Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

Alice in Chains – Rainier Fog

Alice in Chains - Rainier Fog

Země: USA
Žánr: alternative metal / grunge
Datum vydání: 24.8.2018
Label: BMG

Tracklist:
01. The One You Know
02. Rainier Fog
03. Red Giant
04. Fly
05. Drone
06. Deaf Ears Blind Eyes
07. Maybe
08. So Far Under
09. Never Fade
10. All I Am

Hrací doba: 53:21

Odkazy:
web / facebook / twitter

Člověku se to ani nezdá, ale William DuVall už má na kontě stejně desek s Alice in Chains jako Layne Staley. Tedy nutno podotknout, že pouze těch dlouhohrajících. Staley se samozřejmě zapsal i na EPčka „Sap“ a „Jar of Flies“ nebo živáky v čele s „MTV Unplugged“, což jsou v grungovém žánru absolutní povinnosti, ale co se týče klasických řadovek, jedná se jenom o tři, takže to nebylo zas tak nedostižitelné. O dorovnání se postarala placka „Rainier Fog“, která spatřila světlo světa ke konci srpna.

Vydání prvního návratového alba „Black Gives Way to Blue“ bylo událostí, a rázně ukázalo, že Alice in Chains na to pořád mají. Samozřejmě se najdou i tací, co namítají, že bez Staleyho to už nemá smysl, že jen hrabou prachy a jejich sláva má zůstat navždy v devadesátkách. Já si to tedy rozhodně nemyslím a i následující „The Devil Put Dinosaurs Here“ mě hodně potěšilo. Obě nahrávky jsem si schválně nedávno před vydáním „Rainier Fog“ pustil, a stále se v jejich přítomnosti bavím. Alice in Chains se podařilo navázat na svůj styl, ale také mu dát novou, současnou tvář, takže obě éry kapely lze vnímat jak zároveň, tak zvlášť.

„Rainier Fog“ produkoval opět Nick Raskulinecz, sestava Alice in Chains nedostála žádných změn, drtivou většinu písní opět složil Jerry Cantrell s občasným přispěním ostatních, kapela se dokonce po 22 letech přemístila zpět do Seattlu, do stejného studia, kde nahrála poslední desku se Staleyem, eponymní „Alice in Chains“. Jedinou změnou je tak nový vydavatel, nyní BMG. To by podle mě nemělo mít nějaký zásadní vliv na finální výsledek, přesto ale „Rainier Fog“ něco chybí a v porovnání s předchozí tvorbou notně zaostává.

Tak hlavně je to absence více výrazných skladeb. Jestli mám brát opravdu ty top, kterých bylo vždy hned několik, tak tady sem mohu zařadit všehovšudy jednu. Sápou se na ni sice tři další, ale této úrovně nedosahují. Alice in Chains se povedlo vhodně vytipovat singly, jelikož se v podstatě jedná o to nejlepší z alba. Konkrétně jde o „The One You Know“, „Never Fade“ a „So Far Under“, přičemž posledně jmenovaná je pak oním top šlágrem (mimochodem kompletně z DuVallova pera), která jako jediná snese měřítko minulých nahrávek. K těmto vybraným kusům mohu ještě připočíst „Drone“ a máme vyjmenované vše, co nějak vylézá z průměru či podprůměru.

Přitom se zdánlivě nic nezměnilo, formulea písní je stále stejná, Cantrell i tady přišel s několika hutnými riffy, hudba je obdobně ponurá, táhlá, pár slušných refrénů a doplňovaček mezi zpěvy Cantrella a DuValla, ale co naplat, tentokrát se to nesešlo v ideální formě. Písně mi připadají trochu jednodušší, méně naléhavé a agresivní, s větším důrazem na melodie, což by nebylo špatné, kdyby se tak kolovrátkově neopakovaly. Třeba titulní „Rainier Fog“ není špatná, ale její rychlejší tempo a všední refrén připomene kdejakou hardrockovou rádiovku. „Red Giant“ má taky dobrý základ, ale po chvíli začne s neustálým opakováním nudit (nevím, proč musí mít píseň s podobným motivem přes pět minut). Chytlavá je i další odlehčená „Fly“, ale rovněž zní tak nějak jednotvárně. No, a takhle bych mohl pokračovat.

Alice in Chains

Pravdou ale je, že se mi „Rainier Fog“ s přibývajícími poslechy líbilo kousek po kousíčku víc a víc. Poprvé jsem měl problém to vůbec doposlouchat, ale později se takřka v každé písni objevil nějaký slušný nápad, jenž bohužel ne zdaleka ve všech případech přerostl v něco víc. Myslím, že nyní už mi deska uzrála a s dalšími poslechy žádné narůstající potěšení nepociťuji, naopak se trochu bojím, že to, co se mi zalíbilo, se teď zase rychle oposlouchá. Nejde říci, jak jsem měl původně v plánu, že je to průser a s přehledem nejhorší věc Alice in Chains (to ale je, jen ne s přehledem), ale na druhou stranu zní novinka tak obyčejně, jak si jen dovedete představit.

Co říci závěrem, fanoušek Alice in Chains si to stejně určitě poslechne a udělá si tak vlastní názor, pro případné zvědavce nabízí diskografie této kapely daleko větší perly, a že se nedá moc šlápnout vedle. Jako rocková deska z roku 2018 je to slušné, pod nálepkou Alice in Chains už je to spíše v průměru, z něhož se v pár momentech vynoří a zase zapadne. Jestli to měl být dárek k třicátým narozeninám kapely, tak je z toho docela mizerný večírek.


The Conjuring (2013)

The Conjuring (2013)

Země: USA
Žánr: horor

Originální název: The Conjuring
Český název: V zajetí démonů

Rok vydání: 2013
Režie: James Wan
Hrají: Vera Farmiga, Patrick Wilson, Lili Taylor, Ron Livingston

Hrací doba: 112 min

Odkazy: facebook

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery!)

Hororové filmy mám dost rád, ale vždycky jsem upřednostňoval zombie, slashery, exploitation a podobné subžánry do určité míry stojící na explicitním zobrazení násilí. Což je svým způsobem zvláštní, poněvadž obecně si rozhodně nemyslím, že se dobrý horor pozná podle hektolitrů prolité krve a co největší koncentraci hnusu na filmové políčko. Nicméně duchařiny, které papírově poskytují největší živnou půdu pro budování hrůzy a temné atmosféry, mě prostě většinou nudí. Ne, že bych je a priori neměl rád, ale přijde mi, že se tenhle subžánr točí dost nudně. Z vrzajících dveří, průvanu a hýbající se židle se totiž strachy fakt nezeseru, takže se ve finále většinou jen dloubu v nose (a když je to echt nuda, tak třeba i v uchu nebo v kaďáku) a nijak zásadně mě to neosloví.

„V zajetí démonů“ mě i přesto docela zajímalo. Jednak snímek předchází záviděníhodná pověst (výborné ohlasy od kritiků i fanoušků, nevídaný komerční sukces, jenž z toho při nepříliš vysokém rozpočtu udělal jeden z nejvýdělečnějších hororů vůbec), druhak jsem věřil postavě režiséra, jímž není nikdo jiný než malajský talent James Wan. Ten se vyšvihnul hned svým prvním větším počinem, což byl první díl dnes již kultovní série „Saw“.

„V zajetí démonů“ (trochu debilní „překlad“ – v originále se snímek jmenuje „The Conjuring“, což mi připomíná, že odteď budu radši používat původní název) nese nálepku podle skutečné události. Než se tedy přesuneme k vlastnímu zpracování, možná neuškodí si něco málo povědět i o tom, kde se vzala ona inspirace. Tou byli Ed a Lorraine Warrenovi, manželský pár vyšetřující paranormální jevy. Jejich asi nejznámějším případem je strašidelný dům v Amityville, což je jen tak mimochodem další událost, jež dala vzniknout dlouhé hororové sérii (k čemuž pomalu směřuje také „The Conjuring“) – to říkám jen tak pro úplnost, jinak samozřejmě předpokládám, že „The Amityville Horror“ všichni znáte.

Každopádně, „The Conjuring“ se týká jiného případu Warrenových, shodou okolností rovněž strašidelného domu, kam se nastěhovala rodina Perronových. Kromě toho se snímkem mimoděk prolíná i náznak jejich dalšího případu týkajícího se panenky Annabelle, což bylo později rozvinuto v samostatném stejnojmenném filmu. Ale zpátky k našemu domu, v němž kdysi údajně žila čarodějnice, která se nyní snaží vypudit každého, kdo se pokusí vzít její půdu. Neváhá použít standardní strašení, a když nezabere, s radostí posedne jednoho člena rodiny, aby začal vraždit ostatní. Alespoň takto historku prezentuje film. Ponechám na vás, nakolik a jestli vůbec oněm „skutečným“ událostem budete věřit.

The Conjuring (2013)

Záměrně jsem použil pojem „standardní strašení“ – chtěl jsem tím naznačit jednu z největších slabin „The Conjuring“. Tou je monstrózní klišé, louhování již dávno provařených základních žánrových obratů a motivů, velká podobnost s jinými filmy. Shodou náhod především s „The Amityville Horror“. Zpočátku se „The Conjuring“ skutečně tváří jako úplně standardní duchařská sráděra, a abych řekl pravdu, minimálně první třetinu, možná i skoro polovinu mě to celé tak trochu nudilo. Šlo totiž o další obyčejnou předváděčku vrzajících a samovolně se otvírajících dveří, modřin neznámého původu, zabedněných sklepních prostor a obligátních lekaček, které na mě příliš nefungovaly. Hele, já jsem možná relativně vycvičený divák, ale u těch trapných lekaček stejně skoro vždycky nadskočím, a to i v jinak průměrných filmem. Jenže tady téměř nic a vesměs jsem se leknul jen jednou a ještě ne nijak zásadně. Budu upřímný – po cca 45 minutách jsem se víc než filmu bál jeho dvouhodinové stopáže.

Další věc, co mě trochu iritovala – „The Conjuring“ kromě vlastního příběhu rozehraje i určité vedlejší linky či náznaky, které ovšem nedokáže dotáhnout do žádného smysluplného konce a nechává je nedořečené, čímž z nich činí zcela zbytečnou výplň hracího času. Krásným příkladem za všechny může být ona panenka Annabelle, jež zde byla úplně navíc. Prudce nevyužitý byl i útok démona na rodinu paranormálních vyšetřovatelů – snímek jen načrtne, ale nakonec cukne a nic z toho nevyždímá, ačkoliv v jednom flashbackovém případu manželů ukáže, že i exorcismus se může zvrtnout a ohrozit vyšetřovatele. Rovněž mě zamrzelo, že tvůrci neměli koule a odvahu na něco jiného než očekáva(tel)ný happy end. Smrt alespoň jedné postavy nebo nějaké démonovo vyjebání s vyšetřovateli (postava Lorraine Warrenové si o to vyloženě říkala) by výsledku hodně prospělo a posunulo by jej někam dál než za výborně a zručně natočenou rutinu.

The Conjuring (2013)

Zatím to tedy může vyznívat jako pořádný průser, ale něčím takovým „The Conjuring“ rozhodně není. Dokonce bych i řekl, že navzdory všem výhradám jde o nadprůměrný hororový kousek. Po nudnějším začátku se totiž film začne hýbat kupředu a s nástupem vyšetřovatelů se rozjede do povedené žánrovky, jíž možná chybí originalita, ale rozhodně jí neschází tempo a koňská dávka hutné atmošky. „The Conjuring“ dokáže mocně gradovat, projevy démona se neustále stupňují a jsou čím dál tím ostřejší. Závěrečné vymítání je regulérní maso, i když se obejde bez tun vnitřností a krve. James Wan je v tomhle ohledu borec, moc dobře ví, jak ve filmu vytvořit napětí a děs, a právě jeho jisté režijní vedení činí z „The Conjuring“ horor, jenž za vidění stojí. Díky nehorázně našlapané druhé půli a strhujícímu závěru (byť s poněkud slabším rozuzlením) opravdu ano.

Záporů má film dost. Ve výsledku však kladné dojmy převažují, jelikož plusy „The Conjuring“ jsou natolik silné, že to celé zachrání. A to říkám o snímku, u nějž jsem první polovinu vlastně prozíval; skvělá druhá půle ovšem situaci bezpečně zachraňuje. Na druhou stranu mi však snímek přijde poněkud přeceňovaný. Takovou hromadu klišé lze totiž hltat leda tak u filmu, který je pomáhal zavést, nikoliv u filmu s rokem vzniku 2013. Není možné přehlížet ani ty chyby, ani skutečnost, že „The Conjuring“ mohlo dopadnout mnohem lépe. Rezervy a kus nevyužitého potenciálu totiž stále visí ve vzduchu. Na překonání většiny novějších duchařin to ovšem bohatě stačí.

The Conjuring (2013)


King Dude – Music to Make War To

King Dude - Music to Make War To

Země: USA
Žánr: dark folk / rock
Datum vydání: 24.8.2018
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Time to Go to War
02. Velvet Rope
03. Good and Bad [feat. Josephine Olivia]
04. I Don’t Write Love Songs Anymore
05. Dead Before the Chorus
06. Twin Brother of Jesus
07. In the Garden
08. The Castle
09. Let It Burn
10. God Like Me

Hrací doba: 41:37

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Zdá se mi obliba amerického písničkáře, který si říká King Dude, mezi metalovým publikem v posledních letech docela zásadně roste. Jistou roli v tom nejspíš bude hrát i skutečnost, že poslední alba Thomase Jeffersona Cowgilla, jak se tenhle borec jmenuje vlastním jménem, vycházejí pod značkou Ván Records. Nebo že se King Dude nebojí spolupráce s metalovými kapelami, viz třeba společné splity s (Dolch) nebo Urfaust (asi ne náhodou jde v obou případech o formace vydávající pod stejnou firmou). Nebo třeba hned dvě spolupráce s Chelsea Wolfe, jejíž popularita mezi metalovým posluchačstvem rovněž výrazně roste.

Nicméně tím stěžejním důvodem dle mého názoru bude skutečnost, že ačkoliv nemá King Dude po formální hudební stránce s metalem společného prakticky nic, jisté estetické i emoční aspekty se dost podobají. Například určitá dekadence, která jeho tvorbou prostupuje, anebo temný feeling některých jeho balad. V případě druhého zmiňovaného elementu nakonec můžeme příhodně rovnou jmenovat úvodní kousek „Time to Go to War“ letošní desky „Music to Make War To“, protože mimo jiné právě ten naplňuje přesně to, co jsem měl svými slovy na mysli. Anebo prostě jenom určitá část posluchačů metalu začíná být čím dál tím víc tolerantní a stylově otevřená, haha!

Tak či onak, nám to nakonec může být vcelku jedno, protože nás pro dnešek nezajímají tendence a chutě posluchačů toho či onoho žánru, nýbrž nová deska „Music to Make War To“. Ta je dobrá, jak je u Kinga ostatně zvykem. Nikoliv však bezchybná, což je nakonec u Kinga taktéž zvykem.

Snad ještě u žádného jeho alba se mi nestalo, aby se mi líbilo bezvýhradně a užíval jsem si každou skladbu. Alespoň co si tak vzpomínám, protože některé počiny jsem neslyšel už pěkně dlouho, tak kdoví, jak bych se na ně třeba díval, kdybych si je oživil. Každopádně, na „Music to Make War To“ nacházím písničky, bez jejichž přítomnosti bych se rozhodně obešel, i když jich není mnoho. Vůbec mě nicméně neoslovil duet s Josephine Olivií ve třetí „Good and Bad“. Navzdory kabaretnímu nádechu to na mě působí spíš jako oplodňovák a není to něco, co bych chtěl poslouchat na albech temného písničkáře. K srdci mi nepřirostlo ani tklivé finále v podání „God Like Me“.

Naopak rychlejší a kytarovější tracky, které mě příliš nebavily na „Sex“, se mi na „Music to Make War To“ vcelku líbí. Tuto polohu zde prezentují „Dead on the Chorus“ a „The Castle“, přičemž o něco zábavnější je druhá jmenovaná.

Nicméně nejsilnější je King Dude v písničkářství s nervním podtónem. Z těch pomalejších to představuje již zmiňovaná „Time to Go to War“ a v dobrém slova smyslu utahaná „Twin Brother of Jesus“. Z těch trochu hybnějších pak „I Don‘t Write Love Songs Anymore“ s excelentním refrénem. Právě tuhle skladbu považuji za vrchol celé kolekce společně s mírně atypickou „In the Garden“, která si pohrává s trip-hopovými vlivy.

King Dude

Abych už dílo zkázy dokonal a vyjmenoval tedy všechny songy na nahrávce… videoklipová „Velvet Rope“ se mi zdá povedená a baví mě, ačkoliv pochopím, pokud někoho budou dráždit výrazné klapkové melodie linoucí se napříč celou stopou. Předposlední „Let It Burn“ pak patří k těm zvláštnějším kouskům na „Music to Make War To“, protože nasává elementy hned několika odlišných žánrů. Přestože to nezní nepřirozeně, pořád se nemůžu stoprocentně rozhodnout, jestli a případně nakolik se mi tenhle track líbí. Ale nakonec asi jo, nevadí mi.

Celkové dojmy z „Music to Make War To“ jsou každopádně kladné. Z deseti skladeb se tu nacházejí jen dvě, které příliš nemusím, ale vlastně ani ony nejsou tak hrozné, abych se z nich musel jít vyblít za roh. Každopádně si lze cenit, že čerstvá kolekce je příjemně rozmanitá, a přitom stále pospolitá. I na tom se dá vidět, že King Dude moc dobře ví, co dělá.


Parquet Courts – Wide Awake!

Parquet Courts - Wide Awake!

Země: USA
Žánr: art punk / indie rock
Datum vydání: 18.5.2018
Label: Rough Trade

Tracklist:
01. Total Football
02. Violence
03. Before the Water Gets Too High
04. Mardi Gras Beads
05. Almost Had to Start a Fight / In and Out of Patience
06. Freebird II
07. Normalization
08. Back to Earth
09. Wide Awake
10. NYC Observation
11. Extinction
12. Death Will Bring Change
13. Tenderness

Hrací doba: 38:37

Odkazy:
web

Parquet Courts neplatí na rockové nezávislé scéně za žádné nováčky ani neznámou. Však existují už od roku 2011. Hned svojí první velkou deskou „Light Up Gold“ o sobě dali rázně vědět a ani jejich další placky nezůstaly bez povšimnutí. Na kontě už mají celkem pět alb, včetně „Wide Awake!“ už šest, a právě novinka, která vyšla v polovině letošního roku, je dost možná tím albem, ke kterému celou dobu směřovali.

Kdo nemá o Parquet Courts ponětí, lehce mu přiblížím, co že to tahle parta z Brooklynu hraje. V podstatě se jedná o indie rock, čímž tak navazují na vlnu popularity žánru s příchodem prvního desetiletí tohoto století. Rádi do něho přimíchávají různé formy punku a garážového zvuku, ostatně to není v tomto žánru žádným velkým překvapením. Právě až deska „Wide Awake!“ je příznačně probouzí a Parquet Courts na ní upustili uzdu fantazie jako doposud nikdy.

Takže ano, deska je to bohatá na nápady, promíchává se tu dost stylů, přičemž základ je stále jasně rockový, ale hlavně má „Wide Awake!“ takovou zajímavou příchuť něčeho většího. Můžu si teď trochu zapřehánět? Prostě mám při jejím poslechu pocit, jako by měla velice blízko k albům jako „London Calling“ nebo „Parklife“, což jsou díla, která dokázala spojovat generace, a stala se kulty. Má to jen jednu vadu… vlastně dvě. „Wide Awake!“ k tomuto statusu chybí potřebná kvalita a Parquet Courts nejsou Britové, což celou věc dost kazí.

Ale mám pro ně jiné přirovnání, které je jim bližší. Talking Heads. Ti jsou rovněž z New Yorku a to, co zde Parquet Courts předvádějí, je jim hodně podobné. To, pravda, teď celou desku docela degraduje, ale přesto se nejedná jen o lacinou kopírku. Musí se ale přiznat, že „Wide Awake!“ je takovým revivalem zlatých časů nové vlny a post-punku. Talking Heads připomínají hlavně tou hravostí a širokou škálou nejrůznějších nápadů, jakou se jim podařilo obohatit svou novou tvorbu.

Baví mě věci jako skladba „Almost Had to Start a Fight / In and Out of Patience“, která už lomítkem v názvu naznačuje, že má dvě části. První se nese v neuvěřitelně chytlavém rytmu, který ale v polovině zrychlí a najednou je z toho zase úplně jiná píseň, do níž se navíc přidávají další vtipné nápady, až je nakonec ukončená jakože živým potleskem publika a zvoláním, že „This next one is called Freebird II“. Je to v podstatě blbost, ale album to krásně oživuje. A tohle byla jen taková jedna ilustrace toho všeho.

Dále je tu třeba několik tanečně punkových kousků, jako titulní věc, u kterých se tělo kroutí, jako je tomu vyobrazeno na obálce, jazzově rozhoupaná „Before the Water Gets Too High“, synťáková reinkarnace vzpomínek na ještě starší časy „Freebird II“ nebo šedesátkově popová „Mardi Gras Beads“. Důležité je, že to všechno drží pohromadě a písně si navzájem nepřekáží. I textová náplň je podobně bohatá, od fotbalové taktiky Nizozemců ze sedmdesátých let až po sociální problémy v Americe.

Nyní se může „Wide Awake!“ zdát jako geniální nahrávka, ale není tomu tak. Je tu pár skladeb, které mě úplně nevzaly, třeba unylá „Back to Earth“, už dříve jmenovaná „Mardi Gras Beads“ nebo „Death Will Bring Change“. Z toho lze soudit, že mi zde více sedlo právě rychlejší a uvolněnější tempo, což je pravda. I tak má ale „Wide Awake!“ několik silných písní, čehož si je kapela dobře vědoma a podporuje je i kreativními videoklipy.

Parquet Courts možná nejsou taková bomba, ale rozhodně je to kapela, která stojí za poslech, a to co dělá, nedělá vůbec špatně. Její minulá alba jsem vždy jen tak přejel, ale k „Wide Awake!“ se rád vracím, což taky o něčem svědčí. Až čas ukáže, jestli bude mít nějaký výraznější dopad a povede se mu zestárnout s grácií, ale určitý potenciál na to zde jistě je.


Suicidal Tendencies – STill Cyco Punk After All These Years

Suicidal Tendencies - STill Cyco Punk After All These Years

Země: USA
Žánr: crossover thrash
Datum vydání: 7.9.2018
Label: Suicidal Records

Tracklist:
01. I Love Destruction
02. F.U.B.A.R.
03. All Kinda Crazy
04. Sippin’ from the Insanitea
05. It’s Always Something
06. Lost My Brain… Once Again
07. Nothin’ to Lose
08. Gonna Be Alright
09. Ain’t Gonna Get Me
10. All I Ever Get
11. Save a Peace for Me

Hrací doba: 41:17

Odkazy:
web / facebook / twitter

Takhle čerstvou recenzi jsme tu ještě asi neměli, ale brzo pochopíte proč tomu tak v případě dnešního počtení je. Když jsem zde psal recenzi na EP „Get Your Fight On!“, které vyšlo pár měsíců před novinkou „STill Cyco Punk After All These Years“, tak jsem ji končil slovy o tom, že doufám, že nemá nijak připravit půdu pro nadcházející fošnu, protože jsem byl zklamaný z nových písní, jelikož víc než ke crossover thrashy směřují k funku. No a nebyl jsem daleko od pravdy, jen mě Suicidal Tendencies trochu převezli. Po zjištění, co za skladby se nachází na „STill Cyco Punk After All These Years“, bych snad za ten funk byl i rád. Ale koho má napadnout se na novém EP nesoustředit na nové skladby.

Na „Get Your Fight On!“ se nacházely také dvě předělávky z prvního sólového alba Mikea Muira, které jsem bral celou dobu jenom jako výplň, aby na té nahrávce bylo taky něco jiného než čtyři verze titulního songu, cover a tři nepříliš zajímavé a vlastně i šuplíkové záležitosti. Ale chyba lávky, právě tyto dva kusy byly nakonec vodítkem k „STill Cyco Punk After All These Years“. Na něm se totiž nachází zbytek sólovky „Lost My Brain! (Once Again)“, kterou Muir vydal v roce 1995, tehdy pod pseudonymem Cyco Miko.

Než si tady vyleju srdéčko, ještě pro úplnost doplním, že jednu skladbu nepředělali, a to sice „Cyco Miko Wants You“, asi snad, aby to neznalé předchozí tvorby nedovedlo díky názvu až k oné sólové tvorbě, protože věřím, že spousta lidí se bez vlastního dohledání informaci o původu všech skladeb nedozví. Onen debut Cyco Mika popravdě zůstal od dob vydání docela zapomenut a vůbec by nevadilo, kdyby ho ani nikdo znovu takto neoprašoval, ne snad protože by stál za starou belu, ale protože prostě není důvod. Zároveň se na „STill Cyco Punk After All These Years“ nachází jedna věc, jež na „Lost My Brain! (Once Again)“ není. Tím je „Sippin’ from the Insanitea“, o níž jsem zjistil pouze to, že je označována jako dosud nezveřejněný materiál, ovšem nevím z které doby. Hádám ale, že to bude z období nahrávání první desky Cyco Miko.

Ale chápete to někdo? Ty vole, kolikátá takováhle placka už to je? Vlastně mě ani tento krok nepřekvapuje, jelikož Suicidal Tendencies si v tomhle doslova libují. Název „STill Cyco Punk After All These Years“ samozřejmě odkazuje na „Still Cyco After All These Years“, což je album z 93., které obsahuje předělaný celý debut „Suicidal Tendencies“ plus dva kousky z následujícího „Join the Army“. Takže už ze samotného názvu se dalo něco podobného očekávat. Ještě předtím vydali EPčko „Controlled by Hatred / Feel Like Shit… Deja-Vu“, na němž je několik skladeb z desky „Widespread Bloodshed Love Runs Red“ od skupiny No Mercy, v níž se setkal Muir s bývalým, v té době budoucím, kytaristou Suicidal Tendencies, Mikem Clarkem. Dále mají na kontě „No Mercy Fool! / The Suicidal Family“. To obsahuje v podstatě zbytek z „Join the Army“ a většinu zbylých písní z „Widespread Bloodshed Love Runs Red“. Další se nachází na různých kompilačkách, ale takhle hluboko až zacházet nechci. Zkrátka Suicidal Tendencies předělávají svou starší tvorbu často a zřejmě moc rádi.

Suicidal Tendencies

Muir se nechal v jednom rozhovoru slyšet, že důvodem tohoto alba je fakt, že když měl materiál tehdy nahraný, přišlo mu blbý ho vydávat pod jménem Suicidal Tendencies, protože byl moc punkový a prostě se nehodil. Nyní asi dospěl k názoru, že už se to snese, protože změn tu opravdu moc není. K lepšímu už vůbec ne, naopak dokonce se povedlo několik mých oblíbených songů dokonale dokurvit jako třeba hned první „I Love Destruction“, v níž došlo k obohacení o vlezlé „ooohou“, jež tahá za uši.

Kdybych měl všechny výše vyjmenované desky porovnat, tak z nich „STill Cyco Punk After All These Years“ vychází nejhůře, protože dřívější verzi nic pozitivního nepřináší. Podobně jako u „Still Cyco After All These Years“ šlo tedy asi hlavně o to dát původně ryze punkovému stylu taky něco z metalu, což tu vyšlo vniveč. Zvolená produkce je tak plochá a nevýrazná, že to stejně zní zastarale, a ani hráčské výkony nejsou ničím extra, kvůli čemu bych si tohle měl pustit raději než originální „Lost My Brain! (Once Again)“, které má sice zvuk a stylizaci poplatnou době, ale alespoň působí autenticky.

Už takhle je recenze delší, než by si takováhle deska zasloužila, takže to utnu. „STill Cyco Punk After All These Years“ samozřejmě nestojí za poslech, je naprosto zbytečné, a jestli chcete slyšet přímočarý skate punk rock z devadesátek, tak vezměte původní „Lost My Brain! (Once Again)“. Je na něm několik opravdu dobrých pecek (navíc tam na kytaru hraje Steve Jones ze Sex Pistols), které bohatě stačí slyšet v originálním znění a ne skrze „STill Cyco Punk After All These Years“. Po očekávání nového materiálu velké zklamání, tak snad je nenapadne předělat zase něco dalšího, třeba druhou sólovku Muira, která je teda už hrozná, nebo třeba znova tu první, co když ani tohle není definitivní verze.


Jesus Piece – Only Self

Jesus Piece - Only Self

Země: USA
Žánr: deathcore / metalcore
Datum vydání: 24.8.2018
Label: Southern Lord Recordings

Tracklist:
01. Lucid
02. Workhorse
03. Punish
04. Curse of the Serpent
05. In the Silence
06. Adament
07. Neuroprison
08. Dog No Longer
09. I
10. II

Hrací doba: 29:18

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Vydavatelství Southern Lord za poslední roky už několikrát potvrdilo svůj čuch na dobré kapely, a tak se vyplatí občas prohlédnout jejich katalog, co že tam mají nového. Tím spíše, pokud holdujete všemožným tvrdým odnožím metalu a punku a nejlépe pak jejich vzájemnému fúzování. Takovouhle novinkou pod jejich křídly je i skvadra se zajímavým názvem Jesus Piece.

Ti se po třech letech koncertování a vydávání EPček a splitů konečně dostali k bodu hlavnímu – vydání první dlouhohrající desky. Ta nese jméno „Only Self“ a obsahuje klasicky deset zářezů. Jesus Piece od svých počátků hrají metalcore, myšleno v původním významu slova. Což znamená, že to není ten všem dobře známý přiteplený metal se sladkými refrény, ale tradiční metal mísící se s hardcore punkem. Jinak řečeno, jde tu hlavně o tvrdost, to je ostatně hned každému po prvních minutách nahrávky jasné.

Ona snaha o brutalitu tady není vymáhána nekompromisními sypačkami a neprostupnou zdí hluku, nýbrž právě naopak, středním tempem, s chugga-chugga riffy, přesnými kopáky a nasraným zpěvem. A samozřejmě ničivými breakdowny, kterými je celé „Only Self“ propleteno skrz naskrz. Z tohoto stylu se vyjede fakt málokdy (třeba na začátku „Neuroprison“), a jelikož mi písně velice rychle začaly splývat v jednu, nastal problém se v celé desce vůbec orientovat. Ona vlastně nemá vůbec daleko k deathcoru. Ten ale šel vždy absolutně mimo mě. V jistých místech mi to připomíná Suicide Silence a podobné zrůdnosti, jindy zase ale riffy nemají daleko k death metalu a celý základ pak zní, jako by se opíral o sludgové postupy. Takže to není pouhá bezhlavá rubanice, ale aby mě to začalo vyloženě bavit, to ne. Já si prostě brutalitu představuju trochu jinak.

Sympatická je ale přiměřená délka, takže proposlouchat se ke konci není těžké. A na ten konec se vyplatí dostat, protože je tam menší překvápko v podobě posledních dvou skladeb „I“ a „II“. Tyto dva atmosferické kousky bych tu opravdu nečekal. Ale vlastně to dává smysl, on ten nepřetržitý nános agrese alespoň příjemně odezní. Jen bych je spíš očekával někde vprostřed nahrávky a ne na samotném konci. Ale proč ne. Když se tak na celý seznam stop podívám, právě tento závěr mi z nich připadá nejlepší, což není vzhledem k hlavní náplni alba úplně pozitivní.

Co se mi tu ale opravdu líbí, je produkce alba, která tu dělá hodně. V tomto ohledu mi „Only Self“ dost připomíná stájové kolegy Jesus Piece jako Nails nebo Xibalba. Vlastně tyto dva interprety lze slyšet i v hudbě samotné – Nails trochu, jen když náhodou zpomalí, Xibalba častěji, ale ti to prostě dělají lépe, záživněji. Dobře tu zní všechny nástroje, hlavně když spolu unisono hrají bicí s basou (třeba „Punish“), a vhodně jsou tu doplněny také různé efekty dozvuků, ozvěn apod. Obal desky přímo křičí konec devadesátek, ale z této doby si jinak Jesus Piece nic jiného neberou.

Jesus Piece

Jestli s oblibou navštěvujete koncerty, kde můžete tu a tam dostat kopačku do tlamy nebo si to v pokoji rádi rozdáváte s armádou ninjů, pak je tohle vhodný soundtrack. Z „Only Self“ je cítit, že to není žádná sračka, ale pakliže nejste vyznavačem tohoto stylu, tak se vám to těžko zalíbí. Chybí mi tu především větší variabilita a více nápadů (náznaky jsou v „In the Silence“), přeci jenom ty breakdowny a stále totožné tempo rychle omrzí, ale to už mluvím o metalovém hardcoru tohoto ražení jako celku. Na druhou stranu, v rámci žánru to určitě patří k tomu lepšímu, co jsem měl možnost slyšet, i přesto mi to na zkoušku stačilo a vracet se k tomu budu jen stěží.


Yob – Our Raw Heart

Yob - Our Raw Heart

Země: USA
Žánr: doom metal
Datum vydání: 8.6.2018
Label: Relapse Records

Tracklist:
01. Ablaze
02. The Screen
03. In Reverie
04. Lungs Reach
05. Beauty in Falling Leaves
06. Original Face
07. Our Raw Heart

Hrací doba: 73:16

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Některé kapely mají cestu k úspěchu trochu delší než ostatní. Vydají šest dlouhohrajících studiových alb, stihnou se mezitím dokonce rozpadnout, ale pak konečně, po osmnácti letech přijde první velká vlna ohlasu a uznání. To je přesně případ Yob, jejichž album „Clearing the Path to Ascend“ z roku 2014 je konečně dostalo do širšího povědomí. Mohly za to zejména pozitivní recenze v plátcích jako Rolling Stone, který tuto desku pasoval na nejlepší metalový počin onoho roku.

Ale i po tomto úspěchu osud Yob nepřál a nahrávání dalšího alba narušila divertikulitida, se kterou byl diagnostikován zpěvák a kytarista Mike Scheidt. Údajně to nebyla žádná sranda, on sám to popisoval jako Chestburstera, co si libuje v jeho těle. Zkrátka zubatá byla nablízku, ale Scheidt zvolil zajímavou rekonvalescenci, totiž napsání nových skladeb.

Většina materiálu z letošní desky „Our Raw Heart“ tak vznikla na nemocničním lůžku a hlavní inspirací byla nemoc Scheidta. Nabízí se hned několik možností, jak by mohlo nové album znít. Bude to klidné rozjímání nad bytím člověka? Nebo to bude tvrdé a plné hněvu? Anebo úplně jiné? Inu, pravda je jako obvykle někde uprostřed.

„Our Raw Heart“ je předně pěkně rozmáchlé dílo, má okolo 73 minut, což je pořádná porce a některé sváteční posluchače doom metalu může klidně odradit od poslechu. Ale mohu rovnou říci, že tuto délku se daří Yob ukočírovat vcelku obstojně, i když najde se tu pár hluchých míst, které by snesly nějakou korekci. Deska hlavně těží ze směru, jímž se vydala, a sází tak hlavně na tvorbu atmosféry.

Už v první skladbě „Ablaze“ příjemně překvapí post-rockové postupy, které pořádně pročísne charismatický vokál Scheidta. Celá věc působí lehce, nabídne několik zajímavých melodií, ale přitom navazuje pocity tísně. Je z toho prostě znát, že se jedná o niterní zpověď a ta spiritualita z „Our Raw Heart“ doslova sálá. V tom vidím například oproti „Clearing the Path to Ascend“ nebo ještě starší „Atma“ hlavní rozdíl. Zatímco prvně jmenovaná do sebe vstřebávala psychedelii a druhá jmenovaná představovala sludgovou agresi známou i ze starších desek, tady je to zase něco jiného. Každé album má tak stejný doomový základ, ale s trochu jinou příměsí.

Za hodně tuhý provaz se tahá v druhé „The Screen“, kde vrchní struna E dostává pořádně zabrat. Monotónní, minimalistická hra doplněná hrubším, ale na můj vkus trochu nuceným vokálem, se nakonec překlene k očekávanému refrénu, opět podobně povznášejícím jako v předchozí písni. Právě tyto uvolněné a výpravnější pasáže mě na novince Yob baví nejvíce.

Yob

Podobně laděná je pak ještě pátá „Beauty in Falling Leaves“, která na mě působí asi nejsilnějším dojmem. Jejích šestnáct minut uteče rychle. Předchází jí ještě takové pětiminutové intermezzo „Lungs Reach“. To začíná rozvážně v mírném ambientním rozpoložení, ale na konci opět houstne do nepříznivé doomové tryzny. O mnoho nezaostává ani poslední dvojička „Original Face“ a „Our Raw Heart“, obě jsou podloženy slušnými riffy a je z nich cítit blížící se finále. Dosud jsem nejmenoval pouze třetí „In Reverie“, a ano, tušíte správně, moc mě nezaujala. Jedná se o klasický doom metal, ničím extra výrazný, na rozdíl od zbytku desky.

Mám-li „Our Raw Heart“ nějak ve zkratce shrnout, napíšu, že se jedná o povedenou desku, na kterou ovšem musí být správný čas a nálada. Čas proto, protože se vyplatí ji slyšet na jeden zátah v klidu a ničím nerušen, klidně se sluchátky, a náladu, protože ne vždy mi její poslech přišel vhod. Člověk na to musí být připraven, ochoten se albu věnovat a dávat pozor, protože jako pouhá kulisa k jiné práci mě to v podstatě nudilo. Třicetisekundová ukázka na YouTube taky nestačí. Nemohu tak „Our Raw Heart“ doporučit každému, ale nejspíše jen vyznavačům žánru.


Škáŋ – Death Crown

Skan - Death Crown

Země: USA
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 13.4.2018
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Initium
02. Death Wish
03. A Mort
04. The Womb
05. Au Dela
06. Iron & Blood
07. Father Qayin
08. For the Love of Death

Hrací doba: 43:45

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

V případě Texasu si člověk asi na první dobrou nevybaví spojitost s temným extrémním metal. Když má jít o vztah mezi tímhle americkým státem a tvrdou hudbou, asi největšího věhlasu a vlivu dosáhla Pantera. Nicméně i zde se najdou undergroundové smečky, jejichž hudba má určitou hloubku a svou duší uctívá Ďábla.

Pod prapodivným názvem Škáŋ se skrývá čtveřice, která o sobě už dříve dala vědět nějakými minialby, ačkoliv její historie se příliš hluboko do minulosti netáhne. To zásadní se začíná dít roku 2016, kdy se kapely ujímají němečtí Ván Records a posílají do světa první dvě EP, která mají být první respektive druhou částí cyklu čtyř velmi limitovaných krátkohrajících nahrávek. Další dvě části měly následovat ten samý rok a posléze měly být všechny skladby vydány společně jako deska.

I přes avizované plány však ke třetí a čtvrté části cyklu prozatím nedošlo a tím pádem ani k jejich zmiňovanému zkompilování do podoby jednoho vydání. Namísto toho Škáŋ po dvouleté odmlce přišli s dlouhohrajícím debutem „Death Crown“, jenž spatřil světlo světa letos na jaře. Pod jednoduchou obálkou s logem kapely se ukrývá poměrně zajímavá muzika, která za kousek vaší pozornosti stojí, tak se na ni pojďme v rychlosti podívat.

Intro „Initium“ je oukej, ale žádná velká šleha. Poté se rozjede „Death Wish“, na jejímž základě by se dalo soudit, že Škáŋ nebudou hrát nějaké velké zázraky. Tenhle track totiž svou kvalitou asi nikomu nezpůsobí infarkt. Sem tam motiv je sice fajn, ale nejzajímavější mi přijde minimalističtější finále a zvláštně znějící sólo. Soudě čistě na základě „Death Wish“, člověk by asi řekl, že je solidně odehraný black / death metal, ale s nepříliš velkou přidanou hodnotou.

Celkový obraz „Death Crown“ je ovšem naštěstí o mnoho poutavější a hned vzápětí to Škáŋ předvedou. „A Mort“ má sice jen dvě a půl minuty, ale proti předchozímu zářezu je to změna jak čuně – pomalé tempo, hypnotická rytmika, atmosféra okamžitě začne makat jak o život. V obdobném duchu pokračuje také „The Womb“ se skvělými kytarovými výjezdy nad rámec základního motivu. Silnou náladotvorností se může pochlubit i následná „Au Dela“, přestože ta už vynechává metal a působí více jako mezihra před závěrečnou částí alba. Každopádně, právě tato trojice skladeb mi na „Death Crown“ přijde suverénně nejlepší, a jestli kvůli něčemu album stojí za pozornost, pak jistě kvůli tomuhle. Ale nejen kvůli tomuhle, protože i následující tracky se mohou pochlubit nemalou kvalitou.

Poslední tři songy se zdánlivě vracejí k modelu nastolenému v „Death Wish“, ve všech třech případech se tak nicméně děje v o poznání zajímavější formě. Kupříkladu „Iron & Blood“ hodně povyšuje krásné kytarové sólo, které se táhne přes celou druhou polovinu metalové části písně, aby posléze odeznělo v poklidném outru. „Father Qayin“ a „For the Love of Death“ slibují zajímavější poslech čistě z titulu svých délek bezmála deseti respektive jedenácti minut. Pozitivní zprávou je, že se nejedná o plané sliby a obě kompozice skutečně mají co nabídnout.

Jednoznačně nejslabší skladbou na „Death Crown“ je tedy ta, která celou desku otvírá a měla by sloužit jakožto první dojem i jako návnada na další průběh nahrávky. Netvrdím, že je to vyloženě špatný song, ale z celé kolekce je nejméně osobitý a nejvíce obyčejný. Albu jako celku se nicméně vyplatí dát šanci, jelikož se jedná o nanejvýše zajímavý debut, na němž je znát umělecká vize i schopnost tuto přetavit v odpovídající výsledek. Dost povedená placka. Takže se nenechte dlouho přemlouvat.


Headgame (2018)

Headgame (2018)

Země: USA
Rok vydání: 2018
Žánr: horor

Originální název: Headgame

Režie: Steven Judd
Hrají: Jamie Hill Fuller, Chris Hayes

Hrací doba: 92 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Ať si o sérii „Saw“ myslíte cokoliv, nedá se jí upřít, že se v hororových vodách zvládla dost rychle a sebevědomě etablovat a lze ji považovat za takovou moderní klasiku. Stačí si položit jednoduchou otázku, kolik hororových sérií vzniknuvších po roce 2000 se dočkalo takového úspěchu a věhlasu. Je evidentní, že jich moc nenajdete.

Původně zajímavý nápad „Saw“ (nechme teď stranou jeho naředění hromadou pokračování) samozřejmě začal lákat i následovníky, takže se zanedlouho vyrojily mraky podobně laděných snímků. A je jich už kolik, že motiv „unesu pár lidí a nechám je hrát o svůj vlastní život“ můžeme pomalu začít vnímat jako nový hororový subžánr. Tak či onak, k takovým následovníkům se zařadil i letošní kousek „Headgame“. Pojďme si o něm popovídat.

Po nijakých titulcích začínáme v bytě dvou holek, z nichž jedna má radost a druhá trochu závist. Tu první totiž ve fitku pozval na rande velký boháč, což se neodmítá. Frajerka ale ještě netuší, že tenhle pracháč není tak úplně vysněný princ Krasoň, nýbrž parchant, který řídí sadistickou hru. Po romantické večeři vezme mařku na párty, kde je víc lidí jako ona – na prvním rande se solidní partií. Bum, všichni dostanou něco do pití, odpadnou a proberou se na hromadě v hnusném skladišti. Hlas v rozhlasu jim oznámí, že se stali součástí hry, která může mít jen jednoho vítěze. Cílem je najít klíč, zabít všechny ostatní a projít dveřmi, než vyprší časový limit.

Asi nepřekvapí, že účastníci se brzo rozdělí na dvě skupinky, z nichž jedna přijme pravidla a je připravena zabíjet, zatímco druhá chce spolupracovat a společně najít cestu ven. Jistě uhádnete, do jaké se zařadí hlavní hrdinka. Postavy umírají v nepřekvapivém pořadí, dojde i na standardní dávku klišé („Musíš mě zabít, abys vyhrála.“ „Ne, to neudělám!“ Mrd, borec se zabije sám.) a rádoby šokujících zvratů (které vždycky odhadnete dopředu).

„Headgame“ vesměs nabízí jen dva ozvláštňující prvky do zavedeného schématu. Jejich hru sleduje banda zaopatřených mamlasů, kteří si sázejí, kdo ve hře zdechne. A jeden z nich, komu jde sázejí nejméně, prohraje a taky skončí kaput, akorát jsem nějak nestihnul pochopit pravidla, co v tomhle případě znamená prohra. A ještě méně jsem pochopil, proč u toho pořád šlukují z nějaké elektronické cigarety; pak se dva kohouti poštěkají, vsadí se, kdo toho vyšlukuje víc, a jednoho ta cigareta potom zabije. Klidně se přiznám, že tohle jsem moc nepobral. Každopádně, ten motiv sázení mi hodně připomenul „Hostel 3“.

Headgame (2018)

Druhým a zajímavějším prvkem je, že všichni nedobrovolní účastníci hry ve skladišti mají na čele přidělanou kameru, aby mohli být sledováni. V kameře je také přihrádka s kyselinou, která člověka zabije, pokud se pokusí s kamerou manipulovat, a po vypršení daného časového limitu by měla tato rozleptat kameru a také zabít. Kyselina oukej, proč ne, ale z toho umístění kamer na čele se něco vytřískat dalo, přinejmenším se to dalo využít pro záběry z pohledu oběti nebo vraha, což by mohlo „Headgame“ přidat trochu na kreditu. Nicméně se tak bohužel neděje a tenhle potenciál zůstal nevyužit.

„Headgame“ tedy dle očekávání trpí standardními neduhy filmů, které bez jakéhokoliv náznaku vlastní invence pouze opisují a nabízejí trochu levnější variaci na něco, co už divák viděl jinde. Je to dost předvídatelné (prakticky od prvních vteřin vyvražďovací hry je naprosto zřejmé, kdo na konci přežije), gore slabé a samozřejmě nemůže chybět ani krapet blbostí. Jeden příklad za všechny: Parta „budeme si pomáhat“ dojde k pasti. Půlhodiny to tam propočítávají, aby je nesejmuly střílející šipky, pak to s vypětím všech sil přejdou. Voyeuři u monitorů málem zdechnou nadšením (kromě ocase, co past vymyslel), že tohle ještě nikdy nikdo nepřešel. O pár minut k té samé pasti dorazí druhá skladištní parta „budeme vraždit“, která na rozdíl od té první kdovíproč rovnou vidí, že tam něco létá. Suše zahlásí, že na tohle nemají čas a za vteřinu to bez jakýchkoliv potíží proběhnou.

Headgame (2018)

Mlátičkou ve skladišti ale „Headgame“ nekončí. Snad pro natažení stopáže na celovečerní hodnoty je po úniku hlavní postavy ze hry připojen ještě zdlouhavý závěr, který se snaží dovysvětlovat, a to aniž by vlastně řekl cokoliv zajímavého. Pouze odkryje, že ti sázející šulini také sami prošli skladištní hrou a vyhráli a že naše hrdinka se k nim má přidat. Naoko to udělá, všechny je ochčije a několika minutách zbytečně natahované nudy biják konečně skončí.

Doposud to asi zní dost odpudivě. Přese všechna negativa nicméně „Headgame“ není totální žumpa. Je to „pouze“ podprůměrný horor bez větších ambicí, na nějž se jednou podívat dá. Viděl jsem už i mnohem horší. Znamená to však, že byste tohle měli vidět nebo že bych to dokonce doporučoval? Ani náhodou.

Headgame (2018)


Daron Malakian and Scars on Broadway – Dictator

Daron Malakian and Scars on Broadway - Dictator

Země: USA
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 20.7.2018
Label: Scarred for Life

Tracklist:
01. Lives
02. Angry Guru
03. Dictator
04. Fuck and Kill
05. Guns Are Loaded
06. Never Forget
07. Talkin’ Shit
08. Till the End
09. We Won’t Obey
10. Sickening Wars
11. Gie Mou “My Son” [Stamatis Kokotas cover]
12. Assimilate [Skinny Puppy cover]

Hrací doba: 44:05

Odkazy:
web / facebook / twitter

Situaci okolo System of a Down asi není nutné nějak zevrubně rozebírat. Kapela sice hraje koncerty, ale co do tvůrčí činnosti stagnuje už mnoho let. Již poslední dvojalbum „Mezmerize“ / „Hypnotize“ evidentně nevznikalo v úplné celo-kapelní pohodě a od té doby System of a Down mlčí. I přes návrat k živému hraní k očekávanému a vytouženému oznámení další studiové nahrávky doposud nedošlo a vše nasvědčuje tomu, že ani jen tak nedojde.

Alespoň mírnou záplatou se stal projekt Scars on Broadway, jehož první eponymní deska vyšla v roce 2008 a podíleli se na ní hned dva členové System of a Down, Daron Malakian a John Dolmayan. Což mně osobně vlastně stačilo. Vždyť právě Malakian vždy byl hlavní skladatelskou silou za System of a Down a i na „Scars on Broadway“ byl jeho talent zatraceně cítit. Šlo o skvělou záležitost. Dokonce jsem i toho názoru, že by se System of a Down bez Serje Tankiana, který je nyní zřejmě hlavní brzdou skupiny, klidně obešli, mně by nijak nevadilo, kdyby to celé odzpíval Malakian. Právě ve Scars on Broadway ostatně jednoznačně ukazuje, že na to má.

O to větší bylo zklamání, když se hned po prvním počinu zasekla i činnost Scars on Broadway. Již v roce 2012 se hovořilo o dalším albu, vyšlo dokonce demo jednoho songu a Daron názvy písniček zmiňoval v rozhovorech. Deska plánovaná na začátek roku 2013 ovšem nevyšla a jakékoliv informace o jejím případném vydání se dál neobjevovaly, nastalo regulérní ticho po pěšině.

Trvalo to dalších pět let, než se mlha protrhala a konečně se přiblížilo vydání druhé nahrávky „Dictator“. Z kapely se stal prakticky regulérní sólový projekt, v důsledku čehož se upravilo i jméno na Daron Malakian and Scars on Broadway, ale to je nakonec jen kosmetický detail, protože i ve dřívější sestavě bylo dost zřejmé, kdo je tím hlavním tahounem.

„Dictator“ nakonec vyšel přesně dekádu po „Scars on Broadway“ a s ohledem na dřívější informace není těžké si spočítat, že se na něm nacházejí skladby staré nějakých šest let. Snad i proto už je v přípravě třetí počin, přestože pro posluchače je „Dictator“ zcela čerstvou záležitostí. Může to sice znít jako klišé, ale chce se prostě říct, že je moc dobře, že „Dictator“ nakonec vyšel, protože stejně jako debut je to album opravdu dobré… moc dobré na to, aby zůstalo navždy ležet v šuplíku.

Daron Malakian zde opětovně potvrzuje svou skládat obyčejné rock/metalové písničky s triviální strukturou sloka-refrén neobyčejným způsobem. V jeho podání se totiž nejedná o plytkou konzumní mrdku, nýbrž skladby, které mají nějaké charisma a neznějí vůbec hloupě. Vezměme si třeba úvodní „Lives“, která má připomínat nešťastnou kapitolu arménské historie. Pořád je to písnička, ale Malakianova kytarová hra v kombinaci s melodií zpěvu dokážou navodit specifickou náladu a mají hloubku sahající daleko za hranice, kde se pohybují jiné velké a populární metalové skupiny typu Disturbed, Avenged Sevenfold nebo Five Finger Death Punch. Oproti nim System of a DownScars on Broadway jsou a vždy byli chytřejší a hodnotnější hudbou. Bez prvoplánovitosti, bez berliček v podobě vlezlých melodií, bez instantní hitovosti.

Daron Malakian and Scars on Broadway

„Lives“ však na desce zdaleka není jediná taková. Podobně lze hovořit i třeba o titulní „Dictator“ s výtečným klenutým refrénem. Anebo o „Fuck and Kill“, jejíž název sice nemusí znít slibně, a přitom patří k nejzajímavějším kusům na desce. Anebo o skvěle vygradované „Guns Are Loaded“. Anebo „Talkin‘ Shit“. Anebo „Sickening Wars“.

Samozřejmě, že se na „Dictator“ najdou i méně strhující momenty. Naštěstí žádná skladba není vyloženě špatná, ale sem tam se objeví třeba nějaký přechod, který mi úplně neleze pod fousy. Celkový dojem z nahrávky je ovšem výborný a i po tak dlouhé pauze (budeme-li se orientovat dle vydání, nikoliv skládání) mám pocit, že Daron na výtečnou prvotinu navázal se ctí. Za mě spokojenost.