Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

Nile – Those Whom the Gods Detest

 Nile - Those Whom the Gods Detest
Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: 3.11.2009
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Kafir!
02. Hittie Dung Incantation
03. Utterances of the Crawling Dead
04. Those Whom the Gods Detest
05. 4th Arra of Dagon
06. Permitting the Noble Dead to Descend to the Underworld
07. Yezd Desert Ghul Ritual in the Abandoned Towers of Silence
08. Kem Khefa Kheshef
09. The Eye of Ra
10. Iskander D’hul Karnon

Hodnocení: 6,5/10

Zbytek redakce hodnotí:
Seda – 7/10

Průměrné hodnocení: 6,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Nile u mě vždycky platili za jednu z nejoriginálnějších deathmetalových band, která s bravurou snoubí brutalitu s atmosférou. Každé jejich album pro mě vždy znamenalo jeden z vrcholů roku ve svém žánru a nebyl důvod se domnívat, že by tomu u „Those Whom the Gods Detest“ mělo být jinak. Klasickým kecům o nejvyzrálejší, nejpůsobivější a nejlepší nahrávce z úst muzikantů jsem nevěnoval pozornost a podíval se radši na desce na zoubek sám.

Ještě musím předznamenat, že čím novější nahrávka Nile, tím je podle mě lepší. Každému je ale jasné, že tato úměra nemůže platit donekonečna a že se jednou kapela musí někde zastavit. A stalo se tak právě nyní, s novinkovým počinem. Ne, že by „Those Whom the Gods Detest“ bylo nějak výrazně horší než jeho dva starší předchůdce, je „jen“ stejně dobré, což mě osobně v tuto chvíli stačí, protože jak známo, „Ithyphallic“ bylo něco totálního.

V porovnání právě se svým přímým předchůdcem je „Those Whom the Gods Detest“ o ždibíček brutálnější, ale ne tak majestátní a atmosférické, ale hlavně je méně „egyptské“! Orientálními vlivy starověkého Egypta byli Nile vždy proslulí a právě to jim dodávalo punc originality. Metalová složka již pár let stojí na místě a jejich vývoj probíhal právě pomocí „těch věcí navíc“. Jenže Egypt se nedá ždímat donekonečna, zvláště když se člověk nechce opakovat a Nile si to ke svému prospěchu uvědomili, a aniž by už vypotřebovali veškerou inspiraci, kterou země pyramid může skýtat, expandovali v rámci své inspirace do okolních orientálních kultur. A pokud hodlají právě touto cestou směřovat svůj vývoj, jejich možnosti jsou téměř nevyčerpatelné.

Netvrdím, že s „Those Whom the Gods Detest“ hodila kapela Egypt za hlavu, stále je na mnoha místech alba patrný, ale nabalila na něj například i vlivy Blízkého východu a tamní kultury. Hodně patrné je to například hned v úvodní „Kafir!“. A rozdíl oproti minulosti je to opravdu patrný. Když jsem to poznal i já, uslyší to tam jistě každý (smích).

Přese všechno jsou ale Nile především metalovou kapelou. I když je jejich vývoj v rámci oné „přidané hodnoty“ více než znatelný, stále jistojistě poznáte, o koho se jedná, neboť metalová složka zůstává na svém místě, jak ji známe z předchozích počinů. Nechybí brutalita, tvrdost, vysoká technická úroveň (minimálně jeden poslech doporučuji vyhradit pro bicí, to je vážně nátěr) a samozřejmě growling, jak se patří.

Za nejsilnější kousky považuji titulní „Those Whom the Gods Detest“ se skvělým refrénem, „Permitting the Noble Dead to Descend to the Underworld“ s dokonalým sólem a závěrečnou „Iskander D’hul Karnon“, kterou neuvěřitelně táhne dopředu opět sólová kytara. Za vrchol desky se mi ale jeví „4th Arra of Dagon“, zejména pak její rituální část na konci. Opravdové maso. Nebezpečný song.

Když to shrneme, Nile vyprodukovali další vysoce nadstandardní nahrávku, která nechává většinu konkurence daleko za sebou. Fandové budou jistojistě nadšení, v tomto případě mají opravdu důvod. Původně jsem sice chtěl hodnotit 7/10, ale vzhledem k tomu, že se mi album už stačilo oposlouchat, o půl bodu snižuji. Jsem si ale jistý, že až se k tomu za nějaký ten měsíc vrátím, bude mě to zase opravdu hodně bavit.


Kiss – Sonic Boom

Kiss - Sonic Boom
Země: USA
Žánr: hard rock / glam metal
Datum vydání: 9.10.2009
Label: Universal Music Group

Hodnocení: 5,5/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 5/10

Průměrné hodnocení: 5,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Legendární zamaskovanci jsou zpět! Po více než deseti letech se tato čtyřka vrátila do studia a začala nahrávat. Pokud se vám líbí Kissácké songy vytvořené okolo roku 1977, budete se cítit jako doma. “Sonic Boom” má typické Kissácké rysy, prostě jak je známe z dřívějška. Už při vydání prvního singlu “Modern Day Delilah” jsem věděl, že tohle album bude povedené – a nemýlil jsem se. Od prvního poslechu tohoto nového songu jsem z plánovaných alb očekával “Sonic Boom” nejvíce.

Tihle hoši vždycky těžili více ze své image a show, nežli skutečně na své hudbě. Např. Simmonsův dlouhatánský jazyk a trik s umělou krví je vždy hlavní atrakcí na koncertech. Členové i v tomto úctihodném věku stále drží svoji mládeneckou energii a zápal.

Vše otevírá již výše zmiňovaná “Modern Day Delilah”. Tento song je trošku tvrdší od ostatních, vhodně zvolený na titulní song. Kdyby byl vytvořen o pár let dřív, určitě by dnes zaujímal místo v největších hitech, možná se tam ještě dostane. Po ní následuje “Russian Roulette”, pokud vám to něco připomíná, ano, má to stejný název jako jedno z alb další klasiky Accept. O žádnou cover verzi se ale nejedná a s Accept to nemá nic společného. Tento song je o něco zpěvnější než první, perfektně se hodí na koncerty, kde diváci můžou vyřvávat refrén. Další zhruba tři songy se odehrávájí ve stejném duchu. Klasický Kissácký styl, písně jsou podobné peckám z minulosti. Tudíž očekávejte něco podobné např. “Detroit Rock City”, “Shout It Out Loud” nebo “Deuce”. Za zmínku stojí ještě sedmá “All for the Glory”. Tato píseň se mí líbí z celého alba asi nejvíce, a to z jedného prostého důvodu – chvíli se jede rychle, chvíli pomalu. Vše doplněný o výborný text. Pro mě song číslo jedna z toho alba. Když mluvíme o pomalosti, tak v tom vede jasně devátá “I’m an Animal”. Nejpomalejší song na albu, který v sobě má i trochu prvky blues hudby. Vše zakončuje “Say Yeah”, také hodně zpěvná píseň, kterou Kiss i nedávno zařadili do svého setlistu na živých koncertech. Je to dobrý tah, jako u “Russian Roulette”. Zkrátka to diváky vybízí k připojení se. I ten typ lidí, co jen v klidu sedí a dívá se.

Není vůbec znát, že Kiss přes deset let nenahrávali. Vše se nese se ve starém dobrém duchu. Toto album by mělo potěšit snad každého fanouška klasického rocku i Kiss. Hodnocení 5/10 je optimální – ne, že by album bylo špatné, ale nepřináší nic nového a potěší převážne starší fanoušky.


W.A.S.P. – Babylon

W.A.S.P. - Babylon
Země: USA
Žánr: heavy / glam metal
Datum vydání: 12.10.2009
Label: Demolition Records

Hodnocení: 4/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Klasický oldschool heavy metal pomalu vymírá. Nové kapely tohoto žánru pomalu nevznikají a tak nám, posluchačům, zbývají jenom staré páky, které se po pódiích prohánějí už dlouhé roky. Alespoň že jsou tihle “staříci” ve většině případů zárukou kvality jak koncertně, tak na studiovkách. Že se ale i ti nejpovolanější mohou utnout, dokazuje aktuální album “Babylon” heavy legendy W.A.S.P. A zrovna u téhle skupiny mě to docela mrzí, protože patří k mým nejoblíbenějším z tohoto ranku.

Nemůžu si prostě pomoct, ale “Babylon” se moc nepovedlo. Hlavní mozek Blackie Lawless se tentokrát moc nevytáhl. Naopak mi celá novinka přijde, jako kdyby se Blackie vystřílel. Deska obsahuje všehovšudy čtyři dobré songy a zbytek ani nestojí za řeč. Takové nemastné, neslané, o ničem. Pocitu, že kapela docela mele z posledního, napomáhá i fakt, že z devíti písniček jsou hned dvě předělávky (“Burn” od Deep Purple a “Promised Land” od Chucka Berryho), přičemž jedna z nich (“Burn”) dokonce vznikla už při nahrávání předchozího alba, čili je dva roky stará! A když už někdo recykluje dokonce i covery, které nahrál někdy v minulosti, je to na pováženou.

Desku otvírá song “Crazy”, který patří mezi onu nejsilnější čtveřici písniček. Svižná pecka v klasickém waspovském stylu šlape jako hodinky. Podobně skvělé jsou ještě “Babylon’s Burning” a “Seas of Fire”, jež obě táhnou dopředu hlavně bezchybné refrény. Vrcholem alba je pak jednoznačně pomalá “Into the Fire”. Ta opravdu zabíjí! Ale ten zbytek? Ten opravdu za moc nestojí, tak trochu nuda. Při poslechu to sviští jen tak kolem a za 20 minut si nebudete pamatovat vůbec nic. Oproti předchozí řadovce “Dominator” opravdu citelný propad.

Od kapely formátu W.A.S.P. bych nečekal, že víc než polovina alba bude oscilovat v průměru až podprůměru. Doufám, že to příště bude o hodně lepší a kapela chytí druhý dech, “Babylon” mi totiž prostě nějak nesednul.


Dream Theater – Black Clouds & Silver Linings

Dream Theater - Black Clouds & Silver Linings
Země: USA
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 23.6.2009
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. A Nightmare to Remember
02. A Rite of Passage
03. Wither
04. The Shattered Fortress
05. The Best of Times
06. The Count of Tuscany

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Už je to nějaký čas, co jsem nasliboval recenzi na novou desku Dream Theater, a taky už to bude pár neděl, co album spatřilo světlo světa. Jak ale moudré tetky praví – dočkej času jako husa klasu! Tak ale teď k věci – fandové této bandy, stejně jako vždy před vydáním nové desky, diskutovali o tom, jestli bude něco nového, jestli to bude tvrdší, jestli se vrátí ke kořenům, jestli to bude nuda, jestli to bude to samé, co už jsme slyšeli předtím, a tak dále, a tak dále. Tento kousek je asi nepotěšil. Nebudu to nechávat na konec, vlivy (dokonce i víc než to) z jejich předchozích počinů vám dýchají na záda každou chvíli. Dokonce se mi u některých částí zdá, že „tenhle riff už na nějakém albu měli“.

Tím se dostáváme ke čtvrté skladbě – „The Shattered Fortress“. Je to pátá a poslední píseň, která se věnuje léčení z alkoholové závislosti bubeníka Mikea Portnoye. Celý příběh je rozdělen do dvanácti částí a název má „Twelve-Step Suite“. Problém je v tom, že první song „The Glass Prison“ na albu „Six Degrees of Inner Turbulence“ byl skvělý, další část „This Dying Soul“ z něj vzala pár riffů, pár nových přidala, „The Root of All Evil“ udělalo to samé, pak znovu a znovu a vzniklo z toho „The Shattered Fortress“. Kolosální hybrid, který kombinuje v sobě snad všechny dobré části starších songů. Ty songy byly super, proč by se mi neměla líbit procházka po starších albech s třešničkou na dortu? Nebudu dělat, že mi vadí, že je to opakování a vykrádání sebe sama.

Další zajímavá část je otvírák „A Nightmare to Remember“, který měl mimochodem živou premiéru právě u nás, v Praze. Začíná hutnými tvrdými riffy a po chvíli poznáváme styl starých dobrých Dream Theater. Portnoy bubnuje opravdu zběsile, pořád ale technicky a přesně, Petrucci sází do hlav riffy a sóla, tomu přizvukuje Rudess s klávesami a Myung do toho hučí baskytarou. Musím pochválit LaBrieho, na albu podává velmi dobrý výkon stejně jako na koncertu. Ovšem mě absolutně neberou vokály, asi trochu zkreslené, o které se postaral Mike Portnoy a které se docela dost vyskytují právě v „A Nightmare to Remember“. Ta je o autonehodě, kterou prožil John Petrucci (kytarista).

Dále máme „A Rite of Passage“, kterou jsme taky měli možnost slyšet naživo, která ale hodně staví na chytlavosti refrénu, jinak nemá kromě jednoho riffu a sóla moc co nabídnout. Sice je to vůči Portnoyovi nefér, ale vůbec mě nevzala „The Best of Times“, kterou napsal svému umírajícímu otci. Srdceryvná balada plná vzpomínek na otce bohužel nezískala moje sympatie. Další balada „Wither“ není špatná, ale zase není úplně kulervoucí. Nejlepší na albu je ale epos „The Count of Tuscany“. Tahle píseň by měla být společně s několika dalšími definicí Dream Theater – má všechno, co od nich může člověk chtít. Riffy, změny tempa, chytlavý refrén, zajímavý příběh, dobrá sóla a vůbec instrumentální části, klidnou pasáž a finále, které postupně graduje. Excelentní.

Album rozhodně není perfektní. I když se mi „The Shattered Fortress“ líbí, nemůžu zapřít podobnosti v ostatních písních a to už by se stávat nemělo. Epická „The Count of Tuscany“ je výtečná, pak jsou na albu i dobré písně, pak dobré části v horších písních a pak nuda. Opravdu velcí fandové asi zuří, pro mě to zas tak špatné není a pro někoho, kdo do Dream Theater teprve proniká nebo k nim nemá takový vztah, je to asi skvělý odrazový bod a přinejmenším dobré rockové/metalové album.


Skindred – Shark Bites and Dog Fights

Skindred - Shark Bites and Dog Fights
Země: Velká Británie
Žánr: alternative metal / reggae rock
Datum vydání: 1.9.2009
Label: Bieler Bros. Records

Hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Skindred se po dvou letech vrací na pulty obchodů, e-shopů, iTunes a prostě všemožně, kde se dá hudba získat. Vydavají totiž své další EP s názvem “Shark Bites and Dog Fights.” Skindred před dvěma lety nasadili vysokou laťku s albem “Roots Rock Riot”, které dosahovalo opravdu vysoké kvality, to se projevilo jak na prodaných kusech, tak vysokými hodnoceními v recenzích. Při oznámení dalšího alba se většina ptala na jednu otázku – povede se jim tento kousek zopakovat?

Při vydání singlů “Stand for Something” a “Electric Avenue” (cover od Eddyho Granta) to tak vypadalo. “Stand for Something” se vůbec řadí mezi top 3 písně, co skupina kdy vytvořila, a “Electric Avenue” si drží jejich klasický standard. Po poslechnutí celého alba budete ale mírně zklamáni. Songy jsou poměrně nezáživné a nemá nic společného se Skindred, jak je známe. Neutáhne to ani Benji Webbe, který zapadl do průměru se skupinou. Písně jsou pomalejší, není tu tolik tvrdá basovka, riffy ztrácejí svou šťávu a bicí ubraly na rychlosti. Zkrátka celé album je takové nezajímavé, nedodělané, jako by písně tvořili noc před vydáním. Výjimkou je již výše zmíněná “Stand for Something”, po ní následuje “You Can’t Stop It”, která ještě jakž takž jde, určitě nadprůměr na albu. Další na řade je “Electric Avenue”, a pak jako by se slehla zem po nápadech, prostě jako by se těmito skladbami vyčerpali a nic nového je nenapadlo. Písním chybí energie, šťáva a nasazení jako v albech minulých. Skupina se opět i pokusila o pár reggae songů, tentokrát ne moc povedeně. Písně “Corrupted” a “Who Are You?” si na albu své místo vůbec nezaslouží, jako by se Skindred vykašlali na svůj styl a zásady, kterých se drželi.

Poměrně kratší recenze, ale kritiky se na toto album dostalo už příliš. Skindred neoslnili, zklamali a zapadli do tmy. S minulými kousky “Roots Rock Riot” a “Babylon” to nemá nic společného. Výjimkou je snad pouze song “Stand for Something”, který ale bohužel sám celé album neutáhne. Nebýt této písně, hodnocení je podstatně nižší.


Hatebreed – Hatebreed

Hatebreed - Hatebreed
Země: USA
Žánr: hardcore
Datum vydání: 29.9.2009
Label: E1 Music

Hodnocení: 6/10

Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 6/10
Seda – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

K novince Hatebreed jsem přistupoval s mírným despektem. Před vydáním totiž kapela rozhlašovala, že si tam každý najde to svoje, a když tohle někdo řekne, já osobně to chápu jako snahu o oslovení většího počtu lidí, nebo-li cestu kompromisu, což je něco, co nemám zrovna v oblibě. Jasně, občas se ukáže, že se jedná pouze u můj předsudek a deska je kvalitní, jenže u “Hatebreed” se mé obavy vyplnily.

Abychom si rozuměli hned od začátku, rozhodně netvrdím, že je “Hatebreed” shit, to vůbec, přesto mám ale z alba mírně rozpačitý pocit. Kapela si sama na sebe upletla bič v podobě snahy o oslovení širšího spektra vyznavačů tvrdé muziky, a to mi radost zrovna nedělá. Neříkám, že progres nesmí být, ale jestli Hatebreed budou chtít i příště pokračovat tímhle stylem, asi je už na jejich cestě nebudu moct následovat.

Album ale začíná pěkně. První song “Become the Fuse” je přesně tou nakládačkou, jakou mám od Hatebreed rád. Kdo slyšel předchozí fošny, ví, o čem mluvím. Zato hned v druhé “Not My Master” se objevuje ono “něco navíc” (nazvěme to třeba snahou o multižánrovost), co mně osobně nesedí. V předehře refrénu se objevuje kytarová vyhrávka, která mi do stylu kapely prostě vůbec nepasuje. V tomhle případě mě to ale ještě neirituje nějak moc. Pořád nezahazuji flintu do žita a čekám, co se na mě z reprobeden vyvalí dál.

Několik dalších písní se mi vesměs líbí, některé víc (povedená videoklipovka “In Ashes They Shall Reap”), některé už méně (“Hands of a Dying Man”). Že mé obavy nakonec byly oprávněné, se naplno projevuje až v songu “No Halos for the Heartless”, kterou totálně kurví jakýsi popěvek, jenž na mě prostě působí jako přestřel. Tohle teda ne. Další “bomba” je “Every Lasting Scar”, kde se Jamey Jasta snaží jakoby o neřev, což mi naprosto trhá uši. A právě takovéhle “prkotinky” jsou tím, co mi na albu vadí.

Čím víc se “Hatebreed” blíží ke svému konci, tím horší pocit z ní. Když album poslouchám teď, končím někde kolem pátého songu a jsem spokojený. Oproti předchozímu “Supremacy” se tak jedná o citelný propad, čemuž napovídají i o dost nižší prodeje. Snad to pro Hatebreed bude signálem pro návrat k tomu, co jim jde nejlépe. Nepochybuji sice, že by nové písničky zanechaly kotle pod podiem chladnými, to mně osobně ale nestačí…


Megadeth – Endgame

Megadeth - Endgame
Země: USA
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 14.9.2009
Label: Roadrunner Records

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

“Konec hry”… název nového alba Megadeth, který rozhodně neznamená konec pro skupinu. Jestli tohle album nevystřelí Mustaina a spol. zpátky na vrchol a do souboje o nejlepší desku roku, tak jsem bengálská tanečnice. Dámy a pánové, nebudu to tajit, tohle je absolutní pecka. Podle všeho to vypadá, že “Endgame” zachrání pověst mohutné kapely, která patří do Velké thrashové čtyřky a nepropadne se do sraček jako kolegové Metallica (která mě nepřesvědčila svou novinkou), Anthrax (šaškárny se sháněním vhodného zpěváka už jsou trapné) a Slayer (od kterých vůbec nic nečekám a myslím, že v tom nejsem sám).

Jak už někde Dave Mustaine říkal, námět k Endgame dostal po zhlédnutí jakéhosi dokumentu o Bushovi a americké politice, ve které se absolutně nevyznám, tak ji radši pitvat nebudu, ale můžu prozradit témata ostatních songů. Dave se kromě politiky na albu věnuje i bankovní loupeži (“44 minutes”) nebo závodění (“1,320′”). Jedním z hlavních důvodů, proč je deska prostě výborná, je změna kytaristy – místo tentokrát vzal Chris Broderick (známý z Nevermore a Jag Panzer), který se k Megadeth hodí asi jako Marty Friedman, který byl to nejlepší, co Megadeth potkalo.

Endgame” sice nepřekoná klasiky, jako je “Countdown to Extinction”, ale dovolím si říct, že je stejně kvalitní. Posluchače dostane už prvním songem – instrumentálkou “Dialectic Chaos“, navazující do “This Day We Fight” (asi trochu po vzoru alba “So Far, So Good… So What!”), při které pravděpodobně budete říkat něco jako: “Jo, vole, Megadeth je zpátky!” Šílená sóla a melodie naznačují, že obě kytary jsou v dokonalé harmonii a kapela nalezla snovou sestavu.

Když nad tím tak přemýšlím, můžu s klidným srdcem říct, že na albu vlastně není žádná vyloženě špatná skladba. Možná by se našlo pár slabších míst, ale hned nastoupí něco co přitáhne vaši pozornost a ani chvíli se nebudete nudit. Nejslabší článek alba je asi balada “The Hardest Part of Letting Go… Sealed with a Kiss”, která se ale dá poslouchat a nedá se říct, že by se do alba hodila.

Dave je v dobré formě a zvládá si hrát s hlasem a nezapomíná ani na kytaru. Pořád mluvím jen o kytarách, tak skočíme na další nástroje. Shawn Drover odvádí dobrou práci, stejně jako James Lomenzo, který sice nedokáže nabídnout, co se týče hry na baskytaru, nic nového, ale taky dělá, co může. Díky křišťálově čisté produkci si ho užije každý, slyšet je opravdu každý tón.

“Endgame” je absolutní vítězství a doufám, že to tak pociťují i ostatní a nejen já, protože nechci slyšet že jsem zase přestřelil hodnocení (smích). No, možná jsem trochu subjektivní, jenže ona je to prostě BOMBA!


Tenacious D – The Pick of Destiny

Tenacious D - The Pick of Destiny
Země: USA
Žánr: comedy rock
Datum vydání: 14.11.2006
Label: Epic Records

Tracklist:
01. Kickapoo
02. Classico
03. Baby
04. Destiny
05. History
06. The Government Totally Sucks
07. Master Exploder
08. The Divide
09. Papagenu
10. Dude
11. Break In-City
12. Car Chase City
13. Beelzeboss
14. POD
15. The Metal

Hodnocení: 7/10

Zbytek redakce hodnotí:
Earthworm – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Tenacious D je velice zvláštní skupina, která je vedena spíše herci než muzikanty. Kapela se do podvědomí fanoušků dostala až svým filmem, vydaným v roce 2006. Na svém kontě má Jack Black a Kyle Gass (nebo zkráceně JB a KG) dvě alba, film a DVD se záznamem ze svého koncertu. Tenacious D fungují už od roku 1994, v té době například měli svoji stejnojmennou show na televizní stanici HBO. S debutovým albem přišli v roce 2001, této práci se dostalo velice dobré kritiky, přestože songů tam máte asi jen pět, ostatní jsou jakési proslovy, různé situace a podobně. Tenacious D dokonce vystupovali i s legendární Metallicou na jednom koncertě, kde jí dělali předkapelu.

„The Pick of Destiny“ je vlastně soundtrack k jejich filmu. Film pojednává o vymyšleném vytvoření a vývoji jejich skupiny. Všechny písně, jak jdou po sobě, jdou stejně po sobě jako ve filmu. První píseň na albu, „Kickapoo“, v které hostuje i velice známý zpěvák Ronnie James Dio, je o smyšleném domově mladého JB, který uteče od rodiny a vydává se do Holywoodu, kde potkává KG a v songu „Classico“ máte jejich první (ve filmu) společné dílo. „Classico“ je předelaná minutová píseň od Johanna Sebastiana Bacha doplněná o velice komický text. Texty jsou největší sílou Tenacious D, herectví v krvi obou aktérů se prostě nezapře. Nástroje, které skupina používá, jsou dvě akustické kytary, neznamená to ale, že se nedočkáme pořadných riffů z elektriky nebo beatů z bicích, na tyto části si skupina vždy pozve nějaké hosty. Např. právě „Kickappo“ a „Classico“ jsou jedny z těch akustických, dále jsou to například třetí „Baby“, pátá „History“ nebo desátá „Dude“.

Největším vyvrcholením alba je definitivně třináctá „Beelzeboss“, tento song je dokonce vrcholem kapely. Píseň je dlouhá přes pět minut a pojednává o souboji s ďáblem, kterého se jim nakonec se štěstím povede poslat zpět do pekla. Tato píseň je hlavně o textu, a pokud jste neviděli film, song vám asi moc nedá, je to ale skutečně výborné. V ďáblově části (který miluje metal, protože je ďábel), máte „fucking-tasty riff“, to je prostě klasický metalový flák. „Beelzeboss“ se střídá z pomalého do rychlého, poté do chvíle nejistoty JB a KG, kteří nakonec předvedou své veledílo („masterpiece“), kterým pošlou ďábla zpět. Po ďáblovi na vás čeká „POD“ („Pick of destiny“), píseň, která se dočkala i svého videoklipu. A poslední je song s názvem „The Metal“, který pojednává o tom, že metal prostě nic v historii nepřekoná a že bude vždycky na vrcholu a krok před ostatními. „The Metal“ se také dostal do hry „Guitar Hero 3“.

„The Pick of Destiny“ je spíše soundtrackem a do filmu se výborně hodí. Na poslech máte o něco menší zážitek, pokud jste ale viděli film, který je velice povedený, opět si projdete chvíle a vtipné situace. Song „Beelzeboss“ si budete pouštět, až si ten text celý nakonec úplně zapamatujete. Tenacious D je zvláštní skupina, jejich největší specialitou jsou živé koncerty, a jestli tihle někdy do Čech přijedou, neměl by si je nechat ujít nikdo. Bude vás čekat skvělá, nezapomenutelná show.


Skindred – Roots Rock Riot

Skindred - Roots Rock Riot
Země: Velká Británie
Žánr: alternative metal / reggae rock
Datum vydání: 23.10.2007
Label: Bieler Bros. Records

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Skindred se dají označit jako unikát na hudební scéně. Jako jedni z mála dali dohromady reggae styl s tvrdší hudbou. To nejde k sobě, říkáte si? Toto album vám ukáže pravý opak, Skindred tuto kombinaci výborně vypilovali a vypracovali ke skvělému poslechu. “Roots Rock Riot” je pořadově druhé album této velšské skupiny, debut těchto hudebníků vyšel v roce 2002 a nesl název “Babylon”.

U mikrofonu není kdo jiný než známý Benji Webbe, který nepůsobí celou svou kariéru pouze ve Skindred, pomáhal také dělat vokály i pro Bullet for My Valentine nebo Soulfly. V minulosti také vystupoval s Dub War, do podvědomí fanoušků se ale zapsal až se Skindred, kde také nasbíral největších úspěchů. “Roots Rock Riot” je album dva roky staré, momentálně skupina pracuje na novém EP s názvem “Shark Bites and Dog Fights”, jež má vyjít tento měsíc, dva zveřejněné singly můžete okusit na MySpace skupiny.

Roots Rock Riot” se hlavně vyznačuje skoky z čistého zpěvu a pomalejších riffů do tvrdších nářezů, tento skok je hlavně ve třetí “Rat Race”, kde je zhruba 40 vteřin vyvrcholení celé písně, Webbe, ač byste to u něj nečekali, na vás v nečekané situaci vytáhne své tvrdší já a ukáže, že i když po většinu písně zpívá čistě, lehčí scream a podobně mu není cizí. Při poslechu tohoto alba jsem se na několik dní zasekl pouze u prvních tří songů, které jsem sjížděl pořád dokola a dokola. “Roots Rock Riot”, “Trouble” a “Rat Race” se opravdu vyvedly a zatím se řadí na nejlepší počiny kapely. Po těchto třech písních jsem možná zbytečně přehlížel další část alba, která je spíše reggae-rocková, nežli metalová. Původnější tvrdost se vrací v šesté “Destroy the Danclefloor” nebo deváté “Spit Out the Poison”. Pokud jste velikým fandou reggae, tak jsou pro vás písně typu “State of Emergency”, “Rude Boy for Life” nebo “Cause ah Riot” Tato trojka je nejvíce reggae propojená s rockovějšími riffy, reggae není zrovna šálek mého kafe, v tomto propojení se to ale velice dobře poslouchá.

Co říct ke konci… čekají na vás skoky z pomalejšího do rychlejšího a naopak, skvělé změny stylu zpěvu, kytar i rychlejší tempo bicích, když je to potřeba. Po poslechu toho alba budete muset uznat, že metalo-reggae-rock v podání této skupiny prostě k sobě jde. “Roots Rock Riot” je bez pochyby nejlepší album ve svém stylu a žánru. Ačkoliv moc dalších takových skupin neznám, nedovedu si představit, že existuje něco lepšího než toto.


Five Finger Death Punch – War Is the Answer

Five Finger Death Punch - War Is the Answer
Země: USA
Žánr: groove / alternative metal
Datum vydání: 22.9.2009
Label: Prospect Park / Spinefarm Records

Tracklist:
01. Dying Breed
02. Hard to See
03. Bulletproof
04. No One Gets Left Behind
05. Crossing Over
06. Burn It Down
07. Far from Home
08. Falling in Hate
09. My Own Hell
10. Walk Away
11. Canto 34
12. Bad Company
13. War Is the Answer

Hodnocení: 8,5/10

Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 7/10
H. – 5/10
Seda – 5,5/10

Průměrné hodnocení v redakci: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Možná jste zaspali několik posledních měsíců, možná prostě nemáte rádi změny a možná se vůbec nezajímáte o řadu moderních thrashmetalových kapel, kterých na svět vyskakuje v poslední době více a více. Ačkoli se může na první pohled zdát, že právě neo-thrash hudebních formací spíš ubývá, pořád jsou mezi námi takové kousky, na něž se prostě nevyplatí zapomínat. Příkladem budiž Five Finger Death Punch, kteří v roce 2007 vyskočili odnikud a způsobili kalamitu v hudebních žebříčcích, přehrávačích a hlavách. Jejich debutová deska „The Way of the Fist“ byla plná chytlavého materiálu, jenž byl velice precizně sestaven. Zároveň se ale posluchači dělili spíš na dva tábory – buďto je miluješ, nebo nenávidíš. Rok se s rokem sešel, nedočkavci nedočkaví jak panicové začali pořizovat adventní kalendáře a my máme tu čest znovu vstoupit do, dá se říci, totožné řeky, tentokrát však s očekávanou deskou „War Is the Answer“. A jak na tom je? To se dočtete o pár řádků níže, jako obvykle si ale neodpustim pár zbytečných keců o již tak krátké historii kapely. Trošky rádoby chytrých řečí není nikdy na škodu, zvláště když víte, co posloucháte, ale už ne koho.

Zkuste se ráno probudit a představit si, jaké by to bylo, kdybyste se narodili slepí. Hrůza co? O den později se zkuste probudit s nápadem, že založíte kapelu, na které budou pracovat jen ti nejlepší hudebníci a technici. To už možná nedokážete, ale Zoltan Bathory, zakladatel formace U.P.O., dotáhl svůj nápad až do konce. Možná nesehnal ty nejlepší z elitních muzikantů, ale rozhodně dal do kupy něco, v co možná ani nedoufal. Slovo dalo slovo, ruka se střetla snad jen s rukou a později se připojil i Ivan Moody, doposud známý jako vokalista z Motograter, kteří jsou svou hudbou od Five Finger Death Punch vzdáleni přeci jen pár skoků, přesto je vidět, že Ivanovi tento styl sedí jako nůž na krku. Dokáže vyvážit hluboké a drtivé tóny s klidným, vyrovnaným a značně melodičtějším hlasem.

Dále tu máme Jeremyho Spencera, bubeníka, který stál za zrodem W.A.S.P.. Nebýt jeho schopností a velice výrazných kopáků, desky by ztratily dosti znatelný kus atmosféry. Dá se říci, že stejná věc platí i pro baskytaru, kterou budete při poslechu „War Is the Answer“ vstřebávat všemi otvory. Matt Snell je téměř nepřehlédnutý díky svému pačesu, jež mu ovšem roste na bradě. Mnozí z nás by se nestyděli za to samé, ovšem na vršku hlavy. Právě baskytara a bicí jsou poznávací značky nové desky. Během cestování po světě se navíc připojil i nový kytarista Jason Hook, který má za sebou taktéž slušnou hudební praxi.

Jak tedy sami vidíte, Five Finger Death Punch měli úspěch svým způsobem jistý. Začínající kapela, která znovu nakopla zájem o moderní thrash metal, se jen tak nevidí. Tedy alespoň ne tak často. A jak vznikl název kapely? Pokud jste viděli film „Kill Bill“, tak se v některých scénách mluví o legendárním úderu, kdy protivníka zasáhnete pěti prsty na určitých tlakových bodech a on následně, téměř okamžitě zemře. Jak vidíte, Zoltan je určitě nefalšovaný filmový fanda.

Teď už konečně trošku místa pro samotné „War Is the Answer“, kvůli kterému tu přeci jenom jsme. Pro začátek možná bude stačit, když si desku porovnáte s prvním počinem, „The Way of the Fist“, jelikož se jedná o téměř totožný recept, akorát silně provařený přes kvalitní síto. Což rozhodně není špatně, naopak, hoši dohromady skloubili parádní mix tvrdé úderné muziky s melodickými částmi. Jakmile do ruky uchopíte obal CD, dojde vám, oč tu běží. Válka, konflikt, pustošení a trýznění vlastního sebevědomí. Celkem fešný přebal desky je perfektní vodítko k tomu, aby vám došlo, že album bude plné ostrých slov, drsných pohledů, ale zároveň milosrdné vůči uším posluchačů, kteří se snaží uklidnit.

Ať už očekáváte cokoliv, už při prvním poslechu vám okamžitě dojde, že „War Is the Answer“ rozhodně není přelomová deska, ale rozhodně je to neuvěřitelně chytlavý kus plný svižného materiálu. A co víc dodat? Poslouchá se perfektně! Pokud se budete k něčemu vracet, je to právě toto album. Samozřejmě vám může a nemusí sednout, to už je otázka vkusu, který já možná nemám nebo mám, ale značně podroušený. A pokud je člověk jako já schopen během jednoho dne poslechnout album desetkrát, tak je něco špatně.

A o co že tu jde? Jak jsem řekl, „WISA“ (není to padělek kreditní karty, ale zkratka desky, jen pro pořádek) je plná tvrdých rytmů. Baskytara se vás bude snažit rozdrtit v téměř každém momentu a bicí do vás budou létat ze všech stran. Právě neustálé bušení kopáků popotahuje svižnost hudby zase o úroveň dál. Co se týká vokálů, v některých místech působí lehce podladěně, později je naopak Ivan ohýbá jak ženské přes stůl. Nejlepší bude, když si jako příklad uvedeme pár písní. Ještě ale malý moment. Kytarová složka je taktéž doladěná do posledního detailu, mohli bychom jí ale vyčíst fakt, že v rychlejších písních bývá mnohdy hůře čitelná a ne tak výrazná jako ostatní instrumenty. Přesto vše funguje jako celek výborně.

A nyní skokem takový menší rozbor jednotlivých hlaviček celé mozaiky. Úvodní píseň „Dying Breed“ je v mých očích pravděpodobně zároveň nejlepším kouskem z celého alba, který jasně prezentuje Five Finger Death Punch a jejich hudbu. Brutální nástup po chvilce vystřídá sympatický refrén, prokládaný hned několika hlasy. „All I’ve wanted was your honesty…“ jak praví úryvek z klidnější části písně, zní po nástupu kytar a bicích skvěle. Pokud byste se měli na nějaký song zaměřit, je to právě tento. Pokračujeme přes kousek „Hard to See“, jenž se stal zároveň pilotním singlem k propagaci desky. Video samozřejmě naleznete někde okolo. Spíše usedlejší píseň, která vás má uchránit před blížící se hrozbou v podobě třetího songu s názvem „Bulletproof“. 50 Cent byl možná neprůstřelný, ale tohle by ho položilo na prdel. Právě tato píseň se řadí do vínku těch rychlejších a pekelně návykových. Pusťte si první, výše jmenovanou, přidejte několik nasraných slov a vznikne tohle! Takže palec vzhůru, další podařený kousek!

Five Finger Death Punch

Pokud bychom vztáhli veškeré dění na albu k jeho tématu, tedy konfliktu a válkám, dalo by se s lehkou nadsázkou říci, že první polovina alba, je právě ten nelítostný boj v zákopech, zabíjení, vztek a zmatek. Čtvrtá píseň v řadě, „No One Gets Left Behind“, je důkazem toho, že chaos není vůbec na obtíž. Pokud se zaměříte na lyrický obsah této písně, tak vám dojde, co je dneska znovu v módě. Kritika válečných konfliktů, rozhodnutí, která udělají z lidí zvířata na frontě. To vše je lehce sarkasticky a ironicky vyjádřeno v této písni. „Crossing Over“ je první klidnější v řadě. Možná si říkáte, že mám pro charakter písně nějaké divné měřítko, ale v porovnání s předchozími kusy se rozhodně jedná o úplně něco jiného.

„Burn It Down“ byl vůbec první song, který kapela uveřejnila jako ukázku. Není to nic jiného než další nasraná píseň, se kterou jsme již měli tu čest, dá se říct, že nejkladnějším momentem této skladby je perfektní kytarový riff v druhé polovině. Jinak nic, co by vás chytlo za hubu. V pořadí sedmá píseň „Far from Home“ je prakticky balada. Na každé desce podobného ražení musí být alespoň jedna taková píseň, která nutí ostatní se nad něčím zamyslet a zároveň tím tlačí na ostatní posluchače, přičemž řve do světa: „Hele, my taky máme svědomí a jsme jenom lidi!“ Nic to nemění na tom, že se poslouchá skvěle.

Pokud přeskočíme relativně nic neříkající „Falling in Hate“, zastavíme se u „My Own Hell“, ve které Ivan dělá s hlasem psí kusy. Výškové přeskakování hlasu a pomalé odříkávání textu má za následek fakt, že si prostě musíte celou píseň poslechnout, ačkoliv vás nemusí ani zdaleka bavit. Jestli jsem tedy označil první polovinu desky za boj, druhá polovina je právě uvědomění sebe sama a rozeznání toho, kdo je vlastně v opravdovém boji přítel a nepřítel. Pokud jste měli tu čest se snímkem „Platoon“ / „Četa“, děj by se dal rozložit na jednotlivé části. Pokud budeme natolik drzí, tak „War Is the Answer“ přirovnáme právě k tomuto filmu. Jednotlivé scény si totiž velice lehce přiřadíte k jednotlivým písním.

Píseň „Walk Away“ je další spíše průměrný kus, pozornost si například zaslouží čistě instrumentální „Canto 34“, ve které vynikne um jednotlivců kapely. Stejně jako byla deska otevřena, je i uzavřena. Píseň „War Is the Answer“ je nekompromisní kus, plný zloby. Přesto že je v tomto songu koncentrace slova „fuck“ veliká asi jako samotného Ruska na planetě, konec dobrý, všechno dobré.

A jak je to tedy s celou deskou? Je prostě skvělá a možná je to jedno z nejlepších alb tohoto roku. V záplavě průměrných a nic neříkajících titulů vykukuje s precizním dílenským zpracováním a perfektně podaným materiálem. Pokud vás bavil předchozí počin, neváhejte a poslechněte si. Pokud vás předchozí počin nebavil, dejte hochům ještě jednu šanci, určitě si to zaslouží. Těch 45 minut prožijete naplno. Smekám a snad se brzy uvidíme zase!