Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

Times of Grace – The Hymn of a Broken Man

Times of Grace - The Hymn of a Broken Man
Země: USA
Žánr: metalcore
Datum vydání: 18.1.2011
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. Stength in Numbers
02. Fight for Life
03. Willing
04. Where the Spirit Leads Me
05. Until the End of Days
06. Live in Love
07. In the Arms of Mercy
08. Hymn of a Broken Man
09. The Forgotten One
10. Hope Remains
11. The End of Eternity
12. Worlds Apart
13. Fall from Grace

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
facebook / twitter

Difúze prvků mnohdy slouží k syntéze s jinými, silnějšími a odolnějšími prvky, což má za následek vznik úplně nových těles, která jsou sice brána jako anomálie, ale zároveň unikáty. Chemie ovšem působí i na hudební scénu, jelikož se internet plní zprávami o tom, jak tenhle šel tam, udělal tohle, zatímco tamten se naštval a založil tohle. Zpravidla se jedná o pozitivní zprávy, přičemž projekt zvaný Times of Grace jasně dokazuje, že když se srazí dva náboje na stejné frekvenci, může vzniknout nebývale impozantní dílo. Album “The Hymn of a Broken Man” je čerstvou prvotinou tohoto uskupení. Hoši nemohli do záře reflektorů vstoupit lépe.

Pro dnešek stačí, když si zapamatujete dvě jména – Jesse Leache a Adam Dutkiewicz (píše se to hůř, než si myslíte). Oba dva nejsou žádní zelenáči, co se hudby týká, jelikož mají za sebou průpravu v mnoha metalcorových kapelách, mezi které patří i stálice Killswitch Engage. Adam, jakožto kytarista Killswitch Engage, má své místo jisté. Jesse kapelu opustil v roce 2002, přičemž se minulý rok oba zmiňovaní dali dohromady, aby se vydali cestou vlastních nápadů, které se jim nepodařilo realizovat v jedné z milionu kapel, ve kterých hráli. Times of Grace jsou směsicí mnoha nápadů, směrů a teorií, které jsou na posluchače ventilovány bez sebemenších zábran. “The Hymn of a Broken Man” třímá svou největší zbraň ve svém nitru. Tou zbraní je přirozenost celé desky.

Doby ukvičeného metalcoru, který v mnoha ohledech koketoval s hardcorem a v dřívějších dobách částečně i deathcore stylem, jsou víceméně pryč. Natočte uřvanou desku a neštěkne po ní ani pes. Celá nahrávka totiž zní, jako by Adam ani Jesse nechtěli nic takového. Naopak, jejich snaha podpořit silné části melodickými, melancholickými pasážemi, funguje na výbornou. Album je ukázkovým příkladem dobře odvedené práce, do které autoři vrazili nadšení, energii a nápady. Ačkoliv jsou texty jako takové mnohdy zaměřené na citlivější část publika, tempo písní a jejich instrumentální povaha říkají něco zcela jiného. Fúze moderní rockové vlny, metalcoru a procítěných tváří jednotlivých členů kapel jako by se dostávaly do popředí.

Vezměte si například píseň “The Forgotten One”. Balada, která chytí za srdce nejen svým textem, ale také precizním rozložením hlasů. Zatímco Adam dělal v Killswitch Engage spíše druhé housličky, v Times of Grave se z něj stává plnohodnotný zpěvák s velice kontrastním hlasem, který skvěle doplňuje Jesseho. Jedná se o stejný příklad jako v případě krásky a zvířete nebo hodného a zlého poldy. Tam, kde Jesse neexceluje v melodičnosti a ohebnosti svých hlasivek, pro změnu exceluje Adam svým ostrým a hrubým hlasem, který zní velice dobře jako druhý hlas, ale ještě lépe jako hlavní vokální linka. “The Forgotten One” je toho skvělým příkladem. Nutno také zmínit první oficiální singl zvaný “Strength in Numbers”, v jehož videoklipu si zahráli všichni hlavní aktéři. O Adamovi je známo, že je to komik, který si nebojí udělat legraci z ostatních, ale také ze sebe. V hořké ironii byl pak vykoupán celý videoklip, který zároveň působí jako varování pro všechny ostatní.

I přes nádech určité sentimentality a reprodukce osobní bolesti pomocí textů je “The Hymn of a Broken Man” velice energickou deskou, která je navíc nahrána velice precizně, co se technické stránky týká. Vokály jsou nádherně čitelné a instrumentální linka do sebe zapadá jako ozubená kolečka. Adamovo kytarové umění taktéž poznáte už při prvním poslechu – všechny písně jsou někdy více, někdy méně protkány kytarovými riffy, které si svou technikou nezadají ani s mistry v oboru. Jediné, co se po posluchači vyžaduje, je alespoň nějaký zájem o pozadí hudby. Skvělým příkladem budiž například píseň “Fall from Grace”, jež v sobě kombinuje pochmurnou náladu s melancholickým nádechem zhrzené lásky. Pravým opakem je “Live in Love”, velice svižná a zatraceně návyková nahrávka, kterou z hlavy jen tak nedostanete. A přesně o tom album je. Jedna úžasná skladba za druhou. Jako posluchači se nebudete nudit ani při opakovaném poslechu, u čehož poznáte tu největší sílu, která vám právě proudí přes ušní kanály až do mozku.

Titulní píseň by téměř vždy měla přinášet poselství o desce s ní související, čehož se Times of Grace chopili více než svědomitě. Jedná se o jeden z těch “over-the-top” hitů, který by měla mít každá kapela. Jeden z těch hitů, který ji bude definovat, což píseň “Hymn of a Broken Man” splňuje. Mohli bychom rozebírat skladbu po skladbě, což je ovšem v tomto případě naprosto bezpředmětné. “The Hymn of a Broken” je nadprůměrnou deskou, která jako jedna z mála chápe, o čem metalcore je, a která jej momentálně symbolizuje svou čistotou a silou zároveň. Hned na začátek roku se nám urodilo nesmírně kvalitní album, které bude velice těžké překonat.


Atheist – Jupiter

Atheist - Jupiter
Země: USA
Žánr: progressive / technical death metal
Datum vydání: 8.11.2010
Label: Season of Mist

Hodnocení:
Earthworm – 7/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook

17 let je sakra dlouhá doba, která dokonce dosahuje/přesahuje věk několika členů naší redakce. Přesně tak dlouho musela hromada fanoušků čekat na další nálož jazz-metalu od Atheist – jedněch ze zakladatelů žánru. Podařilo se po tak dlouhé době kapele kvalitativně alespoň navázat na svoji předchozí tvorbu? Co se změnilo kromě obsazení ve skupině? Čtěte dál…

Předtím, než se začnu zaobírat tím, co je nového a co zůstalo z “oldschool Atheist“, si dáme malou lekci z hudební historie. Svého času byla kapela Atheist absolutně revoluční – kombinovat jazz a death metal si dovolil opravdu málokdo, a ač byly výsledky jakkoliv geniální, tato kombinace nedostála zaslouženého pochopení mezi posluchači. Nyní se ale na Atheist pohlíží jako na fotříky, kteří začali s tím, co teď máme tak rádi, a jejich starší alba se stala klasikami žánru.

S dobou se ale změnila i kapela. Ne že by zapomněli, jak božsky ovládat svoje nástroje, to ne, všichni ovládají svůj instrument absolutně precizně, přesně jako před dávnými časy, zádrhely jsou jinde. Například produkce – dříve celkově tišší, s výraznější baskytarou a dnes co nejhlasitější. Další a velmi podstatnou změnou je to, že z jazz-metalu už je spíš obyčejný technický death. Nechci říct, že technický death metal je obyčejný, ale už není nic neobvyklého a Atheist se k němu hrdě přihlásili odebráním spousty jazzových prvků a pasáží, které byly dříve tak skvělé. Možná to bude baskytarou, která, dle mého názoru jazzu vládne – na albu “Jupiter” totiž baskytarista chybí, takže si ji musel vzít na paškál kytarista Jonathan Thompson a možná proto je většinou basovka zastrčená někde vzadu, jednoduše je znát, že to není jeho nástroj a určitě tak bylo album obráno o spoustu úžasných momentů.

Další změnou je vokál. “Zpěv” Kellyho Schaefera na tomto albu k hudbě prostě nesedí tolik, jako na starších peckách a abych řekl pravdu, v některých pasážích umí dokonce být pěkně otravný. Chápu, že chlapi chtěli co nejdříve vydat nový materiál, ale možná by to chtělo nejdřív promyslet personální změny a zkusit někoho kdo hraje primárně na basovku a taky někoho, kdo umí líp skřekovat do mikrofonu.

I přesto, že jsem byl asi dost kritický, je album velmi kvalitní. Jak jsem již řekl, Atheist znovu hrají božsky, hrají tvrdě, technicky a zaručeně vám nakopou prdel. Tradičně se nezabývají stopáží alba, která je jen něco málo přes 30 minut, takže se nemusíte bát, že by vám nezbyl čas na soustředěnější poslech. Určitě si získá jak fanoušky žánru, tak nováčky, co ho zrovna objevili. Já jsem se zhostil recenze jako překvapený fanda kapely a pojal jsem ji (i když jsem to tak původně neměl v úmyslu) jako porovnání starých a nových Atheist. Už to není tak experimentální a nepředvídatelná jízda jako jsou starší desky, ale určitě si s albem užije každý.


Další názory:

Nikterak se netajím tím, že mi technická hudba v drtivé většině případů nic neříká, ale “Jupiter”… ten do té drtivé většiny nepatří. Obecně mám radši hudbu jednoduchou či dokonce primitivní (co do formy, nikoliv obsahu samozřejmě), ale comebackové album technických pionýru Atheist je prostě šleha. Technická orgie na entou, která ani na vteřinu nesklouzne k samoúčelnosti, do poslední noty promyšlená, ekvilibristickou hráčskou technikou poháněná jízda, která vás prostě převálcuje, ať se bráníte jakýmkoliv způsobem. Výlet na “Jupiter” vás semele a vyplivne jak rozsekané na kousíčky… a vy si ještě budete řvát o přídavek. V záplavě se mladých, mé osobě nic neříkajících technických kapel se vrátili veteráni Atheist a všem rázně ukázali, kdo že to tady kurva je žánrový král!
H.


Kamelot – Poetry for the Poisoned

Kamelot - Poetry for the Poisoned
Země: USA
Žánr: power metal
Datum vydání: 14.9.2010
Label: KMG Recordings

Tracklist:
01. The Great Pandemonium
02. If Tommorow Came
03. Dear Editor
04. The Zodiac
05. Hunter’s Season
06. House on a Hill
07. Necropolis
08. My Train of Thoughts
09. Seal of Woven Years
10. Poetry for the Poisoned, Pt. I: Incubus
11. Poetry for the Poisoned, Pt. II: So Long
12. Poetry for the Poisoned, Pt. III: All Is Over
13. Poetry for the Poisoned, Pt. IV: Dissection
14. Once Upon a Time

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Skupina Kamelot platí na poli power metalu za skutečné zjevení. Nikoli však svojí image, historkami z backstage nebo jinými, i přes možné klady značně pofidérními faktory. Tahle americko-norská partička totiž už hezkých pár let tvoří hudbu, která v jinak stojatých vodách žánru, působí jako maelström. Díky typickému soundu a značně progresivnímu přístupu ke kompozici se Kamelot již dlouho a výrazně vyčleňují z anonymního davu průměrných powermetalových kapel a v obeznámených kruzích tak dlouhé tři roky, které uplynuly od vydání posledního alba „Ghost Opera“, až donedávna rovnoměrně vzrůstala zvědavost, nakolik pánové tento svůj trademark zohlední při skládání novinky nesoucí název „Poetry for the Poisoned“

Nejprve trochu suchých faktů – v Evropě deska vyšla 10. září a v základní verzi je na ní k nalezení celých čtrnáct stop, které dohromady vydají na něco málo přes padesát minut poslechu. Vzhledem k závažnosti materiálu se mi to zdá jako naprosto vkusně zvolená stopáž a snad nikdo nemůže říct, že by byla deska moc dlouhá, nebo naopak. Onou závažností mám na mysli fakt, že se jedná o snad nejtemnější a nejznepokojivější album, které Kamelot kdy vydali. Na oné pochmurnosti nese značný podíl především duševní stav skladatele a kytaristy Thomase Youngblooda, kterého v průběhu skládání hluboce zasáhla smrt jeho matky, a on své pocity ventiloval právě do nově vznikajícího materiálu. Ač se to může zdát nelidské, dle mého názoru to z čistě pragmatického hlediska albu jen pomohlo. Jakmile se totiž posluchač do novinky plně ponoří, otevře se před ním skutečně působivá scenerie plná emocí, temných vášní a různě pokřivené až zvrácené stylizace.

Naprosto dokonale funguje první skladba, klipovka „The Great Pandemonium“, která dává tušit vývoj věcí budoucích nejen svojí atmosférou, ale také vlastní architekturou hudby. Většina alba totiž stejně jako první skladba rovnoměrně plyne a na první poslech se zdá nevýrazná až nudná. Po hlubším poslechu ale člověk najednou zjistí, že se pod povrchem dějí věci! Různé rafinované motivy se navzájem proplétají a škádlí jen proto, aby v nestřežený okamžik vytryskly na povrch a tu na kratší, tu na delší okamžik projevily svůj nezměrný potenciál naplno. Posluchač tak může užívat kouzla nevtíravých melodických linek v pozadí, které ho přitom neustále udržují v napětí „kdy už to přijde?“ A když to přijde, extáze netrvá nikdy tak dlouho, aby se zajedla… Troufám si tvrdit, že oproti předchozím (neméně chvályhodným) počinům je toto značným posunem a zároveň důkazem tvůrčího potenciálu dua YoungbloodKhan. Bohudík, i na „Poetry for the Poisoned“ jsou k nalezení klasické „Kamelot songy“ – namátkou mohu jmenovat třeba „Hunter’s Season“ nebo „Once Upon a Time“ – a všechny dělají svým, v některých případech již legendárním předchůdcům čest. Třetím typem, který se na „Poetry for the Poisoned“ objevil, jsou čtyři skladby, které dohromady tvoří eponymní opus magnum „Poetry for the Poisoned“, jehož prostřednictvím album famózně graduje až k v porovnání s ostatními skladbami takřka optimismem dýchajícímu finále „Once Upon a Time“

Samotná hudba je jedna věc, ale obzvláště v případě Kamelot by byl výsledek sotva poloviční nebýt zpěváka Roye Khana. On a nikdo jiný celé dílo korunuje svým nezaměnitelným a dost možná nepřekonatelným hlasem, jehož nesčetná zabarvení a výrazy provází posluchače oním pandemoniem, ke kterému lze celé album bez ostychu přirovnat. Jak je ale u Kamelot dobrým zvykem, Roy není na zpěv sám. „Poetry for the Poisoned“ oplývá řadou hostujících hudebníků (Jon Oliva, Amanda Sommerville, Björn Strid, Gus G.), nade všechny ale musím vyzdvihnout svoji favoritku, rusovlasou krásku Simone Simons (Epica), jejíž mezzosoprán tvoří ve spojení s Khanovým hlasem kombinaci, která nechává všechny posluchače stát v němém úžasu. Kdykoli se tyto dva hlasy potkají v jedné písni, jde o dokonale nadpozemský zážitek…

Kdo se rozhodne investovat do této desky svoje těžce vydělané finance, má jistotu, že se mu dostane nevšedního zážitku. Bude se moci opájet hudbou, jejíž tvůrci naplno popustili uzdu své fantazii a jen ta jim byla limitem. Drobné připomínky by se sice našly, ale jsou tak zanedbatelné a dost možná subjektivní, že není v jejich silách stlačit celkové hodnocení pod takřka absolutních 9/10 z pera fanouška. Kdo doposud plně nedocenil kvality této kapely si může pět procent z tohoto hodnocení odečíst, to ale nic nemění na tom, že je „Poetry for the Poisoned“ skutečně výjimečná deska, kterých nevzniká mnoho, a když si k ní člověk najde cestu, bude se jejími krásami opájet ještě dlouho…


Mushroomhead – Beautiful Stories for Ugly Children

Mushroomhead - Beautiful Stories for Ugly Children
Země: USA
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 28.9.2010
Label: Megaforce Records

Tracklist:
01. Come On
02. Inspiration
03. Slaughterhouse Road
04. I’ll Be Here
05. Burn the Bridge
06. Holes in the Void
07. Harvest the Garden
08. The Harm You Do
09. Your Demise
10. The Feel
11. Darker Days
12. Do I Know You?

Hodnocení:
nK_! – 7/10
Seda – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (nK_!):

Kdesi za horami špíny a řekami toxického odpadu se rozprostírá starobylý les. V tom lese stojí polorozpadlá chaloupka. Nikdo už si ani nepamatuje, kdo ji postavil, tak je stará. Před necelými sedmnácti lety se do ní nastěhovala banda oškliváků porostlých houbami a řekla si – půjdeme dělat hudbu a změníme svět!

Rok se s dalšími třemi sešel a světlo podzimního světa spatřilo další (v pořadí již sedmé) řadové album amerických Mushroomhead. Nebudu se tvářit jako věrný fanoušek a rovnou na sebe prozradím, že jejich předchozí produkci jsem téměř úplně přešel a neznám z ní po paměti ani půl sloky. Nedokázala si prostě udržet moji pozornost déle než deset minut. Stává se, hlavně u americké alt-metalové (nerad používám výraz nu-metal) produkce. O to více jsem byl překvapen, když jsem se jen ze zvědavosti sobě vlastní odvážil pustit si poslední a nejnovější „Houbovou hlavu“. A hle – nestačím věřit vlastním uším. Nečekejte prosím porovnání s předchozími alby, spíše jemné srovnání v rámci žánru.

Bubáci (nebo houbáci?) z Clevelandu v Ohiu si za dobu svojí existence vybudovali slušné renomé na pomyslném metalovém piedestalu slávy. Charakteristickým znakem jejich produkce je enormní počet členů (momentálně celých osm kusů), hromada fanoušků, ještě větší kopec odpůrců a v neposlední řadě donekonečna omílané srovnávání s krajany Slipknot. Faktem je, že obě kapely fungují na bázi „anonymní“ projekce, vyznačující se předně tím, že každý jeden z hudebníků má připraven kostým a masku určitého (obvykle velmi společensky nepřijatelného nebo šíleného) motivu, se kterým objíždí koncertní štace. V případě Mushroomhead je vysvětlení jednoduché – jednotliví členové se chtěli nějakým způsobem odlišit od působení ve svých dalších projektech. Jen poznámka na okraj – až mi po stodevadesátéšesté bude někdo tvrdit, že Mushroomhead kopírují již zmíněné Slipknot, nechť prosím porovná roky založení obou uskupení. Děkuji.

Nyní již k hodnocení samotného alba. Mé první krůčky po dvojitých vokálech, podladěných kytarách a téměř nerozeznatelných klávesách byly vskutku rozporuplné. Po prvním poslechu jsem měl sto chutí otevřít krabici s nápisem „propadliště dějin“ a celého materiálu se obligátně a bez zbytečných svědků zbavit. Dal jsem však desce ještě jednu šanci a myslím si, že jsem byl bohatě odměněn. To, co se zpočátku jevilo jen jako ničím neobvyklá a nudná směsice běžných riffů, se postupně proměnilo ve velmi zajímavou kolekci několika výborných songů. Bylo by slušné říct si na rovinu, že nelze čekat převratnou hudební extázi nebo nedejčert přelomovou desku, která změní na dlouhá léta vnímání kritiků. Ne. Mushroomhead si na nic nehrají a podle toho, co jsem pochytil z jiných článků, si jedou ve svých zajetých kolejích. Hlubokých, ale pro mě momentálně rozhodně ne nudných. Ale ani perfektních.

Houbaři recyklují, kde se dá, ale přesto nějakým záhadným způsobem úplně nenudí a nutí si některé zvláště vypečené kousky pouštět do zemdlení pořád a pořád dokola (blíže se zmiňuji níže). Vlastně se až sám divím, jak může být vpravdě typická směska amerického alternativního metalu návyková. Nic, co bychom jinde neslyšeli, ale přesto je tam něco… něco. Možná letité zkušenosti s tříděním odpadu, možná výborné skladatelské schopnosti, které dokáží jednotlivé zdánlivě ničím zajímavé party spíchnout dohromady takovým způsobem, že se stávají funkčními v rámci celku. Zajímavé a překvapivé.

Kdybych si měl vybrat, za svého favorita rozhodně vyhlásím písničku s pořadovým číslem dvě. „Inspiration“ mi rozhodně inspiraci dodala, a to nejen k psaní tohoto článku. Rychlejší ukřičené pasáže střídají podstatně střídmější části a od začátku do konce se dobře poslouchá. Další výborná věc se skrývá pod číslem 6 a jmenuje se „Holes in the Void“, na kterou si Mushroomhead pozvali dokonce hosta – Joe Altiera (kdybyste mě mučili, nevzpomenu si, o koho jde). Jedná se o pomalejší a na první poslech i rozvláčnou skladbu, která však dokáže uchvátit přesvědčivými vokály a celkově funkční kompozicí. V podobném duchu se nesou i „Do I Know You?“ a „The Feel“, které připomenou pomalejší tvorbu úhlavních nepřátel Slipknot. Bod k dobru, takové písničky mám rád. Oproti těmto mě ale titulní „Come On“, ke které byl natočen klip (a jedná se tak o první singl nové desky), až tolik neoslovila. Krom naprosto standardního refrénu nemá podle mého názoru co nabídnout. Podobných je i několik dalších kousků, jmenovitě „Slaughterhouse Road“, „Darker Days“ nebo „Harvest the Garden“. Poslouchají se dobře, ale celkově nejde o nic zapamatováníhodného. Na koncertech se však může jednat o slušné vypalovačky. Další zajímavé skladby pouze zkratkovitě: „I’ll Be Here“ nebo „Burn the Bridge“ rozhodně neurazí.

Jak jste jistě z celkového ladění recenze poznali, deska se mi líbila. Nejde sice o nic ultra světoborného, ale rozhodně se dobře poslouchá a v žádném případě nenudí. Dávám nadprůměrných sedm a jdu si ještě jednou pustit „Krásné příběhy pro ošklivé děti“. Nevylučuji, že během několika dalších poslechů se výsledné hodnocení vyhoupne ještě o stupínek výše.

Mushroomhead


Druhý pohled (Seda):

Hezké příběhy pro ošklivé děti? Tak to je album přesně pro mě. Ale teď vážně. Mushroomhead jsem nikdy vlastně pořádně neslyšel, a tak jsem si prožil debut právě s tímto albem. Nakonec na mě vypadla poměrně slušná deska, která na určité chvíle určitě zabaví. Solidní nu-metal, který nemůže urazit. Líbí se mi zejména začátek, ke konci už moje pozornost trošku upadala. Osobně bych ale přitvrdil zpěv, nějaký pěkný řev by se tam určitě vyjímal. Takhle to tedy bude slušná šestka.


Agalloch – Marrow of the Spirit

Agalloch - Marrow of the Spirit
Země: USA
Žánr: atmospheric folk / doom / black metal
Datum vydání: 23.11.2010
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. They Escaped the Weight of Darkness
02. Into the Painted Grey
03. The Watcher’s Monolith
04. Black Lake Niðstång
05. Ghosts of the Midwinter Fires
06. To Drown

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Není žádným velkým tajemstvím, že z tak obecně velice povrchně smýšlející země jako USA většinou pocházejí kapely hrající na obdobně povrchní úrovni. Ne vždy je to úplně špatně a minimálně pro nenáročný oddech se takové skupiny čas od času hodí, o nějakém hlubším posluchačském prožitku, natožpak o nějakém sdělení či myšlence v hudbě, se však mluvit nedá. Jak nám ale neodbytně připomíná jedno známé pořekadlo, takřka vždy existují výjimky potvrzující pravidlo, a tak i ze severoamerické velmoci pocházejí skupiny, k jejichž hudbě nelze přistupovat jinak než jako k čirému umění. Namátkou zde můžeme zmínit například skvosty jako Wolves in the Throne Room, Asunder, Nachtmystium, Krallice, Panopticon nebo Agalloch. A jsou to právě poslední zmiňovaní Agalloch, kteří jsou dnes předmětem našeho zájmu.

Co do stylové škatulky bychom Agalloch mohli nazvat atmosférickým folk/dark metalem, což žánrový rozsah jejich tvorby vystihuje zřejmě nejlépe, na druhou stranu se ale stejně tak jedná o označení v podstatě zavádějící. Ono totiž, jak už to tak bývá, není folk metal jako folk metal, a pokud se vám pod tímto označením vybaví plejáda trendem zplozených heja-heja tajtrlíků typu Korpiklaani, máte o daném žánru velice pokřivenou představu. Jsou to mimo jiné právě Agalloch, kteří beze zbytku dokazují, že i folk metal je hudbou na vysoce spirituální úrovni s přesahem do jiných sfér. Použijeme-li onoho omšelého porovnání právě s králi pivního folku, dostaneme dvě skupiny, jež, ačkoliv zaštítěné stejnou škatulkou, k sobě snad nemohou mít dále. Jen představu – Agalloch a Korpiklaani k sobě mají asi tak stejně blízko jako plastikové dětské autíčko a Rolls-Royce, čili, abychom zůstali u krásně motoristického výraziva, obě mají čtyři kola, tím však podobnost končí. Stejně tak snad jediné, co má folk metal v podání Agalloch společného s folkovými halekačkami à la Korpiklaani (a jim podobných), je jenom a pouze použití kytary, baskytary a bicích. Nic jiného.

Agalloch, to je ničím neředěná hudební lahůdka i pro toho nejnáročnějšího posluchače, nepřerušovaný proud unikátní přírodní atmosféry, která vyráží dech. Agalloch je zhudebněná procházka panenskou krajinou, na jejíž půdu dosud nevkročila lidská noha. Hluboké jehličnaté lesy, vysoké hory, pod jejichž majestátností je nutné sklopit zrak, křupající sníh pod nohami, krajina, v jejímž lůnu má člověk pocit, že je sám jediný na celém širém světě. Takové nálady vyvolává poslech Agalloch.

Je pravda, že tu zatím hovořím pouze v obecné rovině o skupině, nikoliv přímo o její novince „Marrow of the Spirit“, ale vše, co bylo napsáno v předchozích řádcích, sedí beze zbytku i na nejnovější počin z dílny oregonských náladotvůrců. Je to do jisté míry dáno i tím, že tvorba Agalloch působí především na velice abstraktní rovině, tudíž se o samotné hudbě a konkrétních projevech jednotlivých skladeb mluví jen těžko, mnohem lépe se popisují až ty konečné pocity z nich pramenící. Přesně v souladu s tím bych si dovolil prohlásit, že zatímco poslední počin „Ashes Against the Grain“ na mě působil „podzimně“, „Marrow of the Spirit“ dýchá spíše zimní atmosférou. Ale jak jsem již řekl, je to pouze můj osobní pocit, takže někdo jiný to zase může vnímat jinak, možná dokonce i naopak, ale to vše je spojené právě s onou abstraktností. A právě v tom tkví jedna z nejúžasnějších věcí na Agalloch, ale i na všech hudebních atmosférách – takovouto muziku (na rozdíl třeba od technicky pojatého metalu) nelze měřit šuplerou, nýbrž pouze svým vlastním vnímáním. Pokud toto pochopíte a domyslíte do důsledků, je jasné, že to otevírá takřka nekonečné množství možností, jak k „Marrow of the Spirit“ přistoupit a jak jej vstřebat.

Agalloch

Na ploše pouhých šesti délemetrážních opusů maluje skupina pestrou paletu bílých a šedavých nálad, v jednu chvíli hrozivých jako nejprudší vichřice, jindy zasněných jako pomalu se vznášející sněhové vločky, opodál zase tichých a osudových jako nekonečné pláně sněhu pokrývající vše, kam až oko dohlédne. Ačkoliv to bude možná vůči ostatním skladbám, které jsou všechny do jedné naprosto úžasné, nefér, nemohu nevypíchnout jednu jedinou nade všechny ostatní – přenádherný zádumčivý epos „Black Lake Niðstång“, z jehož nepopsatelné majestátnosti se tají dech. V jeho útrobách dřímá atmosféra přímo nezemská. V náznacích zde lze dokonce tu a tam zaslechnout epičnost asociující genialitu dávných průkopníků Bathory v období nepřekonatelného veledíla „Twilight of the Gods“. A ku cti Agalloch slouží fakt, že z tohoto nerovného souboje s legendou všech legend sice neodcházejí jako výherci, ale tváří v tvář Quorthonově nadčasovosti ani nemusejí sklánět hlavu. A považte, o kolika skupinách jsem já, věrný uctívač kultu Bathory, kdy něco takového prohlásil…

„Marrow of the Spirit“ se může stát vaším věrným společníkem do právě nastupujících sněžných dnů, jejichž atmosféru více než vystihuje, ba přímo přesahuje. Co vám budu povídat, na desky Agalloch se sice čeká vždy několik let, ale když to přijde, nemůžu se nikdy zbavit myšlenky, že mám před sebou dílo takřka dokonalé. A stejně tak jako všechna předchozí alba Agalloch, i „Marrow of the Spirit“ je vybroušený klenot.


Kylesa – Spiral Shadow

Kylesa - Spiral Shadow
Země: USA
Žánr: sludge metal
Datum vydání: 25.10.2010
Label: Season of Mist

Hodnocení:
Seda – 7/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Pokud máte rádi originální hudbu, je Kylesa přesně pro vás. Tahle parta umí tvořit hudbu tak, abyste se u ní prostě nikdy nenudili. Kombinuje se zde několik stylů a žánrů, k tomu ženský vokál s mužským. Výborná nálož pořádně rychlých bicích podtržené skvělou basou a zajímavými riffy. Kylesa díky tomuhle všemu tvoří na scéně poměrně zajímavé uskupení a zatím mě nikdy na desce nezklamali. Stejně tomu je tak i s tímto aktuálním počinem “Spiral Shadow”. Hudba je celkově pořád stejná jako dříve. Kapela si drží svůj oblíbený zvuk, který i dalším albem neupadá do stereotypu, ba naopak. Stále je tato hudba plná nápadů a pestrosti a dokonce bych i tvrdil, že Kylesa album od alba roste.

Jak je zvykem, prolínají se tu pomalé psychedelické pasáže s pořádnou tvrdou řežbou, která vás donutí nebýt v klidu. Tu tvrdší část si odbudete hned na začátku. Otevíračka “Tired Climb” patří k mým nejoblíbenějším na desce. Mírný úvod pouze s bubny a lehkou kytarou ve chvíli přeskočí v neskutečné peklo. Když to v podobném duchu následuje ještě s “Cheating Synergy” a “Crowded Road”, tak je začátek naprosto excelentní. Tato trojka je pro mě fenomenální, mezi ní je ještě ale vložený první pomalejší kousek, a to “Drop Out”. Pokud jste úchyl na bicí (jako já), tak je to přímo ideální song. Právě bicí zde mají velkou roli, skoro celou minutu mají prostor jen samy pro sebe a můžete si užit krásy tohoto nástroje. Jak je dobře známo, Kylesa využívá bubeníky hned dva a díky tomu se dají vyčarovat naprosto úžasné pasáže. Rychlost jako na začátku se potom vrací až trochu v osmé “Forsaken” a naplno v předposlední “Back and Forth”. Zbytek je již zmiňovaná lehčí psychedelika, vyskytují se tu zajímavé zvuky, které lze jen těžko popsat, zkrátka se to musí poslechnout.

Kylesu jsem měl taky možnost zhlédnout na letošním Brutal Assaultu. Patřili ke kapelám, na které jsem se nejvíce těšil. Nevím, čím to bylo, možná únavou, možná špatným časem, ale nějak mi jejich vystoupení nesedlo. Z desky mě to bavilo opravdu hodně, v živém podání mi tam něco chybělo. Zřejmě to bylo příliš velkým prostorem, v klubu by jejich hudba zněla úplně jinak. Snad se sem ještě někdy podívají.

Kylesa nikdy nezklame. Toto si vždy s každým albem od nich musím říct. Trošku mě ale mrzí, že tu není více nářezů jako ze začátku. Zbytek je ale taky kvalitní, to se mu prostě nedá upřít. Originální hudba, která pobaví vždy. Pokud máte dost neustále stejných zvuků, jděte do Kylesy, ta je prostě jiná než ostatní.


Další názory:

Tak takhle nějak znějí opravdu heavy alba. Americká Kylesa se sice na své novince “Spiral Shadow” nijak výrazně neodchyluje od stylu minulé “Static Tentions”, zrovna v tomto případě bych v tom však zas až takový problém neviděl, když jejich hudba stále baví. “Spiral Shadow” totiž nenabízí nic, co by fanoušci téhle skupiny neměli rádi. Chvílemi až snové či dokonce psychedelicky znějící pasáže se prolínají s výbuchy zatěžkané agrese, střídání mužského a ženského vokálu dodává desce na pestrosti, a ve výsledku tak není “Spiral Shadow” ničím menším velmi povedeným počinem, který, pravda, “pouze” naplňuje standard Kylesy, ale je nutno dodat, že u téhle skupiny je onen standard vysoko. Já jsem spokojen.
H.


Miss May I – Monument

Miss May I - Monument
Země: USA
Žánr: metalcore
Datum vydání: 21.6.2010
Label: Rise Records

Hodnocení: 4/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Je to již rok, co jsem tu recenzoval tuto partu. Tehdy to byla mladá, poměrně nezkušená kapela, která se se svým debutem “Apologies Are for the Weak” uvedla na scénu. Tento počin mě velice bavil, jednalo se o velice chytlavý metalcore, který i přesto, že nebyl nijak odlišný od ostatních kapel, měl své kouzlo. Oproti “Apologies Are for the Weak” je ale “Monument” opravdu slabý. Doufal jsem, že Miss May I navážou podobnou hudbou, jelikož je kapela mladá a stále má celou svou budoucnost před sebou. Po nasbíraných zkušenostech jsem čekal, že “Monument” bude opravdu geniální. Zřejmě jsem přecenil jejich možnosti, protože je to až podprůměrná hudba, které je všude milión.

A v čem je to tak jiné? Jak to teď bývá oblíbené, opět se výrazně přidalo na melodice. Skoro každou kapelu to k tomu táhne. Na jednu stranu tento tah chápu, kapela nechce dosáhnout toho, aby rok co rok zněla stejně. Skvělý scream z loňska? Nahrazen něčím, co se s tím nedá vůbec srovnávat. Možná jsem z toho “vyrostl”, ale čistý vokál už se mi tu tolik nezamlouvá. Nejspíše to bude ale tím, že zrovna na pozici basáka a čistých vokálů proběhla změna. Joshe Gillespie, který to zvládal dokonale, nahradil Ryan Neff. Od něj mi to prostě nesedí. Jednotlivé songy se od sebe skoro neliší, je to prostě metalcore, který je jen pro peníze. Možná to bude znít pro někoho jako klišé, ale Miss May I určitě dost pokomerčnili. Nemám tu žádný oblíbený kousek, nic, co bych si několikrát pustil dokola. Když si pustím jakoukoliv píseň z loňska a srovnám ji s novinkou, tak jsou prostě všechny lepší. Jednotlivě to moc rozebírat nejde, ale zmíním “In Recognition”. Poměrně zajímavý kousek na corovou kapelu. Pomalá balada pouze s čistým zpěvem. Ideální na ploužáček, ale od toho snad máme jiné kapely, ne? Zbytek je opravdu jen nuda…

Trošku mě mrzí, že se Miss May I, kterým jsem předpokládal velkou budoucnost, nepovedlo už hned druhé album. Je to bez nápadu, jakákoliv originalita je pryč, nic, co by vás prostě chytlo. Nemá to žádný sex-appeal. Velice jednoduchá hudba pro jednoduché lidi. Pokud chcete něco víc, zde to nenajdete. Snad příště a lépe.


Death Angel – Relentless Retribution

Death Angel - Relentless Retribution
Země: USA
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 3.9.2010
Label: Nuclear Blast Records

Hodnocení:
Earthworm – 9/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

I po takové době poslouchání rockové a metalové hudby jsem se pořád nestřetl s Death Angel, thrash metalovou kapelou z Bay Area, odkud pochází většina známých thrashových jmen. Ač jsem věděl o jejich existenci, nemohl jsem si najít čas na to, abych si je poslechl. Správná doba nadešla teprve s vydáním jejich nové desky “Relentless Retribution”. “Relentless Retribution” je šesté album této kapely a třetí po jejich reunionu v roce 2001, při kterém se ovšem nevrátili všichni ze staré sestavy.

Čekal jsem pořádnou thrashovou palbu s lehkými progresivními úlety a přesně to jsem dostal. Jenže jsem nečekal takovou kvalitu – ta je opravdu masivní, asi tak jako je masivní dobře mířený kopanec do varlat. Hned první skladba “Relentless Revolution” je parádní thrashová hymna s úžasnými riffy, pro thrash typickými “gang” vokály (aneb něco pronese celá kapela) a skvělým refrénem (až by se k nim chtěl člověk opravdu přidat, jak k tomu kapela vybízí – “Join us”). A to jsem ještě nevěděl, co číhá v dalších zákoutích alba.

Při songu “Truce”, který nabízí krutopřísnou riffáž, se vám určitě bude chtít házet hlavou, sedět s otevřenou pusou zase budete při pomalejší “Absence of Light” se skvělým sólem, při kterém mi z nějakého důvodu do hlavy naskakuje kapela Death. Geniální je určitě i progresivnější “Opponents at Sides” s netradičními vokály. Co by to bylo za album bez šmakózní, melancholické balady? Jedenáctá skladba “Volcanic” je opravdu podařený kousek, který vás určitě nenechá chladnými.

Vynikajících songů je vlastně dost (je jich 12), ale opravdovou perlou je hned druhá skladba “Claws in So Deep”, která nabídne úplně všechno, co od kapely tohoto typu můžete požadovat. Rychlé a tvrdé riffy, pár nečekaných změn, rychlé i pomalé pasáže, změny vokálního stylu, jistou epičnost, chytlavý refrén, rychlé a zároveň melodické sólo… a hlavně překvapení na konec. Akustické outro od známé mexické dvojice kytaristů Rodrigo y Gabriela. Lahůdka pro fajnšmekry!

“Relentless Retribution” je fantastické album, které pro mě bylo i tak trochu překvapením. Není úplně bez chybičky, i na tomto skvostu se dá nalézt pár pasáží, které prostě nejsou tak super jako ostatní. Mluvit o famózním výkonu a zručnosti kapely je zbytečné, tak snad nakonec ještě pochválím vynikající produkci. Metaloví fanoušci, spojte se a nepřehlédněte tuhle pecku!


Další názory:

Death Angel jsem vždy považoval za jednu z hudebně nejlepších thrash metalových kapel, protože to jsou právě oni, ačkoliv nejsou třeba tak na očích jako ostatní uskupení z Bay Area, kdo mi dává přesně to, co já od podobné muziky očekávám, což v podstatě znamená sice metalový nářez bez slitování, ale zároveň inteligentně pojatý. Death Angel se totiž daří hrát ryzí thrash, ale zároveň si v něm dokáží najít cestičky pro různá progresivní či mimožánrová ozvláštnění, jež jim prostě dodávají neskutečnou šťávu. Možná nejvíce to platí o po-comebackových deskách, včetně té nejnovější s názvem “Relentless Retribution”, která opět nabízí vše typické pro tuhle kapelu, avšak bez bezzubého omílání již vyřčeného. Ve skutečnosti mi sice přijde o kousek agresivnější než její předchůdci “Killing Season” a “The Art of Dying”, ale i tak se zde několik vskutku lahůdkových nadžánrových výletů jako například závěrečná flamenco pasáž v “Claws in So Deep”. S větším odstupem se sice novinka na své dva přímé předchůdce těžce nechytá, přesto se však jedná o pěkný kus dobré muziky.
H.


Black Label Society – Order of the Black

Black Label Society - Order of the Black
Země: USA
Žánr: southern / groove metal
Datum vydání: 10.8.2010
Label: E1 Entertainment

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Už jsou to čtyři roky, co Zakk Wylde se svojí bandou Black Label Society vydal album “Shot to Hell“, a spousta nedočkavých fanoušků si jistě říkala, jestli má to čekání alespoň trochu smysl. Teď už se určitě nenajde nikdo, kdo by zastával názor, že to smysl nemělo – “Order of the Black” vystřelí Black Label Society do nebe.

Bůhví, jestli výkon a skládání na albu ovlivnil i rozchod Ozzyho se Zakkem, každopádně na tomto albu Wylde ukázal, že umí dělat vynikající hudbu i bez něj. Na CDčku se schovává pořádná nálož riffů a melodií, přesně tak, jak je u Black Label Society zvykem. Jejich tradiční sound – kombinace brutálních riffů a skvělého hlasu – stále zůstává, i když s drobnými změnami. Tvrdší a hutnější kytary, rychlejší tempo, stejně jako sóla, která jsou opravdu zběsilá a zní až nelidsky rychle (například intro v songu “Black Sunday“, který sotva začne a už vám ďábelské sólo vystřeluje mozek z hlavy).

Co se týče riffů, Black Label Society potvrzují, že někdy je v jednoduchosti síla. Hned ve druhé skladbě “Overlord” čeká posluchače nepříliš složitý riff a prostý rytmus bicích ve středním tempu, ale melodie je fantasticky podmanivá a právě jednoduché bicí nutí každého podupávat do rytmu nebo dokonce zahrát si na neviditelné bicí (smích). Tato esence tvoří možná nejlepší song na albu. Opravdové perly se vyskytují i ve skladbách s rychlejším tempem, příkladem budiž “Godspeed Hellbound“, jejíž ústřední riff mi sice něco pekelně připomíná, ale zatím jsem nepřišel na to, o co se jedná, a je jednoduše lahodný, tak není co řešit.

Na albu Black Label Society rozhodně nesmí chybět balady, kterých je na můj vkus možná trochu moc a po čase docela omrzí. Určitě by neuškodilo jednu ubrat, aby se poměr rychlejších a pomalých skladeb trochu zvětšil. Balady jsou tradiční, Zakk sedá za klavír a káže svým mocným hlasem – když najednou vystřihne kytarové sólo možná ještě šílenější než v některých rychlejších skladbách. Na albu nechybí ani jedna kraťoučká instrumentálka – skladba “Chupacabra” ve flamenco stylu.

Suma sumárum, čekal jsem, že dostanu něco podobného, ale že to bude až takový nářez? Tohle album je čistá energie a dokáže fantasticky nabít. Škoda toho většího počtu balad, které jsou sice kvalitní, ale po pár posleších už jsou spíše záležitostí, která se přeskakuje. I přesto se rozhodně vyplatilo čekat.


Stone Sour – Audio Secrecy

Stone Sour - Audio Secrecy
Země: USA
Žánr: hard rock / alternative metal
Datum vydání: 7.9.2010
Label: Roadrunner Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Vždycky jsem Stone Sour bral jen jako kapelu, kam si Corey Taylor chodí odpočinout od tvrdší hudby a emotivně se vyřádit. Některé jeho balady jsou ale opravdu povedené, namátkou jmenuju “Bother” nebo “Through Glass”. Ve Stone Sour mi to nevadí, když už to ale tahá do Slipknot (“Snuff” mluví za vše…), tak to moc příjemné není. Všechny svoje emotivní výlevy by se měl držet právě zde a mít možnost vychutnat si zpěv i v jiné formě než jen řvaní.

Po krátkém intru “Audio Secrecy” už se deska plně rozjede. Stejně jako na “Come What(ever) May” je to hned pořádný, nekompromisní hardrock. “Mission Statement” je velmi podobná jako “30/30-150”. Tvrdší zpěv, který se perfektně chvílemi mění do čistého, zabijácký riff a rychlé bicí. Výborně uvítání do desky, a když to záhy potvrdí další “Digital (Did You Tell)”, tak je zatím “Audio Secrecy” výbornou prací. Kytarové riffy se opravdu povedly, James Root tu odvedl skvělou práci. Nejtvrdší část by byla za námi, takže pokud chcete od Stone Sour jen hardrock, tak už to vypněte (smích). Je tu totiž už pomalejší “Say You’ll Haunt Me”, do balady ještě ale nespadá, refrén je totiž rychlejší než zbytek písně a chvílemi je tu “tvrdší” verze Coreyho. Refrén je zároveň velice chytlavý, prostě to, co vám hned uvízne v hlavě. Skoro stejná je i další “Dying”, většinu času se jedná o pomalou táborovku, během chvíle se ale promění v něco opačného. V “Dying” se mi velice líbí kytarové sólo, které bych tam po dosavadním vývoji nečekal.

Po dvou hardrockovějších kouscích “Let’s Be Honest” a “Unfinished” se dostáváme ke zmiňovaným baladám. “Hesitate” je první pomalejší a vážnější, z balad od Stone Sour se mi vždycky líbí jen některé. Zde je to hlavně “Miracles”, ale nepředbíhejme. Hned po “Hesitate” je tu “Nylon 6/6”, abyste se úplně nevybrečeli, vložili autoři mezi dvě měkkčí jednu rychlejší. A teď tu “Miracles”, pro mě nejlepší song na desce. Řadí se k velikánům mezi rockovými baladami jako “Bother” a “Through Glass”, nevím, čím to je, ale pro mě je velice chytlavá. Další pomalejší “Pieces” už se mi zas tolik nelíbí, ale refrén je opět velice chytlavý. Refrény jsou tu celkově velmi silná věc, každá z těchto písní by mohla být často hraným hitem v rádiích. Dále už to není nějak podstatné, průběžně se střídá tvrdší s měkkčí a není to nic důležitého. Zmíním ale předposlední “Anna”, která určitě patří mezi mé top5 z “Audio Secrecy”. Střídá se pomalé s rychlým, a kdyby se vyměnil CoreyKurtem Cobainem, mohla by to být i zajímává píseň od Nirvany.

“Audio Secrecy” je podlě me poměrně podařené dílo. Pár songů bych ale vyházel, mezi “Miracles” a “Anna” je to celkem hluché místo, které mi docela vadí. Chybí mi tu ale více nářezů, po úvodních dvou tam skoro žádný není. V tom bylo “Come What(ever) May” mnohem lepší. Stone Sour vydávají desky pramálo, když už ale, tak stojí za to.