Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

Korn – Untitled

Korn - Untitled
Země: USA
Žánr: alternative / nu-metal
Datum vydání: 31.7.2007
Label: EMI / Virgin Records

Tracklist:
01. Intro
02. Starting Over
03. Bitch We Got a Problem
04. Evolution
05. Hold On
06. Kiss
07. Do What They Say
08. Ever Be
09. Love and Luxury
10. Innocent Bystander
11. Killing
12. Hushabye
13. I Will Protect You

Hodnocení: 8/10

Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 8,5/10
ENT3R – 8,5/10
Niko1ajev – 9/10

Průměrné hodnocení v redakci: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Kapela, která vydá špatné album, to má vždycky těžké. Když pomineme zklamání fanoušků, problémy s prodejem a výčitky producentů a distributorů, pořád zde máme málo viditelný, avšak o to důležitější aspekt s názvem „očekávaní“. A sice očekávaní nového, snad lepšího alba. A to je tak trochu nynější situace Korn. Jejich předchozí deska „See You on the Other Side“ byla označována jako popovější a většina fanoušků ji rovněž odsoudila. A protože Korn není žádná kapela z Horní Dolní, jejich nové album si s sebou přinášelo právě onen aspekt očekávaní.

Už je to nějakou dobu, co Korn uvolnili singl „Evolution“, který má být výsměchem a hlavně varováním pro celou lidskou populaci, že čím dál tím víc hloupneme a přestáváme normálně žít. Výběr tohoto tématu mě u Korn celkem překvapil, proto jsem se těšil na celou nahrávku a byl jsem zvědavý, s čím přijdou po „See You on the Other Side“, které byl označováno jako velký posun do popu. A jestli „See You on the Other Side“ byl posun, tak „Untitled“ je rovnou přemístění. Nečekejte žádné tvrdé kytary, uhulákáný hlasový projev Jonathana Davise a hlavně zapomeňte na snad hlavní aspekt Korn hudby, a sice tvrdou a podladěnou baskytaru Fieldyho, která byla naprostým milníkem jejich zvuku.

Musím říct, že mě to velmi zaskočilo. Kapela, která je považována za otce nu-metalu, opouští to, co před třinácti lety založila. Asi je to Evoluce, jak se zpívá v jejich singlu. Zamáčkněme tedy slzu nostalgie a pojďme si říct, co pro nás tahle partička přichystala. Kromě výše zmíněné změny basy jde hlavně „umrtvení“ kytary, která ve skupině po Headově odchodu zůstala jen jedna, a sice v Munkyho rukou. Bicí místo Davida Silverii obstaral zaskakující Terry Bozzio a je to velmi znát. Místo syrových úderu a tvrdých kopáku se dočkáme spíše pochodových a více funky rytmů. I samotné ozvučení je úplně odlišné. Je ovšem třeba dodat, že tato změna je velmi zajímavá a posunuje hudbu Korn  úplně do jiných dimenzí. Díky ztlumení kytar se dosáhlo efektu, že desku táhnou hlavně právě bubny a Jonathanův hlas, od kterého žádnou velkou změnu nečekejte.

Kde se však dějí divy, je jednoznačně aranžmá písní. Mnohem více než kdy předtím se nám na povrch tlačí elektronika, popřípadě smyčce a další vychytávky. Na jednu stranu to působí skvěle a zvyšuje to kvalitu jednotlivých písní, na stranu druhou to však ubíjí onu pověstnou a charakteristickou surovost Korn. Třeba taková baladická skladba „Kiss“ zní sice i s celým smyčcovým doprovodem úžasně, ale stejně jako já si asi říkáte, že tohle už prostě nejsou Korn. Tohle album se určitě nedostane moc do přízně zarytým kornovákům, ale možná si kapela najde novou vlnu, které bude tento styl chutnat. Mně osobně se album velmi líbí asi pro jeho úžasnou temnou atmosféru. Jonathan už dávno vyrostl z doby, kdy se v jeho textech slovo fuck vyskytovalo ob řádek, a teď nám servíruje pěkně syrové, promyšlené a vemlouvavé texty.

Vzhledem k pomalejšímu tempu alba se mu velmi dobře naslouchá. Už jen samotný otevírací song „Starting Over“ je naprosto famózní záležitost, jejíž bicí vám nedají spát a jeho hlas vám bude krví proudit pěkně dlouho. Pravdou však zůstává, že dvě, tři písně jsou celkem slabší oproti ostatním a připadají mi jako rychlokvašky složené na poslední chvíli, aby se zaplnilo místo. Nemá cenu si nové Korn rozebírat píseň po písni, toto album je tak jedinečné a inovativní, že bychom tu byli až do večera. Doporučil bych ho úplně všem, protože i když ho asi spousta lidí zavrhne, jde o rozhodně nejzajímavější album roku. Možná jsem jediný, komu se to zdá, ale píseň „Evolution“ je jedna z nejlepších písní od Korn vůbec. Ale to ať už si každý posoudí sám.


Machine Head – The Blackening

Machine Head - The Blackening
Země: USA
Žánr: groove / thrash metal
Datum vydání: 27.3.2007
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. Clenching the Fists of Dissent
02. Beautiful Mourning
03. Aesthetics of Hate
04. Now I Lay Thee Down
05. Slanderous
06. Halo
07. Wolves
08. A Farewell to Arms

Hodnocení: 9/10

Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 9/10
ENT3R – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Machine Head. A zvláště pak „The Blackening“. Tahle slova mi oťukávala šedou kůru mozkovou již měsíc a nedala mi klidného spánku. Dlouhá léta jsem tuto kapelu, která od začátku své tvorby experimentuje s nu-metalem a s prvky heavy popřípadě thrash metalu, přehlížel. Nedávno jsem si poslechl jejich debut s názvem „Burn My Eyes“ a tato nahrávka mě celkem zaujala. Nic světoborného, ale ucho posluchače zajisté potěší, protože každopádně jde o hudebně kvalitní album. Jejich následující počiny již však tak kladně přijaty nebyly a kapela se potýká s plytkostí a celkovou nemastností-neslaností jednotlivých písní. Některé písně byly stylizovány více do funky stylu à la nu-metal a to byla opravdu katastrofa.

Jejich zašlý lesk a sláva se kapele vrátila až s vydáním alba „Trough the Ashes of Empires“, kdy se vrátili ke svým hardcore prvkům. Kapela si dala dlouhý čtyřletý odpočinek, aby nám naservírovala album s pořadovým číslem šest. A to byl opravdu výbuch. „The Blackening“ okamžitě uchvátil většinu kritiků a posluchačů. Dokonce některé opravdu sofistikované magazíny typu Kerrang! mu daly plný počet bodového ohodnocení. Tohle mě už nemohlo nechat chladným, proto jsem vykopal a poslechl si jejich starší tvorbu a následně pak i toto nové dílko. Hned první píseň „Clenching the Fists of Dissent“ mě naprosto uzemnila. Famózní intro vybrnkávané na španělskou kytaru, kterou doprovází rytmické bicí a celé se to nakonec zvrhne v jednu obrovskou thrash/heavymetalovou smršť. A to se tenhle monumentální kousek dělí na různé části, protože píseň má lehce přes deset minut.

To je na téhle desce taky velmi zajímavé: ač má album pouhých osm písní, délka nahrávky je něco přes hodinu. Velmi odvážný krok. Přece jen, pokud nejste vyznavači progressive metalu, mohou vás delší písně unudit. To jsme trošku odbočili, co tam však máme dále?

Celá nahrávka jako by zapomněla na experimentování s nu-metalem, a tak se dočkáme „jen“ pěkně ostrých thrash riffů, dlouhých heavymetalových sól, velmi výrazných a úderných bicí a do toho všeho zpěvák Robb Flyn tu lehce namlouvá, tady zase pořvává a v neposlední řadě i zdrceně šeptá. Basa je velmi příjemná, nevtíravá a jen pěkně hladí po tváři šťastného poslouchače. Někdy je však velikost písni přeci jen na obtíž a opět kapela sjíždí do oné plytkosti. Ta je však bleskově vystřídaná dalším od srdce úderným rytmem, takže vám to zas tak nepříjemné nepřijde. Zajímavý aspekt je i celková vyváženost. Najdeme tu jak klasické otvíráky desky v podobě výše zmiňované „Clenching the Fists of Dissent“, která má určitě onen potřebný hitový potenciál, jsou tu však i o poznání klidnější a „inteligentnější“ kousky typu „Halo“, ale není nouze ani o od plic vyřvané věci jako třeba vypalovačka „Wolves“. Musím přiznat, že sólová kytara zde jede snad na 200 % a někdy se vám bude zastavovat dech nad takovým umem. Mě osobně nejvíc zaujalo kytarové sólo, které funguje jako intro ve skladbě „Now I Lay Thee Down“. Zážitek z celé desky je těžko popsatelný, a i když má pár nudných pasáží a nic moc nového deska od svého předchůdce nenabízí, určitě ji mohu doporučit opravdu každému.


Korn – MTV Unplugged

Korn - MTV Unplugged

Země: USA
Žánr: alternative / nu-metal / acoustic
Datum vydání: 5.3.2007
Label: EMI / Virgin Records

Tracklist:
01. Blind
02. Hollow Life
03. Freak on a Leash [feat. Amy Lee from Evanescence]
04. Falling Away from Me
05. Creep [Radiohead cover]
06. Love Song
07. Got the Life
08. Twisted Transistor
09. Coming Undone
10. Make Me Bad / In Between Days [feat. The Cure]
11. Throw Me Away

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Dneska mám pro vás nachystanou opravdovou lahůdku. Znáte MTV? Ano, přesně tak, hudební americká stanice. A říkává vám něco pořad Unplugged? Nevidím žádné ruce, co se hlásí, tak očividně ne. Takže si to vezmeme hezky všechno popořádku. Tento pořad má své kořeny už v roce 1989 a od té doby se v něm vystřídali všichni, co ve světě hudby něco znamenají. Můžeme jen namátkou vybrat, od starších interpretů jako Eric Clapton, R.E.M., Nirvana až po dobu nynější, kde zde vystoupil například rapper Jay-Z nebo třeba známá kapela Godsmack.

Asi si ťukáte na čelo, co je tak fantastického na obyčejném vystoupení v televizi. Nu, nejde až zas tak o obyčejné vystoupení. Hlavní fígl už je patrný z názvu celé téhle akce (unplugged – nezapojený). Že si pod tím nemůžete nic představit? Jednoduše a stručně, celé vystoupení se odehrává přímo v samotné budově MTV, kde kapacita diváků nepřesahuje padesát lidí, a v tomto skromném studiu hraje pozvaná kapela své písně akusticky! Tedy žádná elektrická kytara, žádná basa, žádné samply nebo nějaká elektrická úprava zvuku nástrojů či hlasu. Jednoduše řečeno, jaké si to zahraješ, takové to máš. Místo toho si musí kapela vystačit se španělskými kytarami, obyčejnými bicími, popřípadě dalšími čistě akustickými nástroji.

Možná se vám to nezdá zas jako takový zázrak, ale každý, kdo někdy Unplugged viděl, jistě mi dá za pravdu, že je to naprosto úchvatný zážitek. Jak trefně poznamenal jeden můj známý, je to takové hudební nebe a sen každé kapely je dostat se právě tam. A není tomu tak dávno, co sem byly pozvány i legendy a zakladatelé nu-metalu, kapela Korn. Abych se přiznal, nikdy jsem jim moc na chuť nepřišel. Jejich hudba není špatná, ale vždycky mi v ní něco chybělo něco, co by mě nutilo je poslouchat delší dobu, aniž by mě začali nudit. Ovšem sám vím, že Unplugged bývá naprosto jiný zážitek než klasická tvorba kapely, proto jsem se rozhodl dát jim šanci a zjistit, jak se vůbec tato stoprocentní neakustická kapela poprala při interpretaci svých písní do trochu jiné podoby. Takže v klidu usedám do svého recenzentského křesla, utěsňuji zvukotěsně celý pokoj, vypínám mobil, posílám rodiče pryč z bytu, zavírám oči a pouštím první skladbu „Blind“, v originále klasickou vyřvanou vypalovačku s pekelně ostrým rytmem.

Poznávám začáteční bicí, ač jsou v trošku jiném zvuku, a zaposlouchávám se víc. Jonathan otvírá píseň klasickým „Are you ready?“ a najednou výbuch. Slyším úchvatný rytmus hraný na orientální bicí, který v originále vůbec není, dále pak Munkyho španělskou kytaru, který do rytmu „Blind“ hraje i klasické prvky pěkně horké španělské krve. Jonathan skoro ani nezvedne hlas, zpívá krásným vemlouvaným tónem, který se vám ihned zaryje pěkně hluboko pod kůži. Píseň končí úžasným outrem zahraným opět na orientální bicí a kytaru, jejíž zvuk jako by vypadl z filmu „Desperado“. A já jen sedím na židli s otevřenou pusou a nemohu uvěřit. Slyšel jsem spoustu Unplugged koncertů, ale na všech kapely hrály klasické pomalé songy, které se do akustické tvorby velmi snadno interpretují. Ale Korn si jako otvírák celého záznamu vyberou takovou šílenost, jako je právě „Blind“, a udělají z ní naprosto jinou píseň s naprosto jiným zvukem. Tomu se říká umění a cit pro hudbu. Ale to jsem ještě nevěděl, co mě čeká.

Korn hrají dál a s každou další písní se originalita a celková „úžasnost“ celé nahrávky zvětšuje. Dočkáme se velmi známé písně „Freak on a Leash“, pro kterou si jako hosta na druhé vokály pozvali chlapci z Korn neméně známou zpěvačku Amy LeeEvanescence. Další specialitou je určitě cover verze „Creep“ od Radiohead. Krásná pomalá balada je sice pro Korn velmi netypická, ale díky úžasnému zvuku kytary a Jonathanova hlasu vám bude připadat, jako klasická „Kornovka“. Výpisem písní bychom mohli pokračovat do nekonečna. Každá je naprosto jiná a jedinečná s naprosto úžasným provedením.

A jaké to provedení tedy je? Tak kromě výše zmíněných orientál-bicích a kytary uslyšíme velmi zajímavou basovou linku, kterou ovšem Fieldy (basák) hraje na klasickou španělku. Vím, že to zní asi divně, ale vzhledem k podmínkám Unplugged (pro připomenutí – žádný elektrický nástroj) jiná volba nebyla, ovšem Fieldymu se ta změna očividně líbí a pěkně kytaru potrápí klasickým basovým palcovým úhozem do strun. Dále nás po celou dobu bude provázet solidní zástup smyčcových nástrojů, úchvatný zvuk piána následovaný dvěma pro mě zcela neznámými nástroji. Jeden vypadá jako válec o velikosti něco přes metr, jako by ze skla nebo leštěného kovu, který se velmi pomalu otáčí a hudebník, který na něj hraje, se ho lehce dotýká konečky prstů vyluzujíce velmi zajímavý tenoučký zvuk. Další pak vypadá jako krabice ve které jsou klasické klávesy, ale zvuk je velmi podobný prvnímu nástroji, jen je o něco hlubší a méně spojený jako zvuk předchozí a zní skoro jako brkání na španělku. Rovněž hra na pilu smyčcem je velmi zajímavá, a když při poslední skladbě „Throw Me Away“ (která opravdu má s originálem společné jen jméno) napochoduje na plac banda lidí oblečená do japonských úborů se škraboškami a dva z nich začnou hrát na buben o průměru jeden metr, zatímco zbytek bubnuje na obrovské indie-bubny, tak to už se mi opravdu zastavovalo srdce.

Už se mi nedostávají slova, abych tento úžasný hudební zážitek popsal, protože je naprosto geniální a musí se zažít. Perfektní Jonathanův hlas, perfektní zadní ženské vokály, perfektní kytara i bicí i celý doprovodný hudebnický spolek vytvářejí tak úžasné hudební dílo, že jsem z něj i já, nefanoušek Korn, nadšen. Budete možná namítat, že jde jen o přehrávku starších písní, ale vzhledem k jejich novému provedení jde skoro o zcela novou a jedinečnou nahrávku. Jonathan sám na začátku říká, že je to pro Korn velkou ctí, a je vidět, že to kluci vzali sakra vážně a celému světu se za tuto možnost si zde zahrát pořádné odměnili. A „Twisted Transistor“ akusticky je prostě bomba!


Static-X – Cannibal

Static-X - Cannibal

Země: USA
Žánr: industrial / alternative metal
Datum vydání: 3.4.2007
Label: Reprise Records

Tracklist:
01. Cannibal
02. No Submission
03. Behemoth
04. Chemical Logic
05. Destroyer
06. Forty Ways
07. Chroma-Matic
08. Cuts You Up
09. Reptile
10. Electric Pulse
11. Goat
12. Team Hate

Hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
facebook

Tak už jsou zase tady. Po dvou letech od vydaní alba „Start a War“ jsou Static-X opět zpátky. Pokud Static-X posloucháte delší dobu, nemohla vám uniknout jejich „parabolická (ne)úspěšnost“. No posuďte sami, jejich debut „Wisconsin Death Trip“ a následující album „Machine“ byly přijaty výborně. Kritici se radovali, že zde máme konečně něco nového, kapelu kombinující electro nu-metal se samply a s pěkně šíleně vyřvaným hlasem neméně šíleného Waynea Statica, a fanoušci byli také spokojeni. Jenže v ten moment dosáhla parabola vrcholu a začala pomalu klesat.

Album „Shadow Zone“ nebylo přijato moc kladně, a i když pár lidí ho považovalo a stále považuje za nejlepší album (k tomuto malému, ale fanatickému houfečku se hlásím i já), celkovou reputaci jim to moc nezvedlo. I když měli za sebou pouhá tři alba, rozhodli se vydat nevydané písně na albu „Beneath… Between… Beyond…“, které obsahovalo i remixy jejich starších počinů. Tento výtvor nemohu počítat za regulérní album, takže ho jednoduše přeskočíme. Všichni doufali, že se vše dobré v obrátí a avizované album „Start a War“ bude opět nabité pořádnými dobrými vypalovačkami, jak tomu bylo předtím. Bohužel, život není pohádka a princezna sice drakem sežraná nebyla, nicméně kritici si na „Start a War“ opravdu smlsli a parabola se zaryla až do země. Mně se zas nějak moc špatné nezdá, nicméně je pravda, že po pár poslechnutí se toto album stane velmi nudným a radši šáhnete po něčem jiném.

Nebyl jsem asi jediný bláhový, když jsem si myslel, že Static-X si uvědomí, že tudy cesta nevede, a jejich nový počin „Cannibal“ bude opět ta kvalita, na kterou jsme byli zvyklí. Vždyť po vyhazovu Trippa Eisena se na post kytaristy vrátil Koichi Fukuda, který se podílel na prvních dvou albech. To už naznačovalo, že „Cannibal“ prostě MUSÍ být dobrý. Nicméně člověk míní a Static-X očividně mění. Poslouchal jsem tam i zpět, poslouchal jsem bicí, poslouchal jsem zpěv, poslouchal jsem kytary i basu, ale nic dobrého jsem tam nenašel. Wayne měl vždycky velmi specifický hlasový projev na pokraji zpěvu a smrtelné křeči postřeleného zvířete, nicméně i to dělalo Static-X tím, čím jsou. Respektive čím byli. Na starších deskách Wayne krásně kombinuje svůj zpěv (většinou ve sloce) právě s výše zmíněným řevem (refrén). Jenže na „Cannibal“? Tam uslyšíte jen a jen řev, který je však tak špatně podán, že pokud nemáte texty před sebou, vůbec netušíte, o čem se zpívá. A to je velká škoda, protože Waynovy texty bývaly tak šílené, jak je pro jeho osobu charakteristické. Co taky poněkud nestíhá, jsou bicí. Se slzou v oku jsem si vzpomněl na skladbu „The Enemy“ (album „Start a War“), kde rychlost a rytmus bicí předváděly něco neuvěřitelného. Tak varuji předem, s ničím takovým se tady nesetkáte.

Co však musím vyzdvihnout, jsou kytary. Koichi se velmi aktivně zapojil do desky a předvádí nám tu pekelně ostrá kytarová sóla, které u „Staticů“ nejsou vůbec zvykem, nicméně je to velmi příjemná změna. Je možné, že basák Tony Campos je dobrým hráčem na basu, ale na tomto albu opravdu není vůbec slyšet. Je pravda, že basová linka byla u Static-X odstrkovaná vždycky, ale teď už opravdu úplně umřela. Co se však vůbec nezměnilo, jsou elektro-disko zvuky, které na nás vypouštějí celou svou tvorbu, takže tady nic nového nehledejme. Nemůžu si odpustit malé rýpnutí, ale elektro stopa, co hraje na začátku skladby „Behemoth“, zní jako z nějaké české diskotéky ze 70. let. Jen ten Sagvan Tofi tam chybí. Co však deska „Cannibal“ postrádá nejvíce, je nějaký hit. Všechny písně zní velmi syrově a trochu stejně. Nenajdeme tu nic jako „The Only“, „Black and White“ nebo třeba „I’m with Stupid“, prostě singly, které se vám pořádné vetřou do hlavy. Netvrdím, že si „Cannibal“ zaslouží jen zatracení, spoustě lidí se určitě bude líbit, ale myslím si, že Static-X mají určitě na víc a teď akorát zplodili další velmi průměrné album. Tak kdepak je naše parabola teď?


Linkin Park – Minutes to Midnight

Linkin Park - Minutes to Midnight
Země: USA
Žánr: alternative rock
Datum vydání: 14.5.2007
Label: Warner Bros. Records / Machine Shop Recordings

Hodnocení: 3/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Není tomu tak dávno, co se zde rozhořela poměrně zajímavá diskuze kolem prezentování informací o nové desce Linkin Park. Tento podnět mě přivedl na myšlenku, že i když Linkin Park nejsou zrovna klasickou metalovou bandou, jsou přeci jen dost známí a články na jejich osoby se prostě čtou. Proto jsem se rozhodl (ač Linkin Park už dlouho neposlouchám) sehnat si ten jejich nový kousek „Minutes to Midnight“ a sám se přesvědčit, co je na jejich úspěchu pravdy. Pokud jste žili minulých pár měsíců v jeskyni nebo jste se právě probrali po těžkém úrazu mozku, tak pro připomenutí: tato deska má úžasné prodeje, všude z rádií slyšíme její singl „What I’ve Done“ a 14leté „metalistky“ mají opět o důvod víc, proč sáhnout po svém extra cool metalovém oblečení. Takže komerce je spokojena, ale co si má o tomto dílku myslet obyčejný posluchač?

Hned na začátek si musíme vyjasnit jednu, přesto velmi základní věc: nejsem vůči Linkin Park nijak zaujatý. Je to kapela, jejíž prvotní tvorba mě dovedla k tomu, co rád poslouchám dnes. Fakticky pro mě umřela ve chvíli, když nahrála album s Jayem-Z (jistě pamatujete). Tento absolutní propadák nebyl pro kapelu až tak drtivý jen kvůli jejich jménu, jinak toto album bylo na pomezí hudební kvality nevzdělaného zahradníka po lobotomii a středně inteligentního tučňáka. Rozhodl jsem se však dát Linkin Park druhou šanci a „Minutes to Midnight“ si poslechl. A upřímně, celou dobu jsem se královsky bavil. Takto stupidní a hloupé album jsem již dlouhou dobu neslyšel. Linkin Park tvrdili, že tato deska má být více „alternative“ než jejich předchozí počiny. Zakopejte mě do země, jestli tomu nerozumím, ale celé album je v podstatě o nechutných ploužácích, nazpívané buď sladkým hlasem Chestera, při němž určitě vlhne nejedna fanynka, nebo „tvrdým“ hlasem Mikea, který dokonce v jedné písni řekne „f*ck“!

Měli jste rádi klasické tvrdé Linkin Park riffy? Zapomeňte na ně! Kvalitní rap propojený do řádně od plic uřvaných refrénů? Ale prosím vás! Ale nebojte, nebudete o nic ochuzeni. Protože zde najdeme krásné zvuky smyčců. A takové sbory, které dělají v písni „Hands Held High“ zadní aranžmá, to je opravdu „lahoda“. Zbytek songů se líně vleče, víceméně bez jakékoliv pořádné hudby či zpěvu, a opravdu nechápu, proč bych to měl vůbec ještě někdy poslouchat. Jediné dvě písně „Given Up“ (krásná basa a bicí) a „Bleed It Out“ (podobná starší tvorbě) jsou celkem poslouchatelné, ale dva songy z dvanácti mi prostě nestačí. Nemůžu si pomoct, ale celé album zní jako za trest a vůbec nechápu, co nám tím Linkin Park chtěli říct. Takže vzkaz pro naše Linkin Park chlapce: sláva není všechno, kvalita se cení více než kvantita a „Minutes to Midnight“ je prostě strašné album.


Slayer – Christ Illusion

Slayer - Christ Illusion
Země: USA
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 8.8.2006
Label: American Recordings

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Doufám, že jste si všichni naladili chutě na kapelu, která zde byla nedávno prezentována v rubrice New Shit, protože každý nějak začínal a šanci se projevit by měli dostat všichni. Nicméně, dneska žádný nový experiment nebude, protože se společně podíváme na nejnovější desku hvězdy metalu, která na nás už přes 20 let působí svými tvrdými riffy, úžasnými thrash metalovými sóly, a to vše okořeněné pěkně ostrým hlasem, kterému není nic svaté, od politiků až po samotného Boha. Jak už titulek napovídá, jedná se o americkou smečku Slayer s jejím novým počinem “Christ Illusion”.

Slayer nikdy neměli nouze o fanoušky, a i když už 20 let hrají pořád “jen” to samé, zapálených thrash metalistů se vždycky našlo spousta. Je sice pravda, že pár ústřelů už měli, například jejich starší počin “South of Heaven” byl přijat velmi rozporuplně, ale nakonec i to jim fanoušci odpustili, a tak mohli Slayer vydávat další pěkně pekelná alba.

Jejich předchozí nahrávka “God Hates Us All” byla nominovaná na Grammy (konkrétně v kategorii “Best Live Performance”, píseň “Disciple”), což bylo jisté z velké části zásluhou geniálního bubeníka Davida Lombarda, který se do Slayer vrátil po desetileté přestávce. Fanoušci i kritici tuto desku přijali s nadšením, takže bylo jasné, že na novou desku budou kladeny velké naděje. S čistým štítem mohu říct, že Slayer rozhodně nikoho nezklamali. “Christ Illusion” je po všech stranách velmi vydařená deska. Není to přelomové album, ale pro fanouška jasná volba, pro neznalce velké doporučení. Lombardo předvádí opět úžasnou prácí na bicích, zpěvák Tom Araya vám svým naštvaným hlasem zase připomene, proč nenávidět Boha a celý svět, který se stejně jen topí v násilí, které je zde popisováno opravdu do podrobností, až někdy hraničí s krutostí black metalových veršů.

Zvuk kytar se zde ještě zlepšil, pokud to snad vůbec jde, a třeba taková skladba “Jihad” vám v podání Kinga a Hannemana (sólová a rytmická kytara) bude v uších znít ještě dlouho. Co vás ovšem trochu zamrzí je, že Slayer se opět nepokusili ani o jedinou změnu, všechno, co zde je, bylo už zahráno tolikrát předtím v bleděmodrém. Rovněž délka alba (deset skladeb) vám trochu zmrazí úsměv na tváři. Je sice pravda, že jednotlivé songy mají opravdu precizní zvuk, není možno si je nějak zaměnit či splést, ale někoho tahle forma “kvalita na úkor kvantity” bude mrzet.

Dlouho jsem přemýšlel o celkovém hodnocení, pravda, nic nového ani žádný úžasný zázrak to není, ale i tak je to opravdu svižně ubíhající album, které vás na konci vyplivne s pentagramem na čele, obráceným křížem v ruce a s pořádnou zlobou, ale zase pořádně šťastné za tuto hudební zkušenost. Co taky Slayer nemohu upřít je, že po celých 20 let pořád dokáží zaujmout a najít si své fanoušky, což se všem takovým “dinosaurům hudby” jen tak nepodaří. A pokud nevěříte mému úsudku, myslím, že fakt výhry Grammy za metalovou skladbu roku (konkrétně píseň “Eyes of the Insane”) mluví za vše.


Mushroomhead – Savior Sorrow

Mushroomhead - Savior Sorrow
Země: USA
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 19.9.2006
Label: Megaforce Records

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Každý asi známe ten pocit přesycenosti. Z médií se na nás valí spousta hudby, která místo na kvalitu dbá spíše na kvantitu a počet vydělaných zelených papírků. To bohužel někdy platí i na poli tvrdšího soundu. Netvrdím, že některé kapely nehrají dobrou muziku, ale je to bohužel pořád o to samém, žádné experimenty, žádné novinky. Pokud jste tak přehlceni, není nic lepšího, než sáhnout po nějakém tom alternative kousku. A myslím, že formace Mushroomhead takovou určitě je. Velmi příjemná kombinace hlasů dvou různých zpěváků s naprosto odlišným rozsahem, sbírka kvalitních samplů, trocha toho DJingu podporovaného úžasnými klávesami, a to vše zabalené do příjemné metalového balíčku, kde najdeme solidní kytary a bicí.

Není to tak dávno, co kapela překvapila nejen fanoušky, ale i sebe sama. Jejich předchozí album “XIII” dostalo výborné kritiky a fanoušci si jej nemohli vynachválit. Jenže tím zlatá éra houbových hlav skončila. Z kapely odchází zpěvák J. Mann (rap, řev) a taky velký hudební tahoun a hráč na sedmistrunou kytaru Bronson. Kapela proto na vokály přibírá Waylona a post kytary zcela přenechává už původnímu druhému kytaristovi Gravymu. Jak tedy celé “Savior Sorrow” dopadlo? Jako velká fikce obestřená mlhou, kterou ještě k tomu uplácali pejsek s kočičkou. Hned po pár sekundách je vidět, že kapela se snaží naaranžovat vše tak, jako by se vůbec nic nestalo a k žádné změně nedošlo. Waylon zcela a bez jakéhokoliv pokusu o improvizaci napodobuje hlas J. Manna, což působí až sobecky. Z celé desky nám rovněž zcela vymizely samply, nejsou zde klasické “pomalé” tvrdé písně typu “Solitaire Unraveling”, chybí takové vypalovačky a šílenosti jako “Bwomp”, “Kill Tomorrow” a další.

Možná se zdá divné, že tady vypichuji písně ze starších desek, ale kdo Mushroomhead zná, ví že pro ně byly více než klasické a toto album nám toto potěšení nenabízí. Zato nám nabídne opravdu spoustu nemastných neslaných písní, které se nám něco možná snaží sdělit, ale jejich myšlenka je zabita pod hromadou fádních a nudných melodií. Na začátku jsem mluvil o novinkách a improvizaci, takže na co si tady vlastně stěžuji, vždyť celé “Savior Sorrow” je jeden velký experiment, bohužel trošku chybný. Nenajdeme zde žádnou výraznou píseň, která by se nám výrazněji zapsala do podvědomí, často se motivy písní opakují, což je u Mushroomhead naprosto neslýchané, už jen na albu “XIII” je každá píseň naprostý originál a teď tu máme tuhle linearitu. Netvrdím, že jde o nějaký naprostý propadák, některé písně jsou opravdu povedené, přece jen tato kapela má své určité kouzlo, ale bohužel, ta horši stránka převažuje. Paradox je, že pokud Mushroomhead neznáte, je vysoká pravděpodobnost, že se vám toto album bude líbit. Ale pokud znáte dobře jejich starší nahrávky, prostě zjistíte, že to není ono. Pokud si mohu dovolit něco doporučit, a to všem, ať už je znáte nebo ne, sežeňte si jejich album “Superbuick”, které je pro mě klenotem v celé jejich tvorbě.


Marilyn Manson – Eat Me, Drink Me

Marilyn Manson - Eat Me, Drink Me
Země: USA
Žánr: alternative metal / industrial rock
Datum vydání: 5.6.2007
Label: Interscope Records

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Hudební ďábel a ikona obscénnosti ve světové hudbě, Marylin Manson, vydává nové album “Eat Me, Drink Me”. Jak to tedy s člověkem, který kombinuje elektroniku s alternativním zvukem metalu, to vše zabalené do obrovského pozlátka kostýmů a líčení, dopadlo tentokrát? Ruku na srdce, Manson nikdy nebyl nějaký velký hudebník, ale vzhledem ke svému předchozímu povolání (hudební kritik) dobře ví, co lidé chtějí, a umí toho ve své hudbě, ale hlavně ve své vizáži patřičně využít. Celou svou kariéru šokoval celý svět svými nechutnostmi, svým vystupováním a svými názory (převtělení své osoby do Antikrista). Jenže teď padla kosa na kámen a Manson stáhl ocas hluboko mezi nohy. Jeho dlouholetá přítelkyně a zároveň manželka se s ním rozvádí (nebo už rozvedla, neznám přesné datum téhle události). Pryč je obscénnost, pryč je pro něj tak dobře charakteristický tvrdý zvuk, “Eat Me, Drink Me” je album plné bolesti a smutku. Pokud umíte dobře anglicky, bude vám už po prvním poslechu jasné, že hlavní tématikou je láska. Víceméně není na albu song, který by se nezaobíral láskou/smutkem nebo něčím podobným. Musím říct, že tato změna (i když pochopitelná) mi naprosto vyrazila dech. Na druhou stranu to znamená, že nás Manson opět, možná nechtě, šokoval.

A jak to tedy celé zní? Po pravdě, deprese Mansonovi sluší mnohem více, než bych si byl ochoten připustit. Písně mají krásné kytarové riffy, elektronika ustoupila hodně do pozadí, bubny si v pomalých písních moc neužijí, ovšem vše plně vynahrazují texty, které bych do něho opravdu neřekl. Krásné, dlouhé příběhy, které se na nás linou společně na vlnách Mansonova ojedinělého hlasu. Tohle je v podstatě taky jediný pořádný zápor desky. Chybí mi tam pro něj klasické vypalovačky typu “This Is the New Shit”, “mOBSCENE” a podobně. Chápu, že jeho záměr bylo udělat album z jiné třídy než ostatní, ale myslím, že mu to spousta fanoušku neodpustí. Ještě jedno rýpnutí si neodpustím, zatímco první půlka alba vás naprosto chytí, druhá mí přijde velmi nudná a postrádám tam nějakou hlubší myšlenku či melodii. Poslední skladba alba “Eat Me, Drink Me” se stejným názvem je sice velmi povedená, ale i tak budete mít v hlavě spíše těch pár nudných předchozích songů. Velká škoda, že Manson nedokázal udržet potenciál, který toto album mělo, až dokonce.


Wednesday 13 – Fang Bang

Wednesday 13 - Fang Bang
Země: USA
Žánr: horror punk
Datum vydání: 29.8.2006
Label: Rykodisc

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

V dnešní recenzi si posvítíme na velmi zajímavou skupinu, kterou vede charismatický zpěvák ze známé skupiny Murderdolls. Jedná se samozřejmě o Wednesdaye 13 a o jeho stejnojmenný (side?) projekt. Wednesday 13 a jeho band má za sebou již jedno album s názvem “Transylvania 90210: Songs of Death, Dying and the Dead” a nedávno se kluci opět sešli ve studiu, aby nás překvapili něčím novým. A to konkrétně počinem s názvem “Fang Bang”. Co je tedy na nové desce nového? Především největší změnou je, že Wednesday 13 zcela obměnil svou kapelu. Pokud dobře vím, tak z dostupných informací není na nové desce nikdo z předchozí formace (krom samotného Wednesdaye 13 samozřejmě). Nevím, co ho k této změně vedlo, nicméně, není to až tak důležité. Jádro pudla zůstává v tom, jak si tato deska stojí oproti předchozí, jestli je lepší či horší a na co se vůbec posluchač může těšit. Předchozí album nabídlo velmi kvalitní zvuk punku a metalu spojených do sebe úžasným a ojedinělým hlasem Wednesdaye 13. A když se to tak vezme kolem a kolem, je nová deska přesně o tom samém. Wednesday 13 nezkouší žádné experimenty, prostě se veze na něčem, co mají lidi rádi, jeho hlavní zbraní jsou jednoduché, melodické riffy, silné refrény a samozřejmě poněkud výstřední a hororové texty. Malá změna na novém albu je právě v textech, kterou jsou přeci jen více “veselejší” než na předchozí desce, nabízejí méně morbidností a více zábavy.

Co se týče zvuku, tak ten si zaslouží rozhodně jen chválu, nové bicí mají mnohem lepší zvuk a rovněž se nám do popředí mnohem více než kdykoliv předtím tlačí baskytara. Jinak je to víceméně pořád o tom samém. Písně vás sice rozhodně nudit nebudou, ale nic nového oproti předchozímu albu taky neuslyšíte. Což je na jednu stranu dobře, protože deska rozhodně nezní špatně, ale po pár poslechnutích se hodně ohraje a vy radši sáhnete po něčem jiném. Vyzdvihnout bych ale chtěl rozhodně píseň “Curse of Me”, která je pro mě svým naprosto úchvatným textem a zvukem nejlepší písni alba. Pro fanoušky jasná volba, ale jinak je to sice dobrá, bohužel s ničím novým nepřicházející deska.


John 5 – The Devil Knows My Name

John 5 - The Devil Knows My Name

Země: USA
Žánr: instrumental rock
Datum vydání: 3.4.2007
Label: 60 Cycle Hum

Tracklist:
01. First Victim
02. The Werewolf of Westeria
03. 27 Needles
04. Bella Kiss
05. Black Widow of La Porte
06. Welcome to the Jungle [Guns n’ Roses cover]
07. Harold Rollings Hymn
08. Dead Art in Plainfield
09. Young Thing [Chet Atkins cover]
10. The Washing Away of Wrong
11. July 31st (The Last Stand)

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

V dnešní době je celkem běžné, že si muzikanti zařizují své vlastní side projecty, kde plně uspokojují své myšlenky, které před kapelou neprošly. Většinou takovou iniciativu vyvíjejí frontmani a lídři kapely, nicméně na následujících řádcích si povíme něco o kytaristovi, který se rozhodl vydat svůj čistě kytarový a sólový výtvor. Mluvím samozřejmě o velmi profitované a očekávané desce „The Devil Knows My Name“ kytaristy z hudební formace Roba Zombieho (ex-Marilyn Manson band), Johnovi 5. Ten sice, jak je výše uvedeno, již nalezl útočiště v jiné kapele po odchodu od Marilyna Mansona, nicméně zřejmě ho to utvrdilo jen v tom, že má dost svého vlastního materiálu, aby mu to vystačilo na jeho čistě vlastní desku.

A jak to tedy vše dopadlo? Prvně je třeba říct, že John je nejen skvělý kytarista, ale i chytrý člověk, bylo mu jasné, že na desku složenou z čistě jeho metalových riffů mu lidská populace zanevře. Proto se na to rozhodl jít od lesa a kromě klasického zdvojování kytar zde najdeme i slušné bicí, které nijak nedráždí naše uši, a přitom velice slušně podtrhují rytmus a náladu celé desky. Taky si uvědomil, že pozvat pár hostů, kteří mu pomůžou, není vůbec špatný nápad. Najdeme zde tedy zvuk Joe Satrianiho, Erica Johnsona nebo třeba Jamese Roota.

Tak, zatím zde máme výpis samých superlativů, ale jak to všechno dopadlo? Nebudu vás zbytečně napínat, „The Devil Knows My Name“ je pro mě zatím jednoznačně nejlepší album tohoto roku. A jak je tedy možné, že deska složená „pouze“ z kytar (bicích) dopadla tak dobře? Inu, nejspíš proto, že John 5 je velký umělec a vizionář. K smrti nenávidím pěti minutová heavymetalová sóla [to jsme dva – pozn. Corey(8)], která se na mě linou z většiny metalových skladeb. Tedy zastávám názor: sólo ano, ale s nápadem a jistou živostí. No, a John 5 nám servíruje ne obyčejná sóla, on ve svých leckdy osmiminutových skladbách vypraví příběhy s úžasnou melodií a spádem. Songy mají úžasnou dynamiku, jsou krásně vnitřně propojené, často se mi stávalo, že jsem na konci písničky zapomněl její začátek, protože song se tak krásně vyvinul a přešel do úplně jiné etapy.

Další věc, která mě velmi překvapila, je vtip, humor a odlehčení, které do svých skladeb zakomponoval. John 5 totiž ví, že lidé chtějí dobrou hudbu a hlavně taky zábavu. A co může být zábavnější, než když uprostřed tvrdého metalového riffu začne hrát „veselá“ španělská kytara, později podporována zvukem benja. Po minutě se vše vrátí do normálu a vy se jen pousmějete.

To ani nemluvím o písni „Young Thing“, na kterou si klidně můžete zatančit regulérní tanec v rytmu jive s dobovým zvukem rock’n’rolových bicích. Předělávka slavné písně od Guns n’ Roses, „Welcome to the Jungle“, je kapitola sama o sobě. Hodně je znát předchozí působení v Marilyn Manson band, dočkáme se pár vstupů elektroniky a různých samplů, dokonce je zde jakýsi pokus o skrečování na vinyl, samozřejmě vše pouze v podání kytary. A kdo při závěrečných sólech při písni „Dead Art in Planfield“ neuroní slzu, je prostě kacíř.

Takže materiálu bylo dost a jak to shrnout? Rozhodně na výbornou, protože rozhodnout se udělat takto specifické album a udělat to tak, že i kontroverzní kritik jako já sáhne po kapesníku, to je přeci umění. Znalci hudby a kytaroví mágové, netrhejte mi hlavu, ale nemohu hodnotit jinak. Netvrdím, že toto album bude lámat rekordy v prodeji, ale pokud budeme mít chuť na pravé a od srdce myšlené umění, máme jasnou volbu.