Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

Linkin Park, Enter Shikari

Linkin Park
Datum: 17.6.2008
Místo: Brno, Velodrom
Účinkující: Enter Shikari, Linkin Park

Po nie moc dobrých správach z posledných dní o chorobe gitaristy Brada Delsona a zrušení dvoch víkendový vystúpení (Švajčiarsko a Švédsko) sa nakoniec koncert v Brne uskutočnil podľa plánu. Po príchode do Brna a po 30 minútovom blúdení (keď sme sa neviem akým spôsobom dostali až do historického centra mesta) sme konečne prišli k Velodromu. Na prvý pohľad to vyzeralo že tento štadión neznesie väčšiu búrku, ale nakoniec vydržal nápor veľkého počtu fanúšikov (odhadujem 10 000).

Ako predkapela sa predstavila londýnska partia Enter Shikari. Skupina ktorá kombinuje jemnejšiu formu metalcoru s elektronikou, ma veľmi milo prekvapila. Kapela sršila obrovským nasadením a energiou. Bubeník, ktorý mal po celú dobú výraz šialenca, ktorý je zrelý na ústavnú liečbu, si v strede setlistu strihol malé tanečné sólo. Spevák sa okrem vokálu staral aj o elektronické sample a v melodických častiach mu dopomáhal basák. Zvuk bol na predkapelu výborný. Poslednú skladbu museli však predčasne ukončiť, keďže bubeník bol až moc aktívny a posral si bicie. Musím povedať, že na úvod výborný začiatok. Mimochodom kapela vystúpi na tohtoročnom festivale Rock for People, takže kto sa tam chystá, by si ich rozhodne nemal nechať ujsť.

Nasledovala asi 45 minútová pauza a na pódium sa dostavili Linkin Park. Po krátkom intre začali nekompromisne zo skladbou “One Step Closer” zo svojho debutového albumu “Hybrid Theory”. Nasledovala dvojica skladieb z albumu “Meteora”, a to “Lying from You” a “Somewhere I Belong”. Ako prvý zástupca z posledného albumu “Minutes to Midnight” zaznela skladba “No More Sorrow”, ktorá mala predlžený začiatok. Pred začiatkom “Points of Authority” zahrali kúsok skladby “Petrified”Mikovho sólového projektu Fort Minor.

Celkom ma prekvapilo, že do setlistu zaradili jednu zo svojích najstarších skladieb “Reading My Eyes”, ktorá bola nahratá ešte zo spevákom Markom Wakefieldom (neskôr kapelu opustil a nahradil ho Chester Bennington). Neskôr nasledoval jeden z vrcholov večera, a to v podobe skladby, od ktorej by som to čakal najmenej – “The Little Things Give You Away”. Nádherná sedmiminútová skladba z precítením spevom Chestera a krátkym gitarovým solom Brada Delsona na mňa veľmi zapôsobila. Ďalším vrcholom večera bola nepochybne rýchla skladba “Bleed It Out”, uprostred ktorej sa kapela odobrala do zákulisia a nechala na pódiu osamote bubeníka Roba Bourdona, ktorý si zahral sólo a konečne naplno využil dvojkopák. Po skončení sóla sa kapela vrátila a dohrala song. Nechýbala ani akustický zahratá “Pushing Me Away”. Na záver celého setlistu odznela skladba “Faint”.

Linkin Park podali veľmi dobrý výkon, moc toho pomedzi skladby nenakecali a sústredili sa hlavne na hudbu. Ich hudba pre mňa znamená veľa, keďže som na nich vyrastal a v podstate ma priviedli k hudbe, ktorú počúvam dnes. Ich koncert bol pre mňa preto splnením snom a musím povedať, že ich vystúpenie ma nesklamalo. Preto ak sa budú po okolí zase obšmietať, s radosťou na nich pôjdem znova.


Cavalera Conspiracy, Konflikt

Cavalera Conspiracy
Datum: 10.6.2008
Místo: Bratislava, ŠH Pasienky
Účinkující: Cavalera Conspiracy, Konflikt

Max a Igor Cavalera, zakladatelia slávnej Sepultury, po vyše desiatich rokoch opäť spolu na jednom pódiu, tento krát pod zástavou ich vlastného projektu Cavalera Conspiracy. Pred halu sme prišli krátko po šiestej. Zvukovú skúšku bicích bolo počuť až von a okná sa otriasali ako pri zemetrasení. O 19:00 sa začalo púšťať dnu a na naše prekvapenie sme sa ocitli v hale medzi prvými, tak sme si obsadili fajn miesta rovno v prvej rade.

Po dvadsiatej hodine na pódium vybehla jediná pred kapela večera, slovenské punkové legendy Konflikt. Po skončení folkového intra na nás sputitili svoju punkovú smršť. Zvuk bol na predkapelu slušný, len vokál bol trochu potichu a pri ostatných nástrojoch sa strácal. Frontman Jury si koncert očividne užíval, to sa ale už nedá povedať o basákovy skupiny. Ten sa po celý čas tváril, ako by bol na pódiu proti svojej vôli a chcel to mať už všetko za sebou.

Po približne 40 minútach sa Konflikt lúči a na pódium vybehli technici, aby pripravili pôdu pre hlavné hviezdy večera.

Po polhodinovom čakaní začalo peklo. Žiadne intro, žiadne ďalšie naťahovanie, kapela na čele s Maxom vybehla na pódium a odpálila to zo skladbou “Inflikted”. Hned na to odznela “Sanctuary” a “Terrorize”. Nasledoval potom výlet do minulosti v podobe hitu od Sepultury, “Territory”. Neskôr od Sepultury zazneli aj ďalšie songy ako napr. “Refuse/Resist”, “Inner Self”, “Troops of Doom”, “Attitude” a samozrejme “Roots Bloody Roots”. Zaznela aj jedna skladba z Maxovho jednorazového projektu Nailbomb, “Wasting Away”. Pri skladbe “Dark Ark” na pódium prišiel hosťujúci spevák, avšak neviem ako sa volá. Nechýbalo ani predstavenie spoluhráčov, kde najväčšie ovácie zožal Igor, keď publikum skandovalo jeho meno.

Cavalera Conspiracy je hlavne o tom že rodina je znova pokope. O čom sme sa presvedčili, keď Max na pódium pozval svojho syna, ktorý sa posadil za bicie a odohral s kapelou jednu skladbu, zatiaľ čo to Igor sledoval s okraja pódia s úsmevom na tvári a zo svojím asi trojročným synom. Všetci na pódiu (a aj pod ním) sa bavili a bolo to na nich vidieť. Žiadne pozérstvo, žiadne zbytočne reči okolo, len radosť z hudby. Zvuk bol dobrý, aj keď bol rovnaký problém ako pri Konflikte, a to že spev bol trochu potichu. Na záver koncertu Max nahodil na seba slovenský hokejový dres a spustil metalovú hymnu “Roots Bloody Roots”, ktorú skoro celú zaňho odspievalo publikum. Nasledovala dakovačka a kapela sa odobrala do zákulisia.

Koncert sprevádzala výborná atmosféra (cca 1500 ludí) a aj organizácia bola skvelá (jediný problém bolo pivo za 50sk ale čo už). Zostáva len dúfať, že Max a spol. prídu znova. Či už zo Soulfly, alebo v kompletnom reunione Sepultury.


Serj Tankian, Fair to Midland

Serj Tankian
Datum: 5.6.2008
Místo: Ostrava, ČEZ Aréna
Účinkující: Fair to Midland, Serj Tankian

Vím, že už je to pár dní, co u nás měl koncert zpěvák kapely System of a Down, velký odpůrce typického amerického života a ještě větší odpůrce Bushovy politiky. Ano, mluvím o Serji Tankianovi, který minulý rok v říjnu vydal svou první sólovou desku, která nese název “Elect the Dead”, a rozhodl se ve svém turné zahrnout i naši malou zemičku. Chtěl bych se tedy s bámi podělit o své zážitky ze dne 5.6.2008, kdy se tento koncert konal. Začalo to jako každý druhý normální den, probouzení kolem 11:00 s tím rozdílem, že mě probudil zvonek – kámoš se přišel domluvit, v kolik a jak pojedeme do Ostravy. Po úspěšné domluvě jsme tedy kolem 13:00 vyrazili z domu na vlak, kde se k nám připojili kámoši, a mohli jsme vyrazit směr Ostrava. První háček však nastal už v Přerově, kde jsme měli přestoupit na vlak do Ostravy, tak jsme nevěděli přesně, který vlak to je, protože značení ČD je velice obdivuhodné a nepíšou cílovou stanici, ale pouze směr, a z toho nějak nelze vyčíst, co kam jede, pokud nejste blázni do zeměpisu. Nakonec jsme se drželi davu a společně jsme nastoupili do vlaku a naše cesta pokračovala. Po úspěšné cestě a dobré přípravě kamaráda, který zjistil jaké tramvaje jezdí k ČEZ Aréně, jsme stáli zhruba v 16:00 před touto budovou. Najednou nastala otázka, co budeme ještě ty dvě hodiny dělat. Samozřejmě jsme zapadli do první hospody, která byla hned naproti aréně. Objednali jsme si pivka a po 20 minutách jsme se jich dočkali. Naštěstí takové pivo jsem měl jenom v Ostravě a musel jsem jim ho tam nechat, protože bylo naprosto hnusné (doufám, že mě teď neukamenují Ostraváci, ale já jsem zvyklý pít Stellu). Potom jsem se odpojil od svých přátel ze Zlína a připojil jsem se ke kamarádům, kteří jsou z Frýdku-Místku, a pomalu jsme se přesunuli ke vstupu do haly, kde začalo to nekonečné čekání. Tady bych chtěl říct, že organizace nebyla nejspíš dokonalá, protože koncert měl začít už v 19:00, ale pořadatelé začali pouštět do haly něco málo po 19:00 a samostatný koncert začal až kolem 20:00, a to musíte uznat, že to bylo kurevsky dlouhé čekání. (smích)

Takže tak 20:05 se na pódiu objevila kapela jménem Fair to Midland a dovolil bych si tipovat, že podle toho, jak se lidé během jejich vystoupení chovali, tak o nich nikdy neslyšeli. Samozřejmě se našli i lidé, kteří se snažili rozhýbat trochu dav a zpívali jejich písně (mezi ně patřím samozřejmě i já). Bohužel se nám to nepodařilo. Musím ale říct, že jako předkapela předvedla slušné vystoupení a kluci se opravdu snažili. Odehráli něco kolem 7-8 písní, ale to, co mě nejvíc zarazilo, nebyly záchvaty, které měl zpěvák během vystoupení, ale to, že na konci svého vystoupení ani nepoděkovali a ani se nerozloučili. Možná se jim ani nedivím, protože většina davu stála a nic nedělala. Poté se na pódiu objevili pořadatelé a jako mravenci začali odnášet aparaturu Fair to Midland. Potom na pódium přišli lidé od Serje a začali zvučit nástroje, které zvučili maximálně tak pět minut, což mě velice překvapilo, ale větší zádrhel byl u nastavování mikrofonů, protože pořadatelé mluvili do mikrofonů, ale bohužel je nešlo slyšet. Zničehonic zhasla světla a lidé začali jásat, ale mně to bylo divné, protože mikrofony nevydávaly žadný zvuk, ale potom mi řekl kamarád, že ten zvuk z mikrofonu při zvučení slyší pouze zvukař, a tak jsem začal křičet taky. Nejdříve se na podiu objevili chlápci v černém obleku s kloboukem, ale pořád jsem nemohl nějak najít toho hlavního chlapíka v bílem obleku s klouboukem. Zbytek kapely už hrál intro “Sound of War” a na pódiu se objevuje chlápek, kvůli kterému jsem jel do Ostravy.

Setlist Serj Tankian:
01. Sounds of War
02. Empty Walls
03. Feed Us
04. Lie Lie Lie
05. Saving Us
06. Baby
07. Sky Is Over
08. Praise the Lord and Pass the Ammunition
09. Money
10. Elect the Dead
11. Honking Antelope
12. Beethoven’s Cunt
– – – – –
13. The Unthinking Majority
14. Holiday in Cambodia [Dead Kennedys cover]

Jakmile se objevil na pódiu, lidé začali křičet a já viděl, jak se jeho tvář začala usmívat od ucha k uchu a smekl klobouk. Přidal se k muzikantům a po konci tohoto intra na nic nečekali a bubeník odbouchal “Empty Walls” a musím uznat, že mě překvapilo s jakým tempem nastoupili. Před námi se vytvořil malý kruh, kde lidi pogovali. Nejvíc mě překvapilo, že celá hala zpívala nejenom tuto píseň, ale celou dobu koncertu. Po této asi nejznámější písni hned začali hrát “Feed Us” a po této písni nás Serj konečně pozdravil a představil i svou kapelu FCC (Flying Cunts of Chaos). Potom začal říkat, jak nás americká vláda zneužívá pro své vojenské zaměry a že to vše jsou lži! Já už tušil jakou píseň chce hrát a tušil jsem správně. Byla to píseň “Lie Lie Lie” a bylo neuvěřitelné, jak lidé zpívali, protože občas jsem neslyšel ani samotného Serje. Po této písni si Serj vzal kytaru a řekl, že tato píseň je věnována pro všechny krásné ženy z České republiky, a začal hrát “Saving Us”. Žasl jsem nad tím, jak někdo může pogovat na styl této písně, která je velice pomalá, ale dále už jsem to neřešil. Po této písni následovala píseň “Baby”, kterou Serj také odehrál na kytaru. Potom se ozvalo piano a zazněla píseň “Sky Is Over, která měla velký úspěch. Potom začal Serj říkat něco o společnosti a moc jsem mu nerozuměl, ale začali hrát “Praise the Lord and Pass the Ammunition”. Poté začal říkat, jak jsou peníze špatné a jak hýbou touto společností, a křičel “Fuck Money” a borci vedle mě začali říkat, ať jim tedy vrátí jejich 800 za lístek, což mě velice pobavilo. (smích) Následovala píseň “Money” a opět celá hala zpívala, což bylo naprosto úžasné. Potom Serj usedl za piano a já věděl, že bude píseň “Elect the Dead”, a bál jsem se toho, že toto bude už poslední píseň. Naštěstí ješte následovaly dvě písně, a to “Honking Antelope” a “Beethoven’s Cunt”. Muzikanti odešli a my začali skandovat “Serj, Serj”. Pořadatelé ukazovali, ať křičíme víc a víc a nakonec se nám podařilo Serje a jeho kapelu vrátit na pódium a zahráli nám ještě dva přídavky v podobě “The Unthinking Majority” a cover verzi “Holiday in Cambodia” od Dead Kennedys.

Bylo dobré vidět, jak Serj svou show vypiloval prakticky do dokonalosti a muzikanti z FCC jsou už aspoň trochu vidět na pódiu. Dále se mi libilo, jak měl Serj upravené písně a pomocí jednoho mikrofonu si upravoval hlas do ozvěny atd. Byl to velice dobrý koncert a pokud by byla taková atmosféra na každém koncertě, dovolím si tvrdit, že sem začnou častěji jezdit i ostatní skupiny. Serj ještě nakonec slíbil, že se brzo uvidíme a pozval nás na své koncerty. Tímto bych chtěl poděkovat všem, kteří se podíleli na atmosféře a hlavně agentuře, která tento koncert organizovala. Bohužel kamošův foťák se nějak posral a vlastní fotky nemám. Naštěstí díky pár fanouškům vám můžu zde hodit odkaz na jejich fotky a vy se můžete tak podívat na pár dobrých fotek. Fotky Sovietoviče najdete zde a fotky Tomxe najdete zde! Díky moc, kluci, a doufám, že se vám koncert líbil tak moc jako mě, a doufám, že mi pak zhodnotíte tento report. Jinak doufám, že i ostatní koncerty budou mít stejnou atmosféru jako tento. Na konec přidávám ještě fotku Serjova setlistu pro náš koncert, který mi poslal zYx, webmaster fanstránky System of a Down a bubeník System of a Down Revival – děkuju mu. Doufám, že se vám tento review bude líbit a své nazory pište do komentářů!


Five Finger Death Punch – The Way of the Fist

Five Finger Death Punch - The Way of the Fist
Země: USA
Žánr: groove / alternative metal
Datum vydání: 31.7.2007
Label: The Firm, Inc. / Spinefarm Records

Tracklist:
01. Ashes
02. The Way of the Fist
03. Salvation
04. The Bleeding
05. A Place to Die
06. The Devil’s Own
07. White Knucles
08. Can’t Heal You
09. Death Before Dishonor
10. Meet the Monster

Hodnocení: 9/10

Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 7/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Pro začínájící kapely je období před a po vydání debutového alba vždy jedním z těch nejhorších. Samozřejmě to neplatí u všech kapel, ale u většiny ano. Neustálé koncertování, diváci volající po dalším albu a další starosti. Pro kapely bez zkušeností to může být hodně tvrdé a složité, ale to není případ Five Finger Death Punch, ti mají zkušeností na rozdávání. Zpěvák Ivan Moody působil v nu-metalové bandě Motograter a stále zpívá v Ghost Machine. Kytarista Darrell Roberts působil v kapele W.A.S.P. a k Five Finger Death Punch se připojil v roce 2006. Zakladatel a kytarista Zoltan Bathory působil v post-grungeových U.P.O.. Basista Matt Snell působil v kapelách Anubis Rising a Deadsett. Jediný, kdo nemá zkušeností na rozdávání, je bubeník Jeremy Spencer.

Album kapele pomohli nahrát Stevo „Shotgun“ Bruno z kapel Mötley Crüe a Prong a Mike Sarkisyan, který působil ve Spineshank. Deska byla natočena v Next Level Studios v Tulse, které se nachází v Oklahomě, a v Complex Studios v Los Angeles (to víte, kde je, ne?). Výsledný mix a master si vzal nastarost Logan Mader, který produkoval například desky Divine Heresy či Cavalera Conspiracy. Samotnou produkci alba si vzali na starost Zoltan Bathory a Jeremy Spencer. Nakonec album bylo vydáno pod Firm Music. Za zmínku nejspíše ještě stojí, že kapela odjela turné Family Values Tour 2007 a Bitch We Have a Problem Tour. V momentální době se kapela chystá na Rockstar Mayhem Tour po boku Slipknot či Disturbed.

Samotné album obsahuje deset kousků, které si projdeme pěkně postupně. Jen co jsem fošnu spustil, začal na mě řvát Ivan, takže čekám něco tvrdého, rychlého a ještě rychlejšího. Skladba „Ashes“ přesně toto má, výborný a nezaměnitelný hlas Ivana Moodyho společně s tempem bicích burácejících jako AK-47 a střídáním melodií v podání Zoltana Bathoryho dochází k naprostému uspokojení mých sluchových vjemů. Druhá skladba „The Way of the Fist“ zapříčinila zvýšení hlasitosti o padesát procent a řev Ivana „Step to me, step to me, motherfucker“ nyní vnímám s úžasem, protože v kombinaci s umem Zoltana tato skladba zní naprosto úžasně, vůbec se nedivím, že se po ní album jmenuje. Další skladba „Salvation“ zase osloví refrénem, kdy teprve vychází najevo, jak dobrý zvuk dokázali pro album udělat. Poté přichází stěžejní věc celé desky, není to nic jiného než singl „The Bleeding“, který potvrzuje mojí domněnku, že pokud by se vyhlašovala cena pro nejlepší debutovou desku roku 2007, tak Five Finger Death Punch by patřili mezi velké favority.

„The Bleeding“ je pomalejší (jen trošičku) melancholicky naladěná skladba, které ovšem nechybí ten pořádný drive, nadherný song, který by měl slyšet každý, kdo mě bere aspoň trochu vážně. Pátou v pořadí je „A Place to Die“, je to další rychlá vypalovačka s melodickými vyhrávkami a refrénem, která zní stejně dobře jako předchozí skladby. Další „The Devil’s Own“ je pro mne osobně nejlepší skladbou na albu. Řev a zpěv Ivana je tu jako na horské dráze, úžasná nasranost, která je cítit z každého úderu bubínku či kytarového riffu. „White Knucles“ je opět další nášlapnou minou, která jen čeká na vaší nohu, až si pěkně bezstarostně šlápnete, a pak z vás zbudou sračky či klient parkovacího místa pro invalidy. „Can’t Heal You“ začíná trochu mírněji než předešlé, ale pak se zní vyklube další nářezová záležitost, ve které je největším tahákem Ivanův zpěv. Další „Death Before Dishonor“ je velmi údernou skladbou, která patří k pilířům desky, melodická vyhrávka na začátku působí až takovým hřejivým pocitem, než opět spustí Ivan svůj parní stroj, zbytkem skladby se nechte překvapit. Posledním kouskem na albu je „Meet the Monster“, kterou Five Finger Death Punch nádherně ukončují zběsilou jízdu řevu a melodií.

Five Finger Death Punch se vůbec nebojí kombinací různých stylů, od heavy až po nu-metal. Že to kombinují, by nebylo nic velkého, protože v dnešní době už to ani jinak nejde, ale jde o to, jak to kombinují, protože atmosféra každé písně vás nechá napnuté až do poslední vteřiny. Ano, skladby jsou si svojí stavbou velmi podobné a někoho tím Five Finger Death Punch rychle omrzí či dokonce vůbec neosloví, ale pravě ta atmosféra jednotlivých skladeb vás nenechají ani jednu skladbu přepnout, protože čekáte, buď co vybleje Ivan, nebo co na své banjo zabrnká Zoltan. Tuto kapelu budete buď milovat nebo nenávidět. Říká se to o mnoha kapelách, ale proč to říkám o Five Finger Death Punch? Jednoduché, buď se vám to bude líbit všechno, nebo naopak vůbec nic. A to je důvod, proč byste měli slyšet toto album.


The Agony Scene – Get Damned

The Agony Scene - Get Damned
Země: USA
Žánr: metalcore
Datum vydání: 23.10.2007
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Barnburner
02. Predation
03. Dances with Devils
04. Adversary
05. White Nights
06. Rapture
07. Deliverance
08. Rattle Me Bones
09. The Opposition
10. Will to Bleed
11. Old Scratch

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
facebook

Co si člověk představí pod pojmem „metalcore“? Dnes už spíše tisíce kapel skakajících do vlaku bez lokomotivy. Během těch několika let, kdy prožívala celosvětový „boom“, na nás metalcorová scéna – v tomto případě se nebojím použít slovo – „vyblila“, strašná kvanta nic neříkajících kapel, samozřejmě i kvalitních, ale těch rozhodně není mnoho. Dnes se situace již stabilizuje a na povrch vyplouvá kvalitní materiál, kterého jsem si nemohl nevšimnout. Řeč je o kapele The Agony Scene, která fanoušky tohoto žánru potěšila ke konci loňského roku svou třetí řadovkou nazvanou „Get Damned“.

Sám jsem byl zvědav, jak si s tím pánové poradí. Poté, co opustili Roadrunner Records a dali sbohem bubeníkovi Brentovi Mastersovi, to s novou deskou vypadalo na déle, ale kapela našla za bicí Ryana Foldena a podepsala se Century Media, a tak nahrávaní mohlo začít. Produkce se ujal Andreas Magnusson, který má prsty v tvorbě například The Black Dahlia Murder nebo Scarlet. Tak to by myslím stačilo ke kapele a nyní, skočme do vlaku, který pilotují The Agony Scene, a projeďme si jednotlivé vagóny.

První vagón „Barnburner“ spouští to, co se od této kapely čeká – nářez, rychlý nářez a zase nářez. Díky kytarám Johnnyho Loyda a Chrise Emmonse tuto skladbu považuji za opravněný první singl z této desky. Ovšem největší zbraní je vokál Micheala Williamse, který ví, jak útočit, a dělá to od prvních sekund této desky. Jdeme do dalšího vágonu jménem „Predation“, skladba stejně řízná jako „Barnburner“, ovšem riff této skladby je to, co z této skladby dělá naprostou slast pro uši, naprosto jednoznačně nejlepší song na albu. Bicí nejsou tak rychlé, což je jedině dobře, protože to dává prostor kytarám a úžasnému zpěvu, i když chvílemi je zpěv na můj vkus přeefektovaný.

Jdeme dál, „Dances with Devils“ je další peckou vhodnou pro romatické večery, trochu ostrosti od kytar, hodně tvrdosti od zpěvu a bicí dodávají pořádný říz. Další „Adversary“ nás posouvá zběsilou jízdou řevu a hodně rychlých riffů dál. Na této skladbě mě zaujal zpětný vokál v refrénu, jinak je to stále na to samé téma, čímž ovšem trpí celistvost alba, protože jsem zatím nenarazil na žádné střídaní nálad, celkově jsou zatím ty skladby dost dobré, ale hodně podobné, tudíž rychleji omrzí.

Další vagón jménem „White Nights“ je dalším peklem na zemi, v této skladbě teprve pořádně oceňuji řev Michaela Williamse, jehož poté střídá jakýsi záznamník, stěžující si na dnešní svět. Dále je tu „Rapture“, jedna z věcí na albu, která se jakýmsi způsobem liší od všech ostatních. Rozhodně tato skladba patří k pilířům desky. Vagón s číslem 7, „Deliverance“, nám moc změn nepřináší, opět končíme u velmi úderných riffů, dech beroucího zpěvu a hodně rychlých bicích. „Rattle Me Bones“ jede v rytmu celé desky, takže člověk sedí a nutí ho to aspoň mlátit nohou o zem, prostě hudba na pořádné zapaření. Pomalu se dostáváme na konec vlaku, ale ještě nás čeká „The Opposition“, která ovšem nepřináší mnoho nového do kotle. Další megalomanská skladba, která opravdu udeří tam, kde má, otázkou je, jestli to má cenu, když už před ní takto udeřily všechny předchozí skladby. „Will to Bleed“ přichází stejně rychle jako všechny ostatní skladby, bohužel i stejně rychle odchází. Poslední vagón „Old Scratch“ nás zavádí do cílové rovinky a cílová rovinka je to nádherná, protože konečně přichází změna, dá se říci, že v poslední skladbě Michael Williams i zpívá a jde mu to opravdu skvěle.

Album je hodně kvalitní, zvuk alba je vynikající, až na bicí, neboť si myslím, že zvuk bicích mohl být o něco průraznější, zvláště potom u bubínku. Deska má velké plus i mínus v jedné věci, je to od začátku do konce nářez. Plus, pokud si chcete zapařit nebo prostě zaposlouchat skvělou tvrdou muziku, mínus, protože dle mého názoru deska rychle omrzí a osloví jen určitou skupinu fanoušků, samozřejmě nepočítaje fanoušků dřívějších. Pokud ale mohu doporučit, tak si poslechněte předchozí album „The Darkest Red“, protože nejspíše teprve potom pochopíte, o čem to tady vlastně píšu.


Serj Tankian – Elect the Dead

Serj Tankian - Elect the Dead

Země: USA
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 22.10.2007
Label: Reprise Records / Serjical Strike Records

Tracklist:
01. Empty Walls
02. The Unthinking Majority
03. Money
04. Feed Us
05. Saving Us
06. Sky Is Over
07. Baby
08. Honking Antelope
09. Lie Lie Lie
10. Praise the Lord and Pass the Ammunition
11. Beethoven’s Cunt
12. Elect the Dead

Hodnocení: 9/10

Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 8,5/10
ENT3R – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Po delší odmlce, zaviněné jednak mým nedostatkem času a jednak poměrně suchostí co se týče nahrávek, jsem tu s další recenzí. Nyní se však vracíme ve velkém comebacku, protože pokud jste minulé měsíce neprožili v jeskyni, tak určitě víte o sólovém projektu slavného zpěváka z ještě slavnější skupiny System of a Down, Serje Tankiana. Jelikož je Serj opravdový hudebník a umělec, rozhodl se desku nahrát celou sám, od kytar, basy až po bicí (s těmi mu pomohl John Dolmayan taktéž ze System of a Down) a do všeho zamíchat svůj ojedinělý arménský hlas. Zavřel se tedy do svého domu (jeho domácí studio je možno vidět na jedné nahrávce na YouTube), kde za podpory zdravých a výživných vegetariánských jídel tvořil. Jaký tedy mělo toto prostředí a velká dávka brokolice vliv na album?

I když název moc optimistický není („Elect the Dead“ – „Volte mrtvé“), můžete si v klidu oddychnout, dopadlo to velmi dobře a především zajímavě. Ale aby to zase nebylo tak jednoduché, pojďme si tuto nahrávku probrat do detailů. I kdyby se Serj rozkrájel, nikdy se ze stínu System of a Down nevymaní a na zvuku této nahrávky to jde dobře znát. Vlastně na první poslech by se vám mohlo zdát, že posloucháte další nahrávku System of a Down. Ovšem pokud budete bedliví poslouchači, objevíte onu úžasnou poetiku protiválečných a rovněž protiamerických textů, skryté klasické španělské kytary, zvuky piána jako vystřižené z Mozarta a tichou, pokojnou basovou linku, která se ani vzdáleně nepodobá těm šílenostem, co na svoji basu dělá Shavo (basák System of a Down). „Elect the Dead“ vás chytne od prvního okamžiku, od prvních tónu singlu „Empty Walls“. Pak už si jen budete užívat úžasný melodický cit, chytlavé melodie, pasáže skoro až neartikulovaného řevu, které střídají jemné vokální linky. A pokud umíte anglicky na už trochu vyšší úrovni a nejste zrovna příznivci Bushe, tak budete jen přikyvovat hlavou na Serjovo vyjádření do ožehavých témat Ameriky, ale i celého světa, popřípadě i do osobních citů člověka, jak je tomu v písní „Lie Lie Lie“.

Pokud máte System of a Down odposloucháné tam i zpátky, budete vám toto album připadat asi nejvíce podobné dvojalbu „Hypnotize“/„Mezmerize“. Některým to možná dojde dřív, některým později a některým asi vůbec, ale tahle nahrávka je naprosto originální, jedinečná, pouze musíte objevit její skrytou krásu. Moc jsem se na tohle album těšil, byl jsem zvědavý, jak to celé dopadne, a za sebe a co jsem zatím četl, tak můžu snad s klidem říct, že nás Serj nezklamal. Jediné, co tomuhle dílu ubírá na kráse, je fakt, že pár věcí, pár taktů, pár hudebních linek by mohlo být uděláno lépe. Serj se však rozhodl produkovat tuto desku sám, a proto mu do tohoto rozhodování nikdo „nekecal“. Na druhou stranu však díky tomuto osobnímu přístupu vznikla velmi, velmi citová a osobní nahrávka vyjadřující pocity jednoho umělce. A to se v dnešním světě mainstreamu a módních vln moc často nestává. Jen taková perlička na závěr, příští album chce Serj natočit orchestrální a s prvky jazzu. Tak to jsem tedy už opravdu zvědav.


Drowning Pool – Full Circle

Drowning Pool - Full Circle
Země: USA
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 7.8.2007
Label: Eleven Seven Music

Hodnocení: 8,5/10

Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 8,5/10
ENT3R – 7/10
Mr.Seven – 8/10

Průměrné hodnocení v redakci: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Říká se, že vše zlé je k něčemu dobré. Pokud tomu nevěříte, tak si pojďte poslechnout následující příběh o jedné kapele z texaského Dallasu. V roce 1996 se právě ve výše zmíněných končinách sešla skupinka lidí, která začíná nahrávat svou první desku v duchu tehdejšího nu-metalového boomu s příměsí hard rocku. Píší se léta Páně 2001 a na světe je “Hříšník”. Tedy v angličtině “Sinner”. Tento název nese jejich první oficiální nahrávka. A věci nám berou rychlý spád. Jejich singl “Bodies” proletí hitparádami, deska samotná je oceněná platinou šest měsíců po vydání. Zdá se to až nemožné, ale věci jsou ještě dál. Jejich popularity si všimne Ozzy Osbourne, který jim umožní hrát na Ozzfestu. Zatím to byla pohádka jako od Němcové, nyní však na scénu vstupuje spíše Hans Christian Andersen, a příběh nám nekončí dobře. 14. srpna roku 2002 je zpěvák Drowning Pool, Dave Williams, nalezen mrtev v autobuse na turné. Diagnóza zní zástava srdce, která byla vyvolána srdeční nemocí, kterou Dave zřejmě nevědomky trpěl. Kapela si dává pauzu, ale protože nechce zklamat své fanoušky, nachází nového zpěváka, jímž se stává Jason Jones. S ním vydává kapela své druhé album “Desensitized”. Nahrávka je hodnocena jako průměrná a Drowning Pool upadá trošku do pozadí. Ani s Jasonem však nemají štěstí a po krátkých neshodách kapelu opouští. Zdá se, že místo zpěváka je prokleté. Nicméně, jeden odvážlivec se našel. Do kapely nastupuje Ryan McCombs s kterým kapela vydává svou třetí desku “Full Circle”. A tady naše vyprávění končí, teď je už třeba zabývat se fakty. Tím hlavním bude velká evoluce celé kapely.

Už nečekejte žádný nu-metal, žádné songy typu “Bodies”. Kapelu bych teď v kostce popsal jako mix Machine Head a Stone Sour. Už stejnojmenný otevírák “Full Circle” mi dáva za pravdu. Zkreslené rockové kytary, úderná basa, pěkně odsýpající bicí a chraplák Ryana McCombse. Tyto superlativy stačí i nato, že jde o jednu z nejlepších skladeb na desce. Co je však na této nahrávce to nejdůležitější, je fantastická rozmanitost. Prakticky žádná skladba není stejná a jejich propracované melodie i texty si s vámi bude hrát, jednou vám budou lehce šeptat do ucha, pak se budou přimlouvat, najednou se vše otočí a vy budete s Ryanem řvát ve vlastenecké písni “Soldiers”. Že nic nemusí být takové, jak se na první pohled, či spíše poslech zdá, vám ukáže fantastická balada “Reason I’m Alive”, kde díky skvělé produkci ani ten klavír nezní kýčovitě. Celá píseň prolíná jakoby myslí schizofrenika a krásně vyzpívaná sloka se vždy “zvrtne” do pěkně chraplavé refrénu. Takovýmto výpisem skladeb bych se mohl zabývat do nekonečna. Všech třináct kousků jsou naprosté originály a dokáží jak pohladit na duši, tak i pěkně zacloumat s mozkem. Kapelu jsem si sice přirovnal k mixu Stone Sour a Machine Head, ale pouze jako pomocnou pomůcku pro potencionální posluchače, protože by bylo nefér tuhle skvělou bandu takhle zaškatulkovat. Vytvořili si svůj vlastní styl a jsou v něm sakra dobří. Už víte, proč je všechno zlé k něčemu dobré?


Korn – Untitled

Korn - Untitled
Země: USA
Žánr: alternative / nu-metal
Datum vydání: 31.7.2007
Label: EMI / Virgin Records

Tracklist:
01. Intro
02. Starting Over
03. Bitch We Got a Problem
04. Evolution
05. Hold On
06. Kiss
07. Do What They Say
08. Ever Be
09. Love and Luxury
10. Innocent Bystander
11. Killing
12. Hushabye
13. I Will Protect You

Hodnocení: 8/10

Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 8,5/10
ENT3R – 8,5/10
Niko1ajev – 9/10

Průměrné hodnocení v redakci: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Kapela, která vydá špatné album, to má vždycky těžké. Když pomineme zklamání fanoušků, problémy s prodejem a výčitky producentů a distributorů, pořád zde máme málo viditelný, avšak o to důležitější aspekt s názvem „očekávaní“. A sice očekávaní nového, snad lepšího alba. A to je tak trochu nynější situace Korn. Jejich předchozí deska „See You on the Other Side“ byla označována jako popovější a většina fanoušků ji rovněž odsoudila. A protože Korn není žádná kapela z Horní Dolní, jejich nové album si s sebou přinášelo právě onen aspekt očekávaní.

Už je to nějakou dobu, co Korn uvolnili singl „Evolution“, který má být výsměchem a hlavně varováním pro celou lidskou populaci, že čím dál tím víc hloupneme a přestáváme normálně žít. Výběr tohoto tématu mě u Korn celkem překvapil, proto jsem se těšil na celou nahrávku a byl jsem zvědavý, s čím přijdou po „See You on the Other Side“, které byl označováno jako velký posun do popu. A jestli „See You on the Other Side“ byl posun, tak „Untitled“ je rovnou přemístění. Nečekejte žádné tvrdé kytary, uhulákáný hlasový projev Jonathana Davise a hlavně zapomeňte na snad hlavní aspekt Korn hudby, a sice tvrdou a podladěnou baskytaru Fieldyho, která byla naprostým milníkem jejich zvuku.

Musím říct, že mě to velmi zaskočilo. Kapela, která je považována za otce nu-metalu, opouští to, co před třinácti lety založila. Asi je to Evoluce, jak se zpívá v jejich singlu. Zamáčkněme tedy slzu nostalgie a pojďme si říct, co pro nás tahle partička přichystala. Kromě výše zmíněné změny basy jde hlavně „umrtvení“ kytary, která ve skupině po Headově odchodu zůstala jen jedna, a sice v Munkyho rukou. Bicí místo Davida Silverii obstaral zaskakující Terry Bozzio a je to velmi znát. Místo syrových úderu a tvrdých kopáku se dočkáme spíše pochodových a více funky rytmů. I samotné ozvučení je úplně odlišné. Je ovšem třeba dodat, že tato změna je velmi zajímavá a posunuje hudbu Korn  úplně do jiných dimenzí. Díky ztlumení kytar se dosáhlo efektu, že desku táhnou hlavně právě bubny a Jonathanův hlas, od kterého žádnou velkou změnu nečekejte.

Kde se však dějí divy, je jednoznačně aranžmá písní. Mnohem více než kdy předtím se nám na povrch tlačí elektronika, popřípadě smyčce a další vychytávky. Na jednu stranu to působí skvěle a zvyšuje to kvalitu jednotlivých písní, na stranu druhou to však ubíjí onu pověstnou a charakteristickou surovost Korn. Třeba taková baladická skladba „Kiss“ zní sice i s celým smyčcovým doprovodem úžasně, ale stejně jako já si asi říkáte, že tohle už prostě nejsou Korn. Tohle album se určitě nedostane moc do přízně zarytým kornovákům, ale možná si kapela najde novou vlnu, které bude tento styl chutnat. Mně osobně se album velmi líbí asi pro jeho úžasnou temnou atmosféru. Jonathan už dávno vyrostl z doby, kdy se v jeho textech slovo fuck vyskytovalo ob řádek, a teď nám servíruje pěkně syrové, promyšlené a vemlouvavé texty.

Vzhledem k pomalejšímu tempu alba se mu velmi dobře naslouchá. Už jen samotný otevírací song „Starting Over“ je naprosto famózní záležitost, jejíž bicí vám nedají spát a jeho hlas vám bude krví proudit pěkně dlouho. Pravdou však zůstává, že dvě, tři písně jsou celkem slabší oproti ostatním a připadají mi jako rychlokvašky složené na poslední chvíli, aby se zaplnilo místo. Nemá cenu si nové Korn rozebírat píseň po písni, toto album je tak jedinečné a inovativní, že bychom tu byli až do večera. Doporučil bych ho úplně všem, protože i když ho asi spousta lidí zavrhne, jde o rozhodně nejzajímavější album roku. Možná jsem jediný, komu se to zdá, ale píseň „Evolution“ je jedna z nejlepších písní od Korn vůbec. Ale to ať už si každý posoudí sám.


Machine Head – The Blackening

Machine Head - The Blackening
Země: USA
Žánr: groove / thrash metal
Datum vydání: 27.3.2007
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. Clenching the Fists of Dissent
02. Beautiful Mourning
03. Aesthetics of Hate
04. Now I Lay Thee Down
05. Slanderous
06. Halo
07. Wolves
08. A Farewell to Arms

Hodnocení: 9/10

Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 9/10
ENT3R – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Machine Head. A zvláště pak „The Blackening“. Tahle slova mi oťukávala šedou kůru mozkovou již měsíc a nedala mi klidného spánku. Dlouhá léta jsem tuto kapelu, která od začátku své tvorby experimentuje s nu-metalem a s prvky heavy popřípadě thrash metalu, přehlížel. Nedávno jsem si poslechl jejich debut s názvem „Burn My Eyes“ a tato nahrávka mě celkem zaujala. Nic světoborného, ale ucho posluchače zajisté potěší, protože každopádně jde o hudebně kvalitní album. Jejich následující počiny již však tak kladně přijaty nebyly a kapela se potýká s plytkostí a celkovou nemastností-neslaností jednotlivých písní. Některé písně byly stylizovány více do funky stylu à la nu-metal a to byla opravdu katastrofa.

Jejich zašlý lesk a sláva se kapele vrátila až s vydáním alba „Trough the Ashes of Empires“, kdy se vrátili ke svým hardcore prvkům. Kapela si dala dlouhý čtyřletý odpočinek, aby nám naservírovala album s pořadovým číslem šest. A to byl opravdu výbuch. „The Blackening“ okamžitě uchvátil většinu kritiků a posluchačů. Dokonce některé opravdu sofistikované magazíny typu Kerrang! mu daly plný počet bodového ohodnocení. Tohle mě už nemohlo nechat chladným, proto jsem vykopal a poslechl si jejich starší tvorbu a následně pak i toto nové dílko. Hned první píseň „Clenching the Fists of Dissent“ mě naprosto uzemnila. Famózní intro vybrnkávané na španělskou kytaru, kterou doprovází rytmické bicí a celé se to nakonec zvrhne v jednu obrovskou thrash/heavymetalovou smršť. A to se tenhle monumentální kousek dělí na různé části, protože píseň má lehce přes deset minut.

To je na téhle desce taky velmi zajímavé: ač má album pouhých osm písní, délka nahrávky je něco přes hodinu. Velmi odvážný krok. Přece jen, pokud nejste vyznavači progressive metalu, mohou vás delší písně unudit. To jsme trošku odbočili, co tam však máme dále?

Celá nahrávka jako by zapomněla na experimentování s nu-metalem, a tak se dočkáme „jen“ pěkně ostrých thrash riffů, dlouhých heavymetalových sól, velmi výrazných a úderných bicí a do toho všeho zpěvák Robb Flyn tu lehce namlouvá, tady zase pořvává a v neposlední řadě i zdrceně šeptá. Basa je velmi příjemná, nevtíravá a jen pěkně hladí po tváři šťastného poslouchače. Někdy je však velikost písni přeci jen na obtíž a opět kapela sjíždí do oné plytkosti. Ta je však bleskově vystřídaná dalším od srdce úderným rytmem, takže vám to zas tak nepříjemné nepřijde. Zajímavý aspekt je i celková vyváženost. Najdeme tu jak klasické otvíráky desky v podobě výše zmiňované „Clenching the Fists of Dissent“, která má určitě onen potřebný hitový potenciál, jsou tu však i o poznání klidnější a „inteligentnější“ kousky typu „Halo“, ale není nouze ani o od plic vyřvané věci jako třeba vypalovačka „Wolves“. Musím přiznat, že sólová kytara zde jede snad na 200 % a někdy se vám bude zastavovat dech nad takovým umem. Mě osobně nejvíc zaujalo kytarové sólo, které funguje jako intro ve skladbě „Now I Lay Thee Down“. Zážitek z celé desky je těžko popsatelný, a i když má pár nudných pasáží a nic moc nového deska od svého předchůdce nenabízí, určitě ji mohu doporučit opravdu každému.


Korn – MTV Unplugged

Korn - MTV Unplugged

Země: USA
Žánr: alternative / nu-metal / acoustic
Datum vydání: 5.3.2007
Label: EMI / Virgin Records

Tracklist:
01. Blind
02. Hollow Life
03. Freak on a Leash [feat. Amy Lee from Evanescence]
04. Falling Away from Me
05. Creep [Radiohead cover]
06. Love Song
07. Got the Life
08. Twisted Transistor
09. Coming Undone
10. Make Me Bad / In Between Days [feat. The Cure]
11. Throw Me Away

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Dneska mám pro vás nachystanou opravdovou lahůdku. Znáte MTV? Ano, přesně tak, hudební americká stanice. A říkává vám něco pořad Unplugged? Nevidím žádné ruce, co se hlásí, tak očividně ne. Takže si to vezmeme hezky všechno popořádku. Tento pořad má své kořeny už v roce 1989 a od té doby se v něm vystřídali všichni, co ve světě hudby něco znamenají. Můžeme jen namátkou vybrat, od starších interpretů jako Eric Clapton, R.E.M., Nirvana až po dobu nynější, kde zde vystoupil například rapper Jay-Z nebo třeba známá kapela Godsmack.

Asi si ťukáte na čelo, co je tak fantastického na obyčejném vystoupení v televizi. Nu, nejde až zas tak o obyčejné vystoupení. Hlavní fígl už je patrný z názvu celé téhle akce (unplugged – nezapojený). Že si pod tím nemůžete nic představit? Jednoduše a stručně, celé vystoupení se odehrává přímo v samotné budově MTV, kde kapacita diváků nepřesahuje padesát lidí, a v tomto skromném studiu hraje pozvaná kapela své písně akusticky! Tedy žádná elektrická kytara, žádná basa, žádné samply nebo nějaká elektrická úprava zvuku nástrojů či hlasu. Jednoduše řečeno, jaké si to zahraješ, takové to máš. Místo toho si musí kapela vystačit se španělskými kytarami, obyčejnými bicími, popřípadě dalšími čistě akustickými nástroji.

Možná se vám to nezdá zas jako takový zázrak, ale každý, kdo někdy Unplugged viděl, jistě mi dá za pravdu, že je to naprosto úchvatný zážitek. Jak trefně poznamenal jeden můj známý, je to takové hudební nebe a sen každé kapely je dostat se právě tam. A není tomu tak dávno, co sem byly pozvány i legendy a zakladatelé nu-metalu, kapela Korn. Abych se přiznal, nikdy jsem jim moc na chuť nepřišel. Jejich hudba není špatná, ale vždycky mi v ní něco chybělo něco, co by mě nutilo je poslouchat delší dobu, aniž by mě začali nudit. Ovšem sám vím, že Unplugged bývá naprosto jiný zážitek než klasická tvorba kapely, proto jsem se rozhodl dát jim šanci a zjistit, jak se vůbec tato stoprocentní neakustická kapela poprala při interpretaci svých písní do trochu jiné podoby. Takže v klidu usedám do svého recenzentského křesla, utěsňuji zvukotěsně celý pokoj, vypínám mobil, posílám rodiče pryč z bytu, zavírám oči a pouštím první skladbu „Blind“, v originále klasickou vyřvanou vypalovačku s pekelně ostrým rytmem.

Poznávám začáteční bicí, ač jsou v trošku jiném zvuku, a zaposlouchávám se víc. Jonathan otvírá píseň klasickým „Are you ready?“ a najednou výbuch. Slyším úchvatný rytmus hraný na orientální bicí, který v originále vůbec není, dále pak Munkyho španělskou kytaru, který do rytmu „Blind“ hraje i klasické prvky pěkně horké španělské krve. Jonathan skoro ani nezvedne hlas, zpívá krásným vemlouvaným tónem, který se vám ihned zaryje pěkně hluboko pod kůži. Píseň končí úžasným outrem zahraným opět na orientální bicí a kytaru, jejíž zvuk jako by vypadl z filmu „Desperado“. A já jen sedím na židli s otevřenou pusou a nemohu uvěřit. Slyšel jsem spoustu Unplugged koncertů, ale na všech kapely hrály klasické pomalé songy, které se do akustické tvorby velmi snadno interpretují. Ale Korn si jako otvírák celého záznamu vyberou takovou šílenost, jako je právě „Blind“, a udělají z ní naprosto jinou píseň s naprosto jiným zvukem. Tomu se říká umění a cit pro hudbu. Ale to jsem ještě nevěděl, co mě čeká.

Korn hrají dál a s každou další písní se originalita a celková „úžasnost“ celé nahrávky zvětšuje. Dočkáme se velmi známé písně „Freak on a Leash“, pro kterou si jako hosta na druhé vokály pozvali chlapci z Korn neméně známou zpěvačku Amy LeeEvanescence. Další specialitou je určitě cover verze „Creep“ od Radiohead. Krásná pomalá balada je sice pro Korn velmi netypická, ale díky úžasnému zvuku kytary a Jonathanova hlasu vám bude připadat, jako klasická „Kornovka“. Výpisem písní bychom mohli pokračovat do nekonečna. Každá je naprosto jiná a jedinečná s naprosto úžasným provedením.

A jaké to provedení tedy je? Tak kromě výše zmíněných orientál-bicích a kytary uslyšíme velmi zajímavou basovou linku, kterou ovšem Fieldy (basák) hraje na klasickou španělku. Vím, že to zní asi divně, ale vzhledem k podmínkám Unplugged (pro připomenutí – žádný elektrický nástroj) jiná volba nebyla, ovšem Fieldymu se ta změna očividně líbí a pěkně kytaru potrápí klasickým basovým palcovým úhozem do strun. Dále nás po celou dobu bude provázet solidní zástup smyčcových nástrojů, úchvatný zvuk piána následovaný dvěma pro mě zcela neznámými nástroji. Jeden vypadá jako válec o velikosti něco přes metr, jako by ze skla nebo leštěného kovu, který se velmi pomalu otáčí a hudebník, který na něj hraje, se ho lehce dotýká konečky prstů vyluzujíce velmi zajímavý tenoučký zvuk. Další pak vypadá jako krabice ve které jsou klasické klávesy, ale zvuk je velmi podobný prvnímu nástroji, jen je o něco hlubší a méně spojený jako zvuk předchozí a zní skoro jako brkání na španělku. Rovněž hra na pilu smyčcem je velmi zajímavá, a když při poslední skladbě „Throw Me Away“ (která opravdu má s originálem společné jen jméno) napochoduje na plac banda lidí oblečená do japonských úborů se škraboškami a dva z nich začnou hrát na buben o průměru jeden metr, zatímco zbytek bubnuje na obrovské indie-bubny, tak to už se mi opravdu zastavovalo srdce.

Už se mi nedostávají slova, abych tento úžasný hudební zážitek popsal, protože je naprosto geniální a musí se zažít. Perfektní Jonathanův hlas, perfektní zadní ženské vokály, perfektní kytara i bicí i celý doprovodný hudebnický spolek vytvářejí tak úžasné hudební dílo, že jsem z něj i já, nefanoušek Korn, nadšen. Budete možná namítat, že jde jen o přehrávku starších písní, ale vzhledem k jejich novému provedení jde skoro o zcela novou a jedinečnou nahrávku. Jonathan sám na začátku říká, že je to pro Korn velkou ctí, a je vidět, že to kluci vzali sakra vážně a celému světu se za tuto možnost si zde zahrát pořádné odměnili. A „Twisted Transistor“ akusticky je prostě bomba!