Letos na podzim se urodilo nevídané množství velkých popových nahrávek… myšleno velkých co do věhlasu interpreta, ne nutně kvality. A z toho všeho patřilo album “Artpop” od Lady Gaga k tomu, o čem jsem si myslel, že bude z té záplavy to lepší, protože i přes někdy přehnanou dávku exhibicionismu a pseudo-šokující image, jež může šokovat maximálně tak vaší babičku a redaktory bulvárních plátků, kteří to mají v popisu práce, se té ženské nedá upřít jistá zajímavost, talent i hudební úroveň – na poměry mainstreamového popu, samozřejmě.
Výsledek ovšem dopadl tak nějak napůl. Zcela jistě je “Artpop” o několik tříd výše než třeba totální brak “Bangerz” od Miley Cyrus, ale pořád jsem asi čekal trochu víc. Na desce mi totiž strašně vadí jedna věc – nefunguje to jako deska, vlastně to ani není deska, spíš se jedná o sbírku náhodných songů, které možná samy o sobě nejsou špatné, ale dohromady v rámci jedné nahrávky toho moc neřeknou. Najdou se zde hodně povedené kousky, jakými jsou třeba titulní “Artpop” a “Venus” s povedeným refrénem (podle mě asi dvě nejlepší skladby, titulka jednoznačný vrchol), ale nakonec je úplně v pohodě i první singl “Applause” nebo věci jako “G.U.Y.” či “Sexxx Dreams”.
Na druhou stranu “Artpop” obsahuje i písničky, které mi v kontextu zbytku přijdou trochu mimo. Tím mám na mysli třeba unylou baladu “Dope”, jež se mi k tomu, čím a jak se LadyGaga prezentuje, vůbec nehodí, nebo rapem okořeněnou “Jewels n’ Drugs”, což je zrovna kus, který se tam asi zatoulal z úplně jiného alba. Docela škoda toho debilního rapu, protože momenty, které má pro sebe čistě hlavní protagonistka, mají něco do sebe. Zbytek je takový trochu nevýrazný, ale pořád slušně poslouchatelný (“Manicure”, “Do What U Want”), nebo rovnou vata (část mezi písničkami “Artpop” a “Applause” je v podstatě hluchá).
Je to škoda, neboť zrovna Lady Gaga určitě má na to, aby točila opravdu kvalitní popové desky, ale na to by bylo potřeba víc (hudební) odvahy a osekat nezáživnou výplň na minimum.
O Jarboe jsem poprvé slyšel ve společném projektu s Neurosis, později pak i na starších deskách dalších velikánů Swans, v nichž působila do rozpadu v devadesátém osmém a spolupracuje s nimi i po obnovení aktivity. O Kittchenovi před zhruba dvěma měsíci ve spojitosti s post-hudbou a pár dalšími jmény českého indie popu. Každý z interpretů sliboval jiný rozměr. Oba dva spojuje experiment a alternativní přístup k hudbě, Kittchen však disponuje čímsi, čemu by se dalo říkat folk/noise pop kořeněný zatraceně hořkými texty, jež se točí kolem sociálních a existenciálních témat, Jarboe pak charakterizuje mystická, snivá atmosféra. Celý večer však dopadl docela jinak, než jsem prve očekával.
Dejvická kavárna Potrvá mě toho chladného, pátečního večera přivítala velmi přívětivě. Útulné prostředí, přátelská obsluha, jediným neduhem byl nedostatek místa, ve kterém jsem si i přes svoji zanedbatelnou tělesnou schránku připadal jako slon v porcelánu. Polovina kavárny totiž byla doslova za závojem, za nímž se připravovali hudebníci a několik stolů v přístupné části obsadil merchandise. Místo pro návštěvníky se tedy poněkud smrsknul a s vidinou toho, že bych měl s kolegou hodinu postávat s pivem v ruce, než koncert započne, jsem se rozhodl hledat dočasnou nálevnu o dům dál (kterou jsem mimochodem úspěšně našel).
Návrat jsem trefil přesně na začátek Kittchenova vystoupení. Abych na osobu zahalenou kombinací kukly, jaké užívají zásahové jednotky, a kuchařské čepice, viděl, musel jsem se již protlačit přes slušný dav. To už se rozeznívaly první tóny setu, který se začal odvíjet po půlhodinové spirále, na jejímž konci jsem byl v docela jiné dimenzi než na jejím začátku. Osobně jsem na základě poslechu obou desek očekával trochu odlišný zážitek, totiž performanci postavenou na existencialitě, melancholii, drobných depresích všedního dne s důrazem na tu folkovější notu. Namísto toho si to však Kittchen, doprovázen Tomášem Neuwerthem na baskytaru, namířil s šestistrunkou v ruce vstříc ambientu, kytarové složce a očekávanému soft-noisu. Intimnost, upřímnost, vstřícnost, skromnost, nevím, jak lépe tu půlhodinu, během níž hudební kuchtík vařil pro třicet, čtyřicet hladových krků, popsat. Krmil nás “Bouřkou”, “Exitem” a pár dalšími chody, jejichž názvy si nevybavím. Mě osobně nejvíc chutnala závěrečná “Řež”, která sice nebyla žádným masakrem, zato jsem si u ní zavzpomínal na své časté cesty Ústí nad Labem-Praha a zpět a docenil ji i okem člověka, který ví, kde kuchař z Doks bere inspiraci. Trochu mě pak zamrzelo, že jej někteří jedinci z publika nepřijali docela s otevřenou náručí. Chápu, že množina posluchačů Jarboe byla mnohem větší než průnik posluchačů obou interpretů, na druhou stranu několikeré tužebné, nespokojené volání po Jarboe mi nepřišlo košer, obzvlášť když přihlédnu ke krátkému hracímu času. Co už, tak nějak jsem si zvykl, že lidé jsou schopní v tu nejnevhodnější chvíli přidat hořké koření, které chtě nechtě doplní jinak příjemný ocas o hořkou pachuť.
Během výše zmíněných myšlenek, které se mi honily hlavou, si Kittchen s Tomášem sbalili své nádobíčko a vyklidili podium, aby jej mohla převzít hlavní hvězda, uhrančivá diva Jarboe. Uhrančivost je opravdu vystihující pro celý, zhruba padesáti minutový set, který pro mě skýtal jedno překvapení za druhým. Třeba už jen doprovod v podobě P. Emersona Williamse (Choronzon, Veil of Thorns), který Jarboe doprovázel na kytaru. Mírné rozčarování přinesl fakt, že jde o kytaru akustickou, což celému vystoupení hned dalo jiný, mnohem intimnější nádech. Vzdal jsem jakékoliv pokusy se dostat přes stísněné publikum mačkající se v ještě stísněnější (jinak velice útulné) prostoře, abych lépe viděl, co se na pódiu děje. Bohatě mi stačilo stát u baru a nechat skrz sebe plynout hudbu. Pokud duo Kittchen–Neuwerth kuchtili existenciálně laděnou elektroniku, Jarboe doprovázená Emersonem odvíjeli klubko sestávající se z hypnotických nálad a hudebních motivů vyjádřených jen a pouze skrze zpěv a akustickou kytaru, čímž měla k výše zmíněménu folku velmi blízko, jakkoliv k němu má na sólových albech daleko. Nevím sice, zda skladby z nové desky “Symphony for Shiva“, kterou přijela umělkyně do Prahy představit, jsou čistě akustické, nebo šlo o převod do akustické podoby, pro mě to však bylo ve výsledku vedlejší. Nejen proto, že má znalost tvorby Jarboe se pohybuje spíše v rámci starších alb, a z těch, pokud mě paměť neklame, nepadlo vůbec nic. Na koncert jsem šel s hlavou otevřenou doposud nepoznanému, než abych žádal mě známé písně – a vyplatilo se. Jarboe mě uhranula svoji hloubkou, mystičností a hlasem, pro jehož barvu ji tolik chovám v oblibě. Došlo i na tvorbu Swans, kterou byl večer završen. Emerson, jenž byl se svojí kytarou po celou dobu spíše v pozadí, začal skutečný rituál, o kterém bych nikdy předtím ani nepomyslel, že se dá na akustickou kytaru zahrát. Když Emerson dohrál, zbýval již jen citát, krátké poděkování a přání dobré noci na rozloučenou.
Následuje procitnutí ze sna a cesta domů. Návštěvníci kavárny Potrvá mohli poznat dva rozdílné světy, které přesto spojovala intimnost prožitku, hloubka, skromnost a velmi příjemná civilnost postavená pokaždé do jiného světla, přičemž prostředí kavárny jen podtrhlo komornost celé akce. Těším se na další setkání s Kittchenem, které nejspíše nebude za dlouho, především jsem ale rád za to, že jsem si tuhle jedinečnou šanci vidět Jarboe nenechal ujít – obzvláště když její hlas mohl skutečně vyniknout. Lepší pátek třináctého prostě nevymyslíte.
Avril Lavigne se vynořila před nějakými 11 lety, kdy přišla se svým debutem “Let Go”, s nímž slavila dost velký úspěch a tehdejší singlovky “Complicated” a “Sk8er Boi” se hrály úplně všude až do zblbnutí, až je člověk prostě musel nesnášet, i když nechtěl. Zpočátku to vypadalo, že půjde o další rychlokvašnou hvězdičku, po níž za dva, tři roky neštěkne ani prašivý pes, jenže Avril se docela chytila, vydávala další desky, které zdobí hodně pěkná prodejní čísla a první místa v žebříčcích, ale hudebně nikdy nešlo o nic převratného. Když zrovna frčelo emo, Avril nahodila stylovou image, ale co do muziky pořád ta stejně nekonfliktní písnička a pseudo-rocková pseudo-rebelie. A co na to novinka, kterou Avril Lavigne pojmenovala po sobě samé?
Pokud někdo čekal, že se Avril pustí do trochu něčeho jiného, asi byl hodně naivní. Hned první singl a úvodní song desky byl pojmenován hrdě “Rock n Roll”, do nějakého opravdového rocku to však má fakt daleko. Ale v cokoliv jiného než rádiový pop rock snad nemohl doufat nikdo, když jí se skládáním podstatné části desky pomáhal někdo jako Chad Kroeger, vrchní kápo titánů žumpovitého patetického rádoby rocku Nickelback, jehož Avril letos v červenci pojala i za manžela (to je ale náhodička, že jí skládá polovinu alba). Když už tu ovšem máme takový kalibr jako Kroeger, pak s ním samozřejmě nesmí chybět sladkobolný duet v uchcané baladě “Let Me Go”. Ach jo…
Pokud se budeme bavit o tom, co jde na albu trochu poslouchat, skončíme u třech kousků. “Bad Girl” zní jako hodně light míchačka dvou songů od Marilyna Mansona, což asi taky nebude náhoda, když v songu hostuje Manson osobně, ale oproti všemu okolo to zní fakt skoro i tvrdě. Nejvíce mě baví “Hello Kitty”, která je alespoň trochu ujetá a proti bezpohlavnímu zbytku zní docela osvěživě. Poslední poslouchatelná věc pak je “Hello Heartache” s pár příjemnými motivy.
Jako celek ale “Avril Lavigne” není nic jiného než mainstreamová nuda, kterou zbaští jen ten, kdo zná pouze věci, co mu předhodí komerční média…
Země: USA Žánr: black metal Datum vydání: 25.10.2013 Label: Season of Mist
Tracklist:
01. Force of the Floating Tomb
02. Darkness Flows Towards Unseen Horizons
03. Obscure Verses for the Multiverse
04. Spiritual Plasma Evocation
05. Master of the Cosmological Black Cauldron
06. Joined by Dark Matter, Repelled by Dark Energy
07. Arrival of Eons After
08. Inversion of Ethereal White Stars
09. Infinite Interstellar Genocide
Na metalové scéně je poměrně běžné kdekoho nazývat legendou, a to i v případech, kdy je to přinejmenším diskutabilní nebo dokonce úplná blbost. Například takoví pořadatelé koncertů jsou kolikrát v rámci co nejlepšího proma schopni tímhle přídomkem častovat i skupiny, které fungují sotva pět let a mají za sebou třeba jedno, dvě alba. Tak trochu výjimkou je v tomhle black metal, protože zde nejsou kapely označovány jako legendární, nýbrž jako kultovní. Dneska se tak mluví skoro už o každém druhém projektu, kulty létají vzduchem s větší kadencí než zákusky při dortové bitvě a dost často jde i o samozvaný kult, kdy to o sobě rozhlašují spíš samotní hudebníci. Díky tomu všemu podobné pojmy už dávno ztratily na údernosti, ale i přesto jsou naštěstí stále kapely, jež můžete bez sebemenších problémů za kult označit, a bude to setsakra na místě – a Inquisition jsou jednou z nich.
Přestože jsou Inquisition americkou kapelou a působí v ní Američané, základy formace položil Dagon během svého pobytu v Kolumbii už koncem 80. let. Po svém návratu do USA se dal roku 1996 dohromady s bubeníkem Incubusem a od té doby fungují jako duo a neustále pilují svůj typický a nezaměnitelný sound – a právě to je možná věc, kterou jsem si na Inquisition vždy cenil nejvíce, že ten jejich black metal je totiž natolik charakteristický, že si jej prostě nemůžete splést. O to se stará především Dagon, na němž stojí dva nejtypičtější elementy muziky Inquisition. Tím je doslova unikátní kytarová práce s melodiemi, na něž mají Inquisition snad patent, a upřímně říkám, že neznám jakoukoliv jinou skupinu, jejíž hra na kytaru by zněla podobně, jako je tomu u Inquisition. Druhým zmiňovaným prvkem je svérázný kvákavý vokál, jenž místy opravdu zní, jako kdyby snad pocházel od žáby. Pokud tvorbu Inquisition neznáte, tak si možná poklepete na čelo, co to jako má být za hovadinu, aby tam kdosi do mikrofonu kvákal, ale ono to prostě funguje naprosto excelentně a přidává to té hudbě další dílek do osobitého feelingu Inquisition.
Tohle všechno jsou ovšem věci, které Inquisition už dávno ve své tvorbě zavedli, takže asi málokoho překvapí, že i nejnovější deska s názvem “Obscure Verses for the Multiverse”, která je celkově šestým dlouhohrajícím počinem v historii skupiny, veškeré typické prvky muziky dvojice Dagon–Incubus obsahuje také a v hojné míře. Z tohoto pohledu novinka určitě nepřekvapila, ale asi jen těžko šel někdo do poslechu s tím, že očekává, že Inquisition nějak brutálně uhnou ze svého nastoleného směru nebo se dokonce zbaví svého originálního soundu. Pro mě osobně bylo “Obscure Verses for the Multiverse” zajímavé z trochu jiného důvodu (když pominu, že jeden z důvodů, proč se na album těšit, byl ten, že to jsou prostě Inquisition), a sice že právě minulý opus “Ominous Doctrines of the Perpetual Mystical Macrocosm” z roku 2010 – i když asi půjdu trochu proti proudu – pro mě byl dosavadním vrcholem celé diskografie kapely, tak jestli se povede nastavenou laťku posunout ještě o kousek výš, což už by znamenalo fakt absolutní bombu, jelikož “Ominous Doctrines of the Perpetual Mystical Macrocosm” je podle mého skromného soudu po všech stránkách naprosto excelentní deska, jež zcela právem patřila mezi žánrové vrcholy svého roku.
Pravda je taková, že to se v mých očích nepovedlo a novinka svého fenomenálního předchůdce nepřekonala. I když je mi zcela jasné, že se najdou fandové, kteří se mnou nebudou souhlasit, pro mě osobně vrcholem stále zůstává zcela jasně “Ominous Doctrines of the Perpetual Mystical Macrocosm”. To ovšem v žádném případě neznamená, že by “Obscure Verses for the Multiverse” byla špatná deska, protože tak to není ani omylem. Inqusition i tentokrát nahráli vážně skvělé album, které do posledního puntíku naplňuje to, co chci od Dagona a Incubuse slyšet. Co to je, zaznělo už výše – samozřejmě se jedná o onen charakteristický sound a z něj pramenící nezaměnitelný feeling. Osobně se mi nejvíc zamlouvají songy, kde je právě tohle nejmarkantnější, což je na novince případ například titulní “Obscure Verses for the Multiverse”, “Joined by Dark Matter, Repelled by Dark Energy”, “Arrival of Eons After”, “Inversion of Ethereal White Stars” nebo třeba “Master of the Cosmological Black Cauldron” s jednou perfektní pasáží ve svém středu. Ne, že by ostatní písničky ony typické prvky Inquisition neobsahovaly, protože ta deska je jimi doslova přecpaná celá, ale ve jmenovaných kusech mi přijde, že ony vybrnkávané melodie čistě pocitově hrají o trochu podstatnější roli, což se mi líbí.
Hlavní je však to, že “Obscure Verses for the Multiverse” rozhodně nedělá jménu Inquisition ostudu a jedná se o desku, která naprosto bezezbytku naplňuje kvalitativní standard skupiny. Že jsou mezi jednotlivými počiny mírné odchylky a že třeba předchozí fošna mně osobně sedla ještě víc, už je věc relativně vedlejší, protože stěžejní je fakt, že ta úroveň tam pořád je a že Inquisition opět potvrdili, že nejsou mnohými opěvováni jen tak pro srandu.
Další názory:
Nesvatá dvojice z USA vydala své šesté dlouhohrající album, které bylo jejich fanoušky velice očekáváno. Rozhodně ne nadarmo, Inquisition totiž platí za smečku, která nabízí svojský zvuk, zajímavou textovou náplň a celkově zážitek z poslechu jejich hudby. Není tomu jinak ani na aktuální fošně. Dagonův typicky skřehotavý vokál dominuje výletem kosmickými dálavami. Podtrhuje jej relativně originální zvuk i způsob hraní kytarových riffů a vybrnkávané melodie, které si mě okamžitě omotaly kolem prstu. Za všechny můžu zmínit krásné vybrnkávání v “Joined by Dark Matter, Repelled by Dark Energy”, žádné teplometné palby, kdy nevíte, kdy vám hlava stojí, ale rozvážný postup přes písky času až směrem k temné hmotě. I přes spoustu nářezových pasáží je tu nejsilnějším prvkem především atmosféra. Vše je zabaleno v nádherném obalu z pera Paola Girardiho. “Obscure Verses for the Multiverse” pro mě nejspíše bude platit za jednu z nejlepších black metalových desek letošního roku. Stick
Huntress je kapela, okolo níž se během loňského roku, kdy vyšel velký debut “Spell Eater”, vytvořil dost přemrštěný hype, ale upřímně se přiznám, že jsem prvotinu dost okázale ignoroval. Huntress se ovšem podle všeho rozhodli kout železo, dokud je žhavé a dokud je o jejich jméno zájem, takže se sotva ročním odstupem promptně přicházejí s druhou řadovkou “Starbound Beast”, které jsem se už na zoubek milostivě podíval…
Skupina evidentně stojí a padá se zpěvačkou JillJanus, jejíž ksicht se za poslední rok s železnou pravidelností objevoval na každém větším serveru o metalu, ale o ostatních členech člověk skoro ani neví, že existují. Ale proč ne, některé kapely prostě toho jasného lídra mají a funguje to; proč ne, zvlášť když je Jill výrazná (asi ne nadarmo dřív fotila pro Playboy). Nicméně hlavní je u zpěvačky samozřejmě zpěv a tady se podle všeho prý jedná o vyškolenou operní zpěvačku… a zde začíná dost velký problém, protože vokál je tou největší slabinou “Starbound Beast”. Nemám tušení, kdo že jí to v tom zpěvu školil, ale zjevně jí to moc nepomohlo, protože předvádí pro mě dost nepříjemný a afektovaný vokál. Dokud se ještě drží ve středních polohách, tak se to dá s menším sebezapřením přežít, ale jakmile se pokusí o řev, tak je to děs běs.
Instrumentální stránka však nahrávku také zrovna nezachraňuje. Jedná se totiž o maximálně průměrný heavy metálek, který se svou nenápaditost ani nesnaží moc zakrývat. To by ještě nemuselo vadit, kdyby to muzika vyvážila tahem na bránu, pořádným drajvem nebo chytlavostí, prostě čímkoliv, ale ani tohle Huntress nevedou – a že opravdu jsou kapely, které i přes nulovou invenci dokážou být setsakra zábavné, jenže tohle není ten případ.
Výsledkem je tedy naprosto půměrný heavy metal se špatným vokálem, z čehož plyne jediné – pokud byste se mě zeptali, jestli si Huntress tu pozornost, které se jim dostává, po hudební stránce zaslouží, pak bych odpověděl, že minimálně na základě “Starbound Beast” ani náhodou. Ztráta času.
Země: USA Žánr: sludge metal / experimental rock Datum vydání: 5.11.2013 Label: Ipecac Recordings
Tracklist:
01. Dr. Mule
02. City Dump
03. American Cow
04. Tie My Pecker to a Tree [traditional]
05. Dogs and Cattle Prods
06. Psycho-Delic Haze
07. 99 Bottles of Beer [traditional]
08. I Told You I Was Crazy
09. Stump Farmer
10. You’re in the Army Now [traditional]
11. Walter’s Lips [The Lewds cover]
12. Stick em’ Up Bitch [Pop-O-Pies cover]
Po světě běhá zatraceně málo kapel, které se můžou pochlubit takovým kultovním statusem, jaký pobírají Melvins, a k tomu se stále pohybovat ve vodách undergroundu. A přitom právě Melvins to zvládají už dobře třicet let a k tomu stíhají chrlit jedno album za druhým, nemluvě o tom, že každé druhé z nich nahrávají Buzz Osbourne s Dalem Croverem v jiné sestavě. Loni vypustili do světa řadovku “Freak Puke”, letos zase album coverů “Everybody Loves Sausages”, které navrch podpořili koncertní činností. Jenže se to dvěma stálým členům zdálo pořád málo, tak pro jistotu vydali ještě jeden živák a splitko s Napalm Death – a aby bylo co pod stromeček, na začátku listopadu nám nadělili ještě plnohodnotnou řadovku “Tres Cabrones”.
“Tři bastardi”, jak by se dal přeložit název ze španělštiny, obsahují dvanáctku skladeb na ploše bezmála pětačtyřiceti minut a myslím, že můžu hned takhle na začátek recenze napráskat, že nudit se opravdu nebudete. Melvins sice vyloženě nepřinášejí nic nového, protože velká část skladeb už někdy vyšla na nějaké kompilaci, splitku nebo demáči. Když se ale člověk podívá na obsáhlost diskografie montesanských bastardů a přičte k tomu roky vydání jednotlivých titulů, které občas sahají až k samým počátkům kapely, ve výsledku je tenhle fakt pro běžného posluchače, který nezná tvorbu Melvins do posledního detailu, spíše zajímavou informací než nepřekonatelným problémem. Nebo alespoň mně osobně je to vcelku jedno. Důležitější totiž je, že tohle okénko do historie kapely je zatraceně pestré a ještě o něco víc zábavné.
Psychedelický rock tu náruživě drnká na experimentální stránku svojí existence s neuvěřitelným nadhledem. Občas vytáhne z rukávu klenot v podobě industriálního experimentu “I Told You I Was Crazy”, nebo si z vás trojicí lidovek, u kterých mi nejednou cukly koutky, prachsprostě dělá prdel. Právě kratičké skladby jako opilecká vyřvávačka “99 Bottles of Beer” nebo “You’re in the Army Now”, jejíž melodii Melvins opatřili ujetými dětskými klávesami a řádně vulgárním textem, jsou skvělým odlehčením. Je s podivem, že i když na první pohled do alba nezapadají a jsou kontrastnější než barvivo pro vyšetření cétéčkem, ve výsledku je to právě naopak. Poněkud mimo mi spíše přijdou poslední dvě skladby, totiž covery na “Walter’s Lips” od The Lewd a “Stick em’ Up Bitch”, jejímiž autory jsou kalifornští punkáči Pop-O-Pies, které jsou od zbytku alba velice odlišné. V obou případech sice jde o našlapané pecky, ostatně zahrát tohle Melvins na koncertě, nechtěl bych stát v kotli, ale prostě… chybí experiment, chybí psychedelie, chybí taková přemíra ironie, že by z toho nejednomu cholerikovi rupla cévka. Myslím, že King Buzzo mohl covery pojmout trochu zajímavěji než jen jako pohodovou vypalovačku.
Pokud všechny skladby naopak něco spojuje, je to zvuk nahrávky. Zašuměný garážový bordel, hutná basa, alkoholem a drogami rozmazané kontury kytar, bicích, dětského piánka, prostě absolutně všeho. Svým charakterem maximálně podtrhuje celkový dojem z desky. Za zmínku stojí i fakt, že na “Tres Cabrones” se stálý bicman Dale Crover chopil basy a za škopky usedl Mike Dillard. Ten se s Melvins ukázal před osmi lety na kompilačce “Mangled Demos from 1983”, čímž jen potvrzuje, že aktuální placka je spíše vzpomínkovým počinem, který má připomenout zapadlé skladby v novém hávu. Je tedy jasné, že hudebně nepůjde o nic převratného nebo nového, o to tady ale zdaleka nejde a album se o to ani nesnaží. Prostě jistých sedm bodů.
Datum: 27.11.2013 Místo: Praha, Futurum Účinkující: Dark Tranquillity, Death Angel, Tristania, Dew-Scented, Adimiron, Extrema
Hudební událost, jejíž průběh se pokusím shrnout v následujících řádcích, byla svým způsobem jedinečná. Nejde ani tak o samotné obsazení, protože všechny vystupující kapely (snad s výjimkou dvojice Extrema a Adimiron, která celý večer otevírala) nejsou na českých pódiích nijak zvlášť ojedinělým úkazem. Kdepak… tím, co tento koncert vyčlenilo z řady dalších, byla skutečnost, že se v jeden večer na jednom pódiu sešla sestava složená hned ze dvou turné. Potemnělé duo Dark Tranquillity–Tristania doplnila thrashová sestava pod vedením slovutných Death Angel a já se přiznám, že mi to nebylo ani trochu po chuti. Nic proti samotným kapelám, ale dost jsem se obával, že dojde ke střetu dvou zcela odlišných nálad a výsledek tím nakonec utrpí. No, a když už jsem se tu vyznal ze svých obav, slušelo by se hned vzápětí zmínit, že se tyto obavy nakonec ukázaly jako liché. Vezměme to ale postupně…
Večer zahájili svým vystoupením italští Extrema, kteří se pokusili publikum rozehřát agresivním mixem progu, thrashe a kdovíčeho ještě. A vzato kolem a kolem to nebylo vůbec špatné. Mimořádně ostrý zvuk kytar sice občas trochu pohřbíval melodiku riffů, ale i tak to šlo poslouchat. Smeknout musím před nasazením, s jakým Extrema vyrukovali, protože svou slabou půlhodinku odehráli v takovém tempu, že by se z toho mohla poučit celá řada prvoligových kapel. Na druhou stranu to ale občas bylo trošinku přes čáru a neustálé hecování k circle pitu, když před pódiem postávalo tak padesát lidí, zafungovalo spíš opačně. Otvírák to ale byl příjemný, o tom žádná.
V pořadí druzí Adimiron si od publika vysloužili podstatně větší odezvu než Extrema, nicméně pořád bylo vidět, že je to malá a navíc nijak zázračná kapela. Jejich groove/thrashování sice poslouchat šlo, ale já osobně jsem v něm neshledal jediný důvod k setrvání, takže jsem taky nesetrval nijak dlouho a raději jsem šel sbírat síly potřebné k přežití zbytku večera, který se tou dobou pořád teprve rozjížděl.
První skutečně dobré vystoupení předvedli Němci Dew-Scented, kteří se v našich zeměpisných šířkách objevují celkem často. Já jsem s nimi měl tu čest sice zatím jen jednou, ale už tehdy mě dost bavili a nejinak tomu bylo i tentokrát. Dew-Scented už přes dvacet let sazí na naprosto poctivý thrash death bez zbytečných příkras a jsou dokonalou ukázkou toho, že když se to dělá od srdce, má to hodně co do sebe. Všechno šlapalo jak mělo, muzikanti působili naprosto přirozeně a všemu nenuceným způsobem kraloval neskutečně sympatický zpěvák Leif Jensen, na kterém by člověk nenašel ani špetku povýšenosti. Tohle vystoupení mělo odpich, drive a vlastně všechno, co si jen člověk může od kapely formátu Dew-Scented přát. Lidé kapelu za odvedený výkon na oplátku odměnili vynikající odezvou a mě nenapadá nic, co by téhle půlhodinové seanci vytkl. Prostě moc fajn koncert a Dew-Scented naživo můžu směle doporučit.
Tristania je kapela, kterou mám upřímně rád, a přiznám se, že to byla právě její účast na téhle události, která mě nakonec přiměla vysázet příslušný obnos a dopravit své velectěné pozadí až do Futura. Krom toho ale chystané vystoupení jitřilo mou zvědavost ještě dvěma způsoby – zaprvé jsem byl zvědavý, jak to kapele šlape naživo po vydání výtečně novinky “Darkest White”, a také mě zajímalo, jestli se nebude opakovat ostudná blamáž z podzimu 2011, kdy na vystoupení Tristanie v rámci festivalu Out of the Dark zůstalo v sále jen pár vlažných fans, což jinak dost dobrý koncert vlastně zabilo. Tehdy jsem si sliboval, že až se Tristania u nás objeví příště, budu se toho reparátu účastnit, a teď jsem jedině rád, že jsem své slovo dodržel, protože tentokrát to byla vážně pecka ve všech směrech. Tak předně lidi – těch byla hromada, a že tam nejsou jen tak na okrasu, dali jasně najevo, už když kapela nastoupila na pódium. A od té doby, co ztichlo trochu zvláštní varhanní intro, se strhnul nářez, jaký jsem tak úplně nečekal. Většina setlistu byla postavená na nové desce, která je sama o sobě dost tvrdá, ale naživo to vyznělo ještě o kus drsněji – a bylo to boží! Chvíli sice trvalo, než se srovnal zvuk (zpočátku trochu zanikaly čisté vokály a kytara Anderse Høyvika), ale i když to nakonec stejně žádný velký zvukový zázrak nebyl, pořád to byla paráda. S celkovou agresivní náturou vystoupení parádně zafungovala jemnější složka hudby Tristanie a nálada se tak dostavila prakticky stejná jako z desky, jen v energičtějším a ostřejším balení, které tomu vůbec neuškodilo, spíš naopak. A celý ten ostrý sound kupodivu neuškodil ani starším skladbám (“Beyond the Veil”, “Libre”, “Year of the Rat”), které v originále znějí docela odlišně… Hudebně to byl prostě parádní nářez, který na začátku strhnul a do konce z nastavené laťky neslevil. Tahle energie se přenesla na diváky, kteří dva roky starý trapas odčinili více než dostatečně, a od diváků zase brali energii zpět sami muzikanti a bylo to na nich jasně vidět. Žádné otrávené ksichty, ale naopak jeden úsměv za druhým, vzorná komunikace s publikem, perfektní hráčské i pěvecké výkony… Čekal jsem, že Tristania předvede dobrý koncert, ale rozhodně jsem nečekal, že bude takhle výborný. Celou dobu jsem pařil jako blázen a na konci jsem odcházel na pivo opravdu nadšený, což je pro kapelu ta nejlepší vizitka. Jestli ještě pořád existují nějací pochybovači, kteří nad současnou podobou Tristanie ohrnují nos, tohle byl jasný důkaz, že jsou úplně mimo, protože si sotva dovedu představit lepší potvrzení pohody a formy, v jaké se kapela v současnosti nachází.
Jak už jsem psal někde nahoře, když na soupisku přibyly všechny ty thrashovky, vůbec mě to nepotěšilo. I tak jsem ale vzal za vděk možností vidět v klubu Death Angel, protože i přesto, že nemám k thrashi nijak závratný vztah, tahle kapela je jednou z těch výjimek, které potvrzují pravidlo. No, a milí Amíci mě v nadstandardním smýšlení o nich jedině utvrdili, protože koncert, jaký v Praze předvedli, se nedá označit jinak než jako skvostný. Byla to vážně luxusní palba od začátku do konce, které nechyběla čitelnost, chytlavost, nápaditost a chytrost, tedy atributy, které tvorbu Death Angel v mých očích vysílají vysoko nad ostatní žánrové spolky. Samozřejmostí bylo naprosto strhující nasazení muzikantů, kteří jsou svými živými vystoupeními proslulí, a ačkoli ve Futuru není pódium kdovíjak velké, Death Angel jeho rozměry dovedly využít do krajnosti a celá hodina, kterou dostali k dobru, by se dala prohlásit za učebnicový příklad thrashového vystoupení se vším všudy. Výborný dojem opět zanechal ohromný sympaťák Mark Osegueda, jenž tak už asi definitivně zakotvil mezi vybranou společností nejlepších frontmanů, jaké jsem kdy viděl, a navíc se vydařil zvuk, takže na vystoupení Death Angel neulpělo jediné smítko nedotaženosti. Tohle bylo prostě naprosto luxusní vystoupení, jímž Death Angel opět dokázali, že se nějaká velká thrashová čtyřka může jít bodnout. Je sice pravda, že jsem si Tristanii užil o něco víc, ale tomuhle stejně nešlo absolutně co vytknout a bylo to objektivně nejlepší vystoupení večera. Smekám a příště na shledanou!
Dark Tranquillity jsem v nedávné minulosti viděl hned dvakrát, v obou případech se mi líbili a navíc jsem v posledních měsících přišel na chuť i jejich studiovým nahrávkám, takže jsem příležitost vidět je v klubu dlouho považoval za lákavou. Po vynikajících výkonech Tristanie a Death Angel to s tou lákavostí ale začalo jít docela z kopce, protože jsem si upřímně nedovedl představit, že se jim Dark Tranquillity alespoň vyrovnají. A nevím, nakolik to bylo tímhle malováním čerta na zeď, ale výsledek skutečně nebyl nijak zázračný, i když si nejsem jistý, do jaké míry z toho vinit samotnou kapelu… Dost podivný mi přišel zvuk, ve kterém kytary vynikaly podstatně míň, než by se mi líbilo (což teoreticky mohl být záměr), a také dost zásadně kolísala hlasitost vokálu (což záměr rozhodně nebyl). Ať už ale záměr nebo ne, obojí bylo docela nepříjemné. Docela fatální problém spočíval ve velkém zpoždění (končilo se dlouho po avizované půlnoci) a alespoň z mého úhlu pohledu také v extrémní délce vystoupení. 18 skladeb, to byla vážně silná káva a v závěru mě udržovala při životě jen očekávání největších hitů, které ještě nezazněly. Poutavost samotné hudební produkce pak byla kolísavá. Já osobně jsem se bavil v podstatě jen u profláklejších pecek a větší část setu jsem si postupně uvědomoval, že je to sice docela dobré, ale že mě to vlastně moc nebere. Místy jsem si ale hlavou hodil dost ochotně, tak nevím… Nebylo to špatné, ale žádný zázrak to taky nebyl a na předcházející dvě vystoupení večera se Dark Tranquillity zkrátka nechytali. Mikael Stanne je sice pořád stejný sympaťák, oba kytaristé i tentokrát házeli správně zachmuřené pohledy a “A Bolt of Blazing Gold” provedená jako duet s Mariangelou Demurtas (Tristania) byla vážně super, ale zkrátka to úplně nestačilo.
I přes trochu rozpačitý závěr mě ale vůbec nemrzí, že jsem do tohoto koncertu zainvestoval, protože výkony, jaké předvedli Tristania a Death Angel, rozhodně patřily do první ligy a já doufám, že se tu obě kapely v dohledné době ukáží znovu. Zároveň se omlouvám pořadatelům za moje chmurné předpovědi ohledně spojení obou turné. Krom toho, že se muzika navzájem opravdu netloukla, se navíc podařilo naplánovat časový harmonogram tak citlivě, aby všechny důležité dostaly dostatek prostoru, v což jsem při tak nabitém programu (šest kapel) až do poslední chvíle opravdu nedoufal. Sečteno podtrženo šlo o vskutku vydařenou kulturní událost, jejíž účasti mohl sotva kdo litovat. Já nelituji ani náznakem!
Co lze hledat po záhadným názvem Alehammer a pod vtipně pojmenovaným dlouhohrajícím debutem “Barmageddon”? Rozhodně ne partu slušňáků. Máme tady co do činění s partou solidních alkoholiků, jejichž základna je sice situována do Chicaga, tři čtvrtiny sestavy však tvoří Angličané. Těm posluchačům, kteří jsou zběhlí v britské HC/crust a death metalové scéně, nebude cizí rytmická sekce death/grindcorových Prophecy of Doom či kytarista Scoot, jenž pro změnu obsluhoval basu u slovutných Doom. Za zmínku stojí, že tento Scoot také hraje basu u Vallenfyre, což je projekt, shromažďující přední hráče na britské doomové scéně. Trojici pak doplňuje vokalista Karl Patton, což je jediný rodilý Američan v sestavě. Celá sestava má tedy za sebou nějaké ty zkušenosti, nicméně se pánové v roce 2006 rozhodli svou divokost spojit v jedné bandě, a řádně tuto pečeni podlévat pivem.
První EP “Mine’s a Pint of Crust” z roku 2007 dalo jasně na srozuměnou, o co tady půjde. Špinavý crust spojený s death/thrash metalem v nekompromisním tempu s texty opěvujícími chlast a negativismus současné společnosti. V roce 2009 pak přišlo splitko se švédskými Tytan. Po čtyřech dlouhých letech pak přichází první “dlouhohrající” album. Uvozovky tam jsou záměrně, tahle fošnička totiž zabírá časovou plochu slabých dvaceti minut. Ale je fakt, že je to doba úměrně dostačující přímočarému námrdu, který čtveřice přichystala. Rozmlátí posluchače na kousky a není čas se nudit.
V rámci žánru nečekám ani nějaké pokusy o nejoriginálnější album pod sluncem. Hlavní je tu agrese a a energie. Poznat je to i na stopáži jednotlivých skladeb, většina přesahuje sotva tříminutovou hranici. Co víc, většina se drží velmi rychlého a agresivního tempa. Jediné zvolnění nabízí bezmála šestiminutovka “Floormonger”, která se však taky v půlce zvrhne v další thrash/crustový náhul. Jinak je vše jasně definované už od první “Last Orders”. Rychlé a úderné vály s všeříkajícími názvy, riffy a sdělením. Žádná velká věda. Co vlastně dost zaujme, je agresivní, do deathu hozený vokál Karla Pattona. Hlavní je zatím nehledat žádné velké umění, ale především radost z hudby, zábavy a pořádného kotle.
Vypalovačky mají odpich a jednoduše si mě omotaly kolem prstu, od jejich prvních vteřin mám nutkání dupat si do rytmu a pohazovat hlavou. Po náročném dnu mezi lidmi takové odreagování přijde vhod. Ve chvíli, kdy se album rozjede, je úplně jedno, jak moc nepůvodní je hudba linoucí se z drážek. Tudíž pokud si občas neužíváte řádnou dávku hudebního primitivismu, nemá ani cenu, abyste s tímto CD ztráceli čas. Prostě sem tam uvolňující poslech, žádné velké cavyky. Přestože to pro mě není a nebude deska roku, do svižného tempa po městě se hodí náležitě.
O tomhle se toho nedá ani moc psát, to by se mělo poslouchat a prožívat. Není třeba sáhodlouhých rozborů o tom, jestli jsou kompozičně dostatečně vyzrálí, tahle parta si to tam prostě namlátí podle svého. Tak to přece za dávných dob kapely podobného ražení dělaly a vzhledem k pokročilejšímu věku všech zúčastněných se nedivím, že nemají potřebu učit se novým kouskům či se snažit o něco progresivního. Není člověk totiž živ jen ze samých objevných progresivních kapel bořících hranice. Je fajn občas poslechnout i kapelu, která se drží tradic a udržuje v chodu a povědomí nejstarší podoby extrémní muziky. Alehammer jsou naprostou peckou pro příznivce chlastu, špinavé muziky a zabijáckého tempa. Uměl bych si představit kotel při odpoledním programu na tuzemském Obscene Extreme Festu, na kterém se už před několika lety předvedli. Opakovaná návštěva by určitě nebyla na škodu. Jo, a taky častější vydávání desek by kapele určitě prospělo.
Nečekal bych, že to řeknu, ale je to vážně super. Debut americké hvězdičky Seleny Gomez se totiž opravdu povedl… ano, je to stále rádiový popík pro masy, ale provedený moc příjemným způsobem. Nedávno jsem tu v téhle rubrice nadával na hudební impotenci “Bangerz” od kolegyně Miley Cyrus, což bylo album hodně tupé i na poměry komerčního popu… právě “Stars Dance” ale ukazuje, jakým způsobem bych si ten střední proud představoval. Je to sympatické, uvolněné, hezky chytlavé, ale ne přespříliš vtíravé a otravné, celkový dojem z nahrávky mám ne jenom dobrý, ale dokonce výborný.
Nejprve jsem se zamiloval do druhého singlu “Slow Down” a bál jsem si pustit celé album, abych nebyl zklamaný, ale když jsem to konečně udělal, byl jsem překvapen. Obzvláště od té doby, co jsem z přehrávače vyhodil čtyři sice ne úplně blbé, ale také ne zrovna převratné bonusy ve speciální verzi a desku osekal pouze na základních 39 minut a 11 skladeb, mě to vážně chytilo a ohromně mě to baví. V podstatě je tu jen jedna písnička, bez níž bych se úplně obešel (“Love Will Remember”), některé jsou už trochu na hraně, ale pořád ještě v pohodě (“Birthday”, “Like a Champion”, “Come & Get It”), ani jedna z nich však není tak strašná, aby se nedala přežít.
Zbytek je ovšem minimálně dobrý, některé písničky dokonce vysloveně skvělé, což je jmenovitě případ chytlavé “Slow Down”, moc příjemné titulky “Stars Dance” (a pak že nejde udělat pomalá popová skladba, aby to nebylo klišé!), neméně příjemné “Save the Day” a hlavně skrytého hitu “Undercover”, což je pro mě asi ten nejlepší song celé nahrávky. Kdyby takhle zněl všechen mainstreamový pop, hned by se to rádio poslouchalo lépe.
Nenechte se zmást tím, že jde o vyloženě komerční záležitost, která to dotáhla na nejvyšší místa v prodejních žebříčcích, nebo že se ta holka nechávala osouložovat Justinem Bieberem. Nejsem sice žádný odborník na rádiovou muziku, ale z toho, co jsem doposud slyšel, je pro mě “Stars Dance” zatím nejlepší popové album letoška.
“Return to Annihilation” je na první pohled poměrně nenápadná deska. Tento dojem při úvodním poslechu může podpořit i úvodní skladba “Eternal Return”, která je asi tou nejméně záživnou položkou počinu a člověk by podle ní řekl, že půjde o nahrávku, která bude spíše operovat v oněch v současné době tolik oblíbených post-žánrech. Jak se ovšem záhy ukáže, obojí je tak trochu klam. Jakmile totiž člověk dá “Return to Annihilation” šanci, to album dokáže opravdu vyrůst a po celý zbytek své délky nabízí už jenom kompozice, které první song s naprostým přehledem strčí do kapsy. Pokud byste se mě zeptali, úvodní písničku bych s klidem vyrazil pryč a nechal desku začít až s “A Visitation from the Wrath of Heaven”, s níž Locrian konečně rozehrávají v hlavičce napsanou žánrovou kombinaci black metalu, který jako black metal působí spíše jen pocitově než opravdu hudebně, lehčího dronu, lehčího noisu a ambientních vlivů.
Locrian vyloženě excelují v jedné věci – v gradaci. Právě postupné narůstání jednotlivých skladeb a zahušťování a přidávání motivů je to, co se mi na “Return to Annihilation” zamlouvá nejvíce. Vcelku logicky by člověk řekl, že se to bude úplně nejlépe dařit v těch nejdelších písničkách “A Visitation from the Wrath of Heaven” a “Obsolete Elegies”, což je na jednu stranu pravda, ale neznamená to, že by zbylé kusy vyloženě zaostávaly, protože třeba taková titulní “Return to Annihilation” je doslova výtečná a i v ní Locrian předvádějí to postupné budování kompozice. Tou nejzajímavější položkou alba pro mě ovšem je přece jenom závěrečná čtvrt hodinovka “Obsolete Elegies”, jež nabízí rovnou dvě vyvrcholení. První polovinu roste, aby se následně po kytarové pasáži opět zlomila a začala gradovat od nuly, tentokrát ale do jediného vyloženě black metalové kousku desky, který se postará o fenomenální tečku za celým počinem.
Pořád platí, že “Return to Annihilation” není žádný vyložený trhák, spíš nenápadná věc, ale když to člověk zkusí, zjistí, že je to vlastně mnohem lepší, než se může zdát.
