Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

Killswitch Engage – Killswitch Engage

Killswitch Engage - Killswitch Engage
Země: USA
Žánr: metalcore
Datum vydání: 30.6.2009
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. Never Again
02. Starting Over
03. The Forgotten
04. Reckoning
05. The Return
06. A Light in a Darkened World
07. Take Me Away
08. I Would Do Anything
09. Save Me
10. Lost
11. This Is Goodbye

Hodnocení: 6,5/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 5,5/10
Seda – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 6,2/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Co přiměje kapelu, aby pojmenovala svou desku stejně jako v minulosti? Těžko říct, co k tomu vedlo takové Killswitch Engage s jejich novou stejnojmennou fošnou, která se snaží razit cestu skrze metalcorové pole. Jenže ne vždycky se vše vyvede, jak má, a Killswtich Engage spíš dělají své první desce ostudu. Kam se vytratil duch starých Killswitch Engage, kteří hráli nekompromisní hudbu? Nebojte se, nové album je po technické stránce naprosto výborné, ale pokud čekáte ten pravý metalcorový nářez, díky němuž se budou vaše uši zmítat v orgasmických křečích, čekáte na špatné adrese, ačkoli je deska typicky stavěná na řadové posluchače. Škoda promarněné příležitosti, která mohla vyústit v přeci jen lehce přesvědčivější výsledek, než je další, s nadhledem řečeno, obyčejná nahrávka, jichž je v poslední době jako rozježděných slimáků po dešti. Nelze hochům však upřít vcelku kvalitní poslouchanou na těch pár osamocených večerů.

Nenechte se zmást lehce skeptickým úvodem. Noví Killswitch Engage vybočují z řady daleko melodičtějšími skladbami a nezvykle romantickou atmosférou. Cože? Možná jste zaspali několik předchozích let, ale Killswitch Engage už se podobným směrem derou prakticky od doby stále nepřekonané desky „The End of Heartache“, jež nastavila pomyslnou laťku kvality opravdu vysoko. Na kapele je nyní, aby ji překročila, nebo se k ní alespoň trošku přiblížila. Tentokrát to nevyšlo, ale doufejme, že hoši máknou. Lehkým zklamáním jsou ale Howardovy vokály, které postrádají jiskru, jakou měly dřív. Ne, že by se Howard jaksi umírnil ve svém projevu, ale jeho celková výbušnost se vytratila kamsi do neznáma. Na druhou stranu zní daleko čistěji a více méně lépe než kdykoli předtím. Je vidět, že léta práce konečně přinášejí plody. Tento černý rytíř totiž potvrzuje fakt, že černoši mají unikátní hlasový projev stavěný přímo pro tvrdší hudbu. Spolu s frontmanem například takových God Forbid ukazují, že hip-hop není ta správná cesta a životní styl, jímž se musí povinně vydat každý afroameričan.

Instrumentální část je také výtečně seskládaná a doplňuje tak spíše klidnější atmosféru celé desky. Kytary znějí prostě precizně, o čemž jsme se ovšem mohli přesvědčit i v minulosti. Bicí působí spíše utlumenějším dojmem, což tentokrát není přímo na škodu. Celé „Killswitch Engage“ (znovu zmiňuji, že tím myslím album, kapelou nazývané také jako „Killswitch Engage II“ – to je ten důvod proč nemám rád desky s názvem totožným s kapelou) je spíš komornější záležitostí, ovšem daleko příjemnější lidskému uchu. Milovníci tvrdších masáží pravděpodobně nenajdou to, co od Killswitch Engage očekávají, zato si při klidnější chvilce o to více celou hudbu vychutnají. Sám jsem zastáncem toho, že na tvrdosti nezáleží, jako spíše na celkové komplexnosti hudby. A „Killswitch Engage“ 2009 rozhodně komplexní je, o tom není možné ani chvilku pochybovat. Proto bude lepší, když z hodnocení vystrčíme veškeré poznatky z minulosti kapely a vrhneme se čistě na kvalitu desky bez veškerých okolků. Pro případ, že byste náhodou měli jiný názor, budu velice rád, když se o něj podělíte pod článkem.

Ačkoli placka vyšla teprve v těchto dnech, bylo možné ji celou slyšet delší dobu před samotným vydáním. Téměř každá populárnější skupina má v oblibě vydávat střípky alba po kouskách na serverech jako je MySpace nebo prostřednictvím mega-obchodních řetězců jako je Hot Topic a jemu podobné, přičemž jsme se dočkali dvou oficiálních singlů. První z nich, „Reckoning“, směřoval do rádií a na akce pro podporu desky, autogramiády a jim podobné. Další „Starting Over“ dostala oficiální tvář prostřednictvím videoklipu, který si můžete prohlédnout níže. Producent desky, Brendan O’Brien, má na kontě i ty největší hity od AC/DC, The Offspring, Pearl Jam a mnoha jiných dnes již klasických kapel, což má pravděpodobně za následek lehce dívčí povahu alba. Už to není to nezastavitelné zvíře co předtím. Nenechte se pobízet a posuďte sami z následujícího videoklipu.

Celé divadlo startuje s písní „Never Again“. Už začátek člověku hodně řekne o povaze desky. Tím spíše stojí za zmínku, že zní stejně jako drtivá většina ostatních skladeb. „Starting Over“ následuje hned poté a v podstatě pokračuje v tom, co začal předchozí song. Téměř všechny písně mají, dá se říci, stejný průběh. Rychlý a mnohdy i tvrdší začátek a poté neustálé obměkčování posluchače melodickým refrénem. Tohle je ten typ písně, ve které zní Howard lehce utlačeně, kdy se nechce nebo prostě nemůže naplno projevit. Mohl bych se postupně rozepisovat o každém songu zvlášť, nejlepší obrázek si ale uděláte přímým poslechem. „Reckoning“ je s přehledem jedna z nejlepších a nejlépe znějících skladeb na celé desce. „A Light in a Darkened World“ je song, který svým způsobem připomíná „Holy Diver“, předělávku od legendárního Dia. Člověk si k ní velice lehce představí i jiné okolnosti. Další z písní, jež je stavěna na videoklip. „Lost“ je „překvapivě“ další ploužák, který na desce najdete. Po přeskočení několika písní se dostaneme až na samotný konec alba, který (ve standardní verzi) uzavírá píseň „This Is Goodbye“, jež také patří mezi ty kvalitnější kousky.

Deska zní na první poslech velice sympaticky. Po nějakém tom opakovaném přehrávání ale zjistíte, že vás začíná jaksi otravovat. Navíc je velice těžké si představit, že něco takového, jako je „Killswitch Engage II“, je pravidelně hráno na koncertech. Spíše se tak hodí na veselé třídní rozlučky nebo pohádkový les pro děti. Je škoda, že se Killswitch Engage ženou stále kupředu tomuto veřejnosti přijatelnému stylu. Proč se pořád ohlížet za potenciálními zákazníky, když těch zapřisáhlých a aktuálních je velice mnoho? Jak jsem již řekl, celá tato deska je promarněná příležitost, která mohla být daleko velkolepější. Abychom pouze nekřivdili, až na mírné detaily je celé album nahráno s precizností švýcarských hodinek. Nezbývá než doufat, že se další počin přiblíží spíš směrem ke kořenům.


Suicide Silence – No Time to Bleed

Suicide Silence – No Time to Bleed
Země: USA
Žánr: deathcore
Datum vydání: 30.6.2009
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Wake Up
02. Lifted
03. Smoke
04. Something Invisible
05. No Time to Bleed
06. Suffer
07. …and Then She Bled
08. Wasted
09. Your Creations
10. Genocide
11. Disengage

Hodnocení: 8/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 7/10
Speedy – 8/10

Průměrné hodnocení: 7,7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

V dnešní době se nevyplatí zastavovat. Pokud jen trošku zaváháte, budete nemilosrdně smeteni vlnou pokroku, kterou si prošel i celý hudební průmysl za posledních několik let. Suicide Silence tvrdí to samé: „Není čas krvácet!“ Zástupci moderní vlny deathcoru se vyšvihli z ničeho a vypracovali se na samotný vrchol potravního řetězce z prachu, špíny a hniloby. První deska „The Cleansing“ byla a v podstatě stále je precizně nahraná, její následovník, čerstvě narozené album „No Time to Bleed“, se vrací spolu s celou kapelou daleko silnější, nacpaný steroidy, ovšem stejně tak daleko smyslnější. Při poslechu si uvědomíte, kdo je tu vlastně král deathcoru. Pokud se vám tedy líbila předchozí deska, nebudete na tom jinak ani s „No Time to Bleed“.

V dnešní době je velice obtížné nahrát takový počin, který se bude líbit všem. Jen málo kapelám se podaří vyvážit čistou údernost a alespoň trošku rozumný podtext, který z nahrávky vyzařuje. Ačkoli se to nepovedlo ani SSNTTB (ještě než mne začnete kamenovat, SSSuicide Silence; NTTB„No Time to Bleed“), jsou na dobré cestě, aby se tak stalo. Album není ani zdaleka tak jednotvárné jako „The Cleansing“.

Že to hoši s nahrávkou myslí vážně, vyplývá už jen z toho faktu, že vydání alba předcházela masivní reklamní kampaň. Letáky, billboardy, promo akce, hádanky, nebo například uměle vytvořená hra (viz jedna z předchozích novinek), ve které se chopíte role vyšetřovatele a hledáte příčiny úmrtí několika mladých lidí. Nejenže vás podobná snaha vetřít se lidem do mozku extrémně nabudí, ale zároveň si říkáte: „Kurva to bude nářez!“ Ačkoli se nám tato vlna reklamy takřka vyhnula, v zahraničí nebyl ušetřen nikdo! Kdo neutekl, byl nemilosrdně přejet. Kapela začala hrát songy z alba i během některých vystoupení, aniž by byla deska venku, což také pomohlo k určité publicitě.

Nahrávání probíhalo vcelku poklidně. O to lépe, neboť se ke klukům připojil známý producent s přezdívkou Machine (nechtějte po mně výčet jím produkovaných desek, jejich vyjmenování má účinky jako kop s otočkou Chucka Norrise). Právě on se postaral o celkový feeling desky, který vás obejme a nepustí jako svěrací kazajka. On sám si práci se Suicide Silence velice pochvaloval.

Teď už ale dost PR keců a pojďme se podívat na samotné dílo. „No Time to Bleed“ je čirý masakr, doprovázený jakýmsi vyprávěním. Nebo lépe, „No Time to Bleed“ je příběh vyprávěný písněmi! Pokud jste se zaposlouchali do posledního alba kapely Oceano, určitě mi dáte za pravdu, že podoba mezi Suicide Silence a Oceano je až nezměrně veliká. „No Time to Bleed“ je nesmírně atmosférická deska, plná zvratů, překvapení a přeludů. Při jejím poslechu byste si totiž měli vybavit jakýsi příběh – násilný příběh člověka, který je psychicky zdrcen a sražen až na samotné dno společnosti, což ho donutí k vyjádření se pomocí vražd. Celá deska mapuje jeho vzestup, pád a činy, kterými se provinil, ale zároveň obhájil. Dodávám, že nic takového nebylo nikde řečeno, ale pokud se do desky zaposloucháte, je to v ní slyšet! Jen málo kousků na vás zapůsobí stejně jako dávka drog. Stejně tak tam ale můžete slyšet a vidět růžové poníky pasoucí se na přebarvené louce plné psychotropních květin a motýlů.

Tím chci narazit na to, že pokud se pokusíte o pouhopouhé poslouchání rytmů desky, pravděpodobně přijdete o polovinu zážitku. „No Time to Bleed“ totiž není deska na jeden večer. A možná ani na dva. Je prostě cílená na vaší mysl, ačkoli se Mitch Lucker (vokály) vyjádřil v tom smyslu, že texty obsahují spíše dávku osobních problémů, na rozdíl od první desky, která se vyžívala v kritizování politiky a náboženství. Což je ostatně v dnešní době téměř povinnost. Kdo si alespoň jednou nešťouchne do politiky USA, nemá téměř šanci uspět. Nedoufejte ovšem v to, že ačkoli je deska příběhově naladěna, že přijdete o brutalitu, sílu a nárazovost jednotlivých písní. Už úvodní píseň 2Wake Up“ jde přímo na věc a řve do světa, že Suicide Silence jsou zpět a silnější než kdy předtím. Krom velice hlasitých bicích, znějících ještě kovověji než kdy předtím, si nelze nevšimnout parádně podladěných kytar, které dodávají písni patřičnou šťávu. Právě v tomto ohledu si jdou Oceano a noví Suicide Silence po krku.

Několik minut na to začíná další zabíjačka v podobě „Lifted“. Startuje nenápadně, zní lehce jako psycho-thriller, který se pomalu rozhoupává a snaží se diváka dovést k šílenství napínavými scénami. Bum! Tupa tupa ratata! A jede se nanovo. Nízko položené vokály bez upozornění skáčou do výšky oblak. Nezaměnitelný growling Mitche je opravdu výborný. Zdá se, že na sobě od „The Cleansing“ opravdu zapracoval, neboť zní plněji a daleko sytěji než u předchozí desky. Odpočinkové sekundy střídají kulometné momenty s bicími a perfektně znějící basou. Navzdory tomu, že Mitchův hlásek zní jako solidně seřízený motor, jeho rozmanitost už na tom není až tak dobře. Pravdou je, že toto je problém celé desky. Ne, že bychom proti Mitchovi něco měli, ovšem jeho vokály mají takřka dvě stálé podoby, které se pravidelně prolínají, což je mírně řečeno škoda. V útrobách jeho hlasivek je výborný potenciál pro další růst. Jen po něm skočit a roztrhat ho na cucky jako dárek na Vánoce. Pojďme dál!

„Smoke“. Název třetí skladby, která pokračuje a takřka navazuje přesně na „Lifted“. Pískání. To je to, oč tu běží. Další psychologicky naladěná píseň. Zní jako ty psychopatické hlasy v hlavě, které vám říkají, abyste dělali ty nejhorší věci. Ačkoli není doposud nic známo o videoklipech a písních, které pro ně poslouží, „Smoke“ je ideálním kandidátem na jeden z nich. Mocné údery narážející do vašich sluchovodů budete rozdýchávat ještě dlouho. Co se týká samotného obsahu písně, není problém ji přiřadit k velikánům jako třeba píseň „What Is Said and Done“ od Napalm Death. „Something Invisible“ přichází neohlášeně jak blesk z čistého nebe. Nebo spíše soused na nedělní oběd. Nedostanete ani chvilku vydechnout, aby se vaše bránice měla šanci ubránit přívalům energie. Pokud jste se doposud nudili, vezte, že touto písní to končí.

„No Time to Bleed“, titulní píseň, se parádně hodí na pogování někde v kotli a nezřízené destrukci objektů, hmot a lidí kolem sebe. Výkřiky vycházející z Mitche během písně by vás měly vyburcovat tak, abyste začali něco dělat. Přesto se jedná o takovou horskou dráhu, kdy jste chvilku nahoře a chvilku zase dole, rozdrceni pod koly jedoucího vláčku. Zvuky podobné těm ze strojírenských dílen vás budou doprovázet celou dobu. „Suffer“ pokračuje v tom, co započala předchozí skladba. Asi vám bude jasné, že toto není ten love song, který si pouští barbie slečny a zženštilí chlapci před spaním. Ledaže by rádi, aby jim někdo před úpadkem do hlubokého spánku přál dobré utrpení. Ano, i extrémně kvičící kytary jsou přítomny. Nezastavujeme, máme zpoždění! Další zastávkou je „…and Then She Bled“, jejíž povaha je lehce depresivní. Od samotného počátku se stanete terčem psychologického teroru ve formě depresivních samplů a úryvků z hororových filmů. Jedná se spíše o takovou pauzu, před další částí desky a jakýmsi uvědoměním sebe sama. Anebo si prostě chtěl dát zpěvák pauzu. Jak jinak si vysvětlit nepřítomnost vokálů v této části desky, že?

Suicide Silence

Pokud jste se přemáhali k návštěvě zubního lékaře, počítejte s tím, že po poslechnutí písně „Wasted“ k němu budete muset chtě nechtě zaskočit. Jemné a pomalejší znění písně vám amputuje čelist údernou kombinací na sebe navazujících kytarových riffů a blastbeatů, doprovázených prasečím kvikotem Mitche. Luckera, ne Buchannona. Bohužel, stejně jako v předešlých případech, nečekejte moc rozdílů, v podstatě je to jedno a to samé, akorát neustále přežvýkávané dokola. Totéž se dá říci o písních „Your Creation“ a „Genocide“ (druhá zmiňovaná je mimochodem velice excelentně znějícím nářezem), proto si je dovolím přeskočit a skočíme na úplný závěr. „Disengage“ je taková forma loučení ve stylu Suicide Silence. Jako když dokoukáte večerníček, který vás uspí smrští kytarových riffů. Pro mnohé z nás je to ovšem velice příjemné uspávání. A jsme na konci! Deska vám uteče jak voda, což je důvod pro to, abyste si ji poslechli ještě několikrát po sobě. Jen je škoda toho šíleného stereotypu ke konci. Copak je tak těžké posluchače něčím překvapit? Očividně ano.

Zvuk alba je jednoduše velkolepý. Představte si ho jako návštěvu kvalitního kina s high-end ozvučením. Koncert kovových rytmů doprovázených sympatickými kytarami a podmanivými vokály. Celá deska je také lehce přikryta filtrem, který jí dodává lehký šum, což ji vystřeluje tak vysoko, neboť tento efekt parádně podtrhuje onu psychopatickou atmosféru, vznášející se kolem vás. „No Time to Bleed“ je rozhodně velice kvalitním počinem, ovšem bez špetky nových nápadů. Na druhou stranu. atmosféra, která z desky kouká, je neocenitelná a ničím nenahraditelná. I kdyby tedy celý stál za nic, představte si celou hudbu jako jeden dlouhý film, a vše náhle půjde samo.


Disturbed, the.switch

Disturbed
Datum: 23.6.2009
Místo: Praha, Roxy
Účinkující: Disturbed, the.switch

Nezničitelní Disturbed nám přijeli ukázat, co umí, a vybrali si pro to datum 23.6. a jako místo pražský klub Roxy. Tato parta se k nám podívala po celých devíti letech, poprvé u nás byli jako support dnes již upadajícího Marilyna Mansona. Začátek koncertu byl plánovaný na sedmou, ale jako skoro všude nějaké to menší zpoždění bylo, a sice zhruba 10 minut.

Když už jsme vevnitř a čekáme na start, tak se dočkáme české skupiny the.switch. Pokud jste byli 9. června na KoRn, určitě se vám jméno této skupiny vybaví, hráli totiž i před nimi. Tuto kapelu jsem do té doby ani neznal, poslechl jsem si jen pár songů, než jsem vyšel na koncert. Na jedné straně se na internetu se the.switch nadává, že znova už je ti dotyční nechtějí slyšet a nemají tam co dělat, ale na straně druhé na ně padá i chvála, že momentálně patří mezi nejlepší české kapely a lépe nikdo vybrat nemohl. A můj názor? Jejich vystoupení v sobě neskrývalo nic extra, pro mě byli zklamáním. Na začátku bylo na klucích vidět, že své vystoupení prožívají a baví je, zasloužili by si ale lepší publikum, než jsme byli my. O potlesk a zvedání rukou si často museli sami požádat, lidé spíše stáli a koukali, než aby si je užívali. Kytaru jsem vůbec neslyšel a zpěvu nerozuměl ani slovo. Pochválit snad můžu jen bubeníka, který mi připadal z celé skupiny nejlepší. the.switch se také pokoušeli o slipknoťácké “jumpdafuckup”, což jim sice vyšlo, ale docela dlouho trvalo dostat všechny diváky dolů na zem. Když se nás zpěvák snažil rozezpívat nebo chtěl, aby se zpívalo místo něj, chytal se jen málokdo. the.switch mě o svých kvalitách nepřesvědčili, naštěstí ale moc dlouho nehráli.

Blíží se osmá hodina a the.switch odchází z pódia, které se začíná upravovat pro ty, na které všichni přišli – Disturbed. Upravuje se asi tak 15 minut a pomalu se blíží start. Nejdříve přichazí bubeník – začíná hrát a rozsvěcují se světla. Za chvíli dorazí i kytarista s basákem a už se čeká jen na zpěváka Davida Draimana, který je klasicky přiveden ve svěrací kazajce s maskou na hlavě. Vše načíná song “Voices”. Za pochvalu určitě stojí Draimanův dokonalý hlas, jenž je skoro stejně čistý jako na studiové verzi. I jeho speciální ďábelský smích a jiné zvuky jsou stejné jako na CD. Možná to jen mohl více prožívat, většinou totiž jen klidně stál se svým ďábelským výrazem a rukou vzhůru.

Setlist Disturbed:
01. Voices
02. Liberate
03. Just Stop
04. Prayer
05. Meaning of Life
06. Land of Confusion
07. Remember
08. Stupify
09. Hell / Shout 2000 / Criminal / Deify
10. The Night
11. The Game
12. Inside the Fire
13. Stricken
14. Ten Thousand Fists
– – – – –
15. Indestructible
16. [drum solo]
17. Down with the Sickness

Disturbed se snažili často zapojovat diváky v hledišti i diváky nahoře. Zpěvákovi kratší proslovy mezi písněmi byly skvělé. Nejdříve říkal, jestli víme, že tu jsou po devíti letech, když tu byli s Mansonem. Všichni po každé jeho větě začali hlasitě řvát, a tak po chvíli říká: “You don’t fucking understand what I am saying, right” [něco jako “Vy kurva nerozumíte, co říkám, že” – pozn. autora]. Dále se ptal, kdo z nás je vidí poprvé, zhruba půlka hlediště zvedá ruce a pak se ptá, že když přijedou znova, tak jestli půjdeme. V tu chvíli zvedají ruce všichni a Draiman se smíchem prohlašuje: “Now you understand me!” Své povídání moc neprotahuje a začíná se znovu hrát. Často pobouzí diváky ke zvedání pěstí, což Disturbed dělají na každém svém koncertu. Největším a snad jediným mínusem bylo velké horko. Tak půl hodině jsem měl úplně promočené tričko potem (a nebyl jsem sám).

Po osmi odehraných písních přichází smršť čtyř songů bez pauzy – “Hell”, “Shout 2000”, “Criminal” a “Deify”. Vyvrcholení a odehrání nejvetších hitů přichází hned poté, kdy zazní pecky jako “The Game”, “Stricken” nebo “Inside the Fire”. Po “Ten Thousand Fists” říká Draiman: “Good night, Prague!” a skupina odchází. Nějakých pár minut se nechají vyvolávat, aby se nakonec vrátili a odehráli titulní song nového alba “Indestructible”. Frontman chtěl po všech vidět pěsti ve vzduchu, asi jich chtěl vidět tak deset tisíc :) Kapela opět po této písni odchází a zůstává pouze bubeník. Každy ví, co přijde – masivní sólo na bubny. Pro mě to byla nejlepší část koncertu, protože miluji bubny a užívám si je ze všeho nejvíc. Chlapík to zahrál rychle a přesně, bylo to víc jak povedené sólo. Hned po jeho exhibici začíná “Down with the Sickness” a tím koncert končí. Disturbed slibují, že přijdou zpět mnohem dřív než naposled. Do diváků se pak klasicky hází paličky a trsátka, bohužel jsem ale nic nechytil. Disturbed předvedli skvělou show, ve vystoupení snad nebyla jediná chybička. Musím chlapcům zastleskat. Kdo nebyl, přišel o hodně. Stálo to za to. Doufejme, že se brzy vrátí.


Dream Theater – Images and Words

Dream Theater - Images and Words
Země: USA
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 7.7.1992
Label: Atco Records

Tracklist:
01. Pull Me Under
02. Another Day
03. Take the Time
04. Surrounded
05. Metropolis Pt.1 – The Miracle and the Sleeper
06. Under a Glass Moon
07. Wait for Sleep
08. Learning to Live

Hodnocení: 9,5/10

Zbytek redakce hodnotí:
Seda – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Dream Theater, známá kapela hrající progresivní metal, vystoupí 30. června v Praze a já jsem se na její počest rozhodl sepsat recenzi k jejímu albu “Images and Words”. “Proč zrovna ‘Images and Words’,” ptáte se, “vždyť je tu nová deska!” Jenže nová deska vyjde až 23. června a to by nestačilo mlsnému recenzentovi k několikanásobnému poslechu a sepsání recenze, když má tolik jiné práce jako například nalejvání se. A navíc, “Images and Words” je deska superklasická. Ale před samotnou recenzí krátká předmluva.

Dne 2. června se malý Earthworm rozhodl napsat tuto recenzi, a jelikož zrovna nemohl večer spát, sednul si, vzal tužku a papír a psal. Psal a psal, až popsal tři strany A4, a tak každý, kdo s jeho sáhodlouhou recenzí vydrží, má u něj velké plus. A kdo nevydrží, ten má mínus. A kdo nedočetl ani sem, je hloupý špindíra a měl by se smažit v nebi :)

“Images and Words” je kultovní album, u kterého leží počátky moderního progmetalu. I když Queensrÿche nebo Fates Warning byli první, co zkoušeli zkombinovat Black SabbathRush, na tomto albu to Dream Theater přenesli na vyšší úroveň. Opravdu, dá se říct že z “Images and Words” si bere inspiraci většina progmetalového klání, například i Cynic nebo Savatage.

Dream Theater jsou mistry svého řemesla, tedy heavy metalu, a pro mě jsou jednou z nejtalentovanějších kapel na světě, hlavně instrumentálně. Techničnost jejich hraní, komplexnost písní a neskutečný hlas Jamese LaBrieho tvoří kombinaci, na kterou může být Amerika hrdá. Cesta těchto mistrů (i přes pár změn klávesáka), začala právě albem “Images and Words”.

Je to sice až druhé album Dream Theater, ale poprvé na něm můžeme slyšet pravé přednosti kapely. Na rozdíl od předchůdce “When Day and Dream Unite” jsou skladby delší a komplexnější, ale hlavní je změna vokalisty Charlese Dominiciho, ten se totiž věkově ke skupině nehodil, byl o deset let mladší než ostatní. Byl nahrazen již zmiňovaným Jamesem LaBriem, který se stal jedním z klíčových faktorů a poznávacích znamení Dream Theater. Někteří právě kvůli jeho hlasu skupinu odsuzují, ale on je taky jeden z důvodů, díky nimž byli Dream Theater po “Images and Words” katapultováni do výšin. Samozřejmě by se neobešel bez neuvěřitelných výkonů kytaristy Johna Petrucciho, bicmena Mika Portnoye, basáka Johna Myunga a tou dobou klávesisty Kevina Moora.

Otvírák “Pull Me Under” je asi nejklasičtější skladba Dream Theater vůbec a byla první, kterou jsem od nich slyšel. Je to osmiminutová píseň plná tvrdých riffů, chytlavých melodií a skvělé práce jednotlivých instrumentů, všechno do sebe skvěle zapadá a tvoří fantastickou kombinaci. Je to tak klasická skladba, že kdybych měl vytvořit přirovnání, asi bych řekl, že je to něco, jako je “Master of Puppets” pro Metallicu nebo “Run to the Hills” pro Iron Maiden. Je to také skvělý příklad toho, jak vytvořit song, který se bude líbit i zatvrzelému deathmetalistovi, i někomu, kdo o metalu nemá ani ponětí, nebo s ním začíná. Každý si na konci řekne: “Tak tohle bylo sakra dobrý!”

Nálada se najednou úplně změní s nástupem “Another Day”. Dream Theater se rozhodně nebojí experimentovat a odklánět se od metalu. Možná to tak zpočátku nevypadá, ale je to dobrá skladba, po pár posleších se určitě každý přistihne, že si v duchu zpívá s písní :) Atmosféru skvěle doplňuje saxofon, kvůli němuž tuto skladbu někteří fanoušci odsuzují.

Další dlouhá, nepopsatelně krásná skladba nese název “Take the Time”. Začíná bicími, přidá se tvrdá kytara, slyšíme pár riffů a vyhrávek, pak se ozvou klávesy, nahodí fantastické sólo a dál se v rytmu basy dostáváme k jazzové části… a to je teprve prvních 60 sekund, ještě je před námi dalších 7 a půl minuty. Nedá se to moc dobře popsat, děje se zde najednou tolik věcí a můžeme slyšet tolik vlivů, že je pro recenzenta problém najít ta správná slova, protože toto se děje ve většině skladeb Dream Theater. Nedá se říct: “Je to něco jako…” Tato skladba je trochu jazzová, bluesová, metalová, chytlavá, ale komplikovaná, technická a podrobnější popis by byl opravdu na dlouho. Instrumentálně tento song řadím k nejlepšímu, co Dream Theater stvořili. Dejte “Take the Time” čas a rozhodně nebudete litovat.

“Surrounded” je další, a i když není moc dlouhá, nic jí to neubírá. Začíná pomalu, piano hraje, LaBrie se přidává se zpěvem, klidným a pomalým a brzy nastává exploze do jazzovité písně. Dream Theater opět dokazují, že i když to nezní jako metal, zní to dostatečně dobře na to, aby to zaujalo i metalistu.

Následuje pravá klasika Dream Theater, a kdo říká, že ne, ať roztrhne svou průkazku “fanoušek hudby”, protože si k nim nezaslouží patřit :) Řeč je o “Metropolis Pt.1 – The Miracle and the Sleeper”. Je to metalová jízda plná riffů, skvělého bubnování (u některých části je těžké i poklepávat nohou do rytmu), změn nálad a skvělé instrumentální části. Poslech této skladby je další nepopsatelný zážitek. Poslechněte si to, rozhodně těch devět minut neutratíte zbytečně.

Album neztrácí páru ani při “Under a Glass Moon”, ve které je jedno z nejlepších kytarových sól vůbec. LaBrie zase ukazuje emoce, které do zpěvu dává, a kromě Petrucciho sóla je v písní opět spousta riffů, které by někomu vystačily i na několik písní.

“Wait for Sleep” je taková chvíle oddechu, krátká klávesová skladba, doprovázená pouze LaBrieho zpěvem, který se k pianu skvěle hodí, a i přesto, že je to tak krátký kousek a skončí tak rychle, jak začal, skvěle se na album hodí.

Dostat se do “Learning to Live” chvíli trvalo. Zní úplně jinak než zbytek desky, což by bylo v pořádku, protože na tomto albu nezní nic jako to druhé, ale “Learning to Live” se zdá být úplně někde jinde. Dlouhé songy Dream Theater většinou bývají tvrdší, tento kousek je spíš baladičtější, možná proto není tak lehké se do něj dostat a zapamatovat si ho. Právě za tento song ubírám půl bodu.

“Images and Words” je pro mě velmi zásadní album, protože jsem díky němu našel zálibu v prog metalu (což je momentálně můj nejoblíbenější styl), pro který je to také velmi zásadní album. Asi je to také nejlepší deska pro seznámení s Dream Theater. Obsahuje skladby všech délek a stylů od pianovky “Wait for Sleep” až po tvrdý epos “Metropolis” a ukazuje, proč je tato kapela po celém světě tak milována. Takže radím každému: zapněte YouTube, pusťte si “Pull Me Under”, “Take the Time” nebo dokonce “Metropolis Pt.1” a užívejte si. Nebo možná ještě líp, běžte a kupte si to album!


Marilyn Manson – The High End of Low

Marilyn Manson - The High End of Low
Země: USA
Žánr: alternative metal / industrial rock
Datum vydání: 20.5.2009
Label: Interscope Records

Tracklist:
01. Devour
02. Pretty as a Swastika
03. Leave a Scar
04. Four Rusted Horses
05. Arma-Goddamn-Motherfuckin’-Geddon
06. Blank and White
07. Running to the Edge of the World
08. I Want to Kill You Like They Do in the Movies
09. WOW
10. Wight Spider
11. Unkillable Monster
12. We’re from America
13. I Have to Look Up Just to See Hell
14. Into the Fire
15. 15

Hodnocení: 3/10

Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 5,5/10
H. – 2,5/10
Earthworm – 3,5/10

Průměrné hodnocení: 3,6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Exhibicionista Marilyn Manson se vrací na hudební scénu se svým novým kouskem „The High End of Low“. Na této desce se skupina snaží pokračovat ve stylu své minulé práce „Eat Me, Drink Me“, které je mnohdy kritizováno, že už to není starý dobrý Manson; uvidíme, jakých reakcí se dočká tohle album. Navázalo se na pomalejší a roztáhlejší písně zaměřené spíše na lyrickou část, nežli hudební, celkově texty v tomto albu patří ke špici, co kdy Manson sepsal a nazpíval, texty ale bývaly vždy silnou stránkou tohoto pána.

Při začátku poslechu jsem moc nadšený nebyl, očekával jsem něco ve stylu „mOBSCENE“ či „The Fight Song“, místo toho jsem dostal pomalou odrhovačku s názvem „Devour“, asi poslední minutu, kdy jsem skoro usnul, jsem radši přetočil a doufal, že druhá píseň přinese zlepšení. Další song se sice maličko urychlí a je tu něco, co by vzdáleně starého Mansona mohlo připomenout, stále to ale není ono, něco tomu chybí, „Pretty as a Swastika“ si tedy pochvalu nezaslouží. „Leave a Scar“, třetí pořadová, má na začátku celkem chytlavý riff, jinak stále to samé – pomalé a uspávající. U páté „Arma-Goddamn-Motherfuckin’-Geddon“ jsem slyšel rytmus „Rock Is Dead“„Mechanical Animals“, sice se možná jen jedná o mou domněnku, ale spojené to nějakým způsobem být musí. Nicméně tu konečně dochází ke zlepšení a já začínám mít z poslechu aspoň menší radost.

Album běží dál a vyskakuje tu „Blank and White“, která se ani nijak neliší od prvních čtyř písní, klidně se mohla vypustit, nemá nic extra a nezanechá ve vás nic. Pokud jste po prvních šesti kouscích skoro usnuli, tak „Running to the Edge of the World“ a „I Want to Kill You Like They Do in the Movies7 vás dorazí definitivně. Tyto dvě spojuje jedna prostá věc – délka! Jak délka názvu, tak délka skladby je až zbytečně moc protáhlá, dohromady mají 15 minut a 25 vteřin, kdyby se aspoň jednalo o něco pořádného, a ne ukolébavky. Přiznám se, že ani jednu z těchto písní jsem nedoslechl celou, protože se to nedalo. U dalších tří songů se opět neodehrává žádná změna. „We’re from America“, dvanáctá píseň, která je bezpochyby nejlepší a aspoň se přibližuje starší Mansonově tvorbě, pokud jste při poslechu neusnuli a vydrželi až sem, aspoň se vám dočká menší odměny. „We’re from America“ dosahuje nejvyšších kvalit v tomto albu, ve srovnání se starými je ale u dna. Pokud by deska končila dříve zmiňovanou písní, bylo by to důstojné ukončení, místo toho tu jsou opět tři stejně pomalé a nudné písně.

Sečteno a podtrženo, Marilyn Manson opět své fanoušky nepotěšil; co začal na „Eat Me, Drink Me“, zde dokončil. Při úplně prvním spuštění jsem konce některých písní přetočil, nedalo se to snést, při druhém už jsem ale vydržel, nijak odvázaný jsem z toho nebyl. Album je zbytečně roztahané, určitě takových 11 písní by zde naprosto stačilo. Chybí tu pořádný nářez, po kterém si Mansona zapamatujete a při zaslechnutí jeho jména se vám tato píseň vybaví. Fanoušky, kteří Mansona poslouchají od začátku a mají radši jeho tvrdší tvorbu, potěšeni nebudou. Ovšem novodobí fanoušci, kterým se líbilo „Eat Me, Drink Me“, si můžou oblíbit i toto. Nic to však nemění na tom, že „The High End of Low“ je slabé.


Mantic Ritual – Executioner

Mantic Ritual - Executioner
Země: USA
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 27.2.2009
Label: Nuclear Blast Records

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
facebook / twitter

Mantic Ritual, thrash metalová kapela z Pittsburghu, nedávno vydala svůj debut “Executioner” pod vydavatelstvím Nuclear Blast a James Hetfield (Metallica – vokály, rytmická kytara) jejich album označil za nejlepší debutové album letošního roku (a to teprv začalo jaro). Není to zvláštní? Jak se mohla neznámá kapela dostat ihned pod značku Nuclear Blast a jak získala uznání takové osobnosti, jako je James Hetfield? Protože, jak se zdá, je toto album jedno z těch, které mají tendenci vrátit klasický thrash metal zpět na vrchol.

Ano, poslechem této desky se vracíme do 80. let, k začátkům takových velikánů, jako jsou Metallica, Exodus, Testament nebo dokonce i Overkill. Mantic Ritual si bere příklad právě z těchto kapel a rozhodně se nebojí to ukázat. Hned po chvíli poslouchání první písně “One by One” uslyšíte velký vliv Metallicy a Exodus a každému fanouškovi těchto kapel jistě poskočí srdíčko když uslyší hudbu, která připomíná alba jako “Kill ‘Em All” nebo “Bonded by Blood”. Mantic Ritual nejenže mají ty správné vzory, ale oni mají dostatek talentu a muzikálnosti udělat dobré album. Kytarista Jeff Potts opravdu válí a předvádí vše od nejjednodušších akordů až ke skvělým sólům a technickým vyhrávkám a bubeník Adam Haritan se předvádí opravdu výtečně.

Moje osobní top píseň alba je “Death and Destruction”, která je melodická, s fantastickým sólem a nacházím v ní velký vliv Metallicy a Overkill. I přesto, že Mantic Ritual servíruje své monstrózní songy poměrně rychle a album skončí, jako by to bylo pár minut, pár songů by nemuselo být tak zbytečně prodloužených. Právě délka je jeden z hlavních mínusů tohoto alba, některé songy jsou opravdu natažené a může se stát, že někoho budou svoji délkou nudit. Ano, přátelé, pravý thrash metal se vrací, a myslím, že o Mantic Ritual v budoucnu ještě hodně uslyšíme.


Wolves in the Throne Room – Black Cascade

Wolves in the Throne Room - Black Cascade
Země: USA
Žánr: cascadian black metal
Datum vydání: 31.3.2009
Label: Southern Lord Recordings

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook

Ve své podstatě je názorově naprostá většina black metalové scény oproti “normálu” značně nenormální. Najdou se ale i skupiny, které jsou i v rámci extrému silně netradiční. V black metalové komunitě najdeme povětšinou satanisty nebo lidi vystupující proti všem možným náboženstvím, ale dá se narazit i na nacistickou kapelu. Wolves in the Throne Room ale oproti všem pravicově smýšlejícím míří hodně “doleva”. Co je ale paradoxní, i když by se mohlo zdát, že jsou Wolves in the Throne Room myšlenkami přesně na opačné straně, se svými názory o souladu s přírodou a síle individualit by si se zbytkem black metalové scény mohli podat ruku.

Hlavním tématem recenze je ale hudba, ne myšlenkové pochody jednotlivých skupin. Nové album Wolves in the Throne Room se k nám do přehrávačů přikradlo potichu, bez žádné větší reklamy, a to i když by si ji zasloužilo. Jestli se totiž dá s jistotou o téhle kapele něco prohlásit, pak je to, že hrají skvěle.

Co se tedy skrývá pod obrazotvorným názvem “Black Cascade” a jeho působivým obalem? Dalo by se to nazvat jako střednětempý náladotvorný black metal s krkavčím vokálem a přírodní atmosférou. Zní to šíleně, ale lépe se to popsat nedá. Jako kdyby celé album složili a nahráli v těch nejhlubších lesích (což celkem dost dobře možné vzhledem k tomu, že celá skupina žije i se svými rodinami hluboko v lese daleko od civilizace).

Na první poslech se Wolves in the Throne Room oproti minulým albům “odprostili” od dlouhých a hypnotických (a úžasných) nemetalových pasáží. Ale jen na první poslech, protože je skupina zakomponovala do celku, takže se teď nestřídají tyto uhrančivé kousky s black metalovou bouří, ale vzájemně se tyto dvě tváře Wolves in the Throne Room prolínají, což je vlastně plus i zápor zároveň. “Black Cascade” tak zní mnohem kompaktněji a sevřeněji, než kdykoliv předtím. Na druhou stranu to chce opravdu hodně času na jejich docenění, tudíž si jich “víkendoví posluchači” ani nevšimnou a můžou tak Wolves in the Throne Room považovat za zcela obyčejnou black metalovou sebranku (když tak o tom přemýšlím, vlastně to není zápor, ale jen jejich problém, když někdo nedokáže věnovat hudbě, která za to stojí, čas).

Rozhodně se nedá určit nejlepší song na “Black Cascade”. Celou deskou od prvních vteřin až do úplného konce prostupuje jednolitá (ale ne nudná!) nálada, kterou je k docenění “Black Cascade” nutné vstřebávat v kuse. Každá ze čtyř sáhodlouhých písní má své úžasné momenty, ale jedna bez druhé by nemohly být. Jenom poslechem celého alba můžete vstřebat myšlenky tohoto alba.

Možná jste se toho moc z téhle recenze nedozvěděli, ale ona se jen těžko popisuje tak nepopsatelná hudba, ke které si prostě musí najít cestu každý sám. Já osobně ale vřele doporučuji “Black Cascade” vyzkoušet.


Mastodon – Crack the Skye

Mastodon - Crack the Skye
Země: USA
Žánr: progressive / alternative sludge metal
Datum vydání: 24.3.2009
Label: Reprise Records

Hodnocení: 9,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Po několika změnách data vydání a všemožných spekulacích k nám konečně dorazilo čtvrté album skupiny Mastodon“Crack the Skye”. Na střibrném podnose nám Mastodon přinesli mistrovské dílo o sedmi chodech (skladbách). Novinka se od předchozích děl bandy liší, hodně se ubralo na tvrdosti a je znát větší vliv progrocku, jazzu a také psychedeliky, stálý je však zásadní prvek pro Mastodon, a to je kreativita.

Mastodon si skvěle poradili s albem jako s celkem – většinu alb si každý jistě poslechne párkrát celé a pak se k němu vrací tak, že se vrhne na svoje oblíbené hitovky a jde poslouchat něco jiného. Mastodon však udělali album tak, že vždy, když dostanete chuť na jejich výtvor, začnete od začátku a pojedete až do konce, a to se povede jen málo kapelám, aby posluchač nepřeskakoval jednotlivé skladby. Celá deska má takový temný až doomový feeling, ke kterému přispívají vokály ve stylu Ozzyho Osbourna, které se často objevují.

Změnil se také vokální projev, na albu neuslyšíte už moc growlu a různých screamů a dalších zkreslenin, místo nich se stává hlavní čistý vokál, do kterého muzikanti přidali hodně emocí. Jak sami řekli v rozhovoru (Spark – leden 2009), při tvorbě alba si všichni sáhli hluboko do duše a právě proto je deska věnována bubeníkově sestře Skye, která ve čtrnácti letech spáchala sebevraždu.

Umění muzikantů je nepopsatelné, album hýří tolika riffy, že by se jich vešlo na další album, všechny instrumenty jsou slyšet a jsou v dokonalé harmonii, stejně jako hlasy zpěváků a vše se navzájem fantasticky doplňuje. Album se asi nebude líbit každému, ale kdo nezkusí, hodně prodělá.


Suicide Silence – The Cleansing

Suicide Silence – The Cleansing
Země: USA
Žánr: deathcore
Datum vydání: 18.9.2007
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Revelations (Intro)
02. Unanswered
03. Hands of a Killer
04. The Price of Beauty
05. The Fallen
06. No Pity for a Coward
07. The Disease
08. Bludgeoned to Death
09. Girl of Glass
10. In a Photograph
11. Eyes Sewn Shut
12. Green Monster
13. Destruction of a Statue

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Ještě než se pustím do samotného článku, rád bych upozornil, že se budu snažit přispívat spíše starším materiálem, který neměl tu čest se dostat na tento web. Recenze sice nebudou aktuální, o což se starají zejména kolegové, ale zaměřím se spíše na někdy více, někdy méně retro desky, o kterých tu není zmínka. Pokud zde tedy uvidíte článek, který vám nepřijde ani zdaleka tak aktuální jako světová krize, prosím nevytahujte své kytary, abyste mne jimi umlátili, jsem takový a jiný nebudu. Dneska tu máme kapelu Suicide Silence, která zastupuje vlnu moderní deathcore školy, a pro začátek nutno dodat, že se jí to daří více než dobře.

Deathcore je sám o sobě relativně mladý styl, který začal na veřejnost pronikat v 90. letech tohoto století, přičemž velice silně graduje právě nyní. Zachovává si temnou tvář death metalu, přičemž je spojen s takzvaným „core“ žánrem. Z toho lze snadno odvodit, že vás tato hudba chytne za koule svojí rychlostí a silou, do čehož vloží část temné atmosféry a kus prasečího chlívku. S nadsázkou lze říct, že doslova! Ukončíme ten dějepis a konečně se vrhneme na kluky z Kalifornie.

Dá se říct, že Suicide Silence jsou spíše v začátcích svého působení na poli hudby. Teprve v roce 2002 se zformovali, aby do roku 2007 vydali několik demo nahrávek, na kterých předvedli cestu, jakou by se rádi vydali. Rok 2007 se stává kritickým, jelikož s producentem Johnem Travisem (podílel se i u kapely Static-X) vydávají své debutové album „The Cleansing“, což je katapultuje na vysoké příčky v prodejnosti. Nyní když se do našich přehrávačů pomalu, ale jistě blíží nová deska s názvem „No Time to Bleed“, povíme si něco o „The Cleansing“. Nejde sice o album roku, ani o nejlepší hudební zážitek století, přesto si hoši zaslouží trošku více prostoru a alespoň šanci projevu.

Už při prvním nárazu zvukových vln do vašich sluchových ústrojí vám bude jasné, že se nejedná o ledajaké deathcore dílko. Ve většině písní jsou dosti patrné i grindcore prvky kterých se prostě nezbavíte, ať se snažíte, jak jenom chcete. Rychlejší tempo pak vynahrazují i velmi vzácně slyšitelné pomalejší části. Nejvíce potěšující ale je, že zvuk desky má neskutečné grády, přičemž vás rozkope jako domeček z karet. Všechny linky jsou pečlivě vyváženy, přesto místy basová část značně převyšuje vše ostatní, ruku v ruce s kovově znějícími bicími. Tento surový zvuk působí naprosto skvostně ve srovnání s kapelami jako například Despised Icon nebo All Shall Perish, jejichž počiny bývají místy nevyvážené a v mnoha aspektech nedotažené. Ale samozřejmě záleží na vkusu každého zvráceného jedince. Jakmile totiž stisknete tlačítko Play, všechno na vás spadne, mohutný zvuk desky je znát v každé části písně, které mohou někomu znít lehce monotónně.

Ač tedy kapela nepřináší zhola nic nového, ve srovnání například s The Black Dahlia Murder působí daleko svěžeji a příjemněji. Holt nová krev se nezapře. Momentální složení je tedy následující. Docela extrémně tetovaný Mitch Lucker se stará o veškeré vokály, jak vysoko položené kvičáky, tak celkem zajímavě nízko postavený growling. Zní totiž, jako kdyby se mu zasekla kost v bolavém krku, přičemž by se neustále snažil „zpívat“. Svými strašidelnými tóny vás tak může během minuty dostat do lehce depresivního až schizofrenického stavu. Chris Garza a Mark Heylmun se starají o pořádně chrčení v podobě kytar. Nečekejte na desce moc sólových chvilek, ale pokud se zaposloucháte, budete si chrochtat blahem, jelikož na albu najdete i technické části. Basák Mike Bodkins se zasloužil o ten mohutný a temný zvuk desky (pokud nepočítáme všechny ty přístroje) a je to dost znát. Nebýt temně znějící a úderné baskytary, deska by postrádala o jeden punc kvality méně. To všechno završíme Alexem Lopezem, který řeže do škopků více než statečně. To vše tvoří unikátní celek, našláplou desku, jež vás oběsí na střevech a dá vám sežrat vlastní srdce.

Celou desku otevírá půlminutové intro „Revelations“, složené pouze ze samplů. Hned poté bez varování nastoupí píseň „Unanswered“, která vám svůj příchod oznámí jasným a stručným úderem do bicích. Dle mého názoru se jedná o jednu z nejlepších, ba dokonce snad nejlepší píseň z celé desky. Mitch jasně předvede, čeho je schopný, postupně stoupající vokály náhle střídá s hlubším growlem. Dobře si zapamatujte frázi „…where is your goood… wheeerre is youur goood… WHEEERE IS YOUR FUCKING GOD!“. Oficiální videoklip můžete zhlédnout nad odstavcem. Ten byl pořízen na Rockstar Energy Mayhem Tour 2008. „Hands of a Killer“ pokračuje v tom, co začal předchozí song. Začátek si asi snadno zapamatujete kvůli vkusně zkreslenému zařvání. Poté už jen lehce houpavé kytary a přívalové nárazy brutálních rytmů. V pořadí čtvrtá píseň „The Price of Beauty“ (která se mimochodem také dočkala klipu) je jedna z těch pomalejších a klidnějších, v porovnání s celou deskou.

Jelikož nějak nevidím důvod proč popisovat všechny songy, vzhledem k tomu že znějí vcelku podobně, zakotvíme u předposlední vypalovačky s názvem „Green Monster“. Na normální desce tento song uzavírá celé album (na speciálce ještě poté následuje jedna část) a nutno dodat, že ho uzavírá naprosto skvěle. Celý tak nějak připomíná kurevsky silnou a hlasitou střelbu z brokovnice. V jednu chvíli brnká kytara a ozývá se jenom pobouchávání do bicí. Zničehonic se ale všichni zblázní a začíná zlo, které je zakončeno samplem z intra. Zakončení odpovídající mému vkusu, posluchač by totiž měl vědět, kdy končí a začíná deska, což mnoho kapel nerespektuje. Bonusová část s názvem „Destruction of a Statue“ křičí do světa svůj názor na politiku nejen na domácí půdě. I celkový podtext všech písní se odlišuje od mnoha kapel, většinou se totiž setkáte s narážkami na společnost, politiku či náboženské proudy. Po poslechu desky tak máte lehce poučný a nasraný pocit.

Suicide Silence nepřinesli na pole extrémní hudby vůbec nic nového, nelze si nevšimnout parádní odvedené práce na desce „The Cleansing“. Ta se totiž odlišuje od ostatních autorů zejména ve svém neurvalém a surovém podání. Je z ní cítit dávka sebejistoty, která rozhodně této, s nadsázkou řečeno, začínající skupině rozhodně nechybí. Nemusíte být fanoušci takovýchto žánrů, aby vám došlo, že „The Cleansing“ zní fakt perfektně. Bohužel se nezbavíte lehce stísňujícího pocitu při poslechu, stejně jako jednotvárnosti takřka drtivé většiny songů. Nezbývá než doufat, že se kluci do budoucna polepší a natočí stejně našlapané, ale rozmanitější album.


Dope – No Regrets

Dope - No Regrets
Země: USA
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 10.3.2009
Label: E1

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Čtyřčlenná chicagská grupa Dope se na scéně objevuje po čtyřech letech, vydává totiž dlouho připravované “No Regrets”.

Album je v obchodech už třetím dnem a určitě neuniklo pozornosti mnoha lidí. Dope momentálně objíždí Ameriku s touto novinkou, dalším hostem je Black Label Society.

K “No Regrets” již byl uveřejněn videoklip, konkrétně k písni “Addiction”, ve které hostuje speciální host – skvělý kytarista Zakk Wylde. Píseň na albu nese čtvrté pořadové číslo.

Album má celkem obsáhlý tracklist, zastavil se na čísle šestnáct, ale tři písně – “Flat Line” (1.), “Interlude” (8.) a “Bloodless” (11.) – jsou jakási intra na další píseň a obsahují různé zvuky a proslovy. Předposlední, patnáctá, “Die, Boom, Bang” je live verze čtyř písni – “Die Motherfucker Die”, “I’m Back”, “Sick, Burn” a “Fuck tha Police”. Po začátku alba si v podstatě odpočinete až na “My Funeral”, která je takovým “ploužákem” a je pomalejší než ostatní. Album nabere svou rychlost až na “Dirty World”. Čtrnáctá, “I Don’t Give a…” , je o pěti slovech, jak sám říká na začátku Edsel Dope, o pěti slovech, která často používáme a jsou velice důležitá.

Dope se nijak neztrapnili, nijak nevyčnívají, “No Regrets” je povedené a na písních “Addiction” a “6 6 Sick” se pomalu ale jistě stávám závislým :). Tato práce se vyznačuje dobrými, a jak jsme již zvyklí, tak sprostějšími texty. “She’s like cocaine, heroine, alcohol and vicodine. She’s my addiction!”