Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

Krallice – Diotima

Krallice - Diotima
Země: USA
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 26.4.2011
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. –
02. Inhume
03. The Clearing
04. Diotima
05. Litany of Regrets
06. Telluric Rings
07. Dust and Light

Hodnocení:
H. – 8/10
Earthworm – 6/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Krallice je uskupení stále doposud skryté širší metalové veřejnosti, avšak zasvěcení jeho tvorbu vynášejí takřka do nebes jako něco neskutečně originálního, chytrého a netradičního, což je možná trochu až s podivem vzhledem k tomu, že Krallice pocházejí ze Spojených států amerických (konkrétně z New Yorku), kde je, ruku na srdce, většina metalových kapel spíše povrchních, než aby jejich hudba v sobě skrývala nějakou hlubší myšlenku či sdělení.

Já osobně jsem tento skrytý avantgardně-black metalový skvost zámořské scény poprvé objevil a ochutnal s druhou deskou “Dimensional Bleedthrough” z roku 2009 a už tehdy mě to velice zaujalo. Ihned následovalo dosehnání starší tvorby (což nebylo zas tak těžké, neboť předtím vyšlo pouze album “Krallice” v roce 2008) a jeho podrobný náslech. Na novinku “Diotima”, třetí dlouhohrající nahrávku Krallice, jsem tedy důkladně připraven.

Ve zkratce by se dalo říct, že “Diotima” naprosto logicky a plynule navazuje na své dva předchůdce, což v překladu znamená, že pokud obě alba od Krallice znáte a líbila se vám, bude se vám líbit “Diotima” stejně tak a recenze tím pro vás ve své podstatě může skončit. Někdo by mohl namítnout, že od “Dimensional Bleedthrough” je posun na novince vlastně minimální, jenže na druhou stranu hrají Krallice něco tak svojského, že ono by do jisté míry bylo i škoda, kdyby kapela svou muzika posunula do diametrálně odlišných sfér. Nechci však, aby předchozí věta vyzněla nějak nepatřičně. “Diotima” totiž přece jenom není prachobyčejná kopírka svých starších bratříčků – jen, jak už jsem řekl, přirozeně pokračuje v jejich hudebním vyjádření. Jako když malíř namaluje obraz krajiny a po jeho dokončení se jej pokusí namalovat znovu jen s lehce odlišnými odstíny barev a trochu jinými liniemi tvarů.

A v čemže jsou ti Krallice vlastně originální? Co je na nich tak avantgardního? To jsou mi panečku otázky… odpověď na ně nebude zrovna jasná. Ono je to totiž docela těžké rozhodnout, když jsou Krallice obecně zařazování do škatulky avantgardního black metalu, ale já osobně si ani nejsem jistý, jestli to, co skupina produkuje, jsou vážně black metalové postupy. Ale dejme tomu. Dle mého skromného názoru je na muzice Krallice, desku “Diotima” nevyjímaje, netradiční především melodika skladeb. Když se totiž do toho trochu zaposloucháte, zjistíte, že kytarová práce je ve skutečnosti takřka oproštěna od jakýchkoliv riffů (ano, bavíme se tu pořád o metalu) a celou kostru všech písní tvoří kromě rytmiky jenom a pouze melodie. Přesto se Krallice daří znít jaksi “nemelodicky”, rozhodně bych to i přes velké množství melodií v životě za melodickou hudbu neoznačil. Všechny ty melodie navíc plynou v dlouhých instrumentálních pasážích dlouhých skladeb, v nichž je vokál využíván spíše poskrovnu. Ve výsledku to ale celé zní velice svojsky.

Na druhou stranu však možná právě díky tomu bude “Diotima” pro velkou spoustu lidí nestravitelnou věcí. Ale to je daň za originalitu, že se tím hudba Krallice stává záležitostí pro hrstku hudebních požitkářů a fajnšmekrů, kteří to rádi složité. “Diotima” – a vlastně i celá předcházející tvorba kapely – je totiž velice komplexní muzikou. Krallice na sebe skládají a vrství obrovské množství různých hudebních škál, ploch a nápadů. Až člověk přemýšlí, má-li to vrstvení vůbec nějaký konec. Nejedna skladba totiž díky své délce (zvláště když těch kupříkladu dvanáct minut zní spíše jako půl hodina – v dobrém slova smyslu) a své struktuře zní až nekonečně. Před poslechem se musí člověk, který neměl doposud s Krallice co dočinění, obrnit trpělivostí. Odhodíte-li úšklebek z prapodivného názvu intra “-“ a překonáte-li počáteční šok z toho, jak strašně moc ujetě to zní, začne se vám “Diotima” odměňovat opravdu nádhernými kompozicemi. Zvláště trojice “Diotima”, “Litany of Regrets” a “Telluric Rings” jsou vážně skvostné – zejména ta druhá jmenovaná je fakt síla.

Pokud netrpíte utkvělou představou, že správný song musí mít maximálně pět minut a chytlavý refrén (a pokud ano, tak vás upřímně lituji :)) a chcete vyzkoušet něco trochu… něco trochu hodně jiného, pak zrovna tito zámořští intelektuálové by vám mohli uhranout. Moc dobrá věc to je.

Krallice


Další názory:

Pro mě je album bohužel zklamáním. Když jsem si poslechl pár skladeb z jejich starších počinů, na “Diotima” jsem se těšil, ale naneštěstí jsem dostal něco jiného, než jsem čekal. I přes mé zklamání to ale určitě není špatná deska. Velkým problémem Krallice jsou zbytečně dlouhé kompozice, které mají být epické. Některé kapely si můžou dovolit skladby se stopáží přes deset minut, některé dokonce i přes dvacet, to je ale proto, že mají dostatek nápadů, jež u Krallice nenacházím. Nebál bych se zkrátit skladby na albu o polovinu, pak by kapela dokázala udržet posluchačovu pozornost a dosáhnout té epičnosti. Udržení pozornosti je velký problém hlavně v první části alba, tam mi to přijde jako nekonečná sypačka, téměř bez jakýchkoliv změn. Kvalita se naštěstí pro kapelu průběžně zvedá a posluchač se postupně probouzí z mikrospánku a při skladbě “Litany of Regrets” už si hudbu naplno užívá. Jelikož je kvalita vzestupná, největší bestie je právě poslední skladba “Dust and Light”, plná nápadů, se kterými jejích 10 minut rychle uteče. Přesně takhle jsem si původně představoval celé album, je to škoda. Naštěstí po skončení poslechu zůstává dobrý pocit z kvalitních skladeb v druhé polovině.
Earthworm


Otep – Atavist

Otep - Atavist
Země: USA
Žánr: alternative / nu-metal
Datum vydání: 26.4.2011
Label: Victory Records

Hodnocení:
Seda – 6/10
H. – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 6,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Musím se přiznat hned na začátku, o Otep toho moc nevím, moc jsem toho od nich neslyšel a recenzovaná “Atavist” je mojí první ochutnávkou, kterou tato parta nabízí. Nevím, jestli to má cenu zmiňovat, ale pro případ, že se s nimi někdo dostal do kontaktu poprvé, mohl bych něco o Otep říct. Nejdůležitější by bylo zmínit zřejmě vokály. Ač to na první pohled (poslech) nevypadá, zpěvu se ujímá žena. Funguje to např. jako v Arch EnemyAngelou Gossow. Některé její screamy a growly jsou opravdu povedené a někdy byste si ani neřekli, že to vychází z něžného pohlaví.

Očekávání od desky nebyla skoro žádná, když se jednalo o premiéru s nimi. Nicméně ale musím říct, že mě to také nijak extra nezaujalo. Dočkal jsem se průměrné desky, která je na poslech chvílemi příjemná, ale nejedná se o nic, co by mě nutilo poslouchat to více a častěji.

Dokud hrály převážně tvrdší a rychlejší písně, byl jsem spokojen. Pomalejší balady, které přeruší slušné rozjeté tempo, prostě nemám rád. Konkrétně to zpomalí třeba pátá “Skin of the Master”, ta se ale po minutě poměrně rozjede a hezky se to střídá. Následující “We Dream Like Lions” už je klidná po celou dobu a to je to, co se mi prostě u takových kapel nelíbí. Na “Atavist” se vyskytují i jakési “proslovy”, které jsem takto sám nazval. Poprvé se to vyskytne u osmé “Baby’s Breath”. Text jsem nevnímal, ani si ho nepřečet. Nevím, o co se jedná, a ani mě to nezajímá. Přijde mi to zbytečné a nudné. Dále to pokračuje v předposlední “Bible Belt”. Výsledek je pro mě stejný jako v “Baby’s Breath” – tedy přeskočení na další song.

Podíváme-li se na zoubek mým oblíbenějším, tvrdším kouskům, tak tu kvalita docela je. Rozjezd je slušný a Otep nabízíejí hezky poslouchatelný modernější metal. Má nejoblíbenější je “Remember to Forget”. Nemohu se zbavit pocitu, že otvírací riff by se hodil někam do black metalového songu (H. mě asi bude hnát (smích)). Dobré jsou i předchozí “Atom to Adam”, nebo “Drunk on the Blood of Saints”. Celkově se mi více líbí první půlka, z té druhé můžu akorát vyzdvihnout “Fists Fall”.

Otep se svým “Atavist” dle mého předvedli průměr. Chvílemi je to dobré, chvílemi ne. Líbí se mi změny zpěvu zpěvačky, když jsem poustěl poprvé, nejdříve jsem myslel, že tam figurují dva zpěváci. Spletl jsem se, za toto určitě palec nahoru. Nicméně se “Atavist” už v budoucnu moc věnovat nebudu. Mě to prostě tolik nezaujalo. Čistý průměr.


Další názory:

Seda si zase jednou sedí na uších. “Atavist” je vážně dobrá věc – a to říkám jako někdo, kdo povětšinou všechny ty moderní a alternativní metaly nijak extra nežere. První polovina alba jede jako buldozer a v každém songu se najdou velice povedené a snadno zapamatovatelné pasáže; nudit se rozhodně nebudete, čemuž kromě dostatečných změn ve struktuře napomáhá i proměnlivý projev zpěvačky Otep Shamaya (nevědět nic o kapele a slyšet “Atavist” jako první, tak bych ten řev na ženskou vážně netipnul) a výborné basové linky. Obzvláště bych vyzdvihnul “Remember to Forget” se skvělým refrénem. V závěru “Atavist” se kapela pustí do mírných experimentů, což je na jednu stranu chválihodné, na druhou stranu však a) jejich muzika baví i sama o sobě; b) v některých případech se jim to tak úplně nepovedlo. Zatímco taková “Stay” a brutálně zprzněný cover “Not to Touch the Earth” od The Doors jsou hodně dobré, říkanky “Baby’s Breath” a “Bible Belt” už ne (i když tam jde především o text, moc mi to nesedí). Podobně ani balada “We Dream Like Lions” mi do celkového vyznění “Atavist” příliš nesedí. Právě tyto tři písničky mi celý dojem srážejí a jenom kvůli nim jsem přemýšlel o trochu slabším hodnocení. Když ale tyhle tři kousky při poslechu přeskočím, zbytek mě opravdu baví, díky čemuž jsem se nakonec rozhodl přivřít oči a těch 7,5 dát.
H.


Skindred – Union Black

Skindred - Union Black
Země: Velká Británie
Žánr: alternative metal / reggae rock
Datum vydání: 25.4.2011
Label: BMG

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Máme tu opět Skindred, kteří se po (pro mě poměrně nevydařeném EP) vrací s plnohodnou deskou. Na posledním EP “Shark Bites and Dog Fights” mi prostě něco chybělo, jako by to bylo nedodělané. O to víc jsem se trošku bál tohoto dalšího alba. Nakonec to ale vše dopadlo dobře, Skindred jsou zpět ve formě a “Union Black” musí bavit. Poslední nevydařený kousek jsem jim tedy s radostí odpustil.

Přeskočíme-li stejnojmenné intro, čeká nás tu skvělá otvíračka se jménem “Warning”. Skindred na každém albu mají jednu výbornou pecku, která výrazně převyšuje zbytek alba. V minulosti to třeba byl “Ratrace”, “Nobody” anebo např. na posledním EP song se stejným názvem “Shark Bites and Dog Fights”. Není divu, že takováto píseň má vždy videoklip. “Warning” je prostě hitovka k pohledání, má všechno, co prostě dobrý song musí mít. Rychlý nářez na úvod vystřídá taková ta typická pomalejší skindredovská “Cut Dem”. Riff už je ale trošku povědomý, jaký byl třeba dříve. I vývoj songu je dost podobný jako v minulosti.

Následující “Doom Riff” se velice zajímavě přelévá z pomalejších reggae částí do tvrdších a nakonec tam naskočí velmi chytlavý refrén, který se bude skvělě vyzpívávat na koncertech. Jak znám Benjiho, určitě už to plánuje a provádí. Celkově je tento prvek na desce dost častý. Další “Living a Lie” je velice podobná. Máte-li Skindred rádi kvůli reggae, dočkáte se až na páté “Guntalk”. Bob Marley by měl radost. Další, kterou musím zmínit, je osmá “Get It Now”. Zde se pracuje s druhými vokály, na které nejsme u Skindred moc zvyklí. Začínají vlastně hned od začátku, takže se nelekejte jiného hlasu. Nicméně je to velice zajímavě provedené, právě tohle dělá “Get It Now” jeden z mých velmi oblíbených kousků. Exceluje to hlavně v refrénu. V předposlední “Death to All Spies” potěší Skindred fanoušky dubstepu, tedy i mě. Určité časti jsou typické pro dubstep. Jistě zajímavé zpestření.

Reggae rockeři Skindred se po nepovedém EP “Shark Bites and Dog Fights” opět dostávají do skvělé pohody. “Union Black” je velmi kvalitní deskou, která jen podtrhuje kvalitu kapely. Nemám pocit jako na už zmíněném EP, že tomu něco víc chybí. Skindred sází na osvědčené metody a přidávájí i nové prvky, na které jsme dosud nebyli zvyklí. Musím říci, že mě Skindred velice potěšili, a kdybych mohl, určitě bych na na ně zašel na první verzi letošního Prague City Festivalu.


Blue Stahli – Blue Stahli

Blue Stahli - Blue Stahli
Země: USA
Žánr: industrial rock / electro
Datum vydání: 2.3.2011
Label: FiXT Music

Tracklist:
01. ULTRAnumb
02. Scrape
03. Anti You
04. Doubt
05. Corner
06. Takedown
07. Kill Me Every Time
08. Throw Away
09. Metamorphosis
10. Give Me Everyting You’ve Got

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Blue Stahli rozhodně nepatří mezi klasické metalové interprety, jestli vůbec se sem dají zařadit. Hlavním prvkem je elektronika, kterou doplňují “industrialové” kytary. Místy to např. zní jako Marilyn Manson nebo Disturbed. Laicky se to také dá zařadit jako “tvrdší The Prodigy“, pokud se v tomto odvětví úplně neorientujete. Jestli tedy někteří místní návštěvníci nemůžou nic jako elektronická hudba vidět a slyšet, tak raději nečtěte.

Blue Stahli se nedá odepřít skvělá energie a poslouchatelnost, která dohromady na albu tvoři výborný zažitek. Výborně se hodí skoro ke všemu, a pokud potřebujete pauzu od kapel, které posloucháte jinak pravidelně, může vám druhá deska tohoto interpreta (ano, vše si tvoří sám) skvěle posloužit. Já se u ní stále náramně bavím. A co mi na Blue Stahli přijde nejlepší? Dovedu si představit, že by tahle hudba doprovázela jakýkoliv noční i rockový klub. Blue Stahli se nezaměřuje na cílovou skupinu, ale tato deska může oslovit každého, kdo má rád jak elektronickou hudbu, tak i industrial či nějaký druh metalu a rocku. Prostě každého, kdo si dokáže užít jakoukoliv rychlejší hudbu.

Jak už jsem zmínil, kombinuje se zde elektronika s industrialem. Hned první song “ULTRAnumb” vám v podstatě napoví, jak se to bude celé vyvíjet. Ze všeho září neskutečná energie, která naživo musí vtáhnout úplně každého. Pokud jste ospalí či unavenější, tohle vás prostě zaručeně probere. Vše doplňuje skvělý zpěv, který ve chvílích zvládá jak výšky, tak i v důležitých částech umí spravně zařvat. Tohle je dle mého také nejtvrdší song z desky. Další “Scrape” právě naopak ukazuje víc tu elektronickou část Blue Stahli. Má velice oblíbená je čtvrtá “Doubt“, která v jedné části nabízí krásný čistý zpěv, který donutí snad každého přizpívávat si s ním; tak i něco, co připominá “breakdown” z corové hudby.

V “Takedown” je ze začátku cítit právě ten Manson, jak jsem již říkal výše. Mimochodem, v této písni využívá Blue Stahli ženského hlasu, který do písně v jedné části vstupuje. V následující “Kill Me Every Time” ale dokázal, že umí i zpomalit. Je o dost pomalejší než všechno předchozí. Nicméně to z ní nedělá nic špatného, stále je to sakra kvalitní. Stejně tak i další “Throw Away”, opět pomalejší, tentokrát ale o dost depresivnější, což mám rád. “Throw Away” bych si dokázal perfektně představit jako outro a poslední song, spíš než “Metamorphosis” a “Give Me Everything You’ve Got”, co následují. Ty se opět vrací k tomu, co bylo předtím. Ono je to stejně asi jedno.

“Blue Stahli” je opravdu kvalitně provedená deska. Naplno se ukazuje potenciál tohoto interpreta, který zde exceluje a vytvořil opravdu výbornou desku. Je tam všechno, co ke kvalitní hudbě potřebuju. Musíte to odzkoušet, buď vás to pohltí, nebo to po chvíli vypnete. Mě, jak je poznat, to naprosto pohltilo. Nemůžu se dočkat, co nám předvede na další plnohodnotné desce. Mimochodem, ještě tento rok by měla vyjít druhá část jeho kompilace, která ponese název “Antisleep Vol. 02”. A co teď? Teď si to běžte poslechnout.


Winds of Plague – Against the World

Winds of Plague - Against the World
Země: USA
Žánr: symphonic deathcore
Datum vydání: 19.4.2011
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Raise the Dead
02. One for the Butcher
03. Drop the Match
04. Built for War
05. Refined in Fire
06. The Warrior Code
07. Against the World
08. Monsters
09. Most Hated
10. Only Song We’re Allowed to Play in Church Venues
11. California
12. Strength to Dominate

Hodnocení:
Seda – 7,5/10
H. – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook / twitter

Tuto partu jsem si za poslední dva počiny “Decimate the Weak” a “The Great Stone War” velice oblíbil. Na deathcorovém poli, kde bývá těžké se prosadit, si dokázali zapracováním symfoniky udělat slušné jméno a zaslouženě patří k tomu lepšímu (a hlavně odlišnému!), co deathcore může nabídnout. Musím se ale přiznat, že za nějaký poslední půlrok jsem Winds of Plague hodně zanedbával a spíš než abych se věnoval poslechu, jsem je vychvaloval a bral je “jako ty lepší”. Náprava však příchází s aktuální “Against the World”, je to už čtvrtý kus, který kapela vydala do světa. Zezačátku bych ale chtěl pochválit obaly alb, které byly už na předchozích počinech dobré (dobře, debutové “A Cold Day in Hell” se mi zas tak nelíbí), ale poslední dvoje práce jsou opravdu skvělé. Ač na tyhle věci moc často nehledím, zde musím udělat výjimku.

A co se týče hudby? Nic se skoro nezměnilo. Winds of Plague sází na osvědčené metody a v podstatě jen přidávají songy do sbírky. Ano, zatím se to poslouchá stále dobře. Kvalitativně je to vše o stupínek výš. Jenže co když to bude takhle stejné i za roky dva, tři, čtyři? Na toto už zapadlo do zapomnění několik kapel, a kdyby se to stalo i této partě, moc rád bych nebyl. Do příště by se měla tato hudba něcím osvěžit a trošku pozměnit. Jak říkám, “Against the World” je na tom ještě dobře. Do budoucna ale pozor. Pokud se vám tedy Winds of Plague na předchozích albech líbili tak jako mně, tohle vás zaujme určitě taktéž.

K jednotlivým songům se moc vyjadřovat nelze, je to vlastně všude podobné. Občas mám ale někdy pocit, že jsem daný breakdown nebo riff slyšel už někde dříve na některé práci. Konkrétně třeba v “Built for War”, kde mj. hostuje i Jamey JastaHatebreed. Pokud jste to nevěděli a zakončení vám jako od Hatebreed připadalo, tak je to opravdu proto, že se tam Jamey Jasta vyskytuje. Mimochodem, přijde mi to jako hezké zpestření, když se takhle rychle přenesete do úplně jiné kapely. Ale zpět k problému, třeba v té “Built for War” jsem se musel pro jistotu podívat, že mám opravdu puštěnou poslední desku a ne nějakou dřívější. Takhle ale zmatený bývám často, takže se nelekejte. Kdybych promíchal tracklist s aktuálními a staršími kousky, tak rozdíl většinou nepoznáte. Pokud tedy nejste do kapely blázen anebo se vyžíváte v kvalitě zvuku, to byste tedy možná rozdíly poznaly.

“Against the World” je na tom stejně dobře jako její předchůdci. Když s Winds of Plague začínáte, bude vám to připadat neskutečně dobré, jako mně obě minulé desky . Pokud už s kapelou zkušenosti máte, možná vás to trochu zarazí, že je to přeci jen furt to samé. Zatím je to v pořádku, tolik oposlouchané to nemám a žádný posun mi nijak nevadí. V přístích letech, kdy nám ale Winds of Plague nabídnou opět to stejné, by to mohlo být horší. Doufám tedy v nějakou příjemnou změnu, jestli to vůbec v této hudbě jde. Každopádně, zapomeneme-li na tohle, tak kapela splnila svůj standard, co se od ní očekává. Winds of Plague nadále dokazují, že zkrátka do té “vyšší společnosti” ve světě hudby patří.


Další názory:

Winds of Plague mají jednu nespornou výhodu – našli způsob, jak znít na přeplněné scéně moderního deathcoru odlišně a oproti konkurenci rozeznatelně. V zásadě jednoduchý nápad našroubovat na brutální zasekávačky symfoniku se ukázal být správným, takže není divu, že kapela album od alba roste. A ještě méně se lze divit, že se v takové konstelaci z té své škalutky symfonického deathcoru nechtějí hnout ani o píď. Jenže i to má své nevýhody – s novinkou “Against the World” se již Winds of Plague začínají točit v jakémsi začarovaném kruhu a používají stále stejný recept, jaký předvedli už na “Decimate the Weak”. K jejich cti slouží fakt, že to je pořád velice dobré a mně osobně se to pořád velice líbí, jen mám trochu obavy, že jestli se budou Winds of Plague v tom svém začarovaném kruhu točit moc dlouho, může se jim zamotat hlava a příště už to nemusí fungovat…
H.


Rise Against – Endgame

Rise Against - Endgame
Země: USA
Žánr: punk rock / hardcore
Datum vydání: 15.3.2011
Label: DGC Records / Interscope Records

Tracklist:
01. Architects
02. Help Is on the Way
03. Make It Stop (September’s Children)
04. Disparity by Design
05. Satellite
06. Midnight Hands
07. Survivor Guilt
08. Broken Mirrors
09. Wait for Me
10. A Gentlemen’s Coup
11. This Is Letting Go
12. Endgame

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Po třech letech se fanoušci vegetariánské stravy a aktivisté v oboru ochrany týraných zvířat dočkali a splnil se jejich nejvíc nejmokřejší sen. Tedy za předpokladu, že tito lidé poslouchají hardcore punk. Veganská modla Rise Against se vrací na hudební přehlídková mola a my se společně podíváme, jak se má k světu. A opravdu nemusíme patřit striktně ani do jedné zmiňované skupiny, protože být zase tolik extrémní přeci nechceme, že ne?

Rise Against (mimochodem další Amerika – tentokráte z Chicaga) se už od svých prvních krůčků jeví jako zázrak z čistého nebe. Prakticky všechna jejich alba jsou kritikou i fanoušky přijímána přímo fantasticky, a tak nic nebrání tomu, abychom se co několik let mohli zakousnout do nového koláče v podobě další desky. Jak chutná aktuální “Endgame”? Inu, všelijak.

Zastánci staré našlapané a více hardcorové podoby Rise Against už podruhé zapláčou. Oproti předchozí facce do tváře zatvrzelým odpůrcům líbivé melodiky v podobě “Appeal to Reason” se po zvukové stránce nemění zhola nic. Více pomalejších písniček, kytarového vybrnkávání a baladicky pomalých úseků. Vše je uhlazenější, ne tak moc rychlé a do budoucna už asi můžeme zapomenout na nějaký obrat a náhlý návrat k tvrdším kořenům. Kapela se zkrátka neohlíží a vyvíjí se podle svého. Je na každém, jak se s tímto faktem vyrovná, ale za sebe mohu bezostyšně říci, že starší tvorba se mi líbila o fous v umaštěné polévce více.

Netvrdím, že “Endgame” je špatná fošna. Společně s výše uvedeným “Appeal to Reason” je prostě jiná. Ne úplně násilně jiná, ale přeci jen po několika posleších jsou rozdíly patrné. Z prvotní tvorby čiší ta správná naštvanost a zápal pro věc. Je vidět, že chlapíci si za svými názory stojí a nebojí se je vykřičet do světa. S posledními dvěma nahrávkami přichází více melodický projev, písničky jsou celkově “masovější” a zahrané tak, aby zaujaly širší spektrum posluchačů. Nemám námitek, sám vím dobře, že taková banda potřebuje hlavně pevnou fanouškovskou základnu, kterou je potřeba stále rozšiřovat o nové kusy. Ale nehází jen tak mimochodem svým přístupem klacky pod nohy starým příznivcům? Nezavání to i v původně křišťálově čistém úmyslu zkaženým odérem peněz a vyššího výdělku? Nebo se interpret chce prostě posunout někam jinam? Nebo jsem úplně mimo? Otázka do diskuze pod článkem.

Po textové stránce nemám absolutně co vytknout, ostatně jako obvykle. Kapela se po celou dobu existence zaměřuje převážně na sociální témata a společenská tabu. Ať už jde o protest proti zneužívání moci a válkám nebo vyjádření k přílišné konzumnosti současného vyspělého světa v kontrastu s chudými nebo zaostalými kouty Země, jste s Rise Against doma.

Z celé desky mne nejvíce zaujaly kousky “Satellite”, “Help Is on the Way” a hlavně “Make It Stop (September’s Children)”. Poslední zmiňovaná se poslouchá velice dobře, hlavně díky působivému refrénu s doprovodnými vokály. Zajímavá je i “Broken Mirrors”, která je opět velice silná v refrénu. Zpočátku pomalejší “Wait for Me” má také něco do sebe. Ostatní skladby se příliš nevymykají ze zaběhlého konceptu písní Rise Against, který jsme viděli už posledně, a přijde mi zbytečné je zde více rozpitvávat.

VIDEO Z YOUTUBE:

Vzato kolem a kolem je “Endgame” dobrá deska. Na rovinu se přiznám, že nevím, co víc bych k ní napsal. Obvykle své výplody musím krátit, abych nepřesahoval normu, ale v tomto případě se cítím bezradně. Album se mi líbí, to ano, ale co víc dodat? Není nijak zvlášť objevné nebo překombinované. Není ani fádní, ani maximálně našlapané. Má své slabší chvilky, ale ve výsledku nejsou příliš patrné. Jedná se prostě o dobrou desku, se kterou nikdo neudělá chybu, ale na druhou stranu se nejedná o dílo, ke kterému byste se roky vraceli znovu a znovu a objevovali další nové prvky, jichž jste si při prvních posleších nevšimli. Nebo vy možná ano, ale já pravděpodobně ne. Na to zkuste například “The Sufferer and the Witness”, které si tímto dovolím doporučit. Vše podstatné bylo řečeno a natahovat článek bezpředmětným hlenem mi nepřijde úplně košer. Milovníci dlouhých elaborátů prominou, ale tady zkrátka končím.


Black Label Society, Godsized

Black Label Society
Datum: 10.3.2011
Místo: Praha, KD Vltavská
Účinkující: Black Label Society, Godsized

Snad každý zná Ozzyho Osbournea, ať se mu líbí metalová hudba nebo ne. O čem už ale tolik lidí neví, je projekt Ozzyho ex-kytaristy Zakka Wyldea, který se nazývá Black Label Society. Black Label Society se řadí k mým oblíbeným kapelám a čekal jsem, že budou u nás populární, ale co mě opravdu překvapilo, byla skutečnost, že Black Label Society dokázali vyprodat KD Vltavskou!

Předkapelou pro tento večer byli Britové Godsized, kteří se zdáli jako super volba. Jenže asi půl hodiny po plánovaném začátku nám bylo sděleno, že se chlapi zasekli někde v Polsku a tudíž si budeme muset počkat do 21:15 na hlavní hvězdy. Následovalo kolem tři čtvrtě hodinky úmorného čekání, alias fanouškovy noční můry. Nakonec, téměř přesně v předem oznámený čas, začalo hrát klavírní intro skladby “New Religion” z alba “Shot to Hell” a za rudou oponou se míhaly siluety hrdinů večera.

Black Label Society nastoupili ve velkém stylu (a Wylde v klobouku) a ihned po skončení intra to začali pořádně rozjíždět skladbou “The Beginning… at Last”. Zpočátku byl zvuk trochu chaotický, a tak jsem čekal, až si to páni zvukaři urovnají, a užíval si show, která se odehrávala na pódiu. Jenže po pár minutách nebyla hudba o moc poslouchatelnější a co bylo nejhorší, při sólu úplně chyběla Zakkova kytara! Při další “Crazy Horse” už naskočily všechny nástroje, jenže co čert nechtěl, teď jsem zase nedokázal poznat zpěv ve spoušti hluku, jejž páchaly převážně přehulené bicí a baskytara. V průběhu vystoupení zvuk kolísal a jakž takž se ten chaos uklidnil přibližně po čtyřech skladbách – dopadlo to tak, že byla Zakkova kytara trochu hlasitěji, než zvládají ušní bubínky průměrného smrtelníka, ale to se dalo odpustit, vždyť celý večer byl o tom chlápkovi s kytarou.

Zakk Wylde se choval prostě jako pravá rocková hvězda. Nijak se s námi nesral a věděl, že ho všichni neskutečně milujeme, a tak do nás bez keců ládoval ty svoje božské riffy. Jako správný rocker do sebe lil pivo, občas ho efektně vyprsknul do vzduchu a místy si zase tloukl pěstmi o hruď. Možná trochu šaškárna, ale Zakk moc dobře ví, že tohle fanoušky baví a k jejich show se to hodilo. Po jedné z top skladeb Black Label Society, “Fire It Up” (při níž bylo mezi publikum rozházeno několik balonů/balonků a ze všech drsných metalistů byly rázem hravé děti), si Wylde urval asi deset minut pouze pro sebe a započal pekelnou kytarovou onanii, která byla úchvatná a nepochopitelná, ale místy ani moc nedávala smysl a mohla být určitě o něco kratší. Pozorný posluchač (jako já) určitě zaslechl části z instrumentálky “Dr. Octavia” z desky “Mafia”.

Setlist Black Label Society:
01. The Beginning… at Last
02. Crazy Horse
03. What’s in You
04. The Rose Petalled Garden
05. Funeral Bell
06. Overlord
07. Parade of the Dead
08. In This River
09. Fire It Up
10. Godspeed Hellbound
11. The Blessed Hellride
12. Suicide Messiah
13. Concrete Jungle
14. Stillborn

Co se týče setlistu a výběru skladeb, koncertu dominovalo hlavně album “Mafia” a pro některé možná poněkud překvapivě právě nové album “Order of the Black”. Z obou desek zaznělo po čtyřech skladbách. Kromě již zmiňovaných došlo například i na pecku “Concrete Jungle”, která patřila k vrcholům večera (a kdo v refrénu nepomáhal zpívat “No one gets out, they’re ready to die once again…”, je hloupý špindíra), nebo na hitovky z nabušeného alba “The Blessed Hellride”. Většina večera se nesla v rychlejším a nářezovějším tempu, jediné výrazné zpomalení nastalo při “In This River”, při níž jsme si všichni zavzpomínali na Dimebaga (pro neznalé fantastický kytarista kapely Pantera a Zakkův přítel, zastřelen při koncertě v roce 2004). Na toho se vzpomínalo i před vystoupením – při čekání na kapelu nám mimo jiné hrálo i několik hitovek od Pantery.

Celou show kapela zakončila songem “Stillborn”, jenž nás všechny nechal stát s otevřenou pusou. Mnoho fans se ještě pokoušelo vykřičet přídavek, ale k tomu už bohužel nedošlo. Black Label Society převálcovali Prahu a absence předkapely ani moc nevadila. Co už vadilo, byli absolutně zkriplení zvukaři, kteří byli pravděpodobně počati nějakým zvláštním incestním způsobem. I přes tuto podstatnou vadu, jež byla nakonec částečně opravena (opraven byl zvuk, ne zvukaři!), se jednalo o perfektní show a po kapele bychom do budoucna mohli chtít snad jen jediné – zahrajte víc skladeb!


DevilDriver – Beast

DevilDriver - Beast
Země: USA
Žánr: groove / melodic death metal
Datum vydání: 22.2.2011
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. Dead to Rights
02. Bring the Fight (to the Floor)
03. Hardened
04. Shitlist
05. Talons Out (Teeth Sharpened)
06. You Make Me Sick
07. Coldblooded
08. Blur
09. The Blame Game
10. Black Soul Choir [16 Horsepower cover]
11. Crowns of Creation
12. Lend Myself to the Night

Odkazy:
web / facebook

Co si kdo představí pod pojmem DevilDriver? Zvláštní slovní útvar, který lze volně přeložit jako “Ďábelský řidič”? Speciální variantu extra pálivého kuřete na kari? Kalifornskou metalovou partičku, která před několika málo dny po nepříliš komplikovaném porodu představila své nové, v pořadí již páté album? Připadáme vám jako Babicův kuchařšký blog nebo Ústav pro jazyk český či jakýkoliv jiný?

Správná odpověď je samozřejmě jen a pouze ta třetí a pokud vás z jakéhokoliv důvodu napadlo vážně uvažovat na kteroukoliv jinou, doporučujeme udělat si pořádek v záložkách. Případně navštívit oční oddělení nejbližšího lazaretu. Možná i neurologické. DevilDriver již nějaký ten rok brázdí zčeřelé vody americké groove metalové scény a to první, co by od nich po obligátních dvou letech člověk čekal, je tady. Nový studiový počin. Ptám se sám sebe téměř denně – jsou noví DevilDriver lepší nežli DevilDriver staří? Kam a jakým způsobem se ubírá jejich tvorba? Má to vůbec cenu? Na tyto a podobné otázky se pokusíme společně zodpovědět v několika následujících odstavcích.

Pamatujete si ještě na Coal Chamber? Ujetá image a pěkná basačka. Jo, to jsou přesně oni, bravo. Díky neshodám v původní sestavě odchází zpěvák Dez Fafara a zakládá smečku Deathride. Kvůli problémům s autorskými právy (nevím, říká teta Wiki) byli však nuceni změnit název na DevilDriver, což prapůvodně údajně znamená zvonky používané čarodějkami k odehnání zla. Následuje několik prvních koncertů, nové materiály, cédéčko… no, a dál už to znáte.

Coal Chamber jsem měl celkem rád a první dvě audionahrávky duchovního pokračovatele DevilDriver jsem přijal s nadšením. Přišlo mi, že Dez se chce konečně dostat hudebně tam, kam měl vždy v plánu a s Coal Chamber to nebylo realizovatelné. Melodické refrény, zvuk ostrý jako břitva a tetování pomalu i ve vlasech. Poté přišly “The Last Kind Words” a “Pray for Villains” a společně s nimi se mé počáteční nadšení poněkud vytratilo, až se úplně rozplynulo. Udělat za každou cenu tvrdou nahrávku určenou primárně k tomu, aby se ještě o něco více zvětšil poloměr circlepitu, umí každý. Tyto dvě desky mi přišli až přílišně agresivní a zbytečně ukřičené. Nebál bych se použít termínu “uřvané”. Písničky splývaly dohromady jako partneři při pohlavním styku a alba nedávala dohromady smyslu, co by se za nehet vešlo.

“Beast” pokračuje ve šlépějích svých dvou předchůdců, ale naštěstí nejde cestou pouhého kopírování, nýbrž si místy volí vlastní cestu. Což je jedině dobře. Čistý vokál se asi navždy vytratil, ale to neznamená, že by staří fanoušci měli začít lámat hole přes kolena. Dezova vokální vybavenost se rok od roku trošičku mění a konkrétně v případě nového záseku směrem ku srozumitelnějšímu hlasovému projevu. Určitou proměnou oproti předchozím také prošla textová stránka. Určitě se mi tematicky i složením líbí mnohem více než na zmiňovaném “The Last Kind Words”. Hudebně byli DevilDriver vždy zastánci rychlého tempa, což se samozřejmě nemění ani teď. Nicméně výrazné pomalejší chvilky a jednoduché vybrnkávání v určitých pasážích nemá chybu.

Postupně se dostáváme k detailnímu rozboru. První kousek, honosící se přívlastky “singlová” a “klipová”, “Dead to Rights”, po pár vteřinách pomalejšího rozjezdu nasazuje tempo a bez mrknutí oka si ho udržuje až do konce. “Bring the Fight (to the Floor)” a “You Make Me Sick” vynikají důraznou snahou o prosazení jednoduchého, byť zapamatování-hodného refrénu. Nejrychlejším válem je jednoznačně “Blur”, která se tímto oficiálně nominovala do všech budoucích koncertních setlistů kapely. “Shitlist” jest klasickou hoblovačkou DevilDriver a “Coldblooded” vůbec neurazí. Na placce poslední dva kusy “Crowns of Creation” a “Lend Myself to the Night” oblažují kytarová sóla a velice příjemné melodie. I taková “Hardened” stojí za poslechnutí, hlavně kvůli dlouhé (pro někoho synonymum pro nudné) kytarové onanii. Na první pokus zní “Beast” neokoukaně a zajímavě, ale po chvilce člověk zjistí, že vlastně neposlouchá vůbec nic nového nebo svým způsobem inovativního. Jednotlivé písně se od sebe až tolik neliší.

Nečekal jsem už nic a nakonec jsem byl poměrně příjemně překvapen. “Beast” je podle mě o mnoho lepší než jeho dva předchůdci. Rozhodně mě více baví, i když nepřináší skoro vůbec nic nového. Ještě trošičku více zamakat a byla by to krásná osmička. Takhle za šťastných sedm a nezbývá než čekat, co nám DevilDriver na příště připraví dobrého.


Další názory:

“Beast” je jednoznačně to nejlepší, co kdy DevilDriver vydali! Jak jsem k tomuto tvrzení došel? Jednoduše. Víte, slyšel jsem všechna alba Fafarovců, ale žádné víc než dvakrát, třikrát, protože mě prozatím žádné z nich nedokázalo nějak více zaujmout. Samotné “Beast” už jsem teď slyšel vícekrát než všechny předchozí fošny dohromady. První počin DevilDriver, u něhož mám pocit, že si jej pustím i někdy v budoucnu. Je to placka napěchovaná energií tak, aby dokázala nakopat prdel, ale nechybí tak výborné nápady, aby neměla šanci nudit. Nemůžu sice říct, že by to byla nějaká supernova, ale že čas při poslechu “Beast” utíká jak zběsilý, to je prostě fakt. Z tracklistu bych vypíchnul bombice “Shitlist”, “Talons Out (Teeth Sharpened)” a hlavně šílenou “Coldblooded” s brutálním refrénem.
H.

DevilDriver jsou zpět. Z minulé, ze začátku pro mě úžasné “Pray for Villains” se stala deska, po které teď moc nerad sahám. Sice se tam pár dobrých pecek vyskytuje, celkově to ale je nakonec hodně slabé. “Beast” se trochu polepšil, i když to opět není nic extra. DevilDriver předvádí svoji klasiku, která bude excelovat hlavně naživo. Měl jsem možnost je vidět jednou a živě jejich hudba dostává nový rozměr. Pokud by se dalo “Beast” vyjádřit ve grafu, ze začátku je moje spokojenost někde hodně nahoře, postupně ale s každou další písní čára klesá a s tím i moje zabavenost.
Seda


Deicide – To Hell with God

Deicide - To Hell with God
Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: 15.2.2011
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. To Hell with God
02. Save Your
03. Witness of Death
04. Conviction
05. Empowered by Blasphemy
06. Angels in Hell
07. Hang in Agony Until You’re Dead
08. Servant of the Enemy
09. Into the Darkness You Go
10. How Can You Call Yourself a God

Hodnocení:
nK_! – 8/10
H. – 8/10
Seda – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook

Peklo otevřelo své plamenné brány… opět. Floridští satanáši Deicide s železnou pravidelností vylézají ze své temné díry znovu a znovu na světlo světa a přinášejí s sebou svou obvyklou porci belzebubsky laděného death metalu. Co nového se jim tentokrát podařilo uvařit nad pekelnými ohníčky, si povíme u dalšího pokračování seriálu “zlo na sto způsobů a pokaždé s ostrou chilli omáčkou navrch”.

Pravdou je, že Deicide od dob, kdy Glen Benton (frontman) poprvé hrábl do basových strun, zní nejvíce melodicky. Ano, těžko tomu věřit, ale i železná kovadlina se jednou poddá a hle, najednou před námi leží výtvor ne nepodobný těm předchozím, ale přesto v jednotlivých nuancích tak odlišný, až se laik třese a mistrovi zůstává rozum stát. Nebojte se, pravověrní posluchači této infernální řezanice nepřijdou zkrátka a v nových Deicide najdou přesně to samé, s čím se obvykle shledávali na starších albech. Jen maličko okořeněné jemnou vrstvou fascinující melodiky, která tomuto albu sedne jako zadek na hrnec.

Předchozí zásek kapely mne svým pojetím zcela minul a o to více jsem byl překvapen, když mě po 35 minutách prvního poslechu nového materiálu pojal blahý pocit značící, že tady nejde jen o potřebu vydat prostě další řadové album, ale o snahu pohnout se z prohřátých podzemních doupat o kousek dál. Jak je zmíněno výše, nejde o žádný mílový posun, jako spíše o jemné dotažení toho, co se nám na Deicide už přes dvacet let líbí nejvíce, k dokonalosti. Nevím, jak jinak popsat pro Deicide typický vokál než jednoduše a výstižně “bentonovský”. Baskytarou se možná neohání ze všech nejlépe, ale ve sféře agresivního vokálu nám Glen rok co rok názorně predvádí, kdo je tady ten pravý princ temnot. Ostře řízný zvuk řadící tu nejbrutálnější možnou rychlost je místy střídán melodickými kytarovými riffy a nečekaně chytlavým pojetím bicích. Jack Owen (kytara) se nebojí vzít svůj nástroj (bez dvojsmyslů, prosím) pevně do ruky a dokazuje nám, že v základní metalové škole se neučí pouze hudební variace na dort pejska a kočičky, ale sem tam se objeví někdo, kdo je schopen ukázat, že i zavedené mašině prospějí čas od času nové šrouby. Po audio stránce zní deska zkrátka parádně a dle mého názoru se jedná o jeden z nejlepších počinů, který kdy mistr Benton a spol. vyprodukovali.

Nejsem si úplně jist, zda čtenáře zajímají sáhodlouhé elaboráty na téma “nejlepší píseň alba” nebo “výčet skladeb, aneb všechny jsou stejné”. Rozhodl jsem se tedy pojmout hodnocení jednotlivých kousků trochu odlišným způsobem. Půjdeme na to pěkně od konce (opět prosím bez dvojsmyslů) a začneme těmi méně unikátními vály. “Conviction” je typickým zástupcem starší éry Deicide, kdy ještě bylo v módě opakovat dokola stále jedno a to samé slovo a tvářit se u toho pokud možno co nejvíce ďábelsky. Ve stejném duchu se line i “Angels in Hell”, ale ruku na srdce, komu z nás to vadí?

“Save Your”, “Servant of the Enemy” a “Into the Darkness You Go” už pomalu nesou známku novodobější proměny. Extra rychlé pasáže jsou střídány střednětempými melodičtějšími pasážemi, ve kterých se mi i vokál zdá maličko jinde, než kde je skalní posluchač zvyklý. Mezi elitu se řadí titulní “To Hell with God” a “Empowered by Blasphemy”. Vynikající skladby, které si jistě zaslouží své místo v death metalové síni slávy. Avšak mezi absolutní elitu bych zařadil kus, který se oproti ostatním krčí až v koutku na samém konci alba. Název “How Can You Call Yourself a God” možná vypadá, že by mohl vyhrát titul o nejzbytečnější a nejdelší refrénovou frázi všech dob, opak je však (jak už to tak v mých výtvorech bývá) pravdou. Vše, co se na tomto albu líbí a uchvacuje, dosahuje s touto skladbou zcela jiných rozměrů a dostane vás do kolen rychleji, než by kněz stačil vytasit bibli a odříkat dva otčenáše.

Deicide opět nezklamali. Kdo očekává šíleně pošukaný blasfemický náhul, je doma. Vůně líbivé melodie je však jasná stejně jako fakt, že trosečníkovi na širém moři přeplněném žraloky nezbývá už čas zkouknout poslední díl “Ordinace v růžové zahradě”. Deicide znějí nejlépe za poslední roky. Kdo očekává odskok k jiným žánrům a zženštilé heavy metalové riffy doma není. Nechť si laskavě ráčí pustit např. Iron Maiden a pořádnou hudbu ponechá dospělým jedincům. Děkujeme.

Dodatek: Autor je rovněž vášnivým posluchačem Iron Maiden a doporučuje poslední odstavec brát poněkud s nadhledem.


Další názory:

Čekat od těchto floridských satanášů cokoliv jiného než totální infernální hoblovačku, by bylo sakra naivní. Starého Bentona a starého Asheima holt novým kouskům nenaučíš. Ale proč by to kdo taky dělal, když má ta jejich blasfemie takové koule? “To Hell with God” vás rozprasí na cimprcampr a tak to má být! Deicide považuji už hodně dlouhou dobu za jednu ze svých nejoblíbenějších death metalových kapel, přičemž i novinka z jejich pekelné dílny potvrzuje, že jsem se k tomuto soudu rozhodně nedostal náhodou. Já jsem velice spokojen.
H.

Pokud byste měli mezi death metalovými kapelami najít jednu, která nejvíc nemá ráda toho nahoře, byli by to právě Deicide. Tato parta patří ke stálicím death metalové scény a s novou deskou pravidelně nezklame. Není to výjimka ani s “To Hell with God”. S titulní stejnojmennou písní se nahodí vysoké tempo, které již tradičně nepoleví, a pauzu si dopřejete až na konci. Výborná kytarová sóla, která se mi u Deicide vždy moc líbila, pochopitelně nechybí. Něco mi zde ale přesto pro vyšší hodnocení chybí, a tak si “To Hell with God” odnáší solidních šest a půl bodu.
Seda


Nile, Melechesh, Dew-Scented

Nile, Melechesh
Datum: 31.1.2011
Místo: Praha, Exit Chmelnice
Účinkující: Darkrise, Dew-Scented, Melechesh, Nile, Zonaria

Asi mi dáte za pravdu, když prohlásím, že je extrémní metal s příchutí orientálních melodií skutečně lákavou komoditou na relativně sytém hudebním trhu. Pro ty, kteří jeho vábení podlehli, tak byla účast na tomto koncertu takřka svatou povinností. Mocná dvojice Nile a Melechesh si pod svá křídla přibrala další, co do žánru tu více, tu méně spřízněné souputníky, a o tom, co z toho vzešlo, se Praha přesvědčila posledního dne měsíce ledna…

Toho památného večera byla venku pořádná zima, a tak se mi skutečně ulevilo, když jsem se mohl uvelebit v útrobách Exitu. Začíná mi připadat, že čím déle tam chodím, tím víc se mi tam líbí a v tomto případě na mě temně vymalovaný sál zapůsobil takřka domáckým dojmem. Taky aby ne, když jsem mezi lidmi zpozoroval nemálo známých tváří. Měrou vrchovatou k tomu pocitu určitě přispěl také fakt, že jsem po předchozích otřesných zkušenostech s místním pivem musel s překvapením a povděkem konstatovat, že se jeho kvalita výrazně zvedla. Sotva jsem ale přiložil kelímek ke rtům, někde odbila sedmá večerní a k mému překvapení přesně na čas vstoupili na pódium první muzikanti…

O otevření večera se postarala mně zcela neznámá kapela jménem Darkrise. Tihle Švýcaři se vytasili s naprosto klasickým death metalem, který svým charakterem nemohl překvapit. Na druhou stranu se ale jednalo o vyloženě příjemnou hudbu a já se přistihl, že už záhy po startu pokyvuji hlavou a podupávám do rytmu. Musím vyzdvihnout především bicí, které byly perfektně nazvučeny, díky čemuž tak mohly naplno vyniknout party, které hladily na duši i bránici. I přes mizivou originalitu jsem si totiž připadal, jako kus rozžhaveného železa, na které dopadají přesné a důrazné rány kladivem. Nemálo postávajících lidí můj pozitivní dojem zřejmě sdílelo, a tak se téhle sympatické kapele ke konci jejich vystoupení dostalo vcelku přijatelně intenzivních ovací.

Dle vůle dramaturgů se druhou kapelou večera stala švédská formace Zonaria. Není to tak dávno, co jsem nějakou náhodou narazil na ukázku jejich tvorby, a z onoho letmého seznámení jsem nabyl dojmu, že se jedná o zajímavý melodický death metal. Usoudil jsem tedy, že bych měl Zonarii na koncertě věnovat zvýšenou pozornost. Pravda, začalo to celkem zajímavým riffem, ale čím déle pánové hráli, tím méně mě jejich vystoupení bavilo. Podivnou, lehce industriální image bych ještě přes srdce přenesl, ale přes míru hlasité a přesto podivně utopené nic, co vystupovalo z reproduktorů, rozpohybovalo moje nohy co nejdál od pódia a hlavně do akustického stínu. Moudré rozhodnutí…

Setlist Dew-Scented:
01. Downfall
02. Arise from Decay
03. Cities of the Dead
04. Never to Return
05. A Critical Mass
06. Soul Poison
07. Condemnation
08. Acts of Rage

Následující občerstvovací pauza se trochu protáhla, a tak mě nástup Němců Dew-Scented zastihl uprostřed konzumace párků s hořčicí. Jenže i z povzdálí bylo zřejmé, že tady se hraje jiná liga než v předchozím případě. Proto jsem i přes lehké přejedení vyrazil k pódiu hned, co to alespoň trochu šlo. Stačilo několik kliček mezi nepříliš početným publikem a ocitl jsem se v centru dění. Jak si nešlo nevšimnout, řízný mix thrash a death metalu rozproudil v žilách přiměřeně rozehřátého publika krev a před pódiem se co chvíli rozvířil přívětivý moshpit. Ti méně aktivní postávali okolo a svými vlasy celkem obstojně suplovali ventilátory… Vzhledem k tomu, že jsem s Dew-Scented přišel do kontaktu vůbec poprvé, nedovedu posoudit, nakolik se po zvukové nebo technické stránce živé vystoupení odklánělo od originálu, ale popravdě mi to bylo a je jedno. Němci totiž předvedli skutečně našlapané, přímočaré a energické vystoupení, které člověka přímo vybízelo k pařbě. Proto jsem trochu zalitoval, když se s námi rozloučili prohlášením, že se možná potkáme v létě (Brutal Assault…?). Zpěněná krev ale nepřišla vniveč. Večer totiž postoupil, a tak se dostala řada na kapelu, jejíž přítomnost mě přesvědčila k účasti na téhle akci…

Setlist Melechesh:
01. Illumination: The Face of Shamash
02. Sacred Geometry
03. Deluge of Delusional Dreams
04. Ladders to Sumeria
05. Grand Gathas of Baal Sin
06. Triangular Tattvic Fire
07. Ghouls of Nineveh
08. Rebirth of Nemesis

Mýty opředená Asie skrývá mnohá tajemství a již v dávných dobách lákala zvídavé mysli Evropanů. Za ta léta se na tom nic nezměnilo a tajuplný opar mystiky předního východu na své přitažlivosti nic neztratil. Příkladem budiž Melechesh, zvěstovatelé zapomenuté moudrosti i temných příběhů sumerské mytologie. Jejich hudba je tajemná, opojná, ale především zatraceně návyková, takže vidina živého vystoupení slibovala mnohé. Náladotvorné intro, které se jakoby nic začalo ozývat z reproduktorů, tak na mě zapůsobilo jako lehké muzikální afrodisiakum. Že se následující třičtvrtěhodinu nebudu nudit, začalo být zřejmé v okamžiku, kdy charismatický frontman Ashmedi poprvé sáhl do strun a vypustil na nás lavinu úderných orientální riffů, které vyloženě nutily k neřízené zátěži krčního svalstva. Atmosféra, která záhy naplnila sál, se dost těžko popisuje. Napadá mě leda přirovnání k letu na létajícím koberci mezi troskami dávno mrtvé, ale pořád impozantní civilizace. Skrze slova průvodce, holohlavého démona s bradkou a pronikavýma očima, vám všechny ty ruiny ožívají před očima, a to včetně všech svých obyvatel – mágů, démonů, ghúlú a jiných esoterických bytostí, které vás vábí ke vstupu do své říše… Nechci ubírat na zásluhách ostatním muzikantům, ale byl to právě Ashmedi, který měl největší zásluhu na onom magickém prostředí, jež v klubu vzniklo. Když odhlédnu od samotného zpěvu a hraní, byl to jeho pološílený, trochu děsivý ale rozhodně charismatický zjev, který dodával celé démonické show na uvěřitelnosti. Krom toho nerušil ono zmiňované fluidum tajemna zbytečnými průpovídkami a až na pár výjimek k nám promlouval takřka výhradně skrze své texty. Tleskám!

Nemá asi valného smyslu popisovat, co se dělo dále v průběhu koncertu, protože je to zaprvé nasnadě a zadruhé jsem si okolního dění ani moc nevšímal – tak moc jsem se soustředil, abych si nerozbil hlavu o hranu pódia. Můj entusiasmus dosáhl takové míry, že jsem bez povšimnutí přecházel ne zcela vyvážený zvuk, který doléhal k mým uším v první řadě. Díky němu nebyly kytarové vyhrávky tak znatelné a člověk si občas musel domýšlet i leckteré basové party, což trochu zamrzelo hlavně ve finální a mnou milované “Rebirth of Nemesis”, kterou by vytažení basy pozvedlo na zcela jinou úroveň. Jaký byl zvuk v ostatních částech sálu, nevím, ale soudě podle divokého mosh pitu, hory vztyčených rukou a enormního množství poletujících vlasů to zjevně nebylo špatné. Drobnou, byť subjektivní výtku mám také k setlistu. Až na jednu výjimku se totiž hrálo výhradně z posledních dvou alb, což byla trochu škoda. Na druhou stranu byly skladby vybrány tak rozumně, že bez sebemenších problémů dovedly udržet pozornost a aktivitu publika na skutečně úctyhodné úrovni. Jinak řečeno – konstantní nářez. Podtrženo sečteno, i přes ne zcela ideální zvuk (na kterém měla do značné míry podíl první řada) a odporoučivší se basovou kytaru v první skladbě to byl skutečně skvělý zážitek a Melechesh dokázali, že poprávu patří do první ligy. Vystoupení, jaké předvedli oni, se totiž vyvažují zlatem…

Setlist Nile:
01. Kafir!
02. Sacrifise Unto Sebek
03. Hittite Dung Incantation
04. Serpent Headed Mask
05. Ithyphalic
06. Those Whom the Gods Detest
07. Sarcophagus
08. Lashed to the Slave Stick
09. Black Seeds of Vengeance

V okamžiku, kdy Melechesh opustili pódium, jsem zvažoval, jestli nemám nechat doběhnout dojmy z jejich skvělého vystoupení v poklidu na baru. Nakonec jsem na bar skutečně zamířil, ale jen proto, abych se vzápětí vrátil s plnou náručí piva. Během téhle nutné anabáze jsem si uvědomil, že i přesto, že zanedlouho vystoupí hvězda večera, nebyl sál nijak přeplněný a k mému překvapení jsem se zpátky do první řady dostal bez větších problémů. Zanedlouho se mi totiž mělo dostat zážitku, za který budu ještě dlouho děkovat libovolnému božstvu. Po celkem stravitelné čtvrthodině zvučení sál potemněl a za zvuků ambientního intra na pódium vystoupili čtyři death metaloví polobozi. Cílevědomá anihilace, která započala nedlouho nato, snad ani nepotřebuje komentář. Nile jsou neskutečně brutální i z CD, ale na fakt, že celé to inferno bezezbytku naplňuje okolní vzduch, to prostě nemá… Jedna mocná skladba střídala druhou a i přesto, že nemám Nile nijak zvlášť naposlouchané, jsem cítil přímo svatou povinnost nezůstat stát v klidu. Místo přímo před mozkem skupiny, kytaristou Karlem Sandersem mi poskytlo sledovat mistrovy prsty z bezprostřední blízkosti, ale mocná energie, valící se z reproduktorů, mi nedovolila o moc víc než konečnou likvidaci toho, co zbylo z mého zmučeného krčního svalstva. Teď toho částečně lituji, protože jsem zcela zapomněl sledovat šíleného George Kolliase a jím dokonale ovládanou bicí soupravu. Ovšem i to málo, co jsem zahlédl, plně ospravedlnilo žádost frontmana Chrise Lollise, aby dav provolal trefnou větu “George, don’t break your drums!” Kde se to v tom nevelkém a hubeném chlapíkovi bere, skutečně nechápu…

Hodnotit při takové akustické smršti úroveň nazvučení není úplně jednoduché, ale v případě headlinera nebyl důvod ke stížnostem. Jednotlivé nástroje byly obstojně rozlišitelné a navzájem si nepřekážely, takže tady skutečně nemám výtek. Pódiová prezentace dala jasně najevo, že si je kapela vědoma svého eminentního postavení a všichni čtyři muzikanti se projevovali suverénně, ale přesto nikoli arogantně. Důkazem budiž skutečně vřelý přístup Karla Sanderse k šílícím prvním řadám. Bylo a něm vidět, že si hraní užívá a hraje pro fanoušky. Víc takových. Při tom všem ale působil natolik civilně, že jsem měl problém uvěřit, že v hlavě tohoto člověka vzniká tak extrémní hudba. S jeho bodrým výrazem bych ho spíš než na death metalového kytaristu odhadoval na hostitele zahradní barbecue party (smích).

Když se zpětně ohlédnu na setlist, musím uznale sklonit hlavu. Při výběru skladeb sice dominovala zatím poslední řadová deska “Those Whom the Gods Detest”, ale pamatovalo se na každé předchozí album, díky čemuž zazněly skutečné klenoty jako třeba “Black Seeds of Vengeance”. Jejím prostřednictvím se s námi Nile rozloučili a bylo to rozloučení skutečně mocné a důstojné. Bohužel jsem byl nucen přemoci svoji touhu ještě chvíli vychutnat doznívání výborného zážitku, kterého se mi dostalo, a zamířit k domovu. Výborný dojem mi to ale nepřekazilo. K celému koncertu mám jen pár připomínek – předně bych z line-upu zcela vyškrtnul Zonarii. Nejenže nezapadla stylem ani kvalitou, ale především se mohla její hrací doba rozdělit mezi Nile a Melechesh, kteří by ji dovedli zužitkovat nepoměrně lépe. Když však pominu tuhle vadu na kráse, musím už jen chválit. Zvuk se podařilo vyladit velice kvalitně snad až s výjimkou Melechesh, kde šlo i tak hovořit o obstojné úrovni. Skutečně obrovským plusem však byl přiměřený počet návštěvníků a jejich chování. Díky tomu se v sále dalo nejen pohybovat a dýchat, ale nedocházelo k tak nebezpečné davové hysterii, jaké jsem byl svědkem na listopadovém vystoupení Sabaton. Je skutečně skvělé, že se nemasový charakter této hudby promítá i do takových aspektů věci…

Jak snad každý trpělivý čtenář pochopil, pražská zastávka Those Whom the Gods Detest Tour Part II byla skutečně památnou událostí a všichni, kteří měli tu čest se jí zúčastnit, na ni rozhodně jen tak nezapomenou. Jsem rád, že patřím mezi ně, a doufám, že nebude trvat dlouho, než budu mít šanci vidět ať už Nile, Melechesh nebo Dew-Scented znovu…