Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

Municipal Waste – Massive Aggressive

Municipal Waste - Massive Aggressive
Země: USA
Žánr: thrash metal / crossover
Datum vydání: 25.8.2009
Label: Earache Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Nevím, co napsat na začátek, tak začnu trochu stroze. Municipal Waste je crossoverová thrash metalová skupina, což pro ty, co se nevyznají v milionech škatulek, znamená – hrají thrash metal, jaký známe z 80. let. Pořádně ovlivněný punkem, takže není vůbec zvláštní, když vokalista energicky vyřvává duši z těla (opravdu jen vyřvává, zpěv se tomu říkat nedá) a na albu není žádný song delší než tři minuty. Album nemá ani půl hodiny, a tak je ideální pro nabití energie ráno, když jdete do práce/školy, a že je v něm energie plno.

Kytarista Ryan Waste pumpuje kulervoucí riffy přímo do žil, což je podle mě na thrash metalu nejdůležitější, bez dobrých riffů by nebylo nic. Kapela taky hodně sází na chytlavost refrénů a vůbec i všeho ostatního, nechybí ani tradiční skupinové zpěvy. Nejlépe podle mě splňuje všechny podmínky skladba “Wrong Answer”, na kterou skupina natočila klip – ten se už koneckonců na blogu jednou objevil.

A co dál? Dál nic, album rozhodně nenabízí nic inovativního kromě nových melodií a refrénů a pro milovníka podobného stylu je to určitě parádní album i nostalgický výlet, ale pro někoho, kdo tento styl nemusí, to může být taky pořádný shit. Já se považuju za milovníka thrashe, podobná hudba mi opravdu chutná a kdybych se nesnažil být objektivní, asi bych dal větší hodnocení, názor nemilovníka thrashe zase můžete vidět v podobě H.-ova (potlesk, prosím) hodnocení, 5/10 už není nic moc…


Winds of Plague – The Great Stone War

Winds of Plague - The Great Stone War
Země: USA
Žánr: symphonic deathcore
Datum vydání: 24.8.2009
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Earth
02. Forged in Fire
03. Soldiers of Doomsday
04. Approach the Podium
05. Battle Scars
06. Chest and Horns
07. Creed of Tyrants
08. Our Requiem
09. Classic Struggle
10. The Great Stone War
11. Tides of Change

Hodnocení: 7,5/10

Zbytek redakce hodnotí:
Seda – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook / twitter

Hned ze začátku vás musím upozornit na jednu věc – deathcore není zrovna hudba, kterou bych nějak extra žral, a tudíž ani nejsem přeborník v tomhle žánru. Na koncertech bývají tyto kapely hodně dobré smaženice, ale v přehrávači se mi jejich placky zrovna často netočí. Jestli se proto vyskytnout v recenzi nějaké nepřesnosti, omluvte to prosím. Správně ale tušíte, že teď přijde zápletka – ona pověstná výjimka, která toto pravidlo potvrdí. A těm bystřejším už jistě došlo, že tou výjimkou jsou v mém případě právě recenzovaní Winds of Plague.

Winds of Plague dokázali najít recept, jak být na dnešní přecpané deathcorové scéně originální – do brutálních zasekávaček a podobných vylomenin naroubovali hutnou porci symfoniky. Osobně neznám jinou kapelu, která by dělala něco podobného… ale jak sem podotkl výše, nějak moc se neorientuji. Ne nadarmo tyhle týpky sleduju už od jejich čtyři roky starého debutu „A Cold Day in Hell“, který však zní oproti jejich současným počinům docela archaicky, což bude asi důvod, proč se o tuhle fošnu nikdo moc nezajímá (omezený náklad je už pár let beznadějně rozprodaný a tudíž nesehnatelný). Teď se řeší žhavá současnost, která patří právě vydávané novince „The Great Stone War“, nástupci loňského alba „Decimate the Weak“.

Trochu jsem se obával, jestli po výborné loňské desce stihne kapela dát dohromady další silný materiál v tak krátkém čase, zvláště pak s opravdu hodně nabitým koncertním programem. Docela klišovitý obal mě taky ze židle nezvednul, ale jak se po prvním poslechu ukázalo, moje obavy byly marné. Samotná hudba šlape jako hodinky.

„The Great Stone War“ je oproti minulým počinům znatelně méně „core“. Aktuální nahrávka zní víc metalově. Ne, že by na breakdowny apod. úplně rezignovala, to ne, ale je jich trochu míň. Doufal jsem ale v ještě větší využití oněch symfonických kláves, čehož jsem se nedočkal. Škoda. Klávesy jsou na novince trochu méně výrazné (což právě pomáhá tomu metalovějšímu vyznění) a celkově trošku zastřené, jakoby v pozadí. Když se ale ozvou naplno, vždycky to stojí za to. Klávesačka Kristen Randall nejen dobře vypadá, ale umí i opravdu dobře hrát. Očekával jsme také o kousek lepší vokály. Nechci, aby to vypadalo, že hlavní postava a zpěvák skupiny Johnny Plague neumí správně hulákat, ale na minulé placce mi jeho zpěv přišel trochu rozmanitější. Na „The Great Stone War“ sice předvádí solidní rejstřík různých extrémních poloh zpěvu, ale pořád je to „jen“ (vysoký) standard, jaký se dnes u deathcorových part nosí.

Dost povedený mi přijde koncept alba (ano, „The Great Stone War“ patří do škatule alb s příběhem). Nechci tady začít rozjíždět nějaké filozofické debaty, ale mně osobně nepřijde vize z této desky nereálná – pojednává o tom, jak se lidstvo mezi sebou celé pobije, jenže „vtip“ je v tom, že se vší tou technikou nastane totální zkáza, po které nezbude nic jiného než totální chaos, kdy se zbytky lidí domlátí kameny. Odtud název „The Great Stone War“ alias „Velká kamenná válka“. A jak už to u koncepčních alb bývá, všechny skladby jsou v podstatě na stejné kvalitativní úrovni a jenom společně dávají dohromady celkový obraz. Zvláštní pozornost byste ale podle mě měli věnovat písním „Approach the Podium“ (na tuhle pecku vzniká první klip), „Chest and Horns“, „Our Requiem“ a „Classic Struggle“ (v poslední jmenované jen tak mimochodem jako host blinká i Mitch Lucker ze Suicide Silence). Všechny čtyři jsou výborné, propracované kompozice, takový reprezentativní vzorek celého alba.

Winds of Plague„The Great Stone War“ vůbec nešlápli vedle. Naopak si u mě potvrdili svojí pozici jako jedni z mých favoritů deathcoru. Dneska to necháme za velice solidních (a zasloužených) 7,5/10. Teď už jen aby je někdo konečně dotáhnul do Evropy, nejlépe i do naší malé zemičky.


Symphony X – Paradise Lost (2007)

Symphony X - Paradise Lost
Země: USA
Žánr: progressive power metal
Datum vydání: 26.6.2007
Label: InsideOut Music

Tracklist:
01. Oculus ex inferni
02. Set This World on Fire
03. Domination
04. The Serpent’s Kiss
05. Paradise Lost
06. Eve of Seduction
07. The Walls of Babylon
08. Seven
09. The Sacrifice
10. Revelation (Divus pennae ex tragoedia)

Hodnocení: 9/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 7/10

Průměrné hodnocení v redakci: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

„Ztracený ráj“ aneb „Paradise Lost“ je epická báseň Johna Miltona, která pojednává o vyhnání Adama a Evy z ráje. Michael Romeo, kytarista a hlavní mozek americké power/progressive metalové smečky Symphony X, se rozhodl zpracovat toto dílo do koncepčního alba a v roce 2007 spatřilo „Paradise Lost“ světlo supermarketů a e-shopů.

Bylo to moje první album Symphony X a já se toho trochu bál, protože je tato skupina často srovnávána s Dream Theater, a tak jsem si myslel, že to bude jen nějaká laciná napodobenina a nečekal jsem od toho vůbec nic. Nevím, proč jsou tyto dvě kapely srovnávány, protože spolu nemají, kromě množství skillu v rukou instrumentalistů a zlata v hrdlech vokalistů, společného vůbec nic. Moje nadšení začalo hned s designem desky, obálka je vážně super a já jen doufal, aby byl obsah alespoň stejně tak dobrý.

S odstupem času a znalostí jiných desek Symphony X můžu říct, že na posledním albu celkem dost přitvrdili a že „Paradise Lost“ je spíš power než prog, ale nijak to celku neškodí. Romeo a spol. vytváří chytlavé melodie a refrény, jež ještě dlouho budou znít v hlavě – pomocí techničnosti hraní a zabijáckých riffů, které nutí házet hlavou. Po epickém a při prvním poslechu jistě zbytečném a nudném intru „Oculus ex inferni“ přichází konečně ta chvíle, která většinu posluchačů dostane do kolen.

Skladba „Set This World on Fire“ má všechno, co by skladba kapely typu Symphony X měla mít – je tvrdá, melodická, lehce zapamatovatelná, chytlavá a pořádně vám nakope prdel. Takovéto hvězdné ingredience má většina písní na albu. Ale zpátky k intru. Po několika posleších ho možná stále budete považovat za zbytečné, ale možná ho budete milovat – je to totiž fantastický způsob, jak vás nažhavit, než se na vás vrhne ta pravá smršť, a navíc je v něm skryto spousta vyhrávek lahodných pro ucho.

Síla a energie je něco, co po celou dobu jen tak nezmizí a dokáže vás pořádně nabít. Většina songů překypuje energií, co dává skupina do hraní, a vrcholí v kytarových / klávesových sólech, které začnou vždy v tu správnou chvíli a jsou opravdovou třešničkou na dortu každé skladby. Všechno se ale nepohybuje jen v rychlých nebo středních tempech, na albu jsou i dvě balady, titulní „Paradise Lost“ a „The Sacrifice“. Zpěvák Russell Allen zpívá excelentně a dává do toho všechno, obzvlášť v „Paradise Lost“ předvádí velmi emotivní výkon.

Všichni členové kapely předvádí svoji virtuozitu společně ve skvělé harmonii a v celku tvoří mistrovské dílo. Kytarové riffy jsou tvrdé, ale ve skutečnosti Romeo nepotřebuje ani moc velké zkreslení, aby to všechno znělo dobře. Kytara zní téměř čistě, stejně jako ostatní nástroje ve vynikající produkci, kterou, aby toho nebylo málo, zajistil sám Michael Romeo. Klávesák Michael Pinella výtečně doplňuje Romea při jeho riffech a sólech, občas si taky zasóluje a můžu říct, že je to souhra stejně výtečná jako u kouzelníčků Rudesse a PetruccihoDream Theater.

A jsme u konce, tam kde recenzent neví co napsat. „Paradise Lost“ je absolutní chuťovka, omračující, brutální, melodická, paraziticky chytlavá, emotivní, zapamatovatelná a vůbec skvělá. Hlavně je taková, že nechytne jen zatvrzelého milovníka progresu, ale jakéhokoliv dalšího rockera / metalistu, a také je to výborný záchytný bod pro nové posluchače Symphony X.


Suffocation – Blood Oath

Suffocation - Blood Oath
Země: USA
Žánr: technical death metal
Datum vydání: 3.7.2009
Label: Nuclear Blast Records

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook / twitter

Suffocation – jméno, které by mělo být každému metalovému fanouškovi povědomé – se vrací s šestým albem, nesoucím název “Blood Oath”, a zároveň třetím albem po jakémsi reunionu kapely. Proč by měl to jméno každý znát? Jen pomyslete, co by asi dělal metal kdyby tihle chlapíci nezačali a neproslavili se s tvrdými, technickými riffy, superrychlými bicími a nechutným vokálem? Kam by se metal ubíral kdyby se tihle hoši nepodíleli na založení brutal death metalu? Fanoušci metalu, kteří si ovšem naserou do plen hned po prvních tónech opravdového death metalu, ať radši nečtou dál.

Ovšem i přesto, že Suffocation je opravdu brutalitka, nezapomíná se ani na melodie, kterých je v albu stejná dávka jako tvrdosti a techničnosti hraní. Kapela si opravdu dokáže pohrát se svými instrumenty/hlasem a vymýšlí super riffy a harmonie kytar. Kytarové duo Hobbs/Marchals se opravdu vyznamenalo a jeho práce je opět hlavním prvkem, nezapomínám ani na báječná kytarová sóla. Dalším důležitým prvkem je určitě vokál Franka Mullena, který je tvrdý, dostatečně nechutný a brutální, ale zároveň jsou mu (v rámci možností) i celkem dobře rozumět jednotlivá slova.

Ostatní se také předvedli skvěle, bicí jsou rychlé, technické, tvrdé a není možné si od bubeníka takovéto kapely přát víc. Baskytara je sice potichu, s troškou hledání a soustředění ovšem nezaniká a basákův skill je taky hodně slyšet, ale ještě aby ne, v takové čisté produkci. Ta je na celém albu asi to nejlepší, neunikne žádný tón, všechno absolutně bez jakéhokoliv šumu.

Co dál napsat? Celé album uteče jako voda, deset skladeb po +/- čtyřech minutách skončí dost rychle. Sotva začnete pořádně mlátit hlavou do rytmu prvního songu, už naskakuje druhý. Někdy možná přestanete vnímat a songy do sebe úplně zaniknou, což je jedním z mínusů. Vážně se mi občas zdá, jako bych to už slyšel před pěti minutami, ale moc to na kvalitě neubírá, právě teď poslouchám “Blood Oath” už potřetí za dnešek. Kdo ale neholduje death metalu, ať jde prosím zvracet za roh.


Divine Heresy – Bringer of Plagues

Divine Heresy - Bringer of Plagues
Země: USA
Žánr: death metal / deathcore
Datum vydání: 28.7.2009
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Facebreaker
02. The Battle of J. Casey
03. Undivine Prophecies
04. Bringer of Plagues
05. Redefine
06. Anarchaos
07. Monolithic Doomsday Devices
08. Letter to Mother
09. Enemy Kill
10. Darkness Embedded
11. The End Begins
12. Forever the Failure

Hodnocení: 6,5/10

Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 7/10
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
facebook / twitter

Divine Heresy je na první pohledmožná trochu neznámá skupina, ale po představení jejích členů vám dojde, že se nejedná o žádné amatéry. Nejznámějším z kapely bude určitě robustní kytarista Dino Cazares (Fear Factory), který celou formaci táhne a dokazuje, že je pro ni nepostradatelný. Už jen tím, že si místo klasické šestistrunné kytary vybral nástroj s osmi strunami, na který to zvládá stejně dobře. Někdo takový by se těžko nahrazoval. Mikrofonu se chopil Travis Neal (ex-The Bereaved, Pushed), který je pro toto album nový a nahradil dosavadního Tommyho „Vexta“ Cummingse. Za bubny usedá excelentní Tim Yeung (ex-Nile) a na basu hraje Joe Payne (ex-Nile).

„Bringer of Plagues“ je teprve druhým studiovým albem, takže Divine Heresy je poměrně mladá skupina. Prvním albem bylo „Bleed the Fifth“ a vyšlo taktéž pod firmou Roadrunner Records, se kterou Dino Cazares spolupracuje po několik let.

Začneme s hodnocením obalu na CD. V tomto směru skupina skoro nemá konkurenty, už na minulém albu vypadal obal velice skvěle, jedním z nejlepších, co se poslední dobou rodí. Ani „Bringer of Plagues“ nezklamal, dostává se podobného vzhledu. Opět je zde hlavní postavou kostlivec a vše je v takovém temném stylu, což k Divine Heresy prostě patří.

Při poslechu alba občas některé písně vyzní tak, jako by zde byl souboj CazareseYeungem. Máte tu tvrdé kytarové riffy osmistrunné kytary a skvělé ukázky „double-bass“ bubnovaní, které je dle mého vkusu až moc nahlas a převyšuje vše ostatní, takže občas zvuk kytary není až tak slyšet, jak by to chtělo. To samé se týká basy, kterou jsem na celém albu vůbec nezaslechl, ale zase nevím, jak by to znělo bez ní, moc velký rozdíl to být stejně nemůže. Ale nebojte, ne, že by to s tou kytarou bylo až tak drastické, ostatně hned s prvním riffem první písně vám Dino ukazuje, že umí…

Určitě ještě stojí za zmínku srovnání předchozích vokálů s nynějšími, každý má něco do sebe, oba zpěváci jsou si hodně podobní stylem, Tommy Vext byl velice dobře nahrazen, důkaz toho, že skupina si pečlivě vybírá lidi a nevezme prvního chlápka na ulici. Vext měl přeci o něco lepší growlovací část než tu s čistým zpěvem, u nového zpěváka je to naopak, kde se mi od něj čistý zpěv velice libí, výborný důkaz je hned v druhé písni „The Battle of J. Casey“ anebo ve čtvrté „Bringer of Plagues“. Uvidíme, jak Travis Neal bude vypadat na živých koncertech, protože podle videí, co jsem viděl, tak Tommy Vext naživo exceluje, je plný energie a dokáže dobře zapojit a rozhýbat publikum, což je jeden z hlavních úkolů zpěváka.

Divine Heresy je celkově skupina se skvělými živými koncerty, které patří mezi její přednosti. Po jejich akci budete rádi, jestli budete vůbec moct chodit. Doufejme, že občas zavítají i k nám. Typickým songem na koncerty je šestá „Anarchaos“, kde si můžete perfektně vyřvat hlasivky při refrénu, kdy zpěvák sám vyřvává „Anarchaos“, naživo to k tomu přímo vybízí. Skupina ale umí i zpomalit a trošku „změkčit“, tato poloha se k vám dostane v posledních dvou písních „Darkness Embedded“ a „The End Begins“.

Abychom si to tu nějak shrnuli, co od desky očekávat… Pokud jste fanouškem Fear Factory, Chimairy či All That Remains, toto album bude přesně pro vás. Na „Bringer of Plagues“ můžete očekávat nejlepší prvky právě jmenovaných skupin. Z Fear Factory tu máte riffy od stejného kytaristy, z Chimairy a All That Remains jejich brutalitu, podobné vokály a zhruba stejnou rychlost songů. Zkrátka očekávejte brutální nářez, pokud máte chuť si vyčistit hlavu headbangingem a nevíte u čeho, zkuste toto album, které je pro tuhle zálibu mnoha lidí jako dělané. „Bringer of Plagues“ je průměrným albem, nikoho neurazí, ale žádnou velkou díru do světa neudělá. Hodnocení našich redaktorů se nijakým velkým rozdílem neliší, tudíž zde panuje povětšinou stejný názor.


DevilDriver – Pray for Villains

DevilDriver - Pray for Villains
Země: USA
Žánr: groove / melodic death metal
Datum vydání: 14.7.2009
Label: Roadrunner Records

Hodnocení: 7/10

Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 8,5/10
Seda – 7,5/10
Speedy – 8/10

Průměrné hodnocení v redakci: 7,75/10

Odkazy:
web / facebook

Hned na začátku své minulé recenze jsem vyzdvihoval grafickou stránku, ale u nové fošny “Pray for Villains” od DevilDriver musím udělat pravý opak. Těžko si kapela mohla zvolit horší obal. S přehledem je to nejméně povedená obálka v jejich diskografii. Ani jejich minulé počiny nezdobila zrovna umělecká díla, přesto ale měla svůj náboj. Zato obal novinky je vážně nepovedený (horní obrázek je klasická verze, dolní limitovaná).

VERDIKT NO.1: Obal stojí za hovno!

Co se ale pochválit musí, je v rámci možností snaha o mírnou progresi v hudbě, aniž by DevilDriver ztráceli svůj ksicht, viz třeba konec songu “Fate Stepped In” nebo začátek “Waiting for November” (zrovna u ní mi přechod do metalu přijde možná trochu až škoda). Je pravda, že předchozí tvorbu skupiny jsem slyšel naposledy před více jak rokem, ale co si pamatuju, je zuřivá rubanice bez přestávky po celou délku alba, takže snahu o přidávání podobných vyhrávek a vybrnkávaček jednoznačně vítám.

VERDIKT NO.2: Snaha o ozvláštňování své hudby DevilDriver sluší a povyšuje “Pray for Villains” na zatím nejlepší počin kapely!

Nechci, aby to podle předchozího odstavce vypadalo, že DevilDriver nějak vyměkli a jsou z nich teď močky. To vůbec ne. Hoši stále nejsou žádná ořezávátka, jen k projevu, který už známe, přidali něco navíc. Například hned dva první songy “Pray for Villains” a “Pure Sincerity” šlapou líp než šlapky na E55. I když jsou obě jmenované (zvláště pak ta druhá) výborné písničky, deska nabízí i lepší pecky. Na vrchol tabulky se dle mého skromného názoru umístily tyto záseky:

VERDIKT NO.3: Nejlepší songy – “Forgiveness Is a Six Gun”, “It’s in the Cards” a “Bitter Pill”!

“Pray for Villains” poslouchám už něco málo přes týden, a přestože jej rozhodně nepovažuju za špatné album, nemůžu jej vychválit až do nebes. Abych se přiznal, po již zmiňovaném časovém úseku jednoho týdne mě deska už pomalu přestává bavit. Nemůžu za to. I přes snahu ozvláštnění tvorby, se novinka DevilDriver po čase zvrhne do jisté kolovrátkovitosti. I když jsem ze začátku tvrdil, že je to nejlepší počin skupiny (a také podle mě je), dostane ode mě stejné hodnocení, jako by dostala i dvě předchozí alba. Nechci tady být za kazišuka (viz “zbytek redakce hodnotí”), ale takových 7+ je podle mě akorát.

FINAL VERDICT: DevilDriver splnili očekávání tím, že vydali album v pohodě. Dobře se to poslouchá a své příznivce si to jistě najde. Ale z mého pohledu DevilDriver stále postrádají to “něco navíc”, co odděluje dobré kapely od těch výjimečných. A DevilDriver jsou stále zatím “jenom” dobří.


Korn, Atari Terror, the.switch

Korn
Datum: 9.6.2009
Místo: Praha, Tesla Aréna
Účinkující: Atari Terror, Korn, the.switch

Korn rozskákali Tesla Arénu! Americká kapela Korn jasně dokázala, kdo že to s tím vším nu-metalem opravdu začal. V přibližně 75 minutovém představení ze sebe dokázali vydat snad všechno, co se dalo.

Vše začalo asi po půl osmé, kdy začali hrát čeští the.switch. Jejich vystoupení dokázalo trochu rozskákat “obecenstvo” a to přece u předkapel jde. Přibližně po hodinovém koncertě nastoupili na scénu opět Češi, tentokráte skupina Atari Terror. Bylo vidět, že v publiku měli dost fanoušků. Pro člověka, který ale skladby předkapel neznal, to musel být strašný zážitek, jelikož obě hrály s hrozným zvukem.

Kolem půl desáté se pomalu začala připravovat aparatura Korn. Během těchto minut také došla další “várka” většinou skalních fanoušků americké kapely. Celkem velký aplaus sklidil po odkrytí i speciální stojan na mikrofon. Těsně před desátou hodinou začalo skvělé intro, které snad nenechalo jedinou ruku u těla. Když pak přišel pomalým krokem směrem k mikrofonu zpěvák Jonathan Davis, bylo jasné na koho všichni přišli. Koncert tradičně zahájila skladba “Right Now”. Když jsem pak viděl s jakou energií všichni hrají, nedokázal jsem ani uvěřit, že baskytaristovi Fieldymu už táhne na čtyřicet (!). Skvěle vyzpívaný refrén v “Thoughtless”, rázná baskytara v “Coming Undone” nebo třeba úžasné sólo kytaristy Munkyho v cover verzi “Another Brick in the Wall”, to všechno jsou věci, na které se jen tak nezapomíná. Nemůžeme se divit tomu, že kapela má za sebou i cenu Grammy. Korn předvedli úžasné a energické vystoupení, na které bude určitě každý, který tehdy navštívil Tesla Arénu, rád vzpomínat.


Soulfly

Soulfly
Datum: 15.7.2009
Místo: Praha, Palác Akropolis
Účinkující: Soulfly

Brazilská smečka v čele s Maxem Cavalerou přijela v rámci svého evropského turné opět do České republiky a opět do Prahy! I přesto, že se koncert konal v nevelkém Paláci Akropolis, dokázalo zde něco kolem sedmi stovek fanoušků rozpoutat hotové peklo…

Celá akce měla začít v půl osmé, místo toho se čekalo až do půl deváté, protože nakonec nevystoupila žádná předkapela (bohužel nevím, z jakých důvodů). Místo předkapely se tedy sledovali pouze přikryté bicí brazilskou vlajkou a pobíhající chlápci z backstage. Necelá hodinka utekla jako voda, za častého skandování: Soulfly!”, vyvolávání samotného Maxe Cavalery a popíjení pivínka…

Pro Soulfly zjevně nebyl žádný problém, že nebyla žádná předkapela, něco před půl devátou byla sundána brazilská vlajka z bicí soupravy a všichni už mohli naslouchat z “repráků” se linoucí intro k písni “Blood Fire War Hate”. Intro pomalu končí, přichází Max Cavalera a spol. a začíná pořádný kotel. Soulfly to neprotahovali zbytečnými řečmi a hned házeli další kousky, jako například “Prophecy”, “Primitive”. Ještě neuběhla ani čtvrt hodina a už jsem toho měl dost, protože klimatizace v Akropolis mi připomínala tu před rokem na Soulfly v Roxy, a navíc jsem se párkrát dostal čirou náhodou do bláznivého circlepitu, který se tvořil pod Maxem každou chvíli.

Třešničkou na dortu v té bláznivé atmosféře bylo, když Cavalera rozdělil fanoušky na dvě poloviny a při začátku dalšího songu a zakříčením “Un, dos, tres, quatro” je nechal vlítnout do sebe. V tu chvíli jsem měl naštěstí bezpečnější místo, přímo pod basákem Bobbym, který každou chvíli chodil přímo k fanouškům a bylo vidět, že si koncert skutečně užívá, stejně jako ostatní členové. Kytarista Marc Rizzo nám zase předvedl svoje vytříbená sóla na kytaru při písni “Mars” a Joe Nuñez předvedl hbitou hru na bicíčko, hlavně při legendárním songu “Refuse/Resist”. Některé písně mi přišly dvakrát rychleji zahrané než na albu a hlavně solidně odzpívané, z čehož jsem měl radost, protože když jsem tak chvíli sledoval Cavaleru, přišel mi, že byl trošku v náladě, určitě před vystoupením taky trošku okoštoval zdejší pivko, ale má můj velký obdiv, na to, kolik mu je, ten koncert zvládnul skvěle!

V polovině vystoupení mě hodně, ale mile překvapilo, že zahráli píseň “Doom”, což opravdu málokdy hrají. Hned po ní následoval drum jam, při kterém, jak už známo asi každému skalnímu fanouškovi této brazilsko-americké formace, si Max vybere jednoho fanouška, který si s ním a celou bandou zamlátí do bubnů. Náhodně vybraný fanoušek to zvládnul na výbornou a vysloužil si za to i paličky od Maxe.

Celou akci dovršil strhující konec koncertu, když už propocený a určitě unavený Max Cavalera přiběhnul v českém reprezentačním fotbalovém dresu a jak jinak než suprově odzpíval metalovou hymnu “Roots Bloody Roots”. Pak už následovalo jen “Jumpdafuckup / Eye for an Eye”Max Cavalera se rozloučil a hned utekl ze stage, zato Bobby a Marc Rizzo stihli rozházet ještě pár trsátek a Joe Nuñez paličky a setlist vystoupení. Po koncertě mě ještě pobavilo, jak kromě nástrojů do autobusu chlápci z backstage nakládají i pár bas “plzniček”…

Koncert byl celkem solidně ozvučený a z mého pohledu se dá označovat za velice zdařilý. Kdo nebyl, může jen a jen litovat! Doufejme tedy, že se tu zase Soulfly co nejdříve ukážou!


Miss May I – Apologies Are for the Weak

Miss May I - Apologies Are for the Weak
Země: USA
Žánr: metalcore
Datum vydání: 23.6.2009
Label: Rise Records

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Miss May I je v Česku poměrně neznámá skupina, i když ve své domovině začíná získavat stále větší jméno. Největším překvapením u této party je, že nejstaršímu členovi je pouze 19 let. Věkové rozhraní této skupiny je zhruba od 17-19 let. Je jistě veliký úspěch nahrát své první studiové album a objíždět menší americké kluby a o několik let starší posluchači vás obdivovali jako bohy… no řekněte, komu z vás by se to nelíbilo?

Skupinu určitě na cestě k úspěchu provází veliká dávka talentu, která je sice možná někdy hodně přeceňovaná, ale kluci do sebe něco mají a stále se mohou jen zlepšovat. Pokud budou pokračovat tímto tempem, můžou se dostat vysoko.

Skupina před vydáním alba postupně dávala jen pár svých dem na server MySpace, mnoho z nich se právě objevilo i na tomto albu. Jednu z prvních nahrávek – “Swing” – si na MySpace pustilo již přes čtyři miliony lidí. “Swing” se na “Apologies Are for the Weak” nevyskytuje, zato píseň “Architect”, také demo, které má již něco málo přes milion poslechů, už na albu najdete.

Metalcore je často odsuzován, že písně jsou všechny stejné a vůbec se od sebe neliší, je tedy třeba vždy v nějaké písni přijít s něčím jiným. Trivium např. méně screamují než ostatní skupiny, čistý zpěv střídá scream druhého kytaristy, tím se Trivium odlišují od jiných metalcorových skupin. V Miss May I to mají přesně naopak – hlavní zpěvák má na starosti screaming, na který má veliký talent, a řekl bych, že celou skupinu táhne právě on, bez něj by to nebylo ono. Působí, jako kdyby už několik let před narozením zpíval kdesi, a teď toho využívá zde. Záložního zpěvu se ujmul jeden z kytaristů, jeho zpěv je klasicky čistý a hlavně vysoký, což dokazuje například v songu “Not Our Tomorrow”. Čistý zpěv skvěle k určitým písním ladí a album má spravný říz. Když už je tu řec o talentu zpěváka, nesmíme opomenout bubeníka, který hraje přesně do rytmu a stíhá i hodně rychlou hru, div mu neupadnou ruce, skvělý příklad najdete asi v nejúspešnější písni “Architect”. Co se týče alba, tak skupině se velice povedly první tři songy, a to opravdu hodně. Zastiňují zbytek alba, čtvrtá až desátá píseň jsou jejich slabšími odvary. Možná měli album ořížnout na nějakých pět až sedm písní, skupina se ale rozhodla jinak.

Na to, kolik těmto klukům je, je to velice povedená práce, se kterou se můžou dostat daleko. Každý svou povinnost zvládá dobře, uvidíme, kam se dostanou za pár let. Hodnocení je také hodně ovlivněno tím, že se jedná o první album skupiny, kdyby již pár let na metalové scéně působila hodnocení by bylo o pár bodů nižší. V Evropě skupina zatím moc známá není, třeba ji za pár let dobudou a získají pevnou fanouškovskou základnu i zde.


Dream Theater, Cynic

Dream Theater
Datum: 30.6.2009
Místo: Praha, Tesla Aréna
Účinkující: Cynic, Dream Theater

Dream Theater, legendární kapela z oblasti progresivního metalu, se rozhodla navštívit Prahu a podpořit tak svoji novou desku “Black Clouds & Silver Linings”. Koncert se uskutečnil v nemalé Tesla Areně.

Hlavním hvězdám předskakovali pro některé také legendární Cynic, kteří začali chvíli před osmou hodinou. Zaznělo intro, které poukázalo na duchovní prvky, které jejich hudba obsahuje. Čekal jsem, že moc lidí Cynic nebude zajímat a spíš půjdou na pivko, připravovat se na Dream Theater, ale kupodivu se dostavilo dost lidí. Kapela postupně zahrála celou novou desku “Traced in Air” a přihodila dva fláky ze starého “Focus”. Novou desku jsem ještě neslyšel, tak jsem většinu vystoupení koukal s otevřenou pusou a jen tak poslouchal. Cynic mě osobně potěšili absencí “robo hlasu” , který mi na jejich deskách vadí, a rozhodně si tím přilepšili.

Cynic sice hráli dobře, ale nikdo se už nemohl dočkat hlavní hvězdy. Hala se během pěti minut solidně zaplnila, i když 100% vyprodáno nebylo. Publikum šílelo, čekání bylo neskutečné, a když se rozeznělo intro, přehlušil ho orgasmický řev diváků. Kapela koncert odstartovala songem “In the Presence of Enemies Pt.1” (zpěvák James LaBrie tedy přišel až o několik minut později po zbytku kapely :-)), která byla super, ale mě 100% dostali až druhou “Beyond This Life”, která je jedna z mých oblíbených.

Kapela jela bez keců, bez přestání, hezky jeden song za druhým. Následovala vypalovačka “Panic Attack” z alba “Octavarium” a po ní velké překvapení – světová premiéra songu “A Nightmare to Remember” z nové desky živě. Nové album vlastně není nic extra, ale songy z něj naživo působí fantasticky.

Setlist Dream Theater:
01. In the Presence of Enemies Pt. 1
02. Beyond This Life
03. Panic Attack
04. A Nightmare to Remember
05. Hollow Years
06. Constant Motion
07. Erotomania
08. Voices
09. A Rite of Passage
10. The Spirit Carries On
11. As I Am
– – – – –
12. Metropolis Pt.1 – The Miracle and the Sleeper / Learning to Live / The Crimson Sunset

Skladba “Hollow Years” byla určitě jeden z nejlepších momentů koncertu. Výtečná balada, kterou zpívali skoro všichni v hale. Diváci se trochu zapojili i při řvaní “Constant Motion” ve stejnojmenném songu. Hlasivky naopak odpočívaly při instrumentální “Erotomania” a k ní patřící “Voices”, po které přišel song z nového alba – “A Rite of Passage”.

Další balada “The Spirit Carries On” ukázala, že kapela není jen stroj na dokonalé hraní bez emocí, jak se o ní říká, a LaBrie taky překvapil skvělým výkonem, vlastně skvěle odzpíval celý koncert, bylo vidět, že je ve formě. Nicméně tato balada byla další, u které se publikum pořádně prozpívalo. Někdy v této části koncertu na chvíli odešel bubeník Mike Portnoy a vrátil se oblečený ve sparťanském hokejovém dresu. Následovala vypalovačka “As I Am”, po které kapela zalezla do útrob haly, aby se vyhecovaná křikem fanoušků vrátila o pár minut zpět a vytasila míchanici “Metropolis Pt.1 – The Miracle and the Sleeper” / “Learning to Live” / “The Crimson Sunset”. V první části při skladbě “Metropolis” jsme se dočkali dloooouhého sóla kytaristy Johna Petrucciho s klávesákem Jordanem Rudessem, jež bylo pro mě vrcholem koncertu a užil jsem si ho stejně jako hudebníci. Celý koncert trval něco kolo dvou hodin a určitě to byl životní zážitek. Kdo neviděl, o hodně přišel.