Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

Frozen Soul – Crypt of Ice

16.4.2021 Dantez Komentáře: 2

Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: 8.1.2021
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Crypt of Ice
02. Arctic Stranglehold
03. Hand of Vengeance
04. Wraith of Death
05. Merciless
06. Encased in Ice
07. Beat to Dust
08. Twist the Knife
09. Faceless Enemy
10. Gravedigger

Hrací doba: 39:14

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp / instagram

Snahu o převedení třeskutosti mrazu do hudební formy jde nejčastěji slyšet v black metalu – od dovádění v Blashyrkhu, přes Paysage d’hiver, třeba až po poslední desku ukrajinských Ygg. Výraznější počin s podobnou tématikou v nedávné době vydali texasští Frozen Soul. PodrobilIi ji ovšem deathmetalovému filtru.

Frozen Soul berou zimu opravdu vážně – odpovídající název doprovází úměrně chladné texty, do modra nasvícené videoklipy i promo fotky. Debut nastolené rozvíjí. „Crypt of Ice“ je protkána ledovou tématikou naskrz – doběla laděný cover se snoubí s názvy tracků, které taky s chladnými synonymy nešetří. Hudbu pak doplňují obligátní samply vichrů, šumů, poryvů, občas skladbu otevře či uzavře úměrně studený synth. Je celkem prdel, že ve stejném časovém rozpětí, kdy kapela debut vydala, Texas pokryla nevídaná vrstva sněhu.

Frozen Soul zapůsobí právě kombinací dané tématiky s žánrem. Atmosféra není sice tak evokativní jak u kapel zmíněných v prvním odstavci, přesto funguje – desce se například občas daří navodit auru známou z „At the Mountains of Madness“ od Lovecrafta. Hudba pak navazuje na pomalý death metal, který v nejtěžkotonážnějších momentech připomene Mortician, ale i industrial metal – například rané Godflesh či obskurnější Dead World. Z death metalu jdou dále cítit Cancer nebo Asphyx, nejpatrnější je ovšem inspirace Bolt Thrower. Nejen z riffů, ale i z vokálů a vlastně celkové stavby skladeb smrdí „Realm of Chaos“, kde postavičky z Warhammeru nahrazují ledovce. Není divu, že v komentářích pod jedním z klipů kapely už někdo stihl Frozen Soul překřtít na Cold Thrower.

Hudebně tedy o nic nového nejde. Moc to nevadí, protože „Crypt of Ice“ šlape na všech frontách skvěle. Návaznost na Bolt Thrower dokonce potěší – nejde alespoň už poměrně otrocký trend oživování švédského zvuku. Vlastně mě trochu překvapuje, jak málo kapel má odvahu si naplno lajznout variaci na template, který raději než na zběsilost a hnus sází na řádný riff. Frozen Soul to jde víc než dobře.

Vyzdvihovat jednotlivé riffy je v rámci „Crypt of Ice“ celkem zbytečné, na každý track totiž připadnou minimálně dva, které by rozštěpily kru. Kytarové motivy navíc občas umocní zpomalovačka, nebo naopak letmý blast beat. Deska sem tam utrpí na prostřelenou monolitičnost, která zapříčiňuje, že se materiál i po více posleších slévá do fádnějšího celku bez výraznějších momentů. Ne, že by jednolitost byla špatná, dá se však dělat překvapivěji a úderněji, což dokazují třeba vypíchnutí Godflesh.

Kytary zní skvěle – řízně a hutně zároveň. Bicí (zde živé) naopak působí, asi po vzoru mechanického bubeníka Mortician, celkem sterilně a ploše. Snare v rychlejších pasážích zaniká, v pomalejších zase zní až moc pleskavě. Zvuk rytmické linky desku sice úplně nepodkopává, kdyby bubny zněly hutněji, celkový dojem by byl ještě lepší.

„Crypt of Ice“ je, i přes vypsaná negativa, jednou z nejsolidnějších desek v rámci tradičnějšího death metalu, které jsem v poslední době slyšel. Jsem zvědav, jak si povedou Frozen Soul dále – zda posunou zvuk i psaní na vyšší úroveň a jestli se radikální koketerie s chladem neomrzí.

Filmový koutek

The Call (2020)

15.4.2021 H. Napsat komentář

Země: USA
Rok vydání: 2020
Žánr: supernatural horror

Originální název: The Call

Režie: Timothy Woodward Jr.
Hrají: Lin Shaye, Tobin Bell, Chester Rushing

Hrací doba: 97 min

(Budou velké spoilery.)

Horůrek se vcelku obyčejným názvem „The Call“ se snaží sebe sama prodat především skrze účast dvou známých hororových veteránů. Lin Shaye nikdy nepatřila k hvězdám, ale svoje roličky, byť někdy docela epizodní, si odkroutila i ve velkých a zavedených sériích jako třeba „Critters“, „A Nightmare on Elm Street“, „Insidious“, „The Grudge“ nebo „2001 Maniacs“. Jejího manžela zde hraje Tobin Bell, jenž toho má na kontě taky víc, ale o jeho nejvýraznějším zářezu, jehož prostřednictvím si zajistil žánrovou nesmrtelnost, není třeba diskutovat – samozřejmě mám na mysli Jigsawa ze série „Saw“.

Účast těchto dvou platí za suverénně největší tahák „The Call“ a také ji film okázale dával na odiv prakticky kdekoliv a kdykoliv mohl. No, jak se asi dalo čekat, o moc víc toho snímek nedokáže nabídnout…

Tak pojďme na věc. V „The Call“ sledujeme partu čtyř fakanů: dva bráchové, jedna holka a jeden jouda, co zrovna dorazil na maloměsto. Rozhodnou se dát si další díl svojí oblíbené zábavy, kterážto tkví v šikanování páru důchodců (Shaye a Bell). Babka totiž měla kdysi údajně zabít mladší sestru zmiňované holčiny, takže fakani jakože berou spravedlnost do svých rukou. Pokud už teď tušíte, že pravda bude trochu jinde, tušíte správně.

Jenže po téhle poslední srandě se babča odporoučí na onen svět. Kdyby vzal její vdovec do rukou motorovou pilu, sekeru, nůž nebo klidně vidle pro mě za mě a šel ty zmetky vykuchat, bylo by to mnohem lepší. On namísto toho plní poslední vůli své manželky, čtveřici výtečníků pozve domů a dá jim úkol. Po jednom musí jít do pokoje a zavolat telefonem na přiložené číslo. Druhý telefon se nachází v rakvi nebožky babičky.

Protože se ale nacházíme hororu, tak se skutečně někam dovolají a babča jim ze záhrobí začne dávat nadpřirozený čoud. Každý z povedené čtyřky má nějakého kostlivce ve skříni, takže materiálu pro pomstu se najde víc než dost.

Až do téhle doby se „The Call“ netváří nijak slavně, ale ještě se to tak nějak dá strávit, poněvadž člověk čeká, co z toho vyleze. Jakmile se ale film překlopí do toho hlavního a konečně začne to slavné strašení, s nímž mělo „The Call“ vrcholit, stane se pravý opak. Snímek se tady zvrhne v obyčejnou šablonovitou nudu. Na každého ze čtyř kreténů vytáhne záhrobní nadpřirozeno režírované šikanovanou babičkou jeho trauma, kretén zdechne a jde se na dalšího blba.

O kvalitách strašící části „The Call“ asi dostatečně vypoví sdělení, že za pár týdnů už jsem si vůbec nedokázal vzpomenout, co a jak přesně se tam vlastně odehrávalo, takže jsem na to kvůli psaní recenze musel jak debil čumět podruhé. Jestli si tedy z tohohle článku máte něco odnést, pak jedině vědomí, jaké oběti jsem ochoten kvůli místním článkům podstupovat. Uznávám, že „The Call“ zdaleka není to nejhorší, na co jsem se kvůli psaní díval podruhé, ale pořád je to příliš velká nuda na to, aby si ty zasloužilo byť i jedno podívání, natožpak dvě.

Podobné horory podle mě nemůžou nikdy fungovat, protože postavy, o jejichž životy na obrazovce běží, jsou nesympatické a jsou to hajzlové, co pravidelně šikanovali dva důchodce. Ani nemluvě o tom, že jeden z nich, jak se ukáže, je navíc double kunda ještě nad rámec házení předmětů do oken, ale to už asi spoileruju moc. Každopičopádně, jedná se o „hrdiny“, jimž smrt spíš přejete, než nepřejete. I s tím by se dalo teoreticky žít, ale v takovém případě musí jejich mordování poskytnout alespoň pořádnou satisfakci. Asi jste pochopili, že nic takového se neděje.

Víc to asi nemá smysl prodlužovat. „The Call“ je podprůměr jak bič a s výjimkou dvou žánrových matadorů v něm není nic, co by stálo za řeč. Podobných nijakých nevýrazných hororů vznikají každý rok hromady a „The Call“ se mezi nimi jednoduše ztratí. Za vidění nestojí.

Recenze

Mäleficentt – Night of Eternal Darkness

10.4.2021 Dantez Napsat komentář

Země: USA
Žánr: raw black metal
Datum vydání: 13.10.2020
Label: Night of the Palemoon / ASRAR

Tracklist:
01. March of the Circle of Shadows
02. Before the Sun Dies
03. The Light’s Last Gasp
04. Veiled in Gloom
05. The Cavern of False Hope
06. Severed by Your Own
07. Bones of Compatriots

Hrací doba: 29:03

Odkazy: –

Americký one-man projekt Mäleficentt zastřešuje label Night of the Palemoon. Kapely pod touto značkou spojuje, kromě žánrového vymezení, soupiska – v téměř každé z nich působí člen vystupující pod iniciály Y. E.

Mäleficentt je ze všech projektů nejvýraznější, byť netvoří nic moc revolučního. Kapela donedávna navazovala po mnoha stránkách na francouzské legie. V rámci vizuálu jde o sigily a zašlý černobílý kontrast. Les légions noires nešlo jen vidět, ale i slyšet na debutu „Night of the Crimson Stars“, který ksichtem i obsahem nejvíc vzdával hold právě kapelám jako Mütiilation, Belketre nebo Vlad Tepes. V závěru šlo o ucházejí debut s fajn spádem, který si dost pomáhal útlou, ani ne půlhodinovou délkou.

Z nové „Night of Eternal Darkness“ jde cítit lehký pokrok, zejména díky tomu, že se Mäleficentt odpoutává od snahy tvořit prvoplánovou „worship“ desku. Les légions noires pořád slyšet jdou, zvuk je ale lepší, čitelnější – nyní spíše inspirovaný „Under a Funeral Moon“. Songwriting také nemá od Darkthrone daleko, zároveň si však kapela půjčuje si od novějších rawblackmetalových počinů, z nichž jdou nejvíce cítit Black Cilice.

Hudba samotná desku z tuctovosti nevytáhne. Větším dílem přispívá atmosféra, která se už nesnaží přiblížit čistému zlu francouzského kultu. Mäleficentt nyní působí spíše melancholicky až romanticky, nespadají ale k přepálenému patosu některých DSBM skupin. „Night of Eternal Darkness“ se drží v regulích black metalu druhé vlny. Z pohledu atmosféry se dá paralela opět hledat ve Francii – teď však u víceméně zapomenutých Celestia, kteří si právě s temným romantismem hodně pohrávali.

Pro utvoření představy o celkovém feelingu postačí instrumentální intro, které funguje jako teaser pro zbytek desky. Pokud vás první kytarová linka z „March of the Circle of Shadows“ bude srát, není třeba se prokousávat zbytkem. Od nadhozeného ladění se tolik neuhýbá. Jediné, co Mäleficentt výrazněji zachovávají od minula, je délka. Album má opět půlhodinu, a proto dobře odsýpá. Po poslechu každopádně asi málokdo nabyde pocitu, že by chtěl více. I po relativně krátkém čase, na kterém se rozehrávají skladby operující v poměru 1:1, střední tempo – sypačky, to stačí. „Night of Eternal Darkness“ každopádně nejvíce nesou relativně pěkné, zasněné riffy, které vyniknou spíše v pomalejších momentech, nejlépe asi ve druhé části „Before the Sun Dies“.

Mäleficentt druhou deskou neurazí, ale ani moc nenadchnou. Potěší ty, kteří ocení výše popsanou atmosféru, která v žánru není tolik vídaná (alespoň v limitech norského blackmetalového templatu). „Night of Eternal Darkness“ lze chválit za momentum a podvratně příjemnou auru. Po delší době se ale návraty nejspíše konat nebudou.

<a href="https://nightofthepalemoon.bandcamp.com/album/night-of-eternal-darkness-np-xiii">Night of Eternal Darkness (NP-XIII) by Mäleficentt</a>

Filmový koutek

Corporate Animals (2019)

9.4.2021 H. Komentáře: 7

Země: USA
Rok vydání: 2019
Žánr: chabý pokus o komedii

Originální název: Corporate Animals
Český název: Jako zvířata

Režie: Patrick Brice
Hrají: Demi Moore, Jessica Williams, Ed Helms

Hrací doba: 89 min

(Budou spoilery.)

Nejde tomu odolat, člověka prostě občas přepadají masochistické sklony. Sledování filmů jako „Corporate Animals“ k masochistickým činnostem nesporně patří. Bylo mi už v předstihu nad slunce jasné, že tohle bude nehorázná píčovina. Věděl jsem, že se u toho budu nudit a pak si budu nadávat, jaký nejsem strašný idiot, že jsem s takovou blbostí zabíjel čas. A přesto jsem si „Corporate Animals“ pustil…

A hádejte co. Tenhle biják skutečně je píčovina, s nímž nemá smysl ztrácet čas.

Jestli patříte mezi 3573 zoufalců, kteří v roce 2018 zavítali do kina na domácí sračku „Teambuilding“, při „Corporate Animals“ pravděpodobně dostanete pořádnou dávku PTSD, protože obě tyhle zhůvěřilosti sdílejí totožnou premisu: firma vezme svoje zaměstnance a pošle je do divočiny na teambuilding. V obou případech se má navíc jednat o komedii. „Corporate Animals“ se oproti české mutaci daného tématu navíc snaží přimíchat i nějaký ten černý humor a rádoby hororové prvky (právě příslib hororu mě ke sledování přemluvil). A jedná se o dost zoufalý pokus, ale k tomu se ještě dostaneme.

Trochu toho PTSD by si u filmů jako „Corporate Animals“ mohli zažít i ti, kdo nějaký firemní teambuilding zažili na vlastní kůži. Pokud se k takovým nešťastníkům podobě jako já řadíte, pravděpodobně budete souhlasit, že jde o jednu z nejhorších věcí, jakou lze v zaměstnání zažít. To i pracovat je zábavnější, haha! Když tedy na začátku sledujeme, jak se partička kancelářských zaměstnanců marně snaží spolupracovat a pohnout s kamenem, člověk si vzpomene, jak kdysi podobné kraviny musel dělat taky. Ne snad, že by se něco takového dalo „Corporate Animals“ přičíst k dobru. V narážkách na korporátní prostředí si totiž snímek počíná stejně slaboduše a prvoplánově jako v čemkoliv jiném.

Firma, o níž ve filmu běží, vyrábí konzumovatelné příbory. Ředitelka společnosti je arogantní, namyšlená a nesympatická pizda a jako postava podporuje zaryté stereotypy plebsu, že každý manažer musí být automaticky absolutní kokot už z definice. Chápu, že se jedná jen o film a že nějakou míru nadsazenosti lze asi očekávat, přesto si nemůžu odpustit poznámku, že kdyby jakoukoliv firmu vedl takový kretén, zkrachovala by dřív, než by cokoliv vydělala. No, asi ne náhodou se společnost skutečně nachází před krachem.

Každopádně, pár zaměstnanců se přesto vydá na teambuilding do jeskyní, a protože zmiňovaná manažerka je fakt vylízaná, naordinuje pokročilou trasu. Přítomný instruktor na to kdovíproč přistoupí. Vlezou do jeskyně, zasype se vchod, instruktor zdechne a dál už sledujeme jen konverzačku v jedné místnosti jeskyni, kde humor typicky suplují sexuální narážky tak primitivní, že i nadržený pubertální středoškolák by vymyslel sofistikovanější. Připravte se na perly jako: „You‘ve never eaten me out while I‘ve given you a rimjob.“.

No, a co ten horor a černý humor? Naše partička uvízla v jeskyni, brzy dojdou potraviny i voda a opodál leží mrtvý instruktor. Dotyční si demokraticky odhlasují kanibalismus, jen aby zjistili, že někdo už si v předstihu šlohnul ruku a soukromě ji užíral. Hahaha, bžunda na kvadrát. Rozhodně byste neměli očekávat hororovou komedii nebo komediální horor. „Corporate Animals“ je jednoduše hloupá a prakticky nevtipná komedie s jednou sežranou mrtvolou. Výsledek nestojí za podívání ani v případě, že vás extrémně vzrušuje Demi Moore v důchodovém věku, protože tady hraje právě tu největší pizdu, takže vás bude srát.

Celkově dost průser.

Recenze

Skeletal Remains – The Entombment of Chaos

7.4.2021 Cnuk Napsat komentář

Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: 11.9.2020
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Cosmic Chasm (Intro)
02. Illusive Divinity
03. Congregation of Flesh
04. Synthetic Impulse
05. Tombs of Chaos
06. Enshrined in Agony
07. Dissectasy
08. Torturous Ways to Obliteration
09. Eternal Hatred
10. Unfurling the Casket
11. Stench of Paradise Burning (Disincarnate cover)

Hrací doba: 48:09

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

Po třech povedených deskách už lze vnímat Skeletal Remains jako zavedenou kapelu. Daří se jim totiž stále pevně držet nad laťkou průměru, ba co víc, s každou další deskou se ještě zlepšují. Zlomovým pro ně byla ta donedávna poslední studiová nahrávka „Devouring Mortality“ z roku 2018, kde svůj death metal, v němž je notně otisknuta stopa legend tohoto žánru, dokázali vypilovat, zdá se, do své finální podoby. Kromě čím dál kvalitnější skladatelské práce na tom měla ohromný podíl také práce produkční, již obstaral mozek Edge of Sanity či Pan.Thy.Monium, všeuměl Dan Swanö. Vše navíc bylo zabaleno do parádní malby z dílny dalšího zkušeného borce Dana Seagravea, zkrátka na „Devouring Mortality“ se to sešlo úplně všechno. No, a jak známo, vítězný tým se nemění.

Novinka „The Entombment of Chaos“ tedy dostala stejné zázemí jako její předchůdce, avšak výrazné změny se udály v řadách samotných Skeletal Remains. Vlastně zůstal jenom zpěvák a kytarista Chris Monroy. Novou desku s ním nahráli basák Noah Young, návrativší se kytarista Mike De La O, který před deseti lety stál u zrodu kapely, ale na žádné řadovce se dosud nepodílel, a bubeník Charlie Koryn známý z Ascended Dead nebo VoidCeremony. První dva jmenovaní zůstali také platnými členy Skeletal Remains, Korynovu pozici obsadil natrvalo jakýsi Pierce Williams. Zatímco předchozí „Devouring Mortality“ natáčeli pouze ve třech, nyní k sobě tak získal Monroy ještě druhou kytaru.

Předpokládám, že vrchním skladatelem formace je její jediný stálý člen Chris Monroy, takže i z toho důvodu nejsou obsáhlé personálie na stylu Skeletal Remains nijak výrazně znát, přesto ale lze spatřit mezi „Devouring Mortality“ a „The Entombment of Chaos“ jisté změny. Ta největší se nachází u samotného Monroye. Jeho zpěv byl vždycky hodně podobný Martinu van Drunenovi, ale na novince je najednou položený trochu hlouběji, čímž vzájemná podobnost není už tak zjevná. Stejně se to má i s celkovým vyzněním kapely. „The Entombment of Chaos“ je stylově založené totožně, avšak působí o něco tvrdším a ještě zemitějším dojmem. Hlavní vlivy v podobě Pestilence a Obituary přetrvávají, ovšem nejsou tak okatě výrazné a navíc se zdá, že nad nimi začíná převažovat floridská scéna v čele s Morbid Angel.

Zní to jako posun dobrým směrem – tedy najitím své vlastní identity díky rozptýlení převzatých postupů z širšího spektra kapel, ale bohužel dojem z „The Entombment of Chaos“ mám podstatně horší než z minulého „Devouring Mortality“. Možná za to mohla i velká očekávání, ale nová deska jednoduše nenabízí tak zajímavý poslech. Přestože se stylově zas tak moc nezměnilo, i tato drobná obměna nakonec zřejmě může za to, že nová nahrávka postrádá jakékoliv výrazné momenty. Skeletal Remains i tady drtí hutný death metal, ovšem nachází se po celou hrací délku spíše ve svém průměrnějším rozpoložení. Kvituji přidání různých meziher, ať už jde o intro „Cosmic Chasm“ nebo fajn vyhrávku „Enshrined in Agony“. Ne náhodou mě pasáže kolem těchto skladeb baví nejvíce. To mě přivádí na myšlenku, že hlavním úskalím „The Entombment of Chaos“ je, že se příliš slévá do sebe a absence památných chvilek to jenom umocňuje. Podobná rozptýlení to naopak pomáhají odbourávat.

Dynamiku desky se Skeletal Remains snaží uchovávat tradičními způsoby. Snad v každé skladbě se mísí různé rychlosti. Jsou tu rychlé náklepy jako v „Synthetic Impulse“ nebo „Dissectasy“, přítomny jsou rovněž střednětempé masakry jako třeba v úvodní „Illusive Divinity“, o nichž i nadále platí, že u Skeletal Remains patří k hlavním přednostem stejně jako kytarové souboje, a nově je zahrnut také morbidangelovský lomoz, zde v podobě zbytečně natahované „Eternal Hatred“. O ničem z toho ale nemohu prohlásit, že by bylo opravdu něčím skvělým, protože tyto fláky by na „Devouring Mortality“ patřily k těm obyčejnějším.

Skeletal Remains na „The Entombment of Chaos“ vůbec poprvé za svou existenci nejdou kvalitou směrem nahoru, ale naopak dolů. Jemná obměna zvuku se cení, ale protože nebyla dostatečně podpořena skutečně dobrým materiálem, výsledek je zklamáním. Jestliže se se svou předchozí tvorbou Skeletal Remains drželi nad průměrem, nyní do něj zabředli. „The Entombment of Chaos“ mě po několika poslechnutích už nemá čím bavit, ale to mě vlastně ani nikdy pořádně nezačalo. Poslouchatelné, nicméně brzy vcelku nudné.

Filmový koutek

Underwater (2020)

6.4.2021 H. Napsat komentář

Země: USA
Rok vydání: 2020
Žánr: monster / sci-fi horror

Originální název: Underwater
Český název: Pod vodou

Režie: William Eubank
Hrají: Kristen Stewart, Vincent Cassel, Mamoudou Athie

Hrací doba: 95 min

(Budou velké spoilery.)

Dnes s velkým zpožděním (jak mám ostatně zvykem, jinak než pozdě už to ani neumím) hodlám reportovat o jednom z mála kino zážitků, které jsem na začátku roku 2020 stihl ještě předtím, než udeřil kokotapičus a kina zavřel. Onen šťastný snímek, jenž měl tu čest, že jsem jej viděl na velkém plátně, se jmenuje „Underwater“.

Už jen dle názvu „Underwater“ je asi zřejmé, že tenhle biják nebude nic pro suchozemské krysy. A to doslova. Ani jedna scéna v celém filmu se neodehrává na suché zemi nebo aspoň na hladině. Komplet všechno se děje… no, pod vodou.

Samozřejmě se ale nejedná o přírodopisný dokument, nýbrž o pořádné hororové béčko, přesně jak to máme rádi. Tyhle podvodní srandy s monstry mě hodně baví, takže mě docela mrzí, že se jich příliš netočí, ale o to víc mi udělá radost nějaká podobná žánrovka jako „Underwater“. Zvlášť když se vlastně docela povedla.

Premisa samozřejmě není nijak složitá. Jsme na podvodní stanici. Něco se echtovně posere a všechno se začne sypat. Doslova. Taková věc nepotěší ani za normálních okolností, ale když se vám na hlavu bortí strop na dně oceánu, naštve to dvojnásob. Sledujeme příběh výzkumné pracovnice Norah Price (Kristen Stewart), která zrovna měla kliku (ačkoliv… jak se to vezme) a přežila. Snaží se dostat do bezpečí, po cestě potkává další přeživší a zanedlouho zjistí, že ona a její kolegové nejsou to jediné, co se ve vodě pohybuje.

Prvně se mi líbilo, že se „Underwater“ s ničím zbytečně nezdržuje a začne do toho bušit hned po pár minutách. První dějství je takové realističtější a obejde se ještě bez příšer, ale to neznamená, že by stálo za lejno. Docela dobře se podařilo navodit klaustrofobii ze zavalených chodeb a pocit, že to je všechno jakože dost v prdeli. Naopak v pozdějších pasážích, kdy se chodí po mořském dně, se výborně daří navodit dojem obrovského prostoru okolo. Je to klišé, ale v tomhle ohledu snímku skutečně velice prospělo velké plátno v kině.

Celkově „Underwater“ docela šikovně pracuje s tmou a hodně toho schovává. Možná, že se jedná o z nouze cnost, aby tím tvůrci zakryli případné nedostatky, ale ve finále je to šumák, protože tenhle přístup funguje. Film se díky tomu může pochlubit poměrně schopnou atmosférou, což u podmořských béček rozhodně nebývá pravidlem.

Později se dle očekávání přidají i příšery a „Underwater“ se přesune do řekněme brakovější roviny (ne nutně v pejorativním slova smyslu). Obludy samy o sobě vypadají vcelku fajn a finální Cthulhu „boss“ je cool jak zmrd, ale zas nebudu kecat, do trenýrek jsem si z toho neuchcal a myslím si, že monstra mohla předvést ještě větší parádu. Vypadat dobře je jedna věc, ale předvést nějaké rodeo druhá. Hlavně finální monstr příšerák se prakticky jenom letmo ukáže v hloubce, ale nějakou apokalypsu nerozpoutá. Ani ty menší hajzlíky moc v akci neuvidíme.

Jinými slovy řečeno, nepřišlo mi, že bych si obludy dostatečně užil, což u bijáku s obludami považuju trochu za problém. Chtěl bych vidět víc sežraných potápěčů a ukousnutých hlav, prostě víc béčkového hororu. Beztak se v jádru jedná o děsnou bejkárnu, tak proč se za to stydět. Svoje rezervy tedy „Underwater“ nepochybně má. I tomuhle monstróznímu neuspokojení navzdory jsem se ale prakticky nenudil a film se mi zdál relativně „napínavý“. Ne v tom smyslu, že bych si u něj kousal nehty napětím, spíš že jsem si to vlastně docela užil a nedostatky začal vnímat až retrospektivně.

Pro někoho může být kamenem úrazu také Kristen Stewart, pokud na ni máte alergii kvůli „Twilight“. No, já jsem tu cypovinu nikdy v životě neviděl, takže mě holka nesere. Sice je to docela dřevo, ale zase buďme fér, od tohohle druhu filmu asi nikdo nečeká charakterní herectví, takže se s tím dá žít. Když nic jiného, aspoň lze ocenit, že si kvůli roli oholila hlavu… aby pak musela čekat tři roky, než se studio ráčí biják vydat, haha.

„Underwater“ mi každopádně přišlo dost fajn a v loňském filmově slabém roce šlo o jeden z mála počinů, které mě fakt bavily. Pokud tedy máte podobně jako rádi všechny ty podvodní klasiky jako „DeepStar Six“, „Leviathan“ nebo „The Rift“, tohle byste si určitě měli dát taky.

Filmový koutek

A Nightmare on Elm Street (2010)

3.4.2021 H. Napsat komentář

Země: USA
Rok vydání: 2010
Žánr: slasher

Originální název: A Nightmare on Elm Street
Český název: Noční můra v Elm Street

Režie: Samuel Bayer
Hrají: Jackie Earle Haley, Kyle Gallner, Rooney Mara

Hrací doba: 95 min

(Budou spoilery.)

S produkční společností Platinum Dunes jsme zde při našich krasojízdách napříč velkými hororovými sériemi už nejednou setkali. Jinak to vlastně ani nešlo, protože Platinum Dunes v jednu chvíli začali ve velkém předělávat staré žánrové klasiky do moderní podoby. Už jsme se tu bavili o jejich verzi „The Texas Chainsaw Massacre“ anebo „Friday the 13th“. Jejich řádění neunikl ani Freddy Krueger, jehož „A Nightmare on Elm Street“ si vzali na paškál v roce 2010. A právě ten jejich snažení zlomil vaz.

Svou nelibost s remakem už dopředu vyjádřil Wes Craven, tvůrce původního snímku z roku 1984. Naopak Robert Englund, představitel ikonického vraha s pěkně ostrou rukavicí, vyjádřil podporu a nechal se slyšet, že Jackie Earle Haley jakožto jeho nástupce byl dobrou volbou. Co se finančního hlediska týče, předělávka rozhodně nestrádala a vydělala si na sebe hravě. Nepřekvapivě se tedy nějakou chvíli uvažovalo také o pokračování, ostatně Haley měl smlouvu celkem na tři filmy a Rooney Mara, představitelka hlavní hrdinky Nancy, podepsala kontrakt na dva snímky.

Navzdory výdělku se nicméně „A Nightmare on Elm Street“ dočkalo veskrze negativního přijetí. Recenzenti výsledek odsoudili a žánroví fanoušci jakbysmet. Kritika byla tak obrovská, že producenti od sequelu radši ustoupili a nakonec také přehodnotili své zaměření na hororové předělávky. Namísto toho později radši začali vytvářet i původní tvorbu, například „The Purge“ nebo „A Quiet Place“.

Osobně si myslím, že tato kritika vůči remaku a Platinum Dunes je zcela oprávněná a zasloužená. Jejich přístup k hororu do té doby skutečně zaváněl spíš parazitováním a právě „A Nightmare on Elm Street“ je tou nejzoufalejší a nejnedůstojnější břečkou, jakou vytvořili.

V původním plánu bylo pojmout remake „A Nightmare on Elm Street“ podobně jako o rok mladší „Friday the 13th“, tedy vzít klíčové elementy série a přetavit je do nového příběhu, čili udělat spíš remake samotné mytologie než remake originálního filmu. Nakonec z toho ale sešlo a „A Nightmare on Elm Street“ vesměs přesně předělává původní Cravenův snímek.

K některým kosmetickým změnám samozřejmě došlo. Pár postav se přejmenovalo, upgradovala se i Freddyho backstory (Krueger třeba není jen vrah dětí, ale i pedofil, jak se zamýšlelo i původně) a vizáž (k tomu ještě později), ale vesměs se nejedná o nic zásadního. Problém tkví v tom, že remake skutečně otrocky přebírá nápady a vlastně i celé scény. A samozřejmě jde o ty nejpamětihodnější. Postelová smrt, mrtvola na školní chodbě, Freddy vylézající ze zdi, rukavice ve vaně – tohle všechno jsou prakticky doslovné kopie; na druhou postelovou smrt nebo rozteklé schody se najdou aspoň odkazy. Z hororového hlediska tedy předělávka nedokáže nabídnout nic moc jiného než neinvenční opisování z předlohy. A když se pokouší o něco vlastního, nestojí to za nic.

V předešlých článcích o sérii „A Nightmare on Elm Street“ jsem se nijak netajil tím, že jsem si tuhle klasiku příliš neoblíbil a že mi přijde výrazně přeceňovaná. Jedna věc ji ale nad vodou držela po celou. Samozřejmě mám na mysli samotného Freddyho Kruegera. To byl vždycky skvělý záporák, jemuž podání Roberta Englunda vdechlo nezaměnitelný feeling a zajistilo mu nesmrtelnost (Kruegerovi i Englundovi). Remake se bohužel nemůže opřít ani o tohle.

Postava Freddyho Kruegera bude nepochybně navždy spojena s tím, jak ji hrál Englund. Na jednu stranu to tedy kacířství je, ale nemyslím si, že by nový Krueger v mých očích selhával jen kvůli principu. Dokonce si myslím, že Haley se dá považovat za rozumnou volbu, protože charisma i patřičně úchylný vzhled tenhle chlápek jistě má. To se ovšem kompletně ztratilo pod vrstvou makeupu a digitálních dodělávek. Pokus o reálnější vzhled oběti popálenin zní na papíře také logicky, ale výsledek vypadá hrozně a v postprodukci digitálně upravený hlas zní taky hrozně. Z ozdoby „A Nightmare on Elm Street“ se tady stala nevýrazná zapomenutelná figurka, jež ve všech ohledech působí špatně. Nikoliv v tom kýženém slova smyslu.

A můžeme pokračovat dále. Hrdinové jsou banda nijakých cucáků, jejichž ksicht typicky zapomenete do pěti minut poté, co zkapou. Remake vypadá strašně sterilně a bez šťávy. Atmosféra na bodu mrazu, díky čemuž jsou veškeré pokusy o horor skutečně jen pokusy, což bolí dvakrát víc vzhledem k tomu, že snímek kompletně vygumoval elementy černého humoru a nadsázky a snaží se hrát striktně na seriózní notu. Výsledkem budiž to, že v mnohých pasážích se navzdory krátké hrací době dostavuje regulérní nuda.

Nová verze „A Nightmare on Elm Street“ mi připadá jako obrovský přešlap ze všech úhlů pohledu a nenapadá mě prakticky nic, co by se tu dalo pochválit. Jak už jsem řekl, nepatřím zrovna k fanouškům původního filmu ani celé série. Přesto si myslím, že remake šel ve všem s kvalitou dolů a s legendární látkou pracuje nedůstojně. Velký špatný.

Filmový koutek

Freddy vs. Jason (2003)

31.3.2021 H. Napsat komentář

Země: USA / Kanada / Itálie
Rok vydání: 2003
Žánr: slasher

Originální název: Freddy vs. Jason
Český název: Freddy versus Jason

Režie: Ronny Yu
Hrají: Robert Englund, Ken Kirzinger, Monica Keena

Hrací doba: 97 min

(Budou spoilery.)

Střet Freddyho Kruegera a Jasona Voorheese se poprvé plánoval už v dobách největší slávy obou těchto borců, tedy v osmdesátých letech. Jak nás ale učí historie, smělý nápad tehdy nevyšel. Stopku zajímavému projektu vystavila skutečnost, že práva na každého ze dvou nejpopulárnějších slasherových bohů vlastnila jiná společnost. Studia Paramount Pictures (Jason) a New Line Cinema (Freddy) se tehdy nedokázala dohodnout a ze snímku sešlo.

Ono z něj tedy sešlo tak napůl. Paramountu se totiž idea „Jason vs. něco“ strašně líbila, a tak existující návrh scénáře nechali přepracovat, aby se hororový matador v hokejové masce postavil Carrie. Práva na filmové zpracování Kingovy klasiky ovšem tehdy vlastnilo studio MGM, takže frajeři postavu jen obšlehli a přejmenovali. Výsledkem bylo „Friday the 13th Part VII: The New Blood“ z roku 1988.

Paradoxně jen krátce nato, o pár let později, New Line Cinema získali filmová práva i na sérii „Friday the 13th“, ale než došlo k realizaci odkládaného crossoveru, k „A Nightmare on Elm Street“ se vrátil její původní tvůrce Wes Craven, jehož „New Nightmare“ tehdy dostalo přednost. Řezník od Crystal Lake tedy pokračoval sólově prostřednictvím „Jason Goes to Hell“ a „Jason X“.

Dlouho odkládaný film „Freddy vs. Jason“ tedy vznikl až v novém tisíciletí. Studio už v té době v projektu utopilo nějaké ty miliony na rovnou osmnácti různých verzích scénáře, mezi nimiž létaly i nápady jako třeba kult uctívačů Freddyho, který se snaží vyvolat svou modlu, nebo že Freddy kdysi pracoval v kempu u Crystal Lake, sexuálně obtěžoval malého Jasona a také měl prsty v jeho utopení.

Do finální verze se ale dostal příběh, který relativně citlivě míchá mytologie obou slavných sérií. Na Freddyho Kruegera se zapomnělo a nová generace hajzlíků ve Springwoodu ani neví, že někdo takový existoval, což prudce opáleného chlíváka samozřejmě sere, protože když si na něj nikdo nepamatuje, nemá se ho kdo bát. V pekle tedy vyhrabe jednoho talentovaného hocha v hokejové masce a pošle jej mezi místní omladinu, aby rozčeřil vlny a aby se zas místní omladina měla čeho bát, tedy aby jinými slovy Jason umetl cestičku k Freddyho návratu.

První část polovina filmu se tedy nese víc v duchu prostředí „A Nightmare on Elm Street“, kde navíc řádí Jason Voorhees. V posledním aktu se nicméně přesouváme i k jezeru Crystal Lake a feeling „Friday the 13“ přebírá hlavní slovo. Právě zde pak dojde i finální konfrontaci. Osobně mám radši Jasona, takže jsem samozřejmě fandil jemu, a jsem rád, že souboj nakonec o chlup vyhrál právě mačetový bůh.

Kdo by nicméně čekal, že spojením dvou hororových ikon vznikne horor jak víno, pravděpodobně bude z ladění „Freddy vs. Jason“ trochu zklamán. Fan servis a vlastně i poměrně důstojné uchopení obou legend sice nechybí, ale horor to vlastně moc není. Snímek dostal na starost hongkongský režisér Ronny Yu, jenž měl v té době zkušenosti spíš s akčním filmem a s královským žánrem se potkal jen prostřednictvím „Bride of Chucky“, tedy čtyřky jiné slavné slasherové série „Child’s Play“, ale to byla spíš černá komedie než horor. Na „Freddy vs. Jason“ jde tohle hodně vidět. Napínavý nebo strašidelný totiž výsledek není vůbec. Spíš se jedná o krvavou taškařici ubíhající v rychlém akčním tempu.

Pokud s tímhle dokážete žít, pravděpodobně se vám „Freddy vs. Jason“ líbit bude. Náctiletá partička je sice tradičně spíš otravná (v tomhle si „A Nightmare on Elm Street“ i „Friday the 13th“ mohou podat ruce), ale hlavní hrdinka je aspoň docela hezká a má velké kozy (i když je neukáže – škoda). Vrahové to naštěstí vynahrazují. Jason se pořád nachází v dobré formě a mačetou se ohání dle svých nejlepších zvyklostí. Freddy tu toho moc nezabije, ale zase hýbe dějem a Robert Englund je v roli své životní postavy tradičně skvělý. Jeho protivníka se zde zhostil kaskadér Ken Kirzinger, jenž jako Jason dubloval za Kanea Hoddera už ve „Friday the 13th Part VIII: Jason Takes Manhattan“ z roku 1989.

Film si akorát mohl odpustit jednu věc. Pro potřeby vymyšlené story se trochu pozměnily Jasonovy vlastnosti, takže ten se zde bojí vody, aby měl na něj Freddy nějakou páku, což mně osobně přijde jako strašná píčovina a vyložený plot hole u někoho, kdo podstatnou část svojí existence tráví na dně jezera. Ani nemluvě o tom, že v závěru Jason vylézá z jezera a nevypadá, že by se měl z vody nějak zásadně rozsypat. Tohle se mi zdá jako docela fail. Výše jsem sice říkal, že se „Freddy vs. Jason“ chopil obou mytologií docela s citem, ale v tomhle případě to bohužel neplatí.

Na „Freddy vs. Jason“ jsem se každopádně koukal v rámci „A Nightmare on Elm Street“ maratonu (maraton „Friday the 13th“ jsem jel relativně nedávno předtím), takže i kvůli tomu na mě výsledek působil o něco zábavněji, než by si možná zasloužil, protože „A Nightmare on Elm Street“ mě z velké části docela nudí (vlastně všechno kromě samotného Freddyho a jeho show se mi zdá dost otravné). I když se ale pokusím nahlížet na „Freddy vs. Jason“ objektivněji, pořád se mi zdá, že výsledek ani jednomu z těchto klasiků ostudu neudělal a dopadl vlastně docela obstojně. Oba mají ve svých vlastních sólovkách výrazně horší zářezy.

Hororové crossoverování se tedy docela vydařilo a v původním plánu bylo v něm pokračovat i nadále. Už „Freddy vs. Jason“ měl skončit tak, že by oba titulní zabijáci pokračovali ve svém střetu v pekle, kde se měl vynořit také Pinhead ze série „Hellraiser“. New Line Cinema ovšem tento nápad neuskutečnili, protože Pinheada tehdy vlastnil Miramax a kravaťákům nepřišel dost lukrativní na to, aby jej vykoupili.

Protože „Freddy vs. Jason“ vydělal, uvažovalo se i o pokračování s názvem „Freddy vs. Jason vs. Ash“, kde se měl do hororové bitky, jak už název napovídá, přidat ještě Ash ze série „Evil Dead“. K tomu ale nikdy nedošlo, protože už nastupovala vlna remaků klasických hororů a právě tyhle projekty dostaly přednost. „Freddy vs. Jason vs. Ash“ se nicméně adaptovalo alespoň do komiksu.

Recenze

Gravesend – Methods of Human Disposal

29.3.2021 Sicmaggot Napsat komentář

Země: USA
Žánr: grindcore / war metal
Datum vydání: 19.2.2021
Label: 20 Buck Spin

Tracklist:
01. Fear City
02. STH-10
03. Methods of Human Disposal
04. Ashen Piles of the Incinerated
05. End of the Line
06. Subterranean Solitude
07. Unclaimed Remains
08. Verrazzano Floater
09. Eye for an Eye
10. Trinity Burning
11. Needle Park
12. Absolute Filth
13. The Grave’s End
14. Scum Breeds Scum
15. Concrete Feet

Hrací doba: 27:15

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

První pohled (Dantez):

Newyorská trojice Gravesend prohání warmetalový zvuk nevídanou optikou. Subžánr jde obvykle ruku v ruce s tématy válečných běsů, jeskynní primitivity nebo čiré bestiality. Gravesend ovšem, s obligátně špičatým logem v zádech, konfrontují úskalí pouličního života, což kromě textů a vizuální tématiky stvrzují také chvilkové odskoky ke grindu a powerviolence – žánrech, který mají k volené tématice podstatně blíže. Ostny loga by vlastně mohly nahradit použité injekční stříkačky.

Trio se poprvé výrazněji ohlásilo v roce 2020 pomocí EP „Preparations for Human Disposal“ a byť nabídlo příslib hudebního chlívu, něco mu chybělo. Nahrávka působila roztěkaně, skladby zněly útržkovitě, rozpracovaně, skoro jako teasery pro delší verze. Na to, aby Gravesend prokázali, že umí tvořit poctivě odehraný a vrcholně násilný trest zvukem, ale „Preparations for Human Disposal“ stačilo.

Název desky chytře navazuje na předchozí krátkou nahrávku, bohužel občas přenáší i nedostatky. Úsečnost se objevuje i zde, v menší míře, ale pořád mám pocit, že by se občas ze dvou kratších tracků dal stvořit jeden pospolitější. Vlastně hned druhá skladba působí jako nikam nevedoucí intro.

Náhle následuje zlepšení – titulní věc a „Ashen Piles of the Incinerated“ působí kompletněji. Když Gravesend ředí war metal s grindem jedna ku jedné, jde o fajn, neokoukanou žánrovou fúzi. „Verrazano Floater“ například vede hoblovačka středního tempa, „Absolute Filth“ pak buduje na templatu oldschool grindu. Obdobných fúzí ale v závěru „Methods of Human Disposal“ zase tolik nenabídne.

Právě z nedostatku nápadů vyvěrá největší zápor desky. „Methods of Human Disposal“ po delší dobu zní jako stravitelnější Revenge, v pomalejších pasážích pak jako Archgoat (mimořádně nechutný obšleh v tomto ohledu nabídne „Trinity Burning“). Originálnějšímu vyznění by pomohly zmíněné, avšak častější odběhy k newarmetalovým žánrům, stejně tak by se dala lépe a více propsat pouliční aura. Bez vizuálu totiž celkem upadá. Kdyby Gravesend podrobili nějakou skladbu výraznějšímu bordelu à la Magrudergrind, beatdown momentům či samplu z „Taxi Driver“, určitě by „Methods of Human Disposal“ působilo svébytněji a méně šablonovitě. Klipová ochutnávka „Needle Park“, která vyšla jako teaser, ostatně splňovala obojí, a tak trochu mylně namotala.

„Methods of Human Disposal“ je možno chválit za dobře odehraný agresivní chlív, navíc oblečený do skvělého zvuku, ve kterém bych si klidně dal samotné Revenge. Stejnou měrou Gravesend škodí nedostatek originality, což je škoda. Potenciál a náznak originality tady totiž je – ne jako u většiny warmetalových náplav.

Druhý pohled (Cnuk):

Z první dlouhohrající nahrávky Gravesend mám podobné pocity jako z premiéry Caustic Wound. Obě kapely složily dobré desky, avšak očekávání po dříve vypuštěných EPčkách byla přeci jenom vyšší. V případě Gravesend je to trochu citelnější, protože jsem se na „Methods of Human Disposal“ těšil ještě více. Představa zpikovaného death/war/grindu mě lákala. Dostalo se mi ho tak napůl.

„Methods of Human Disposal“ tu necelou půlhodinu utáhne v pohodě. Jsou tu pasáže, které naprosto vraždí a vlastně se jim nedá co vytýkat. Problémem je, že jich není moc a většina alba jede spíš v zajetých kolejích, jejichž směřování začnete brzy předvídat. Takřka všechny skladby disponují stejnou strukturou nekompromisního náklepu a následného přejití do brutálního pomalejšího tempa. Gravesend tento postup mají ošéfovaný obstojně, avšak „Methods of Human Disposal“ touhle sázkou na jistotu přichází o možnost být něčím víc než jen pouhou dobrou variací na násilný metal. Když se k tomu připojí občasný dojem, že tak trochu neví kudy kam pokračovat, nepůsobí to zrovna nejlépe. Možná by fungovalo, kdyby z toho udělali větší prasečinu s pouze pár ústupky, ale na to Gravesend až moc často ubírají na intenzitě.

Co tu vybočuje z řady, a bylo tomu tak už na EP „Preparations for Human Disposal“, jsou synťákové mezihry. To je něco, co by k oné špinavé atmosféře opravdu sedělo. Bohužel se tu nachází jenom dvě. Kéž by Gravesend sebrali podobnou odvahu i v případě zbytku desky. Textově tam ty rozkopaný popelnice, vylézající krysy z kanálů, špinavý ulepený metro a rozpíchaný ztvrdlý žíly jsou, ale hudebně to znát tak není.

<a href="https://listen.20buckspin.com/album/methods-of-human-disposal">Methods Of Human Disposal by Gravesend</a>

Jak tedy vidno, snad ve všech bodech souhlasím s kolegou výše. „Methods of Human Disposal“ mohlo a mělo být lepší. Na takový desátý poslech už dokáže znít až únavně, protože máte pocit, že jste ho slyšeli asi tak stokrát, což je dáno právě tou mírou neoriginality. Na prvních pár poslechů však poslouží dobře. Stejně jako u Caustic Wound, ani ke Gravesend nemám a s velikou pravděpodobností ani nebudu mít potřebu se vracet.

Filmový koutek

Wes Craven’s New Nightmare (1994)

28.3.2021 H. Napsat komentář

Země: USA
Rok vydání: 1994
Žánr: meta slasher

Originální název: Wes Craven’s New Nightmare
Český název: Nová noční můra

Režie: Wes Craven
Hrají: Heather Langenkamp, Robert Englund, Miko Hughes

Hrací doba: 112 min

(Budou spoilery.)

Minule jsem hovořil o tom, že „Freddy’s Dead: The Final Nightmare“, šestá část série „A Nightmare on Elm Street“, byla zamýšlena jako poslední díl a na dlouhou dobu jím také byla – v originální časové kontinuitě. To ale přímo nevylučuje vznik dalších filmů mimo tuto kontinuitu. „Wes Craven’s New Nightmare“ toho budiž důkazem.

Jak už název napovídá, se sedmým filmem se k „A Nightmare on Elm Street“ vrátil její původní tvůrce Wes Craven, jenž stál za původním snímkem z roku 1984 a stvořil Freddyho Kruegera. Na dalších pěti celovečerácích se nijak nepodílel s čestnou výjimkou v podobě „A Nightmare on Elm Street 3: Dream Warriors“ (1987), kde má kredit za spoluautorství scénáře.

V „New Nightmare“ dostal Craven možnost na své pravděpodobně nejslavnější (což ovšem neznamená nejlepší) dílo navázat a také dostal možnost zde využít nápady z minulosti, které mu dříve neprošly. V první řadě jde třeba o pojetí samotné ústřední postavy Freddyho Kruegera, jenž je v „New Nightmare“ serióznější a opustil humor i hlášky, tedy vlastně přesný opak vraždícího pohodáře z „Freddy’s Dead: The Final Nightmare“. Freddy zde také výrazně updatoval svůj vzhled, což přímo souvisí s celkovou podobou sedmičky.

Craven totiž v „New Nightmare“ využil svůj starší nápad, jejž původně zamýšlel už pro trojku, ale studio jej tehdy odmítlo. Jak již padlo, sedmička se neodehrává ve stejné časové linii jako předešlé části, vlastně se odehrává i v jiném světě. Starší díly (respektive hlavně jednička, o ostatních se taktně mlčí) jsou ve světě „New Nightmare“ skutečně jenom filmy. Vrátila se spousta herců z jedničky, ale nehrají své někdejší postavy, nýbrž sami sebe.

Jinými slovy řečeno, „New Nightmare“ je meta filmem, v němž studio New Line Cinema chystá natáčení nového dílu „A Nightmare on Elm Street“, Wes Craven (jehož hraje… Wes Craven) postupně pracuje na novém scénáři a producent Robert Shaye (jehož hraje… Robert Shaye) nabídne hlavní roli Heather Langenkamp, hvězdě původního filmu, již hraje… tušíte správně, že Heather Langenkamp. A ještě než se zeptáte, tak ano, objeví se i Robert Englund, jenž hraje Roberta Englunda. Mimo jiné.

Vtip tkví v tom, že fiktivní postava Freddyho Kruegera nakonec není tak fiktivní a pokusí se proniknout do našeho světa. Asi uhodnete, že se mu bude muset postavit Heather Langenkamp, k čemuž má silnou motivaci, protože Freddy ke svému příchodu hodlá využít jejího syna Dylana (jehož pro změnu nehraje její syn, ale Miko Hughes).

Meta rozměr „New Nightmare“ jde ale ještě dále než za film ve filmu a skutečnost, že reální lidé zde hrají sami sebe. Objevuje se dost různých detailů, které pochytíte, pokud po zhlédnutí každého filmu pečlivě studuje zajímavosti na různých filmových databázích a máte nastudované okolnosti celé série „A Nightmare on Elm Street“, a samozřejmě nechybí ani spoust odkazů a narážek na starší díly, především tedy na ten první.

Takhle na papíře se to celé tváří dost zajímavě a slibně, ale výsledek bohužel neohromí. Nějakou dobu „New Nightmare“ ze své meta premisy žije a baví, ale postupně snímek uvadá a upadá k nudě, z níž už to nedokáže vytáhnout ani finále (které teda omračující rozhodně není), ani pár Freddyho kousků. Ostatně, Krueger-pekelník se tady ani moc nečiní a snad jedině s výjimkou vraždy chůvy v nemocnici nic zvláštního nepředvede. Na konci nedokáže sejmout ani malého kluka a jeho mámu, takže to bídně schytá. Jasně, Freddy dostane na prdel v každém díle, ale to, že jsem se nezanedbatelnou část „New Nightmare“ vlastně nudil a koukal na časomíru, kolik ještě zbývá do konce, se odpouští špatně. Pravděpodobně tenhle stav zapříčinila i zbytečně luxusní hrací doba, protože „New Nightmare“ trvá skoro dvě hodiny a s velkým náskokem platí za nejdelší snímek série.

„A Nightmare on Elm Street“ jsem nikdy na chuť úplně nepřišel, to už jsem psal několikrát. Tím pádem bych však čekal, že jestli mě nějaký díl dokáže zaujmout, bude to nejspíš ten nejvíc vybočující a divný. „Wes Craven’s New Nighmare“ podle mě tento titul v celé sérii náleží, přesto mě ani on nedostal a stejně jako ty předešlé jsem jej sjel prakticky jen z povinnosti.

Od hudebních fandů pro hudební fandy