Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

Mastodon – The Hunter

Mastodon - The Hunter
Země: USA
Žánr: progressive / alternative / sludge / stoner metal
Datum vydání: 27.9.2014
Label: Reprise Records

Tracklist:
01. Black Tongue
02. Curl of the Burl
03. Blasteroid
04. Stargasm
05. Octopus Has No Friends
06. All the Heavy Lifting
07. The Hunter
08. Dry Bone Valley
09. Thickening
10. Creature Lives
11. Spectrelight
12. Bedazzled Fingernails
13. The Sparrow

Hodnocení:
Earthworm – 7,5/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 7,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Mastodon se před dvěma lety vyznamenali svým albem “Crack the Skye”, ve kterém jako správně experimentální kapela zkusili opět jiné postupy a po brutálnějším “Blood Mountain” to dopadlo mnohem odlehčeněji a prog rockověji. Každý by tak nějak čekal pokračovatele ve stopách úspěšné poslední desky, jenže Mastodon to vzali zase z trochu jiného konce. Dá se říct, že “The Hunter” kombinuje stoner metal (u něhož kapela začínala) s lehkostí a vesmírnou atmosférou posledních desek. Jak jinak než úspěšně.

Už od začátku kariéry byla pro kapelu typická koncepční alba. To se ale novinky netýká a místo nějaké epické ujetosti tu máme 13 samostatných skladeb, přesto ale celý počin vyznívá jednotně a komplexně. Možná za to může právě absence konceptu, ale změnami prošly i délky songů – nejdelší, se kterou se na “The Hunter” setkáte má pět a půl minuty. Deska je tedy jednodušší, dost písničková a nakonec i nejpřístupnější, jakou Mastodon vydali.

Málokdy se stává, že když je na CD hodně skladeb, tak všechny jsou dobré. To se týká i “The Hunter”. Ačkoliv Mastodon znovu dokázali vysolit milión nápadů a riffů, s čímž by si leckterá kapela vystačila na víc desek, rozhodně si neoblíbíte všechny songy. Určitě tomu neprospívá ani jakási žánrová kolísavost – a tím nemluvím o samozřejmém střídání rychlejších skladeb a pomalejších atmosféričtějších záležitostí. Od metalové vypalovačky se náhle přeskočí na bluesové riffy nebo vesmírně meditační song a ihned po něm následuje nějaká psychedelická šílenost. Vše samozřejmě v rámci typického Mastodonského soundu.

Asi největší magořiny jsou “Octopus Has No Friends” (ne, vážně, takhle se ten song jmenuje) s kytarami, ze kterých mi jde hlava kolem, a “Creature Lives”. Už jenom to minutové intro nacpané syntetizérovými ujetostmi, celou dobu doprovázené ďábelským smíchem, je tak trochu padlé na hlavu. Nakonec se song vyvine v pomalou, ale docela chytlavou věc. Tu mimochodem zpívá celou bubeník Brann Dailor. Naopak moje nejoblíbenější části jsou “All the Heavy Lifting” s lehce klišovitým refrénem (“Just close your eyes and pretend that everything’s fine”) nebo klipová “Curl of the Burl”, již si prostě nejde nezamilovat.

Když už jsem nakousl ten klišovitý text, musím vás hned ujistit, že i přesto že klukům schází koncept, tak zpívají o bizarnostech a úchylárnách. “I killed a man ’cause he killed my goat, I put my hands around his throat” mluví za vše. A to je ještě relativně normální, ale nedávno jsem se někde dočetl, že jedna skladba je o sexu ve stavu beztíže.

Jen tak z formality okomentuji výkon chlapů – perfektní jako obvykle. Bicí jsou jako klasicky silným tahounem, ale ostatní nástroje vůbec nezaostávají a běžní smrtelníci stále nechápou, jak se ty věci dají zahrát. Vokály se od minula určitě zlepšily, a to u všech, co si otevírají hubu na špacír (takže u všech). Hlavně u Branna je to dost znát, jeho příspěvek ze začátku skladby “Oblivion” mi nikdy moc neseděl, zato na “Creature Lives” se poslouchá celkem pěkně. A ještě jedna perlička: asi aby Mastodon dokázali jak experimentální jsou, jako producenta nabrali Mikea Elizonda. To je chlápek, co pomáhal už třeba Maroon 5, ale také rapperům The Game nebo 50 Cent. Těm také pomohl napsat alba, ke kterým se raději nebudu vyjadřovat.

No, co k tomu říct. Nemůžu tvrdit, že by kapela navázala na geniální “Crack the Skye”, že by šlo o nějakou velkou pecku nebo že by to snad byla nedejbože deska roku, jak jsem už z některých stran také zaslechl. Každopádně to je příjemné album, od Mastodon dobrý tah a tak trochu i kompromis pro rozpolcenou fanouškovskou základnu. Další experiment, co vyšel.


Další názory:

Mastodon mě svého času dosti míjeli, ale když jsem se před dvěma lety konečně donutil k tomu, abych si jejich muziku pořádně poslechl, tehdy aktuální “Crack the Skye” mě naprosto dostalo do kolen tím, jak moc vyzrálý, propracovaný, progresivní a vizionářský počin to byl. Není tedy divu, že na dnes aktuální “The Hunter” už jsem se velice těšil. Jeho forma je první pohled o poznání písničkovější, samotné skladatelské postupy jednodušší a ne tak složité, pryč jsou sáhodlouhé eposy typu “The Czar” i mimoňské ujetosti jako “Oblivion”. Podobnost se svým předchůdcem tedy není moc velká. V jedné z pravidelných diskuzí o nových albech kolega Earthworm prohlásil, že “The Hunter” je spíš jako deska “Blood Mountain”, v čemž má vlastně pravdu, jen mi “The Hunter” přijde ještě více zemitější a špinavější, místy jako by jejich hudba zajížděla až do hájemství stoner metalu (např. “Curl of the Burl”). Ale abych se dopracoval k nějakému finálnímu tvrzení… “The Hunter” je stále patřičně Mastodontovsky jeté a velice dobré, ačkoliv “Crack the Skye” se mi líbilo více.
H.


Machine Head – Unto the Locust

Machine Head - Unto the Locust
Země: USA
Žánr: groove / thrash metal
Datum vydání: 23.9.2011
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. I Am Hell (Sonata in C#)
– I. Sangre Sani
– II. I Am Hell
– III. Ashes to the Sky
02. Be Still and Know
03. Locust
04. This Is the End
05. Darkness Within
06. Pearls Before the Swine
07. Who We Are

Hodnocení:
Earthworm – 9/10
H. – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Od lidí, o kterých můžu říct, že mají podobný vkus, jsem často slýchával: “Zkus Machine Head, hlavně to jejich poslední album je hrozná chuťovka!” Nakonec to vyšlo tak, že jsem se s kapelou poprvé setkal až u nového alba “Unto the Locust”. Už předtím jsem zaslechl pár starších songů na YouTube, ale že budou Machine Head opravdu tak peckoví jako na novince, s tím jsem opravdu nepočítal…

Už otvírák “I Am Hell (Sonata in C#)” ukazuje, jak velké věci se na “Unto the Locust” budou dít. Že půjde o něco speciálního, naznačuje už rozdělení skladby na tři části. První část “Sangre Sani” je asi minutu dlouhý sborový zpěv, nastolující temnou atmosféru. Po něm už přichází hutná kytara, Flynn křičící “I Am Hell!”, lehká kytarová harmonie… a pak se spustí pravé peklo. Výtečné kytarové riffy, zběsilé a technické bicí. Chytlavý refrén, v tom už je i náznak čistého vokálu a pak nářezové kytarové sólo, předvádějící dokonalou kooperaci obou kytaristů. Tihle chlapi si opravdu umí pohrát s harmoniemi. Třetí část nastupuje s akustickou kytarou a celá skladba nakonec finišuje sólem s vynikající atmosférou. Děje se toho opravdu hodně a zároveň je to chytlavé až běda. “I Am Hell (Sonata in C#)” obsahuje skoro všechno, co deska nabízí, nastavuje laťku a je zároveň jedním z nejlepších songů. A ještě lépe, to, co se bude dít dál, se (ve většině případů) otvíráku alespoň vyrovná.

Tohle album se musí líbit snad každému, komu se líbí metalová hudba a nevadí mu i jiné než čisté vokály. Flynn sice není žádné grindcorové prase, ale někomu holt jeho drsná poloha nemusí sednout. Na albu se najdou jak posluchači, co mají prostě rádi rychlou a tvrdou muziku, tak ti hledající složitější kompozice, ti, co milují techniku a instrumentální šílence, i ti, co touží po chytlavých refrénech. Abych to zkrátil, “Unto the Locust” má všechno, co by mělo správné metalové album obsahovat.

Už jsem párkrát zmínil šikovnost kapely, ale když se tu na blogu o nich bavím poprvé, tak je ještě jednou vyzdvihnu. FlynnDemmelem jsou neskutečně sehraní, techničtí, prdel-nakopávající, chytlaví… prostě boží. McClain je úžasný bubeník, hraje rychle, technicky a zároveň dělá super atmosféru – velká pochvala. A další plus, baskytara je slyšet docela často, jaká jiná než kvalitní. O Flynnově drsném hlase jsem už také psal, ale nemálo se na albu vyskytuje i v čistějších polohách, někdy až andělsky vysoko.

Kromě metalových kvapíků se na albu nachází i balada “Darkness Within”. O té bych se nebál mluvit jako o synonymu gradace. Začíná akustickou kytarou s procítěným zpěvem (ten je procítěný celou skladbu), pokračuje refrénem ve stejné atmosféře. Postupně se zapojuje celá kapela, skladba je tvrdší a tvrdší, po refrénu nastoupí sólo, o němž Demmel prohlásil, že je nejlepší, co kdy stvořil. Po krátké mezihře všechno vyvrcholí, Flynn exploduje, párkrát si zařve… Opravdová emocionální bomba! Nejchytlavější na skladbě je melodie, která se párkrát vyskytne po refrénu – Flynn pobrukuje a kytara ho podporuje stejnou melodií. Prostě super.

Jediné záporné body musím udělit za skladbu “Pearls Before the Swine”. Ta sama o sobě není marná, ale myslím, že na zbytek skladeb prostě nestačí. Ten je skvělý (songy dva a čtyři), až výtečný (liché skladby). Třetí song “Locust” je můj nejoblíbenější na albu a sedmý “Who We Are” to vyhrál nejenom esem v rukávu, o kterém pro vaše překvapení pomlčím. Pro mě je “Unto the Locust” určitě překvapením a thrashovým albem roku!


Další názory:

Jako jo, “The Blackening” mě taky bavilo, ale že bude “Unto the Locust” až takhle dobré, to jsem opravdu nečekal. Co na říct… je to deska velice pestrá, skladatelsky vyvážená, s výbornými nápady, opravdu hodně zábavná, snad po všech stránkách vypiplaná do skvělé podoby. Jediná skladba není slabá, všechny jsou chytře vystavěné tak, aby bavily, a všechny obsahují vážně výtečné, ne-li přímo fantastické momenty. První “I Am Hell (Sonata in C#)” po mírném intru posluchače rozdrtí opravdu mocným mohutným riffem – to je začátek jak prase! “Be Still and Know” hraje na výrazné prolínání tvrdých riffů s melodičtějším (ale ne vlezlým) refrénem. Právě refrén je silnou doménou i následující singlovky “Locust”, která však navíc přihazuje excelentní úvodní pasáž. Dále velmi zaujme například “Darkness Within”, což je další song s výborným, pro Machine Head dosti netypickým úvodem. Ale to jsem vyjmenoval namátkou jen několik málo detailů, “Unto the Locust” totiž funguje výborně i jako celek; osobně si nemohu pomoct, ale prostě mě ta deska neuvěřitelně baví. Sám se divím, jak moc…
H.


Dream Theater – A Dramatic Turn of Events

Dream Theater - A Dramatic Turn of Events
Země: USA
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 13.9.2011
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. On the Backs of Angels
02. Build Me Up, Break Me Down
03. Lost Not Forgotten
04. This Is the Life
05. Bridges in the Sky
06. Outcry
07. Far from Heaven
08. Breaking All Illusions
09. Beneath the Surface

Hodnocení:
Earthworm – 9,5/10
H. – bez hodnocení

Odkazy:
web / facebook / twitter

V posledním roce musel o Dream Theater slyšet asi každý. Kapela si prošla změnou sestavy, což je v hudebním průmyslu nepříliš vzácná záležitost, ale jen málokdy je to něco tak zásadního jako u Dream Theater. Po dlouhých 25 letech od založení totiž skupinu opustil jeden ze zakladatelů, mediálně asi nejvýraznější persóna kapely, Mike Portnoy. Ten byl nejen zakladatelem, ale, protože u Dream Theater se hodně zakládá na týmové práci, i jedním ze skladatelů, hlavních mozků a osobou přímo ovlivňující zvuk kapely. Jeho místo po složitých a náročných konkurzech obsadil sympaťák Mike Mangini, bubeník a hlavně člověk téměř jako stvořený pro kapelu. Dá se říct, že s výměnou personálu začala i nová éra kapely. A jak takoví noví Dream Theater vlastně vypadají? Čtěte dále!

Kdo už se v tvorbě Dream Theater alespoň trochu vyzná, ví, že poslední alba se nesla v trochu metalovějším duchu a k tomu kapelu táhl hlavně Portnoy. Někteří dokonce jejich diskografii rozdělují někde v období “Scenes from a Memory”/“Six Degrees of Inner Turbulence” a novější alba nepřijímají pozitivně. “A Dramatic Turn of Events” může být pro někoho menším znovuzrozením, jelikož i přes prvky metalu, které k Dream Theater odjakživa patřily, na tomto albu dominuje progresivní část. Jako by kapelu opět uchvátil duch devadesátých let, kdy mladí nadšenci zběsile experimentovali a objevovali možnosti hudby. Ano, toto album se dá zařadit mezi klasiky jako “Images and Words”, “Awake” nebo “Falling into Infinity”, a to nejenom stylově, ale rozhodně i kvalitativně.

A v čem je to o tolik jiné a lepší než posledně? Přece jenom se toho zas tak moc nezměnilo, složité kompozice a dlouhé instrumentální pasáže tu byly i minule. Jakkoliv Dream Theater zbožňuji, musím přiznat, že na posledních deskách jako by sóla byla násilně naroubována a pojem “instrumentální onanie” to leckdy docela vystihoval. Tentokrát ale všechno působí absolutně přirozeně, jako by všechno pasovalo tak, jak má být, a žádný kus není zbytečný. Hudba fantasticky plyne a změny temp a nálad se rozhodně nezdají samoúčelné.

Rozebírat technické výkony šikulů, kteří jsou světovou špičkou ve svém oboru, je trochu zbytečné. O čem se ale dá vždycky mluvit, je zpěv. Chlapi se konečně dovtípili a LaBrie to netlačí nijak zbytečně vysoko a většinu alba je ve středních polohách, jež mu nejvíce sednou. Tím nechci říct, že nikdy nejde nahoru ani dolů, ale dělá to jenom, když je to opravdu nutné a… no, je to tu znovu… nenásilné a přirozené.

Co se týče ostatních členů… už to nemůžu vydržet… PETRUCCIHO ZVUK ZABÍJÍ!!! Asi nikdy nepochopím, jak to ten chlap dělá, ale ta jeho kytara zní prostě neskutečně mňamózně. A když se ten zvuk zkombinuje s šikovným riffem, jako je ten z “Outcry”… no, když jsem to poprvé slyšel, spadla mi čelist. Nebojím se říct, že je to jeden z nejlepších riffů, co jsem kdy slyšel. John Myung a jeho basovka neprošli žádnými změnami, jsou prostě geniální jako vždy, a John potvrdil, proč byl nedávno zvolen nejlepším baskytaristou všech dob. Zato Jordan Rudess se tentokrát opravdu činil. Dostal hromadu prostoru a dokud jsem to neslyšel, ani mi nedošlo, že mohl být v minulosti slyšet i o něco víc. Řekl bych, že tentokrát opravdu zapracoval hlavně na atmosférické stránce, to, že umí sólovat, už nám dokázal mnohokrát předtím. Perfektní! Mike Mangini bubnuje výtečně, ale svůj styl nám zatím pořádně nemohl předvést, jelikož se zatím ještě nepodílel na skládání alba a jenom se naučil party, které mu kolegové připravili. Už se těším až na další desce ukáže, co se v něm doopravdy schovává.

Blížím se ke konci, a tak abych vypíchnul i nějakou chybku, bylo by to třeba zařazení poslední skladby “Beneath the Surface”. Celkové vyznění by podle mě bylo lepší, kdyby se končilo epickou záležitostí “Breaking All Illusions”, ale to je jen malá vada na kráse tohoto giganta. Nejradši bych napálil plné skóre, protože jsem prostě fanatik a tuhle kapelu řadím o třídu výš než vše ostatní, co poslouchám, ale v rámci objektivity a taky v rámci diskografie Dream Theater, bych to viděl o stupeň, dva, níže. Některým zase nemusí vůbec sednout styl kapely, proto radím – klikněte si na video nahoře a kochejte se, za zkoušku nic nedáte.


Další názory:

Dream Theater je kapela, které jsem i přes všeobecné nadšení z ní nikdy nemohl pořádně přijít na chuť, ačkoliv jsem to nejednou zkoušel. K “A Dramatic Turn of Events” jsem upřel svou pozornost z toho důvodu, že jsem mohl doufat, že se to tentokrát konečně zlomí, neboť se ve skupině udála zásadní změna a z její sestavy odešel hlavní tahoun Mike Portnoy. Ale nestalo se. Na jednu stranu, hluchý nejsem a slyším, že “A Dramatic Turn of Events” je dobré, na druhou stranu je tu však fakt, že i přesto ta muzika se mnou nic nedělá, nepůsobí na mě, nemluví ke mně. A to je zásadní problém. Jak kdysi prohlásil Yngwie Malmsteen (alespoň pokud si správně pamatuji), produkce Dream Theater je jenom sport, ne hudba, v čemž bych s ním souhlasil (i když zrovna on má jako známý kytarový onanista co říkat). Výsledek tedy na mé uši působí jaksi rozporuplně. Subjektivně mě to nebere, některé momenty jsou sice povedené, ale obecně to prostě není můj šálek čaje; objektivně však cítím, že to má své nesporné kvality, a z toho důvodu se mi moc nechce “A Dramatic Turn of Events” shodit nějakým nízkým hodnocením, přestože ta subjektivní část po něm volá. Takže asi tak – mistr Schizofrenik zase jednou útočí…
H.


Wolves in the Throne Room – Celestial Lineage

Wolves in the Throne Room - Celestial Lineage
Země: USA
Žánr: cascadian black metal
Datum vydání: 13.9.2011
Label: Southern Lord Recordings

Tracklist:
01. Thuja Magus Imperium
02. Permanent Changes in Consciousness
03. Subterranean Initiation
04. Rainbow Illness
05. Woodland Cathedral
06. Astral Blood
07. Prayer of Transformation

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook

Desky Wolves in the Throne Room se přikradou vždy nenápadně, prosty jakéhokoliv většího proma či reklamy, přesto se – alespoň v některých kruzích – jedná vždy o počin, na nějž se netrpělivě čeká a od něhož se i hodně očekává. Zajímavé, že se do tohoto stavu dostali hned po dvou albech a při tom aktuálním, čtvrtém, už pomalu platí za ikony současného inteligentního black metalu pro intelektuály. Jenže když tu muziku člověk slyší… ono se ani není co divit. Wolves in the Throne Room je totiž kapela do jisté míry opravdu výjimečná. Americkou odnož metalové hudby (obecně, ne konkrétního žánru) mnozí chápou jako synonymum pro povrchní hudbu, s čímž bych osobně do jisté míry i souhlasil – až na absolutní výjimky! A právě tito záhadní ekologové z amerického severozápadu, kteří jsou svými názory a svou ideologií vzdálení klasickému pojetí black metalu jak jen to jde, mezi takové výjimky bezesporu patří.

A přitom klíč, kterým si Wolves in the Throne Room odemkli neotřesitelné místo v současné scéně, je až hrozivě jednoduchý. Ale v jednoduchosti je síla a ne všechno, co jednoduše vypadá, je také jednoduché stvořit. Tím klíčem je totiž atmosféra. Ale ne jen tak ledajaká – atmosféra s velkým A, naprosto specifická a nenapodobitelná. Ta je alfou i omegou jejich tvorby, ale v tomto případě je sázka na jeden trumf opravdovou výhrou. Wolves in the Throne Room doslova hypnotizují, paralyzují; nikam nepospíchají, namísto toho radši pečlivě a s jistotou malují své rozsáhlé kompozice paletou sugestivních nálad a pocitů. Kapela ten svůj hudební chrám buduje rozvážně a stranou všeho dění, ale o to je pak výsledek unikátnější. A právě vydané “Celestial Lineage” v žádném případě není výjimkou.

Hned úvod první skladby “Thuja Magus Imperium” posluchače doslova ze vteřiny na vteřinu vtáhne dovnitř, když se rozezní pomalé intro, v němž se do muziky Wolves in the Throne Room opět vrací podmanivý ženský vokál, jehož majitelkou je Jessika Kenney, která svým uměním před čtyřmi lety okořenila přelomový opus “Two Hunters”. A ono obecně je to právě “Two Hunters”, nikoliv předchozí “Black Cascade”, k němuž se vyznění “Celestial Lineage” stáčí. Wolves in the Throne Room se totiž vrátili k používání uhrančivých poklidnějších pasáží, z nichž přímo tryskají tuny atmosféry, což je dle mého názoru skvělé, protože ty jsem na “Black Cascade” malinko postrádal (i když je pravda, že tamto pánové řešili trochu jiným způsobem). Na “Celestial Lineage” jsou sice tyto hypnotické pasáže kratší, na druhou stranu jich je ale víc, což ve výsledku budí jakýsi “písničkovější” (s velkou nadsázkou) dojem – jako příklad kromě již zmiňovaného intra “Thuja Magus Imperium” můžeme jmenovat třeba pasáž okolo sedmi minut v té samé písni, část přibližně ve třech čtvrtinách “Subterranean Initiation”, celou “Woodland Cathedral” apod. Nahrávka však samozřejmě nepostrádá ani opravdu rychlé pasáže a mimo jiné právě v nich se ukazuje ta neotřelost Wolves in the Throne Room. I v tom nejrychlejším momentu jejich muzika stále vyzařuje jakousi zvláštní auru, jež má k jakékoliv agresi na míle daleko, spíš ještě dál, stále to totiž působí spíše meditativním dojmem, někdy možná až očišťujícím, relaxačním.

Wolves in the Throne Room

Na “Celestial Lineage” se oproti předchozím deskám dostávají ke slovu opravdu velice výrazné kytarové melodie – mnohdy tak výrazné, až by se v některých případech daly považovat dokonce za klasická sóla. Každopádně jsou to právě ony, kdo má povětšinou na svědomí jakousi třetí formu, jíž se Wolves in the Throne Room na “Celestial Lineage” představují. Jedná se o neuvěřitelně extatické momenty, někde na pomezí dvou výše zmiňovaných, ale ještě mnohem více úžasnějších, někdy se jedná dokonce až o takové perly, že se limitně blíží naprosté hudební dokonalosti. Jedním příkladem za všechny budiž třeba druhá polovina skladby “Astral Blood”.

Úplnou novinkou na “Celestial Lineage” je však celková kompozice písní v rámci celé desky. Vůbec poprvé Wolves in the Throne Room na svém dlouhohrajícím počinu opustili formát čtyř monumentálních skladeb a jejich počet navýšili o tři, dalo by se říct vcelku netypické (jen do jisté míry, z pohledu oné kompozice, ne hudebně). Dvě z nich jsou krátké, tajemné mezihry – šamanskou náladou opředená “Permanent Changes in Consciousness” a “Rainbow Illness”, v níž se dostává ke slovu ambient ne nepodobný Burzum (resp. jednomu motivu z písně “Han som reiste”), podbarvený “šumivou” kytarou. Onou třetí lehce netradiční věcí je již zmiňovaná “Woodland Cathedral”, která je na poměry Wolves in the Throne Room hodně krátká (“pouze” pět a půl minuty – s výjimkou oněch dvou intermezz nejkratší věc skupiny). Svou strukturou, provedením i samotnou hudební složkou dost připomíná jedinou další podobně krátkou písničku kapely, “Dea Artio”“Two Hunters”.

Pokud Sicmaggot nějakou dobu sledujete, jistě jste si už všimli, že já si v recenzních rozhodně nepotrpím na otrocké vyjmenovávání nejlepší momentů alba. U nahrávek jako “Celestial Lineage”, které se mohou pochlubit takto rozsáhlými songy, to platí dvojnásob. Mohu vás ale ubezpečit v tom, že těch nádherných a zapamatováníhodných pasáží je zde rozhodně o poznání více než ta hrstka, kterou jsem tu vyjmenoval. Ale to už si s prominutím musíte objevit sami. Ode mě uslyšíte už jen to, že tady to objevování stojí zato a odměnou vám bude počin tak skvělý, že se k němu budete s chutí vracet ještě hodně dlouhou dobu.

Minimálně se jedná o věc, na níž si při bilancování letošního roku člověk určitě vzpomene jako na jednu z prvních. Osobně netuším, jestli se “Celestial Lineage” dostane na můj naprostý vrchol, který skončí v každoročním Vánočním eintopfu, vím však jistě, že o tato místa bude přinejmenším bojovat. Tohle jsou už samozřejmě vcelku nedůležité poznámky, mnohem důležitější je totiž něco jiného, možná to úplně nejlepší na tom všem. Ačkoliv už mají za sebou Wolves in the Throne Room několik skvostných opusů, které by jiným skupinám vystačily na celou kariéru, jsem si naprosto jistý, že tito hudebníci zdaleka neřekli své poslední slovo a že až za nějaké dva roky opět potichu přijde jejich další nahrávka, opět to bude klenot. Už jen proto, že horské lesy v samém rohu USA, z nichž Wolves in the Throne Room čerpají svou inspiraci, jsou opravdu hodně hluboké…

Wolves in the Throne Room


The Offspring, Clou, Rybičky 48

The Offspring
Datum: 16.8.2011
Místo: Praha, Průmyslový palác
Účinkující: Clou, Rybičky 48, The Offspring

16. srpna se v Praze odehrály dva velmi zajímavé koncerty a naše redakce, ač rozpolcená, nemohla chybět ani u jednoho. Dnes se podíváme na zoubek tomu pro větší masy – na vystoupení legendárních The Offspring. Akce probíhala na Výstavišti, konkrétně v Průmyslovém paláci, což se brzy ukázalo jako silně nesmyslná volba.

Než se nám podařilo vystát dlouhou frontu, protlačit se přes davy lidí a najít vstup do sektoru u pódia, uběhl téměř celý set předkapely Rybičky 48. Kdybych chtěl být objektivní, tak musím uznat, že to nebylo zas tak špatné, jenže já je prostě nemám rád už jenom kvůli tomu, jak ze sebe dělají strašné punkáče a nakonec předvedou jenom laciný pop-rock. Jejich set dokonce končil nějakou hip-hopovou “peckou” s duchaplným refrénem “Hop Hop Hop Hej”. Špatná volba předkapely číslo 1.

Druhá předkapela Clou se podle mě taky před The Offspring stylově moc nehodila, ale na rozdíl od předchozích kolegů to bylo docela dobře poslouchatelné. Všichni hráli výborně, hlavně bubeník se znamenitě předvedl. Pochválit musím i skvělý vokální výkon. Slabina Clou ale byla ve vážné náladě, která se po celou dobu téměř nezměnila, songy brzy začaly být na jedno brdo a publikum bylo netrpělivé. Někdy po polovině to začalo být opravdu dlouhé a vzduchem začaly lítat vztyčené prostředníčky a pokřiky jako: “Jděte domů!” Skupina si to nakonec trochu vyžehlila notoricky známou hitovkou “Island Sun”, již už někdy slyšel snad každý.

Následovalo velmi dlouhé, asi třičtvrtěhodinové čekání, při kterém se ukázalo, jak velký byl průser, že se koncert konal v Průmyslovém paláci. Téměř nulová klimatizace a malý prostor způsobil, že jsme se všichni smažili jako v pekle. Kdybych řekl, že jsme všichni vypadali jako kdybychom právě vylezli z bazénu, ani trochu bych nepřeháněl.

Když už nikdo ani nedoufal, že to hlavní vystoupení začne, ozvalo se “JAJAJAJAJA!” a The Offspring začali hrát první z řady všech hitů toho večera. “All I Want” spolehlivě vrátilo život do všech vyčerpaných a téměř mrtvých těl fandů. A pařilo se opravdu ve velkém. Publikum mě velmi příjemně překvapilo, protože se docela často stává, že odezva je poněkud vlažná a diváci nejsou příliš akční. Tady ale všichni zapomněli na neskutečné vedro a poskakovali a zpívali s kapelou.

Setlist The Offspring:
01. All I Want
02. You’re Gonna Go Far, Kid
03. You Will Find a Way
04. Come Out and Play (Keep ’em Separated)
05. Have You Ever
06. Staring at the Sun
07. Stuff Is Messed Up
08. Bad Habit
09. Hit That
10. Gotta Get Away
11. Kristy, Are You Doing Okay?
12. Why Don’t You Get a Job?
13. Americana
14. What Happened to You?
15. Pretty Fly (For a White Guy)
16. Can’t Get My Head Around You
17. Kids Aren’t Alright
– – – – –
18. Hammerhead
19. Want You Bad
20. Self Esteem

Setlist byl sestaven poměrně dobře, a jelikož The Offspring mají hodně hitů, které si nemohou dovolit vynechat, určitě měli při vybírání skladeb dilema. Celkem zaznělo dvacet skladeb, přičemž dominovala alba “Americana”, “Smash” a nejnovější “Rise and Fall, Rage and Grace”. Nechyběly songy jako “You’re Gonna Go Far, Kid”, “Hit That”, “Gotta Get Away”, “Why Don’t You Get a Job?” nebo “The Kids Aren’t Alright”. Na své si přišel určitě každý. Zazněl dokonce i song “You Will Find a Way” z právě připravovaného alba. Osobně bych pár songů vyměnil, chyběla mi tam třeba pomalejší “Gone Away”, “Defy You” nebo “Original Prankster”. Jelo se hlavně v rychlejším tempu, možnost oddechnout si nastala jenom při vyvolávání pro přídavek a při nádherné baladě “Kristy, Are You Doing Okay?”.

Slyšel jsem už i pár negativních ohlasů na sehranost kapely a na zvukaře, avšak tam, kde jsem stál já, jsem nic nezaznamenal. Párkrát byl Dexterův hlas trochu tišší, ale to se vždy rychle spravilo a nestihla se z toho stát závažnější záležitost. Kapela byla ve vynikající formě, a ačkoliv chlapi zrovna neběhali po pódiu, energie z nich sršela. Všechny nástroje zněly parádně a vokály všech členů byly prostě geniální. Už na nich ale bylo vidět, že nejsou nejmladší, začaly vykukovat vrásky a Dexterovi trochu vyrostlo břicho, tak schválně, jak dlouho jim ještě vydrží udržet si jejich rebelskou image.

Přídavek začal jedním z mnoha vrcholů večera, songem “Hammerhead”, u kterého jsem si zapařil snad nejvíc, po něm následovaly “Want You Bad” a poslední “Self Esteem”. Obvykle bych si přál, aby koncert trval ještě tak o hodinu déle, ale tentokrát jsem už chtěl jít v zájmu o vlastní zdraví. V tom nesnesitelném horku se kyslík vyskytoval asi v takovém množství jako jídlo v Somálsku, takže jsem se opravdu divil, že jsem nezkolaboval já, ani nikdo jiný. The Offspring nám mistrně ukázali, proč jsou ta velká legenda, a sami o sobě zvládli všechno na jedničku, škoda, že byl koncert zkažen kvůli nepříznivým podmínkám a horší volbě předkapel. Snad to příště pořadatelé vyřeší lépe, protože příště se určitě zúčastním znovu!


Trivium – In Waves

Trivium - In Waves
Země: USA
Žánr: metalcore / heavy metal
Datum vydání: 8.8.2011
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. Capsizing the Sea
02. In Waves
03. Inception of the End
04. Dusk Dismantled
05. Watch the World Burn
06. Black
07. A Skyline’s Severance
08. Built to Fall
09. Caustic Are the Ties That Bind
10. Forsake Not the Dream
11. Chaos Reigns
12. Of All These Yesterdays
13. Leaving This World Behind

Hodnocení:
Earthworm – 6/10
H. – 5/10

Průměrné hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Asi neznám kapelu, která by byla hodnocena rozporuplněji než Trivium. Skupina má na jedné straně legii fanoušků, ochotných za ni položit život, ale na druhé straně zase ohromnou grupu tzv. “haterů”, šířících nenávist ke kapele všude po světě. Já osobně se řadím k milovníkům těchto velikánů a poslední album “Shogun” je jedno z mých nejoblíbenějších vůbec. Trivium na desce předvedli velmi silné kompozice, dokonalé instrumentální i vokální výkony a atmosféru závanějící epičností. Ano, i předchozí alba byla výtečná, ale “Shogun” bylo dílo, jež nám ukázalo, že kapela opravdu dospěla. No, a nyní, po třech letech, kapela všechnu dospělost zahodila.

Zní to dost dramaticky, ale ve finále to tak děsivé zase není. Trivium stvořili dobré metalové album, bohužel absolutně rezignovali na skládání těch zajímavých kousků s atmosférou jako posledně a místo toho se pustili do chytlavých, ale tak trochu nijakých rádiových hitů. Je to záležitost, která jednoduše zůstane v hlavě, jenže kapela kvůli tomu tak trochu ztratila svou vlastní tvář a sama se poslala zpátky na hromadu s cedulkou “další úspešná metalová kapela”. Všechny postupy probíhající na albu působí silně samoúčelně, jako by tam prostě byly, protože na každém správném albu tohoto žánru jsou také. Mluvím o střídání čistého vokálu a screamu nebo o baladě “Of All These Yesterdays” – ta nenadchne ani neurazí. Baladu přece má na albu každá úspěšná kapela, ne?

I přestože kapela použila šablony pro úspěšné metalové album, dá se na “In Waves” najít pár menších experimentů. Jde tu hlavně o vokály – na místy až prasečí growl narazíte například v songu “A Skyline’s Severance”. Na druhou stranu tu máme použití počítače a auto-tuneru na čistém zpěvu ve skladbě “Inception of the End”. Nutno podotknout, že auto-tuner se tam absolutně nehodí a celý song, sám o sobě dost slabý, tím dokonale zruinoval.

Nevím, jestli se tomu dá říkat, že Matt Heafy zapracoval na zpěvu, ale ve prospěch prodejnosti ze sebe dokonce velmi často v čistě zpívaných pasážích udělal slaďouše – například v pomalé části uprostřed “Caustic Are the Ties That Bind” (mimochodem podle mě taky poměrně násilně přidaná část). A to je v kombinaci se špatnými a jednoduchými texty prostě zlé. Textovou část obvykle nehodnotím nebo jí nevěnuji větší pozornost, ale tentokrát musím udělat výjimku. Trivium se nikdy nehonosili silnou textovou stránkou a já jsem (jako u mnoha kapel) dělal, že o tom nevím, jenže na “In Waves” je to někdy tak stupidní, až to bolí.

Co se instrumentální části týče, je to, jako obvykle, kvalitní. Riffy jsou silně nářezové a efektní, kytarová sóla taky od minulého alba nezpomalila. Rytmická část je dobrá jen tak napůl. Bicí jsou excelentní, vládnou rychlostí a brutalitou, ty jsem měl na kapele vždy rád. Bohužel druhá polovina rytmické části pokulhává. Co pokulhává, ona prakticky chybí. Baskytaru najdete asi tak často jako lanýže na silnici. S dobrými sluchátky a ekvalizérem, který basy trochu zesílí se místy dá slyšet, ale jinak nic.

Stopáž okolo padesáti minut je na album podobného ražení akorát. Končí to zrovna ve chvíli, kdy už by mohla začít nastupovat nuda. Proto radím, nepořizujte si speciální edici, čítající o pět skladeb navíc. Poslouchat přes hodinu a čtvrt materiálu, který do sebe brzy začne splývat, může být ubíjející. Sám jsem album slyšel i s bonusovými skladbami a je toho opravdu moc. Pouze pro sběratele!

I přesto, že jsem novinkou zklamaný a recenze byla hlavně hanlivá, je “In Waves” silně chytlavé album a kvalitu mu upřít nemůžu. Nemůžu ji upřít ani přesto, že nejzajímavější kompozicí je intro “Capsizing the Sea” a nejlepší skladba je ta titulní, hned po intru. Ale když si poslechnu “Shogun”, slyším kapelu, která je prostě v úplně jiné lize a s úplně jiným cílem. Je to škoda, ale poslouchat se to pořád dá.


Další názory:

Mně osobně přišli Trivium vždy jako velmi a zcela zbytečně přeceňovaná kapela. Slyšel jsem snad všechna jejich alba, ale doposud jsem nepřišel na to, proč je všichni vyzdvihují pomalu až do nebes. Ani novinka “In Waves” mi na to odpověď nedala. Poslouchal jsem ji mnohokrát a důkladně, ale nejenže jsem na ní nenašel cokoliv zajímavého, já měl dokonce problém to i vůbec doposlouchat! Dokud ještě Trivium hrají sekané riffy s řevem, docela to ujde, ačkoliv mi to rozhodně nepřijde jako něco dostatečně poutavého na skupinu, která je mnohými považována za vůdčí představitele moderního metalu. Jak ale nastoupí ty čisté vokály… to mi neuvěřitelně trhá uši (viz například hned titulní kousek). Cožpak to nikdo z vás neslyší, že to prostě není dobré? Říkám si, kam ten svět jen spěje, že jsou naprosto nudné kapely se zaměnitelným soundem považovány za něco výjimečného… Za 5 a to jsem ještě hodný! Za pochvalu snad stojí jenom nádherný přebal, ale to mi přijde jako trochu málo…
H.


Queensrÿche – Dedicated to Chaos

Queensrÿche - Dedicated to Chaos
Země: USA
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 25.6.2013
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Get Started
02. Hot Spot Junkie
03. Got It Bad
04. Around the World
05. Higher
06. Retail Therapy
07. At the Edge
08. Broken [bonus]
09. Hard Times [bonus]
10. Drive
11. I Believe [bonus]
12. LuvnU [bonus]
13. Wot We Do
14. I Take You
15. The Lie
16. Big Noise

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Zasloužilí veteráni progresivně heavy metalové scény, Američané Queensrÿche si k třicátému výročí založení kapely nadělili v pořadí dvanácté album. Jakmile ale deska, nesoucí jméno “Dedicated to Chaos”, spatřila světlo světa, mezi příznivci kapely se strhla hotová bouře nevole a znechucení, nikoli nepodobná humbuku, který způsobil poslední zářez krajanů Morbid Angel. Bez zbytečného protahování přiznám, že ač mysl otevřená, taky se mi nahrávka zprvu nelíbila. Ovšem jak šel čas, věci nabraly poněkud jiný kurz, než jak to zpočátku vypadalo…

Hned zkraje bych chtěl rozklíčovat onu kontroverzi, kterou album spustilo. Popravdě, není se čemu divit, neboť pro posluchače, odkojeného obdobím 1986 až 1994, kdy Queensrÿche vydali svá nejznámější a nejoceňovanější alba, musí být “Dedicated to Chaos” skutečným šokem a podpásovkou. Kapela totiž nahrála materiál, který má až na vzácné výjimky a pár ojedinělých momentů svým celkovým vyzněním k metalu zatraceně daleko. Na vyznavače minulých dob tak působí hned úvodní “Get Started” jako kopanec okovanou botou do rozkroku. Pohodová a sluncem prosycená rocková otevíračka vůbec nezapadá do obrazu, jaký svou hudbou Queensrÿche dlouhá léta malovali…

Trochu globálněji vzato však nejde říct, že se většina skladeb drží jednoho mustru. V základní podobě alba tu tedy máme dvanáct skladeb, které jde jen obtížně zaměnit, byť některé vykazují podobné prvky. Přesto nepopiratelnou diverzitu ale celou desku sjednocuje jeden jmenovatel, a tím není nic jiného než zvuk ve všech významech tohoto pojmu. Já vypíchnu dva. Zaprvé, a jak už jsem zmínil výše, nahrávka vůbec nepůsobí metalovým dojmem. Toho je dosaženo vzájemným vztahem jednotlivých nástrojů, a to ne co do mixáže, ale už na kompoziční úrovni. Ve výsledku to vypadá tak, že namísto mohutné riffové hradby a vzletných sól obě elektrické kytary fungují spíše na pozadí a nesnaží se nijak násilně urvat hlavní díl pozornosti a přebít všechno ostatní. Potom je však učiněná radost bedlivě sledovat jednotlivé kytarové linky a riffy, jak podbarvují nebo naopak rozvíjejí hudební základ v režii rytmické sekce a jak to všechno navzájem organicky koexistuje. Výsledek má pak svým charakterem blíže k jazzu (k tomu přispívá i saxofon, za jehož angažmá kapele tleskám – viz skvělé sólo v “At the Edge”) než k metalu i přesto, že si uchovává různé prvky a melodické obraty, které jsou pro tvorbu Queensrÿche typické a album jde bez váhání a na první poslech přiřadit ke správnému interpretovi.

Zadruhé je potřeba věnovat pozornost zvuku i v ohledu mixáže a produkce. Už dlouho jsem neměl tu čest s nahrávkou, která by byla namíchaná a vyprodukovaná tak čistě, kvalitně a s takovým citem pro detail. Ne, tady se žádná loudness war nekoná a věřte, že pokud si “Dedicated to Chaos” poslechnete v klidu a na kvalitních sluchátkách, naznáte, že je skutečně o co stát. Popisovat jednotlivé prvky ale nemá valného smyslu a bylo by to nošením dříví do lesa. Kupte a posuďte sami!

Vedle zvuku je dalším jednotícím prvkem, společným pro celou desku, nezaměnitelný vokální projev frontmana, zpěváka, klavíristy a saxofonisty v jedné osobě, Geoffa Tatea. Fenomenální pěvec dává na “Dedicated to Chaos” ohromný prostor oduševnělému a emocemi nabitému zpěvu, který je beze sporu ultimátní devízou celého alba. Plnou hloubku Tateova pěveckého výkonu a dost možná i celého alba však posluchač docení až v okamžiku, kdy obrátí svou pozornost k textům jednotlivých písní. Tak se stalo i v mém případě a díky bohu za to. “Dedicated to Chaos” je totiž dokonalým příkladem alba, které je bez znalosti textů poloviční. Po jejich nastudování jsem totiž vzal na milost i skladby, které mě buď nebavily nebo dokonce iritovaly. S jejich plným pochopením ale můžu tvrdit, že jde ve většině případů u mimořádně silný a nezřídka kdy intimní zážitek. Až na dvě výjimky se celým albem nese náznak lehkého konceptu, který se drží pro Queensrÿche typické náplně textů. Prim tu hraje znechucení z reality současné konzumní společnosti, z bohapustých lží, které do lidí sypou mocní skrze poplatná média, z uměle tvořeného strachu, který slouží k odvedení pozornosti od reality. V tom všem balastu ale stále dovede vykvést láska a zahořet vášeň, i ty však mohou být destruktivní – jen v menším měřítku…

Na závěr bych ještě rád zmínil jednu zdánlivě bezvýznamnou drobnost. “Dedicated to Chaos” vyšlo ve dvou variantách, přičemž ta rozšířená čítá čtyři bonusové skladby a co je důležité – odlišné pořadí, v jakém jdou po sobě. Po náslechu obou variant musím doporučit spíše základní verzi, čítající dvanáct položek. Připadá mi totiž, že jsou na ní skladby lépe rozloženy a celé album tak postupně graduje místo toho, aby člověk už od poloviny trochu ztrácel pozornost. Na variantě s kratší stopáží navíc není tolik pomalých a rozvláčných skladeb a ty stávající nepůsobí tak utahaně. Skutečně hodnotný bonus proti základu tak rozšířená edice přináší pouze v podobě emotivního intermezza “Broken”, které bych vedle “Retail Therapy” a především špičkové “At the Edge” a zařadil na samotný vrchol alba.

Ale abych kauzu “Dedicated to Chaos” nějak uzavřel, Queensrÿche se vyvíjí. Ne všem to je a bude po chuti, ale je to tak. Nevím, jestli to není jenom moje pustá touha jít proti proudu, ale způsob, jakým svůj vývoj nasměrovali a který vyústil v “Dedicated to Chaos”, se mi líbí čím dál tím víc. Sice to není “Operation: Mindcrime”, nemám neodbytnou touhu házet hlavou a nepustím si to ráno na probuzení, ale s výjimkou první položky pro mě nic z toho Queensrÿche nikdy nezosobňovali. “Dedicated to Chaos” je důkazem, že je i po třiceti letech existence kapely stále prostor pro vývoj, tedy progresi, a je to právě progresivní a neortodoxní přístup k hudbě samotné, za který si Queensrÿche vysloužili neotřesitelné místo v mém srdci…


Suicide Silence – The Black Crown

Suicide Silence - The Black Crown
Země: USA
Žánr: deathcore
Datum vydání: 12.7.2011
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Slaves to Substance
02. O.C.D.
03. Human Violence
04. You Only Live Once
05. Fuck Everything
06. March to the Black Crown
07. Witness the Addiction
08. Cross-Eyed Catastrophe
09. Smashed
10. The Only Thing That Sets Us Apart
11. Cancerous Skies

Hodnocení:
Maggot – 7/10
H. – 6,5/10
Seda – 7/10

Průměrné hodnocení: 6,8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Držet se na špici čehokoliv, třímat v rukách pomyslnou korunu a být titulován jako “neporazitelný” není věc pro každého. Být nejlepší je zkrátka náročná věc, jelikož od vás všichni očekávají to nejlepší. Proto je mnohdy těžké se přenést přes očekávání ostatních, a tak to mají Suicide Silence, jakožto králové aktuální deathcorové scény, zatraceně těžké. Může za jejich úspěch hudba, nebo postoj připomínající pterodaktyla – mnozí mohou namítnout, že jde o nutné martýrium k paralýze publika – kterým Mitch Lucker, frontman skupiny, častuje své posluchače? Suicide Silence představují desku “The Black Crown” a dále si upevňují pozici alfa samce na scéně brutální fúze death metalu a -core žánrů.

Nalezení sebe sama a koherence nahrávky. To jsou největší a nejráznější změny oproti předešlé tvorbě, které Suicide Silence neposílají, kdovíjak dopředu, ale ještě pevněji svazují jejich pouta k aktuální podobě scény. Co si budeme povídat, “The Black Crown” je rychlá, silná deska, prolezlá řadou nových prvků, drtivých riffů a tempa, které by klukům záviděl i Schumacher. Ve svém konceptu se absolutně nijak nezměnila, stále se dočkáte kombinace hoblovaček a pomalejších, atmosferičtějších kusů. Pokud jste si navykli na hlubší a temnější feeling alba “No Time to Bleed”, tentokrát je tento efekt částečně upozaděn, nahrazen duševními monology. Kdo by to kdy řekl, ale síla a rychlost a contrario cílené myšlenky opravdu fungují.

Těžko říct, zdali vás hned poprvé chytne silný zvuk, samotné složení písní, instrumentální část, nebo nekompromisní ukvílené vokály. Pravdou je, že album je mnohem soudržnější a zajímavější díky několika prvkům, jež zvuk přivál z úplně jiných žánrů. Že se nu-metal, připomínající běsnění skupin z přelomu tisíciletí nemůže hodit do něčeho tak dravého, jako je “The Black Crown”? Píseň “Witness the Addiction” je důkazem opaku, jelikož byl k nahrávání přizván i Jonathan Davis (KoRn), který celou píseň a známé schéma otáčí do úplně jiného, leč sakra příjemného směru. Neznalý posluchač vám tak jako tak řekne, že je deska stereotypní, pohybující se v jedné rovině, jakmile se ovšem a zaposloucháte a začnete vnímat diverzitu jednotlivých písní, album se vám začne líbit a nenápadně podsouvat pod kůži.

Konkrétní písně tak hrají v případě “The Black Crown” důležitou roli, přičemž song “Cross-Eyed Catastrophe” je exemplární příklad celé teorie změn. Vezměte tu klasickou kostru, charakteristickou nejen pro Suicide Silence, ale pro deathcore jako žánr, a obohaťte ji jednoduchými zvukovými prvky, které písni sice nedodají hlubokou atmosféru, ale rozhodně jí dodají punc odlišnosti. Skládání všech obdobných songů je samozřejmě naprosto systematické, zároveň ovšem zatraceně výhodné, jelikož tím skupina osloví ještě širší publikum, aniž by se musela ponížit a vydat se směrem, kterým se vydat nechce. A věřte nám, že Justin Bieber je extrém, který nemyslíme. V případě pištivého vokálu Mitche by možná bylo šikovnější zmínit Rebeccu Black

Po stránce lyriky se jedná o čistokrevnou reprodukci nasranosti, vzteku a nenávistí pramenící z vlastní mysli. Od Máchova “Máje” se toho příliš nezměnilo, lidstvo se jen zřídka kdy chová lépe jak zvířata, na což Suicide Silence z velké části poukazují. Zatímco to byla v předešlých případech politika vyřčená tou nejhrdelnější cestou, v případě “The Black Crown” jde o osobnější uchopení nám známých problémů. Ne, že by to hrálo nějakou roli, pro našince je samotná instrumentální složka o něco důležitější a můžeme se zaručit za to, že Suicide Silence bezpečně poznáte, což je něco, oč usiluje každá kapela. Najít si svůj charakteristický zvuk a definovat se jím. S čímž si na sebe hoši ovšem upletli velký bič, jelikož být na špici přináší nutnost vynaložení většího úsilí k překvapení posluchačů a naopak, velkou šanci k pádu do temných hlubin stereotypu.

Ačkoliv si “The Black Crown” drží svůj pevný a silný zvuk, po stránce kompozice tu máte ještě živější a rozmanitější kousek hudby, který se dynamicky vyvíjí s kapelou. Pokud holdujete extrémní hudbě, tohle je materiál pro vás, ale už nyní si můžete všimnout, jak kapela ztrácí v některých ohledech svůj dech. V budoucnu to budou mít velice těžké už jen díky vlastní suverenitě a korunovaci, díky níž potvrdili, že patří na špičku žánru.


Další názory:

Suicide Silence se třetí deskou už pomalu začínají upadat do stereotypu. Že i přesto ale stále přebíjejí většinu deathcore konkurence, to je docela smutný fakt a podle mého soudu to něco vypovídá o “vyšších” kvalitách žánru. Ale k samotné desce… paradoxní je, že čím čistší deathcorová písnička, tím více vyznívá do ztracena. Výkřiky do tmy typu “Fuck Everything” budiž důkazem. Naopak když se ve skladbě objeví nějaké ozvláštnění, vyznívá mnohem, ale opravdu mnohem lépe. Zřejmě kvůli tomu zní nejlépe mezihra “March to the Black Crown“, navazující na “Witness the Addiction”, která získává body především díky hostujícímu Jonathanu DavisoviKoRn. Pár zajímavějších nápadů a pasáží se dá ale najít i v “Human Violence” nebo “Cross-Eyed Catastrophe”. Bohužel, zbytek nahrávky mi nepřijde nijak více výrazný. Jasně, na hopsání v kotli na koncertech to stačit bude, ale ať si každý sám zodpoví otázku, je-li to dost i na kvalitní poslech…
H.

“The Black Crown” nabízí v pohodě deathcore. Nedá se tu v podstatě nic vytknout a ani vychválit. Přesně něco takového jsem očekávál. Přesto si myslím, že Suicide Silence mají na více, protože na posledním výtvoru “No Time to Bleed” předvedli mnohem lepší výkon. Nicméně “The Black Crown” patří pořád k nadprůměru a stojí za to si ho poslechnout. A určitě se zaměřte na pecku “Human Violence”, to je nejlepší výtvor na desce!
Seda


Symphony X – Iconoclast

Symphony X - Iconoclast
Země: USA
Žánr: progressive power metal
Datum vydání: 17.6.2011
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Iconoclast
02. The End of Innocence
03. Dehumanized
04. Bastards of the Machine
05. Heretic
06. Children of a Faceless God
07. When All Is Lost
08. Electric Messiah
09. Prometheus (I Am Alive)
10. Light Up the Night
11. The Lord of Chaos
12. Reign in Madness

Hodnocení: 9,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když byl Sicmaggot ještě malé štěňátko, dostala poslední deska od Symphony X, “Paradise Lost”, fantastických 9 bodů. Vzorové prog/power metalové album dokázalo, že kapela zraje jak víno a v posledních deseti letech je každou deskou lepší a lepší. Ne, že by to byly nějak velké skoky, vždyť už v roce 2002 bylo nejedno ucho potřísněno genialitou tryskající z alba “The Odyssey”, ale celkový dojem byl nakonec zase o fous hřejivější. Nebudu to nijak prodlužovat, Symphony X se znovu podařilo zlepšení, tentokrát dokonce pokořující celou jejich předchozí tvorbu. Jestli tohle není jejich mistrovské dílo, tak jsem asi hluchý.

Než začnu vysvětlovat, proč je “Iconoclast” tak super, ujasněme si jednu věc. Vydavatelství Nuclear Blast Records jsou pořádní židi (bez urážky), takže kapele oznámili, že na desku hodí jenom 9 skladeb z celkových 12, navíc v trochu jiném pořadí – kompletní deska, tak jak ji zamýšlela kapela, je vydána jako dvojalbová speciální digipacková edice. Takže z peněženek opravdových fanoušků, nehodlajících se obrat o 20 minut materiálu, se budou sypat prašule navíc. V recenzi se budu věnovat “speciální” edici, s kompletní sadou skladeb.

Jako obvykle, žádné album by se nekonalo nebýt hlavního mozku Michaela Romea. Tenhle chlapík nejenže si to všechno poskládal, postaral se o geniální kytary, přidal magickou “kickass” formuli svými neuvěřitelnými kytarovými sóly, ale dokonce se kompletně postaral i o produkci. A ta je parádní. Jediná výtka vůči ní je zastrčení baskytaristy Michaela Pinnelly někam do neznáma. Nejedná se o zastrčení ve stylu “…and Justice for All” od Metallicy, kde se baskytara jakoby nevyskytovala, ale na můj vkus je prostě příliš potichu. Ostatní nástroje (a zpěv) jsou bezpečně zesíleny natolik, aby si posluchač nemohl užít geniální zvuk baskytary a kulervoucí basové linky, jaké nám Pinnella předhazoval na čtrnáct let starém “The Divine Wings of Tragedy”.

Kvalitní produkce ale není všechno, “Iconoclast” naštěstí exceluje i ve všech ostatních aspektech. I když se kapela tématicky oprostila od bájných, mýtických a fantasy témat a vrhla se do víru sci-fi à la “Terminátor”, sound je pořád prakticky stejný. Už od prvních tónů poznáte absolutně klasickou Romeovu hutnou kytaru, podpořenou klávesami, technické, ale chytlavé bicí a Russella Allena, majitele jednoho z nejlepších hlasů, vyskytujících se na rockovém/metalovém poli. Skladby jsou rozloženy stejně klasicky jako zní, samozřejmě, že při instrumentální pasáži dochází ke známým soubojům kytary a kláves. Nekonají se ani žádné šílené experimenty, jediným překvapením pro mě byl úvodní jazz metalový riff titulní skladby, skoro jako by utekl od Augury z alba “Fragmentary Evidence”.

Když je to ale všechno stejně super jako minule, tak proč je to jejich nejlepší album? No, základní esence je stejná, ale “Iconoclast” má například výhodu v tom, že nemá žádný slabý song. No vážně. “Paradise Lost” bylo nepochybně super, ale jak naskočilo “The Walls of Babylon”, tak se mi hlavou honilo něco o průměru, nudě a nezajímavosti. Tady se nic takového rozhodně nekoná, přestože se vyskytlo na rozdíl od “Paradise Lost” o dvě skladby navíc a taky přestože má album téměř devadesát minut. A že za tu dobu by mělo být zatraceně hodně příležitostí k nudě.

Lhal bych, kdybych se vám pokoušel namluvit, že devadesát minut uteče jako voda, ale čas s poslechem alba opravdu krásně plyne. Asi je to částečně tím, že většinu času se jede v rychlém tempu a jeden drtivý riff a chytlavý refrén střídá druhý a vy ani nemáte moc času se nadechnout. Jediná pořádná pomalejší pasáž je (když nepočítám mezihru v epické “Reign in Madness”) balada “When All Is Lost”. Ale i v ní je prostor pro tvrdost, je to přece metalová balada. Hlavní je, že to není jen tak nějaká balada na uklidnění tempa, ve finále z toho vzešla jedna z nejlepších skladeb kapely. Album je samo o sobě poměrně návykové, ale tohle je panečku závislácká záležitost. A úplným vrcholem je to sólo. Kytarové sólo v této skladbě je prostě úplně neskutečné, až by se chtělo říct, že je to jedno z nejlepších sól, co jsem kdy slyšel.

Další plus body, co kapela získává pro toto album, jsou za přístupnost. Na první poslech je toho nepochybně strašně moc, ale aby dokázalo 90 minut hudby takhle skvěle bavit už napodruhé, to jsem hodně dlouho neviděl. Jediný větší problém pro posluchače asi je to nevzdat už od začátku a nevzdat to ani na konci. První a poslední skladba patří k nejdelším na albu a hlavně poslední “Reign in Madness” je trochu složitější než zbytek alba.

Už jsem nakousl sci-fi tématiku a “Terminátora”, tak se koukneme co nám chtějí básníci říci. Na rozdíl od předchůdce se nejedná o koncepční album a o příběh, ale pouze o samostatné kousky. No, tak jak to dělají normální hudebníci. A jak už naznačuje obal alba – mimochodem opět vynikající – zpívá se o robotech a podobné havěti. Konkrétně o vzpouře strojů, podmanění lidstva a samozřejmě i naší následné zkáze. Abych řekl pravdu, tak jsem texty dopodrobna nezkoumal, ale už refrén první skladby (“We are strong, we will stand and fight”) mi do hlavy promítá odboj Johna Connora.

Nevím, jestli jsem už napsal všechno, co jsem měl na mysli při poslouchání desky, každopádně už se chýlíme k verdiktu. A ačkoliv je album neskutečně super, není to na plný počet. Ne, že by se mi nechtělo kapele složit desetibodovou poklonu, ale prostě albu chybí pár věcí. Na Sicmaggotu jsem dva a půl roku a deset bodů jsem udělil pouze jednou, a to Townsendovu “Deconstruction”. Pěl jsem na to album v podstatě stejné ódy, ale na rozdíl od Symphony X nevytvořil Devin další žánrovou desku nebo další zásek do diskografie, on stvořil absolutní unikát, něco, co bylo inovativní a experimentální, něco, co ještě nikdo jiný nedal dohromady. Symphony X přišli se svou nejlepší deskou, s geniální power metalovou deskou, s vynikající prog metalovou deskou, ale ne s deskou, která by dokázala pořádně rozhýbat proudy metalových nebo jinak hudebních vod. Omlouvám se, kapelo.


The Black Dahlia Murder – Ritual

The Black Dahlia Murder - Ritual
Země: USA
Žánr: melodic death metal
Datum vydání: 17.6.2011
Label: Metal Blade Records

Hodnocení:
Seda – 6/10
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

The Black Dahlia Murder jsem poslouchal docela dost před loňským Brutal Assaultem. Na jejich vystoupení jsem se tešil, ale kluci mě zklamali. Nevím proč, ale zkrátka mě jejich show vůbec nebavila. Po návratu domů jsem je tedy dost zanedbával a v podstatě jsem je neslyšel až doteď, kdy je poslouchám kvůli recenzi na “Ritual”. Tuto partu mám zafixovanou jako jednu z lepších metalcorových kapel současnosti. V současné konkurenci metalcoristů je opravdu těžké prorazit a The Black Dahlia Murder svou kvalitou dokazují pokaždé s novou deskou. I když se od sebe alba nijak zázračně neliší, poslech je pokaždý stejně kvalitní a dodržují si úroveň, kterou nastolili už od první desky “Unhallowed”.

Na “Ritual” najdete 12 písní. Všechno to jde shrnout jednoduše do jedné věty: klasický, dobře poslouchatelný metalcore. Nic víc, nic míň. Takovýto mám rád, nicméně je to furt to stejné. Žádné oživení, bohužel asi musím konstatovat, že metalcore už je mrtvý žánr a nemyslím si, že se nějaké kapele povede tento styl hudby posunout někam dál a jinam. Metalcore dostávám na recenze pravidelně a pokaždé musím psát skoro to stejné, protože to ani nijak jinak nejde. Nevím, co vede kapely k tomu, aby neustále tvořily stejné a stejné desky dokola. Pomineme-li peníze, tak už to ani ty lidi nemůže bavit, když počtvrté vyjde to stejné, akorát s jinými názvy. Můžeme být ale rádi, že The Black Dahlia Murder nedopadli třeba jako Architects, kteří to až překombinovali a vytořili opravdu špatnou desku. The Black Dahlia Murder aspoň se drží svého standardu a drží si určitou, i když už stereotypní, kvalitu. Z jednotlivců je těžké vyzdvihnout nějakého favorita, ale nejvíce mi v hlavě asi zůstala úvodní “A Shrine to Madness”.

“Ritual” je naprosto typická metalcorová deska. Neurazí, nenadchne a ani nic jiného. Poslechnete, řeknete si OK a zase vypnete a málokdy pustíte znova. Aspoň tak to udělám já. Doufejme v lepší zítřky metalcoru, nebo všichni umřeme na to, jak je to furt stejné, stejné, stejné a stejné…


Další názory:

Na muzice The Black Dahlia Murder neshledávám ve své podstatě nic špatného, přesto ale nemohu říct, že by jejich novinka “Ritual” oplývala byť i jen jednou jedinou věcí, která by mne donutila si tu nahrávku někdy v budoucnu zase pustit. Jako jo, když si to pustím, nemám s tím problém a nemám ani tendenci to vypínat, nepůsobí to však na mě ničím extra. Prostě hudba v pohodě, nic víc. Možná, že nenapravitelným hltačům modernějších metalových žánrů to bude stačit, ale mě to nestačí. Další, co mi na The Black Dahlia Murder trochu vadí, je to, že mezi jejich jednotlivými alby nevidím žádný velký rozdíl. Každé dva roky se někdy kolem léta objeví jejich nová fošna, pokaždé je to v pohodě, ale nikdy nic, co by mě osobně nějak nadzvedlo (ať v pozitivním či negativním slova smyslu). Zábavná satanášská grafika “Ritual” nijak nezachrání.
H.