Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

Cavalera Conspiracy – Pandemonium

Cavalera Conspiracy - Pandemonium
Země: USA
Žánr: groove / thrash metal
Datum vydání: 31.10.2014
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Babylonian Pandemonium
02. Banzai Kamikazi
03. Scum
04. I, Barbarian
05. Cramunhão
06. Apex Predator
07. Insurrection
08. Not Losing the Edge
09. Father of Hate
10. The Crucible
11. Deus Ex Machina [bonus]
12. Porra [bonus]

Hodnocení: 4/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Trochu škarohlídsky by se dalo říct, co že by to bylo za rok, kdyby se na pultech obchodů neobjevilo album, pod jehož vznikem je podepsán Max Cavalera. Tato legenda tvrdě metalové scény, která kdysi řádila v řadách Sepultury, se po svém odchodu na dlouhá léta zaměřila pouze na novou domovinu Soulfly, již následně doplnili Cavalera Conspiracy. Letos pak řady Cavalerových dítek rozšířili ještě Killer Be Killed, kde však Max netřímal hlavní skladatelské otěže, a na jeho obranu musím říct, že výsledkem byl příjemný a svěží eponymní debut. Nicméně, pokud se zaměříme pouze na Soulfly a Cavalera Conspiracy, tak si fanoušci můžou být jistí, že v pravidelných cyklech dostanou alba dvou formací, která jsou si vzhledem k omezenému kompozičnímu potenciálu hlavní persóny značně podobná a která se s růstem kvantity potýkají s nemalým poklesem kvalitativní úrovně.

Vznik Cavalera Conspiracy Maxovi samozřejmě nikdo nemůže zazlívat, protože už jen z toho důvodu, že tím byl zažehnán dlouholetý spor mezi ním a bratrem Igorem, se do této party vkládaly nemalé naděje v oživení starých dobrých časů a chemie, která mezi oběma bratry panovala v minulosti. Zatímco debut “Inflikted” byla svého času ještě obstojná nahrávka, kterou o nutný kus zvedala přítomnost Joe DuplantieraGojiry, tak následující “Blunt Force Trauma” už bylo stejné jako poslední alba Soulfly. Přímočará kytarová hudba, kde by člověk překvapivých momentů našel velmi málo a která poněkolikáté netáhne zdaleka tak dobře jako poprvé. O neuvěřitelné předvídatelnosti ani nemluvě.

Z výše uvedeného důvodu jsem toho od “Pandemonium”, tedy třetího alba bratrů Cavalerovic, které v sestavě opět doplňuje Marc Rizzo a nově baskytarista Nate Newton (Converge), příliš nečekal. Zvlášť po zveřejnění informace, že novinka bude ještě tvrdší, rychlejší a bude se dotýkat grindu, který Max tolik miluje. Jako kdyby tím přiznal, že navždy zanevřel na nějaký vývoj a spokojil se s klasickou porcí jednoduchých odrhovaček, na něž jsem z jeho pera už trošku alergický, protože poslední alba znějí jedno jako druhé a vyloženě pamětihodných chvil moc neobsahují (no dobře, uznávám, že “Enslaved” bylo oukej). A to říkám jako oddaný fanoušek starších alb Sepultury a Soulfly, které jsem několik let poslouchal denně. “Pandemonium” je bohužel pouze dalším hřebíčkem do umělecké rakve Maxe Cavalery, který už je pro mne pouhým stínem svého dřívějšího já, kdy ještě dokázal nadrtit opravdu skvělé album (“Dark Ages”).

Papírově to nezní vyloženě špatně, to jen aby nebylo mýlky. Písničky jsou rychlé, agresivní, Maxův hlas je v některých momentech tak hluboký, že si lze vzpomenout na staré alba Sepultury, ale tady veškerá pozitiva končí. “Pandemonium” obsahuje spoustu vaty a nudných momentů bez živelné energie, díky nimž si tyto prvky nelze užít v plné míře a jak bývá obvykle údernost kladem, tak v případě Cavalera Conspiracy jen podtrhuje předvídatelnost a nezáživnost nového materiálu. Snad jediným světlým bodem je kytarová práce Marca Rizza, který sice hraje stejně jak pod hlavičkou Soulfly, tak u Cavalera Conpiracy, ale jeho sóla a vyhrávky jsou mnohdy vrcholem dané skladby. Stačí si pustit nezáživné kousky jako “Apex Predator”, “Father of Hate”, nebo “Not Losing the Edge”, která je krásnou přehlídkou jeho zručnosti.

Jediné songy, které se mi jeví jako povedené (a v rámci možností i překvapivé), jsou v té hordě unylých válů poslední “The Crucible”, úvodní “Babylonian Pandemonium” a dvojice bonusů, o nichž ještě padne zmínka. “The Crucible” zachraňuje basák Nate Newton, jenž se zde projevil i vokálně. “Babylonian Pandemonium” pak překvapí hlasovými kreacemi Maxe Cavalery, který zní opravdu nebezpečně, a přestože nevěřím, že to zvládne v živém provedení, tak tato skladba je spolu s “Cramunhão” výjimkou, jež ukazuje, že i ten klasický “Cavalera-metal” může pořád dost dobře šlapat. Při této příležitosti si však nemůžu odpustit výtku na adresu výkonu Igora Cavalery, jehož hra je stejně nezáživná a průhledná jako kompoziční forma jeho bratra. Chápu, že v rychlých skladbách toho moc nevymyslí a Max ho prý nutil hrát co nejrychleji a nejjednodušeji, ale bohužel podtrhuje až kolovrátkové vyznění alba jako celku.

Nyní k těm bonusům, u nichž nějak nechápu, proč se dvě nejzajímavější skladby (“Deus Ex Machina” a “Porra”) nedostaly na základní verzi alba a musely skončit jen jako přidaná hodnota rozšířené edice “Pandemonium”. “Porra” dokazuje, že latinskoamerické rytmy a prvky v Maxově krvi stále ještě proudí a tato píseň svou etnickou palčivostí hrozně baví. Já vím, že něco podobného už v minulosti na albech Soulfly proběhlo, ale přeci jen se tyto nevšední skladby poslouchají daleko lépe než desítka identických vypalovaček s minimem emocí, což je případ standardní edice “Pandemonium”, které i přes svou příjemnou hrací dobu nebaví tak, jak by mělo. Něco podobného platí i pro druhý bonus v podobě “Deus Ex Machina”. Ta sice obsahuje klasické thrash/groove pózy, na jaké jsme od Cavalery zvyklí, ale pomalé a atmosférické momenty dodávají trošku epického nádechu, díky čemuž tato věc opravdu baví. A to i navzdory stopáži, jež se zastavila za šestou minutou.

Nebudu to protahovat, protože už bych pouze omýlal několikrát vyřčené. “Pandemonium” je prostě špatná deska, která kdyby nevycházela pod záštitou legendárního příjmení ústřední bratrské dvojice, tak by po ní neštěkl ani pes. Přestože jsem si našel několik písní, které mi nijak nevadí a které se mi vlastně i líbí (skvělé bonusy), tak jako celek je album ještě o něco málo slabší, než bylo svého času “Blunt Force Trauma”, což není zrovna lichotka vzhledem k jeho kvalitě. Skladby se slévají do jedné koule a nebýt několika málo světlých momentů, z nichž většinu má svědomí Marc Rizzo, tak desku stěží doposlouchám. Nezbývá mi než na závěr vyřknout své klasické přání, aby si Max Cavalera vzal několik let pauzu a vrátil se na scénu plný síly a energie, která jeho posledním albům, mezi něž patří bohužel i “Pandemonium”, značně chybí.


John Wesley – Disconnect

John Wesley - Disconnect
Země: USA
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 31.3.2014
Label: Inside Out Music

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Mnozí asi znají Johna Wesleyho pouze jako kytaristu, který sice posledních deset let patří neodlučně do sestavy Porcupine Tree, ovšem oficiálním členem kapely se nikdy nestal. Wesley však nežije jen pro Porcupine Tree, a tak vedle koncertování s dalšími hudebníky zvládá i sólovou kariéru. Tu načalo debutové album v roce 1994, na které v následujících jedenácti letech navázaly čtyři další počiny. Poté však přišla delší pauza (alespoň co se studiové tvorby týče) a “Disconnect” je tak prvním albem po devíti letech.

Jelikož jsem předchozí počiny neslyšel, netušil jsem, do čeho v případě “Disconnect” jdu, a nemusím tak tajit, že mé překvapení je veskrze pozitivního rázu. Překvapivé jsou zde celkem dvě skutečnosti: totiž že Wesley je lepší kytarista, než by se z omezeného prostoru na koncertech Porcupine Tree dalo soudit, a že i v pozici skladatele moc dobře ví, co dělá. Navíc tam, kde jeho kytarový cit pro jemné melodie potřebuje být vystřídán rychlejším a méně procítěným sólováním, jej vždy zastupuje druhý kytarista Dean Tidey. Co však nepřekvapí vůbec je Wesleyho hlas, o jehož kvalitě jsem nikdy nepochyboval.

Na “Disconnect” lze nahlížet buď jako na chytrý alternativní rock, či jako na příjemný progresivní rock. Ať je to jakkoli, výsledkem je kytarová muzika plná líbezných melodií, která se snadno poslouchá a přitom není zbytečně podbízivá. Na albu vynikne třeba nejdelší píseň “Any Old Saint” s nádherným několikaminutovým sólem přibližně v polovině, ostřejší “Once a Warrior” s hostujícím Alexem Lifesonem, chytlavá a přímočará “Gets You Everytime”, dojemná balada “Mary Will”, v níž skvěle vynikne Wesleyho hlas, či závěrečná poloakustická “Satellite”. Padesát minut dlouhá stopáž albu vyloženě sluší, neboť díky ní většina skladeb překročí pětiminutovou hrací dobu a všechny nápady tak dostanou dostatek prostoru. Ve zkratce, “Disconnect” je jedno z nejpříjemnějších alb roku 2014 a rozhodně jedno z největších překvapení.


Gridlink – Longhena

Gridlink - Longhena
Země: USA
Žánr: grindcore
Datum vydání: 9.2.2014
Label: Selfmadegod Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Troufnu si začít kacířskou myšlenkou: 99 % kapel hrajících grindcore zní úplně stejně. Alespoň v mých uších je grindcore žánrem, kde byste mi mohli pustit album složené ze skladeb dvaceti interpretů a já bych ani nezpozoroval, že mi hrála víc než jedna kapela. Z toho důvodu se ostatně grindcoru vyhýbám úplně stejně jako třeba power metalu. Stejně jako v power metalu se však jednou za čas, velice výjimečně, objeví kapela, která něco dělá jinak. Hraje sice pořád ten samý žánr, ale výsledek je mnohem barvitější a zábavnější. Ze svých zkušeností mohu jmenovat dvě: Napalm Death a Pig Destroyer. Nyní přibývá třetí: Gridlink.

“Longhena” naznačuje už obalem, na němž není slečna ani pořezaná, ani pokrytá tělesnými tekutinami, nýbrž vcelku slušně oblečená, že se z řady ostatních alb vymyká. Základní charakteristiky hudby však zůstávají: většina ze čtrnácti skladeb je nesmlouvavě tvrdá, řev je řádně nesrozumitelný a album velice krátké, jen málo přes 20 minut. Gridlink však do své hudby tu a tam vloží nějaký ten chytlavější riff či jiný prvek. Tak třeba “Constant Autumn” má skoro punkový nástup a končí krátkým vstupem smyčců, “Stay Without Me” a “Island Sun” mají na pozadí kytaru připomínající hru Kurta BallouaConverge, závěr “The Dodonpachi” má i přes nekončící řev post-rockový nádech, “Chalk Maple” nabídne výjimečně hluboký murmur místo vysokého ječáku, na melodii na pozadí “Ketsui” by se snad dalo skoro i tancovat a závěrečná “Look to Windward” je celá postavená na excelentní kytaře a skončí, podobně jako skladba první, s pomocí smyčců. Ke všemu přidejte téměř ambientní vsuvku “Thirst Watcher”, která by se možná více než téměř na začátku vyjímala kdesi v polovině, a dostanete vážně dobré album. Pravda, ve střední sekci je na mě stále poněkud zbytečně agresivní, ale to je relativně malá výtka, která jen málo snižuje dobrou poslouchatelnost desky. Škoda jen, že se Gridlink po vydání “Longhena” rozpadli a další nálož nám tak nejspíše již nenaservírují.


’68 – In Humor and Sadness

68 - In Humor and Sadness
Země: USA
Žánr: rock / hardcore
Datum vydání: 8.7.2014
Label: eOne Music

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook

Kdo viděl někdy naživo smečku The Chariot, asi tuší, že její frontman Josh Scogin rozhodně nebude nudný chlapík. Jeho parta se sice rozpadla, on však kontinuálně navázal s kapelou novou. V ’68 se spojil s bubeníkem Michaelem McClellanem a sám si vzal na svá bedra vše kromě bicích. ’68 není prvním Scoginovým úletem mimo vody metalcoru, ještě více než tentokrát se svému mateřskému žánru vzdálil v roce 2010 na folkové sólovce “One for My Master and One for My Dame”, která je bez debat z mého pohledu tím nejlepším, na čem se podílel. “In Humor and Sadness” ji však, co do kvality, překonává. ScoginMcClellanem se rozhodli skloubit svou lásku ke klasickému rocku se svou zkušeností z metalu, a výsledné vyznění je tak asi nejvíce podobné hudbě spadající pod mathrockový žánr. “In Humor and Sadness” však nespoutanost a svobodomyslnost nezapře.

Scogin si vždy hrál s názvy skladeb tak, aby tvořily zajímavý celek, i když samy o sobě nedávají smysl. Vzkaz tracklistu “In Humor and Sadness” je jasný: “REGRET NOT.” Nelituj. Hned první skladba vás přesvědčí, že co se nákupu tohoto alba týče, opravdu není čeho litovat. Celé “In Humor and Sadness” je jedna velká jízda, “R” (první ze dvou skladeb tohoto jména na albu) je její skvělou ukázkou. Chaotické kytary, bicí, které na vás útočí ze všech stran, jakési staré klávesy, které se vyskytnou jen občas, a Scoginův zpěvořev, jenž sice možná není z technického hlediska dokonalý, ale jinak nemá chybu. Některé ze skladeb jsou vyloženě zvláštní, třeba “G” se několikrát rozpadne a jediné, co v ní zůstává stálé, jsou podivné nemelodické zvuky na pozadí. Jiné kousky jsou vyloženě chytlavé, jako třeba “E” se skvělým sólem v závěru či téměř dojemná “N”. Vše ostatní je někde mezi: vždy zvláštní a novátorské, vždy s odkazem na minulost, vždy chytré a promyšlené, vždy zábavné a chytlavé. Ať se to ’68 povedlo jakkoli, “In Humor and Sadness” je jedno z nejlepších alb roku.


Foo Fighters – Sonic Highways

Foo Fighters - Sonic Highways
Země: USA
Žánr: rock
Datum vydání: 10.11.2014
Label: RCA Records

Tracklist:
01. Something from Nothing
02. The Feast and the Famine
03. Congregation
04. What Did I Do? / God as My Witness
05. Outside
06. In the Clear
07. Subterranean
08. I Am a River

Hodnocení:
Kaša – 7,5/10
Zajus – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Se “Sonic Highways” to snad ani nešlo jinak a muselo se k němu přistupovat s velkými očekáváními. Samozřejmě si za to můžou Dave Grohl a jeho Foo Fighters sami z několika důvodů. Poslední studiovka “Wasting Light” byla prostě skvělá a třeba já ji řadím k tomu úplně nejlepšímu, s čím Foo Fighters ve své kariéře přišli. Navázat na takto úspěšné album není nikdy jednoduché, a přestože jsem se v tomto ohledu “Sonic Highways” zprvu obával, tak tahle parta už léta dokazuje, že mainstreamový rock se dá dělat i zatraceně kvalitně, takže nakonec nebyl důvod čekat, že by se na tomto letitém pravidlu mělo něco měnit.

No, a pak je tady ještě koncept, kterým si Dave Grohl tvorbu alba ozvláštnil. Osm skladeb, osm různých měst a osm nahrávacích studií, z nichž každé mělo svým jedinečným způsobem ovlivnit konečně vyznění dané písně a dohromady tak utvořit jakýsi zamilovaný dopis hudebním dějinám Ameriky, jak neskromně tvrdil sám hlavní principál. Při té příležitosti tak vznikl osmidílný dokument v produkci HBO, v němž se Dave Grohl coby režisér a tazatel vydává po toulkách hudebních dějin těchto měst: Chicago, Washington D.C., Nashville, Austin, Los Angeles, New Orleans, Seattle a New York. Projekt vskutku jedinečný a spojit jej s nahráváním nového alba je jistě originální způsob, jak objevit neprobádané území, protože Foo Fighters už jsou dlouhou dobu v pozici, kdy dosáhli takřka všeho, čeho jen lze, a mohli by si s klidným srdcem točit další alba jen tak ze setrvačnosti, ale nebyl by to Dave Grohl, kdyby místo avizované tvůrčí pauzy Foo Fighters přišel s ještě něčím větším, než co doposud udělal příkladně v rámci svého dokumentu věnovanému studiu Sound City.

Stejně jako minule je v kolonce producenta na “Sonic Highways” zapsán Butch Vig, jehož nejznámější prací je jistě produkce “Nevermind” od Nirvany, případně aktivní hudební kariéra v řadách Garbage. Spolu s Foo Fighters je jeho práce jakousi oslavou klasicky znějící rockové desky, čemuž svědčí návrat kapely k analogovému nahrávání, k němuž přistoupili před minulou deskou, a Butch Vig má na kapelu až vitální účinek, protože Foo Fighters ještě nikdy nezněli tak dobře. A to přesto, že album vznikalo během cest, kdy se i díky oněm osmi studiím dal očekávat kdovíjaký výsledek nesoudržného materiálu, ale “Sonic Highways” je k mému vlastnímu překvapení vyrovnanou kolekcí, která v sobě spojuje nové vlivy s těmi klasickými kytarovými Foo Fighters, takže se na to pojďme podívat.

Co překvapí na první pohled, je rozhodně seznam skladeb, kdy Foo Fighters na album protlačili pouhých osm kousků, ovšem hned dva překračují hrací dobu o hranici šesti minut, přičemž třetí píseň se jí blíží na vzdálenost dvaceti vteřin, což samo o sobě značí, že tentokrát to nebude ani tak o rychlých kusech a rádiových hitovkách, kterými “Wasting Light” přetékalo, ale že Foo Fighters jako by se nad svou tvorbou zamysleli a posunuli ji pod tíhou nově načerpaných vlivů jinam. To by se mohlo zdát na druhou stranu jako jeden z nedostatků desky. “Sonic Highways” totiž postrádá klasickou hitovku, které charakterizují alba předešlá, takže zapomeňte na “The Pretender”, “Rope” nebo “Learn to Fly” a “Times Like These”. Vzdáleně by tuto funkci mohla plnit třetí “Congregation”, která oplývá zpěvnou vokální linkou a líbivými kytarovými plochami, nicméně do hitovosti výše uvedených má dost daleko. Přestože je “Congregation” původem z Nashvillu, kde by posluchač očekával silný vliv country, tak nebýt kytarového sóla, v němž si zahostoval Zac Brown, tak o tom nemám vůbec páru.

A tak je to s většinou písní. Možná je to tím, že jako neAmeričan nemám zdání o tom, jak se od sebe liší rocková hudební produkce z Los Angeles od té z Texasu či Chicaga, ale snad jediné skladby, které mi v tomto ohledu dávají smysl a sedí k tomu, co tím básník chtěl říct, jsou druhá “The Feast and the Famine” a “Subterranean”. “The Feast and the Famine” reprezentuje Washington D.C. a HC/punkovou scénu, z níž Grohl vzešel a přesně taková je. Energická, rychlá a s mohutnými sborovými vokály, s nimiž pomohli bývalí spoluhráči ze Scream, k nimž Grohl coby mladík naskočil za bicí soupravu. Pokud někdo očekává pokračování “White Limo” z minulé desky a tato pecka ho neuspokojí, tak nemá nárok, protože kytarově nabroušenější a energetičtější věci se už nedočkáte. Grohl v ní spojuje svůj cit pro kombinaci mezi melodiemi a uřvanými momenty, takže i když je to song hodně přímočarý, tak taková ta zdravá chytlavost je z něj přesto patrná. “Subterranean” je zase seattleovsky zadumaná a pomalá, což v tomto případě nejde ruku v ruce s nudností a nezáživností. Takhle dobrou pomalou píseň Foo Fighters už léta nenapsali a i navzdory delší stopáži nenudí ani na vteřinu. Zejména krásná melodie, která startuje na počátku druhé minuty, je skvělá.

Doposud jsem opomíjel úvodní “Something from Nothing” (původ: Chicago), která je šikovně vygradovanou písní, v níž dostal kupodivu hodně prostoru Nate Mendel se svou baskytarou, jež je v mixu vytažena příjemně do popředí a evokuje letmý dotek funku. Když už se po třech minutách rozezní hřmivé kytary trojice Grohl/Shiflett/Smear, tak není tento otvírák k zastavení a spěje ke kytarovému sólu, které ve studiu nahrál Rick NielsenCheap Trick. “What Did I Do? / God as My Witness” působí jako jediná na poměry zbytku alba nevýrazně. Navíc nějak nechápu její rozdělení na dvě oddělené části, kdy ta druhá v komornějším pojetí doznívá poměrně dlouho a ještě víc kazí nijaký pocit z obyčejné první poloviny.

Dojem napravuje poctivá kytarovka “Outside”, což je klasická položka, v níž se poklidnější sloky střídají s kytarovým refrénem. Poměrně překvapivou záležitostí je melodická “In the Clear”, kterou ozvláštňuje hostování The Preservation Hall Jazz Band, jehož dechové nástroje posouvají Foo Fighters k plnému zvuku, jakého dosahuje Bruce Springsteen se svou The E Street Band. Album zakončuje další pomalejší píseň “I Am a River”, na níž se v závěru nabalí smyčce a nechává tak “Sonic Highways” finišovat ve velkém stylu. V přímé konkurenci se “Subterranean” sice prohrává, nicméně neznamená to, že by byla špatná.

Vraťme se nyní na začátek recenze a oné myšlence, že k “Sonic Highways” se přistupovalo s velkými očekáváními. Dokázali Foo Fighters tato očekávání naplnit? Pokud to vezmu z toho hlediska, zda se kapele podařilo utvořit jakýsi obraz hudební historie Ameriky, tak ne, k tomu tady bude spíš onen doprovodný dokument “Foo Fighters: Sonic Highways”, ale pokud se podívám čistě na kvalitu alba, tak Foo Fighters nijak neslevili z vysokých standardů, které od nich automaticky očekávám. S “Wasting Light” se sice rovnat nemůže, ale jak řekl kolega v hodnocení pod recenzí, tak Foo Fighters opět dokazují, že kvalitní rocková hudba může bořit hitparády a stát na výsluní všeobecného povědomí. A to mi stačí.


Další názory:

Foo Fighters mě pravidelně ujišťují, že vše není ztraceno a i opravdu dobrá hudba se může dostávat na vrchol hitparád. Když po nevyrovnaném “Echoes, Silence, Patience & Grace” přišla parta okolo Davea Grohla před třemi lety s fantastickým “Wasting Light”, docela mi spadla čelist. Na “Sonic Highways” Američané potvrzují ohromnou formu, byť oproti albu minulému již zůstala čelist na svém místě. Když album odpálíte podobnou hitovkou jako “Something from Nothing”, musíte mít na skladě hodně silný arzenál písniček. Snad až na jedinou výtku, která směřuje k trošku naivní dvojskladbě “What Did I Do? / God as My Witness” musím potvrdit, že arzenál mají Foo Fighters opravdu perfektně nabitý. Po prvních dvou rozjetých skladbách album sice trošku zvolní, ovšem na energii neztrácí nic, naopak nabere něco z instrumentální ladnosti, kdy zejména závěry “Congregation” a “Outside” nemají chybu. Nezklamala ani trojice rozmáchlejších a místy pomalejších závěrečných skladeb. Potěší i hromada hostů, z nichž většina zapadla do hry kapely tak úspěšně, že si jich téměř nevšimnete. Vyniknou pak zejména trumpety a saxofony v závěru “In the Clear” a smyčce v “I Am a River”, která album nádherně zavírá. Já nevím, mohl by vlastně někdo chtít po Foo Fighters víc? Já rozhodně ne.
Zajus – 7,5/10


Nightbringer – Ego dominus tuus

Nightbringer - Ego dominus tuus
Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 30.9.2014
Label: Season of Mist

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Tenhle scénář určitě znáte. Procházíte si seznam novinkových alb a najednou vás v té hromadě počinů upoutá jeden kousek jen díky svému obalu. Touha poslechnout si jej a zjistit, co se za obalem skrývá, bývá občas velmi silná a správně tušíte, že bych tak nezačínal, kdyby se v případě mé maličkosti a Nightbringer nejednalo o právě tento případ. Ta touha byla totiž natolik silná, že jsem neřešil škatulku black metal, jemuž jsem nikdy neholdoval, a album si hezky do uší pustil. To, co jsem slyšel, si mě naprosto získalo a po celých 70 minut jsem nepřestával hltat jediný tón “Ego dominus tuus”.

Za oponou tohoto na první pohled nenápadného díla se skrývá black metal epický a melodický. Black metal, kterému nechybí přiměřená dávka bestiální nespoutanosti. Svou náladou a prací s kytarovými linkami a klávesami mi “Ego dominus tuus” připomíná vzdáleně norské velmistry Emperor, což je možná jeden z důvodů, proč mě album tak moc upoutalo a točím jej takřka denně a stále mám co objevovat. A vězte, že to není jen do větru nadhozená fráze, protože “Ego dominus tuus” poslouchám snad už třetí měsíc s železnou pravidelností bez náznaku nudy.

Těžko se “Ego dominus tuus” dělí na jednotlivé prvky, ale líbí se mi, jak epické jízdy “Et nox illumination mea in deliciis meis” a závěrečná “The Otherness of Being”, tak údernější “Things Which Are Naught”, v níž je ten melodický klávesový podklad znatelný taky a navzdory kratší stopáži to není jednoduchá záležitost. Celkovou vyrovnanost a atmosféru nijak nenarušily ani překvapivé ambientní a instrumentální záležitosti “Call of the Exile” a “Salvation Is the Son of Leviathan”. Zejména druhá jmenovaná brilantně připravuje závěr pro následující hypnotický kus, při jehož prvním poslechu mi málem spadla čelist.

Musím říct, že díky svému vztahu k black metalu jsem stále ještě v šoku, jak moc mě Nightbringer baví, a protože je poslouchám už hezkých pár týdnů a stejně nemám dost, tak se nebojím ani vysoké devítky. Fantastická záležitost.


Shadow of the Torturer – Dronestown

Shadow of the Torturer - Dronestown
Země: USA
Žánr: drone / doom metal
Datum vydání: 2.5.2013
Label: Blind Date Records

Tracklist:
01. Indianapolis / Ukiah
02. We Are a Righteous People / Guyana

Hodnocení: 2,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity PR

Dnes výjimečně nebude na pořadu dne žhavá novinka, potažmo letošní deska, nýbrž počin loňský. Druhá placka od americké party Shadow of the Torturer, “Dronestown”, spatřila světlo světa loni v květnu, což je vlastně docela veselé období, když vezmu, o jak ponurou nahrávku se jedná. Trio ze Seattlu totiž na novince valí takřka čistokrevný doom, a pokud se v něm občas mihne nějaká příměs, ve většině případů je to bahnitý sludge nebo drone. Už jen to může slibovat porci silně uhrančivé hudby, nicméně vzhledem k tomu, že o téhle bandě jsem slyšel prvně v životě, byl jsem raději střízlivý a čekal, čím mě ohromí. Nu, vyplatilo se. Bohužel, v tomhle případě nenásledují slova chvály, jako spíš oddych, že jsem toho skutečně neočekával příliš mnoho a nejsem tak v závěru zklamaný. Což o to, chlapi to občas drhnou věru slušně, nicméně kde se stala chyba, že je to nakonec takové… nanicovaté?

Na první pohled na to jdou Shadow of the Torturer docela rozumně. Zvolili pro “Dronestown” velmi rozumnou stopáž necelých 40 minut. Do nich se vecpaly dvě skladby, obě dvě stejně dlouhé. To vzhledem k žánru není problém, nicméně v podání Američanů je to docela kámen úrazu. Už první skladba “Indianapolis / Ukiah” se rozjíždí na můj vkus až příliš dlouho a nerozvíjí přitom žádný zásadnější motiv, který by utkvěl v uchu. První zapamatovatelnější pasáž přichází takřka v samém závěru. Druhý kus “We Are a Righteous People / Guyana” pak na nějaký vývoj docela rezignoval a tak nějak nevím, co si o něm mám přesně myslet. V podstatě jde o 21 minut úmorné kytarové nudy, do níž je puštěn záznam dialogů, monologů neznámých osob nebo jejich útržků a sem tam mezi nimi zařve vokalista Mikey Brown (mimochodem zakládající člen kapely, který jediný zbyl z původní sestavy). Upřímně řečeno, poslouchat 21 minut skladbu, která se nevyvíjí a nikam nespěje, je dost nuda. Mimoto, celý závěr desky jde díky tomu do kytek a vy jste spíš rádi, že jste se vůbec dobrali nějakého konce, pokud jste v přehrávači už dávno nenašli nějakou záživnější hudbu.

A co se týče hudby samotné, taky to není až tak slavné. V “Indianapolis / Ukiah” občas probublá bahnem zajímavý moment, ale většinou se člověk u poslechu regulérně nudí. Ano, jako celek je alespoň první skladba hutná a mazlavá, ale kromě toho nic dalšího nenabízí. Samo o sobě je to prostě málo. Navíc vcelku rychle praští do ucha fakt, že kapela v druhé skladbě vykrádá některé prvky ze skladby první. Za rámeček si Shadow of the Torturer určitě nedají ani to, že deska má 40 minut a já prakticky nemám o čem psát, protože prostě není o čem. “Dronestown” je sice obrazem dystopie jako cyp, jenže řádně nudné dystopie.

Dost dlouho jsem přemýšlel nad tím, co vlastně chce kapela skrze desku sdělit, a když nepočítám, že to jsou myšlenky plné zmaru a deprese, tak mě vcelku nic nenapadá. Pokud má druhá skladba zobrazovat současnou zkriplovatělou/pokryteckou/degenerovanou americkou společnost, pořád by to mohla dělat zábavnější metodou, než nutit posluchače poslouchat 21 minut koncentrované nudy. A přitom Shadow of the Torturer umí nahrát i dobré věci, protože když srovnám “Dronestown” s jejich stranou splitka s Ghost of Wem, je to jako nebe a dudy. Vzhledem k tomu, že jsem neslyšel jejich prvotinu, nebudu vynášet soudy nad tím, ve kterém případě měli silnější nebo slabší chvilku a spokojím se s prohlášením, že jejich druhá řadovka za poslech rozhodně nestojí, protože doposlouchat se dá leda s pořádnou dávkou sebezapření.


Taylor Swift – 1989

Taylor Swift - 1989
Země: USA
Žánr: pop
Datum vydání: 27.10.2014
Label: Big Machine

Tracklist:
01. Welcome to New York
02. Blank Space
03. Style
04. Out of the Woods
05. All You Had to Do Was Stay
06. Shake It Off
07. I Wish You Would
08. Bad Blood
09. Wildest Dreams
10. How You Get the Girl
11. This Love
12. I Know Places
13. Clean

Hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Možná si při pohledu na titulek článku říkáte, jak jen je to možné. Jak je možné, že se na našem blogu, který nese přízvisko “rock and metal blog”, objevuje recenze popového cukrkandlu v podobě novinky zpěvačky, jejíž jediný kontakt s rockovou hudbou proběhl prostřednictvím pořadu CMT Crossroads, kde byla jedna epizoda věnována společné kolaboraci s Def Leppard, s kterými si na pódiu ve zlatých šatičkách střihla jejich klasické kousky jako “Hysteria” či “Pour Some Sugar on Me”. Inu, nemalou roli v tom hrají osobní preference, protože hudbu Taylor Swift poslouchám relativně často a rád a navíc nejsme úzkoprsí a nebojíme se i jiných hudebních zákoutí, takže proč ignorovat událost, která v letošních prodejních žebříčcích boduje na plné čáře (pro rýpaly dodávám, že tím neříkám, že to je známka kvality), i když k tomu se ještě dostaneme.

Protože nepředpokládám, že by se naši stálí čtenáři této rodačce z Pensylvánie posluchačsky nějak pravidelně věnovali, tak je vhodné říct si, o koho jde. Taylor Swift před lety, v pouhých sedmnácti letech, prorazila svým debutovým albem “Taylor Swift” s naivní verzí moderního amerického country, což není nic jiného než moderní popová hudba, jen v trochu jiné podobě, než jak ji předvádí Selena Gomez či Miley Cyrus. Od té doby se Taylor stala obrovskou mašinérií, která až do alba “Speak Now” z roku 2010 sklízela největší úspěch ve Spojených státech, což změnilo teprve předloňské album “Red”, jež představilo částečný odklon od country popových písní směrem k čistokrevnému elektronickému popu a úspěch v evropských žebříčcích. Ačkoli se jednalo pouze o letmé výlety v náznacích, tak přerod v dnešní podobu, jakou Taylor prezentuje na “1989”, započal právě na “Red”. O to víc bylo “1989” očekáváno, protože už v předstihu bylo prezentováno jakožto zpěvaččino první opravdu popové album.

A prodejní výsledky předčily očekávání. “1989” se po svém vydání stalo v prvním týdnu nejlépe prodávaným albem v zámoří od dob Eminemova “The Eminem Show” z roku 2002. “1989” se usadilo do čela celkem neochvějně a v průběhu prvního týdne si našlo svou cestu k téměř 1,3 milionům posluchačům, čímž se Taylor Swift stala od roku 1991, kdy jsou prodeje sledovány systémem Nielsen SoundScan, prvním interpretem, kterému se něco takového povedlo (prodat v prvním týdnu více než 1 milion kopií) už potřetí, protože podobných čísel dosahovaly i předešlé “Speak Now” a “Red”. Teď se však nabízí otázka, jestli je “1989” opravdu tak dobré, aby si takový úspěch, o němž se většině umělců může jenom zdát, zasloužilo. Nebudu to dramatizovat, ale není. Na “1989” se nachází několik opravdu slabých písní, které mu nedovolí navázat na hodně dobrého předchůdce. Oproti starším albům je však novinka jiná v tom, že působí mnohem sebevědoměji. Jak jsem čekal, že bude znát nejistota spolu s novým vyzněním její tvorby, tak uznávám, že i přes ponechání nemalé porce textařské naivity, je páté album této zpěvačky zřetelně dospělejším.

Skladby na “1989” by se daly rozdělit do takových tří skupin, které částečně odráží jejich hudební kvality, ačkoli to je tvrzení založené čistě na mých osobních preferencí v tom, jakou popovou hudbu mám rád. První skupinou jsou písně pomalé a poklidné, kam patří “Wildest Dreams”, “This Love” a “Clean”. Tím, že jsou všechny umístěny v druhé polovině desky, tak ta působí zejména oproti silnému středu desky poměrně nezáživně. Nejsou to totiž ničím výjimečné kousky, jež by strhly, ačkoli hlavní melodie ve “Wildest Dreams” není špatná a zasněná atmosféra posouvá tuto píseň někam k dream popu Lany Del Rey. Zbylé dvě písně pak už ničím nepřekvapí a stojí vyloženě na zpěvu Taylor, jejíž hlas se dobře poslouchá, ale v těchto momentech měl zakročit producent a volně plynoucí skladby nějak usměrnit a oživit.

Druhou skupinou jsou popové skladby postavené čistě na jednoduchém rytmickém prvku, nad nímž se vznáší příjemný vokál Taylor Swift. Asi nejukázkovějšími představiteli jsou úvodní “Welcome to New York” a osmá “Bad Blood”. Prvně jmenovaná je možná upřímnou výpovědí o inspiraci, které zpěvačce dal New York poté, co se do něj přestěhovala, ovšem hudebním jádrem je jednoduchý synthpopový rytmus a až příliš předvídatelná struktura, kdy se celá píseň točí kolem výmluvného refrénu, jenž je tvořen názvem songu. Jak jsem na “Red” proti popovějším písním nic neměl a líbila se mi jejich aranžérská barvitost spojená s citem pro vkusnou melodii, tak “1989” je v tomto ohledu ve svém úvodu zklamáním. Po “Welcome to New York” totiž následuje klipová “Blank Space”, již částečně zachraňuje skvělý refrén, ale to už se nedá říct o “Bad Blood”, která ve středu desky mírně zaostává a započíná tak slabší závěr, z něhož vybočují jen zmíněná “Wildest Dreams” a skvělá “How You Get the Girl”, která si jako jedna z mála ponechává akustickou kytaru z dřívějších alb a skladba je to hodně chytlavá.

Pokud jsem doposud slovy chvály šetřil, tak se zbylými skladbami nemám žádný problém a pětice, která započíná s třetí “Style” a končí sedmou “I Wish You Would”, je silným jádrem nahrávky, jež představuje popovou Taylor Swift přesně tak, jak jsem očekával. Asi nejlepší písnička celé nahrávky se skrývá pod titulem “Out of the Woods”, a pokud bych měl vybrat aspiranta na třetí klipovku, tak to bude určitě tahle záležitost, která má k jednoduchému popu ve stylu “Welcome to New York” hodně daleko. Košatě vystavěný refrén táhne tuhle věc s evropským vyzněním vzhůru do společnosti toho nejlepšího, pod čím je Taylor za svou kariéru autorsky podepsána. “Style” a “I Wish You Would” stojí hlavně na skvělých melodiích, k čemuž druhá v pořadí přidává chytlavou a líbivou strukturu, což z ní činí jeden z vrcholů alba. “All You Had to Do Was Stay” připomíná vzdáleně “We Are Never Ever Getting Back Together” z poslední placky a díky kombinování country popu a tanečního rytmu je jakýmsi pomyslným mostem mezi starší a novější tvorbou.

Záměrně jsem si trochu stranou nechal první uvolněnou skladbu v podobě klipové “Shake It Off”, která se stala do posledního písmenka tím, čím má první singl být. Na album upozornila takřka ukázkovým způsobem a mezi písněmi se stala okamžitě jednou z nejhranějších záležitostí. Já si ji okamžitě oblíbil a skvělé video, jež na její propagaci vzniklo, jsem v době vydání sledoval i několikrát denně, což může vypadat jako trapas, ale přiznávám, že mě už dlouho žádná popová hitovka takhle silně nestrhla. Však to znáte, každý má nějakou tu guilty pleasure záležitost… Od zbytku alba se “Shake It Off” poměrně výrazně odlišuje a vymyká se díky vtíravému instrumentálnímu podkladu, jenž v tanečním rytmu doplňují dechové nástroje. Sama o sobě je to písnička hodně jednoduchá, ale je to právě její hravost a odlehčenost, které z ní činí jeden z nejsilnějších momentů “1989” a moje výsledné hodnocení zvedá o ten poslední půlbodík.

Přiznám, že jsem od “1989” čekal po skvělém “Red” mnohem lepší výsledek, ovšem s přihlédnutím k tomu, že to je první album daného vyznění, které Taylor Swift vydala, tak je výsledek pořád ještě hodně solidní. Je škoda, že i přes kratší stopáž, jež se konečně vměstnala pod slušných 50 minut, se na “1989” nachází hned několik slabších skladeb, kdy dobré dva kousky by se daly označit vyloženě za nudnou výplň. Nemůžu album hodnotit na poměry popového žánru jako takového, protože až několik málo výjimek jako Lana Del Rey, Adele nebo Amy Macdonald téhle hudbě neholduji, nicméně čistě v kontextu jejích vlastních desek se v minulosti Taylor Swift ukázala jako silnější interpretka. Jako interpretka, jíž image country popové písničkářky slušela hudebně o něco víc než obraz sebevědomé mladé ženy, která si dělá hudbu po svém a nebojí se vývoje (berte s nadsázkou, protože bych se vůbec nedivil, kdyby za změnou hudby stálo vydavatelství), což je sice chvályhodné, ale díky nevyrovnanému materiálu to nemusí stačit. A “1989” je právě ten případ.


Algoma – Reclaimed by the Forest

Algoma - Reclaimed by the Forest
Země: USA
Žánr: sludge / doom metal
Datum vydání: 8.10.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Bedsores
02. Fell Down a Well
03. Reclaimed by the Forest
04. Tertiary Syphilis
05. Go On, Git!
06. Extinct Volcanoes

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity PR

Znáte sludgem nasáklejší místo, než je Severní Amerika? Já popravdě ne… takže není s podivem, že dnes recenzovaná deska k nám připutovala právě odtamtud. Mohlo by se zdát, že stěžejní téma dnešního povídání jsem poněkud neuváženě vyžvanil v první větě, nicméně stále zbývá řada otázek. Třeba co je Algoma zač. A nemyslím tím otázky, jestli jsou pánové single, jestli je frontman pleška nebo zda má basák piercing nad řitním otvorem. Věřím, že by to většinu z vás určitě zajímalo, nicméně já se klidně přiznám, že mě ne, takže se vám na místo toho pokusím odpovědět třeba na to, jestli má cenu obětovat drahocenný čas a věnovat jej jejich debutovce “Reclaimed by the Forest”. Co vy na to?

Na začátek ale i tak musím kapelu alespoň stručně představit, protože předpokládám, že v našich končinách o nich nikdo neslyšel ani á, natož bé. Tahle vykutálená trojice bahňáků pochází z kanadského města Sault Ste. Marie, které, jak po chvilce googlení prozradí teta Wikipedie, leží v distriktu Algoma. Že jste to jméno už někde slyšeli? Ale jděte… Nicméně by stálo za to zmínit, že pánové se dali dohromady zhruba dva roky zpátky, a aby svou existenci oficiálně potvrdili, po dvou letech vrhli do světa prcka se správně hnusáckým přebalem. Havran ulétávající s neidentifikovatelným předmětem v pařátech, pod nímž se to hemží lidskými ostatky a krví stékající kamsi do pekelných hlubin, je možná v daném žánru trochu kýč, ale kouká se na to docela pěkně.

Nicméně k hudbě. “Reclaimed by the Forest” není špatná deska. Určitě ne na prvotinu. To klidně propálím hned ze začátku, protože to byl asi největší kámen, jenž mi v souvislosti s touto deskou spadl ze srdce. Sever Ameriky je možná prolezlý sludgovými kapelami skrz naskrz a největší jména pocházejí převážně právě odtamtud, nicméně co si budeme povídat, s takovou koncentrací kapel se za chvíli jedna podobá druhé jako vejce vejci. V tomto kontextu tedy nepřekvapí, že debutovka tria hrubých dřevorubců není v rámci žánru nic objevného, a když se podívám na kapelu jako takovou, tak vám o ní na první pohled/poslech řeknu, že to je “další variace na americký sludge”. Algoma ale dokáže na druhou stranu potěšit nezbytnou přímočarostí, solidním bahnem a v neposlední řadě poctivou porcí muziky. Nejde přeslechnout, že chlapi brali inspiraci u Crowbar nebo třeba starých Eyehategod, podstatné však je, že nepřebrali a nezní jako laciná čínská kopírka. Snad až na utahanou závěrečku “Extinct Volcanoes”, která s jedenácti minutami délky skutečně nemá šanci na úspěch, tím spíš, že v porovnání s úvodním eposem “Bedsores” je to vážně nuda.

Pořád tu ovšem je první, větší část desky, která mě docela baví. Musím vyzdvihnout “Go On, Git!”, která je díky mírnému závanu psychedelie asi tak o úroveň, dvě výš než zbytek alba. Vedle ní je tu dalších 25 minut materiálu, který ale také není špatný. Z něj mě nejvíc bere titulní skladba ve spojení s následující “Tertiary Syphilis”. Obě jsou šlapavější, trochu živelnější než zbytek desky, nicméně sludgová mohutnost nechybí. Po úmorných (v tom lepším slova smyslu) prvních dvou kusech, valících se kupředu v pomalém tempu, jsou příjemným vysvobozením.

Pokud mi na albu něco chybí, jsou to dvě vlastnosti, které spolu do jisté míry souvisí. Hloubka a emoce. Upřímně, když jsem přemýšlel, kvůli čemu bych se k “Reclaimed by the Forest” vracel příště, moc věcí mě nenapadlo. Vlastně vůbec nic. Je to dobrý sludge klasického střihu, u kterého se po většinu času člověk nenudí, protože v ten moment to vážně stojí za to… jenže pak deska dohraje a tím to hasne. Není tu žádná hlubina, žádná černá díra, která by mě zas a znovu přitahovala a doslova naříkala o další, detailnější prozkoumání. Namísto toho začne původně velmi zemitá deska s přibývajícími poslechy v krátkém časovém úseku připomínat spíš lážo plážo broděníčko v řídké šlichtě. Jako odpočinek fajn, nicméně na vás nic nezanechá. Nasranost z nahrávky prýští, to ano, ale jakmile začnete myslet na něco jiného, je pryč. Nevrací se, natož aby se pokusila ve vaší hlavně napáchat státní převrat a převzít velení. Víc než to mě ale mrzí hlodavá nejistota, zda se na tom s příští deskou něco změní, protože onen zákeřný šotek mi zpoza závěsu našeptává, že je tu vysoká pravděpodobnost, že nikoliv.

Myslím, že je na čase zodpovědět otázku z prvního odstavce. Má cenu se nad “Reclaimed by the Forest” alespoň pozastavit, neřkuli za její koupi vyhodit pár korun? Fandové žánru by tuhle prvotinu nejspíš minout neměli, protože minimálně první půlhodina je obstojný materiál, který na nějakou dobu zabaví a později přinejmenším neurazí. Má svoje chyby, které jsou pro domácí poslech docela zásadní (přičemž věřím, že živé podání může být někde docela jinde), ale do podprůměru ji naštěstí nestahují. Kolem a kolem dobrý debut.