilo. Myslím stylově. Stejně tak jako asi všechny ostatní znalé jejich postupného vývoje. Naopak mě překvapilo, jak svěže po těch letech, rozpadech a ostatních peripetiích zní.

Lepší úvod si pro comebackové album těžko představit. První tři skladby jsou trefami do černého a hned vám ujasní, o co zde půjde. Joey Z ze své kytary valí jeden riff hutnější než druhý, rytmika to správně přitvrzuje, žene kupředu a nad tím vším je Mina Caputo a její podmanivý hlas. Tvrdím si říct, že zejména pěvecký projev byl tím, co Life of Agony pomáhalo v odlišení se od ostatních kapel. Především v počátcích, kdy byla jejich kombinace tvrdého, newyorským hardcorem odkojeného metalu spolu s charakteristickým zpěvem Caputa jako zjevení, a dodnes na mě působí neskutečně originálně. Tento zvuk je sice ten tam, ale ne úplně. I na novince se najdou momenty připomínající debut „River Runs Red“, zejména svou melancholickou náladou, tvrdostí a hraním si s tempy. Právě „Meet My Maker“ a jeden z vrcholů alba, „Right This Wrong“, splňují tu tvrdost, zatímco o něco přímočařejší a zpěvnější titulka nabírá s refrénem výborné tempo. V podstatě by „A Place Where There’s No More Pain“ mohlo posloužit jako takový mezník mezi deskami „River Runs Red“ a druhou „Ugly“.

Menší změna nastává s čtvrtou „Dead Speak Kindly“, z níž cítím vlivy Alice in Chains, ovšem ani ne tak těch klasických devadesátkových, ale s DuVallem v sestavě. A nezní to vůbec blbě, skladba je pomalejší, atmosférická, být na posledním opusu Alice in Chains, nijak bych se nad tím nepozastavil. Však oni Life of Agony a grunge nejsou žádné neslučitelné pojmy, ba naopak by se některá jejich tvorba dala tímto termínem označit. I když spíše v jeho post- formě. Přestože se mi zdá druhá polovina desky trochu slabší, stále se pohybuje vysoko. Prvním třem zářezům přitakává svižná „World Gone Mad“. Tu lze zase označit za jednu z těch vůbec nejlepších. No, a tou mojí nejoblíbenější z celé novinky je hned následující sedmá „Bag of Bones“. Jedná se o osvědčenou pomalejší věc, dalo by se říct snad až baladu, ale neskutečně chytlavou. Právě Mina to v refrénu rve svým hlasem do trýznivých poloh za asistence neméně kvílivé kytary. Závěr novinky je trochu rozporuplnější, kdo čeká nějaké velkolepé završení, dostane přesný opak. „A Place Where There’s No More Pain“ vyšumí zcela do prázdna za doprovodu Miny a klavíru v podobě depresivní zpovědi „Little Spots of You“. Když to celé vezmu jako jeden celek, tak je to však docela vhodné ukončení.

Life of Agony se v roce 2017 konečně vrací se silným materiálem, v porovnání s předchozím, rovněž comebackovým albem „Broken Valley“ je to posun vpřed o několik tříd. „A Place Where There’s No More Pain“ zní jako velká deska, kde má každá skladba schopnost vás chytit. Podobnou v katalogu kapely nevidím. Jejich ranější tvorba měla spíš punc podzemí, zatímco zde se mohou směle řadit po bok světových rockových hvězd, a co je nejdůležitější, není to na úkor hudební kvality. Oceňuji vhodnou délku placky, 40 min je přesně tak akorát, aby mě žádný poslech nezačínal nudit. Američané nabízejí trochu jinou polohu a spíše shrnují dosavadní tvorbu a snaží se z ní brát to nejlepší. Pokud jste schopni se oprostit od kultu alba „River Runs Red“, rozhodně po novince sáhněte, Life of Agony jsou totiž ve skvělé formě.


Halloween II (1981)

Halloween II

Země: USA
Žánr: horor

Český název: Halloween II

Rok vydání: 1981
Režie: Rick Rosenthal
Hrají: Jamie Lee Curtis, Donald Pleasence, Charles Cyphers, Jeffrey Kramer, Lance Guest

Hrací doba: 92 min

Odkazy:
web / facebook / twitter

Zdroj fotek: IMDb.com

Pokračování Halloweenského filmového kultu na sebe nechalo chvíli čekat a nakonec dorazilo tři roky po originálním snímku. Původně se měla dvojka odehrávat několik let po událostech jedničky a Michael Myers měl vraždit v nějaké výškové obytné budově, ale tento nápad byl nakonec zavržen. Namísto toho výsledný snímek pokračuje přesně tam, kde „Halloween“ skončil. A to doslova.

Několik prvních minut „Halloween II“ se totiž shoduje s několika posledními minutami prvního dílu. Doktor Sam Loomis na svého maniakálního pacienta šestkrát vystřelí a ten vypadne z okna. Jenže když se jde Loomis podívat, na zemi pod oknem nikdo není, což znamená jediné – Halloweenská noc ještě nekončí, protože Michael Myers tam stále někde venku je, na hlavě má bílou masku a v ruce ostrý nůž, jejž se nebojí použít.

A hlavně – Michael Myers zjevně patří k té sortě lidí (?), kteří neradi odcházejí od rozdělané práce. Jeho cíl ve druhém díle je tedy zřejmý – Laurie Strode v podání Jamie Lee Curtis, jež v prvním díle o vlásek unikla smrti. Navíc je ve druhém díle odhaleno, že nejde o náhodu a mezi ní a Myersem existuje jistá spojitost. Poté, co byla zachráněna doktorem Loomisem, je Laurie převezena do nemocnice, kam za ní míří i zabiják. A chuť zabíjet si samozřejmě bere s sebou.

Komu v jedničce scházelo víc krve a násilí, toho „Halloween II“ z tohoto ohledu uspokojí více. Michael Myers už tentokrát nemusí sledovat a vyčkávat, protože dvojka na svého předchůdce kontinuálně navazuje, takže už je vlastně rozcvičený a může se okamžitě pustit do krvavého díla. A tentokrát vystaví o něco mrtvolnější účet.

Je zajímavé, že snímek ve své původní podobě, jak jej natočil režisér Rick Rosenthal, byl o poznání méně násilný. Výsledek prý byl příliš krotký, takže na plac nastoupil John Carpenter, režisér jedničky a v případě „Halloween II“ původně pouze scénárista, producent a autor hudby, a dotočil několik krvavých scén, které se do filmu přidaly. Rosenthal s těmito dotáčkami (a tedy vlastně i s výslednou podobou snímku, jak jej známe) hrubě nesouhlasil. Existuje však i vzácná televizní verze, jež se k původnímu Rosenthalovu podání hodně blíží. Zároveň s krvavějšími záběry pro dvojku navíc Carpenter zpětně přitočil i několik scén pro jedničku, které byly přidány k televizní a VHS verzi, aby byly oba snímky provázanější.

Nicméně zpátky k tomu, co se v „Halloween II“ skutečně děje. Ačkoliv se druhý díl hodně snaží a má několik velmi dobrých a napínavých momentů, svého předchůdce pokořit nedokázal. Dvojka má mnohem blíže k tomu, co je dnes chápáno pod pojmem slasher horor, a jak již padlo, nabídne víc násilí i smrti, byť nutno dodat, že navzdory Rosenthalovu názoru se nejedná o samoúčelná jatka. Jenže vždy je to něco za něco a za oběť tomuto směřování padla hutná atmosféra jedničky. John Carpenter dokázal u původního „Halloweenu“ vytřískat z minima naprosté maximum. Formálně se tam toho velkou část stopáže zas tolik nedělo, ale atmosféra byla pořád natolik strhující, že člověk od toho nedokázal odlepit oči. „Halloween II“ už takhle velkou sílu bohužel nemá.

Halloween II

I přesto má dvojka své nesporné přednosti a navzdory tomu, co jsem právě prohlásil, se vůbec nejedná špatný film, právě naopak. Dvojce přitěžuje pouze to, že musí být srovnávána s téměř dokonalou jedničkou, jež patří k největším hororovým klasikám a může sloužit jako esenciální ukázka pečlivě budované filmové hrůzy. „Halloween II“ je ale stále výborná podívaná se svými vlastními přednostmi a napětí jí rozhodně neschází. Zcela jistě se jedná o důstojné pokračování, jež svému předchůdci ostudu nedělá. Vlastně je svým způsobem jedině dobře, že se snímek nese v trochu odlišném duchu a nesnaží se být prachsprostou kopií originálu. Upřímně řečeno, pokud by všechny druhé díly dopadaly stejně dobře jako „Halloween II“, byl by život filmového fanouška o dost sladší.


Sallow – I: The Great Work

Sallow - I: The Great Work

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 16.12.2016
Label: Sick Man Getting Sick Records

Původní vydání: 1.4.2015, selfrelease

Tracklist:
01. Naked in Moonlit Bliss, Drunk on Fire
02. Awaiting Black Flames
03. Nocturnal Reprieve
04. Der Winter Kalt

Hrací doba: 31:58

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Neutuchající touha hledat nové akustické prožitky posluchače žene hledat další a další neokoukaná jména, leckdy i na úkor čerstvé tvorby těch již známých a prověřených skupin. Hlad po něčem, co člověk ještě nezažil a co by mu mohlo dát úplně novou zkušenost, bývá velký a možná, že i neukojitelný, což je v tomto případě jenom dobře.

A přesně taková chuť objevovat mě zavedla i k zámořské formaci Sallow z města Albany, stát New York. Američané doposud vydali dva demosnímky „The Great Work“ a „Corpses & Ruins“, oba v roce 2015. Ten první jmenovaný zjevně někoho zaujal, protože jej pod svá křídla vzala německá firma Sick Man Getting Sick Records a původní kazetové vydání čistě v režii kapely na sklonku loňského roku doplnila i CD verzí a černým i barevným vinylem pod mírně zrevidovaným názvem „I: The Great Work“. A to je přesně ta událost, díky níž jsem o Sallow zavadil i já.

V dnešní době, kdy už jsou konzumní posluchači pomalu líní dokonce i stahovat a vystačí si jen se streamováním hudby (však jen na YouTube nebo streamovacích službách už se válí skoro vše), je jedním z velkých měřítek kvality, jestli si je člověk ochoten tu kterou desku koupit a zařadit si ji do sbírky. „I: The Great Work“ tímhle testem bohužel neprošlo a onen kýžený štempl „stojí za koupi“ na něj dát nemohu. Zkusím vysvětlit důvod.

První vteřiny úvodní skladby „Naked in Moonlit Bliss, Drunk on Fire“ začínají velice slibně. Stejně tak se na demu nachází několik dalších velice, velice dobrých pasáží a motivů. Třeba zlom na začátku osmé minuty právě jmenované písničky je skvělý. Jestli Sallow někde ukazují potenciál, jsou to právě podobné kytarové melodie, s nimiž Američané dokážou song posunout dál. Není to ovšem jen první kus, povedené chvilky nemám problém najít i v následujících písních, ať už jde třeba o pěkné melodické sólování v „Nocturnal Reprieve“, hezký „folkový“ dovětek „Awaiting Black Flames“ nebo ústřední motiv „Der Winter Kalt“. A přesně na základě takových momentů si dovolím tvrdit, že určitý potenciál do budoucna Sallow asi mají. Nebudu na to cíleně čekat, ale jestli někdy náhodou zjistím, že skupina zrovna vydala nové album, nejspíš jej zkusím…

…a budu doufat, že se podařilo zlepšit ty aspekty, které „I: The Great Work“ citelně srážejí. Mezi těmi zmiňovanými dobrými nápady a pasážemi totiž Sallow mnohdy působí strašně nezáživně a veskrze průměrně. Vedle povedených momentů se tu nacházejí i minuty nudného US black metalu, který v těch lepších případech nenadchne, v těch horších dokonce místy obtěžuje. Stejně jako Sallow umí vykouzlit výborné kytarové kličky, někdy jim linky toho samého nástroje spadnou do míst, kde mi to jednoduše zní nelibě. A tím nemyslím nelibě v tom dobrém slova smyslu, kdy kapela disharmonií tvoří tlak na posluchače, zde to myslím jako synonymum k – pitomě.

Na druhou stranu, „I: The Great Work“ je stále demosnímkem, dokonce prvním a ještě dva roky starým. Určitá naděje v Sallow je, a jak už jsem se zmínil, nechybí tomu jistý potenciál, cítím, že americké trio by to mohlo zvládnout i lépe. Jestli se ale tento potenciál podaří naplnit, tím si zase jistý nejsem. Popravdě řečeno, asi bych si na to nevsadil. Ale jak jsem řekl výše, nebudu se bránit tomu to v budoucnu zjistit. Za aktuálního stavu můj přístup k Sallow zůstává rezervovaný a dojmy ambivalentní.


Halloween (1978)

Halloween

Země: USA
Žánr: horor

Český název: Halloween

Rok vydání: 1978
Režie: John Carpenter
Hrají: Donald Pleasence, Jamie Lee Curtis, Nancy Kyes, P. J. Soles, Tony Moran

Hrací doba: 91 min

Odkazy:
web / facebook / twitter

Zdroj fotek: IMDb.com

Zabijáků v hororovém žánru existují spousty, ale jen málo z nich se může bez obav řadit k oné elitní smetánce kultovních a legendárních filmových násilníků. Michael Myers mezi ně rozhodně patří. Však ne nadarmo si vysloužil jednu z nejdelších hororových sérií, která se i s dvěma remaky od Roba Zombieho vyšplhala na rovných deset snímků, a navíc by příští rok měl přibýt další, jedenáctý bráška do sbírky. Jak už to ale u podobných dlouhých sérií bývá, kvalita jednotlivých dílů je vysoce kolísává a mnohdy je diskutabilní, zdali tohle vůbec mělo být natočeno.

To se ovšem v žádném případě netýká úplně původního „Halloweenu“ z roku 1978, který se stal naprostým právem kultem jak noha a který položil základní stavební kámen subžánru slasher. Z nízkorozpočtové, skoro na koleně dělané záležitosti, v níž se kvůli penězům muselo udělat množství ústupků, se vyklubala vysoce napínavá lahůdka, která ani po téměř 40 letech nezestárla a dokáže svou hutnou atmosférou zamrazit.

Než ale spustím další lavinu superlativů, pro zajímavost dokončím onu myšlenku s ústupky kvůli rozpočtu. Hodně známá a docela zajímavá je třeba historka s maskou – původně se prý totiž zamýšlelo, že Michael Myers bude nosit masku klauna, nicméně aby se ušetřilo, nakonec filmaři v krámě koupili nejlevnější masku, co tam byla, a pouze ji obarvili. A takhle vtipně vznikla podoba jednoho z nejvíc ikonických zabijáků filmového historie. Další zábavná věc je, že ačkoliv se film odehrává na podzim, natáčelo se na jaře, a aby byla podzimní iluze uvěřitelná, filmaři museli nabarvit listí a rozfoukávat jej. A kvůli rozpočtu rozfoukané listí zase shrabat a použít v dalších záběrech.

Mladší ročníky vyškolené současnými moderními horory možná překvapí, jaký jeden z nejslavnějších kousků svého žánru je. Žádné potoky krve, létající vnitřnosti, usekané končetiny. „Halloween“ je oldschoolová záležitost, na níž je krásně vidět, že kvalitní horor a jatka nemusí být a dost často ani nejsou jedna a ta samá věc. Vlastně se jedná o svým způsobem pomalejší počin s pozvolným rozjezdem, ale pozor – to v žádném případě neznamená nudu.

Po krátkém začátku natočeném zajímavě z vlastního pohledu, kdy Myers vykuchá svou starší sestru a je zavřen do sanatoria, se zdánlivě dlouho nic neděje. Michael z ústavu uteče a v předvečer svátku Všech svatých se vrací do rodného městečka, kam jej stopuje jeho doktor Sam Loomis v podání Donalda Pleasence, toho času jediného známějšího herce v sestavě (mimochodem, tato postava byla nabídnuta i legendárnímu Christopheru Lee, jenž odmítl a později se nechal slyšet, že to byla největší chyba jeho dosavadní kariéry). Krvavá lázeň se ale zatím nekoná. Vy víte, že je Michael Myers maniak, a víte, že k něčemu dojde. On však vyčkává, jen pozoruje, vy čekáte, že už udeří, že teď už to přijde, ale ono pořád ne a ne. Napětí houstne a ještě víc jej přiživuje klaustrofobický ambientní soundtrack, o nějž se postaral sám režisér John Carpenter osobně. Právě hudba je jednou z hlavních předností „Halloweenu“ a z velké části se právě on stará o naléhavou náladu snímku.

Halloween

Paradoxně právě to čekání, než nemluvný zabiják začne konat svou práci, je na snímku asi to nejlepší. A dvojnásob to samozřejmě platí při prvním podívání, kdy ještě přesně nevíte, co bude následovat dál, nicméně „Halloween“ není záležitost, jež by stála jen na momentu překvapení a víckrát než jednou tím pádem byla nekoukatelná. Atmosféra je pořádně hutná, i pokud už snímek znáte.

Nechápejte výše řečené tak, že v momentě, kdy Michael Myers konečně začne redukovat počet obyvatel Haddonfieldu, tak jde film do kopru, to samozřejmě ne. Vytýkat snad lze jen až přespříliš tuhý kořínek (rozuměj: nesmrtelnost) hlavního záporáka, a že se rozený zabiják a maniakální vrah se nedokáže z blízkosti trefit nožem (a hned dvakrát), jde-li o hlavní postavu. Ale odpusťme to, když tu postavu hraje Jamie Lee Curtis, jejíž kariéra začala právě zde a která si za svůj vysoký ječák v mnohých hororech vysloužila titul Scream Queen. Mimo jiné právě díky svému vřeštění v „Halloweenu“.

Halloween

Spíš to jsou jen hnidopišské výtky a malinké detaily, které „Halloween“ zabít nedokážou (rozhodně ne s takovou samozřejmostí, s jakou Michael Myers kuchá své oběti) a nijak jeho vysokou kvalitu nesnižují. Jde o nadčasový horor, který je i po těch letech skvělou a napínavou podívanou. Naprostá klasika a kult, jejž by měl bezvýhradně vidět každý fanoušek filmové hrůzy. Anebo ještě lépe řečeno – kdo jej neviděl, ten se za příznivce hororu snad ani nemůže vydávat.


Fell Ruin – To the Concrete Drifts

Fell Ruin - To the Concrete Drifts

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 17.3.2017
Label: I, Voidhanger Records

Tracklist:
01. Respire
02. The Lucid Shell
03. Spy Fiction Folds in Ready Streets
04. To Wither the Golden Rose in Bloom
05. …and Choke on Nocturnal Breath

Hrací doba: 37:03

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

Italské vydavatelství I, Voidhanger Records začalo letošní rok. V únoru naservírovalo tři velice dobré desky (Tome of the Unreplenished, Todesstoß, Lorn), z nichž všechny jsme si již v recenzích představili. V půli března na ně navázala další trojice zajímavých počinů, jejichž kritika je teprve před námi. Mohu předeslat, že i tyto si drží vysoko nastavenou laťku… částečně. Statistika je mrška vrtkavá, a především – ta svině proklatá funguje. Ta nám říká, že všechno nemůže být dokonalé a – aplikujeme-li to do našeho kontextu – že ne všechna alba mohou být skvělá. Dnes máme na programu právě tu nahrávku, díky níž už letošní štít I, Voidhanger Records není bez poskvrnky.

V současné době dost frčí žánrová forma, jakou bychom mohli nazvat (ostatně, v mnoha recenzích jsem takové pojmenování již použil) inteligentním black metalem. Jistě správně tušíte, že bych to asi jen těžko zmiňoval, pokud by do téhle sorty nespadali i Američané Fell Ruin. Ti nefungují nijak zvlášť dlouho, poprvé na sebe upozornili v roce 2015 prostřednictvím minialba „Devices“, které mě ovšem minulo, pročež nemohu srovnávat s aktuálním dlouhohrajícím debutem „To the Concrete Drifts“.

První odstavec možná mohl vzbudit dojem, že je „To the Concrete Drifts“ hodně nepovedenou deskou. Pokud to na vás takhle působilo, pak se trochu omlouvám, neboť až takhle příkrých slov asi není třeba. Debut Fell Ruin určitě není příšerná nebo neposlouchatelná nahrávka. „Pouze“ není nijak zvlášť oslnivá. Což je o to horší, že veškeré indicie naznačují, že ambice Fell Ruin byly poněkud vyšší.

O vyšších ambicích  si dovolím hovořit na základě toho, jakou podobu má hudba, jak vypadají texty, všechny tyhle věci. Nepřímo to asi plyne už z výše naznačeného, ale Fell Ruin se snaží k black metalu přistupovat způsobem, který má na posluchače a jeho intelekt klást jisté nároky. Kompozice jsou proměnlivé a v jistém slova smyslu „progresivní“. Až sem je papírově vše v naprostém pořádku.

Kosa na kámen padne v momentě, kdy na „To the Concrete Drifts“ začnete (marně) hledat ty vrcholné a odzbrojující momenty. Když budete chtít elektrizující atmosféru, namísto níž naleznete jen nesmělé pokusy. Fell Ruin hrají formálně dobře – tedy většinou, poněvadž některé přechody a kytarové motivy mi přijdou docela chabé. Ale to by se za jistých okolností odpustit dalo. Problém ovšem tkví v tom, že muzika jednoduše „nesepne“, nemá to tam. Hloubku v tom nevidím, neslyším, necítím… naopak mnohdy jisté pasáže vyznívají spíše plytce. Snaha je možná chvályhodná, ale jak se říká – snaha se nepočítá. Jako ukázkový příklad bezobsažnosti může posloužit třeba „The Lucid Shell“.

Fell Ruin

Výslednému dojmu příliš nenapomáhá ani zvuk nahrávky, který plně koresponduje s pocity z hudby. Vlastně na něm není nic vyloženě špatně, ale ani nic vyloženě dobře, nedokáže skladatelské snažení Fell Ruin dostatečně podpořit a svou intenzitou zahladit malé nedostatky. Jsou alba, která budí respekt jen svou produkcí, ale „To the Concrete Drifts“ mezi ně bohužel nepatří – tam, kde by vás měl sound zarazit do židle a pocuchat nervy (hudební výrazivo k tomu evidentně vybízí), se nic moc neděje a veškeré dění plyne v podobě neškodném duchu jako doposud. Sem tam se objeví i ucházející pasáž, zejména finální „…and Choke on Nocturnal Breath“ jistý potenciál odhaluje, ale i ona má hodně daleko k nějakému zážitku. Podobně jako celé album.

Nebudu skrývat zklamání – čekal jsem od Fell Ruin víc. S ohledem na jméno vydavatele i s ohledem na prezentaci kapely. Takhle je „To the Concrete Drifts“ deskou, u níž si za měsíc budu pamatovat, že jsem ji slyšel, ale ať se budu snažit sebevíc, nevzpomenu si, jak skutečně zněla. Za mě nepříliš výrazná záležitost, nijak zvlášť nezaujalo. V rámci podobně laděného black metalu už byly letos ke slyšení i mnohonásobně lepší věci – ani pro ně nemusíme chodit daleko, stačí se podívat na další vydání toho stejného labelu.


Tango a Cash (1989)

Tango a Cash

Země: USA
Žánr: akční / komedie

Originální název: Tango & Cash

Rok vydání: 1989
Režie: Andrej Končalovskij / Albert Magnoli
Hrají: Sylvester Stallone, Kurt Russell, Teri Hatcher, Jack Palance, Brion James

Hrací doba: 104 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Každá dekáda měla svoje. Třeba 80. léta byla rájem akčních filmů. V téhle éře vzniklo mnoho žánrových snímků, které se právem staly kultem a dodnes jsou uctívané jako klasika. Zrovna „Tango a Cash“ ale k těm největším pojmům nepatří – snad proto, že byl tenhle kousek natočen na samém sklonku oné akční desetiletky. Dokonce se jedná o jeden z úplně posledních vydaných bijáků dekády (premiéra proběhla 22. prosince 1989). Možná, že kdyby vznikl dříve, rovněž by si ukrojil z koláče kultovnosti jako mnohé další – veškeré předpoklady k tomu totiž má. Realita je ovšem taková, že mi tenhle kousek přijde oproti jiným VHS klasikám poněkud opomíjený.

Ve své podstatě se jedná o typický akčňák, který obsahuje všechno, co od podobných záležitostí z osmdesátek člověk očekává. Ale – a) nechápejte to nijak zle, b) platí to jen do jisté míry.

K pořádnému akčnímu filmu samozřejmě potřebujete pořádného akčního hrdinu, který vypadá mocně cool, padouchy kosí jak na běžícím páse, sexy holky mu padají k nohám a u všeho trousí ultra drsné hlášky. „Tango a Cash“ takového hrdinu nemá. Nebo přesněji řečeno – nemá jednoho takového hrdinu, ale rovnou dva. Největší bouráky losangeleské policie Raye Tanga a Gabriela Cashe si střihli Sylvester Stallone a Kurt Russell, v té době již oba dávno protřelí herečtí mazáci známí všem fandům akčních filmů.

Jedna z věcí, které potěší, je příběh. Není to úplná tupost a najde se i nějaký ten zvrat. Samozřejmě, nesmíte od toho očekávat hloubku artového dramatu, ale zase to není taková primitivnost jak ve filmech se Seagalem. V zásadě jde o to, jak slizký zločinecký boss tahající za nitky v obchodu s drogami a zbraněmi nechá na obě policejní esa ušít boudu. Tango a Cash jsou na základě falešných a nastrčených důkazů odsouzeni a skončí ve vězení mezi ostatními vězni, z nichž většinu samozřejmě dali zavřít právě oni. Jak se asi dá očekávat, než aby se tu nechali zabít, radši uprchnou a vydají se srovnat účty. A snad netřeba dodávat, že při tom zdemolují, co se dá, sejmou malou armádu zloduchů a nakonec se prohláškují až k odstřelení hlavního hajzla.

Přesto – leckoho by mohlo trochu zklamat, že „Tango a Cash“ vlastně není zas až tak akční. Rozhodně ne ortodoxně. Dokonce bych i řekl, že finální scéna s auty, kdy hlavní hrdinové nasednou do malého tanku a vydají se na pekelnou projížďku do padouchova hlavního stanu, patří k tomu slabšímu. Navrch má zábava a výborné vtípky, pomalu každá druhá věta je hustá hláška, a dokonce se najdou až (sebe)parodující momenty, jako třeba když si Sylvester Stallone utahuje z Ramba nebo když se objeví narážka na jeho vztah v reálném životě.

Ostatně, hlavní duo StalloneRussell patří k největším devízám filmu. Mezi oběma akčními hvězdami to správně jiskří a neustále se popichují, což je jenom dobře, protože se jedná o další možnost, jak do filmu propašovat hromadu povedených hlášek. Ještě aby ne, když Stallone tu je trochu netypicky v roli stylového elegána a Russell hraje jeho pravý opak a navíc má enormní zájem prozkoumat obsah spodního prádla Stallonovy filmové ségry. I obsazení vedlejších rolí je příjemné, třeba Teri Hatcher jakožto Tangově sestře to dost sekne a takový Brion James jakožto osvalený poskok vrchního padoucha je se svým echt-béčkovým gezichtem také zábavný. V neposlední řadě pak stojí za vyzdvihnutí skvělý soundtrack. Jestli ujíždíte na osmdesátkových synťácích a dneska si pochrochtáváte u retrowave, tak věřte, že tady si užijete. Zejména ústřední filmová melodie je pecka jak hovado a s oblibou si ji pouštím i samotnou.

Tango a Cash

Všechny dílčí plusy se pak ve finále spojí v sakra zábavnou jízdu, která utíká od začátku téměř až do konce ve vysokém tempu a nedá prostor pro nudu. Až finální akční scéna je trochu slabší, ale naštěstí ne natolik, aby to dojem z filmu zničilo. Rozhodně se ale jedná o výtečný kousek, na nějž by se měli podívat všichni milovníci téhle doby, pokud jej už tedy neznají. Svým způsobem je až s podivem, že se biják tak vydařil, když se v průběhu natáčení musel měnit režisér kvůli neshodám s producentem (druhý rejža však v titulcích uveden není). Já osobně mám „Tango a Cash“ hodně rád a řadím jej ke svým oblíbeným snímkům. Netvrdím, že si jej nutně oblíbíte jako já, abyste se na něj mohli koukat kdykoliv, i když jste ho viděli už mockrát, ale dobře bavit se myslím budete.


Body Count – Bloodlust

Body Count - Bloodlust

Země: USA
Žánr: rap metal
Datum vydání: 31.3.2017
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Civil War
02. The Ski Mask Way
03. This Is Why We Ride
04. All Love Is Lost
05. Raining in Blood / Postmortem 2017 [Slayer cover]
06. Go, Please Believe Me
07. Walk with Me…
08. Here I Go Again
09. No Lives Matter
10. Bloodlust
11. Black Hoodie

Hrací doba: 41:00

Odkazy:
web / facebook / twitter

Nadešel čas na další blackmetalovou recenzi. Tou je deska „Bloodlust“ od černošské formace z Los Angeles, Body Count. Dobře, je to už docela fousatý fórek, ale nějak jsem si ho nemohl odpustit. Dost možná se totiž jedná o poslední vtípek spojitelný s tímto albem. Uběhly tři roky od comebackové placky „Manslaughter“ a Body Count jsou zpět, serióznější než kdy předtím.

U téhle skupiny jsem byl vždycky na vážkách, zdali je brát vážně nebo ne. Všechny jejich dosavadní nahrávky obsahovaly závažná témata, ale také nabízely notnou dávku humoru. Asi tušíte, kam mířím. Humorná stránka s albem „Bloodlust“ zmizela ta tam. Pro mě jedno ze signifikantních a poznávacích znamení je pryč. Možná by mi to tak nevadilo, kdyby se od toho neodvíjela celá deska. Tato změna se totiž promítla i na hudbě, která je méně roztržitá a o to více tvrdá a ponurá. Velkou měrou se tu cílí na textová sdělení a vůbec zde vyniká hlavně rapper Tracy Lauren Marrow, známější jako Ice-T. Vzhledem k jeho původu lze vyvodit, co je hlavními tématy. Ale pojďme si tohle všechno ukázat na konkrétních skladbách.

Celou desku otevírá hostující Dave Mustaine, jenž má tu čest pronést úvodní dramatické slovo o probíhající občanské válce. I díky chytlavému refrénu je otvírák „Civil War“ povedenou věcí. Má plíživé vyčkávací tempo, náladu pouličních nepokojů a vůbec celkově se snaží přiblížit téma co nejvíce. Mustaine se ukáže ještě jednou, už v jeho přirozenější poloze, a sice s kytarou kolem krku. Ke konci celého opusu vystřihne rychlé sólo, které ještě podtrhne nastolený kvapík. I tyto výpady jsou zde zcela ojedinělé, což je další výraznou změnou oproti dřívějšku. Kapela, častokrát označována za crossover thrashovou, se zde drží na uzdě a snaží se spíš vytvořit co nejhutnější podkres k textům „Ledového Téčka“. Jak jsem psal v úvodu, snad úplně vše jde naproti tomu, aby bylo zcela jasné, že Body Count to tentokrát myslí opravdu smrtelně vážně.

Velice podobně zní druhá „The Ski Mask Way“ pojednávající o vykrádání domů v „hoodu“. Ice-T se tu v jedné části vžije do role zloděje a v podstatě hraje přepadení. I zde se dobře nabaluje tempo, ale převážnou část stopáže je písnička usedlejší ve středním tempu a opět dává soustředit výhradně na text. Také trojka „This Is Why We Ride“ se věnuje vyrůstání v ghettu, hrozící smrti v něm a následné touze po pomstě. Ice-T tohle prostředí dobře zná a vypadá to, že z něho může čerpat do nekonečna. Z těchto úvodních titulů zní nejlépe právě poslední jmenovaná, a to díky podmanivé melancholické kytaře; škoda, že atmosféru kazí zvukové efekty kvílení sirén či střelby, které ji zřejmě měly naopak podpořit. Další hostovačku nabídne „All Love Is Lost“, s níž pomohl Max Cavalera, který tu sám pro sebe má jednu sloku. Nevím, jestli je to jeho přítomností, ale tenhle zářez naprosto pohořel na neustálém opakování refrénu, což je nešvar posledních 15 let právě Cavalery. Spolu s nudnou, horrorcorově laděnou „Here I Go Again“ se jedná o nejslabší momenty „Bloodlust“. Abychom měli hosty kompletní, ve „Walk with Me…“ dostane prostor Randy Blythe. Tlačí se tu na pilu, hudba se valí kupředu, dokonce dojde na blastbeaty, tremolo picking, ale ta tvrdost je tak vyumělkovaná, až to celé přestává fungovat.

Hudebně snad ani jedna píseň nenabízí nic skutečně zajímavého, co by nadchlo nebo alespoň zaujalo. Instrumentálně mi vše připadá jako pouhý doprovod k přednesu Ice-T. Bohužel tu není žádný výrazný riff, sólo, ani vyvedený přechod, zkrátka metalový standard. Houpavé střední tempo ve spojení s propracovanou produkcí nepůsobí ve výsledku moderně, ale spíš tuctově. V tomto ohledu vynikají dvě skladby v samotném středu alba. Tou první je cover „Raining in Blood / Postmortem 2017“. Ještě než spustí legendární riff, je tu krátký úryvek z rozhovoru, kde Ice-T vypráví o začátcích skupiny a jejích vzorech. Mezi ty patří Black Sabbath, Suicidal Tendencies a právě Slayer. Zcela upřímně je tahle předělávka naprosto zbytečná. A ještě má zkomolený název. Když jsem poprvé četl o jejím zařazení na novou řadovku, čekal jsem něco nápaditějšího po vzoru coveru „Institutionalized 2014“ od Suicidal Tendencies z předchozího „Manslaughter“, která byla velice vtipně přetextována do „problémů” současné doby a ještě k tomu opatřena neméně vtipným videoklipem. U písně Slayer se nic takového nekoná, prostě rutinní přehrání, kdy se za mikrofonem v „Postmortem“ představí také basák Vincent Price – ne zrovna slavně. Druhým odletem od zajetých poměrů novinky je minutu a půl dlouhá „God, Please Believe Me“, u níž mám pocit, že se původně jednalo o instrumentálku pod vedením kytaristy Ernieho C, ale později se do ní namíchal také Ice-T a trochu mu zatrhl pokus o pokračování „C Note“ z debutu.

Body Count

Abych tuhle recenzi ukončil trochu pozitivnějším slovem, na klipy byly vybrány skutečně asi ty nejlepší kousky z „Bloodlust“. „No Live Matter“ stejně jako poslední „Black Hoodie“ dokáží novinku reprezentovat obstojně a hlavně nabízejí asi nejzajímavější témata pro širší zpracování. První se týká rasismu obecně v Americe a je reakcí na aktivistické hnutí Black Lives Matter, zatímco druhá vypráví příběh o policejní brutalitě a zastřelení člověka pouze na základě jeho oblečení. Přestože jsem psal, že se jedná o dobré skladby, třeba druhá „Black Hoodie“ je pouhým chudým příbuzným klasice „Cop Killer“, okořeněná o neposlouchatelné „whoop, whoop“ ze „Sound of da Police“ od KRS-One.

Zkrátka porovnání s nejlepší tvorbou Body Count „Bloodlust“ nesnese. Také předchozí „Manslaughter“ nabízelo lepší materiál. Pořád si myslím, že upuštění od zábavy téhle kapele, co stvořila takové parády jako „K.K.K. Bitch“, „Evil Dick“ nebo „Talk Shit, Get Shot“, jenom uškodilo. Takhle působí jako banda mravokárců. Zřejmě je ovlivnily události posledních let, kdy se znovu odehrávaly sporné případy střelby policistů, které pobouřily černošskou komunitu, a jiné rasové problémy Ameriky. Tvorbu Body Count to ale nenakoplo zrovna nejlepším směrem. Lze jasně vycítit, že se s novým albem snaží sdělit svůj názor a varovat před současným děním, však právě texty drží celé album po hromadě, ne hudba. V té tak schází nadhled a hlavně nějaké zajímavé nápady, které by obohatily poslech a přiměly posluchače vracet se k oblíbeným pasážím. „Bloodlust“ tak zůstává pouze průměrnou rapmetalovou nahrávkou, nic víc, nic míň.