Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

Slipknot, Machine Head, Children of Bodom

Slipknot
Datum: 28.11.2008
Místo: Vídeň, Stadthalle (Rakousko)
Účinkující: Children of Bodom, Machine Head, Slipknot

Iowská mašinéria znova v Európe a znova s ignoráciou Slovenska a Česka. Najbližšou zastávkou sa tak stáva opäť Viedeň, s ktorou som ešte žiadnu koncertnú skúsenosť nemal.

Dostať sa k Stadthalle kde sa mal koncert uskutočniť, nebol žiadny problém vďaka dobrým spojom. Pred koncertom sme sa rozhodli navštíviť obchod Drumhouse, v ktorom sa mala konať autogramiáda Joeyho Jordisona. Pred obchodom sa zišlo niečo okolo 100 maggots, ktorý boli nedočkavý na stretnutie s ním. To sa aj uskutočnilo, hoci každý mal pravo len na jeden podpis a fotky s ním neboli možné. Myslím, že väčšina bola aj tak spokojná, možnosť podania ruky zo svojim obľúbeným hudobníkom (pre niektorých možno aj idolom) nebýva každý deň.

Po autogramiáde sme sa znova presunuli k hale, ktorá sa pomaly, ale isto plnila. Koncert sa začal priam na minutú presne, a tak úderom siedmej hodiny vybehli na pódium Fíni Children of Bodom. Children of Bodom ma niekedy celkom bavili, ich staršia tvorba je kvalitná, postupne však môj záujem o túto kapelu opadol a nový album považujem za veľmi slabý. Preto som od nich ani moc neočakával a čo sa mi aj potvrdilo, tak oprávnené. Kapela si bez života hoblovala svoju zmes power/death metalu. Ich set ma vyslovene nudil, zvuk tiež nebol zrovná ideálny. Našťastie kapela sa po piatich songoch lúči a odchádza do zákulisia.

Na rad prichádzajú Machine Head a hneď prichádza obrat. Kapela, ktorá si v minulosti prešla mnohými problémami a v jednu chvíľu to nakoniec vyzeralo na rozpad, sa odrazila od dna a minulý rok vydala svoj vrcholový album “The Blackening”, s ktorého aj najviac čerpala. Do pohybu sa dalo aj publikum, ktoré Rob Flynn neustále hecoval a vyzýval ho k vytvoreniu circle pitu. Zvuk znova nebol idealny, hlavne pri vyšších tónoch to dosť škrípalo, a na začiatku koncertu sa Rob dosť strácal v melodických častiach, ktoré zneli trochu falošne. Machine Head hrali s nasadením a chuťou, bolo vidieť, že koncert si naozaj užívajú. Po sedmi songoch sa rozlúčia s publikom, aby vypratali pódium pre hlavné hviezdy večera.

Setlist Machine Head:
01. Clenching the Fist of Dissent
02. Imperium
03. Beautiful Mourning
04. Aesthetics of Hate
05. Ten Ton Hammer
06. Halo
07. Davidian

Setlist Slipknot:
01. Surfacing
02. The Blister Exists
03. Get This
04. Before I Forget
05. Liberate
06. Disasterpiece
07. Dead Memories
08. Psychosocial
09. The Heretic Anthem
10. Prosthetics
11. Spit It Out
12. Duality
13. Only One
– – – – –
14. 515
15. People=Shit
16. (sic)

Po prestavbe podia a krátkom intre to prišlo, cirkus Iowa, maskovaná deviatka alebo jednoducho Slipknot. Skupina nenechala nič na náhodu a hned od začiatku pumpovala do publika, čo sa len dalo. Aj ked turne sa nieslo v znamení podpory k novinke “All Hope Is Gone” paradoxne s tohto albumu zaznelo najmenej skladieb (“Dead Memories” a “Psychosocial”). Dôraz bol kladený hlavne na prvé dva albumy. Zo Slipknot je cítiť počas celej ich kariéry určitú dávku pozérstva (hlavne pri rôznych vyhláseniach), naživo im to aj vďaka tomu šľape neskutočne dobre. Však ide hlavne o poriadnu show a tú Slipknot ukázali. Nechýbali ani ich klasické prvky ako hydraulické bicie a perkusie. Sid ukazal, že je nezmar a ani barle mu nezabránili, aby sa vybral na malú návštevu medzi ľudí či, aby jednou rukou visel na vysunutých perkusiach.

Zvuk bol konečne perfektný, všetky nástroje boli vyvážené a ani mlátenie do sudov nezaniklo. Čo ma celkom prekvapilo, bol Corey Taylor, ktorý sa konečne naučil spievať čisto nielen v Stone Sour, ale už aj v Slipknot. Hlavne keď to porovnám z ich živím albumom “9.0 Live”, kde bol Corey neskutočne falošný, je rozdiel obrovský.

Nechýbalo ani poďakovanie fanúšikom za ich dlhú podporu a Corey sa prišiel aj pochváliť prvým zlatým albumom, ktorý skupina v Rakúsku získala práve za posledný album.

Po skladbe “Only One” sa kapela odobrala do zákulisia, aby sa po chvíli vrátila s posledným prídavkom. Tým boli velké hity “People = Shit” a “(sic)” a koniec. Krátka rozlúčka z ľuďmi a prisľúbenie návratu budúci rok.

Slipknot ukazali, že koncertne sú vo vrcholovej forme aj napriek tomu, že po poslednom albume som mal rozpačité pocity (a ešte stále mám). Slipknot pravdepodobne (ak nám teda neklamali) zavítajú do Európy znova budúci rok. Či sa objavia aj u nás je však otázne (aj keď organizátory Topfestu s nimi už začali rokovať).


Nile, Grave, Belphegor

Nile
Datum: 2.9.2008
Místo: Praha, Futurum
Účinkující: Amon Din, Belphegor, Grave, Nile

Každému death metalistovi se při pohledu na sestavu tohoto koncertu zaručeně musely rozsvítit oči. Takhle luxusní parta deathových kapel se vidí málokdy. Původně se však zastávka u nás neměla vůbec konat, protože v prvně potvrzených datech žádná ČR napsána nebyla. Až na poslední chvíli se pořadateli Shindymu podařilo domluvit i jedno datum pro Prahu. A tímto mu děkuji. Tenhle deathový večírek byl totiž hodně našláplý.

Rozjezd připadl na celkem neznámé Amon Din ze Srbska, kteří podle mě byli jen do počtu, aby jako první nezačínala kapela, jakou jsou Belphegor. Během vystoupení Amon Din stálo na place jen pár lidí, kteří většinou jen občas pokývali hlavou, a to bylo vše. Sice se objevilo asi pět týpků, kteří se snažili alespoň trochu pařit, ale nechali toho stejně rychle jako začali. Zbytek návštěvníků se zatím věnoval vpravování pivního moku do těla. Samotná hudba skupiny ani její výkon mě moc nezaujaly. Všechno to bylo děsně statické. Jednou za písničku hudebníci udělali krok do strany a tím veškerá “show” končila. Navíc mi některé kousky jejich songů připadaly, jako bych už je někde jinde slyšel. Nechci říct, že byli Amon Din prachsprostou vykrádačkou, jen mi některé pasáže přišly podezřele povědomé.

Belphegor už ale byli jinačí jízda. Rakouští perverzáci mají na kontě hodně povedenou novinku “Bondage Goat Zombie”, kterou právě na tomto turné propagují. Nakonec z ní zahráli tři songy. S Belphegor to konečně začalo být ve Futuru zajímavé. Pařících maníků značně přibylo a plocha už se také začala solidně zaplňovat. Přiznám se bez mučení, do Prahy jsem se vydal hlavně kvůli nim, tudíž je zřejmé, že mé hodnocení jejich vystoupení určitě nebude záporné. Protentokrát to ale není nadhodnocování mé oblíbené skupiny, protože Belphegor byli vážně nářez. Hoši vsadili na rychlejší songy, což se dalo očekávat. Jen škoda, že nezahráli mou oblíbenou “Bluhsturm Erotika”, člověk ale nemůže mít všechno. A vůbec, je škoda, že pokaždé, když se u nás tahle parta objeví, hraje tak krátce. Klidně bych snesl o dvě písničky více. Alespoň, že měl Helmuth tu svojí sado-maso masku s hřeby při poslední “Bondage Goat Zombie”.

Setlist Belphegor:
01. The Goatchrist
02. Seyn Todt in Schwartz
03. Belphegor – Hell’s Ambassador
04. Stigma Diabolicum
05. Swarm of Rats
06. Justine: Soaked in Blood
07. Lucifer Incestus
08. Bondage Goat Zombie

Setlist Grave:
01. A World in Darkness
02. Into the Grave
03. Turning Black
04. Fallen (Angel Son)
05. You’ll Never See…
06. Deformed
07. Bloodpath
08. Soulless

Setlist Nile:
01. What Can Be Safely Written
02. Sacrifice Unto Sebek
03. The Black Flame
04. Papyrus Containing the Spell to Preserve Its Possessor Against Attacks from He Who Is in the Water
05. Cast Down the Heretic
06. Ithyphallic
07. Eat of the Dead
08. Ramses Bringer of War
09. The Essential Salts
10. Lashed to the Slave Stick
11. Annihilation of the Wicked
12. Black Seeds of Vengeance
13. Unas Slayer of the Gods

Další Grave se však nenechali nijak zahanbit a všem ukázali, zač je to oldschool death metal made in Sweden. Vytáhli jak své osvědčené pecky (“You’ll Never See…”, “Soulless” atd.), tak samozřejmě i nakládačky z nové desky “Dominion VIII”. Možná pro mě byli až na posledním místě z trojlístku kapel (Amon Din nepočítám – nejsou ani na plakátě), ale to není žádná ostuda, vzhledem k tomu, co hrálo před nimi a za nimi. A i když byli “nejhorší”, pořád to byl neuvěřitelný nářez, u kterého jsem si málem hlavu umlátil o odposlechy.

Pak už přišla řada na hlavní star večera – egyptology Nile. Nile o sobě můžou prohlásit něco, co si v dnešní době může dovolit jen málo kapel, a sice že jsou originální. Nevím jak vy, ale já neznám žádnou druhou skupinu, která by kombinovala technický brutal death metal s vyhrávkami a atmosférou starého Egypta. Vrchní strážce hrobky Karl Sanders nám sice tloustne čím dál víc, ale na kytaru hrát stále umí a blinká mu to taky hodně kvalitně. Ani další dva growleři – Dallas Toler Wade (kromě vokálů i druhá kytara) a nájemný basák Chris Lollis z deathovky Lecherous Nocturne – za ním však nijak nezaostávají. A právě využití tří rozdílných growlingů přidává hudbě Nile ještě víc atraktivnosti. To vše podporuje zpoza své bicí artilerie George Kollias (a ve Futuru podporoval tak vehementně, že si protrhl jeden buben). Nile to rozjeli úvodním songem nejnovějšího alba “Ithyphallic”. Právě z téhle fošny zaznělo nejvíc písní, ale egyptologové nezapomněli ani na své starší starší artefakty, nalezené hluboko pod saharským pískem. Z každé řadovky zazněl minimálně jeden song. Vyjmenovávat je všechny ale nemá cenu. Od čeho by pak byl dole ten setlist? Nejvíce mě překvapila dvanáctiminutová “Unas Slayer of the Gods” na závěr. Myslel jsem, že tohle Nile naživo ani nehrají. Ještě před začátkem jsem byl přesvědčen, že nejlepší budou moji oblíbení Belphegor, musím ale uznat, že nakonec to Nile nandali i jim. Maximálně devastují deathová jízda s egyptskou příchutí. Zřejmě nejlepší death metalová akce roku.

Co se týče samotného klubu Futurum, byl jsem v něm poprvé. Zvuk byl k mému milému překvapení hodně kvalitní, světla na klasické klubové úrovni. S kvalitou piva nemohu sloužit, protože jsem celý večer nasával jen Cappy. Pokud by někomu ještě nedocházelo, proč je tady tento odstavec: ve Futuru se letos objeví ještě Soilwork a Satyricon, což jsou určitě kvalitní jména, tudíž předpokládám, že se na někdo z vás vydá, tak abyste věděli, do čeho jdete.


Scars on Broadway – Scars on Broadway

Scars on Broadway – Scars on Broadway
Země: USA
Žánr: alternative rock / metal
Datum vydání: 29.7.2008
Label: Interscope Records

Hodnocení: 9,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když jsem před pár dny četl ve Speedyho v novince o plánovaném koncertu k vydání debutové desky skupiny Scars on Broadway (28. července 2008, L.A), napadlo mě, že by nebylo špatné napsat recenzi na toto nové album. Hodně kamarádů a známých se mě ptalo jací Scars on Broadway jsou a především je zajímala jakákoliv podobnost se System of a Down. A to proto, že ve skupině figurují nám všem dobře známé tváře ze System of a DownDaron Malakian a John Dolmayan. Proto se v úvodu nebudu moci vyhnout malému srovnání.

Podobnost je velká… Přesně jak už předesílal Daron na svých webovkách – album se hodně podobá nahrávkám “Mezmerize” a “Hypnotize”. Při poslechu to jasně slyšíte. Už při tvoření těchto dvou alb měl Daron spoustu dalších nápadů, které se na ně nevešly a které také trochu vybočovaly ze zaběhlého stylu SOAD. Hudební aranžmá i texty nosil v hlavě několik let a teď máme tu možnost si je poslechnout s trochu obměněnou sestavou. Známé dvojici sekundují Franky Perez, Dominic Cifarelli a Danny Shamoun.

Daron si vzal také hodně inspirace z rockové hudby z 60. a 70. let (Kinks, The Beatles, The Zombies a také Neil Young). Především “3005” je hodně inspirována tvorbou Neila Younga. I přesto je stále silně cítit duše SOAD. Album poukazuje na problémy dnešního světa, tak jak je Daron cítí (“World Long Gone”“How many people are starving?”).

Songy jsou rockově, místy až punkově laděné. Samotná skupina si nepřeje aby byla jakkoli zaškatulkována. “Hrajeme to, co nás baví, a je jedno, jestli tomu budete říkat punk nebo rock. Jsme Scars on Broadway.”

Daronovy texty nejsou tolik složité jako Serjovy, a to nám dává možnost více se zaposlouchat do melodie. Tím nemám na mysli, že by byly infantilní, právě naopak – v jednoduchosti je síla. Klobouk dolů před hudebníky kteří dokáží psát a hrát podobné jednoduché a přitom melodické věci.

Album má opravdu šťávu, některé písně jsou “šílené”, některé vážné a další až smutné. Celkové složení alba je vyrovnané. Jeden poslech nestačí, uvidíte, že si ho budete pouštět stále dokola. Potenciál alba je velký – má na to zaujmout široké spektrum fanoušků. Nejen ty “Systemácké”. Když jsem hledal nějaké zápory, musel jsem opravdu zapřemýšlet. Z hudební stránky bych nevytknul nic. Na albu jsou 2-3 slabší písně, ale tomu se nevyhne žádná skupina. Přisel jsem na asi jedinou věc, a tou jsou délky písní. Na to, že má album 15 songů, je celkový čas (cca 45 minut) malý. Jak už jsem řekl, je to jediné mínus. Pro mě osobně je vydání alba “Scars on Broadway” jednou z největších hudebních událostí letošního roku. A proto neváhám a uděluji 9,5/10. Je na vás, jestli dáte na mé doporučení, ale tohle by měl slyšet každý. Enjoy!


Disturbed – Indestructible

Disturbed - Indestructible
Země: USA
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 3.6.2008
Label: Reprise Records

Hodnocení: 7/10

Zbytek redakce hodnotí:
Speedy – 8/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Skupina Disturbed se začala formovat v roce 1996. Jejími zakladateli byli Dan Donegan, Steve “FuzzKmak, Mike Wengren. Zpěvák David Draiman se k ostatním přidal v listopadu roku 1997. Od té doby funguje tato čtyřka ve stejné sestavě. Za dobu svého působení stihli prodat přes 10 milionů desek a patří mezi jedny z nejlepších nu-metalových skupin současnosti. S prvním vydaným albem “The Sickness” (2000) prorazili na Ozzfestu 2001. O následujícím albu “Believe” (2002) se hovoří jako o nejpovedenějším. Následovala deska “Ten Thousand Fists”(2005) a letošní “Indestructible”. O něm můžete dále číst o kousek níž…

Jak řekl zpěvák a hlava chicagské nu-metalové skupiny David Draiman v rozhovoru pro hudební stanici MTV, inspirací pro nové album byla smůla, která jej naneštěstí potkala od vydání posledního alba “Ten Thousand Fists”. Jeho nehoda na motorce, sebevražda dlouholetého kamaráda, požár v jeho garáži, který mu zničil téměř všechna auta, a spousta problémů v osobním životě. Všechny tyto události se podepsaly na tváři alba “Indestructible”. Už i názvy songů mluví za vše – “The Night”, “Deceiver”, “Enough”, “Inside the Fire”, “The Curse”… Album klade větší důraz na kytary. Téměř v každé písni najdeme kytarové sólo, na což jsme z dřívějších nahrávek nebyli zvyklí.

Nahrávce to spíše uškodilo než přidalo… místy máte pocit, že by mohly být více dotažené. Zdá se, že je to nejslabší místo desky. I když – každá změna je vítaná a můžeme se jen těšit, jakým směrem se budou tito chlapíci dále ubírat. Hlas je tvrdší, plný agrese. Skvělé frázování, typické pro Disturbed, které si zaručeně s ničím nemůžete splést. Je až s podivem, co všechno Draiman zvládne vyzpívat, a to nejen na studiové nahrávce. Můžete zapomenout na to, že by byl hlas jakkoli upravován. Stejný výkon podává i na koncertech. Při poslechu se určitě nebudete nudit a budete hořet nedočkavostí, s čím dalším David přijde. Album má šťávu po celou dobu poslechu, neúprostně se valí dál a dál a po celých 49 minut vás skvěle zabaví. Z původně 15 plánovaných songů se jich sem vlezlo 12. Toto album nezklame zaryté fanoušky a určitě má i potenciál na to, aby zaujalo i další fanoušky tvrdší muziky, kteří třeba na tuto čtveřici ještě nenarazili. Bohužel chybí výraznější pecka, která by mohla prorazit do povědomí širší hudební veřejnosti. Každopádně “Indestructible” patří na harddisk či do CD stojánku každého metalového fandy. Takže stahujte, kupujte! Enjoy!


Linkin Park, Enter Shikari

Linkin Park
Datum: 17.6.2008
Místo: Brno, Velodrom
Účinkující: Enter Shikari, Linkin Park

Po nie moc dobrých správach z posledných dní o chorobe gitaristy Brada Delsona a zrušení dvoch víkendový vystúpení (Švajčiarsko a Švédsko) sa nakoniec koncert v Brne uskutočnil podľa plánu. Po príchode do Brna a po 30 minútovom blúdení (keď sme sa neviem akým spôsobom dostali až do historického centra mesta) sme konečne prišli k Velodromu. Na prvý pohľad to vyzeralo že tento štadión neznesie väčšiu búrku, ale nakoniec vydržal nápor veľkého počtu fanúšikov (odhadujem 10 000).

Ako predkapela sa predstavila londýnska partia Enter Shikari. Skupina ktorá kombinuje jemnejšiu formu metalcoru s elektronikou, ma veľmi milo prekvapila. Kapela sršila obrovským nasadením a energiou. Bubeník, ktorý mal po celú dobú výraz šialenca, ktorý je zrelý na ústavnú liečbu, si v strede setlistu strihol malé tanečné sólo. Spevák sa okrem vokálu staral aj o elektronické sample a v melodických častiach mu dopomáhal basák. Zvuk bol na predkapelu výborný. Poslednú skladbu museli však predčasne ukončiť, keďže bubeník bol až moc aktívny a posral si bicie. Musím povedať, že na úvod výborný začiatok. Mimochodom kapela vystúpi na tohtoročnom festivale Rock for People, takže kto sa tam chystá, by si ich rozhodne nemal nechať ujsť.

Nasledovala asi 45 minútová pauza a na pódium sa dostavili Linkin Park. Po krátkom intre začali nekompromisne zo skladbou “One Step Closer” zo svojho debutového albumu “Hybrid Theory”. Nasledovala dvojica skladieb z albumu “Meteora”, a to “Lying from You” a “Somewhere I Belong”. Ako prvý zástupca z posledného albumu “Minutes to Midnight” zaznela skladba “No More Sorrow”, ktorá mala predlžený začiatok. Pred začiatkom “Points of Authority” zahrali kúsok skladby “Petrified”Mikovho sólového projektu Fort Minor.

Celkom ma prekvapilo, že do setlistu zaradili jednu zo svojích najstarších skladieb “Reading My Eyes”, ktorá bola nahratá ešte zo spevákom Markom Wakefieldom (neskôr kapelu opustil a nahradil ho Chester Bennington). Neskôr nasledoval jeden z vrcholov večera, a to v podobe skladby, od ktorej by som to čakal najmenej – “The Little Things Give You Away”. Nádherná sedmiminútová skladba z precítením spevom Chestera a krátkym gitarovým solom Brada Delsona na mňa veľmi zapôsobila. Ďalším vrcholom večera bola nepochybne rýchla skladba “Bleed It Out”, uprostred ktorej sa kapela odobrala do zákulisia a nechala na pódiu osamote bubeníka Roba Bourdona, ktorý si zahral sólo a konečne naplno využil dvojkopák. Po skončení sóla sa kapela vrátila a dohrala song. Nechýbala ani akustický zahratá “Pushing Me Away”. Na záver celého setlistu odznela skladba “Faint”.

Linkin Park podali veľmi dobrý výkon, moc toho pomedzi skladby nenakecali a sústredili sa hlavne na hudbu. Ich hudba pre mňa znamená veľa, keďže som na nich vyrastal a v podstate ma priviedli k hudbe, ktorú počúvam dnes. Ich koncert bol pre mňa preto splnením snom a musím povedať, že ich vystúpenie ma nesklamalo. Preto ak sa budú po okolí zase obšmietať, s radosťou na nich pôjdem znova.


Cavalera Conspiracy, Konflikt

Cavalera Conspiracy
Datum: 10.6.2008
Místo: Bratislava, ŠH Pasienky
Účinkující: Cavalera Conspiracy, Konflikt

Max a Igor Cavalera, zakladatelia slávnej Sepultury, po vyše desiatich rokoch opäť spolu na jednom pódiu, tento krát pod zástavou ich vlastného projektu Cavalera Conspiracy. Pred halu sme prišli krátko po šiestej. Zvukovú skúšku bicích bolo počuť až von a okná sa otriasali ako pri zemetrasení. O 19:00 sa začalo púšťať dnu a na naše prekvapenie sme sa ocitli v hale medzi prvými, tak sme si obsadili fajn miesta rovno v prvej rade.

Po dvadsiatej hodine na pódium vybehla jediná pred kapela večera, slovenské punkové legendy Konflikt. Po skončení folkového intra na nás sputitili svoju punkovú smršť. Zvuk bol na predkapelu slušný, len vokál bol trochu potichu a pri ostatných nástrojoch sa strácal. Frontman Jury si koncert očividne užíval, to sa ale už nedá povedať o basákovy skupiny. Ten sa po celý čas tváril, ako by bol na pódiu proti svojej vôli a chcel to mať už všetko za sebou.

Po približne 40 minútach sa Konflikt lúči a na pódium vybehli technici, aby pripravili pôdu pre hlavné hviezdy večera.

Po polhodinovom čakaní začalo peklo. Žiadne intro, žiadne ďalšie naťahovanie, kapela na čele s Maxom vybehla na pódium a odpálila to zo skladbou “Inflikted”. Hned na to odznela “Sanctuary” a “Terrorize”. Nasledoval potom výlet do minulosti v podobe hitu od Sepultury, “Territory”. Neskôr od Sepultury zazneli aj ďalšie songy ako napr. “Refuse/Resist”, “Inner Self”, “Troops of Doom”, “Attitude” a samozrejme “Roots Bloody Roots”. Zaznela aj jedna skladba z Maxovho jednorazového projektu Nailbomb, “Wasting Away”. Pri skladbe “Dark Ark” na pódium prišiel hosťujúci spevák, avšak neviem ako sa volá. Nechýbalo ani predstavenie spoluhráčov, kde najväčšie ovácie zožal Igor, keď publikum skandovalo jeho meno.

Cavalera Conspiracy je hlavne o tom že rodina je znova pokope. O čom sme sa presvedčili, keď Max na pódium pozval svojho syna, ktorý sa posadil za bicie a odohral s kapelou jednu skladbu, zatiaľ čo to Igor sledoval s okraja pódia s úsmevom na tvári a zo svojím asi trojročným synom. Všetci na pódiu (a aj pod ním) sa bavili a bolo to na nich vidieť. Žiadne pozérstvo, žiadne zbytočne reči okolo, len radosť z hudby. Zvuk bol dobrý, aj keď bol rovnaký problém ako pri Konflikte, a to že spev bol trochu potichu. Na záver koncertu Max nahodil na seba slovenský hokejový dres a spustil metalovú hymnu “Roots Bloody Roots”, ktorú skoro celú zaňho odspievalo publikum. Nasledovala dakovačka a kapela sa odobrala do zákulisia.

Koncert sprevádzala výborná atmosféra (cca 1500 ludí) a aj organizácia bola skvelá (jediný problém bolo pivo za 50sk ale čo už). Zostáva len dúfať, že Max a spol. prídu znova. Či už zo Soulfly, alebo v kompletnom reunione Sepultury.


Serj Tankian, Fair to Midland

Serj Tankian
Datum: 5.6.2008
Místo: Ostrava, ČEZ Aréna
Účinkující: Fair to Midland, Serj Tankian

Vím, že už je to pár dní, co u nás měl koncert zpěvák kapely System of a Down, velký odpůrce typického amerického života a ještě větší odpůrce Bushovy politiky. Ano, mluvím o Serji Tankianovi, který minulý rok v říjnu vydal svou první sólovou desku, která nese název “Elect the Dead”, a rozhodl se ve svém turné zahrnout i naši malou zemičku. Chtěl bych se tedy s bámi podělit o své zážitky ze dne 5.6.2008, kdy se tento koncert konal. Začalo to jako každý druhý normální den, probouzení kolem 11:00 s tím rozdílem, že mě probudil zvonek – kámoš se přišel domluvit, v kolik a jak pojedeme do Ostravy. Po úspěšné domluvě jsme tedy kolem 13:00 vyrazili z domu na vlak, kde se k nám připojili kámoši, a mohli jsme vyrazit směr Ostrava. První háček však nastal už v Přerově, kde jsme měli přestoupit na vlak do Ostravy, tak jsme nevěděli přesně, který vlak to je, protože značení ČD je velice obdivuhodné a nepíšou cílovou stanici, ale pouze směr, a z toho nějak nelze vyčíst, co kam jede, pokud nejste blázni do zeměpisu. Nakonec jsme se drželi davu a společně jsme nastoupili do vlaku a naše cesta pokračovala. Po úspěšné cestě a dobré přípravě kamaráda, který zjistil jaké tramvaje jezdí k ČEZ Aréně, jsme stáli zhruba v 16:00 před touto budovou. Najednou nastala otázka, co budeme ještě ty dvě hodiny dělat. Samozřejmě jsme zapadli do první hospody, která byla hned naproti aréně. Objednali jsme si pivka a po 20 minutách jsme se jich dočkali. Naštěstí takové pivo jsem měl jenom v Ostravě a musel jsem jim ho tam nechat, protože bylo naprosto hnusné (doufám, že mě teď neukamenují Ostraváci, ale já jsem zvyklý pít Stellu). Potom jsem se odpojil od svých přátel ze Zlína a připojil jsem se ke kamarádům, kteří jsou z Frýdku-Místku, a pomalu jsme se přesunuli ke vstupu do haly, kde začalo to nekonečné čekání. Tady bych chtěl říct, že organizace nebyla nejspíš dokonalá, protože koncert měl začít už v 19:00, ale pořadatelé začali pouštět do haly něco málo po 19:00 a samostatný koncert začal až kolem 20:00, a to musíte uznat, že to bylo kurevsky dlouhé čekání. (smích)

Takže tak 20:05 se na pódiu objevila kapela jménem Fair to Midland a dovolil bych si tipovat, že podle toho, jak se lidé během jejich vystoupení chovali, tak o nich nikdy neslyšeli. Samozřejmě se našli i lidé, kteří se snažili rozhýbat trochu dav a zpívali jejich písně (mezi ně patřím samozřejmě i já). Bohužel se nám to nepodařilo. Musím ale říct, že jako předkapela předvedla slušné vystoupení a kluci se opravdu snažili. Odehráli něco kolem 7-8 písní, ale to, co mě nejvíc zarazilo, nebyly záchvaty, které měl zpěvák během vystoupení, ale to, že na konci svého vystoupení ani nepoděkovali a ani se nerozloučili. Možná se jim ani nedivím, protože většina davu stála a nic nedělala. Poté se na pódiu objevili pořadatelé a jako mravenci začali odnášet aparaturu Fair to Midland. Potom na pódium přišli lidé od Serje a začali zvučit nástroje, které zvučili maximálně tak pět minut, což mě velice překvapilo, ale větší zádrhel byl u nastavování mikrofonů, protože pořadatelé mluvili do mikrofonů, ale bohužel je nešlo slyšet. Zničehonic zhasla světla a lidé začali jásat, ale mně to bylo divné, protože mikrofony nevydávaly žadný zvuk, ale potom mi řekl kamarád, že ten zvuk z mikrofonu při zvučení slyší pouze zvukař, a tak jsem začal křičet taky. Nejdříve se na podiu objevili chlápci v černém obleku s kloboukem, ale pořád jsem nemohl nějak najít toho hlavního chlapíka v bílem obleku s klouboukem. Zbytek kapely už hrál intro “Sound of War” a na pódiu se objevuje chlápek, kvůli kterému jsem jel do Ostravy.

Setlist Serj Tankian:
01. Sounds of War
02. Empty Walls
03. Feed Us
04. Lie Lie Lie
05. Saving Us
06. Baby
07. Sky Is Over
08. Praise the Lord and Pass the Ammunition
09. Money
10. Elect the Dead
11. Honking Antelope
12. Beethoven’s Cunt
– – – – –
13. The Unthinking Majority
14. Holiday in Cambodia [Dead Kennedys cover]

Jakmile se objevil na pódiu, lidé začali křičet a já viděl, jak se jeho tvář začala usmívat od ucha k uchu a smekl klobouk. Přidal se k muzikantům a po konci tohoto intra na nic nečekali a bubeník odbouchal “Empty Walls” a musím uznat, že mě překvapilo s jakým tempem nastoupili. Před námi se vytvořil malý kruh, kde lidi pogovali. Nejvíc mě překvapilo, že celá hala zpívala nejenom tuto píseň, ale celou dobu koncertu. Po této asi nejznámější písni hned začali hrát “Feed Us” a po této písni nás Serj konečně pozdravil a představil i svou kapelu FCC (Flying Cunts of Chaos). Potom začal říkat, jak nás americká vláda zneužívá pro své vojenské zaměry a že to vše jsou lži! Já už tušil jakou píseň chce hrát a tušil jsem správně. Byla to píseň “Lie Lie Lie” a bylo neuvěřitelné, jak lidé zpívali, protože občas jsem neslyšel ani samotného Serje. Po této písni si Serj vzal kytaru a řekl, že tato píseň je věnována pro všechny krásné ženy z České republiky, a začal hrát “Saving Us”. Žasl jsem nad tím, jak někdo může pogovat na styl této písně, která je velice pomalá, ale dále už jsem to neřešil. Po této písni následovala píseň “Baby”, kterou Serj také odehrál na kytaru. Potom se ozvalo piano a zazněla píseň “Sky Is Over, která měla velký úspěch. Potom začal Serj říkat něco o společnosti a moc jsem mu nerozuměl, ale začali hrát “Praise the Lord and Pass the Ammunition”. Poté začal říkat, jak jsou peníze špatné a jak hýbou touto společností, a křičel “Fuck Money” a borci vedle mě začali říkat, ať jim tedy vrátí jejich 800 za lístek, což mě velice pobavilo. (smích) Následovala píseň “Money” a opět celá hala zpívala, což bylo naprosto úžasné. Potom Serj usedl za piano a já věděl, že bude píseň “Elect the Dead”, a bál jsem se toho, že toto bude už poslední píseň. Naštěstí ješte následovaly dvě písně, a to “Honking Antelope” a “Beethoven’s Cunt”. Muzikanti odešli a my začali skandovat “Serj, Serj”. Pořadatelé ukazovali, ať křičíme víc a víc a nakonec se nám podařilo Serje a jeho kapelu vrátit na pódium a zahráli nám ještě dva přídavky v podobě “The Unthinking Majority” a cover verzi “Holiday in Cambodia” od Dead Kennedys.

Bylo dobré vidět, jak Serj svou show vypiloval prakticky do dokonalosti a muzikanti z FCC jsou už aspoň trochu vidět na pódiu. Dále se mi libilo, jak měl Serj upravené písně a pomocí jednoho mikrofonu si upravoval hlas do ozvěny atd. Byl to velice dobrý koncert a pokud by byla taková atmosféra na každém koncertě, dovolím si tvrdit, že sem začnou častěji jezdit i ostatní skupiny. Serj ještě nakonec slíbil, že se brzo uvidíme a pozval nás na své koncerty. Tímto bych chtěl poděkovat všem, kteří se podíleli na atmosféře a hlavně agentuře, která tento koncert organizovala. Bohužel kamošův foťák se nějak posral a vlastní fotky nemám. Naštěstí díky pár fanouškům vám můžu zde hodit odkaz na jejich fotky a vy se můžete tak podívat na pár dobrých fotek. Fotky Sovietoviče najdete zde a fotky Tomxe najdete zde! Díky moc, kluci, a doufám, že se vám koncert líbil tak moc jako mě, a doufám, že mi pak zhodnotíte tento report. Jinak doufám, že i ostatní koncerty budou mít stejnou atmosféru jako tento. Na konec přidávám ještě fotku Serjova setlistu pro náš koncert, který mi poslal zYx, webmaster fanstránky System of a Down a bubeník System of a Down Revival – děkuju mu. Doufám, že se vám tento review bude líbit a své nazory pište do komentářů!


Five Finger Death Punch – The Way of the Fist

Five Finger Death Punch - The Way of the Fist
Země: USA
Žánr: groove / alternative metal
Datum vydání: 31.7.2007
Label: The Firm, Inc. / Spinefarm Records

Tracklist:
01. Ashes
02. The Way of the Fist
03. Salvation
04. The Bleeding
05. A Place to Die
06. The Devil’s Own
07. White Knucles
08. Can’t Heal You
09. Death Before Dishonor
10. Meet the Monster

Hodnocení: 9/10

Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 7/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Pro začínájící kapely je období před a po vydání debutového alba vždy jedním z těch nejhorších. Samozřejmě to neplatí u všech kapel, ale u většiny ano. Neustálé koncertování, diváci volající po dalším albu a další starosti. Pro kapely bez zkušeností to může být hodně tvrdé a složité, ale to není případ Five Finger Death Punch, ti mají zkušeností na rozdávání. Zpěvák Ivan Moody působil v nu-metalové bandě Motograter a stále zpívá v Ghost Machine. Kytarista Darrell Roberts působil v kapele W.A.S.P. a k Five Finger Death Punch se připojil v roce 2006. Zakladatel a kytarista Zoltan Bathory působil v post-grungeových U.P.O.. Basista Matt Snell působil v kapelách Anubis Rising a Deadsett. Jediný, kdo nemá zkušeností na rozdávání, je bubeník Jeremy Spencer.

Album kapele pomohli nahrát Stevo „Shotgun“ Bruno z kapel Mötley Crüe a Prong a Mike Sarkisyan, který působil ve Spineshank. Deska byla natočena v Next Level Studios v Tulse, které se nachází v Oklahomě, a v Complex Studios v Los Angeles (to víte, kde je, ne?). Výsledný mix a master si vzal nastarost Logan Mader, který produkoval například desky Divine Heresy či Cavalera Conspiracy. Samotnou produkci alba si vzali na starost Zoltan Bathory a Jeremy Spencer. Nakonec album bylo vydáno pod Firm Music. Za zmínku nejspíše ještě stojí, že kapela odjela turné Family Values Tour 2007 a Bitch We Have a Problem Tour. V momentální době se kapela chystá na Rockstar Mayhem Tour po boku Slipknot či Disturbed.

Samotné album obsahuje deset kousků, které si projdeme pěkně postupně. Jen co jsem fošnu spustil, začal na mě řvát Ivan, takže čekám něco tvrdého, rychlého a ještě rychlejšího. Skladba „Ashes“ přesně toto má, výborný a nezaměnitelný hlas Ivana Moodyho společně s tempem bicích burácejících jako AK-47 a střídáním melodií v podání Zoltana Bathoryho dochází k naprostému uspokojení mých sluchových vjemů. Druhá skladba „The Way of the Fist“ zapříčinila zvýšení hlasitosti o padesát procent a řev Ivana „Step to me, step to me, motherfucker“ nyní vnímám s úžasem, protože v kombinaci s umem Zoltana tato skladba zní naprosto úžasně, vůbec se nedivím, že se po ní album jmenuje. Další skladba „Salvation“ zase osloví refrénem, kdy teprve vychází najevo, jak dobrý zvuk dokázali pro album udělat. Poté přichází stěžejní věc celé desky, není to nic jiného než singl „The Bleeding“, který potvrzuje mojí domněnku, že pokud by se vyhlašovala cena pro nejlepší debutovou desku roku 2007, tak Five Finger Death Punch by patřili mezi velké favority.

„The Bleeding“ je pomalejší (jen trošičku) melancholicky naladěná skladba, které ovšem nechybí ten pořádný drive, nadherný song, který by měl slyšet každý, kdo mě bere aspoň trochu vážně. Pátou v pořadí je „A Place to Die“, je to další rychlá vypalovačka s melodickými vyhrávkami a refrénem, která zní stejně dobře jako předchozí skladby. Další „The Devil’s Own“ je pro mne osobně nejlepší skladbou na albu. Řev a zpěv Ivana je tu jako na horské dráze, úžasná nasranost, která je cítit z každého úderu bubínku či kytarového riffu. „White Knucles“ je opět další nášlapnou minou, která jen čeká na vaší nohu, až si pěkně bezstarostně šlápnete, a pak z vás zbudou sračky či klient parkovacího místa pro invalidy. „Can’t Heal You“ začíná trochu mírněji než předešlé, ale pak se zní vyklube další nářezová záležitost, ve které je největším tahákem Ivanův zpěv. Další „Death Before Dishonor“ je velmi údernou skladbou, která patří k pilířům desky, melodická vyhrávka na začátku působí až takovým hřejivým pocitem, než opět spustí Ivan svůj parní stroj, zbytkem skladby se nechte překvapit. Posledním kouskem na albu je „Meet the Monster“, kterou Five Finger Death Punch nádherně ukončují zběsilou jízdu řevu a melodií.

Five Finger Death Punch se vůbec nebojí kombinací různých stylů, od heavy až po nu-metal. Že to kombinují, by nebylo nic velkého, protože v dnešní době už to ani jinak nejde, ale jde o to, jak to kombinují, protože atmosféra každé písně vás nechá napnuté až do poslední vteřiny. Ano, skladby jsou si svojí stavbou velmi podobné a někoho tím Five Finger Death Punch rychle omrzí či dokonce vůbec neosloví, ale pravě ta atmosféra jednotlivých skladeb vás nenechají ani jednu skladbu přepnout, protože čekáte, buď co vybleje Ivan, nebo co na své banjo zabrnká Zoltan. Tuto kapelu budete buď milovat nebo nenávidět. Říká se to o mnoha kapelách, ale proč to říkám o Five Finger Death Punch? Jednoduché, buď se vám to bude líbit všechno, nebo naopak vůbec nic. A to je důvod, proč byste měli slyšet toto album.


The Agony Scene – Get Damned

The Agony Scene - Get Damned
Země: USA
Žánr: metalcore
Datum vydání: 23.10.2007
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Barnburner
02. Predation
03. Dances with Devils
04. Adversary
05. White Nights
06. Rapture
07. Deliverance
08. Rattle Me Bones
09. The Opposition
10. Will to Bleed
11. Old Scratch

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
facebook

Co si člověk představí pod pojmem „metalcore“? Dnes už spíše tisíce kapel skakajících do vlaku bez lokomotivy. Během těch několika let, kdy prožívala celosvětový „boom“, na nás metalcorová scéna – v tomto případě se nebojím použít slovo – „vyblila“, strašná kvanta nic neříkajících kapel, samozřejmě i kvalitních, ale těch rozhodně není mnoho. Dnes se situace již stabilizuje a na povrch vyplouvá kvalitní materiál, kterého jsem si nemohl nevšimnout. Řeč je o kapele The Agony Scene, která fanoušky tohoto žánru potěšila ke konci loňského roku svou třetí řadovkou nazvanou „Get Damned“.

Sám jsem byl zvědav, jak si s tím pánové poradí. Poté, co opustili Roadrunner Records a dali sbohem bubeníkovi Brentovi Mastersovi, to s novou deskou vypadalo na déle, ale kapela našla za bicí Ryana Foldena a podepsala se Century Media, a tak nahrávaní mohlo začít. Produkce se ujal Andreas Magnusson, který má prsty v tvorbě například The Black Dahlia Murder nebo Scarlet. Tak to by myslím stačilo ke kapele a nyní, skočme do vlaku, který pilotují The Agony Scene, a projeďme si jednotlivé vagóny.

První vagón „Barnburner“ spouští to, co se od této kapely čeká – nářez, rychlý nářez a zase nářez. Díky kytarám Johnnyho Loyda a Chrise Emmonse tuto skladbu považuji za opravněný první singl z této desky. Ovšem největší zbraní je vokál Micheala Williamse, který ví, jak útočit, a dělá to od prvních sekund této desky. Jdeme do dalšího vágonu jménem „Predation“, skladba stejně řízná jako „Barnburner“, ovšem riff této skladby je to, co z této skladby dělá naprostou slast pro uši, naprosto jednoznačně nejlepší song na albu. Bicí nejsou tak rychlé, což je jedině dobře, protože to dává prostor kytarám a úžasnému zpěvu, i když chvílemi je zpěv na můj vkus přeefektovaný.

Jdeme dál, „Dances with Devils“ je další peckou vhodnou pro romatické večery, trochu ostrosti od kytar, hodně tvrdosti od zpěvu a bicí dodávají pořádný říz. Další „Adversary“ nás posouvá zběsilou jízdou řevu a hodně rychlých riffů dál. Na této skladbě mě zaujal zpětný vokál v refrénu, jinak je to stále na to samé téma, čímž ovšem trpí celistvost alba, protože jsem zatím nenarazil na žádné střídaní nálad, celkově jsou zatím ty skladby dost dobré, ale hodně podobné, tudíž rychleji omrzí.

Další vagón jménem „White Nights“ je dalším peklem na zemi, v této skladbě teprve pořádně oceňuji řev Michaela Williamse, jehož poté střídá jakýsi záznamník, stěžující si na dnešní svět. Dále je tu „Rapture“, jedna z věcí na albu, která se jakýmsi způsobem liší od všech ostatních. Rozhodně tato skladba patří k pilířům desky. Vagón s číslem 7, „Deliverance“, nám moc změn nepřináší, opět končíme u velmi úderných riffů, dech beroucího zpěvu a hodně rychlých bicích. „Rattle Me Bones“ jede v rytmu celé desky, takže člověk sedí a nutí ho to aspoň mlátit nohou o zem, prostě hudba na pořádné zapaření. Pomalu se dostáváme na konec vlaku, ale ještě nás čeká „The Opposition“, která ovšem nepřináší mnoho nového do kotle. Další megalomanská skladba, která opravdu udeří tam, kde má, otázkou je, jestli to má cenu, když už před ní takto udeřily všechny předchozí skladby. „Will to Bleed“ přichází stejně rychle jako všechny ostatní skladby, bohužel i stejně rychle odchází. Poslední vagón „Old Scratch“ nás zavádí do cílové rovinky a cílová rovinka je to nádherná, protože konečně přichází změna, dá se říci, že v poslední skladbě Michael Williams i zpívá a jde mu to opravdu skvěle.

Album je hodně kvalitní, zvuk alba je vynikající, až na bicí, neboť si myslím, že zvuk bicích mohl být o něco průraznější, zvláště potom u bubínku. Deska má velké plus i mínus v jedné věci, je to od začátku do konce nářez. Plus, pokud si chcete zapařit nebo prostě zaposlouchat skvělou tvrdou muziku, mínus, protože dle mého názoru deska rychle omrzí a osloví jen určitou skupinu fanoušků, samozřejmě nepočítaje fanoušků dřívějších. Pokud ale mohu doporučit, tak si poslechněte předchozí album „The Darkest Red“, protože nejspíše teprve potom pochopíte, o čem to tady vlastně píšu.


Serj Tankian – Elect the Dead

Serj Tankian - Elect the Dead

Země: USA
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 22.10.2007
Label: Reprise Records / Serjical Strike Records

Tracklist:
01. Empty Walls
02. The Unthinking Majority
03. Money
04. Feed Us
05. Saving Us
06. Sky Is Over
07. Baby
08. Honking Antelope
09. Lie Lie Lie
10. Praise the Lord and Pass the Ammunition
11. Beethoven’s Cunt
12. Elect the Dead

Hodnocení: 9/10

Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 8,5/10
ENT3R – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Po delší odmlce, zaviněné jednak mým nedostatkem času a jednak poměrně suchostí co se týče nahrávek, jsem tu s další recenzí. Nyní se však vracíme ve velkém comebacku, protože pokud jste minulé měsíce neprožili v jeskyni, tak určitě víte o sólovém projektu slavného zpěváka z ještě slavnější skupiny System of a Down, Serje Tankiana. Jelikož je Serj opravdový hudebník a umělec, rozhodl se desku nahrát celou sám, od kytar, basy až po bicí (s těmi mu pomohl John Dolmayan taktéž ze System of a Down) a do všeho zamíchat svůj ojedinělý arménský hlas. Zavřel se tedy do svého domu (jeho domácí studio je možno vidět na jedné nahrávce na YouTube), kde za podpory zdravých a výživných vegetariánských jídel tvořil. Jaký tedy mělo toto prostředí a velká dávka brokolice vliv na album?

I když název moc optimistický není („Elect the Dead“ – „Volte mrtvé“), můžete si v klidu oddychnout, dopadlo to velmi dobře a především zajímavě. Ale aby to zase nebylo tak jednoduché, pojďme si tuto nahrávku probrat do detailů. I kdyby se Serj rozkrájel, nikdy se ze stínu System of a Down nevymaní a na zvuku této nahrávky to jde dobře znát. Vlastně na první poslech by se vám mohlo zdát, že posloucháte další nahrávku System of a Down. Ovšem pokud budete bedliví poslouchači, objevíte onu úžasnou poetiku protiválečných a rovněž protiamerických textů, skryté klasické španělské kytary, zvuky piána jako vystřižené z Mozarta a tichou, pokojnou basovou linku, která se ani vzdáleně nepodobá těm šílenostem, co na svoji basu dělá Shavo (basák System of a Down). „Elect the Dead“ vás chytne od prvního okamžiku, od prvních tónu singlu „Empty Walls“. Pak už si jen budete užívat úžasný melodický cit, chytlavé melodie, pasáže skoro až neartikulovaného řevu, které střídají jemné vokální linky. A pokud umíte anglicky na už trochu vyšší úrovni a nejste zrovna příznivci Bushe, tak budete jen přikyvovat hlavou na Serjovo vyjádření do ožehavých témat Ameriky, ale i celého světa, popřípadě i do osobních citů člověka, jak je tomu v písní „Lie Lie Lie“.

Pokud máte System of a Down odposloucháné tam i zpátky, budete vám toto album připadat asi nejvíce podobné dvojalbu „Hypnotize“/„Mezmerize“. Některým to možná dojde dřív, některým později a některým asi vůbec, ale tahle nahrávka je naprosto originální, jedinečná, pouze musíte objevit její skrytou krásu. Moc jsem se na tohle album těšil, byl jsem zvědavý, jak to celé dopadne, a za sebe a co jsem zatím četl, tak můžu snad s klidem říct, že nás Serj nezklamal. Jediné, co tomuhle dílu ubírá na kráse, je fakt, že pár věcí, pár taktů, pár hudebních linek by mohlo být uděláno lépe. Serj se však rozhodl produkovat tuto desku sám, a proto mu do tohoto rozhodování nikdo „nekecal“. Na druhou stranu však díky tomuto osobnímu přístupu vznikla velmi, velmi citová a osobní nahrávka vyjadřující pocity jednoho umělce. A to se v dnešním světě mainstreamu a módních vln moc často nestává. Jen taková perlička na závěr, příští album chce Serj natočit orchestrální a s prvky jazzu. Tak to jsem tedy už opravdu zvědav.