Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

Annabelle: Creation (2017)

Annabelle: Creation (2017)

Země: USA
Rok vydání: 2017
Žánr: horor

Originální název: Annabelle: Creation
Český název: Annabelle 2: Zrození zla

Režie: David F. Sandberg
Hrají: Anthony LaPaglia, Miranda Otto, Lulu Wilson, Talitha Eliana Bateman

Hrací doba: 109 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Nejsem přílišným zastáncem duchařin, vlastně je považuji za jeden z nejnudnějších hororových subžánrů (větší nuda už je snad jenom found footage), ale i s takovou nemohu neuznat, že oba díly „The Conjuring“ ve svém ranku patří k tomu lepšímu a zajímavějšímu. I navzdory tomu, že dvojka byla o trochu slabší. Zato spin off jedničky s názvem „Annabelle“ takovou parádu neudělal a topil se v utahaném průměru, směšných klišé a nudě.

Kvalita ovšem ve filmovém průmyslu nikoho nezajímá. „Annabelle“ zarobila jako svině, ostatně jako prozatím vše z „The Conjuring“ univerza, takže došlo i na druhý díl. Jeho podtitul „Creation“, respektive „Zrození zla“ v české mutaci, jasně dává na vědomí, že tentokrát se diváci dozvědí něco o tom, jak prokletá panenka Annabelle, která se prvně objevila v prvním díle „The Conjuring“, vlastně vznikla.

Docela nepřekvapivě vše začalo u výrobce panenek. Zpočátku ale nic nenasvědčuje tomu, že by měl tenhle chlapík nějak začít pořádnou hororovou story – je šťastný se svou ženou a dcerkou, mají velký dům a kšeftu se podle všeho daří. To ovšem trvá jen do doby, než dceru Bee – což je zkrácenina Annabelle – srazí a zabije auto. Něco takového dokáže s rodinnou pohodou trochu zamávat.

O dvanáct let později se manželé rozhodnou svůj dům opět trochu prosvětlit dětským smíchem, takže nabídnou útočiště šesti sirotkům a jeptišce. Výrobce panenek má jen dvě podmínky – aby se držely dál od pokoje jeho ženy, která je upoutaná na lůžko, a od bývalého pokoje jejich dcery. Jedna z dívek ovšem neuposlechne a do zapovězeného pokoje vejde, aby zde ve skrýši našla panenku. Od téhle chvíle se náznaky překlenou k činům a strašení dětiček začne naplno.

Asi nemá smysl vám prozrazovat, proč je panenka posedlá. Ačkoliv bych vám tím asi film nezničil, protože se nejedná o tak zásadně šokující odhalení. Scénář v tomto ohledu kráčí po té nejpohodlnější cestičce. Přesto je výsledek o něco povedenější než první „Annabelle“. Ne snad, že by dvojka byla úplný zázrak, to fakt není, ale několik povedených scén s ucházející atmosférou nabídnout zvládne a celkově jsem si u jejího sledování nekousal nudou nehty až ke třetímu kloubu.

Strukturou se „Annabelle 2: Zrození zla“ docela blíží prvnímu „V zajetí démonů“. Rozjíždí se pomaleji, ale postupně začíná atmosféra houstnout, jak roste počet strašících scén. Vše směřuje k závěrečnému klimaxu, kdy už existenci něčeho zlého v domě uvěří všichni včetně těch, co ještě před nějakou tou minutou nevěřili. Údernost tohoto vyvrcholení není ani zdaleka tak veliká jako v případě „V zajetí démonů“, přesto se v porovnání s „Annabelle“ jedná o krok správným směrem.

„Annabelle 2: Zrození zla“ je nicméně stále jenom pohodová jednohubka, na kterou se dá v pohodě podívat, ale žádný velký zážitek neposkytne. Pořád jde jen o slušný žánrový standard, nikoliv o výrazný příspěvek do duchařských hororů, za nějž třeba „V zajetí démonů“ považovat šlo.

Annabelle: Creation (2017)

Že film nedokáže příliš vystrašit, to jsem nakonec docela čekal. Jakkoli v samotném ději postupně přituhuje, pořád jde o poměrně cudnou podívanou, která s vaším nervovým systémem nijak nezamává. Ne snad, že by to člověk u mainstreamového hororu dvakrát předpokládal.

Docela mě ovšem překvapilo, že „Annabelle 2: Zrození zla“ nedokáže ani pořádně vylekat. Podobný druh duchařských hororů má sklony takzvaně strašit pomocí laciných lekaček, což je pohodlná cesta, jak suplovat silnější strach plynoucí z tísnivé atmosféry. Nejsem si úplně jist, že se druhá „Annabelle“ touhle cestou nechtěla vydat, anebo se jen lekačky nepovedly, ale zůstává faktem, že jsem se během snímku prakticky ani jednou neleknul. A to mívám, klidně se k tomu přiznám, sklony vždycky nadskočit, když nějaký jump scare přijde. Tady nic.

Annabelle: Creation (2017)

Vzato kolem a kolem bych „Annabelle 2: Zrození zla“ označil jako lepší průměr, který ani neurazí, ani nenadchne. Oproti prvnímu dílu se přesto jedná o výrazné zlepšení.


High on Fire – Electric Messiah

High on Fire - Electric Messiah

Země: USA
Žánr: stoner / sludge metal
Datum vydání: 5.10.2018
Label: eOne

Tracklist:
01. Spewn from the Earth
02. Steps of the Ziggurat/House of Enlil
03. Electric Messiah
04. Sanctioned Annihilation
05. The Pallid Mask
06. God of the Godless
07. Freebooter
08. The Witch and the Christ
09. Drowning Dog

Hrací doba: 56:52

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

High on Fire jsou jednou z mála kapel, která ještě nevydala špatné album. Fungují už jednadvacet let a svoje kulaté narozeniny oslavili loni v říjnu novou nahrávkou „Electric Messiah“. Jde o osmou řadovou desku, již tradičně vydanou dva až tři roky po té předchozí, a opět se můžete spolehnout, že to jsou High on Fire se vším všudy.

Já osobně považuji za jejich nejsilnější období trojici po sobě jdoucích řadovek „Blessed Black Wings“, „Death Is This Communion“ a „Snakes for the Divine“. Ostatně tímto materiálem si mě parta kolem Matta Pikea získala. Právě od vydání prvního ze zmíněné trojičky alb, tedy od roku 2005, hrají stále ve stejném složení: Matt Pike – kytara a zpěv, Des Kensel – bicí a Jeff Matz – baskytara. Pike a Kensel jsou držáky, Matz je již třetím baskytaristou v pořadí, avšak vzhledem k tomu, jak dlouho už ve skupině působí, to vypadá, že tahle trojice je pro High on Fire to pravé.

Samozřejmě, že od „Electric Messiah“ nelze čekat nějaké žánrové kotrmelce. High on Fire se našli hned na prvním albu a od té doby svůj zvuk pouze zušlechťovali k finálnímu vyznění. Jejich rukopis je zcela jasný a lehce rozpoznatelný, což se zdaleka ne každému povede. Nejlepší na tom je ta syrovost, přímočarost a fakt, že to má koule. Mám-li „Electric Messiah“ někam v diskografii High on Fire zařadit, pak se vůbec nebojím vložit ho po bok oné trojice desek, tedy na příčky nejvyšší. Ne, že by „Electric Messiah“ vyloženě hudebně připomínalo zmiňované řadovky, ale co se kvality týče, nahrávky jsou na podobné úrovni.

Novinka si s sebou táhne melodičtější, až hymničtější vyznění předchozího „Luminiferous“, avšak základem je onen klasický agresivní styl, který je tu opět předveden v plné palbě. High on Fire mi vždycky připadali jako splnění snu Matta Pikea o tom, jak by asi zněli Sleep, kdyby hráli Motörhead (však nemá také být oním elektrickým mesiášem právě Lemmy?). Oproti minulému albu, ale vlastně i těm ostatním, zní „Electric Messiah“ celkově mohutněji, tak nějak velkolepěji, nejenom díky produkci (znovu Kurt Ballou), ale také propracované struktuře skladeb s mnoha vrstvami a zvraty. To je dáno zejména dvěma opusy se stopáží kolem deseti minut, které tak tvoří jednu třetinu nahrávky. Nechybí tu ani pořádné doomové tryzny, stejně tak jako thrashové rychlovky. Zkrátka z toho sludge/stonerového soudku High on Fire tu najdete vše.

Přestože jsem „Electric Messiah“ doposavad chválil, a dokonce ho přirovnal k tomu nejlepšímu, co kdy udělali, není to deska bezchybná, což ostatně souvisí s mým pohledem na tuto kapelu. I když jsou všechna jejich alba dobrá, žádné z nich není vyloženě výborné. Prostě vždycky se najdou nějaké momenty, party či rovnou celé písně, které mi tak úplně nesedí a výsledný materiál trochu shazují dolů. Ani „Electric Messiah“ není výjimkou. Občas se nedaří pracovat dobře s dynamikou skladeb, kdy po chvíli začnou nudit či jsou příliš podobné něčemu, co už jindy předvedli lépe. S tím souvisí také problém s celkovou délkou nahrávky, jež opět atakuje jednu hodinu, a takové sousto jednoduše nezvládají obstojně naplnit. K těm slabším momentům patří zejména unylá „The Pallid Mask“ a zbytečné natahovaná „The Witch and the Christ“.

High on Fire

Abych ale neopomenul ta pozitiva, je tu spousta věcí, co mě baví hodně. Přeci jenom, ty klady jednoznačně převažují. Třeba vokál Pikea. Docela překvapivě zní lépe než kdy jindy. Přesvědčit se o tom můžete kupříkladu v závěrečné „Drowning Dog“, což je mimochodem nejlepší závěrečná píseň, jakou kdy High on Fire nahráli a vůbec nejlepší okamžik celého „Electric Messiah“. Pike zde má neuvěřitelnou sílu a jeho charisma starého barbara funguje bezpečně. Věřte, že to „god damn you!“ vám bude znít v hlavě sakra dlouho. Stejně tak rozmáchlá a nejdelší stopa „Sanctioned Annihilation“ nebo naopak strohá titulka „Electric Messiah“ jsou parádní věci a ani nevyjmenovaný zbytek za nimi o mnoho nezaostává.

Právě díky kladům, jichž je dost, stojí určitě za to „Electric Messiah“ slyšet. Na druhou stranu, jestliže někoho High on Fire doposavad neoslovili, nová placka na tom s největší pravděpodobností nic nezmění. Potěší zejména příznivce, kteří zde najdou přesně to, co čekají, a to ve velice dobrém provedení. „The Sciences“ od Sleep je lepší deskou, avšak „Electric Messiah“ jenom stvrzuje, jak silný rok Matt Pike měl. Nominace skladby „Electric Messiah“ na cenu Grammy za nejlepší metalový výkon roku je nic neříkající, ale příjemně bizarní třešničkou na dortu.


Nachtmystium – Resilient

Nachtmystium - Resilient

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 30.11.2018
Label: Lupus Lounge

Tracklist:
01. Conversion
02. Resilient
03. Silver Lanterns
04. Desert Illumination

Hrací doba: 25:03

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp I / bandcamp II

Eufemisticky řečeno, Blake Judd nemá na scéně zrovna nejlepší pověst. Ale může si za to chlapec sám. Což o to, že intenzivní fetovačky a drogovou kariéru by mu asi většina z nás bezproblémově odpustila, ostatně posluchači black metalu nejsou nějakým klubem skautíků. Nicméně roky ojebávání fandů i labelů o prachy se na jeho renomé podepsaly nenapravitelným dojmem. Jeho hudební talent je nepopiratelný a jeho práce v kapelách jako Hate Meditation, Twilight a samozřejmě Nachtmystium za poslech stojí, nicméně k čemu to, když lidsky je to evidentně zmrd, jenž se kvůli fetu neštítí posrat své vlastní fanoušky, kteří byli tak naivní, že si chtěli koupit jeho merch a desky.

Není to zas tak dávno, kdy se Judd opět ukázal jako kardinální kokot. To když v loňském roce se svým (novým) labelem Ascension Monuments Media vydal obrovskou vlnu reedic Judas Iscariot, o nichž bezostyšně tvrdil, že jsou schválené samotnou kapelou. Jak se záhy ukázalo – nebyly. Sám Akhenaten, lídr Judas Iscariot, přestože už je roky mimo metalovou komunitu, se nechal slyšet, že jde o ostudné neautorizované bootlegy.

Juddův přístup, problémy se zákonem i problémy s drogami postupně začaly zabíjet nejen jeho pověst, ale i jeho vlastní kapelu. Nachtmystium jsou po hudební stránce skvělá záležitost, která má na kontě několik výtečných desek. Poslední roky plné rozpadů a opětovných obnov činnosti ale na důvěryhodnosti kapely nepřidají. Kór když se u poslední regulérní desky „The World We Left Behind“ zase všichni spálili. Což o to samotná nahrávka byla výborná, Blake Judd se v té době tvářil „čistě“, nicméně mu zase hromada lidí skočila na špek. Zaplacené nosiče nikomu neposlal a vše po něm musel na vlastní náklady žehlit label Century Media Records, na základě čehož pak spolupráci s Nachtmystium nadobro ukončil. Asi se mu nelze divit.

V jednu chvíli to vypadalo na úplný konec Nachtmystium. Po všech těch negativních zkušenost, kdy Judd ojebal stovky lidí, by jeden řekl, že s ním už nikdy nikdo nebude chtít spolupracovat. Přesto se mu podařilo dát dohromady novou sestavu, v níž se mimo jiné objevuje i Inkantator Koura (Mosaic, Ysengrin, ex-Alchemyst), a dohodnout se s firmou Prophecy Productions. Hádám, že smlouvu mají nastavenou tak, že Judd žádné nahrávky prodávat nebude, haha.

V posledních měsících se každopádně aktivita Nachtmystium výrazně zvedla a Judd prostřednictvím Ascension Monuments Media (kteréžto je nyní dle dostupných informací již nefunkční) nasypal do světa řadu počinů – živák, splitko coverů s Leviathan, EP s demosnímky z éry „The World We Left Behind“ a také nahrávku „Ancient Howls of Dawning Fury“, což je původní a svého času zavržená verze debutu „Reign of the Malicious“. Tyto aktivity vyvrcholily vydáním první nové hudby po několika letech prostřednictvím EP „Resilient“, v tomto případě již pod značkou Prophecy Productions / Lupus Lounge.

Nachtmystium

Zdá se mi, že čím viditelnější bylo Juddovo chování, tím více lidem se znechutila i hudba Nachtmystium, o níž zpětně začali tvrdit, že stojí za hovno. Což je na jednu stranu pochopitelné, protože asi málokdo dokáže cenit tvorbu někoho, kdo je regulérně okradl. Já osobně mám doma hned několik nahrávek Nachtmystium, ale nikdy jsem nebyl tak naivní, abych se je objednával přímo od kapely, tudíž tímhle nutkání k apriornímu odsouzení muziky netrpím. Jinými slovy, i navzdory tomu, co Judd za ty roky udělal, si myslím, že jeho hudba za pozornost stojí a má svou kvalitu. A „Resilient“ to opatrně potvrzuje.

Materiál na EP nepatří do výstavní skříně diskografie Nachtmystium, ale je na něm cítit, že Judd je nadaný skladatel, lze v tom slyšet jeho rukopis a některé melodie se dost blíží náladám „The World We Left Behind“ (k tomuhle albu má novinka jednoznačně nejblíže). Což nakonec bezpečně stačí k rezervované spokojenosti. Atmosféra je solidní, nápady tam jsou a především poslední skladba „Desert Illumination“ je opravdu zajímavá, z celého ípka suverénně nejlepší. Skoro až ethno perkuse jí dávají zajímavý rozměr, první polovina má příjemný psychedelický nádech a přechod do standardnější kytarovější druhé části mi přijde přirozený. Finální návrat k pomalému tempu je pak povedenou tečkou.

Nebudu vám lhát, „Resilient“ se mi vlastně docela líbí. I když titulní song a „Silver Lanterns“ se už docela oposlouchaly. Avšak pokud má být EP začátkem nové éry a předzvěstí další dlouhohrající desky, pak můžu říct jen to, že si ji rád poslechnu. Když ale na různých fórech vidím apely k ignoraci a bojkotu všeho, čeho se Blake Judd jen dotkne, chápu to a nikomu tenhle přístup nezazlívám.


Madman (1982)

Madman (1982)

Země: USA
Rok vydání: 1982
Žánr: horor

Originální název: Madman

Režie: Joe Giannone
Hrají: Paul Ehlers, Gaylen Ross, Tony Fish, Harriet Bass

Hrací doba: 88 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Není žádným velkým tajemstvím, že konec sedmdesátých a celá osmdesátá léta jsou prakticky nekonečnou studnicí slasherových béček. I kdyby si snad někdo myslel, že zná prakticky všechny, téměř s jistotou se jedná jen o domýšlivost, protože i kdybyste jich viděli tisíc, najde se minimálně ještě jedno další, o němž zatím nemáte potuchy. Což je ale fajn, protože to dává možnost pořád dokola objevovat nové a nové bijáky z klasické éry vyvražďovaček.

Některé filmy z téhle sorty samozřejmě vystupují do popředí. Takové nazýváme žánrovými legendami, zpravidla se jedná o dlouhé série, jejichž ústřední vrahouni mnohdy překročili stín hororového žánru a stali se spíš kulturním fenoménem. Vždyť kdo by neznal jména jako Freddy Krueger, Jason Voorhees nebo Michael Myers? Dnes ovšem nezamíříme za žádnou z podobných těžkých vah. Radši si zavzpomínáme na jeden méně známý kousek, o němž budou mít ponětí spíš jen fandové žánru.

„Madman“ je nicméně docela standardním slasherem své doby se všemi jeho klady i zápory, se vší jeho zábavností i klišé. Pokud tedy osmdesátkovým bijákům à la „chodí a vraždí“ fandíte, pak by vás „Madman“ mohl (měl?) zajímat, pokud jste jej ještě neviděli. Pokud vám naopak všechny „Pátky třináctého“ přijdou jako nudná píčovina, pak vás rozhodně nebude bavit ani tohle, spíš naopak.

À propos „Pátek třináctého“ – právě s ním má „Madman“ určité společné znaky. Série Jasona Voorheese byla v osmdesátkách fakt velká věc, tudíž není divu, že se objevily mraky dalších slasherů, které své oběti nechaly porcovat v prostředí letního tábora. Až by se skoro dalo mluvit o svém vlastním „subsubžánru“ – camp slasher.

Tušíte správně, že „Madman“ patří právě k takovým. Máme tu partičku vedoucích, poslední zbytky děcek (kemp právě končí), pár chatek a okolo nich les, který nebývá zrovna bezpečný, pokud jste takoví volové, abyste v něm nahlas vyslovili jméno Madmana Marze. Heh, to jsem asi trochu uspěchal, takže to vezměme o něco pomaleji.

Ve zmiňovaném lesíku stojí polorozpadlý barák, v němž kdysi bydlel jeden surový a poněkud šílený farmář. Tomu jednoho dne mrdlo, popadnul sekeru a rozštípal na kusy svojí manželku i obě děti. V městě se na to rychle přišlo a místní se s panem Marzem vypořádali po svém – přiměřeně ho zlynčovali a oběsili. Když se ale druhý den vrátili na místo popravy, aby mrtvolu odřízli, našli zde jen prázdnou oprátku. Stejně tak těla Marzovy rodiny se nikdy nenašla. Od té doby se traduje legenda, že jakmile v místních lesích někdo vysloví jméno Madmana Marze nahlas, starý sadista se probere a v danou noc vykuchá všechno, co se mu postaví do cesty.

Madman (1982)

Touhle uvozovací historkou „Madman“ začíná – u ohně ji vypráví jeden týpek, co vypadá jako hlavní vedoucí nebo majitel kempu, to ve filmu není explicitně řečeno. Všichni to samozřejmě pokládají za humornou hororovou historku k táboření, což jeden boreček ihned dokáže tím, že začne Madmanovo jméno ječet doslova jak na lesy. No, měl si to odpustit, protože Madman Marz ho slyšel a brzy se pustí do díla.

Madman Marz je přerostlý ošklivý kolohnát (trochu nechá vzpomenout na mnohem mladší slasherovou sérii „Hatchet“ a jejího vrahouna Victora Crowleyho), který své oběti sejme čímkoliv, co mu přijde pod ruku. Anebo klidně tou rukou, protože i ta je dost hnusná a pěstuje ji na ní výstavní drápy, aby vám mohl jedinou ranou otevřít hrdlo, pokud na to přijde. Jinak ale umí i oběsit, nabodnout na hák, a když má kreativní náladu, klidně vám odsekne palici i kapotou od auta. Jeho primární zbraní ve filmu je nicméně stará dobrá sekera.

Madman (1982)

Celkem si náš nevzhledný pořízek připíše sedm čistých hitů. Jestli započítáme i úvodní flashbackovou sekvenci, pak to i s rodinkou dělá rovnou desítku. Protože jsme na začátku osmdesátých let, je většina vražd solidně krvavá a kamera před rubaním sekery do těl nebožáků srabácky neuhýbá. Samozřejmě, že stáří je na snímku v mnohých ohledech vidět, takže se nejedná o brutalitu, u níž by se komukoliv zvedl pajšl. Krev je evidentně falešná a usekané pahýly viditelně umělé. Přesto je to docela fajn.

Samotný film si nehraje na žádné velké umění, jedná se o pěkně přímočarou záležitost. Jedno děcko se ztratí v lese, první vedoucí se jej vydá hledat. Nějak se nevrací, tak se do nočního lesa vydává jeden za druhým a jeden za druhým také chcípá. Většinou zakopne o mrtvolu svého předchůdce a za nedlouho mu přilétne sekera do tlamy. Žádné zbytečné kecy okolo, které beztak nikoho nezajímají. Po úvodní vysvětlující sekvenci u ohniště se jde prakticky rovnou na věc a první vraždička na sebe nenechá dlouho čekat. I to mohu „Madmanovi“ připočíst k dobru.

Madman (1982)

„Madman“ samozřejmě není žádný trhák. Vlastně je to typický produkt své doby, naprosto ukázkový slasher z osmdesátých let. Ale kurva, vždyť to je svým způsobem pochvala. Všechny tyhle bijáky jsou trochu nablbé, ale vždyť i to patří k důvodům, proč nás to tak baví. Atmosféra je oukej, vraždy rovněž, vrah je dost cool a navrch ještě přidejte povedený soundtrack – chytlavý ústřední song i dobré ambienty v napínavějších sekvencích. Hele, za mě fakt spokojenost. Trochu škoda, že z původně plánované dvojky sešlo, klidně bych si nechal přidat.


The Conjuring 2 (2016)

The Conjuring 2 (2016)

Země: USA / Kanada
Rok vydání: 2016
Žánr: horor

Originální název: The Conjuring 2
Český název: V zajetí démonů 2

Režie: James Wan
Hrají: Patrick Wilson, Vera Farmiga

Hrací doba: 134 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: V zajetí démonů 2

(Budou spoilery.)

Po masivním úspěchu prvního „V zajetí démonů“ by bylo naivní si myslet, že nedojde na další pokračování. Zvlášť když katalog skutečných případů Eda a Lorraine Warrenových je rozsáhlý a ještě nějakou dobu nebude problém s inspirací pro nové náměty. A to i v momentě, kdy se série „V zajetí démonů“ bude chtít vyvarovat jednoho z jejich nejznámějších případů strašidelného domu v Amityville, protože ten už posloužil jako základ pro jinou – a značně dlouhou – hororovou sérii, která se táhne již od konce 70. let.

Případ Amityville se ovšem ve „V zajetí démonů 2“ mihne, a sice na začátku v jakémsi intru, podobně jako se v prvním díle na začátku mihla panenka Annabelle, která posléze posloužila jako základ (zatím) dvoudílnému stejnojmennému spin-offu. I dvojka sama o sobě vyprodukovala další spin-offy k hlavní linii případů manželů Warrenových, ale k tomu se ještě dostaneme později. Nejprve se zaměříme na samotné „V zajetí démonů 2“ a standardně to nejspíš bude i se spoilery. Sice na to upozorňuji, ale jen z formálních důvodů, protože je to taková konvence. Kdo čte recenze na filmy, měl by očekávat, že se o tom filmu něco dozví, a pokud to někdo nechápe, tak je vůl.

„V zajetí démonů 2“ se rovněž týká jednoho z těch známějších případů, a sice Enfieldského poltergeista. Ten byl údajně aktivní v letech 1977-1979 v londýnském městském obvodu Enfield. Film však na tomto poli samozřejmě není průkopníkem, ani neobjevuje Ameriku – nejde totiž o první filmové zpracování případů. Můžeme připomenout třeba televizní minisérii „The Enfield Haunting“ z roku 2015.

„V zajetí démonů 2“ se snaží stavět na podobných hutně-atmosférických základech jako jednička, což se do určité míry i daří. Na projekt opětovně dohlížel James Wan, jehož talent je nesporný. Řemeslo má chlapec zmáknuté perfektně a ví, jak na plátně vytvořit pořádné napětí. I přesto dvojka není tak působivá jako jednička. První „V zajetí démonů“ se sice rozjíždělo pozvolna a v první půlce zrovna neexceluje, ale posléze začalo tempo houstnout a vše vyvrcholilo ve vypjatém finále, po němž z filmu zůstal dobrý dojem.

Dvojka také nešlape do plných hned od začátku, ale i tak mi začátek nepřišel tak utahaný jako minule. Což je samozřejmě plus. Na druhou stranu, v Enfieldu se na rozdíl od Harrisvillu nepodařilo vytvořit tak hutné finále, které by diváka přikovalo k židli a nedalo mu šanci vydechnout. „V zajetí démonů 2“ si samozřejmě stále drží svou úroveň, plyne v docela povedené náladě a na poměry duchařského hororu bezpečně míří do nadprůměrných vod. Nicméně je to celé už takové méně překvapivé, méně napínavé a naopak víc předvídatelné, lekačky už tolik neohromí (skutečně jsem nadskočil asi jen dvakrát nebo třikrát, což je na tenhle druh hororu a při stopáži dvě a čtvrt hodiny trochu málo).

The Conjuring 2 (2016)

Herci jsou opětovně docela fajn a ústřední dvojice manželů Warrenových je vybrána skvěle, ale síly temnot nejsou ani zdaleka tak charismatické jako posledně. Maska hlavního démona, jeptišky, mě zas tak neohromila a především je obrovské zklamání, jak se s ním nakonec Warrenovi vypořádají. Celou dobu jim dělá jakože peklíčko, baví se o něm jako nejvíc hustodémonsky krutopřísném parchantovi, jakého kdy za celou svojí kariéru potkali, a nakonec na něj stačí zaječet jeho jméno a on odtáhne do píči. Sorry jako, to nežeru. A když teda připustím, že na démonem získají moc, jakmile znají jeho jméno (mimochodem, proč to tak nefungovalo i v jedničce?), tak, ty vole kurva, celou dobu dělají, že to jméno neznají, a pak si borkyně vzpomene, že ho má vlastně napsané v knížce, doběhne se podívat do kufru auta a konec. To nechceš.

Takhle to může znít trochu jako nepovedený biják, ale ono to tak příšerné zdaleka není. Jak už jsem řekl, „V zajetí démonů 2“ je vlastně pořád docela fajn, což říkám z pozice někoho, kdo se u duchařských hororů většinou nudí, protože na samovolném otvírání dveří a posouvání židlí nevidí nic extra strašidelného. Na druhou stranu, i když je to o něco níž než jednička, pořád je to o dvě ligy výš než zoufalá „Annabelle“.

The Conjuring 2 (2016)

Značka „The Conjuring“ se rozjela dost epicky a dvojka „V zajetí démonů“ ji samozřejmě nijak nepřibrzdila, spíš naopak. Samotná dvojka už vyprodukovala jeden jeptiškový spin-off „The Nun“ a další s názvem „The Crooked Man“ (což je jedna postavička vyvolaná jeptiškou). No, a kromě toho už se samozřejmě rozjíždí práce i na třetím dílu samotného „V zajetí démonů“, a pokud by si i ten udržel podobnou úroveň jako dvojka, tak by to nakonec bylo docela uspokojivé.


Emma Ruth Rundle – On Dark Horses

Emma Ruth Rundle - On Dark Horses

Země: USA
Žánr: post-rock
Datum vydání: 14.9.2018
Label: Sargent House

Tracklist:
01. Fever Dreams
02. Control
03. Darkhorse
04. Races
05. Dead Set Eyes
06. Light Song
07. Apathy on the Indiana Border
08. You Don’t Have to Cry

Hrací doba: 42:03

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

S americkou zpěvačkou a kytaristkou Emmou Ruth Rundle jsme se na našich stránkách potkali prozatím jen nepřímo, ale doposud jsme se jí nevěnovali prostřednictvím žádného většího článku. To dnes napravíme. Dovolím si každopádně začít s menším představením, přestože pro znalce může jít o zbytečné opakování.

Emma Ruth Rundle pochází z Los Angeles v Kalifornii, ale v současné době přebývá v Louisville v Kentucky. Na kontě má čtyři velké sólové desky, z nichž ta první se jmenuje „Electric Guitar One“ a vyšla v roce 2011, zatímco ta poslední pochází z loňska a nese název „On Dark Horses“. Právě ona nás v téhle recenzi bude zajímat. Než se ale letmo podíváme na její hudební náplň, určitě bude stát za to zmínit ještě další působiště téhle činorodé hudebnice.

V rámci své sólové tvorby totiž Emma Ruth Rundle netvoří muziku, která by měla být blízká většině posluchačů metalu (nějak mám pořád tendence pracovat s představou, že většina čtenářů poslouchá primárně metal, takže se doufám neurazíte, není-li to zrovna váš případ), přestože třeba minulé album „Marked for Death“ v sobě mělo trochu rockovější feeling. Formace jako Marriages (o desce „Salome“ se svého času docela mluvilo, hráli i v České republice po boku Wovenhand) nebo Red Sparowes, v nichž Emma působí, už by ale mohly něco říkat více lidem.

Což ale není všechno. Dále jste se s ní mohli setkat i díky četné spolupráci s Jaye Jayle, jejichž skvělou desku „No Trail and Other Unholy Paths“, na níž Emma vydatně hostovala skoro v každé skladbě, jsem zde osobně nedávno recenzoval. Evan Patterson z kapely hostovačku na „On Dark Horses“ jen tak mimochodem oplácí. Nehledě na to, že Emma Ruth Rundle a Jaye Jayle vydali také společný split „The Time Between Us“.

Pojďme ale konečně k samotnému „On Dark Horses“. Kdybych měl hudbu na tomhle albu popsat nějak rychle a jednoduše, byť třeba docela zkratkovitě, řekl bych vám, abyste si představili něco na půl cesty mezi jemnějšími polohami Chelsea Wolfe a Lanou Del Rey. Realita je samozřejmě trochu složitější a barvitější, to bychom Emmičce křivdili, kdybychom se spokojili jen s takovou definicí, nicméně jistou podobnost s oběma zpěvačkami na „On Dark Horses“ najít lze. Ať už je melancholie Lany anebo potemnělý feeling Chelsea. Například hned úvodní skladba „Fever Dreams“ jako by vypadla z tvorby Chelsea Wolfe, a to včetně podobného hlasového zabarvení.

Deska toho ovšem nabízí i víc, díky čemu Emma Ruth Rundle nezní jako nějaká napodobitelka. Vlastně je ta podobnost nejvíc hmatatelná ve zmiňované „Fever Dreams“, jinak zní „On Dark Horses“ víc jako svébytná deska. V některých písničkách, třeba „Darkhorse“, lze například postřehnout určité paralely i se spřízněnými Jaye Jayle. Asi nejpádnějším důkazem toho, že Emma není žádné béčko a že je naopak i velmi schopnou skladatelkou, bude šestá skladba „Light Song“. Ta je skutečně podmanivá, kouzelná a osobně ji bez váhání považuji za vrchol celé kolekce. Minimálně tenhle song vám důrazně doporučuji vyzkoušet. Netvrdím ale, že jde o to jediné, co na „On Dark Horses“ stojí za slyšení.

Obecně řečeno bych poslech „On Dark Horses“ doporučil těm z vás, kdo máte náladu na pomalejší melancholickou desku se zádumčivými podtóny, které se daří nezabředávat do kýče (snad jedině s výjimkou závěrečné „You Don‘t Have to Cry“, kde se už balancuje dost na hraně). Zároveň by vám nemělo vadit občasné rockovější vzedmutí, které ovšem celek neruší a zapadá do něj přirozeně. Na první poslech to celé může znít trochu utahaně, ale stačí tomu dát šanci, a zjistíte, že „On Dark Horses“ není uondané a jednotvárné, ale má svou vnitřní dynamiku a skrývá v sobě i jednu skvostnou píseň („Light Song“). Pokud vám to zní sympaticky, pak s poslechem nemusíte moc váhat.


The Pit and the Pendulum (1961)

The Pit and the Pendulum (1961)

Země: USA
Rok vydání: 1961
Žánr: horor

Originální název: The Pit and the Pendulum
Český název: Jáma a kyvadlo

Režie: Roger Corman
Hrají: Vincent Price, John Kerr, Barbara Steele, Luana Anders, Antony Carbone

Hrací doba: 80 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Pod pojmem klasický horor si asi každý představí něco jiného. Mně osobně na mysli vytanou dvě éry strašidelného filmu – za prvé staré černobílé kulty z dvacátých a třicátých letech, za druhé pomalé atmosférické kousky z (převážně) šedesátých let. Za největšího představitele druhého zmiňovaného období myslím můžeme s klidem považovat Vincenta Price, jenž se do dějin žánru zapsal jako jedna jeho z největších legend.

Začátkem šedesátých let vzniklo hned několik snímků, v nichž se Vincet Price představil pod režijní taktovkou Rogera Cormana ve volných adaptacích děl Edgara Allana Poea. Tato spolupráce nechala vzniknout filmům jako „Zánik domu Usherů“ (1960), „Jáma a kyvadlo“ (1961), „Historky hrůzy“ (1962), „Předčasný pohřeb“ (1962), „Havran“ (1963), „Maska rudé smrti“ (1964) nebo „Ligeina hrobka“ (1965). Pokud tedy v hororu upřednostňujete hutnou gotickou atmosféru, pak rozhodně máte z čeho vybírat. My dnes zavzpomínáme na „Jámu a kyvadlo“

Filmová „Jáma a kyvadlo“ toho s původní povídkou od Edgara Allana Poea nemá mnoho společného, to je asi nutné říct hned na rovinu. Neměli byste tedy čekat opravdovou adaptaci původního díla. Filmová „Jáma a kyvadlo“ ve skutečnosti rozehrává svůj vlastní příběh, který je úplně o něčem jiném, a z knižní předlohy si vesměs půjčuje pouze název a reálně na ni odkazuje prakticky jen v jedné scéně v závěru.

Děj se odehrává ve Španělsku na hradě, který je sídlem rodiny Medinů. Na začátku sem přijíždí anglický šlechtic Francis Barnard (John Kerr), jehož sestra Elizabeth (Barbara Steele – další známé hororové jméno!) se provdala za místního pána Nicholase Medinu (Vincent Price). Elizabeth však nedávno za prapodivných okolností zemřela a její bratr sem přijel, aby zjistil, co se vlastně stalo. Vzhledem k tomu, že s ním Nicholas Medina, jeho sestra Catherine i rodinný přítel / doktor Charles Leon o daném tématu hovoří dost neochotně, odpovídají vyhýbavě a evidentně něco skrývají, Francis hodně rychle vytuší, že tu něco nehraje.

Vytuší samozřejmě správně a začne ze smrti své sestry podezřívat samotného Nicholase Medinu, ačkoliv ten vypadá, že jej její skon sebral ze všech nejvíce, a navíc trpí paranoiou, že Elizabeth omylem nechali pohřbít zaživa, stejně jako jeho otec Sebastian Medina kdysi zaživa pohřbil svou choť (i když on to udělal záměrně, aby ji potrestal za cizoložství). Ta pravá sranda však nastane až v momentě, kdy se po hradě zdánlivě začne procházet duch zesnulé Elizabeth.

The Pit and the Pendulum (1961)

„Jáma a kyvadlo“ už dnes rozhodně není snímkem, který by vás měl vyděsit. Bát se u něj dneska rozhodně nikdo nebude. Na to už příliš zestárl a doba výrazně pokročila. S dnešními gore-festy se „Jáma a kyvadlo“ samozřejmě nemůže rovnat. Přesto za vidění stojí, protože má stále své kvality a určité klady, díky nimž se stále jedná o poutavou podívanou.

Tím hlavním a největším kladem je jednoznačně atmosféra, která je jednoduše výstavní. Když se řekne gotický horor, já osobně si představím právě filmy jako „Jáma a kyvadlo“. Pomalé tempo, hutná nálada, výrazná stylizace, bohatá výprava a dobové kostýmy (bláhový ten, kdo by výpravu nebo kostýmy čekal od dnešních hororů!), vše navíc podpořené výbornými hereckými výkony od žánrových velikánů. Strašidelné to samozřejmě není, ale ta atmosféra je pořád skvost a i navzdory stáří filmu úžasně funguje.

The Pit and the Pendulum (1961)

Hodně jí nahrává i prostředí, v němž se „Jáma a kyvadlo“ odehrává. Starý hrad na útesu, všude kolem mlha, venku bouřka, vlny se tříští o skaliska. Uvnitř potemnělé chodby plné pavučin a tmavých zákoutí. Ve sklepě pak nesmí chybět ani mučící komora. Je to samozřejmě klišé, ale ty vole, tohle klišé je tak přitažlivé, že se na to dá koukat prakticky pořád.

Když se na konci snímek konečně rozjede, Vincent Price se přesune od melancholičtější polohy k pravému hororovému řádění, při němž má v očích pověstného démona, a ke slovu se konečně dostane titulní nástroj tortury, pak může být fajnšmekr jen těžko nespokojen. Třešničkou na dortu budiž ještě krásný plakát – vždycky, když tyhle stále kousky vidím, tak si říkám, jaká je velká škoda, že už se dnes podobné malované kousky vůbec nedělají. Jednoduše řečeno: klasický horor každým coulem – v tom nejlepším možném slova smyslu.

The Pit and the Pendulum (1961)


Psyclon Nine – Icon of the Adversary

Psyclon Nine - Icon of the Adversary

Země: USA
Žánr: industrial metal
Datum vydání: 24.8.2018
Label: Metropolis

Tracklist:
01. Christsalis
02. Crown of the Worm
03. The Light of Armageddon
04. Beware the Wolves
05. Warm What’s Hollow
06. Behold an Icon
07. When the Last Stars Die
08. And with Fire
09. Give Up the Ghost
10. The Last

Hrací doba: 47:37

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

V neustálém rozpadání se a vracení se Psyclon Nine jsem se už dávno přestal vyznat. Kapela svou činnost ukončovala již několikrát, aby se posléze zase vrátila, třeba i vydala album, a pak zase končila – ve stejném rytmu, v jakém se hlavní předák Nero Bellum propadal do hlubin drogového pekla a pak se z něj zase práce vyškrabával. V tomhle ohledu si Psyclon Nine mohou s klidem podat ruku třeba s takovými Nachtmystium, s nimiž se ostatně nabízí paralela nejen díky roli ilegálních substancí, ale také ojebávání fanoušků o prachy.

Když už ale někdy došlo na novou hudbu Psyclon Nine, prakticky vždycky se jednalo o kurevsky zajímavou událost. Ať už se jedná o rané období, kdy Psyclon Nine hráli čistokrevný aggrotech. Právě v téhle éře také kapela stvořila svou nejlepší desku „Divine Infekt“, což je i po těch letech pořád nehorázný námrd a já osobně tu fošnu pravidelně poslouchám (dokonce bych řekl, že v roce 2018 patřila k mým nejhranějším, což je dost s podivem!). I pozdější věci, kdy se do tvorby Psyclon Nine přidaly kytary a začalo to směřovat k přísné kombinaci black metalu a aggrotechu, jsou ovšem povedené a platí to i předešlé nahrávce „Order of the Shadow: Act I“ z roku 2013.

Od jejího vydání si Psyclon Nine prošli dalším kolečkem rozpadů a comebacků a průběžného koncertování. Pauza mezi studiovými alby se nakonec natáhla na celých pět let, nicméně nyní je „Icon of the Adversary“ venku a očekávání byla sakra vysoko…

Hned zkraje mohu říct, že o nejlepší desku Psyclon Nine, jak směle tvrdí promo cancy, se rozhodně nejedná. Co do zvuku a nálady je nicméně „Icon of the Adversary“ typickou nahrávkou skupiny – ten rukopis Nero Belluma je prostě slyšet. Jeho uvřískaný vokál si člověk nesplete a nakonec – takhle nabušenou kombinaci extrémního metalu a extrémní elektroniky nedělá prakticky nikdo. Mnozí se o to pokoušejí, ale většinou to zní strašně lacině, osobně si nevzpomínám na jinou kapelu, která by to uměla najebat takhle přesvědčivě jako Psyclon Nine.

To jsou nicméně jen obecné znaky, v nichž bychom ostatně mohli ještě chvíli pokračovat. Kdo tam neslyší ten nihilismus, jako by snad ani pořádně neposlouchal. Přesto nelze nevidět, že v pojetí se „Icon of the Adversary“ posunulo trochu jinam. Ubylo agresivní rychty, a když už na ni dojde jako třeba v „The Light of Armageddon“, jedná se o ty méně zajímavé části alba.

„Icon of the Adversary“ je obecně vzato mnohem víc atmo než starší věci. Ale nakonec proč ne, obzvlášť když to pořád zní jako deska Psyclon Nine. A obzvlášť když je to pořád dobrá muzika. Ve skladbách jako „Beware the Wolves“, „Warm What‘s Hollow“, „When the Last Stars Die“ nebo „And with Fire“ jsou tyhle atmosférické prvky jasně slyšet, a dokonce funguje i jejich prolínání s tvrdšími momenty jako třeba ve dvou posledních zmiňovaných kusech.

Jestli albu někde dochází dech, je to až na jeho samém konci. „Give Up the Ghost“ se vyladila spíš do melancholie, což je poloha, která mi k Psyclon Nine nikdy moc neseděla (není to poprvé, co se v tvorbě kapely něco takového objevuje), ale jako outro bych ji byl ochoten skousnout. „The Last“ už mi ale přijde dost slabá. Nemusíte se ovšem bát, čtrnáct minut tenhle song naštěstí nemá… jsou to standardní čtyři minuty, po nichž následuje dlouhý tichý dojezd, který se až ke konci vzedme k troše toho zaskřípění. Za mě ale zbytečná věc – od téhle hudby tu máme mnohem zajímavější drony, dark ambienty a hluky, že jo…

Avšak celkově vzato jsem s „Icon of the Adversary“ spokojen. Dostal jsem něco trochu jiného, než jsem očekával, ale zvykl jsem si a taky se mi to líbí. Ta laťka tam pořád je, rukopis také ne, tak proč si stěžovat, že to není kopírka předešlých alb, vždyť to by vlastně mělo být plus. Trhák roku v tom nevidím, ale palec nahoru dávám.


Pando – Hiraeth

Pando - Hiraeth

Země: USA
Žánr: experimental
Datum vydání: 10.8.2018
Label: Aesthetic Death Records

Tracklist:
01. L’appel du vide / House Poem
02. Comprendendo il costo delle braci / Too Hunters
03. Horror vacui / Christmas Eve
04. संसार saṃsāra / Perambulation
05. 大掃除(笑佛) / Submerged

Hrací doba: 58:32

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

Již mnohokráte jsem v různých recenzích zmiňoval, že popularita a skutečná hudební kvalita jsou dvě veličiny, které spolu obecně nesouvisejí. Dokonce bych i řekl, že v jistém ohledu jdou i proti sobě. Popularita a kvalita totiž jako by společně mohly růst pouze do určitého bodu, od něhož musí jít nárůst popularity ruku v ruce s poklesem kvality, odvahy a chuti experimentovat. Když je muzika odvážná či originální, asi ji dokáže docenit jen omezený okruh posluchačů, a pokud chce někdo řady svých věrných rozšířit, musí vyměnit vlastní jedinečnost za přístupnost. Naopak menší dopad vlastní hudby, když tvorba není žádným způsobem svázána s existenčními problémy a jde čistě o radost z hraní (klidně tomu nakonec říkejme: potřeba uměleckého vyjádření), dává hudebníkovi tolik potřebnou svobodu, aby stvořil něco zvláštního a neokoukaného.

Samozřejmě není nutno brát nastíněná tvrzení jako dogmata či fakta podložená nějakými důkazy. Jedná se čistě o subjektivní názor opřený o dlouhodobá empirická pozorování. Nicméně záležitosti jako „Hiraeth“ mohou posloužit jako argument pro takové domněnky.

Zámořská formace Pando z Massachusetts se nakonec ukázala být něčím, po čem posluchač-hledač pátrá. Neznámé jméno, žádná velká očekávání a potom – obrovské překvapení. Americká dvojice totiž na „Hiraeth“ servíruje podmanivou experimentální muziku, která není nijak svázána žánrovými konvencemi. Deska s každou další skladbou přidává nové vlivy a stylové odbočky a vydává se zase jinam, aniž by ale celek ztrácel smysl a celistvé dílo se bortilo do samoúčelného pokoušení posluchačovy pozornosti.

Abych dané tvrzení nějakým způsobem ilustroval, zkusím alespoň zhruba načrtnout, s jakými žánry jednotlivé písničky pracují. Pro úplnost, aby nedošlo k nějakému zmatení, by ale možná chtělo upozornit, že každá stopa má dva různé názvy – jeden pro digitální verzi a druhý pro fyzickou kopii „Hiraeth“. V tracklistu je uveden „hlavní“ název a za lomítkem alternativní jméno pro CD.

Během poslechu dojde na pomalou atmosférickou elektroniku, rituální pasáže, drone, noise, ambient (i dark ambient), rockové postupy, folklórní melodie, objeví se „blackmetalový“ křik i zaříkávání. Namátkou. Většinou ale skladby nestřídají všechny tyto styly, a to ani v těch případech, kdy některé trvají 16 („L’appel du vide“, „Horror vacui“) anebo bezmála 14 („大掃除(笑佛)“) minut. Každá stopa pracuje jen s určitými a mění se pozvolna, plynule. I to napomáhá dojmu konzistentního díla s nějakým vývojem, nikoliv bezhlavé avantgardy (kterou „Hiraeth“ navzdory experimentální nátuře není). Může to vypadat trochu zmateně, tak abychom to vyjasnili, můžeme stručně říct, že celkově se jedná o velmi rozmanitou nahrávku, ale specifickým způsobem.

Varathron

Zajímavé je, že i přes zmiňovanou experimentální náturu je „Hiraeth“ vlastně dost přístupné album. Tedy přinejmenším po většinu svého času, ne vždy. Například v संसार saṃsāra“ jsou určité pasáže v podstatě až chytlavé a i další písničky dokážou nabídnout momenty, které jsou na poslech docela libé. Nikdy to ale není za cenu podbízivosti nebo ztráty jakési – a teď to řeknu dost hloupě – „chytré“ aury. A o pár minut později může příjemnou pasáž vystřídat noisový zářez.

Ze všeho nejdůležitější nicméně je, že v konečném důsledku „Hiraeth“ nabízí vysoce poutavý poslech. Prostředky jsou jistě zajímavé, ale až vytříbenés kladatelství tomu dodá ten punc skutečně kvalitní nahrávky. U Pando se toto splnit podařilo.

Ať se na to koukám z jakéhokoliv úhlu, vidím v „Hiraeth“ mimořádně zajímavou nahrávku. Skoro bych si ji co do zajímavosti dovolil zařadit do širší špičky toho, co letos vyšlo. Každopádně mě provází už nějakou dobu a pořád mám chuť poslouchat dál, pořád v tom lze nacházet další střípky, které se minule úplně neprojevily. Jednoduše výborná záležitost pro ty z vás, kdo dávají přednost dobrodružství a nelpí na stylovém puritánství.


Twilight – Trident Death Rattle

Twilight - Trident Death Rattle

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 6.4.2018
Label: Ascension Monuments Media

Hrací doba: 18:35

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Carcosa PR

„Trident Death Rattle“ vyšlo letos v dubnu bez nějakého většího povyku. Což se mi zdá jako škoda, poněvadž Twilight byli skvělou kapelou, jejíž zajímavost nepramenila pouze z mimořádné „all-star¨“ sestavy (formací prošly těžké váhy zámořského (nejen) metalu jako Wrest, Imperial, Sanford Parker, Thurston Moore, Blake Judd, Malefic, Stavros Giannopoulos nebo Aaron Turner), nýbrž primárně ze skvělé muziky. Kdo zná desky jako „Monument to Time End“ nebo „III: Beneath Trident‘s Tomb“, jistě potvrdí, že tu nepindám nesmysly.

U takové skupiny tedy docela potěší i vydání „zbytků“ z nahrávacího procesu posledního alba, čímž „Trident Death Rattle“ přesně je. Twilight se rozpadli v roce 2014 a jejich třetí dlouhohrající počin „III: Beneath Trident’s Tomb“ již tehdy vlastně vycházel posmrtně. Během jeho natáčení, které probíhalo v roce 2012, ovšem zjevně vznikly i skladby navíc, které se svého vydání dočkali až letos, čtyři roky poté, co se na svět dostalo „III: Beneath Trident’s Tomb“.

Představa šuplíkového materiálu nikdy nevzbuzuje příliš velké naděje, protože většinou to má svůj důvod, proč dané songy v šuplíku skončily. „Trident Death Rattle“ naštěstí není ten případ, kdy by se jednalo o béčkovou záležitost, bez jejíž znalosti by se posluchač obešel. Tady bych se naopak nebál prohlásit, že je dobře, že se „This Road South“, „Weathered Flame“ a „No Consequence“ nakonec dostaly na veřejnost, protože všechny tři písničky docela s jistotou potvrzují, proč jsou Twilight v určitých kruzích tak ceněným projektem.

Naprosto stručně bych řekl, že pokud hledáte USBM vysoké kvality, pak poslechem „Trident Death Rattle“ neprohloupíte. A klidně si dovolím nadhodit, že tohle EP by vás v takovém ohledu mělo uspokojit víc než třeba letošní minialbum „Resilient“ od Nachtmystium, kteří jsou ostatně prostřednictvím Judda i několika bývalých členů (Parker, Imperial) s Twilight personálně propojeni.

Trojice přítomných songů je, možná náhodou, seřazena sestupně dle rychlosti. „This Road South“ je z EP nejrychlejší, druhá „Weathered Flame“ Twilight představí ve středním tempu a finální „No Consequence“, v níž jen tak mimochodem hostuje Scott Judd, strýc Blakea Judda, je  nejpomalejší a vlastně i nejsugestivnější. Právě poslední zmiňovaná písnička mi přijde nejlepší. „Trident Death Rattle“ přece jenom průběžně poslouchám už delší dobu a první dvě stopy se po nějakém času trochu ohrály, ale „No Consequence“ pořád drží a navíc se v ní nejúčinněji pracuje s atmosférou, čehož si vždycky cením.

Jako celek nicméně „Trident Death Rattle“ považuji za povedený počin a jsem docela rád, že vyšlo. Twilight mi přišlo docela škoda, tak mě tohle EP potěšilo – jednak tím, že se vůbec objevilo, jednak a především tím, že tam je pořád ta laťka.