Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

Ritual Howls – Their Body

Ritual Howls - Their Body

Země: USA
Žánr: post-punk / coldwave
Datum vydání: 22.9.2017
Label: Felte

Tracklist:
01. This Is Transcendence
02. A Manifestation of Time
03. Their Body
04. Perfume
05. Blood Red Moon

Hrací doba: 25:20

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Rovnou se přiznám, že Ritual Howls jsem donedávna neznal, přestože tahle trojčlenná sebranka z Detroitu za sebou již nějaký ten rok existence okořeněný o pár alb (tři) a EP (čtyři) má. Hned po prvním poslechu jejich nového minialba „Their Body“ a přečtení nějakého toho základního infa a pár rozhovorů mi ale bylo jasné, že tahle skupina je přesně pro mě.

Tvrzení z oficiální Facebookové stránky, že „Ritual Howls vytvářejí surreální, introspektivní pochmurno, které by mohlo pohánět diskotéku v pekle; soundtrack pro vaše nejoblíbenější noční můry a nejhrozivější fantasie“ sice může být marketingovou vypočítavostí a je těžké mu dostát a zároveň neznít jen pozérsky zle (!!!) a hnusně (!!!!), v tomto případě ale zcela odpovídá realitě, a to v té (takřka) nejlepší možné podobě.

To nejoptimističtější, „This Is Transcendence“, skladbu, kterou kapela označuje za svou nejpopovější (což ale v kontextu její tvorby může znamenat hodně věcí jen ne něco blížícího se mainstreamové vlně populární hudby), si odbudeme hned ze začátku a pak už jde všechno z kopce (tím nemyslím kvalitativně, nýbrž náladově). Co ale první píseň jednoznačně předznamenává, je transcendentální zážitek dýchající ze všech kusů. Toho trio Bancell, Samuels a Saginaw dosahuje mimo jiné skrze nepřeberné množství ozvěny, tak si rozumějící se žánrem coldwave. Na rozdíl od jiných podobných seskupení se však za touhle neproniknutelnou masou neskrývá jen prázdné bezobsažné nic, ale další a další vrstvy.

Základ je přitom tak prostý – jednoduché elektronické beaty a syntezátor, společně připomínající zlatou éru osmdesátkového diska. Když si k tomu ale přidáte mysticky zahalenou kytaru, místy hutně zkreslenou, místy jen tak tiše předoucí basu a sem tam industriální sample, vznikne daleko komplexnější a zajímavější celek, stále však neúplný.

Možná se to tak nemusí ze začátku zdát, ale přestože hudba je zajímavá a přitažlivá sama o sobě, většinu pozornosti na sebe nakonec upoutá zpěv, kolem nějž se všechno točí. To už je ostatně dáno samotným tvůrčím procesem Ritual Howls, kdy jsou prvotně psány texty a až podle nich vzniká hudba (o to víc mne mrzí, že jsem údajně Lovecraftovské texty nebyl schopen nikde sehnat). Snad ještě větší podíl v nabití tohoto dojmu má však projev Paula Bancella, jehož monotónní hluboký zpěv (místy téměř recitace) zcela dokonává mrazivou atmosféru a svého vrcholu dosahuje v „Perfume“, kde jeho intonace a frázování v kombinaci s klaustrofobickým syntezátorem, akční basou a stále sice zahalenou, ale daleko intenzivnější kytarou než ve zbytku skladeb, získává rozměr zkázonosného proroctví.

Ritual Howls

Za vrchol alba ale považuji jiný kus. V závěrečné „Blood Red Moon“ se střetávají všechny předchozí elementy a jsou zde umě smíchány v depresivně steampunkový western, s kytarou místy připomínající druhé album Davida Lynche a Lindemannovským zpěvem z dřívějších desek Rammstein (němčina by sem padla dokonale). To vše dohromady tvoří celek překypující hypnotickou ponurostí.

Pokud vám tedy nijak zvlášť nevadí trochu toho osmdesátkového patosu, beznadějná atmosféra a místy repetitivní tuc-tuc-tuc-tuc beaty, nebojte se Ritual Howls okoštovat – nemusíte být zrovna unešeni, ale zklamání se s největší pravděpodobností vyhnete.


Halloween: Resurrection (2002)

Halloween: Resurrection (2002)

Země: USA
Rok vydání: 2002
Žánr: horor

Originální název: Halloween: Resurrection
Český název: Halloween: Zmrtvýchvstání

Režie: Rick Rosenthal
Hrají: Brad Loree, Bianca Kajlich, Busta Rhymes

Hrací doba: 94 min

Odkazy: web / facebook / twitter

Zdroj fotek: OutNow.ch

Michael Myers je zjevně nesmrtelný. Pokud si dobře vzpomínám, byl v předchozích sedmi dílech (z nichž v jednom se ani neobjevil) „zabit“ snad čtyřikrát, ale vždycky se v následujícím filmu ukázalo, že tak žhavé to nebude a že má tenhle frajer v bílé masce neobvykle tuhý kořínek. A tak i přesto – pozor, přijde sedmičkový spoiler – že na konci „Halloweenu: H20“ přišel o hlavu, osmá část „Halloweenské“ ságy s příznačným podtitulem „Zmrtvýchvstání“ to převrátí vzhůru nohama a ukáže, že Michael pořád žije (protože to ve skutečnost nebyl on, komu byla useknuta kebule) a je připraven vraždit. Mimochodem, když už jsem zmiňoval ty spoilery, radši upozorním, že tentokrát to bez nich nepůjde, takže jestli si nechcete zkazit překvapení, pokud jste snímek ještě neviděli, zvažte, zdali číst dál.

V osmičce se kromě vrahouna vrací na scénu i třetí největší hvězda Halloweenské série po Michaelu Myersovi a doktoru LoomisoviLaurie Strode. Jenže pozor, ačkoliv je Jamie Lee Curtis všude uváděna na prvním místě v hereckém obsazení a na plakátě ji nelze přehlédnout, ve skutečnosti si ve filmu střihne jen malý štěk na začátku. Navíc na něj Jamie Lee Curtis přistoupila z jediného důvodu – aby se nechala Michaelem Myersem konečně vykuchat a její postava se tedy mohla ze série „Halloween“ nadobro vytratit. (Jak ale dle čerstvých informací víme, nakonec si to rozmyslela a v aktuálně chystaném novém díle se zase objeví.)

Vzhledem k tomu, že synátor Laurie Strode ze sedmičky se v „Halloween: Zmrtvýchvstání“ neobjevuje (ačkoliv to původně v plánu údajně bylo), nabízí se otázka, koho tedy nyní bude chtít Michael Myers sejmout, když už vyvraždil, koho mohl a vlastně i nemohl (nezapomínejme, že sedmička smazala díly tři až šest – respektive čtyři až šest, protože trojku není třeba mazat, když s Myersem nemá nic společného – takže žádná malá Jamie v téhle linii série neexistuje). No, je to trochu divné a přijde mi, že to spoustu fandů série pěkně sere, ale – v osmičce nemá Michael Myers žádný velký motiv a jen tak kuchá náhodné kretény, kteří mu vlezou do baráku. Asi jen proto, že ho ruší od sklepní meditace, haha.

No, každopádně příběh „Halloween: Zmrtvýchvstání“ je dost sjetý, ale to se asi dalo čekat, protože jaký vymyslíte rozumný důvod, aby parta lidí vlezla do baráku sériového vraha? Osmý díl „Halloweenu“ to vymyslel tak, že jde o reality show, v níž se šest mladých lidí vydá do strašidelného domu, v němž v živém internetovém vysílání pátrá po odpovědích na otázku, proč Michael Myers začal vraždit. Samozřejmě, že po víc jak dvaceti letech by v opuštěném baráku (zase – nezapomeňte, že díly čtyři až šest se nestaly) nenašli ani hovno, ale něco jim tam nastražil producent show, jehož hraje neskutečně otravný rapper Busta Rhymes. Akorát ho při tom všem rapování jaksi nenapadlo, že tam ve sklepě skutečný Michael Myers může stále žít a že ve vysílání převezme hlavní roli.

Samozřejmě, že je to slátanina jako hovno. Samozřejmě, že trapní teenageři jsou extrémně nesympatičtí, takže tentokrát divák fandí Michaelovi, aby je všechny co nejdříve a co nejbolestivěji odpravil. Jen tak mimochodem mě pekelně nasralo, že Busta Rhymes, jemuž jsem zdechnutí přál nejvíc, to přežije a naopak pěkná zrzka to odnese. I když za to, že svoje cecky ukázala jen na vteřinku v jednom rychlém záběru, si to možná taky zasloužila, haha. Nicméně, chtěl jsem říct, že jakkoliv od osmého dílu dávno béčkové hororové série budete čekat sračku, nakonec to není až zas taková tragédie, jak se všude říká.

Halloween: Resurrection

Pokud nad tím nebudete zbytečně přemýšlet (čti: nebudete vůbec přemýšlet), dostanete vcelku odpočinkovou teenage naháněčku s nožem. Jistěže je to kurevsky nedůstojné pokračování takového kultu, jakým byl první „Halloween“ z roku 1978, to samozřejmě nikdo nepopírá, ale ruku na srdce – v téhle sérii jsou i horší kousky. Ať je osmička sebevětší kravina, furt mi přišla o dost lepší než trojka s pětkou. A naopak s přeceňovanou sedmičkou neprohrává zas až tak propastně.

Jestli ale něco „Halloween: Zmrtvýchvstání“ škodí, tak to ani není dementní příběh nebo důraz na moderní technologie. Naopak vraždění v přímém přenose, kdy tomu lidi u obrazovek fandí, protože si myslí, že jde jen o show, mi přišlo jako relativně oukej osvěžení – lepší než bezbarvý recyklát předešlých dílů jako v pětce. Největším kamenem úrazu je Busta Rhymes. Už dlouho jsem nezažil, aby mě někdo v nějakém filmu takhle extrémně sral, abych mu přál tu nejhorší možnou smrt. Jeho rádoby drsné hlášky jsou na pěst stejně jako neochota zhebnout, a když proti Myersovi začne metat kung-fu otočky, posune tím osmičku do vod nezamýšlené sebeparodie. Pouštění elektřiny do Michaelových varlat to jen potvrzuje, ehm.

Halloween: Resurrection

„Halloween: Zmrtvýchvstání“ je ovšem do určité míry bizarní i bez toho, takže budete-li se chtít škodolibě bavit, tak se bavit budete. Možná i proto osmičku nehodnotím tak nízko, protože jsem se u ní dost nasmál. Co na tom, že se člověk nesměje, protože je to vtipné, nýbrž kvůli tomu, že je to směšné. Ale jinak samozřejmě nejde o příliš dobrý film a podobně jako jiné další díly stojí za vidění jen kvůli tomu, aby člověk viděl kompletní sérii „Halloween“.


american – Violate and Control

american - Violate and Control

Země: USA
Žánr: black metal / noise
Datum vydání: 23.6.2017
Label: Sentient Ruin Laboratories

Tracklist:
01. Visions of Great Faith
02. Necklacing
03. Submission Psalm
04. Bedsheet Ossuary
05. Forever a Wicked Form
06. Amorous and Subdued
07. Ischemia – The Longing Agony
08. Defecting Ways
09. I Am Thine Enemy
10. Paradise Again

Hrací doba: 44:52

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Nikdy jsem nefandil přehnanému amerikanismu. Nevím, proč bychom jako země měli komukoliv lézt do prdele, ať už je to Rusko, Evropská unie, anebo právě USA. Nicméně ne všechno americké je automaticky špatné. Třeba jedna parta výtečníků z Virginie si pro svou kapelu zvolila tak americký název, že američtěji už to ani nejde – american (malé „a“ na začátku je záměrné, poněvadž přesně takhle to stylizuje sama skupina). A stejně mě to nesere.

To byl jen pseudo-humorný začátek recenze. Vymýšlet pořád originální úvody je opruz, takže se člověk chytne čehokoliv, co se samo nabízí. Ve skutečnosti ovšem netuším, proč se duo jmenuje zrovna american. A navíc s malým áčkem. Zato vím docela jistě jinou věc – jejich druhé dlouhohrající album „Violate and Control“ je slušný náser a rozhodně byste měli zvažovat jeho poslech, pokud fandíte nehezké hudbě, která člověku dokáže mírně zmrvit den (berte s rezervou, poněvadž do nejdrsnějších extrémů mají american stále poměrně daleko).

Spousta lidí kecá o tom, jak jsou škatulky zbytečné a jak je hudba jenom dobrá anebo špatná a bla bla bla… Prázdné floskule. Já mám škatulkování a žánrování naopak rád, byť samozřejmě vím a chápu, že to není dokonalý systém a že jsou případy, na něž je tohle krátké a které nejde lehce zařadit (ale takové zarytí odpůrci škatulek stejně většinou neznají, haha). Nicméně obecně vzato jsou škatulky fajn, poněvadž dokážou stručně sdělit, o čem ta jaká deska cca je a co by od ní měl posluchač očekávat. Jako argument na podporu svého tvrzení ihned předvedu praktický příklad:

Věřím tomu, že když prohlásím, že american drhnou směsici black metalu a noisu, nejspíš okamžitě budete vědět, jestli „Violate and Control“ chcete slyšet, anebo od toho radši dáte ruce pryč. Jestli je vám hnusná temná hudba cizí, pak vám american samozřejmě nejsou určeni. Pokud ovšem vaše zvrácené srdíčko pookřálo, že byste mohli objevit další akustickou nechutnost, pak nemáte nad čím váhat. Američané si berou blackmetalovou syrovost a temnotu, trochu ji koření sludgovou bahenní hutností a navrch ji zasypou nějakým tím zahlučením… a výsledek je podobně lákavý, jak vypadá v napsané formě.

Snad bych i řekl, že to nepodstatnější již víte. Nejpozději předchozí odstavec by vám měl vcelku jasně zodpovědět, zdali je „Violate and Control“ záležitostí pro vaše ušní. V takhle specifických extrémních zákoutích metalové scény to tak chodí – buď to berete všema deseti, nebo nechápete, jak se taková sračka může někomu líbit. Přesto pokud váháte, nestyďte se okoštovat hned úvodní skladbu „Visions of Great Faith“, jež vám ve svých sedmi a půl minutách snad dá dostatečně názorný vhled do toho, o čem „Violate and Control“ bude i v následujících minutách. Svým způsobem…

american

Říkám svým způsobem, protože „Visions of Great Faith“ patří k těm několika málo zástupcům v tracklistu, kde american dokážou dohromady skloubit metal i noise v jedné stopě. Byť v poměrně zásadně oddělených pasážích. Výrazněji se to pak daří snad už jen v „Defecting Ways“, jež navzdory lineárně nalinkovanému tempu nakládá jak kráva. Většinou se totiž kapela věnuje buď metalu v těch delších písních, nebo vám do uší nacpe kratší hlukovou rychtu jako třeba v „Necklacing“, „Submission Psalm“ či „Forever a Wicked Form“. Ono to vlastně nijak zásadně nevadí, protože nakonec i v té metalové složce je uspokojivé peklíčko. Ale jen peklíčko, nikoliv peklo. Viz například některé pasáže v „Amorous and Subdued“, která se svými osmi a půl minutami patři k nejzajímavěji vystavěným kusům desky.

Skutečnost, že se na „Violate and Control“ nepodařilo black metal a noise propojit hlouběji do jedné odporné masy (jako se to daří namátkou Gnaw Their Tongues či Sutekh Hexen), je asi jedinou výtkou, jakou vůči american mám. A to především z toho důvodu, že čistě metalové pasáže pak vedle těch čistě noisových působí zbytečně „krotce“… samozřejmě relativně. Snad i díky tomu nejde o nějaký vysoký extrém v rámci subžánru. Nicméně i přesto se jedná o kvalitní zásek s dostatečně temnou aurou, takže za poslech rozhodně stojí. Atmosféra nechybí a american bez problémů ukazují, že nápady ani skladatelská úroveň jim nechybí. Už jen kvůli tomu nechci působit nijak přehnaně kriticky. „Violate and Control“ mě nakonec baví a k poslechu doporučuju.


The Treasure of the Sierra Madre (1948)

The Treasure of the Sierra Madre (1948)

Země: USA
Žánr: drama / western / dobrodružný

Originální název: The Treasure of the Sierra Madre
Český název: Poklad na Sierra Madre

Rok vydání: 1948
Režie: John Huston
Hrají: Humphrey Bogart, Walter Huston, Tim Holt

Hrací doba: 126 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Abych pravdu řekl, nejsem nijak velký fanoušek westernů a vlastně mám v téhle oblasti natolik zásadní mezery, že bych se k tomu radši ani neměl přiznávat. Některé konkrétní kousky mám ale dost rád a po zhlédnutí téhle Oscarové klasiky můžu s klidem říct, že „Poklad na Sierra Madre“ (s „Pokladem na Stříbrném jezeře“ to nemá společného vůbec nic, haha… hloupý vtip, ale nemohl jsem si to odpustit) se k nim zařadil.

Možná to bude i tím, že „Poklad na Sierra Madre“ vlastně není úplně klasický standardní western. Je to spíš drama zasazené do westernového prostředí. O divoký západ tam ve své podstatě moc nejde. Leitmotivem snímku je nadčasové téma o tom, jak mamon a touha po penězích mění lidi k nepoznání a jak může hromada zlata udělat i z obyčejného chlapíka paranoidního hajzla, který neváhá zachovat se jako svině.

Fred C. Dobbs (Humphrey Bogart) se potlouká po mexickém městě Tampico, bez práce, bez peněz, bez přístřeší, bez zářné budoucnosti. Žebrá, leští zadkem lavičky v parku, přespává, kde se dá, o práci ani nezakopne. Vtom se na něj zničehonic usměje štěstí a práci získá – těžkou, ale dobře placenou. Právě tady se dá dohromady s dalším podobným smolařem Bobem Curtinem (Tim Holt), jenže oba mají smůlu, protože Pat McCormick je parchant využívající podobné zkrachovalé existence na práci, za niž neplatí.

Parťákům však vrtá hlavou brouk, jehož jim do hlavy nasadil vysloužilý zlatokop Howard (Walter Huston) v jedné zavšivené ubytovně – v Tampicu jim pšenka nepokvete, tak co se sebrat a jít radši do divočiny hledat zlato. Počáteční vklad na nákup výstroje, zbraní a mul se jim s velkým štěstím podaří sehnat, takže slovo dá slovo a společně se zkušeným staroušem hurá za zlatem. Jenže divočině se neříká divočina jen tak – můžete se v ní zaplést s nezvanými hosty, kteří chtějí kopat zlato stejně jako vy, s bandity, s indiány. A nejen s nimi. Čím větší hromada zlata se ústřední trojici kupí, tím napjatější jsou vztahy a tím větší paranoia některé členy výpravy stíhá.

„Poklad na Sierra Madre“ je hodně starý film – v roce 1948 kinematografie vypadala docela jinak a docela jiné byly i její výrazové prostředky. Koukat na takhle letité snímky je vždycky trochu loterie, jestli to dnes ještě bude stravitelné, takže s jistou skepsí jsem se pouštěl i do tohohle díla. Nicméně pozor – věk je na „Pokladu na Sierra Madre“ sice znát, vždyť příští roku už mu bude rovných 80 roků, ale to neznamená, že by neměl co říct i dnes. Sám jsem byl překvapen, jak napínavý a vlastně stále aktuální film to je.

The Treasure of the Sierra Madre (1948)

Snad v tom má prsty nadčasové téma, určitě za to může i skvěle udělaný příběh (byť tento není úplně původní – snímek vznikl dle stejnojmenné knihy od B. Travena), který je dostatečně členitý a plný zvratů na to, aby byl divák zvědavý, jak to celé dopadne. A musím, že pěkně cynické finální rozuzlení je opravdu skvělé. Snímek hodně pozvedávají i špičkové herecké výkony. Humphrey Bogart, v té době již hvězda a hlavní tahák sestavy, ukazuje, že je to pan herec, ale jeho kolegové s ním drží krok naprosto s přehledem – asi ne náhodou si Walter Huston (jen tak mimochodem – je to otec režiséra Johna Hustona) odnesl Oscara za nejlepší výkon ve vedlejší roli…

…a nejen on. „Poklad na Sierra Madre“ si odnesl celkem tři proslulé zlaté plešouny (a kromě nich i další ceny), dále ještě za režii a scénář, nominaci na nejlepší film neproměnil (tu mu vyfoukl „Hamlet“ od Laurence Oliviera). Vzhledem k tomu, že nemám tušení, co ten rok bylo za konkurenci, tak by ode mě bylo tendenční tvrdit, že byla Oscarová nadílka zcela zasloužená. Když se ale na „Poklad na Sierra Madre“ dnes podívám, tak to Oscarový snímek určitě je. Anebo snad ne, když je to i po osmdesáti letech od svého vzniku tak výtečná podívaná? Mně osobně tahle klasika hodně sedla a neváhám ji doporučit i dál.

The Treasure of the Sierra Madre (1948)


Spectral Voice – Eroded Corridors of Unbeing

Spectral Voice - Eroded Corridors of Unbeing

Země: USA
Žánr: death / doom metal
Datum vydání: 13.10.2017
Label: Dark Descent Records

Tracklist:
01. Thresholds Beyond
02. Visions of Psychic Dismemberment
03. Lurking Gloom
04. Terminal Exhalation
05. Dissolution

Hrací doba: 44:41

Odkazy:
web / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Nevšiml jsem si, že by u nás nějaký zine psal o coloradských Spectral Voice, ale předpokládám, že pár posluchačů o ně muselo zakopnout třeba díky příhodně pojmenovanému demu „Necrotic Doom“ nebo splitkům s dánskými Phrenelith a Blood Incantation, se kterými sdílejí skoro celou sestavu. Určitě není pravda, že by ta či ona kapela byla „jen“ bočním projektem té druhé, protože fungují paralelně. Obě se zaklínají termínem „death metal“, ale rozdíly mezi nimi jsou vcelku zásadní. Blood Incantation se prezentují, dovolím si říci, že takřka prvotřídním pojetím progresivního, technického death metalu, v němž se snoubí vlivy kupříkladu Morbid Angel, Timeghoul nebo Stargazer. Když tu pěji takové ódy, nabízí se otázka, proč tu není recenze debutu „Starspawn“, a mé vysvětlení je prosté. Ve skutečnosti jsem si desku tolik neoblíbil, i když jsem chtěl, ale k docenění evidentních kvalit nemusím být fanouškem, že ano?

Ale zpátky ku Spectral Voice. Přesnější by bylo označit jejich hudbu za DEATH/DOOM. Kapitálky jsou zde záměrně a imaginativnější čtenáři nechť si obě slova přečtou třeba hlasem misantropického moderátora MorbaFuturamy. To, že se Spectral Voice dle svých slov sami řadí spíše k deathu, znamená, že v jejich hudbě není prostor pro zasněnou melancholii či pocity, které si fanoušci žánru mohou více asociovat se starými Anathema nebo Katatonia. Nehrajme si teď se slovíčky, že tyto kapely hrály doom/death a ne death/doom.

S úvodními těžkotonážními riffy a první brutální sypačkou je jasné, že se Spectral Voice hlásí k odkazu australských Disembowelment, kteří se svou deskou „Transcendence into Peripheral“ z roku 1992 dovedli doom metal do extrému, jenž nebyl dosud překonán. Feeling Spectral Voice ovšem není až tak excentrický a má blíž ku staré finské, nejen deathmetalové škole – Demigod, Rippikoulu, Thergothon… Však víte, o co jde. O smrt a mráz! S některými valivějšími pasážemi jsem si vzdáleně vzpomněl i na legendární jednohubku Mythic a celkově lze Spectral Voice přirovnat k mnoha dalším starým kapelám, které se neštítily slimáčích temp a zdrcující ohavnosti. „Eroded Corridors of Unbeing“ výtečně funguje jako chytlavý metal, na nějž lze zatřepat palicí, ale také se jedná o introspektivní atmo-peklo jako stvořené pro noční seance se sluchátky. Pak začínají vylézat mnohé atmosférické prvky a zefektované vokální kreace, které mohou za běžné pozornosti uniknout.

Spectral Voice

Ať se snažím, jak se snažím, instrumentální a zvukové stránce alba nemám co vytknout. Produkce je prostě žrádlo a nádherně umocňuje veškeré emoční polohy hudby. Snad jen z kompozičního hlediska bych mohl najít dva škraloupy. Spectral Voice možná až příliš spoléhají na tzv. stopky a minimálně za šestou minutou „Visions of Psychic Dismemberment“ je stopka natolik násilná, až jsem si nějakou dobu myslel, že zde začíná nová skladba a ona to je jen další, atmosféricky odlišná pasáž. Ale co, ona taky patří k tomu nejlepšímu na albu. Funeral doom jak svině! No, a ten druhý škraloup už je ryze hnidopišský, protože třičtvrtěhodinová délka „Eroded Corridors of Unbeing“ mi nestačí. Alespoň za jednu skladbu navíc bych byl rád, i kdyby to byla nově nahraná stará jako třeba „Diffluence of Ruined Graves“„Necrotic Doom“. Ta by si to podle mě zasloužila, i když se proti podobným výmyslům obvykle stavím.

Asi je evidentní, že mi „Eroded Corridors of Unbeing“ sedlo. Říkal jsem si, zda nebude lepší počkat, dokud má obsese deskou neopadne, ale vzhledem k tomu, jak kvalitně a honosně Spectral Voice oslavují starou dobrou metalovou SMRT, si jejich debut trochu nadšení zaslouží. Pokud holdujete nějaké ze zmíněných kapel anebo máte death/doom rádi obecně, tak si debut Spectral Voice nenechte ujít.


It (2017)

It (2017)

Země: USA
Rok vydání: 2017
Žánr: horor

Originální název: It
Český název: To

Režie: Andy Muschietti
Hrají: Bill Skarsgård, Jaeden Lieberher, Sophia Lillis, Finn Wolfhard, Jack Dylan Grazer, Jeremy Ray Taylor, Wyatt Oleff, Chosen Jacobs

Hrací doba: 135 min

Odkazy: web / facebook / twitter

Zdroj fotek: IMDb.com

Na nové filmové zpracování mistrovského románu „To“ Stephena Kinga jsem se popravdě řečeno dost těšil. Kniha je hororovým majstrštykem a v Kingově bibliografii ji řadím snad úplně nejvýše ze všeho, co jsem od něj četl (což, pravda, zdaleka není všechno, protože toho napsal mraky). Předchozí televizní film z roku 1990 jsem kdysi viděl jako malý harant a zdál se mi skvělý, ale to tehdy bylo dáno spíš tím, že člověk v nízkém věku nemívá příliš velký kritický přístup. Při nedávném opětovném zhlédnutí jsem neviděl nic jiného než pomalý starý televizní horůrek bez jakéhokoliv děsu či atmosféry, byť se stále jednalo o docela sledovatelnou záležitost.

Nové „To“ se ovšem od začátku tvářilo velice slibně a mnoho věcí nasvědčovalo tomu, že by se mohlo podařit nejen důstojně převést rozsáhlý román na stříbrné plátno, ale navrch i konečně stvořit další pamětihodnou Kingovskou adaptací, jichž je jako šafránu. Respektive adaptací je mnoho, ale jen málo z nich se může pochlubit skutečnou kvalitou. O tom, zdali nové „To“ láme prokletí, ovšem nejsem jednoznačně přesvědčen.

Předně musím říct, že „To“ vůbec není špatný film. S předchozím zpracováním se příliš srovnávat nedá, jelikož bychom proti sobě stavěli starou televizní produkci proti áčkovému modernímu hororu, který je připraven v kinech strašit otrlého diváka 21. století. Nová verze je o poznání filmovější a děsivější. Stejně tak nemá cenu srovnávat ani s knihou, protože více jak tisícistránkový hororový opus prostě nelze převést na stříbrné plátno se vším jeho majestátem. A to ani ve dvou filmech.

Tím se dostávám k první důležité věci. Jak známo, příběh vypráví o děsivém nepojmenovaném zlu, které sídlí v kanalizaci pod městem Derry a každých 27 let se vrací a užírá město a jeho obyvatele, především děti. Právě jemu se postaví skupina sedmi přátel – jednou v dětství a podruhé o 27 let později v dospělosti. Kniha tyto dvě hlavní roviny vypráví různě na přeskáčku a s nějakým chronologickým vyprávěním si příliš neláme hlavu. Vzhledem k tomu, že takový přístup lze jen těžko aplikovat u dvoudílného snímku, jehož části od sebe budou dělit (nejspíš) dva roky, tak se aktuální film věnuje pouze dětské rovině. Díky tomu vlastně tvoří ucelenou jednotku, která zvládne existovat i bez svého nástupce, což je nakonec výhoda, protože takhle to alespoň bude dávat smysl, i kdyby třeba ze dvojky sešlo (ale to se s největší pravděpodobností nestane, protože „To“ se už pár dnů od premiéry zaplatilo víc než dvakrát).

Filmy postavené na dětech dost často bývají trochu problematické, ale zde jsou naštěstí dětští představitelé poměrně sympatičtí a chemie mezi nimi funguje. Akorát mi přišlo, že představitelka jediné holky v partě, Sophia Lillis, je ve snímku možná až moc ženská a přitažlivá, takže si člověk připadá trochu jako pedofil… zvlášť s ohledem na to, že v knize je postavám 11-12 let. Na druhou stranu, v knize spolu ty děcka souložila, tak co. Ale jinak v pořádku, ačkoliv mi dětští představitelé ve staré televizní obecně připadali typově o trochu vhodnější (zejména postavy Richieho a Eddieho). Dokonce do výsledku přirozeně zapadá i sprostý pubertální humor a z Richieho udělali pořádného hláškujícího tejpka. Tohle spojení hororu a vtipu funguje až překvapivě dobře, aniž by si oba světy navzájem odporovaly a aniž by se z toho stávala hororová komedie.

It (2017)

Dalším kladem je určitě i klaun Pennywise alias To ve svém nejznámějším ztělesnění. Podání i podoba Billa Skarsgårda jsou docela jiné než u Tima Curryho ze staré verze, ale je velkým plusem, že klaun zde umí mít dost nepříjemný a hnusný. Trochu mi scházela jeho infantilní stránka, jako když ve staré verzi Tim Curry vyváděl parádní blbosti a vtípky, aniž by ztratil svou auru zla. Nový Pennywise je „jenom“ strašák, i když zahraný dobře, v některých momentech navíc skvěle zkombinovaný triky (pavoučí výstup z lednice vede). Asi ve dvou nebo třech případech však bylo trikové vylepšení příliš umělé a viditelně digitální, ale naštěstí šlo vždy jen o nějaký krátký záběr, takže se to dalo přežít.

Jakkoliv jsou hororové sekvence kolikrát povedené a sám Pennywise dostatečně děsivý, jedna věc mě přece jenom malinko zklamala. „To“ se totiž až přespříliš spoléhá na pouhé lekačky, většinou pramenící z náhlého objevení klauna a jeho nečekaného výpadu. Trochu mi chybělo nějaké výraznější budování napětí a strachu, postupné gradování atmosféry do skutečně vypjatých momentů. To se děje jen lokálně a příliš krátce na to, aby se divák stihl začít výrazněji bát. A to zamrzí tím spíš, že velkou část oněch lekaček ukázaly již upoutávky, tudíž je člověk ve finálním filmu očekává a tolik jej nepřekvapí. Chtěl bych víc klauna, víc hororu, víc tísnivé atmosféry. Těch pár náznaků napovídá, že schopnosti by na to byly. Bohužel, nebyly vyždímány na maximum. „To“ se tedy vydává cestou popcornového hororu pro masy, nikoliv cestou nervy drásající atmosféry pro opravdové hororové fanoušky. Škoda. Ale v rámci svého přístupu se jistě jedná o jedno z těch lepších dílek.

It (2017)

Vzato kolem a kolem si ale myslím, že „To“ dopadlo dobře. Doufal jsem, že by mohlo být ještě lepší, ale to už asi byla přehnaná očekávání. I ve své stávající podobě se ovšem jedná o povedený snímek s několika výbornými momenty (zpravidla – klaun na scéně), jehož dvě hodiny uběhnou příjemně rychle. Provedené změny oproti knize mě také nijak zásadně neurážely, protože nešlo o nic zas tak zásadního. Sice nevím, jak bych se v tom všem vyznal, kdybych neznal knihu a starší filmovou verzi a s nimi i všechny vztahy mezi postavami, které zde nejsou vykresleny až tak do hloubky, a také mě neoslovila písničková část soundtracku, ale přesto všechno – spokojenost jistě převažuje, je to lepší než původní zpracování a lhal bych, kdybych tvrdil, že se mi to vůbec nelíbilo. Na dvojku do kina určitě půjdu také.

Platí tedy následující nerovnost: knižní „To“ >> filmové „To“ 2017 > filmové „To“ 1990.

It (2017)


Halloween H20: 20 Years Later (1998)

Halloween H20: 20 Years Later (1998)

Země: USA
Žánr: horor

Originální název: Halloween H20: 20 Years Later
Český název: Halloween: H20

Rok vydání: 1998
Režie: Steve Miner
Hrají: Jamie Lee Curtis, Josh Hartnett, Michelle Williams, Adam Arkin

Hrací doba: 86 min

Odkazy: web / facebook / twitter

Zdroj fotek: IMDb.com

Velkým neduhem dlouhých hororových sérií bývá značně nevyrovnaná kvalita jednotlivých částí. Ale to je asi logické, protože jen těžko lze udržet laťku kvality třeba v deseti filmech, na nichž se střídají různí režiséři, scénáristé a další filmařská chamraď. Samozřejmě, že takový osud neminul ani legendárního sériového vraha Michaela Myerse a jeho sérii „Halloween“.

S pětkou a šestkou se „Halloween“ dostal dost hluboko. Nebudeme-li počítat třetí díl, jenž sice nese jméno „Halloween“, ale s Michaelem Myersem nemá zhola nic společného, tak se zde série dostala na samotné dno. Navíc se při sešupu povedlo nasměrovat příběhovou linku do vod, odkud nebylo smysluplného úniku. Pětka byla ostudná co do kvality; šestka sice úroveň malinko zvedla, a dokonce nabídla několik slušných mordů, ale příběhově šlo o neskutečnou hovadinu, která z Myerse udělala duté hovádko ovládané runami, seskupením hvězd a fanatickou sektou. Navíc oba díly vykazovaly nadprůměrnou míru tuposti v míře, jakou už nelze dost dobře tolerovat ani u béčkového hororu. Kam byste tohle chtěli posunout, aby to dávalo smysl a nebyla to už od začátku píčovina na kvadrát?

Je jasné, že nemohlo přijít nic jiného než radikální řez, který celkově sedmý „Halloweenský“ film opravdu nabízí. A sedmička s podtitulem „H20“ se toho skutečně nebojí a řízla dost radikálně – ignoruje vše od trojky (včetně) dál. Maže se tedy návrat Michaela Myerse ve čtyřce, maže se pětková nuda, mažou se i runy a sekta v šestce. „Halloween: H20“ přímo navazuje na „Halloween II“ z roku 1981 respektive na úvodní dvojfilm tvořený prvními dvěma díly.

Zároveň byl „Halloween: H20“ zamýšlen jako pocta původnímu snímku k jeho 20. výročí a o jeho vznik se hodně zasadila Jamie Lee Curtis, jež se zde opět vrací na scénu. Bohužel bez Johna Carpentera, jenž se odmítl k „Halloweenu“ vracet, i bez Donalda Pleasence, který v roce 1995 zemřel. Nicméně tvrzení, že jde o čistokrevné stylové navázání, ať už bychom tím mysleli temnou atmosférickou lahůdku (první díl) nebo oldschool slasher (druhý díl), by bylo dost zavádějící. Víc než 80. léta je totiž z „Halloween: H20“ cítit tehdy aktuální vlna zájmu o teenagerské vyvražďovačky, již nastartoval mohutný úspěch prvního „Vřískotu“ (1996). Jde tedy o takový mix nostalgie a (tehdejší) moderny, který vrací do hry Jamie Lee Curtis a s ní i postavu prvních dvou částí, a zároveň k ní přidává bandu náctiletých klacků, jejichž největší starostí je chlastat a souložit… tedy jen do té doby, než na scénu nastoupí Michael Myers, protože pak své priority hodně rychle přehodnotí na útěk a přežití. A stejně jako se ne všem podaří ve věku 17 let smočit, ani v tomhle případě nedokážou všichni uniknout Michaelovu nabroušenému noži.

Jak už název, rok vzniku i motivace vzniku napovídají, „Halloween: H20“ se odehrává dvacet let po událostech z „Halloween“ a „Halloween II“. Pokud by vám to z toho názvu zas tak jednoznačné nepřipadalo, vězte, že v originále se to pro jistotu jmenuje „Halloween H20: 20 Years Later“, aby to pochopili úplně všichni. Laurie Strode (Jamie Lee Curtis) už je dospělá a žije pod falešným jménem Keri Tate v Kalifornii, kde pracuje jako ředitelka zazobané soukromé školy, do níž chodí i její synátor John (toporný Josh Hartnett ve svém filmovém debutu). A vrátného jim dělá rapper LL Cool J v jedné z mála svých rolí, kde nehraje afroamerického drsoně, ale pořádného troubu.

Halloween H20: 20 Years Later (1998)

Co čert nechtěl – skoro celá škola odjede na Halloween na výlet, takže v areálu zbude jen pár lidí (včetně ředitelky, jejího potomka a jeho holky), a přesně v tom momentě se staví na návštěvu Michael Myers, aby si s Laurie pokecal a vyměnil trochu té sourozenecké lásky. Během takového dialogu se běžně používají argumenty typu nůž nebo sekera. Jenže pozor – Laurie už věčný strach a schovávání začne trochu srát, takže se jej zbaví přesně tehdy, když se s Myersem poprvé setká, a nehodlá dát bráškovi nic zadarmo. Tentokrát tedy půjde o značně vyrovnanější partii než před dvaceti lety.

„Halloween: H20“ rozhodně není tak špatný, jak tvrdí jedni, ani tak dobrý, jak tvrdí jiní. Je tak někde na půl cesty, nicméně na rozdíl od předchozích částí (které sedmička strká s přehledem do kapsy) se tentokrát podařilo snímek nasměrovat správným směrem. Dokonalé to ale není, protože se výsledek neobešel bez několika nelogičností a hlavně – „Halloween: H20“ je tak strašně předvídatelný a očekávatelný, až to bolí. Vůbec není problém odhadnout, co se bude dít za chvíli nebo kdo zemře, což samozřejmě značně otupuje případné napětí, jež by jinak v některých momentech mohlo být vcelku solidní. Podobně nepotěší, že ve stylu tehdejších teenage vyvražďovaček je „Halloween: H20“ zbytečně přístupný, stravitelný a popcornový, což v překladu znamená velmi skromný příděl krve a mrtvol. Michael Myers se v tomto ohledu v sedmičce příliš nevyznamená. Snad jen výkuch zimní bruslí na začátku pobavil. Můžete argumentovat, že v krvavosti nevynikala ani jednička, ale ta to kompenzovala koňskou dávkou tísnivé atmosféry. A ta v sedmičce také není.

Halloween H20: 20 Years Later (1998)

Přesto „Halloween: H20“ odsýpá docela slušně, i když se tu poměrně dlouhou dobu mnoho neděje a Myers do školy vtrhne až v závěru. Nicméně jsem se nenudil a finále je docela v cajku. Výsledku hodně napomáhá i skutečnost, že na poměry celovečerních snímků je velmi krátký, takže končí dřív, než se divák stihne začít pořádně nudit. Což je v pohodě, protože třeba dvacet minut navrch by to nejspíš neutáhlo. Radši takhle, i když některé scény v druhé polovině působily lehce zbrkle a mohly dostat o kousek víc prostoru na úkor kecání z první půlky.

Celkově vzato však „Halloween: H20“ díky svému tempu a auře slabšího, leč relativně důstojného následovníka patří někam do poloviny tabulky celé série. Na jedničku s dvojkou samozřejmě nemá, ale trojku, pětku a šestku „Halloween: H20“ překonává levou zadní a s naprostým přehledem. Se čtyřkou vyjde sedmička cca nastejno, ale kdybych musel volit, o kus sympatičtější mi je „Návrat Michaela Myerse“ z roku 1988. A i když se mi nyní „Hádvacítka“ nelíbila tolik, jako když jsem ji viděl poprvé v o dost nižším věku, pořád se to dá.

Halloween H20: 20 Years Later (1998)


Lana Del Rey – Lust for Life

Lana Del Rey - Lust for Life

Země: USA
Žánr: dream pop / electronica
Datum vydání: 21.7.2017
Label: Polydor Records / Interscope Records

Tracklist:
01. Love
02. Lust for Life [feat. The Weeknd]
03. 13 Beaches
04. Cherry
05. White Mustang
06. Summer Bummer [feat. A$AP Rocky, Playboi Carti]
07. Groupie Love [feat. A$AP Rocky]
08. In My Feelings
09. Coachella – Woodstock in My Mind
10. God Bless America – and All the Beautiful Women in It
11. When the World Was at War We Kept Dancing
12. Beautiful People Beautiful Problems [feat. Stevie Nicks]
13. Tomorrow Never Came [feat. Sean Ono Lennon]
14. Heroin
15. Change
16. Get Free

Hrací doba: 71:56

Odkazy:
web / facebook / twitter

Už je tomu nějaká doba, co jsem se začal těšit na každé nové album popové bohyně Lany Del Rey. Samozřejmě ani „Lust for Life“ v tomto ohledu nebylo výjimkou, byť jsem měl jako vždy určité pochybnosti, zdali se i tentokrát podaří udržet vysoko nastavenou laťku kvality. Bál jsem se o to i v případě minulého „Honeymoon“, ale tehdy šlo o plané obavy, protože to je fantastická deska. Moc rád bych něco takového prohlásil i o „Lust for Life“, nicméně tentokrát už to takhle jednoznačně bohužel nebude…

Na hudbě Lany Del Rey mě vždy přitahovala její specifická a neopakovatelná atmosféra, v níž se mísí melancholie, smyslnost, vědomí marněného života s temnou minulostí, nešťastná láska, drogy i kalifornské slunce. Opomenout samozřejmě nelze ani fantastický vokál samotné Lany, z něhož odkapává snobství a drzá nezúčastněnost (obojí může znít jako negativum, ale není tomu tak – přesně to pasuje do nálady), a přitom je tak neodolatelný. Tohle je v kostce a velmi stručně tím, co od alba Lany Del Rey očekávám a co jsem třeba na „Honeymoon“ či „Ultraviolence“ dostával plnými hrstmi.

Znamená to tedy, že „Lust for Life“ v tomto ohledu uhýbá někam jinam, kde se mi Lana nelíbí? Vlastně bych ani neřekl, jelikož ve spoustě skladeb je tohle všechno obsaženo v míře vrchovaté, jak jsem doufal. A to i navzdory skutečnosti, že Lana Del Rey dopředu slibovala pozitivněji laděné album. Nemohu se ovšem tvářit, že je novinka bezchybná, když vím, že se zde nachází i několik slabých písní a také několik dalších, které potápí určité dílčí části.

Začnu rovnou tím naprosto nejhorším, dokonce bych se nebál říct, že – příšerným. Mám na mysli hosty, jichž je na „Lust for Life“ hned několik a zcela jistě mnohem víc, než by bylo záhodno. Zpočátku mě trochu dráždila i titulní věc, v níž se objevuje kanadský zpěvák The Weeknd (to není překlep, skutečně se jmenuje, jako kdyby měl strašně rád víkendy a zároveň měl tak trochu problémy s pravopisem). Nakonec jsem ale dokázal vzít tenhle song jakž takž na milost, ačkoliv The Weeknd je neskutečný homoděj a zpívá víc jako holka než sama Lana. Ale jinak jde o vcelku hezkou zasněnou skladbu, která na mě působí rozhodně lépe než třeba utahaný otvírák „Love“, jenž mě postupem času začal spíš rozčilovat.

Jestli ale něco zaslouží neskutečně mocný hejt, tak to jsou další hosté. I Lanu totiž dostihl největší mor současného popu, jímž kupodivu není jednoduchost, inspirace povrchním discem nebo přílišná snaha o stravitelnost pro všechny (zrovna to se Lany tak úplně netýká), nýbrž – hostující rappeři. Blekotající černoch dokáže zkurvit každý popový song, ale zrovna v případě Lany Del Rey tohle mlátí do uší ještě stokrát tolik a skoro se to nedá vydržet. „Summer Bummer“„Groupie Love“ jsou v základě dobré písničky, jimž nechybí přesně to, co chce člověk od Lany slyšet – dokud nenastoupí černý drsňák a nezačne žvatlat ty svoje rapy. Proč, kurva, proč?! Vždyť je to naprosté utrpení a vůbec nerozumím tomu, jak komukoliv mohlo přijít jako dobrý nápad tohle realizovat. Jak říkám, rapující černoši mě extrémně vytáčejí i ve standardním popu, ale jejich výser u Lany je neskutečná, ale opravdu neskutečná vyprcanost.

To je prostě k vzteku, když někdo takhle zmrdá jinak dobré songy, až je z toho člověku smutno. A co jsem zaznamenal ohlasy, větší část stávajících fanoušků Lany tento pokus vidí podobně jako já – jako neuvěřitelný průser, který neměl být nikdy realizován. Upřímně doufám, že na základě takové vlny nevole přijde zpěvačka trochu k rozumu a kolaboraci s rappery už nebude opakovat. Stejně tak doufám, že „Summer Bummer“„Groupie Love“ se někdy dočkají zveřejnění alternativních verzí bez hostujících příspěvků.

S negativy jsme však neskončili. Kromě toho se totiž na „Lust for Life“ najde i několik písniček, u nichž bych se nezdráhal hovořit o slabotě. Již jsem zmiňoval zívací „Love“ na samém začátku desky – na první poslech nezaujme, na další poslechy začne nudit a velmi rychle se zají. Vůbec mě neoslovila ani „Coachella – Woodstock in My Mind“, byť její název zní slibně. Jako žádný zázrak mi nepřijde ani dvojice „Beautiful People Beautiful Problems“ a „Tomorrow Never Came“, v nichž hostují Stevie Nicks (Fleetwood Mac) respektive Sean Ono Lennon (synátor Johna Lennona a Yoko Ono). V obou případech se nejedná o nějak výrazné písně, ale strávit se dají a hosté jsou tentokrát přinejmenším tolerovatelní. I když lépe z toho vychází první zmiňovaná. Na podobné úrovni jako poslední dvě jmenované mi přijde taktéž „God Bless America – and All the Beautiful Women in It“.

Nyní se konečně přesuneme k té příjemnější části recenze, tedy povedeným skladbám – „13 Beaches“, „Cherry“, „White Mustang“, „In My Feelings“, „When the World Was at War We Kept Dancing“ (možná vrchol) nebo „Heroin“ jsou nádherné kousky představující přesně to, co chci od Lany Del Rey slyšet. O stupínek níže, ale pořád ještě vysoko si cením „Change“ a „Get Free“. Neznamená to však, že by všechny písničky z tohoto odstavce měly být na jedno brdo. Jsou si podobné náladou, a přitom je každá trochu jiná. Subtilní beaty se mísí s živými nástroji, jindy je to větší minimalismus, ale ani v jednom případě nechybí Lana se svým nádherným vokálem. Ten je opětovně bezchybný. Vždyť kolik po světě běhá zpěvaček, které dokážou zpívat takovým způsobem, že se člověk skoro udělá jen z toho hlasu?

Lana Del Rey

Celkově vzato je „Lust for Life“ zase o kousek jinde než předělá alba. Tentokrát Lana vsadila na elektroničtější háv, ale stále si uchovává svou tvář a nezaměnitelnou atmosféru. Naneštěstí tak ale nečiní na ploše celé desky. Je zde množství skladeb, díky nimž není pochyb o tom, že Lana Del Rey stále umí. Nahrávce ovšem škodí několik nepříliš záživných písniček a rapové hostovačky, které lze chápat jakožto součást příklonu k elektronice, jenž byl dotažen do zbytečného extrému. Přes kolaborace s hostujícími rappery prostě cesta nevede – to je slepá ulice, kde si každá popová zpěvačka může akorát tak rozbít svou pečlivě udržovanou tvářičku. A to se týká i Lany.

Nicméně i přes prvotní rozčarování jsem si nakonec na „Lust for Life“ našel dostatek krásných skladeb na to, abych byl ochoten poslouchat a přetrpět slabé chvilky. A to je také dobrý výsledek. Byť není sporu o tom, že předchozí „Honeymoon“ bylo o dost výš.


Harvestman – Music for Megaliths

Harvestman - Music for Megaliths

Země: USA
Žánr: drone / folk / ambient
Datum vydání: 19.5.2017
Label: Neurot Recordings

Tracklist:
01. The Forest Is Our Temple
02. Oak Drone
03. Ring of Sentinels
04. Cromlech
05. Levitation
06. Sundown
07. White Horse

Hrací doba: 40:55

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Mluvit o tom, jak svět Neurosis neznamená pouze samotné Neurosis, ale zahrnuje i úctyhodnou řádku dalších projektů, je snad zbytečné, poněvadž to myslím všichni víme. Každý člen kapely má nebo měl hned několik bokovek, někdy se jedná o společné dílo členů Neurosis (příkladně Tribes of Neurot), jindy o kolaborace s jinými umělci, jindy jde o čistě sólové záležitosti.

Dnes se zaměříme na zpěváka a kytaristu Stevea Von Tilla, jenž si udržuje hned dva sólové projekty. Přímo pod svým vlastním jménem tvoří akustickou hudbou, jíž má na kontě už čtyři dlouhohrající desky, z nichž ta doposud poslední nese titul „A Life unto Itself“ a pochází z roku 2015. Nás ovšem nyní zajímá ta druhá sólová záležitost známá jako Harvestman. I pod touto hlavičkou vyšla čtyři alba, přičemž to nejnovější s názvem „Music for Megaliths“ je letošního data vydání. Pokud vám po tomhle úvodu a po přečtení nadpisu článku stále není jasné, co se dnes bude recenzovat, doporučoval bych vám najít nejbližší výškovou budovu a skočit z vrchního patra na beton. Ale humor stranou, radši pojďme na věc…

Žánrově je Harvestman o poznání rozmanitější a experimentálnější záležitost než Tillovo akustické sólo, takže pokud vám písničkaření nevoní, právě Harvestman vám bude bližší. Popravdě řečeno, i mě víc oslovuje „Žnec“ se svou kombinací dronu, ambientu a folkových doteků. „Music for Megaliths“ dobrou formu potvrzuje a opět jde o povedenou desku. Nikoliv však bezchybnou.

Úvodní „The Forest Is Our Temple“ album otvírá natolik úchvatně, že lépe už to snad ani nejde. Nejprve folkové tóny, k nimž se začnou přidávat další nástroje, atmosféra houstne a skladba fantasticky graduje, aby spadla do minimalistické pasáže a z ní se v závěru vrátila ke svému ústřednímu motivu. Vlastně bych i řekl, že „The Forest Is Our Temple“ je předčasným vrcholem „Music for Megaliths“, poněvadž působivější kompozici již nahrávka ve svých dalších fázích bohužel nenabídne.

Což ale neznamená, že by dále nebylo co poslouchat. Paradoxně však tohle říkám v té fázi tracklistu, která mi přijde nejméně záživná. „Oak Drone“ se ještě zpočátku tváří poměrně slibně, ale přílišná jednotvárnost a táhlé kytarové tóny ve druhé půli dojem trochu pokazí. Kdyby byl song o polovinu kratší, asi bych byl spokojenější. „Ring of Sentinels“ je na tom vlastně podobně – začátek opět nevypadá špatně, ale kytarové vyhrávky ve druhé polovině mě nijak neberou a klidně bych se bez nich obešel.

Zbytek „Music for Megaliths“ jde naštěstí opět o něco výše. „Cromlech“ je příjemný dronově-ambientní minimalismus. Zastřená „Levitation“ se nebojí dotknout psychedelie. „Sundown“ nechá ve svém soft-dronovém přístupu problesknout i několik náznaků noisu. Poslední „White Horse“ je zase o kousek níž, ale pořád v pohodě a jako trochu melancholická tečka na závěr vyzní docela příjemně.

Z hlediska jednotlivých písniček to tedy možná nevyznívá zas tak přesvědčivě. Když to totiž dotáhnu do důsledku, sama o sobě je skutečně strhující pouze „The Forest Is Our Temple“. Nicméně víme, že některé desky je záhodno neposlouchat po písničkách, nýbrž jako jeden celek. A takováto metrika již pro „Music for Megaliths“ hovoří pozitivněji. Desku totiž obklopuje velmi dobrá „ospalá“ (v tom dobrém slova smyslu) atmosféra, která celkovému výsledku hodně pomáhá. Na nadšení to sice není, ale i střízlivá spokojenost se nakonec počítá.


Ramihrdus – Eternity

Ramihrdus - Eternity

Země: USA
Žánr: atmospheric ambient black metal
Datum vydání: 17.8.2017
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Cold Winds of the Wild
02. The Ethereal Forest
03. Lake Evendim
04. The Prancing Pony
05. Crypts of the Frost Storm
06. Eternity
07. Closure

Hrací doba: 31:36

Odkazy:
twitter / bandcamp

Řekl bych, že kdyby někdy proběhl komplexní výzkum na zjištění nejvíce napodobované blackmetalové formace, Burzum by se jistě umístil hodně vysoko, pokud by rovnou nebyl vítězem. Dnes už sice nenacházím tolik nových kopírek Burzum jako před x lety, poněvadž nyní v žánru frčí jiná odvětví, ale na nějaké lze stále narazit. Jistě správně tušíte, že bych o tom jen těžko psal, kdyby mezi ně nepatřila i skupina Ramihrdus.

No, říkám skupina, ale je to asi trochu nadnesené pojmenování. Dle tradice a dle norského vzoru se totiž jedná o jednočlenný projekt, za nímž stojí jistý Bryce Witt z Wisconsinu. Ten se samozřejmě stará úplně o vše – veškerý zpěv, nástroje i programování bicích. Počin s názvem „Eternity“ je první nahrávkou Ramihrdus, ale samotný projekt prý existuje již od roku 2014. V textech klasicky nějaká příroda, prostě všechno na svém místě.

A co se hudební stránky týká? Inu, co k tomu říct, když jsem vlastně vše podstatné řekl? Že jste si nestačili všimnout? Ale no tak, co tak asi můžete očekávat od alba, o němž jsem prohlásil, že se mocně ohlíží za black metalem à la Burzum? Tohle je vlastně všeříkající prohlášení, které podstatu „Eternity“ vystihuje dostatečným způsobem.

Vezměme to ovšem trochu podrobněji, abyste si náhodou někdo nemyslel, že to psaní omrdávám až takhle moc. Ono sice to o té podobnosti s norskou legendou platí, ale nějaké mírné odlišnosti se nalézt dají. Tempo je samozřejmě pomalejší a rozvážnější, napříč čtyřmi „hlavními“ skladbami se líně převalují syrové riffy, monotónní rytmika a krkavčí ryk. Nezapomněl jsem snad na něco? Ale jistě – ambientní klávesy. Nemusíte se bát, že by něco tak zásadního chybělo – nechybí.

Nicméně právě v klávesách najedeme jednu z těch věcí, v nichž se Ramihrdus alespoň trochu odlišuje od svého bergenského vzoru. Ambient – a s ním i celé vyznění desky – působí na „Eternity“ o poznání melancholičtěji. Na druhou stranu, ruku v ruce s tím přichází i menší porce syrovosti, což může leckomu vadit. A proč bych se tím tajil – mně osobně také víc sedí ty chladnější klávesy.

Výše jsem použil plurál, tudíž je asi zřejmé, že lehce odlišné vyznění kláves a mírný posun atmosféry celého směrem k větší melancholii asi nebude jedinou inovací, jakou lze v hudbě Ramihrdus nalézt. Onou druhou je občasný folkový nádech, jenž naplno propuká ve dvouminutové mezihře „The Prancing Pony“. Trochu paradoxně právě ona patří k nejvýraznějším a nejzapamatovatelnějším momentům „Eternity“. Pokud byste však čekal folkový pel i v intru a outru, možná vás trochu zklame, že „Cold Winds of the Wild“ a „Closure“ mají blíž spíš k dungeon synthu.

Tak či onak, srovnávat s Burzum samozřejmě nemá smysl. Jedinečná aura tohoto projektu je prostě nezopakovatelná, přestože se o to mnozí snaží (Ramihrdus vlastně nevyjímaje). Příznivcům monotónnějšího ambientního atmo-blacku však může „Eternity“ na chvíli posloužit. Na první poslechy je to vcelku příjemná záležitost. Velmi rychle ale začne zájem uvadat a dojmy chřadnout – přinejmenším u mě tomu tak bylo, na základě čehož si dovolím usuzovat, že trvanlivost materiálu příliš vysoká není. Nicméně máte-li rádi burzumoviny, několikrát se to dá v klidu otočit. Na Bandcampu to lze stáhnout za name-your-price, tak za zkoušku nic nedáte.