Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

Daughters – You Won’t Get What You Want

Daughters - You Won't Get What You Want

Země: USA
Žánr: noise rock / industrial rock
Datum vydání: 26.10.2018
Label: Ipecac Recordings

Tracklist:
01. City Song
02. Long Road No Turns
03. Satan in the Wait
04. The Flammable Man
05. The Lords Song
06. Less Sex
07. Daughter
08. The Reason They Hate Me
09. Ocean Song
10. Guest House

Hrací doba: 48:40

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

Rozpady kapel bývají všelijaké, avšak v případě Daughters je to skutečně bizarní situace. Když se roku 2009 chystalo třetí album, eponymní „Daughters“, rozkmotřili se kytarista Nick Sadler se zpěvákem Alexisem Marshallem, což vedlo k odchodu Marshalla. To je ještě taková klasika. Sadler pokračoval v nahrávání, ale Marshall se nechal slyšet, že se do kapely vrátí, když zbytek členů Sadlera vyhodí. To už se naštval i basák Samuel M. Walker a zdrhnul taky. Marshall tak s bubeníkem Jonem Syversonem kapelu založili „znovu“ a chtěli, aby se SadlerWalkerem vrátili, ale to už byla tak absurdní situace, že se snad nikdo nemůže divit, že to nedopadlo.

Ale jako by snad tento příběh reflektoval chaos, který Daughters provází odjakživa. Ať už se to týká jejich osobních vztahů, vystupování nebo hudby samotné, těžko v tom hledat nějakou logiku či pečlivé naplánování budoucích kroků. Koncept se udává vždy až během procesu. Daughters jsou v každém ohledu absolutní punk a otevřeně říkají, že komu se to nelíbí, ať si prdel políbí. Jestli ti během koncertu nachčijou do boty, pozvrací tě v první řadě, nebo zcela opačně zůstanou otočeni zády a na žádné extravagantnosti nepřijde, nezbývá než se s tím smířit. Už z jejich desek je jasné, že očekávat od této kapely cokoliv je zbytečné, jelikož veškeré domněnky budou zcela liché.

Daughters byli založeni v roce 2002 v Providence, státu Rhode Island. Hned následující rok vydali svůj dlouhohrající debut s názvem „Canada Songs“, což byl desetiminutový mathcorový výplach s nevergreeny jako „I Slept With the Daughters and All I Got Was This Lousy Song Written About Me“ nebo „Pants, Meet Shit“. Toto maniakální dílo se jim podařilo za další tři roky obohatit o noisové a artové vlivy, a název „Hell Songs“ je pro další studiovku víc než trefný. Stopáž dosáhla oproti prvotině dvojnásobného času, Daughters byli ještě odvážnější a jejich kultovní status začal nabírat jasnějších kontur. Co následovalo dále, jsem popsal v prvním odstavci a právě několikaletá pauza okolo vydání třetí placky „Daughters“ pomohla kultovní status umocnit, kdy byl již každý dávno smířený s tím, že se jedná o jejich labutí píseň.

Přestože se i po třech albech stále jednalo o podzemní kapelu bez jakýchkoliv ambic na oslovení širšího publika, první singly z nové desky „You Won’t Get What You Want“ sklidily docela silný ohlas napříč spektrem. Já je zachytil náhodou díky kanálu vydavatelství Ipecac Recordings a první poslech skladby „Satan in the Wait“ byla láska na první pohled. Stylově jsou Daughters zase někde jinde. K noise rocku z předchozí placky přibylo hodně industrialu, post-hardcoru a dalších žánrů. Zkráceně řečeno celá nahrávka působí opět ambicióznějším dojmem, kdy se nebojí experimentovat se zvukem, aranžemi ani strukturou kompozicí. Po pečlivém naposlouchání rozklíčujete různé detaily, například příbuznost začátku desky s jejím závěrem a další podobné konotace, které výsledný dojem zintenzivňují a utváří dílo ještě komplexnější a nebývale promyšlené.

Daughters

První ukázka „Satan in the Wait“ mě dostala projevem Marshalla, který zde spíš než zpívá (na prvních deskách měl nejblíže ke screamu), tak naléhavě káže, jako když před posledním soudem, kde se tísnivou náladu snaží nabourávat gotické klávesy prostupující skrze temnotu. Text pojednává o nárůstu extrémismu ve světě, začínající proměnou myšlení jednotlivce a končící proměnou celé společenské skupiny. Podobně skličující a účinný je i zbytek desky. Můžete tu slyšet vlivy Killing Joke, jinde zase Nicka Cavea, The Jesus Lizard, Swans a další. Je to nahrávka hodně bohatá a neustále něčím překvapující, ať už jde o texty, atmosféru, strukturu, hudební postupy, je tu stále co objevovat.

Variabilitu skladeb na „You Won’t Get What You Want“ mohu ukázat krátkým popisem ostatního materiálu. Pro industriálně noisový výplach si můžete dojít k „The Flammable Man“ nebo mechanicky přímočaré a až děsivě chytlavé „The Reason They Hate Me“. Temný filmový zážitek nabízí bluesově znějící „Less Sex“, soundtrackem k apokalypse pak může být „City Song“ nebo závěrečná „Guest House“, noční můrou stále sílící tlak a zneklidňující elektronika v „Long Road No Turns“ a divokost pak ztělesňuje „The Lords Song“. Je úplně jedno v jakém hudebním stylu nebo subkultuře se kdo pohybuje; každý, kdo si libuje v odvážné hudbě, si tu zkrátka najde něco svého.

Daughters stvořili opus, jenž jejich příběh geniálně dokresluje. Cesta, kterou ušli, je obdivuhodná. Z původně nekontrolovatelného bordelu vyrostli v pravý art, umění, přitom zůstali věrni svému původnímu přesvědčení, takže přestože znějí úplně jinak, je z toho cítit ta prvotní punková myšlenka dělat si věci po svém. Nezbývá než závěrem poděkovat Andymu Lowovi, který upekl usmíření mezi Marshallem a Sadlerem, a my tak dnes můžeme poslouchat dílo, jakým „You Won’t Get What You Want“ je.


Primal Rage: The Legend of Oh-Mah (2018)

Primal Rage: The Legend of Oh-Mah (2018)

Země: USA
Rok vydání: 2018
Žánr: horor

Originální název: Primal Rage: The Legend of Oh-Mah (2018)
Český název:

Režie: Patrick Magee
Hrají: Casey Gagliardi, Andrew Joseph Montgomery

Hrací doba: 109 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Bigfoot neboli Sasquatch mi připadá jako dost dobrý námět pro hororový biják. A nejde tvrdit, že by si toho hororoví filmaři nebyli vědomi, protože těch snímků již v průběhu času vzniklo hned několik. A najdou se mezi nimi i takové bizarnosti jako extra špatné a extra chlupaté (doslova!) sedmdesátkové péčko „The Geek“, které mohu doporučit jen těm z vás, kdo opravdu nevíte co s časem. Velká část těch bigfootovských filmů se nese ve stylu found footage, což je za mě osobně fest nuda, protože zrovna tenhle subžánr mi k srdci vůbec nepřirostl, spíš naopak. Další kopa z toho jsou už od pohledu zdálky totální sračky, takže všehovšudy nám z toho vyleze, že najít horor s Bigfootem, jenž by se mohl pochlubit i nějakou vyšší kvalitou, dá sakra práci. A to ještě není jisté, jestli najdete.

„Primal Rage: The Legend of Oh-Mah“ – což jen tak mimochodem není jediný letošní přírůstek do rodinky bigfoot hororů, zájemci mohou hodit okem ještě po kousku „Big Legend“ – může vzbudit dojem, že právě on by konečně mohl být dobrým hororem s chlupatým lesním opičákem v hlavní roli. Na rozdíl do jiných perel tomuhle filmu evidentně nechybělo alespoň produkční zázemí, takže to celé vypadá trochu k světu, a i když něco hlubšího by od toho čekal asi jen hlupák, pořád tu byla možnost na solidní akční výplach.

V příběhu sledujeme Ashley, jak jede vyzvednout svého manžela Maxe, jenž byl právě propuštěn z vězení poté, co si odpykal svůj trest. Na idylické shledání to úplně nevypadá, ale na všechny rozmíšky rázem zapomenou, když jim cestou zpátky skrze hluboké lesy amerického severozápadu pod auto vběhne člověk. Jdou se podívat a zjistí, že chlápek dostal asi trochu větší rychtu než jen náraz autem, protože je všude pokousaný. Nikdy ale není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. Někdo po nich totiž z lesa začne metat šutry a Max dostane jednu čelovku, načež se skácí ze srázu dolů a spadne do řeky.

První část filmu se netváří na nějakou vyloženou sračku. Z velké části i kvůli tomu, že Ashley, přestože je to blondýna, se chová na hororové poměry docela rozumně. Bez váhání skočí do prudké řeky, vytáhne manžela na břeh, poskytne mu první pomoc, rozdělá oheň, aby přečkali noc. Ráno už to ale začne trochu haprovat. Dvojice si už ani nevzpomene na to, že po ní někdo házel kamení. Vůbec jim není divné, že přes noc jim někdo v hlubokém lese, kde by nemělo být ani živáčka, šlohne půlku oblečení. No, dejme tomu. Vydají se na cestu k civilizaci.

Při jejich pochodem lesem už je sleduje opice s kingkongovským komplexem na blondýnky. Jenom sleduje. S útokem počká, dokud dvojice nepotká bandu místních pytláckých vidláků, s nimiž se prvně střetla už na benzínce. Asi protože útočit jen na dva neozbrojené lidi asi není pořádná výzva. Samotný opičák není jen dost chytrý na to, aby si ze dřeva vyrobil brnění a helmu, střílel z luku a používal sekerku, on je taky absurdně tichý a občas má tak trochu teleport. Příklad: bloncka sedí schovaná za kmenem a čeká, až se její bouchač dohodne s bandou pytláků. Bigfoot se k ní přiblíží zezadu, ustřihne jí trochu vlasů, ona se okamžitě otočí, a víc jak dvoumetrová opice – kurva nikde!

Primal Rage: The Legend of Oh-Mah (2018)

Ještě větší mindfucky přijdou v momentě, kdy se do toho začnou míchat indiánská moudra (skeptický šerif, který nakonec prozře a uvěří na síly Matky přírody – v ceně!) a navrch to dodělá přítomnost nějaké uschlé čarodějnice. O závěrečném mega-twistu volajícím po druhém díle ani nemluvě. Obecně bych řekl, že rozumně se rozjíždějící biják doplatil na přílišnou překombinovanost a narůstající počet logických lapsů. Stačilo se držet víc při zemi, vyškrtat pár zbytečných motivů a s nimi i zkrátit stopáž, protože bezmála dvě hodinky jsou zbytečně moc, pohodových 90 minut by na tohle bohatě stačilo.

„Primal Rage: The Legend of Oh-Mah“ tedy nabírá klady spíše jen v detailech. Docela se mi líbil design ústředního opičáka, ten vypadal vcelku cool. Palec nahoru dávám taky za slušný počet krvavých záběrů, před nimiž kamera zbaběle neuhýbá. Chlupáč tu usekne hlavu sekerkou, střílí šípy skrz krky, urve spodní čelist z pantů, rozšlápne hlavu a taky se někomu pohrabe ve střevech. Akorát škoda, že nedošlo na nějakou zoofilní soulož, když už si unesl blondýnu bez kalhot do svého brlohu.

Primal Rage: The Legend of Oh-Mah (2018)

Vzato kolem a kolem se jedná o koukatelnou kravinku. Není to nic zásadního a určitě to má svoje chyby, které nelze přehlížet, ale v dílčích ohledech film projevil i určitou kvalitu a v nuzné konkurenci bigfootovských hororů stále patří k tomu slušnějšímu. Když „Primal Rage: The Legend of Oh-Mah“ neuvidíte, o nic nepřijdete, ale na jedno podívání se to dá. Dvojku nepotřebuju, ale kdyby náhodou vznikla, asi bych ji pro doplnění vzdělání zkouknul.


Bohemian Rhapsody (2018)

Bohemian Rhapsody

Země: Velká Británie / USA
Rok vydání: 2018
Žánr: životopisný / drama / hudební

Originální název: Bohemian Rhapsody
Český název: Bohemian Rhapsody

Režie: Bryan Singer
Hrají: Rami Malek, Lucy Boynton, Gwilym Lee

Hrací doba: 134 min

Odkazy: web / twitter

Zdroj fotek: IMDb.com

Náplní našeho filmového koutku jsou nejčastěji kultovní série, béčkové horory, zapomenuté zvrhlé klasiky a spousta jiných lahůdek pro filmové bonvivány, ale občas dojde i na novinky a zrovna dnes tu máme „Bohemian Rhapsody“. Společné má s tímto webíčkem to hlavní – hudbu. S „Bohemian Rhapsody“ se asi nešlo od uvedení do kin, a vlastně ani předtím, nesetkat. Poměrně záhy byl film návštěvníky stavěn do pozice – kdo neviděl, jako by nežil – a vesměs se o něm mluví v superlativech.

Netvrdil bych o sobě, že jsem zrovna skalní příznivec Queen, ale s jejich tvorbou a historií jsem seznámen důkladně. Co je ale pro zhodnocení filmu „Bohemian Rhapsody“ nejdůležitější, je oprostit se od hodnocení Queen, potažmo Freddieho Mercuryho jako skupiny, interpreta. Zkrátka tady nehodnotíme jejich hudbu, jejich přínos, zásluhy, nic takového, ale čistě jenom práci herců, scénáristů, producentů a všech ostatních. To by mělo být zcela jasné, avšak jak vidno mnohým není.

Z počátku si bylo třeba zvyknout na předkus hlavního protagonisty Ramiho Maleka, kdy jsem víc než jeho herecký um se strachem sledoval, aby mu ty zuby někde nevypadly, ale jak se brzy ukázalo, Malekův výkon je hodně věrný a celý film graduje. V pozdějším období, s kratšími vlasy a knírkem se mi líbil čím dál víc, a když k tomu přidal všechny ty signifikantní pohyby a gesta, sedělo to takřka dokonale. I ostatní herci, hlavně představitel Briana Maye, Gwilym Lee, se povedli.

Film průběžně doplňují prostřihy z koncertních vystoupení, líbily se mi občasné vtipné štěky, scény ze studia, skládání stěžejních skladeb nebo vyjednávání s vydavateli. Právě záběry z koncertů mají nejlépe zvládnutou atmosféru, ale za to filmaři vděčí jenom a pouze Queen. Okolní dění a osobní život Mercuryho tuto vlastnost postrádají. Náznaky byly, třeba po složení „Another One Bites the Dust“, kdy se na chvíli děj přesunul do klubových prostorů, ale vše bylo spíše pro ilustraci než hlubší záměr. Vtáhnutí diváka do minulých dekád, jako se to povedlo třeba seriálu „Vinyl“, se tu nekoná. Osobní život Mercuryho je jen takové opatrné našlapování. Je tu kladen důraz na platonickou lásku k Mary Austin, zmiňovány jsou jeho kořeny a důležitost rodiny, ale homosexualitu reprezentují vlastně jen dva milenci a krátká epizoda dovádění v Mnichově. Jeho živelný charakter je pak naznačen jedním večírkem, na kterém je pro jasný kontrast zbytek kapely za největší slušňáky. Dotáhnout se to snaží všudypřítomné kočky a propracované kostýmy, což je fajn, ale v této rovině bych čekal daleko větší invenci.

Zvolením si za předlohu takovouto všeobecně známou kapelu přinese automaticky pozornost a o zájem je tak předem postaráno. Z filmu je ale až nepříjemně znát, jak je točen na jistotu, což je jedno z hlavních mínus. Tvůrci až příliš spoléhají na sílu písní Queen a na popularitu Mercuryho. Možná proto nechtěli producenti přijít s osobitější adaptací, která by dost možná přišla s původně zamýšleným Rkovým ratingem a Sashou Baronem Cohenem jakožto Mercurym. Vše je příliš uhlazené, snaží se neprovokovat, chybí tomu odvaha, zkrátka ten hollywoodský obal „Bohemian Rhapsody“ ubližuje.

Bohemian Rhapsody (2018)

Dalším mínusem jsou zásahy do historie. Čert vem časové nepřesnosti ve skládání písní, pořádání koncertů, reálnost vedlejších postav, a další podobné věci. I ten způsob seznámení Queenů bych z důvodů stopáže přešel, ale proč si musí vymýšlet konflikty mezi členy Queen a následnou, vypadá to několikaroční pauzu kapely? A proč musí Mercury oznamovat v roce 1985 onemocnění AIDS? Tomu velkolepému finále v podobě vystoupení na Live Aid si zkrátka šli hodně naproti.

Samozřejmě vím, proč si to vše navymýšleli. Vždy jde jen o jedno, vyždímat diváka co nejvíce. Zkrátka je potřeba nějaký zvrat, a když žádný není, tak si ho vymyslím. Celý pohled na závěrečný koncert je tím daleko více posilněn a neznalí pak obdivují kapelu zpět pohromadě a drží palce nemocnému Mercurymu ve fenomenálním výkonu, zatímco jsou na plátně detailní záběry do davu na snad všechny lidské rasy i věkové kategorie, a nemůže chybět ani nadšený sekuriťák pod pódiem.

Bohemian Rhapsody (2018)

I když to tak teď nemusí vypadat, i přes tento balast se stále jedná o dobrý film, u kterého jsem se bavil. Než to začalo spadat do melodramatu, byl dokonce víc než dobrý, ale netřeba z toho dělat takovou senzaci, přeci jenom nalajnované to bylo víc než jasně. Není určen skutečným fanouškům kapely, ti budou pravděpodobně zklamáni, a zároveň ani těm, co se chtějí něco nového dozvědět. Spíš si ho užijí ti, co od Queen znají pár hitů a chtějí silný hollywoodský příběh. Bohemian Rhapsody pořád dokáže na dvě hodiny zabavit, sice u toho občas zarýváte nehty do sedačky a nevěřícně kroutíte hlavou, ale dá se to zvládnout. Na druhou stranu, já si taky užil biopické snímky jako „Straight Outta Compton“ nebo „Ray“ a vím, že tam byly nepřesnosti, ale jelikož jsem o nich neměl větší potuchy, logicky mi nevadily. Hlavně tam ale byla lépe zvládnutá atmosféra i mimo koncertní pódia.

May a Taylor jakožto hlavní poradci si tak stvořili pomník k obrazu svému. Asi to s tím rčením v traileru, že jediná úžasnější věc než hudba Queen je jenom Mercuryho příběh, nebude tak žhavé, když si ho museli řádně načančat a dát mu ten správný kabát. Jak bylo avizováno, má jít o oslavu hudby Queen. Mně k oslavě daleko lépe poslouží osolit „Sheer Heart Attack“ nebo si pustit koncert, klidně třeba záznam Live Aid, „Bohemian Rhapsody“ k tomu nepotřebuji.

Bohemian Rhapsody (2018)


Forest of Grey – Crypsis

Forest of Grey - Crypsis

Země: USA
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 15.5.2018
Label: Casus Belli Musica / Beverina Productions

Tracklist:
01. I
02. II

Hrací doba: 30:16

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Casus Belli Musica

Forest of Grey je čtyřčlenná formace z amerického Seattlu. Za zmínku ze sestavy stojí snad jedině bubeník Sam Pickel, jehož můžete znát také z Hissing. Já osobně jsem každopádně o existenci kapely až doposud neměl tušení, a aniž bych chtěl našeho čtenáře jakkoliv podceňovat, věřím tomu, že v tomto ohledu ani zdaleka nebudu jediný. Forest of Grey totiž za sebou nemají příliš nahrávek, ačkoliv vznik je datován až k roku 2003. Všemocné Metalové archivy uvádějí, že skupina za celou tu dobu vydala pouze jeden demosnímek a jednu kompilaci, jinak nic…

…až do letošního roku, kdy se na svět dostal dlouhohrající debut „Crypsis“, údajně rovnou po desetileté práci. Právě na něj si nyní posvítíme. Počin původně vyšel hned zkraje roku, v lednu, a to pouze digitálně na Bandcampu Forest of Grey. Fyzického vydání se dočkal v květnu, kdy se objevilo digipack CD zhotovené společnými silami lotyšských Beverina Productions a ruských Casus Belli Musica. CD má také jiný obal, což upřímně moc nechápu, protože tento je takový nijaký a zaměnitelný se spoustou jiných obálek, které se v daném žánru objevují. Původní artwork byl sice jednodušší, ale mně osobně přišel o dost zajímavější.

Nicméně ani ten by samotnou kvalitu muziky nějak zásadně nepovýšil a nezakryl by skutečnost, že „Crypsis“ není žádná velká pecka. Styl Forest of Grey bychom podle mě mohli v klidu nazvat atmospheric black metalem; vydavatelé tomu říkají cascadian black metal, ale to je myslím vcelku fuk. Forest of Grey ctí, že stoprocentně neznějí jako jakákoliv jiná další průměrná formace tohoto subžánru, který má obecně tendence nebýt zrovna dvakrát originální. Napříč albem se kupříkladu najdou i jisté téměř „progové“ pasáže. Avšak ani to výsledek nepovyšuje na nějaký velký zážitek.

Atmosféra na „Crypsis“ rozhodně nemaká na sto procent a právě v tomhle dle mého skromného názoru tkví největší kámen úrazu. Album se vlastně poslouchá docela fajn, ale nic většího v člověku nedokáže zanechat, nedostaví se žádný trans, neumí to vtáhnout, pohltit a vypustit až na samotném konci, jak to zvládnou opravdové majstrštyky black metalu stavícího na postupné gradaci a budování atmosféry. Na „Crypsis“ je znát určitá myšlenka a je evidentní, že muzikanti ve Forest of Grey nejsou žádní šulíni, kteří nemají tucha, co a jak by vlastně chtěli hrát. K opravdovému posluchačskému uspokojení však desce stále dost schází.

Poslech „Crypsis“ mě nicméně nijak neobtěžoval. Album je nakonec poměrně v pohodě i díky tomu, že není příliš dlouhé, což se v tomhle žánru zas až tolik nemusí. Přijde mi, že spousta atmo-blackových kapel má pocit, že jakmile jejich deska netrvá alespoň šedesát minut, nemůže to prostě fungovat. Může. Forest of Grey si sice také libují v delších kompozicích – obě části „Crypsis“ mají cca čtvrt hodiny – ale jsou jen dvě, což dohromady vydá přesně na půlhodinky. Tak aspoň že tak, protože kdyby byla hrací doba dvojnásobná, byly by mé dojmy o poznání méně smířlivé.

I přes určité dílčí klady se ale nemohu zbavit pocitu, že „Crypsis“ je prostě jedno další album z mnoha. Poslechnul jsem, neprudilo mě to, ale za chvíli se to z hlavy vypaří jak pára nad hrncem. Rozhodně nejde o nic, do čeho bych vás nutil. Když o Forest of Grey nebudete vědět, rozhodně nepřijdete o nic zásadního, alespoň v současné době tedy ne. Nicméně mám pochybnosti o tom, že se tento stav v budoucnu změní.


Clutch – Book of Bad Decisions

Clutch - Book of Bad Decisions

Země: USA
Žánr: stoner rock
Datum vydání: 7.9.2018
Label: Weathermaker Music

Tracklist:
01. Gimme the Keys
02. Spirit of ’76
03. Book of Bad Decisions
04. How to Shake Hands
05. In Walks Barbarella
06. Vision Quest
07. Weird Times
08. Emily Dickinson
09. Sonic Counselor
10. A Good Fire
11. Ghoul Wrangler
12. H.B. Is in Control
13. Hot Bottom Feeder
14. Paper & Strife
15. Lorelei

Hrací doba: 56:54

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Můj vztah ke kapele Clutch není zrovna veliký. Přestože se jedná o veterány stoner rocku, já s nimi poprvé přišel do kontaktu až v roce 2013, kdy vydali desku „Earth Rocker“. Z těch největších stonerových kapel je dodnes znám nejméně. Oblíbil jsem si i jiné desky jako „Blast Tyrant“ nebo eponymní „Clutch“, ale celkově mě jejich tvorba až tak nezasáhla a stejně jsem se vždy nejraděj vracel k „Earth Rocker“.

Právě díky „Earth Rocker“ jsem před třemi lety netrpělivě vyhlížel následovníka „Psychic Warfare“ a byl jsem nepříjemně zklamán. Vlastně už ani nevím, kdy naposledy jsem ho slyšel, ale hádám, že to bylo v onom roce 2015. Zatímco „Earth Rocker“ byl živel plný radosti z hraní, bluesové energie i přímočarého prdel-nakopávajícího rokenrolu, „Psychic Warfare“ nebylo nic víc než nuda. K nynějšímu „Book of Bad Decisions“ už jsem tak přistupoval s mírným odstupem, což znamená, že jsem byl stále zvědavý, co Clutch dělají, ale nečekal jsem kdovíco.

„Book of Bad Decisions“ jsem protočil několikrát, ale nemohu si pomoci, je to zase strašná nuda. Podobně jako na „Psychic Warfare“, ani tady jsem si neoblíbil jedinou písničku. Přinejlepším jsou tu skladby, co se dají poslouchat, ale nic víc. Hlavně je tu tolik vaty, až to hezké není. Celá placka má bůhví proč skoro hodinu, což je v případě nezajímavého materiálu setsakra hodně. Ta minulá měla bezmála čtyřicet minut, takže tu máme dalších extra dvacet minut nudy navíc.

Třeba hned první „Gimme the Keys“ představuje standard, jenž neurazí, dá se poslouchat, ale problém nastává ve chvíli, když je takovýhle standard zároveň tím nejlepším z celé desky. Houpavá a pomalejší „Spirit of ’76“ začíná zabředat a brzy nudit, zatímco s titulní trojkou „Book of Bad Decisions“ pak vyniká poloha Clutch, která mi začala vyloženě vadit. A nejenom tady, ono je tím u nich prolezlé ledasco. Tak mě tak napadá, že je to možná důvod, proč jsem jim nikdy úplně nepropadl. Zkrátka smrdí to takovým tím jižanským vidláckým tónem.

Právě tenhle redneck styl se mi už na „Psychic Warfare“ protivil a tady je tomu úplně stejně. Ono to souvisí s celkovým směřováním Clutch, kteří do toho stoneru prostě trochu southern rocku vždycky dávali. Zajímavé je, že někdy mi to tam sedí, ale s posledními nahrávkami horko těžko. Když už se k tomu odhodlali jiné kapely, tak mě to bavilo daleko více, napadají mě třeba Corrosion of Conformity.

Mezi ty věci, které jsou oukej, bych zařadil vtipnou „How to Shake Hands“, „Vision Quest“ s povedeným refrénem, odpíchlou „Weird Times“, poslední baladickou „Lorelei“ a snad i „H.B. Is in Control“. Tyto kusy spolu s prvním zářezem mají alespoň náznak toho přísného projevu, kterým se Fallon a spol. dokázali prezentovat v lepších časech. Hlavním problémem zůstává, že bych tu bez problémů vyházel tak polovinu tracklistu a stejně by to nebylo úplně dobré album. „Book of Bad Decisions“ se díky množství skladeb zbytečně natahuje a trpí tím zejména písně na konci, u kterých už málokdy vydržím dávat pozor. Clutch stále zní jako Clutch, jsou tu nějaké dobré riffy, občas se mi líbí sóla, Fallonův hlas baví, ale celkově je toho všeho prostě málo.

Clutch

„Book of Bad Decisions“ je tak docela výstižný název, avšak určitě byl zamýšlen jinak. Nudně poskládané písně, moc utahané, bez nápadů a především předlouhé. To vše jsou hlavní aspekty, které mi říkají, ať se s další nahrávkou Clutch už netrápím.


Inherent Vice (2014)

Inherent Vice

Země: USA
Žánr: krimi / komedie

Originální název: Inherent Vice
Český název: Skrytá vada

Rok vydání: 2014
Režie: Paul Thomas Anderson
Hrají: Joaquin Phoenix, Josh Brolin, Owen Wilson, Katherine Waterston, Benicio Del Toro

Hrací doba: 149 min

Odkazy: web / facebook / twitter

Zdroj fotek: IMDb.com

Filmů o drogách je opravdu nepřeberné množství. Ať už jsou to zhulenecké komedie, různá requiem za feťáky nebo uvolněné halucinogenní tripy, je z čeho si vybírat a kvalita není špatná. Z první kategorie jsou skvělej matroš filmy Cheeche a Chonga, druhé vévodí „Trainspotting” a třetí samozřejmě Gilliamův nejlepší výtvor (alespoň z mého pohledu) „Strach a hnus v Las Vegas”. Takže pokud chcete filmy o drogách, víte kam se obrátit. Pokud jste ale trochu náročnější (čímž nemyslím, že by dříve zmíněné filmy byly horší než ten, o němž se chystám psát), je tu ještě jiná kategorie. Totiž filmy, které nejsou o drogách (drogy se v nich možná vyskytují, ale není to primárně o nich), ale ze kterých budete mít pocit, že jste se sami nevědomě sjeli. A právě takové je „Inherent Vice” nebo „Skrytá vada”, chcete-li (já ale budu používat anglický název, protože se mi líbí víc).

A přitom se to na začátku tváří tak nevinně. Rok 1970, éra hippies už odeznívá. „Doc“ Sportello, soukromé očko, co hulí jedna radost a jednou nohou je stále v této končící éře, je svojí bývalou přítelkyní Shastou požádán, aby jí pomohl zabránit plánovanému únosu jejího současného přítele – bohatého realitního magnáta. Až sem se zdá být všechno v pořádku (když tedy nepočítám zajímavým způsobem pojatou vypravěčku, která sem tam posouvá příběh dál a jakožto pravé květinové dítě jsou její průpovídky prodchnuty esoterickými poznámkami o působnosti souhvězdí a planet). Vlastně při prvním zhlédnutí je zdánlivě všechno v pořádku ještě nějakou chvíli, ale po druhém nebo třetím opakování jsem si uvědomil, že moment, kdy dalšího dne Doc vejde do své kanceláře, kde už na něj čeká černoch, jenž se ve vězení paktoval s jedním členem motorkářského gangu Árijské bratrstvo kvůli podobným názorům na americkou vládu, je tím zlomovým. Shodou okolností si totiž Mickey Wolfmann, zmiňovaný realitní magnát, najímá Árijské bratrstvo jako svou osobní ochranku (ačkoliv je žid) – zvláštní náhoda, která je ale jen první v řadě dalších podivně provázaných událostí.

Nečekané i čekané souvislosti a provázanosti jmen a událostí jsou jedním ze tří hlavních aspektů, díky nimž se po většinu filmu cítíte jako byste byly v mlžném oparu, jenž se sice dá ještě prohlédnout a vy si tak můžete uvědomovat, co se děje, ale je až příliš hustý na to, abyste byli tento děj schopni pochopit nebo abyste vůbec byli schopni se o to začít snažit. Jmen a událostí, které souvisí s jinými jmény a událostmi zmíněnými dříve, je zde totiž tolik, že se v nich začnete brzo ztrácet. Absurdní postavy dělající absurdní věci se zde nabalují jedna na druhou a celou absurditu posouvají na další úroveň. Začne vznikat určitý paranoidní dojem poskytující živnou půdu pro nepřeberné množství konspiračních teorií o tom, jak to je, bylo, bude, nebo v jaké časové rovině se to teď vlastně pohybujeme. Ze začátku možná budete zmatení, hned nato snad podráždění, nakonec zoufalí, ale pokud se vykašlete na pokusy o zorientování se a podvolíte se, velmi tak prospějete svému celkovému zážitku a podvědomému uchopení snímku, které zužitkujete při dalších zhlédnutích. Kdyby však byl tento aspekt jediným způsobujícím onu mlhu, nemělo by „Inherent Vice“ šanci vyšplhat se mezi jedny z nejlepších filmů, které jsem dosud viděl. Je zde ještě jedna podstatná věc.

Inherent Vice (2014)

Zeptám se – byli jste někdy zhulení? (Ale no tak, samozřejmě, že nebyli, co si to o vás myslím.) A znáte ten pocit, kdy začnete něco vyprávět (nebo začnete nad něčím přemýšlet), máte jasnou představu o průběhu i pointě celého příběhu, ale najednou se zaseknete u nějakého detailu, všechno ostatní vám začne unikat a vy nakonec nejste schopni znovu navázat a dokončit svoje vypravování? (To znám samozřejmě jen z doslechu…) Tak přesně tohle se stane hned několikrát za celý film, ačkoliv s tím rozdílem, že se mu podaří na původní příběh, o němž už stejně nemáte sebemenší potuchy, navázat. Ukázkovým příkladem je monolog Shasty, kdy Sportellovi vypráví o… no, to si raději nechám pro sebe. Každopádně se jedná o monolog emotivní, zároveň však zvláštním způsobem monotónní, čímž vás donutí přistoupit na svou hru a vy se tak dozvídáte detaily, které nepotřebujete znát, možná byste je ani nechtěli znát, ale všechno je vám tak nějak ukradené, protože v tom okamžiku neexistuje nic kromě těch detailů. Neexistuje mimo ně žádný film, žádná realita. Nic. A pak se najednou nit přetrhne a vše se vrátí k normálu. Tedy v případě tohohle filmu spíše k „normálu“. Pak pokračuje všechno, alespoň zdánlivě, tak jak má, když v tom se objeví další detail a… a tak pořád dokola.

Péče o detaily je také velmi výrazným faktorem, s nímž se v průběhu snímku setkáte mnohokrát. Tím je vytvářen kontext k osobnostem jednotlivých postav a k tomu, co si prožili (a jak to možná ovlivňuje to, co právě prožívají v současnosti), což by nemuselo být samo o sobě nijak zajímavé, ale přístup, který nechává diváka alespoň z poloviny si ten kontext domyslet, přičemž mu dá dostatek indícií, aby mohl přijít na to, jak to doopravdy bylo, dělá tuto hru zajímavou více než dost. Vedle detektivní zápletky odehrávající se před vámi tak můžete začít vlastní pátrání a nedivil bych se, kdyby na jeho konci bylo několik archů plných grafů a tabulek vzájemných vztahů. To vše vytváří filmový svět, který je ucelený, bohatý a kompletní a díky tomu, i přes podivnou zápletku, jež se v něm odehrává, působí až překvapivě realisticky. Svým způsobem. Nedivím se, že Paul Thomas Anderson dostal jako vůbec první svolení od Thomase Pynchona (autora originálu, který si musím co nejdříve přečíst, nehledě na to že do češtiny dosud nebyl přeložen) převést jeho dílo na filmové plátno.

Inherent Vice (2014)

Nakonec je zde ještě třetí aspekt, který výrazně přispívá k vytvoření mimózní atmosféry. Je jím geniální dobový soundtrack, za nímž stojí člen Radiohead Jonny Greenwood. Čeká vás skvělý monotónní téměř uspávající psychedelický rock místy proložený snovou klasikou ve stylu Debussyho doplňující většinu scén a často mezi nimi beze změny proplouvá a podporuje tak plynulost a provázanost jednotlivostí. Zároveň také jemně masíruje mozek a dostává ho do stavu, kdy jsou jakékoliv jeho racionální projevy chabé a neúčinné.

Tyto tři aspekty vytvářejí film, při jehož sledování nevíte, jestli máte před sebou pořádně zhulenou detektivku, trochu jinou love story nebo cynickou komedii a také film, který je mnohovrstevnatý, a každé další zhlédnutí odhalí nové skutečnosti a detaily, jichž jste si předtím nevšimli. Třeba jak to bylo s tím Bigfootovým zesnulým parťákem. S několika třešničkami na dortu, jako jsou Docovy kotlety, které budu mít před očima ještě dlouhou dobu, nebo Benicio del Toro v roli právníka (ano – právníka, konkrétněji právníka na počátku 70. let a ještě konkrétněji právníka na počátku 70. let, jehož klient je permanentně na drogách – nepřipomíná vám to něco?), se tak můžete těšit na zážitek, jenž si bude vyžadovat i několikeré opakování (v mém případě aspoň dvakrát nebo třikrát ročně). Samozřejmě jen v případě, že se mu podvolíte a nebudete se dožadovat jakýchkoli diváckých práv.

Inherent Vice (2014)

Na závěr bych vám chtěl dát jednu, vlastně dvě rady. Za prvé, a to už jsem zmiňoval, ale považuji za důležité to zopakovat – nesnažte se zorientovat ve jménech a jejich provázanosti, ani pochopit děj a jeho smysl. Alespoň ne na poprvé. Pokud byste se o to mermomocí pokoušeli, je velká pravděpodobnost, že dopadnete jako značné množství diváků v kinosálech, kteří po půlce filmu odešli, protože nic nechápali. Za druhé – přestože tím, co tady píšu vytvářím určitá očekávání, zkuste se jich zbavit. Tím, že budete očekávat film, který vám nahradí ranního jointa, přesně takový dostat nemusíte.

Prostě se poddejte. Nádech a výdech. Šluk… a výdech. Tak je to správně.


Imperial Triumphant – Vile Luxury

Imperial Triumphant - Vile Luxury

Země: USA
Žánr: avantgarde black / death metal
Datum vydání: 13.7.2018
Label: Gilead Media / The Alchemy Lab Records

Tracklist:
01. Swarming Opulence
02. Lower World
03. Gotham Luxe
04. Chernobyl Blues
05. Cosmopolis
06. Mother Machine
07. The Filth
08. Luxury in Death

Hrací doba: 55:59

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Perfect World Productions

Newyorští Imperial Triumphant se přihlásili k progresivnějším podobám extrémního metalu už se svým debutem „Abominamentvm“ (2012), ale skutečný potenciál se ukázal až s následujícím ípkem „Goliath“ (2013) a hlavně monstrózní deskou „Abyssal Gods“ (2015). Potenciál, že kapela nebude patřit k dalším z mnoha napodobitelů, ale k lídrům, kteří metalovou muziku opět protlačí do sfér dříve neprozkoumaných, anebo přinejmenším nabídnou dostatečně svěží dávku cáklé hudby. Věřím, že všichni, kterým „Abyssal Gods“ padlo do chuti, se na letošní desku „Vile Luxury“ těšili. Do této skupiny jsem patřil i já.

Kapela se ani v období, kdy ještě hrála tuctový black, netajila svou inspirací domovským New Yorkem. I když jsem tuto metropoli „navštívil“ pouze prostřednictvím filmů a fotografií, „Abyssal Gods“ mi umožnilo se živě vcítit do pošmourných obrazů zašlých ulic obklopených nebetyčnou zástavbou za zvuků rachotící dopravy a doléhajících houkaček. „Vile Luxury“ nabízí jiné obrazy. Opět ryze americké, alespoň tak jak mi je zprostředkovaly díla slavných romanopisců, avšak místo městských monumentů vidím opulentně-dekadentní bankety rozežrané smetánky zcela netečné vůči marasmu okolní společnosti. Něco jako večírek z „Velkého Gatsbyho“ optikou Davida Lynche za drogového dojezdu. K poslechu a předávkování hraje big band místního blázince v černých hábitech se zlatými maskami.

Poslech „Vile Luxury“ je do jisté míry zajímavé dobrodružství. Co se týče metalové tváře, kapela se opět drží výraziva avantgardního death metalu vycházejícího z Gorguts a Deathspell Omega, ovšem členové se také nikdy netajili svou zálibou v jazzu nebo moderní klasice a tentokrát tyto prvky hrají mnohem větší roli než dřív.

Imperial Triumphant tlačí na pilu seč to jde a výsledkem je samoúčelná, temná metalová avantgarda. Ovšem skutečně pamětihodných momentů je tady dle mého názoru minimum. Jistou emoční odezvu jsem cítil například, když se do mikrofonu opřela Yoshiko OharaBloody Panda, jsou tu i nějaké kytarové nápady, které dokáží navodit neklid tak známý z poslechů „Abyssal Gods“, a určitě lze nalézt více pasáží, které jsou prostě zvrácené. Jak jsem naznačil výše, je fajn si „Vile Luxury“ pustit na sluchátkách a „intelektuálně“ se s tím chaosem popasovat, avšak po jisté době, kdy už mě ve zvukových kolážích nemohlo nic překvapit, jsem si jen potvrdil svůj pocit, jak prázdné album vlastně je.

Frontman Ilya se nechal dříve slyšet, že je schopný vyhodit i jinak dobré riffy, protože nejsou pro Imperial Triumphant dost divné, ale zde to s dosažením vidiny hudebního zla úplně nevyhrál, protože když si vezmeme zmíněné Deathspell Omega, Gorguts anebo třeba i Šostakoviče a Pendereckého, tak ti všichni dovedli i do svých nejkrutějších brutalit narvat silné melodie, jež v samém důsledku umocnily sílu a „mindfuck“ kompozic. Něco podobného se Imperial Triumphant dařilo na minulé desce, tady převážně selhávají. Poslech „Abyssal Gods“ zkrátka ve mně prostě něco zanechal, něco mi dal. O „Vile Luxury“ tohle říct nemůžu.

Imperial Triumphant

Jako bych zas viděl Trierova „Antikrista“. Boří se hranice, člověk se kolikrát nestačí divit, co to vlastně vidí, ale po skončení je taky zřejmé, že film je vlastně vyumělkovaná „blbost“. Ne jako „Zvrácený“ od Noého, který jde do filmařských extrémů mnohdy podobně, ale po skončení sedím ještě hodinu s vykulenýma očima, rozrušený a zcela přesvědčený, že přítelkyně už nikdy nikam sama v noci nepůjde.

Nový Imperial Triumphant za pár poslechů rozhodně stojí pro svou unikátnost a nesporné dovednosti, ať už instrumentální nebo kompoziční, kterými členové vládnou. To se počítá a cení. Ale jinak mě „Vile Luxury“ svým obsahem spíše zklamalo. Také trochu lituji, že jsem desce věnoval takovou spoustu času, když jsem pochyboval o svém úsudku a domníval se, že mi něco zásadního asi uniká. Neuniká, „Vile Luxury“ skutečně není taková pecka, jak se zdá nebo jakou mělo být.


Killer Klowns from Outer Space (1988)

Killer Klowns from Outer Space (1988)

Země: USA
Rok vydání: 1988
Žánr: horor / komedie / sci-fi

Originální název: Killer Klowns from Outer Space
Český název: Klauni zabijáci, Klauni zabijáci z vnějšího vesmíru

Režie: Stephen Chiodo
Hrají: Grant Cramer, Suzanne Snyder, John Allen Nelson

Hrací doba: 88 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Říkává se, že v jednoduchosti je síla. Chtělo by se říct, že „Klauni zabijáci [z vnějšího vesmíru]“ jsou toho důkazem. Z jednoho vlastně dost zhovadilého nápadu se totiž podařilo udělat biják, který možná svého času prošuměl bez většího povšimnutí, ale s odstupem se z něj stala nefalšovaná kultovka uctívaná mezi příznivci brakového filmu. Zcela právem.

O čem tahle zhulenost je, dostatečně ilustruje její název – „Killer Klowns from Outer Space“ je naprosto všeříkající, poněvadž celé tohle veledílo je o vraždících klaunech z vesmíru. Stejně tak tenhle titul hodně napoví o tom, jestli jde o snímek dle vašeho vkusu a choutek. Nevím jak vy, ale já když zahlédnu nějaký biják s absolutně šíleným béčkovým názvem, okamžitě z toho mám radost a dostanu obrovskou chuť se na to podívat. Je pravda, že zrovna „Killer Klowns from Outer Space“ v tomto ohledu ještě nejsou ta největší lahůdka, ale přesto – pokud tenhle film neznáte a samotný název vám přijde natolik zábavný a lákavě béčkový, až jste dostali náladu si to pustit, pak vězte, že se vám to s dost velkou pravděpodobností bude líbit.

Příběh je tak přímočarý, jak jen to jde. Za maloměsto dopadne meteorit, což je ve skutečnosti loď s vraždícími klauny. Ve tvaru cirkusového stanu samozřejmě. Klauni vtrhnou na městečko a začnou to tam mydlit jak páni. Jedni z prvních, kdo jejich plán prohlédnou, jsou Mike a Debbie, kteří se pokusí zalarmovat město, ale nikdo jim zcela nečekaně nevěří, když své tvrzení podkládají argumenty o vraždících klaunech z vesmíru, kteří po nich stříleli popcorn. Zanedlouho přesvědčí místního policistu Davea, který dřív s Debbie chodil, a ještě s bratrskou dvojicí výtečníků (pronajali si zmrzlinářský vůz, aby mohli balit holky na zmrzlinu… to hovoří za vše) se vydají vetřelce zastavit.

„Killer Klowns from Outer Space“ je absolutní béčkový škvár, který ždímá úchylnou atmosféru a opulentní estetiku osmdesátých let až do morku kostí. Vymatlaná (ne)zápletka, naivita, epicky blbé hlášky, papundeklové kulisy, brutální přehrávání všech postav a na druhé straně perfektní béčkoví zabijáci, kteří se mohou pochlubit skvělým vzhledem a své oběti vraždí s velkou dávkou vynalézavosti.

Právě nevšední, mimořádně zábavné a originální vraždy patří k největším kladům snímku. Klanu zabijáci mají ve výbavě laserové bambitky, které člověka obalí do cukrové vaty, pušky střílející popcorn, který klidně ožije a pokusí se oběť zakousnout. Zvládnou si vyrobit psa z balónků a ten začne lidi stopovat, chytají lidi do balónků, házejí po nich koláče, které roztaví maso, zvládnou zabíjet i stínem a předvedou i hromadu dalších vtípků a zábavných situací. Navíc se tam těch klaunů najde požehnané množství, takže o srandu bude postaráno. A komu by to přece jenom nestačilo, na konci se objeví i obrovský über-klaun přezdívaný Klownzilla!

Killer Klowns from Outer Space (1988)

Snad jediné, co jejich dovádění chybí, je více krve. To je asi jediná zásadní výtka, jakou ke „Killer Klowns from Outer Space“ mám. Tady není prakticky žádná, ani kupříkladu v momentě, kdy klaun motorkářovi urazí hlavu (což je jinak jen tak mezi námi mimořádné vtipná scénka), a to je veliká škoda. Uznávám, že film vznikl až ke konci osmdesátých let, kdy už cenzura úřadovala naplno a tvůrci zdaleka neměli tolik volnosti jako třeba v sedmdesátých letech nebo ještě na začátku osmdesátých let, ale stejně zamrzí, že se nějaké pořádné krvavé záběry neobjevily, protože ty by mohly „Killer Klowns from Outer Space“ ještě víc vyšperkovat.

Na druhou stranu, ani absence krve snímku vaz neláme, poněvadž se jedná o vysoce zábavnou jízdu plnou skvělých nápadů. Lákavé, bizarní, v dobrém slova smyslu úchylné. Je na tom vidět, že s „Killer Klowns from Outer Space“ si někdo udělal ohromnou radost a natočil biják, po němž strašně toužil. Na výsledku je to vidět, protože z toho čiší sranda a nadhled do všech směrů. Prohlásil jsem, že jde o škvár a brak, což je nepochybně pravda, ale v tomto případě je ta brakovitost zcela evidentně zamýšlená a záměrná. Takže to berte jako klad.

Killer Klowns from Outer Space (1988)

„Killer Klowns from Outer Space“ rozhodně patří k filmům, na jejichž hru prostě musíte přistoupit. Pokud nemáte buňky na záměrně přepálené hororové komedie, tady si asi moc neškrtnete. V opačném případě ale na vás čeká nefalšovaná kultovka, kterou byste jako příznivci zhovadilé kinematografie rozhodně měli znát.


Jaye Jayle – No Trail and Other Unholy Paths

Jaye Jayle - No Trail and Other Unholy Paths

Země: USA
Žánr: psychedelic / alternative rock
Datum vydání: 29.6.2018
Label: Sargent House

Tracklist:
01. No Trail (Path One)
02. No Trail (Path Two)
03. Ode to Betsy
04. Accepting
05. As Soon as Night
06. Cemetery Rain
07. Marry Us
08. Low Again Street

Hrací doba: 43:23

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

Nechci znít hned na začátku přehnaně melodramaticky, ale mám sto chutí napsat, že alba jako „No Trail and Other Unholy Paths“ jsou důvodem, proč mi ještě pořád dává smysl se s touhle stránkou patlat. Počkat, já už jsem to vlastně napsal. Nevadí, vždyť ono to tak vlastně opravdu je. Dost pochybuji, že bych se totiž ke kapele jako Jaye Jayle dostal sám od sebe, přestože ji zezadu jistí label formátu Sargent House. Pravděpodobně bych přehlédl. Naštěstí mám tu výhodu, že se sem tam na mailu objeví i info o zajímavé muzice. Ze zvědavosti jsem poslechl ukázky a nabyl dojmu, že tohle bych mohl chtít slyšet celé.

Za nějaký čas jsem si „No Trail and Other Unholy Paths“ skutečně pusti a jeb ho – všechno si sedlo na svoje místo, deska se mi přesně strefila do nálady a já jsem zase jednou zažil takový ten nádherný pocit, kdy vás nějaká hudba chytí za srdeční sval a vy se jí nemůžete nabažit. Člověk to album musí točit pořád dokola a ne a ne se nasytit. Když to přijde takhle znenadání, tím lepší a kolikrát i silnější to pak je.

Úvodní písnička „No Trail (Part One)“ ještě nic velkého neslibuje. Popravdě je to asi nejméně záživná položka alba a osobně ji i navzdory času tři a půl minuty beru spíše jako takové intro. Její klávesové cvrlikání je dost něco jiného, než co se odehrává později, ale i tak se vyplatí nepřeskakovat přinejmenším z jednoho důvodu – plynule na ni totiž „No Trail (Part Two)“ a prostě nechcete, aby druhá část začínala jen tak ze vzduchoprázdna. Tím spíš když se jedná naopak o jednu z nejlepších položek v tracklistu.

Předěl mezi oběma částmi „No Trail“ je ambientně tichý. Do něj se posléze usadí zpěv a hned záhy i úsporná psychedelická rytmika. Atmosféra začne makat naplno a ihned je cítit, že ono pověstné to tam je. Nikam se nespěchá, neútočí se na první signální, ale o to lákavější a trvanlivější to pomalé monotónní převalování s uhrančivým vokálem a jemnou gradací je.

Jenže žádná další skladba na „No Trail and Other Unholy Paths“ se už v podobném duchu nenese. A přesto je to pořád homogenní deska působící dojmem uceleného díla, při jehož skládání se někdo trochu namáhal a věnoval tomu péči. Anebo nenamáhal a dohnal to ryzím talentem, co já vím. Ale ve finále mě to vlastně netrápí, protože důležité je, že tak jako tak tu před sebou máme velice silnou nahrávku.

Jestli jsou si jednotlivé skladby v něčem podobné, tak asi v tom, že všechny staví na nějaké výrazné rytmické lince, která písni dává jasně identifikovatelný základ, kolem něhož se pak odehrává další magie. V některých případech je tento hlavní motiv třeba i dočasně přerušen, ale song se k němu zase poslušně vrátí. I díky tomu nelze „No Trail and Other Unholy Paths“ upřít určitý psychedelický pel, nicméně označit počin za čistý psychedelický rock by bylo dost zkratkovité. Atmosféra je každopádně prakticky ve všech stopách velmi přesvědčivá a přirozeně se do zvuku Jaye Jayle podařilo zakomponovat i hosty, z nichž nejvýraznější otisk zanechala Emma Ruth Rundle, která přispěla hned do šesti písní z osmi (čili do všech vyjma „Accepting“ a intra „No Trail (Part One)“).

„No Trail and Other Unholy Paths“ je každopádně výborné album prakticky bez slabého místa. Samozřejmě, některé skladby jsem si oblíbil o trochu více – „No Trail (Part Two)“, „Ode to Betsy“, „As Soon as Night“ nebo „Cemetery Rain“ – ale to už je spíš takový detail. Desku si totiž ve skutečnosti užívám jako celek a rozhodně vám ji mohu doporučit. Máte-li rádi chytrou a podmanivou muziku bez ohledu na žánr, určitě neprohloupíte.


Stellar Descent – The Future Is Dark

Stellar Descent - The Future Is Dark

Země: USA
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 27.9.2018
Label: Sol y Nieve

Tracklist:
01. The Future Is Dark

Hrací doba: 46:05

Odkazy:
facebook / bandcamp

Na zámořský projekt Stellar Descent jsem narazil v roce 2015 prostřednictvím desky „Fading“ a jednalo se dost příjemné překvapení. Přestože dnes už atmospheric black metalu zdaleka nepatří zrovna k mým favoritům (ne snad, že by to někdy byl můj nejoblíbenější blackmetalový subžánr), zrovna na „Fading“ vzpomínám v dobrém a tu a tam si to album stále pustím. A pořád mi přijde dobré.

Důvody nejsou nijak složité. Ale to nevadí, však se přece říká, že v jednoduchosti je síla. A „Fading“ ve své podstatě relativně jednoduchá deska byla. I tak se jí ale podařilo držet posluchačovu pozornost celou dobu, což lze považovat za vcelku úctyhodný výkon s ohledem na skutečnost, že se zde nacházela pouze jediná kompozice trvající bezmála 70 minut. Výsledek byl nicméně hypnotický a krásně podmanivý. Ačkoliv jsem viděl i negativní ohlasy (vzpomínám si na jednu recenzi, kde „Fading“ krutě sepsuli a vysmáli se mu za kachní krákání), ale mně osobně se to fakt líbilo.

Stellar Descent – od roku 2016 nikoliv jednočlenná, nýbrž již dvoučlenná formace – od té doby vydali splitko „Second Sequence“ s žánrově spřízněnými krajany Aylwin (2017) a podíleli se na kompilaci „Dipaka I: Igniting Ictus“ (rovněž 2017). V obou případech jde o počiny, jimž jsem pozornost nevěnoval. Když jsem se ale dozvěděl, že se chystá další klasická řadovka „The Future Is Dark“, docela jsem se na ni i těšil. Obzvláště v momentě, kdy jsem zjistil, že i ona bude obsahovat jedinou předlouhou píseň, byť tentokráte „pouze“ v délce 46 minut.

U podobně stavěných nahrávek se jen těžko popisuje, v čem jsou nebo naopak nejsou dobré. Jejich přístup totiž bývá prakticky stejný – jsou dlouhé a monotónní, drtivou většinu času v nich zabírá ústřední motiv, který se mění jen velice pozvolna a kolem nějž se postupně objevují a zase mizí další menší motivy. Někdo by třeba mluvil o stereotypu, ale takovým lidem taková hudba asi není souzena (není myšleno pejorativně – každému co jeho jest). Takové bylo „Fading“ a takové je i „The Future Is Dark“. Přesto jsem hned na první poslech poznal, že letošní novinka prostě není tak strhující, jako byl její předchůdce.

Netvrdím, že je „The Future Is Dark“ špatné album. Naopak se to poslouchá dost příjemně a vesměs proti tomu nic moc nemám. Jedná se o solidní atmo-black, nálada je ucházející a těch 46 minut v jednom songu se dá zvládnout naprosto v pohodě. Novinka nicméně nedokáže vtáhnout takovým způsobem, jakým se to dařilo „Fading“, které si tu mojí pozornost zvládlo urvat mnohem více.

Nebudu se tentokrát vymlouvat na nějaké hovadiny a zahrávat to do autu s tím, že mě „The Future Is Dark“ třeba nezastihlo v optimální náladě, protože vím, že to tak není. Nové album je prostě slabší. Sice pořád relativně solidní, ale vím docela jistě, že na rozdíl od „Fading“ mě nic nebude nutit, abych se sem zpětně vracel.

Nad Stellar Descent hůl nelámu. Myslím, že příští dlouhohrající nahrávku si také pustím. Pokud bych vám měl ovšem něco doporučit, asi je jasné, že vás pošlu spíš na adresu „Fading“. To byla totiž výborná nahrávka. „The Future Is Dark“ naproti tomu není nic zvláštního.