Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

Blackmore’s Night, Albert Dannenmann

Blackmore's Night
Datum: 8.9.2010
Místo: Praha, Kongresové centrum
Účinkující: Albert Dannenmann, Blackmore’s Night

“Good evening. My name is Albert and I will do an opening for Blackmore’s Night…”

Touto prostou větou se započal osmý večer v měsíci září, léta Páně 2010. S nezaměnitelným německým přízvukem ji pronesl nepřehlédnutelný postarší dudák (respektive multiinstrumentalista, jak jsem zanedlouho zjistil), který již dobrou čtvrthodinu obcházel mezi pomalu se scházejícími lidmi a s až dojemnou upřímností nám pomocí svého instrumentu dával zakusit atmosféry dob, které již dávno minuly. Jeho vystoupení trvalo okolo dvaceti minut a nyní již usadivší se obecenstvo mohlo sledovat, jak lze za pomoci hlasu a jednoho či dvou (!) nástrojů v rukou zkušeného hudebníka prezentovat tradiční nápěvy s původem v zemích německých, ostrovech britských i pláních francouzských…

“We have a baby. She sleeps a lot – just like her mother, and drinks a lot – just like her father…”

Albert se rozloučil a vyklidil pódium ve prospěch těch, na které všichni netrpělivě čekali celý podvečer v drtivé většině případů i déle. Dočkali jsme se jich po krátkém intermezzu v režii techniků upravujících mikrofony. Nástup proběhl ve velkém stylu, bez zbytečných řečí, a to prostřednictvím singlu “Locked Within” a “Crystal Ball” z alba “Secret Voyage”, a tuto volbu musím kvitovat s povděkem. V kombinaci s videoprojekcí na velkém plátně za zády kapely totiž šlo o koňskou dávku energie, která kapala snad i ze stropu. Pauza před následující “Queen for a Day” dala všem přítomným najevo, že se celý večer ponese v dokonale kontrastním duchu oproti nástupu, kde nepadlo jediné slůvko. Kdo je zvyklý na více či méně vtipné/intelektuální/poetické oslí můstky mezi skladbami, byl dozajista překvapen stejnou měrou jako já, jak milou, neformální a upřímnou formu komunikace s publikem Candice zvolila. V průběhu večera jsme se tak dozvěděli, že nové album – “Autumn Sky” – nese jméno novorozené dcery ústředního dua Candice NightRitchie Blackmore, že skladba “Durch den Wald zum Bach Haus” vznikla, když Ritchieho pronásledoval rotvajler a další zajímavosti.

“We usually play this song without mistakes but our new drummer, he’s from Newcastle…”

Možná nebude na škodu, když na chvíli odběhnu od samotného vystoupení a pokusím se poněkud blíže popsat prostředí, ve kterém se celá událost odehrála. Bezmála třicet let stará budova Kongresového centra se vzhledem k vrcholně formálnímu vzezření jejích interiérů nezdá být příliš vhodným prostorem pro konání koncertu kapely, jakou jsou právě Blackmore’s Night, s čímž se do určité míry ztotožňuji, ale ve výsledku jsem byl nadmíru spokojen, a to především kvůli bezchybné akustice Kongresového sálu, která dala vyniknout všem nástrojům tou správnou měrou.

Když hodnotím sál, bylo by trestuhodné nezmínit samotné pódium. To bylo pro tento večer oděno do hávu, který evokoval spíše divadelní jeviště než pódium folk/rockové kapely. Tím však v žádném případě nechci naznačit, že by to bylo na škodu věci, ba naopak. Různorodé kulisy a stylizované doplňky velmi efektivně dokreslovaly dojem renesanční taverny.

Kapitolou samotnou pro sebe však byli (nezřídkakdy zahraniční) návštěvníci oděni ve více či méně autentických historických kostýmech. Byli zde k vidění měšťané, kupci, šlechtici, ale především krásné ženy a dívky. Přítomnost těchto zapálených fanoušků pozvedla celý koncert na zcela novou úroveň. Tito návštěvníci měli na výslovné přání kapely vyhrazeny první dvě řady ale přibližně v polovině koncertu větší část z nich svá místa opustila a jala se tančit v nevelkém prostoru mezi první řadou a pódiem, což bylo kvitováno s povděkem jak ze strany diváků, tak samotné kapely, o čemž přesvědčil především vřelý přístup Candice. Na adresu prvních dvou osmělivších se slečen tak přilétla nejen veřejně deklarovaná poklona, ale rovněž trička s motivem nejnovějšího alba.

Ritchie wrote this wonderful song long before he was medieval. In these times, he was just evil…”

Ano, řeč je o notoricky známém hitu skupiny Deep Purple, písni “Soldier of Fortune”, která se již delší dobu objevuje v repertoáru Blackmore’s Night. Nebyla to však jediná coververze zařazená na soupisku večera. Dočkali jsme se tak třeba variace na Dylanovu “Times, They Are a Changin'”. Drtivou většinu setlistu ale pochopitelně zabraly vlastní skladby. Dočkali jsme se tak klasik jako “Under a Violet Moon”, “Ghost of a Rose”, magické “Fires at Midnight” a mnohých dalších více či méně známých písní. Myslím, že je zcela na místě zde vyzdvihnout vokální výkon jak zpěvačky Candice Night, tak obou doprovodných vokalistů – houslistky Gypsy Rose a mistra kláves, Davida z Larchmontu, jejichž zpěv byl na stejné, ne-li vyšší úrovni než na studiových albech. Nošením dříví do lesa by bylo vynášet do nebes výkon ústřední postavy celé kapely, kytaristy Ritchieho Blackmorea, jehož famózní hra se dala přirovnat k zážitku z jiné dimenze. Ve své typické uzavřené a soustředěné póze budil dojem čaroděje a já tomuto zdání s velkou chutí uvěřil. Po Candice nejvýraznější postavou na jevišti byl bezesporu baskytarista Earl Grey z Chimay, který svým živelným projevem evokoval kouzelného skřítka nebo královského šaška – nejblíže pravdě by byla nejspíš kombinace obého…

“The wonderful, the talented, the beautiful… The blonde! Missis Candice Night!”

Žel bohu, i ty nejkrásnější události jednou končí a stejný osud stihl i tento koncert. Blackmore’s Night se s Prahou rozloučili symbolicky – písní “Dandelion Wine” – a jejich koncert skončil. Candice a Earl pak ještě několik dlouhých chvil dávali najevo svůj vděk publiku formou podpisů a tisknutí rukou, ale i ti se po nějaké době odebrali za ostatními do backstage. Návštěvníkům tak nezbylo nic jiného, než se v poklidu rozejít do svých domovů a vychutnat dozvuky této nevšední události třeba při sklence dobrého vína. Mne doma nečekalo víno, místo něj se však dostavila neochvějná jistota, že až Blackmore’s Night v budoucnu opět zavítají na některý z českých hradů, jak je jejich dobrým zvykem, budu tam rovněž, neboť k dokonalosti chyběl tomuto koncertu právě onen hrad v pozadí a hořící ohně v okolí…

Na toto vystoupení jsem se vypravil se střízlivým očekáváním, dostalo se mi však naprosto kouzelného zážitku. Úsměv, upřímnost a umně spletené melodie – k vynikajícímu zážitku stačí tak málo. Nebo snad tak mnoho?


Disturbed – Asylum

Disturbed - Asylum
Země: USA
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 31.8.2010
Label: Reprise Records

Hodnocení:
Seda – 5/10
H. – 4/10

Průměrné hodnocení: 4,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Disturbed, kapela, která rok od roku získává na síle a stává se stále populárnější. Poslední výtvor “Indestructible” slavil veliký prodejní úspěch, a když tohle všechno podpoříte velikým turné, je úspěch zajištěný. Disturbed také navštívili Prahu po poměrně dlouhé době a dodnes je to jeden z nejlepších koncertů, na kterých jsem kdy byl, a pokud se někdy vrátí, určitě zajdu znova.

Předchozí desky Disturbed mým uším velice “chutnají”. Taková “Ten Thousand Fists” je u mě vysoce kladně hodnocená, protože co song, to pecka. A nejen tento počin, trojlístek “Ten Thousand Fists”, “Believe” a “The Sickness” patří k tomu lepšímu, ne-li nejlepšímu, co nu-metal může nabídnout. Poslední “Indestructible” je také stále kvalitní, ale sedí o stupínek níže, než tato trojice.

Už od počátku kariéry si drží kapela poměrně stejný zvuk, ani “Asylum” v tom není výjimkou. Tentokrát to zde ale moc nefunguje. Poprvé tu je intro, skoro tříminutové “Remnants”. Nejsem moc velkým fanouškem těchto vstupů do desek, pokud to není zrovna genialita. Tohle jsou jen však pomalejší kytarové riffy doprovázené bicím a nejsilnější stránka Disturbed, Draimanův zpěv, tam není. Další na řadě je pak “Asylum”, ke které byl před vydaním vytvořen klip. Tento singl mě na album velice navnadil, těšil jsem se na něj a říkal si, že pokud to bude znít stejně jako právě “Asylum”, máme se na co těšit. Bohužel přišlo mírné zklamání, protože kvalit této písně už žádná nedosahuje. Pokud čekáte desku plnou hitů, tak zde moc nepochodíte. Třetí v pořadí je “The Infection”, ve které vás čeká poměrně chytlavý refrén. Jestliže tu žádná z písní nedosahuje kvalit “Asylum” tak se aspoň musí nějaká přibližit. Ani těch tu moc není, nejblíže má ale určitě pátá “Another Way to Die”. Nejdřívě me sice odrazoval pomalejší úvod, ten se ale po chvíli změní ve velice dobrý poslech. A potom? Už jen průměrné až podprůměrné songy, nic, co by mě zvedlo ze židle. Nezachrání to ani speciální cover od U2, “Ishfwilf”; tento název je zkratkou písně “I Still Haven’t Found What I Am Looking For”. Jedná se zkrátka o tvrdší verzi tohoto slavného singlu.

Na “Asylum” jsem se těšil, jsem ale mírně zklamaný. Songy jsou hodně slabé, desku si poslechnete jednou, dvakrát a pak vrátíte do šuplíku a už nemáte důvod ji opět vyndat. Určitě ne kvůli dvěma lepším kusům “Asylum” a “Another Way to Die”. Disturbed zřejmě dochází šťáva, když jsem si po několikátém poslechu pustil něco staršího, byla z toho cítit úplně jiná energie, které na tomhle prostě chybí. Celkově hodně podprůměrné album.


Další názory:

Když Disturbed svého času v roce 2000 vydali debut “The Sickness”, bylo to jako blesk z čistého nebe. Tehdy to scénou zahýbalo a prodej alba se na začínající kapelu vyšplhal do astronomických výšin. O deset let později už nejsou Disturbed překvapivým talentem, ale dávno zaběhlá mašina, která pravidelně sází nové desky a stejně tak pravidelně si vede dobře v prodejnosti i na koncertech. Jenže zatímco v dobách prvních alb se mi líbili a působili svěže, o deset let později už mě nepokrytě nudí. Ano, vítězný recept se sice podle některých měnit nemá, ale stá variace na jednu formulku v podání Disturbed se mně osobně už dávno zajedla. Prodeje jsou sice opět velice pěkné a spousta lidí jim to bez uzardění zblajzne, já osobně už to však mít nemusím. Pár světlých momentů (“Sacrifice”) tu bídu nezachrání. Sorry, ale tohle je pro moje rozmazlené uši nudný a šedivý průměr…
H.


Nevermore – The Obsidian Conspiracy

Nevermore - The Obsidian Conspiracy
Země: USA
Žánr: progressive / groove metal
Datum vydání: 31.5.2010
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. The Termination Proclamation
02. Your Poison Throne
03. Moonrise (Through Mirrors of Death)
04. And the Maiden Spoke
05. Empriness Unobstructed
06. The Blue Marble and the New Soul
07. Without Morals
08. The Day Yout Built the Wall
09. She Comes in Colors
10. The Obsidian Conspiracy

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / twitter

Nevermore se po pětiletém albovém půstu vyplněném jedním DVDčkem a sólovkami hned dvou členů opět vracejí s novým studiovým počinem „The Obsidian Conspiracy“, což je, pokud se nemýlím, ta je nejdelší odmlka v historii kapely. Ve vzduchu tím pádem visí vcelku jasná otázka, a sice jestli se ona pětiletka nějak promítla do nového materiálu, neboli – kulantněji řečeno – kam a zda vůbec se Nevermore na své aktuální nahrávce posunuli.

A nutno hned ze začátku říct, že jakékoliv zásadní stylové kotrmelce se samozřejmě nekonají, Nevermore v podstatě „jen“ pilují a opracovávají tu svojí, do jisté míry vlastně i vcelku originální hudební formulku, a i „The Obsidian Conspiracy“ tak obsahuje lehce rozpoznatelný, avšak jen těžko zařaditelný koktejl ne-power-metalového power metalu, ne-thrash-metalového thrash metalu a „čehosi progresivního“, kterým se skupina již dlouhé roky prezentuje. A ono je to svým způsobem vlastně dobře, neboť muzika Nevermore je ve své podstatě natolik svojská, že by bylo škoda její formu rozbíjet násilným pokusem o co největší posun, který by se mohl minout účinkem, zvláště pakliže je progrese vlastně sama o sobě ukrytá už v jejich samotném stylu.

Na „The Obsidian Conspiracy“ samozřejmě opět excelují dva ústřední pilíře Nevermore. Jednak je to kytarista Jeff Loomis, který opět nechává svůj cit pro vytváření nápaditých riffů a sól rozehrát na plné obrátky. Tím druhým pak není nikdo jiný než zpěvák Warrel Dane, jehož vokál se dá nejlépe popsat slovy „naprosto fantastický“. Popravdě řečeno, je to právě jeho zpěv, co mě na nahrávkách Nevermore vždy bavilo úplně nejvíce a i na novince své hlasivky rozeznívá vskutku famózně. Na kvalitní práci vokalistů jsem byl já osobně vždy zatížený a u Nevermore si toho člověk může užívat do sytosti. Nesmíme však zapomenout ani na ostatní členy, neboť i oni odvádějí kvalitní kus práce. Stačí se například zaposlouchat do basových linek Jima Shepparda a zjistíte, že je to vedle Loomise a Danea možná trochu podceňovaný hudebník.

A jak si stojí jednotlivé skladby „The Obsidian Conspiracy“? Velkým hitovým potenciálem dýchá třeba taková „Your Poison Throne“, jejíž refrén s opakovaným slůvkem „rise“ přímo vybízí k zpívání na koncertech (jak se kupříkladu ukázalo i nedávno v Plzni na Metalfestu, kde se na ni publikum v podstatě ihned chytalo, přestože deska v té době ještě venku nebyla). Ostatně, během živých vystoupení se Nevermore budou moci spolehnout hned na několik písniček z novinkového počinu. Mezi ně bezesporu patří úvodní „The Termination Proclamation“, titulní „The Obsidian Conspiracy“ a také křehká „Emptiness Unobstructed“, která byla zvěčněna rovněž jako videoklip. Všechny tři oplývají s lehkostí a nápaditostí vystavěnou, avšak bez problému zapamatovatelnou strukturou s výraznou pěveckou linkou. Mým osobním černým koněm desky je možná až nečekaně temná „And the Maiden Spoke“ s procítěným refrénem a rovněž také zajímavě pojatá „The Day Yout Built the Wall“. Osobně jsem spíše příznivcem hoblovaček než balad, ale v případě „The Obsidian Conspiracy“ musím uznale pokývat hlavou i v této „kategorii“, neboť taková „The Blue Marble and the New Soul“ se opravdu povedla. Asi se budu opakovat, ale i v případě tohoto kousku musím opět vyzdvihnout Daneův nezaměnitelný vokál.

Z celkového úhlu pohledu se Nevermore (znovu) podařilo vyprodukovat kvalitní nahrávku, nad jejímž zařazení do své sbírky já osobně moc váhat nebudu. Jak již bylo řečeno výše, nějaký výraznější posun se sice nekoná, ale na druhou stranu (a i to už bylo řečeno), hudba kapely už v sobě primárně progresi obsahuje, takže vyčpění se Nevermore, ani jejich posluchači (alespoň prozatím) bát nemusí. Číselně si u mne deska stojí přesně na rozhraní mezi 7 a 8, nakonec jsem sice výsledek zaokrouhlil dolů, ale i kdyby se pod článkem skvělo číslo 8, nic by se podle mě nezměnilo.


As I Lay Dying – The Powerless Rise

As I Lay Dying - The Powerless Rise
Země: USA
Žánr: metalcore
Datum vydání: 7.5.2010
Label: Metal Blade Records

Hodnocení: 6/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Jedna z předních metalcorových kapel As I Lay Dying se vrací na scénu se svým novým počinem. Po vydání DVD “This Is Who We Are” a poslední desky “An Ocean Between Us”, které se dostává velice pozitivních reakcí, kapela vytasila novou zbraň, a to právě “The Powerless Rise”. “Nothing Left” z placky minulé si dokonce vysloužilo nominaci Grammy za nejlepší metalový song tehdejšího roku. Po prvních pár poslechnutí mě “The Powerless Rise” moc nezaujala. Po delší době jsem ale tomu poměrně přišel na chuť a začalo mě to docela bavit.

Otvíračkou na albu je “Beyond Our Suffering”. Společně ještě se sedmou “Condemned” patří k těm nejtvrdším songům. Nevyskytuje se v nich moc velká melodika a ani čistý vokál, který je jinak, jako již klasicky, pevnou součástí kapely. Po titulním songu je tu “Anodyne Sea” – ta se rozjede podobně, ale zhruba po minutě a půl se výrazně přidá melodiky u kytar a přichází dlouhý čistý vokál. As I Lay Dying v této desce zvolili návrat k agresivitě (nemyslím to tak, že předtím tam žádná agresivita nebyla, jen ji opět výrazně přidali), která se prolíná právě těmito emotivními party. Ač mi tyto části nevadí, tady mi k tomu něco chybí. Čistý vokál není uplně takový, jak bych si ho představoval, není úplně ideální. V All That Remains či Miss May I se to perfektně hodí, zde to ale trochu ztrácí na efektivitě písně. Možná s trochu jiným hlasem by to vypadalo lépe, takhle mi to ale trochu vadí. Právě proto se mi asi libí víc songy bez téhle vychytávky. Výše zmiňované “Beyond Our Suffering” a “Condemned” jsou skvělými dílky, které patří k nejlepším na albu.

Dále tu není moc co zmiňovat. Všechny songy se nesou ve stejném stylu – energie plná agresivity, která se prolíná s emotivními kratšími častmi. Až na pár výjimek je to hlavní dominanta všech songů. Na tuto desku panuje hodně názorů, že se jedná o pokořitele placky minulé. Dle mého ovšem tak není a “An Ocean Between Us” stále patří k nejlepším od kapely. Ze začátku mě deska vůbec nebavila, teď je to solidní šestka.


Lamb of God, Rust2Dust

Lamb of God
Datum: 24.5.2010
Místo: Praha, Abaton
Účinkující: Lamb of God, Rust2Dust

První návštěva Lamb of God v Praze nemohla zůstat bez pozornosti. Hned jak jsem se dozvěděl, že v Abatonu zahrají, bylo mi jasné, že budu jistým účastníkem. Kapela dlouho Českou republiku míjela, proběhly ale různé spekulace, že by mohla zahrát na letošním Brutal Assaultu. Shindy ale zorganizoval samostatný koncert Lamb of God v Praze a den předtím v Bratislavě.

Předkapelou se stala kapela Rust2Dust, která zahrála jak na Slovensku, tak v Česku. Původem je právě ze Slovenska a na scéně se vyskytuje velice krátce, nemá ještě ani jeden rok existence. Přesto musím říct, že pořadatelům se výběr velice vyvedl. Na přesně něco takového jsem měl poslední dobou chuť. Rust2Dust se prezentují modernějším metalem, tedy něčím, co mám rád. Kluci si uvědomili svou roli a vystoupení zbytečně neprotahovali. Odehráli si svých devět songů a šli. Představeno bylo hlavně poslední EP kapely a zrovna songy z něj se mi líbily nejvíc. “Hate”, “Lost” a “Dopamine” jsou k poslechu velice dobré i z Bandzonu kapely. Pokud Rust2Dust budou pokračovat v podobné tvorbě, mohli by se dostat daleko. Už tímhle vystoupením si získali dalšího fandu do sbírky a rozhodně jsem se tak po koncertě nerozhodl sám.

Velké mínus bylo to, že pořadatelům dlouho trvalo připravit pódium. Záčatek na stránkach byl psaný na 19:30, na lístku 19:00, a aby se udělal kompromis, začalo se v 20:00. I po předkapele to trvalo docela dlouho, než se na plac dostali Lamb of God. Když už začnou hrát první tóny “The Passing”, je jasné, že to vypukne. Začátek byl ve znamení desky “Wrath” – po “The Passing” následoval “In Your Words” a velká hitovka “Set to Fail”, která se dočkala i několik nominací na různé ceny. Show splňovala to, co se od ní dá očekávat. Kapela se s ničím nezpomaluje a prostě odehraje své songy. Randy se choval přesně tak, jak jsem to od něj očekával. Zmrd, který na každého sere. Potvrdil to tím, že několikrát pěkně zatopil pár fandům. Velice mu vadilo, když se někdo rozhodl navštívit pódium. Třeba ten první to schytal od Randyho docela dost, skočil po něm a držel ho na zemi, přitom dál pokračoval ve zpěvu. Když vstával, ještě ho na památku trochu podusil. Když fanda vstal, Randy ho vzal za vlasy a hodil poměrně rychle dolů. Jediný dík, že ten pán byl tak vychlastaný, že nic necítil. Druhý ale skončil o poznání hůř, trochu déle zápasil s tím, aby získal svůj dech zpět. To ale stačí k Randymu, sice se choval poměrně namyšleně, důležitý byl ale výkon. Jejich show mi přišla celá taková “ať už to odehrajem a můžem pryč”, nebyl tam žádný výraznější kontakt s publikem. Cíleně jsem chtěl hlavně vidět živé podání pecky “Ruin”, která je dle mého – ještě společně s “Redneck” – nejlepším výtvorem této party. Musím říct, že tento song naživo je opravdová delikatesa. Do přídavku je vybrána opět prastará věc “Vigil”, po ní již zmiňovaná “Redneck” a jako poslední “Black Label”.

Energie, výkony hudebníků, atmosféra. Vše bylo v podstatě bez problémů. Chyby, co se dají vytknout, patří rozhodně pořadatelům. Poté trošku namyšlenost kapely, težko odhadnout, zda to myslela kapela jako součást image, nebo je prostě vystoupení v této zemi štvalo. Mohli by si uvědomit, že žijí i z peněz těchto lidí a ne jen z obyvatel velkých států.


Kiss, Taking Dawn

Kiss
Datum: 23.5.2010
Místo: Praha, O2 Arena
Účinkující: Kiss, Taking Dawn

Jedna z legend rockové muziky Kiss opět v Praze! Tentokrát se vrátili na podporu desky “Sonic Boom”, kterou zahrnuli i do názvu celé turné Sonic Boom Over Europe: From Beginning to the Boom. Jak pojmenování napovídá, byl to rychlý průlet od začátku kapely až doteď. Vzadu na obrazovce tedy občas byly promítány starší fotky členů a pár retro videí. Kiss mají jednou velikánskou výhodu: přes jejich masky není vidět důsledek času – stáří. Například takový Gene Simmons by mi mohl se svým věkem dělat dokonce i dědu. Díky maskám však vypadají stejně jako před 30 lety a jejich show tedy po několik let drží stejný náboj.

Před Kiss zahrála jedna předkapela, konkrétně Taking Dawn. Kluci se snažili, ovšem kvůli horšímu ozvučení a ne příliš ideálnímu místu, kde jsem byl, jsem z jejich show moc nepoznal. Songy mi přišly skoro furt stejné, kdybych byl ale asi níž, líbilo by se mi to více. Takhle mě to ale moc nezaujalo a musel jejich vystoupení přetrpět. Kytary byly zabité a zpěvákovi nešlo rozumět. Bicí také postrádaly potřebnou razanci. Blbě se mi to hodnotí, to musí lidé, co byli dole na stání. Na hlavní hvězdy večera je ovšem zvuk vyladěný a bylo to v pořádku.

Po Taking Dawn se zakryje pódium za plachtu, na které je veliký nápis Kiss. Dolaďovaly se detaily a mohlo se začít, nebyl to hned klasický nástup. Nejdříve se na obrazovkách objevila mapa Evropy, která se postupně přibližovala do Čech, Prahy a k aréně O2. Poté bylo natočeno video, jak obrovský Gene Simmons kráčí mezi mrakodrapy v Americe. Ještě je pak záběr kapely, jak jde na pódium a právě za tuto plachtu. Ta je ihned stažena, kapela vyjede na jakési rampě a začínají první tóny. Vše doprovodilo nečekaný výbuch petardy – show může začít. Otvíračka byla nejnovější pecka “Modern Day Delilah ze “Sonic Boom”. Pyrotechnika je velice častým jevem při této show, ono se vlastně ani nejednalo tolik o hudební představení. Spíš zábavu, kterou vedli tyto čtyři chlapíci a ve volných chvílích to doprovázeli nejpodctivější hudbou – rockem. Každý ze členů měl chvilku, kdy mohl ukázat své dovednosti. Eric Singer se svým mini sólem na bicí, Thommy Thayer a jeho kytarová sóla. Paul Stanley byl zase po celý večer hlavním tahounem a komunikoval s diváky. Za svou existenci už to má tolik vypilované, že prostě ví, co má udělat. Diváky si také získal tím, že nám všem pogratuloval k úspěchu v hokeji.

Vrchol ovšem přichází až s Genem Simmonsem. Jeho legendární sólo na basovou kytaru a přitom kapsle s umělou krví. Odmalička byl můj sen to vidět a teď se to konečně splnilo. Gene je i různě vyvěšován do vzduchu, ke konci se ale ocitne až na úplně horní rampě, kde odehraje a odzpívá další song. Nejeden člověk by se na jeho místě hodně bál, v takové výšce stát není žádná legrace. Paul Stanley nesmí zůstat pozadu a ke konci, konrétně při songu “I Was Made for Lovin’ You” je převezen doprostřed haly, kde měl připravené svoje místo. Samozřejmě celý song odehrává tam.

Zahrány byly nejvetší hity typu “Shout It Out Loud”, “Detroit Rock City”, “Love Gun”, až po věci novejší jako “Say Yeah” či již zmiňovaná “Modern Day Delilah”. Vystoupení trvalo skoro dvě hodiny, byl to prostě veliký večer. Kiss zůstanou nesmrtelní.


Drowning Pool – Drowning Pool

Drowning Pool - Drowning Pool
Země: USA
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 27.4.2010
Label: Eleven Seven Music

Hodnocení: 6/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 4/10

Průměrné hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Debutové album Drowning Pool, “Sinner” obsahuje velice kvalitní materiál. Vyskytuje se na ní třeba přeznámá pecka “Bodies”, která se objevila již v několika možných soundtracích, a to ve hrách nebo filmech. Po tomto albu to vypadalo na slibnou budoucnost, ale zpěvák Dave Williams na turné kapely v autobuse zkolaboval a zemřel na zástavu srdce. Po jeho smrti Drowning Pool však neskončili a po přijetí Jasona Jonese nahráli placku “Desensitized”, té se ovšem nedostalo takového úspěchu jako předešlé práci, a tak byl Jason Jones nahrazen nynějším Ryanem McCombsem – ano, je to ten McCombs ze Soil.

Po smrti Williamse se kapela stále trošku hledá. “Sinner” je typickým nu-metalovým albem, v “Desentizised” se ale žánr posunul opět trošku jinam a s příchodem McCombse se to usadilo na hard rocku, který je praktikován i na této nahrávce.

Drowning Pool otevírá “Let the Sing Begin”, která patří k těm tvrdším na albu, stejně jako její následovník “Feel Like I Do”. Tento song se objevil s videoklipem už dlouho před vydáním, jako singl mě velice zaujal a dokonce si myslím, že je stejně tak kvalitní jako kultovka “Bodies”. Říkal jsem si, že když bude zbytek alba v podobném duchu jako “Feel Like I Do”, může se jednat o lepší výtvor jak “Sinner”. Realita mě ale trošku zklamala, protože druhá půlka “Drowning Pool” je poměrně slabá. Po “Feel Like I Do” následuje pomalejší “Turn So Cold”, poslouchá se ale velice dobře. Pro mě je znamení dobré písničky, když si z ničeho nic začnu prozpěvovat daný refrén. Tento song, společně s dalším “Regret”, to přesně dokázal. Další dva songy, “Over My Head” a “All About Me” se stále dobře poslouchají. Konkrétně v druhé jmenované jsou slyšet takové ty klasické “kytary”, jaké jsou u Drowning Pool zvykem. Po této šestce se to ale zlomí a následují pouze podprůměrné skladby, které spíše opakují stále opakované zvuky. Zřejmě kapele došel materiál a nápady.

Mé nejočekávanější album v eintopfu za měsíc duben mě v nečem potěšilo, ale také i zklamalo. První půlka je skvělá, druhá ale pokulhává. Jsou tu skvělé hard rockové pecky jako “Feel Like I Do” nebo “Over My Head”, jsou tu ale i stokrát ohrané riffy jako například v “Children of the Gun”. Myslím, že když bude skupina pokračovat v podobném duchu a trochu přidá do tvrdšího zpěvu, mohlo by nás čekat příští skvělé album. V tomto případě je to ale pouze na šest bodů.


Carnifex – Hell Chose Me

Carnifex - Hell Chose Me
Země: USA
Žánr: deathcore
Datum vydání: 16.2.2010
Label: Victory Records

Hodnocení: 6/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 6/10

Průměrné hodnocení v redakci: 6/10

Odkazy:
facebook

Deathcore je stále více oblíbeným žánrem, který chce hrát kde kdo. Ne vždycky se ale povede napsat a nahrát kvalitní materiál. A tak některé deathcorové kapely rychleji skončí, než vůbec začnou. Tento problém se ale netýká americké kapely Carnifex, která se na scéně drží už něco přes pět let a nahrála (i s touto) tři desky. Tato banda si zahrála i na minulém ročníku Brutal Assaultu.

Na první dva počiny se nedostává moc pozitivní odezvy, já sám posoudit nemohu, protože v případě “Hell Chose Me” se jedná o první věc, co od Carnifex slyším. Když už nahrajete ale tři desky, máte více zkušeností, tak některé chyby můžete vypilovat. Namátkově jsem sáhnul po pár písničkách ze starších desek a je tu určitě znát posun. Carnifex přidali trošku do melodiky a posunuli dál produkci. Zvuky teda nevypadají tak, jako by se to nahrávalo v garáži (fanoušci garáž black metalu prominou). U této desky mám jeden problém – když ji poslouchám v celku, tak mě tolik nebaví. Když si ale pouštím po jednom songu v intervalu zhruba tří minut, zábavu mám mnohem větší. Jelikož je toto ideální muzika na pogo a odreagování v kotli, měl by hlavní zpěvák vždy mezi písněmi něco povídat.

Co se týče jednotlivých songů, tak nejvíce mě baví asi druhá “Dead Archetype”. V ní máte skvělé melodické party a styl “ječáku”, který mám asi z těchto technik na tomto druhu zpívání vůbec nejradši. Jinak tu k jednotlivým peckám není moc co dodávat, je to prostě klasický deathcore. Výborná muzika na živé provedení, nicméně alba o deseti a více písních pro tyto kapely nejsou to pravé. Když slyšíte desetkrát to samé, začne to být stereotypní. Kdyby se to aspoň trochu smíchalo s metalcorem a přidaly se tam části s čistým vysokým zpěvem, bylo by to opět o nečem jiném.

Sečteno a podtrženo, třetí deska od Carnifex není žádný propadák, nic převratného to ale také není. Když si pouštím po jednom songu, poslouchá se mi to skvěle. V kuse je to ale slabší, jelikož mám radši trochu melodičtější hudbu, které by tady mohlo být víc.


Arsis – Starve for the Devil

Arsis - Starve for the Devil
Země: USA
Žánr: technical melodic death metal
Datum vydání: 5.2.2010
Label: Nuclear Blast Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / twitter

Nejdříve bych se chtěl omluvit za zpoždění s touto recenzí. “Starve for the Devil” vyšlo již v únoru, toto album si ale zablokoval jeden redakční kolega a do psaní se mu nechtělo. Nakonec se recenze dostává do mých rukou, a tak tu konečně bude. Sice se zpožděním, ale bude.

K Arsis jsem se poprvé dostal ke styku na turné DevilDriver a Behemoth, kde Arsis večer otevírali. Už tenkrát mi přišla jejich hudba zajímavá a naživo mě velmi bavila (více než následující Scar Symmetry), byl to tedy důvod sledovat tuto kapelu dále. “Starve for the Devil” je čtvrté studiové album, Arsis mají na kontě ještě jedno EP a kompilaci starších, nezveřejněných songů.

Jak napovídá název, jedná se o téma, kde se řeší něco ohledně hladovění. Není to jen tak, že se Arsis rozhodli ve stylu “teď nahrajeme něco o hladovění”, ale kytarista a zárověn vokalista skupiny James Malone trpěl anorexií a měl problémy s váhou.

Desku otevírá “Forced to Rock”, která není úplně typickým songem Arsis, jak je známe. Docela dost lidí si na tento song stěžuje, že zní moc komerčně a Arsis tímto míří špatným směrem. Mně se poměrně líbí, od celého alba se liší a je to takové zpestření. Po “Forced to Rock” jsou to ale již Arsis, jak mají být. Klasický technický death metal. Tempo bicí se poměrně zrychluje s příchodem pátého songu “The Ten of Swords” i v další “Closer to Cold” je to výrazně rychlejší než začátek alba. Mně osobně se nejvíce líbí osmá “Half Past Corpse O’Clock”, která má vše, co má hitovka mít. Skvělé melodické kytary, chytlavé bicí a parádní vokál. Pro mě jasný favorit tohoto alba. Dále tu k jednotlivým songům není moc co psát, je to stále stejná řežba a není tu nic, co by album už převratně měnilo.

To jsou Arsis a jejich čtvrtá studiovka. Po úvodním “pokusu” “Forced to Rock” jsou to staří známí Arsis. Album nemá žádné hluché místo a celých 44 minut se budete skvělě bavit. Zpěváko-kytarista se ze své anorexie dostal a snad už funguje, jak má. Pokud chcete Arsis vidět živě, máte šanci na 15. ročníku Brutal Assaultu, který se odehraje v Jaroměři.


Overkill – Ironbound

Overkill - Ironbound
Země: USA
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 18.7.2014
Label: Nuclear Blast Records

Hodnocení: 9/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 8/10
Seda – 7/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Jste připraveni na trochu pořádného thrash metalu? Na hudbu, která vás nabije energií a pořádně vám nakope prdel, i kdyby vám toto odvětví metalu nic neříkalo? Jste připraveni na Overkill? Tato kapela patří spíše k méně známým bratříčkům velikánů, jako jsou Slayer nebo Megadeth, ale to neznamená, že jejich hudba je méně kvalitní. Právě naopak, dovolím si říct, že album “Ironbound” překonalo jen o trošku starší album “Endgame” od už zmíněných Megadeth, které bylo prostě super.

Zlatá a nejklasičtější éra Overkill proběhla kolem roku 1990, kdy mladé (i starší) metalisty smetla jejich alba “The Years of Decay” nebo “Horrorscope”. Od té doby kapela vydala několik horších i lepších alb, každopádně nikdo si nemyslel, že se Overkill vzchopí a připraví si pro nás něco tak delikátního jako “Ironbound”.

Album vás zavede právě do zlaté éry, kdy platilo co song, to hitovka. Oldschool na vás dýchá ze všech stran a produkce dokázala udržet zvuk klasických Overkill – přesto neuslyšíte žádný šum ani ruch, žádný tón vám neunikne. Verniho basa bublá tradičně hodně nahlas, taky je jedna z poznávacích znamení kapely, stejně jako Blitzův hlas.

Asi poslední dobou píšu hodně často, že zpěvák je opravdu ve formě, ale asi mají všichni nějaké dobré období. Dřív byl Bobbyho projev pro někoho možná nestravitelný, ale tentokrát zní poslouchatelně snad pro každého a zachovává si svoji jedinečnost. Duo kytaristů výtečně spolupracuje a jako vždy předvádí sóla, při kterých mi vylézají oči z důlků, viz klipovka “Bring Me the Night”. Kytary mají hlavně absolutně skvělý zvuk bez zbytečného podlazování, což dokážu ocenit.

Kapela umí kromě rychlých vypalovaček a brutálních sólíček i zpomalit a zjemnit, jako například v titulním songu. Dámy a pánové, skladba “Ironbound” je jedna z nejlepších thrashových písní, co jsem kdy slyšel, čistá dokonalost, stejně jako diamant v reklamě na Calgonit. Kompozičně mi připomíná legendu “Master of Puppets” – tvrdé riffy, rychlá sloka, chytlavý a zapamatovatelný refrén a najednou zpomalení, něžná čistá kytara a pomalejší sólo, které přejde do rychlejšího. Krása, krása, krása.

Když už začínám jmenovat jednotlivé songy, tak s tím zase rychle přestanu. Proč? Protože jsou všechny super. Ano, ke konci alba už nejsou všechny tak dokonalé a bez chyby, konkrétně poslední tři, ale pořád se dobře drží. Suma sumárum, komu se tohle nelíbí, tak ať si políbí co chce, protože “Ironbound” je geniální kousek, dovolím si říct, že jeden z favoritů na album roku a na 100 % říkám, že se objeví v mojí top10. Škoda toho konce, možná by bylo hodnocení i větší…