Datum: 10.1.2014 Místo: Praha, Rock Café Účinkující: Kylesa, Sierra, Jagged Vision

Moje první významnější setkání s americkou sludgovou veličinou Kylesa proběhlo relativně pozdě a nedávno, totiž v objevení loňské desky “Ultraviolet” a následným poslechem starších alb, která jsem si v některých případech oblíbil přinejmenším stejně jako novinku, k níž Kylesa pořádá turné. Výlet na lednový koncert tak byl jasnou povinností a neodradila mě od něj ani vyšší cená vstupenky, která se pohybovala kolem čtyř set korun za kus. Spolu s sebou přivezli staří harcovníci i pár mladých, neznámých tváří – kanadské stoner rockové trio Sierra a stoner hardcore smečku Jagged Vision z norského Stavangeru.

Celá akce byla velmi dobře zorganizována a hrát se začalo přesně v osm. Úděl první kapely padl na bedra Jagged Vision, kteří dostali nelehký úkol rozhýbat dav o sto, stopadesáti hlavách. Během půlhodiny se jim to povedlo jen částečně. Řízná směsice sludge, hardcoru a stoneru rozkmitala pár hlav, většina posluchačů však zůstala u poklepávání nohou. Jejich hudba se poslouchala velice dobře, o tom žádná, něco jí ale přece jen chybělo k tomu, abych začal házet řepou nebo se drát do kotle. Pětice hudebníků se na pódiu přitom opravdu snažila, frontman Ole Wik řádil, co mu síly stačily, a ani zbytek kapely se nenechal zahanbit, kluci si první vystoupení evropského turné evidentně užívali. Bubeník kapely navíc slavil své sedmadvacáté narozeniny. Písně jsem prakticky neznal, nic nepomohl ani zběžný náslech skladeb uvolněných na Bandcampu, hádám však, že náplň setlistu tvořila aktuálně vycházející prvotina “Harvest Earth”, která byla během koncertu k dostání a nejspíše se jí v budoucnu ze zvědavosti podívám na zub. Velmi mě potěšil perfektní zvuk, který byl jednak velmi čitelný, jednak dával vyniknout zvířecí, špinavé nátuře, kterou stoner/sludgová hudba od přírody obnáší. Kolem a kolem velmi sympaticky strávená půlhodina, za kterou se Norové rozhodně nemusí stydět.

Během první přestávky jsem okoukl stánek s merchem, po krátkém odolávání jsem se obohatil o tričko Kylesy, i když jsem sám sebe přesvědčoval, že budu šetřit, protože už takhle nebyl lístek zrovna levný (a mít dostatek financí, nejspíš si nesu domů nový šatník), vyklopil do sebe podprůměrný Budvar a odebral se zpět k pódiu, kde už nastupovala kanadská Sierra. Stoner rocková parta soustředěná kolem sympaťáka Jasona Tylera, kytaristy a zpěváka v jedné osobě, spustila velmi zvolna a vlažně, v průběhu vystoupení však postupně tlačili na pilu téměř úměrně s tím, jak rostlo jejich publikum. To totiž bylo při poslední písní zhruba dvakrát takové co na začátku setu. I pro Sierru platí, že přijela představovat svoji žhavou novinku, kterou je debutová deska “Pslip” z loňského prosince, která tak tvořila většinu, ne-li veškerý materiál. Kromě debutovky má tahle mladá parta na triku ještě eponymní EPko, které vydání řadovky předcházelo. To však není tolik důležité jako to, že v živém podání mi hudba Sierry prostě sedla a mezi dvěma sludgovkami jejich stoner rock působil jako vynikající uvolnění. K závěru se našly i tvrdší kousky, třeba finální “Into Nothing”, jež má mnohem blíže k metalu než k rocku a živá podoba její tvrdosti dala vyniknout ještě více.

Je půl desáté a Sierra se na pódiu začíná pomalu balit. Jejich místo zaujímají kluci a holka z Kylesy, kteří začínají ladit. Ve vestibulu před sálem na mě čekalo docela nepříjemné překvapení – prokrájet se ode dveří k toaletám přes hustý závoj cigaretového kouře bylo pro oči zhruba stejné martyrium jako zpracování mísy cibule, což vyznělo obzvláště ironicky se všudepřítomnými výlepkami se zákazem kouření. Chápu, že kouření ke koncertům tak nějak patří, ale tohle byl vážně extrém, protože Rock Café evidentně v podzemních prostorách nevede rozumné odvětrávání. Rychle jsem se tedy odebral zpět k pódiu a v narvaném klubu čekal, než Kylesa spustí. Lelkování kolem pódia kapela utnula až s úderem desáté, kdy sebrala nástroje a začala do publika zostra prát svůj charakteristický, psychedelií nasáklý sludge. A když říkám že zostra, tak zostra. Otvírak v podobě “Scapegoat” nakopl koňskou dávkou energie, která se prakticky nezastavila. Set byl poskládán ze živějších kusů, jež už na albu mají potenciál urvat hlavu a prakticky se příliš nezvolňovalo. Po třetí skladbě “Hollow Severer” ze starší desky “Time Will Fuse Its Worth” předvedli bubeníci Carl s Ericem efektní bubenickou vložku, zatímco kapela měnila a přelaďovala nástroje.

Po krátké exhibici padla mimo jiné “Quicksand” z poslední desky, “To Forget” ze “Spiral Shadow”, za zmínku stojí skvělá “We’re Taking This”. Klasický set uzavřeli skladbou “Running Red” zhruba po tři čtvrtě hodině hraní. Nikoho nepřekvapí, že dav čítající více než dvě sta párů uší nenechal kapelu odejít z pódia – ke vší smůle kapely jiná cesta do backstage neexistovala a tak chtě nechtě museli zahrát přídavek o dvou kusech. Celý večer tak uzavřeli se “Said and Done” z předminulé “Static Tensions”. Ačkoliv Kylesa přijela přestavit především “Ultraviolet”, co jsem počítal, zazněly z něj všehovšudy čtyři písně, což dělá asi třetinu setlistu. Hodně se hrálo právě z posledních dvou alb, došlo ale i na starší kusy. Podle očekávání celou show hodně táhla dvojice bicích, která je velmi nezvyklá a na koncertech ji můžete zahlédnout málokdy (třeba na loňském Brutal Assaultu si podobně šílenou sestavu přivezli Cult of Luna). O skvělém vokálu Laury Pleasants se snad ani není třeba se výrazně rozepisovat, snad jen, že v živém podání zní ještě několikrát tak uhrančivěji a melancholičtěji než z alba. Totéž se dá říci i o energii, kterou Kylesa do publika pumpuje, tohle prostě mělo tah na bránu a drive, že by to probudilo i mrtvého. I když si myslím, že to mohlo být klidně ještě o kus zběsilejší.

I přesto byl páteční koncert skvělou akcí a podařeným začátkem nového roku. Perfektní organizace, žádné zbytečné prostoje, vynikající zvuk u všech tří kapel (čest bezchybné práci zvukaře) a konečně skvělá vystoupení ve všech případech – a především naprosto zabijácká Kylesa. Osobně jsem čekal tak trochu větší bordel v publiku, podobný tomu, který zavládl v maličké Sedmičce během Kvelertak, i tak jsem ale odcházel spokojen, protože první zastávka evropského turné se prostě povedla na výbornou a jsem rád, že jsem u toho mohl být.