Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

Powerman 5000 – Builders of the Future

Powerman 5000 - Builders of the Future
Země: USA
Žánr: industrial / alternative metal
Datum vydání: 27.5.2014
Label: T-Boy Records

Tracklist:
01. Invade, Destroy, Repeat
02. We Want It All
03. How to Be a Human
04. You’re Gonna Love It, If You Like It or Not
05. Builders of the Future
06. I Want to Kill You
07. Modern World
08. Live It Up Before You’re Dead
09. I Can’t Fucking Hear You
10. Evil World
11. Heads Will Roll [bonus]
12. Hey, All You People [bonus]

Hodnocení:
nK_! – 8/10
H. – 5,5/10

Průměrné hodnocení: 6,75/10

Odkazy:
web / facebook

Powerman 5000 není v našich končinách úplně nejznámější kapelou, ale své místo těsně pod vrcholem industriálně-metalového Olympu si jistě zaslouží. Tahle americká sebranka má za sebou již třiadvacetiletou kariéru a deset studiových alb, z nichž to poslední si dnes představíme. Hlavním mozkem a zároveň frontmanem Powerman 5000 (někdy označovaných také PM5K) je jistý Spider One (vlastním jménem Michael Cummings), mladší bratr Roba Zombieho. Je také jediným stále aktivně hrajícím zakládajícím členem. V řadách Powerman 5000 se vystřídala již pěkná řádka hudebníků a současná sestava funguje teprve od loňska.

Jak bylo již řečeno, Powerman 5000 se pohybují v industriálně-metalových vodách. Zaměřují se především na silné, chytlavé refrény a melodie, které jsou živé, zábavné a snadno se pamatují. Nejinak je tomu i na “Builders of the Future”, které je pravděpodobně nejlepší nahrávkou od průlomové “Tonight the Stars Revolt!” z roku 1999. Tato deska dostala poprvé (byť hlavně v Americe) Powerman 5000 na výsluní. Od té doby uplynulo hodně vody, vzniklo dalších pět fošen, ale žádná už “Tonight the Stars Revolt!” nepřekonala. To se mění až nyní, protože “Builders of the Future” je svěží a upřímná nahrávka s vlastní identitou a potenciálem nakopnout stagnující kariéru znovu do výšin.

Popravdě, “Builders of the Future” mě za celé ty roky, kdy Powerman 5000 poslouchám, baví zdaleka nejvíce. Třeba předpředposlední “Somewhere on the Other Side of Nowhere” měla své momenty, ale postupem času jsem se k ní přestal vracet jednoduše proto, že po několika posleších neměla již zkrátka co nového nabídnout. “Copies, Clones & Replicants” jsem celou projel snad jen třikrát a pak už o ni také nezavadil. V tomto směru mám z “Builders of the Future” dobrý pocit, protože jednotlivé písně jsou hodně variabilní a téměř v každém případě se jedná o potenciální hitovku. Vatu nebo vyloženě nevydařený kus byste hledali marně. Snad jen jeden song (jmenovitě “I Want to Kill You”), který sám o sobě špatný není, ale moc se nehodí do konceptu alba. K tomu se ale ještě dostaneme.

Z technického hlediska jde o dobře natočenou desku a máte-li doma pořádnou repro soustavu, na sousedových trenclích nezůstane jedna nit suchá. Sice nejde o kdovíjak hluboukou muziku, ale svůj primární účel – to, aby se při jejím poslechu každý dobře zabavil – plní na výbornou. Nový materiál obsahuje patřičnou dávku podmanivých kytarových linek a melodií podepřených silnou elektronickou vrstvou, které ostatně celému projektu dodává jedinečný a správně úderný nádech. Velice se mi líbí práce bicích, kdy nováček Dj Rattan odvádí skutečně výbornou práci. Vokální party Spidera One jsou jako obvykle na vysoké úrovni a ve stejném rozsahu jak jsme za těch více než dvacet let zvyklí. Nejlepší věcí na technickém zpracování “Builders of the Future” je ale bezesporu vynikající mix a produkce. Jak jsem již zmiňoval před chvillkou – na tomhle albu se nenachází jediná špatná píseň a téměř každý obsažený kus má svou vlastní tvář a nějakým způsobem se odlišuje od svých kolegů.

Základem jsou samozřejmě refrény a elektronika, to ano, ale ostatní nástroje se nenechají zahanbit a téměř v každé písni je možné nalézt nějaký zajímavý riff nebo nápad. Úvodní “Invade, Destroy, Repeat” správně nakopne do potřebného tempa a navíc živě stojí opravdu za to (jak jsem si osobně ověřil na rakouském festivalu Nova Rock v půlce června). “We Want It All” zpočátku zpomalí a celou střednětempou dobu se drží jednoduché kytarové linie. Vyniká především baskytara. V případě “How to Be a Human” jde rozhodně o jednu z nejlepších věcí na “Builders of the Future”. Velmi silný refrén zní prostě bohovsky a nejinak je tomu samozřejmě i živě. “You’re Gonna Love It, If You Like It or Not” také síla. Takhle bych mohl pokračovat prakticky u každé písně, ale nejlepší bude, když si “Builders of the Future” prostě pustíte sami a zjistíte, co se vám líbí. V každém případě doporučuji ještě minimálně “Live It Up Before You’re Dead” a slušně zmixovanou “Evil World”, i když zbytek také nezaostává. Jedinou výjimkou z jinak velkého nadšení představuje zmíněná “I Want to Kill You”, která podle mého do nové nahrávky prostě konceptuelně nezapadá. Pomalá balada uprostřed desky, která je jinak natřískaná k prasknutí bombastickým materiálem? WTF?

Builders of the Future” se zkrátka povedlo a sám z něj mám velkou radost. Při pohledu na finální hodnocení (které si stejně čtete jako první, přiznejte se) si jistě kdekdo položí otázku, proč není o nějaký ten bodík vyšší? Odpověď je vlastně hrozně jednoduchá – nejsem zkrátka zatím stoprocentně přesvědčen, že i po více posleších mě bude nová placka Powerman 5000 bavit jako při prvních deseti. Navíc hodnotím pouze na základě bezprostředního dojmu. Nechávám si tak rezervu pro případné výtky a shrnutí na konci roku. Ale kdo ví – třeba mě nakonec bude mrzet, že jsem podhonotil. Každopádně tohle album je povinností pro ty, kdož mají industriální metal v merku. Spokojenost i bez číselných hodnocení.


Další názory:

“Builders of the Future” ve své základní podstatě není nic jiného než typická americká rocková vyřvávačka… jediné, co Powerman 5000 posouvá nad průměr a do poslouchatelnějších mezí, je ten jejich elektronický podmaz, díky němuž se to nakonec vstřebat dá, aniž by se člověku udělalo nevolno. A to ta elektronika vlastně ani není žádný vyložený náser, rozhodně nečekejte nějaký brutální industrial, který by zahanbil i čistokrevné EBM kapely. Nicméně nemám problém uznat, že některé písničky šlapou docela slušně, jmenovitě se to týká například druhé “We Want It All” nebo “Modern World”. Naopak třeba singlová “How to Be a Human” či “Live It Up Before You’re Dead” jsou na můj vkus až moc velké odrhovačky. Ve finále se to ovšem s výjimkou naprosto sračkové balady “I Want to Kill You” poslouchat i dá… asi tak dvakrát, třikrát, maximálně čtyřikrát. Pak už se bohužel “Builders of the Future” nechutně ohraje a začne spíš nudit… což ovšem není žádné velké překvapení, protože je to pořád album postavené čistě na jednoduchých popěvcích a instantně chytlavých refrénech. Je sice pravda, že díky tomu se nahrávka hned napoprvé líbí, ale zase se extrémně rychle vyčerpá a dál už vám nemá co dát… a díky tomu nemůžu vytáhnout víc jak 5,5 bodu… Na dojmu pak nepřidá ani totálně vyjebaný a nechutným loudness war přejetý zvuk – jako sorry, ale dynamický rozsah 3-4 decibely je prostě špatný vtip…
H.


Ilya – In Blood

Ilya - In Blood
Země: USA
Žánr: atmospheric indie rock / ambient / trip-hop
Datum vydání: 1.4.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. In Blood
02. Isabel
03. Another Day
04. Sanctuary
05. Their Intent
06. Storm
07. The Truth
08. Gomez
09. Machine
10. Alone

Hodnocení:
H. – 9/10
Ježura – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,75/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Na naší planetě v současné době žije přes sedm miliard lidí, což je už opravdu hodně… není tedy divu, že se mezi nimi nachází i mnoho hudebníků. Další souvislosti jsou myslím docela zřejmé, takže už řeknu jen ten důsledek – dnešní hudební průmysl (v širším slova smyslu, včetně DIY undergroundu) vypadá tak, že každý týden vycházejí stovky a stovky desek (a to se s tím řádem nejspíš ještě dost držím při zemi). Je zřejmé, že není v silách jednoho konkrétního člověka to všechno poslouchat, takže se snad všichni pohybujeme jen v relativně úzkém žánrovém segmentu (někdo ho má širší, někdo zase užší, ale zase víc do hloubky, to už je jedno)… tak jako tak ani v tomto omezeném rámci nelze ani zdaleka stíhat všechno…

Úplně nereálné už však není, aby se někdo v tomto svém (obecně vzato úzkém) zaměření přece jenom prokousával velkým množstvím nahrávek (byť samozřejmě stále ne všemi) a snažil se z nich vyzobávat těch pár, co opravdu stojí za to. A těch je minimum, protože i zde naprosto přesně platí normální rozdělení a drtivá většina alb se drží někde okolo průměru. Já osobně ovšem mezi tyto lidi patřím a vážně se prohrabávám desítkami nezáživných a průměrných (a to ještě v tom lepším případě – v tom horší vyloženě sračkových) počinů. Proč to dělám, ptáte se? Jednoduše – existuje totiž šance, že po padesáti nudných odpadech se na vás usměje štěstí a vy zase jednou čirou náhodou narazíte na tu skvostnou desku, kvůli níž to martyrium podstupujete. A právě “In Blood” je tím skvostem, na nějž jsem po těch padesáti žumpách konečně narazil, absolutně se do něj zamiloval a propadnul jeho kouzlu.

Upřímně vlastně ani pořádně netuším, co jsou Ilya zač… zatím jsem to moc nezjišťoval, jelikož jsem se doposud nedokázal odtrhnout od poslechu. Vím jen to, že pocházejí ze San Diega ve Spojených státech amerických a že “In Blood” je jejich třetím albem… přesto když jsem tu nahrávku slyšel, okamžitě jsem těmhle neznámým lidem šel nasypat svoje prachy, aby mi desku poslali, protože “In Blood” je tak fantastická záležitost, že vám prostě nestačí to mít jen jako pár megabytů na disku a že moc rádi zaplatíte poštu přes půl planety, abyste tohle měli doma v polici.

Vím, že doposud nepadla ještě jedna důležitá věc a že vy sami jste se na ni už možná v duchu zeptali – a co že tedy ti Ilya hrají? Pokud bych si to chtěl hodně zjednodušit, neváhal bych říct, že je to prostě neskutečně podmanivá záležitost, přičemž věřím tomu, že pokud je mezi vámi někdo, kdo už měl s “In Blood” tu čest, tak by jen souhlasil, že to sedí víc než cokoliv jiného. Nicméně vzhledem k tomu, většina z vás se s Ilya nejspíš doposud nesetkala (samozřejmě aniž bych vás chtěl podceňovat – znalcům se omlouvám, jsou-li zde tací), zkusíme to trochu rozvést, byť to bude docela oříšek, protože už vás možná letmo napadlo, že se nebude jednat o úplně záležitost jednoho žánru.

Zanechme už však zbytečného tlachání a pojďme na věc. Kdybyste to chtěli jednoduše, asi bych tuhle hudbu mohl (bez jakéhokoliv nároku na terminologickou přesnost) nazvat dejme tomu atmosférickým indie rockem… Pokud bych chtěl ovšem udělat radost všem milovníkům škatulek mezi vámi, hned vzápětí bych k tomu musel dodat, že na “In Blood” zaslechnete rovněž vlivy třeba ambientu nebo trip-hopu. Na první pohled to možná zas až tak šílená kombinace není, ale vtip je v tom, že ve finále Ilya pořádně nezní ani jako jeden z těchto stylů. Všechno to tam je, ale tak nějak to není jedno z toho, všechno se to tam mísí ve specifickém podání, výsledkem čehož je pak… no, nebojím se říct, že opravdu vlastní zvuk.

Žánry ovšem stranou, protože na “In Blood” je stěžejní úplně jiná věc, kterou je samozřejmě atmosféra. Ta je přímo ukázková… nádherně zvláštní a poměrně unikátní, každopádně však rozhodně hluboká a působivá. Je to takové ponuré a svým způsobem i neveselé, přitom to však není žádná deprese, protože zároveň s tím je to pořád hodně příjemné a tu a tam úplně přirozeně vysvitne i lehce pozitivnější tón. Tak jako tak, ve všech ohledech jsou Ilya zcela podmaniví. S tím tak trochu souvisí i způsob, jakým kapela hraje… žádný nástroj na sebe nestrhává pozornost a všichni hrají čistě pro potřeby hudby jako celku. Snad jediný prvek, jenž vystupuje do popředí nad ostatní, je výtečný vokál Blancy Fowler, ale i to byl rozhodně skvělý tah, jelikož… je to prostě perfektní tak, jak to je.

Samotná deska rozhodně není jednotvárná a každá jedna skladba má svou vlastní tvář, díky níž se odlišuje od ostatních, ačkoliv je celek stále komplexní a drží pohromadě. Zároveň žádná píseň není byť i jen o trochu slabší a Ilya jsou ve všech svých polohách uvěřitelní a dechberoucí… A je úplně jedno, jestli zahrají temnější kus jako působivou “Sanctuary” či hutnou “Storm”, poklidnější “Another Day”, jestli zrovna vysvitne trochu pozitivnější nálada jako v případě “Their Intent”, nebo jestli dojde na rozmáchlejší (avšak stále poměrně minimalistickou) “Gomez”. Ve všech případech je to skvost, Ilya fantasticky pracují s gradací a dokážou svého posluchače chytnout a už nepustit. Třeba taková “Gomez” je opravdu obrovská síla… není to nic explicitního, ale i ve své (v podstatě) jednoduchosti je to naprosto uhrančivé. Jak si u spousty nahrávek stěžuji, že tomu chybí jakékoliv hlubší sdělení a nějaký přesah, zde máte naopak příklad, jak bych si tu hloubku představoval.

Ilya

Nemůžu si pomoct, ale téhle skupině žeru úplně každý tón, který na “In Blood” zahraje. Řeknu to zcela upřímně – pro mě osobně je “In Blood” prozatím jedno z nejsilnějších alb, která jsem v letošním roce slyšel. Ve všech ohledech úžasná nahrávka a Ilya díky ní ze dne na den povýšili do stavu mých oblíbených skupin. Naprosto suverénní a silná devítka… a klidně se přiznám, že o půl bodu vyšší hodnocení mi ještě pořád vrtá hlavou…

Když jsem se pak po nějakém čase (který nebyl zrovna krátký) konečně alespoň částečně nabažil “In Blood”, rozhodl jsem letmo zkusit i předcházející dvě alba Ilya, “Leaving Sans​-​Souci” (2006) a “Poise Is the Greater Architect” (2002). Vzhledem k tomu, že je slyšel v podstatě až těsně před recenzí, nedovolím si ještě porovnávat, ale jednu věc vám řeknu hned – je to naprosto stejně fenomenální jako “In Blood”, takže poslech ani zdaleka nekončí!


Další názory:

Ilya respektive deska “In Blood”, což je první a zatím jediné album kapely, se kterým jsem měl tu čest, naprosto přesně zapadá mezi muziku, která je skvělá, děsně se vám líbí, ale přitom neobsahuje nic konkrétního, na co by se dalo ukázat a nazvat to důvodem celé té slávy. Je to nenápadné, minimalistické a technicky jednoduché, ale přesto to funguje tak skvěle, že se nestačíte divit a album jen ochotně protáčíte znova a znova. Já sice z “In Blood” nejsem až tak úplně na větvi jako kolega nade mnou, ale přesto mám pro tuhle desku jedině slova chvály, protože na ní není jediná nota špatně a naopak nabízí posluchači desítky minut jedinečných hudebních zážitků, které dokáže zprostředkovat jen málokdo. Jak vidno, k tomu, aby vznikla deska, která k posluchači promlouvá, není zapotřebí ničeho převratného, neboť “In Blood” je toho jasným důkazem. Pro mě osobně nesmírně příjemné překvapení a objev, jakých je jen pár, a věřím, že pokud se necháte zlákat k poslechu, budete mluvit úplně stejně.
Ježura


Mushroomhead – The Righteous & the Butterfly

Mushroomhead - The Righteous & the Butterfly
Země: USA
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 13.5.2014
Label: Megaforce Records

Tracklist:
01. Our Apologies
02. How Many Times
03. Devils Be Damned
04. Qwerty
05. Portraits of the Poor
06. Childlike
07. This Cold Reign
08. We Are the Truth
09. Son of 7
10. For Your Pleasure
11. Worlds Collide
12. Graveyard Du Jour
13. Out of My Mind
14. Rumor Has It [Adele cover]
15. We Are the Truth 3.0 [bonus]
16. Dope Ass Watt [Remix]
17. Watt [DG Mix]

Hodnocení:
nK_! – 8/10
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Je neuvěřitelné, jak neúprosně ten čas na světě letí. Před třemi a půl lety jsem na Sicmaggot psal svůj první článek a vůbec jsem netušil, jak dlouhý je poločas rozpadu běžného redaktora. Můj se naštěstí ke konci nechýlí, takže můžu ohodnotit pokračovatele desky, která byla mojí pisatelsky první. Ano, “Beautiful Stories for Ugly Children” nastartovalo v roce 2010 mou redaktorskou kariéru a tehdy jsem hodnotil poměrně vysokou osmičkou, kterou bych s odstupem času spíše o jedničku snížil. Jak tedy dopadla novinka “The Righteous & the Butterfly” émerických Mushroomhead? Musím říci, že za mě dobrý.

Mushroomhead jsou často připodobňovaní svým iowským sousedům Slipknot. Stylem vystoupení, počtem muzikantů (kterých je tedy také jako psů), muzikou a v neposlední řadě i maskováním jednotlivých členů. Jedni říkají, že Mushroomhead kopírovali kdysi od Slipknot, jiní tvrdí opak. Upřímně – je mi fuk, kdo od koho opisoval, důležité je, že za roky fungování si obě kapely vybudovaly svou vlastní hudební image. Mushroomhead asi nikdy nebudou tak masově oblíbení jako právě Slipknot, ale to je možná dobře. Jejich hudba není úplně snadno stravitelná a pro každého instantně přístupná, ale jakmile se jí necháte vtáhnout, už na ni nedáte dopustit. Je prostě jiná, což “The Righteous & the Butterfly” hned při prvních minutách poslechu potvrzuje.

Největší změnou od minule je návrat ztraceného syna v podobě zpěváka J Manna, který kapelu opustil v roce 2004. Starší desky Mushroomhead nemám úplně najeté a přiznám na rovinu, že jsem nejdříve přebývajícímu hlasu nevěnoval ani moc pozornosti. Nakonec mohu konstatovat, že jde o příjemné osvěžení, které staří fanoušci jistě uvítají a ti noví mohou být minimálně potěšeni, že z vokálního hlediska je muzika Mushroomhead o něco variabilnější. Povězte, která kapela má dneska tři (!) zpěvmany? Od minule přibylo i více pomalejších pasáží, které jsou zpívané čistými vokály. Obecně se “The Righteous & the Butterfly” nese celé spíše ve středním tempu s tendencí zpomalovat a vyloženě rychlých vypalovaček mnoho není. Nemyslím si, že by to bylo úplně na škodu. “The Righteous & the Butterfly” je velice konzistentní album, na kterém si každý přijde na to své.

Vlastně jsem celkem rád, že Mushroomhead místy ubrali na rychlosti a zařadili ze čtyřky na dva-a-půlku. Za jednu z nejlepších skladeb totiž považuji “Portraits of the Poor” s pomaloučkým klávesovým rozjezdem a příjemně zkresleným riffem během refrénu, kdy se vokalistké střídají. Další velmi pomalou věcí je “Childlike”, ve které hostuje na pozici zpěvačky Just Mic10.000 Cadillacs (o kterých jsem jaktěživ neslyšel). Díky jejímu vokálu se tohoto songu nemohu nabažit, rozhodně doporučuji.

Výčet toho nejzajímavějšího bychom měli, vraťme se teď ale na začátek a projeďme si zbytek pěkně popořádku. Úvodní “Our Apologies” jde trochu proti mémo výroku výše tím, že se jedná o slušnou jízdu, a to, že jí Mushroomhead album otevírají, má jistě svůj důvod. Velmi se mi líbí práce DJe během refrénů. Nenásilně zakomponované samply tam, kde se opravdu hodí, nejsou rozhodně na škodu. Následuje “How Many Times” s podstatně pomalejším úvodem a famózní stavbou vrcholící v perfektním refrénu. Z produkčního hlediska naprostá bomba a moje srdce plesá, když slyší takhle napsaný song. “Devils Be Damned” je v podstatě “Houbohlaví” klasika – hlasitostí vynikají bicí nad kytarami a zpěv ze středního tempa co chvíli rychle přechází do rychlého a zase zpět. V případě “Qwerty” jde o hodně kontroverzní a pomalou věc, která napůl připomíná řeč cirkusového principála a napůl ne-rapovou gangsta píseň. Má ale své kouzlo a nedá se jí upřít originalita. O “Portraits of the Poor” a “Childlike” jsem se již zmínil, takže hurá do druhé poloviny.

Tu rozlouskne “This Cold Reign”, která mě snad jediná nijak více neuchvátila. To se ale rozhodně nedá říci o “We Are the Truth”, kde zpočátku vévodí vokál zpěvačky Jackie Laponza (Unsaid Fate) na pozadí s výborným riffem, postupně se přidávají i ostatní nástroje a další zpěváci. Paráda, živě musí být něco takového luxusní. “Son of 7” bych nominoval ve speciální kategorii “nejlepší melodie”. “For Your Pleasure” zase jako píseň s nejlepším úvodem a prvotřídním vokálem. “Worlds Collide” a “Graveyard Du Jour” neurazí a zejména druhá jmenovaná se mi líbí v částech, kdy klávesy vyťukávají smutnou melodii, sem tam zazní tvrdý riff a do toho všeho se smějí děti. Závěr brnkne zase na trochu svižnější strunu, a kdybyste z “The Righteous & the Butterfly” zaslechli jen úvod a právě zmiňovanou “Out of My Mind”, nevěřili byste, že Mushroomhead teď obecně hrají spíše pomaleji. Kotel bonusů za podstatné nepovažuji, tak se o nic nebudu ani moc rozepisovat. Zajímavá je určitě konverze “Rumor Has It” v původním podání od zpěvačky Adele, ale to je tak všechno.

Z “The Righteous & the Butterfly” jsem nadšen. Opravdu. Líbí se mi jeho kompozice, produkce a z obsaženého materiálu se nedá nic pokládat za vyloženě špatný, nudný nebo nepovedený kousek. Ve skutečnosti má každá píseň svou jedinečnou identitu a kouzlo, což se u kapely, která tvoří přes dvacet let nevidí příliš často. Osm a střízlivý kousíček, jen tak pro jistotu.


Další názory:

Zpočátku mě novinka Mushroomhead příliš nebavila… a i když by bylo možná efektní teď říct, že po čase mě “The Righteous & the Butterfly” fakt chytlo, zas tak žhavé to nebude, ačkoliv musím uznat, že po větším počtu poslechů se dojem z desky rozhodně vylepšil. Nevidím v tom žádný velký zázrak, spíš takový alternativně metalový standard, ale poslouchá se to úplně v pohodě a až na výjimky to přinejmenším neobtěžuje. Těmi výjimkami, které mě nebaví a které podle mě patří k tomu nejslabšímu, co se na “The Righteous & the Butterfly” nachází, jsou hlavně ty pomalé věci, nejspíš pokusy o cosi na způsob atmosféry jako v “Portraits of the People” nebo “Childlike”. Největší příšerností je ovšem cover “Rumor Has It” od Adele… z výtečné popové písničky totiž Mushroomhead vytvořili odpudivou americky rockovou vyřvávačku, což si jako fakt mohli odpustit. Naopak mezi vrcholy nahrávky řadím povedenou klipovku “Qwerty”, skvělým ženským vokálem opepřenou “We Are the Truth” nebo rychlejší kusy jako “Our Apologies” či “Devils Be Damned”.
H.


Khaøs – After the Silence

Khaøs - After the Silence
Země: Švýcarsko / USA
Žánr: rock
Datum vydání: 14.7.2014
Label: MRR Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Future PR

Khaøs nejsou žádní veteráni. Jedná se o partu čtyř chlapů, kteří pocházejí z Curychu a New Yorku a dva roky nazpět se rozhodli, že spolu chtějí hrát rock. Jejich diskografie od té doby stihla nabobtnat na velikost celé jedné položky, kterou je EP “Rising” z podzimu téhož roku, a singl “After the Silence” je příslibem řadového debutu, který si najde cestu k lidem snad někdy v dohledné době. Máme se na co těšit?

Upřímně, poté, co jsem ve společnosti skladby “After the Silence” strávil nějaký čas, asi nepoběžím do obchodu hned, co plánovaná řadovka vyjde. Bude to ale spíš tím, že co se vesměs klasického rocku týče, raději vsadím na osvědčená jména, a ani ne tak vlastní kvalitou songu, protože ta rozhodně není nijak zavrženíhodná. Khaøs totiž sice nepřicházejí s ničím novým, ale způsob, jakým ten svůj rock uchopili, je velmi uspokojivý.

Ta písnička je vlastně dost obstojná. Vyloženě dobrá je sloka, jejíž melodie je příjemně rafinovaná, působí snad až lehce alternativně a dává tušit, že v refrénu by mohlo dojít na poměrně velké věci. Ty sice nepřicházejí a refrén trochu trpí na přílišnou generičnost, ale nakonec se rozvine do další pěkné melodie a celkový dobrý dojem nijak zvlášť nenarušuje – obzvlášť když je v závěru skladby nahrazen mnohem povedenější variací. Pěkné sólíčko v duchu parádní melodie sloky, které se nachází na pomezí druhé a třetí třetiny skladby, jen vkusně ilustruje velmi solidní instrumentální úroveň Khaøs a to vše zastřešuje čistý vokál, který je ve své podstatě sice úplně prostý, ale funguje na výbornou a je ozdobou celého songu.

Hodnotit číselně počin, který nemá ani pět a půl minuty, je možná trochu o ničem, nicméně já to výjimečně udělám, protože singl “After the Silence” mě potěšil, a tak mi přijde fér na oplátku potěšit kapelu. Tahle sedmička sice není moc silná v kramflecích, ale zasloužená asi bude, když si říkám, že až ta deska vyjde, nakonec ji asi stejně proženu ušima…


Lord Mantis – Death Mask

Lord Mantis - Death Mask
Země: USA
Žánr: sludge / black metal
Datum vydání: 29.4.2014
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. Body Choke
02. Death Mask
03. Possession Prayer
04. You Will Gag for the Fix
05. Negative Birth
06. Coil
07. Three Crosses

Hodnocení:
Atreides – 8,5/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Kdyby neznalá osoba prvně viděla přebal dnes recenzované desky, nejspíš by si řekla, že to bude nějaký pěkně zvrhlý grind. Pěkně šeredná shemale zombie se zjizveným tělem a maskou smrti na obličeji, to se koneckonců běžně nevidí (mimochodem kapele a autorovi artworku Jeffovi Whiteheadovi, kterého můžete znát z Leviathan nebo Hate Meditation, patří dík za to, že přebal alba neopatřili žádným logem nebo názvem desky a dali tomu kousku hnusu krásně vyniknout). Nicméně chyba lávky – “Death Mask” má na svědomí parta z amerického Chicaga, která drtí nekompromisní sludge s řádnou příměsí blacku. A popravdě se divím, že jsem o Lord Mantis nezakopl někdy dřív, když zrovna ze sludgových a dronových bahen se v posledních několika letech rekrutují mé nejoblíbenější spolky.

Přitom Lord Mantis se dvěma předchozími alby na kontě nejsou žádnými nováčky a na scéně fungují již bezmála deset let. Svým žánrem v zásadě příliš nevybočují ze standardů sludge, respektive od jeho charakteristických znaků. Všechno, co sludge dělá sludgem, v jejich tvorbě najdete – alespoň na “Death Mask”. Těžký zvuk tvořený agresivní kytarou a hutnou basou, nakřáplé bicí a agresivní vokál. Chicagská čtveřice k tomu přidává blackový nášup, totiž černokovové riffy pronášené sludgovou rétorikou a nějakou tu sypačku k tomu. Sic zdaleka nejde o takový sonický bordel jako v podání francouzských magorů Celeste, kteří se ve zhruba stejných mantinelech pohybují především v hlukových stěnách a hypnotické atmosféře, Lord Mantis na své novince rozhodně pořádné koule nechybí – a stejně tak ani pořádně zprasená atmosféra.

Album otevírá pomalá, mohutná skladba “Body Choke”. Téměř devítiminutový vál do vás pomalu tlačí jeden riff za druhým a do toho všeho nemocně, občas až zoufale řve zpěvák Charlie Fell. Lord Mantis se s ničím nepářou a již od samého začátku to je výběr těch nejlepších splašek a sraček, které byste v kanálech lidské mysli mohli najít. Když jsem album slyšel prvně, už v šesté minutě úvodní “Body Choke”, kdy skladba poprvé graduje (aby mohla o nějaké dvě minuty později vygradovat podruhé a tentokrát již naposledy), jsem se spokojeně usmíval jak měsíček na hnoji, že tohle je přesně to, co mi sedne a co od hnusného, mazlavého sludge očekávám. V samém jádru útočí Lord Mantis kombinací zoufalosti, nasranosti a špíny na primitivní lidské pudy, riffy potom oddělují lebky od páteře, bicí drtí každou kost v těle a šílený vokál je schopný udělat i z těch neotrlejších borců ubulená děcka, které rodiče zapomněli vyzvednout ve školce. Jedním slovem námrd.

Deska jako taková je kompaktní skládka lidského odpadu a od začátku poslechu do poslední vteřiny drží pohromadě, nerozpadá se. Roste, bobtná, dusí vás atmosférou a vyklepává mozek z hlavy. Těžko vybrat na “Death Mask” nějakou nejlepší skladbu, spíše bych vybral z celého celku několik skutečně fantastických momentů, které totálně nakopávají prdele a protrhávají ušní bubínky. Nejvýraznějším z nich je postupná gradace a samý závěr poslední skladby “Three Crosses”. Mrazivý, blackový riff, který se opakuje a roste a stává se stále více chorobným, se postupně začne prolínat trýznivým kvílením kytary a měnit se v závěrečnou hlukovou stěnu. Nad tím vším kvílí, řve a zoufale štěká Charlie jako pes, kterého perverzní chlápek pověsil za koule do průvanu. Druhým silným momentem je pasáž v titulce “Death Mask”, někdy kolem čtvrté minuty – sekané, silně rytmické pasáže střídající s blackovou sypačkou a silným riffem. Do toho opět hněvem nasáklý vokál.

Do třetice ale přece jen musím vyzdvihnout jednu skladbu. “Possession Prayer”, ačkoliv ne o moc, chtě nechtě vyčnívá nad ostatní. Sama o sobě je průřezem těch nejhnusnějších a nejbestiálnějších poloh, jež jsou na “Death Mask” k nalezení. Celá skladba je prakticky jen monotónním opakováním jednoho ústředního motivu, který kapela postupně rozvíjí do naprosto chorobné podoby. Po krátké zpěvákově deklamaci uprostřed skladby se přehoupne v rybník plný utrpení a hnusu. Prvotřídní odpornost, které nelze odolat. Zběsilý křik, trýznení kytar, noisové ruchy a výjimečně nevýrazné bicí, které na pozadí odměřují čas, jenž zbývá do samého konce.

Plynule na ni navazuje odvrácená tvář alba v podobě dvouminutové mezihry “You Will Gag for the Fix”, která je v podstatě jen neškodným vybrnkáváním na industriálním podmazu. Vytváří ale patřičné napětí před následující “Negative Birth” a album tak ani v hudebně klidnějších momentech neztrácí na atmosféře. Celkově se “Death Mask” převaluje mezi naprostým náserem a právě klidnějšími částmi, které jako by vypadly z repertoáru nějaké atmo-blackové skupiny. A funguje na výbornou. Lord Mantis mají očividně velmi jasnou představu o tom, co chtějí hrát, a jde jim to zatraceně dobře. Sic na poli sludge nejde o nic vyloženě převratného, Lord Mantis se můžou pyšnit jasně rozpoznatelným, vředovitým ksichtem, který prostě poznáte na první poslech. Pokud tedy máte pro takovéhle výplachy alespoň trochu porozumění, nebo byste měli to nutkání poznat zvrácenou tvář black metalu, “Death Mask” je přesně pro vás. Nadprůměrné album ve všech možných ohledech.


Další názory:

Nebudu vám nic nalhávat, na “Death Mask” jsem měl vlastně jenom jeden jediný požadavek – aby to byl nemocný a odporný hnus s hutnou a bezútěšnou atmosférou, stejně jako tomu bylo v případě minulého majstrštyku “Pervertor”. A nutno dodat, že Lord Mantis vůbec v ničem nezaváhali a přesně tohle na své novince stvořili – chorobné riffy, zmučený zvířecí řev a ta atmosféra kurva, to je přesně ono. Uznávám sice, že třeba žánrově spříznění kolegové z Coffinworm se svým letošním opusem “IV.I.VIII” stvořili ještě o kousek větší ohavnost, ale přesto má “Death Mask” úplně všechno, co od kombinace sludge a black metalu chci slyšet.
H.


St. Vincent – St. Vincent

St. Vincent - St. Vincent
Země: USA
Žánr: art pop
Datum vydání: 25.2.2014
Label: Republic Records

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

O Annie Clark, známé spíše pod pseudonymem St. Vincent, bylo v posledních letech čím dál více slyšet. Talentovaná multiinstrumentalistka vydala několik pozitivně přijatých alb, z nichž jsem však vyjma několika skladeb neslyšel žádné, a eponymní novinka je tak mým prvním plnohodnotným setkáním s její hudbou. Motivací k poslechu “St. Vincent” však nebyla starší tvorba umělkyně, jako spíše její hostování na letošním “To Be Kind” kapely Swans. Jaké je tedy dílo zpěvačky, kterou si oblíbil legendární Michael Gira?

“St. Vincent” je v principu typické popové album se vším, co k tomu patří, a jako takové by jen těžko něčím zaujalo, má však několik zajímavých trumfů v rukávu. St. Vincent si na nic nehraje a album je tak od prvních tónů hodně odlehčené a pozitivní naladěné, alespoň hudebně. Místo tepající elektroniky v pozadí číhají nenápadné, ovšem zcela skutečné bicí, většinu zvuků zajišťují klávesy či další počítačem stvořené melodie, které se vesele prolínají a doplňují. Do všeho pak St. Vincent pravidelně vstupuje se svou kytarou, která zde není proto, aby tvořila strukturu skladby, nýbrž je spíše třešničkou na dortu předvádějící zábavná, ale ne nabubřele technická sóla. Annie Clark to s kytarou umí, a i když na novince kytara ustoupila před elektronikou, stále jde o stěžejní nástroj alba. Nejvíce mě však album baví po stránce vokální, Annie Clark je skvělá zpěvačka, která, soudě dle záznamů, je sice lepší naživo než z alba, ovšem i na něm nemá zpěv chybu.

Po stránce skladatelské musím pochválit zejména vyrovnanost materiálu. Vedle rychlejších skladeb, z nichž vystupuje zejména úvodní “Rattlesnake”, kytarová “Birth in Reverse” a klipová “Digital Witness”, na albu nalezneme i několik pomalejších skladeb, kde plně vynikne výborný zpěv. Vrcholem je pak hybridní “Huey Newton”, která začne pozitivně a skončí zvláště tvrdou kytarou a narůstajícím hlukem ve stylu již zmíněných Swans. Zkrátka, pokud máte mentální kapacitu na jedno popové album ročně, nevidím důvod, proč nezvolit “St. Vincent”.


Prong – Ruining Lives

Prong - Ruining Lives
Země: USA
Žánr: thrash / industrial metal
Datum vydání: 28.4.2014
Label: Steamhammer

Tracklist:
01. Turnover
02. The Barriers
03. Windows Shut
04. Remove, Separate Self
05. Ruining Lives
06. Absence of Light
07. The Book of Change
08. Self Will Run Riot
09. Come to Realize
10. Chamber of Thought
11. Limitations and Validations

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Neřekl bych, že se na nové album Prong bude čekat pouhé dva roky, když poté, co se tahle americká veličina v roce 2002 vrátila na scénu, si dávala pravidelně hezky načas. “Scorpio Rising” sice přišlo záhy v roce 2003, ovšem na “Power of the Damager” už se čekalo čtyři roky a na minulé “Carved into Stone” dokonce pět. Letos je ale čas na změnu. Jako by Tommy Victor vycítil, že se zrovna nachází ve skladatelské pohodě a jistotě a rozhodl se tak svojí aktuální formu využít a rychle přišel s devátým zářezem “Ruining Lives”. Pokud jste se, stejně jako já, zprvu báli, že (relativně) krátká pauza mezi minulým a aktuálním albem se nějakým způsobem podepíše na jeho kvalitě, tak Prong si pro nás všechny nachystali jasnou ránu mezi oči, že tohle není jejich případ.

Přestože si myslím, že ty nejlepší roky už má tahle kapela za sebou a trojice počinů ohraničená posledním “klasickým” “Rude Awakening” a “Power of the Damager” stojí za starou bačkoru, tak v posledních letech jako by se Tommy Victor nechal polít živou vodou a tahá z rukávu jedno eso za druhým. Stylová změna (asi by se v tomto případě hodil spíš vývoj) oproti prvním albům je zřetelná, takže přibylo industriálních rytmů, Victorův vokál je melodičtější a rozmanitější a právě kombinací kytarových riffů s někdy až velmi vlezlými vokální melodiemi v refrénech se tvorba Prong stává posluchačsky přístupnější, ovšem nikoli na úkor kvality. Pokud tedy patříte mezi ty, co novinku, ani předešlý počin neslyšeli, nemusíte se bát, že by se s Prong v uších dalo díky jednoduchým rytmům a hitovým momentům tančit jako na diskotéce, protože kytarová orientace je stále dostatečná natolik, aby bylo jasné, kdo za touhle hudbou stojí.

Snad jediný ohled, o němž jsem se domníval, že v něm Prong předešlá alba nepřekonali, je absence vyložené hitovky, která by se ihned na první poslech stala jakýmsi středobodem celého alba. Stačilo mi však několik málo poslechů, aby funkci “Revenge… Best Served Cold”“Carved into Stone” nebo “No Justice”“Power of the Damager” zastoupilo hned několik válů, díky čemuž působí letošní zářez oproti minulejšku ještě vyrovnaněji. “Remove, Separate Self” a “Turnover” jsou jedněmi z nich. Jakožto fanouškovi chytlavých refrénů se mi samozřejmě líbí víc prvně jmenovaná, kterou bych viděl jakožto aspiranta ke klipovému zvěčnění, protože zní, jako by byla napsána pro rocková rádia. Ovšem ani “Turnover”, která skvěle kombinuje právě onu přístupnost a kytarovou agresi, není k zahození a je to takový ten správný otvírák, který posluchače nakopne a nabudí na zbylou hrací dobu.

Přestože jsem tady hovořil o hned několika výrazných písních, které v sobě pojí hitový potenciál, tak pro jistotu rychle dodávám, že “Ruining Lives” netrpí na přílišné výkyvy kvality jednotlivých skladeb a nedá se tak říct, že by začátek nebo naopak závěr desky byl slabší. I na první poslech méně nápadné věci typu “The Barriers”, “The Book of Change” a “Chamber of Thought” mají co říct, jen to nedávají na odiv tak výrazně jako výše zmíněné vály. Mně se kupříkladu hodně zalíbila punková nálada “Chamber of Thought”, kde Tommy Victor zní, jako by do této scény patřil odjakživa. Mimochodem, jeho vokál je s každým dalším albem lepší a charakterističtější, že se už dávno vypracoval v ten typ zpěváků, které si za žádnou cenu nespletete a za sebe říkám, že ten jeho příklon k melodiím je mi velmi po chuti a častější řev příznačnější pro starší počiny mi ani moc nechybí a jsem rád za polohu, v níž se Victor našel.

Abych ale jen nechválil, tak si nemůžu pomoct a jmenuji jediný song, který mi vážně nesedl. Jedná se o trojku “Windows Shut”. Ten přerod mezi různými aspekty tvorby Prong, kdy se přechází od atmosférické sloky přes tvrdý přelom mezi refrénem a slokou až k melodickému refrénu, se mi zdá v tomto případě až příliš násilný a lámaný přes koleno. A variabilní Victor, jenž si na malé ploše slušně zařve a rovněž melodicky zapěje, to bohužel nezachraňuje. Ale to je jen kapka v moři, takže výsledný dojem tímto nijak netrpí. Navíc je to způsobeno spíš mým pocitem, protože obecně vzato ta píseň za zbytkem nijak nezostává co do chytlavosti nebo naopak kytarové výbušnosti, ale jednoduše řečeno bych se bez ní v klidu obešel.

Až nezpečně často jsem v celém textu recenze zmiňoval přídomky jako melodický, hitový, vlezlý a jiné obdoby výrazů, které pořádný metalový fanoušek neslyší rád, ale Prong si při zachování svého vlastního ksichtu dokázali posunout hranice, kam všude se můžou vydat a neznít při tom jako karikatura sebe sama a aniž by jim někdo mohl předhazovat přílišnou vyměklost, protože pokud je ponávratová tvorba něčeho důkazem, tak jedině faktu, že Tommy Victor zúročil své působení v Danzig a Ministry tím nejlepší způsobem. Z Prong učinil na “Runing Lives” jednotku, která má co říct jak skalním příznivcům, tak má schopnost oslovit posluchače nové. A protože to Prong dělají bez očividné snahy zavděčit se každému, tak nemám problém jim za velmi dobrý počin udělit velmi dobrou známku. Jen tak dál…


Autopsy – Tourniquets, Hacksaws and Graves

Autopsy - Tourniquets, Hacksaws and Graves
Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: 21.4.2014
Label: Peaceville Records

Tracklist:
01. Savagery
02. King of Flesh Ripped
03. Tourniquets, Hacksaws and Graves
04. The Howling Dead
05. After the Cutting
06. Forever Hungry
07. Teeth of the Shadow Horde
08. All Shall Bleed
09. Deep Crimson Dreaming
10. Parasitic Eye
11. Burial
12. Autopsy

Hodnocení:
Ježura – 6,5/10
Kaša – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook

Recenzování alb z dílny kapel, na které se alespoň v určitých kruzích nahlíží jako na kultovní, je poněkud ošemetná záležitost. Nasypete tomu nijak extra známku a hned jste za diletanta, ego honimíra a mediální hyenu první kategorie. A tohle všechno je ještě nevyhnutelnější v případě, kdy nejenže nejste znalcem dotyčné kapely, ale recenzovaný počin je vaším vůbec prvním hlubším seznámením s ní. Už mi to začíná být docela trapné, ale ano – mezi mnou a Autopsy panuje přesně takovýhle vztah, a ačkoli jsem se fakt snažil neuvádět tím další recenzi, holt to nějak nevyšlo a zase jsem to na sebe prásknul. Ale když už je to venku, asi by bylo záhodno také povědět, proč že bych to mohl za tuhle recenzi od fandů Autopsy docela schytat.

Na obranu mojí maličkosti musím povědět, že jsem se s novinou “Tourniquets, Hacksaws and Graves” snažil sžít opravdu hodně dlouho, a to i přesto, že první pokus dopadl tak, že jsem desku v polovině první skladby znechuceně a konsternovaně vypnul a dal jsem si docela načas, než jsem se odhodlal k opakování. To opakování ale nakonec zafungovalo a stejně tak začala jakž takž fungovat celá deska. I po všech těch týdnech to ale má do opravdové spokojenosti daleko, a pokud chcete vědět proč, směle pokračujte ve čtení.

Autopsy drhnou death metal v hodně nepřívětivém, primitivním, špinavém a v nejrůznějších významech toho slova zhoubném stylu. Ta muzika si s nikým nebere absolutně žádné servítky a to je bezesporu chvályhodné. Zároveň je ale nezbytně nutné, aby dotyčná muzika měla něco do sebe a dovedla zaujmout. Neříkám, že v tom “Tourniquets, Hacksaws and Graves” selhává, protože to není pravda a je naprosto jednoznačně znát, že tuhle desku napsali zkušení mazáci, kteří to mají v ruce. I proto je ale poněkud zarážející, že se jim zdaleka ne vždy podařilo na tuhle metu dosáhnout, a “Tourniquets, Hacksaws and Graves” mi proto v první řadě přijde nevyrovnaná. Jsou tu totiž jak výborné songy, tak skladby (nebo alespoň jejich části), ve kterých marně hledám nějaký smysl nebo řád a které v mých očích sklouzávají k čistokrevné špíně a agresi bez hlavy a paty.

Je to vážně záhada, protože celá deska je zároveň jasným důkazem, že Autopsy rozhodně mají s čím pracovat. Velice příjemně mě překvapilo, kolik tváří ta jejich muzika může nabrat. Jsou tu šlapavé rytmické pasáže, přímočaré punkoviny, doomové bažiny, trýznivá sóla… to album je vlastně hodně pestré a papírově by mělo bavit úplně luxusně, nicméně už jsem říkal že se tak úplně neděje. Na padesáti minutách stopáže, což je i obecně dost velké číslo, je totiž na můj vkus trochu moc materiálu, který jsem buď nepochopil, anebo je to prostě vata. A nemám na mysli takovou tu vatu, kde se vezme nějaký provařený riff a vyplní se s ním song, ale spíš mi to připadá, jako by si Autopsy při skládání občas řekli něco na způsob: “Nechce se nám nic vymejšlet, tak tam rubnem, co nás napadne, a je jedno, že je to úplně random a nekonzistentní – oni to třeba sežerou a budou si myslet, že je to záměr.” Výsledkem je řada hluchých míst, která celkový dojem dost sráží a o které kdyby se “Tourniquets, Hacksaws and Graves” osekala, tak máme co do činění nátěrem par excellence.

Takhle to prostě vidím, je mi líto. Na druhou stranu ale určitě nechci tvrdit, že by bylo “Tourniquets, Hacksaws and Graves” špatné album. Když pominu ta hluchá místa, zkušenost tvůrců z toho táhne na sto honů, má to rozhodně co říct a je to příjemně špinavá a odporná řezničina, na které je radost si pochutnat. Songy “King of Flesh Ripped”, “The Howling Death”, “Deep Crimson Dreaming” nebo “Autopsy” (konečně taky jednou eponymní skladba, která drtí) jsou vážně super a celá řada dalších pasáží jim velmi zdatně sekunduje, což celkovou bilanci desky s přehledem zvládá udržet v nadprůměru. Navíc nad tím vším vládne perfektní vokální výkon pánů Reiferta a Cutlera, takže kdo chce, ten si zde důvody ke spokojenosti určitě najde. “Tourniquets, Hacksaws and Graves” je tedy rozhodně slušné album, ale nemohu se zbavit dojmu, že mohlo být ještě o pořádný kus lepší.


Další názory:

Zdá se, že řeznící Autopsy jsou po 16letém čekání na studiovou desku řádně při chuti, protože po svém návratu s “Macabre Eternal” v roce 2011 sází v pořadí už třetí šlupku a ani tentokrát mě nezklamali a splnili moje očekávání skvělého, leč už tak trochu řemeslně odvedeného standardu. “Tourniquets, Hacksaws and Graves” je žánrově čistokrevný počin, že je naprosto zbytečné hledat vyložená překvapení, ovšem copak to po Autopsy někdo žádá? Přestože jsem už předem věděl, co dostanu, po několika posleších jsem stále spokojený a baví mě jak pomalejší “King of Flesh Ripped” a “The Howling Dead”, tak nářezové rychlovky “Savagery” nebo “Teeth of the Shadow Horde”, z nichž ta druhá mě doslova dostává do kolen. Kdybych měl směrem k “Tourniquets, Hacksaws and Graves” směřovat nějakou výtku, tak bych zmínil snad jen “Burial”, jejíž doomová atmosféra mě příliš nechytla a nebýt kvílivého kytarového sóla v jejím samém závěru, tak mě ani nic nenutí ji doposlouchat. Čistě v konkurenci dvojice ponávratových počinů je “Tourniquets, Hacksaws and Graves” velmi silný počin, dost možná úplně nejsilnější. Na klasická díla si brousit zuby nemůže, nicméně to mi nevadí, protože dokud budou jejich alba takhle zabíjet, tak nemám důvod si stěžovat a hlavně se bát o život této legendy amerického death metalu.
Kaša


Junius – Days of the Fallen Sun

Junius - Days of the Fallen Sun
Země: USA
Žánr: post-rock / space rock
Datum vydání: 18.2.2014
Label: Prosthetic Records

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Junius je jméno, o němž jsem doposud měl maximálně jen to ponětí, že něco takového někde existuje, cokoliv z dílny této bostonské kapely jsem však neslyšel. Přesto když jsem uviděl přebal jejich nového EP “Days of the Fallen Sun”, dostal jsem takový pocit, že bych si to měl sehnat. A ještěže tak!

Během několika úvodních vteřin první regulérní skladby “The Time of Perfect Virtue” jsem si už pomalu začínal myslet, že půjde o normální klasický post-rock, což popravdě řečeno není věc, z níž bych byl zrovna na větvi, ale Junius mě hodně rychle vyvedli z omylu, přičemž ten jejich recept, s nímž se jim to povedlo, je ve své podstatě velice jednoduchý – prostě dokážou přijít s neuvěřitelně silnými momenty. Zpočátku se mi tomu pomalu ani nechtělo věřit, jak dobré to je, ale některé melodie a nápady na “Days of the Fallen Sun” jsou beze srandy naprosto perfektní, až si z nich člověk skoro sedne na zadek.

Vtip je ovšem v tom, že takovéhle momenty nejsou zas tak výjimečné a něco takového se nachází v každé ze čtyř regulérních skladeb na EP. A aby toho čistě náhodou ještě nebylo málo, ani to všechno mezi těmito fantastickými pasážemi není žádná zbytečná výplň, ale stále velice parádní muzika. Maximálně tak “Battle in the Sky” je v hodně velkých uvozovkách slabší (i když třeba klávesové vyťukávání v průběhu první minuty je také super), ale i tak je pořád skvělá… a i kdyby nebyla, excelentní písně jako “The Time of Perfect Virtue” nebo “Forgiving the Cleansing Meteor” by to stejnak bohatě vyvážily. Počin dokonce nijak nebrzdí ani větší počet kraťoučkých instrumentálních meziher, jež působí spíš jako intra k jednotlivým skladbám, takže i zde dobré.

Jednoduše řečeno, “Days of the Fallen Sun” je to první, co jsem kdy od Junius slyšel, ale i přes fakt, že jde o pouhé EP o necelých 25 minutách, si mě kapela dokázala naprosto jednoznačně získat na svou stranu. Hned jak na to budu mít čas, půjdu zjistit, zdali u mě Američané zvládnou tuto pozici zpětně obhájit i na starších počinech…


Agalloch – The Serpent & the Sphere

Agalloch - The Serpent & the Sphere
Země: USA
Žánr: atmospheric folk / doom / black metal
Datum vydání: 13.5.2014
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. Birth and Death of the Pillars of Creation
02. (Serpens Caput)
03. The Astral Dialogue
04. Dark Matter Gods
05. Celestial Effigy
06. Cor Serpentis (The Sphere)
07. Vales Beyond Dimension
08. Plateau of the Ages
09. (Sepens Cauda)

Hodnocení:
Zajus – 6,5/10
H. – 6/10
Ježura – 6,5/10
Kaša – 8,5/10
Skvrn – 7/10

Průměrné hodnocení: 6,9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Jestli bych si o nějaké kapele troufl říci, že nemůže vydat špatné album, byli by to právě Agalloch. Čtveřice z amerického Portlandu je obdařena přízní fanoušků i hudebních kritiků v podstatě již od svého druhého počinu “The Mantle” z roku 2002 a vše, co v posledním desetiletí vysypala z rukávu, sklidilo velký úspěch na obou frontách. “The Mantle” a o čtyři roky mladší “Ashes Against the Grain” jsou považovány za počiny převážně folk metalové a black metalové, přestože ani z jednoho žánru kapela nečerpala nijak výrazně a smyčce či blastbeaty tak nikde nenajdeme. Na čtyři roky starém “Marrow of the Spirit” přišli Agalloch s citelnou změnou zvuku, z black metalových náznaků se stal téměř suverénní atmosférický black metal v plné kráse a folkové nádechy vymizely téměř úplně.

Právě s “Marrow of the Spirit” jsem sílu Agalloch poznal i já sám a možná i proto mi starší počiny kapely, přestože i je mám velice v oblibě, nikdy nepřišly tak silné jako právě toto album. V mezidobí mezi alby “Marrow of the Spirit” a dnes recenzovaným “The Serpent & the Sphere” stihli Agalloch vydat jednoskladbové EP “Faustian Echoes”, nádhernou dvacetiminutovou ódu, jež vyskočila ještě nad úroveň těžko překonatelného “Marrow of the Spirit”. Je “The Serpent & the Sphere” o další kus lepší, jak by se z jednoduchého prodloužení dosavadního trendu dalo předvídat?

Nebudu se tvářit tajemně a vyhodnocení si syslit až na úplný závěr, neboť to bude z následujících řádků tak či onak zřejmé – novinka Agalloch mě docela zklamala. Navíc nejde o zklamání na jediné frontě, naopak na “The Serpent & the Sphere” vidím slabá místa hned z několika úhlů pohledu, ovšem začít musím tím nevětším, a tedy samotnou kvalitou materiálu. Co z předchozích odstavců mělo vyplývat, je konzistentnost, s jakou Agalloch každé čtyři roky doručovali do uší fanoušků kvalitní materiál. Na “The Serpent & the Sphere” zní kapela vyčerpaně. Zatímco mezi předchozími alby byl vždy znát zřetelný vývoj, novinka si bere možná až příliš z předchozího alba. Klíčovou úlohu hraje kytara a její velice melodický a lahodný zpěv, kapela se nebojí dlouhých instrumentálních ploch či přechodu do pouhé akustiky, a tak v zásadě nelze mluvit o klasické black metalové agresi, jako spíš o post-rockové melancholii (míněno čistě obrazně, post-rock na albu nehledejte). To vše zůstává stejné, ale na novince už to jednoduše neklape jako dříve. Na desce nalezneme jen poměrně malé množství izolovaných momentů, kde kapela zní opravdu kouzelně. Druhá polovina “Dark Matter Gods” s elegantně symbiotickými kytarami, často zpomalující “Celestial Effigy” a její melodický dojezd, sólo v polovině “Vales Beyond Dimension” či zejména celá “Plateau of the Ages”, to vše se povedlo velice. Mezi tím však nenacházím dostatek kvalitního pojiva a častěji než je zdrávo si říkám, že jsem vše již jednou slyšel, ovšem v lepší podobě.

Vokální diverzita byla další věcí, která mě na starší tvorbě Agalloch velice bavila. V tomto ohledu se “The Serpent & the Sphere” smrsklo na jediný druh zpěvu, a to Haughmův nakřáplý black metalový chraplák. Nalézt čistý zpěv je stejně snadné jako nalézt jehlu v kupce špendlíků, mám-li zneužít známého rčení. Mrazivý jekot v “Black Lake Niðstång” ve mně vyvolává hrůzu i po čtyřech letech od prvního poslechu, jenže na novince žádný podobný prvek nenajdeme. Celkově bych tak vokály na celém albu nazval téměř zbytečnými, nejlepší a zároveň nejdelší píseň alba je ostatně instrumentální.

Do třetice kritiky pak musím zmínit zvuk alba. Snad je z předchozích řádků zřejmé, že na kytarách a jejich harmoniích stojí hudba Agalloch ze všeho nejvíce. Pak tedy nechápu, proč je produkce pohřbila ve výsledném mixu tak hluboko. Stále jsou čitelné, to ano, ovšem vzhledem k jejich důležitosti na ně není zdaleka kladen dostatečný důraz. Naopak opravdu brutálně zní baskytara, a ačkoli jsem obecně zastáncem výrazné basy, u hudby Agalloch mi to nějak nejde dohromady a kromě hezkého sóla v “The Astral Dialogue” moc nevidím důvod, proč by měla mít takto významné postavení. Celkově tak zvuk působí “zahuhlaně” a v kombinaci s monotónním vokálem dusí i ty dobré melodie, které kapela dokázala vyprodukovat. Jelikož je album i skladatelsky o něco tvrdší než předchůdce, tipoval bych volbu produkce jako důsledek záměru vytvořit opravdu temné album, ale výsledek je… inu, zmršený.

Agalloch

Nyní, když za sebou máme slabé stránky, je na čase zahrát na pozitivnější notu (což by potřebovali i Agalloch, chce se mi říci). Několikrát zde proběhla zmínka o skladbě “Plateau of the Ages”. Právě tato instrumentálka s délkou přesahující dvanáct minut má vše, co mě na hudbě Agalloch baví, a zároveň je dobře napsaná. Pomalá gradace, hezké melodie, krátké, ale nerušivé vstupy akustiky, zvonivé kytarové plochy, sóla i závěrečný nášup mírně připomínající některé úseky z “Faustian Echoes”, to vše je prakticky bezchybné (když opomeneme zmíněné trable se zvukem). Stejně tak “Dark Matter Gods” není vyloženě slabá, byť tomu nejlepšímu od kapely jen smutně kouká na záda. Obecně je také nutno zdůraznit, že stále mluvíme o Agalloch, jejich nejslabší chvilky jsou tak v porovnání s průměrnou kapelou stále dost dobré, ale možná i právě proto bych přeci jen čekal něco víc než jen “něco málo nad průměrem”. Trojice akustických meziher je hezká a přidává albu cosi na charakteru, ovšem nepochopitelně ho trhá na tři menší úseky, z nichž jeden je vyhrazen úvodní skladbě “Birth and Death of the Pillars of Creation”, která se ovšem ne a ne rozjet, a album tak pro mě opravdu začne až třetí stopou. S výjimkou závěrečné “(Serpens Cauda)” tudíž postrádám větší důvod pro přítomnost těchto meziher.

Když vše výše zmíněné spojíme s poznatkem, že do “The Serpent & the Sphere” se opravdu těžko proniká (k nalezení prvních pozitiv jsem potřeboval dvouciferné množství poslechů), tak album jednoduše nelze hodnotit vysokým číslem. Mluvíme zde o nadprůměrném počinu, a tak bychom neměli klesat pod číslo pět, průměr je navíc přeci jen naštěstí vzdálen, a tak musíme poskočit o něco výš. Přesto však nelze pokračovat nad číslo šest a půl a nebýt povedené “Plateau of the Ages”, klidně bych album hodnotil půl stupně níže.


Další názory:

Agalloch byli vždy kapelou, která se prostě nemýlila a každé její album bylo trefou přímo do černého… až doposud. Nejsem si úplně jistý tím, co přesně se stalo a co přesně je na “The Serpent & the Sphere” špatně, ale prostě to špatně je, protože novinka ani omylem nemá tu sílu svých předchůdců a všem nahrávkám kapely z minulosti kouká jen z dálky na záda… ano, bohužel je to tak, Agalloch natočili suverénně nejméně záživný článek své diskografie. Formálně sice na té desce je všechno, co od nich člověk čeká, ale je to spíš jakási naředěná verze, už to tolik nepůsobí… možná to bude znít hnusně, ale opravdu se mi chce říct, že je to skoro až recyklát minulých počinů, akorát okleštěný o onu hloubku, o níž vždy šlo v téhle muzice především. Asi nejlepší regulérní skladbou “The Serpent & the Sphere” je podle mě “Celestial Effigy”, pár dalších docela solidních pasáží se pak nachází ještě v “Dark Matter Gods” a “Plateau of the Ages”, ale ani jedna z těchto dvou nemá na to, aby si obhájila celou svou délku o víc jak osmi, resp. dvanácti minutách. Naopak třeba úvodní “Birth and Death of the Pillars of Creation” je čistá nuda. Ano, je samozřejmě pravda, že (jak už zmínil kolega v samotné recenzi) Agalloch ve své nejhorší formě vůbec jsou z obecného hlediska vlastně pořád dobří, ale i tak je to pro mě hodně velké zklamání…
H.

Ačkoli jsem s tím vůbec nepočítal a ani náznakem mě to netěší, musím se bohužel přidat na stranu zklamaných. Agalloch na “The Serpent & the Sphere” totiž dodali materiál, který je mírně řečeno rozpačitý. Samozřejmě je z toho pořád znát, kdo tu desku nahrál, a formálně je všechno v naprostém pořádku. Dokonce je tu nemálo momentů, které se nebojím označit za opravdu parádní, a ten zbytek nakonec také není špatný, protože Agalloch prostě nejsou kapelou, která by byla schopná natočit opravdovou kravinu. Přesto si ale z desky odnáším pocit relativní nudy a především obyčejnosti, která mrzí o to víc, že cokoli Agalloch vytvořili v minulosti, bylo v každém ohledu neobyčejné. Jediná skladba, která mě opravdu baví, je “Celestial Effigy”, něco do sebe mají i “The Astral Dialogue” a “Dark Matter Gods” (střed je obecně nejsilnější) a dobré momenty se najdou i v “Birth and Death of the Pillars of Creation”, “Plateau of the Ages” a sem tam i jinde, ale jako celek to prostě nefunguje ani zdaleka tak, jak by se na kapelu formátu Agalloch slušelo. Šest a půl bodu je sice solidní známka, ale v tomhle případě je výrazem zklamání, protože od Agalloch jsem čekal hodnocení začínající devítkou…
Ježura

Agalloch

Přestože jsem kouzlu Agalloch podlehl v porovnání s většinou svých kolegů relativně nedávno, tak už jsem dokázal část jejich diskografie vstřebat a hlavně se na “The Serpent & the Sphere” pořádně těšit, protože s tím, s čím jsem doposud přišel do styku, jsem byl pokaždé dokonale uchvácen. Přiznám, že jsem byl mírně zklamán z pohledu na seznam skladeb, protože jsem si oblíbil hlavně rozmáchlejší kompozice těchto náladotvůrců, kteří umně kombinují black, folk, psychedelii nebo post-rock. Avšak “The Serpent & the Sphere” je další trefou do černého, protože to, co jsem si na Agalloch oblíbil, je i zde v té nejvyšší možné kvalitě a řada momentů je doslova geniálních. Album je velmi vyrovnané a nemám problém ani s těmi kratšími skladbami, které jsou v přinejmenším skvělé. Mými osobními favority jsou úvodní “Birth and Death of the Pillars of Creation” a hlavně pak “Dark Matter Gods”, která je tak krásně melodická, až je mi líto, že se nedočkala špetky melodických vokálů Johna Haughma. Ale to se nedá nic dělat. Tak jako tak je “The Serpent & the Sphere” dalším z řady důkazů, že tahle parta umí a já jí i nadále zobu z ruky, protože tohle je přesně to, co mě baví.
Kaša

Na “The Serpent & the Spere” jsem se fakt těšil. Ke každé řadovce Agalloch člověk přistupoval s tím, že pozná jednu z dalších tváří říše kapely a její dechberoucí propracovanost. Jenže tentokrát to bohužel nevyšlo. Ne, že by byla “The Serpent & the Spere” špatná deska, to ne, ale nedokázala mě zaujmout. A jak tak koukám kolem sebe, nejsem jediný. Přitom ani mimo výtky “nedokázala zaujmout” vlastně pořádně nevím, co je špatně. Hlavní problém nejspíš vězí v celkové jednotvárnosti materiálu. Agalloch se stále pevně drží svého nezaměnitelného rukopisu, jen s tím rozdílem, že čerstvé skladby nejsou tak výrazné jako dřív. To by na jednu stranu ještě nebylo úplně špatně, koneckonců i z velkých monotónních ploch jde udělat majstrštyk nejvyššího kalibru, ale “The Serpent & the Spere” je nevýrazné “špatným směrem”. Celkovou nevýraznost materiálu navíc podporuje Haughmův nevýrazný vokální projev, těžko říct, proč Agalloch nezařadili i jeho čistý vokál. Jak jsem řekl, “The Serpent & the Spere” rozhodně není špatné, ale ze všech stran na mě útočí pocity, že minule to bylo lepší. Kapela si udržela tradiční výpravnost, silné instrumentální vložky, pořád se to skvěle poslouchá, ale celkově to prostě není ono. Jestli bych tvrdil, že “The Serpent & the Spere” není zklamáním, lhal bych už jen kvůli tomu, že očekávání byla extrémně vysoko. Nezbývá mi než doufat, že si Agalloch vybrali slabší chvilku a příště přikráčí opět v plné síle. Nebo snad nadešel čas pro konkurenci?
Skvrn