Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

Guns n’ Roses, Biffy Clyro, Jesse Jo Stark

Guns n' Roses

Datum: 4.7.2017
Místo: Praha, Letiště Letňany
Účinkující: Biffy Clyro, Guns n’ Roses, Jesse Jo Stark

Jen těžko lze najít za poslední roky větší koncertní událost než probíhající Not in This Lifetime… Tour Guns N‘ Roses. Šance vidět na jednom pódiu Axla Rose, Duffa McKagana a Slashe zlákala na Letňanské letiště v Praze i mě a podle dosavadních údajů také dalších 50 000 lidí. Z tohoto důvodu jsem se na místo činu dopravil poměrně brzy, abych si včas našel místo, ze kterého alespoň něco uvidím, jelikož jsem zakoupil vstupenky na stání do sektoru B a zrovna na téhle akci jsem fakt nechtěl jen někomu čumět na záda. Do areálu jsem se dostal kolem čtvrté odpolední, což byla ideální doba pro prozkoumání stánku s merchem, zakoupení piva (a tím pádem získání plastového kelímku s grafikou kapely jako suvenýru) a hlavně najití vhodného fleku. Tím se nakonec stala vyvýšená cesta kousek za plotem mého sektoru.

Jako první vystoupila krátce po páté Jesse Jo Stark, která se na listinu předskokanů dostala zřejmě díky dřívější hudební spolupráci s Duffem. Jejímu vystoupení přihlížel už docela početný dav, avšak pro většinu působila spíše jako kulisa k několika hodinovému čekání na hlavní chod. Kapela svým projevem patří spíše do klubů s komorní atmosférou. Tam by její klidné garažové popěvky seděly určitě lépe než na obrovské stagi a ještě k tomu před houfem fanoušků kapely, jež představovala ztělesnění hesla sex, drogy, rock & roll. O něco lépe do programu zapadali Skoti Biffy Clyro. Energické vystoupení, hlasité výkřiky a sóla Simona Neila, občas tvrdé, jindy melodické, jednoduše opak Jesse Jo Stark. U fanoušků sklidili přeci jenom větší ohlas a dokázali je trochu probudit k životu. S kratším odstupem si říkám, že muset si vybrat mezi koncertem těchto dvou interpretů, přeci jenom sáhnu ze zajímavosti po Jesse, jelikož alternativní emo pop rock Biffy Clyro mě po pár písničkách přestal zajímat, i když jsem se v několika momentech bavil.

Časový harmonogram se podařilo dodržet také s Guns n‘ Roses. Ti po animaci na videoprojekci a několika výstřelech z revolverů vtrhli na pódium s vypalovačkou „It’s So Easy“. Kromě prvotního zírání na stage a hledání jednotlivých členů, jestli tam fakt jsou, mě ihned udivil zvuk, který mi přišel sakra potichu. Přestože na pódiu hoblovala kapela, dalo se na mém místě v pohodě mluvit s ostatními. Nevím, jestli jsem si časem zvykl, nebo se to postupně vylepšilo, ale od takové čtvrté „Welcome to the Jungle“ jsem to prostě přestal vnímat. Asi to bylo tím, že jsem se touhle klasikou naplno nechal vtáhnout do koncertu. Guns N‘ Roses to šlapalo opravdu výborně a všichni tři původní členové mají stále obrovské charisma, díky němuž fanouška kapely dostane jenom ten moment, že je vůbec vidí naživo, že Slash hraje v klobouku na Les Paula (kytar jinak vystřídal hodně, zato mu chybělo cigáro v koutku), zrudlej Axl ukazuje fakáče do pléna a sympaťák Duff je fakt tak vychrtlej.

Jediné obavy jsem měl z pěveckého výkonu Axla. Kdo ho trochu sleduje, ví, že jeho hlas z dob největší slávy je už pouhou historií, avšak v Letňanech to zvládl obstojně. Když tam napálí ten svůj ječák, zní to pořád skvěle. Občas se trochu hledal v jednotlivých slokách, které si různě upravuje, a to zejména u starších písní. Nejvíc to bylo znát asi v „You Could Be Mine“, kdy zřejmě nestačil s dechem. Naopak velmi jistě působil ve skladbách z posledního alba „Chinese Democracy“. V porovnání s výkony z předchozích turné je na tom jednoznačně lépe. Nelze mu upřít ani snahu o show, kdy několikrát naplno přeběhl po celé šíří pódia z jedné strany na druhou (ono to pár metrů bylo) anebo předváděl nejrůznější tanečky, prostě bavil. Mě osobně nejvíce, když si před dramatickou pasáží „November Rain“ nechal na klavír poručit lahváče dvanáctku Budvara, napil se a pokračovalo se dále. Sice tím úplně zabil dojemnou náladu písně, ale zasmáli jsme se.

Stejně tak Duff. Ten zas hojně využíval schodů vedoucích nad hlavy bubeníka Ferrera, klávesáka Dizzyho Reeda a jemu sekundující Melissy Reese. Ta také dopomáhala Axlovi se zpěvy v refrénech. Nejvýraznější postavou večera byl jednoznačně Slash, který pravidelně sklízel ovace a dostal nejvíce prostoru k ukázání svého umu. Tady není o čem, vystřihl to se vší bravurou. Vše odsóloval v jedné upocené košili, zatímco Axl mezitím odbíhal mimo a vracel se v novém převleku. To vše vzadu doprovázela videoprojekce, zasahující také ony schody. Občas byly tyto efekty vyvedené, jako třeba v kytarovém duetu „Wish You Were Here“, kdy se celá scéna ponořila do mraků, ve kterých byl pouze Slash spolu s druhým kytaristou, Fortusem. Jindy moc nezaujaly a nepůsobily zrovna profesionálně, ale jsme tu přeci hlavně kvůli hudbě.

Guns N’ Roses Setlist Letiště Praha Letňany, Prague, Czech Republic 2017, Not in This Lifetime

Z prvního alba „Appetite for Destruction“ se hrálo nejvíc, z čehož jsem měl samozřejmě radost, koneckonců až na „Out ta Get Me“ došlo na všechny mé nejoblíbenější pecky. Nechyběl ani žádný hit z dvojalba „Use Your Illusion“ včetně dlouhých kompozic jako „Coma“ nebo „Estranged“. Silným momentem pak byla především epická „Civil War“. Neopomenuto nezůstalo ani EPčko „Lies“. Trochu mě však překvapilo, že se dost času věnovalo „Chinese Democracy“, z něhož zazněly nakonec čtyři kusy. Je fakt, že Axlovi sedí a takovou „This I Love“ zvládl skvěle i přes její nespornou pěveckou náročnost. Publikum na ty méně známé fláky reagovalo, jak už to tak bývá, chladněji, ale když už přišlo na hit, stálo to za to. Nepochybuji, že v kotli pod pódiem panovala výtečná atmosféra, i v mém prostoru se sborově zpívalo, což pomohlo vyniknout hlavně baladám, a že jich nebylo málo. Svoje kouzlo měly především přidávané „Patience“ a „Don’t Cry“, což nepochybně ovlivnila také konečně tma, ve které to všechno prostě vypadá lépe.

Došlo také na několik coverů. No několik, bylo jich nakonec osm. Kromě už Gunsnama zdomácnělých „Live and Let Die“, „Attitude“ a „Knockin‘ on Heaven’s Door“, také třeba „Black Hole Sun“ jako vzpomínka na Chrise Cornella ze Soundgarden či „Whole Lotta Rosie“ od AC/DC jako v začátcích v polovině 80. let. Závěrem nebylo nic jiného než „Paradise City“ doprovázená výbuchy a ohňostroji. Vrchol večera se vším všudy, co už k velkému koncertu patří. Tahle píseň je jasným znamením, že párty je u konce a přiznám se, že jsem jí čekal už několikrát. Nakonec se končilo až před půl jedenáctou, což znamená, že se hrálo něco přes tři hodiny! S přehledem můj nejdelší koncert.

Vystoupení Guns n‘ Roses bylo nad má očekávání. Nic jsem od něj nečekal, nesledoval jsem videa z již proběhlých koncertů, nedíval jsem se, co hrají… a musím říct, že jsem udělal dobře. I díky tomu, je to pro mě nakonec tak příjemný zážitek. Je mi jasné, že spousta lidí věděla, kdy se bude končit, co se bude hrát, ale tím se obraly o ty momenty překvapení, kdy si říkáte: „tak, teď daj ještě jednu a domů“. A ono se jede pořád dál. Na set list si nelze stěžovat, byl povedený, z těch čtyř alb je zkrátka co vybírat. Taktéž s organizací celé monstrózní akce jsem neměl problém, včas jsem přijel, bez větších obtíží odjel, na to kolik tam bylo lidí, vše proběhlo v klidu. Za mě tedy kvalitní večírek a rozhodně něco víc než jen pouhá povinnost si Guns n‘ Roses „odškrtnout“ ze seznamu.

P. S.: Zvláštní pozornost si zaslouží borec, co jim tvoří plakáty na jednotlivé koncerty. Jmenuje se Arian Buhler a na svém Instagramu je má všechny vystavené, koukněte.


Anjou – Epithymía

Anjou - Epithymía

Země: USA
Žánr: ambient / dark ambient
Datum vydání: 24.3.2017
Label: Kranky

Tracklist:
01. Culicinae
02. Greater Grand Crossing
03. Soucouyant
04. An Empty Bank
05. Glamr
06. Georgia

Hrací doba: 57:16

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Hranice mezi křehce krásnou atmosférickou hudbou a nudným bezobsažným šploucháním může být velice tenká. Obzvláště v žánrech hrajících si s minimalistickými formami akustických projevů. Leckdy je ona hranice tak tenká, že i jedna a ta samá nahrávka vám může při jednom poslechu připadat poutavá a při druhém naopak nezáživná a prázdná.

Je dost možné, že s podobně kolísavými pocity můžete bojovat i u desky „Epithymía“. Americká dvojice Mark Nelson a Robert Donne, které jinak můžete znát z post-rockové skupiny Labradford, totiž v rámci svého vedlejšího projektu Anjou rozhodně nejde posluchačům naproti. Ne snad, že by jim to záměrně ztěžovali, od toho jsou tu ještě jinačí kabrňáci… Anjou spíš před posluchačem malují abstraktní zvukové plochy, ale s předkládáním jakékoliv jejich interpretace se neobtěžují.

V praxi to znamená, že jakmile „Epithymía“ degradujete do role pouhé kulisy, nedostanete nic víc než onu kulisu. Anjou nemají sílu a zjevně ani ambice uzmout si pozornost sami a donutit vás poslouchat. Na druhou stranu, k počinům jako „Epithymía“ se asi nedostávají víkendoví fanoušci, nýbrž lidé, kteří si v tichých ambientních tónech libují a chtějí je poslouchat, takže v tomto případě bych zmiňovanou neschopnost za vyložené negativum nebral.

Stěžejní samozřejmě je, jak „Epithymía“ zapůsobí, když budete spolupracovat a zkusíte… ne poslouchat album, ale naslouchat mu. S takovým přístupem se před vámi otevře docela poutavá hodinka klidné hudby, která ani ve svém minimalismu není zas až tak monotónní, jak by leckdo mohl očekávat.

Formálně toho asi nelze říct mnoho. Po stylové stránce Anjou kombinují ambientní chillout s darkambientními hlubinami. Výjimečně svou produkci pocukrují industriálními doteky, ale jde spíše o ozvláštňující prvky než o jednu ze základních žánrových ingrediencí. Tak či onak, skladby na „Epithymía“ nejsou jen nekonečným šumem bez začátku i konce, naopak jde o relativně dynamické kompozice, v nichž nechybí vývoj či určitá gradace. U ambientu taková rada může znít trochu paradoxně, ale tahle vlastnost nahrávky se začne skutečně projevovat až tehdy, když se nebudete bát otočit tlačítko s nápisem volume trochu doprava. A právě tehdy také „Epithymía“ vyznívá nejlépe.

Netvrdím však, že se vám bude dařit si nějaké konkrétní momenty zapamatovávat nebo rozeznávat jednotlivé písně mezi sebou. Takových chvilek je tu minimum, ale třeba „Soucouyant“ mi v hlavě utkvěla. Opět bych to nepovažoval na negativum – kdo si žádá chytlavou rytmiku, výrazné melodie nebo zapamatovatelné refrény a jde poslouchat hodinovou ambientní atmosféru, ten si za zklamání může sám.

Anjou

Jak tedy ale rozsoudit, jak lze vůbec „Epithymía“ posoudit? Samozřejmě, že o takových záležitostech se vždy píše špatně a ještě hůře se hodnotí, nechcete-li se plácat v kýčovitých a nicneříkajících abstraktních pocitech anebo rovnou vytahovat směšná klišé typu „to musíte sami slyšet“. Abych z toho nevyklouzl tak lehce, zkusím alespoň v krátkosti zmínit, že za správné konstelace – tedy v odpovídajícím rozpoložení a v patřičné náladě – „Epithymía“ rozhodně funguje a dokáže ke svému posluchači promlouvat, je-li tento ochoten naslouchat.

Na nedostatek atmosféry si stěžovat nemohu, poněvadž tu se daří tvořit velice dobře. Jak jsem naznačil hned na začátku, mé dojmy z konkrétních posluchačských seancí byly místy kolísavé, ale to nutně nemusí být chybou alba. Snad asi není třeba zmiňovat, že při rozjímání za tmy bude „Epithymía“ dočista jinou deskou, než když si ji pustíte po obědě v prosluněném pokoji. Každopádně, postupem času jsem si k tomu cestu našel a mohu s klidem říct, že jde o povedenou záležitost. Neříkám geniální, ale potěšit to určitě dokáže. Nemusí zrovna zhusta pršet, někdy bohatě stačí, když kape – i lehký deštík má totiž své kouzlo, stejně jako „Epithymía“.


Sovereign – Spirit Warfare: Demo MMXVII

Sovereign - Spirit Warfare: Demo MMXVII

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 28.4.2017
Label: Fólkvangr Records

Hrací doba: 14:02

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

Jsou to už dva roky, co jsem zde recenzoval nahrávku s názvem „Nailing Shut the Sacrosanct Orifice“. Nejednalo se ovšem o žádný klenot, ve skutečnosti šlo o album, u něhož za nějakou dobu zapomenete, jak vlastně zněl. Když jsem si teď zpětně onu recenzi na debut americké blackmetalové chásky Soveregin přečetl, zjistil jsem, že jsem zde tvrdil cosi o tom, jak Američané hrají formálně dobře, ale nějak to nemaká, a že tomu prostě hodně schází, aby došlo k nějakému posluchačskému uspokojení. Inu, nemám důvod svému někdejšímu já nevěřit, kór když jsem „Nailing Shut the Sacrosanct Orifice“ opět zkusil a tehdy uvedený názor mi připadal odpovídající.

V závěru tehdejšího článku jsem však prohlásil jednu věc, jež by mohla vypadat, že jde jen o standardní pisálkovskou berličku – tedy že v tom je nějaký potenciál a že v budoucnu se třeba Sovereign podaří nedostatky dotáhnout. Většinou to bývá jen zbožné přání, které se svého uskutečnění nedočká, ale čest výjimkám – včetně té, o níž si nyní povíme.

Sovereign na to šli trochu atypickou cestou a nejprve vydali řadovku a až potom demosnímek. Na letošním „Spirit Warfare: Demo MMXVII“ pak ukazují, že v jejich případě k onomu využití potenciálu skutečně došlo. Demo totiž nabízí plnými hrstmi to, co „Nailing Shut the Sacrosanct Orifice“ tak moc postrádalo – divokost, nespoutanost, špínu. Samozřejmě, že Sovereign nenabízejí nic originálního, ale to nevadí, protože předkládaná čtvrthodinka je… charismatická asi není to správně slovo, spíš bych řekl, že „Spirit Warfare: Demo MMXVII“ nechybí onen pověstný feeling. Tahle nahrávka má prostě v sobě ďábla.

Sovereign strašně moc pomohl i proměněný zvukový kabátek, jenž je nyní dle demáčových pravidel mnohem syrovější, formálně možná „horší“, ale ve skutečnosti je to takhle působivější – najednou lze cítit posedlost a nenávist. Skřípějící kytarový sound, nečitelné skřeky, plechové bicí… ale kurva, je to tam! Asi nejsilnější peklo promlouvá skrze úvodní skladbu „Hammer of Fevered Lights“, jejíž nejagresivnější momenty jsou zkurveně fanatické, ale druhá „Diadem of Wound“ si rovněž drží vysokou laťku. Finální „The Well of All Recalcitrance“ je spíš jakýmsi outrem postaveným jen na kytarové hře, ale do kontextu „Spirit Warfare: Demo MMXVII“ mi zapadá a demíčko uzavírá důstojně.

Sovereign

Popravdě ani nevím, proč jsem dával Sovereign druhou šanci, když mě jejich debut nijak zvlášť nezaujal, ale nakonec jsem rád, že jsem tak učinil. „Spirit Warfare: Demo MMXVII“ je výborná blackmetalová špína, již mohu příznivcům podzemního běsnění jenom doporučit. Počin má pro mě jen jednu zásadní vadu – vyšel u amerického labelu, a než jsem se stačil rozmyslet, jestli se mi chce dávat v přepočtu 160 korun za audiokazetu a 320 za poštu, byl už stokusový náklad úplně v prdeli. Digitální verze je ale k mání na Bandcampu, tak švihej si pustit žilou!


Sabbath Assembly – Rites of Passage

Sabbath Assembly - Rites of Passage

Země: USA
Žánr: doom metal / psychedelic rock
Datum vydání: 12.5.2017
Label: Svart Records

Tracklist:
01. Shadows Revenge
02. Angels Trumpets
03. I Must Be Gone
04. Does Live Die
05. Twilight of God
06. Seven Sermons to the Dead
07. The Bride of Darkness

Hrací doba: 44:48

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Kombinaci doom metalu a psychedelického rocku (klidně i s příměsí stoner metalu) a s uhrančivou zpěvačkou mám tuze rád. Ostatně, nešálí-li mne moje děravá paměť, už několikrát jsem se tu z téhle úchylky v různých recenzích zpovídal. Věřím tomu, že podobný stav jistě sami znáte – prostě vás nějaká hudební forma kdesi v hloubi oslovuje a mohli byste ji poslouchat pořád dokola, přestože hromada z těch kapel vlastně téměř stejně. Jenže když ji miluješ, není co řešit. Pro mě je to mimo jiné právě tenhle styl.

Konkrétně Sabbath Assembly mi ovšem až do nynějška unikali. Samozřejmě, že jsem o jejich existenci věděl, to si zase nemyslete, že bych byl až takový ignorant, ale k poslechu téhle zámořské party v čele s Jamie Myers (jež v sestavě před šesti lety nahradila Jessicu BowenJex Thoth) jsem se nějak nedostal. Obligátní klišé pohádku o tom, jak daný stav věcí konečně změnilo vydání nového alba, si jistě umíte představit i bez mé nápovědy, takže se tím nebudu nadále zdržovat a rovnou se pokusím o nějakou stručnou sumarizaci svých dojmů z „Rites of Passage“.

Pod krásně namalovanou obálkou se skrývá hudba zdánlivě standardní žánrová produkce, jakou jsem naznačil již v úvodním odstavci. Ale jenom zdánlivě, poněvadž Sabbath Assembly na to jdou přece jenom trochu jiným směrem, přinejmenším tedy na svém aktuálním pátém řadovém albu. Takto řečeno to vypadá jako plus, že Američané nehrají přesně dle stanovených vzorců, ale realita je taková, že to, co je teoreticky a papírově pozitivem, je prakticky i největším kamenem úrazu „Rites of Passage“.

Když se Sabbath Assembly pustí do archetypálního rockového riffování, pak věřte tomu, že to funguje náramně a přesně v takových momentech se mi „Rites of Passage“ skutečně líbí. Problém ovšem spatřuji v tom, že Sabbath Assembly tímhle pohříchu šetří. Jako by se snad ani nechtěli pořádně rozjet, jako kdyby ony kýžené krystalické riffy záměrně odkládali, a když už s nimi přijdou, velmi záhy nastupující tempo zase zabrzdí nějakou změnou ve struktuře písně. Příliš mnoho zvratů a příliš mnoho snahy o jakýsi progresivnější přístup, na jejichž oltář padla skladatelská lehkost a plynulost hudby, což jsou atributy, které mi strašně moc scházejí. Obzvlášť u tohohle druhu muziky je postrádám téměř zoufale.

Sabbath Assembly samozřejmě nehrají jak nějaké lamy. Je zde spousta momentů, v nichž zámořská pětice ukazuje, že dokáže přijít se skvělými a vysoce poutavými nápady. Třeba kytarové sólo v závěru „Shadows Revenge“ je nádherné. „I Must Be Gone“ graduje možná až příliš zdlouhavě a první půlka působí trochu natahovaně, ale v té druhé se nacházejí skvělé motivy, kvůli nimž stojí za to vydržet. „The Bride of Darkness“ je ukázkovým příkladem výše popisovaného – parádní riff není pouštěn ke slovu takovým způsobem, jak by si zasloužil, ale když se projeví, je to super. Navzdory všem výhradám také nelze popírat, že atmosféra „Rites of Passage“ je místy docela fajn a v neposlední řadě mě také vysoce baví i zpěv Jamie Myers, jejíž projev dokáže zaujmout a nahrávku posouvá hodně dopředu.

Sabbath Assembly

Jaké je tedy finální resumé? Mé dojmy jsou dost rozporuplné. Na jednu stranu se nejedná o špatnou záležitost a některé konkrétní momenty jsou obrovská paráda, ale z hlediska celku se nejedná o tak poutavou záležitost, jak jsem doufal. Z mého hlediska tam jsou rezervy, nicméně to může být dáno i tím, že mi „Rites of Passage“ nenabídlo přesně to, co jsem očekával a chtěl slyšet. Na můj vkus Sabbath Assembly ten styl pojímají až příliš složitě a osobně bych dal přednost větší přímočarosti a skladatelské čistotě, to nepopírám. Nicméně i když si album už pouštět nebudu, nemohu jej ani jedním šmahem odsoudit. Je to pro mě prostě takové schizofrenní, ale jestli skutečně toužíte po jasném vyjádření – doufal jsem ve víc; nebo lépe řečeno doufal jsem, že „Rites of Passage“ dokáže po celou dobu držet uhrančivost, jaká se nyní projevuje jen v těch nejlepších pasážích. Od průzkumu starší tvorby však odrazen nejsem, ten je stále v plánu.


Linkin Park – One More Light

Linkin Park - One More Light

Země: USA
Žánr: pop
Datum vydání: 19.5.2017
Label: Warner Bros. Records

Tracklist:
01. Nobody Can Save Me
02. Good Goodbye
03. Talking to Myself
04. Battle Symphony
05. Invisible
06. Heavy
07. Sorry Fow Now
08. Halfway Right
09. One More Light
10. Sharp Edges

Hrací doba: 35:19

Odkazy:
web / facebook / twitter

Komplexnost lidského mozku je nepředstavitelná. Miliardy neuronů a stovky tisíc miliard synapsí tvořící spletitou síť. Každou vteřinou proběhne prostřednictvím mozkových synapsí obrovské množství přenosů dat, při kterých si mezi sebou mozkové buňky předávají jednoduché informace pomocí jasně stanovených principů, a přitom dohromady ve svém ohromném množství a komplexnosti vytvářejí lidskou osobnost. Ovšem zde ona komplexnost nekončí, stačí se jen zamyslet nad tím, jak mozek vytváří asociace. Když si budete dostatečně dlouho opakovat dvě slova, váš mozek si mezi nimi vytvoří spojení, a od té chvíle si při vzpomínce na jedno z těchto slov automaticky vybavíte to druhé. Naopak, pokud toto spojení nebudete dlouho využívat, zanikne.

Přesně takhle vznikají v našich mozcích všelijaká propojení, například mezi vůni a pocitem či mezi skladbou a určitým zážitkem, kapelou a obdobím života, která jsou připravena se okamžitě připomenout, když k tomu nastane příležitost. Pokud je takové propojení dostatečně silné, může ležet nepoužito dlouhé roky a o to více vás překvapí, když nastane jeho chvíle. Asi již tušíte, kam tím mířím. Tohle je ten důvod, proč se tak rád vracím k Linkin Park, přestože je to ve všech ohledech stěží nadprůměrná kapela. Jejich jméno a jejich hudba má v mém mozku vytvořeno mnoho propojení, jež čas od času velice rád obnovuji. Mám však strach, že s novinkou se ono spojení mezi jejich hudbou a několika roky mého života hroutí a vzniká spojení nové, mnohem méně pozitivní.

Než se dostanu k tomu, proč je „One More Light“ nejen nejslabším albem kapely, ale také jednoduše nepovedeným albem v každém ohledu, je na místě odpověď na otázku, proč to jsou právě Linkin Park a ne kterákoli jiná kapela, kterou jsem v prvních letech současného tisíciletí hltal, jež si dokázala ono kouzelné propojení uchovat i po dobrých patnácti letech. Linkin Park se totiž po dvojici nu-metalových alb změnili. Nastolili nejdříve rockový, později elektronický a naposledy téměř metalový kurz, který sice na „Hybrid Theory“ a „Meteoru“ navazoval, ovšem nijak ji neimitoval a tím udržel při životě spojení mezi raným zvukem kapely a dobou, kdy tento zvuk vznikl. „One More Light“ se posouvá zase o krok dál a to je chvályhodné, ovšem poprvé v době historie kapely se zdá, že se Linkin Park nepohybují odněkud, nevzdalují se svým počátkům ve snaze udržet svou hudbu svěží, nýbrž někam, totiž do popových hitparád (ve kterých by tak či tak skončili), ovšem popových hitparád, jimž kralují hudebníci o dvě desetiletí mladší, než jsou oni sami.

„One More Light“ na mě působí především jako album navržené (ani se mi nechce říkat napsané!) pro generaci, která v době vydání debutu ještě ani nebyla na světě, pro generaci Snapchatu a selfie tyčí. Nemyslím, že to je samo o sobě špatně, problém je až v provedení. Linkin Park působí nepřirozeně, vytrženi ze svého obvyklého prostředí, jako čtyřicátníci na srazu YouTuberů. Šestice hudebníků má čtyřicítku již převážně za sebou, a když se v klipové „Heavy“ snaží Chester Bennington znít jako současník teprve rok plnoleté Kiiary, musí se jistě cítit nesmírně trapně, což je ze skladby bohužel znát.

Linkin Park

„Heavy“ se svým sladkým Chesterovým hláskem, který je znatelně čitelnější než jinde na albu a nezvykle vysoko položený, aby dobře ladil se zpěvem hostující slečny, není skladbou pro „One More Light“ úplně typickou, ale představuje jeden z jeho klíčových problémů, totiž sterilitu. Nemyslím si, že je sedmé album Linkin Park tak oproštěné od emocí záměrně, nýbrž že jsou tyto emoce mířeny na tak zásadně jiné publikum, že je nejsem ani schopen vnímat. Ať je to jakkoli, „One More Light“ je sterilní jako vykastrovaná mula a kvůli tomu se na něj ani nemohu zlobit pro jeho mrzkou kvalitu, neboť mě nudí natolik, že je mi vše tak nějak jedno.

Dalším charakteristickým znakem „One More Light“ je jeho nezvykle tichý, nevýrazný zvuk. Polovina skladeb začne jen s Chesterovým zpěvem, aby se později „rozjela“ do kýčovitě vlezlého refrénu s jednoduchým beatem, tleskáním a někdy i nevýraznou kytarou. Ovšem okolo slova rozjela je třeba udělat obrovské uvozovky, neboť zvuku kompletně chybí dynamika. Není to ona slavná snaha udělat vše tak hlasité, že vrcholy přestanou vynikat, nýbrž naopak snaha udělat vše zcela záměrně úplně identicky výrazné, takže mezi vrcholem a údolím není znatelný žádný rozdíl. Z „One More Light“ se stává zvuková placka, což podporuje výše zmíněnou sterilitu a zdůrazňuje skladatelskou plytkost.

Třetím (a posledním) určujícím znakem nahrávky jsou pak jisté prvky převzaté z aktuálních popových hitparád jako třeba pravidelný vysoký počítačem zkreslený hlásek, který otvírá skladby, uvozuje či uzavírá refrény a celkově jednoduše znepříjemňuje poslech. Pravda, poslednímu albu jsem naopak vyčítal zbytečné průpovídky mezi skladbami, které zde díkybohu chybí, jenže ty alespoň zdůrazňovaly lidskost alba a jeho tvůrců, což by „One More Light“ potřebovalo jak sůl.

K samotným písničkám stačí říci jen málo. Úvodní „Nobody Can Save Me“ v jistém ohledu připomíná starší balady kapely, a dokonce bych musel pochválit obstojný refrén, kdybych ovšem neměl dojem, že jsme ho již někde slyšel. „Good Goodbye“ je jakýsi pokus o rebelství postavený okolo úděsného refrénu, jenž je proložen třemi rapovými slokami, po jedné od Mika Shinody a dvou hostujících raperů, vcelku tragických ve všech třech případech. „Talking to Myself“ je pak prototypem skladby, která se na albu objevuje ještě v několika různých variacích, jakési pseudobalady s pokusem o gradaci, ovšem vzhledem k výše zmíněným nedostatkům naprosto neúspěšné. „Battle Symphony“ pak přináší vytouženou změnu, jako jedna z mála písní na desce působí trochu odvážněji, ovšem snaha je to naprosto marná, neboť je jinak naprosto nepovedená.

Linkin Park

Bohužel ani dále není deska o nic lepší. Kupříkladu Chesterův rap v „Sorry for Now“ působí jako cosi z televizního pořadu pro děti z prvního stupně základní školy (což zdůrazňuje i použití fráze „pump the bass up“ hned v prvním verši), závěrečná „Sharp Edges“ zase nejdříve na pár vteřin budí dojem jakéhosi moderního pojetí country, aby okamžitě přešla do nesnesitelného refrénu, na nějž by odmítly na diskotéce trsat i ony výše zmíněné děti ze základní školy. Jediným potěšením tak zůstává titulní skladba, jež je již několikátou inkarnací podobné minimalistické (alespoň v první polovině) balady v diskografii kapely a jako úplně jediná na albu ve mně vyvolá alespoň nějaké emoce.

Rád bych zde skončil, ale musím se ještě pozastavit u textů. Chester Bennington a Mike Shinoda nikdy nebyli dobrými textaři, ale v určité fázi (zejména okolo „A Thousand Suns“) se alespoň snažili věnovat se důležitým tématům. „One More Light“ je však album točící se okolo nicotných pocitů jednotlivce a víc než cokoli jiného jsem si při čtení textů vzpomněl na citát z poslední desky Kate Tempest, jenž je nejlépe vystihuje: „Bullshit saccharine ballads, and selfies, and selfies, and selfies, and here’s me, outside the palace of me.“ Texty jsou jednoduše podobně plytké jako hudba a staví jakýsi vesmír okolo jednotlivce, byť se to v „Heavy“ snaží kapela výslovně popírat. Jsou tu i zvláštní výjimky jako třeba „Sorry for Now“ a „Sharp Edges“, které se snaží spíše reflektovat životní zkušenosti čtyřicátníků Chestera a Mika, bohužel dost hloupě a bezobsažně. A pak jsou tu vyloženě komické přešlapy, jako třeba když se mladík Stormzy (jinak mimochodem obstojný raper a autor nedávno vyšlého solidního debutového alba) ve své sloce v „Good Goodbye“ snaží nalézt něco, co by se rýmovalo s „Linkin Park“ (nakonec najde „things in park“, další komentář si odpustím) jen chvíli poté, co Mike Shinoda „usadí“ jeho generaci svým „I’ve been killing it longer than you’ve been alive, you idiot“. Trapas za trapasem.

A tak se oklikou vrátím k mozku a jeho synapsím, jež jsem měl donedávna obrazně řečeno nastavené tak, abych Linkin Park považoval za jednu ze svých nejoblíbenějších kapel, aby mi jejich jméno připomnělo řadu obstojných (a hlavně důstojných) alb. Zejména však tak, aby pro mě Linkin Park symbolizovali první dvě alba a ony dlouhé roky, jaké jsem v jejich doprovodu strávil. Nyní se bohužel přidává propojení třetí, propojení mezi Linkin Park a nudou, trapností, otravou, zklamáním a nedůstojností.


Kendrick Lamar – Damn

Kendrick Lamar - Damn

Země: USA
Žánr: hip-hop
Datum vydání: 14.4.2017
Label: Top Dawg Entertainment / Aftermath Entertainment / Interscope Records

Tracklist:
01. Blood
02. DNA
03. Yah
04. Element
05. Feel
06. Loyalty
07. Pride
08. Humble
09. Lust
10. Love
11. XXX
12. Fear
13. God
14. Duckworth

Hrací doba: 54:54

Odkazy:
web / facebook / twitter

Kendrick Lamar je dnes rapová superstar. Patří k nejúspěšnějším v rámci svého žánru a daří se mu i mimo něj. Přestože rozhodně nehodlám tvrdit, že mezi úspěchem v hudbením byznysu a kvalitou hudby existuje korelace (a tím méně kauzalita), Kendrickovi nelze upřít přinejmenším snahu přistupovat k věcem poctivě a alespoň trošku jinak než jeho současníci.

To však neznamená, že bych byl bezmezným obdivovatelem jeho tvorby. „Good kid, m.A.A.d city“ považuji za nesmírně povedený počin, který však těžko bourá hranice, zatímco následné ambiciózní „To Pimp a Butterfly“ je v mých očích obdivuhodné snahou jít o něco dál, kterou však zejména v druhé polovině desky ničí těžká nevyváženost skladeb. Jednoduše řečeno, s „To Pimp a Butterfly“ rozehrál Lamar velkolepou hru, v níž se mu chvíli extrémně dařilo, nakonec však na svou odvahu dojel a skončil tak jako mnoho gamblerů se štěstím tam, kde začal. Paradoxně lepší mi v tomto smyslu přišlo až dosud poslední „Untitled. Unmastered.“, které se sice technicky vzato skládalo jen ze skladeb a jejich útržků natočených a nevyužitých při přípravě předchozího alba, jenže právě zde se projevila vysoká úroveň materiálu, na niž Kendrick bezpochyby dokáže dosáhnout, bez neduhů, jimiž jeho donedávna poslední dlouhohrající deska trpěla.

Úspěch těchto dvou alb přinesl Lamarovi vedle nových fanoušků i nové kritiky, jejichž negativní publicita ho paradoxně vynesla mezi největší (přinejmenším americké) popové ikony. To nejspíše definovalo jeho vnímaní po vydání poslední řadovky a zásadně ovlivnilo jeho čtvrté album: na vrcholu popularity, s množstvím oddaných fanoušků, ovšem snadno přístupný útokům svých odpůrců.

„Damn“ je album až nečekaně přímočaré. Vše tomu nasvědčuje už letmý pohled: jednoslovné názvy skladeb, koncept (pokud to konceptem nazývat vůbec lze) zřetelný jen z letmého pohledu na tracklist a Kendrickův kukuč zpruzele zírající z obálky. Jednoduchost však přesáhla i do hudby samotné. Tam, kde „To Pimp a Butterfly“ stavělo stěny z nástrojové rozmanitosti a skladatelské hravosti, se „Damn“ vrací ke kořenům a jde ještě o něco dál: jednoduché beaty, jen pár výrazných prvků na píseň, žádná překvapení a díky tomu i solidní ucelenost. Možná i ve snaze přenechat pozornost hlavně textům se Lamar rozhodl svou produkci upozadit, což ovšem nejde na úkor promyšlenosti. Hudba je zde jednoduše proto, aby se na jejím popředí dalo rapovat, a pokud to přijmeme, je těžké za to „Damn“ kritizovat.

Produkční jednoduchost citelně kontrastuje s vokální rozmanitostí, každou skladbou se proplétá množství různých hlasů, zpěvem či rapem přispělo několik hostů i množství producentů a Lamar sám se svým hlasem jako obvykle pracuje ve snaze nalézt tu polohu, která ke skladbě sedne nejlépe či která dobře charakterizuje roli, již právě hraje. Ne vždy jsou to volby správné, například vysoký hlásek DJ Dahli„Loyalty“ je extrémně otravný (bohužel jsou podobné výstřelky docela časté), stejně jako počítačově zkreslený hlas Lamara samotného v „Pride“. Všeobecně však lze říci, že i díky této rozmanitosti je „Damn“ poměrně příjemné poslouchat v celé jeho délce i přes některé dílčí vady na kráse.

Velice se povedl úvod s jemnou melodií v „Blood“ i agresivní „DNA“, která řádně provětrá každý subwoofer. „Feel“ je jedna z nejsilnějších skladeb alba díky gradující intenzitě Lamarova hlasu, zatímco „Loyalty“ s hostující Rihannou představuje to nejlepší z „jemných“ stránek „Damn“ (byť se při chválení zpěvu slečny, jež mi dosud stále leží v uších svou stupidní písničkou o deštníku, cítím dosti nekomfortně). Nečekaně solidní je i „XXX“ s hostujícími U2. Údajně nejde jen o Bona, jenž si ve skladbě střihne krátkou a dosti nevýraznou sloku, nýbrž opravdu o celou kapelu, která se prý podílela na psaní písně. Bylo by troufalé tvrdit, že zde snad je styl irské legendy poznat, rozhodně však „XXX“ příjemně vybočuje ze zbytku desky.

Jednoznačný vrchol nastává však až téměř ke konci s nejdelší kompozicí „Fear“. Nejlepší je ve svém středu, kdy produkce jen rytmicky a hypnoticky opakuje primitivní beat a veškerá pozornost tak ulpívá na Lamarově nezkresleném hlasu a povedeném textu o boji se strachem. Skladbě neubližují ani poměrně dlouhé úryvky jakéhosi telefonátu v úvodu i závěru a některé její prvky, jako je třeba zbožné zvolání „god damn us all“ uvozující příjemnou basovou linku kousek před závěrem, jsou prostě bezvadné. Zde a bohužel pouze zde mám dojem, že Kendrick stojí u hranic žánru a alespoň symbolicky zkouší jejich pevnost.

Kendrick Lamar - Damn

Bohužel, někdy je „Damn“ vyloženě slabé jako třeba v případě přeslazené „Love“, nevýrazné „God“ či při zbytečně agresivním refrénu „Humble“. Zbytek skladeb je pak tak nějak v pořádku, ovšem pokud bych je měl postavit vedle čehokoli z „Good kid, m.A.A.d city“, jen těžko by obstály.

Jako celek je i přesto „Damn“ příjemné na poslech. Není to klenot Lamarovy produkce, je to dokonce spíše krok zpět než vpřed, ale po nevyváženém, ačkoli všemi milovaném „To Pimp a Butterfly“ je to zase jednou album, které není problém doposlouchat do konce. Přesto mohlo být lepší. Texty naznačují dosti odvážný koncept, mám ovšem dojem, že v tomto ohledu fanoušci připisují Lamarovi víc kreditu, než si zaslouží, a jeho textům vkládají mnohem hlubší významy, než jaké autor zamýšlel. Hudebně bych pak místy ocenil odvážnější rozhodnutí. Sečteno a podtrženo, „Damn“ je lehký nadprůměr, což je přeci jen méně, než jsme od současného nejúspěšnějšího představitele žánru zvyklí očekávat.


Reign of Fire (2002)

Reign of Fire (2002)

Země: USA / Irsko
Žánr: sci-fi / akční

Český název: Království ohně

Rok vydání: 2002
Režie: Rob Bowman
Hrají: Christian Bale, Matthew McConaughey, Izabella Scorupco, Gerard Butler

Hrací doba: 101 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Draky má většina z nás spojené s fantasy žánrem, s mýty a legendami, s nereálnými smyšlenými světy, s pohádkami. Není to nutně špatně, vždyť to k sobě skutečně patří – draci k pohádkám a pohádky k drakům. Když se nad tím ovšem zamyslíte… nemají obrovské létající příšery chrlící oheň o trochu větší potenciál? Osobně si myslím, že ano, a zjevně nejsem sám, protože k podobnému závěru evidentně došli i tvůrci „Království ohně“.

Základní myšlenka „Království ohně“ je vlastně docela jednoduchá, a přesto zajímavá a poměrně neotřelá. Nebo alespoň já si tedy nevybavuji jiný snímek, v němž by vzali ty obrovské létající příšery chrlící oheň a zasadili je do reálného světa, do současnosti. Snímek pracuje s předpokladem, že draci ve skutečnosti existují, pouze kdysi spálili na prach celý svět (díky nim vyhynuli chudáci dinosauři), z nedostatku potravy se odebrali ke spánku a v brlozích čekali na probuzení. A probuzeni byli právě v dnešní době. Navíc to nejsou starobylá moudrá stvoření, s nimiž si na pohodu pokecáte – jsou to pěkně agresivní predátoři.

Jeden malý človíček se jen těžko může měřit s mnohametrovou létající ještěrkou, která má v držce extra výkonný plamenomet, takže se stalo, co se stát muselo. Ve válce lidstvo versus létající ještěrky prohráli první jmenování. Přesně do této situace nás „Království ohně“ přenáší – do post-apokalyptické pustiny, kde po nebi krouží draci a lidé horko těžko přežívají v posledních skupinkách. Některým to leze na mozek, ale hlavně, že přežíváme. Relativní klid a rutinu naší sledované skupiny naruší příjezd kolony amerických vojáků, kteří se draků nebojí, právě naopak – snaží se ty bastardy jednoho po druhém lovit. Vtip je v tom, že nacházejí samé samice, což je přivede k teorii, že samec musí být jen jeden, a nějak vydedukovali, že asi dřepí v Londýně, takže se rozhodli poctít svou návštěvou starou dobrou Anglii a dát si s dračím alfasamcem férovku.

Co do tématu je „Království ohně“ podle mě skvělé, ten film nápad má. Příběh, do nějž bylo téma zpracováno, už je malinko slabší, ale úplný pohřeb to není a pracovat se s tím dejme tomu dá. Postavy jsou taky poměrně sympatické. Hlavní roli ztvárnil Christian Bale, jehož řadím k nejzajímavějším hercům současné velké americké produkce, Matthew McConaughey a Izabella Scorupco jsou zde taky v pohodě. Zdá se tedy, že „Království ohně“ třímá v rukou všechny trumfy…

…a přesto má člověk po konci snímku pocit, že to nebylo tak dobré, jak mohlo být a vlastně i mělo být. Jednoduše zbude pocit, že z daného nápadu a s tak solidní hereckou sestavou šlo vytřískat o mnoho víc. Těžko říct, kde se stala chyba, jelikož film v jádru nudný není, naopak se člověk vcelku baví, minuty přibývají a příjemně to odsýpá. Ale je to jen takové sci-fi dobrodrůžo na jedno podívání. Určitě by pomohl trochu propracovanější scénář, který by se vyhnul základním dějovým klišé. Určitě by si to zasloužilo i jistější a nápaditější režii, protože nepříliš známý Rob Bowman (kromě tohohle natočil už jenom celovečerní film „Akta X“, pár dílů téhož seriálu a příšerně tupou komiksovku „Elektra“) odvádí ledva průměrnou práci. Scházejí tomu silné momenty, zapamatovatelné scény. Mohlo to mít krásně bezútěšnou náladu – nemá. Divákovi tak v hlavě nejvíc utkví asi divadelní představení „Star Wars“, které dospělí postavy hrají malým dětem a vydávají vtipně je za svůj nápad, což u filmu s létajícími nestvůrami není úplně nejlepší vizitka.

Reign of Fire (2002)

Nechci vzbudit dojem, že je „Království ohně“ příšerný a nepovedený snímek. Tak hrozné to není ani zdaleka, vlastně bych i řekl, že na mnohých stránkách je tenhle kousek až podhodnocený. Kritiku si ovšem zaslouží. Když je nějaký film skrz naskrz dementní, tak nad ním klidně mávnete rukou, ale když nějaký nevyužije svůj potenciál a z výtečného nápadu nedokáže vyždímat víc než neurážející záležitost na jedno zkouknutí, tak to prostě zamrzí. Škoda.


Nathan Gray Collective – Until the Darkness Takes Us

Nathan Gray Collective - Until the Darkness Takes Us

Země: USA
Žánr: darkwave / electronica / rock
Datum vydání: 3.3.2017
Label: Tongues of Fire / End Hits Records

Tracklist:
01. Heathen Blood
02. Lusus Naturae
03. Skin
04. Desire
05. Damascus
06. Set Up
07. Anthemic Hearts
08. At War
09. Remains
10. Memento Mori
11. Until the Darkness Takes Us
12. Jettison
13. Dark Fire

Hrací doba: 56:00

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Boysetsfire je (post-)hardcorová stálice – hraje od roku 1994, na kontě má šest řadových desek. Nepochybuji o tom, že má tahle skupina svou fanouškovskou základnu, která asi není úplně malá. Mě osobně však Boysetsfire nikdy nezajímali. Věděl jsem, že existují, ale nikdy jsem neměl potřebu je poslouchat. Možná přicházím o něco dobrého, kdo ví, ale mám toho dost k poslouchání a tohle mě vlastně ani moc nezajímá. Z povinnosti jsem si kvůli téhle recenzi pustil něco málo na YouTube a spíš se mi jen potvrdilo, že se nejedná o záležitost pro mě.

Zdánlivě tedy ani nemám důvod, proč bych měl chtít slyšet sólovou tvorbu Nathana Graye, frontmana Boysetsfire. Vždyť většinou to tak bývá, že se na sólové věci slétnou především příznivci domovského uskupení daného muzikanta. Zpěvák se ovšem pod hlavičkou projektu Nathan Gray Collective pustil do značně odlišných hudebních vod a právě to byl do určité míry můj důvod. Do poslechu dlouhohrajícího debutu „Until the Darkness Takes Us“, jemuž předcházelo jedno EP „Nthn Gry“ z roku 2015, jsem se nepustil kvůli věhlasu Nathana Graye, nýbrž kvůli tomu, že mi slibovaná kombinace žánrů připadala zajímavá.

Jen abych uvedl věci na pravou míru a nekřivdil ostatním členům, Nathan Gray Collective není vyloženě sólový projekt, spíš řekněme „polo-sólový“. Nathan Gray je evidentně hlavním persónou formace, vždyť kapela nese i jeho jméno, ale jediným členem není. Na skladatelské činnosti se totiž podílí i Daniel E. Smith a další lidé se nacházejí v koncertní sestavě.

Každopádně, už je nejvyšší čas, abychom přistoupili k samotné hudbě. Jak jsem již předeslal, „Until the Darkness Takes Us“ nabízí poměrně zajímavý stylový koktejl, v němž se mísí zejména darkwave, electronica a rock… mnohde se říká goth rock, ale s tím už bych byl trochu opatrnější, protože podobně by šlo s klidem říkat i třeba alt rock. Ono částečně přijde i na úhel pohledu, co tam kdo chce slyšet, vždyť tak už to u těch žánrově rozkročených věcí bývá.

Důležité je spíš sdělení, že „Until the Darkness Takes Us“ nenabízí žádnou divočinu. Jedná se víc o jemnější, do určité míry snad i klidnější nebo dokonce intimnější nahrávku. Což ale dává smysl, jelikož Nathan Gray nechává skrze Nathan Gray Collective promlouvat své světonázory, takže dává smysl, že počin působí osobně. Pro zajímavost se jedná o životní filozofii, jakou byste od člověka z hardcore scény možná nečekali – zpěvák je totiž reverendem Church of Satan.

Navzdory použitým adjektivům je ale „Until the Darkness Takes Us“ stále dost variabilní a dynamická záležitost. Může to vypadat jako protimluv, ale formaci se skutečně daří střídat zmiňované žánry, od elektronických pasáží přecházet ke klenutým zpěvům, od jemnějších chvilek k napjatým momentům, aniž by výsledek přestal působit sevřeně a aniž by se to zvrhávalo v přílišnou expresivnost. Pochvalu zaslouží i výkon samotného Nathana Graye, jenž zpívat rozhodně umí a album z velké části stojí právě na něm.

Nathan Gray Collective

Nechybí ani dobré skladatelské nápady, silné motivy. Namátkou je výborná je elektroničtější „Skin“, která se v refrénu vydává až někam k trip-hopu. Příjemně vypjatá je „Desire“, již ozvláštňuje naopak uvolněný refrén. Hodně mě baví „Set Up“ se skoro až psychedelickým nádechem, relativně ostřejší „At War“ nebo „Remains“ s minimalistickým nervózním beatem ve slokách.

Obecně vůbec nevadí, že Nathanovy pěvecké linky jsou někdy klenuté až takovým způsobem, že mají blízko popovým melodiím. Vytknul bych ovšem, že v některých momentech to Nathan Gray přehání a žene náladu do přespříliš sladkých hodnot. Často se to drží v rozumných mezích, občas hudba kráčí po hraně mezi jemností a kýčem, občas ale bohužel přepadne i na tu špatnou stranu. Při prvních posleších se mi zdálo, že se tak děje relativně zhusta, ale zanedlouho se ukáže, že v jisté míře jde o tvář alba, na niž je nutno si zvyknout. Jsou zde ale i pasáže, z nichž dojmy nevylepšil ani zvyk, ani čas. Škoda, protože se jedná o jedinou zásadní kaňku na jinak povedeném počinu.

Navzdory určitým dílčím výhradám ale „Until the Darkness Takes Us“ stále zůstává zajímavou nahrávkou, která není úplně standardní a nelze o ní tvrdit, že něco podobného uslyšíte na každém rohu. Spíše než skutečnou originalitou je toho dosaženo umně vybalancovanou kombinací žánrů a nálad, nicméně i to se počítá. Myslím, že za zkoušku to stojí, i pokud máte Boysetsfire na salámu podobně jako já, protože s domovskou formací Nathana Graye zjevně nemá „Until the Darkness Takes Us“ mnoho společného. Sympatická záležitost.


Drug Honkey – Cloak of Skies

Drug Honkey - Cloak of Skies

Země: USA
Žánr: industrial doom / death metal
Datum vydání: 5.5.2017
Label: Transcending Obscurity Records

Tracklist:
01. Pool of Failure
02. Sickening Wasteoid
03. Outlet of Hatred
04. (It’s Not) The Way
05. The Oblivion of an Opiate Nod
06. Cloak of Skies
07. Pool of Failure (JK Broadrick remix)

Hrací doba: 50:00

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity

Na jméno Drug Honkey jsem svého času narazil díky tomu, že zde v určitou chvíli působil jeden malý feťáček známý jako Blake Judd. Lídr Nachtmystium ovšem v Drug Honkey nikdy nebyl stěžejní postavou, pouze se tu mihl a jako host se podílel jen na jednom albu „Ghost in the Fire“ (2012). Nicméně myslím, že jeho jméno, které má navzdory nechvalně proslulým rip-off praktikám v undergoundu stále zvuk, k Drug Honkey přinejmenším přitáhlo nějakou pozornost.

V posledních letech však o zámořské čtveřici nebylo příliš slyšet. Doposud poslední deskou bylo právě „Ghost in the Fire“, které je nyní staré už celých pět járů. Což ale naštěstí neznamená, že by to kapela zabalila – důkazem budiž skutečnost, že už je venku nová (celkově pátá dlouhohrající) fošna „Cloak of Skies“, již Drug Honkey pustili do světa s doposud nejohavnější obálkou ve své diskografii – jejím autorem je jen tak mimochodem známý italský kreslíř Paolo Girardi (Inquisition, Diocletian, Power Trip).

Zdráhal bych se ovšem tvrdit, že je „Cloak of Skies“ největší humus i po hudební stránce. Spíš bych řekl, že třeba zmiňované „Ghost in the Fire“ bylo ještě o kousek hnusnější, ale jak už to tak bývá, vše je relativní. „Cloak of Skies“ totiž na tradici zvrácenosti předcházející tvorby Drug Honkey navazuje důstojně a opětovně se tedy jedná o odpornou pomalou prasárnu určenou otrlejším (nikoliv však těm úplně nejotrlejším – zase to nepřehánějme, protože existují i ještě chlívky) posluchačům. A to je jenom dobře, vždyť od kapel jako Drug Honkey přece chceme nechutnou, zvrhlou a negativní temnotu. Jestli chce někdo nějakou rozjuchanou pohodovku, tak ať ten pičus radši táhne zdechnout do škarpy s Avantasií ve sluchátkách.

Až doposud padala slova, která jistě vzbudila zvrácené choutky u všech příznivců hudebního zla. Je ovšem nutné zmínit, že pokud byste čekali agresivní bestiální námrd, budete zklamáni. Drug Honkey na to jdou přesně z druhé strany a jejich produkce je naopak pomalá a trýznivá, táhne se jak mrtvolný puch z tlejícího těla, ale o to neodbytněji se dokáže zadrat pod kůži a zalézt za nehty. Když někomu ustřelíte palici brokovnicí, bude z toho bordel, hromada krve, bude to na zvracení, ale oběti to bude jedno, ta to bude mít okamžitě za sebou – teprve při pomalém mučení si onen nešťastník patřičně užije. A přesně na takovém principu „Cloak of Skies“ funguje. Představte si chladnou odtažitost Godflesh, zpomalte ji na minimum, pokapejte hnisem, a přiblížíte se tomu, co Drug Hokey produkují.

Drug Honkey

Na druhou stranu, ne všechno je nutně dokonalé. Hned úvodní skladba „Pool of Failure“ dle mého mohla dopadnout lépe. Některé její motivy se sice slušně zarývají, ale posluchače nedokáže zadusit s takovou přesvědčivostí, s jakou se to daří následujícím kusům. O trochu lépe myslím vyšel industriálněji pojatý remix od Justina Broadricka (Godflesh, Jesu a hromada dalších projektů) přilepený na závěr „Cloak of Skies“.

Od druhé „Sickening Wasteoid“ s výtečným „industriálním slajdem“ už ale deska maká bez větších zádrhelů. Basa duní jako smrt, kytary i vokál naberou kýženou ohavnost a vše je na svém místě. „Outlet of Hatred“ je relativně podobná „Pool of Failure“, ale je o malinko lepší. To nejlepší nabízí druhá půlka alba – „(It’s Not) The Way“, desetiminutová zfetovanost „The Oblivion of an Opiate Nod“ a titulní „Cloak of Skies“, která se blýskne bezútěšnými saxofonovými tóny v podání hostujícího Bruce Lamonta (Yakuza, Corrections House), jsou přesně tím, co chci od Drug Honkey slyšet.

>

„Cloak of Skies“ je určitě výborná deska, na čemž nic nezmění ani skutečnost, že minulé „Ghost in the Fire“ mě sešrotovalo s ještě větší nekompromisností. Přesto je i nejnovější dílko Drug Honkey počinem, jejž byste neměli minout, chcete-li si zkurvit den.


Halloween III: Season of the Witch (1982)

Halloween III: Season of the Witch

Země: USA
Žánr: thriller / horor / sci-fi

Český název: Halloween III

Rok vydání: 1982
Režie: Tommy Lee Wallace
Hrají: Tom Atkins, Stacey Nelkin, Dan O’Herlihy

Hrací doba: 98 min

Odkazy:
web / facebook / twitter

Zdroj fotek: IMDb.com

Příspěvky do filmového koutku se snažím psát tak, abych nevyzradil nic zásadního z děje a pokud možno nezkurvil případné sledování někomu, kdo daný počin ještě neviděl. A to i v případě, že se jedná třeba o 40 let starou záležitost. Nicméně „Halloween“ je tak slavný film (série), že si jednu věc z rozuzlení předchozího druhého dílu dovolím vyzradit, protože lze myslím tvrdit, že první dvě části Halloweenské ságy je možno řadit k základnímu filmovému vzdělání, a tudíž lze předpokládat, že to už znáte (jestli náhodou ne a chcete si doplnit mezery, snad není třeba dodávat, abyste nyní zvážili, jestli nepřestat číst).

Michael Myers, ikonický vrah a hlavní hvězda Halloweenské sérii, na konci druhého dílu zemřel. Sice měl sakra tuhý kořínek a v průběhu prvního dílu přežil bodnutí do krku, do oka i šest střel z revolveru, ale výbuch a oheň po zdravotní stránce neudělá dobře ani takovému monstru jako Myers.

A proč to říkám? Protože skutečnost, že ústřední postava prvních dvou filmů zemřela, nutně generuje otázku, jak lze spáchat pokračování. Z tohoto důvodu padlo rozhodnutí pojmout třetí díl „Halloween III: Season of the Witch“ radikálně odlišným způsobem. Tak moc odlišným, že se trojka bez stěžejního vrahouna zcela obejde. Dalo by se ještě pochopit, že není doktor Sam Loomis nebo že není Laurie Strode, ale žádný Michal Myers…?

Z dnešního pohledu to může vypadat jako čirá šílenost, poněvadž nyní „Halloween“ vnímáme jakožto legendární slasher sérii, v jejímž středu je jeden z nejvíc ikonických filmových zabijáků. Trojka ovšem vyšla v době, kdy šlo o docela novou záležitost („Halloween III“ je jen o rok mladší než „Halloween II“), a byť měly první dva díly dobré komerční výsledky, ještě se asi nedalo mluvit o legendě, poněvadž tento status musí potvrdit až čas. To samozřejmě jen odhaduji, protože v téhle době jsem byl co do věku ještě v mínusu, ale hádám, že asi málokdo má tolik odvahy, aby mluvil o jednom z nejvíc zásadních snímků svého žánru tak krátce po uvedení.

Jednoduše, snažím se říct, že „Halloween III: Season of the Witch“ se pokusilo o nové pojetí série, když byl Michael Myers po smrti. Vize duchovního otce Johna Carpentera byla taková, že „Halloween“ Michaela Myerse opustí a leitmotivem série se nestane sám konkrétní vrah, nýbrž Předvečer svátku Všech svatých obecně, a že každý nový díl nabídne nějakou událost, která se v tento čas odehraje. Což by nemuselo být nutně špatně. „Halloween III: Season of the Witch“ mělo být prvním vykročením novým směrem. Film ovšem propadl finančně, diváci jej nepřijali, kritika jej ztrhala. Kvůli tomu značka zamýšlenou novou cestou dále nepokračovala a v budoucím čtvrtém díle, příznačně pojmenovaném „Halloween IV: The Return of Michael Myers“, dojde k návratu kultovního zabijáka s bílou maskou na ksichtu.

Halloween III

Současnou optikou je největším neduhem „Halloween III: Season of the Witch“ sám fakt, že film nese nálepku „Halloween“, kteroužto vnímáme jako klasický slasher horor, jímž trojka prostě není. Pokud by „Season of the Witch“ bylo samostatným filmem, jenž by se sérií „Halloween“ nebyl nijak spojován, asi by se mu dostalo o něco smířlivějšího přijetí. Tím ale nechci vzbudit dojem, že to je jediné negativum snímku. Jen říkám, že by nebyl považován za jedno z nejpitomějších pokračování dobrých bijáků vůbec. Šlo by o pomalejší polozapomenuté béčko, které nemá příliš velkou kvalitu ani na poměry 80. let, ale nějaký vymetač VHSkových archivů a zároveň milovník starých naivních hororů by to asi ocenit mohl.

V předchozím odstavci padla dvě důležitá přídavná jména, která tenhle počin charakterizují – pomalý a naivní. Přesně takové „Halloween III: Season of the Witch“ je. Příběhově se jedná o nudnou slátaninu s prvky sci-fi a thrilleru o tom, jak nějaký hajzl vyrábí vražedné halloweenské masky. Jeho pohnutky i způsob, jakým jich dosáhnout, mi přišly trochu vycucané z prstu, ale ono je to celé takové hloupé a mnohdy nelogické, že se to vlastně ztratí. Je tam zamíchané všechno od vraždících robotů až po krádež šutru ze Stonehenge, a přesto to není ani zábavná slátanina… jen slátanina. Děj je zpočátku nijaký, což by za jistých okolností nemuselo zas tak vadit, kdyby vám následující vývoj a osudy postavy nebyl úplně volné. Žádné vyvrcholení také nepřijde, ať už ze strany akčnosti, hororovosti, napínavosti. Celé je to dost průhledné a není problém uhodnout, co se bude dít dál – a to je vždycky špatně. Atmosféra je rovněž na bodu mrazu, gore efekty v podstatě nejsou, a když se něco málo objeví, je to stejně čajíček. Za zmínku snad stojí pouze tradičně dobrá hudba Johna Carpentera s (ne)čestnou výjimkou v podobě televizní reklamy, jejíž motiv mi velmi brzy začal lézt krkem. Z hlediska zápletky sice měla své opodstatnění, přesto v tom filmu nemusela být cca dvacetkrát.

Halloween III

„Halloween III: Season of the Witch“ je nepříliš povedený a jednoznačně podprůměrný kousek. Jako samostatný biják by nebyl moc dobrý, ale jsou i horší. Jako pokračování dvou výborných hororů, které se staly zásadními díly ve svém subžánru, však třetí „Halloween“ nemá šanci obstát ani omylem. Možná, že by bylo až přehnaně příkré tvrdit, že film neměl nikdy vzniknout, protože je to pořád jen naivní neškodné a místy dost nudné béčko, ale rozhodně se nikdy neměl jmenovat „Halloween“. Jestli byla dvojka důstojným pokračováním, trojka celé značce dělá ostudu.