Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

Lou Reed / Metallica – Lulu

Lou Reed / Metallica - Lulu
Země: USA
Žánr: experimental metal
Datum vydání: 31.10.2011
Label: Warner Bros. Records / Vertigo Records

Tracklist:
Disc I:
01. Brandenburg Gate
02. The View
03. Pumping Blood
04. Mistress Dread
05. Iced Honey
06. Cheat on Me

Disc II:
01. Frustration
02. Little Dog
03. Dragon
04. Junior Dad

Hodnocení:
Zajus – 8/10
H. – 2,5/10
Beztak – 7,5/10
Ellrohir – 1,5/10

Průměrné hodnocení: 4,9/10

Odkazy Lou Reed:
web

Odkazy Metallica:
web / facebook / twitter

Když se před dvěma lety na pódiu v newyorském Madison Square Garden setkaly dvě hudební legendy, Lou Reed a Metallica, málokdo asi tušil, kam až jejich spolupráce dospěje. Dva roky poté o albu, jež dostalo název “Lulu”, poprvé promluvil kytarista Metallicy, Kirk Hammett. Rozhodnutí thrash metalových titánů o spolupráci s umělcem, jenž je nejčastěji spojován s žánry jako experimentální rock či art rock, bylo pro mnohé překvapením. Po tři roky starém “Death Magnetic” totiž leckdo očekával poslušný návrat ke kořenům i na dalších albech. Již od počátku však kapela tvrdila že nepůjde o hudbu Metallicy s hlasem Lou Reeda, ale o zcela originální projekt.

Jak to tedy dopadlo? “Lulu” je vskutku originální a nepodobá se ničemu, co jsme za téměř třicetiletou historii kapely mohli slyšet (výjimkou jsou snad jen ozvěny nenáviděné desky “St. Anger” v některých pasážích). “Lulu” je dlouhé album a to je hlavní kámen úrazu. Druhým zásadním problémem je vokální projev Lou Reeda. Již první reakce na singl “The View” kritizovaly Reedův hlas a často ho přirovnávaly k senilnímu stařečkovi zmateně mumlajícímu repliky ze sto let staré divadelní hry. Pro zbytek alba to bohužel platí dvojnásob. Na mnoha místech Lou zcela ztrácí rytmus a kapela mu takříkajíc uteče. Jeho hlas zní chvílemi silně, chvílemi velmi slabě a ještě více tak zdůrazňuje dojem, že vokály nahrával na první pokus ve snaze “mít to za sebou”. Aby producenti kompenzovali tuto nestálost, vytáhli Reeda před Metallicu, která tak zní spíše jako doprovodná kapela, než jako plnohodnotná složka alba. Problém s délkou jsem již zmínil, a tak stačí říct, že zde platí klasické “méně je více”. Některé jinak solidní skladby jsou zbytečně natahované (například jedenáctiminutový “Dragon”), jiné jsou vyloženě zbytečné (“Little Dog”).

Tyto slabé stránky “Lulu” jsou natolik výrazné, že ji mnozí recenzenti nedali ani šanci obhájit se opakovaným poslechem. Kdyby dali, jistě by zažili překvapivý zvrat. “Lulu” je totiž (chvíle napětí) ve skutečnosti skvělé album. Spojení tak odlišných hudebníků může dopadnout tragédií, může však dát šanci vzniknout něčemu zcela novému. A “Lulu” je bezpochyby něco nového. Snad poprvé se Metallica více než na hráčské výkony a úžasná sóla soustředila na budování ponuré atmosféry, která nahrávkou prostupuje od začátku do konce. Prostor zde dostaly bláznivé nápady, jež by se v thrash metalu daly jen stěží uplatnit a Lou Reed se zdá být ideálním partnerem pro jejich realizaci. Příkladem může být jedna z nejlepších skladem alba – “Mistress Dread”. Sedm minut metalového hoblování doprovázené pomalým utrápeným hlasem Lou Reeda začne dávat smysl až poté co si posluchač uvědomí kytarové vazbení skryté kdesi na pozadí. Napjatá atmosféra se drží také v “Pumping Blood”, ve které dostane překvapivě hodně prostoru Lars Ulrich. Jeho bicí tlačí píseň dopředu a i v pomalejších pasážích dramaticky buší na poplach. Kromě podobně temných momentů se na nahrávce nachází i pomalejší kousky s rockovější náladou (“Iced Honey”, “Cheat on Me”, “Junior Dad”), byť ani ty nepostrádají jistou dávku nostalgie. Zejména poslední jmenovaná působí spíše dojmem rezignace na těžký osud než jako pozitivní zakončení alba. Pozornost si bezpochyby zaslouží i texty. Lou Reed totiž zpívá vše z pohledu mladé prostitutky, a pokud vám slova samotná nebudou připadat dekadentní, fakt, že je zpívá sedmdesátiletý stařec, jim dodají mnohem větší odér zvrácenosti.

Metallica tak nahrála album pro fanoušky Lou Reeda, kteří nějaké to žánrové experimentování jistě snesou lépe než ortodoxní thrash metalisté (kteří beztak Metallicu opustili již na konci 80. let). “Lulu” je solidní nahrávka s několika velkými nedostatky a hromadou dobrých nápadů, které by jinak při větší koncentraci v kratších skladbách mohly stvořit jedno z nejlepších alb roku. Pokud od Metallicy ovšem očekáváte sóla (ano, téměř žádná tu nejsou) či zpěv Jamese Hetfielda (jeho výstup v “The View” je jediným místem na albu, kde alespoň na chvíli přebírá otěže hlavního zpěváka), můžete “Lulu” s klidem ignorovat. Všem ostatním bych doporučoval dát “Lulu” alespoň šanci. Já jsem jí šanci dal a jsem naprosto spokojen, i přestože “Ride the Lightning” považuji za jedno z nejúžasnějších alb v historii hudby samotné.


Další názory:

Možná si někteří z vás vzpomenou na mojí silvestrovskou recenzi na “Death Magnetic”, kde jsem tenkrát udělil krásných 1/10, avšak článek byl tenkrát napsán jednak v lehce nadneseném duchu, jednak pod vlivem alkoholu (ačkoliv za tím, že to není dobré album, si samozřejmě neustále stojím, i když to hodnocení by za normálních, nesilvestrovských okolností bylo tak okolo pěti bodů), ale co se týče “Lulu”, tomu nelze neudělit extrémně nízké hodnocení i v plné střízlivosti a ve vší serióznosti. Docela jsem od této desky i něco očekával, neboť jsem byl přesvědčen, že ze spojení s Lou Reedem může vzejít něco velice zajímavého, jenže kdo by čekal, že ze spolupráce století vznikne nejlepší album století, dočkal se akorát tak největšího vtipu století. A to ne zrovna povedeného vtipu. Ať se na to dívám z jakékoliv strany, “Lulu” je prostě špatné. Nic víc, prostě absolutně špatné od začátku do konce. Jednou z nejkritizovanějších věcí je, že je to divné. Což o to, mně by to ani nevadilo, já mám divné věci rád, ale v tomto případě se výsledek jaksi nepovedl. Další problém – obrovská monotónnost. Ani tohle není věc, kvůli níž bych hudbu a priori odsuzoval, ale zase – na “Lulu” je to provedeno tak ukrutně nudným a ubíjejícím způsobem, že to snad ani není možné. Nahrávka se snaží tvářit rádoby umělecky, ale věřte mi, jenom se tak tváří. Drtivá většina hrací doby je jedno velké nic, vhodné akorát tak na spláchnutí WC, bez jakéhokoliv smysluplnějšího momentu. Například na prvním disku, který má 40 minut, jsou všeho všudy asi tak dvě trochu lepší pasáže, čili výrazně méně jak desetina celkové stopáže (!!!), což je dle mého názoru těžce průserová konstelace. Kdyby tuhle nahrávku vydal kdokoliv jiný, neštěknul by po ní ani pes – zcela právem. Je mi líto, ale tohle je album, které nemělo nikdy vzniknout…
H.

Metallica a Lou Reed. Ještě jednou si to přečtěte. A teď si řekněte, co vlastně od takového spojení čekáte? Řekl bych, že byste měli očekávat něco, co jste ještě nikdy neslyšeli. Podivnou desku starého muže a thrash metalové legendy. Nejsem fanoušek Metallicy, ani příliš neposlouchám projekty Lou Reeda. Ale toto spojení mě zaujalo. Už jen proto, kolik (převážně) negativních reakcí deska “Lulu” zaznamenala již před samotným vydáním. Pak jsem si ji pustil. A jednoduše se mi líbí. Považujte mě třeba za blázna, ale mě to prostě chytlo. Lou Reed a Metallica vytvořili totální hudební “beznaděj”, která do mě pronikla, když Lou Reed recitoval text a Metallica hrála naprosto dechberoucí hudbu. Žádná radost, jen deprese. “Lulu” není deska Metallicy, ani Lou Reeda. “Lulu” je jednoduše počin, který nepatří do žádné diskografie. “Lulu” je takovým depresivním filmem pro uši. Je to sice klišé, ale napíšu to: “Lulu” lze pouze milovat, nebo nenávidět!
Beztak

Já jsem Metallicu nikdy neměl moc rád. Ale opravdu jsem chtěl dát jejich spojení s Lou Reedem šanci, poslechnout si počin “Lulu” bez předsudků a zhodnotit jej objektivně. A objektivně je třeba říct, že to je opravdu taková hrůza, o jaké vám už možná mnozí z vašeho okolí řekli. Album začíná nadějně skladbou “Brandenburg Gate”, která se mi opravdu líbí. Dýchá z toho atmosféra takového toho “amerického” kytarového rocku a na mě to – možná kupodivu – funguje. To mě opravdu navnadilo a říkal jsem si, že to třeba i bude dobré. Jenomže následuje naprosté (ne)hudební zoufalství. Cokoliv by snad mohlo být zajímavé z hlediska instrumentální, to spolehlivě zabíjí Lou Reed svým recitálem. Při jeho poslechu jsem si vzpomněl na seriál “Simpsonovi”, jak Homer složil písničku o Flandersovi a po pár dnech se z rádia ozve “rockový cover Williama Shattnera“: “Každej… Američan… nadává… na souseda… svýho…” Jestli jste ten díl viděli, tak v podobném duchu se nese valná většina zbytku alba (s přidanou hodnotou podivného afektu v Lou Reedově hlase), které je ke všemu nemístně dlouhé (skoro hodinu a půl!). Po hodině naprosté nudy (nebo spíš hrůzy) jakž takž funguje zase až poslední track “Junior Dad”. V něm se totiž zase dočkáme aspoň jakéhos takéhos zpěvu a co je hlavně zajímavé – druhá desetiminutovka se mění na cosi, co mi ze všeho nejvíc přípomíná náznaky ambient black metalu. Pár lekcí u Christopha Zieglera a Metallica může příští kooperaci spáchat s jeho Vinterriket, což by ostatně bylo pro hudební svět zřejmě přínosnější než tenhle paskvil…
Ellrohir


Immolation – Providence

Immolation - Providence
Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: 11.10.2011
Label: Scion Audio Visual

Tracklist:
01. What They Bring
02. Illumination
03. Still Lost
04. Providence
05. Swallow the Fear

Hodnocení:
Ježura – 8,5/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Jedno staré pořekadlo praví, že dobrého death metalu není nikdy dost, a přesně v duchu této osvícené teze blahořečím kapely, které za dlouhá léta svojí aktivní existence zásobují lačné uši svých oddaných následovníků i náhodných kolemjdoucích nekončící řadou pěkně masitých fláků, kterými se může nepřipravený konzument s hrůzou v očích zadusit. Za posledních několik měsíců se do této mé osobní dvorany slávy oprávněně a s velkou pompou uvedli i Newyorčané Immolation. A náhoda tomu chtěla, že se mi do pařátů dostal jejich poslední zářez, EP “Providence”, které kapela vydala u společnosti Scion A/V a které je k dispozici ke stažení zcela zdarma. Otázka, která ale čtenáře těchto řádků trápí asi nejvíce, potom velmi úzce souvisí s aktuální platností okřídleného rčení “Za málo peněz hodně muziky”…

Jestli se mezi čtenáři této recenze najdou tací, kteří považují Immolation za majestátní a neotřesitelnou jistotu, můžu je uklidnit. Ani po výborné poslední řadovce “Majesty and Decay” pramen inspirace nevyschl a kapela nám předkládá k tanci i poslechu dalších pět kusů prvotřídního materiálu. Jak už naznačila zmíněná číslovka, co do stopáže se jedná o plnokrevné EP a na necelých devatenácti minutách délky není jediná vycpávka. Namísto pokusů o vytvoření jakéhosi jednolitého celku, ohraničeného intrem respektive outrem, zvolili Immolation zcela přímý přístup a na EP naservírovali pět drtivých skladeb klasického střihu, tedy žádné experimenty s neortodoxními strukturami písní. A i když to v podobných případech ani zdaleka není pravidlem, tady vše funguje na jedničku. EP jako celek totiž působí dojmem, jako by před první a po poslední skladbě něco mělo být. Fakticky je to sice nesmysl, ale když nad tím tak přemýšlím, před “Providence” není nic menšího než “Majesty and Decay”, a co přijde po něm, je ve hvězdách. Z tohoto úhlu pohledu tak EP působí jako jakýsi mezistupeň mezi alby. Možná to zní trochu zmateně, ale při zohlednění všeho již řečeného lze Immolation přirovnat k šelmě, která se právě přikrčila ke smrtícímu skoku, a “Providence” představuje právě ono přikrčení. Kouzelné na tom všem je, že mě to úchvatně znepokojuje a já chci víc…

Rád bych se rovněž pozastavil nad zvukovou stránkou nahrávky. Produkci má “Providence” na velmi vysoké úrovni a zvuk je mimořádně čistý. Přitom to celé zní nehorázně temně, nebezpečně a zle a stejně jako v případě “Majesty and Decay” jsem se do tohoto zvuku zamiloval velice záhy. Dusivá atmosféra všudypřítomné nevyhnutelnosti je totiž neskutečně návyková a představuje další zdroj toho “já chci ještě” pocitu. Na pochvalné razítko do žákovské knížky jsou rovněž nezaměnitelné riffy a sóla, která má na svědomí kytarista Robert Vigna a která zaručují, že si Immolation s nikým nespletete. Uznejte sami, to je v případě tak konzervativního žánru, jakým death metal bezesporu je, velká poklona!

Pokud mám pohovořit o jednotlivých skladbách, nebude to moc dlouhé povídání. Jedině v pořadí třetí “Still Lost” mi úplně nepřirostla k srdci, ale bohatě to vynahrazuje exponenciálně gradujícím závěrem. Zbytek je více či méně špičkovou ukázkou death metalu první jakosti. Pokud bych měl ale přeci jen vybírat vrchol, bude to asi klipovka “Illumination” nebo titulní skladba “Providence”, protože drtivé pochoďáky já rád, a to tak, že velmi…

Do předchozích řádků jsem shrnul vše, co mi v souvislosti s “Providence” přišlo důležité, a jestliže jste k tomuhle odstavci nepřeskočili rovnou, tak už asi tušíte, že tentokrát se budou slova kritiky hledat velice těžko. Popravdě, až na mně osobně ne zcela vyhovující část “Still Lost” nemůžu “Providence” vytknout zhola nic. Výsledné hodnocení pak není vyšší z jednoho prostého důvodu – známky od devíti výš totiž rozdávám deskám, které působí mnohonásobné sluchové orgasmy nehledě na posluchačovo pohlaví. V tomto světle zůstává “Providence” pouze prvotřídním materiálem, za který by jiní ochotně zaplatili párovými orgány. To je ovšem zatraceně dobré vysvědčení, nemyslíte?


Další názory:

“Klasické Immolation” slibovala oficiální zpráva k vydání EP “Providence”. Co na to říct – nelhala. “Providence” je totiž přesně to, co od Immolation čekáme a – co si budeme povídat – i chceme: mohutný těžkotonážní death metal té nejvyšší kvality. Kdo má s Immolation již nějaké pozitivní zkušenosti, bude zcela jistě spokojen. Na jednu stranu je sice pravda, že skladby na “Providence” nedosahují kvalit monumentálních opusů z předchozí desky “Majesty and Decay”, ale to ovšem nic nemění na holém faktu, že Immolation patří na tu nejvyšší špičku death metalového žánru. Chcete-li podrobnosti, přečtěte si Ježurovu recenzi nade mnou, neboť se pod jeho text mohu jen podepsat…
H.


Five Finger Death Punch – American Capitalist

Five Finger Death Punch - American Capitalist
Země: USA
Žánr: groove / alternative metal
Datum vydání: 11.10.2011
Label: Prospect Park

Tracklist:
01. American Capitalist
02. Under and Over It
03. The Pride
04. Coming Down
05. Menace
06. Generation Dead
07. Back for More
08. Remember Everything
09. Wicked Ways
10. If I Fall
11. 100 Ways to Hate

Hodnocení:
nK_! – 9/10
H. – 4/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (nK_!):

Když jsem si před několika lety náhodně pustil CD s názvem “The Way of the Fist” od pro mě tehdy zcela neznámé americké sebranky Five Finger Death Punch (schválně to zkuste napsat dvacetkrát za sebou) byl jsem zcela pohlcen dynamičností a maximální chytlavostí jednotlivých skladeb a nedokázal jsem několik měsíců poslouchat nekriticky nic jiného (podobného žánru samozřejmě). Tak našlapanou desku jsem již dlouho neměl tu čest prohnat ušními bubínky, a proto jsem netrpělivě očekával také nejnovější materiál v podobě recenzovaného “Amerického kapitalisty”.

Je jasné, že kapel hrajících podobný styl hudby (alternativní nebo chcete-li moderní metal) je jako máku na polích, ale Five Finger Death Punch mají své jedinečné kouzlo. Je to snad naprosto podmanivými hlasovými výkony zpěváka Ivana Moodyho, excelentně zvládnutými aranžemi, chytlavými kytarovými linkami nebo nejednotvárným a promyšleným škopkováním? Nevím a ani nejsem schopen říci, která část celkového vyznění z výše zmiňovaných mi na Five Finger Death Punch učarovává nejvíce. Měl jsem trochu strach z nedávné výměny baskytaristy, ale nyní musím říci, že rozdíl není absolutně znát a to je samozřejmě jedině dobře.

Zdá se býti celkem těžké hodnotit následovníka výborného “The Way of the Fist” a o něco málo slabšího nástupce “War Is the Answer”. Povede se navázat na minulé úspěchy? Neupadl textař do tvůrčí krize? S velikou úlevou a zároveň nemalou radostí oznamuji, že se povedlo a nikdo nikam neupadl (i když občas při poslechu padám v mrákotách do kolen já). Five Finger Death Punch nepolevují ani se svou třetí deskou a sypou do nás od začátku do konce kvalitní a řádně vzteklou dávku americké agrese. Z nahrávky čiší nekonečnými proudy nadšení pro věc a nebál bych se říci, že v mém osobním žebřícku se aktuální album řadí těsně ze debut a směle mu dýchá na záda. Ale konec zbytečných keců, jsme tady přece od toho, abychom rozebrali album od A do Z, takže rychle do toho!

Začneme obligátně titulkou “American Capitalist”, která představuje pěkný násyp hnedka na začátek. A rovnou přichází přesně to, co mám na Five Finger Death Punch nejraději – naprosto dokonale připravená kytarová linka a neúprosný vokál, který exceluje především v refrénu. Paráda, taková klasika. Následuje podobně rychlá “Under and Over It” která je rovněž poměrně “obyčejnou” (dá-li se něco z téhle desky nazvat obyčejným) rubačkou. Na řadu přichází první ze dvou absolutních vrcholů alba – “The Pride”. Naprosto kulervoucí začátek v podobě uhrančivého kytarového riffu vzápětí střídá text nemilosrdně kritizující vše, co na tom drahém émerickém snu tak nemáme rádi. Za plnou desítku. V případě “Coming Down” se jedná o povinnou pomalejší vsuvku, bez které se dnešní moderní kapely prostě neobejdou. Vracíme se k rychlejšímu náklepu, “Menace” jede v pořádném tempu a je pěkně našlapaná, hlavně zase v refrénu (já už nevím, má cenu to vůbec zmiňovat, když se evidentně jedná o samozřejmost?).

Druhou půli otevírá dle mého nejsilnější skladba nové desky – “Generation Dead”. Začneme basovým intrem, melancholickou náladu navodí pomalejší vokál s podporou v pozadí a korunu králi všech skladeb nasadí neuvěřitelný refrén, při kterém běhá mráz po zádech. Naprostý luxus, dal bych hned jedenáct z deseti, kdyby to jen trochu šlo. “Back for More” je asi nejzajímavěji poskládaná skladba. Kytaristé si nemálo vyhráli. Tenhle vál zmiňuji také proto, že je kamarádova nejoblíbenější, takže zdravím, Radku, jseš slavnej :-) “Remember Everything” je takový klasický slaďáček, ale kupodivu nezní vůbec špatně, možná jen maličko klišovitě. “Wicked Ways” a “I’ll Fall” jen přelétnu, musím jít také někdy spát. Zastavím se ještě u poslední “100 Ways to Hate” začínající nápaditou skladbou kytary a bicích, ve které se posléze střídají pomalejší i rychlé pasáže a celkově se jedná o důstojné zakončení té namaxované čtyřicetiminutové jízdy.

“It’s the world I’ve grown to know / Unforgiving and so cold / Take it away / Take it away / I don’t want it
It’s a life I’m forced to live / I’ve got nothing more to give / Take it away / Take it away / I don’t want it anymore”
(Generation Dead)

Sečteno a podtrženo, vzato kolem a kolem, “American Capitalist” je prostě výborná deska, kterých moc nevychází. Mám-li srovnávat, je o maličko (ale fakt málo) horší nežli debutová “The Way of the Fist” a o něco lepší než “War Is the Answer”. Alespoň podle mého názoru. A jestli mohu poprosit, komentáři redakčního škarohlída a zatvrzelého odpůrce současné moderní scény Houskofucka se raději vyhněte, nechcete-li si zkazit chuť názorem tvrdého blackmetalisty (smích).


Druhý pohled (H.):

Five Finger Death Punch jsou pro mě zosobněním všeho, co je na současném metalu špatně – tuctová a nezáživná hudba zažívá obrovský úspěch a všichni na ni pějí chvály. Proč, ptám se, vždyť na tom moderním metalu tohoto typu není nic dobrého, nebo alespoň přinejmenším já to tam nejsem schopen vidět či slyšet. Ne, že bych byl proti Five Finger Death Punch a priori zaujatý a k poslechu “American Capitalist” už předem přistupoval s tím, že to těžce strhám, právě naopak bych byl rád, kdyby mne kapela přesvědčila, že přece jenom za něco stojí, ale kde nic není, nedá se nic chválit.

A přitom ten začátek alba ještě není nijak špatný. Titulku “American Capitalist” bych možná dokázal označit i za vcelku dobrou. Mnou tolik proklínaný čistý vokál (melodické refrény – mor současného metalu!) je zde dobře zakomponovaný a hlavně nevtíravý. Druhá “Under and Over It” je na tom v tomto ohledu už hůře, ale díky docela slušné kytarové práci bych ještě stále byl ochoten přivřít oči a nechat to “projít do dalšího kola”. I následující “The Pride” se zajímavým “Hey hey hey yaa” (byť zrovna inteligentní verš to není, hehe) není špatná.

Ale pak už to přijde. “Coming Down” je typický losamericanos-niklbekhadr-chcesemiblejt uchcávačka, až to hezké není. A od té doby už to jde jenom z kopce, a to hodně prudkého. Žádný zajímavý song, dokonce ani žádný alespoň trochu poslouchatelný, všechno bez výraznějšího nápadu a podle jednoho mustru, neustále dokola. Dva slušné kusy na začátku (první a třetí) to opravdu nezachrání. Jediné, co mi na Five Finger Death Punch přijde opravdu zajímavé, je jejich nový baskytarista, který vypadá jak plešatý dvojník Varga Vikernese. A to je s prominutím trochu málo…


The Browning – Burn This World

The Browning - Burn This World
Země: USA
Žánr: electro deathcore
Datum vydání: 3.10.2011
Label: Earache Records

Tracklist:
01. No Escape
02. Not Alone
03. Bloodlust
04. Standing on the Edge
05. Burn This World
06. Ashamed
07. Living Dead
08. Forgotten
09. Time Will Tell
10. Tragedy of Perfection
11. Dominator
12. I Choose You
13. The Sadist

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook / twitter

Nijak se netajím tím, že moderněji střižené odvětví metalové muziky není zrovna věc, jíž bych s oblibou holdoval. Ale jak praví jedno mé oblíbené pořekadlo (dokonce jedno z mých nejoblíbenějších!), vždycky tu je pár čertovských výjimek, které jakékoliv rozmilé pravidlo prostě musí potvrdit, aby vůbec mohlo platit. Sám sebe navíc (snad ne naivně) považuji za velice otevřeného člověka (přinejmenším co se hudby týče – doby, kdy jsem uznával jeden jediný styl, jsou už naštěstí dávno pryč), takže opravdu existují i moderní metalové kapely, které oceňuji a kterých si doslova cením; skupiny, jejichž hudba mě doopravdy oslovuje ve velké míře. Dnes se podíváme právě na jednu takovou výjimku…

K podrobnějšímu žánrovému popisu a zařazení se ještě dostaneme níže, tudíž jen pro začátek, abych dostál formě nějaké úvodní informativní omáčky, prozradím, že The Browning produkují explicitně řečeno deathcore s velice citelnou příměsí elektroniky. “Burn This World” je jejich dlouhohrajícím debutem – před ním se objevilo pouze něco málo neřadových počinů, čili se nejedná o jakkoliv zaběhnutou formaci, máme tedy co do činění spíše s novou akvizicí na scéně. A jak jsem se k ní dostal já, člověk, který podobně laděné skupiny (a jakože ty moderní kapely vznikají téměř každý den!) nijak výrazněji nesleduje? Čirou náhodou, jak už tomu tak bývá. Odkaz na jejich videoklip “Time Will Tell” mi kdysi dávno před půl rokem poslal bývalý redaktor Seda. Co vám budu povídat, do poslechu jsem se moc nehrnul, jelikož Seda mě takto zásobuje samými chujovinami (kdo myslíte, že mě jako první vždy upozorňuje na nové klipy Luštěly? – to abyste věděli, v jakém duchu se ty jeho odkazy nesou). Jestli mi to poslal, aby mě naštval další elektronickou peckou, nebo to tentokrát náhodou myslel vážně, netuším, ale to nic nemění na tom, že jeho tip byl v tomto případě až překvapivě dobrý.

Nyní už si však pojďme povídat přímo o tom, co na tato čtveřice z amerického Dallasu na “Burn This World” stvořila. Výše jsem trochu nesměle nakousl něco jako kombinaci moderního metalu a elektroniky, což je – co si budeme povídat – docela široký pojem. Z našeho “metalového” pohledu je základem kytara. Ne, nesmějte se, nějaký fanoušek elektronické scény by třeba mohl The Browning vnímat jako elektronickou formaci, jež do své hudby roubuje kytaru, zatímco my to vnímáme přesně naopak – tak moc je ta elektronická “příměs” výrazná. To už jsem ale trochu odbočil od tématu a zamotal se do zbytečného slovíčkaření, takže rychle zpátky… základem je směsice moderního metalu, řekněme něco na pomezí deathcoru a metalcoru, přičemž o něco blíže to má k prvnímu jmenovanému, vokál je však čistě extrémní, tudíž nečekejte žádné melo-refrény (to já považuji za klad!), onen metalcore promlouvá jen sporadicky spíše v kytarové práci. Ale to už opět slovíčkaříme a řešíme vlastně nedůležité věci. Stručně řečeno je to moderní sekanice plná zasekávaček a breakdownů se silným groovem, tudíž to – jak se lidově říká – prostě a jednoduše šlape přímo od podlahy…

Což o to, kdyby to s tímhle končilo, nebyli by The Browning nic, co by na dnešní přecpané scéně stálo za nějakou větší pozornost, neboť kapel tohoto typu je neuvěřitelné množství, tím spíše ještě v Severní Americe. Avšak The Browning navrch přihazují onu opravdu silnou porci elektroniky. A když říkám silnou, vážně to tak myslím! Žádné nízkokalorické kolovrátkovité vycpávky, ale hutné porce brutálních beatů, disco rytmy, samply, industriál, symfonické klávesy, trance, techno, dubstep – to všechno a ještě mnohem víc dohromady namícháno v jeden napěněný výbušný koktejl připravený vyprsknout do vašich ušních bubínků.

Přesně tohle jsou dvě nejsilnější zbraně v arzenálu The Browning: metal a elektronika jsou na “Burn This World” dvě naprosto rovnocenné a vyrovnané složky, které mezi sebou neustále svádějí boj. Jednou se přirozeně prolínají, podruhé se o sebe nekompromisně třískají, jindy první podporuje druhou, támhle zase naopak. Není to zas tak dlouho, co jsem tu v recenzi kritizoval za nevyváženost a přílišnou šablonovitost jiný industrial metalový počin – sólové album “Pighammer” zkušeného matadora Waynea Statica. Pokud jste tenkrát zvedali obočí a ptali jste se, jak bych si tu kombinaci elektroniky a metalu představoval, odpověď zní: “Burn This World”. Druhou velkou devízou The Browning je pak neuvěřitelně silná energie, která po celou hrací dobu z desky proudí všemi směry. Opět si můžeme rýpnout do “Pighammer” a porovnat – zatímco u Staticova “majstrštyku” jsem usínal, “Burn This World” funguje právě naopak – jako koňská dávka energie, která vás nakopne, jako hektolitr energetického nápoje, jako káva vpravená přímo do žíly. S člověkem to šije samo od sebe.

Výše vyjmenovávané rozpětí (které ještě zdaleka nebylo kompletní) v rámci oné elektronické složky dává The Browning velké pole působnosti a spoustu možností, kterým směrem své skladby stáčet, což také opravdu dělají, aniž by jim z toho vznikal pověstný splácaný dort pejska a kočičky. I to je jeden z nesporných kladů “Burn This World” – na rozdíl od většiny dnešní core produkce nezní jejich muzika kolovrátkovitě a dokonce ani ne předvídatelně. Už to bude nějaký ten pátek, co jsem naposled slyšel moderně metalové songy, u nichž bych po první půl minutě nevěděl, jak dále budou pokračovat a jak skončí. V některých pasážích přímo čekáte, že teď zazní nějaký brutální kytarový nářez, ale místo toho na vás The Browning třeba vybalí prímovou diskotéku. A takových vtípků tam je více, což je – alespoň tedy z mého pohledu – vpravdě příjemné zjištění.

Další devízou desky je bezesporu také vyrovnanost materiálu, který The Browning dali dohromady, tedy alespoň po většinu stopáže. Je pravda, že v samotném závěru už “Burn This World” lehounce dochází dech, osobně bych určitě nebyl proti, kdyby to kapela utnula o song či dva dříve, to však není dáno nějakou výrazně horší kvalitou posledních dvou položek, spíš tím, že už je toho “moc”. Ale to nic nemění na faktu, že minimálně prvních jedenáct kousků je naprosto skvělých. Najdeme zde vyložené hitovky jako “Bloodlust” či “Standing on the Edge” (chytře umístěné hned na začátku, aby to posluchače rychle chytlo), mírně metalovější kousky jako “Burn This World” nebo “Living Dead” (ovšem i v nich hraje ona “přidaná hodnota” ne nevýznamnou roli, samozřejmě), přes poněkud strukturovanější a gradující věci (“Ashamed”) až po “diskotékovou” “Time Will Tell”. Zkráceně řečeno, po většinu hracího času se nebudete nudit ani náhodou.

I když The Browning samozřejmě nejsou první, kdo začal moderní metal kombinovat s klávesami (viz The Devil Wears Prada, Winds of Plague a další), a nechci z nich zas dělat nějaké světoborné inovátory, protože jimi nejsou, přesto debut “Burn This World” působí v rámci konkurence velice svěžím dojmem a jako čerstvý vítr.

Co se týká číselného hodnocení, zde jsem měl trochu potíž. Dávám sice 8, ale věřte, že je to osmička velice silná a jen chloupek jí chybí do 8,5. Kdybychom měli v hodnotícím repertoáru i čtvrtky, byla by to jasná 8,25/10. Ale čert vem čísla – hlavní je fakt, že “Burn This World” je výborná věc, která si zaslouží mé skromné doporučení!


Absu – Abzu

Absu - Abzu
Země: USA
Žánr: black / thrash metal
Datum vydání: 4.10.2011
Label: Candlelight Records

Tracklist:
01. Earth Ripper
02. Circles of the Oath
03. Abraxas Connexus
04. Skrying in the Spirit Vision
05. Ontologically, It Became Time & Space
06. A Song for Ea
– I. E-A
– II. A Myriad of Portals
– III. Third Tablet
– IV. Warren of Imhullu
– V. The Waters – The Denizens
– VI. E-A (Reprise)

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Absu jsou už dnes bezesporu kultovní záležitostí ve svém oboru, kterýmžto je – jak zasvěceným jistě nemusím připomínat – black metal s thrash metalovou patinou, pro zjednodušení většinou nazývaný black/thrash metal. Není to zas tak dlouho, co se kapela dala po menší pauzičce opět dohromady a začala pracovat na dalším ze svých pověstných více-albových konceptů; tentokrát se – jak samotní Absu prohlásili – jedná o “magii a okultismus”, což je oproti dvěma minulým tématům (sumerská mytologie a keltská mytologie) trochu změna, ale zase ne násilná, a když se člověk zamyslí, zas tak daleko to od sebe není, aby to neplavalo ve vodách (když už se jmenují podle toho mýtického podzemního oceánu…) Absu. Hudebně se ovšem nějak extrémně výrazné změny taktéž nekonají, ale hnát na srdce, kdo z nás by to chtěl? Ono to tak už většinou bývá, že nechceme, aby se naše oblíbené skupiny měnily doopravdy a od základů. Progres v rámci stylu a zachování tváře je samozřejmě vítaný a z mé strany i žádoucí, dle mého názoru je to ta nejlepší možná cesta. A Absu? Ano, ti to splňují…

Novinka “Abzu” je druhou částí výše zmiňované magicky-okultní trilogie. První díl “Absu” vyšel nějakých dva a půl roku zpátky a právě on byl prvním počinem po obnově činnosti, tudíž v dnešní recenzi už si snad můžeme odpustit takovou tu omáčku okolo, jak se věci mají v porovnání s díly z 90. let (a ze začátku nového tisíciletí, když “Tara” vyšlo v roce 2001). Pojďme se juknout rovnou na muziku…

Jak jsem již zmínil výše, nějaké brutální stylové veletoče se nekonají. Pořád je to kvalitní black/thrashová pumelice v ostřejším tempu, což je vlastně takové poznávací znamení Absu – hoblují a hoblují a přitom to ani náhodou není jednotvárná sypačka. Že by to bylo nějak rozmanité, to bych zase netvrdil, ale v žádném případě muzika Absu nenudí (a také nikdy nenudila) a dokáže si svého posluchače udržet a bavit ho. Že se jedná o klad, to je snad zbytečné zdůrazňovat.

První vál “Earth Ripper”, začínající mocným vysokým ječákem Proscriptora McGoverna, se nese přesně v takovém duchu – rychle a přece ne bezmyšlenkovitě. Ono z celého šestiskladového tracklistu se hned prvních pět kousků nese v poněkud zuřivějším tempu, jen sem tam se jako jemné koření objeví pomalejší vyhrávka či moment, aby to nebylo neustále na jedno brdo. První takové menší ozvláštnění přichází hned s druhou “Circles of the Oath”, v níž se mezi black/thrash metalovou bouří několikrát na pár vteřin zvolní tempo, ozve se příjemná kytarová melodie a velice výrazná baskytara, která jinak nemá na “Abzu” příliš mnoho prostoru. Naopak hodně slyšet je řádění nového kytaristy Vis Croma, což může být pro někoho překvapivé vzhledem k tomu, že leader Absu sedí na bicí stoličkou. Je to právě kytara, která mnohé skladby svými riffy doslova táhne. Velice zajímavá je ovšem jako vždy i práce Proscriptora McGoverna, který v té klepanici zvládá svými paličkami kouzlit i velice zajímavé fígle.

Velice skvělá pasáž se vyskytuje přibližně v polovině “Abraxas Connexus” – začíná chvíli po minutě a půl a trvá přibližně další minutu. Opět se jedná o jedno ze zmiňovaných ozvláštnění – v tomto případě to můžeme klidně nazvat povedenou mezihrou, jež graduje v chytlavém riffu (ten se opakuje ještě jednou ke konci). Rozhodně jde o jeden z mých nejoblíbenějších momentů “Abzu”. Aby to však nevyznívalo tak, že ty “normálně” rychlé kusy nestojí za nic, není to pravda, jen upozorňuji na ta zvolnění z toho důvodu, že jsou nejnápadnější.

Trochu výlučné postavení na desce má závěrečný čtvrthodinový opus “A Song for Ea”, rozdělený do šesti menších částí (viz tracklist), i když stále v jedné stopě. Asi neřeknu nic překvapujícího, že díky větší délce a šesti kapitolám měli Absu v tomto případě větší možnost pohrát si s postupnou gradací, změnami nálad apod., díky čemuž vznikla jednoznačně ta nejrozmanitější kompozice “Abzu”. A nebál bych se dodat, že i nejlepší. Nejenže totiž album skvěle zakončuje a taktéž zodpovědně shrnuje celých dvacet předchozích minut, ona díky většímu prostoru pro rozvinutí hudby do šíře přidává i mnohé navíc.

V celkovém součtu je “Abzu” bezesporu kvalitní a na poslech moc příjemný počin, jenž nemá šanci zklamat žádného příznivce Absu. Díru do světa to sice neudělá, za vaši pozornost však nahrávka podle mého stojí. Holdujete-li podobnému stylu muziky a zároveň ještě nemáte Absu v merku, rozhodně s pořízením neváhejte ani chvíli.


Anthrax – Worship Music

Anthrax - Worship Music
Země: USA
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 13.9.2011
Label: Megaforce Records

Tracklist:
01. Worship
02. Earth on Hell
03. The Devil You Know
04. Fight ‘Em ‘Til You Can’t
05. I’m Alive
06. Hymn 1
07. In the End
08. The Giant
09. Hymn 2
10. Judas Priest
11. Crawl
12. The Constant
13. Revolution Screams / New Noise [Refused cover]

Hodnocení:
nK_! – 7,5/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Newyorskou thrashovou partičku Anthrax není určitě potřeba kdovíjak představovat. Myslím, že každý, kdo byť jen trochu pravidelně navštěvuje náš blog, se s ní již dostal do křížku. Američané si valí to svoje už neuvěřitelných třicet let a po sedmileté odmlce vypouští do světa novou placku s názvem “Worship Music”. Jak to staříkům po tolika letech šlape a je jejich tvorba opravdu hodna uctívání? Na to se podrobněji mrkneme a zaměříme v dnešním článku.

Ze všeho nejdříve by ode mne bylo hezké, kdybych se otevřeně přiznal k tomu, že starší tvorbu Anthrax nemám zase až tolik naposlouchanou a recenzovanou desku nebudu hodnotit porovnávacím způsobem, nýbrž se pokusím zaměřit na ty aspekty alba, které se přímo dotýkají aktuální “konkurenceschopnosti” materiálu. Takže se přiznávám bez mučení :-)

Od posledně došlo (jak je u Anthrax koneckonců zcela obvyklé) k větším než malým změnám line-upu. Během poslední pauzy, která tvala sedm let, se stihl zpěvák Joey Belladonna vrátit do kapely dokonce dvakrát (!), baskytarista Frank Bello jednou a kytarista Rob Caggiano také jednou. Píšu schválně o vracení se, protože každý jeden z nich v kapele již dříve působil, a to v různých časových intervalech. No jo, velký šéfík Scott Ian (jinak rytmická kytara) se pořád nemůže rozhodnout, s kým se mu spolupracuje dobře a s kým ne.

Worship Music” zní samozřejmě moderně thrashově. Rychlá a v rámci možností i melodická hudba dobře dobarvená Joeyovými vokály, které jsou skutečně na úrovni a ve škatulce žánru si myslím velice dobře uplatnitelné. Převládá melodický zpěv nad ukřičeným chraplákem, ale osobně mi to vůbec nevadí. Jednotlivé kousky oscilují od klasických střednětempých po poměrně rychlé, ale těch určitě není většina. Celkově zní album velice pěkně a je vidět, že Anthrax si dali tu práci a nevypustili ven jen nedokončenou rychlokvašku. Místy jsou aranže perfektní a některé songy je opravdu radost sjíždět znovu a znovu.

První věcí, kterou uslyšíte po vložení “Worship Music” do mechaniky, je jednoduše “Worship”. Instrumentálka dlouhá tak akorát, aby nezačala nudit a správně nažhavila na nadcházející hodinku, kterou s albem strávíte. Hned poté začne jedna z rychlejších a nejpovedenějších písniček – “Earth on Hell”. Už samotný název se mi líbí, a když nic jiného, je rozhodně originální. Následuje “The Devil You Know”, která začíná zajímavým kytarovým riffem a pokračuje velice chytlavým refrénem hodným jména Anthrax. “Fight ‘Em Till You Can’t” je rychlejší kousek, který je zároveň zástupcem té “klasické” thrashové školy. “I’m Alive” začíná pomalým vybrnkáváním a epickým chorálem v pozadí. Opravdu povedené. Jinak se jedná o jeden z nejlepších songů na desce.

Hymn 1″ a vlastně posléze i “Hymn 2” jsou takové instrumentální předěly, které dělí celé album na tři pomyslné celky. Ten druhý končí s písní “The Giant”, která krom rychlosti a poměrně klasického refrénu nemá co nabídnout, a začíná s “In the End”, která se velice dobře poslouchá, ale v některých pasážích ztrácí na tempu a je podle mě až příliš dlouhá.

Třetí část, začínající zmíněnou “Hymn 2” je podle mého názoru nejslabší, protože písně “Judas Priest”, “Crawl” a “The Constant” mě nijak zvláště neoslovily. Netvrdím, že jsou špatné, jen v kontextu ostatních trochu zapadají. Výjimku tvoří “Revolution Screams”, která má sice skoro šestnáct minut, ale skrývá ještě jednu skladbu, která začíná asi po tříminutové odmlce. První půlka se mi hodně zamlouvá – chytlavý refrén a podle mého skvělá koncertní věc. Druhou půlku po “přestávce” tvoří cover verze písně “New Noise” od Refused.

Vzato kolem a kolem, mám za to, že “Worship Music” je rozhodně nadprůměrný kousek a většinu poslechu mne dokázal zabavit dostatečně na to, abych se rozhodl udělit sedmapoloviční známku. Myslím, že i po třiceti letech fungování mají Anthrax stále co nabídnout a už teď se těším na další materiál (doufám, že na něj nebudeme muset čekat dalších sedm let).


Další názory:

Jak už tomu tak bývá v případě hodně očekávaných alb, ohlasy jsou hodně rozporuplné – od těch, které “Worship Music” vyzdvihují tak vysoko, až to pěkné není, až po ty, které desku posílají slušně řečeno do prdele. A teď babo raď, co s tím. Baba na sebe vzala podobu poslechu a vcelku nepřekvapivě ukázala, že pravda je jako vždy tak někde uprostřed. “Worship Music” je podle mého názoru velice solidní počin a moc hezky poslouchá, což je samozřejmě dobře, ale že by to mělo být něco, z čeho bych si ukáknul? To tedy vážně ne. Nevím, jestli je to výhoda nebo nevýhoda, ale starší tvorbou Anthrax jsem v podstatě nepolíben (nebo spíš políben, ale opravdu jen minimálně), takže mi chybí ten kontext, ale čistě samo o sobě mi to přijde dobré. Ne dechberoucí nebo geniální, jen dobré, ale i to je v pohodě. Na druhou stranu nejsem ani moc thrash-pozitivní, takže i to jistě hraje svou roli. Za mě tedy pěkná sedmička, ale nejsem si jistý, jestli si to budu v budoucnu pouštět nějak často. Spíš asi ne…
H.


Wayne Static – Pighammer

Wayne Static - Pighammer
Země: USA
Žánr: industrial metal
Datum vydání: 4.10.2011
Label: Dirthouse Records

Tracklist:
01. Pighammer
02. Around the Turn
03. Assassins of Youth
04. Thunder Invader
05. Static Killer
06. She
07. Get It Together
08. Chrome Nation
09. Shifter
10. Slave
11. The Creatures Are Everywhere
12. Behind the Sky

Hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
web / facebook

Není to nic neobvyklého, že se člen nějaké známější skupiny rozhodne pustit se rovněž do sólového alba. Nyní se do tohoto nekonečného zástupu takových hudebníků zařadil i jistý Wayne Static, jehož jistě všichni znají jako zpěváka, kytaristu a hlavního skladatele industrial metalové mašiny Static-X, která se v průběhu let vypracovala na jednu z největších (což obecně nemusí nutně znamenat i nejlepších) formací svého žánru. To je pěkné, neříkám, že ne, není ovšem žádné tajemství, že poslední nahrávky Static-X už šly s kvalitou docela povážlivě dolů – tak moc, že i spousta diehard fanoušků (kteří, co si budeme povídat, většinou ty “své” kapely brání zuby nehty, ať vydají cokoliv) začala trochu kroutit hlavou. Wayne Static místo toho, aby se pokusil mnohé pochybnosti o kvalitách nejnovější tvorby domovské kapely smést ze stolu novou deskou, jež by všem – lidově řečeno – nakopala kaďáky, se radši rozhodl udělat sólové album. Inu, proč ne, že ano?

Položme si však otázku, za jakým účelem vlastně sólové počiny vznikají. Osobně bych to klidně trochu expresivně nazval jakousi terapií, v níž si onen daný muzikant hodlá odpočinout od muziky svého domovského tělesa, s nímž už tvoří muziku XX let; mohli bychom to nazvat třeba i možností hudebníka vyzkoušet si něco jiného, než je zaběhlý styl jeho kapely, trochu si zakančit a zaexperimentovat. Zdá se vám tento popis v pohodě? Dle mého to docela sedí. Z tohoto pohledu však zůstává záhadou, proč je “Pighammer” sólovým albem zpěváka Static-X a ne další řadovkou Static-X. Já bych si to tak bez problému dokázal představit. Zkráceně řečeno, podle výše vyslovené definice sólových nahrávek (která samozřejmě není jakkoliv oficiální, je to pouze můj výmysl pro potřeby recenze) nemá označení “Pighammer” jakožto sólovka vlastně dost dobře smysl. Ale dejme tomu, vždyť co na tom, pod jakou hlavičkou placka vyjde, hlavně nás zajímá samotná muzika a její kvalita…

Jak již asi z prvního odstavce vyplynulo, podobně jako samotní Static-X i sólový Wayne Static nabízí cosi industriálně metalového, neboli metal “przněný” různými samply a industriálními pazvuky, čili žádné překvapení pro někoho, kdo už se v minulosti setkal se Static-X, což se asi týká většiny z nás. Až posud to zní ještě všechno docela v klidu, ale pokud chceme gordický uzel v podobě řečnické otázky, jak se “Pighammer” povedlo, musíme se přestat zaobírat tím, jak to zní, ale začít řešit, jak dobře to zní. A popravdě řečeno, zde už je to lehce na hraně…

Několik prvních ohlasů, co jsem na album na internetu zaznamenal, se vůbec nezdráhaly používat výrazy jako “zklamání” či dokonce “průser”, a to v dosti hojném počtu. Samozřejmě, je pravda, že lidé toho na internetu pod krytím domnělé anonymity nakecají až běda, když je však ohlasů v tomto duchu většina a nejde tedy o ojedinělé výkřiky do tmy, tak už nám z toho jistý obrázek může vzejít. Když jsem si ale “Pighammer” pustil poprvé, nepřišlo mi, že by šlo o něco tak výrazně hrozného. Rozhodně to nebyla žádná vyložená bomba, zároveň bych to však určitě po první ochutnání neklasifikoval jako “průser”. Nic mi tedy nebránilo vrhnout se na další poslechy… a tehdy už to pomalu začalo skřípat…

Čím déle “Pighammer” poslouchám, tím více si uvědomuji jeho nedostatky a chyby místo toho, abych do fošny více pronikal a objevoval její skrytá zákoutí, což je jedna z věcí, jež já osobně od opravdu dobrých nahrávek očekávám. Avšak “Pighammer” zní nejlépe na první dobrou a dále už zaujetí z něj jen klesá. Kdo si umí dát dohromady dvě a dvě, určitě si pomyslí něco o přílišné jednoduchosti, ne-li dokonce kolovrátkovitosti a primitivnosti. Ale co je vlastně špatně? Ono není zas tak těžké na to přijít – je to naprosto chromá a bezzubá kytarová práce. Bohužel je to tak. Kytara na “Pighammer” je zoufale nudná, monotónní, bez výraznějšího nápadu… čehokoliv. Řeknu to asi takhle – na desce je přesně dvanáct skladeb a asi tak stejný počet riffů. Máte výsledek? Wayne vezme jeden riff – ještě k tomu ne zrovna složitý, ba právě naopak dosti jednoduchý – a ten vám mlátí o hlavu celé tři, čtyři minuty, co jeden song trvá. A v druhém songu druhý riff atd. Jako já nemám nic proti monotónnosti, naopak jsem člověk, který opravdu upřímně fandí hudebnímu minimalismu, ale musí to o něčem být. Na “Pighammer” se jedná jen o mlácení prázdné slámy. (Jenom tak na okraj, než mě nikdo chytne v diskuzi za slovo, těch riffů na celém albu samozřejmě ve skutečnosti není jenom dvanáct, ale počítat v recenzi akordy je vážně něco zhola bezpředmětného a musíme tudíž trochu zobecňovat, ale snad si rozumíme, že kytara rozhodně není silnou stránkou “Pighammer”.)

Na druhou stranu, o poznání větší kreativitu Wayne Static prokázal v oné industriální složce. Jsou to právě samply, elektronika a industriální ruchy, které spoustu skladeb zachraňují a dělají z nich něco alespoň trochu zajímavého. Z tohoto důvodu ale považuji trochu za přehmat, že všechny tyto motivy plní spíše úlohu doplňku v pozadí k oněm zmiňovaným nezajímavým riffům, což je opravdová škoda, neboť díky tomu je vlastně to jediné, co je na “Pighammer” opravdu dobré, docela upozaděné. Možná vás napadne, že do boje o nejlepší atribut alba by mohl výrazněji promluvit ještě zpěv, ale ten člověka dle mého názoru také zrovna nevytrhne. Ruku na srdce, Wayne Static má ve svém portfoliu přibližně asi tak jednu polohu hlasu, kterou vám hustí do uší nejen po celou hrací dobu “Pighammer”, nýbrž i po celou dobu, co se pohybuje na scéně. A čistě selským rozumem a prostou logikou je asi každému jasné, že to nemůže bavit donekonečna…

Wayne Static

Začátek placky je trochu nevýrazný. Nic neříkající půlminutové intro “Pighammer” je snad i škoda vůbec zmiňovat, první pořádný song “Around the Turn” taky nepředvádí nic světoborného. Klipovka “Assassins of Youth” už je o něco lepší, ale je to přímo ukázkový příklad toho, co jsem popisoval výše, což znamená, že kytara je pěkné nůďo, ale decentní samply v refrénu dělají divy a jsou jasně tím nejlepším na písničce. “Thunder Invader” je sám o sobě naprosto o ničem, jediné, co u něj stojí za zmínku, je velice dobrý ambientně-elektronický závěr. První opravdu výborný vál se nachází až na páté pozici v podobě “Static Killer”, u něhož se dá konečně hovořit o nějaké solidní atmosféře. Jednak je to jeden z mála kousků, v němž se dají vzít na milost i kytary, k tomu přidejte samply jak ze starých arkádovek z 90. let a hlavně výtečný refrén. Kdyby takto obdobně znělo celé “Pighammer”, hned by to bylo o něčem jiném. Jednoznačně nejlepší pecka fošny! I následující “She” patří mezi ty lepší položky a opět to má na svědomí elektronika.

“Get It Together” je s prominutím nudná blbost. “Chrome Nation” hraje především na trochu větší pestrost, kde se prolínají tvrdší kytarové pasáže s těmi klidnějšími, v nichž hrají prim samply. A docela to v tomhle případě vychází. “Shifter” je takový rozporuplný song. Jako vyloženě dobrý bych jej rozhodně neoznačil, ale na druhou stranu je tak “blbý”, až má něco do sebe, a rozhodně se mu nedá upřít, že právě on jeden z těch, které se posluchači uhnízdí v hlavě nejvýrazněji. “Slave” je ve své podstatě nic moc, ale v pár momentech (tuším, že celkem třikrát) se zde objeví moc pěkný klávesový motiv. Předposlední kus patří opět k těm zajímavějším. “The Creatures Are Everywhere” je pomalejší věc, ale na rozdíl od “Get It Together” se povedla, má až jakousi post-apokalyptickou náladu. Závěrečná “Behind the Sky” stojí především na elektronice, avšak naprosto paradoxně není nijak převratná, byť je elektronika obecně tím nejlepším na “Pighammer”. Ale poslouchat se ovšem dá, to ano.

Závěrem bych to shrnul asi tak následovně: po prvotních reakcích na “Pighammer” jsem to čekal ještě horší, než to ve skutečnosti je. S poslechem problém nemám, ale nepovažuji desku za nic extra skvělého. Při bilancování na konci roku tohle určitě nebude věc, na kterou bych si vzpomněl mezi prvními. Ačkoliv, dokážu si docela živě představit, že fanouškům Static-X se to bude opravdu líbit. Ale to už je samozřejmě o individuálním vkusu, ostatně jako u všeho…


Evanescence – Evanescence

Evanescence - Evanescence
Země: USA
Žánr: alternative / gothic metal
Datum vydání: 7.10.2011
Label: Wind-up Records

Tracklist:
01. What You Want
02. Made of Stone
03. The Change
04. My Heart Is Broken
05. The Other Side
06. Erase This
07. Lost in Paradise
08. Sick
09. End of the Dream
10. Oceans
11. Never Go Back
12. Swimming Home

Hodnocení:
Ježura – 5/10
H. – 4/10

Průměrné hodnocení: 4,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Abych vás hned ze začátku uvedl na pravou míru – recenzi Evanescence jsem vzal z jedné poloviny s vědomím, že to bude sranda a v případě průseru se vůbec nemusím ostýchat bezskrupulní kritiky. Ta druhá polovina však stavěla na skutečnosti, že se mi celkem zalíbila vypuštěná klipovka “What You Want”, pročež ve mně začalo klíčit troufalé podezření, že by to nemusel být zase takový fail. Od té doby však uplynulo mnoho vody, takže se pokusím trochu osvětlit stanovisko, které jsem ohledně eponymní desky zaujal…

I když se mnou mnozí nebudou souhlasit, považuji Evanescence za určitý fenomén současné hudební scény (poslední slabiky zanikají ve vlně nadšeného jekotu krutopřísně temných a emočně výrazných pubertálních slečen, hledajících identitu). Rozhodně to však není proto, že bych byl skálopevně přesvědčen o jejich tvůrčímu přínosu světové hudební scéně nebo snad potenciálu jejich tvorby přetrvat staletí a potvrdit tak svoji nadčasovost (ty samé fanynky nyní rozhořčeně pokřikují, některé stěží zadržují bezmocné slzy vzteku a od několika radikálních dokonce přilétá shnilé ovoce a zelenina). Ne, to rozhodně ne, to bych si musel nafackovat. Co je však nezpochybnitelné – jsou populární potažmo vlivní v okruhu svých posluchačů, což z kapely činí faktor, se kterým by se mělo počítat.

Enormní popularita Evanescence staví z menší části na vesměs obstojném a tehdy originálním debutu, z větší pak na schopnosti zapůsobit mixem rádoby temné romantiky zapůsobit na srdce a duše zástupu teenagerů, lačnících po něčem trochu jiném. Toto rozložení ostatně potvrdilo přijetí vyloženě průserového alba no.2, nesoucího název “The Open Door”, od jehož vydání uplynulo dlouhých pět let. Nadcházející datum vydání novinky tak skýtalo mnohá očekávání. Ze strany hudebně protřelejších pak především velmi opatrnou naději na tvůrčí a především kvalitativní posun, bez kterých by bylo pětileté čekání dokonale ztraceným časem. Nebudu to protahovat a řeknu narovinu, že minimálně v případě tvůrčího posunu jsme zůstali všichni na ocet. Ať si pustíte kteroukoli pasáž alba, do několika vteřin je jasné, kdo že se pod tohle podepsal, a i když si nebudu hrát na znalce tvorby Evanescence, i hluchý by poznal, že se od dob “Fallen” ve zvuku kapely změnilo jen naprosté minimum. To ovšem ještě neznamená, že Evanescence nemohli stvořit sice nikterak progresivní, přesto však dobrou desku. Jak ale záhy vyjde najevo, další bádání vrátí posluchačovy naděje když ne na samotnou zem, tak přinejlepším dost nízko nad ni…

Ale pěkně popořadě… Když jsem si “Evanescence” poslechl poprvé, byl jsem nadmíru spokojený a nechápal jsem, proč z toho má H. takovou prču. Při druhém poslechu už začalo leccos skřípat, ale teprve další odhalily pravou podstatu věci. I přes klasicky chytlavé refrény, které bych se nebál označit za největší plus celého počinu, nehledě na velmi obstojný vokální výkon frontwoman Amy Lee a navzdory všem možným zvukovým pozlátkům je album v jádru nehorázně plytké a bez nápadu. Popravdě, dlouho jsem neslyšel desku, která by mě po instrumentální stránce tak nudila. Člověk nezavadí snad o žádný zapamatováníhodný riff, sólo nebo cokoli jiného. Jediným prvkem, který dovede jednotlivé skladby alespoň trochu odlišit, je právě vokál, který album vytahuje nikterak vysoko nad hladinu žumpy. Bez něj ale jednotlivé skladby dokonale splývají a posluchač je má při ne zcela soustředěném poslechu značný problém rozlišit. Snaha přidat na různorodosti laborováním s poměrem klasického kytarového podkladu a intimních pasáží vychází prakticky na prázdno. Důkazem budiž fakt, že za celou dobu, co “Evanescence” poslouchám, jsem bez větší námahy pojmenovat pouhopouhé tři skladby, což je z celkového počtu dvanácti kusů zatraceně málo. Z tohoto nicotného počtu však pouhé dvě tvoří minimum dobrých skladeb, které jsou na albu k nalezení. Řeč je to u úvodní klipovce “What You Want”, kterou si člověk prostě nesplete a jejíž rockový náboj působí obzvlášť v kontextu zbytku alba jako živá voda. O srovnatelnou poctu se zasloužila hned následující “Made of Stone”, ale za živého boha vám neřeknu čím. Asi se mi prostě líbí její těžká atmosféra v kombinací s výborným refrénem. Naproti tomu závěrečná “Swimming Home” mě už párkrát donutila utnout přehrávání předčasně. Stěží si dovedu představit otřesnější utahaný popík bez špetky charismatu, nehledě na jednu krátkou poslouchatelnou pasáž v závěrečné třetině skladby…

Rozebíral bych dál, jenže ono není moc co, takže si to shrneme. Dvanáctipoložkové album sestává ze dvou velmi slušných skladeb (je až ironické, že obsadily první dvě místa i v setlistu), devíti dokonale zaměnitelných skladeb, které od naprosté mizérie většinou zachraňuje chytlavý, leč nikterak originální refrén nebo jiná vokální pasáž a vše korunuje rádoby dojemná zhůvěřilost ve stylu těch nejhorších cajdáků, co jich je na MTV k nalezení. To je vážení na můj vkus a na všechno to haló okolo kapely zatraceně málo. Není to tak dávno, co jsem v recenzi zmiňoval, že třetí album většinou potvrdí kvality nebo naopak odhalí bezzubost kapely. Tady na má slova došlo, bohužel jde rozhodně o druhý případ. Veškeré uměle živené naděje tak odkládám někam daleko a s veškerou odpovědností prohlašuji, že s výjimkou debutu a několika jednotlivin nenabízí Evanescence nic, co by stálo za pozornost. Nezbývá mi než doufat, že se většina jejich současných posluchačů posune dál a za lepším. Koneckonců tohle je asi největší zásluha, kterou lze Evanescence připsat…


Další názory:

Pořád mám v živé paměti, že když Evanescence svého času vydali první album, strhla se okolo nich obrovská mánie, přesto to však šlo kupodivu poslouchat (alespoň některé písničky). Následující “The Open Door” už byl s prominutím nechutný fujtajbl, z něhož se člověku zvedal pajšl, tudíž není divu, že do novinky “Evanescence” jsem vkládal očekávání menší než žádná. Uznávám, že pilotní singl “What You Want” byl až překvapivě slušný (ne, na zadek jsem si z toho vážně nesednul, ale šlo to), což onen despekt trochu zchladilo, ale jak hned první ochutnání “Evanescence” ukázalo, byl ten despekt nakonec poprávu očekávaný. Je to album plné rádoby rockových (čti: pop s kytarou) songů, které jsou absolutně nezajímavé a obyčejné, takový průplach pro rádia. Sice neurážející, ale nijaké, nic to člověku neřiká, nic to s ním nedělá, jen to tak prolítne kolem a nic – to je podle mě sakra málo. A to málo písniček, které by se daly vzít na milost, se oposlouchají hned na druhý, maximálně třetí poslech. Pokud se někdo vyžívá v tuctovém mainstreamu, prosím, vaše věc, já se radši půjdu věnovat nějaké dobré hudbě…
H.


Skeletonwitch – Forever Abomination

Skeletonwitch - Forever Abomination
Země: USA
Žánr: black / thrash metal
Datum vydání: 7.10.2011
Label: Prosthetic Records

Tracklist:
01. This Horrifying Force (The Desire to Kill)
02. Reduced to Failure of Prayer
03. Of Ash and Torment
04. Choke Upon Betrayal
05. Erased and Forgotten
06. The Infernal Resurrection
07. Rejoice in Misery
08. Cleaver of Souls
09. Shredding Sacred Flesh
10. Sink Beneath Insanity
11. My Skin of Deceit

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Skeletonwitch není nikterak výjimečná kapela, to netvrdím, avšak jedna věc se jim upřít nedá – jejich muzika kope jak kůň na steroidech. Cenu za originalitu by chlapci asi nedostali; člověk by musel být hluchý, aby z jejich alb neslyšel vzdáleně (někdy i docela blízko) vlivy kapel jako Necrophobic nebo Deströyer 666, ale když nad tímhle trochu přivřeme oči, zůstane nám příjemný oldschool black/thrash metal. A právě vydaná čtvrtá deska “Forever Abomination”? Ta na tom nemění vůbec nic. A po jejím poslechu se chce dodat: naštěstí…

Nebudeme-li počítat poklidnější intro a outro úvodního songu “This Horrifying Force (The Desire to Kill)”, který je se čtyřmi minutami suverénně nejdelším kouskem nahrávky, jede “Forever Abomination” celou svou hrací dobu v rychlejším tempu pekelně ostrého rock’n’rollu, jenž páchne starou školou na sto honů. A to je podle mě jenom dobře, protože nevím jak vy, ale já osobně mám tenhle špinavý zatuchlý smrádek moc rád – vždyť metal není hudba fajnovky (smích). Ale ne, teď už vážně. Skeletonwitch na to jdou pěkně od podlahy, s ničím se moc nezdržují. Tempo, jak již bylo řečeno, rozhodně není pomalé, díky čemuž “Forever Abomination” rychle utíká. V tom má prsty zcela jistě i fakt, že devět z jedenácti kousků nepřesahuje stopáž tří minut, což v překladu znamená, že Skeletonwitch zahoblují půl hodiny a šlus, je vymalováno. Pozor, to není zápor, právě spíše klad! Proč? Je to jednoduché – při vší úctě, poslouchat tohle hodinu by asi nebylo takříkajíc košer a nepochybuji o tom, že by to byla nuda. Ale takhle? “Forever Abomination” kolem vás proletí jak splašený rychlík, vy si to užijete a budete mít chuť si tu jízdu dát ještě jednou.

Mezi tím black/thrashovým náklepem se však najde i nějaké to místečko pro pár ozvláštnění, které ve výsledku dodávají “Forever Abomination” ten správný šmrnc. Zaprvé – sóla. To asi nikoho nepřekvapí. Nejsou v každém válu, ale když se objeví, jedná se povětšinou o povedené věci (“Reduced to the Failure of Prayer”, “Choke Upon Betrayal”). Zadruhé a za lepší – sem tam se Skeletonwitch vytasí i s trochu epičtěji nasáknutými riffy, což se poslouchá moc dobře. Slyšet je to třeba hned v úvodní “This Horrifying Force (The Desire to Kill)”, dále pak v “The Infernal Resurrection” (obzvláště ta je hodně dobrá), “Cleaver of Souls” nebo “Sink Beneath Insanity”. Není tam toho moc, skupina to opravdu používá spíše jako koření, nikoliv jako hlavní přísadu, ale víte, jak už to tak bývá – koření může klidně změnit celou chuť jídla a parádně jej vylepšit. Přesně tohle je ten případ.

A co dál? Dál už vlastně ani není moc co dodat. Přece jenom, “Forever Abomination” není nikterak složitá muzika. Výše jsem použil přirovnání třeba k Necrophobic, k nimž Skeletonwitch mají stylově opravdu docela blízko, ale hudba Švédů má přece jenom větší hloubku, Skeletonwitch jsou o dost jednodušší (a kdybychom chtěli být zlí, mohli bychom říct američtější, vzhledem k jejich původu). Na druhou stranu, když si člověk pustí “Forever Abomination”, je z té fošny přímo cítit, že pánové víc než mozkem hrají srdcem, což se také cení. Když muzika baví opravdu hudebníky, je dost vysoká pravděpodobnost, že se to přenese i na posluchače. Finální verdikt? Moc příjemná a zábavná, i když ne zrovna objevná půlhodinka v podání parádního black/thrash metalu.


Mastodon – The Hunter

Mastodon - The Hunter
Země: USA
Žánr: progressive / alternative / sludge / stoner metal
Datum vydání: 27.9.2014
Label: Reprise Records

Tracklist:
01. Black Tongue
02. Curl of the Burl
03. Blasteroid
04. Stargasm
05. Octopus Has No Friends
06. All the Heavy Lifting
07. The Hunter
08. Dry Bone Valley
09. Thickening
10. Creature Lives
11. Spectrelight
12. Bedazzled Fingernails
13. The Sparrow

Hodnocení:
Earthworm – 7,5/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 7,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Mastodon se před dvěma lety vyznamenali svým albem “Crack the Skye”, ve kterém jako správně experimentální kapela zkusili opět jiné postupy a po brutálnějším “Blood Mountain” to dopadlo mnohem odlehčeněji a prog rockověji. Každý by tak nějak čekal pokračovatele ve stopách úspěšné poslední desky, jenže Mastodon to vzali zase z trochu jiného konce. Dá se říct, že “The Hunter” kombinuje stoner metal (u něhož kapela začínala) s lehkostí a vesmírnou atmosférou posledních desek. Jak jinak než úspěšně.

Už od začátku kariéry byla pro kapelu typická koncepční alba. To se ale novinky netýká a místo nějaké epické ujetosti tu máme 13 samostatných skladeb, přesto ale celý počin vyznívá jednotně a komplexně. Možná za to může právě absence konceptu, ale změnami prošly i délky songů – nejdelší, se kterou se na “The Hunter” setkáte má pět a půl minuty. Deska je tedy jednodušší, dost písničková a nakonec i nejpřístupnější, jakou Mastodon vydali.

Málokdy se stává, že když je na CD hodně skladeb, tak všechny jsou dobré. To se týká i “The Hunter”. Ačkoliv Mastodon znovu dokázali vysolit milión nápadů a riffů, s čímž by si leckterá kapela vystačila na víc desek, rozhodně si neoblíbíte všechny songy. Určitě tomu neprospívá ani jakási žánrová kolísavost – a tím nemluvím o samozřejmém střídání rychlejších skladeb a pomalejších atmosféričtějších záležitostí. Od metalové vypalovačky se náhle přeskočí na bluesové riffy nebo vesmírně meditační song a ihned po něm následuje nějaká psychedelická šílenost. Vše samozřejmě v rámci typického Mastodonského soundu.

Asi největší magořiny jsou “Octopus Has No Friends” (ne, vážně, takhle se ten song jmenuje) s kytarami, ze kterých mi jde hlava kolem, a “Creature Lives”. Už jenom to minutové intro nacpané syntetizérovými ujetostmi, celou dobu doprovázené ďábelským smíchem, je tak trochu padlé na hlavu. Nakonec se song vyvine v pomalou, ale docela chytlavou věc. Tu mimochodem zpívá celou bubeník Brann Dailor. Naopak moje nejoblíbenější části jsou “All the Heavy Lifting” s lehce klišovitým refrénem (“Just close your eyes and pretend that everything’s fine”) nebo klipová “Curl of the Burl”, již si prostě nejde nezamilovat.

Když už jsem nakousl ten klišovitý text, musím vás hned ujistit, že i přesto že klukům schází koncept, tak zpívají o bizarnostech a úchylárnách. “I killed a man ’cause he killed my goat, I put my hands around his throat” mluví za vše. A to je ještě relativně normální, ale nedávno jsem se někde dočetl, že jedna skladba je o sexu ve stavu beztíže.

Jen tak z formality okomentuji výkon chlapů – perfektní jako obvykle. Bicí jsou jako klasicky silným tahounem, ale ostatní nástroje vůbec nezaostávají a běžní smrtelníci stále nechápou, jak se ty věci dají zahrát. Vokály se od minula určitě zlepšily, a to u všech, co si otevírají hubu na špacír (takže u všech). Hlavně u Branna je to dost znát, jeho příspěvek ze začátku skladby “Oblivion” mi nikdy moc neseděl, zato na “Creature Lives” se poslouchá celkem pěkně. A ještě jedna perlička: asi aby Mastodon dokázali jak experimentální jsou, jako producenta nabrali Mikea Elizonda. To je chlápek, co pomáhal už třeba Maroon 5, ale také rapperům The Game nebo 50 Cent. Těm také pomohl napsat alba, ke kterým se raději nebudu vyjadřovat.

No, co k tomu říct. Nemůžu tvrdit, že by kapela navázala na geniální “Crack the Skye”, že by šlo o nějakou velkou pecku nebo že by to snad byla nedejbože deska roku, jak jsem už z některých stran také zaslechl. Každopádně to je příjemné album, od Mastodon dobrý tah a tak trochu i kompromis pro rozpolcenou fanouškovskou základnu. Další experiment, co vyšel.


Další názory:

Mastodon mě svého času dosti míjeli, ale když jsem se před dvěma lety konečně donutil k tomu, abych si jejich muziku pořádně poslechl, tehdy aktuální “Crack the Skye” mě naprosto dostalo do kolen tím, jak moc vyzrálý, propracovaný, progresivní a vizionářský počin to byl. Není tedy divu, že na dnes aktuální “The Hunter” už jsem se velice těšil. Jeho forma je první pohled o poznání písničkovější, samotné skladatelské postupy jednodušší a ne tak složité, pryč jsou sáhodlouhé eposy typu “The Czar” i mimoňské ujetosti jako “Oblivion”. Podobnost se svým předchůdcem tedy není moc velká. V jedné z pravidelných diskuzí o nových albech kolega Earthworm prohlásil, že “The Hunter” je spíš jako deska “Blood Mountain”, v čemž má vlastně pravdu, jen mi “The Hunter” přijde ještě více zemitější a špinavější, místy jako by jejich hudba zajížděla až do hájemství stoner metalu (např. “Curl of the Burl”). Ale abych se dopracoval k nějakému finálnímu tvrzení… “The Hunter” je stále patřičně Mastodontovsky jeté a velice dobré, ačkoliv “Crack the Skye” se mi líbilo více.
H.