Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

Wolves in the Throne Room – Celestial Lineage

Wolves in the Throne Room - Celestial Lineage
Země: USA
Žánr: cascadian black metal
Datum vydání: 13.9.2011
Label: Southern Lord Recordings

Tracklist:
01. Thuja Magus Imperium
02. Permanent Changes in Consciousness
03. Subterranean Initiation
04. Rainbow Illness
05. Woodland Cathedral
06. Astral Blood
07. Prayer of Transformation

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook

Desky Wolves in the Throne Room se přikradou vždy nenápadně, prosty jakéhokoliv většího proma či reklamy, přesto se – alespoň v některých kruzích – jedná vždy o počin, na nějž se netrpělivě čeká a od něhož se i hodně očekává. Zajímavé, že se do tohoto stavu dostali hned po dvou albech a při tom aktuálním, čtvrtém, už pomalu platí za ikony současného inteligentního black metalu pro intelektuály. Jenže když tu muziku člověk slyší… ono se ani není co divit. Wolves in the Throne Room je totiž kapela do jisté míry opravdu výjimečná. Americkou odnož metalové hudby (obecně, ne konkrétního žánru) mnozí chápou jako synonymum pro povrchní hudbu, s čímž bych osobně do jisté míry i souhlasil – až na absolutní výjimky! A právě tito záhadní ekologové z amerického severozápadu, kteří jsou svými názory a svou ideologií vzdálení klasickému pojetí black metalu jak jen to jde, mezi takové výjimky bezesporu patří.

A přitom klíč, kterým si Wolves in the Throne Room odemkli neotřesitelné místo v současné scéně, je až hrozivě jednoduchý. Ale v jednoduchosti je síla a ne všechno, co jednoduše vypadá, je také jednoduché stvořit. Tím klíčem je totiž atmosféra. Ale ne jen tak ledajaká – atmosféra s velkým A, naprosto specifická a nenapodobitelná. Ta je alfou i omegou jejich tvorby, ale v tomto případě je sázka na jeden trumf opravdovou výhrou. Wolves in the Throne Room doslova hypnotizují, paralyzují; nikam nepospíchají, namísto toho radši pečlivě a s jistotou malují své rozsáhlé kompozice paletou sugestivních nálad a pocitů. Kapela ten svůj hudební chrám buduje rozvážně a stranou všeho dění, ale o to je pak výsledek unikátnější. A právě vydané “Celestial Lineage” v žádném případě není výjimkou.

Hned úvod první skladby “Thuja Magus Imperium” posluchače doslova ze vteřiny na vteřinu vtáhne dovnitř, když se rozezní pomalé intro, v němž se do muziky Wolves in the Throne Room opět vrací podmanivý ženský vokál, jehož majitelkou je Jessika Kenney, která svým uměním před čtyřmi lety okořenila přelomový opus “Two Hunters”. A ono obecně je to právě “Two Hunters”, nikoliv předchozí “Black Cascade”, k němuž se vyznění “Celestial Lineage” stáčí. Wolves in the Throne Room se totiž vrátili k používání uhrančivých poklidnějších pasáží, z nichž přímo tryskají tuny atmosféry, což je dle mého názoru skvělé, protože ty jsem na “Black Cascade” malinko postrádal (i když je pravda, že tamto pánové řešili trochu jiným způsobem). Na “Celestial Lineage” jsou sice tyto hypnotické pasáže kratší, na druhou stranu jich je ale víc, což ve výsledku budí jakýsi “písničkovější” (s velkou nadsázkou) dojem – jako příklad kromě již zmiňovaného intra “Thuja Magus Imperium” můžeme jmenovat třeba pasáž okolo sedmi minut v té samé písni, část přibližně ve třech čtvrtinách “Subterranean Initiation”, celou “Woodland Cathedral” apod. Nahrávka však samozřejmě nepostrádá ani opravdu rychlé pasáže a mimo jiné právě v nich se ukazuje ta neotřelost Wolves in the Throne Room. I v tom nejrychlejším momentu jejich muzika stále vyzařuje jakousi zvláštní auru, jež má k jakékoliv agresi na míle daleko, spíš ještě dál, stále to totiž působí spíše meditativním dojmem, někdy možná až očišťujícím, relaxačním.

Wolves in the Throne Room

Na “Celestial Lineage” se oproti předchozím deskám dostávají ke slovu opravdu velice výrazné kytarové melodie – mnohdy tak výrazné, až by se v některých případech daly považovat dokonce za klasická sóla. Každopádně jsou to právě ony, kdo má povětšinou na svědomí jakousi třetí formu, jíž se Wolves in the Throne Room na “Celestial Lineage” představují. Jedná se o neuvěřitelně extatické momenty, někde na pomezí dvou výše zmiňovaných, ale ještě mnohem více úžasnějších, někdy se jedná dokonce až o takové perly, že se limitně blíží naprosté hudební dokonalosti. Jedním příkladem za všechny budiž třeba druhá polovina skladby “Astral Blood”.

Úplnou novinkou na “Celestial Lineage” je však celková kompozice písní v rámci celé desky. Vůbec poprvé Wolves in the Throne Room na svém dlouhohrajícím počinu opustili formát čtyř monumentálních skladeb a jejich počet navýšili o tři, dalo by se říct vcelku netypické (jen do jisté míry, z pohledu oné kompozice, ne hudebně). Dvě z nich jsou krátké, tajemné mezihry – šamanskou náladou opředená “Permanent Changes in Consciousness” a “Rainbow Illness”, v níž se dostává ke slovu ambient ne nepodobný Burzum (resp. jednomu motivu z písně “Han som reiste”), podbarvený “šumivou” kytarou. Onou třetí lehce netradiční věcí je již zmiňovaná “Woodland Cathedral”, která je na poměry Wolves in the Throne Room hodně krátká (“pouze” pět a půl minuty – s výjimkou oněch dvou intermezz nejkratší věc skupiny). Svou strukturou, provedením i samotnou hudební složkou dost připomíná jedinou další podobně krátkou písničku kapely, “Dea Artio”“Two Hunters”.

Pokud Sicmaggot nějakou dobu sledujete, jistě jste si už všimli, že já si v recenzních rozhodně nepotrpím na otrocké vyjmenovávání nejlepší momentů alba. U nahrávek jako “Celestial Lineage”, které se mohou pochlubit takto rozsáhlými songy, to platí dvojnásob. Mohu vás ale ubezpečit v tom, že těch nádherných a zapamatováníhodných pasáží je zde rozhodně o poznání více než ta hrstka, kterou jsem tu vyjmenoval. Ale to už si s prominutím musíte objevit sami. Ode mě uslyšíte už jen to, že tady to objevování stojí zato a odměnou vám bude počin tak skvělý, že se k němu budete s chutí vracet ještě hodně dlouhou dobu.

Minimálně se jedná o věc, na níž si při bilancování letošního roku člověk určitě vzpomene jako na jednu z prvních. Osobně netuším, jestli se “Celestial Lineage” dostane na můj naprostý vrchol, který skončí v každoročním Vánočním eintopfu, vím však jistě, že o tato místa bude přinejmenším bojovat. Tohle jsou už samozřejmě vcelku nedůležité poznámky, mnohem důležitější je totiž něco jiného, možná to úplně nejlepší na tom všem. Ačkoliv už mají za sebou Wolves in the Throne Room několik skvostných opusů, které by jiným skupinám vystačily na celou kariéru, jsem si naprosto jistý, že tito hudebníci zdaleka neřekli své poslední slovo a že až za nějaké dva roky opět potichu přijde jejich další nahrávka, opět to bude klenot. Už jen proto, že horské lesy v samém rohu USA, z nichž Wolves in the Throne Room čerpají svou inspiraci, jsou opravdu hodně hluboké…

Wolves in the Throne Room


The Offspring, Clou, Rybičky 48

The Offspring
Datum: 16.8.2011
Místo: Praha, Průmyslový palác
Účinkující: Clou, Rybičky 48, The Offspring

16. srpna se v Praze odehrály dva velmi zajímavé koncerty a naše redakce, ač rozpolcená, nemohla chybět ani u jednoho. Dnes se podíváme na zoubek tomu pro větší masy – na vystoupení legendárních The Offspring. Akce probíhala na Výstavišti, konkrétně v Průmyslovém paláci, což se brzy ukázalo jako silně nesmyslná volba.

Než se nám podařilo vystát dlouhou frontu, protlačit se přes davy lidí a najít vstup do sektoru u pódia, uběhl téměř celý set předkapely Rybičky 48. Kdybych chtěl být objektivní, tak musím uznat, že to nebylo zas tak špatné, jenže já je prostě nemám rád už jenom kvůli tomu, jak ze sebe dělají strašné punkáče a nakonec předvedou jenom laciný pop-rock. Jejich set dokonce končil nějakou hip-hopovou “peckou” s duchaplným refrénem “Hop Hop Hop Hej”. Špatná volba předkapely číslo 1.

Druhá předkapela Clou se podle mě taky před The Offspring stylově moc nehodila, ale na rozdíl od předchozích kolegů to bylo docela dobře poslouchatelné. Všichni hráli výborně, hlavně bubeník se znamenitě předvedl. Pochválit musím i skvělý vokální výkon. Slabina Clou ale byla ve vážné náladě, která se po celou dobu téměř nezměnila, songy brzy začaly být na jedno brdo a publikum bylo netrpělivé. Někdy po polovině to začalo být opravdu dlouhé a vzduchem začaly lítat vztyčené prostředníčky a pokřiky jako: “Jděte domů!” Skupina si to nakonec trochu vyžehlila notoricky známou hitovkou “Island Sun”, již už někdy slyšel snad každý.

Následovalo velmi dlouhé, asi třičtvrtěhodinové čekání, při kterém se ukázalo, jak velký byl průser, že se koncert konal v Průmyslovém paláci. Téměř nulová klimatizace a malý prostor způsobil, že jsme se všichni smažili jako v pekle. Kdybych řekl, že jsme všichni vypadali jako kdybychom právě vylezli z bazénu, ani trochu bych nepřeháněl.

Když už nikdo ani nedoufal, že to hlavní vystoupení začne, ozvalo se “JAJAJAJAJA!” a The Offspring začali hrát první z řady všech hitů toho večera. “All I Want” spolehlivě vrátilo život do všech vyčerpaných a téměř mrtvých těl fandů. A pařilo se opravdu ve velkém. Publikum mě velmi příjemně překvapilo, protože se docela často stává, že odezva je poněkud vlažná a diváci nejsou příliš akční. Tady ale všichni zapomněli na neskutečné vedro a poskakovali a zpívali s kapelou.

Setlist The Offspring:
01. All I Want
02. You’re Gonna Go Far, Kid
03. You Will Find a Way
04. Come Out and Play (Keep ’em Separated)
05. Have You Ever
06. Staring at the Sun
07. Stuff Is Messed Up
08. Bad Habit
09. Hit That
10. Gotta Get Away
11. Kristy, Are You Doing Okay?
12. Why Don’t You Get a Job?
13. Americana
14. What Happened to You?
15. Pretty Fly (For a White Guy)
16. Can’t Get My Head Around You
17. Kids Aren’t Alright
– – – – –
18. Hammerhead
19. Want You Bad
20. Self Esteem

Setlist byl sestaven poměrně dobře, a jelikož The Offspring mají hodně hitů, které si nemohou dovolit vynechat, určitě měli při vybírání skladeb dilema. Celkem zaznělo dvacet skladeb, přičemž dominovala alba “Americana”, “Smash” a nejnovější “Rise and Fall, Rage and Grace”. Nechyběly songy jako “You’re Gonna Go Far, Kid”, “Hit That”, “Gotta Get Away”, “Why Don’t You Get a Job?” nebo “The Kids Aren’t Alright”. Na své si přišel určitě každý. Zazněl dokonce i song “You Will Find a Way” z právě připravovaného alba. Osobně bych pár songů vyměnil, chyběla mi tam třeba pomalejší “Gone Away”, “Defy You” nebo “Original Prankster”. Jelo se hlavně v rychlejším tempu, možnost oddechnout si nastala jenom při vyvolávání pro přídavek a při nádherné baladě “Kristy, Are You Doing Okay?”.

Slyšel jsem už i pár negativních ohlasů na sehranost kapely a na zvukaře, avšak tam, kde jsem stál já, jsem nic nezaznamenal. Párkrát byl Dexterův hlas trochu tišší, ale to se vždy rychle spravilo a nestihla se z toho stát závažnější záležitost. Kapela byla ve vynikající formě, a ačkoliv chlapi zrovna neběhali po pódiu, energie z nich sršela. Všechny nástroje zněly parádně a vokály všech členů byly prostě geniální. Už na nich ale bylo vidět, že nejsou nejmladší, začaly vykukovat vrásky a Dexterovi trochu vyrostlo břicho, tak schválně, jak dlouho jim ještě vydrží udržet si jejich rebelskou image.

Přídavek začal jedním z mnoha vrcholů večera, songem “Hammerhead”, u kterého jsem si zapařil snad nejvíc, po něm následovaly “Want You Bad” a poslední “Self Esteem”. Obvykle bych si přál, aby koncert trval ještě tak o hodinu déle, ale tentokrát jsem už chtěl jít v zájmu o vlastní zdraví. V tom nesnesitelném horku se kyslík vyskytoval asi v takovém množství jako jídlo v Somálsku, takže jsem se opravdu divil, že jsem nezkolaboval já, ani nikdo jiný. The Offspring nám mistrně ukázali, proč jsou ta velká legenda, a sami o sobě zvládli všechno na jedničku, škoda, že byl koncert zkažen kvůli nepříznivým podmínkám a horší volbě předkapel. Snad to příště pořadatelé vyřeší lépe, protože příště se určitě zúčastním znovu!


Trivium – In Waves

Trivium - In Waves
Země: USA
Žánr: metalcore / heavy metal
Datum vydání: 8.8.2011
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. Capsizing the Sea
02. In Waves
03. Inception of the End
04. Dusk Dismantled
05. Watch the World Burn
06. Black
07. A Skyline’s Severance
08. Built to Fall
09. Caustic Are the Ties That Bind
10. Forsake Not the Dream
11. Chaos Reigns
12. Of All These Yesterdays
13. Leaving This World Behind

Hodnocení:
Earthworm – 6/10
H. – 5/10

Průměrné hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Asi neznám kapelu, která by byla hodnocena rozporuplněji než Trivium. Skupina má na jedné straně legii fanoušků, ochotných za ni položit život, ale na druhé straně zase ohromnou grupu tzv. “haterů”, šířících nenávist ke kapele všude po světě. Já osobně se řadím k milovníkům těchto velikánů a poslední album “Shogun” je jedno z mých nejoblíbenějších vůbec. Trivium na desce předvedli velmi silné kompozice, dokonalé instrumentální i vokální výkony a atmosféru závanějící epičností. Ano, i předchozí alba byla výtečná, ale “Shogun” bylo dílo, jež nám ukázalo, že kapela opravdu dospěla. No, a nyní, po třech letech, kapela všechnu dospělost zahodila.

Zní to dost dramaticky, ale ve finále to tak děsivé zase není. Trivium stvořili dobré metalové album, bohužel absolutně rezignovali na skládání těch zajímavých kousků s atmosférou jako posledně a místo toho se pustili do chytlavých, ale tak trochu nijakých rádiových hitů. Je to záležitost, která jednoduše zůstane v hlavě, jenže kapela kvůli tomu tak trochu ztratila svou vlastní tvář a sama se poslala zpátky na hromadu s cedulkou “další úspešná metalová kapela”. Všechny postupy probíhající na albu působí silně samoúčelně, jako by tam prostě byly, protože na každém správném albu tohoto žánru jsou také. Mluvím o střídání čistého vokálu a screamu nebo o baladě “Of All These Yesterdays” – ta nenadchne ani neurazí. Baladu přece má na albu každá úspěšná kapela, ne?

I přestože kapela použila šablony pro úspěšné metalové album, dá se na “In Waves” najít pár menších experimentů. Jde tu hlavně o vokály – na místy až prasečí growl narazíte například v songu “A Skyline’s Severance”. Na druhou stranu tu máme použití počítače a auto-tuneru na čistém zpěvu ve skladbě “Inception of the End”. Nutno podotknout, že auto-tuner se tam absolutně nehodí a celý song, sám o sobě dost slabý, tím dokonale zruinoval.

Nevím, jestli se tomu dá říkat, že Matt Heafy zapracoval na zpěvu, ale ve prospěch prodejnosti ze sebe dokonce velmi často v čistě zpívaných pasážích udělal slaďouše – například v pomalé části uprostřed “Caustic Are the Ties That Bind” (mimochodem podle mě taky poměrně násilně přidaná část). A to je v kombinaci se špatnými a jednoduchými texty prostě zlé. Textovou část obvykle nehodnotím nebo jí nevěnuji větší pozornost, ale tentokrát musím udělat výjimku. Trivium se nikdy nehonosili silnou textovou stránkou a já jsem (jako u mnoha kapel) dělal, že o tom nevím, jenže na “In Waves” je to někdy tak stupidní, až to bolí.

Co se instrumentální části týče, je to, jako obvykle, kvalitní. Riffy jsou silně nářezové a efektní, kytarová sóla taky od minulého alba nezpomalila. Rytmická část je dobrá jen tak napůl. Bicí jsou excelentní, vládnou rychlostí a brutalitou, ty jsem měl na kapele vždy rád. Bohužel druhá polovina rytmické části pokulhává. Co pokulhává, ona prakticky chybí. Baskytaru najdete asi tak často jako lanýže na silnici. S dobrými sluchátky a ekvalizérem, který basy trochu zesílí se místy dá slyšet, ale jinak nic.

Stopáž okolo padesáti minut je na album podobného ražení akorát. Končí to zrovna ve chvíli, kdy už by mohla začít nastupovat nuda. Proto radím, nepořizujte si speciální edici, čítající o pět skladeb navíc. Poslouchat přes hodinu a čtvrt materiálu, který do sebe brzy začne splývat, může být ubíjející. Sám jsem album slyšel i s bonusovými skladbami a je toho opravdu moc. Pouze pro sběratele!

I přesto, že jsem novinkou zklamaný a recenze byla hlavně hanlivá, je “In Waves” silně chytlavé album a kvalitu mu upřít nemůžu. Nemůžu ji upřít ani přesto, že nejzajímavější kompozicí je intro “Capsizing the Sea” a nejlepší skladba je ta titulní, hned po intru. Ale když si poslechnu “Shogun”, slyším kapelu, která je prostě v úplně jiné lize a s úplně jiným cílem. Je to škoda, ale poslouchat se to pořád dá.


Další názory:

Mně osobně přišli Trivium vždy jako velmi a zcela zbytečně přeceňovaná kapela. Slyšel jsem snad všechna jejich alba, ale doposud jsem nepřišel na to, proč je všichni vyzdvihují pomalu až do nebes. Ani novinka “In Waves” mi na to odpověď nedala. Poslouchal jsem ji mnohokrát a důkladně, ale nejenže jsem na ní nenašel cokoliv zajímavého, já měl dokonce problém to i vůbec doposlouchat! Dokud ještě Trivium hrají sekané riffy s řevem, docela to ujde, ačkoliv mi to rozhodně nepřijde jako něco dostatečně poutavého na skupinu, která je mnohými považována za vůdčí představitele moderního metalu. Jak ale nastoupí ty čisté vokály… to mi neuvěřitelně trhá uši (viz například hned titulní kousek). Cožpak to nikdo z vás neslyší, že to prostě není dobré? Říkám si, kam ten svět jen spěje, že jsou naprosto nudné kapely se zaměnitelným soundem považovány za něco výjimečného… Za 5 a to jsem ještě hodný! Za pochvalu snad stojí jenom nádherný přebal, ale to mi přijde jako trochu málo…
H.


Queensrÿche – Dedicated to Chaos

Queensrÿche - Dedicated to Chaos
Země: USA
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 25.6.2013
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Get Started
02. Hot Spot Junkie
03. Got It Bad
04. Around the World
05. Higher
06. Retail Therapy
07. At the Edge
08. Broken [bonus]
09. Hard Times [bonus]
10. Drive
11. I Believe [bonus]
12. LuvnU [bonus]
13. Wot We Do
14. I Take You
15. The Lie
16. Big Noise

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Zasloužilí veteráni progresivně heavy metalové scény, Američané Queensrÿche si k třicátému výročí založení kapely nadělili v pořadí dvanácté album. Jakmile ale deska, nesoucí jméno “Dedicated to Chaos”, spatřila světlo světa, mezi příznivci kapely se strhla hotová bouře nevole a znechucení, nikoli nepodobná humbuku, který způsobil poslední zářez krajanů Morbid Angel. Bez zbytečného protahování přiznám, že ač mysl otevřená, taky se mi nahrávka zprvu nelíbila. Ovšem jak šel čas, věci nabraly poněkud jiný kurz, než jak to zpočátku vypadalo…

Hned zkraje bych chtěl rozklíčovat onu kontroverzi, kterou album spustilo. Popravdě, není se čemu divit, neboť pro posluchače, odkojeného obdobím 1986 až 1994, kdy Queensrÿche vydali svá nejznámější a nejoceňovanější alba, musí být “Dedicated to Chaos” skutečným šokem a podpásovkou. Kapela totiž nahrála materiál, který má až na vzácné výjimky a pár ojedinělých momentů svým celkovým vyzněním k metalu zatraceně daleko. Na vyznavače minulých dob tak působí hned úvodní “Get Started” jako kopanec okovanou botou do rozkroku. Pohodová a sluncem prosycená rocková otevíračka vůbec nezapadá do obrazu, jaký svou hudbou Queensrÿche dlouhá léta malovali…

Trochu globálněji vzato však nejde říct, že se většina skladeb drží jednoho mustru. V základní podobě alba tu tedy máme dvanáct skladeb, které jde jen obtížně zaměnit, byť některé vykazují podobné prvky. Přesto nepopiratelnou diverzitu ale celou desku sjednocuje jeden jmenovatel, a tím není nic jiného než zvuk ve všech významech tohoto pojmu. Já vypíchnu dva. Zaprvé, a jak už jsem zmínil výše, nahrávka vůbec nepůsobí metalovým dojmem. Toho je dosaženo vzájemným vztahem jednotlivých nástrojů, a to ne co do mixáže, ale už na kompoziční úrovni. Ve výsledku to vypadá tak, že namísto mohutné riffové hradby a vzletných sól obě elektrické kytary fungují spíše na pozadí a nesnaží se nijak násilně urvat hlavní díl pozornosti a přebít všechno ostatní. Potom je však učiněná radost bedlivě sledovat jednotlivé kytarové linky a riffy, jak podbarvují nebo naopak rozvíjejí hudební základ v režii rytmické sekce a jak to všechno navzájem organicky koexistuje. Výsledek má pak svým charakterem blíže k jazzu (k tomu přispívá i saxofon, za jehož angažmá kapele tleskám – viz skvělé sólo v “At the Edge”) než k metalu i přesto, že si uchovává různé prvky a melodické obraty, které jsou pro tvorbu Queensrÿche typické a album jde bez váhání a na první poslech přiřadit ke správnému interpretovi.

Zadruhé je potřeba věnovat pozornost zvuku i v ohledu mixáže a produkce. Už dlouho jsem neměl tu čest s nahrávkou, která by byla namíchaná a vyprodukovaná tak čistě, kvalitně a s takovým citem pro detail. Ne, tady se žádná loudness war nekoná a věřte, že pokud si “Dedicated to Chaos” poslechnete v klidu a na kvalitních sluchátkách, naznáte, že je skutečně o co stát. Popisovat jednotlivé prvky ale nemá valného smyslu a bylo by to nošením dříví do lesa. Kupte a posuďte sami!

Vedle zvuku je dalším jednotícím prvkem, společným pro celou desku, nezaměnitelný vokální projev frontmana, zpěváka, klavíristy a saxofonisty v jedné osobě, Geoffa Tatea. Fenomenální pěvec dává na “Dedicated to Chaos” ohromný prostor oduševnělému a emocemi nabitému zpěvu, který je beze sporu ultimátní devízou celého alba. Plnou hloubku Tateova pěveckého výkonu a dost možná i celého alba však posluchač docení až v okamžiku, kdy obrátí svou pozornost k textům jednotlivých písní. Tak se stalo i v mém případě a díky bohu za to. “Dedicated to Chaos” je totiž dokonalým příkladem alba, které je bez znalosti textů poloviční. Po jejich nastudování jsem totiž vzal na milost i skladby, které mě buď nebavily nebo dokonce iritovaly. S jejich plným pochopením ale můžu tvrdit, že jde ve většině případů u mimořádně silný a nezřídka kdy intimní zážitek. Až na dvě výjimky se celým albem nese náznak lehkého konceptu, který se drží pro Queensrÿche typické náplně textů. Prim tu hraje znechucení z reality současné konzumní společnosti, z bohapustých lží, které do lidí sypou mocní skrze poplatná média, z uměle tvořeného strachu, který slouží k odvedení pozornosti od reality. V tom všem balastu ale stále dovede vykvést láska a zahořet vášeň, i ty však mohou být destruktivní – jen v menším měřítku…

Na závěr bych ještě rád zmínil jednu zdánlivě bezvýznamnou drobnost. “Dedicated to Chaos” vyšlo ve dvou variantách, přičemž ta rozšířená čítá čtyři bonusové skladby a co je důležité – odlišné pořadí, v jakém jdou po sobě. Po náslechu obou variant musím doporučit spíše základní verzi, čítající dvanáct položek. Připadá mi totiž, že jsou na ní skladby lépe rozloženy a celé album tak postupně graduje místo toho, aby člověk už od poloviny trochu ztrácel pozornost. Na variantě s kratší stopáží navíc není tolik pomalých a rozvláčných skladeb a ty stávající nepůsobí tak utahaně. Skutečně hodnotný bonus proti základu tak rozšířená edice přináší pouze v podobě emotivního intermezza “Broken”, které bych vedle “Retail Therapy” a především špičkové “At the Edge” a zařadil na samotný vrchol alba.

Ale abych kauzu “Dedicated to Chaos” nějak uzavřel, Queensrÿche se vyvíjí. Ne všem to je a bude po chuti, ale je to tak. Nevím, jestli to není jenom moje pustá touha jít proti proudu, ale způsob, jakým svůj vývoj nasměrovali a který vyústil v “Dedicated to Chaos”, se mi líbí čím dál tím víc. Sice to není “Operation: Mindcrime”, nemám neodbytnou touhu házet hlavou a nepustím si to ráno na probuzení, ale s výjimkou první položky pro mě nic z toho Queensrÿche nikdy nezosobňovali. “Dedicated to Chaos” je důkazem, že je i po třiceti letech existence kapely stále prostor pro vývoj, tedy progresi, a je to právě progresivní a neortodoxní přístup k hudbě samotné, za který si Queensrÿche vysloužili neotřesitelné místo v mém srdci…


Suicide Silence – The Black Crown

Suicide Silence - The Black Crown
Země: USA
Žánr: deathcore
Datum vydání: 12.7.2011
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Slaves to Substance
02. O.C.D.
03. Human Violence
04. You Only Live Once
05. Fuck Everything
06. March to the Black Crown
07. Witness the Addiction
08. Cross-Eyed Catastrophe
09. Smashed
10. The Only Thing That Sets Us Apart
11. Cancerous Skies

Hodnocení:
Maggot – 7/10
H. – 6,5/10
Seda – 7/10

Průměrné hodnocení: 6,8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Držet se na špici čehokoliv, třímat v rukách pomyslnou korunu a být titulován jako “neporazitelný” není věc pro každého. Být nejlepší je zkrátka náročná věc, jelikož od vás všichni očekávají to nejlepší. Proto je mnohdy těžké se přenést přes očekávání ostatních, a tak to mají Suicide Silence, jakožto králové aktuální deathcorové scény, zatraceně těžké. Může za jejich úspěch hudba, nebo postoj připomínající pterodaktyla – mnozí mohou namítnout, že jde o nutné martýrium k paralýze publika – kterým Mitch Lucker, frontman skupiny, častuje své posluchače? Suicide Silence představují desku “The Black Crown” a dále si upevňují pozici alfa samce na scéně brutální fúze death metalu a -core žánrů.

Nalezení sebe sama a koherence nahrávky. To jsou největší a nejráznější změny oproti předešlé tvorbě, které Suicide Silence neposílají, kdovíjak dopředu, ale ještě pevněji svazují jejich pouta k aktuální podobě scény. Co si budeme povídat, “The Black Crown” je rychlá, silná deska, prolezlá řadou nových prvků, drtivých riffů a tempa, které by klukům záviděl i Schumacher. Ve svém konceptu se absolutně nijak nezměnila, stále se dočkáte kombinace hoblovaček a pomalejších, atmosferičtějších kusů. Pokud jste si navykli na hlubší a temnější feeling alba “No Time to Bleed”, tentokrát je tento efekt částečně upozaděn, nahrazen duševními monology. Kdo by to kdy řekl, ale síla a rychlost a contrario cílené myšlenky opravdu fungují.

Těžko říct, zdali vás hned poprvé chytne silný zvuk, samotné složení písní, instrumentální část, nebo nekompromisní ukvílené vokály. Pravdou je, že album je mnohem soudržnější a zajímavější díky několika prvkům, jež zvuk přivál z úplně jiných žánrů. Že se nu-metal, připomínající běsnění skupin z přelomu tisíciletí nemůže hodit do něčeho tak dravého, jako je “The Black Crown”? Píseň “Witness the Addiction” je důkazem opaku, jelikož byl k nahrávání přizván i Jonathan Davis (KoRn), který celou píseň a známé schéma otáčí do úplně jiného, leč sakra příjemného směru. Neznalý posluchač vám tak jako tak řekne, že je deska stereotypní, pohybující se v jedné rovině, jakmile se ovšem a zaposloucháte a začnete vnímat diverzitu jednotlivých písní, album se vám začne líbit a nenápadně podsouvat pod kůži.

Konkrétní písně tak hrají v případě “The Black Crown” důležitou roli, přičemž song “Cross-Eyed Catastrophe” je exemplární příklad celé teorie změn. Vezměte tu klasickou kostru, charakteristickou nejen pro Suicide Silence, ale pro deathcore jako žánr, a obohaťte ji jednoduchými zvukovými prvky, které písni sice nedodají hlubokou atmosféru, ale rozhodně jí dodají punc odlišnosti. Skládání všech obdobných songů je samozřejmě naprosto systematické, zároveň ovšem zatraceně výhodné, jelikož tím skupina osloví ještě širší publikum, aniž by se musela ponížit a vydat se směrem, kterým se vydat nechce. A věřte nám, že Justin Bieber je extrém, který nemyslíme. V případě pištivého vokálu Mitche by možná bylo šikovnější zmínit Rebeccu Black

Po stránce lyriky se jedná o čistokrevnou reprodukci nasranosti, vzteku a nenávistí pramenící z vlastní mysli. Od Máchova “Máje” se toho příliš nezměnilo, lidstvo se jen zřídka kdy chová lépe jak zvířata, na což Suicide Silence z velké části poukazují. Zatímco to byla v předešlých případech politika vyřčená tou nejhrdelnější cestou, v případě “The Black Crown” jde o osobnější uchopení nám známých problémů. Ne, že by to hrálo nějakou roli, pro našince je samotná instrumentální složka o něco důležitější a můžeme se zaručit za to, že Suicide Silence bezpečně poznáte, což je něco, oč usiluje každá kapela. Najít si svůj charakteristický zvuk a definovat se jím. S čímž si na sebe hoši ovšem upletli velký bič, jelikož být na špici přináší nutnost vynaložení většího úsilí k překvapení posluchačů a naopak, velkou šanci k pádu do temných hlubin stereotypu.

Ačkoliv si “The Black Crown” drží svůj pevný a silný zvuk, po stránce kompozice tu máte ještě živější a rozmanitější kousek hudby, který se dynamicky vyvíjí s kapelou. Pokud holdujete extrémní hudbě, tohle je materiál pro vás, ale už nyní si můžete všimnout, jak kapela ztrácí v některých ohledech svůj dech. V budoucnu to budou mít velice těžké už jen díky vlastní suverenitě a korunovaci, díky níž potvrdili, že patří na špičku žánru.


Další názory:

Suicide Silence se třetí deskou už pomalu začínají upadat do stereotypu. Že i přesto ale stále přebíjejí většinu deathcore konkurence, to je docela smutný fakt a podle mého soudu to něco vypovídá o “vyšších” kvalitách žánru. Ale k samotné desce… paradoxní je, že čím čistší deathcorová písnička, tím více vyznívá do ztracena. Výkřiky do tmy typu “Fuck Everything” budiž důkazem. Naopak když se ve skladbě objeví nějaké ozvláštnění, vyznívá mnohem, ale opravdu mnohem lépe. Zřejmě kvůli tomu zní nejlépe mezihra “March to the Black Crown“, navazující na “Witness the Addiction”, která získává body především díky hostujícímu Jonathanu DavisoviKoRn. Pár zajímavějších nápadů a pasáží se dá ale najít i v “Human Violence” nebo “Cross-Eyed Catastrophe”. Bohužel, zbytek nahrávky mi nepřijde nijak více výrazný. Jasně, na hopsání v kotli na koncertech to stačit bude, ale ať si každý sám zodpoví otázku, je-li to dost i na kvalitní poslech…
H.

“The Black Crown” nabízí v pohodě deathcore. Nedá se tu v podstatě nic vytknout a ani vychválit. Přesně něco takového jsem očekávál. Přesto si myslím, že Suicide Silence mají na více, protože na posledním výtvoru “No Time to Bleed” předvedli mnohem lepší výkon. Nicméně “The Black Crown” patří pořád k nadprůměru a stojí za to si ho poslechnout. A určitě se zaměřte na pecku “Human Violence”, to je nejlepší výtvor na desce!
Seda


Symphony X – Iconoclast

Symphony X - Iconoclast
Země: USA
Žánr: progressive power metal
Datum vydání: 17.6.2011
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Iconoclast
02. The End of Innocence
03. Dehumanized
04. Bastards of the Machine
05. Heretic
06. Children of a Faceless God
07. When All Is Lost
08. Electric Messiah
09. Prometheus (I Am Alive)
10. Light Up the Night
11. The Lord of Chaos
12. Reign in Madness

Hodnocení: 9,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když byl Sicmaggot ještě malé štěňátko, dostala poslední deska od Symphony X, “Paradise Lost”, fantastických 9 bodů. Vzorové prog/power metalové album dokázalo, že kapela zraje jak víno a v posledních deseti letech je každou deskou lepší a lepší. Ne, že by to byly nějak velké skoky, vždyť už v roce 2002 bylo nejedno ucho potřísněno genialitou tryskající z alba “The Odyssey”, ale celkový dojem byl nakonec zase o fous hřejivější. Nebudu to nijak prodlužovat, Symphony X se znovu podařilo zlepšení, tentokrát dokonce pokořující celou jejich předchozí tvorbu. Jestli tohle není jejich mistrovské dílo, tak jsem asi hluchý.

Než začnu vysvětlovat, proč je “Iconoclast” tak super, ujasněme si jednu věc. Vydavatelství Nuclear Blast Records jsou pořádní židi (bez urážky), takže kapele oznámili, že na desku hodí jenom 9 skladeb z celkových 12, navíc v trochu jiném pořadí – kompletní deska, tak jak ji zamýšlela kapela, je vydána jako dvojalbová speciální digipacková edice. Takže z peněženek opravdových fanoušků, nehodlajících se obrat o 20 minut materiálu, se budou sypat prašule navíc. V recenzi se budu věnovat “speciální” edici, s kompletní sadou skladeb.

Jako obvykle, žádné album by se nekonalo nebýt hlavního mozku Michaela Romea. Tenhle chlapík nejenže si to všechno poskládal, postaral se o geniální kytary, přidal magickou “kickass” formuli svými neuvěřitelnými kytarovými sóly, ale dokonce se kompletně postaral i o produkci. A ta je parádní. Jediná výtka vůči ní je zastrčení baskytaristy Michaela Pinnelly někam do neznáma. Nejedná se o zastrčení ve stylu “…and Justice for All” od Metallicy, kde se baskytara jakoby nevyskytovala, ale na můj vkus je prostě příliš potichu. Ostatní nástroje (a zpěv) jsou bezpečně zesíleny natolik, aby si posluchač nemohl užít geniální zvuk baskytary a kulervoucí basové linky, jaké nám Pinnella předhazoval na čtrnáct let starém “The Divine Wings of Tragedy”.

Kvalitní produkce ale není všechno, “Iconoclast” naštěstí exceluje i ve všech ostatních aspektech. I když se kapela tématicky oprostila od bájných, mýtických a fantasy témat a vrhla se do víru sci-fi à la “Terminátor”, sound je pořád prakticky stejný. Už od prvních tónů poznáte absolutně klasickou Romeovu hutnou kytaru, podpořenou klávesami, technické, ale chytlavé bicí a Russella Allena, majitele jednoho z nejlepších hlasů, vyskytujících se na rockovém/metalovém poli. Skladby jsou rozloženy stejně klasicky jako zní, samozřejmě, že při instrumentální pasáži dochází ke známým soubojům kytary a kláves. Nekonají se ani žádné šílené experimenty, jediným překvapením pro mě byl úvodní jazz metalový riff titulní skladby, skoro jako by utekl od Augury z alba “Fragmentary Evidence”.

Když je to ale všechno stejně super jako minule, tak proč je to jejich nejlepší album? No, základní esence je stejná, ale “Iconoclast” má například výhodu v tom, že nemá žádný slabý song. No vážně. “Paradise Lost” bylo nepochybně super, ale jak naskočilo “The Walls of Babylon”, tak se mi hlavou honilo něco o průměru, nudě a nezajímavosti. Tady se nic takového rozhodně nekoná, přestože se vyskytlo na rozdíl od “Paradise Lost” o dvě skladby navíc a taky přestože má album téměř devadesát minut. A že za tu dobu by mělo být zatraceně hodně příležitostí k nudě.

Lhal bych, kdybych se vám pokoušel namluvit, že devadesát minut uteče jako voda, ale čas s poslechem alba opravdu krásně plyne. Asi je to částečně tím, že většinu času se jede v rychlém tempu a jeden drtivý riff a chytlavý refrén střídá druhý a vy ani nemáte moc času se nadechnout. Jediná pořádná pomalejší pasáž je (když nepočítám mezihru v epické “Reign in Madness”) balada “When All Is Lost”. Ale i v ní je prostor pro tvrdost, je to přece metalová balada. Hlavní je, že to není jen tak nějaká balada na uklidnění tempa, ve finále z toho vzešla jedna z nejlepších skladeb kapely. Album je samo o sobě poměrně návykové, ale tohle je panečku závislácká záležitost. A úplným vrcholem je to sólo. Kytarové sólo v této skladbě je prostě úplně neskutečné, až by se chtělo říct, že je to jedno z nejlepších sól, co jsem kdy slyšel.

Další plus body, co kapela získává pro toto album, jsou za přístupnost. Na první poslech je toho nepochybně strašně moc, ale aby dokázalo 90 minut hudby takhle skvěle bavit už napodruhé, to jsem hodně dlouho neviděl. Jediný větší problém pro posluchače asi je to nevzdat už od začátku a nevzdat to ani na konci. První a poslední skladba patří k nejdelším na albu a hlavně poslední “Reign in Madness” je trochu složitější než zbytek alba.

Už jsem nakousl sci-fi tématiku a “Terminátora”, tak se koukneme co nám chtějí básníci říci. Na rozdíl od předchůdce se nejedná o koncepční album a o příběh, ale pouze o samostatné kousky. No, tak jak to dělají normální hudebníci. A jak už naznačuje obal alba – mimochodem opět vynikající – zpívá se o robotech a podobné havěti. Konkrétně o vzpouře strojů, podmanění lidstva a samozřejmě i naší následné zkáze. Abych řekl pravdu, tak jsem texty dopodrobna nezkoumal, ale už refrén první skladby (“We are strong, we will stand and fight”) mi do hlavy promítá odboj Johna Connora.

Nevím, jestli jsem už napsal všechno, co jsem měl na mysli při poslouchání desky, každopádně už se chýlíme k verdiktu. A ačkoliv je album neskutečně super, není to na plný počet. Ne, že by se mi nechtělo kapele složit desetibodovou poklonu, ale prostě albu chybí pár věcí. Na Sicmaggotu jsem dva a půl roku a deset bodů jsem udělil pouze jednou, a to Townsendovu “Deconstruction”. Pěl jsem na to album v podstatě stejné ódy, ale na rozdíl od Symphony X nevytvořil Devin další žánrovou desku nebo další zásek do diskografie, on stvořil absolutní unikát, něco, co bylo inovativní a experimentální, něco, co ještě nikdo jiný nedal dohromady. Symphony X přišli se svou nejlepší deskou, s geniální power metalovou deskou, s vynikající prog metalovou deskou, ale ne s deskou, která by dokázala pořádně rozhýbat proudy metalových nebo jinak hudebních vod. Omlouvám se, kapelo.


The Black Dahlia Murder – Ritual

The Black Dahlia Murder - Ritual
Země: USA
Žánr: melodic death metal
Datum vydání: 17.6.2011
Label: Metal Blade Records

Hodnocení:
Seda – 6/10
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

The Black Dahlia Murder jsem poslouchal docela dost před loňským Brutal Assaultem. Na jejich vystoupení jsem se tešil, ale kluci mě zklamali. Nevím proč, ale zkrátka mě jejich show vůbec nebavila. Po návratu domů jsem je tedy dost zanedbával a v podstatě jsem je neslyšel až doteď, kdy je poslouchám kvůli recenzi na “Ritual”. Tuto partu mám zafixovanou jako jednu z lepších metalcorových kapel současnosti. V současné konkurenci metalcoristů je opravdu těžké prorazit a The Black Dahlia Murder svou kvalitou dokazují pokaždé s novou deskou. I když se od sebe alba nijak zázračně neliší, poslech je pokaždý stejně kvalitní a dodržují si úroveň, kterou nastolili už od první desky “Unhallowed”.

Na “Ritual” najdete 12 písní. Všechno to jde shrnout jednoduše do jedné věty: klasický, dobře poslouchatelný metalcore. Nic víc, nic míň. Takovýto mám rád, nicméně je to furt to stejné. Žádné oživení, bohužel asi musím konstatovat, že metalcore už je mrtvý žánr a nemyslím si, že se nějaké kapele povede tento styl hudby posunout někam dál a jinam. Metalcore dostávám na recenze pravidelně a pokaždé musím psát skoro to stejné, protože to ani nijak jinak nejde. Nevím, co vede kapely k tomu, aby neustále tvořily stejné a stejné desky dokola. Pomineme-li peníze, tak už to ani ty lidi nemůže bavit, když počtvrté vyjde to stejné, akorát s jinými názvy. Můžeme být ale rádi, že The Black Dahlia Murder nedopadli třeba jako Architects, kteří to až překombinovali a vytořili opravdu špatnou desku. The Black Dahlia Murder aspoň se drží svého standardu a drží si určitou, i když už stereotypní, kvalitu. Z jednotlivců je těžké vyzdvihnout nějakého favorita, ale nejvíce mi v hlavě asi zůstala úvodní “A Shrine to Madness”.

“Ritual” je naprosto typická metalcorová deska. Neurazí, nenadchne a ani nic jiného. Poslechnete, řeknete si OK a zase vypnete a málokdy pustíte znova. Aspoň tak to udělám já. Doufejme v lepší zítřky metalcoru, nebo všichni umřeme na to, jak je to furt stejné, stejné, stejné a stejné…


Další názory:

Na muzice The Black Dahlia Murder neshledávám ve své podstatě nic špatného, přesto ale nemohu říct, že by jejich novinka “Ritual” oplývala byť i jen jednou jedinou věcí, která by mne donutila si tu nahrávku někdy v budoucnu zase pustit. Jako jo, když si to pustím, nemám s tím problém a nemám ani tendenci to vypínat, nepůsobí to však na mě ničím extra. Prostě hudba v pohodě, nic víc. Možná, že nenapravitelným hltačům modernějších metalových žánrů to bude stačit, ale mě to nestačí. Další, co mi na The Black Dahlia Murder trochu vadí, je to, že mezi jejich jednotlivými alby nevidím žádný velký rozdíl. Každé dva roky se někdy kolem léta objeví jejich nová fošna, pokaždé je to v pohodě, ale nikdy nic, co by mě osobně nějak nadzvedlo (ať v pozitivním či negativním slova smyslu). Zábavná satanášská grafika “Ritual” nijak nezachrání.
H.


Morbid Angel – Illud divinum insanus

Morbid Angel - Illud divinum insanus
Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: 6.6.2011
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Omni potens
02. Too Extreme!
03. Existo Vulgoré
04. Blades for Baal
05. I Am Morbid
06. 10 More Dead
07. Destructos vs. the Earth / Attack
08. Nevermore
09. Beauty Meets Beast
10. Radikult
11. Profundis – Mea culpa

Odkazy:
web / facebook / twitter

Vážení a milí, věřte mi, že je to snad poprvé, co mě H. ukecal k recenzi desky od kapely, se kterou jsem dřív nepřišel do styku, a já jsem za to ve výsledku jedině vděčný. Představte si situaci, kdy bych byl milovníkem všeho, co Morbid Angel vydali do roku 2003, a pak najednou začal zjišťovat, že jsou mně podobní z “Illud divinum insanus” znechucení, nazývají jej odpadem a ještě mnohem horšími výrazy. Bohůmdík tomu tak není, a tak se můžu všem, na které platí předchozí definice, leda tak vysmát a užívat si možnosti hodnotit bez předsudků…

Celá ta kontroverze a nevraživost má původ v jediném – Morbid Angel totiž na novince v několika případech vyjeli do tvůrčích vod diametrálně odlišných žánrů, povětšinou techna a industrialu. A musím se přiznat, byl to šok i pro mě, když po natahovaném a jen zvolna gradujícím intru spustila skladba “Too Extreme!” a způsobila mi tak menší ideové zemětřesení. Ale čím déle nad tím přemýšlím, přesně takhle jsem si představoval mix extrémního metalu a techna poté, co jsem v nějakém klubu zaslechl návykový rytmus, který však ubezdušily hranice žánru. Kytary zkreslené tak, jak jsem to ještě neslyšel, spolu s neurvalým vokálem Davea Vincenta představují přesně to koření, po kterém jsem ve svých představách prahl. Značně konvenčněji působí druhá regulérní a zároveň první zveřejněná skladba “Existo Vulgoré”. Velice solidní nakládačku umocňuje mým uším lahodící sólo páně Azagthotha, které tak připravuje půdu pro drtivý příval Baalových čepelí. “Blades for Baal”, jak se skladba jmenuje, totiž působí dojmem nezastavitelného parního válce a skrývá v sobě skutečně nečekanou sílu…

Trochu učesaná a nikterak objevná, o to však chytlavější a headbang-působící je následující lehce egoistická hitovka “I Am Morbid”. De facto melo-deathový hit je snad nejpřístupnější skladbou na albu a osobně si sázím, že naživo bude bořit koncertní haly. Energie, která z něj tryská, je vážně nečekaná. Následující “10 More Dead” platí za další solidní základ alba, v tomto případě lehce ovlivněný thrashem. V mých očích ji ale válcuje drtivý pochoďák “Destructos vs. the Earth / Attack”, který snad nikoho nenechává na pochybách o fatalitě sdělení textu skladby. Žánrové zklidnění přichází se singlovou skladbou “Nevermore”. Poovské zvolání, které v tomto případě s Poem nemá nic do činění, není nic menšího než death metal amerického střihu v té nejlepší formě. Prostě pecka z jakékoli strany! V podobném stylu pokračuje “Illud divinum insanus” i dále, tentokrát díky “Beauty Meets Beast”. Těžké a přesto ostře sekané rytmy Vincentova vokálu je radost poslouchat, hluboké “chorální” zpěvy a další dvě kytarová sóla celé dílo velmi vkusně korunují…

Jestli šlo doposud až na výjimky o kontroverzní skladby, teď jde o barel nitroglycerinu, do kterého se někdo chystá praštit bucharem. Je to totiž právě “Radikult”, na který se snesla skutečně neuvěřitelná vlna kritiky a je považován za symbol domnělé tragičnosti celého alba. A víte co? Mně je jedno, že to zní úplně jako počin Marilyna Mansona, že je to zase kolovrátkovýý rytmus a čert ví co ještě – tenhle song má KOULE; pořád nechápu, kde se v něm bere tolik energie. Studená fúze hadr… Pravda, poslední dobou bych možná ocenil, kdy byl o dvě minuty kratší, ale i tak je to neuvěřitelná šleha, i když to má s death metalem společné leda tak Treyovy vyhrávky…

Jak album začíná, tak také končí, ovšem s jedním podstatným rozdílem – “Profundis – Mea culpa” působí ve srovnání s “Too Extreme!” mnohem více jako death metal, i když strojovost do techna a industrialu zabarvených kytar je zde dovedena do takové fáze, že působí až nepříčetně. Nevím, čím to je, ale tenhle mix na mě platí. Delirický zážitek!

Už slyším ty nadávky, směřující na moji osobu, ale nemůžou změnit zhola nic na tom, že “Illud divinum insanus” pokládám za výbornou desku, jejíž četné kvality prověří čas. Jsem moc rád, že death metal nestagnuje a jeho velikáni jsou schopni a hlavně ochotni experimentovat a objevovat nové hranice. Při vší úctě a obdivu, který chovám ke klasickému death metalu, je totiž právě tenhle přístup klíčem k udržení svěžesti a tvůrčího ducha, které by nekonečné opakovaní zaběhlých principů jedině ubilo. Věřím, že bude v následujících letech velice zajímavé sledovat death metalovou scénu – je totiž možné, že jsme svědky vzniku silného tvůrčího proudu, který v budoucnu prokáže svůj potenciál. Řekněte, není to vzrušující?

Zbytek redakce hodnotí:

Jak dlouho se na tuhle desku čekalo? Osm roků? A jak dlouho se čekalo, než budeme mít možnost slyšet od jedné z největších death metalových kapel vůbec album, kde to opět bude drtit David Vincent? 16 roků? Na “Illud divinum insanus” se dlouho a netrpělivě čekalo a také se toho od ní hodně očekávalo, přesto byla tahle nahrávka už předem odsouzena rozpoutat kontroverzi, mnohdy i nevoli, rozporuplné pocity a stovky protichůdných názorů. Vsadím klidně jednu svojí varli, že i kdyby Morbid Angel nahráli další “Covenant”, všichni by prskali, že se skupina nikam neposunula. Ale o to víc oceňuji jejich odvahu natočit desku tak progresivní. Ale i přes nějaký ten techno spodek a nějaké rockující pasáže v tom pořád cítím ducha Morbid Angel. Sice ne stejného jako kdysi, ale pořád je to on. Ale nehodlám se tu teď zabývat popisem “Illud divinum insanus”, protože věřím, že kolega nade mnou to udělal už dostatečně (tento můj odstaveček vzniká dříve než samotná recenze, proto při jeho psaní netuším, s čím on přijde :)), chci říct jen jedno – mně se to líbí. Není to sice ten nejlepší počin roku, zdaleka ani nejlepší počin Morbid Angel, ale stejně se mi to líbí, což bude do jisté míry dáno i tím, že nejsem člověk, který by nedokázal snést vývoj kapely. Právě naopak, lepší takhle, než aby “Illud divinum insanus” bylo kopírkou prvních tří, čtyř desek – to bych stál spíše na straně těch negativních ohlasů.
H.


Novembers Doom – Aphotic

Novembers Doom - Aphotic
Země: USA
Žánr: doom / death metal
Datum vydání: 15.5.2011
Label: The End Records

Hodnocení:
Seda – 7,5/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Novembers Doom se právě díky této recenzi věnuji prvně, a tudíž je nemohu srovnávat z dob minulých a zaměřím se jen a pouze na hudbu, co se na aktuální desce vyskytuje. Nějaké porovnání z dob dřívějších tedy není možné. Tato kapela má již dlouhou historii, první počin vyšel už v roce 1995 a od té doby se jich dostalo ven dalších sedm i s aktuálním “Aphotic”. A jak už název Novembers Doom napovídá, skupina se věnuje právě death/doom metalu, což patří mezi jeden z mých velmi oblíbených žánrů. Nároky jsou tedy v tomto odvětví pro mě docela vysoké a můžu s klidem říci, že Novembers Doom je splňují.

Osmisongové album otevírá “The Dark Host”, která patří k jedněm z mých nejoblíbenějších. Pomalejší minutový rozjezd nahradí opravdu výborný riff. Zejména skvělé je, jak místo growlu přichází čistý zpěv. Už jsem několikrát říkal, že pokud se to do dané situace vůbec nehodí, celý song to může zkazit. Někdy to ale přijde opravdu vhod a to je právě tento případ. Čistý zpěv mě tady opravdu nadchnul a i další část songu, která se z rychlé jízdy přemění na pomalejší baladu. A co by to bylo za song, kdyby se to k tvrdosti nevrátilo? Samozřejmě se vrátí a naprosto to graduje. Výborný start do desky. Zajímavá je i čtvrtá “What Could Have Been”. Naprosto čistá, pomalá balada. Vyskytují se zde např. ženské vokály, akustická kytara a podobně. Maličké uklidnění před tím, co nastane. A je to tu, “Of Age and Origin – Part 1: A Violent Day”. Tento song je jednoznačně top z celé desky. Naprosto dokonalá píseň, která převyšuje všechny ostatní na “Aphotic”. Novembers Doom se mi tímto přímo trefili do vkusu a vytvořili něco, co se opravdu skvěle poslouchá. Tento song je rozdělený na dvě části, takže následující se jmenuje stejně, jen místo Part 1 je tam dvojka a následuje “A Day of Joy”. Texty jsem nestudoval, takže přesně nevím, čím na sebe navazují.

Novembers Doom na “Aphotic” vytvořili kvalitní doom metalovou desku. Nejedná se o žádný lamač žánru nebo nejlepší doomové dílo posledních x let, přesto se poslouchá skvěle. Kapela ví, jak k této hudbě přistupovat. Všechny songy si drží naprostý standard, který nikdy nemůže zklamat. Žádný doom metalový fanoušek by neměl vynechat, protože se zde nachází kvalitní materiál. Pokud se tedy během letních dnů nudíte, určitě zkuste i pokud tento žánr znáte jen z vyprávění, určitě neproděláte.


Další názory:

Novembers Doom dle mého názoru dosáhli svého vrcholu na excelentní desce “The Pale Haunt Departure” z roku 2005. Od té doby jejich nahrávky, vydávané s pravidelným dvouletým odstupem, malinko sklouzávají k jisté schématičnosti a řemeslnosti. Možná to tak na mě působí díky tomu, že Novembers Doom jsou napevno usazení a pouze si dělají “to svoje”. Nezapomínejme však, že v tomto případě se jedná o uskupení, jehož standardní nahrávka je stále velice kvalitním počinem. “Aphotic” je jako vždy ryzí doomařina, pěkně upřímná; těmto pánům člověk může beze zbytku věřit, že je pro ně doom metal vskutku srdeční záležitostí se vším všudy. Ani použití houslí ve dvou skladbách je nijak nezměnilo. I když promo kecy o “nejunikátnější albu v historii Novembers Doom jsou opravdu jenom kecy, pořád v “Aphotic” vidím moc pěkný žánrový počin, na němž si každý zarytý doomař s chutí smlsne. A to také není k zahození, ne?
H.


Krallice – Diotima

Krallice - Diotima
Země: USA
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 26.4.2011
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. –
02. Inhume
03. The Clearing
04. Diotima
05. Litany of Regrets
06. Telluric Rings
07. Dust and Light

Hodnocení:
H. – 8/10
Earthworm – 6/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Krallice je uskupení stále doposud skryté širší metalové veřejnosti, avšak zasvěcení jeho tvorbu vynášejí takřka do nebes jako něco neskutečně originálního, chytrého a netradičního, což je možná trochu až s podivem vzhledem k tomu, že Krallice pocházejí ze Spojených států amerických (konkrétně z New Yorku), kde je, ruku na srdce, většina metalových kapel spíše povrchních, než aby jejich hudba v sobě skrývala nějakou hlubší myšlenku či sdělení.

Já osobně jsem tento skrytý avantgardně-black metalový skvost zámořské scény poprvé objevil a ochutnal s druhou deskou “Dimensional Bleedthrough” z roku 2009 a už tehdy mě to velice zaujalo. Ihned následovalo dosehnání starší tvorby (což nebylo zas tak těžké, neboť předtím vyšlo pouze album “Krallice” v roce 2008) a jeho podrobný náslech. Na novinku “Diotima”, třetí dlouhohrající nahrávku Krallice, jsem tedy důkladně připraven.

Ve zkratce by se dalo říct, že “Diotima” naprosto logicky a plynule navazuje na své dva předchůdce, což v překladu znamená, že pokud obě alba od Krallice znáte a líbila se vám, bude se vám líbit “Diotima” stejně tak a recenze tím pro vás ve své podstatě může skončit. Někdo by mohl namítnout, že od “Dimensional Bleedthrough” je posun na novince vlastně minimální, jenže na druhou stranu hrají Krallice něco tak svojského, že ono by do jisté míry bylo i škoda, kdyby kapela svou muzika posunula do diametrálně odlišných sfér. Nechci však, aby předchozí věta vyzněla nějak nepatřičně. “Diotima” totiž přece jenom není prachobyčejná kopírka svých starších bratříčků – jen, jak už jsem řekl, přirozeně pokračuje v jejich hudebním vyjádření. Jako když malíř namaluje obraz krajiny a po jeho dokončení se jej pokusí namalovat znovu jen s lehce odlišnými odstíny barev a trochu jinými liniemi tvarů.

A v čemže jsou ti Krallice vlastně originální? Co je na nich tak avantgardního? To jsou mi panečku otázky… odpověď na ně nebude zrovna jasná. Ono je to totiž docela těžké rozhodnout, když jsou Krallice obecně zařazování do škatulky avantgardního black metalu, ale já osobně si ani nejsem jistý, jestli to, co skupina produkuje, jsou vážně black metalové postupy. Ale dejme tomu. Dle mého skromného názoru je na muzice Krallice, desku “Diotima” nevyjímaje, netradiční především melodika skladeb. Když se totiž do toho trochu zaposloucháte, zjistíte, že kytarová práce je ve skutečnosti takřka oproštěna od jakýchkoliv riffů (ano, bavíme se tu pořád o metalu) a celou kostru všech písní tvoří kromě rytmiky jenom a pouze melodie. Přesto se Krallice daří znít jaksi “nemelodicky”, rozhodně bych to i přes velké množství melodií v životě za melodickou hudbu neoznačil. Všechny ty melodie navíc plynou v dlouhých instrumentálních pasážích dlouhých skladeb, v nichž je vokál využíván spíše poskrovnu. Ve výsledku to ale celé zní velice svojsky.

Na druhou stranu však možná právě díky tomu bude “Diotima” pro velkou spoustu lidí nestravitelnou věcí. Ale to je daň za originalitu, že se tím hudba Krallice stává záležitostí pro hrstku hudebních požitkářů a fajnšmekrů, kteří to rádi složité. “Diotima” – a vlastně i celá předcházející tvorba kapely – je totiž velice komplexní muzikou. Krallice na sebe skládají a vrství obrovské množství různých hudebních škál, ploch a nápadů. Až člověk přemýšlí, má-li to vrstvení vůbec nějaký konec. Nejedna skladba totiž díky své délce (zvláště když těch kupříkladu dvanáct minut zní spíše jako půl hodina – v dobrém slova smyslu) a své struktuře zní až nekonečně. Před poslechem se musí člověk, který neměl doposud s Krallice co dočinění, obrnit trpělivostí. Odhodíte-li úšklebek z prapodivného názvu intra “-“ a překonáte-li počáteční šok z toho, jak strašně moc ujetě to zní, začne se vám “Diotima” odměňovat opravdu nádhernými kompozicemi. Zvláště trojice “Diotima”, “Litany of Regrets” a “Telluric Rings” jsou vážně skvostné – zejména ta druhá jmenovaná je fakt síla.

Pokud netrpíte utkvělou představou, že správný song musí mít maximálně pět minut a chytlavý refrén (a pokud ano, tak vás upřímně lituji :)) a chcete vyzkoušet něco trochu… něco trochu hodně jiného, pak zrovna tito zámořští intelektuálové by vám mohli uhranout. Moc dobrá věc to je.

Krallice


Další názory:

Pro mě je album bohužel zklamáním. Když jsem si poslechl pár skladeb z jejich starších počinů, na “Diotima” jsem se těšil, ale naneštěstí jsem dostal něco jiného, než jsem čekal. I přes mé zklamání to ale určitě není špatná deska. Velkým problémem Krallice jsou zbytečně dlouhé kompozice, které mají být epické. Některé kapely si můžou dovolit skladby se stopáží přes deset minut, některé dokonce i přes dvacet, to je ale proto, že mají dostatek nápadů, jež u Krallice nenacházím. Nebál bych se zkrátit skladby na albu o polovinu, pak by kapela dokázala udržet posluchačovu pozornost a dosáhnout té epičnosti. Udržení pozornosti je velký problém hlavně v první části alba, tam mi to přijde jako nekonečná sypačka, téměř bez jakýchkoliv změn. Kvalita se naštěstí pro kapelu průběžně zvedá a posluchač se postupně probouzí z mikrospánku a při skladbě “Litany of Regrets” už si hudbu naplno užívá. Jelikož je kvalita vzestupná, největší bestie je právě poslední skladba “Dust and Light”, plná nápadů, se kterými jejích 10 minut rychle uteče. Přesně takhle jsem si původně představoval celé album, je to škoda. Naštěstí po skončení poslechu zůstává dobrý pocit z kvalitních skladeb v druhé polovině.
Earthworm