Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

Fear Factory – Mechanize

Fear Factory - Mechanize
Země: USA
Žánr: industrial metal
Datum vydání: 5.2.2010
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Mechanize
02. Industrial Discipline
03. Fear Campaign
04. Powershifter
05. Christploitation
06. Oxidizer
07. Controlled Demolition
08. Designing the Enemy
09. Metallic Division
10. Final Exit

Hodnocení: 7/10

Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 8/10
H. – 7/10
Seda – 6/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Občas obdržíte nabídku, která se zkrátka neodmítá. Před nedávnem mne kontaktovala vcelku vlivná (rozuměj – zdejší redaktor s tím podivným nickem začínajícím na písmeno H) osobnost, jež mi nabídla opravdu prestižní a vysoce hodnocenou (rozuměj – galeje úplně zadarmo pod pohrůžkou ublížení na zdraví) práci, výměnou za mlčení. To bych nebyl já, abych si nenašel čas i na pár zešedivělých metalových hlav a po opravdu dlouhé době nepřispěl svými podivně zakroucenými prsty do zdejšího mlýnku. Co nás čeká a nemine? Dneska popravdě nic extrémního, jen poctivá porce válcujícího industriálního thrash metalu. Většině čtenářů by již touto dobou měly slzet oči a v pánevní oblasti by měli začít pociťovat příjemné teplo, hraničící s chvěním. Ano, nebudeme to dále prodlužovat – vítejte v Továrně na strach.

Když se řekne Fear Factory, mnoho lidí si automaticky vzpomene hned na několik věcí, od bohaté historie, začínající někdy v roce 1989, přes těžce zaneprázdněného Dina Cazarese, až po samotný industriální styl, zakomponovaný do hudby. Rok se s rokem sešel, hoši se málem nedohodli, ale my si konečně můžeme na stáncích (sorry, nic jinýho mě fakt nenapadlo) vyzvednout prozatím poslední fošnu s názvem „Mechanize“. Krom toho, že se jedná o desku s pravděpodobně nejostřejšími verbálními názvy písní (uznejte sami – „pauvršiftr“, „krajstplojtejšn“, „oxidajzr“ atd.) v historii Fear Factory, také ucítíte již několikrát přežvýkané industriální prvky téměř na každém nádechu. To je ale naprosto vedlejší, hlavním poznávacím znakem desky je totiž jakási přímočarost. Ze samotné hudby vymizela většina melodických částí, na které jsme byli mnohdy zvyklí z dřívějška, a právě ty byly nahrazeny jasným a nekompromisním sjížděním kytar a dusotem bicích.

Zvuk desky je také na perfektní úrovni, vše sedí, jak sedět má, a veškeré instrumenty jsou naprosto skvěle čitelné, což se v dnešní době cení. Ne každý dokáže vhodně vyvážit jednotlivé prvky a určitě ne každý je dokáže dobře sladit dohromady. Do toho všeho tedy opět (možná by bylo lepší vkládat jenom křížové odkazy, protože si začínám připadat trapně) ony elektronické prvky, které jsou nejvíce čitelné, když jsou naroubované ve vokálech. V sestavě se téměř nic nezměnilo, Burton Bell je opět v takové kondici jako dřív a i po tak dlouhé době je schopen uzpívat téměř vše, od klidnějších a pomalejších částí až po rychlé klepanice připomínající rachot ve šroubárně. Dino Cazares je onen ztracený syn, který měl a stále má ve své kariéře opravdu rušno. Kytarista, který vystřídal hned několika kapel, se po několikaleté pauze opět vrátil do sedla a daří se mu náramně. I když má kytarovou část čistě na svých bedrech, nic se nezměnilo na tom, že právě kytarové linky zní perfektně, zejména za doprovodu hromového zvuku bicích. Gene Hoglan je možná ta šedivá postavička kdesi vzadu, ovšem s historií a hudebními kořeny sahajícími až někam do pravěku. Jen výčet kapel, ve kterých hrál (Death, Testament, Strapping Young Lad, Opeth a mnoho dalších) může způsobit slabším náturám infarkt. Zde se objevuje jako bubeník. A ve finále baskytarista Byron Stroud, známý taktéž ze Strapping Young Lad. Co naplat, tím hlavním je ale hudba. Pojďme na to.

Jako intro posloužil song „Mechanize“, který je popravdě pravděpodobně tím nejideálnějším pro otevření desky a její představení. Rychlý začátek, při němž vám začnou krvácet uši z intenzivního přívalu bicích a kytar. Po nějaké době se tempo uklidní, což je možná škoda, jelikož síla této písně je přímo vybízející k rozbití něčeho nebo něčemu. Druhou a dle mého názoru nejpovedenější písní je „Industrial Discipline“, jež vyniká zejména vokály, na nichž je nejvíce slyšet onen industriální vliv. Mimoto je to taky jedna z těch písní, která není až tak přímočará a zkrátka se velice hezky poslouchá. Následuje „Fear Campaign“, která posloužila jako pilotní singl s videoklipem, přičemž se točí kolem věcí, jaké dnes do svých singlů zahrnuje téměř každá druhá kapela. Nutno dodat, že jak klip, tak píseň jsou opravdu povedená záležitost. Přesvědčit se můžete sami níže.

„Poweshifter“ – opravdu je nutný popis něčeho takového? Píseň, která charakterizuje celé album již delší dobu, si rozhodně zaslouží alespoň zmínku. Právě zde si vyslechnete vyzrálost bicích, které se od posledně opravdu vytáhly. Ne, že by na dřívějších deskách stály za nic, ale až zde si možná uvědomíte, kam až členové kapely dorostli. Což se ostatně dá říci celkově o zvuku desky. „Christploitation“ je obrazem starých časů, kde se hoši snaží reflektovat svou dřívější tvorbu, nejen pomocí samplů, které už také nejsou na desce tak časté, ale přeci jsou. Čeho si ale všimnete, je pozoruhodnost, s jakou jsou schopni Fear Factory publikovat písně. Ačkoliv jsou všechny vařeny ze stejného receptu, jejich rozdílnost je opravdu unikátní. Příkladem budiž „Oxidizer“, která vám neustále dokazuje, že jste něco podobného již slyšeli, ale stále se vám to líbí.

Písně „Controlled Demolition“ a „Designing the Enemy“ přeskočíme, načež se zastavíme až u čistě instrumentálního kousku „Metallic Division“. Pokud si pod pojmem instrumentální představíte píseň vybrnkanou na akustickou kytaru za podpory bicích s extrémně nízkou frekvencí úderů, jsou vaše představy opravdu zkreslené. Deska ve vás ale dokáže evokovat opravdu pocity, jako byste byli v ocelárně, přičemž právě „Metallic Division“ toto dokáže nejlépe. Vše zakončuje song „Final Exit“, který je jakousi ukolébavkou na dobrou noc. Hromový nástup vystřídají příjemné a podmanivé vokály, jež náhle konvertují k opětovnému rychlému tempu, na které jsme zvyklí. Opět se jedná o píseň, kterou byste neměli přehlédnout.

Jak to jen shrnou a neznepřátelit si půlku galaxie? Co si budeme povídat, Fear Factory jsou tím, čím vždycky byli – nekompromisní kapelou, produkující nekompromisní, přímočarou a jednoduchou hudbu. Ačkoliv je „Mechanize“, jakožto jedna z nejočekávanějších desek začátku letošního roku precizně zpracovaná, technicky na skvělé úrovni, pořád máte pocit jistého nenaplnění při poslechu. I když zmizelo mnoho melodických prvků, na nichž hoši v minulosti mnohdy velice lpěli, nyní jsou to samply a jiné dodatečné prvky, které dodávají desce patřičně na atmosféře. Pokud jste fanoušci spíše brutálnějších písní, kytarových riffů a všudypřítomných ran do bicích, k výslednému hodnocení si směle přihoďte jedno číslo navíc. Ačkoliv Fear Factory nepřinesli nic nového a originálního, jako celek fungují skvěle, a o to jde především.


Rob Zombie – Hellbilly Deluxe 2

Rob Zombie - Hellbilly Deluxe 2
Země: USA
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 2.2.2010
Label: Roadrunner Records / Loud & Proud

Tracklist:
01. Jesus Frankenstein
02. Sick Bubble-Gum
03. What?
04. Mars Needs Women
05. Werewolf, Baby!
06. Virgin Witch
07. Death and Destiny Inside the Dream Factory
08. Burn
09. Cease to Exist
10. Werewolf Women of the SS
11. The Man Who Laughs

Hodnocení: 6/10

Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 8/10
Seda – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Sice to chvíli trvalo, než se Rob Zombie konečně dokopal k vydání pokračování svého dnes již takřka legendárního sólového debutu „Hellbilly Deluxe“ z roku 1998, ale nakonec jsme se přece jenom dočkali. A jaká tedy deska s celým názvem „Hellbilly Deluxe 2: Noble Jackals, Penny Dreadfuls and the Systematic Dehumanization of Cool“ je?

Nejdříve je nutné si zodpovědět otázku, co od hudby Roba Zombieho očekáváte. Pokud to není žádné velké umění, ale parádní a chytlavé songy, které se vám zakousnou do palice tak vehementně, že je odsud nedostanete ani heverem, ulítlé, komiksově úchylné a s nadhledem podané pecky, které vás čapnou za flígr a vymetou s vámi podlahu vašeho obýváku, tak jste na tom podobně jako já. V čem je tedy problém? Snad v ničem… jen možná, že na „Hellbilly Deluxe 2“ se tohle tak trochu (a u Roba poprvé v kariéře) nepovedlo. Není to žádný průser, o tom žádná, ale přece jenom v kontextu Zombieho předchozí tvorby, musím novince přiklepnout ze všech (teď již čtyř) sólovek tu poslední pozici. Svému staršímu bráchovi z devadesátého osmého nesahá nový „Hellbilly Deluxe“ ani po pytlík.

A začátek desky je přitom přímo famózní. Tomu říkám nástup. Vůbec poprvé je rozbita forma, kdy placku otevírá hororově laděné intro. To je totiž zakomponované rovnou do prvního songu „Jesus Frankenstein“. Vůbec to však nevadí. Tato hned první pecka je totiž absolutní bomba do držky, kulervoucí jízda s tahem na bránu, že konkurence může blednout závistí. A ten refrén, no to je mrda, co vám budu povídat. Podobně našlapaně hustá je i videoklipová dvojka „Sick Bubble-Gum“, třetí singlová „What?“ a také čtvrtá „Mars Needs Women“. Jenže to je asi tak skoro všechno…

S následujícími songy už to taková sláva není. Ne, že by byly všechny vyložené špatné, světlé momenty by se našly, jenže proti úvodní vražedné čtyřce jde laťka o poznání dolů, přičemž klesá spíše pozvolně až k té nejméně povedené písni, což je u mě „Death and Destiny Inside the Dream Factory“, která prostě není nic jiného než vata, sorry. I třeba taková dost proklamovaná „Werewolf Women of the SS“ mě nechává docela chladným.

Z letargie vytrhává až osmá „Burn“, která se také relativně povedla, a z druhé poloviny alba je to zřejmě jediný song, jenž se nemusí bát srovnání s první písničkami. Jen to kytarové sólo, či co to mělo být, mi tam nesedí. Králem druhé půlky „Hellbilly Deluxe“ se tak stává závěrečná „The Man Who Laughs“, na níž jsou zajímavé u Zombieho dosud neviděné (ehm, neslyšené) smyčce. Jen škoda, že ji rozbíjí hodně nudné a nepovedené sólo na bicí, které se rovná čtyřem zazděným minutám.

Jak jsem již někde výše prozradil, není to nějaký extrémní průser. To ne. Pokud jste si Robovu muziku někdy v minulosti oblíbili, jděte bez obav i do novinky. Stejně jako její předchůdci, i ona totiž svému autorovi poskytuje hned několik koncertních tutovek, jen jich protentokrát není tolik. Počin je to lehce kvalitativně nevyrovnaný, první polovina zabijácká, druhá už je o dost horší. Pořád je to sice dobré, ale už to prostě není “tak dobré”.


Mudvayne – Mudvayne

Mudvayne - Mudvayne
Země: USA
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 21.12.2009
Label: Epic Records

Tracklist:
01. Beautiful and Strange
02. 1000 Mile Journey
03. Scream with Me
04. Closer
05. Heard It All Before
06. I Can’t Wait
07. Beyond the Pale
08. All Talk
09. Out to Pasture
10. Burn the Bridge
11. Dead Inside

Hodnocení: 7/10

Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 8/10
H. – 4/10
Speedy – 8/10

Průměrné hodnocení v redakci: 6,75/10

Odkazy:
web / facebook

„Hlavně ať zase nevykradou sami sebe.“ Tuto větu jsem si před vydáním neustále opakoval a doufal, že nedojde ke zklamání jako u „The New Game“.

Mudvayne se se svým debutovým albem „L.D. 50“ zapsali výrazně do historie nu-metalu. Písně jako „Death Blooms“ nebo „Dig“ se i na dalších několik let budou přednášet ve školách jako typický nu-metalový song. První album v sobě skrývalo neuvěřitelnou agresivitu, zejména ve vokálu Chada Graye a výborné hře na basu Ryana Martinie, který na svůj nástroj nehraje klasicky, ale používá slap techniku. Pro ty, kteří nevědí, to je takové to plácání do strun (smích). Když navíc byli všichni zahaleni v maskách, vypadalo vše důvěryhodněji. Později ale své masky a make-up odložili a od třetího alba “Lost and Found” zněl materiál pořád stejně. Právě “The New Game” to odneslo nejhůř, pomalu se vytratila celá nasranost i slap technika na basu – věci, které jsem na Mudvayne měl nejradši. Proč? Po posledním albu se kapela asi sebrala a měla vážný pohovor, vše se snaží odčinit v novém stejnojmenném albu „Mudvayne“ – a poměrně úspěšně.

Kapela těsně po vydání alba přišla s prohlášením, že jej nehodlá nijak podporovat. Žádné koncerty, žádné promo. Prostě nic. Tedy aspoň ne v nejbližší době, skupina chce nějak chvíli počkat a sledovat, jak se to s novým albem vyvine. Zřejmě se chce vyvarovat podobnému průšvihu jako s „The New Game“, kterému se dostalo podpory až příliš. Když se ale album lidem nelíbílo, bylo to vše docela zbytečné, a to se nesmí znovu stát.

Vše načíná písnička s názvem „Beautiful and Strange“. Po zhruba minutovém intru se začne hrát. Tato píseň byla navíc z celého alba první zveřejněná a nezamlouvala se mi moc ani tenkrát. Prostě pokračovatel alba posledního. Druhý song už to ale naprosto vynahrazuje, „1000 Mile Journey“, to je prostě ono! Je to to, co mi na minulých albech chybělo, takhle nějak znělo „L.D. 50“. Hlasitá slap basa, agresivní vokály, doplněné o rychlé bubny. V tomto stylu se nese většina songů – a to je dobrá zpráva. Mudvayne vždy měli sklon k nahrávání pomalých odrhovaček, dělo se to u nich pořád a zřejmě bude, tato deska není výjimkou. Třetí „Scream with Me“ se mi něčím neuvěřitelně líbí a řadím ji k nejlepším pomalejším songům od skupiny. Možná by se dostala i vůbec do top písní celé historie. Výborná práce, celý song ladí, jak má. Zřejmě nepropracovanější věc na celé desce, dočkal se také videoklipu.

Další speciální věc na tomto albu jsou dlouhá intra u tří písní. U první „Beautiful and Strange“ už to víme, dále se to děje u páté „Heard It All Before“ a „Beyond the Pale“. Moc nechápu význam těchto začátků, jsou to nahrané zvuky, které se minutu opakují a jen zdržují od písně, která stejně pak zní úplně jinak. Hoši si to mohli odpustit, mně se to tam tedy moc nezamlouvá. Co se týče „Heard It All Before“, tak je to opět výborná píseň; Mudvayne, jak je známe. Dále už vás opět čekají jen kvalitní songy s jejich klasickým zvukem. Například „I Can’t Wait“ se v určitých chvílích ztišuje a je slyšet pouze kytara, vzápětí se ale opět celá rozjede a je slyšet v plné parádě. Tato píseň je asi navíc nejlíp nazpívaná z celého alba. Poslední je „Dead Inside“, která je celá akustická a taková táboráková, zkrátka rozloučení.

Mudvayne se otřepali a nahráli konečně dobré album. Vrátily se jejich přednosti a mínusy se snažili omezit. Výborný posun vpřed; když vezmeme v potaz, že poslední album bylo právě „The New Game“, tak je posun až neuvěřitelný. Bylo také oceněno v našem vánočním eintopfu, kde jej do výběru na páté místo zařadil Corey(8). Já jsem Mudvayne nejdříve na stejné místo dal také, pak jsem ale musel tuto desku vyndat, protože Enter Shikari předvedli o něco lepší práci. Nicméně je toto album hodně kvalitní a kluci by mohli ohlásit už nějaké turné a Českou republiku nevynechat.


Shadow Gallery – Digital Ghosts

Shadow Gallery - Digital Ghosts
Země: USA
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 23.10.2009
Label: InsideOut Music

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Shadow Gallery, prog metal z Ameriky, pro naše čtenáře asi další z neznámých kapel, o které dnes bude vyprávět strýček Earthworm. Další jedinečná kapela, která je zvláštní hlavně sborovými zpěvy a vynikajícím vokalistou Mikem Bakerem. Počkat… vlastně byla zvláštní vynikajícím Mikem Bakerem. Ten totiž 29. října 2008 zemřel (R.I.P.) a nahradil ho Brian Ashland.

A jakže dopadl nováček v kapele? Moc dobře… Jeho hlas je hodně podobný tomu, co měl Mike Baker, Brian se asi taky trochu snaží znít jako on, navíc má i dobrý rozsah, takže zvládá hlubokého drsňáka i vysoký zpěv. Fanoušci Shadow Gallery by podle mě neměli být Brianem zklamáni.

Jaké máme další změny kromě zpěváka? Shadow Gallery měli vždy hlavně silné refrény a chytlavost a většinu tvorby táhnul hlavně Mikeův zpěv, instrumenty zůstávaly víc vzadu. Tentokrát ale jako by se kapela trochu bála kvůli ztrátě Mikea a přidala na riffážích, sólech příjemných na poslech a různých dalších vyhrávkách. Naopak se trochu ubralo na snadno zapamatovatelných refrénech, které vám budou znít v hlavě na každém kroku.

Zvuk kapely se také hodně změnil. Zdá se mi, že hoši trochu přitvrdili a také znějí moderněji. Modernizace ovlivnila hlavně sbory, které znějí úplně jinak už na první poslech, a celkově je album temnější a hutnější, pořád ale s tzv. Shadow Gallery feelingem.

Spousta lidí si myslelo, že s Mikovou smrtí zemřela i kapela, jenže ta se rychle oklepala a přichystala výtečné album, které sice není bez chybičky, ale ukazuje že nový zpěvák i zbytek kapely jsou vynikající hudebníci a že do budoucna s nimi máme ještě počítat.


Death – The Sound of Perseverance

Death - The Sound of Perseverance
Země: USA
Žánr: death / progressive metal
Datum vydání: 31.8.1998
Label: Nuclear Blast Records

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
facebook / twitter

Právě dnes je to osm let, co zemřel Chuck Shuldiner, takzvaný “otec death metalu”. Jeho kapela Death, ve které působil jako kytarista, zpěvák, zakladatel a vůbec hlavní mozek, byla (logicky) průkopníkem death metalu a je stále uctívána spoustou lidí. Jedinečné melodie a riffy, technické bicí, rychlá sóla, to všechno bylo stvořeno v hlavě Chucka Shuldinera. Tuto recenzi věnuji právě jemu a podle mě nejlepší desce jeho kapely – “The Sound of Perseverance”.

Začnu s vokály. Stejně jako se postupně vyvíjela hudba Death (od tzv. old school metalu se čím dál víc přesouvala k techničtější hudbě), se vyvíjel i Chuckův zpěv, growl, chrocht, říkejte si tomu, jak chcete. Na posledním albu se vokál vyvinul v jakýsi skřek, který možná každému nesedne, a kdo neslyšel, možná neuvěří, že by se to mohlo hodit k hudbě na albu, ale kupodivu všechno dokonale sedí. K vokálům patří samozřejmě texty a rád bych vám o nich něco řekl, bohužel jsem je ale nezkoumal.

Pravděpodobně nejúžasnější prvek na albu je kytara. Rychlé riffy přecházejí do pomalejších, melodičtější vyhrávky se mění v hoblování. Dojde i na akustickou kytaru v instrumentálce “Voice of the Soul”, která je možná jedna z nejlepších instrumentálních skladeb vůbec. Často dochází i k harmoniím dvou kytar, například v už zmíněné instrumentálce. Nakonec neskutečná sóla, která možná obyčejný smrtelník nedokáže tolik ocenit, ale každý kytarista u nich určitě má erekci (snad nejsem sám (smích)).

Pravděpodobně nikdy nepochopím bicí na této nahrávce. Ještě jsem neslyšel nic tak technického, bláznivé rytmy, které ale dávají smysl, určitě na prvních pár poslechů zní šíleně, možná i trochu jako absolutní bordel. Opravdu, když to poslouchám, nezdá se mi, že by bubeník měl jenom dvě ruce. Samozřejmostí je ale i rychlá dvojšlapka, bez které by to nebyl death metal (smích).

Zbývá ještě poslední nástroj – baskytara. Když je slyšet, je radost ji poslouchat, jenže docela často hodně zaostává za kytarami, co se týče hlasitosti. Nemůže za to produkce, ta je čistá, jako kdybyste na ni použili Vanish (skvrn a špíny se zbavíš). Deska je absolutně bez jakéhokoliv ruchu nebo snad nečitelného riffu, jako v některém black metalu (nic proti blacku).

Takže, první chyba na zdánlivě bezchybné desce je příliš tichá baskytara. Je ještě něco, co kazí desítkové hodnocení? Možná občas příliš natažené skladby, ale jako správný hardcore fanda musím dodat – jen trochu. A poslední věc co je špatně, je to, že poslední skladba, která zazní při poslechu tohoto geniálního díla, je cover Judas Priest. Nic proti Judas Priest, jejich hudba mi šmakuje, ale přece jenom mohl být trošku lepší finiš.


Alice in Chains – Black Gives Way to Blue

Caelestia - Beneath Abyss
Země: USA
Žánr: grunge / alternative metal
Datum vydání: 29.9.2009
Label: Virgin Records / EMI Records

Hodnocení: 6,5/10

Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 8,5/10
Seda – 5/10

Průměrné hodnocení: 6,7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Hned na začátek musím předeslat jednu věc a bylo by dobré, kdybyste ji po dobu psaní recenze měli na paměti, abyste mě pak jako případní příznivci Alice in Chains nekamenovali. Tahle kapela šla vždycky tak nějak mimo mě, samozřejmě že vím, o koho se jedná, co alespoň přibližně hrají a v jaké byli pozici před vydáním aktuálního “Black Gives Way to Blue” (první deska po 14 letech, navíc s novým zpěvákem, protože ten původní se předávkoval), ale že bych jejich hudbu nějak hlouběji poslouchal? To ne. Určitě vás tedy napadne otázka, proč album recenzuji. Důvod je jednoduchý – vzhledem k tomu, že zde máme recenze na každou volovinu, co vychází, byl by celkem trapas nemít také recenzi na jedno z nejvíce očekávaných alb letošního roku. A proč zrovna já? Řekněme, že nikomu z redakce se do toho nechtělo (člověk by čekal, že se o takové desky strhne bitka, co?) a já jsem se chrabře obětoval a podíval se “Black Gives Way to Blue” na zubní protézu. Na druhou stranu je ale mé postavení k Alice in Chains i jistou výhodou v tom smyslu, že nejsem “zatížen” poslechem starších počinů a hodnotím tak jen, co na nahrávce slyším bez jakýchkoliv “vedlejších vlivů”.

Na celém “Black Gives Way to Blue” jsou v podstatě tři druhy písniček – pomalé, táhlé písně, svižnější songy a balady. Samozřejmě to tak neplatí na 100% a některé skladby se třeba přelévající z jedné “kategorie” do druhé, ale pokud to pro naše potřeby mírně zvulgarizujeme, bude to odpovídat.

Mně osobně se nejvíce zamlouvají právě ony pomalé písničky, mezi které patří například hned úvodní “All Secrets Known” nebo (nejdelší a pro mě také nejsilnější kousek desky) “A Looking in View”. Jako na potvoru je na “Black Gives Way to Blue” takových skladeb nejméně. Ve všech případech se ale jedná o výborné věci. Druhou kategorií jsou ony trochu svižnější pecky, jako je třeba bombová “Check My Brain”, jíž zdobí opravdu lahůdkový hlavní riff. I tyto písničky jsou ve většině případů dobré, jen ty ke konci nejsou zas až tak zábavné. A nakonec tu je to nejméně záživné – balady. Uznávám, nikdy mě moc nebraly, ale songy jako “Your Decision” nebo “When the Sun Rose Again” na tom nic nezmění. Kdyby si Alice in Chains radši balady odpustili a přidali víc písniček typu “A Looking in View”, já bych se nezlobil.

“Black Gives Way to Blue” je ve své podstatě docela příjemné album, které se bez problému poslouchá, ale nijak extra mě nevzalo. Nepopírám však, že některé skladby jsou vydařené. Na druhou stranu, pochybuji, že bych se k desce po dopsání recenze někdy vracel. Rozhodně bych to neviděl tak žhavě, jako někteří nejmenovaní kolegové. Taková bezproblémová pohodovka. To je tak všechno. A než mě začnete pranýřovat, máte stále na paměti to, co jsem říkal v úvodu?


Converge – Axe to Fall

Converge - Axe to Fall
Země: USA
Žánr: hardcore / mathcore
Datum vydání: 20.10.2009
Label: Epitaph Records

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

“Axe to Fall” je sedmé studiové album amerických Converge, tato skupina hraje velice zajímavou hudbu. Dohromady se spojil hardcore punk a metalcore. Ve finále je to skutečně zajimavý poslech, který není jen tak pro někoho. Občas to vypadá, jako by sešla parta lidí a začala jen mlátit do nástrojů. Pokud ale proniknete do podstaty této hudby, nebudete se moci odtrhnout. Na této kapele mě vždy nejvíce zaujme vokál hlavního zpěváka. Znám málo lidí, kteří by to zvládli stejně jako on, sice mu není rozumnět ani slovo, ale ke zbytku hudby to perfektně pasuje.

Obal alba vytvářel také zpěvák skupiny, který covery dělal i mnoha jiným kapelám. Na svědomí má např. skupiny typu As I Lay Dying, Fall Out Boy nebo Rise and Fall. Nestará se tedy pouze o vokální a lyrickou část alba.

Album začne osmiminutová smršť čtyř songů, které na sebe perfektně navazují. Čtyř songová salva začíná s “Dark Horse”, od minulých alb se celkem liší, dokonce je i párkrát rozumět část textu, pokud máte ale rádi klasické Converge, nezoufejte. Hned v další písní se vrací do starých dobrých kolejí. Jak jsem mluvil o navazování songů, “Dark Horse” totiž koncí s jakousi hudbou v pozadí, která pokračuje hned v další “Reap What You Sow”, doplněná o odpočítávání činelů. Stejná hudba je i na konci tohoto songu a pokračuje s ní další pecka “Axe to Fall”, ke které byl i natočen videoklip. Skoro jako by byl tento song nahrán celý dohromady a poté rozstříhán na čtyři kusy, ani jeden z nich totiž nemá více jak tři minuty. I přes krátkost těchto písní je v nich toho spousty a zážitek je vynikající. Poslední z “Big Four” je “Effigy”, opět ve stejném tempu, nářez, jak má být. Odpočinete si až u “Worms Will Feed”, která v sobě skrývá jednoduchý riff a je klidnější než první čtyrka. Po “Worms Will Feed” trošku upadá nasazené tempo prvních písní a celé se to zklidňuje. Oživuje se to až u desáté “Cutter”, která ačkoliv je rychlejší než její předchůdci mezi pátou a devátou písní, na začátek alba nemá. Album se zakončuje v pomalých ploužácích, “Cruel Bloom” a “Wretched World” jsou přesně ten typ písniček, které na albu nemusím mít. Někomu se zřejmě líbí, já toho ale fanda nejsem.

Converge jsou po třech letech zpět. Každé jejich album je něčím výjimečné a vždy se jim dostávalo kvalitních hodnocení, včetně tohoto alba. “Axe to Fall” mi přišlo více melodické než např. album “Fail to Me” z roku 2004. Converge se představí příští rok na českém Brutal Assaultu. Toto album mi stále více říká, abych se na ně jel podívat – kotel na jejich hudbu musí být něco dokonalého.


Slayer – World Painted Blood

Slayer - World Painted Blood
Země: USA
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 3.11.2009
Label: American Recordings

Hodnocení: 5/10

Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 7/10
H. – 6/10
Seda – 5,5/10

Průměrné hodnocení v redakci: 5,9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

No dobrá… původně jsem chtěl napsat, že poslech bude možná trochu bolestivý pro uši, a dát hodně nízké hodnocení, ale po několika dalších posleších jsem se rozhodl, že to zas tak hrozné není. Ale stále jsem asi jediný na světě, komu přijde “World Painted Blood” průměrné až slabé. “Návrat velkých Slayer!” Ale prosím vás. Vždyť se to pořád opakuje a tohle je prostě znovu Slayer, žádný návrat.

Dobře, takže už jsme si vyjasnili, že moc nadšený nejsem, tak teď kde jsou ty zápory, Earthworme? Přeskočíme drobnosti jako hoblování pořád dokolečka a k tomu ne moc chytlavých riffů a přejdeme k hlavnímu viníkovi. Jsou to kytarová sóla, vlastně “sóla”. Tahle sóla dokážou zesrat i jinak celkem v pohodě titulní song, který jako otvírák bohatě stačí. Poměrně zapamatovatelný, s dobrými riffy a prací zpěváka. Jenže je tu to sólo. Zvuky absolutně nepopsatelného ražení totálně zkazily celý song a já jsem seděl s vytřeštěnýma očima a v hlavě měl jen něco jako “No to potěš koště”. Průběh nahrávání sóla si dokážu živě představit a vidím kytaristovi do mysli – “Tak teď to zkusim zmáčknout tady, schválně co to udělá… Jéé… A teď to zmáčknu tady a pak třeba támhle… No ne, to je ale super.” Takhle je to skoro u všech songů, u nějakých se ale sóla dají překousnout.

Problém je taky v tom, že songy skládali absolutně nesystematicky. Dva riffy, které se pořád dokola opakují a někam mezi ně třeba hodíme to “sólo”, že ano. A snaha o jakoukoli chytlavost nebo zapamatovatelnost se na albu prostě nenachází, možná občas vystrčí dva prstíčky, ale rychle zase zaleze a po skončení písně vlastně už vůbec nevíte, co jste poslouchali. Občas mi na tomto albu Slayer přijde jako trapná kopie Kreator, jenže těm to ještě pořád dobře hnětá a taky jsou to dědci.

A jak jsou na tom jednotliví členové kapely? Když si vemete jednotlivé nástroje na paškál, tak všechno sedí – Lombardo bubnuje dostatečně rychle, aby to znělo pořádně Slayer, kytaristi zvládají hrát to, co si složili, a Araya taky ještě pořád dokáže vyřvávat text. Ach ano, baskytara, tak tu jsem tam jako tradičně nikde neslyšel.

No, i přestože má album spoustu nedostatků a za ta sóla by si zasloužili dostat deset ran na holou řiť, pořád ještě z uší nekrvácím a album je prostě jenom průměrné. Občas usnu, občas mě zase probere nějaká dobrá část, nějaký pěkný riff nebo melodie. Poslouchat to asi sám od sebe nebudu, tak abych byl spokojený pustím si “Reign in Blood” a Slayer taky budou spokojení, protože světu se “World Painted Blood” líbí a oni mají konečně pár nových songů, co hodí do setlistu na živá vystoupení.


Nile – Those Whom the Gods Detest

 Nile - Those Whom the Gods Detest
Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: 3.11.2009
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Kafir!
02. Hittie Dung Incantation
03. Utterances of the Crawling Dead
04. Those Whom the Gods Detest
05. 4th Arra of Dagon
06. Permitting the Noble Dead to Descend to the Underworld
07. Yezd Desert Ghul Ritual in the Abandoned Towers of Silence
08. Kem Khefa Kheshef
09. The Eye of Ra
10. Iskander D’hul Karnon

Hodnocení: 6,5/10

Zbytek redakce hodnotí:
Seda – 7/10

Průměrné hodnocení: 6,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Nile u mě vždycky platili za jednu z nejoriginálnějších deathmetalových band, která s bravurou snoubí brutalitu s atmosférou. Každé jejich album pro mě vždy znamenalo jeden z vrcholů roku ve svém žánru a nebyl důvod se domnívat, že by tomu u „Those Whom the Gods Detest“ mělo být jinak. Klasickým kecům o nejvyzrálejší, nejpůsobivější a nejlepší nahrávce z úst muzikantů jsem nevěnoval pozornost a podíval se radši na desce na zoubek sám.

Ještě musím předznamenat, že čím novější nahrávka Nile, tím je podle mě lepší. Každému je ale jasné, že tato úměra nemůže platit donekonečna a že se jednou kapela musí někde zastavit. A stalo se tak právě nyní, s novinkovým počinem. Ne, že by „Those Whom the Gods Detest“ bylo nějak výrazně horší než jeho dva starší předchůdce, je „jen“ stejně dobré, což mě osobně v tuto chvíli stačí, protože jak známo, „Ithyphallic“ bylo něco totálního.

V porovnání právě se svým přímým předchůdcem je „Those Whom the Gods Detest“ o ždibíček brutálnější, ale ne tak majestátní a atmosférické, ale hlavně je méně „egyptské“! Orientálními vlivy starověkého Egypta byli Nile vždy proslulí a právě to jim dodávalo punc originality. Metalová složka již pár let stojí na místě a jejich vývoj probíhal právě pomocí „těch věcí navíc“. Jenže Egypt se nedá ždímat donekonečna, zvláště když se člověk nechce opakovat a Nile si to ke svému prospěchu uvědomili, a aniž by už vypotřebovali veškerou inspiraci, kterou země pyramid může skýtat, expandovali v rámci své inspirace do okolních orientálních kultur. A pokud hodlají právě touto cestou směřovat svůj vývoj, jejich možnosti jsou téměř nevyčerpatelné.

Netvrdím, že s „Those Whom the Gods Detest“ hodila kapela Egypt za hlavu, stále je na mnoha místech alba patrný, ale nabalila na něj například i vlivy Blízkého východu a tamní kultury. Hodně patrné je to například hned v úvodní „Kafir!“. A rozdíl oproti minulosti je to opravdu patrný. Když jsem to poznal i já, uslyší to tam jistě každý (smích).

Přese všechno jsou ale Nile především metalovou kapelou. I když je jejich vývoj v rámci oné „přidané hodnoty“ více než znatelný, stále jistojistě poznáte, o koho se jedná, neboť metalová složka zůstává na svém místě, jak ji známe z předchozích počinů. Nechybí brutalita, tvrdost, vysoká technická úroveň (minimálně jeden poslech doporučuji vyhradit pro bicí, to je vážně nátěr) a samozřejmě growling, jak se patří.

Za nejsilnější kousky považuji titulní „Those Whom the Gods Detest“ se skvělým refrénem, „Permitting the Noble Dead to Descend to the Underworld“ s dokonalým sólem a závěrečnou „Iskander D’hul Karnon“, kterou neuvěřitelně táhne dopředu opět sólová kytara. Za vrchol desky se mi ale jeví „4th Arra of Dagon“, zejména pak její rituální část na konci. Opravdové maso. Nebezpečný song.

Když to shrneme, Nile vyprodukovali další vysoce nadstandardní nahrávku, která nechává většinu konkurence daleko za sebou. Fandové budou jistojistě nadšení, v tomto případě mají opravdu důvod. Původně jsem sice chtěl hodnotit 7/10, ale vzhledem k tomu, že se mi album už stačilo oposlouchat, o půl bodu snižuji. Jsem si ale jistý, že až se k tomu za nějaký ten měsíc vrátím, bude mě to zase opravdu hodně bavit.


Kiss – Sonic Boom

Kiss - Sonic Boom
Země: USA
Žánr: hard rock / glam metal
Datum vydání: 9.10.2009
Label: Universal Music Group

Hodnocení: 5,5/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 5/10

Průměrné hodnocení: 5,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Legendární zamaskovanci jsou zpět! Po více než deseti letech se tato čtyřka vrátila do studia a začala nahrávat. Pokud se vám líbí Kissácké songy vytvořené okolo roku 1977, budete se cítit jako doma. “Sonic Boom” má typické Kissácké rysy, prostě jak je známe z dřívějška. Už při vydání prvního singlu “Modern Day Delilah” jsem věděl, že tohle album bude povedené – a nemýlil jsem se. Od prvního poslechu tohoto nového songu jsem z plánovaných alb očekával “Sonic Boom” nejvíce.

Tihle hoši vždycky těžili více ze své image a show, nežli skutečně na své hudbě. Např. Simmonsův dlouhatánský jazyk a trik s umělou krví je vždy hlavní atrakcí na koncertech. Členové i v tomto úctihodném věku stále drží svoji mládeneckou energii a zápal.

Vše otevírá již výše zmiňovaná “Modern Day Delilah”. Tento song je trošku tvrdší od ostatních, vhodně zvolený na titulní song. Kdyby byl vytvořen o pár let dřív, určitě by dnes zaujímal místo v největších hitech, možná se tam ještě dostane. Po ní následuje “Russian Roulette”, pokud vám to něco připomíná, ano, má to stejný název jako jedno z alb další klasiky Accept. O žádnou cover verzi se ale nejedná a s Accept to nemá nic společného. Tento song je o něco zpěvnější než první, perfektně se hodí na koncerty, kde diváci můžou vyřvávat refrén. Další zhruba tři songy se odehrávájí ve stejném duchu. Klasický Kissácký styl, písně jsou podobné peckám z minulosti. Tudíž očekávejte něco podobné např. “Detroit Rock City”, “Shout It Out Loud” nebo “Deuce”. Za zmínku stojí ještě sedmá “All for the Glory”. Tato píseň se mí líbí z celého alba asi nejvíce, a to z jedného prostého důvodu – chvíli se jede rychle, chvíli pomalu. Vše doplněný o výborný text. Pro mě song číslo jedna z toho alba. Když mluvíme o pomalosti, tak v tom vede jasně devátá “I’m an Animal”. Nejpomalejší song na albu, který v sobě má i trochu prvky blues hudby. Vše zakončuje “Say Yeah”, také hodně zpěvná píseň, kterou Kiss i nedávno zařadili do svého setlistu na živých koncertech. Je to dobrý tah, jako u “Russian Roulette”. Zkrátka to diváky vybízí k připojení se. I ten typ lidí, co jen v klidu sedí a dívá se.

Není vůbec znát, že Kiss přes deset let nenahrávali. Vše se nese se ve starém dobrém duchu. Toto album by mělo potěšit snad každého fanouška klasického rocku i Kiss. Hodnocení 5/10 je optimální – ne, že by album bylo špatné, ale nepřináší nic nového a potěší převážne starší fanoušky.