Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

Static-X – Cannibal

Static-X - Cannibal

Země: USA
Žánr: industrial / alternative metal
Datum vydání: 3.4.2007
Label: Reprise Records

Tracklist:
01. Cannibal
02. No Submission
03. Behemoth
04. Chemical Logic
05. Destroyer
06. Forty Ways
07. Chroma-Matic
08. Cuts You Up
09. Reptile
10. Electric Pulse
11. Goat
12. Team Hate

Hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
facebook

Tak už jsou zase tady. Po dvou letech od vydaní alba „Start a War“ jsou Static-X opět zpátky. Pokud Static-X posloucháte delší dobu, nemohla vám uniknout jejich „parabolická (ne)úspěšnost“. No posuďte sami, jejich debut „Wisconsin Death Trip“ a následující album „Machine“ byly přijaty výborně. Kritici se radovali, že zde máme konečně něco nového, kapelu kombinující electro nu-metal se samply a s pěkně šíleně vyřvaným hlasem neméně šíleného Waynea Statica, a fanoušci byli také spokojeni. Jenže v ten moment dosáhla parabola vrcholu a začala pomalu klesat.

Album „Shadow Zone“ nebylo přijato moc kladně, a i když pár lidí ho považovalo a stále považuje za nejlepší album (k tomuto malému, ale fanatickému houfečku se hlásím i já), celkovou reputaci jim to moc nezvedlo. I když měli za sebou pouhá tři alba, rozhodli se vydat nevydané písně na albu „Beneath… Between… Beyond…“, které obsahovalo i remixy jejich starších počinů. Tento výtvor nemohu počítat za regulérní album, takže ho jednoduše přeskočíme. Všichni doufali, že se vše dobré v obrátí a avizované album „Start a War“ bude opět nabité pořádnými dobrými vypalovačkami, jak tomu bylo předtím. Bohužel, život není pohádka a princezna sice drakem sežraná nebyla, nicméně kritici si na „Start a War“ opravdu smlsli a parabola se zaryla až do země. Mně se zas nějak moc špatné nezdá, nicméně je pravda, že po pár poslechnutí se toto album stane velmi nudným a radši šáhnete po něčem jiném.

Nebyl jsem asi jediný bláhový, když jsem si myslel, že Static-X si uvědomí, že tudy cesta nevede, a jejich nový počin „Cannibal“ bude opět ta kvalita, na kterou jsme byli zvyklí. Vždyť po vyhazovu Trippa Eisena se na post kytaristy vrátil Koichi Fukuda, který se podílel na prvních dvou albech. To už naznačovalo, že „Cannibal“ prostě MUSÍ být dobrý. Nicméně člověk míní a Static-X očividně mění. Poslouchal jsem tam i zpět, poslouchal jsem bicí, poslouchal jsem zpěv, poslouchal jsem kytary i basu, ale nic dobrého jsem tam nenašel. Wayne měl vždycky velmi specifický hlasový projev na pokraji zpěvu a smrtelné křeči postřeleného zvířete, nicméně i to dělalo Static-X tím, čím jsou. Respektive čím byli. Na starších deskách Wayne krásně kombinuje svůj zpěv (většinou ve sloce) právě s výše zmíněným řevem (refrén). Jenže na „Cannibal“? Tam uslyšíte jen a jen řev, který je však tak špatně podán, že pokud nemáte texty před sebou, vůbec netušíte, o čem se zpívá. A to je velká škoda, protože Waynovy texty bývaly tak šílené, jak je pro jeho osobu charakteristické. Co taky poněkud nestíhá, jsou bicí. Se slzou v oku jsem si vzpomněl na skladbu „The Enemy“ (album „Start a War“), kde rychlost a rytmus bicí předváděly něco neuvěřitelného. Tak varuji předem, s ničím takovým se tady nesetkáte.

Co však musím vyzdvihnout, jsou kytary. Koichi se velmi aktivně zapojil do desky a předvádí nám tu pekelně ostrá kytarová sóla, které u „Staticů“ nejsou vůbec zvykem, nicméně je to velmi příjemná změna. Je možné, že basák Tony Campos je dobrým hráčem na basu, ale na tomto albu opravdu není vůbec slyšet. Je pravda, že basová linka byla u Static-X odstrkovaná vždycky, ale teď už opravdu úplně umřela. Co se však vůbec nezměnilo, jsou elektro-disko zvuky, které na nás vypouštějí celou svou tvorbu, takže tady nic nového nehledejme. Nemůžu si odpustit malé rýpnutí, ale elektro stopa, co hraje na začátku skladby „Behemoth“, zní jako z nějaké české diskotéky ze 70. let. Jen ten Sagvan Tofi tam chybí. Co však deska „Cannibal“ postrádá nejvíce, je nějaký hit. Všechny písně zní velmi syrově a trochu stejně. Nenajdeme tu nic jako „The Only“, „Black and White“ nebo třeba „I’m with Stupid“, prostě singly, které se vám pořádné vetřou do hlavy. Netvrdím, že si „Cannibal“ zaslouží jen zatracení, spoustě lidí se určitě bude líbit, ale myslím si, že Static-X mají určitě na víc a teď akorát zplodili další velmi průměrné album. Tak kdepak je naše parabola teď?


Linkin Park – Minutes to Midnight

Linkin Park - Minutes to Midnight
Země: USA
Žánr: alternative rock
Datum vydání: 14.5.2007
Label: Warner Bros. Records / Machine Shop Recordings

Hodnocení: 3/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Není tomu tak dávno, co se zde rozhořela poměrně zajímavá diskuze kolem prezentování informací o nové desce Linkin Park. Tento podnět mě přivedl na myšlenku, že i když Linkin Park nejsou zrovna klasickou metalovou bandou, jsou přeci jen dost známí a články na jejich osoby se prostě čtou. Proto jsem se rozhodl (ač Linkin Park už dlouho neposlouchám) sehnat si ten jejich nový kousek “Minutes to Midnight” a sám se přesvědčit, co je na jejich úspěchu pravdy. Pokud jste žili minulých pár měsíců v jeskyni, nebo jste se právě probrali po těžkém úrazu mozku, tak pro připomenutí, tato deska má úžasné prodeje, všude z rádií slyšíme její singl “What I’ve Done” a 14leté “metalistky” mají opět o důvod víc, proč sáhnout po svém extra cool metalovém oblečení. Takže komerce je spokojena, ale co si má o tomto dílku myslet obyčejný posluchač?

Hned na začátek si musíme vyjasnit jednu, přesto velmi základní věc: nejsem vůči Linkin Park nijak zaujatý. Je to kapela, jejíž prvotní tvorba mě dovedla k tomu, co rád poslouchám dnes. Fakticky pro mě umřela ve chvíli, když nahrála album s Jay-Z (jistě pamatujete). Tento absolutní propadák nebyl pro kapelu až tak drtivý jen kvůli jejich jménu, jinak toto album bylo na pomezí hudební kvality nevzdělaného zahradníka po lobotomii a středně inteligentního tučňáka. Rozhodl jsem se však dát Linkin Park druhou šanci a “Minutes to Midnight” si poslechl. A upřímně, celou dobu jsem se královsky bavil. Takto stupidní a hloupé album jsem již dlouhou dobu neslyšel. Linkin Park tvrdili, že toto album má být více “alternative” než jejich předchozí počiny. Zakopejte mě do země, jestli tomu nerozumím, ale celé album je v podstatě o nechutných ploužácích, nazpívané buď sladkým hlasem Chestera, při němž určitě vlhne nejedna fanynka, nebo “tvrdým” hlasem Mika, který dokonce v jedné písni řekne “f*ck”!

Měli jste rádi klasické tvrdé Linkin Park riffy? Zapomeňte na ně! Kvalitní rap propojený do řádně od plic uřvaných refrénů? Ale prosím vás! Ale nebojte, nebudete o nic ochuzeni. Protože zde najdeme krásné zvuky smyčců. A takové sbory, které dělají v písni “Hands Held High” zadní aranžmá, to je opravdu “lahoda”. Zbytek písní se líně vleče, víceméně bez jakékoliv pořádné hudby či zpěvu a opravdu nechápu, proč bych to měl vůbec ještě někdy poslouchat. Jediné dvě písně, “Given Up” (krásná basa a bicí) a “Bleed It Out” (podobná starší tvorbě), jsou celkem poslouchatelné, ale dva songy z dvanácti mi prostě nestačí. Nemůžu si pomoct, ale celé album zní jako za trest a vůbec nechápu, co nám tím Linkin Park chtěli říct. Takže vzkaz pro naše Linkin Park chlapce: sláva není všechno, kvalita se cení více než kvantita a “Minutes to Midnight” je prostě strašné album.


Slayer – Christ Illusion

Slayer - Christ Illusion
Země: USA
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 8.8.2006
Label: American Recordings

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Doufám, že jste si všichni naladili chutě na kapelu, která zde byla nedávno prezentována v rubrice New Shit, protože každý nějak začínal a šanci se projevit by měli dostat všichni. Nicméně, dneska žádný nový experiment nebude, protože se společně podíváme na nejnovější desku hvězdy metalu, která na nás už přes 20 let působí svými tvrdými riffy, úžasnými thrash metalovými sóly, a to vše okořeněné pěkně ostrým hlasem, kterému není nic svaté, od politiků až po samotného Boha. Jak už titulek napovídá, jedná se o americkou smečku Slayer s jejím novým počinem “Christ Illusion”.

Slayer nikdy neměli nouze o fanoušky, a i když už 20 let hrají pořád “jen” to samé, zapálených thrash metalistů se vždycky našlo spousta. Je sice pravda, že pár ústřelů už měli, například jejich starší počin “South of Heaven” byl přijat velmi rozporuplně, ale nakonec i to jim fanoušci odpustili, a tak mohli Slayer vydávat další pěkně pekelná alba.

Jejich předchozí nahrávka “God Hates Us All” byla nominovaná na Grammy (konkrétně v kategorii “Best Live Performance”, píseň “Disciple”), což bylo jisté z velké části zásluhou geniálního bubeníka Davida Lombarda, který se do Slayer vrátil po desetileté přestávce. Fanoušci i kritici tuto desku přijali s nadšením, takže bylo jasné, že na novou desku budou kladeny velké naděje. S čistým štítem mohu říct, že Slayer rozhodně nikoho nezklamali. “Christ Illusion” je po všech stranách velmi vydařená deska. Není to přelomové album, ale pro fanouška jasná volba, pro neznalce velké doporučení. Lombardo předvádí opět úžasnou prácí na bicích, zpěvák Tom Araya vám svým naštvaným hlasem zase připomene, proč nenávidět Boha a celý svět, který se stejně jen topí v násilí, které je zde popisováno opravdu do podrobností, až někdy hraničí s krutostí black metalových veršů.

Zvuk kytar se zde ještě zlepšil, pokud to snad vůbec jde, a třeba taková skladba “Jihad” vám v podání Kinga a Hannemana (sólová a rytmická kytara) bude v uších znít ještě dlouho. Co vás ovšem trochu zamrzí je, že Slayer se opět nepokusili ani o jedinou změnu, všechno, co zde je, bylo už zahráno tolikrát předtím v bleděmodrém. Rovněž délka alba (deset skladeb) vám trochu zmrazí úsměv na tváři. Je sice pravda, že jednotlivé songy mají opravdu precizní zvuk, není možno si je nějak zaměnit či splést, ale někoho tahle forma “kvalita na úkor kvantity” bude mrzet.

Dlouho jsem přemýšlel o celkovém hodnocení, pravda, nic nového ani žádný úžasný zázrak to není, ale i tak je to opravdu svižně ubíhající album, které vás na konci vyplivne s pentagramem na čele, obráceným křížem v ruce a s pořádnou zlobou, ale zase pořádně šťastné za tuto hudební zkušenost. Co taky Slayer nemohu upřít je, že po celých 20 let pořád dokáží zaujmout a najít si své fanoušky, což se všem takovým “dinosaurům hudby” jen tak nepodaří. A pokud nevěříte mému úsudku, myslím, že fakt výhry Grammy za metalovou skladbu roku (konkrétně píseň “Eyes of the Insane”) mluví za vše.


Mushroomhead – Savior Sorrow

Mushroomhead - Savior Sorrow
Země: USA
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 19.9.2006
Label: Megaforce Records

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Každý asi známe ten pocit přesycenosti. Z médií se na nás valí spousta hudby, která místo na kvalitu dbá spíše na kvantitu a počet vydělaných zelených papírků. To bohužel někdy platí i na poli tvrdšího soundu. Netvrdím, že některé kapely nehrají dobrou muziku, ale je to bohužel pořád o to samém, žádné experimenty, žádné novinky. Pokud jste tak přehlceni, není nic lepšího, než sáhnout po nějakém tom alternative kousku. A myslím, že formace Mushroomhead takovou určitě je. Velmi příjemná kombinace hlasů dvou různých zpěváků s naprosto odlišným rozsahem, sbírka kvalitních samplů, trocha toho DJingu podporovaného úžasnými klávesami, a to vše zabalené do příjemné metalového balíčku, kde najdeme solidní kytary a bicí.

Není to tak dávno, co kapela překvapila nejen fanoušky, ale i sebe sama. Jejich předchozí album “XIII” dostalo výborné kritiky a fanoušci si jej nemohli vynachválit. Jenže tím zlatá éra houbových hlav skončila. Z kapely odchází zpěvák J. Mann (rap, řev) a taky velký hudební tahoun a hráč na sedmistrunou kytaru Bronson. Kapela proto na vokály přibírá Waylona a post kytary zcela přenechává už původnímu druhému kytaristovi Gravymu. Jak tedy celé “Savior Sorrow” dopadlo? Jako velká fikce obestřená mlhou, kterou ještě k tomu uplácali pejsek s kočičkou. Hned po pár sekundách je vidět, že kapela se snaží naaranžovat vše tak, jako by se vůbec nic nestalo a k žádné změně nedošlo. Waylon zcela a bez jakéhokoliv pokusu o improvizaci napodobuje hlas J. Manna, což působí až sobecky. Z celé desky nám rovněž zcela vymizely samply, nejsou zde klasické “pomalé” tvrdé písně typu “Solitaire Unraveling”, chybí takové vypalovačky a šílenosti jako “Bwomp”, “Kill Tomorrow” a další.

Možná se zdá divné, že tady vypichuji písně ze starších desek, ale kdo Mushroomhead zná, ví že pro ně byly více než klasické a toto album nám toto potěšení nenabízí. Zato nám nabídne opravdu spoustu nemastných neslaných písní, které se nám něco možná snaží sdělit, ale jejich myšlenka je zabita pod hromadou fádních a nudných melodií. Na začátku jsem mluvil o novinkách a improvizaci, takže na co si tady vlastně stěžuji, vždyť celé “Savior Sorrow” je jeden velký experiment, bohužel trošku chybný. Nenajdeme zde žádnou výraznou píseň, která by se nám výrazněji zapsala do podvědomí, často se motivy písní opakují, což je u Mushroomhead naprosto neslýchané, už jen na albu “XIII” je každá píseň naprostý originál a teď tu máme tuhle linearitu. Netvrdím, že jde o nějaký naprostý propadák, některé písně jsou opravdu povedené, přece jen tato kapela má své určité kouzlo, ale bohužel, ta horši stránka převažuje. Paradox je, že pokud Mushroomhead neznáte, je vysoká pravděpodobnost, že se vám toto album bude líbit. Ale pokud znáte dobře jejich starší nahrávky, prostě zjistíte, že to není ono. Pokud si mohu dovolit něco doporučit, a to všem, ať už je znáte nebo ne, sežeňte si jejich album “Superbuick”, které je pro mě klenotem v celé jejich tvorbě.


Marilyn Manson – Eat Me, Drink Me

Marilyn Manson - Eat Me, Drink Me
Země: USA
Žánr: alternative metal / industrial rock
Datum vydání: 5.6.2007
Label: Interscope Records

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Hudební ďábel a ikona obscénnosti ve světové hudbě, Marylin Manson, vydává nové album “Eat Me, Drink Me”. Jak to tedy s člověkem, který kombinuje elektroniku s alternativním zvukem metalu, to vše zabalené do obrovského pozlátka kostýmů a líčení, dopadlo tentokrát? Ruku na srdce, Manson nikdy nebyl nějaký velký hudebník, ale vzhledem ke svému předchozímu povolání (hudební kritik) dobře ví, co lidé chtějí, a umí toho ve své hudbě, ale hlavně ve své vizáži patřičně využít. Celou svou kariéru šokoval celý svět svými nechutnostmi, svým vystupováním a svými názory (převtělení své osoby do Antikrista). Jenže teď padla kosa na kámen a Manson stáhl ocas hluboko mezi nohy. Jeho dlouholetá přítelkyně a zároveň manželka se s ním rozvádí (nebo už rozvedla, neznám přesné datum téhle události). Pryč je obscénnost, pryč je pro něj tak dobře charakteristický tvrdý zvuk, “Eat Me, Drink Me” je album plné bolesti a smutku. Pokud umíte dobře anglicky, bude vám už po prvním poslechu jasné, že hlavní tématikou je láska. Víceméně není na albu song, který by se nezaobíral láskou/smutkem nebo něčím podobným. Musím říct, že tato změna (i když pochopitelná) mi naprosto vyrazila dech. Na druhou stranu to znamená, že nás Manson opět, možná nechtě, šokoval.

A jak to tedy celé zní? Po pravdě, deprese Mansonovi sluší mnohem více, než bych si byl ochoten připustit. Písně mají krásné kytarové riffy, elektronika ustoupila hodně do pozadí, bubny si v pomalých písních moc neužijí, ovšem vše plně vynahrazují texty, které bych do něho opravdu neřekl. Krásné, dlouhé příběhy, které se na nás linou společně na vlnách Mansonova ojedinělého hlasu. Tohle je v podstatě taky jediný pořádný zápor desky. Chybí mi tam pro něj klasické vypalovačky typu “This Is the New Shit”, “mOBSCENE” a podobně. Chápu, že jeho záměr bylo udělat album z jiné třídy než ostatní, ale myslím, že mu to spousta fanoušku neodpustí. Ještě jedno rýpnutí si neodpustím, zatímco první půlka alba vás naprosto chytí, druhá mí přijde velmi nudná a postrádám tam nějakou hlubší myšlenku či melodii. Poslední skladba alba “Eat Me, Drink Me” se stejným názvem je sice velmi povedená, ale i tak budete mít v hlavě spíše těch pár nudných předchozích songů. Velká škoda, že Manson nedokázal udržet potenciál, který toto album mělo, až dokonce.


Wednesday 13 – Fang Bang

Wednesday 13 - Fang Bang
Země: USA
Žánr: horror punk
Datum vydání: 29.8.2006
Label: Rykodisc

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

V dnešní recenzi si posvítíme na velmi zajímavou skupinu, kterou vede charismatický zpěvák ze známé skupiny Murderdolls. Jedná se samozřejmě o Wednesdaye 13 a o jeho stejnojmenný (side?) projekt. Wednesday 13 a jeho band má za sebou již jedno album s názvem “Transylvania 90210: Songs of Death, Dying and the Dead” a nedávno se kluci opět sešli ve studiu, aby nás překvapili něčím novým. A to konkrétně počinem s názvem “Fang Bang”. Co je tedy na nové desce nového? Především největší změnou je, že Wednesday 13 zcela obměnil svou kapelu. Pokud dobře vím, tak z dostupných informací není na nové desce nikdo z předchozí formace (krom samotného Wednesdaye 13 samozřejmě). Nevím, co ho k této změně vedlo, nicméně, není to až tak důležité. Jádro pudla zůstává v tom, jak si tato deska stojí oproti předchozí, jestli je lepší či horší a na co se vůbec posluchač může těšit. Předchozí album nabídlo velmi kvalitní zvuk punku a metalu spojených do sebe úžasným a ojedinělým hlasem Wednesdaye 13. A když se to tak vezme kolem a kolem, je nová deska přesně o tom samém. Wednesday 13 nezkouší žádné experimenty, prostě se veze na něčem, co mají lidi rádi, jeho hlavní zbraní jsou jednoduché, melodické riffy, silné refrény a samozřejmě poněkud výstřední a hororové texty. Malá změna na novém albu je právě v textech, kterou jsou přeci jen více “veselejší” než na předchozí desce, nabízejí méně morbidností a více zábavy.

Co se týče zvuku, tak ten si zaslouží rozhodně jen chválu, nové bicí mají mnohem lepší zvuk a rovněž se nám do popředí mnohem více než kdykoliv předtím tlačí baskytara. Jinak je to víceméně pořád o tom samém. Písně vás sice rozhodně nudit nebudou, ale nic nového oproti předchozímu albu taky neuslyšíte. Což je na jednu stranu dobře, protože deska rozhodně nezní špatně, ale po pár poslechnutích se hodně ohraje a vy radši sáhnete po něčem jiném. Vyzdvihnout bych ale chtěl rozhodně píseň “Curse of Me”, která je pro mě svým naprosto úchvatným textem a zvukem nejlepší písni alba. Pro fanoušky jasná volba, ale jinak je to sice dobrá, bohužel s ničím novým nepřicházející deska.


John 5 – The Devil Knows My Name

John 5 - The Devil Knows My Name

Země: USA
Žánr: instrumental rock
Datum vydání: 3.4.2007
Label: 60 Cycle Hum

Tracklist:
01. First Victim
02. The Werewolf of Westeria
03. 27 Needles
04. Bella Kiss
05. Black Widow of La Porte
06. Welcome to the Jungle [Guns n’ Roses cover]
07. Harold Rollings Hymn
08. Dead Art in Plainfield
09. Young Thing [Chet Atkins cover]
10. The Washing Away of Wrong
11. July 31st (The Last Stand)

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

V dnešní době je celkem běžné, že si muzikanti zařizují své vlastní side projecty, kde plně uspokojují své myšlenky, které před kapelou neprošly. Většinou takovou iniciativu vyvíjejí frontmani a lídři kapely, nicméně na následujících řádcích si povíme něco o kytaristovi, který se rozhodl vydat svůj čistě kytarový a sólový výtvor. Mluvím samozřejmě o velmi profitované a očekávané desce „The Devil Knows My Name“ kytaristy z hudební formace Roba Zombieho (ex-Marilyn Manson band), Johnovi 5. Ten sice, jak je výše uvedeno, již nalezl útočiště v jiné kapele po odchodu od Marilyna Mansona, nicméně zřejmě ho to utvrdilo jen v tom, že má dost svého vlastního materiálu, aby mu to vystačilo na jeho čistě vlastní desku.

A jak to tedy vše dopadlo? Prvně je třeba říct, že John je nejen skvělý kytarista, ale i chytrý člověk, bylo mu jasné, že na desku složenou z čistě jeho metalových riffů mu lidská populace zanevře. Proto se na to rozhodl jít od lesa a kromě klasického zdvojování kytar zde najdeme i slušné bicí, které nijak nedráždí naše uši, a přitom velice slušně podtrhují rytmus a náladu celé desky. Taky si uvědomil, že pozvat pár hostů, kteří mu pomůžou, není vůbec špatný nápad. Najdeme zde tedy zvuk Joe Satrianiho, Erica Johnsona nebo třeba Jamese Roota.

Tak, zatím zde máme výpis samých superlativů, ale jak to všechno dopadlo? Nebudu vás zbytečně napínat, „The Devil Knows My Name“ je pro mě zatím jednoznačně nejlepší album tohoto roku. A jak je tedy možné, že deska složená „pouze“ z kytar (bicích) dopadla tak dobře? Inu, nejspíš proto, že John 5 je velký umělec a vizionář. K smrti nenávidím pěti minutová heavymetalová sóla [to jsme dva – pozn. Corey(8)], která se na mě linou z většiny metalových skladeb. Tedy zastávám názor: sólo ano, ale s nápadem a jistou živostí. No, a John 5 nám servíruje ne obyčejná sóla, on ve svých leckdy osmiminutových skladbách vypraví příběhy s úžasnou melodií a spádem. Songy mají úžasnou dynamiku, jsou krásně vnitřně propojené, často se mi stávalo, že jsem na konci písničky zapomněl její začátek, protože song se tak krásně vyvinul a přešel do úplně jiné etapy.

Další věc, která mě velmi překvapila, je vtip, humor a odlehčení, které do svých skladeb zakomponoval. John 5 totiž ví, že lidé chtějí dobrou hudbu a hlavně taky zábavu. A co může být zábavnější, než když uprostřed tvrdého metalového riffu začne hrát „veselá“ španělská kytara, později podporována zvukem benja. Po minutě se vše vrátí do normálu a vy se jen pousmějete.

To ani nemluvím o písni „Young Thing“, na kterou si klidně můžete zatančit regulérní tanec v rytmu jive s dobovým zvukem rock’n’rolových bicích. Předělávka slavné písně od Guns n’ Roses, „Welcome to the Jungle“, je kapitola sama o sobě. Hodně je znát předchozí působení v Marilyn Manson band, dočkáme se pár vstupů elektroniky a různých samplů, dokonce je zde jakýsi pokus o skrečování na vinyl, samozřejmě vše pouze v podání kytary. A kdo při závěrečných sólech při písni „Dead Art in Planfield“ neuroní slzu, je prostě kacíř.

Takže materiálu bylo dost a jak to shrnout? Rozhodně na výbornou, protože rozhodnout se udělat takto specifické album a udělat to tak, že i kontroverzní kritik jako já sáhne po kapesníku, to je přeci umění. Znalci hudby a kytaroví mágové, netrhejte mi hlavu, ale nemohu hodnotit jinak. Netvrdím, že toto album bude lámat rekordy v prodeji, ale pokud budeme mít chuť na pravé a od srdce myšlené umění, máme jasnou volbu.