Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

Leviathan – True Traitor, True Whore

Leviathan - True Traitor, True Whore
Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 8.11.2011
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. True Whorror
02. Her Circle Is the Noose
03. Brought Up to This Bottom
04. Contrary Pulse
05. Shed This Skin
06. Every Orifice Yawning Her Price
07. Harlot Rises (Mesmerized Again)
08. Blood Red And True

Hodnocení:
Ellrohir – 5/10
H. – bez hodnocení

Odkazy:
bandcamp

USA jsou velká země a tak není divu, že tam najdete slušný počet zástupců v prakticky jakémkoliv metalovém žánru. Nejinak je tomu v případě black metalu, byť americké blackové kapely asi obecně nepatří k “hybatelům” světové scény (snad s vyjímkou atmosféricky-neofolkových Agalloch). Kapela Leviathan (neplést s přehršlem jiných skupin téhož jména), která bude dnes středem pozornosti, patří taktéž ke známějším jménům (i když uznávám, že to může být relativní).

Jde o sólo projekt Jefa Stuarta “Wresta” Whiteheada, Kaliforňana, který se do povědomí zasvěcených zapsal jednak třináctiletou kariérou Leviathan, ale vedle toho také velmi vysoko hodnoceným počinem Lurker of Chalice. Na nervy svých věrných fanoušků zabrnkal Wrest poprvé v roce 2008, kdy se kvůli jakýmsi sporům s tehdejším labelem Moribund Records Leviathan odmlčel. A když už to začalo vypadat na comeback a bylo ohlášeno nové album pod hlavičkou Profound Lore Records, byl Wrest letos v lednu zatčen a obviněn z napadení své přítelkyně. Jak celá věc dopadla (pokud vlastně už dopadla, možná soud teprve proběhne) nevím, nicméně album se nakonec počátkem listopadu přeci jen urodilo.

Lidé znalí problematiky o něm často říkají, že je výrazně odlišné od předchozích. To tak úplně posoudit nemůžu, protože ačkoliv mi není neznámé jméno kapely, k samotnému poslechu tvorby jsem se dřív nedostal. Většinou se objevují dobrá hodnocení, i když asi záleží koho potkáte – jsou taky lidé, na které je všechen black “moc black” a ti si pak kapelu ražení Leviathan těžko užijí. A pak jsou taky “blackaři”, kterým z nějakého důvodu vadí téměř všechen takzvaný USBM (neboli “US black metal”, dle mého dost umělá a nevypovídající, tudíž zbytečná škatulka).

Já k albu přistupoval bez předsudků. Přestože si na jednu stranu libuju v power metalu, black mi – po počátečních letech nedůvěry a otrkávání – nevadí, ba naopak si v lecčems přímo rochním a libuji. Bohužel pro Leviathan, nebo přinejmenším pro album “True Traitor, True Whore”, se ukázalo, že tohle není ten případ. V čem je problém? Možná ve mně, coby nesprávné cílové posluchačské skupině. Jenže za to není možné se pořád schovávat. Přeci jen jsem už black metalových nahrávek slyšel slušné množství nejrůznějšího druhu a kvality, abych mohl hodnotit i více negativně.

Co se mi tedy konkrétně nelíbí? Když poslouchám black, neposlouchám ho až tolik pro jeho “agresi”, “zlo” a disharmonii, nýbrž čekám, kdy se z toho všecho zuřivého chaosu vynoří nějaký ohromující a pozvnášející prvek. Konkrétní příklad za vše – kapela Sombres forêts, song “Le royaume”, čas 4:45 (na YouTube snadno k nalezení, koho to zajímá). Pakliže je hudba postavená pouze na té disharmonii a zuřivém chaosu, nebývám ohromen a málokdy se k takové tvorbě vracím. A to je přesně případ tohoto alba. Hudba zní chvílemi až kakofonicky a je to doprovázeno naprosto nesrozumitelným zpěvem (dovolím si vypůjčit termín od jednoho uživatele fóra Metalstorm – ten Wrestův hlasový výkon označil za “BLLLLEEEGGGHHH vokál”, což sedí téměř doslova).

Navíc, i kdybych netrval na tom, že chci momenty nějaké “silné melodie”, tak bych prosil alespoň nějaké zapamatovatelné momenty. “True Traitor, True Whore” prostě a jednoduše splývá, až na pár malých vyjímek – sem tam se urodí kratičká akustická vložka, pátý song začíná nečekaně chvílí čistého vokálu, šestý naopak končí minutu a půl trvajícím drone ambientním hlukem. Ale celkový můj dojem je spíš amorfnost a nezapamatovatelnost. Dvě skladby, které mě přeci jen zaujaly aspoň o trochu víc, jsou třetí v pořadí “Brought Up to This Bottom” a potom sedmý kousek “Harlot Rises (Mesmerized Again).

Jsem si vědom toho, že s mým hodnocením nebude každý souhlasit. Nicméně vždy hodnotím tak, jak to vidím sám a tady se mi to do noty netrefilo. Není to nějaká předpojatost ohledně formy – existují desky, které tvoří čiré hudební šílenství a které se mi líbí. Leviathan si však cestu k mému srdci tohle nahrávkou nenašel. Pokud vůbec nepreferujete black metalovou hudbu, držte se od téhle záležitost na hony daleko, protože i kdybyste náhodou chtěli začít do těchto temných vod pronikat, tak tohle moc dobrý učební materiál není. Pokud vám černý kov něco říká a zároveň jestli vám imponuje nemelodická disharmonie, můžete naopak poslech směle zvážit a třeba vám do médiatéky přibude nový oblíbenec. U mě se to nestalo.


Další názory:

Přiznám se, že do tvorby amerického projektu Leviathan jsem nikdy nebyl s to pronikout, přestože jsem to nejednou zkoušel. S aktuální novinkou “True Traitor, True Whore” přišel další pokus, který se tentokrát – a hlavně se mne neptejte proč – vydařil. Najednou mi totiž Wrestova muzika začala z nějakého důvodu chutnat. Je to takový špinavý black metal s velice “šibnutou” atmosférou, což já mám rád. Některé momenty jsou na desce vskutku chorobné, rozhodně ne nezajímavý je také fakt, že se nejedná ani o monotónní poslech, Wrest naopak posluchači ukazuje více cest, jak tvořit něco s tak zhoubnou náladu. Jeden příklad za všechny – třeba v kompozici “Brought Up to This Bottom” se několikrát ozve krátká pasáž, která jako by vypadla od Oranssi Pazuzu – což je ovšem jen střípek, neboť i v rámci této jediné skladby je toho k nalezení mnohem, dokonce i věci, o nichž bych si dovolil tvrdit, že je na rozdíl od zmiňované pasáže člověk ještě nikde neměl šanci slyšet. Na druhou stranu, co jsem tak četl názory od lidí, kteří mají tvorbu Leviathan více v malíku, je “True Traitor, True Whore” od svých předchůdců trochu odlišná, zejména po zvukové stránce. Proto a také hlavně kvůli tomu, že přece jenom nemám starší Leviathan zase tak zvládnuté, což je dle mého názoru zrovna v tomto případě velký handicap, má-li někdo Leviathan hodnotit, ponechám číselné hodnocení stranou s tím, že se mi “True Traitor, True Whore” líbí a že se do zbývajícího staršího materiálu zkusím v dohledné době pustit ještě jednou…
H.


Korn – The Path of Totality

Korn - The Path of Totality
Země: USA
Žánr: alternative / nu-metal / dubstep / electro
Datum vydání: 6.12.2011
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. Chaos Live in Everything (feat. Skrillex)
02. Kill Mercy Within (feat. Noisia)
03. My Wall (feat. Excision and Downlink)
04. Narcissistic Cannibal (feat. Skrillex)
05. Illuminati (feat. Excision and Downlink)
06. Burn the Obedient (feat. Noisia)
07. Sanctuary (feat. Downlink and J Devil)
08. Let’s Go (feat. Noisia)
09. Get Up! (feat. Skrillex)
10. Way Too Far (feat. 12th Planet, Flinch, and Downlink)
11. Bleeding Out (feat. Feed Me)
12. Fuels the Comedy (feat. Kill the Noise) [bonus]
13. Tension (feat. Excision, Datsik and Downlink) [bonus]

Hodnocení:
Zajus – 6,5/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 6,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Míchání elektroniky s metalem je dnes tak časté, že je až překvapivé, s jakou jistotou tvrdili před vydáním “The Path of Totality” členové Korn, že stvořili něco nového a unikátního. Faktem však je, že ať už jde o tvoření nového zvuku (který získal světovou oblibu pod název nu-metal) na prvním albu či experimentování s hip-hopem na albech dalších, Korn se nikdy nebránili novinkám. “The Path of Totality” mělo původně být jen krátké EP, na němž by kapela předvedla své síly ve spojení s producentem, který slyší na jméno Skrillex. Jeho psaní však Korn bavilo natolik, že se rozhodli naverbovat další tvůrce elektronické hudby a poskládat s nimi plnohodnotné album (technicky vzato se žánr, se kterým Korn na tomto albu svou hudbu spojují, jmenuje dubstep… vzhledem k nevzdělanosti autora v této oblasti však zůstaňme u obecnějšího pojmu elektronická hudba). Jak to tedy dopadlo?

“The Path of Totality” je album značně nevyvážené. Chvílemi se zdá, jako by Korn nahráli některé skladby klasickým způsobem, jenže následně zjistili, že nejsou moc zábavné. A tak přes ně přetáhli závoj elektroniky s úmyslem učinit je zajímavější. Asi jako když starou a opotřebovanou pohovku necháte nově potáhnout, abyste vytvořili dojem novosti a kvality. A ač to může znít dost neuvěřitelně, ono to funguje. Třeba hned první skladba “Chaos Lives in Everything” je ukázkový příklad. Dokážu si ji snadno představit čistě v metalové podobě. Jenže bavila by mě? Těžko. V té samé skladbě mě zpěvák Jonathan Davis navíc překvapil growlingem, který své místo v hudbě Korn ztratil již před mnoha lety a na “The Path of Totality” se později objevil ještě několikrát. A já si tak po první skladbě říkal – ale ano, vždyť to může fungovat.

I druhá skladba alba, “Kill Mercy Within”, si drží vysoký standard. Jenže po ní se album zvrtne. “My Wall” je neskutečně utahaná, “Illuminati” je zábavná až ke konci a to jen na chvíli, v “Sanctuary” elektronický podklad spíše ruší, než aby skladbu doplňoval, a “Let’s Go” je zbytečně repetitivní. Z první poloviny tak (mimo zmíněné úvodní skladby) vystupuje snad jen singl “Narcissistic Cannibal” a téměř taneční kousek “Burn the Obedient”. To není zrovna nejlepší skóre a já měl v tuto chvíli chuť Korn zavrhnout. Vše však naštěstí zachránila druhá polovina alba. “Get Up!” byla do světa vypuštěna již dlouho před samotným albem a i po jeho vydání zůstává tím nejlepším, co Korn v roce 2011 stvořili. Elektronika v ní doslova šílí a já jen lituji, že takto dobře nezní celé album. Poslední dvě skladby si pak drží důstojnou úroveň a závěr alba je tak výrazně lepší než jeho rozplizlý střed. V “Bleeding Out” dokonce na chvíli zazní Jonathanovy zapomenuté dudy.

Korn ovšem stvořili ještě dvě skladby, které jsou ve srovnání s ostatními mnohem odvážnější. Jestliže “The Path of Totality” chvílemi zní jako běžné album Korn převlečené do tanečního oděvu, tyto dvě skladby opravdu vystupují z řady a ukazují, čeho je kapela schopna, když popustí uzdu fantazii. Bohužel se právě tyto dvě písně nenacházejí na běžné verzi alba a k jejich poslechu si musíte zakoupit edici speciální. První z nich je “Fuels the Comedy”, v níž Jonathan Davis předvádí jakýsi “gangsta rap” a následně z něj ladně vklouzne do refrénu, který je chytlavější a nakažlivější než kterýkoliv jiný na běžné edici. A přesto je “Fuels the Comedy” ještě značně usedlá v porovnání s “Tension”. Ta totiž zní jako Lady Gaga na kokainu, snažící se napodobit styl Marilyna Mansona a vytvořit přitom co nejtemnější atmosféru. Skladby z limitované edice tak rozhodně zaslouží pozornost.

Jak “The Path of Totality” zní není jednoduché popsat. Kytary mají typický zvuk Korn, jsou naladěné opravdu hluboko, jsou však protažené počítačem takže mnohdy je těžké rozlišit, kde končí kytara a kde začíná čistá elektronika. Bicí znějí (opět) elektronicky a chvílemi zcela počítačově. A baskytara? S tou si Fieldy tentokrát moc neužil. Je slyšet jen občas nejspíše jen proto, aby kapela nenaštvala své fanoušky. Album by se bez ní jednoduše obešlo.

V prosincovém eintopfu jsem na adresu “The Path of Totality” pronesl následující slova: “…vyjde jen necelý rok a půl po svém předchůdci. I z toho se tak lze vyvozovat, že novinka vznikla čistě z umělecké potřeby vyjádřit se a ne z nutnosti ‘něco’ vydat. A to je základní předpoklad pro vznik skvělého alba.” Za svými slovy si stále stojím, bohužel však musím přiznat, že se můj předpoklad nenaplnil. “The Path of Totality” jako deska neobstála, jednotlivé písně z ní jsou však dobré až výborné. Kdyby Korn nepřešli z původního konceptu vydat album jen jako EP, vůbec bych se nezlobil. Stačilo by jen vyházet slabší skladby, odstranit baskytaru (protože když už se objeví, tak zní spíše rušivě) a zvážit, s jakými producenty spolupracovat (protože ruku v ruce s kvalitou skladeb jdou i jména jejich producentů – zde je vidět jak moc se na jejich tvorbě podepsali), a “The Path of Totality” by bylo skvělé. V délce, ve které nám ho kapela prezentuje, je jen dobré. A to by dnes již legendárním Korn nemělo stačit.


Další názory:

To, co mělo být původně jen experimentálním EPčkem, se nakonec rozrostlo na celou experimentální desku “The Path of Totality”, která koketuje se žánry jako dubstep, D’n’B a podobnými tuc-tuc styly. Kecy o tom, že se jedná o nějaký zločin proti ortodoxnosti metalu, však v tomto případě nejsou na místě, neboť Korn jsou přece už sami o sobě nu-metaloví zaprodanci (smích), přesto bych našel něco, na co by se dalo postěžovat. Paradoxně to ale není přítomnost veškerých těch diskoték, nýbrž fakt, že jich tam je ještě málo. Upřímně řečeno, s tím, jak bylo album prezentováno, jsem čekal ještě větší divočinu, což už je ale nejspíš můj problém. Jinak se ovšem jedná o velice solidní věc, která se poslouchá dost dobře. Kromě toho, pokud se mezi metalovým publikem ještě v roce 2011 (skoro už vlastně 2012) stále najde někdo, kdo neustále zastává dogmata typu “elektronická muzika = sračka”, alespoň má další důkaz, že ony ty diskotéky také mohou mít dosti solidní koule. Až si občas říkám, že ty nejslabší pasáže “The Path of Totality” jsou ty, kde hrajou pouze samotní Korn. Celkově však nemohu tvrdit, že by se mi počin nelíbil… vlastně mě vzhledem k faktu, že je to dle mého názoru to nejlepší, co Korn za poslední roky vydali, napadá taková kacířská myšlenka, co kdyby to nebyl experiment, ale nový směr? Já bych byl pro, protože věřím, že by s tím Korn dokázali v budoucnu vymyslet ještě lepší věci než sedmičku v podobě “The Path of Totality”
H.


Vektor – Outer Isolation

Vektor - Outer Isolation
Země: USA
Žánr: progressive thrash metal
Datum vydání: 22.11.2011
Label: Heavy Artillery Records

Tracklist:
01. Cosmic Cortex
02. Echoless Chamber
03. Dying World
04. Tetrastructural Minds
05. Venus Project
06. Dark Creations, Dead Creators
07. Fast Paced Society
08. Outer Isolation

Hodnocení:
Zajus – 9/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
facebook / twitter

David Disanto, Erik Nelson, Blake Anderson a Frank Chin během dospívání asi nepatřili mezi nejoblíbenější chlapce ze třídy. Zatímco ostatní po večerech sedávali na schodech, kouřili trávu a pokukovali po slečnách, tito čtyři měli úplně jiné záliby. Nejspíše seděli doma, poslouchali Metallicu, četli sci-fi komiksy a donekonečna trénovali hru na své kytary (či v jednom případě bicí). Někdo by řekl, že jde o zkažené dětství, ale já věřím, že si to naprosto užívali. Tímto (zcela smyšleným) úvodem jsem chtěl říci, že aby někdo dosáhl takové zručnosti (hráčsky i skladatelsky), jakou oplývají členové Vektor již ve svých (plus mínus) pětadvaceti letech, musel kvůli tomu obětovat část svého dospívání. A za to jim již v úvodu recenze patří mé dík.

Na tuto arizonskou čtveřici jsem narazil před dvěma lety při příležitosti vydání jejich debutového alba “Black Future” a nutno říci, že již tenkrát mě doslova smetli ze židle. Pravidelně narážím na alba neznámých kapel, která se mi opravdu líbí, ale dokud neslyším jejich následovníka (či předchůdce), nevěřím, že svůj úspěch kapela dokáže zopakovat. To však nebyl případ Vektor. Že v budoucnosti dosáhnou velkých věcí, jsem jim věřil. I přesto, že “Black Future” nebylo album bezchybné.

Tím se (konečně) dostáváme k desce, jež je předmětem dnešní recenze. S dvouletým odstupem vydávají Vektor své další, tentokráte druhé, řadové album “Outer Isolation”. Vektor hrají technický thrash metal, který se těžko přirovnává k jakékoliv jiné kapele. Někteří u nich vidí vliv velikánů Voivod, jelikož však mám pouze omezené znalosti jejich tvorby, musím si podobné srovnání odpustit. Co se však sluší říci je, že při přímém porovnání s Vektor zní hudba mnohých thrashových kapel jako dechovka vaší babičky. Technický perfekcionalismus byl základním stavebním kamenem hudby této čtveřice již od prvního alba a na “Outer Isolation” tomu není jinak. Album obsahuje osm skladeb o celkové délce lehce přesahující padesát minut, v čemž se od o téměř dvacet minut delšího předchůdce značně liší. Ani tak si však Vektor nevystačili s novým materiálem a tři osminy alba tak tvoří covery skladeb z dema “Demolition”.

Album otevírá rozsáhlá kompozice “Cosmic Cortex” a po akustickém úvodu rychle pochopíte, proč jsem technickou stránku hudby Vektor zmiňoval již několikrát. Kapela chrlí neuvěřitelné množství riffů pospojovaných četnými sóly a vyhrávkami. Právě úvodní skladba je však ukázkou toho, že to samotné k tvorbě klenotu nestačí. Nepočítaje úvodní akustický rozjezd, nemá v podstatě žádnou gradaci a to jí při deseti minutové délce ubírá na atraktivnosti. Po zbytek alba se však Vektor této chyby už vždy vyvarovali. V dalších dvou skladbách kapela šikovně zpomaluje a následně zrychluje tempo, do čehož opakovaně zařazuje chytlavý refrén. Oslím můstkem se tak dostávám k vokálům Davida Disanta, jenž patří mezi ty neoriginálnější, které jsem v thrash metalu slyšel. Disanto zní, jako by mu v mládí někdo ostrouhal hlasivky žiletkou. Jeho zpěv by člověk čekal spíše v black metalu. Často se pouští do opravdových výšin, kde pak připomíná Toma Arayu na počátku “Angel of Death”. Tyto výkřiky navíc většinou uvozují ty nejrychlejší momenty a varují tak posluchače, aby si kolem sebe udělal prostor (nebo v nouzovém případě alespoň poodjel na židli od stolu), jelikož bude za několik chvil nucen ke zběsilému headbangingu.

Nezanedbatelnou část alba tvoří znovunahrané skladby, které jsou až na kosmetické změny v podstatě shodné s verzemi na demu “Demolition”. Výjimkou je sólo v “Tetrastructural Minds”, které dostálo značné změny, a to podle mě směrem k lepšímu. I drobné úpravy však mohou skladby výrazně vylepšit. Důkazem budiž střední akustická část skladby “Venus Project”, která s novou produkcí nabyla na kráse a lze ji tak zařadit mezi nejlepší momenty alba. Texty na “Outer Isolation” patří (opět) k tomu nejlepšímu, co se na scéně letos urodilo. Kromě kosmické a filosofické tématiky se zabývají také úpadkem lidstva, což však činí mnohem inteligentněji, než je zvykem (porovnejte třeba s čímkoliv z poslední desky Megadeth).

Záměrně jsem se vyhnul popisování jednotlivých skladeb. Zaprvé se obávám, že by při slovním popisu vypadaly poněkud monotónně (riff – sólo – riff – řev – headbanging – sólo – riff – riff…), a zadruhé věřím, že “Outer Isolation” je deska, kterou si člověk musí prozkoumat sám. Ostatně celé album může streamovat zdarma zde na Bandcamp profilu vydavatelství Heavy Artillery Records. Vektor ode mě odcházejí se solidní devítkou. Abych dal víc, muselo by být album po okraj zaplněné novými skladbami, byť ty staré si opětovné nahrání zasloužily. Navíc jsem si celkem jistý, že Vektor na dalších albech porostou a k té desítce se ještě dostanou.


Další názory:

Na rozdíl od kolegy jsem se o Vektor dozvěděl až s vydáním aktuální novinky “Outer Isolation”, tudíž pro mne bylo prvotní stisknutí tlačítka PLAY velkou neznámou, neboť jsem neměl páru, co očekávat. Ale nakonec se z toho vyklubalo opravdu velice příjemné překvapení. Povětšinou nejsem příznivcem ani thrash metalu, ani progresivně-technických kytarových vylomenin, ale čas od času se objeví záležitost, kde si to prostě sedne do té správné polohy a extrémně mi to zachutná. A zrovna tohle je ten případ. Vektor nahráli desku pro fajnšmekry se vším všudy – technicky precizní, neuvěřitelně zábavnou, plnou výtečných nápadů a neustálých změn, které posluchače udrží ve střehu – to vše navíc v pocitovém souladu se sci-fi tématikou. Zatím to všechno zní vážně super, je tu jistý háček. Kolegovu devítku zcela chápu, ale já tak vysoko jít nemohu, protože přece jenom mám nějaké to ponětí o Voivod. Největším problémem (a vlastně jediným opravdovým problémem) Vektor je právě až příliš okatá inspirace u těchto legendárních vizionářů z Kanady – od takových “prkotinek” jako velice podobné logo, přes sci-fi témata až po samotnou muziku. Pokud ovšem nad tímto faktem přivřu očko, líbí se mi “Outer Isolation” opravdu hodně…
H.


Cynic – Carbon-Based Anatomy

Cynic - Carbon-Based Anatomy
Země: USA
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 11.11.2011
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Amidst the Coals
02. Carbon-Based Anatomy
03. Bija!
04. Box Up My Bones
05. Elves Beam Out
06. Hieroglyph

Hodnocení:
Kaša – 8,5/10
Zajus – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Když v roce 2008 techničtí death metalisté Cynic vydali po 15 letech své druhé album “Traced in Air”, upletli si na sebe pořádný bič. Parta okolo lídra Paula Masvidala dokázala nečekaně navázat na svůj dnes již legendární debut “Focus” (1993) a ukázala, že jejich návrat měl smysl a nejednalo se o další reunion, za kterým jsou cítit prachy.

Očekávání na třetí album, které by mělo vyjít v průběhu příštího roku, jsou obrovská. Aby Cynic fanouškům zkrátili čekání, servírují své další EP v rozmezí jednoho a půl roku. Loňské “Re-Traced” obsahovalo jednu novou skladbu a několik přepracovaných písní z předchozího alba. Přineslo čistší zvuk, který byl podobný vedlejšímu projektu členů Cynic, další zajímavé kapele Æon Spoke. V obdobném trendu pokračuje skupina i na novém EP “Carbon-Based Anatomy”, z jehož ohlášení jsem byl nejdříve zklamán (čekal jsem plnohodnotné album). Ovšem teď už počínání kapely rozumím, protože do své tvorby zahrnuje nové prvky a připravuje tak fanoušky na možný stylový odklon na příštím albu.

Ještě než se pustím do rozboru jednotlivých skladeb, rád bych pochválil grafické zpracování alba. Poprvé se mi artwork alba Cynic opravu líbí, nevyskytuje se zde motiv předešlých alb, přestože má grafické zpracování na starosti Robert Venosa (autor všech artworků Cynic, bohužel zemřel krátce před vydáním tohoto EP). Booklet je velice temný, abstraktní a dle mého názoru se opravdu povedl.

EP otevírá intro “Amidst the Coals”, které zaujme svou orientální atmosférou blízkého východu, již podtrhuje krásný vokál hostující zpěvačky Amy Correia. Musím přiznat, že při prvním poslechu této skladby jsem si nebyl jistý, jestli jsou to opravdu Cynic. Tento orientální nádech je v jejich hudbě něco nevídaného, ovšem proč ne. Následuje titulní skladba, která je vrcholem EP. Krásně graduje a fanoušci souhry basy s bicími si můžou vychutnat skvělou práci rytmické sekce skupiny – dvojice Sean Reinert a Sean Malone zde předvádí vynikající práci. Bicí jsou ve prospěch atmosféry celého EP laděny místy do tribal-stylu. Titulní skladbu lze považovat za klasické Cynic, přestože za zmínku stojí fakt, že se nejedná o původní skladbu Cynic, nicméně jde o reinterpretaci skladby “Homosapien” zmíněného vedlejšáku Æon Spoke.

Při poslechu EP jsem byl mile překvapen vynecháním “robotického” vokálu Paula Masvidala, který se na předchozích počinech vyskytoval pravidelně. Už jsem si na něj zvykl a považuji jej za prvek, který skupinu odlišuje od ostatních, ale nikdy mi k srdci nepřirostl. Po zvukové stránce nelze nic vytknout, vítám posun, ke kterému na “Carbon-Based Anatomy” došlo, a sice že prim nehrají ani tak kytary jako na “Focus” a většině “Traced in Air”, ale skladby jsou propracovanější co do celkového vyznění a překvapují jednotlivými vrstvenými strukturami.

Bija!” rozvíjí atmosféru úvodního intra, zapojením sitáru a dalších orientálních nástrojů jako by vypadla z alba takových Orphaned Land. Přestože nejsem fanouškem této hudby, orientální mezihry mi připadají jako dobrý nápad, s texty korespondují, mají tedy svou funkci a nepůsobí pouze jako prvoplánový pokus natáhnout stopu EP. Čtvrtá v pořadí “Box Up My Bones” zní jako mix Porcupine Tree, Pink Floyd a Tool. Ostatně, zvuk prvně jmenovaných z nových skladeb dýchá na všechny strany. Největší zásluhu na tom mají použité harmonie a čistý Masvidalův vokál, který je ve výsledku velice podobný vokálu Stevena Wilsona. Hodně se povedla kytara a vokální linka, kterou už pár dní nemůžu dostat z hlavy. “Elves Beam Out” začíná zajímavě s elektronickým nádechem, přesto ji považuji z trojice plnohodnotných skladeb z tohoto EP za trošku slabší. Má hodně blízko k materiálu z “Traced in Air”, ovšem přijde mi tak nějak nemastná, neslaná, technicky bezchybná věc, ale postrádám v ní něco víc. Album uzavírá outro “Hieroglyph”. Ambientní, zasněná skladba s mluveným slovem je obstojným zakončením. Nenabízí již vyloženě orientální zvuk jako její dvě kolegyně, ale navozuje spíše atmosféru vesmírného putování.

Tvorba Cynic se popisuje neuvěřitelně těžce, protože se v ní toho děje tolik, že i když to zní jako stupidní žvást, tohle se prostě musí slyšet. “Carbon-Based Anatomy” nastiňuje směr, kterým se skupina pravděpodobně vydá na svém dalším dlouhohrajícím albu. Působí zde jako kapela, která se neohlíží zpět na svou minulost, ale je ochotná si jít novou, nevyšlapanou cestou. V rámci scény nepřináší toto EP nic převratného, ale pro mě je mnohem povedenější než “Re-Traced”, rozhodně se těším s čím Cynic překvapí zase příště, tentokrát snad již na klasickém řadovém albu.


Další názory:

Že se Cynic někdy v budoucnu zcela odpoutají od metalových prvků, se dalo tušit již od jejich druhé (a zatím poslední) řadové nahrávky “Traced in Air”. Jak se zdá, ten čas nastal nyní. Nejde o žádné skokové změny, Cynic si tak mohli ponechat svůj typický zvuk a jen ho lehce poupravit pro hudební dobrodružství, na které se vydali tentokrát. Z šesti stop se na EP “Carbon-Based Anatomy” dají za plnohodnotné skladby považovat jen tři. Všechny však přinášejí něco nového a zároveň jsou jistým způsobem propojené. Atmosféra desky je značně zasněná a posluchač se tak ocitne kdesi na pomezí nebe a vesmíru, kde se pohybuje podle toho, kam ho právě nasměruje kapela. V rámci přechodu od metalu se Cynic definitivně zbavili i growlingu, a vokál je tak stejně čistý jako ten, který posluchače provázel po většinu hrací doby již zmíněného klenotu “Traced in Air”. Přibyly naopak prvky world music či ambientu, které můžeme slyšet zejména v intermezzu “Bija!” a outru “Hieroglyph”. Na svém místě však zůstal Sean Malone, a i zde si tak můžete užít hrátky s bezpražcovou baskytarou. Cynic natočili kvalitní EP a já tak doufám, že svou sílu předvedou v co nejbližší době na plnohodnotné řadovce.
Zajus


Megadeth – Th1rt3en

Megadeth - Th1rt3en
Země: USA
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 1.11.2011
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. Sudden Death
02. Public Enemy No. 1
03. Whose Life (Is It Anyways?)
04. We the People
05. Guns, Drugs & Money
06. Never Dead
07. New World Order
08. Fast Lane
09. Black Swan
10. Wrecker
11. Millennium of the Blind
12. Deadly Nightshade
13. 13

Hodnocení:
Beztak – 7,5/10
Zajus – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Dave Mustaine udělal za posledních pár let několik dle mého názoru správných rozhodnutí. Přijal do svých řad skvělého kytaristu Chrise Brodericka, s nímž připravil po delší době desku, která se řadí v diskografii Megadeth k těm lepším (“Endgame”). A taky se vrátil ztracený syn, baskytarista David Ellefson, který se s tahounem Megadeth usmířil po soudních procesech a vzájemném osočování. Jak jim to spolu šlape, jsme se mohli přesvědčit na jaře v Praze, kde hráli společně se Slayer. A musím říct, že Megadeth na mě působili velice sympaticky. I věčně nabubřelý zrzek Mustaine vypadal v dobrém rozpoložení.

To vše mě pomalu připravovalo na další desku Megadeth, na kterou jsem byl opravdu zvědavý. Megadeth čekal těžký úkol – překonat skvělou desku “Endgame” z roku 2009. Jako první singl vypustili do světa song “Public Enemy No. 1” a to mou zvědavost povzbudilo. Svižná riffovačka se silným a chytlavým refrénem mě opravdu navnadila. Vyvolala ve mně pocit, že by se to mohlo povést. Že by se dala předešlá deska překonat. Teď však vím, že to tak bohužel není. Ale v tom bych neviděl problém. Řekněme si upřímně – minulá deska je opravdu skvělým počinem, který nenechá chladným snad žádného fanouška thrash metalu. Síla, jakou Dave Mustaine s novým kytaristou Chrisem Broderickem předvedli, by se neztratila ani na deskách z přelomu 80. a 90. let. “Th1rt3en” je tak v těžké pozici. A radši bych se zdržel většího srovnávání.

Megadeth přicházejí s novinkou v době, kdy se s vydáním nové desky vyšvyhli i dva konkurenti z Big 4. Metallica se vrhla na projekt s Lou Reedem, který u fanoušků propadl. A po dlouhých osmi letech plných sporů a nejasností ohledně postu zpěváka a vydání nové desky se nám ukázali i Anthrax. A ti svým “Worship Music” zasadili ránu přímo do černého. Nebudu to zbytečně okecávat, Megadeth nové Anthrax nepřekonali. Ovšem neviděl bych to tak černě. Přece jen Anthrax měli moře času, který mohli věnovat vylepšování alba do dokonalosti. Megadeth na novou desku stačily dva roky. S navrátivším Davidem Ellefsonem byla chuť vydat následníka “Endgame” velká. Zároveň se Megadeth prohrabali šuplíky a oprášili staré riffy a písně, které se na minulé desky nedostaly. A to celou jejich situaci ohledně nové desky usnadnilo. Tak jak to tedy nakonec dopadlo? Na albu jsou slabší kousky, ale dle mého názoru převládají ty silné.

Například hned úvodní “Sudden Death” je toho zdárným příkladem. Lehké intro, při kterém se vám zdá, že kytara snad rychlostí, kterou prsty sólují, exploduje. Poté intro utichne a plni očekávání posloucháte riff, který stupňuje napětí. Poté se přidá Ellefsonova baskytara a Mustainův hlas odstartuje celou desku. V pozadí hlavního riffu stále slyšíte bláznivé kytarové vyhrávky. A pak nasadí refrén, který vás převálcuje svou chytlavostí. Mě osobně úplně dostal a celkově bych tuto píseň zařadil mezi ty nejlepší z alba. Je to totiž hitovka jako řemen. Další v pořadí je singl “Public Enemy No. 1”, který má ještě větší hitový potenciál než píseň úvodní. Myslím, že podobně silný hit vydali naposledy v devadesátých letech. Na začátek alba nemám žádné výtky. To jsou přesně ti Megadeth, které mám rád. Jízda, při které nechybí silné refrény a šílená sóla. Třetí píseň v pořadí, svižná “Whose Life (Is It Anyways?)” je v případě Megadeth naprostým průměrem. Nijak se mi nezdá, že by něčím výrazným vyčnívala. Ale zároveň to není píseň úplně zbytečná. Poté Megadeth nasadí “We the People”. Neočekávejte od ní žádnou zběsilou rychlost, ani vyjeté sólo. Je to lidnější píseň, která působí jako vydechnutí a nabíjení zbraně před další palbou. Ležíte v zákopu a čekáte mohutnou střelbu. Jenže ona příjde píseň “Guns, Drugs & Money”, která je založena na silném hlavním riffu a refrénu, ve kterém Mustaine zpívá název skladby. Na někoho možná působí jako zbytečná vata, ale mně tam prostě sedí i tahle píseň.

Takže ještě stále ležíte v tom zákopu a z dálky slyšíte klidné intro. Bojiště je zcela prázdné, a tak se začínáte uklidňovat. Jenže v tu chvíli zazní obrovský výbuch a kusy zmasakrovaných těl padají na zem. Přišla thrashová palba s názvem “Never Dead” a člověk zklidněný předchozími dvěma skladbami má chuť běsnit. A dočkáme se i hezky rychlého sóla pořádně od podlahy. Jednoduše další pecka, za kterou musím Megadeth pochválit. Ovšem po ní se posluchač jen tak nezklidní. Megadeth si pro něj totiž připravili pořádný oldschool. “New World Order” je totiž píseň, která byla nahrána už v roce 1992 jako demo pro album “Countdown to Extinction”, později se v demoverzi objevila jako bonus na albu “Youthanasia” (1994). Přidalo se nějaké sólo a píseň byla hotova. Dalším zářezem je skladba “Fast Lane”. Stejně jako “Guns, Drugs & Money” se i tady v refrénu zpívá název songu a stejně tak na někoho může působit jako ta zbytečná vata. Naprosto fantastický je ovšem závěr písně, kde to graduje až do konce.

Další již starší věcí Megadeth je skladba “Black Swan”, která se původně měla objevit na “United Abominations” (2007) a nakonec se tam i objevila, ale pouze jako bonus pro předplatitele. Takže na oficiální nosič se nedostala. Zda je to dobře nebo špatně, nechám na vás. Nic to však nemění na faktu, že to je dobrá píseň a na “Th1rt3en” padne jako ulitá. Má příjemnou melodii a za celou dobu nějak výrazně nezrychlí, drží si své tempo a to se mi na ní vlastně i líbí. Další píseň “Wrecker” pokračuje v duchu celého alba, ale už to po bezmála čtyřiceti minutách začíná zavánět nudou. V tuto chvíli měl zřejmě přijít další totální rozstřel. Jenže přišel další průměr a po něm přišel další. Megadeth nasadili pomalejší věc “Millenium of the Blind”, což pro mě osobně znamená totální nudu. Určitě nejsem proti pomalejším písním, ale tahle mě vážně ničím nezaujala. V tu chvíli mám prostě nepopiratelný pocit, že to album jde s koncem do kytek. Dalším songem je “Deadly Nightshade” a nebudu vám nic nalhávat, už se prostě u poslechu nudím a vyhlížím konec. Který příjde s třináctou písní, která je jednoduše pojmenována “13”. A já měl konečně znovu důvod zbystřit. Opět pomalejší kousek, ale v tomhle já cítím emoce. Mustaine nasadil svůj hlas do polohy, která sem sedí naprosto dokonale. A ačkoliv Dave Mustaine není bůhvíjak úžasný zpěvák, nedovedu si do této písně představit lepší hlas. Jak jsem byl těmi posledními songy znuděn, tak na konec si pro mě Megadeth nachystali moc pěknou tečku. Za tuto píseň tleskám.

Takže si to shrneme. Megadeth nevydali nejlepší desku své historie. Zřejmě nevydali ani jednu z těch nejlepších. Dle mého, je to ovšem lepší průměr v celkové diskografii. Určitě to není zbytečná deska bez nápadu. Je tu několik opravdu skvělých písní. Ale i několik, které si pohrávají téměř s podprůměrem. Ovšem fanoušek Megadeth nebude úplně zklamán. Jsou to Megadeth, na které jsme zvyklí. Příjemně poslouchatelná deska, se skvělými momenty. Pro jejich fanouška je přece jen nejdůležitější, aby se Megadeth cítili v dobré pohodě, natáčeli alba a hlavně koncertovali. A to se v tuto chvíli daří!


Další názory:

Megadeth svým dva roky starým albem “Endgame” nastavili vysokou laťku a symbolické třinácté album se tak ocitlo ve velmi obtížné pozici. Dokáže “Th1rt3en” překonat svého předchůdce, či zůstane v jeho stínu? Vsadí Dave Mustaine na osvědčenou formuli agresivního thrash metalu, nebo se pokusí o jakýsi (byť drobný) progres? A v neposlední řadě, jak se projeví změna na postu baskytaristy, který obsadil navrátilec Dave Ellefson? Na odpovědi není nutné čekat dlouho, deska se posluchači totiž otevře hned po prvním poslechu. Mustaine napsal o něco přístupnější skladby, které sází na silné melodie v refrénech, fantastická sóla Chrise Brodericka a samozřejmě nespočetné sypačky. Právě sóla jsou ozdobou celého alba a já se tak nesčetněkrát přistihl s prsty létajícími po neviditelném pražci. Problémem je však přílišná délka alba (“Th1rt3en” je téměř nejdelší deskou v celé historii kapely) a malá rozlišitelnost skladeb, které by se bez výrazných refrénů snadno slily v jeden celek. Mezi písněmi ční úvodní náklep “Sudden Death”, chytlavá “Public Enemy No. 1” a “Black Swan” se svou téměř rádiovou melodií. Zbytek alba, ač si drží nepochybně vysokou úroveň, jednoduše na standard nastavený předchozí deskou “Endgame” nemá.
Zajus


Lou Reed / Metallica – Lulu

Lou Reed / Metallica - Lulu
Země: USA
Žánr: experimental metal
Datum vydání: 31.10.2011
Label: Warner Bros. Records / Vertigo Records

Tracklist:
Disc I:
01. Brandenburg Gate
02. The View
03. Pumping Blood
04. Mistress Dread
05. Iced Honey
06. Cheat on Me

Disc II:
01. Frustration
02. Little Dog
03. Dragon
04. Junior Dad

Hodnocení:
Zajus – 8/10
H. – 2,5/10
Beztak – 7,5/10
Ellrohir – 1,5/10

Průměrné hodnocení: 4,9/10

Odkazy Lou Reed:
web

Odkazy Metallica:
web / facebook / twitter

Když se před dvěma lety na pódiu v newyorském Madison Square Garden setkaly dvě hudební legendy, Lou Reed a Metallica, málokdo asi tušil, kam až jejich spolupráce dospěje. Dva roky poté o albu, jež dostalo název “Lulu”, poprvé promluvil kytarista Metallicy, Kirk Hammett. Rozhodnutí thrash metalových titánů o spolupráci s umělcem, jenž je nejčastěji spojován s žánry jako experimentální rock či art rock, bylo pro mnohé překvapením. Po tři roky starém “Death Magnetic” totiž leckdo očekával poslušný návrat ke kořenům i na dalších albech. Již od počátku však kapela tvrdila že nepůjde o hudbu Metallicy s hlasem Lou Reeda, ale o zcela originální projekt.

Jak to tedy dopadlo? “Lulu” je vskutku originální a nepodobá se ničemu, co jsme za téměř třicetiletou historii kapely mohli slyšet (výjimkou jsou snad jen ozvěny nenáviděné desky “St. Anger” v některých pasážích). “Lulu” je dlouhé album a to je hlavní kámen úrazu. Druhým zásadním problémem je vokální projev Lou Reeda. Již první reakce na singl “The View” kritizovaly Reedův hlas a často ho přirovnávaly k senilnímu stařečkovi zmateně mumlajícímu repliky ze sto let staré divadelní hry. Pro zbytek alba to bohužel platí dvojnásob. Na mnoha místech Lou zcela ztrácí rytmus a kapela mu takříkajíc uteče. Jeho hlas zní chvílemi silně, chvílemi velmi slabě a ještě více tak zdůrazňuje dojem, že vokály nahrával na první pokus ve snaze “mít to za sebou”. Aby producenti kompenzovali tuto nestálost, vytáhli Reeda před Metallicu, která tak zní spíše jako doprovodná kapela, než jako plnohodnotná složka alba. Problém s délkou jsem již zmínil, a tak stačí říct, že zde platí klasické “méně je více”. Některé jinak solidní skladby jsou zbytečně natahované (například jedenáctiminutový “Dragon”), jiné jsou vyloženě zbytečné (“Little Dog”).

Tyto slabé stránky “Lulu” jsou natolik výrazné, že ji mnozí recenzenti nedali ani šanci obhájit se opakovaným poslechem. Kdyby dali, jistě by zažili překvapivý zvrat. “Lulu” je totiž (chvíle napětí) ve skutečnosti skvělé album. Spojení tak odlišných hudebníků může dopadnout tragédií, může však dát šanci vzniknout něčemu zcela novému. A “Lulu” je bezpochyby něco nového. Snad poprvé se Metallica více než na hráčské výkony a úžasná sóla soustředila na budování ponuré atmosféry, která nahrávkou prostupuje od začátku do konce. Prostor zde dostaly bláznivé nápady, jež by se v thrash metalu daly jen stěží uplatnit a Lou Reed se zdá být ideálním partnerem pro jejich realizaci. Příkladem může být jedna z nejlepších skladem alba – “Mistress Dread”. Sedm minut metalového hoblování doprovázené pomalým utrápeným hlasem Lou Reeda začne dávat smysl až poté co si posluchač uvědomí kytarové vazbení skryté kdesi na pozadí. Napjatá atmosféra se drží také v “Pumping Blood”, ve které dostane překvapivě hodně prostoru Lars Ulrich. Jeho bicí tlačí píseň dopředu a i v pomalejších pasážích dramaticky buší na poplach. Kromě podobně temných momentů se na nahrávce nachází i pomalejší kousky s rockovější náladou (“Iced Honey”, “Cheat on Me”, “Junior Dad”), byť ani ty nepostrádají jistou dávku nostalgie. Zejména poslední jmenovaná působí spíše dojmem rezignace na těžký osud než jako pozitivní zakončení alba. Pozornost si bezpochyby zaslouží i texty. Lou Reed totiž zpívá vše z pohledu mladé prostitutky, a pokud vám slova samotná nebudou připadat dekadentní, fakt, že je zpívá sedmdesátiletý stařec, jim dodají mnohem větší odér zvrácenosti.

Metallica tak nahrála album pro fanoušky Lou Reeda, kteří nějaké to žánrové experimentování jistě snesou lépe než ortodoxní thrash metalisté (kteří beztak Metallicu opustili již na konci 80. let). “Lulu” je solidní nahrávka s několika velkými nedostatky a hromadou dobrých nápadů, které by jinak při větší koncentraci v kratších skladbách mohly stvořit jedno z nejlepších alb roku. Pokud od Metallicy ovšem očekáváte sóla (ano, téměř žádná tu nejsou) či zpěv Jamese Hetfielda (jeho výstup v “The View” je jediným místem na albu, kde alespoň na chvíli přebírá otěže hlavního zpěváka), můžete “Lulu” s klidem ignorovat. Všem ostatním bych doporučoval dát “Lulu” alespoň šanci. Já jsem jí šanci dal a jsem naprosto spokojen, i přestože “Ride the Lightning” považuji za jedno z nejúžasnějších alb v historii hudby samotné.


Další názory:

Možná si někteří z vás vzpomenou na mojí silvestrovskou recenzi na “Death Magnetic”, kde jsem tenkrát udělil krásných 1/10, avšak článek byl tenkrát napsán jednak v lehce nadneseném duchu, jednak pod vlivem alkoholu (ačkoliv za tím, že to není dobré album, si samozřejmě neustále stojím, i když to hodnocení by za normálních, nesilvestrovských okolností bylo tak okolo pěti bodů), ale co se týče “Lulu”, tomu nelze neudělit extrémně nízké hodnocení i v plné střízlivosti a ve vší serióznosti. Docela jsem od této desky i něco očekával, neboť jsem byl přesvědčen, že ze spojení s Lou Reedem může vzejít něco velice zajímavého, jenže kdo by čekal, že ze spolupráce století vznikne nejlepší album století, dočkal se akorát tak největšího vtipu století. A to ne zrovna povedeného vtipu. Ať se na to dívám z jakékoliv strany, “Lulu” je prostě špatné. Nic víc, prostě absolutně špatné od začátku do konce. Jednou z nejkritizovanějších věcí je, že je to divné. Což o to, mně by to ani nevadilo, já mám divné věci rád, ale v tomto případě se výsledek jaksi nepovedl. Další problém – obrovská monotónnost. Ani tohle není věc, kvůli níž bych hudbu a priori odsuzoval, ale zase – na “Lulu” je to provedeno tak ukrutně nudným a ubíjejícím způsobem, že to snad ani není možné. Nahrávka se snaží tvářit rádoby umělecky, ale věřte mi, jenom se tak tváří. Drtivá většina hrací doby je jedno velké nic, vhodné akorát tak na spláchnutí WC, bez jakéhokoliv smysluplnějšího momentu. Například na prvním disku, který má 40 minut, jsou všeho všudy asi tak dvě trochu lepší pasáže, čili výrazně méně jak desetina celkové stopáže (!!!), což je dle mého názoru těžce průserová konstelace. Kdyby tuhle nahrávku vydal kdokoliv jiný, neštěknul by po ní ani pes – zcela právem. Je mi líto, ale tohle je album, které nemělo nikdy vzniknout…
H.

Metallica a Lou Reed. Ještě jednou si to přečtěte. A teď si řekněte, co vlastně od takového spojení čekáte? Řekl bych, že byste měli očekávat něco, co jste ještě nikdy neslyšeli. Podivnou desku starého muže a thrash metalové legendy. Nejsem fanoušek Metallicy, ani příliš neposlouchám projekty Lou Reeda. Ale toto spojení mě zaujalo. Už jen proto, kolik (převážně) negativních reakcí deska “Lulu” zaznamenala již před samotným vydáním. Pak jsem si ji pustil. A jednoduše se mi líbí. Považujte mě třeba za blázna, ale mě to prostě chytlo. Lou Reed a Metallica vytvořili totální hudební “beznaděj”, která do mě pronikla, když Lou Reed recitoval text a Metallica hrála naprosto dechberoucí hudbu. Žádná radost, jen deprese. “Lulu” není deska Metallicy, ani Lou Reeda. “Lulu” je jednoduše počin, který nepatří do žádné diskografie. “Lulu” je takovým depresivním filmem pro uši. Je to sice klišé, ale napíšu to: “Lulu” lze pouze milovat, nebo nenávidět!
Beztak

Já jsem Metallicu nikdy neměl moc rád. Ale opravdu jsem chtěl dát jejich spojení s Lou Reedem šanci, poslechnout si počin “Lulu” bez předsudků a zhodnotit jej objektivně. A objektivně je třeba říct, že to je opravdu taková hrůza, o jaké vám už možná mnozí z vašeho okolí řekli. Album začíná nadějně skladbou “Brandenburg Gate”, která se mi opravdu líbí. Dýchá z toho atmosféra takového toho “amerického” kytarového rocku a na mě to – možná kupodivu – funguje. To mě opravdu navnadilo a říkal jsem si, že to třeba i bude dobré. Jenomže následuje naprosté (ne)hudební zoufalství. Cokoliv by snad mohlo být zajímavé z hlediska instrumentální, to spolehlivě zabíjí Lou Reed svým recitálem. Při jeho poslechu jsem si vzpomněl na seriál “Simpsonovi”, jak Homer složil písničku o Flandersovi a po pár dnech se z rádia ozve “rockový cover Williama Shattnera“: “Každej… Američan… nadává… na souseda… svýho…” Jestli jste ten díl viděli, tak v podobném duchu se nese valná většina zbytku alba (s přidanou hodnotou podivného afektu v Lou Reedově hlase), které je ke všemu nemístně dlouhé (skoro hodinu a půl!). Po hodině naprosté nudy (nebo spíš hrůzy) jakž takž funguje zase až poslední track “Junior Dad”. V něm se totiž zase dočkáme aspoň jakéhos takéhos zpěvu a co je hlavně zajímavé – druhá desetiminutovka se mění na cosi, co mi ze všeho nejvíc přípomíná náznaky ambient black metalu. Pár lekcí u Christopha Zieglera a Metallica může příští kooperaci spáchat s jeho Vinterriket, což by ostatně bylo pro hudební svět zřejmě přínosnější než tenhle paskvil…
Ellrohir


Immolation – Providence

Immolation - Providence
Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: 11.10.2011
Label: Scion Audio Visual

Tracklist:
01. What They Bring
02. Illumination
03. Still Lost
04. Providence
05. Swallow the Fear

Hodnocení:
Ježura – 8,5/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Jedno staré pořekadlo praví, že dobrého death metalu není nikdy dost, a přesně v duchu této osvícené teze blahořečím kapely, které za dlouhá léta svojí aktivní existence zásobují lačné uši svých oddaných následovníků i náhodných kolemjdoucích nekončící řadou pěkně masitých fláků, kterými se může nepřipravený konzument s hrůzou v očích zadusit. Za posledních několik měsíců se do této mé osobní dvorany slávy oprávněně a s velkou pompou uvedli i Newyorčané Immolation. A náhoda tomu chtěla, že se mi do pařátů dostal jejich poslední zářez, EP “Providence”, které kapela vydala u společnosti Scion A/V a které je k dispozici ke stažení zcela zdarma. Otázka, která ale čtenáře těchto řádků trápí asi nejvíce, potom velmi úzce souvisí s aktuální platností okřídleného rčení “Za málo peněz hodně muziky”…

Jestli se mezi čtenáři této recenze najdou tací, kteří považují Immolation za majestátní a neotřesitelnou jistotu, můžu je uklidnit. Ani po výborné poslední řadovce “Majesty and Decay” pramen inspirace nevyschl a kapela nám předkládá k tanci i poslechu dalších pět kusů prvotřídního materiálu. Jak už naznačila zmíněná číslovka, co do stopáže se jedná o plnokrevné EP a na necelých devatenácti minutách délky není jediná vycpávka. Namísto pokusů o vytvoření jakéhosi jednolitého celku, ohraničeného intrem respektive outrem, zvolili Immolation zcela přímý přístup a na EP naservírovali pět drtivých skladeb klasického střihu, tedy žádné experimenty s neortodoxními strukturami písní. A i když to v podobných případech ani zdaleka není pravidlem, tady vše funguje na jedničku. EP jako celek totiž působí dojmem, jako by před první a po poslední skladbě něco mělo být. Fakticky je to sice nesmysl, ale když nad tím tak přemýšlím, před “Providence” není nic menšího než “Majesty and Decay”, a co přijde po něm, je ve hvězdách. Z tohoto úhlu pohledu tak EP působí jako jakýsi mezistupeň mezi alby. Možná to zní trochu zmateně, ale při zohlednění všeho již řečeného lze Immolation přirovnat k šelmě, která se právě přikrčila ke smrtícímu skoku, a “Providence” představuje právě ono přikrčení. Kouzelné na tom všem je, že mě to úchvatně znepokojuje a já chci víc…

Rád bych se rovněž pozastavil nad zvukovou stránkou nahrávky. Produkci má “Providence” na velmi vysoké úrovni a zvuk je mimořádně čistý. Přitom to celé zní nehorázně temně, nebezpečně a zle a stejně jako v případě “Majesty and Decay” jsem se do tohoto zvuku zamiloval velice záhy. Dusivá atmosféra všudypřítomné nevyhnutelnosti je totiž neskutečně návyková a představuje další zdroj toho “já chci ještě” pocitu. Na pochvalné razítko do žákovské knížky jsou rovněž nezaměnitelné riffy a sóla, která má na svědomí kytarista Robert Vigna a která zaručují, že si Immolation s nikým nespletete. Uznejte sami, to je v případě tak konzervativního žánru, jakým death metal bezesporu je, velká poklona!

Pokud mám pohovořit o jednotlivých skladbách, nebude to moc dlouhé povídání. Jedině v pořadí třetí “Still Lost” mi úplně nepřirostla k srdci, ale bohatě to vynahrazuje exponenciálně gradujícím závěrem. Zbytek je více či méně špičkovou ukázkou death metalu první jakosti. Pokud bych měl ale přeci jen vybírat vrchol, bude to asi klipovka “Illumination” nebo titulní skladba “Providence”, protože drtivé pochoďáky já rád, a to tak, že velmi…

Do předchozích řádků jsem shrnul vše, co mi v souvislosti s “Providence” přišlo důležité, a jestliže jste k tomuhle odstavci nepřeskočili rovnou, tak už asi tušíte, že tentokrát se budou slova kritiky hledat velice těžko. Popravdě, až na mně osobně ne zcela vyhovující část “Still Lost” nemůžu “Providence” vytknout zhola nic. Výsledné hodnocení pak není vyšší z jednoho prostého důvodu – známky od devíti výš totiž rozdávám deskám, které působí mnohonásobné sluchové orgasmy nehledě na posluchačovo pohlaví. V tomto světle zůstává “Providence” pouze prvotřídním materiálem, za který by jiní ochotně zaplatili párovými orgány. To je ovšem zatraceně dobré vysvědčení, nemyslíte?


Další názory:

“Klasické Immolation” slibovala oficiální zpráva k vydání EP “Providence”. Co na to říct – nelhala. “Providence” je totiž přesně to, co od Immolation čekáme a – co si budeme povídat – i chceme: mohutný těžkotonážní death metal té nejvyšší kvality. Kdo má s Immolation již nějaké pozitivní zkušenosti, bude zcela jistě spokojen. Na jednu stranu je sice pravda, že skladby na “Providence” nedosahují kvalit monumentálních opusů z předchozí desky “Majesty and Decay”, ale to ovšem nic nemění na holém faktu, že Immolation patří na tu nejvyšší špičku death metalového žánru. Chcete-li podrobnosti, přečtěte si Ježurovu recenzi nade mnou, neboť se pod jeho text mohu jen podepsat…
H.


Five Finger Death Punch – American Capitalist

Five Finger Death Punch - American Capitalist
Země: USA
Žánr: groove / alternative metal
Datum vydání: 11.10.2011
Label: Prospect Park

Tracklist:
01. American Capitalist
02. Under and Over It
03. The Pride
04. Coming Down
05. Menace
06. Generation Dead
07. Back for More
08. Remember Everything
09. Wicked Ways
10. If I Fall
11. 100 Ways to Hate

Hodnocení:
nK_! – 9/10
H. – 4/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (nK_!):

Když jsem si před několika lety náhodně pustil CD s názvem “The Way of the Fist” od pro mě tehdy zcela neznámé americké sebranky Five Finger Death Punch (schválně to zkuste napsat dvacetkrát za sebou) byl jsem zcela pohlcen dynamičností a maximální chytlavostí jednotlivých skladeb a nedokázal jsem několik měsíců poslouchat nekriticky nic jiného (podobného žánru samozřejmě). Tak našlapanou desku jsem již dlouho neměl tu čest prohnat ušními bubínky, a proto jsem netrpělivě očekával také nejnovější materiál v podobě recenzovaného “Amerického kapitalisty”.

Je jasné, že kapel hrajících podobný styl hudby (alternativní nebo chcete-li moderní metal) je jako máku na polích, ale Five Finger Death Punch mají své jedinečné kouzlo. Je to snad naprosto podmanivými hlasovými výkony zpěváka Ivana Moodyho, excelentně zvládnutými aranžemi, chytlavými kytarovými linkami nebo nejednotvárným a promyšleným škopkováním? Nevím a ani nejsem schopen říci, která část celkového vyznění z výše zmiňovaných mi na Five Finger Death Punch učarovává nejvíce. Měl jsem trochu strach z nedávné výměny baskytaristy, ale nyní musím říci, že rozdíl není absolutně znát a to je samozřejmě jedině dobře.

Zdá se býti celkem těžké hodnotit následovníka výborného “The Way of the Fist” a o něco málo slabšího nástupce “War Is the Answer”. Povede se navázat na minulé úspěchy? Neupadl textař do tvůrčí krize? S velikou úlevou a zároveň nemalou radostí oznamuji, že se povedlo a nikdo nikam neupadl (i když občas při poslechu padám v mrákotách do kolen já). Five Finger Death Punch nepolevují ani se svou třetí deskou a sypou do nás od začátku do konce kvalitní a řádně vzteklou dávku americké agrese. Z nahrávky čiší nekonečnými proudy nadšení pro věc a nebál bych se říci, že v mém osobním žebřícku se aktuální album řadí těsně ze debut a směle mu dýchá na záda. Ale konec zbytečných keců, jsme tady přece od toho, abychom rozebrali album od A do Z, takže rychle do toho!

Začneme obligátně titulkou “American Capitalist”, která představuje pěkný násyp hnedka na začátek. A rovnou přichází přesně to, co mám na Five Finger Death Punch nejraději – naprosto dokonale připravená kytarová linka a neúprosný vokál, který exceluje především v refrénu. Paráda, taková klasika. Následuje podobně rychlá “Under and Over It” která je rovněž poměrně “obyčejnou” (dá-li se něco z téhle desky nazvat obyčejným) rubačkou. Na řadu přichází první ze dvou absolutních vrcholů alba – “The Pride”. Naprosto kulervoucí začátek v podobě uhrančivého kytarového riffu vzápětí střídá text nemilosrdně kritizující vše, co na tom drahém émerickém snu tak nemáme rádi. Za plnou desítku. V případě “Coming Down” se jedná o povinnou pomalejší vsuvku, bez které se dnešní moderní kapely prostě neobejdou. Vracíme se k rychlejšímu náklepu, “Menace” jede v pořádném tempu a je pěkně našlapaná, hlavně zase v refrénu (já už nevím, má cenu to vůbec zmiňovat, když se evidentně jedná o samozřejmost?).

Druhou půli otevírá dle mého nejsilnější skladba nové desky – “Generation Dead”. Začneme basovým intrem, melancholickou náladu navodí pomalejší vokál s podporou v pozadí a korunu králi všech skladeb nasadí neuvěřitelný refrén, při kterém běhá mráz po zádech. Naprostý luxus, dal bych hned jedenáct z deseti, kdyby to jen trochu šlo. “Back for More” je asi nejzajímavěji poskládaná skladba. Kytaristé si nemálo vyhráli. Tenhle vál zmiňuji také proto, že je kamarádova nejoblíbenější, takže zdravím, Radku, jseš slavnej :-) “Remember Everything” je takový klasický slaďáček, ale kupodivu nezní vůbec špatně, možná jen maličko klišovitě. “Wicked Ways” a “I’ll Fall” jen přelétnu, musím jít také někdy spát. Zastavím se ještě u poslední “100 Ways to Hate” začínající nápaditou skladbou kytary a bicích, ve které se posléze střídají pomalejší i rychlé pasáže a celkově se jedná o důstojné zakončení té namaxované čtyřicetiminutové jízdy.

“It’s the world I’ve grown to know / Unforgiving and so cold / Take it away / Take it away / I don’t want it
It’s a life I’m forced to live / I’ve got nothing more to give / Take it away / Take it away / I don’t want it anymore”
(Generation Dead)

Sečteno a podtrženo, vzato kolem a kolem, “American Capitalist” je prostě výborná deska, kterých moc nevychází. Mám-li srovnávat, je o maličko (ale fakt málo) horší nežli debutová “The Way of the Fist” a o něco lepší než “War Is the Answer”. Alespoň podle mého názoru. A jestli mohu poprosit, komentáři redakčního škarohlída a zatvrzelého odpůrce současné moderní scény Houskofucka se raději vyhněte, nechcete-li si zkazit chuť názorem tvrdého blackmetalisty (smích).


Druhý pohled (H.):

Five Finger Death Punch jsou pro mě zosobněním všeho, co je na současném metalu špatně – tuctová a nezáživná hudba zažívá obrovský úspěch a všichni na ni pějí chvály. Proč, ptám se, vždyť na tom moderním metalu tohoto typu není nic dobrého, nebo alespoň přinejmenším já to tam nejsem schopen vidět či slyšet. Ne, že bych byl proti Five Finger Death Punch a priori zaujatý a k poslechu “American Capitalist” už předem přistupoval s tím, že to těžce strhám, právě naopak bych byl rád, kdyby mne kapela přesvědčila, že přece jenom za něco stojí, ale kde nic není, nedá se nic chválit.

A přitom ten začátek alba ještě není nijak špatný. Titulku “American Capitalist” bych možná dokázal označit i za vcelku dobrou. Mnou tolik proklínaný čistý vokál (melodické refrény – mor současného metalu!) je zde dobře zakomponovaný a hlavně nevtíravý. Druhá “Under and Over It” je na tom v tomto ohledu už hůře, ale díky docela slušné kytarové práci bych ještě stále byl ochoten přivřít oči a nechat to “projít do dalšího kola”. I následující “The Pride” se zajímavým “Hey hey hey yaa” (byť zrovna inteligentní verš to není, hehe) není špatná.

Ale pak už to přijde. “Coming Down” je typický losamericanos-niklbekhadr-chcesemiblejt uchcávačka, až to hezké není. A od té doby už to jde jenom z kopce, a to hodně prudkého. Žádný zajímavý song, dokonce ani žádný alespoň trochu poslouchatelný, všechno bez výraznějšího nápadu a podle jednoho mustru, neustále dokola. Dva slušné kusy na začátku (první a třetí) to opravdu nezachrání. Jediné, co mi na Five Finger Death Punch přijde opravdu zajímavé, je jejich nový baskytarista, který vypadá jak plešatý dvojník Varga Vikernese. A to je s prominutím trochu málo…


The Browning – Burn This World

The Browning - Burn This World
Země: USA
Žánr: electro deathcore
Datum vydání: 3.10.2011
Label: Earache Records

Tracklist:
01. No Escape
02. Not Alone
03. Bloodlust
04. Standing on the Edge
05. Burn This World
06. Ashamed
07. Living Dead
08. Forgotten
09. Time Will Tell
10. Tragedy of Perfection
11. Dominator
12. I Choose You
13. The Sadist

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook / twitter

Nijak se netajím tím, že moderněji střižené odvětví metalové muziky není zrovna věc, jíž bych s oblibou holdoval. Ale jak praví jedno mé oblíbené pořekadlo (dokonce jedno z mých nejoblíbenějších!), vždycky tu je pár čertovských výjimek, které jakékoliv rozmilé pravidlo prostě musí potvrdit, aby vůbec mohlo platit. Sám sebe navíc (snad ne naivně) považuji za velice otevřeného člověka (přinejmenším co se hudby týče – doby, kdy jsem uznával jeden jediný styl, jsou už naštěstí dávno pryč), takže opravdu existují i moderní metalové kapely, které oceňuji a kterých si doslova cením; skupiny, jejichž hudba mě doopravdy oslovuje ve velké míře. Dnes se podíváme právě na jednu takovou výjimku…

K podrobnějšímu žánrovému popisu a zařazení se ještě dostaneme níže, tudíž jen pro začátek, abych dostál formě nějaké úvodní informativní omáčky, prozradím, že The Browning produkují explicitně řečeno deathcore s velice citelnou příměsí elektroniky. “Burn This World” je jejich dlouhohrajícím debutem – před ním se objevilo pouze něco málo neřadových počinů, čili se nejedná o jakkoliv zaběhnutou formaci, máme tedy co do činění spíše s novou akvizicí na scéně. A jak jsem se k ní dostal já, člověk, který podobně laděné skupiny (a jakože ty moderní kapely vznikají téměř každý den!) nijak výrazněji nesleduje? Čirou náhodou, jak už tomu tak bývá. Odkaz na jejich videoklip “Time Will Tell” mi kdysi dávno před půl rokem poslal bývalý redaktor Seda. Co vám budu povídat, do poslechu jsem se moc nehrnul, jelikož Seda mě takto zásobuje samými chujovinami (kdo myslíte, že mě jako první vždy upozorňuje na nové klipy Luštěly? – to abyste věděli, v jakém duchu se ty jeho odkazy nesou). Jestli mi to poslal, aby mě naštval další elektronickou peckou, nebo to tentokrát náhodou myslel vážně, netuším, ale to nic nemění na tom, že jeho tip byl v tomto případě až překvapivě dobrý.

Nyní už si však pojďme povídat přímo o tom, co na tato čtveřice z amerického Dallasu na “Burn This World” stvořila. Výše jsem trochu nesměle nakousl něco jako kombinaci moderního metalu a elektroniky, což je – co si budeme povídat – docela široký pojem. Z našeho “metalového” pohledu je základem kytara. Ne, nesmějte se, nějaký fanoušek elektronické scény by třeba mohl The Browning vnímat jako elektronickou formaci, jež do své hudby roubuje kytaru, zatímco my to vnímáme přesně naopak – tak moc je ta elektronická “příměs” výrazná. To už jsem ale trochu odbočil od tématu a zamotal se do zbytečného slovíčkaření, takže rychle zpátky… základem je směsice moderního metalu, řekněme něco na pomezí deathcoru a metalcoru, přičemž o něco blíže to má k prvnímu jmenovanému, vokál je však čistě extrémní, tudíž nečekejte žádné melo-refrény (to já považuji za klad!), onen metalcore promlouvá jen sporadicky spíše v kytarové práci. Ale to už opět slovíčkaříme a řešíme vlastně nedůležité věci. Stručně řečeno je to moderní sekanice plná zasekávaček a breakdownů se silným groovem, tudíž to – jak se lidově říká – prostě a jednoduše šlape přímo od podlahy…

Což o to, kdyby to s tímhle končilo, nebyli by The Browning nic, co by na dnešní přecpané scéně stálo za nějakou větší pozornost, neboť kapel tohoto typu je neuvěřitelné množství, tím spíše ještě v Severní Americe. Avšak The Browning navrch přihazují onu opravdu silnou porci elektroniky. A když říkám silnou, vážně to tak myslím! Žádné nízkokalorické kolovrátkovité vycpávky, ale hutné porce brutálních beatů, disco rytmy, samply, industriál, symfonické klávesy, trance, techno, dubstep – to všechno a ještě mnohem víc dohromady namícháno v jeden napěněný výbušný koktejl připravený vyprsknout do vašich ušních bubínků.

Přesně tohle jsou dvě nejsilnější zbraně v arzenálu The Browning: metal a elektronika jsou na “Burn This World” dvě naprosto rovnocenné a vyrovnané složky, které mezi sebou neustále svádějí boj. Jednou se přirozeně prolínají, podruhé se o sebe nekompromisně třískají, jindy první podporuje druhou, támhle zase naopak. Není to zas tak dlouho, co jsem tu v recenzi kritizoval za nevyváženost a přílišnou šablonovitost jiný industrial metalový počin – sólové album “Pighammer” zkušeného matadora Waynea Statica. Pokud jste tenkrát zvedali obočí a ptali jste se, jak bych si tu kombinaci elektroniky a metalu představoval, odpověď zní: “Burn This World”. Druhou velkou devízou The Browning je pak neuvěřitelně silná energie, která po celou hrací dobu z desky proudí všemi směry. Opět si můžeme rýpnout do “Pighammer” a porovnat – zatímco u Staticova “majstrštyku” jsem usínal, “Burn This World” funguje právě naopak – jako koňská dávka energie, která vás nakopne, jako hektolitr energetického nápoje, jako káva vpravená přímo do žíly. S člověkem to šije samo od sebe.

Výše vyjmenovávané rozpětí (které ještě zdaleka nebylo kompletní) v rámci oné elektronické složky dává The Browning velké pole působnosti a spoustu možností, kterým směrem své skladby stáčet, což také opravdu dělají, aniž by jim z toho vznikal pověstný splácaný dort pejska a kočičky. I to je jeden z nesporných kladů “Burn This World” – na rozdíl od většiny dnešní core produkce nezní jejich muzika kolovrátkovitě a dokonce ani ne předvídatelně. Už to bude nějaký ten pátek, co jsem naposled slyšel moderně metalové songy, u nichž bych po první půl minutě nevěděl, jak dále budou pokračovat a jak skončí. V některých pasážích přímo čekáte, že teď zazní nějaký brutální kytarový nářez, ale místo toho na vás The Browning třeba vybalí prímovou diskotéku. A takových vtípků tam je více, což je – alespoň tedy z mého pohledu – vpravdě příjemné zjištění.

Další devízou desky je bezesporu také vyrovnanost materiálu, který The Browning dali dohromady, tedy alespoň po většinu stopáže. Je pravda, že v samotném závěru už “Burn This World” lehounce dochází dech, osobně bych určitě nebyl proti, kdyby to kapela utnula o song či dva dříve, to však není dáno nějakou výrazně horší kvalitou posledních dvou položek, spíš tím, že už je toho “moc”. Ale to nic nemění na faktu, že minimálně prvních jedenáct kousků je naprosto skvělých. Najdeme zde vyložené hitovky jako “Bloodlust” či “Standing on the Edge” (chytře umístěné hned na začátku, aby to posluchače rychle chytlo), mírně metalovější kousky jako “Burn This World” nebo “Living Dead” (ovšem i v nich hraje ona “přidaná hodnota” ne nevýznamnou roli, samozřejmě), přes poněkud strukturovanější a gradující věci (“Ashamed”) až po “diskotékovou” “Time Will Tell”. Zkráceně řečeno, po většinu hracího času se nebudete nudit ani náhodou.

I když The Browning samozřejmě nejsou první, kdo začal moderní metal kombinovat s klávesami (viz The Devil Wears Prada, Winds of Plague a další), a nechci z nich zas dělat nějaké světoborné inovátory, protože jimi nejsou, přesto debut “Burn This World” působí v rámci konkurence velice svěžím dojmem a jako čerstvý vítr.

Co se týká číselného hodnocení, zde jsem měl trochu potíž. Dávám sice 8, ale věřte, že je to osmička velice silná a jen chloupek jí chybí do 8,5. Kdybychom měli v hodnotícím repertoáru i čtvrtky, byla by to jasná 8,25/10. Ale čert vem čísla – hlavní je fakt, že “Burn This World” je výborná věc, která si zaslouží mé skromné doporučení!


Absu – Abzu

Absu - Abzu
Země: USA
Žánr: black / thrash metal
Datum vydání: 4.10.2011
Label: Candlelight Records

Tracklist:
01. Earth Ripper
02. Circles of the Oath
03. Abraxas Connexus
04. Skrying in the Spirit Vision
05. Ontologically, It Became Time & Space
06. A Song for Ea
– I. E-A
– II. A Myriad of Portals
– III. Third Tablet
– IV. Warren of Imhullu
– V. The Waters – The Denizens
– VI. E-A (Reprise)

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Absu jsou už dnes bezesporu kultovní záležitostí ve svém oboru, kterýmžto je – jak zasvěceným jistě nemusím připomínat – black metal s thrash metalovou patinou, pro zjednodušení většinou nazývaný black/thrash metal. Není to zas tak dlouho, co se kapela dala po menší pauzičce opět dohromady a začala pracovat na dalším ze svých pověstných více-albových konceptů; tentokrát se – jak samotní Absu prohlásili – jedná o “magii a okultismus”, což je oproti dvěma minulým tématům (sumerská mytologie a keltská mytologie) trochu změna, ale zase ne násilná, a když se člověk zamyslí, zas tak daleko to od sebe není, aby to neplavalo ve vodách (když už se jmenují podle toho mýtického podzemního oceánu…) Absu. Hudebně se ovšem nějak extrémně výrazné změny taktéž nekonají, ale hnát na srdce, kdo z nás by to chtěl? Ono to tak už většinou bývá, že nechceme, aby se naše oblíbené skupiny měnily doopravdy a od základů. Progres v rámci stylu a zachování tváře je samozřejmě vítaný a z mé strany i žádoucí, dle mého názoru je to ta nejlepší možná cesta. A Absu? Ano, ti to splňují…

Novinka “Abzu” je druhou částí výše zmiňované magicky-okultní trilogie. První díl “Absu” vyšel nějakých dva a půl roku zpátky a právě on byl prvním počinem po obnově činnosti, tudíž v dnešní recenzi už si snad můžeme odpustit takovou tu omáčku okolo, jak se věci mají v porovnání s díly z 90. let (a ze začátku nového tisíciletí, když “Tara” vyšlo v roce 2001). Pojďme se juknout rovnou na muziku…

Jak jsem již zmínil výše, nějaké brutální stylové veletoče se nekonají. Pořád je to kvalitní black/thrashová pumelice v ostřejším tempu, což je vlastně takové poznávací znamení Absu – hoblují a hoblují a přitom to ani náhodou není jednotvárná sypačka. Že by to bylo nějak rozmanité, to bych zase netvrdil, ale v žádném případě muzika Absu nenudí (a také nikdy nenudila) a dokáže si svého posluchače udržet a bavit ho. Že se jedná o klad, to je snad zbytečné zdůrazňovat.

První vál “Earth Ripper”, začínající mocným vysokým ječákem Proscriptora McGoverna, se nese přesně v takovém duchu – rychle a přece ne bezmyšlenkovitě. Ono z celého šestiskladového tracklistu se hned prvních pět kousků nese v poněkud zuřivějším tempu, jen sem tam se jako jemné koření objeví pomalejší vyhrávka či moment, aby to nebylo neustále na jedno brdo. První takové menší ozvláštnění přichází hned s druhou “Circles of the Oath”, v níž se mezi black/thrash metalovou bouří několikrát na pár vteřin zvolní tempo, ozve se příjemná kytarová melodie a velice výrazná baskytara, která jinak nemá na “Abzu” příliš mnoho prostoru. Naopak hodně slyšet je řádění nového kytaristy Vis Croma, což může být pro někoho překvapivé vzhledem k tomu, že leader Absu sedí na bicí stoličkou. Je to právě kytara, která mnohé skladby svými riffy doslova táhne. Velice zajímavá je ovšem jako vždy i práce Proscriptora McGoverna, který v té klepanici zvládá svými paličkami kouzlit i velice zajímavé fígle.

Velice skvělá pasáž se vyskytuje přibližně v polovině “Abraxas Connexus” – začíná chvíli po minutě a půl a trvá přibližně další minutu. Opět se jedná o jedno ze zmiňovaných ozvláštnění – v tomto případě to můžeme klidně nazvat povedenou mezihrou, jež graduje v chytlavém riffu (ten se opakuje ještě jednou ke konci). Rozhodně jde o jeden z mých nejoblíbenějších momentů “Abzu”. Aby to však nevyznívalo tak, že ty “normálně” rychlé kusy nestojí za nic, není to pravda, jen upozorňuji na ta zvolnění z toho důvodu, že jsou nejnápadnější.

Trochu výlučné postavení na desce má závěrečný čtvrthodinový opus “A Song for Ea”, rozdělený do šesti menších částí (viz tracklist), i když stále v jedné stopě. Asi neřeknu nic překvapujícího, že díky větší délce a šesti kapitolám měli Absu v tomto případě větší možnost pohrát si s postupnou gradací, změnami nálad apod., díky čemuž vznikla jednoznačně ta nejrozmanitější kompozice “Abzu”. A nebál bych se dodat, že i nejlepší. Nejenže totiž album skvěle zakončuje a taktéž zodpovědně shrnuje celých dvacet předchozích minut, ona díky většímu prostoru pro rozvinutí hudby do šíře přidává i mnohé navíc.

V celkovém součtu je “Abzu” bezesporu kvalitní a na poslech moc příjemný počin, jenž nemá šanci zklamat žádného příznivce Absu. Díru do světa to sice neudělá, za vaši pozornost však nahrávka podle mého stojí. Holdujete-li podobnému stylu muziky a zároveň ještě nemáte Absu v merku, rozhodně s pořízením neváhejte ani chvíli.