Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

Dying Fetus – Reign Supreme

Dying Fetus - Reign Supreme
Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: 19.6.2012
Label: Relapse Records

Tracklist:
01. Invert the Idols
02. Subjected to a Beating
03. Second Skin
04. From Womb to Waste
05. Dissidence
06. In the Trenches
07. Devout Atrocity
08. Revisionist Past
09. The Blood of Power

Hodnocení:
Ježura – 8,5/10
Mortalis – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
facebook / twitter

Američany Dying Fetus jsem vždy podvědomě řadil do té skupiny kapel, které jsou na můj vkus trochu moc brutální. Jenže pak jsem při brouzdání po YouTube takřka omylem narazil na klipovku “Your Treachery Will Die with You” a rázem se mi rozsvítilo, představy o přemrštěné brutalitě padly a od té doby kapelu vedu jako tvůrce řádně ostrého, ale pěkně od podlahy budovaného death metalu, který dovede zaujmou zdaleka nejen tím, že poslech může slabším povahám způsobit krvácení z uší…

Jenže jak jsem se do novinky “Reign Supreme” pustil vyzbrojen pouze dobrým dojmem z jedné skladby, několika prvním poslechům následovalo docela slušné zklamání. Pár dobrých riffů jsem sice v tom marastu rozpoznat dokázal, ale z celkového pohledu mi “Reign Supreme” připadalo stejně prvoplánově brutální a přitom nekonečně nudné, jako moje prvotní představy o hudebním projevu kapely. A tak jsem si desku pouštěl stále dokola jako kulisu při práci, abych dal uším příležitost na tu řezničinu přivyknout, jenže můj názor ne a ne doznat změny, já se musel ke každému dalšímu protočení vyloženě přemlouvat a už už to vypadalo, že to milí Dying Fetus pěkně odskáčou.

Jenže pak jsem si řekl, že tahle to přeci nejde, vypnul všechny internety a ničím nerušen a plně soustředěn jsem si dopřál další kolečko. A najednou jako bych poslouchal úplně jinou desku – brutalita sice zůstala, ale ten bordel bez pravidel byl ten tam a na jeho místo nastoupil excelentní starosvětský death metal, který na mě opravdu zabírá. Těch pár dobrých riffů, které jsem odhalil již dříve, nikam neuteklo, ale místo toho je doplnil nespočet dalších, které zafungovaly s minimálně stejnou razancí, zato však v několikanásobné šíři. Zkrátka a jednoduše, co se riffů týče, “Reign Supreme” je přehlídka toho, co si pod pojmem death metalový riff představuji, a není tedy žádný div, když prohlásím, že tyhle riffovací orgie musí bez výjimky každého death metalového fanouška přinejmenším uspokojit.

Jenže kdyby celé album tvořil jeden riff za druhým, asi by to nebylo úplně ono, i kdyby byl každý jeden z nich sebelepší. Dying Fetus se ale naštěstí podařilo trefit ten správný poměr mezi zastoupením riffů a dalších kytarových hrátek, kterých je na “Reign Supreme” přítomna rovněž pěkně početná řádka. Všelijaké prstolamy, vyhrávky, sólíčka… je jich dost na to, aby celek zpestřily, oživily a dodaly mu koňskou dávku posluchačské atraktivity. No, a když to vše ženou vynikající bicí a spodní frekvence jistí rovněž velmi zdařilá baskytara, není se tu moc o čem bavit.

Toliko k dílčím jednotlivinám a nyní bych chtěl pohovořit o faktorech, které utvářejí tvář alba jako celku. A začneme u zvuku. Jak už jsem zmínil v úvodu, ani zdaleka se nemohu označovat za znalce tvorby Dying Fetus, ovšem když jsem si v uplynulých dnech jen tak pro srovnání pustil pár skladeb z předchozí desky “Descent into Depravity”, nabyl jsem dojmu, že oproti ní zní “Reign Supreme” méně čistě a ostře. Možná je to jen dojem, ale zdá se mi, že novinka sází naopak na špinavější zvuk, který i přes zdánlivě menší ostrost plošně drtí a mně osobně sedí o něco více než ten, kterým se honosí deska předchozí (čímž nechci říct, že by byl špatný – obzvlášť když jsem “Descent into Depravity” ani pořádně neposlouchal).

Další zajímavostí je přístup, který Dying Fetus vyznávají k uplatňování jednotlivých nástrojových linek. Jak známo, kapela čítá pouhé tři členy a v této sestavě vystupuje i naživo. Je tedy potěšující, že “Reign Supreme” prakticky neoperuje s vícero kytarovými linkami skládanými přes sebe (a pokud ano, je tak činěno velmi nenápadně). Popravdě jsem si takového momentu na celé desce všiml snad jen dvakrát a v obou případech se jednalo o nikterak dlouhé pasáže. Na zbytku sedmatřicetiminutové stopáže je potom jasně znát, že tady nejde o žádné mixážní puzzle – buď se riffuje, sóluje, nebo něco mezi tím, a pokaždé je to dost hutné, než aby to potřebovalo jakkoli přiživit. Musím říct, že tenhle poctivý oldschoolový přístup mi přijde mimořádně sympatický.

Dalším pozoruhodným momentem je způsob, jakým Dying Fetus pracují s tempem a rytmikou. Není ničím výjimečným, když se death metalová skladba drží jednoho, povětšinou středního tempa a rytmus se mění jen tehdy, když skladba dojde k refrénu, přechodu nebo něčemu takovému. Neříkám, že je na tom něco špatně a stejně tak neříkám, že to jinde nefunguje na výbornou, ovšem Dying Fetus se neštítí páchat rytmické i tempové veletoče v omezeném prostoru jediné skladby a já jsem za to neskonale vděčný – je to totiž další z faktorů, které přispívají k neutuchající atraktivitě celého materiálu. Kdo totiž desku nezná nazpaměť, většinou se nechá příslušnou změnou překvapit a tomu nelze, než zatleskat.

Než ale nad deskou vynesu konečný a především stručný ortel, chtěl bych poukázat ještě na dvě zajímavosti. I přesto, že Dying Fetus bezpochyby patří k čelním představitelům mimořádně ostrého až brutálního death metalu, několik momentů na “Reign Supreme” naznačuje, že se nebojí začlenit do svého repertoáru i v rámci žánru kapánek netradiční prvky. Mluvím tady hlavně o mimořádně dlouhých, podezřele melodických a na každý pád skvělých sólech, které mě v závěrečných dvou skladbách zaujaly už při prvních posleších. V závěru alba mi rovněž neunikl náznak jakési hypnotické atmosféry, kterou bych od takové kapely rozhodně nečekal. A jelikož mám všelijaké experimenty rád, obě tyto skutečnosti mě velmi potěšily, protože opět přispívají k potenciálu, který se v “Reign Supreme” skrývá.

Jaké tedy čerstvá novinka Dying Fetus je? Je brutální, nekompromisní a pestrá, přičemž její nápaditost neubíjí přílišná délka. Sice je potřeba jí věnovat pár soustředěných poslechů (anebo ne a je to jenom můj problém), ale když tak učiníte, nebudete litovat. S čistým svědomím tedy mohu “Reign Supreme” označit za naprosto excelentní death metalový počin, který by opravdu neměl vynechat žádný příznivec tohoto žánru, a věřím, že se najde i nemálo těch, které “Reign Supreme” přesvědčí, jaké zážitky může poctivý a našlapaný death metal nabídnout. A kdo ví, třeba za nějakou dobu zjistím, že je 8,5 bodu pro takový nářez pořád málo…


Další názory:

Na novou fošnu od Dying Fetus se lze dívat ze dvou různých úhlů pohledu. Skalní fanoušek, který zná jejich předchozí tvorbu beat od beatu, v ní najde přesně to, co má rád. Nekompromisní riffy dokonale sedí se zabijáckými kopáky, a celou tuhle smrtící zvukovou vlnu podtrhává jak jinak než k dokonalosti dovedený growl. Na druhou stranu se kapela pořád neplácá v tom stejném rybníčku a hudebně postupuje do experimentálních vod různých melodií. Tím pádem skladby nesplývají v jednu velkou patlanici podobných riffů a variací na jedno téma. Právě naopak, celé CD je velmi dobře čitelné a může pobavit i člověka, co doposud nepřišel této muzice na chuť.
Mortalis


Fear Factory – The Industrialist

Fear Factory - The Industrialist
Země: USA
Žánr: industrial metal
Datum vydání: 5.6.2012
Label: AFM Records / Candlelight Records

Tracklist:
01. The Industrialist
02. Recharger
03. New Messiah
04. God Eater
05. Depraved Mind Murder
06. Virus of Faith
07. Diffrence Engine
08. Disassemble
09. Religion Is Flawed Because Man Is Flawed
10. Human Augmentation

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

S Fear Factory je to jako na houpačce. Lepší alba střídají slabší a vzhledem k tomu, že tenhle vzorec je na jejich tvorbu aplikovatelný od dob “Obsolete”, tak bych papírově neměl od “The Industrialist” čekat kdovíjaké zázraky, ale já mám pro tuhle industriální mlátičku slabost, a proto jsem tak nějak doufal, že se nové album povede. Bohužel jsem hned po prvním poslechu musel přiznat, že osmý studiový zářez Fear Factory nijak nevybočuje z šedého průměru slabších desek, jako byly svého času “Transgression” či “Digimortal”. Před vydáním novinky bandu opustili, či byli odejiti, Gene Hoglan a Byron Stroud, přičemž se jedná o obrovskou škodu, protože oba jmenovaní svým nástrojům vládnou víc než mistrně, a přestože odchod Strouda na první poslech není tak patrný jako ten Hoglanův, tak se rozpadla asi ta nejsilnější sestava, která se kdy ve Fear Factory sešla. Místo Strouda se na “The Industrialist” chopil baskytary kytarista Dino Cazares a bubeníka nahradil bicí automat, kterého programoval John Sankey – ten se nakonec stal novým bubeníkem.

Každý, kdo už někdy slyšel Fear Factory, si může udělat úplně jasnou představu, jak “The Industrialist” zní. Trošku škarohlídsky by se dalo říct, že všechna alba v jejich diskografii znějí v podstatě stejně s tím, že jediný rozdíl, který způsobí, že se ze špatné desky stane povedená je, zda mají jednotlivé songy takový tah na branku, aby na ploše nějakých padesáti minut nezačala deska nudit, což je u takhle úzce vyprofilovaného hudebního zaměření úkol nelehký. Na posledním “Mechanize” se sešly povedené skladby ověnčené skvělými sekanými riffy, vynikajícími bicími mistra Hoglana a dokonce Burton C. Bell byl v dobré formě, a to jak v ostřejších, tak melodičtějších pasážích. Na “The Industrialist” je všechno v tomto ohledu v naprostém pořádku. Strojově přesná rytmika a riffování s industriálním odérem a občas se do toho vloží svým nezaměnitelným melodickým zpěvem Burton. Bohužel se ve druhé polovině alba ukazuje, že desce docházet dech, skladby samy o sobě nejsou vyloženě špatné, ale díky určité kolovrátkovosti je dost obtížné je od sebe nějak oddělit a zabránit tak pachuti nezáživné hudební koláže, u jejichž poslechu jsem se nebavil a nedokázal udržet pozornost.

Nebyli by to Fear Factory, kdyby se na album nedostalo několik opravdových pecek, které “The Industrialist” sice nedotáhnou až do vítězného finále, ale alespoň díky nim kapela neskončila někde v půlce trati. Hned na první poslech mě zaujala úvodní “The Industrialist”, která má o něco pomalejší rozjezd, ale o to intenzivněji pak působí ve zbytku své šestiminutové stopáže. Parádní sekaný riff, dvoukopáková palba a charakteristický Burton C. Bell jsou taková poznávací znamení, že nemáte šanci si Fear Factory s nikým splést. Přiznám se, že jsem měl docela strach, když jsem se před vydáním dočetl, že bicí obstará automat, protože i když jsou alba, na kterých to poznat nejde a občas to atmosféře pomůže (což by se dalo čekat do jisté míry u Fear Factory, jejichž bicí vždy zněly dost počítačově až mechanicky), tak se nejedná o žádný průser, jako byl svého času například u “Remains” od Annihilator. Je fakt, že Genea Hoglana ani Dannyho Herreru, který do toho v kapele mlátil ještě před ním, nic nenehradí a třeba v práci s činely je to sakramentsky poznat, tak bych i přesto toto neviděl jako důvod proč album odstřelit, že se z něj vytratila lidskost a podobné žvásty, jak jsem kdesi četl.

Další peckou je jako první singl uvolněná “Recharger”, která je typickou koncertní tutovkou a skladba se ihned zařadí mezi největší hity skupiny. Agresivní sloky postavené na jasném a úderném škrkaném riffu a nasraným Burtonem, který se v refrénu změní z uřvané bestie v melodického anděla, jsou největší devízou písně. Zrovna v “Recharger” se refrén velice povedl a dlouho jsem si ho cestou do práce po ránu prozpěvoval. Totéž platí o odlehčené “New Messiah”. Přestože jsem o druhé půlce alba mluvil o jako relativně slabší či nezáživnější, tak se našla jedna výjimka, a sice “Disassemble” s parádní rytmikou. Naopak jako naprostý krok vedle hodnotím závěrečnou industriálně ambientní “Human Augmentation”, kterou jsem při asi deseti posleších nikdy neslyšel pořádně do konce. “Final Exit”“Mechanize” – jo, to byl panečku závěr; tohle je spíš utrpení.

Snažil jsem se vyzdvihnout ty lepší stránky alba, protože když se to vezme kolem a kolem, tak ono není zas tak moc co kritizovat. Technicky je všechno vyšperkované na jedničku s hvězdičkou, typický cover nepřekvapí ani neurazí a řada skladeb má dost hitové ambice. Věřím, že mnoho posluchačů bude “The Industrialist” velebit jako další z řady povedených alb této legendy. Ale vzhledem k tomu, že skladby nefungují při poslechu jako celek, což nečiní “The Industrialist” o nic povedenějším albem než posluchačsky přístupnější “Digimortal” a nedotažené “Trangression”, tak nemůžu při hodnocení sáhnout výš než pro průměrné hodnocení.


Další názory:

Ne, že by se mi “The Industrialist” nelíbilo, to ne, ba právě naopak, samotné jednotlivé skladby jsou super – muzika opravdu řeže, rytmika je mechanicky přesná, atmosféra chladně odlidštěná a industriální, občas ji pročísne čistý vokál Burtona C. Bella – přesně tohle já od Fear Factory očekávám. Má to ovšem jeden malý háček – zatímco jednotlivě songy fungují, dohromady jako téměř padesátiminutová deska to už takovou sílu nemá. Na svědomí to má fakt, že je “The Industrialist” nahrávka poněkud jednotvárná, díky čemuž již tak ve své polovině začíná malinko nudit, byť ve svém jádru není špatná. V podstatě se mi “The Industrialist” líbí, ale toto docela nepříjemné negativum mu dost ubírá na kreditu. Jinak ale více než slušná práce. Vrcholem je pro mě osobně poslední regulérní pecka “Disassemble”.
H.

Poslední album “Mechanize” představovalo ze strany Fear Factory jasný návrat do formy a možná i proto jsem několik prvních poslechů “The Industrialist” doslova protrpěl. U Fear Factory mám zásadní problém s nedostatkem originality. Zdá se, jako by Dino před dvaceti lety vymyslel jediný riff, a ten od té doby nesmí chybět v žádné jeho skladbě. Náznaky opakování se se na “The Industrialist” objevují také ve zpěvu, některé linky jako by pocházely z předchozího alba a změny proběhly jen na úrovni textů. Když však přenesete přes srdce skutečnost, že se Fear Factory opravdu nikam neposunuli, a to ani o píď, zjistíte, že “The Industrialist” není úplně špatné album. Nelze mu upřít šikovné proplétání chytlavých refrénů s precizně dávkovanou agresí, ani jisté náznaky hutné atmosféry. Líbí se mi jak odlehčenější písně (“Virus of Faith”), tak i tvrdší skladby (“Difference Engine” se svým skvělým nástupem budiž nejlepším příkladem). Nevadí mi ani závěrečná “Human Augmentation”, i když ve skutečnosti ji většinou nedoposlouchám do konce. Na famózní “Final Exit”, jež skvěle uzavírala album “Mechanize”, však tento čistě ambientní pokus nemá. Fear Factory se zasekli v kruhu, a přestože tentokrát jsem jim to ještě sežral, příště už bych chtěl slyšet něco trochu jiného.
Zajus


John 5 – God Told Me To

John 5 - God Told Me To
Země: USA
Žánr: instrumental rock / country / flamenco
Datum vydání: 8.5.2012
Label: 60 Cycle Hum / Rocket Science Ventures

Tracklist:
01. Welcome to Violence
02. Beat It [Michael Jackson cover]
03. Ashland Bump
04. Killafornia
05. The Castle
06. The Hill of the Seven Jackals
07. Noche Acosador
08. The Lust Killer
09. The Lie You Live
10. Creepy Crawler

Hodnocení:
Zajus – 8/10
Kaša – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Sólovou kariéru Johna 5 jsem ignoroval kvůli jeho předchozímu působení v kapele Marilyna Mansona. Obával jsem se totiž, že pokud v Mansonově hudbě ukazuje vše, co umí, nebylo by na jeho sólové desce co poslouchat. Jeho přechod k Robu Zombiemu byl takříkajíc změnou z bláta do louže a důvodů k poslechu jeho sólovek o moc nepřibylo. Je to tedy až jeho šesté album “God Told Me To”, u kterého jsem se přiměl k poslechu. Byla to ovšem chyba čekat tak dlouho, Johnovy schopnosti jsou totiž úplně jinde, než bych čekal.

“Gold Told Me To” je především velmi rozmanitá deska kloubící technickou zručnost se schopností napsat písničku, jež se dobře poslouchá. V předchozí větě je pak důležité hlavně slovo “rozmanitá”, protože takové množství nálad (a v menší míře i stylů) by Johnovi mohli závidět i velikáni sólové kytarové hudby. Album otevírá industriální “Welcome to Violence”, která hned z kraje rozjede nekompromisní metalovou jízdu. Její hlavní riff by se neztratil ani v hudbě Ministry, sóla, která se s ním střídají, pak hraničí s technickou extází. Na rozdíl od písní následujících jde v “Welcome to Violence” hlavně o předvádění síly, je to proto nejrychlejší skladba alba a její umístění hned na začátek může být trochu zavádějící.

Pokud “Welcome to Violence” nerozbila moje představy o Johnově hudbě, druhá “Beat It” to udělala zaručeně. Jak název napovídá, “Beat It” není Johnova vlastní tvorba, nýbrž cover stejnojmenné písně Micheala Jacksona. Není náhoda, že si John 5 vybral právě ji, v jejím nitru se totiž schová proslulé sólo Eddieho Van Halena. Kromě zvýraznění rytmické kytary a nahrazení Jacksnova hlasu kvílící kytarou se John 5 velmi přesně drží originálu a nejvýraznější změnou je tak povedené rozšíření Van Halenova sóla, jež tak v Johnově verzi částečně proniká do refrénu v závěru skladby. Cover “Beat It” není popravdě ničím originálním, ostatně v kytarové verzi ho hrál například Steve Vai, ovšem i tak funguje dobře.

Dalším dílkem do skládačky zvané “God Told Me To” jsou akustické skladby ve stylu španělského flamenca. Nejsem zrovna příznivcem podobné hudby, ovšem byla to právě akustická část alba, jež mě k němu přilákala. Sám John 5 se prohlásil, že právě tyto akustické prvky jsou pro něj zcela nové. Akustických skladeb jsem na albu napočítal přesně pět. Každá má vskutku unikátní náladu, některé jsou pomalejší a dojemné, ovšem nechybí ani rychlejší kusy. Kupříkladu pátá “The Castle” je se svou nesmírně složitou technikou stránkou opravdu povedená. Jemnější nálady naopak zajišťují poslední dvě písně alba, “The Lie You Live” a “Creepy Crawler”. První zmíněná navíc využívá povedené elektrické kytary, ovšem ve velmi nenápadné a takříkajíc podřadné roli. “Creepy Crawler” je pak ideální pro závěr alba, je postavená na tesklivé melodii, takříkajíc hraje na city a vyvolává touhu si album pustit znova od začátku. “Noche Acosador”, asi jediné opravdu plnohodnotné flamenco na albu, se pak třpytí jako drahokam. Sólo v její druhé půli je pak krásnou ukázkou spojení skvělého v kusu s velkým talentem. Abych však jen nechválil, musím zmínit také “Ashland Bump”, první akustickou píseň, na níž při poslechu alba narazíte. Nevím proč, ovšem na rozdíl od svých kolegyň jednoduše nefunguje. Možná je to až příliš “levnou” melodií, ovšem je to jediná skladba alba, jež si časem začala koledovat o přeskočení.

Dostáváme se tak konečně k poslední trojici skladeb. Všechny vycházejí z podobného konceptu jako úvodní “Welcome to Violence”, ovšem s výjimkou písně “Killafornia” se již kompletně oprošťují od vlivu industrial metalu a staví hlavně na melodiích. V mnoha ohledech se dají přirovnat k tvorbě již zmíněného Joe Satrianiho, který také dokáže ze své kytary vyloudit velmi melodické písně. Na pomyslný Olymp John 5 vystoupá v šesté “The Hill of the Seven Jackals”, která, ač začíná poměrně tvrdě, v sobě nese jedno z nejlepších sól letošního roku. “The Lust Killer” je z poslední trojice nejemotivnější, využívá i akustické kytary a (stejně jako skladby předchozí, ovšem v největší míře) znatelného elektronického podkladu.

“God Told Me To” je album plné překvapení. Pokud pominu skutečnost, že od kytaristy Marylina Mansona a Roba Zombieho bych v žádném případě nečekal takto duchaplnou tvorbu plnou skvělých kytarových kudrlinek, je zde ještě samotná rozmanitost alba, jež mě překvapuje i těší stále dokola. Pokud bych se měl dopustit poněkud nefér srovnání a postavit “Gold Told Me To” proti posledním albům Satrianiho, Gilberta či dokonce Loomise, vyšel by z toho John 5 vítězně. Zmíněná alba jsou totiž ve všech případech excelentními ukázkami práce talentovaných kytaristů, ovšem postrádají duši a emoce, které naopak ve skladbách jako “The Lust Killer” či “Creepy Crawler” v žádném případě nechybí. John 5 si mě získal hned při prvním seznámení a s “God Told Me To” stvořil velmi zajímavé album. Zda je to výjimka, či zda takto dobře zní jeho celá sólová tvorba, se plánuji přesvědčit co nejdříve. “God Told Me To” mi ovšem vystačí na ještě velké množství poslechů.


Další názory:

John 5 se svými sólovými alby celkem úspěšně boří předsudek, že instrumentální kytarová alba jsou vlastně nudné počiny, na kterých se toho příliš zajímavého neděje. Tenhle borec je jednou z mála výjimek a nejen na “God Told Me To” ukazuje, že jeho potenciál zůstával po celou dobu jeho působení vedle Marilyna Mansona nevyužit a o jeho kompozičních schopnostech ani nemluvě. Novinka “God Told Me To” vychází z minulých počinů, snad jen ubylo industriálních vlivů, přibylo akustiky, a kde bylo potřeba, se přitvrdilo. Třeba hned v úvodní palbě “Welcome to Violence” se jede v rychlém industriálním tempu, které je atakováno sólovými výpady Johna 5. Celkem překvapivě pro mě působilo zařazení coveru Jacksonovy “Beat It”, ale mé původní obavy, že tohle nemůže dopadnout dobře, se vytratily hned po prvním poslechu a John 5 se s touhle peckou popral víc než dobře, zpěv je šikovně nahrazen kytarovým kvílením, a i když fenomenální sólo z pera Eddieho Van Halena zůstalo nepřekonáno, tak se jedná o zajímavé osvěžení desky a přidává to na její rozmanitosti. Co jsem na předchozích deskách Johna 5 nemusel, byly akustické skladby, někdy i s vlivem country, ke kterému taky došlo. Na “God Told Me To” naopak působí tyto skladby nenásilně a nenarušují celkovou atmosféru desky, opravdu jsem se při jejich poslechu dobře bavil. Při hodnocení sice nemůžu sáhnout po vyšší známce, než jakou bych udělil mému nejoblíbenějšímu “Songs for Sanity”, ale to nemá vůbec žádný vliv na to, že “God Told Me To” je povedená deska.
Kaša


Slash featuring Myles Kennedy and The Conspirators – Apocalyptic Love

Slash featuring Myles Kennedy and The Conspirators - Apocalyptic Love
Země: USA
Žánr: hard rock / metal
Datum vydání: 22.5.2012
Label: Dik Hayd International

Tracklist:
01. Apocalyptic Love
02. One Last Thrill
03. Standing in the Sun
04. You’re a Lie
05. No More Heroes
06. Halo
07. We Will Roam
08. Anastasia
09. Not for Me
10. Bad Rain
11. Hard & Fast
12. Far and Away
13. Shots Fired
14. Carolina [bonus]
15. Crazy Life [bonus]

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Abych hned na úvod rozvířil vody, tak novou Slashovu “sólovku” nepovažuji úplně tak docela za sólové album. Takové označení zcela určitě sluší jeho dva roky staré prvotině, jednoduše pojmenované “Slash”. Tehdy se na ploše nějakých 18 skladeb (včetně všelijakých bonusů) představila řada hostů a všechno to dohromady držel Slash se svým kytarovým uměním, čímž myslím chytlavými a okamžitě rozpoznatelnými riffy, všudypřítomnými kudrlinkami a procítěnými sóly, tak jak je umí jen on. Tedy, abych to uvedl na pravou míru, spíše se snažil to držet nějakým způsobem pohromadě. I když pominu přemrštěnou stopáž, tak jednotlivé skladby a hlavně výběr jednotlivých hostů působil dosti nevyrovnaně a vedle naprostých pecek jako skladby s přispěním FergieThe Black Eyed Peas či Andrew StockdaleaWolfmother se našly i průsery s Chrisem Cornellem, ukňouraným a příšerným Adamem Levinem nebo průměrným Ozzym. Celkový dojem byl tedy docela rozporuplný.

Na novince se Slash spolehl na svého nového vyvoleného a celou desku a předcházející turné odjel/odzpíval skvělý Myles Kennedy, který exceluje v Alter Bridge. Jsem rád, že si vybral právě jeho, protože má dostatečně výrazný a silný hlas, který se nemusí nutně držet pouze v jedné poloze a má zdravé charisma, jímž dokáže strhnout. Rozhodně ho považuju za nejvýraznějšího a nejlepšího zpěváka na současné hard rockové scéně. Když se pozorně podíváme na obal desky (nic zajímavého, ale ke Slashovi ten cylindr prostě patří a na obalu asi nesměl chybět), zjistíme, že album vychází pod hlavičkou Slash featuring Myles Kennedy and The Conspirators. I když ani tohle dle mého názoru není přesné označení, které dostatečně vyjadřuje konečné vyznění “Apocalyptic Love”. Album totiž zní jako by ho nahrála kapela The Conspirators, ve které náhodou zpívá Myles Kennedy a sólovou kytaru dřímá u pasu kudrnatý týpek s cigárkem přilepeným na spodním rtu. Opravdu, při poslechu desky nejednou zapomenete, že by někdo měl mít nějakým způsobem navrch a všichni hrajou ve prospěch celku (doporučuji ke zhlédnutí parádní loňský živák “Made in Stoke 24/7/11”). Sice klišé, ale tady to sedí jak prdel na hrnec. Spolu s ústřední dvojicí, o které zde byla doposud řeč, tak novou Slashovu kapelu tvoří basák Todd Kerns a bubeník Brent Fitz, což jsou pro mě osobně neznámá jména a věřím tomu, že to nejspíš byl i záměr. O nějaké superkapele tudíž nemůže padnout ani slovo.

Jak už bylo řečeno, “Apocalyptic Love” zní mnohem soudržněji než “Slash” a rozhodně lze říct, že je to deska mnohem rockovější, která staví na klasických hard rockových postupech, takže nechybí masivní kytarové riffy, klasická kytarová sóla, výrazné a hutné bicí, přičemž někde uprostřed to tvrdí dobře čitelná basa, nad tím vším pak vyčnívá Myles Kennedy. Není zapotřebí žádných dodatečných aranží a “dodělávek”, protože tahle deska stojí na klasickém nástrojovém obsazení, jako tomu bylo kdysi v 80. letech a docela určitě bych tam desku svým vyzněním bez problémů zařadil, přičtěte si pouze moderní produkci Erica Valentina. Většina skladeb snese kritéria stadionové tvorby, protože jsou díky povedeným refrénům dostatečně chytlavé, tak akorát tvrdé, občas rychlejší, občas ve středním tempu, ale pořád to slušně odsýpá tak, aby se každý dobře bavil.

Abych tady jen dokola nechválil, tak bych stejně jako v případě “Slash” docela úspěšně vytkl neukočírovanou stopáž. Přestože jsou skladby dostatečně kvalitní a neslévají se v jednu dokola se opakující píseň, tak bych si dokázal představit, že by se na “Apocalyptic Love” nacházelo o jeden až dva songy míň, čímž by deska získala na ještě větší údernosti. Samozřejmě bych vybral ty nejméně povedené, což znamená desátá “Bad Rain”, která působí dost utahaným dojmem a nešlape tak dobře jako zbytek desky, a devítka “Not for Me”, která mi z nějakého neznámého důvodu nesedla od prvního poslechu, přestože se v ní Kennedy slušně vytáhl. Nebo bych uvítal jejich nahrazení bonusy, které se na desce objevily, ty jsou o něco povedenější, příkladně “Caroline”, ve které se dostal ke slovu můj oblíbený talk box.

Ona je vlastně celá druhá polovina deska lehce slabší než ta první. Přece jen, úvodní pecka “Apocalyptic Love” vlítne na posluchače pěkně nečekaně a v následující uspěchané “One Last Thrill” se pokračuje trošku ve stylu Velvet Revolver, a může za to především Kennedy, který svým frázováním a barvou hlasu připomene toho spratka Weilanda. V obou skladbách se sólově Slash vyřádil do sytosti a předvádí své kytarové know-how. Trojka “Standing in the Sun” je klasická rocková hitovka, která jako by se na “Apocalyptic Love” tak trochu zatoulala z desky Alter Bridge, celá je postavena na velice chytlavém refrénu a dost zapamatovatelné kytarové vyhrávce mistra Slashe. V podobném duchu se pokračuje v následující, klipem ověnčené “You’re a Lie”, která je ale přece jen o něco hutnější hard rockovou peckou a celá kapela šlape jako dobře namazaný stroj, který se nemůže zadrhnout. Úplný vrchol celé kolekce přichází zhruba v půlce v podobě šestiminutové “Anastasia”, která sice začíná jako pomalá akustická balada, ale po půl minutě ji Slash odstartuje svou nezaměnitelnou sólovou kytarou, kterou zbytek kapely doplňuje a společně pak uhání k mocnému závěru. Že se na desce objeví nějaká ta balada, bylo celkem jasné, ale že to bude takový kousek, jsem nečekal. “Far and Away” je postavena pouze a jen na souboji Slashovy kytary a Kennedyho procítěném projevu, který mu jde jako vždy skvěle a vůbec nepůsobí pateticky nebo snad podbízivě.

Když se pustím do celkového sumírování, tak mi nezbývá než uznat, že “Apocalyptic Love” je deska, kterých by se na scéně mohlo tu a tam objevit víc. Skvěle odvedená práce, ze které je na každém kroku cítit, že všichni zúčastnění se touto hudbou nejen živí, ale především baví. Postavím-li novinku Slash featuring Myles Kennedy and The Conspirators vedle alb Slash’s Snakepit a Velvet Revolver, tak bych ji směle zařadil hned za debut Velvet Revolver, “Contraband”, který na scéně způsobila neuvěřitelnou bouři a ukázal, že rocková hudba ještě není mrtvá. Taková pecka “Apocalyptic Love” sice není, ale pořád máme co dočinění s parádní rockovou deskou, kterou letos ve svém ranku něco jen tak nepřekoná.


Six Feet Under – Undead

Six Feet Under - Undead
Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: 21.5.2012
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. Frozen at the Moment of Death
02. Formaldehyde
03. 18 Days
04. Molest Dead
05. Blood on My Hands
06. Missing Victims
07. Reckless
08. Near Death Experience
09. The Scar
10. Delayed Combustion Device
11. Vampire Apocalypse
12. The Depths of Depravity

Hodnocení:
Kaša – 6,5/10
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,25/10

Odkazy:
facebook / twitter

Death metalová stálice Six Feet Under utvořená kolem zpěváka Chrise Barnese nám servíruje již devátý chod své chorobné večeře. A bohužel musím konstatovat, že už jsem těch jeho výtvorů lehce přejedený. Ne snad proto, že by se jednalo o devátou porci stejného jídla, to by mi nevadilo, ale spíš proto, že se Chris se svou kapelou posunul zase o něco blíže ke klasičtějšímu pojetí amerického death metalu, ale o tom až později. Na začátek si odbudeme takové ty nezbytné informace z nedávné historie, které je zapotřebí zmínit.

Takže, od poslední studiovky (nepočítáme-li třetí díl alba předělávek “Graveyard Classics”) uplynuly čtyři dlouhé roky a za tu dobu se toho v řadách této legendy událo na personálních postech až až. Po téměř 18 letech opustila Six Feet Under rytmická sekce ve složení Terry Butler a Greg Gall. Oba s kapelou zažili to nejlepší (nejúspěšnější) období, takže ano, budou mi chybět. Na jejich místo naklusali celkem nečekaně odpadlík z Chimairy a bubeník DååthMatt DeVries a Kevin Talley. Jako pomyslná třešnička na dortu se připojil Rob Arnold taktéž z Chimairy, který se chopil druhé kytary. DeVries a Arnold to před vydáním “Undead” zase pěkně rychle zabalili (Arnold však prý nadále zustává členem týmu Six Feet Under, takže čert aby se v tom vyznal), aby se na jejich místa dostali neznámí Jeff Hughell a Ola Englund. Že budou mít tyto čachry na podobu novinkové kolekce nějaký vliv, bylo jasné i tomu poslednímu v řadě, nově zúčastnění totiž nejsou žádné ořezávátka a je jasné, že co do hudebních výkonů je na tom “Undead” přímo skvěle.

Teď se pomalu přesunu k tomu hlavnímu mínusu “Undead”, i když tenhle trend je patrný na deskách Six Feet Under už někdy od dob “13” z roku 2005, a sice že novinka je zase o něco víc klasický death metal než death’n’roll, se kterým si mě kdysi tahle parta okamžitě získala, základ je sice pořád stejný, ale opět ubylo rockové dynamiky. Na posledních albech se tak ze Six Feet Under stala v mých očích kapela, která už nemá čím překvapit a jejíž alba působí čím dál víc nezáživně a průměrně. “Undead” není výjimka a avizované znovuzrození (a další reklamní žvásty, které vydání alba předcházely) se samozřejmě nekoná a “Nemrtvý” je tak bohužel dalším z řady. Není to žádný vyložený průser, nebo že by se to nedalo poslouchat, to zase ne, ale všeho se člověk časem přejí. Chris Barnes má v hrdle pořád tu samou bestii jako kdysi, ale může chroptit, seč mu síly stačí, stejně mu to v případě nezáživného hudebního materiálu nebude nic platné. “Undead” tak na patře zanechá spíše dojem dobře odvedené rutiny, než aby něčím skutečně zaujal. Pokud Barnes v souvislosti s novinkou udělal nějaké dobré rozhodnutí, tak se konečně vybodl na produkci a pozval si někoho, kdo dokázal vnést čerstvý a svěží vítr. Poslední tři alba jsou na tom zvukově slušně, ale dle mého názoru tam chyběl nějaký ten nadhled a nezávislý pohled třetí strany, který by pomohl oddělit hrách od popela (viz “Commandment” z roku 2007, které působí spíš jak sbírka B-stran singlů a nedodělků z minula). “Undead” naproti tomu působí přece jen o něco kompaktnějším a vyrovnanějším dojmem.

Kdybych měl na novince (kromě technického provedení a instrumentálních výkonů) hledat nějaká další pozitiva, tak bych nakonec přece jen pár skladeb vybral, i když po prvním poslechu jsem měl jiný názor. Třeba hned úvodní “Frozen at the Moment of Death” ukazuje naplno kvality nových členů, především pak bubeníka Kevina Talleyho. Sice se jedná o klasická death metalovou sypačku, ale musím uznat, že je dost chytlavá a návyková. Místy v ní slyším stopy Chimairy, což je pochopitelné. “Blood on My Hands” je další povedenou peckou. Ta stojí na nebezpěčně chytlavém riffu a povedeném refrénu s atmosférickou pasáží někde v druhé půlce písně (škoda toho konce – nesnáším tyhle ukončení skladeb jakoby do ztracena). Ale tahle pecka by taky šla. Škoda jen, že mezi zmíněnými skladbami se nachází trojice slabších kousků, kterých Six Feet Under na posledních čtyřech albech nahráli dost.

Jedním z nejlepších momentů z “Undead” je pro mě sedmička “Reckless” s rockovou rytmikou a úderným frázováním. Přesně tohle jsou pro mě ti Six Feet Under, které jsem si kdysi zamiloval a které bych rád poslouchal i na novince. Jsou prostě kapely, u nichž člověk žádný vývoj nepotřebuje a chce si poněkolikáté poslechnout osvědčené postupy. O závěr se postará poněkud temnější a nápaditou kytarovou linkou ozvláštněná “The Depths of Depravity”. Tahle skladba mě dokázala na chvíli vyvézt z omylu, protože lepší píseň jsem od Six Feet Under už dobrých šest, sedm let neslyšel, doslova mě dostala, jenže pár dobrých songů celé album neutáhne, bohužel.

Byl jsem z “Undead” poměrně dlouho v rozpacích, po prvním poslechu ve mně zavládlo silné zklamání a upřímně jsem litoval, že jsem si novinku na recenzi vůbec vybral, nakonec se to po pár posleších o dost zlepšilo, i když to pořád není to pravé ořechové. Přestože se na desce několik výtečných momentů přece jen nachází, tak ty slabší převládají a celkově na mě působí “Undead” jako průměrná, ničím nevyčnívající řadovka, ke které asi nebudu mít v budoucnu potřebu se vracet.


Další názory:

Six Feet Under to prostě mají těžké. Dokud drhli beze změny ten svůj kulervoucí death’n’roll, s nímž začali už v 90. letech a díky němuž se jim přezdívalo AC/DC death metalu, postupem času si všichni pomalu začínali stěžovat, že je to pořád to samé a že už to začíná být příliš na jedno brdo. Což byla jistě pravda. Když se ale Six Feet Under pokusí malinko změnit, zase se ozývají hlasy, že už to není ono a že ta dřívější podoba byla lepší. Jenže – i tohle je pravda. Nejspíš na to bude mít vliv i výrazná proměna sestavy, ale novinka “Undead” už opravdu není takovým tím rockovým death metalem, který jsme měli od Six Feet Under rádi, ale spíše klasickým (a nutno říct, že ničím zvlášť výrazným) death metalem, díky čemuž ovšem kapela – nemůžu si pomoct – ztratila to své kouzlo a stala se z ní de facto úplně obyčejná normální deathovka, kterých jsou stovky. Ten death’n’roll byl opravdu lepší, i když to bylo furt to samé dokola…
H.


Shadows Fall – Fire from the Sky

Shadows Fall - Fire from the Sky
Země: USA
Žánr: metalcore
Datum vydání: 15.5.2012
Label: Razor & Tie

Tracklist:
01. The Unknown
02. Divide and Conquer
03. Weight of the World
04. Nothing Remains
05. Fire from the Sky
06. Save Your Soul
07. Blind Faith
08. Lost Within
09. Walk the Edge
10. The Wasteland

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Metalcore není mým šálkem kávy, tohle bych bez mučení přiznal každému na potkání, přesto se však najde několik světlých výjimek a mám v merku pár skupin, jejichž kariéru se zájmem sleduji. Ono je dost těžké (obzvláště v tomhle žánru) oddělit spolky, které mají dostatečné kvality a schopnost něčím oslovit, od vyloženě podprůměrných kapel, které se chtějí svézt na módní vlně, protože za poslední dekádu se s metalcorovými kapelami roztrhl tak velký pytel, že jsem si v sobě vypracoval averzi vůči většině těchto spolků. Jak je asi jasné, když už jsem si novinku Shadows Falls vybral k recenzování, tak tahle pětice patří k těm několika výjimkám a na jejich album jsem se celkem těšil. Důvod je víceméně prostý. Vždycky jsem měl Shadows Fall zařazené jako partu, která svým vyzněním sice spadá do škatulky metalcoru, ale ve své podstatě je to kapela, která má vyšší kvality než většina jejich stylových souputníků. A na “Fire from the Sky” tuto mou domněnku potvrzují.

Shadows Fall mají ve svých základech více thrashových a death metalových prvků, než je na podobnou skupinu běžné; je fakt, že refrény jsou pořád dost podbízivé, ale nejsou natolik vykalkulovaně a do kompozice násilně šroubované, že by to působilo rušivým dojmem. Svého vrcholu, dle mého názoru, Shadows Fall dosáhli na třetí desce “The Art of Balance”, od té doby kvalitativní křivka nebezpečně klesala až se naštěstí na minulé “Retribution” z roku 2009 nadechli k lepším výkonům, ve kterých pokračují i na novinkovém, v pořadí již sedmém albu “Fire from the Sky”. Na této desce se jako producent představil kytarista spřízněných Killswitch Engage, Adam Dutkiewicz. Ten v posledních letech dokazuje, že kdyby kytaru pověsil na hřebík, tak by neměl problém se jako producent uživit, protože zvuk, kterým obohatil mnoho nahrávek svých kolegů, nemá chybu.

Oproti poslednímu studiovému záseku se toho mnoho nového neděje. Snad největším překvapením je pro mě osobně výkon zpěváka Briana Faira, který sice zpívá pořád to svoje, ale zdá se mi, že se svým vokálem o něco víc pracuje a jeho projev tak nevyznívá (především v druhé půlce alba) úplně jednotvárně, jako tomu na většině předchozích alb bylo. Opravdu, první tři až čtyři skladby jsem byl většinou nadšený a postupně mě začal nudit, protože se pohyboval ve dvou rovinách – agresivní řev a sem tam melodický nápěv. Tohohle se rychle přejíte. Na “Fire from the Sky” si užijeme trošku více death metalového chropotu, se kterým mu vydatně pomáhá kytarista Matt Bachand, a thrashově agresivního řevu. Příkladem prvně jmenovaného budiž titulní skladba, která byla uvolněna jako ochutnávka a první singl zároveň a po jejímž poslechu jsem byl nadšený, i když v sobě zanechala dojem, že album bude tvrdší, takže po prvním poslechu celého alba ve mně zavládlo mírné zklamání. Kytarově mi tato píseň dost připomněla Behemoth, což rozhodně není na škodu.

Rád bych vyzdvihl ještě další dvě skladby, které si mě získaly na první poslech a které bych doporučil jako takové ideální ochutnávky pro člověka, který je tvorbou Shadows Fall dosud nepolíbený. Prvně nelze nezmínit úvodní thrashovou jízdu “The Unknown”, což je otvírák jak řemen. Kromě Brianova thrashového vokálu a občasných doprovodných HC sborů musí na první poslech zaujmout kytarová práce Matta Bachanda a Jonathana Donaise, kteří s každým albem rostou výš a výš. Úvodní riff je zabijácký, kytarové sólo jakbysmet. Jako druhou (a zároveň jako jeden z vrcholů alba) nemůžu vynechat “Blind Faith”. Ta má sice něco přes šest minut, takže k nějaké úderné vypalovačce, kterou by leckdo očekával, má daleko, ale píseň skvěle graduje od úvodního akustického vybrnkávání, přes ostřejší střední pasáž, až k melodickému závěru, kde hraje prim sólová kytara. Nechci teď působit dojmem, že ostatní skladby nestojí za řeč, to ne, jen nechám jejich “odhalení” na vás samotných.

Deska ve své podstatě neobsahuje žádnou výrazně slabší skladbu. “Fire from the Sky” má ten správný drive a musím říct, že jsem se nenudil. Z mého pohledu je všechno v pořádku; je fakt, že jsem neměl žádná přehnaná očekávání a Shadows Fall mě tak mohli pouze překvapit, a přesně to se jim povedlo. Jednotlivé skladby působí kompaktně, svěže a rozhodně nepostrádají skladatelskou nápaditost. Na zmíněný majstrštyk v podobě “The Art of Balance” se “Fire from the Sky” dívá sice pěkně zespoda, ale model Shadows Fall v roce 2012 mě prostě baví.


Tenacious D – Rize of the Fenix

Tenacious D - Rize of the Fenix
Země: USA
Žánr: comedy rock
Datum vydání: 11.5.2012
Label: Columbia Records

Tracklist:
01. Rize of the Fenix
02. Low Hangin’ Fruit
03. Classical Teacher
04. Seňorita
05. Deth Starr
06. Roadie
07. Flutes and Trombones
08. The Ballad of Holywood Jack and the Rage Kage
09. Throwdown
10. Rock Is Dead
11. They Fucked Our Asses
12. To Be the Best
13. 39

Hodnocení:
Kaša – 7/10
H. – bez hodnocení

Odkazy:
web / facebook / twitter

Tenacious D prosluli největší a nejlepší písní na světě “Tribute”. Nyní jsou zpět a jsou to pořád stejní komedianti, jak jsou fanoušci zvyklí, takřka vše je při starém, ovšem s jedním podstatným rozdílem. Na novince “Rize of the Fenix” jsou Tenacious D oproti minulosti trochu víc hudebníci než herci. Kapelu tvoří herecké/komediální duo Kyle Gass a Jack Black, jejichž hlavní profese je v jejich tvorbě znát, ale na novém albu se jim podařilo herectví v hudbě trochu omezit. Tenacious D jsou na scéně jedineční, stěží byste hledali podobnou kapelu a ještě hůř skupinu s větším smyslem pro humor. Musím říct, že jsem nevěděl, jak k této recenzi vlastně přistoupit. Mohl bych tady donekonečna vykládat o tom, jak je jejich hudba vtipná, mohl bych ocitovat několik úryvků textů, a stejně by to bylo jako nošení dříví do lesa.

Na začátku jsem zmínil, že na nové desce jsou Gass a Black o něco víc hudebníci než herci. Abyste totiž pochopili, především na prvním a částečně i na druhém albu hrály velkou roli vsuvky ve stylu mluveného slova, které sice chvíli působily jako zajímavé zpestření, ale po nějaké době mě začaly iritovat. Na druhou stranu je fakt, že na minulém “Pick of Destiny” by se to ještě dalo pochopit, protože se jednalo o soundtrack ke stejnojmennému filmu, ve kterém ústřední duo sehrálo svůj souboj proti samotnému Ďáblovi, jehož skvěle ztvárnil Dave GrohlFoo Fighters. Na “Rize of the Fenix” jsou tyto mluvené výplně zastoupeny v hubeném počtu dvou kusů. Pojďme si nyní projít vybrané skladby, přičemž se zaměřím na ty, ke kterým již vznikl videoklip (na světě jich je již pět). Tento krok je vzhledem k hereckému talentu Gasse a Blacka celkem logický, protože videoklipy představují u Tenacious D téměř stejně důležitou složku prezentace jako hudba samotná.

Hned úvodní titulní “Rize of the Fenix” je pecka jak kráva. Je fakt, že se rozjíždí pomalu a její úvod se mi nijak zvlášť nelíbí, ale zhruba po minutě a půl se pedál sešlápne k podlaze a vše se točí kolem dostatečně chytlavého refrénu, který se naštěstí hned tak neoposlouchá. Jack Black je skvěle rozjetý a všudypřítomná akustická kytara Gasse jej skvěle doplňuje.

Následuje další z řady klipovek, a sice “Low Hangin’ Fruit”, kterou bych asi nejjednodušším způsobem popsal jako takovou typickou skladbu Tenacious D, což znamená vtipný text, melodický podklad a hlasová exhibice Jacka Blacka. Rozhodně doporučuji ke zhlédnutí skvělý a lehce úchylný videoklip, který k této skladbě vznikl. Můžete se vsadit, že po jeho zhlédnutí už se nikdy nebudete na ovoce dívat jako na ovoce!

Další povedená položka je zastoupena v podobě “Deth Starr”, jež je na poměry Tenacious D trošku razantnější kousek. Hodně tomu pomohly bicí Davea Grohla, který na nejrůznějších hostovačkách dokazuje, že je pořád právem považovaný za jednoho z nejlepších rockových bubeníků, přestože jeho hlavním nástrojem je již dlouho kytara. Grohl je se skupinou spjat již od prvního alba, a jeho účast tak nebyla žádným velkým překvapením, ale potěšila. Pomalu ale jistě se dostáváme k vrcholu “Rize of the Fenix”. “Roadie” je pomalejší skladba, která textově pojednává o bedňácích, kteří na turné odvádí pro skutečné “hvězdy” tu špinavou práci. Skladba působí velice upřímně, skoro až vážně. Jack Black předvádí “Roadie” svůj nejlepší výkon na albu, když se navíc ve skvěle vygradovaném závěru přidají smyčce, mám o nejlepší písni jasno.

V druhé půlce “Rize of the Fenix” se naštěstí kvalitativně výrazně nepolevuje. Za zmínku stojí určitě pomalá “The Ballad of Hollywood Jack and the Rage Kage” nebo další klipovka “Rock Is Dead”. Půl druhé minuty dlouhá vypalovačka, ve které se opět vyřádil Grohl. Skladba a vlastně i videoklip jsou plné rockových klišé a odkazů na legendární rockové hudby. Z postupně představených videoklipů je tento asi nejslabší, ona i skladba je dost přímočará a celkem rychle se umí oposlouchat, takže nemá takovou trvanlivost jako jiné položky na desce.

Totéž by se dalo říct i o “To Be the Best”, což je píseň těžící z odkazů 80. let a především pak disco/rocku. Všudypřítomné elektronické bicí a syntetizátory dělají ze skladby dost chytlavou záležitost. K minutové písni vznikl šestiminutový videoklip, ve kterém se mihnul např. Val Kilmer či Tim Robbins.

O úplný závěr alba se postarala další balada. “39” reprezentuje názor kapely na klasický americký rock, tak jak ho proslavil například Bruce Springsteen. Místy se dostane ke slovu i slide kytara a “39” tak získá trošku toho jižanského feelingu. Skladba je samozřejmě postavena na charismatickém Jacku Blackovi, který na “Rize of the Fenix” předvádí svůj nejlepší výkon ze všech alb Tenacious D.

Docela dlouho jsem přemýšlel nad bodovým ohodnocením “Rize of the Fenix” a na vážkách jsem trošku i teď. Samozřejmě se najdou i slabší skladby, které absolutní dojem trošku sráží, ale z celkového pohledu je novinka asi nejpovedenější deskou v hubené diskografii Tenacious D. Působí kompaktně a písně jsou velice chytlavé. Tak to má být! Uznávám, že novinka není pro každého, takový optimismus a jednoduché písničkové pojetí sedne málokomu, ale při trošce nadhledu se dá najít způsob, jak se do alba dostat.


Další názory:

Těžko hodnotit album jako “Rize of the Phoenix”. Obecně celí Tenacious D jsou naprosto nehodnotitelná záležitost. Co si budeme povídat, tahle cháska se dá jen velice těžko považovat za standardní skupinu, spíš je to takové zábavné/hudební/herecké uskupení dvou kořenů se skvělým smyslem pro humor. O muziku jde snad až v druhé řadě, prim hrají spíše vtipné texty, s čímž se pojí fakt, že pokud neumíte opravdu dobře anglicky, zážitek z poslechu bude minimálně poloviční. Nicméně i po hudební stránce se jistě najdou povedené kusy, viz třeba taková “Low Hangin’ Fruit” je opravdu dobrá, ale i hezky ulítlá “To Be the Best” se povedla. Ale to nic nemění na faktu, že klasická hodnotící měřítka na Tenacious D díky jejich výlučnosti aplikovat nelze, díky čemuž se zdržuji hodnocení. Jestli je ale “Rize of the Phoenix” opravdu zábavné album, to už je jiná otázka. Svým způsobem dobré určitě je, ale jak jsem řekl – je nutné mu rozumět a také je nutné přistoupit na jeho hru. Jinak jste bez šance…
H.


Marilyn Manson – Born Villain

Marilyn Manson - Born Villain
Země: USA
Žánr: alternative metal / industrial rock
Datum vydání: 1.5.2012
Label: Cooking Vinyl / Hell, etc.

Tracklist:
01. Hey, Cruel World…
02. No Reflection
03. Pistol Whipped
04. Overneath the Path of Misery
05. Slo-Mo-Tion
06. The Gardener
07. The Flowers of Evil
08. Children of Cain
09. Disengaged
10. Lay Down Your Goddamn Arms
11. Murderers Are Getting Prettier Every Day
12. Born Villain
13. Breaking the Same Old Ground

Hodnocení:
H. – 3/10
Kaša – 4/10

Průměrné hodnocení: 3,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Marilyn Manson je docela dost zajímavá postavička hudebního byznysu. Svého času si udělal velké jméno na tehdy šokující image a také velké porci kontroverze, která samotného Mansona i celou jeho kapelu obklopovala. A co bylo důležité – dokázal to propojit i s odpovídající muzikou, jež byla vždy správně úchylná. Právě tahle jakási groteskní, výstřední a ujetá atmosféra byla vždy tím nejzajímavějším na celém Marilynu Mansonovi – dýchala tím jeho hudba, prezentace, koncerty, všechno. Jenže časy se mění… zrovna v případě Mansona se chce dodat: bohužel. Po desce “The Golden Age of Grotesque”, kterou s odstupem času považuji za to nejlepší, co kdy Manson vydal, šla veškerá jeho hudba kamsi do kopru. Po turné na podporu alba se Marilyn Manson na chvíli odmlčel, a když se poté vrátil s “Eat Me, Drink Me”, najednou to byl úplně jiný Manson… a dle mého skromného názoru – o poznání horší.

Osobně si nemyslím, že bych byl zrovna ten typ člověka, který za žádnou nedokáže skousnout vývoj nějaké kapely, právě naopak spíše preferuji, když hudebník nestojí na místě, ale je nutné, aby jakákoliv změna proběhla s citem. A to Manson v minulosti uměl – žádné z jeho prvních pěti alb není stejné, měnila se nejen jeho hudba, ale i jeho image (která, co si budeme povídat, byla zrovna u něj vždy stejně důležitá jako samotná muzika), vždy však v rámci mezí a stylu, se zachováním ducha toho, o čem Mansonova hudba byla. Ale právě tohle s “Eat Me, Drink Me” skončilo – a jak se zdá, nadobro. Onu zmiňovanou prezentaci zas až tak neprožívám, tudíž to bych ještě přežil, avšak ta největší změna proběhla právě po hudební stránce. Zmizela ta hezky úchylná pitvorná atmosféra, zmizelo vše, co dělalo Mansona Mansonem. Jako nepovedený experiment by se to dalo vzít, ale ani následující “The High End of Low” z roku 2009 situaci nevylepšilo, naopak šlo snad o ještě větší žumpu, která už byla na hranici poslouchatelnosti. Drtivé kritiky a výrazné propady v prodejnosti obou nahrávek daly jasně najevo i samotnému panu principálovi, že tady je asi něco špatně…

“Born Villain” na mě již od počátku působilo jako takový pokus o návrat k minulosti, k tomu, co dřív fungovalo. Alespoň opětovné angažování baskytaristy Twiggyho Ramireze, který s Mansonem prožil jeho nejslavnější období (aktuálně se ovšem chopil kytary), nebo horlivé přirovnávání nového materiálu ke starším věcem jako “Mechanical Animals” nebo “Portrait of an American Family” tomu výrazně nasvědčovalo. Nevím proč, ale z nějakého důvodu mne přepadl (jak se ukázalo, hodně naivní) pocit, že tentokrát by to po dvou průserových nahrávkách mohlo opět klapnout. Singlovky “No Reflection” a “Born Villain” sice žádné extrémní zázraky nebyly, ale už jen to, že šlo minimálně v případě “No Reflection” o relativně poslouchatelný song, bylo při vzpomínce na “Eat Me, Drink Me” a “The High End of Low” pozitivní. Rovněž videoklipy slibovaly, že by album mohlo být solidní – už žádné rádoby pokusy o pseudoumění, ale opětovná snaha o to, aby vše vypadalo pokud možno co nejúchylněji – přesně tak, jak to od Mansona máme rádi. Odpovídá tomu ale i konečný výsledek “Born Villain”?

Bohužel nutno říct, že ne, neodpovídá. Na rozdíl od předchozích dvou alb je sice na “Born Villain” chvílemi znát snaha odrazit od toho kvalitativního marastu, v němž excelovalo zejména “The High End of Low”, avšak naneštěstí se opravdu jedná jen o snahu. To sice stačilo na to, aby “Born Villain” bylo méně na vyzvracení než jeho dva předchůdci, nicméně ani to nepomohlo k tomu, aby se Manson dostal alespoň na průměrné hodnocení. Ale nedá se svítit, kde nic není, nedá se nic brát, a kde nejsou dobré songy, tam se nedá chválit. A na “Born Villain” dobré songy opravdu nejsou…

Úvodní “Hey, Cruel World…” ještě není špatná, dokonce by se o ní opravdu dalo říct, že svým zvukem připomíná některé starší věci, stejně tak jako druhá “No Reflection”. Posluchač si nejspíš v této chvíli řekne, že tak zlé to nakonec není, začátek alba ujde a teď se to rozjede. Jenže ono se to jaksi nestane. Následujících několik skladeb jsou v podstatě bláboly o ničem, jakési šmidlání bez jakéhokoliv nosného nápadu či náznaku něčeho kvalitnějšího. To, co se zpočátku zdálo jen jako slibný a poslouchatelný úvod, navnazující na mnohem víc, se nakonec ukáže být tím nejlepším, co “Born Villain” nabízí. A vzhledem k tomu, že ani to není kdovíjaká sláva…

Mohu vám říct zcela upřímně, že prokousat se celou deskou až do jejího závěru, se rovná vpravdě heroickému výkonu, neboť nuda a špatná kvalita útočí ze všech stran, nicméně jsem tuto strastiplnou cestu dobrovolně několikrát podstoupil. Přesto jsem však na “Born Villain” nedokázal najít nic, co by stálo alespoň za nějakou zmínku. Kromě dvou výše zmiňovaných písniček, které se dají poslouchat, už na desce není jediný song, o němž by si člověk mohl říct “oukej, tak tohle je dobrý”, vše je to takové bez příchuti, nevýrazné, o ničem. Mohl by tu vyjmenovat celý tracklist, ale bylo by to dobré jen k procvičení negativních přívlastků – hrůza, děs, nuda, hovadina a tak dále. Nemá to cenu. Dvě poslouchatelné písničky na úplný začátek a pak už jen jedno více jak padesátiminutové hudební placebo, muzikální vakuum, prostě nic…

Uznávám, že na “Born Villain” je pozitivní jedna věc – je o malinko lepší než “The High End of Low”. Ale to není myšleno zrovna jako kdovíjaká pochvala. Novinka je asi tak na stejné úrovni jako “Eat Me, Drink Me”, což znamená na nikterak valné úrovni. Pokud se “Born Villain” mohlo zpočátku zdát když ne jako slušné album, tak alespoň jako případný odrazový můstek k lepším časům v hudebním táboře Marilyna Mansona, realita výsledné nahrávky nakonec ukázala, že bylo toto zdání poněkud mylné. Pokud ještě před několika měsíci existoval někdo, kdo nad Mansonem doposud nezlomil hůl, nyní už je myslím bez pochyby, že by měl začít lámat. Některá starší alba mám opravdu rád, ale to, co Marilyn Manson hraje v současné době, se s prominutím dá poslouchat jen velice těžko. Jak se zdá, Manson a jeho kumpáni už hudebně zjevně dojeli na konečnou stanici a na posledních třech albech jdou jen ze setrvačnosti hlavou proti zdi. Pokud někdy dostanu pádný protiargument v podobě dobré desky, moc rád vezmu svá slova zpátky, ale do té doby – ne, děkuji.


Další názory:

Nechce se mi věřit, že člověk, který má na svědomí takový klenot jako “Holy Wood (in the Shadow of the Valley of Death)”, dokáže mezi lidi vypustit takovou ohavnost jako “Born Villain” (o předchozím “The High End of Low” snad ani nemluvě). Na novince je špatně snad úplně všechno. Nemá cenu hledat nejhorší nebo nejpovedenější song, protože do té druhé kategorie bych toho s výjimkou dvou, tří skladeb opravdu moc nezařadil. Písně nefungují samostatně, nemají žádnou atmosféru, zajímavé nápady a celkově působí dost utahaně a nudně. V žádném případě ze mě nemluví nějaká zaujatost, jak by se možná mohlo zdát, mám toho chlápka rád, protože svými staršími alby vlil do rockové hudby novou krev a zasloužil se o její posun, za což ho budu obdivovat po zbytek života, ale “Born Villain” je špatné až běda. Do úplného konce jsem jej na jeden zátah zvládl doposlouchat pouze dvakrát. Co se na novince opravdu povedlo je závěrečný bonusový cover folkové “You’re So Vain” Carlyho Simona, ale to je hudebně asi všechno. Do jisté (dost velké) míry z úcty k jménu: 4/10.
Kaša


Prong – Carved into Stone

Prong - Carved into Stone
Země: USA
Žánr: thrash / industrial metal
Datum vydání: 24.4.2012
Label: Long Branch Records (SPV)

Tracklist:
01. Eternal Heat
02. Keep on Living in Pain
03. Ammunition
04. Revenge… Best Served Cold
05. State of Reebellion
06. Put Myself to Sleep
07. List of Grievances
08. Carved into Stone
09. Subtract
10. Path of Least Resistance
11. Reinvestigate

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Dlouhých pět let trvalo, než se HC/thrash/industriální Prong odhodlali natočit nové album. Po podprůměrném “Power of the Damager” jsem, abych byl upřímný, od novinky nic moc nečekal. Přece jen, Prong mají svá nejlepší léta již dávno za sebou a od “Rude Awakening” vaří pánové z vody víc, než je zdrávo. Přičemž na začátku devadesátých let spolu s několika dalšími vyvolenými začali udávat nový směr vývoje tvrdé hudby, v tomto je jejich vliv jistě nepopiratelný, o pozdější tvorbě už toto tolik neplatí. Je to škoda, protože kapela postavená především na charismatu Tommyho Victora má jistě na víc. Jsem rád, že můžu s klidným srdcem říct, že novinka “Carved into Stone” je o poznání povedenější než poslední alba. Přibylo thrashových momentů, trošku více se sóluje a kupodivu se dočkáme melodičtějšího vokálu. “Carved into Stone” si vzal pod svá producentská křídla Steve Evetts, dvorní producent The Dillinger Escape Plan, který na scéně už něco znamená. Na novince Prong odvedl jako vždy skvělou práci, možná jednu z nejlepších v kariéře. Zvuk je takový “chladně” agresivní, čímž nemyslím nasáklý industriálními samply a “umělými” bicími. Naopak, jednotlivé nástroje znějí dostatečně živelně a uvěřitelně, dokážu si představit, že přesně takhle bude novinka znít i na koncertech.

Album odstartuje rychlá “Eternal Heat”, která jede po celou dobu v thrashovém tempu. Ve spojení s relativně melodickým Victorovým vokálem to dohromady funguje. Na úvod vypalovačka jak bič. Dvojka “Keep on Living in Pain” je klasická skladba Prong z období první poloviny 90. let. Ani rychlé, ani pomalé tempo, chytlavý refrén, dostatek HC sborových vokálů, přesně tohle jsem na kapele kdysi miloval. S následující skladbou přichází první průšvih, a sice “Ammunition”, která ve mně zanechala dojem nepředstavitelně nudné, skoro až zbytečné skladby. Netřeba ji nijak dál rozpitvávat.

Jdeme dál, a sice k singlové “Revenge… Best Served Cold”, která se povedla, ostatně videoklip taky. Chytlavý riff spolu s vynikající vokální Victorovou linkou staví v mých očích tuto skladbu nejvýše z celé novinkové kolekce. “Revenge… Best Served Cold” obsahuje asi nejvíce industriálních momentů z “Carved into Stone”, skoro až taneční rytmus vás rozhodně nenechá chladným. Celé skladbě vévodí mimořádně chytlavý refrén. Jsou to sice trošku “měkčí” Prong, než jsou fanoušci zvyklí, ale já to chápu jako jistý vývoj, nikoli snahu o přístupnost širšímu publiku, takže tohle je v pořádku. “State of Rebellion” je další skladba ve středním tempu a bohužel neobsahuje žádný nosný nápad, který by ji dokázal vytáhnout někam výš než zbytek tvorby Prong na posledních třech albech. Tommy Victor se nikdy v minulosti netajil svým obdivem ke starým HC/punkovým kapelám, dokonce kdysi pracoval ve slavném CBGB, jistým výsledkem tohoto jeho obdivu k dané scéně, je skoro až punková “Put Myself to Sleep”. Zařadil bych ji někam mezi Ministry a Danzig, pro někoho možná zvláštní spojení, ovšem na druhou stranu – proč ne, poslouchá se to dobře.

Doposud jsem mluvil pouze o Tommy Victorovi, což je samozřejmě pochopitelné, ale na novince se obklopil silnou sestavou a jsem si jist, že právě spojení s basákem Tonym Camposem a bicmenem Alexeiem Rodriguezem může za sílu nového materiálu. Posledně jmenovaného sice moc neznám, ale hned na svém prvním albu u Prong se uvedl skvěle. Například v úvodní “Eternal Heat” či “List of Grievances” jede jako nabroušená pila. Druhá jmenovaná je taktéž dost agresivní a rychlá vypalovačka, na koncerty jak stvořená. Závěr alba obstarávají tři z nejmelodičtějších skladeb na albu, bohužel nutno říct, že taky jedny z nejslabších. Titulní “Carved into Stone” je ještě v pořádku. Pomalejší píseň, která plní funkci jistého odpočinku a zvolnění, proč ne. Shodou okolností by se totéž dalo říci i o “Path of Least Resistance”, jen s tím rozdílem, že ta už zní spíše jako nedokončené demo. Úplný závěr má na starosti přímočará, rockově-industriální “Reinvestigate”, která je podbarvená klávesy a samply, bohužel ani ta nedokáže zaujmout a závěrečná čtvrtina alba je tak o něco slabší než jeho zbytek.

Minulou studiovku “Power of the Damaged” jsem na samém úvodu označil za podprůměrný materiál a je dobře, že na svém novém albu Prong dokázali, že stále umí. Přestože je na albu zařazeno i několik slabších skladeb, je “Carved in Stone” konečně přesvědčivým důkazem, že jsou životaschopní i v 21. století. Původně jsem uvažoval nad 7/10, ale nakonec jsem se rozhodl přidat osmý bodík za “Revenge… Best Served Cold”, kterou si budu prozpěvovat ještě pěkně dlouho.


Saint Vitus – Lillie: F-65

Saint Vitus - Lillie: F-65
Země: USA
Žánr: doom metal
Datum vydání: 27.4.2012
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Let Them Fall
02. The Bleeding Ground
03. Vertigo
04. Blessed Night
05. The Waste of Time
06. Dependence
07. Withdrawal

Hodnocení:
Kaša – 9/10
H. – 8,5/10

Průměrné hodncoení: 8,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Dalo by se říct, že staříci Saint Vitus se vrátili trochu nečekaně. Přece jen, přiznejme si, kdo z vás čekal, že se ještě někdy alba této doomové legendy dočkáme? Zázraky se dějí a my jsme se dočkali; 17 let je zatraceně dlouhá doba, ale čekání se rozhodně vyplatilo. Velkou měrou určitě přispívá fakt, že novinka “Lillie: F-65” (ten název nechápu a nikde se mi jeho původ nepodařilo objasnit, takže si rád nechám poradit v diskuzi) je prvním albem se Scottem “Winem” Weinrichem u mikrofonu po 22 letech. Ten se sice v posledních letech ukázal jako pěkný workoholik, když se předvedl s alby hvězdného projektu Shrinebuilder, sólově jako Wino či v sestavě Premonition 13, ale Saint Vitus jsou jen jedni. Zvlášť když kromě Wina do sestavy opět naskočil legendární kytarista Dave Chandler, který s kapelou zažil její nejlepší časy, a totéž platí pro basáka Marka Adamse. Nováčkem v sestavě je tak pouze bubeník Henry Vasquez, což je vzhledem ke zdravotnímu stavu původního bubeníka Armanda Acosty zcela pochopitelné. Nicméně, ze 3/4 se tak vrací sestava zodpovědná za takové klasiky jako “Born Too Late” či “Mournful Cries”, což je samo o sobě příslibem kvalitní porce hudby.

Zajímavý a temný obal předznamenává, že tady se žádná změna konat nebude, což se potvrzuje hned s prvním tónem úvodní “Let Them Fall”. Jedná se o povedený otvírák s pohřební atmosférou, který už nemůže nechat nikoho na pochybách, že legenda je zpět v plné síle a že se během nadcházející půlhodinky bude dít něco mimořádného. Saint Vitus jsou jedna z mále kapel, u které s klidným srdcem můžu říct, že je dobře, že album zní přesně tak jak má, hezky podladěné kytary, zádumčivá basa a dynamické bicí, žádné experimenty. Prostě jsou si vědomi, co si jejich fandové žádají, a vytasili se tak s klasickým stoner/doomovým albem, které bych si (s výjimkou aktuálního zvuku) dokázal představit jako album z vrcholných 70. let, svou náladou a určitě i co do kvality tam bezpochyby patří. Wino se nikdy netajil tím, že jeho nejoblíbenější kapelou jsou a vždy budou Black Sabbath. Dá se říci, že jedinou změnou oproti minulosti je Winův vokál, který se s přibývajícími lety změnil. Neříkám, že ztratil na síle, ale stal se o něco civilnějším, trošku bluesovějším a rozmanitějším. Album obsahuje celkem sedm skladeb, z toho dvě instrumentální, čítaje celkem 33 minut. Na první pohled jsem byl zklamaný, že po tolika letech se dočkáme pouhé půl hodiny hudby, nakonec musím říct, že 33 minut je tak akorát. Deska má neskutečnou sílu, která se neztrácí v přílišné rozplizlosti, takže paráda.

Co mě na novém albu upoutalo jako první, je skvělá kytarová práce Davea Chandlera (ne, že by to snad bylo nějaké překvapení, ale ten chlap je jedinečný). Takovou náladu, jakou dokáže se svým nástrojem vykouzlit on, umí opravdu jen málokdo. A je jedno, jestli se jedná o tvrdší skladbu jako “Blessed Night”, epičtější klasiku “The Bleeding Ground”, nebo předvádí své umění v semi-akustické instrumentálce “Vertigo”, ze které fakt běhá mráz po zádech. Dřevní, záhrobní riff v již zmíněné “The Bleeding Ground” vás doslova posadí na prdel. Právě v téhle skladbě slyším asi nejvíce vlivu Tonyho Iommiho a jeho party. Titulní riff v “Dependence” je ten nejšpinavější a nejpomalejší, jaký jsem za poslední dobu slyšel, tohle jsou typičtí Saint Vitus. Tato skladba je zároveň nejdelší na albu, s délkou něco přes sedm a půl minuty ji považuju za vrchol desky. Album uzavírá “Withdrawal”, která je zajímavá tím, že se v celé své délce jedná vlastně o zpětné noisové vazbení Davea Chandlera. Tohle řekněme outro bych za jistých okolností nebral jako regulérní píseň a v mnoha případech bych album hned po jeho začátku vypínal, ale věřte, že když vydržíte album na jeden zátah, budete mít hubu otevřenou dokořán a nebudete věřit, co se to tu půl hodinu vlastně dělo.

Návrat Saint Vitus má rozhodně smysl, přinejmenším je skvěle načasovaný. Ve chvíli, kdy se retro vrací do módy a kapely se s chutí vrací ke svým kořenům a dávným idolům, je logičtějším v tuto chvíli, než kdyby se Wino rozhodl kapelu oživit před nějakými 10 lety. “Lillie: F-65” je staromilské album, kterým se Saint Vitus víc než důstojně vrátili na scénu a dávají jasně najevo, že je s těmito bardy třeba počítat i do budoucna! Vzrušující jízda, která vám nedá spát!


Další názory:

Jak to asi může dopadnout, když nějaká kapela vydává novou desku po dlouhých 17 letech? Odpověď je jasná – kurevsky dobře, pokud se ta kapela jmenuje Saint Vitus! “Lillie: F-65” má úplně všechno, co od těchto doomových veteránů člověk jen může chtít. Těžký sound, šnečí tempo, charakteristické špinavé riffy Davea Chandlera a samozřejmě také nezaměnitelný vokál Scotta “Wino” Weinricha, který zpívá jakoby nezúčastněně, zjevně úplně mimo muziku, ale takhle to prostě u Saint Vitus funguje, stejně jako fungují štiplavá sóla, zničehonic skákající do bahenního umíráčku. Nepatřičné? Ani náhodou, Saint Vitus takovéhle věci prostě vychází a tam, kde by si jiní vylámali zuby, jde v podání téhle kapely o nadmíru skvělou věc. Sice má “Lillie: F-65” jen něco málo přes půl hodinky, ale je to půlhodina setsakra výživná. Klasika je prostě klasika a je úplně jedno, jestli vydává nové album po roce nebo po 17 letech. Nemám co vytknout a jako vrchol desky prohlašuji nezvykle rychlou “Blessed Night”.
H.